POSTOJ SPOLEČNOSTI K EUTANÁZII
Bakalářská práce
MONIKA PLACZKOVÁ
VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ, o.p.s, PRAHA 5
Vedoucí práce: PhDr. Veronika Blažková
Komise pro studijní obor: Všeobecná sestra
Stupeň kvalifikace: Bakalář
Datum předložení: 2010-03-31
Praha 2010
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala samostatně a všechny použité
zdroje literatury jsem uvedla v seznamu použité literatury.
Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své bakalářské práce k studijním účelům.
Praha 31. března 2010
Podpis .…………………………………
Monika Placzková
ABSTRAKT V ČESKÉM JAZYCE
PLACZKOVÁ, Monika. Postoj společnosti k eutanázii. Vysoká škola
zdravotnická, o.p.s., stupeň kvalifikace: bakalář. Vedoucí práce: PhDr. Veronika
Blažková. Praha 2010. s. 59
V dnešní době je eutanázie velmi diskutované téma, proto cílem této práce bylo
zjistit postoj společnosti k eutanázii. V teoretické části jsem se zaměřila na státy, kde je
eutanázie povolena, nebo se o jejím zlegalizování hovoří. Mezi další teoretické okruhy
patřili důvody pro a proti, kdy si každá ze stran myslí, že jejich názor je ten správný.
Další kapitoly jsou druhy eutanázie, což znamená aktivní a pasivní eutanázie, asistovaná
sebevražda, kde se dozvíme rozdíly. Do práce je zapojena i část, ve který se rozebírá
paliativní péče a hospicová péče. Další kapitolou byl postoj věřících.
Jako praktickou část byl zvolen průzkum. K získání potřebných informací
o postoji společnosti k eutanázii byl použit dotazník s 16 otázkami. Vzorkem
respondentů byl nelékařský zdravotnický personál ze třech nemocnic a laická veřejnost
(nezdravotníci), také ze třech firem. Základní otázky byli považovány, zda by souhlasili
s legalizací eutanázie, zda by sami podstoupili eutanázii a také otázku, zda by si přáli
rozhodovat o životě blízké osoby.
Klíčová slova: Eutanázie. Hospicová péče. Paliativní péče. Smrt. Umírání.
ABSTRAKT V ANGLICKÉM JAZYCE
PLACZKOVÁ, Monika. Community position of euthanasia. The College of
Nursing, o.p.s., qualification level: bachelor. Head work: PhDr. Veronika Blažková.
Prague. 2010. s. 59
Nowadays, euthanasia is a highly discussed topic. That’s why the goal of this
work is to determine the position of euthanasia. In the theoretical part, I focused on
countries where euthanasia is permitted or discussion about legalization takes place.
Another theoretical area is the pros and cons, when each party is convinced that only
their opinion is the right one. Furthermore, I specify types of euthanasia, that means
the active and passive euthanasia and assisted suicide, where we’ll get know what
the differences are. In addition, I analyse palliative and hospice care in this study.
Finally, I am concerned with the attitude of the faithfuls towards euthanasia.
As a practical part a survey was chosen. To obtain the fundamental information
about the community position towards euthanasia a questionnaire with 16 questions was
taken. Sample of respondents was paramedical personnel from three hospitals and
the general public from three companies. The basic questions were considered, if they
agree with the legalization of euthanasia or not, do they wish to relegate an euthanasia
and question whether they wish to decide about the life of close person or not.
Keywords: Euthanasia. Hospice care. Palliative care. Death. Dying.
PŘEDMLUVA
Umírání se týká každého člověka, avšak řada z nás se smrti bojí. Není to však
strach ze smrti samotné, ale z toho co jí předchází. Mnozí jsme viděli umírat své blízké
v bolestech, prožívat dlouhé trápení a jak jsou závislí na ostatních.
Práce vznikla ve snaze vysvětlit pojem eutanázie, jaké jsou druhy a v jakých
zemích je legalizovaná. Toto téma není dostatečně rozebíráno v médiích a většina
obyvatel nemá ponětí o tom, co doopravdy eutanázie je a co obsahuje. Podklady
pro práci jsem čerpala hlavně z knižních pramenů, některé zdroje byly také internetové.
Anonymním dotazníkem jsem se dotazovala nelékařských zdravotnických
pracovníků a laické veřejnost (nezdravotníků) na informovanost o eutanázii, ale také
zda by chtěli rozhodovat jak o svém životě, tak o životě svého umírajícího blízkého.
Výběr tématu byl ovlivněn praxí v nemocnicích, kde se setkáváme i s pacienty
umírajícími a velmi trpícími. Někteří prosí o ukončení trápení, osvobození
od nekonečné a nemizící bolesti.
Práce je určená jak zdravotnickým pracovníkům, tak i laické veřejnosti
(nezdravotníkům). Všem, kteří touží po informacích o eutanázii.
Touto cestou chci poděkovat vedoucí své práce PhDr. Veronice Blažkové,
za vymezení dostatečného času, za podporu a dobré rady, které mi poskytla
při vypracování bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat Marku Kovaříkovi
za stylistické opravy a všem pracovištím, ve kterých mi dovolili průzkum provést.
OBSAH
ÚVOD.........................................................................................................................10
Teoretická část ............................................................................................................11
1 Eutanázie..................................................................................................................11
2 Historie eutanázie ve světě .......................................................................................12
2.1 Anglicky mluvící státy.......................................................................................12
2.2 Nizozemsko.......................................................................................................13
2.3 Německo ...........................................................................................................15
2.4 Švýcarsko ..........................................................................................................16
3 Druhy eutanázie........................................................................................................18
4 Eutanázie v České republice .....................................................................................21
5 Důvody pro a proti eutanázii.....................................................................................22
6 Postoj náboženství k eutanázii ..................................................................................24
7 Paliativní péče ..........................................................................................................25
7.1 Ošetřovatelská péče ...........................................................................................26
7.2 Zásady paliativní péče........................................................................................27
8 Hospicová péče ........................................................................................................28
8. 1 Formy hospicová péče ......................................................................................29
8. 2 Podmínky přijetí do hospice..............................................................................31
8. 3 Historie hospicového hnutí ve světě..................................................................32
8. 4 Historie hospicového hnutí u nás.......................................................................32
Praktická část ..............................................................................................................34
9 Empirický průzkum..................................................................................................34
9.1 Průzkumný problém, průzkumné cíle a hypotézy ...............................................34
9.2 Metodika průzkumu...........................................................................................35
9.3 Časový harmonogram........................................................................................35
9.4 Průzkumný soubor.............................................................................................35
9.5 Analýza výsledků průzkumu..............................................................................36
9.6 Interpretace výsledků průzkumu ........................................................................53
9.7 Diskuse..............................................................................................................54
10 Doporučení pro praxi..............................................................................................55
ZÁVĚR.......................................................................................................................56
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..........................................................................57
PŘÍLOHY
Seznam tabulek a grafů
Tabulka 1 Pohlaví........................................................................................................36
Tabulka 2 Věk.............................................................................................................37
Tabulka 3 Nejvyšší ukončené vzdělání ........................................................................38
Tabulka 4 Jste .............................................................................................................39
Tabulka 5 Víra ............................................................................................................40
Tabulka 6 Pojem eutanázie..........................................................................................41
Tabulka 7 Informovanost o eutanázii...........................................................................42
Tabulka 8 Legalizace eutanázie v ČR ..........................................................................43
Tabulka 9 Strach ze zneužití eutanázie ........................................................................44
Tabulka 10 Důvody.....................................................................................................45
Tabulka 11 Právo ukončit svůj život............................................................................46
Tabulka 12 Přál/-a byste si eutanázii............................................................................47
Tabulka 13 Právo ukončit život druhé osobě................................................................48
Tabulka 14 Kdo má ukončit život................................................................................49
Tabulka 15 Úmrtí někoho blízkého..............................................................................51
Tabulka 16 Rozhodnutí o životě ..................................................................................52
Graf 1 Pohlaví ............................................................................................................36
Graf 2 Věk .................................................................................................................37
Graf 3 Nejvyšší ukončené vzdělání.............................................................................38
Graf 4 Jste ..................................................................................................................39
Graf 5 Víra.................................................................................................................40
Graf 6 Pojem eutanázie...............................................................................................41
Graf 7 Informovanost o eutanázii ...............................................................................42
Graf 8 Legalizace eutanázie v ČR..............................................................................43
Graf 9 Strach ze zneužití eutanázie.............................................................................44
Graf 10 Důvody..........................................................................................................45
Graf 11 Právo ukončit svůj život ................................................................................46
Graf 12 Přál/-a byste si eutanázii ................................................................................47
Graf 13 Právo ukončit život druhé osobě ....................................................................48
Graf 14 Kdo má ukončit život ....................................................................................49
Graf 15 Úmrtí někoho blízkého ..................................................................................51
Graf 16 Rozhodnutí o životě.......................................................................................52
10
ÚVOD
Téma eutanázie je ve světě, ale také u nás aktuální. O problému legalizace
se vede řada debat, nikdy se ale všichni neshodnou, co je správné. V dnešní době jde
vývoj lékařské techniky stále dopředu, lidem se prodlužuje délka života, lze i léčit
onemocnění, která dříve byla hrozbou. Nyní je velký výběr opiátů a léků, které mají
zmírnit bolest, ne vždy jsou však dostačující. Vyskytuje se otázka – zachovat život,
i když se jedná o bolestivé chvíle, závislé na jiné osobě a někdy trávené osaměle, nebo
zkrátit utrpení a osvobodit člověka.
Vždy zde hrozí možné zneužití, ze kterého má většina společnosti strach. Zbývá
také vyřešit, kdy by se měla eutanázie uplatňovat, kdo by měl schvalovat ukončení
života a také důležitá otázka, kdo by měl být tím, kdo usmrcuje.
V této práci se zaměříme na vymezení nejdůležitějších pojmů a na názory
v jiných zemích, kde je asistovaná sebevražda legalizovaná. Najdeme zde i vysvětlení
paliativní a hospicová péče, u nás jako pomoc umírajícím osobám.
V praktické části se pomocí dotazníků ptáme nelékařských zdravotnických
pracovníků a laické veřejnosti (nezdravotníků). Cílem dotazníků je zjistit informovanost
o eutanázii, jaký panuje názor na ukončení života, zda by byli pro či proti legalizaci
eutanázie a také na otázku, zda by sami podstoupili eutanázii.
11
Teoretická část
1 Eutanázie
Jako každé slovo má i eutanázie více významů. Jeho první význam pochází
ze dvou řeckých slov, eu (dobrý) a thanatos (smrt). Ve své formě slovo znamená dobrá
smrt. V dnešní době je toto slovo chápáno jako milosrdná smrt, smrt z milosti.
V Hippokratovské medicíně, která se řídí přikazující zásadou, že nelze podat smrtící
prostředek, i kdyby mě o toto podání kdokoliv požádal, a že také nebudu nikomu radit
jak zemřít, je eutanázie velmi vážným problémem.
Dle Světové lékařské asociace (World Medical Association – WMA)
je eutanázie ,,vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného
člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba
s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen;
jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a páchá tento skutek s prvořadým
úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního
zisku“ (MUNZAROVÁ, 2008, s. 19).
,,I Holandsko právě kvůli nejasnému vykládání pojmu eutanázie zúžilo použití
pojmu následovně: Jedná se o úmyslné ukončení života osoby na její explicitní žádost
někým jiným než osobou samotnou. Součástí této definice jsou tři body:
A. Eutanázie je čin (skutek, udělání něčeho, obvykle podání „léku“) a nezahrnuje tedy
ustoupení od aktivity (např. ukončení léčby).
B. Eutanázie je záležitostí chtěnou ze strany nemocného a nelze tedy pod tento pojem
zahrnovat takové aktivity, jako je ukončování života novorozenců nebo pacientů
v komatu.
C. Eutanázie je záměrné ukončení života, ukončení je v úmyslu jednajícího (pojem se
tady nevztahuje na nezamyšlené ukončení života, např. při tlumení bolesti opiáty, kdy
se – z mravního hlediska – uplatňuje princip dvojího efektu) “ (MUNZAROVÁ, 2002,
s. 32 – 33).
12
2 Historie eutanázie ve světě
V této kapitole se dovíme, v jakých státech je eutanázie povolena, ve kterých
je nyní zakázána, i když dříve se tam metody eutanázie prováděly, jako vodítko
k prospěchu lidstva. Aktivní eutanazie není v současné době povolena nikde na světě.
Je definována jako situace, kdy lékař usmrtí pacienta například podáním jedu. Jen málo
zemí je nakloněno asistované sebevraždě. Ta je povolena například ve Švýcarsku.
Uvažuje se o ní také ve Velká Británie. Asistovaná sebevražda probíhá tak, že lékař
přinese smrtící léky, které však musí pacient požít sám. Další alternativou je pasivní
eutanazie – stav, kdy lékař ukončí beznadějnou léčbu.
2.1 Anglicky mluvící státy
Spojené státy americké
První Národní společnost pro legalizaci eutanázie byla založena roku 1938.
Navrhovala eutanázii pro těžce postižené novorozence, nikoli pro dospělé osoby
v terminálním stádiu. Orientovala se na nevyžádané usmrcování, které vedlo k velkému
nesouhlasu. Poté se hovořilo pouze o vyžádané eutanázii. Zastánci však nadále doufali,
že bude legalizována i pro ukončení života těm, kteří o ni nežádali a jimž není lékařská
pomoc a jednalo se o udržování života. Tato Společnost a její cíle se setkávaly nadále
se značným nesouhlasem.
Proto se roku 1967 členové využili významného nástroje, a to zvláštního fondu
k prosazení tzv. životní vůle. To znamenalo písemné prohlášení osoby, v němž stanoví,
za jakých okolností má být ukončeno umělé udržování jejího života. Tato životní vůle
byla chápána jako nepřímá cesta k eutanázii. Nedostatek životních vůlí spočívá v tom,
že se často sepíše dlouho před tím, než se objeví nezpůsobilost rozhodovat a terminální
fáze nemoci, v době, kdy ještě nešlo předvídat povahu a podrobnosti nemoci
a pacientovo přání za takových situacích nemohlo být známo. Většina životních vůlí
je formulovaná v jednoduchých pojmech, je proto velice těžké rozhodnout, zda určitá
situace je skutečně přáním jedince, který ji sepsal (POLLARD, 1998).
13
Velká Británie
Roku 1930 byla ve Velké Británii založena Společnost pro vyžádanou eutanázii.
Její dnešní název je Exit. Cílem byla legalizace vyžádané eutanázie. Od roku 1936 byly
postupně předloženy tři návrhy zákonů k legalizaci eutanázie, ale žádný z nich neprošel.
Roku 1976 byl předložen návrh zákona o nevyléčitelných pacientech, který měl
omezenější cíle, ale byl také zamítnut. Nepodařilo se připravit zákon, který by jasně
odlišil eutanázii od vraždy a aby lékařské usmrcení nepodléhalo trestnímu stíhání.
Austrálie
V Austrálii mají Společnost pro vyžádanou eutanázii, která má její legalizaci
za svůj oficiální program. Ve svých veřejných prohlášeních nepodporují nevyžádané
usmrcování. Několik výborů zaměřených na reformu zákonů se eutanázií zabývalo,
ale nedoporučují ji a jsou proti legalizaci. Je zde taky zaveden systém životní vůle
(POLLARD, 1998).
2.2 Nizozemsko
Eutanázie začala být formálně diskutovaná roku 1973, kdy se vládní komise
vyslovila, že aktivní eutanázie nebyla zatím povolena a že má být i nadále zamítnuta.
Toho roku před soudem stanula jedna lékařka, která byla obviněna z usmrcení své
matky na její přání. Soud jí shledal vinnou, ale dostala pouze podmínečný týdenní trest.
Soud vyhlásil několik podmínek, které mohou opravňovat k aktivnímu usmrcení
pacienta. Roku 1982 státní komise pro eutanázii rozhodla, že lékař, který ukončí život
pacienta na jeho výslovné a vážné přání, nemá být trestán, pokud byly dodrženy
stanovené podmínky. V tuto dobu bylo nadále platné trestní právo, které říkalo,
že připravit osobu o život, byť na výslovnou a vážnou žádost dotyčné osoby, je zločin
proti lidskému životu, trestaný až dvanácti lety vězení. Podmínky, které je třeba
dodržovat při provádění eutanázie byly zveřejněny roku 1984 a znovu 1987.
Tyto podmínky zahrnovaly 5 bodů:
A. Požadavek zemřít musí být dobrovolným rozhodnutím informovaného pacienta.
B. Požadavek musí být dobře zvážen osobou, která jasně a správně chápe svůj stav
a další možnosti. Tato osoba musí být schopna možnosti zvažovat a musí
tak činit.
C. Touha zemřít musí určitou dobu trvat.
14
D. Musí zde být tělesné nebo duševní utrpení, které je nepřijatelné a nesnesitelné.
E. Konzultace s kolegou je povinná (THOMASMA, KUSHNEROVÁ, 2000).
Roku 1987 státní komise pro eutanázii doporučila, aby nevyžádaná eutanázie
nebyla považována za zločin, pokud se uskuteční v rámci pečlivé lékařské praxe. V roce
1988 byla shovívavě posuzována eutanázie dětí s těžkými vrozenými vadami,
v některých případech dokonce usoudila, že by měla být povinná. V roce 1991
se prominulo usmrcování pacientů v trvalém komatu. V Nizozemsku si byli jisti,
že se vše odehrává s patřičnými bezpečnostními opatřeními. V protikladu se objevily
zprávy, že se eutanázie vymkla kontrole a je zneužívána. Roku 1990 se nizozemská
vláda rozhodla zjistit, jaká je skutečnost a zřídila komisi k jejímu prošetření. Měla
ji vést ministerstva spravedlnosti, sociální péče a zdravotnictví. Komise došla k závěru,
že šetření vyvrací, že nevyžádané ukončení života se vyskytuje v Nizozemsku častěji
než vyžádané (POLLARD, 1998).
Nizozemský kluzký svah, neboli možné zneužití eutanázie, kterému nahrává
nedostatečně upravený zákon. Lékaři, kteří vykonají eutanázii, sice mají oznamovací
povinnost. Ale jakmile lékař oznámí, že jí provedl, začne vyšetřování, které je velmi
zdlouhavé a náročné. V průběhu vyšetřování je možné dospět k názoru, že vše proběhlo
dle zákonných podmínek. Nizozemský složitý sytém, ve kterém se kříží trestnost
a beztrestnost, by měl teoreticky zabránit veškerému zneužití. Ovšem obrovská
složitost sytému spíše nahrává tomu, že lékaři raději nehlásí, že uskutečnili eutanázii.
Nasvědčuje tomu především skutečnost, že počet provedených eutanázií v Nizozemsku
je velmi kolísavý. Lidé, kteří se zabývají eutanázií, patrně počet provedených eutanázií
odhadují, tudíž započítávají do počtu zřejmě i ty, které nebyly ohlášeny. Pokud lékař
neohlásí, že provedl eutanázii a provede ji utajeně, vyhýbá se tím jakémukoli postihu.
Právě takový postup nabízí živnou půdu pro zneužití eutanázie. Objevují se případy,
kdy se v liberálním Nizozemsku vedle vyžádaných eutanázii praktikují eutanázie
nevyžádané. Ovšem vedle nevyžádaných se vyskytují i případy nechtěných, tedy
nedobrovolných eutanázií. Původní obdiv k „průkopnickému postoji“ Nizozemska
postupně vyprchává a v posledních letech se zcela otevřeně hovoří o kluzkém svahu
na kterém se nachází jak odborná, tak laická společnost. Sílí dokonce hlasy odsuzující
současnou praxi a množí se výzvy k opatrnější praxi nebo dokonce k jejímu zákazu
(HAŠKOVCOVÁ, 2007).
15
2.3 Německo
Na konci 19. století němečtí badatelé aplikovali na společnost Darwinovu
evoluční teorii, která jim poskytla ospravedlnění očisty národa. Obávali se degenerace
lidské rasy a snažili se prosazovat nový druh hygieny, rasovou hygienu, která byla
prosazována nevyžádanou eutanázií. Roku 1920 byl vydán text s názvem Poskytnutí
souhlasu ke zničení života, který není hoden, který byl společným dílem právníka Karla
Bindinga a lékaře Alfreda Hocheho. Právě toto dílo se stalo populárním a posloužilo
ideologům fašistického Německa k teoretickému zdůvodnění cílených vyhlazovacích
akcí určitých skupin obyvatelstva. Podle spisu dokázali určit vědeckými argumenty,
který život není hoden a právě člověka nehodného žití usmrtit a očistit tím kvalitu
národa. Existovalo několik skupin, které byly pokládány za lidi znečisťující německý
národ. Mezi tyto skupiny patřili lidé s nevyléčitelnou duševní nemocí. Poté začali
eutanázii aplikovat na lidech s homosexuální orientací, protože homosexualita patřila
mezi nevyléčitelnou duševní nemoc. Další skupinou byli Židé, kteří byli řazeni mezi
neplnohodnotné obyvatelstvo. Argumenty pro odstraňování těchto skupin byly zrůdně
elegantní a opíraly se o celou řadu etických důvodů. Duševně nemocní lidé byli
pokládáni za nesmírně trpící a soucit s jejich utrpením, které nemělo konce, vyžaduje
obrovskou námahu ostatních a velké finanční prostředky. Duševně nemocným lidem
a později všem, jejichž život byl označen za zbytečný, nemůžeme pomoci a soucitnou
péčí pouze prodlužujeme jejich utrpení (HAŠKOVCOVÁ, 2000).
Počátkem roku 1939 požádal otec dítěte, které se narodilo slepé a chyběla mu
noha a část ruky, písemně Hitlera, aby ho dítěte zbavil. Na základě tohoto případu
zahájil Hitler dětský program eutanázie. V srpnu roku 1939 vstoupilo v platnost říšské
nařízení, kterým bylo určeno, že mají být evidováni ti novorozenci, u nichž bylo
podezření na následující postižení:
A. Idiocie a mongolismus (obzvláště spojené se slepotou a hluchotou).
B. Mikrocephalie.
C. Hydrocefalus.
D. Deformity všech druhů, obzvláště chybějících končetin.
F. Obrny.
16
Děti s těmito postiženími byly vybrány a převáženy na speciální dětské kliniky,
kde zemřely buď následkem hladu, nebo jim byla podána smrtící injekce,
anebo zemřely následkem nemocí, způsobených podvýživou. Pokud rodiče odmítli
odevzdat dítě tam, kde mu bude poskytnuta léčba, museli podepsat, že nechtějí,
aby bylo dítě vůbec hospitalizováno, tím byl na ně vyvíjen značný nátlak. Jako příčinu
smrti uváděli obvyklé choroby. Tato akce si do konce druhé světové války vybrala
přibližně 5 000 dětských životů.
Program eutanázie dospělých měl odlišnou organizaci a historii. Začal
prohlášením, že jejím účelem není jen zbavit se životů, jenž nejsou hodny žití,
tím bojovat proti genetickým chorobám, ale rovněž uvolnit lůžka v nemocnicích
a ulehčit zdravotnímu personálu v počínající válce. Na schůzce v říjnu 1939 byl
uvedený účel převeden také na ekonomickou rovinu s jasným výpočtem množství lidí,
kteří mají být zabiti. Program byl velice tajný a byl nazván T4, podle berlínské adresy
své centrály Tiergartenstrasse 4. Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž
byli pacienti vražděni v plynových komorách vydávaných za sprchy. Do konce srpna
1941, kdy byl program na protesty z řad církevních představitelů Hitlerem zastaven,
bylo zabito 70 273 především mentálně postižených lidí. Po skončení této akce, kdy byl
používán k zabíjení hlavně plyn, však probíhala ještě další skrytá eutanázie pomocí
vyhladovění a léků, proto se odhaduje, že v následujících čtyřech letech zahynulo
dalších 70 000 obětí. Poslední rozhodnutí o zplynování Židů se vynořilo díky tomu,
že technická zařízení k tomuto účelu již fungovala při usmrcování psychiatrických
pacientů. Plynové komory byly rozmontovány a reinstalovány v Majdalku, Osvětimi
a v Treblince (MUNZAROVÁ, 2005).
2.4 Švýcarsko
Pasivní pomoc při sebevraždě není ve Švýcarsku trestným činem. Trestní
zákoník připouští beztrestnost asistované sebevraždy pouze pokud osoba, která
při sebevraždě asistuje, není motivována vlastním zájmem, např. finančním ziskem.
Asistovaná sebevražda je přístupná i cizincům (neexistuje žádné omezení
17
v podobě pobytu na švýcarském území nebo švýcarského občanství), pro její výkon
je nezbytná pouze návštěva u švýcarského lékaře.
Ačkoliv je asistovaná sebevražda legální, Švýcarská akademie lékařských věd
ji nepovažuje za součást lékařské praxe.
Nejznámějším z pěti center asistované sebevraždy je Dignitas, které bylo
založeno v roce 1998, a ve kterém bylo dosud provedeno okolo 600 asistovaných
sebevražd, převážně u cizinců. Dignitas je jediné centrem ve Švýcarsku,
které je přístupné také cizincům. Asistovaná sebevražda v Dignitas, která zahrnuje
lékařskou konzultaci, předpis smrtících léků švýcarským lékařem a kremaci, stojí
přibližně 3 500 euro. Dignitas provádí pečlivé lékařské a jiné prohlídky žadatelů
o asistovanou sebevraždu tak, aby bylo zajištěno, že zamýšlená pomoc při sebevraždě
je odůvodněná z fyzickou či mentální degenerací a zřetelnou touhou zemřít. V roce
2000 se rozhodovalo o zrušení či omezení činnost, z důvodu velkého zajmu ze strany
cizinců.
Druhé nejznámější centrum je EXIT (Švýcarská společnost pro humánní
umírání), které pomáhá smrtelně nemocným osobám pobývajícím ve Švýcarsku spáchat
sebevraždu v jejich domovech (MUNZAROVÁ, 2005).
18
3 Druhy eutanázie
Aktivní eutanázie
Aktivní zásah vedoucí ke smrti. U pacientů s nevyléčitelnými nemocemi
a neztišitelnými bolestmi, utrpením. Aby mohla být beztrestná, musí být dobrovolná,
pacient si ji musí sám vyžádat. Terminální stav není podmínkou. Je uzákoněná pouze
v Nizozemsku a Belgii. Také se jí říká strategie přeplněné stříkačky, tzn. že pacient
za plného zdraví a vědomí dobrovolně souhlasí s eutanázií. Smí jí provádět pouze lékař,
který je zcela informovaný o stavu pacienta a dalších terapeutických postupech. Lékař
si musí vyžádat znalecký posudek ještě od jednoho lékaře. Povinná písemná zpráva
o postupu musí být zasílána státnímu zástupci. Pacient musí být dospělý a duševně
způsobilý.
Jako motivy k ukončení života byly uváděny velké bolesti, utrpení, ztráta lidské
důstojnosti a závislost na ostatních (VIRT, 2000). Příčinou smrti je vnější zásah. Pacient
umírá okamžitě podáním kurare poté, co mu byla aplikována vysoká dávka uspávacích
prostředků (barbiturátů).
Pasivní eutanázie
Pasivní eutanázie je blízká všem strategiím, které jsou označovány jako do not
resuscitace, nebo v českém písemnictví neresuscitovat.
U pacientů s nevyléčitelnými nemocemi, je nechtěná, nevyžádaná,
nedobrovolná. Také jako strategie odkloněné stříkačky, tzn. bez souhlasu pacienta,
rozhoduje tým lékařů. Znamená nepodání léku, který je nutný pro přežití, ustoupení
od léčby a dalších léčebných postupů, jsou-li již zbytečné, není-li při jejich aplikaci
naděje na trvalejší a podstatnější zlepšení stavu pacienta a prodlužuje život v bolestech
(MUNZAROVÁ, 2008). Léčba se má ukončit tehdy, když pacientovi nepřináší žádný
prospěch, ba dokonce zvyšuje jeho bolest. Nevede k okamžité smrti pacienta, který
umírá na svou chorobu.
19
Upuštění od neperspektivní léčby v situacích, kdy smrt je neodvratná,
se nepovažuje za pasivní eutanázii, ale za neprodlužování umírání, dovolení zemřít.
Během analgetické léčby vzniká zvýšená tolerance a dávky léčiv je nutné navýšit tak,
že v některých případech nelze vyloučit, že vedlejší účinky těchto dávek urychlí smrt.
Nejde však o eutanázii, hodnotíme tuto situaci stejně, jako kdyby pacient zemřel
při nebo po operaci, která byla prováděna k odstranění bolestivých stavů. Naproti tomu
podávání nadměrně velké dávky analgetik nebo nadměrné zvyšování jednotlivých
dávek s úmyslem urychlit smrt, je považováno za eutanázii (KOŘENEK, 2002).
Skutečnost, že umírání se odehrává pod lékařských dohledem, může vést
ke zmatení morálních aspektů lékařského rozhodování o konci života. Každé z desítek
rozhodnutí, zda nasadit, vyměnit nebo vypnout nějaký lékařský přístroj, léky nebo
vyživovací sondu, lze vykládat jako rozhodnutí odložit smrt, urychlit její postup nebo
ji nechat přijít, až nastane její čas. Ke třem čtvrtinám nemocničních úmrtí dochází
po rozhodnutí odepřít nebo přerušit léčbu. Na jednotce intenzivní péče takto nastává
polovina úmrtí. V pečovatelských domech je poměr ještě vyšší (THOMASMA;
KUSHNEROVÁ, 2000).
Asistovaná sebevražda
Spáchat sebevraždu jako takovou není trestný čin, zatímco asistovat při
sebevraždě trestným činem zůstává. Důvodem je, že ti co chtějí spáchat sebevraždu,
nebo jí spáchali, jsou v té době vážně psychicky narušeni, někteří duševně nemocní,
často trpí těžkou depresí a jsou vystaveni mnoha vnějším vlivům. Zatímco u člověka,
který asistuje se předpokládá, že je racionálně a odborně schopný usuzovat.
Odsouhlasená je asistovaná sebevražda pouze ve Švýcarsku, kde funguje
společnost Dignitas. Pacient tam ukončuje život sám za asistence lékaře na speciálních
klinikách, musí podat patřičnou formální žádost a doklad o nevyléčitelné nemoci
a bezesporně neblahé prognóze k přijetí. Lékař předepíše roztok s jedem, který způsobí
pacientovu smrt. Tento roztok musí vypít nemocný sám, jinak by se jednalo o usmrcení,
které je považováno za trestný čin. Mohou ji podstoupit i cizinci. K smrti dochází
během několika minut. Lékař pouze poučí, jak to má udělat, připraví mu k tomu
prostředky (GOLDMANN; CICHÁ, 2004).
20
Ostatní druhy
K sociální eutanázii dochází ve státech, kde není náležitá dostupnost a kvalita
zdravotnické péče, stát není tak vyspělý a lidé umírají na běžné nemoci. Nemocní
nemají možnost léčby, nevědí o existenci léků. Sociální eutanázie je tedy označení pro
takový typ smrti, ke kterým by nemuselo dojít, neboť zdravotní stav dotyčných by bylo
možné zlepšit, nebo dokonce zcela upravit.
Prenatální eutanázie se týká interupce v případech kdy má být plod postižený,
nebo bude trpět vývojovou vadou. Avšak toto označení je podle odborníků rozporuplné,
nenarozené dítě netrpí nemocí, nemá nesnesitelné bolesti a samo o eutanázii nežádá
ani žádat nemůže, proto se nedá hovořit o milosrdné smrti. Jeho matka rozhoduje o jeho
bytí či nebytí, tím mu upírá právo na život. Interupce (potrat, umělé přerušení,
nebo ukončení těhotenství) je definováno jako ukončení těhotenství před dosažením
životaschopnosti plodu, to znamená schopnosti nezávislého mimoděložního života
(HAŠKOVCOVÁ, 2000).
21
4 Eutanázie v České republice
V České republice eutanázie není legalizovaná, byla probírána na sjezdu České
lékařské komory ve dnech 8. – 10. prosince 1995 a byla označená za eticky
nepřípustnou. V etickém kodexu České lékařské komory je jednoznačné vyjádření:
Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou
důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však
nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanázie
a asistovaná sebevražda nejsou přístupné (KOŘENEK, 2002).
Dne 24. dubna 2001 byla svolána schůze v důsledku znovuoživení diskuzí
o eutanázii v souvislosti s uzákoněním v jiných státech. Stanovisko bylo jednoznačné:
S úctou k životu a při poznání smrti jako neodvratného ukončení života, respektujeme
etický kodex České lékařské komory, podle kterého lékař nemá prodlužovat utrpení
nemocného s nevyléčitelnou nemocí, avšak eutanázie a asistovaná sebevražda jsou
nepřístupné, jsou projevem selhání. Dnes lze zajistit takovou péči v léčení bolesti
a ostaních fyzických symptomů, psychického, sociálního a duchovního utrpení tak,
aby k žádosti o usmrcení nemuselo docházet. Tento přístup je nemocnému schopen
zajistit nejlepší možnou kvalitu zbytku života včetně doprovázení k důstojné smrti
bez bolesti. Pro rozhodnutí o poskytování nejvyšší etické služby nevyléčitelně
nemocnému a umírajícímu musí být lékařům nápomocná celá společnost, právo,
ekonomická i zákonodárná systémová opatření. Civilizovaný stát musí chránit život
a ne legalizovat jeho likvidaci. Jedna z posledních snah byla zamítnuta v září 2008.
Návrh důstojné smrti byl tehdy předložen senátu, ale ten návrh zamítl. Návrh kritizovali
především sami lékaři. Hodnotili ji jako vědomé zabíjení (ŠEVELOVÁ,2010).
17. 2. 2010 poslanec MUDr. Boris Šťastný řekl, že v podstatě eutanázie
je u nás v podstatě legalní už několik let a to ve formě reversu, kdy pacient může
odmítnout poskytnutí léčby. Snaží se o posílení práv pacientů, o uzákonění souhlasu,
kdy by nemocný mohl dát souhlas o poskytování nebo neposkytování zdravotních
služeb pro případ, že takový souhlas už nebude moci dát, například pacient v komatu
po autonehodě. Tento souhlas by rozhodoval o další léčbě. Očekává, že na začátku
příštího volebního období tento návrh do parlamentu příjde (ŠŤASTNÝ, 2010).
22
5 Důvody pro a proti eutanázii
Zastánci eutanázie, nebo-li smrti pro nevyléčitelně nemocné jsou někdy lidé,
kteří ve své blízkosti nevyléčitelně nemocnou osobu měli – dítě, rodiče, blízké přátele.
Mají vlastní zkušenosti a vidí i jiná možná řešení.
Současná lékařské technologie v podpoře základních životních funkcí umožňuje
udržovat pacienty s beznadějnou prognózou, tedy umožňují posunout hranici mezi
životem a smrtí (KOŘENEK, 2002). Zřetelně se prodloužil lidský věk, mnozí však
umírají v pokročilém stáří, nejen rázu fyzického, ale i mentálního, často jsou odkázáni
na pomoc jiných. V mnoha případech kdy je život prodlužován, je současně vnímán
jako obrovská zátěž jak pro nemocného, tak i pro jeho příbuzné, kteří trpí pohledem
na své blízké někdy více než oni sami. Argumenty ve prospěch povolení se odvolávají
zejména na právo pacienta rozhodnout o péči na konci svého života, na právo
na důstojné umírání.
Zastánci eutanázie tvrdí, že stejně jako existuje právo na život, má existovat
právo na smrt, právo dobrovolně se rozhodnout. Domnívají se, že jedině možnost
eutanázie je ochrání před nesnesitelnými bolestmi a krutým umíráním. Věří, že člověk
je schopen odpovědně a nezvratitelně posoudit svou situaci a rozhodnout se pro
ukončení žití. Jsou přesvědčení, že smrtelně nemocní mají nejen právo odmítnout léčbu
a zemřít bez silných bolestí, ale také mají právo určit přesnou dobu a způsob své smrti
(PECK, 2001).
Mezi další důvody patří důvod ekonomický. Výdaje na umírající pacienty jsou
mnohdy nevyčíslitelné a léčebné metody nezabírají. Tvrdí, že je mnoho lidí, kterým
by léčebné metody pomohly, ale z důvodu nedostatku financí si je nemůžou dovolit.
Druhou skupinou jsou odpůrci eutanázie. Tvrdí, že nemocní v konečné fázi
onemocnění jsou velmi zranitelní a snadno přijímají jakékoliv nápady jiných. Cítí se být
již odcizeni vůči zdravým, pociťují vinu za to, že jsou zátěží pro ostatní, jsou zahanbeni
pro své slabosti, jsou plni strachu a velmi citliví vůči různým návrhům. Je zde jistá
možnost zneužití, a to jak ze strany medicíny, tak ze strany příbuzných.
23
Odpůrci tvrdí, že lidé souhlasící s eutanázií netrpí nemocí a řada z nich se ještě
nesetkala s nemocí či bolestí u některého z členů rodiny. Tvrdí, že člověk svou pozici
radikálně změní, když se začnou krátit dny života jim nebo někomu blízkému. Pak je
každý den drahý a každá naděje na zlepšení stavu je vítaná. Hlavní námitkou je,
že u člověka nevyléčitelně nemocného, vždy může dojít k překvapivému zvratu, i když
je jeho nemoc určená jako smrtelná. Poukazují na nebezpečí zlegalizování. Co by
mohlo nastat v zemích, kde nemá každý zdravotní pojištění, kde jsou mnozí lidé
nedostatečně pojištěni a kde jsou pacienti jiných skupin diskriminováni. Strach by
pociťovali zejména dlouhodobě nemocní, hendikepovaní a staří lidé. Tito lidé by byli
obětováni. Nastal by strach a lidé by nevěřili svým lékařům, obávali by se možnosti
smrti. Obavou by byla ztráta úcty k životu.
Věřící lidé dodávají, že člověk je sice pán svého života, může se svobodně
rozhodovat, ale nemá právo rozhodovat, kdy skončí svůj život. Život je dar Boží a jen
ten má právo rozhodnout o životě i smrti. Člověk nemohl chtít aby byl, tak nemůže
chtít, aby nebyl.
Pro celou řadu lékařů je myšlenka eutanázie nepřijatelná, prohřeškem proti etice,
lékař má život pacienta chránit a ne odebírat, když nemůže svého pacienta uzdravit,
nebo alespoň zlepšit jeho zdravotní stav, má mu být nápomocen v mírnění obtíží
a trápení. Ti, kteří připouštějí možnost některé z forem eutanázie, však cítí rozpor mezi
povinností ochrany života a možností předčasného ukončení. Světová lékařská asociace
opakovaně formulovala své stanovisko k eutanázii a vyzývá lékaře, aby odmítli účast
při eutanázii a to i tehdy, pokud by ji národní zákon povolil anebo za určitých podmínek
dekriminalizoval. Eutanázie je v konfliktu s lékařskou etikou, která je zavazuje
ke dvěma hlavním povinnostem, prodlužovat život a mírnit utrpení
(HAŠKOVCOVÁ, 2007).
24
6 Postoj náboženství k eutanázii
Pohled náboženství, ať již jakéhokoli – především katolictví, je k většině
problémům dosti vyhraněný. Svůj postoj zakládá na argumentech, které vycházejí
z Bible. I neznalí jistě ví, že existuje Desatero Božích přikázání, které předal Bůh
prostřednictvím Mojžíše lidem. Jedno z přikázání zní: Nezabiješ! Eutanázie může být
chápána jako zabití, tzn. je v rozporu s přikázáním. Vedle eutanázie by nesouhlasili
ani s interupcí. Nic a nikdo nemůže žádným způsobem dopustit zabití nevinné lidské
bytosti, ať je to plod nebo zárodek, dítě nebo dospělý, člověk starý nebo nevyléčitelně
nemocný či umírající. Kromě toho není nikomu dovoleno žádat o tento akt zabití
pro sebe nebo pro jiného člověka, který je svěřen do jeho péče, ba dokonce nikdo
s takovým činem nesmí souhlasit. Jde totiž o porušení božího zákona, urážku
důstojnosti lidské osoby, zločin proti životu.
Tvrdí, že plně soucítí s člověkem, který trpí a vnímají utrpení jako obtížnou
situaci nejen pro umírajícího, ale i pro jeho okolí. Současně však nesouhlasí se snahou
tuto situaci, která s sebou často nese pocity zoufalství, bezmoci a prázdna odstranit
usmrcením nemocného člověka pomocí smrtícího prostředku. Ale to ovšem neznamená,
že jsou pro udržování každého života za každou cenu. Uvědomují si konečnost lidského
života i meze možností léčby.
Prosby těžce nemocných lidí, kteří se dovolávají smrti, nelze chápat jako projev
skutečné žádosti o eutanázii; jde totiž téměř vždy o dožadování se pomoci a lásky.
To, co nemocný člověk kromě lékařské péče potřebuje, je láska a lidská i nadpřirozená
vroucnost ducha, jíž může a má být obklopen všemi, kteří jsou mu blízcí, ať už rodičů,
dětí či lékařů a ošetřovatelů (VIRT, 2000).
25
7 Paliativní péče
Termín pochází z latinského slova pallium, což znamená maska, pokrytí
pláštěm. Lze v tom nalézt pravou podstatu, protože cílem paliativní péče je maskovat
účinky neléčitelné nemoci a zakrýt pláštěm všechny trpící, kterým nepomohla léčba
a poskytnout jim ochranu. Je to aktivní péče poskytovaná pacientům trpícím
nevyléčitelnou nemocí v pokročilém nebo konečném stádiu (SKÁLA, 2005). Rozděluje
se na specializovanou a všeobecnou paliativní péči. Specializovanou paliativní péči
poskytují zdravotníci, kteří mají specializační vzdělání a zkušenosti v péči o umírající
pacienty a jejich rodiny. Tito pracovníci jsou zapojeni u pacientů s komplexními
a obtížnými symptomy, nebo náročnou ošetřovatelskou péčí (O´CONNOR; ARANDA,
2005). Všeobecnou paliativní péči můžeme definovat jako péči, kterou pacientovi a jeho
rodině poskytují zdravotničtí pracovníci v rámci běžné klinické praxe s využitím
znalostí paliativní péče. Dále definice říká, že všeobecná paliativní péče se poskytuje
pacientům, kteří nepotřebují specializovanou péči, bez ohledu na charakter nebo fázi
nemoci. Tato péče se poskytuje lidem s nádorovým onemocněním, ale také lidem
trpícím, život ohrožujícím chronickým onemocněním, které není nádorového původu.
Je použitelná i v časné fázi onemocnění a jinými způsoby léčení, než které jsou určeny
k prodloužení života, jako je chemoterapie či radioterapie. Nutné je rozeznat rozdíl mezi
paliativní a terminální péčí. Terminální péče je chápána jako poslední odborná péče
umírajícímu; paliativní péče se zaměřuje především na léčbu bolesti a dalších
symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů
nemocných.
Světová zdravotnická organizace tvrdí, že paliativní péče poskytuje:
A. Úlevu od bolesti a utrpení.
B. Neusiluje ani o urychlení a ani oddalování smrti.
C. Poskytuje spirituální a psychologickou péči.
D. Nabízí podporu rodinám nemocného a umožňuje vyrovnat se se zármutkem.
E. Podporuje kvalitu života.
Z toho vyplývá, že nejzákladnějším cílem je dosažení co nejlepší kvality života
nemocných a jejich rodin. Toto stádium nemoci se nemá stát stádiem obtížného
přežívání těžkých chvil, proto musí být dopřán komfort bezbolestnosti.
26
Nejzákladnějším cílem je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.
Ve zprávě zdravotnické organizace O zmírnění bolesti při rakovině a o paliativní péči,
zveřejněné v Ženevě v roce 1990, se dočteme, že zmírňování bolesti u terminálně
nemocných přijaly vlády Austrálie, Francie, Japonska i Švédska a také v Itálii byl vydán
zvláštní výnos, upravující a tolerující podávání dostatečných dávek opiátů.
Za zakladatelku moderní paliativní péče je považována Cecilie Saundersová.
Zasvětila svůj život péči pacientům trpících pokročilou chorobou. Učila, že každý
nemocný má své zvláštní a jedinečné potřeby, stejně tak učila o potřebách rodiny
nemocného.
Paliativní péče spojuje aspekty medicíny, ošetřovatelství, sociální práce,
duchovní péče, fyzioterapie a ergoterapie a dalších disciplín podle potřeby
(VIRT, 2000).
7.1 Ošetřovatelská péče
Ošetřovatelská péče o nemocné byla v minulosti zaměřena pouze na plnění
určitých výkonů. Změny nastaly v organizaci práci, v poskytování plánovité
ošetřovatelské péče, která sleduje individualitu člověka a jeho problémy a potřeby. Nyní
je zaveden holistický přístup, což znamená chápání pacienta jako celku. Jsou aktivní
účastníci v procesu, společně se sestrou zhodnotí své potřeby, sestaví plán péče, podílí
se na jeho plnění a zhodnotí výsledky. Aby sestra mohla sestavit způsob ošetřovatelské
péče, musí získat co nejvíce informací o nemocném. Informace získává od umírajícího
pacienta a jeho rodiny, z lékařské anamnézy, od sester a objektivně. Sběr dat je
významný pro stanovení sesterských diagnóz a následující péči. Na základě informací
může sestra určit aktuální problémy a potřeby pacienta, stanovit sesterské diagnózy.
U umírajících pacientů se jedná o hygienickou péči – zda je soběstačný, odmítá koupel;
výživu – pitný režim, stravovací návyky; vyprazdňování – jak stolice tak i moči;
poruchy hybnosti; ale také o psychickou úroveň umírajícího. Sesterské diagnózy slouží
jako základ pro ošetřovatelské intervence, které se podílí na dosažení co nejlepších
výsledků (KELNAROVÁ, 2007). Lékaři a sestry mají odlišný úhel pohledu na pacienta.
Důvodem je, že se s nimi setkávají v jiných situacích, kontakt s nimi je odlišný
(THEOVÁ, 2007).
27
7.2 Zásady paliativní péče
Dnes platí všeobecný fakt, že nemocní nejsou povinni podstupovat léčbu, která
je zbytečná a lékaři nejsou povinováni takovouto léčbu zahajovat nebo v ní pokračovat.
Jinými slovy terapie může být ukončena, ale současně nikdy nesmí končit péče.
Radikální léčba se musí vystřídat léčbou paliativní, symptomatickou a posléze
i terminální. Obecně platí, že paliativní péče má být zahájena tehdy, pokud negativní
důsledky kurativní terapie jsou větší, než očekávaný přínos. Paliativní medicína
samozřejmě nevylučuje kurativní zásah v případě, že ve zdravotním stavu dojde
k nepříznivému zvratu. Každý nemocný má své specifické potřeby, které závisí na fázi
nemoci a na duševním stavu nemocného, proto paliativní přístup respektuje potřeby
umírajících, které se od pacientů s příznivou diagnózou liší. Mezi základní potřeby
umírajícího patří potřeba nezůstat sám, komunikovat s druhými, nezůstat sám při
zhoršení stavu, potřeba soukromí a intimity, potřeba hovořit o své nemoci pravdivě,
ale vždy s možností naděje, potřeba hovořit o dosavadním životě, co udělal dobrého,
co pokazil nebo co měl udělat, potřeba vyjádřit se k současnému stavu, vyjádřit svou
úzkost, bolest, beznaděj, potřeba hovořit o své vině na vzniku onemocnění, potřeba
ujištění, že příbuzní unesou bolest ze ztráty, potřeba zaplakat si, potřeba připravit se na
svou smrt a rozloučení s rodinou, potřeba ujištění, že smrt nebude bolet, že všichni
udělají vše, aby tomu tak bylo.
Léčba kurativní často chybí, proto je paliativní péče soustředěna do hospiců
či domácího prostředí. Vzhledem k vysoké potřebě psychologické, sociální a duchovní
pomoci mohou v hospicích pečovat o umírající i dobrovolníci. Všechny činnosti,
odborné i laické, zajišťuje lékař. Činnost pracovníků paliativní medicíny se shrnuje
do několika bodů:
A. Symptomatická léčba.
B. Tišení bolesti.
C. Duchovní pomoc.
D. Emotivní podpora.
E. Sociální zázemí.
F. Nabídka pomoci rodinám umírajících (HAŠKOVCOVÁ, 2007).
28
8 Hospicová péče
Jsou dvě definice hospicové péče. Dle WHO je hospicová péče integrovaná
forma zdravotní, sociální a psychologické péče poskytovaná klientům všech
indikačních, diagnostických i věkových skupin u nichž je prognózou ošetřujícího lékaře
předpokládaná délka dalšího života v rozsahu méně než 6 měsíců. V rámci hospicové
péče je poskytována zejména paliativní péče. Dle Ministerstva zdravotnictví ČR
je hospicová péče komplexní multidisciplinární paliativní péči, kterou tvoří souhrn
odborných lékařských, ošetřovatelských a rehabilitačních činností, poskytovaných
preterminálně a terminálně nemocným, u nichž byly vyčerpány kauzální léčby, ale
pokračuje léčba symptomatická s cílem minimalizovat bolest a zmírnit všechny potíže
vyplývající ze základní diagnózy i jejich komplikací a zohledňují bio-psycho-sociální
potřeby nemocného.
Hospic je specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči, tedy péči
zaměřenou na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl
od standardní lékařské péče zaměřené na léčbu nemoci. Hospic je určen pro terminálně
nemocné, pro lidi nevyléčitelně nemocné, v konečném stádiu nemoci. Před tím, než se
nemocný dostane do hospicu, měl by být o svém stavu informován. Myšlenka hospice
vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti a z jeho potřeb
biologických, psychologických, sociálních a spirituálních. V hospicích je poskytována
také duchovní péče, která obyčejně v nemocnicích chybí. Proto jsou součástí personálu
navíc i sociální pracovník, psycholog a theolog. Přijímáni jsou všichni nemocní bez
ohledu na víru. Terminální fáze života je plná velmi specifických emocí, přání, potřeb,
myšlenek a úkolem psychologa, zdravotní sestry je vyhledat a dovolit projevit emoce,
umožnit pacientům vyslovit přání. Psycholog pomáhá umírajícímu uvědomit si, že se
blíží jeho konec. Pro některé je to silně traumatizující a bolestivá myšlenka. V takových
chvílích musí být personál připraven na reakce a projev emocí, nesmí se bát chytit
umírajícího za ruku, obejmout ho nebo pohladit.
Součástí hospicového zařízení je lůžková část, která nezahrnuje zpravidla více
než 30 lůžek. Např. v Hospici Anežky České se nachází 14 jednolůžkových,
2 dvoulůžkové a 2 čtyřlůžkové pokoje. Nespornou výhodou jednolůžkových pokojů
je možnost přistýlky, která může sloužit členu rodiny klienta, tzn. že člen rodiny může
29
být s umírajícím prakticky ve dne v noci. Právě možnost strávit poslední chvíle
s blízkým člověkem se považuj za velmi výrazné pozitivum. I když na druhou stranu
dívat se, jak náš blízký umírá, jistě není zrovna nejpříjemnějším pocitem. Důležitá
je atmosféra hospice, klient by se tu měl cítit především jako doma, ne jako
v nemocnici. Z hospiců na nás dýchá přátelská atmosféra, není tu stanoven přesný řád,
klient si může prakticky dělat co chce – není zaveden budíček, večerka, přesná hodina
stravování apod. Péče o každého klienta je velmi individuální, každý z nich
má k dispozici svou vlastní ošetřovatelku. Významný prvek tvoří i pohyb klientů
v přírodě, pokud tedy zdravotní stav dovolí. Právě k této aktivitě je u hospiců
vybudována zahrada a terasy. Nemocného mohou neomezeně navštěvovat jeho
příbuzní.
Stejně jako v jiném zdravotnickém zařízení se i v hospici při příjmu
pacienta stanoví ošetřovatelské diagnózy i ošetřovatelský plán. Aby se mohlo klientovi
efektivně pomáhat, musí být systém předávání informací mezi personálem
co nejdokonalejší. Snahou je vytvořit ošetřovatelskou dokumentaci danou pro určitého
pacienta, aby ošetřující personál nevěnoval papírování více času, než je nezbytně nutné.
Pro usnadnění a přehlednost dokumentace klienta pracují metodou kroužkování,
zaškrtávání nebo doplňováním domluvených značek. Neméně důležitá je i sociální
anamnéza, kde jsou zjišťovány informace o rodinném zázemí, aktivity, duchovní
potřeby, finanční záležitosti, vztah klienta k nemoci a jeho osobní cíle.
Neopomenutelnou činností hospicového hnutí je péče o rodinu umírajícího.
Právě rodina je hnacím motorem a dodávkou sil pro umírajícího, avšak viděno
z odlišného pohledu i samotná rodina potřebuje pomoc, především v dodání energie
a duševní síly při setkávání s umírajícím blízkým. Velice důležitá je zde proto práce
zdravotních sester a lékařů (CORLESS; GERMINO; PITTMAN, 1994).
8. 1 Formy hospicová péče
Domácí hospicová péče – je nejlepší formou péče o nemocného, ale ne vždy
dostačující. V Čechách zatím není moc rozvinutá. Dobrý systém je praktikován
v Rakousku. Sám nemocný se v domácím prostředí cítí nesrovnatelně lépe než
30
v jakémkoli, byť i sebelepším zařízení pro nemocné. Na druhou stranu pro rodinu
se péče o nemocného může proměnit v období naplněné stresem a nejistotou. Poskytuje
se tam, kde rodinné zázemí úplně schází, nebo rodina se časem vyčerpá
(SVATOŠOVÁ, 2003). Z tohoto důvodu je rodinám poskytována pomoc z řad
odborníků. Odborníci jsou s to naučit rodiny některé nezdravotnické úkony, přesto
některé musí provádět pouze kvalifikovaný odborník.
Domácí péči lze rozdělit: a) home help – jež je prováděna neodborníky
b) home care – o zajištění péče se starají odborníci.
V České republice působí Asociace domácí péče ČR, pod níž se řadí Agentury
domácí péče, které zajišťují pomoc pacientům. V našem státě je nyní aktuální
komplexní domácí péče, kdy se do péče zapojuje rodina, lékař a sociální pracovník.
Můžou však nastat situace, kdy již domácí péče není únosná a je třeba přejít na jiný
druh péče o nemocného. Předpokládá určitou úroveň rodinného zázemí, které často
schází nebo se dlouhou službou nemocnému unaví a vyčerpá a nebo je ošetřování touto
formou příliš náročné pro rodinné příslušníky.
Stacionáře – denní pobyty, pacient je v tomto případě přijat ráno, odpoledne,
nebo večer se vrací domů. Tento způsob připadá v úvahu u nemocných z blízkého okolí
hospice, pokud u nich nestačí domácí péče.
Lůžková hospicová péče – aktuální zejména tehdy, pokud předchozí dvě formy
nestačí, nebo nejsou vůbec k dispozici. V případě, že je i možnost výše uvedených dvou
forem, po zlepšení zdravotního stavu nemocného, nebo zotavení jeho rodiny, se může
vrátit do domácí péče. Nejsou tedy vždy posledním místem pro umírající (STUDENT;
MÜHLUM; STUDENT, 2006).
Jako další samostatná forma je dětský hospic. Výrazně se odlišuje
od podobných zařízení určených pro dospělé. Na rozdíl od hospicu pro dospělé, v nichž
většina dospělých v terminálním stadiu tráví poslední dny svého života, soustřeďují
se dětské hospice spíše na tzv. respitní (odlehčovací) péči. Znamená to, že nemocné děti
a jejich rodiny přijíždějí do hospicu na krátkodobé, zpravidla několikadenní
31
až nekolikatýdenní zotavovací pobyty, často opakovaně, během nichž se mají možnost
zastavit a načerpat novou sílu, rodiče si zde mohou odpočinout od každodenního
náročného ošetřování. Často trpí i zdraví sourozenci s pocity žárlivosti a nedostatečné
pozornosti ze strany rodičů (JASENKOVÁ; MIKEVSKÁ, 2005). Jsou v prostředí, kde
starosti s ošetřovatelskou péčí, s tlumením případných bolestí či přípravou jídla
převezmou jiní lidé, a kde je najednou možné žít a přemýšlet daleko volněji, bez tlaku
neodkladných povinností a svazujícího očekávání. Hospic se jim snaží nabídnout
praktickou pomoc a bezpečné a povzbuzující zázemí. Dětský hospic je samozřejmě
schopen a připraven postarat se i o nemocné dítě v terminálním stádiu, ale tento druh
péče není ve srovnání s objemem poskytované péče dominantní. Některé oblasti péče
jsou společné dětem i dospělým, přesto existují výrazné rozdíly (O´CONNOR;
ARANDA, 2005).
8. 2 Podmínky přijetí do hospice
Podmínkami k přijetí do hospice může být:
Stav, při kterém již týdně klientovi nestačí 3 návštěvy nebo 2 hodiny práce sestry
v domácí péči.
Plný písemný informovaný souhlas nemocného, pacient musí informovaný souhlas
podepsat, avšak podpisu by měl předcházet rozhovor pacienta a ošetřujícího lékaře, kdy
by lékař měl být schopen odpovědět na pacientovy otázky. Informovanost se týká
i pacientova zdravotního stavu, kdy lékař musí pacientovi šetrně sdělit, jak závažný je
jeho zdravotní stav. Pacientův podpis na formuláři dokládá, že pacient se pro tuto volbu
rozhodl svobodně a přijal dostatečné informace.
Další podmínkou musí být neblahá prognóza, potřeba paliativní péče, časový limit,
kdy je předpokládáno úmrtí do 6 měsíců. Čeští odborníci kritérium považují za kruté,
tudíž není v českém hospicové péči uplatňováno.
Návrh na přijetí do hospicových zařízení podává většinou ošetřující lékař.
Iniciativa však může vycházet od příbuzných nebo od pacienta. O tom, zda bude pacient
přijat do hospice, rozhoduje vedoucí lékař hospice.
32
8. 3 Historie hospicového hnutí ve světě
Hospic byl v období středověku frekventovaným slovem, které označovalo
domy odpočinku. Vykonával odlišnou funkci než v současné době. Útočiště v hospicích
nacházeli především lidé putující do Palestiny. Poskytl jim na několik dní střechu
nad hlavou a oni mohli nabrat další síly na zbytek putování. Tyto domy vedl člověk,
který byl zběhlý na jedné straně ve vedení ubytování, na druhé straně v ošetřování
zranění. Hospice byly zapomenuty a návrat k nim se datuje až v polovině 18. století,
kdy Mary Aikenheadová přispěla v Dublinu k založení zvláštního zařízení
pro umírající. Pro zařízení byl zvolen název s patřičným významem Hospic
(PAYNEOVÁ, SEYMOUROVÁ, INGLETONOVÁ, 2007). Tento čin neměl velký
ohlas a k většímu rozvoji zařízení určených pro umírající došlo až ve 20. století.
Největší nárůst podobných zařízení je spjat s obdobím konce 2. světové války.
Významnou osobností v oblasti hospicového hnutí byla Angličanka Cecilia
Saundersová, která byla sestrou a poté se stala lékařkou a svůj život zasvětila potřebám
umírajících. Našla si k nim specifickou cestu a snažila se dodávat jim sílu až do konce
jejich života. Důrazně a přesvědčivě tvrdila, že většina nových metod umírajícímu
pramálo pomáhá nebo jsou k ničemu. Jakmile je jasné, že jejich onemocnění není
léčitelné, jsou pak pro ně tyto metody škodlivé a nepřijatelné. Roku 1967 byl otevřen
první hospic moderního typu, v jehož čele byla Saundersová. Hospic se nachází
v Londýně a nese název St. Christopher‘s Hospice (KALVACH, 2004). Ročně
poskytuje péči 2 000 pacientům a jejich rodinám. V Anglii bychom dnes našli asi 220
hospiců, celkový počet hospiců ve světě čítá více než 2 000. V roce 1984 byla založena
organizace Help the Hospices. Spontánní rozvoj paliativní medicíny byl tak velký,
že byla uznána za samostatný lékařský obor. Hospice byly zřízeny v 95 zemích
(POLLARD, 1996).
8. 4 Historie hospicového hnutí u nás
Historie hospiců v České republice je poměrně krátká. Rok 1993 se stal
zakládajícím rokem pro občanské sdružení, které podporuje domácí péči a hospicové
hnutí. O vznik prvního hospicu se zasloužila lékařka Marie Svatošová, která byla
zakladatelkou hospicového hnutí s názvem Ecce homo. Hnutí chce prosazovat práva
33
pacientů a úctu k lidskému životu od jeho početí až do přirozené smrti, chce podporovat
rozvoj hospicového hnutí a domácí péče. Vůbec první oddělení paliativní medicíny
České republice bylo otevřeno 2. 11. 1992 pod záštitou nemocnice v Babicích nad
Svitavou. Prvním a mimořádně úspěšným počinem Ecce homo bylo vybudování
a otevření Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Hospic byl vybudován
za 13 měsíců. Slavnostní otevření se konalo 8. prosince 1995 a v lednu 1996 byli přijati
první pacienti. V červnu 1998 bylo založeno Sdružení poskytovatelů hospicové péče
v ČR. V současné době jsou zastřešeny organizací pro paliativní a hospicovou péči:
Asociací poskytovatelů hospicové paliativní péče, založené v roce 2005. Den 8. října
2005 byl poprvé vyhlášen Dnem pro Hospice (HAŠKOVCOVÁ, 2007).
Mezi další významné hospice patří:
Hospic Štrasburk – provoz byl zahájen v lednu 1998, nalezneme jej v Praze
Bohnicích. Vznikl zásluhou Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského.
Hospic sv. Lazara v Plzni – začátek provozu zařízení je datován do dubna 1998,
iniciativu ke vzniku opět vyvinul Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského.
Hospic sv. Alžběty v Brně – dnem jeho otevření se stalo datum 1. 6. 1998, zřizovatelem
je Masarykův onkologický ústav. Je situován do objektu konventu sester Alžbětinek.
Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna – iniciátorem zařízení
je Diecézní charita v Brně, zařízení funguje od roku 1999. Hospic sv. Štěpána
v Litoměřicích – záštitu nad zařízením tvoří Sdružení pro založení a podporu hospice
v Litoměřicích. V současné době je na území České republiky více než 30 hospiců
(KIZÁK, 2006).
34
Praktická část
9 Empirický průzkum
9.1 Průzkumný problém, průzkumné cíle a hypotézy
Průzkumný problém
Postoj společnosti k eutanázii.
Průzkumné cíle
Cíl 1. Zjistit, kolik respondentů by souhlasilo s legalizací eutanázie.
Cíl 2. Zjistit, zda by eutanázii podstoupilo více zdravotníků, než nezdravotníků.
Cíl 3. Zjistit, kolik respondentů se bojí zneužití eutanázie při jejím uzákonění.
Cíl 4. Zjistit, zda by většina respondentů chtěla rozhodovat o ukončení života svého
blízkého.
Hypotézy
Hypotéza 1. Předpokládáme, že větší počet respondentů by souhlasil s legalizací
eutanázie, než těch, kteří by jí zamítli.
Hypotéza 2. Předpokládáme, že více nelékařských zdravotníckých pracovníků by
podstoupilo eutanázii, než laické veřejnosti (nezdravotníků).
Hypotéza 3. Předpokládáme, že větší počet respondentů se bojí zneužití eutanázie při
jejím uzákonění.
Hypotéza 4. Předpokládáme, že větší počet respondentů by nechtělo rozhodovat
o ukončení života svého blízkého, než těch, kteří by chtěli.
35
9.2 Metodika průzkumu
V průzkumu jsme uplatnili metodu dotazníku. Na začátku dotazníku jsme se
respondentům představili, uvedli jsme čeho se daný odpovědi týkají a ujistili jsme je
o anonymitě. Současně jsme uvedli, že uvedené odpovědi budou použity pouze pro mou
bakalářskou práci. Dotazník se skládal z 16 otázek. Z toho 13 otázek uzavřených,
2 otevřené a 1 otázka polootevřená. Prvních 5 otázek bylo zaměřeno na získávání
demografických údajů o respondentech. V ostatních otázkách bylo úkolem zjistit postoj
k eutanázii (příloha A). Celkem jsme rozdali 90 dotazníků, z toho 67 (74,4 % ) se mi
vrátilo zpět.
9.3 Časový harmonogram
Průzkumné šetření bylo prováděno v období od 1. 11. 2009 do 1. 3. 2010.
V březnu jsme zpracovávali data z vrácených dotazníků. Ke zpracování jsem použila
počítačového programu Microsoft Excel 2003.
9.4 Průzkumný soubor
Průzkumný soubor tvořili nelékařští zdravotničtí pracovníci a laická veřejnost
(nezdravotníci) různého věkového zastoupení. Dotazníky jsme rozdali do třech
nemocnic a do třech firem. Nelékařští zdravotničtí pracovníci byli respondenti
z gynekologicko-porodnického oddělení z nemocnice Almeda v Neratovicích, interního
oddělení Nemocnice s poliklinikou na Mělníku a z mikrobiologického oddělení Fakultní
nemocnice na Bulovce. Laickou veřejnost (nezdravotníky) tvořili respondenti z firmy
Manag, a. s. z Libiše, Nikon spol s. r. o. v Praze a Mondi Coating a. s. ze Štětí.
36
9.5 Analýza výsledků průzkumu
Položka číslo 1 – Pohlaví
Tabulka 1 Pohlaví
Graf 1 Pohlaví
17
15
32
18 17
35
0
5
10
15
20
25
30
35
40
a) muž b) žena
zdravotnič
tí
pracovníci
laická
veřejnost
celkem
Z grafu je patrné, že přibližně ve stejném počtu bylo dotazovaných mužů i žen.
Z nelékařských zdravotníků bylo 17 mužů (25,37 %) a 18 žen (26,87 %). Z laické
veřejnosti (nezdravotníků) 15 mužů (22,39 %) a 17 žen (25,37 %). Celkem bylo 35 žen
(52,24 %) a 32 mužů (47,76 %).
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Muž 17 25,37 % 15 22,39 % 32 47,76 %
b) Žena 18 26,87 % 17 25,37 % 35 52,24 %
Celkem
dle odbornosti
35 52,24 % 32 47,76 % 67 100,00 %
Nelékařští zdravotničtí
pracovníci
Laická veřejnost
(nezdravotníci)
Celkem
dle pohlaví
Odpovědi
37
Položka číslo 2 – Věk
Tabulka 2 Věk
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Do 30 22 32,84 %
b) 31- 40 18 26,87 %
c) 41- 50 13 19,40 %
d) 51- 60 10 14,93 %
e) Nad 61 4 5,97 %
Celkem 67 100,00%
Graf 2 Věk
22
18
13
10
4
0
5
10
15
20
25
a)do 30 b)31- 40 c)41- 50 d)51-60 e)nad 61
počet
respondentů
Z grafu 2 je vidět, že nejvíce dotazovaných respondentů bylo ve věku do 30 let
(32,84 %). Je však zastoupeno každé věkové období. Nejméně respondentů bylo ve
věku nad 61 let (5,97 %).
38
Položka číslo 3 – Nejvyšší ukončené vydělání
Tabulka 3 Nejvyšší ukončené vzdělání
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Základní 1 1,49 %
b) Vyučen/-a 16 23,88 %
c) Středoškolské 36 53,73 %
d) Vyšší odborné 3 4,48 %
e) Vysokoškolské 11 16,42 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 3 Nejvyšší ukončené vzdělání
1
16
36
3
11
0
5
10
15
20
25
30
35
40
a) základní b) vyučen c) SŠ d) vyšší e) VŠ
počet
respon-
dentů
Nejpočetnější skupinou v oblasti ukončeného vzdělání byli respondenti
se středoškolským vzděláním s maturitou s počtem 36 (53,73 %). Další větší skupinou
byli respondenti vyučeni, kterých bylo 16 (23,88 %) a respondenti s vysokoškolským
vzděláním s počtem 11 (16,42 %). Vyšší odborné vzdělání měli 3 (4,48 %) dotazovaní.
Nejméně dotazovaných bylo se základním vzděláním, který byl pouze jeden (1,49 %).
39
Položka číslo 4 – Jste
Tabulka 4 Jste
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Zdravotník 35 52,24 %
b) Nezdravotník 32 47,76 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 4 Jste
35
32
67
0
10
20
30
40
50
60
70
a) zdravotník b) nezdravotník celkem
počet
respon-
dentů
Dotazovaní respondenti byli nelékařští zdravotničtí pracovníci (zdravotníci) nebo laická
veřejnost (nezdravotníci). Přibližně ve stejném počtu jsou zastoupeny obě skupiny.
Nelékařských zdravotnických pracovníků (zdravotníků) odpovídalo 35 (52,24 %)
a laické veřejnosti (nezdravotníků) 32 (47,76 % ).
40
Položka číslo 5 – Jste
Tabulka 5 Víra
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Věřící 14 20,90 % 4 5,97 % 18 26,87 %
b) Nevěřící 21 31,34 % 28 41,79 % 49 73,13 %
Celkem
dle odbornosti
35 52,24 % 32 47,76 % 67 100,00 %
Odpovědi
Nelékařští zdravotničtí
pracovníci
Laická veřejnost
(nezdravotníci)
Celkem
dle víry
Graf 5 Víra
14
4
18
21
28
49
0
10
20
30
40
50
a) věřící b) nevěřící
zdravotničtí
pracovníci
laická
veřejnost
celkem
Z grafu 5 je patrné, že početnější skupinu tvořili nevěřící. Tuto odpověď zvolilo
49 (73,13 %) respondentů. Odpověď věřící zvolilo pouze 18 respondentů (26,87 %).
41
Položka číslo 6 – Co se Vám vybaví pod pojmem eutanázie?
Tabulka 6 Pojem eutanázie
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) dobrovolná smrt, ukončení života při nevyléčitelné nemoci 20 29,85 %
b) rychlá pomoc trpícímu, zmírnění, ukončení trápení,
osvobození
7 10,45 %
c) asistovaná sebevražda, smrt 4 5,97 %
d) dobrovolná sebevražda 2 2,99 %
e) ukončení, usmrcení na žádost 10 14,93 %
f) smrtící injekce 4 5,97 %
g) milosrdná smrt 5 7,46 %
h) smrt 13 19,40 %
i) zlegalizovaný odchod 1 1,49 %
j) řešení při zásadním zdravotním problému 1 1,49 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 6 Pojem eutanázie
20
7
4
2
10
4 5
13
1 1
0
5
10
15
20
25
a) b) c) d) e) f) g) h) i) j)
počet
respon-
dentů
Otázka co se Vám vybaví pod pojmem eutanázie byla otevřená, vzniklo 10 různých
odpovědí. Nejvíce 20 (29,85 %) respondentů odpovědělo a) dobrovolná smrt, ukončení
života při nevyléčitelné nemoci. Mezi další nejčastější odpovědi patřilo h) smrt, toto si
vybaví 13 (19,40 %) respondentů. Poté odpověď e) ukončení, usmrcení na žádost,
s počtem 10 (14,93 %) respondentů. Četnost ostatních odpovědí nebyla větší než 7.
42
Položka číslo 7 – Myslíte si, že jste dostatečně informován o eutanázii (způsob
provedení, zákonné normy, kdo o ní může požádat…) ?
Tabulka 7 Informovanost o eutanázii
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) ano 7 10,45 %
b) ne 13 19,40 %
c) nevím 25 37,31 %
d) více inf. 22 32,84 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 7 Informovanost o eutanázii
7
13
25
22
0
5
10
15
20
25
30
a) ano b) ne c) nevím d) více inf.
počet
respon-
dentů
Graf 7 ukazuje, že 25 (37,31 %) respondentů odpovědělo c) nevím, zda vím všechno.
Počet 22 (32,84 %) respondentů označili odpověď d) přivítal/-a bych více informací.
13 dotazovaných (19,40 %) nejsou dostatečně informovaný a pouze 7 (10,45 %)
respondentů si myslí, že jsou dostatečně informovaný, označili odpověď a) ano, toto
téma je rozebíráno v médiích.
43
Položka číslo 8 – Myslíte si, že by měla být eutanázie legalizovaná v ČR?
Tabulka 8 Legalizace eutanázie v ČR
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) ano 53 79,10 %
b) ne 14 20,90 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 8 Legalizace eutanázie v ČR
53
14
0
10
20
30
40
50
60
a) ano b) ne
počet
respon-
dentů
Z graf 8 je jisté, že největší počet respondentů, a to 53 (79,10 %), by odsouhlasilo
eutanázii v České republice. Pouhých 14 (20,90 %) respondentů by eutanázii
nelegalizovalo.
44
Položka číslo 9 – Bojíte se případného zneužívání eutanázie, kdyby byla
legalizovaná?
Tabulka 9 Strach ze zneužití eutanázie
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní četnost
a) ano 51 79,12 %
b) ne 16 23,88 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 9 Strach ze zneužití eutanázie
51
16
0
10
20
30
40
50
60
a) ano b) ne
počet
respon-
dentů
Při pohledu na graf 9 je zřejmé, že 51 (79,12 %) respondentů má strach ze zneužití
eutanázie. Pouze 16 (23,88 %) respondentů nemá strach ze zneužití eutanázie.
45
Položka číslo 10 – Pokud jste odpověděl/-a u otázky 9 ne, je to z důvodu?
Tabulka 10 Důvody
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Věřím, že se nezneužije 2 2,99 %
b) Předpokládám, že rozhodnutí je na mně, nebo
nejbližších
2 2,99 %
c) Předpokládám právní ochranu, velmi přísný
dohled a kontrolu
6 8,96 %
d) Důvěřuji státu 1 1,49 %
e) Nevím 1 1,49 %
f) individuální přístup ke každému případu 2 2,99 %
g) zodpovědné lidi na to určený, aby to nezneužívali 2 2,99 %
Celkem 16 23,88 %
Graf 10 Důvody
2 2
6
1 1
2 2
0
1
2
3
4
5
6
7
a) b) c) d) e) f) g)
počet
respon-
dentů
Největší počet respondentů 6 (8,96 %) dalo odpověď c) předpokládám právní ochranu,
velmi přísný dohled a kontrolu. Většina ostatních odpovědi se vyskytovali po dvou
(2,99 %). Po jedné (1,49 %) odpovědi získali d) důvěřuji státu a e) nevím.
46
Položka číslo 11 – Myslíte si, že člověk má právo rozhodnout o ukončení svého
života pomocí eutanázie?
Tabulka 11 Právo ukončit svůj život
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Ano 28 41,79 % 32 47,76 % 60 89,55 %
b) Ne 7 10,45 % 0 0,00 % 7 10,45 %
Celkem
dle odbornosti
35 52,24 % 32 47,76 % 67 100,00 %
Odpovědi
Nelékařští zdravotničtí
pracovníci
Laická veřejnost
(nezdravotníci)
Celkem
dle typu odpovědi
Graf 11 Právo ukončit svůj život
28
32
60
7
0
7
-5
5
15
25
35
45
55
65
a) ano b) ne
zdravotničtí
pracovníci
laická veřejnost
celkem
Graf 11 nám ukazuje, že 28 (41,79 %) nelékařských zdravotnických pracovníků
a 32 (47,76 %) zástupců laické veřejnosti (nezdravotníků) si myslí, že člověk má právo
ukončit svůj život pomocí eutanázie. Pouze 7 (10,45 %) nelékařských zdravotnických
pracovníků odpovědělo, že člověk nemá právo ukončit svůj život.
47
Položka číslo 12 – Přál/-a byste si v případě nevyléčitelné a bolestivé nemoci
eutanázii?
Tabulka 12 Přál/-a byste si eutanázii
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) Ano 27 40,30 % 30 44,78 % 57 85,07 %
b) Ne 8 11,94 % 2 2,99 % 10 14,93 %
Celkem
dle odbornosti
35 52,24 % 32 47,76 % 67 100,00 %
Odpovědi
Nelékařští zdravotničtí
pracovníci
Laická veřejnost
(nezdravotníci)
Celkem
dle typu odpovědi
Graf 12 Přál/-a byste si eutanázii
27
30
57
8
2
10
0
10
20
30
40
50
60
a) ano b) ne
Graf č 12 - Přál/-a byste si eutanázii
zdravotničtí
pracovníci
laická
veřejnost
celkem
Z grafu 12 vidíme, že 27 (40,30 %) nelékařských zdravotnických pracovníků a 30
(44,78 %) zástupců laické veřejnosti (nezdravotníků), by si přálo eutanázii v případě
nevyléčitelné a bolestivé nemoci. Podstatně menší skupina 8 (11,94 %) nelékařských
zdravotnických pracovníků a 2 (2,99 %) zástupci laické veřejnosti (nezdravotníci), by se
chtěli udržet při životě co nejdéle, i v případě nevyléčitelné nemoci.
48
Položka číslo 13 – Myslíte si, že má člověk právo ukončit život druhé osobě?
Tabulka 13 Právo ukončit život druhé osobě
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) ano 28 41,79 %
b) ne 39 58,21 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 13 Právo ukončit život druhé osobě
28
39
0
5
10
15
20
25
30
35
40
a) ano b) ne
počet
respon-
dentů
Tento graf 13 nám ukazuje, že 28 (41,79 %) respondentů si myslí, že má člověk právo
ukončit život druhé osobě. Přesto je vidět, že větší část respondentů si myslí, že člověk
nemá právo ukončit život druhé osobě, tuto odpověď označilo 39 (58,21 %)
respondentů.
49
Položka číslo 14 – Kdo by měl být ten, kdo ukončuje život?
Tabulka 14 Kdo má ukončit život
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) kněz 3 2,99 %
b) lékař 37 55,22 %
c) zdravotní sestra 0 0 %
d) právník 0 0 %
e) rodina 12 17,91 %
f) ZS a rodina 1 1,49 %
g) lékař, rodina 8 11,94 %
h) kat 2 2,99 %
i) člověk sám 2 2,99 %
j)sám, lékař, zdrav. sestra a rodina 1 1,49 %
k) lékař, zdravotní sestra a rodina 1 1,49 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 14 Kdo má ukončit život
3
37
0 0
12
1
8
2 2 1 1
0
5
10
15
20
25
30
35
40
a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k)
počet
respon-
dentů
50
Největší počet 37 (55,22 %) respondentů označilo odpověď b) lékař, na otázku kdo by
měl být ten, kdo ukončuje život. Další nejčastější odpovědí bylo e) rodina, kdy tuto
odpověď označilo 12 (17,91 %) respondentů. Byla zde i možnost vlastního názoru, kdo
by měl ukončovat život a nejčastější odpovědí bylo g) lékař a rodina, kdy tuto odpověď
zvolilo 8 (11,94 %) respondentů. Ostatní odpovědi nezískali více než
od 2 (2,99 %)respondentů. Odpovědi c) zdravotní sestra a d) právník, nebyli zvoleni od
jediného respondenta (1,49 %).
51
Položka číslo 15 – Umíral někdo z Vašich blízkých dlouho a bolestivě?
Tabulka 15 Úmrtí někoho blízkého
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) ano 27 40,30 %
b) ne 40 59,70 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 15 Úmrtí někoho blízkého
27
40
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
a) ano b) ne
počet
respon-
dentů
Graf č 15 ukazuje, že 27 respondentů (40,30 %) měli blízkého člověka, který umíral
dlouho a bolestivě. Ovšem větší počet respondentů nikoho umírajícího v bolestech
neměl. Odpověď b) ne, zvolilo 40 respondentů (59,70 %).
52
Položka číslo 16 – Přál/-a byste si v případě nevyléčitelné a bolestivé nemoci
Vašeho blízkého rozhodovat o jeho životě?
Tabulka 16 Rozhodnutí o životě
Odpovědi
Absolutní
četnost
Relativní
četnost
a) ano 12 17,91 %
b) ne 31 46,26 %
c) nevím 24 35,83 %
Celkem 67 100,00 %
Graf 16 Rozhodnutí o životě
12
31
24
0
5
10
15
20
25
30
35
a) ano b) ne c) nevím
počet
respon-
dentů
Na otázku, zda bychom si přáli rozhodovat o životě blízké osoby odpovědělo a) ano
odpovědělo 12 respondentů, čili 17,91 %. Největší skupinu tvořila odpověď b) ne,
kterou zvolilo 31repondentů (46,26 %). Odpověď c) nevím, zvolilo 24 (35,83 %)
nelékařských zdravotnických pracovníků a laické veřejnosti (nezdravotníků).
53
9.6 Interpretace výsledků průzkumu
Na základě určení cílů jsme si stanovili 4 hypotézy. Výzkumu se zúčastnilo 35
zdravotníků a 32 nezdravotníků.
Hypotéza 1– Předpokládáme, že větší počet respondentů by souhlasil s legalizací
eutanázie, než těch, kteří by jí zamítli, jsem prověřovala položkami 6, 7, 8. Hypotéza 1
se potvrdila.
Hypotéza 2 – Předpokládáme, že více nelékařských zdravotnických pracovníků
by podstoupilo eutanázii, než nezdravotníků, se vztahovaly položky 11 a 12. Hypotéza 2
se nepotvrdila.
Hypotéza 3 – Předpokládáme, že větší počet respondentů se bojí zneužití
eutanázie při jejím uzákoněním, patřily položky 9 a 10. Hypotéza 3 se potvrdila.
Hypotéza 4 – Předpokládáme, že větší počet respondentů by nechtěl rozhodovat
o ukončení života svého blízkého, než těch, kteří by chtěli, prověřovaly v dotazníku
položky 13, 14, 15 a 16. Hypotéza 4 se potvrdila.
54
9.7 Diskuse
Výsledky našeho průzkumu nebylo možné srovnat s výsledky jiných autorů,
v jejich pracech se objevuje pouze jedna skupina respondentů. Náš průzkum obsahuje
dvě skupiny, nelékařský zdravotnický personál a laickou veřejnost (nezdravotníky).
V teoretické části jsme se dozvěděli, že jsou dva tábory lidí, první skupina
souhlasí s legalizací eutanázie a druhá jí zamítá. V našem průzkumu jsme však zjistili,
že větší počet 35 respondentů (79,10 %), by souhlasilo s legalizací eutanázie u nás.
Zarážející skutečností se staly odpovědi respondentů, kteří nemají strach ze
zneužití, protože právě zneužití je nejčastější obavou odpůrců eutanázie, ale také
společnosti ve státech, kde eutanázie byla prováděna, je legalizovaná, nebo se o její
legalizaci uvažuje.
Zájem o více informací v souvislosti s problematikou eutanázie projevilo
22 respondentů (32,8 %) a větší počet 25 respondentů (37,3 %) si není jistý jestli ví vše
potřebné.
Teoretická část nám ukázala, že v zemích jako jsou Spojené státy americké
a Austrálie, je zaveden systém životní vůle, ve Švýcarsku je legalizovaná asistovaná
sebevražda, kdy pacient ukončuje život sám. V průzkumu na otázku, kdo by měl
ukončovat život, odpovědělo 37 respondentů (55,2 %), že ten, kdo usmrcuje, by měl být
lékař. Ovšem většina lékařů ve všech státech považuje eutanázii za nepřípustnou
a porušení Hippokratovy přísahy.
55
10 Doporučení pro praxi
Ministerstvo zdravotnictví by se mělo více zaměřit na podávání informací
veřejnosti, vzhledem k tomu, že i nám průzkum ukázal, že většina respondentů by
přivítala více informací. Velice dobré by bylo zavedení seminářů na zdravotnických
školách, ale také na lékařských oborech. Domníváme se, že s velkou účastí by se setkaly
veřejné diskuze, kde by se laická veřejnost seznámila s pojmem eutanázie, jejími druhy
a vším, co je s eutanázií spojené. Samozřejmě vždy s prostorem pro diskusi
a zodpovězení otázek.
V České republice sice není eutanázie legalizovaná, ale myslíme si, že je velice
důležité zaškolení sester, jak pečovat o umírajícího pacienta. Důležitá je komunikace
sestry s pacientem, proto by měly být sestry edukovány o správnosti komunikace jak
s umírajícím pacientem, tak i jeho rodinou.
Zdravotnický personál by se měl věnovat správnému přístupu k pacientovi,
protože umírající člověk je pořád člověk, který má své city a potřeby. Domníváme se,
že lepší přístup mají k pacientům v konečné fázi nemoci setry v hospicích, ve kterých je
zdravotnický personál lépe připraven.
56
ZÁVĚR
Cílem bakalářské práce bylo zjistit informovanost společnosti o eutanázii.
V teoretické části jsme shrnuli historii a současný stav. Vysvětlili jsme nejdůležitější
pojmy patřící k eutanázii, také paliativní a hospicovou péči. V praktické části jsme
pomocí dotazníku oslovili 45 respondentů z nelékařského zdravotnického personálu
a 45 ze souboru laické veřejnosti (nezdravotníků), abychom zjistili stanovené cíle.
Dotazníků se vrátilo 67, z toho 35 od nelékařského zdravotnického personálu
a 32 dotazníků od laické veřejnosti (nezdravotníků). Cílem bylo zjistit informovanost
o eutanázii, zda by souhlasili s její legalizací a dalšími cíli bylo zjistit, zda by sami
postoupili eutanázii a jestli by si přáli rozhodovat o životě druhé osoby.
Předpokládali jsme, že zdravotníci by chtěli podstoupit eutanázii častěji než
laická veřejnost (nezdravotníci) z důvodu práce v nemocnici a setkávání se se smrtí,
někdy i s dlouhým a bolestivým umíráním. Průzkum však ukázal, že respondenti ze
souboru laické veřejnosti (nezdravotníci) by více podstoupili eutanázii než nelékařský
zdravotnický personál. Poměrně velká část respondentů by souhlasila s legalizací
eutanázie, i když mají strach ze zneužití. Udivující byly i odpovědi respondentů, kteří se
zneužití eutanázie nebojí a věří v přísná pravidla a kontrolu. I přes některé překvapující
odpovědi respondentů můžeme konstatovat, že cíle bakalářské práce byly splněny.
Můj názor na eutanázii je stejný jako u většiny respondentů, souhlasila bych
s legalizací, ale také mě napadá myšlenka zneužití. Sama bych podstoupila eutanázii,
protože myšlenka na trpícího člověka nebo člověka pod takovým vlivem vysokých
dávek opiátů a léků proti bolesti, že nevnímá, je hrozná a nepřeji si takové umírání, ani
nikomu jinému. Proto bych chtěla rozhodovat o životě osoby blízké, i když by to bylo
velice těžké.
57
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. CORLESS, B.; GERMINO, B.; PITTMAN, M. 1994. Dying, Death, and
Bereavement: Theoretical Perspectives and Other Way of Knowing. London : Jones and
Bartlett Publisher, 1994. ISBN 1-800-832-0034.
2. GOLDMANN, Radoslav; CICHÁ, Martina. 2004. Etika zdravotní a sociální práce.
1. vydání Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. ISBN 80-244-0907-0.
3. HAŠKOVCOVÁ, Helena. 2000. Lékařská etika. 3. rozšířené vydání Praha : Galén,
2000. ISBN 80-7262-132-7.
4. HAŠKOVCOVÁ, Helena. 2007. Thanatologie. 2. přepracované vydání Praha :
Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-471-3.
5. JASENKOVÁ, M.; MIKESKOVÁ, M. a kol. 2005. Pamáhat´žit´a zomierat´,
radovat´sa a smútit´. Bratislava : CICERO, s. r. o., 2005. ISBN 80-969428-6-7.
6. KALVACH, Z. aj. 2004. Umírání a paliativní péče v ČR. 1. vydání Praha : Cesta
domů, 2004. ISBN 80-239-2832-5.
7. KELNAROVÁ, Jarmila. 2007. Tanatologie v ošetřovatelství. 1. vydání Brno : Litera,
2007. ISBN 978-80-85763-36-2.
8. KIZÁK, Juraj. 2006. Kde jsou již existující hospice [online]. [cit. 2009-12-28].
Dostupné z WWW: .
9. KOŘENEK, Josef. 2002. Lékařská etika. 1. vydání Praha : TRITON, 2002.
ISBN 80-7254-235-4.
10. MUNZAROVÁ, Marta. 2002. Vybrané kapitoly z lékařské etiky I, Smrt a umírání.
2. opravné vydání Brno : MU, 2002. ISBN 80-210-3017-8.
58
11. MUNZAROVÁ, Marta. 2005. Eutanazie, nebo paliativní péče? 1. vydání Praha :
Grada Publishing, a.s., 2005. ISBN 80-247-1025-0.
12. MUNZAROVÁ, Marta a kol. 2008. Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt? 1. vydání
Praha : ECCE HOMO,o.s., 2008. ISBN 978-80-7195-304-3.
13. NĚMCOVÁ, J.; MAURITZOVÁ, I. 2009. Skripta k tvorbě bakalářských
a magisterských prací. Plzeň : Maurea, s. r. o., 2009. ISBN 978-80-902876-0-0.
14. O´CONNOR, Margaret; ARANDA, Sanchia. 2005. Paliativní péče: pro sestry
všech oborů. Z angl. orig. přel. Jana Heřmanová. 1. vydání Praha : Grada Publishing,
a.s., 2005. ISBN 80-247-1295-4.
15. PAYNEOVÁ, S.; SEYMOUROVÁ, J.; INGLETONOVÁ, CH. 2007. Principy
a praxe paliativní péče. Z angl. orig. přel. Ivo Lukáš. 1. vydání Brno : Společnost pro
odbornou literaturu, 2007. ISBN 978-80-87029-25-1.
16. PECK, M. Scott. 1997. Odmítnutí duše. 1, vydání Praha : Pragma 2001, 1997. ISBN
80-7205-757-X.
17. POLLARD, Brian. 1996. Eutanazie- ano či ne? Z angl. orig. přel. Eva Masnerová.
1. vydání Praha : Dita, 1996. ISBN 80-85926-07-5.
18. SKÁLA, B. aj. 2005. Paliativní péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci.
Praha : Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, 2005. ISBN 80-86998-03-7.
19. STUDENT, J.; MÜHLUM, A.; STUDENT, U. 2006. Sociální práce v hospici
a paliativní péče. Z něm. orig. přel. Marek Zikmund. 1. vydání Praha : Nakladatelství
H&H Vyšehradská, s. r. o., 2006. ISBN 80-7319-038-9.
20. SVATOŠOVÁ, Marie. 2003. Hospice a umění doprovázet. 5. doplněné vydání
Praha : ECCE HOMO, 2003. ISBN 80-902049-4-5.
59
21. ŠEVELOVÁ, Irena. 2010. Eutanazie, smrt v přímém přenosu [online].
[cit. 2010-3-18]. Dostupné z WWW: .
22. ŠPINKOVÁ, Martina; ŠPINKA, Štěpán. 2006. Euthanasie Víme, o čem mluvíme?
První dobrá, s. r. o Cesta domů, 2006.
23. ŠŤASTNÝ, Boris. 2010. Vražda nebo akt milosrdenství [online]. [cit. 2010-2-26].
Dostupné z WWW: .
24. THEOVÁ, Anne- Mei. 2007. Paliativní komunikace. 1. vydání Brno : Společnost
pro odbornou literaturu, 2007. ISBN 978-80-87029-24-4.
25. THOMASMA, David; KUSHNEROVÁ, Thomasine. 2000. Od narození do smrti.
Z angl. orig. přel. Lucie Motlová. 1. vydání Praha : Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-
0883-5.
26. VIRT, Günter. 2000. Žít až do konce. 1. vydání Praha : VYŠEHRAD, spol. sr. o.,
2000. ISBN 80-7021-330-2.
60
PŘÍLOHY
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha A – Dotazník I
Příloha B – Souhlas s umožněním průzkumu FN Bulovka III
Příloha C – Souhlas s umožněním průzkumu Nemocnice Mělník IV
Příloha D – Souhlas s umožněním průzkumu nemocnice Almeda V
Příloha E – Souhlas s umožněním průzkumu Manag Libiš VI
Příloha F – Souhlas s umožněním průzkumu Nikon Praha VII
Příloha G – Souhlas s umožněním průzkumu Mondi Coating Štětí VIII
I
Příloha A – Dotazník
Dotazník- Postoj společnosti k eutanázii
Vážení respondenti ,
jmenuji se Monika Placzková a jsem studentkou 3. ročníku Vysoké školy zdravotnické.
V současné době pracuji na bakalářské práci na téma Postoj společnosti k eutanázii, ke
které patří i průzkum veřejného mínění a zpracování nasbíraných údajů. Dovoluji si Vás
proto poprosit o vyplnění tohoto dotazníku. Všechny níže uvedené údaje jsou anonymní
a budou použity pouze pro účely mé bakalářské práce.
Zvolené odpovědi označte křížkem.
Předem Vám děkuji.
1. Pohlaví
muž žena
2. Věk
do 30 31- 40 41- 50 51- 60 nad 61
3. Nejvyšší ukončené vzdělání
základní vyučen/-a středoškolské s maturitou
vyšší odborné vysokoškolské
4. Jste
zdravotník nezdravotník
5. Jste
věřící nevěřící
6. Co se Vám vybaví pod pojmem eutanázie?
……………………………………………………………………………………………
7. Myslíte si, že jste dostatečně informován o eutanázii (způsob provedení, zákonné
normy, kdo o ní může požádat..) ?
II
ano, toto téma je rozebráno v médiích ne, o tomto tématu se moc nemluví
nevím, zda vím všechno přivítal/-a bych více informací
8. Myslíte si, že by měla být eutanázie legalizovaná v ČR?
ano ne
9. Bojíte se případného zneužívání eutanázie, kdyby byla legalizovaná?
ano ne
10. Pokud jste odpověděl/-a u otázky 9 ne, je to z důvodů?
……………………………………………………
11. Myslíte si, že člověk má právo rozhodnout o ukončení svého života pomocí
eutanázie?
ano ne
12. Přál/-a byste si v případě nevyléčitelné a bolestivé nemoci eutanázii?
ano, přál/-a bych si rychlý konec
ne, chtěl/-a bych se udržet při životě co nejdéle
13. Myslíte si, že má člověk právo ukončit život druhé osobě?
ano ne
14. Kdo by měl být ten, kdo ukončuje život?
kněz lékař zdravotní sestra právník rodina
jiný, kdo: ………………………………………..
15. Umíral někdo z Vašich blízkých dlouho a bolestivě?
ano ne
16. Přál/-a byste si v případě nevyléčitelné a bolestivé nemoci Vašeho blízkého
rozhodovat o jeho životě?
ano ne nevím
III
Příloha B – Souhlas s umožněním průzkumu FN Bulovka
IV
Příloha C – Souhlas s umožněním průzkumu Nemocnice Mělník
V
Příloha D – Souhlas s umožněním průzkumu nemocnice Almeda
VI
Příloha E – Souhlas s umožněním průzkumu Manag Libiš
VII
Příloha F – Souhlas s umožněním průzkumu Nikon Praha
VIII
Příloha G – Souhlas s umožněním průzkumu Mondi Coating Štětí