DUŠEVNĚ DUCHOVNÍ TÉMATA  V OŠETŘOVATELSKÉM PROCESU  Bakalářská práce  NATALIYA HUDOVÁ  VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ o.p.s, PRAHA 5  Vedoucí práce PhDr. Eva Kymrová  Stupeň klasifikace: Bakalář  Datum předložení: 2011­03­31  Praha 2011 PROHLÁŠENÍ  Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité  zdroje literatury jsem uvedla v seznamu použité literatury.  Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své bakalářské práce ke studijním účelům.  V Praze dne                                                                                 ….......................  podpis ABSTRAKT  HUDOVÁ, Nataliya. Duševně duchovní témata v ošetřovatelském procesu. Vysoká  škola zdravotnická, o.p.s., stupeň kvalifikace: bakalář. Vedoucí práce PhDr. Eva  Kymrová, Praha. 2011. s. 59.  Bakalářská práce je zaměřena na témata duševně duchovních hodnot člověka a jeho  duchovních potřeb v ošetřovatelském procesu.  Cílem  práce  bylo  zjistit  jaký  význam  přikládají  respondenti  duchovním  potřebám  pacientů, jak je zdravotnický personál schopen na téma duchovních potřeb komunikovat  s  pacienty  a  saturovat  je,  zda  se  sestry    vzdělávaji  a  cítí  potřebu  dále  se  vzdělávat  v oblasti duchovních témat.  Teoretická  část nabízí  holistické přístupy a  možnosti  saturace duchovních potřeb.  Praktická  část  porovnává  postoje  a  názory  sester  k  duchovním  potřebám  pacientů  a  jejich  orientaci  v  této  problematice.  Metodou,    vedoucí  ke  zjistění  údajů,    byl  dotazníkový průzkum ve standardních odděleních nemocnic a v hospici. Dotazník byl  koncipován jako zjednodušený test názorů, postojů a mínění zdravotnického personálu  na duchovní témata a byl distribuován v počtu  šedesáti kusů.  Shromážděné dotazníky  byly  vyhodnoceny  a  výsledky  zpracovány  do tabulek a grafů.  Bylo tak možné zjistit  a porovnat konkrétní  fakta, která byla  podkladem  pro závěrečnou část  práce, která  výsledky  průzkumu vyhodnocuje.  Zjištěné výsledky se shodují s předem stanovenými  hypotézami. Potvrzeno tedy bylo, že kompetentnost zdravotnického  personálu v oblasti  duševně duchovních témat a jejich  schopnost saturovat tyto potřeby  není  vysoká. Na  základě zjištěných faktů jsem se  pokusila  navrhnout opatření, která povedou (mohla by  vést)  ke zlepšení situace v dané oblasti.  Klíčová slova: Duchovní potřeby. Holistický přístup. Ošetřovatelský proces. ABSTRACT  HUDOVÁ, Nataliya. Psycho­spiritual Issues in Nursing Process. Nursing College,  o.p.s., degree: Bachelor. Tutor: PhDr. Eva Kymrová, Praha. 2011. p. 59.  My bachelor thesis points to the topic about psycho­spiritual values of the human and  his spiritual needs in the nursing process.  The  purpose  of  the  bachelor  thesis  is  to  find  out:  whether  the  respondents  attach  importance to patient’s spiritual needs, whether health personal are able to communicate  with the patients and meet spiritual needs, whether it’s necessary for the nurses to study  spiritual issues.  The  theoretical  part  contains  holistic  approaches  and  the  options  how  to  saturate  spiritual  needs.  The  practical  part  is  a  comparison  between  nurse’s  attitudes  and  opinions to patient’s spiritual needs and their orientation of this issue. The method led to  find  out  the  data  by  means  of  questionnaire  in  the  hospital  wards  and  hospice.  The  questionnaire was designed as a simple test focusing on attitudes and opinions of health  personnel. The gathered questionnaire was evaluated and the outcomes were processed  into record tables and graphs. By means of the record tables and graphs it was possible  to compare the particular  fact which was the data for the final part of the thesis and  there  was  the  evaluation  of  the  research.  The  outcomes  were  met  to  prior  designed  hypothesis. It was confirmed that competence of health personnel and their saturation is  not good in this region of psych­spiritual issues. On the basis of finding data I tried to  suggest that it improved the situation in the given region.  Key words: Spiritual Needs. Holistic Approach. Nursing Process PŘEDMLUVA  Vyhledávání  a  uspokojování  duchovních  potřeb  nemocných  je  nedílnou  součástí komplexní ošetřovatelské péče o nemocné.  Tato práce vznikla s cílem zaměřit se na význam saturace duchovních potřeb  pacientů, které jsou  ještě v  našem  zdravotnictví stále  v pozadí  pozornosti.  Přístup  k duši a  duchu  člověka  a  duchovním  potřebám  pacientů  umístěných  ve zdravotnických  zařízeních,  zaznamenává však v  současné době vyšší  pozornost  a oživení v podobě nově vznikajících světových asociací, kvalitativně i kvantitativně  strukturující  se  vydavatelské  činnosti,  i  ve  zvýšeném  počtu  uskutečňovaných  odborně vzdělávacích akcí a mezinárodních  konferencí s tímto obsahem. .  Výběr  tématu byl ovlivněn  mým studiem oboru všeobecná  sestra, inspirací  odbornou literaturou s touto tématikou, vlastním pozorováním při odborné praxi ve  zdravotnických  zařízeních  během  studia  a  tím,  že  jako  věřící  člověk  jsem,  ve  své  dočasné roli pacientky,  pociťovala   nedostačující zájem zdravotnického personálu  o  duchovní  stránku  a  potřeby  nejen  mé,  ale  i  ostatních  pacientů.  Informačními  prameny mé  práce byly  různé tištěné i netištěné zdroje.  Práce je určena studentům zdravotnických škol i zdravotnickému  personálu  z  praxe.  Přála  bych  si,  aby  přispěla    k  osobnímu  zamyšlení  a  stala  se    inspirací  k dalšímu studiu a  zkoumaní duševně duchovních témat  a jejich praktické profesní  a osobní realizaci.Výsledky průzkumu  jsou  i vhodným podnětem k zamyšlení  nad  efektivitou vzdělání zdravotnického personálu a především nezbytností celoživotního  vzdělávání v této oblasti.  Jsem  vděčna  za  podporu  a  důvěru  lidí,  kteří  mě  svým  bezpodmínečným  přijetím  a  empatickým  nasloucháním  obohatili  a  inspirovali.  Poděkování  patří  vedoucí bakalářské práce, PhDr. Evě Kymrové, za pedagogické usměrnění, podnětné  rady a podporu, kterou mi poskytla při vypracování bakalářské práce. Schválení tématu BP /před Prohlášení/ !!! OBSAH  ÚVOD..............................................................................................................................10  TEORETICKÁ ČÁST...................................................................................................12  1    DUŠEVNĚ DUCHOVNÍ HODNOTY ČLOVĚKA..............................................12  2    HOLISTICKÉ OŠETŘOVATELSTVÍ.................................................................14  2.1  Pohled na člověka podle Thomase Moora................................................................15  2.2  Přístup zaměřený na klienta dle Carla Rogerse........................................................16  2.3  Hierarchie potřeb podle Maslowa.............................................................................18  3    DUCHOVNÍ POTŘEBY V OŠETŘOVATELSKÉM PROCESU.......................20  3.1  Ošetřovatelská diagnóza – Duchovní tíseň...............................................................21  4    „DUŠE“ ZDRAVOTNICTVÍ..................................................................................23  4.1  „Uzdravující“ prostředí.............................................................................................23  4.2  „Uzdravující“ lidé.....................................................................................................24  PRAKTICKÁ ČÁST.....................................................................................................26  5    VYTYČENÍ PRŮZKUMNÉHO PROBLÉMU, CÍLŮ, HYPOTÉZ...................26  6    VÝSLEDKY DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ.....................................................29  6.1  Všeobecné údaje o respondentech............................................................................29  6.2  Názory, postoje a mínění respondentů......................................................................34  6.3  Závěr šetření.............................................................................................................47  7    DISKUSE..................................................................................................................52  7.1 Doporučení pro praxi.................................................................................................54  ZÁVĚR...........................................................................................................................56  SEZNÁM POUŽITÉ LITERATURY..........................................................................57  PŘÍLOHY SEZNAM TABULEK  Tabulka 1 Pracovní zařazení respondentů.......................................................................29  Tabulka 2 Věk respondentů.............................................................................................30  Tabulka 3 Délka praxe respondentů ve zdravotnictví......................................................31  Tabulka 4 Funkční zařazení respondentů........................................................................32  Tabulka 5 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů........................................................33  Tabulka 6 Fáze hospitalizace při zjišťování  duchovních potřeb pacientů......................34  Tabulka 7 Pořadí duchovních potřeb dle respondentů.....................................................35  Tabulka 8 Názor respondentů na existenci duchovních potřeb u všech lidí....................36  Tabulka 9 Názor respondentů na přítomnost duchovních potřeb během života..............37  Tabulka 10 Názor respondentů na důležitost zjišťovat duchovní potřeby.......................38  Tabulka 11 Názor respondentů na vlastní schopnost zjišťovat duchovní potřeby...........39  Tabulka 12 Osobní problémy respondentů při zjišťování duchovních potřeb................40  Tabulka 13 Názor respondentů na vhodnou dobu k rozhovoru.......................................41  Tabulka 14 Názor respondentů na  potřebu dále se vzdělávat.........................................42  Tabulka 15 Názor respondentů na pořadí profesí, na které se obracejí pacienti.............43  Tabulka 16 Názor respondentů na ovlivňování  zdraví/nemoci duchovními potřebami.44  Tabulka 17 Názor respondentů na dostatečnost uspokojování duchovních potřeb.........45  Tabulka 18 Účast respondentů na vzdělávacích..............................................................46 SEZNAM GRAFŮ  Graf 1 Pracovní zařazení respondentů.............................................................................29  Graf 2  Věk respondentů..................................................................................................30  Graf 3 Délka praxe respondentů ve zdravotnictví...........................................................31  Graf 4 Funkční zařazení respondentů..............................................................................32  Graf 5 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů.............................................................33  Graf 6 Fáze hospitalizace při zjišťování  duchovních potřeb pacientů...........................34  Graf 7 Pořadí duchovních potřeb dle respondentů..........................................................35  Graf 8 Názor respondentů na existenci duchovních potřeb u všech lidí.........................36  Graf 9 Názor respondentů na přítomnost duchovních potřeb během života...................37  Graf 10 Názor respondentů na důležitost zjišťovat duchovní potřeby............................38  Graf 11 Názor respondentů na vlastní schopnost zjišťovat duchovní potřeby................39  Graf 12 Osobní problémy respondentů při zjišťování duchovních potřeb......................40  Graf 13 Názor respondentů na vhodnou dobu k rozhovoru............................................41  Graf 14 Názor respondentů na  potřebu dále se vzdělávat..............................................42  Graf 15 Názor respondentů na pořadí profesí, na které se obracejí pacienti...................43  Graf 16 Názor respondentů na ovlivňování  zdraví/nemoci duchovními potřebami......44  Graf 17 Názor respondentů na dostatečnost uspokojování duchovních potřeb..............45  Graf 18 Účast respondentů na vzdělávacích....................................................................46 10  ÚVOD  Tato  práce  předkládá  názory,  postoje  a  mínění  zdravotnického  personálu  na  duchovní  hodnoty  a  potřeby   pacientů.  Je to téma,  o kterém  se teoreticky  mluví  a píše, ale současně stále zůstává problémem, který zdravotnický personál ne vždy vidí  jako prioritní a často si s ním ani neví rady.  Spirituální  neboli  duchovní  potřeby  mají  lidé  po  celý  život  (potřeba  lásky,  víry,  naděje, potřeba smyslu života, bezpečí a jistoty apod.). V určitých životních situacích  však vystupují více do popředí. Jsou to situace prožívání bolesti, ztráty, utrpení, vážné  nemoci.  Právě  v  těchto  mezních  okamžicích  je  nejblíže  pacientovi  zdravotnický  personál.  Je  to  sestra,  která  s  ním  tráví  nejvíce  času  během  jeho  pobytu  ve  zdravotnickém  zařízení.  Cílem  moderního  ošetřovatelství  je  uplatňovat  holistický  pohled  na  nemocného  člověka. Znamená to, že vyhledávání a  následné uspokojování  duchovních  potřeb  je  nezbytnou  součásti  pro  poskytování  komplexní  ošetřovatelské  péče o pacienty. Proto je  nutné, aby si zdravotnický personál v této oblasti prohluboval  své znalosti a teoretické vědomosti  uplatňoval v praxi.  Dlouhá  léta  jsme  duchovní  dimenzi  nemocných  tabuizovali  a  spojovali ji  pouze  s příslušností k  nějakému  náboženství  nebo církvi.  Možná  bude  stejně dlouhou dobu  trvat, než bude pro všechny pracovníky ve zdravotnictví zase zcela přirozené zabývat se  těmito otázkami  natolik,  aby dosáhli vysoké urovně (SVATOŠOVÁ, 2003).  Cílem této práce je zjistit a porovnat, v závislosti na typu zdravotnického pracoviště,  jaký význam zdravotnický personal přikládá  duchovním tématům a potřebám pacientů,  jaké jsou postoje a názory zdravotnického personálu na saturaci a zda se zdravotnický  personál  vzdělává a cítí potřebu dále se vzdělávat v oblasti duchovních témat.  Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část.  Teoretická část pojednává  o holistických přístupech k ošetřování nemocných. Jsou zde  zmíněny  duchovní potřeby a možnosti saturace v našem zdravotnictví.  Praktická    část  se    zabývá    průzkumem    subjektivních  postojů  a    názorů  zdravotnického  personálu  v  oblasti    duchovních  potřeb  pacientů  a  jejich  saturaci.  Výsledky  jsou    statisticky 11  vyhodnoceny a prezentovány společně s příslušným komentářem.  Ráda bych svým osobním přístupem i touto prací přispěla k tomu, aby se duševně  duchovní potřeby pacientů staly pro zdravotnický personál stejně důležité jako potřeby  biologické, psychické a sociální.  „Byl nám svěřen nesmírný dar: láska, víra, naděje. Za uchování a rozvíjení tohoto  daru  jsme  odpovědni.  Služba,  čerpajicí  z  těchto  darů,  je  nutná,  nezastupitelná.  Naše  věrnost v této službě – z hlediska „logiky tohoto světa” donkichotská a pošetilá – může  být oním divem, který dalším otevře oči a tuto logiku naruší. Berme tento úkol vážně.”  (HALÍK, 2005). 12  TEORETICKÁ ČÁST  1  DUŠEVNĚ DUCHOVNÍ HODNOTY ČLOVĚKA  Člověk je bytost inteligentní, má své životní hodnoty, hodnotové měřítko. Hodnotový  systém  člověka  ovlivňují:  věk,  pohlaví,  vzdělání,  profese,  politická  příslušnost,  národnost,  náboženství  atd.  Vnímáme  a  poznáváme,  přemýšlíme,    rozlišujeme,  proživáme a jednáme … svou duší a duchem.  Témata,  která souvisejí  s  duchem  a  duší  člověka   přetrvávají  věky. Jejich  věčná  a neměnná podstata totiž způsobuje, že se s duchem a duší setkáváme po celou dobu  existence lidstva a máme k dispozici nepřeberné množství jejich výkladů.  Co je duše?  Duše má u Sokrata svůj specifický charakter. Je onou zvláštní silou v nás, která nám  dává rozhodovat o sobě samém a tím nás odlišuje od všeho ostatního.  Platón  zachycuje  duši  jako  něco,  co  v člověku  trvá,  co  způsobuje  jeho  veškerý  pohyb, co je tedy příčinou všech životních projevů i života samého.  Duše podle Aristotela  je princip, který může oživovat hmotu, čili dávat jí život. Duše  je  to,  co  dělá  člověka  (nebo  nějakou  věc)  přesně  tím,  čím  je.  Duše  je  jádrem  naší  lidskosti a jedinečnosti, našich citů a vzpomínek, našich obav a tužeb.  Hebrejské  myšlení  nerozděluje  člověka  na  tělo  a  duši.  Duše  (nefeš.) ­ označuje  nedělitelný,  integrovaný  celek,  celého  člověka,  živou  bytost  se  všemi  jejími projevy.  Člověk  je psychosomatická (tělesnoduševní) jednota.  V dnešním chápání by mohla být  duše ekvivalentem pojmu  osobnost člověka, integrované „já”.  Duševní (mental, psychic; seelisch, psychisch) hodnoty vycházejí z osobnosti člověka,  jsou to priority integrovaného „já”.  Co je duch?.  Původ slova duch ve většině jazyků naznačuje souvislost s dechem a dýcháním jako  s principem života, na rozdíl od mrtvé hmoty (látky, země, těla), např. hebrejské ruah;  řecké pneuma; latinské spiritus; angl. spirit, mind, intellect; něm. Geist.  V  Hegelově  filozofii  je  duch ­ pravda  přírody ­ nejprve  subjektivní   (ve vědomí  a  individuálních  psychických  skutečnostech),  potom  objektivní  (v morálce a  právu)  a  nakonec  se  stává  absolutním  skrze  umění,  náboženství  a  filozofii. Tento  postupný 13  rozvoj oživuje dějiny a umožňuje jejich pochopení (DUROZOI, 2000).  Duch je onen transcendující element v každém člověku, který usiluje o lepší život,  větší  porozumění  nebo  více inspirující pohled. Duch je zodpovědný za náboženství,  meditaci, vzdělání  a  za  ten  druh tvořivosti, který nas posunuje do lepší budoucnosti  (MOORE, 2010).  Každý pacient má svou vlastní, zcela konkrétní tělesnou, psychickou  a  duchovní  dimenzi osobnosti. U někoho,  duchovní  dimenze  nabývá  určité „typické”  formy ­  náboženství.  V řadě  experimentálních  prací se ukazuje, že stav duchovní dimenze má  na  celkovém  zdravotním  stavu  pacienta    a  na  jeho  uzdravení,  významný  podíl  (KŘIVOHLAVÝ, 2004).  Za duchovní ­ (spiritual, geistig, spirituell)  hodnoty považujeme ty, které se týkají  niterné  dimenze  člověka  a  mají  pro  něho  podstatný  význam,  souvisejí  s  jeho  nejhlubšími životními  jistotami a netkví svou podstatou jen v tom, co tvoří, opatřuje si  a konstruuje. Jinak řečeno, jsou to hodnoty, které jsou člověku blízké a vzácné a které  překračují horizont jeho života (OPATRNÝ, 2010).  Lidské hodnoty dle jednotlivých kategorií: ·  Fyzické hodnoty: řád, hygiena, elegance, obratnost, rovnováhá, správná míra. ·  Vitální hodnoty: čilost, zdraví, tvůrčí energie, schopnost vynaložit úsilí. ·  Citové hodnoty: štěstí, empatie, zdvořilost, důvěra, umírněnost, vděčnost, dobrá  nálada, nadšení, láska, přirozenost, optimizmus, trpělivost, radost, úcta, stálost,  vyrovnanost, přizpůsobivost. ·  Intelektuální  hodnoty:  rozvaha,  inteligence,  zdravý  rozum,  globální  mise,  disciplína,  logika,  účinnost,  odpovědnost,  kreativita,  objektivita,  pozornost,  koncentrace. ·  Morální hodnoty: dobrota, vůle, věrnost, láska k pravdě, spravedlnost, hrdinství,  důstojnost, solidarita, tolerance, cíl, důvěryhodnost, humanizmus. ·  Duchovní hodnoty: vše, co souvisí s  „posvátným”, krásou, harmonií a  intuicí,  idealizmus, transcendence, vnitřní život a dialog. ·  Metafyzické  hodnoty: vše dobré, krásné, pravdivé, spravedlivé  (http://novaakropolis.blogspot.com/2010/03/lidske­hodnoty.html).  Hodnoty  neboli  priority  člověk  vnímá  odlišně  ve  zdraví  a  v  nemoci.  Holistické  ošetřovatelství  má  za  cíl  zjišťovat  a  saturovat  všechny  aktuální  hodnoty  a  potřeby  pacienta. 14  2  HOLISTICKÉ OŠETŘOVATELSTVÍ  Holizmus je  termín odvozený z řeckého slova holos  (celý, úplný, neporušený).  Jde  o  filozofický  směr  vycházející  z  idealizmu.  Vyžaduje  prvenství  celku  v poměru  k částem.  Holistická  teorie  vidí  živé  organizmy  jako  jednotné  celky,  jejichž  jednotlivé  části  jsou  ve  vzájemné  interakci.  Porucha  jedné  části  je  poruchou  celého  systému.  Zdravotnický personál pečuje o pacienta jako o celek (úplnou holisticky pojatou bytost)  nikoli o jeho izolované části a funkce.  „Současné  ošetřovatelství  zdůrazňuje holistický pohled na zdraví jako celek a ne na  analýzu  a      separaci      jednotlivých      oblastí    zdraví.    Zdraví    je    proces  rozvoje,  používaní   a   uchování   všech   zdrojů   lidského  těla,  mysli,  duše,  rodiny,  komunity  a prostředí.” (BOROŇOVÁ, 2010, s. 23).  Ošetřovatelský proces  Neoddělitelnou součástí holistického ošetřovatelství je ošetřovatelský proces, který  se zaměřuje na celého člověka a nikoli pouze na vlastní nemoc. Ošetřovatelský proces  představuje systémový postoj a komplexní přístup k řešení problémů pacienta/klienta.  Ošetřovatelský  personál  vnímá  osobu  jako  celek  a  snaží  se  pochopit  současně  vztah  částí ve vztahu k interakcím celku a vztah celku k jeho částem.  Ošetřovatelský proces se  odráží především  v aktivních  činnostech sestry, k nimž se  sama  iniciativně  rozhodne  na základě hlubšího poznání pacienta, zejména takového,  který  své  potřeby dostatečně nesignalizuje.  Kvalita  ošetřovatelské  péče  závisí  při  aplikaci ošetřovatelského procesu především na práci sester (STAŇKOVÁ, 1999).  Fáze ošetřovatelského procesu  Ošetřovatelský proces se skládá z 5 fází, které umožňují systémovou péči o pacienta.  Posuzování  Posuzování zahrnuje sběr dat a jejich validizaci a je nezbytný pro stanovení sesterské  diagnózy.  Cílem  posouzení  je  založení  databáze  s  „odpověďmi”  pacienta na dotazy  týkající se zdravotních  potíží  nebo nemoci  s ohledem na  potřebu ošetřovatelské péče.  Úplná   databáze   subjektivních  a   objektivních   údajů   umožňuje   sestře  formulovat  sesterskou diagnózu, rozvíjet pacientovy cíle a zasahovat do činností ke zlepšení zdraví  a prevenci nemoci. 15  Diagnostika  Sesterská diagnóza je klinický závěr z odpovědí jednotlivce, rodiny nebo komunity  na  skutečné  nebo  potencionální  zdravotní  problémy  nebo  životní  proces.  Sesterské  diagnózy poskytují základ pro výběr ošetřovatelských zásahů k dosažení výsledků, za  které    je    sestra    odpovědná.    Sestra    tedy    diagnostikuje    neuspokojené    potřeby  pacienta.  Správná diagnostika je velmi důležitá pro následující fáze ošetřovatelského procesu.  Plánování  Plánování  je  proces  vytyčení  ošetřovatelských  strategií  nebo  intervencí  s  cílem  prevence, redukce  nebo eliminace zdravotních problémů pacienta, které byly zjištěny  a validizovány během diagnostické fáze.  Realizace  Realizace,  čili provedení,  je  uplatnění  ošetřovatelských  strategií,  zaznamenaných  v plánu ošetřovatelské péče v praxi; je to ošetřovatelská činnost zaměřená na dosažení  žádoucího výsledku nebo pacientových cílů.  Vyhodnocení  Vyhodnocení  je  cílevědomá,  organizovaná  činnost.  Závěry  hodnocení  určují,  zda  mají být specifické zásahy ukončeny, nebo v nich má být pokračováno, případně mají  být  revidovány  nebo  změněny.  Vyhodnocení  je  souběžným  a  terminálním  procesem  (BOROŇOVÁ, 2010).  Ošetřovatelská dokumentace  Ošetřovatelská  dokumentace  je  nezbytným  předpokladem  pro  ošetřování  pacientů  metodou  ošetřovatelského  procesu.   Je   součástí  celkové  zdravotnické  dokumentace  nemocného.  Umožňuje   jednak   dokumentovat   poskytovanou   ošetřovatelskou   péči  a  jednak  poskytuje  řadu  významných  informací,  které  si  sestry  mezi  sebou  potřebují  předat. Aby  byla  ošetřovatelská  dokumentace  smysluplná,  musí  vyhovovat  potřebám  oddělení, být jednoduchá, dobře přístupná a sloužit jako informační zdroj všem, kteří  poskytují pacientovi nejen ošetřovatelskou, ale celkovou zdravotní péči.  Koncepční modely  Koncepční modely nám předkládají systematickou strukturu a zdůraznění činností,  ukazují  směr  hledání  některých  otázek  a  jevů  a  poukazují  na  řešení  praktických  problémů. Charakterizují vztahy mezi čtyřmi základními komponenty ošetřovatelství ­  zdravím, prostředím, člověkem a ošetřovatelskou péčí. Jsou to abstraktní rámce, které 16  pomáhají  sestrám plánovat ošetřovatelskou  péči,  zjišťovat  problémy,  vztahující  se  ke  klinické praxi a studovat výsledky ošetřovatelských činností a zásahů.  Nejvíce využívané  modely v ošetřovatelství:  Virginia Henderson ­ Teorie základní ošetřovatelské péče ­ 1955  Callista Roy ­ Adaptační model ­ 1976  Dorothea Elisabeth Orem ­ Teorie deficitu sebepéče ­ 1970  Martha E. Rogers ­ Model jednotných lidí ­ 1979  Marjory Gordon ­ Model funkčních vzorců zdraví ­1987  Madeleine Leininger ­ Teorie transkulturní péče ­ 1980  2.1  Pohled na člověka podle Thomase Moora  Thomas  Moore  (USA),  současný  psychoterapeut  a  autor  mnoha  knih  z  oblasti  hlubinné  psychologie  a  spirituality,  pohlíži  na  tělo,  duši  a  ducha  jako  na  tři  strany  trojúhelníku, který představuje celého člověka. Každý element je odlišný, avšak nikoliv  oddělený. Do  definice  „člověk ”  také  zahrnuje  mezilidské  vztahy,  stejně  jako  práci  a  všechny  další  možné  prožitky.  Jeho  paradigma  nabízí  všezahrnující  obraz  celého  člověka, který přichází do ordinace nebo do nemocnice. Je to čtyřrozměrný člověk, jenž  je definován druhými lidmi, kteří jsou kolem něj  a světem, v němž žije.  Člověk nemá tělo oddělené od duše; neboť to, co se nazývá tělem, je jen součástí  duše rozpoznáváné pěti smysly, hlavními branami v tomto věku.  Kdyby ošetřovatelství  věnovalo  větší pozornost duši, uvidělo  by,  jak důležité  jsou  pro pacienta  krásné věci, druzí lidé v jeho životě a jakou ztrátu asi prožívá, když je  uvězněn v místě,  zaměřěném pouze na léčbu. Modlitba, rituály, meditace a hudba mají  léčivou  moc,  a  přesto  je    nijak  rozsáhle  a  zásadně  v  lékařské  a  ošetřovatelské  praxi  nevyužíváme,  protože  leží  mimo  paradigma,  mýtus  a  akceptovaný  příběh  současné  medicíny (MOORE, 2010).  2.2  Přístup zaměřený na klienta dle Carla Rogerse  Carl  Ransom  Rogers  (1902­1987)  americký  psycholog  a  myslitel,  jeden  ze  zakladatelů  humanistické  psychologie  a  průkopník  na  poli  psychoterapeutického  výzkumu. Zaměřenost na klienta je centrálním axiomem, který vykresluje celou povahu  Rogersova přístupu. On záměrně používá označení klient, aby odlišil tradiční chápaní 17  pojmu  pacient.  Přijetí  role  klienta  (místo  pacienta)  souvisí  s  přijetím  zodpovědnosti  člověka za sebe sama a svůj život. Terapeutovi náleží role společníka, průvodce.  Rogers  nerozlišoval  mezi  terapií  a  poradenstvím.  Terapeut  svým  postojem,  hodnotami  a  filozofií,  svým  způsobem  bytí,  vytváří  s  klientem  vztah,  ve  kterém  lze  rozpoznávát různé aspekty lidského chování a který lze aplikovat v jakémkoli prostředí,  kde  je  cílem  osobnostní  růst  a  vývoj  člověka. Tento  proces  růstu  je  však  důsledkem  zvláštního  druhu  vztahu,  který  má  určité  kvality:  je  charakterizován  opravdovostí  (kongruencí),  bezpodmínečným  přijetím  a  empatií.  Když  dokáže  terapeut  nebo  jiná  osoba,  tyto  kvality  zprostředkovat  druhému,  tak  dochází  ke  změně.  Tento  vztah  uvolňuje  v  lidech  sebedůvěru,  schopnost  zaměřit  své    životy    pro  ně  uspokojujícím  způsobem a také se pak  dokáží lépe a konstruktivněji rozhodovat.  Povaha a podstata lidí, jak ji vnímá přístup zaměřený na člověka: ·  Lidská povaha je v zásadě společenská, lidské bytosti se od přírody  vzájemně  chrání, starají se o sebe, soucití a rozumí si. ·  Základní  lidskou  potřebou  je  sebeúcta.  Terapeut  se  snaží  nenarušit  pocit  autonomie, vlastních zdrojů a sebeúcty člověka. ·  Lidské bytosti jsou v zásadě motivované jít za pravdou, mají vlastní vědeckou  povahu, která chce odhalit realitu ve všech situacích a nechtějí hledat únik do  sebeklamu.  Přesvědčení, která ovlivňují chování terapeuta a jeho postoj ke klientovi: ·  Pokud  chceme  porozumět  člověku,  musíme  se  snažit  uchopit  jeho  způsob  vnímání reality, musíme mu rozumět empaticky. ·  Víra  v  koncepci  celého  člověka.  Tato  víra  umožní  terapeutovi  vyhnout  se  nebezpečí,  že  bude  brát  v  úvahu  jen  jednu  část  klienta  a  jeho  prožívání.Zdůrazňuje tež vědomí, že lidé rostou a mění, proto je zde prostor pro  toleranci a trpělivost. Mít vztah k člověku v přítomnosti také znamená mít vztah  k jeho minulosti a budoucnosti. ·  Lidé  se  snaží  růst  a  chránit  sebe sama nejlépe, jak to umějí, v rámci vnitřních  a   vnějších okolností, existujících  v daném  čase. To znamená,  že terapeut má  důvěřovat  klientově  touze  konat  nejlépe,  věnovat  neustálou  pozornost  možné  nerovnováze  mezi  ním  a  klientem  a  snahou  ji  vyrovnat.  Nejlepším  znalcem  klientova života je klient sám.  Přístup zaměřený na člověka má svou tradici a své zastánce i v České republice. Jsou  to  např.: R. Bursík, L. Kubičková,  J. Vymětal,  S. Kratochvíl. V roce 1992 byl v Praze 18  založen  Institut  pro  psychoterapii a  poradenství  zaměřené  na klienta. V součastnosti  fungují v České republice dva instituty, které nabízejí akreditované výcviky v přístupu  zaměřeném  na  člověka:  Český  institut  pro  přístup  zaměřený  na  člověka  vedený  O. Tegzem, který má sídlo v Brně, a pražský Institut PCA vedený J. Holeyšovským.  O  přístupu  zaměřeném  na člověka  můžeme uvažovat  jako o  terapii,  ale také jako  o filozofii bytí. Jako o šanci, která zpochybňuje mnohé z našich zažitých dosavadních  postojů. Hledejme to, co je v přístupu konstruktivní a inspirující (ŠIFFELOVÁ, 2010).  2.3  Hierarchie potřeb podle Maslowa  Podle amerického humanistického psychologa A.H.Maslowa (1908­1970) má každý  jedinec  individuální  systém  motivů,  který  je hierarchicky  uspořádán, protože některé  z motivů jsou silnější než jiné a některé z těch silných jsou nejsilnější. Tato  hierarchie  je v literatuře znázorňována v podobě pyramidy, jako Maslowova pyramida potřeb.  Fyziologické potřeby  Fyziologické  potřeby ­  se  objevují  při  porušení  homeostázy,  vyjadřují  tak  potřeby  organizmu, slouží k přežití. Jedinec dělá většinou vše pro to, aby uspokojil fyziologické  potřeby dříve, než se stanou aktuálními.  Potřeba jistoty a bezpečí  Potřeba jistoty a bezpečí ­ je potřebou vyvarovat se ohrožení a nebezpečí. Vyjadřuje  touhu  po  důvěře,  spolehlivosti,  stabilitě,  osvobození  od  strachu  a  úzkosti,  potřebu  ochránce,  ekonomického  zajištění  apod.  Objevuje  se  vždy  při  ztrátě  pocitu  životní  jistoty. U nemocného člověka můžeme vždy mluvit o ztrátě  životní jistoty.  Potřeba lásky a sounáležitosti  Potřeba lásky a sounáležitosti ­ někdy také nazývána jako potřeba afiliační, potřeba  milovat  a  být  milován,  potřeba  náklonnosti,  sounáležitosti,  potřeba  být  sociálně  integrován. Vystupuje v situacích osamocení a opuštění.  Potřeba uznání, ocenění a sebeúcty  Potřeba uznání, ocenění a sebeúcty ­ jedná se o dvě spojené potřeby. První je potřeba  sebeúcty  a  sebehodnocení a  vyjadřuje přání výkonu, kompetence, důvěry v okolním  světě a  nezávislost  na  mínění  druhých.  Druhá potřeba vyjadřuje touhu po respektu  druhých lidí, statutu nebo prestiže uvnitř sociální skupiny. Vystupuje v situacích ztráty  respektu, kompetence, důvěry a projevuje se snahou získat ztracené sociální hodnoty.  Potřeba seberealizace, sebeaktualizace  Potřeba  seberealizace,  sebeaktualizace  ­  vystupuje  jako  tendence  realizovat  své 19  schopnosti a záměry, člověk chce být tím, kým podle svého mínění může být. Kdo chce  být dobrým lékařem, zdravotní sestrou, musí být dobrým lékařem, dobrou sestrou, tzn.  musí sám u sebe nacházet z práce uspokojení a být přesvědčen, že danou činnost dělá  dobře.  Potřeba transcendence  Maslow  ji  vysvětluje jako touhu  přesáhnout  sama  sebe,  hledání  smyslu  života  směrem k duchovní sféře, k víře, která přesahuje smyslové a rozumové poznání. Je to  touha   po  nejvyšším smyslu,  mystických  hodnotách.  Tím  člověk  přesahuje  svoji  osobnost a obrací se k Bohu.  Vyšší potřeby  jsou pozdějším  stupněm  fylogenetického  i ontogenetického  vývoje,  jsou subjektivně méně naléhavé a čím je vyšší potřeba méně důležitá pro pouhé přežití,  tím  déle  může  být  její  uspokojení  odkládáno  a  tím  snáze  se  potřeba  trvale  ztrácí.  Uspokojení vede k žádoucím subjektivním výsledkům,  tj. hlubšímu pocitu štěstí, klidu  a bohatství vnitřního života. Čím vyšší je úroveň potřeby, tím širší je okruh identifikace  láskou. Sledování a uspokojování vyšších potřeb má žádoucí občanské a společenské  důsledky (BOROŇOVÁ, 2010). 20  3  DUCHOVNÍ POTŘEBY V OŠETŘOVATELSKÉM  PROCESU  Duchovní  potřeby  zahrnují  celý  komplex  hodnot,  jsou  společné  všem  lidem,  jak  věřícím  v  Boha,  tak i  tzv.  ateistům.  Redukce duchovních potřeb jen na  víru, vyznání  a realizaci  náboženských praktik, vedlo by k tomu, že bychom  nepřipouštěli, že tzv.  nevěřící člověk má také duchovní potřeby (MALLENOVÁ, 2004).  Marie Svatošová, zakladatelka hospicové péče u nás, říká o duchovních potřebách,  že až donedávna byly více méně tabu. Nelze se proto divit, že se stále ještě mnoho lidí,  včetně zdravotníků, domnívá, že jde o jakési uspokojování potřeb věřících.  Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl.  Nenaplněnost této potřeby smysluplnosti se rovná skutečnému stavu duchovní nouze.  Člověk tím trpí  tak, že si někdy i zoufá. Je potřeba mu ukázat, že v každé situaci se dá  žít smysluplně (SVATOŠOVÁ, 1995).  Prášilová  uvádí  jako  duchovní  potřeby,  například:  potřebu  přijetí,  potřebu  důstojnosti, potřebu naděje, potřebu společnosti, potřebu samoty, potřebu být vyslyšen,  potřebu  pravdivosti,  potřebu  vnitřního  klidu,  potřebu  odpuštění,  potřebu  dovolení  zemřít,  touhu  po  věčnosti,  potřebu  smíření,  potřebu  integrity,  potřebu  autonomie,  potřebu projevit šlechetnost (NĚMCOVÁ, 2010).  Freidová  ve  své  diplomové  práci  popisuje svou základní zkušenost: „Aby člověk  mohl  zachytit   spirituální   potřeby   bližních,  musel   by  s  nimi   vstoupit  do  užšího  (a hlubšího)   vztahu  a   zachytit   eventuální   příhodný  okamžik.   To  obojí vyžaduje  vnímavost a čas. ”(FREIDOVÁ, 2000, s. 25).   Potřeby  pacientů podřizuje jednotícímu  názvu: niterné potřeby, protože se domnívá, že se jednotlivé oblasti (sociální, psychické  a spirituální) překrývají a prolínají: ·  potřeba najít smysl života, ·  potřeba najít smysl utrpení, ·  potřeba pravdy a současně naděje, ·  potřeba vysvětlení, potřeba metafor, potřeba obrazů, potřeba symbolů, ·  potřeba být doprovázen, ·  potřeba dotyku rukou, ·  potřeba meditace, ·  potřeba modlitby, osobní, společné, ·  potřeba komunity, 21 ·  potřeba vzájemné (duchovní) podpory, ·  potřeba víry, ·  potřeba smět myslet a vyslovit přání zemřít, ·  potřeba přátelství, přijetí, ·  potřeba vykřičet úzkost, beznaděj a bolest, ·  potřeba účastnit se, zůstat subjektem dění, ·  potřeba otevřenosti (personálu), ·  potřeba něžnosti, vřelé, klidné, niterné/intimní atmosféry, ·  potřeba vyslovit smrt, ·  potřeba dostat dovolení zemřít (žít), ·  potřeba vědět, že příbuzní unesou smutek, bolest ze ztráty, ·  potřeba důvěry v čas ­ připravit se na smrt (FREIDOVÁ, 2000).  Cílem  moderního  ošetřovatelství  je  orientace  na  člověka se všemi jeho potřebami  a  problémy.  Úkolem  sester  je  identifikace  těchto  problémů,  stanovení  příčin,  stupně  jejich závažnosti a stanovení nejvhodnějšího způsobu řešení. Pomůckou při formulování  ošetřovatelských diagnóz, cílů a ošetřovatelských intervencí může sloužit sestrám např.  publikace  přeložená  z  anglického  originálu  „Kapesní  průvodce  zdravotní  sestry”  (DOENGES,  2001),  „Ošetřovatelské  diagnózy  v  NANDA  doménách“  autorky  Jany  Marečkové,  „Ošetřovatelské  diagnózy”  českých  autorek   Červinková  et. al.  (2002).  V této publikaci  jsou vybrány  nejčastěji  využívané ošetřovatelské diagnózy upravené  pro podmínky českých sester a jejich kompetencí.  3.1  Ošetřovatelská diagnózá – Duchovní tíseň  Definice:  „Narušení    principu    života,  pronikajícího    celou    existencí  jedince  a sjednocujícího a přesahujícího jeho biologiskou a psychickou podstatu.” (DOENGES,  MOORHOUSE, 2001, s. 84).  Duchovní tíseň je stav, při kterém má jedinec reálně nebo potencionálně narušenou  víru  v  systém  hodnot,  které  mu  poskytují  sílu,  nadějí,  smysl  života  a  vyvolává  tím  spoustu otázek a pocitů, jako: ·  otázky smyslu života, ·  otázky významu vlastní existence, ·  vyjádření pocitů samoty, bezmocnosti a bezcennosti, 22 ·  omezení obvyklých náboženských rituálů a nebo praktik vzhledem k prostředí,  chorobný proces a lečebný režim, ·  morální/etické otázky dodržení léčebného režimu, ·  nezájem o smysl života/smrti anebo systémů víry, ·  verbalizace vnitřních konfliktů víry, ·  vyjádření hněvu vůči Bohu, ·  hledání duchovní podpory  (ZELENÍKOVÁ, 2003).  Ošetřovatelské intervence  „Kapesní průvodce zdravotní sestry“ (2001) doporučuje následující intervence: ·  Vezmi v úvahu náboženský nebo duchovní vývoj daného jedince, jeho životní  projevy, způsob, jakým se opírá o duchovní principy. ·  Snaž se odhalit, jaký má daný jedinec vztah k duchovním hodnotám, k životu,  ke smrti i projevům chorob. ·  Snaž  se  odhalit  způsob,  pomocí  kterého  dotyčný  chápe  logickou  souvislost  všech jevů, ale i jak dosahuje harmonického splynutí sám se sebou, s ostatními  lidmi, s  přírodou i s vyššími silami. Opírá se přitom o meditaci, modlitbu nebo  vnitřní soustředění. ·  Dbej na to,  aby  se  nemocný  mohl  ze svých pocitů i starostí vždy svobodně  a  otevřeně vyznat. ·  Seznamuj  nemocného  s  cílem  léčebné  péče  a  zapojuj  ho  maximálně  do  léčebného režimu. ·  Snaž  se  v  nemocném  objevovat  jeho  skryté  vnitřní  síly,  uč  ho,  aby  využíval  svého vnítřního náboženského přesvědčení jako obranného štítu. ·  Podporuj  účast  nemocného  při  všech  činnostech,  které  by  posilovaly  hloubku  jeho  vnitřního  přesvědčení  (účast  na  modlitbách,  na  náboženských  shromážděních, styk s oduševnělými lidmi). ·  Doporučuj  mu  příslušnou  literaturu  na  toto  téma  a  seznamuj  ho  se  všemi  poučeními v oblasti duchovního růstu. ·  Odkazuj nemocného na další možnosti duchovní opory (pastoři, kaplani). ·  Mobilizuj  vnitřní  sily, které dřímou  v člověku  za účelem dosažení  maximální  duševní vyrovnanosti a tělesné pohody (DOENGES, MOORHOUSE, 2001). 23  4  „DUŠE“ ZDRAVOTNICTVÍ  „Duše  zdravotnictví  je  široká.  Zahrnuje  skutečnou  angažovanost  pacienta  a  pečovatele,  fyzické  prostředí,  které  podporuje  zdraví  a  uzdravování,  efektivní  zacházení  s  citovými  a  osobnostními  problémy,  pocit  povolání,  působení  plnou  přítomností,  mnohorozměrný  pohled  na  to,  co  je  člověk,  a  schopnost  zabývat  se  duchovními  otázkami  smyslu,  úzkosti,  vize,  naděje  a  útěchy”(MOORE,  2010,  s.38).  Odměna  plynoucí  z  plné  přítomnosti  a  z  komunikace  s  celým  člověkem  je  mnohem  větší,  než  odměna  z  čistě  fyzického  přístupu.  Léčba  duše  a  ducha  zmírňuje  úzkost,  pomáhá vztahům, dodává pocit smyslu a naděje.  Dalo by se říci, že duší zdravotnictví  je  nemocniční prostředí a jeho  lidé, zejména ti  lidé, kteří  vytrvale  vnášejí do své  každodenní práce duševní hodnoty.  Lidé,  kteří mají  srdce a vizi, kteří mluví nahlas a konají svou konkrétní práci (MOORE, 2010).  4.1  Uzdravující prostředí  Člověk,  který  čelí  nemoci,  má  život  plný  citů  a  mezilidských  vztahů,  a  také  žije  duchovním životem, ať už je vyjádřen v náboženských, nebo v jiných formách. Jeho  duše  je  ovlivňovaná  symboly,  rituály,  a  obrazy.  Oduševnělé  prostředí  bude  citlivě  odrážet  symbolický  význam  všeho  kolem: materiálů,  zvuků,  pachů,  obrazů,  jazyka  a  stejnokroje.  Pomáhají  evokovat  uzdravující  sílu  přírody  a  těla  i  další  přírodní  materiály:  dřevo,  rostliny  a  květiny,  zvířata,  přírodní  tkaniny,  kámen,  jíl  a  keramika.  Pacient  si  může  do  místnosti  umístit  předměty,  které  mu  připomínají  jeho  duchovní  hodnoty.  Uzdravující  prostředí  je  tiché.  Ticho  není  jen  nepřítomnost  zvuků.  Může  zahrnovat  zvuky  ,  které  vyvolávají  uklidnění.  Pečlivý  výběr  hudby  a  zvuku  přírody  může  příspívat  k  uzdravujícímu  prostředí,  stejně  jako  barvy  i  tvary.  Mohou  být  buď  klidné nebo hlučné. Klidné prostředí není pasivní prostředí, jen tam člověk, může slyšet  vlastní  myšlenky  a  cítít  své  emoce.  Mnohé  nemocnice  mají  dnes  tiché  místnosti  pro  rozjímání  a  tyto  místností  jsou  ústředními  body  pro  ducha  a  duši  při  uzdravování  (MOORE, 2010). 24  4.2  „Uzdravující“ lidé  Nemocniční kaplan nebo duchovní  Třebaže   v českých podmínkách  není  nemocniční kaplanství tak rozvinuto jako  v západní společnosti, zvyšuje se počet nemocnic, které o tuto službu projevují zájem.  Nemocniční  kaplan  však  pečuje  o  všechny  pacienty  oddělení,  případně  o  jejich  příbuzné.  Stará  se  nejen o  duchovní  potřeby   věřících  pacientů,  ale  může  pomáhat  i nevěřícím v jejich obavách,  praktických  problémech  vyplývajících z  jejich  pobytu  v  nemocnici  apod.  Nemocniční  kaplan  v  sobě  zahrnuje  nejen  základní  dovednosti  duchovního,  ale  i  psychologa  a  sociálního  pracovníka  v  „terénu”,  aniž  by  ovšem  zasahoval do kompetence farářů, psychologů nebo psychiatrů. Nemocniční kaplan umí  řešit  běžné  problémy  pacientů  v  nemocnicích,  které nespadají do medicínské oblasti,  ale  v  případě  nutnosti  umí  rozeznat  krizový  stav  a  zařídit  kontakt  s  odborníkem  (VURST, 2010).  Pastorační péče  Pastorační péče se v posledních deseti letech  rozvíjí v mnoha směrech, z nichž jeden  je vzájemným obohacením teologie a psychoterapie. Aleš Opatrný chápe pastorační péči  o nemocné a trpící v širším slova smyslu jako takové jednání s člověkem, ve kterém ho  respektujeme  v  jeho  jedinečnosti,  doprovázíme  ho v  jeho nemoci, utrpení či umírání  a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí vlastní životní situace, včetně smrti, a to  na jemu dostupné úrovni víry. Pojem „s ohledem na jeho stupeň víry” je velmi důležitý.  Cílem  je,  aby  daný  člověk  svou  situaci  zvládl  nebo  ji  zpracoval  co  možná  lidsky  důstojným způsobem.  Pastorační poradci by měli nabízet útěchu těm nejvíce přehlíženým,  měl by z nich  vyzařovat duch péče a pozornosti, a to bez ohledu na náboženství nebo vyznání nebo  rasu ( MOORE, 2010).  Dobrovolnictví  Dobrovolnictví je vědomá, svobodně zvolená činnost ve prospěch druhých. V mnoha  zemích  světa  je  dobrovolnictví   běžně  uznávanou  formou  pomoci  ve  zdravotnictví  i  sociálních  službách  a  poskytování  dobrovolné  pomoci  je  zde  otázkou  společenské  prestiže. Činností, které může dobrovolník v nemocnici vykonávat, je celá řada a mohou  být  velmi  rozmanité.  Dobrovolník  může  tvůrčím  způsobem  pomoci  pacientovi  při  krátkodobé hospitalizaci, ale hlavně v případě trvalých následků nemoci, doživotního 25  handicapu nebo při bilancování a naplnění zbývající části života.  Dobrovolnický program v nemocnici je příkladem týmové tvůrčí spolupráce, jejímž  základem  je  náročná  a  citlivá  práce  s  lidským  potenciálem,  na  citlivém  poli  lidské  nemoci, v jasně definovaném systému nemocniční péče (http://www.hest.cz/ndc.shtml).  Zdravotnický personál  Zdravotnický  personál  má  zvláštní  poslání.  Dostává  se  do  blízkého  kontaktu  s  pacienty,  uzdravují  pomocí  neustálé  intimní  péče.  Dalo  by  se  řící,  že  k  jeho  dovednostem patří interpersonální kontakt, který pacienta inspiruje a podporuje během  nejrůznějších lékařských zákroků a pobytu v nemocnici.  Zdravotnický  personál,    který    stále    bere    svou    práci    jako  poslání,      bude  pohotověji  k dispozici svým pacientům a bude věnovat více pozornosti detailům své  práce. Vrhá se do práce se zvláštním nasazením, je angažovaný, přítomný, protože práce  je smyslem jeho života. Vyzařuje z něj poslání, charakterizuje je a dodává jejich práci  velkou  sílu.  Zdravotník  má  zvláštní,  duchovní  úkol,  jeho  práce  je    jeho    posláním.  Člověka to přivádí do situace, kdy nabízí svou službu druhým bez ohledu na odměnu.  Když se zaměřuje na svůj přínos pro společnost více než na výplatu, práce získává jiný  rozměr, jenž zdaleka přesahuje odměnu v penězích (MOORE, 2010).  Vzdělávání zdravotnického personálu  Práce ve zdravotnictví vyžaduje vysokou úroveň orientace v nejnovějších trendech  ošetřovatelství a proto je neustálé vzdělávání sester nezbytné.  Celoživotním vzděláváním by měl procházet pravidelně, v určitých intervalech během  výkonu  svého  povolání,  každý  zdravotnický  pracovník.  Institut  postgraduálního  vzdělávání  ve  zdravotnictví  (IPVZ)  a  Institut  celoživotního  vzdělávání  (ICV)  nabízí  různé  formy  celoživotního  vzdělávání  ­  krátkodobé  či  dlouhodobé  kurzy,  stáže,  semináře, workshopy, konference a také  E­Univerzity – celoživotní vzdělávání online.  Vzdělávání    věnované      duchovní    problematice    a    spirituální  péči  v dnešní  době  nabízejí  i jednotlivá nemocniční zařízení.  Stále však platí fakt, že vzdělávací nabídka v ČR s duševně duchovní tématikou  není  tak  široká,  flexibilní  a  tak  pokryta,  jak  by  vyžadovalo  moderní  holistické  ošetřovatelství. 26  PRAKTICKÁ ČÁST  5  VYTYČENÍ PRŮZKUMNÉHO PROBLÉMU, CÍLŮ,  HYPOTÉZ  Průzkumný problém  Důležitost duchovních potřeb pacientů.  Průzkumné cíle  Prvním cílem bylo zjistit, jaký význam přikládají respondenti duchovním potřebám  pacientů.  Druhým  cílem  bylo  zjistit,  jak  je  zdravotnický  personál  schopný  na  téma  duchovních potřeb komunikovat s pacienty a saturovat je.  Třetím cílem práce bylo zjistit, zda zdravotnický personál cítí potřebu se vzdělávat  a zda se vzdělává v oblasti duchovních témat.  Průzkumné hypotézy  Hypotéza 1 – Předpokládáme, že důležitost duchovních potřeb pacientů přikládaji více  respondenti z hospice, než ze standartních oddělení.  Hypotéza 2 ­ Předpokládáme, že čím delší je praxe respondentů a čím vyšší je dosažený  stupeň  vzdělání  respondentů,  tím  jednodušší  bude  zjišťováni  duchovních  potřeb  pacientů a to v obou skupinách průzkumného vzorce.  Hypotéza 3 ­ Předpokládáme,  že respondenti standardních oddělení zjištují  duchovní  potřeby pacientů častěji  při příjmu, než respondenti v hospicu.  Hypotéza  4  ­  Předpokládáme,  že  pacienti  se  obracejí  častěji  se  svými  duchovními  potřebami na sestru, a to v obou zkoumaných skupinách.  Hypotéza  5  ­  Předpokládáme,  že  zdravotnický  personál  z  hospicu  cítí  větší  potřebu 27  vzdělávát se a také se více  vzdělává v duchovní tématice.  Hypotetické tvrzení  Existuje  předpoklad,  že  velké  procento  zdravotnického  personálu  není  dostatečně  erudováno v oblasti duševně duchovních témat. Pro statistické zpracování byly použity  induktivně průzkumné metody.  Metodika průzkumu  Metodou  k  získání  dat  byl  nestandardizovaný anonymní dotazník  s  uzavřenými  otázkami.  Časový    harmonogram    pro  jeho  aplikaci  byl  stanoven  v  časovém  rozpětí  únor  ­  březen  2011.    Provedení    průzkumu    předcházela    přípravná    fáze,    která  zahrnovala  osobní předprůzkum   v   jednotlivých  odděleních  s  cílem  zjistit  vůli  personálu  k  provedení  dotazníkového  šetření.  Rozdávání  dotazníků   bylo   plošné  a  nebyla  stanovena  žádná  kriteria  pro  výběr respondentů.  Průzkumný vzorec  Průzkumným  vzorcem  byl  zdravotnický  personál  ze  třech  pracovišť,  který  byl  rozdělen do dvou skupin. První skupina je vytvořena ze 16 respondentů pracujicích v  hospici  Dobrého  Pastýře  v  Čerčanech,    druhou  skupinu  tvoří    44  respondentů  pracujících  na  standardních  odděleních;  interna,  onkologie,  spinální  jednotka,  ve  Fakultní  nemocnici  v  Motole  a  v  Nemocnici  Na  Františku.  Výběr    pracovišť  byl  ovlivněn  faktem   dlouhodobé  hospitalizace  pacientů.  Technika dotazníků  Dotazník obsahoval 18 uzavřených položek a byl rozdělen do dvou částí. První část  zjišťovala  údaje o respondentech: věk, délku praxe ve zdravotnictví, pracovní a funkční  zařazení,  nejvyšší  dosažené  vzdělání  respondentů.  Druhá  část  obsahovala  otázky  zaměřené  na  zjišťování  subjektivních  postojů,  názorů  sester  na    duchovní  potřeby  nemocných a na vzdělávání v této problematice. 28  Položky dotazníků zjišťovaly:  7 položek ­ byla  zjišťována fakta ­ otázky č. 1 – 6, 18  11 položek ­ bylo zjišťováno mínění, názory a postoje respondentů – otázky č. 7 – 17.  Dotazník byl rozdán v počtu 64 kusů,  což  tvořilo 100 %.  Návratnost byla 60  kusů  kompletně vyplněných dotazníků,  to znamená  93,7 %  z  celkového počtů rozdaných  dotazníků.  Získaná  data  byla  náležitě  zpracovaná  do  hodnotových  tabulek  a  procentuálních  grafů,  ke  kterým  je  přiřazen  patřičný  komentář.  Data,  získaná  z  průzkumu,  dále  posloužila ke stanovení závěru a zpracovaní diskuze. Pro přehlednost uvádím  výsledky  šetření  v  procentech.  Do  tabulek  a  grafů    byli  zařazeni    všichni    respondenti,    kteří  odpověděli  jednou  a  více  odpověďmi,  proto  v  některých  položkách  celkový  součet  respondentů nesouhlasí  s  celkovým  počtem  respondentů ve skupinách.  Ke zpracování dat jsem použila počítačové programy Microsoft Word a Excel. 29  6  VÝSLEDKY DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ  6.1  Všeobecné údaje o respondentech  Pracovní zařazení respondentů  Tabulka a graf č. 1 rozděluje výběrový soubor na 2 skupiny dle pracovního zařazení  respondentů.  Celkový počet respondentů byl 60 a byl rozdělen na dvě skupiny. První skupinu tvoří  16 zdravotníků z hospicu, což činí 100 % této skupiny respondentů.  Druhou skupinu tvoří 44 zdravotníků ze standardních oddělení, což činí 100 % této  skupiny respondentů.  0  5  10  15  20  25  30  35  40  45  50  16  44  Hospic  Standardní  oddělení  Graf č. 1 ­ Pracovní zařazení respondentů  počet respondentů  Hospic  16  Standardní oddělení  44  Tabulka č. 1 ­ Pracovní zařazení respondentů 30  Věk respondentů  Tabulka a graf č. 2 představuje věkovou strukturu v dotazovaných souborech.  Pro přehlednost je věk respondentů uspořádan do věkových kategorií.  Ve  skupině hospic každou  věkovou  kategorii tvořili 4 respondenti (25 %).  Ve skupině standardních oddělení byla nejpočetněji zastoupena věková kategorie 19 –  30 let ­ 19 respondentů (43,10 %). Následuje 11 (25,00 %) respondentů této skupiny ve  věku 31 ­ 40 let, a v kategorii 41 ­ 50 let 10 respondentů (22,73 %). Nejmenší počet  4 respondenti (9,09 %.) byli ve věkové kategorii 51 a více.  19­30  31­40  41­50  51 a více  0,00%  5,00%  10,00%  15,00%  20,00%  25,00%  30,00%  35,00%  40,00%  45,00%  50,00%  25,00%  25,00%  25,00%  25,00%  43,18%  25,00%  22,73%  9,09%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 2 – Věk respondentů  19­30  31­40  41­50  51 a více  Hospic  4  4  4  4  Standardní oddělení  19  11  10  4  Tabulka č. 2 – Věk respondentů 31  Délka praxe ve zdravotnictví  Tabulka a graf č. 3 informují o délce praxe respondentů ve zdravotnictví.  Ve  skupině  hospic  byla  nejpočetněji  zastoupena  kategorie  11  –  20  let  praxe  8  respondentů  (50,00  %).  Nejkratší  dobu  praxe,  tj.  0  –  10  let  mělo  6  respondentů  (37,50 %), praxi 21 – 30 let měl 1 respondent (6,25 %), stejně jako v kategorii 31 a více  let.  Ve  skupině  standardních  oddělení  sledujeme,  jak  s  přibývajícími  lety  praxe  klesá  počet  respondentů.  V  kategorii  0  –  10  let  pracuje  18  (40,91  %),  11  –  20  let  14  (31,82 %), 21 – 30 let praxe 10 (22,73 %) respondentů, a s 31 a  více  lety praxe  na  standardním oddělení 2 respondenti (4,55 %).  0­10 let  11­20 let  21­30 let  31 a více  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  37,50%  50,00%  6,25%  6,25%  40,91%  31,82%  22,73%  4,55%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 3 ­ Délka praxe respondentů ve zdravotnictví  0­10 let  11­20 let 21­30 let  31 a více  Hospic  6  8  1  1  Standardní oddělení  18  14  10  2  Tabulka č. 3 – Délka praxe respondentů ve zdravotnictví 32  Funkční zařazení respondentů  Tabulka a graf č. 4 dělí respondenty dle funkčního zařazení.  Ve  skupině  hospic  pracovali  2  respondenti  (12,50  %)  ve  funkci  manažerky,  a  14  respondentů (87,50 %) jako sestra u lůžka.  Ve  skupině  standardních  oddělení  pracovalo  6  respondentů  (13,64  %)  ve  funkci  manažerky a 38 respondentů (86,36 %) jako sestra u lůžka.  Sestra manažerka  Sestra u lůžka  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  80,00%  90,00%  100,00%  12,50%  87,50%  13,64%  86,36%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 4 ­ Funkční zařazení respondentů  Sestra manažerka  Sestra u lůžka  Hospic  2  14  Standardní oddělení  6  38  Tabulka č. 4 ­ Funkční zařazení respondentů 33  Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů  Tabulka a graf č. 5 informují o dosaženém vzdělání respondentů.  Ve  skupině  respondentů  z  hospice  bylo  nejvíce  všeobecných  sester  10  (62,50 %),  3 (18,75 %) diplomované sestry, 2 (12,50 %) zdravotní asisteni a 1 (6,25 %) bakalář.  Žádný respondent neměl  specializaci v oboru.  Ve skupině respondentů pracujicích na standardních odděleních také převládá počet  respondentů se vzděláním všeobecné sestry, tj. 23 (52,27 %), 10 diplomovaných sester  (22,73  %),    6    zdravotních    asistentů  (13,64  %),    2    respondenty    (4,55  %)    se  specializací v oboru.  a 3  bakaláři (6,82 %).  Magisterské vzdělání nebylo zaznamenáno v žádné skupině respondentů.  Ve které časové fázi hospitalizace zjišťujete duchovní potřeby pacientů?  Zdravotní asistent  Specializace v oboru  Všeobecná sestra  Diplomovaná sestra  Bakalář ošetřovatelství  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  12,50%  62,50%  18,75%  6,25%  13,64%  4,55%  52,27%  22,73%  6,82%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 5 ­ Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů  Zdravotní asistent  Specializace v oboru  Všeobecná sestra  Diplomovaná sestra  Bakalář ošetřovatelství  Hospic  2  0  10  3  1  Standardní oddělení  6  2  23  10  3  Tabulka č. 5 ­ Nejvyšší dosažené vzdělání respondenů 34  Tabulka  a  graf  č.  6  znázorňují  ve  které  fázi  hospitalizace  zdravotnický  personál  zjišťuje duševně duchovní potřeby pacientů.  V  hospici  nejvíce  zjišťují  potřeby  pacientů  v  době  hospitalizace,  tak  odpovědělo  8 respondentů, tj. 50 % tázaných v  této skupině,  4 respondenti (25 %) zjišťují duševně  duchovní  potřeby  pacientů    při  příjmu  a  stejný  počet  respondentů  uvedlo  kategorii  individuálně, při vhodné přiležitosti. Ke kategorii „nezjišťujeme” se nepřihlásil žádný  respondent.  Ve  skupině  standardních  oddělení  nejvíce  zjišťuji  duchovní  potřeby  pacientů  při  příjmu  23  respondentů  (52,27  %),  13  respondentů  (29,55  %)  v  době  hospitalizace  a  8  respondentů  (18,18  %)  individuálně,  při  vhodné  přiležitosti.  Ke  kategorii  „nezjišťujeme” se nepřihlásil žádný respondent.  6.2  Názory, postoje, mínění respondentů  Při příjmu  V době hospitalizace  Nezjišťujeme  Hospic  4  8  4  0  Standardní oddělení  23  13  8  0  Individuálně, při  vhodné příležitosti  Tabulka č. 6 Fáze  hospitalizace při zjišťování  duchovních potřeb pacientů  Při příjmu  V době hospitalizace  Individuálně, při vhodné příležitosti  Nezjišťujeme  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  25,00%  50,00%  25,00%  52,27%  29,55%  18,18%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 6 – Fáze   hospitalizace při zjišťování  duchovních potřeb pacientů 35  Které z následujících potřeb řadite mezi duchovní?  Tabulka a graf č. 7 znázorňují,  jak a  které potřeby respondenti řadí  mezi  duchovní.  U skupiny hospic12 respondentů (75,00 %) na prvním místě uvedlo potřebu víry, na  druhém místě 9 respondentů (56,25 %) potřebu naděje, na třetím 7 respondentů (43,75  %)  potřebu  odpustit.  Na    čtvrté,  páté  a  šesté  místo  řadí  potřebu  lásky  a  potřebu  odpuštění  stejný  počet  5  (31.25  %)  respondentů.  Na  posledním  místě  uvádí  potřebu  důstojnosti  2 (12.50 %)  z respondentů hospicu.  U skupiny  standardních oddělení  byla u 31 respondentů (75,45 %)  repondentů na  prvním  místě  také  potřeba  víry,  na  druhém  místě  u  25  respondentů  (56,82  %)  také  potřeba  naděje.  Na  třetím  místě  u  15  respondentů  (34,09 %)  potřeba  lásky,    potřeba  smyslu života byla na čtvrtém místě u 14 (31,82 %) respondentů. Na pátém místě u 13  respondentů  (29,55  %)  potřeba,  aby  mi  bylo  odpuštěno,  na  šestém  místě  u  11  respondentů  (25,00  %)  potřeba  důstojnosti,  a  na  posledním  místě  u  10  respondentů  (22,73 %) potřeba odpustit.  Domníváte se, že všichni lidé mají duchovní potřeby?  Potřeba naděje  Potřeba víry  Potřeba odpustit  Potřeba lásky  Potřeba, aby mi bylo odpuštěno  Potřeba důstojnosti  Potřeba smyslu života  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  80,00%  56,25%  75,00%  43,75%  31,25%  31,25%  12,50%  31,25%  56,82%  70,45%  22,73%  34,09%  29,55%  25,00%  31,82%  Graf č. 7 ­ – Pořadí duchovních potřeb dle respondentů  Potřeba naděje  Potřeba víry  Potřeba lásky  Hospic  9  12  7  5  5  2  5  Standardní oddělení  25  31  10  15  13  11  14  Potřeba  odpustit  Potřeba, aby mi  bylo odpuštěno  Potřeba  důstojnosti  Potřeba  smyslu života  Tabulka č. 7 – Pořadí duchovních potřeb dle respondentů 36  Tabulka a graf č. 8 mapují názor sester na přítomnost duchovních potřeb u všech lidí.  Většina respondentů skupiny hospic 9 (56,25 %) odpovědělo, že ano, 5 respondentů  (31,25 %) si  myslí,  že spíše  ano,  1 respondent  (6,25 %)  skupiny  si myslí,  že spíše  ne,   1 respondent neví. Žádný respondent neodpověděl ne.  Respondenti skupiny standardních oddělení 19 lidí (43,18 %) se domnívají, že spíše  ano, 17 (56,25 %) tvrdí, že ano. 3 respondenti (6,82 %) odpověděli, že spíše ne, a stejný  počet respondentů byl u kategorie ne. Že všichni lidé maji duchovní potřeby odpověděl  kladně 1 respondent (4,55 %).  Ano  Spíše ano  Spíše ne  Ne  Nevím  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  56,25%  31,25%  6,25%  6,25%  38,64%  43,18%  6,82%  6,82%  4,55%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 8 ­ Názor respondentů na existenci duchovních potřeb u všech lidí  Ano  Spíše ano  Spíše ne  Ne  Nevím  Hospic  9  5  1  0  1  Standardní oddělení  17  19  3  3  2  Tabulka č. 8 – Názor respondentů na existenci duchovních potřeb u všech lidí 37  Domníváte se, že pociťujeme duchovní potřeby…  Tabulka  a  graf  č.  9  prezentují  mínění  zdravotníků  na  horizont  přítomnosti  nebo  výskytu    duchovních potřeb.  U skupiny hospic 50 % ­ 8 respondentů uvedlo přítomnost duchovních potřeb po celý  život  a  stejný  počet  respondentů  uvedlo  kategorii  v  náročných  životních  situacích,  zvláště v těžké nemoci.  U  souboru  standardní  oddělení  vetšina  respondentů  25  (56,82  %)  si  myslí,  že  pociťujeme  duchovní potřeby v náročných životních situacích, zvláště v těžké nemoci.  V kategorii po celý život odpovědělo 19 respondentů (43,18 %).  V kategorii jen před smrtí nebyla uvedena odpověď.  Po celý život  Jen před smrtí  Hospic  8  8  0  Standardní oddělení  19  25  0  V náročných  životních  situacích, zvláště  v těžké nemoci  Tabulka č. 9 – Názor respondentů na přítomnost duchovních potřeb během života  Po celý život  V náročných životních situacích, zvláště v těžké nemoci  Jen před smrtí  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  50,00%  50,00%  43,18%  56,82%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 9 ­ Názor respondentů na přítomnost duchovních potřeb během života 38  Domníváte se, že je důležité zjišťovat u pacientů jejich duchovní potřeby?  Tabulka a graf č. 10 znázorňují postoj zdravotního personálu k důležitosti zjišťovat  duchovní potřeby pacientů.  Na  otázku,  zda  je  důležité  zjišťovat  duchovní  potřeby  pacientů  ­  8  respondentů  (50  %)  skupiny  hospic  odpovědělo  ano,  7  respondentů  (43,75  %),  že  spíše  ano  a  1  (6,25 %), že spíše ne. Ke kategorii ne a nevím se nepřihlásil nikdo.  Ve skupině standardních oddělení 20 respondentů (45,45 %) si myslí, že ano, stejný  počet respondentů uvádí kategorií spíše ano. V kategorii spíše ne a ne se přihlásilo po  1  respondentu (2,27 %). Nevím odpověděli 2 respondenti (4,55 %).  Ano  Spíše ano  Spíše ne  Ne  Nevím  Hospic  8  7  1  0  0  Standardní oddělení  20  20  1  1  2  Tabulka č. 10 – Názor respondentů na důležitost zjišťovat duchovní potřeby  Ano  Spíše ano  Spíše ne  Ne  Nevím  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  50,00%  43,75%  6,25%  45,45%  45,45%  2,27%  2,27%  4,55%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 10 ­ Názor respondentů na důležitost zjišťovat duchovní potřeby 39  Domníváte se, že to dokážete?  Tabulka a graf č. 11 znázorňují schopnost zdravotního personálu zjišťovat duchovní  potřeby pacientů.  Respondenti  skupiny  hospic  se  domnívají,  že  spíše  dokáží  zjišťovat  duchovní  potřeby pacientů v 10 případech (62,50 %), 3 respondenti (18,75 %) odpověděli, že ano,  2 (12,50 %) spíše ne, 1 (6,25 %) respondent ne, a v kategorii nevím nebyla uvedena  odpověď.  Ve skupině standardních oddělení odpovědělo ano 12 respondentů (27,27 %), spíše  ano  23  respondenti  (52,27  %),  spíše  ne  3  respondenti  (6,82  %),  ne  2  respondenti  (4,55 %), nevím 4 respondenti (9,09 %).  Ano  Spíše ano  Spíše ne  Ne  Nevím  Hospic  3  10  2  1  0  Standardní oddělení  12  23  3  2  4  Tabulka č. 11 – Názor respondentů na vlastní schopnost zjišťovat duchovní potřeby  Ano  Spíše ano  Spíše ne  Ne  Nevím  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  18,75%  62,50%  12,50%  6,25%  27,27%  52,27%  6,82%  4,55%  9,09%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 11 ­ Názor respondentů na vlastní schopnost zjišťovat duchovní potřeby 40  Co Vám dělá největší problémy při zjišťování duchovních potřeb pacientů?  Tabulka a graf č. 12 mapují problémy zdravotníků při zjišťování duchovních potřeb  pacientů.  Ve  skupině  hospic  12  respondentů  (75,00  %)  uvádí  jako  problém  dovednostní  předpoklady, 1 respondent (6,25 %) kvalitu ovládání pocitů a emocí, a 3 respondenti  (18,75 %) nepociťují žádný problém.  U skupiny standardních oddělení 20 respondentů (45,45 %) vidí problém v kvalitě  ovládání  pocitů  a  emocí,  16  respondentů  (36,36  %)  v  dovednostních  předpokladech,  7  respondentů  (15,91  %)  duchovnu  vůbec  nerozumí,  a  jen  1  respondent  (2,27  %)  nepociťuje žádný problém při zjišťování duchovních potřeb pacientů.  Hospic  3  1  12  0  Standardní oddělení  1  20  16  7  Nepociťuji žádný  problém  Kvalita ovládání  pocitů a emocí  Dovednostní  předpoklady  Duchovnu  vůbec  nerozumím  Tabulka č. 12 ­ Osobní problémy respondentů při zjišťování duchovních potřeb  Nepociťuji žádný problém  Kvalita ovládání pocitů a emocí  Dovednostní předpoklady  Duchovnu vůbec nerozumím  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  80,00%  18,75%  6,25%  75,00%  2,27%  45,45%  36,36%  15,91%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 12 ­ Osobní problémy respondentů při zjišťování duchovních potřeb 41  Kdy je podle Vás nejvhodnější doba k rozhovor o duchovních potřebách?  Tabulka a graf č. 13 znázorňují  mínění zdravotního personálu o nejvhodnější době  pro rozhovor o duchovních potřebách.  Respondenti skupiny hospic odpověděli v 15 případech (93,75 %), že individuálně,  když   je pacient  otevřený  tomuto tématu, a 1 respondent (6,25 %), že při zhoršení  stavu.  Respondenti  skupiny  standardních  oddělení  v  37  případech  (84,09  %),  že  individuálně, když je pacient otevřený tomuto tématu, a 7 respondentů (15,91 %), že při  zhoršení stavu.  Hned po přijetí  Hospic  0  15  1  Standardní oddělení  0  37  7  Individuálně,  kdyz je pacient  otevřený tomuto  tématu  Při zhoršení  stavu  Tabulka č. 13 – Názor respondentů na vhodnou dobu k rozhovoru  Hned po přijetí  Individuálně, kdyz je pacient otevřený tomuto tématu  Při zhoršení stavu  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  80,00%  90,00%  100,00%  93,75%  6,25%  84,09%  15,91%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 13 ­ Názor respondentů na vhodnou dobu k rozhovoru 42  Cítíte potřebu dále se vzdělávat v oblasti duchovních potřeb?  Tabulka a graf č. 14 mapují názor zdravotníků na potřebu dalšího vzdělávání.  7  respondentů  skupiny  hospic  (43,75  %)  odpovědělo,  že  ano,  5  respondentů  (31,25 %), že spíše ano,  3 respondenti (18,75 %) odpověděli, že spíše ne a 1 respondent  (6,25 %), že neví. Žádný z respondentů neuvedl položku ne.  Respondenti  ze  skupiny  standardních  oddělení  odpověděli,  že  spíše  ne  v  15  případech (34,09 %), 11 (25,00 %), že spíše ano, 6 respondentů (13,64 %) odpovědělo  ano, a 9 respondentů (20,45 %), že ne, 3 respondenti (6,82 %) neví, zda cítí potřebu dále  se vzdělávát.  Ano  Spíše ano  Spíše ne  ne  Nevím  Hospic  7  5  3  0  1  Standardní oddělení  6  11  15  9  3  Tabulka č. 14 – Názor respondentů na  potřebu dále se vzdělávat  Ano  Spíše ano  Spíše ne  ne  Nevím  0,00%  5,00%  10,00%  15,00%  20,00%  25,00%  30,00%  35,00%  40,00%  45,00%  50,00%  43,75%  31,25%  18,75%  6,25%  13,64%  25,00%  34,09%  20,45%  6,82%  Hospic  Standardní oddělení  Graf  č. 14 ­ Názor respondentů na  potřebu dále se vzdělávat 43  Na  koho  se  dle  Vašeho  mínění  nejvíce  pacienti  obracejí  se  svými  duchovními  potřebami v nemocnici?  Tabulka a graf č. 15 mapují postřeh zdravoníků na využitelnost personálu v saturaci  duchovních  potřeb.  Do  tabulky  byli  zařazeni  všichni  respondenti,  kteří  odpověděli  jednou a více odpověďmi, proto součet respondentů nesouhlasí s počtem respondentů ve  sledovaných souborech.  9  respondentů  skupiny  hospic  v  56,25  %  uvedli  duchovního/kaplana,  43,75  %  ­  7  respondentů  uvedli  sestru,  12,50  %  ­  2  respondenti  uvedli  lékaře.  1  respondent  (6,25%) si myslí, že se pacienti obracejí k rodině, a 1 respondent (6,25 %) na položku  jiné, napsal psychologa.  Respondenti   standardních  oddělení  si  myslí,  že nejvíce  se  pacienti  obracejí  k duchovnímu/kaplanovi, a to 24 z nich (54,55 %), 17 respondentů (36,64 %) k sestře,  9 (20,45 %) k rodině, a 7 (15,91 %), že se obracejí k lékaři.  Lékař  Sestra  Duchovní / kaplan  Rodina  Psycholog  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  12,50%  43,75%  56,25%  6,25%  6,25%  15,91%  38,64%  54,55%  20,45%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 15 ­ Názor respondentů na pořadí profesí, na které se obracejí pacienti  Lékař  Sestra  Rodina  Psycholog  Hospic  2  7  9  1  1  Standardní oddělení  7  17  24  9  0  Duchovní /  kaplan  Tabulka č. 15 – Názor respondentů na pořadí profesí, na které se obracejí pacienti 44  Domníváte se, že duchovní potřeby ovlivňují zdraví/nemoc pacienta?  Tabulka  a  graf  č.  16  představují    názory  zdravotníků  ohledně  vlivu  duchovních  potřeb na zdraví/nemoc pacientů.  50,00  %  ­  8  respondentů  skupiny  hospic  se  domnívá,  že  spíše  ano  a  37,50  %  ­  6 respondentů si je jisto,  že ano. Spíše ne řeklo 12,50 % ­ 2 respondentů. V položkách  ne a nevím nebyla uvedena žádná odpověď.  50,00% ­ 22 respondentů ze skupiny standardních oddělení si je jisto, že duchovní  potřeby ovlivňují zdraví/nemoc a odpovědělo ano, 29,55 % ­ 13 respondentů si myslí,  že  spíše  ano.  Jen  1  respondent  (2,27  %)  předpokládá,  že  spíše  ne.  V  položkách  ne  a nevím nebyla uvedena žádná odpověď.  Ano  Spíše ano  Spíše ne  ne  Nevím  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  37,50%  50,00%  12,50%  0,00%  0,00%  50,00%  29,55%  2,27%  11,36%  6,82%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 16 ­ TTabulka č. 16 – Názor respondentů na ovlivňování  zdraví/nemoci  pacienta duchovními potřebami  Ano  Spíše ano  Spíše ne  ne  Nevím  Hospic  6  8  2  0  0  Standardní oddělení  22  13  1  5  3  Tabulka č. 16 – Názor respondentů na ovlivňování  zdraví/nemoci pacienta duchovními  potřebami 45  Jsou  podle  Vašeho  názoru  duchovní  potřeby  pacientů  na  Vašem  pracovišti  uspokojovány dostatečně?  Tabulka a graf č. 17 mapují úroveň saturace duchovních potřeb na pracovištích dle  názoru zdravotního personálu.  Respondenti skupiny hospic se domnívají, že spíše ano  93,75 %  ­ 15 respondentů,  a 1 respondent  (6,25 %) si je jistý, že ano. V položkách spíše ne, ne, nevím, nebyla  uvedena žádná odpověď.  Ze skupiny standardních oddělení 50,00 % ­ 22 respondenti řeklo spíše ano, 18,18 %  ­  8  odpovědělo  ano.  9,09  %  ­  4  respondentů  si  myslí,  že  spíše  ne,  1  respondent  (2,27 %) ne, a  20,45 %­ 9 respondentů neví.  Ano  Spíše ano  Spíše ne  ne  Nevím  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  80,00%  90,00%  100,00%  6,25%  93,75%  0,00%  0,00%  0,00%  18,18%  50,00%  9,09%  2,27%  20,45%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 17 ­ Názor respondentů na dostatečnost uspokojování duchovních potřeb  Ano  Spíše ano  Spíše ne  ne  Nevím  Hospic  1  15  0  0  0  Standardní oddělení  8  22  4  1  9  Tabulka č. 17 – Názor respondentů na dostatečnost uspokojování duchovních potřeb 46  Účastnil/a jste se během posledního roku některé vzdělávací akce nebo programu  s tématikou duchovních potřeb  Tabulka  a  graf  č.  18  informují  o  účasti  zdravotního  personálu  na  celoživotním  vzdělávání.  Ve  skupině  hospice  10  respondentů  (62,50    %)  sezúčastnilo  vzdělávacích  akcí  a kurzů, a 6 respondentů (37,50  %) ne.  Ve  skupině  ze  standardních  oddělení  6  respondentů  (13,64  %)  se  vzdělává,  a  38  respondentů (86,36  %) ne.  Ano  Ne  Hospic  10  6  Standardní oddělení  6  38  Tabulka č. 18 – Účast respondentů na vzdělávacích  akcích  Ano  ne  0,00%  10,00%  20,00%  30,00%  40,00%  50,00%  60,00%  70,00%  80,00%  90,00%  100,00%  62,50%  37,50%  13,64%  86,36%  Hospic  Standardní oddělení  Graf č. 18 – Účast respondentů na vzdělávacích akcích 47  6.3  Závěr průzkumu  Prvním  cílem  bylo  zjistit,  jaký  význam  přikládají  respondenti  duchovním  potřebám pacientů.  Hypotéza  1  předpokládá,  že  důležitost  oblasti  duchovních potřeb  pacientů  přikládají  více respondenti z hospice, než ze standardních oddělení. Při analýze odpovědi budeme  vycházet  s  hlediska,  že  kladné  odpovědi  jsou  ano  a  spíše  ano.  K  této  hypotéze  se vztahují odpovědi na otázky č. 1, 7, 8, 9, 10, 16.  Graf  č.  1  (s.  29,  tabulka  č.  1)  rozděluje  respondenty  do  dvou  zkoumaných  skupin:  respondenti pracující v hospici a respondenti pracující na standartních odděleních.  Graf  č.  7  (s.  35,  tabulka  č.  7)  je  zařazen  pro  zajímavost.  Mapuje  jak  a  co  řadí  zdravotnický personál  mezi duchovní potřeby.  Na první místo skupina hospic zařadila  potřebu víry (75,00 %), stejně jako skupina ze standardních oddělení (70,49 %).  Graf č. 8 (s. 36, tabulka č. 8) názorně představuje odpovědi na otázku, zda všichni lidé  mají  duchovní potřeby. Celkem 87,50 % respondentů z hopicu uvádí kladnou odpověď.  Respondenti standardních oddělení uvádí  celkový  počet  kladných  odpovědí  79,82 %.  Graf č. 9 (s. 37, tabulka č.  9) znázorňuje  názory  respondentů na to, kdy pociťujeme  duchovní potřeby. Respondenti skupiny hospic ve 50,00 % uvedli, že duchovní potřeby  pociťujeme po celý život, respondenti  standardních oddělení  totéž  uvedli ve  43,18 %.  Graf č. 10 (s. 38, tabulka č.  10)  ilustruje postoje  k důležitosti zjišťování duchovních  potřeb. Respondenti skupiny hospic kladně odpověděli celkem v 93,75 %, respondenti  standardních oddělení celkem v 90,90 %.  Graf č. 16 (s. 44, tabulka č. 16) ukazuje na mínění respondentů, zda duchovní potřeby  ovlivňují  zdraví/nemoc  pacienta.  Kladně  odpovědělo  celkém  87.50  %    respondentů  skupiny hospic, a 79,55 % respondentů standardních oddělení.  Prvním cílem bylo zjistit, jaký význam přikládají respondenti duchovním potřebám  pacientů  a  hypotéza  1  předpokládala,  že  důležitost  duchovních  potřeb  pacientů  přikládají  více  respondenti  z  hospice,  než  ze standardních  oddělení. Vycházeli  jsme  z  názoru,  že  typ  pracoviště  ovlivňuje  formování  postojů  šetřených  respondentů.  Respondenti  skupiny  hospic  ošetřují  pacienty  v  terminálním  stadiu  života,  jejichž  hodnotový systém se v průběhu chronického onemocnění a před smrtí  výrazně mění.  Každodenní kontakt s těmito pacienty ovlivňuje ošetřující personál, který se tím stává 48  vnímavějším   k    duchovním   potřebám   nemocných. Zjistili   jsme  zajímavou  shodu  v  názorech  respondentů  obou  šetřených  skupin  ohledně  prioritní  duchovní  potřeby ­  potřeby víry(graf č. 7, s. 35). Větší procento respondentů z hospice si myslí, že všichni  lidé maji duchovní potřeby (graf č. 8, s. 36) 87 %. V 50 % uvedli, že je pociťujeme po  celý  život  (graf  č.  9,  s.  37),  v  87  %  (graf  č.  16,  s.  44),  že  ovlivňují  zdraví/nemoc  pacienta.  Otázka  č.  10      se  přímo  ptá  na  důležitost    zjišťování  duchovních  potřeb  pacientů  a  odpověď  dokazuje,  že  to  je  důležité  pro    93%    respondentů  z  hospice  (graf   č. 10, s. 38).  Hypotéza 1 se potvrdila. Prvního cíle bylo dosaženo.  Druhým  cílem  bylo  zjistit,  zda  zdravotnický  personál  je  schopen  na  téma  duchovních potřeb komunikovat s pacienty a saturovat je.  Hypotéza 2 předpokládá, že čím delší je praxe respondentů a čím vyšší je dosažené  vzdělání respondentů, tím jednodušší bude zjišťování duchovních potřeb pacientů, a  to  v obou  skupinach průzkumného  vzorce.  Při  posuzování  výsledků  budeme vycházet  z hlediska, že delší praxe je od 21 let a více, vyšším vzděláním je specializace v  oboru;  diplomováná sestra, bakalář ošetřovatelství. Kladná odpověď je ano a spíše ano. K této  hypotéze se vztahují odpovědi na otázky č. 3, 5, 11.  Graf č. 3. (s. 31, tabulka č. 3) rozděluje respondenty dle délky praxe. Skupina hospic  má 12,50 % respondentů s delší  praxí, a skupina standardních oddělení  má 27,28 %  respondentů s delší praxí.  Graf  č.  5.  (s.  33,  tabulka  č.  5)  rozděluje  respondenty  dle  dosaženého  vzdělání.  Skupina  hospic  obsahuje  25,00  %  respondentů  s  vyšším  vzděláním  a  skupina  standardních oddělení  má vyšší vzdělání  u 34,10 % respondentů.  Graf  č.  11.  (s.  39, tabulka  č.  11)  znázorňuje  odpovědi  na  otázku,  zda  respondenti  dokáží zjišťovat duchovní potřeby pacientů. Kladných odpovědí z hospice je 81,25 %,  a ze standardních oddělení 79,54 %.  Hypotéza 2 předpokládala, že čím delší je praxe respondentů a čím vyšší je dosažené  vzdělání  respondentů,  tím  jednodušší  bude  zjišťováni  duchovních  potřeb  pacientů.  Překvapivé  bylo  zjhištění,  že  na  standardních  odděleních  s    narůstající  délkou  praxe  zůstává  méně  zdravotníků  (graf  č.  3,  s.  31).  Patrně  je  to  dáno  náročností    práce,  směnným provozem a nedostatečným finančním ohodnocením. Úroveň  kvalifikačního 49  vzdělání respondentů je stále alarmující. Méně než 35 % má vyšší vzdělání (graf č. 5,  s.  33). Ale  potěšujíci  bylo,  že  více  než  79%  (graf  č.  11,  s.  39)  respondentů  dokáže  zjištovat duchovní potřeby pacientů.  Hypotéza 2 se nepotvdila.  Hypotéza 3 předpokládá,  že respondenti standardních oddělení zjištují duchovní  potřeby pacientů častěji  při příjmu, než respondenti hospicu. K této hypotéze se  vztahují odpovědi na otázky č 1, 6, 13.  Graf č. 1 (s. 29, tabulka č. 1) rozděluje respondenty do dvou zkoumaných skupin:  respondenti pracující  v  hospice  a  respondenti  pracující  na  standardních  odděleních.  Graf č. 6 (s. 34, tabulka č. 6) ilustruje odpovědi na fázi zjišťováni duchovních potřeb  na jejich pracovišťích. Respondenti z hospicu ve 25,00 % zjišťují duchovní potřeby při  příjmu a ze standardních  oddělení v 52,27  % zjišťují duchovní potřeby také při příjmu.  Graf č. 13 (s. 41, tabulka č. 13) pro zajímavost představuje názory respondentů na  nejvhodnější dobu pro rozhovor o duchovních potřebách pacientů. Žádný respondent si  nemyslí, že ihned po přijetí je nejvhodnější  doba, ale že je lepší individuální zjištění  tehdy,  když je pacient otevřený tomuto tématu ­ až 93,75 % z hospicu a 84,09 % ze  standardních oddělení.  Hypotéza č. 3 předpokládala, že respondenti standardních oddělení zjištují duchovní  potřeby pacientů spíše při příjmu, než respondenti hospicu. Ovšem, „zajeté koleje” stále  fungují.  Ve standardním  oddělení se v 52 % (graf č. 6, s. 34) „vyptávají” na otázky víry  a hodnot ihned při příjmu. I když 84 % (graf č. 13, s. 41) z této skupiny respondentů si  myslí,  že nejvhodnější dobou by bylo zjišťovat duchovní potřeby individuálně, tehdy  když  je   pacient   otevřený   tomuto  tématu. V  tomto  postupu  je  třeba  udělat  změny  v ošetřovatelských postupech, a to manažérkami ošetřovatelské péče.  Hypotéza 3 se potvrdila.  Hypotéza  4  předpokládá,  že  se  pacienti  se  svými  duchovními  potřebami  častěji  obracejí  na  sestru,  a  to  v  obou  zkoumaných  skupinach.  K  této  hypotéze  se  vztahují  odpovědi na otázku č. 15.  Graf  č.  15  (s.  43,  tabulka  č.  15)  rozděluje  respondenty  podle  názoru,  na  koho  se  pacienti    častěji  obracejí  se  svými  duchovními  potřebami.  Obě  skupiny  respondentů 50  uvádějí,  že  se  častěji   pacienti   obracejí na  duchovního/kaplana, a  to  skupina hospic  v  56,25  %,  a  ze  skupiny    standardních  oddělení  v  54,55  %.  43,75  %  respondentů  skupiny  hospic  uvádí,  že  se  pacienti  obracejí  na  sestru.  Totéž  uvádí  38,64  %  respondentů ze standardních oddělení.  Hypotéza 4 zjišťovala autoritu zdravotníků /sestry/ z hlediska pacienta. Nakolik je  sestra  kompetentní  v  duchovních  otázkách?  Umí  naslouchat  a  zalouží  si  důvěru  pacienta?  Na  koho  se  obracejí  pacienti  s  duchovními  otázkami  a  duchovními  potřebami? Výsledky šetření byli překvapujicí. Ve většině případů se pacienti se svými  duchovními  potřebami  obrácejí  na  duchovního/kaplana  ­  až  56  %  (hospic)  (graf č. 15, s. 43), ne na sestru. Sestra /všeobecná/, která je „poblíž a k dispozici” 24  hodin denně, bývá „využita” nejvíce v 44 % (hospic). Domníváme se, že sesterský tým  přenechává  tyto  otázky  „odborníkovi  přes  duši”  (duchovní/kaplan),  a  také  z  důvodu  velkého  množství „důležitější” práce, např.  „papírování”. Hlavně ale předpokládáme  stále  ještě  nedostačující  úroveň  vzdělanosti  zdravotnického  personálu  v  této  problematice.  Hypotéza 4 se nepotvrdila. Druhého cíle bylo dosaženo.  Třetím cílem práce bylo zjistit, zda zdravotnický personál cítí potřebu se  vzdělávat a zda se vzdělává v oblasti duchovních témat.  Hypotéza 5 předpokládá,  že zdravotnický personál z hospicu cítí větší potřebu se  vzdělávát a také se víc vzdělává. K této hypotéze se vztahují odpovědi na otázky č 1,  12, 14, 17, 18.  Graf č. 1 (s. 29, tabulka č. 1) rozděluje respondenty do dvou zkoumaných skupin:  jsou  to  respondenti    pracující  v  hospici  a  respondenti    pracující    na    standardních  odděleních.  Graf č. 12 (s. 40, tabulka č. 12)  je sem zařazen pro zajímavost. Ukazuje, co dělá  respondentům  největší  problémy  při  zjišťování  duchovních  potřeb.  U  skupiny  hospic  jsou  nejpočetnější  položkou  dovednostní  předpoklady  ­  15,00  %,  u  skupiny  ze  standardních oddělení ­ 45,45 %  je to kvalita ovládání pocitů a emocí.  Graf  č  17  (s.  45,  tabulka  17)  mapuje  názory  respondentů  ohledně  dostačujícího  uspokojování duchovních potřeb na jejich pracovištích. 100 % respondentů z hospice  odpovědělo  kladně  (ano  a  spíše  ano),  a    stejně  odpovídá  98,18  %  respondentů  ze 51  standardních oddělení.  Graf č. 14 (s. 42, tabulka č.  14) ilustruje potřebu respondentů  se dále vzdělávát  v  oblasti  duchovních potřeb. 75 % respondentů z hospice cítí potřebu vzdělávání, stejnou  potřebu cítí  48,64 % respondentů ze standardních oddělení.  Graf  č.  18  (s.  46,  tabulka  č.  18)  rozděluje  respondenty  podle  jejich  účasti  na  vzdělávácích  akcích  nebo  programech  na  duchovní  témata  během  posledního  roku.  62,50% respondentů z hospicu se vzdělává, a jen 13,64 % respondentů ze standardních  oddělení se vzdělává .  Hypotéza 5 předpokládála, že zdravotnický personál z hospicu cítí větší potřebu se  vzdělávat    a    také  se    víc    vzdělává.  Zdravotník,    jenž  se  setkává  s  emocionálními  zážitky  a  příběhy,  musí  mít  mnoho  vědomostí  a  musí  dokázat  být  součástí  osudu.  Každodenní kontakt  s pacienty v terminálním stadiu života, ovlivňuje a „vychovává”  ošetřující  personál.  Hledání  složitých  odpovědí  spíše  „donutí”  ke  vzdělávání  v  této  problematice.  Stojí  za  zmínku,  že  věkové  obsazení  respondentů  v  hospici  je  stejnoměrné, ale na standardních odděleních je až 43 % v kategorii 19­30 let, a jen 9 %  v kategorii 51 a více (graf č. 2, s.30).. „Růžové brýle” mládí, princip  lehkosti života  dnešní  sekulární  společnosti  může  mít  také    vliv  na  hluboké  a  nejednoduché  porozumění různých dimenzí člověka a snahu se  v nich vzdělávát.  Paradoxním bylo zjištění, že 52 % respondentů  ze  standardních  oddělení  přiznává,  jako největší  problém  při  zjišťování  duchovních potřeb vidí dovednostní předpoklady  a   že  duchovnu  vůbec  nerozumí  (graf č. 12, s. 40),   přitom   se  vzdělává  jen  13 %  respondentů (graf č. 18, s. 46).  Na  otázku,  zda  jsou  na  jejich  pracovišti  duchovní  potřeby  pacientů  uspokojovány  dostatečně,  skupina  hospic  ve  100%  uvádí  kladnou  odpověď  (graf  č.  17,  s.  45),  ale  přitom 75 % cítí potřebu dalšího vzdělávání (graf č. 14, s. 42) a 62 % z nich se vzdělává  (graf č. 18, s. 46).  Hypotéza 5 se potvrdila. Třetího cíle bylo dosaženo.  Z provedeného průzkumu vyplývá, že i když většina respondentů uznává důležitost  duchovních potřeb pacientů a nutnou orientaci v této problematice, jen zlomek z nich se  dále vzdělává.  Přehodnotíme­li  a  změníme­li  přístup  k  potřebám  jiných  a  k  potřebám  svým,  budeme­li  se  snažit  a  dále  se  vzdělávát,    bude  naše  společnost  blíže  k  ideálu  holistického ošetřovatelství. Společnost, součástí  které je každý z nás a ošetřovatelství,  které bude potřebovat každý. 52  7  DISKUSE  Duševním  a  duchovním  tématům  je  stále  věnovaná  větší  pozornost  a  zájem  společnosti.  S  tímto  tématem  je  možno  najít  řadu  knih a  článků  ve  vědeckých  a odborných časopisech.  Své  poznatky  prezentuje  PhDr.  Jitka  Němcová,  Ph.D., v  časopise  Diagnóza  v  ošetřovatelství,  kde  píše:  „Ošetřovatelství  je  humanitní  věda,  jejíž  filozofií  je  holistický přístup k člověku a jeho potřebám. Hlavní úlohou ošetřovatelství je docílit  optimálního  fyzického, duševního, sociálního a duchovního stavu člověka. Nemoc se  projevuje  ve  všech  dimenzích  lidské  osoby,    biologické,  psychické,  sociální  a spirituální. Spirituální aktivity jsou v této hierarchii nejhlouběji, neboť jsou nejblíže  středu osobnosti – pacientovu já. Jestliže si uvědomíme vzájemné vazby těchto dimenzí,  pochopíme, že naše zdravotní péče se musí týkat celého člověka.” (NĚMCOVÁ, 2010).  Na  sestru  jsou  kladeny  vysoké  nároky  na  erudovanost  v  oboru  ošetřovetelství.  Ošetřovatelský proces,  stavěný  na  koncepčních modelech, značně zjednodušuje  práci.  A  k tomu,   je třeba vnímat v širším záběru  možnosti  saturace duchovních  potřeb  pacientů.  Současní  psychoterapeuti,  psychologové  a  religionisté  čeští  i  ze  zahraniči  napovídají  teoreticky  a  prakticky  zájemcům,  kteří  chtějí  hlouběji  porozumět  sobě  samým,  svým  pacientům  a    mezilidským  vztahům  v  jejich  složitosti  a  s  ohledem  na  jejich význam pro plnohodnotný život.  Etický kodex Mezinárodní rady sester klade důraz na povinnost sestry realizovat co  možná nejvyšší úroveň zdravotní a ošetřovatelské péče. Při poskytování ošetřovatelské  péče  musí  sestra  respektovat  náboženské  přesvědčení  člověka,  jeho životní hodnoty  a zvyky a musí se snažit zajistit mu takové podmínky, které by mohly vyhovovat jeho  individuálním potřebam.  Pohledy  na  duševně  duchovní  hodnoty  člověka  se  na  tuto  problematiku  v  ošetřovatelství  mohou  lišit.  Vzhledem  k  tomu,  že  se  jedná  o  téma  obrovského  rozměru,  je  možno  uchopit  jednotlivé  komponenty  zvlášť  a  věnovat  jim  konkrétní  pozornost. Zatím,  co se  moje práce  zabývá  erudovaností  zdravotnického  personálu  v  této  problematice  a  saturací  duchovních  potřeb  pacientů,  jiné  práce  se  zabývají  zkoumaním názorů pacientů na jejich duševně duchovní potřeby. Například, diplomová 53  práce  „ Duchovní potřeby seniorů“ Bc. Ireny Hájkové z Masarykovy univerzity v Brně,  rok obhájoby 2008, je zaměřena na oblast duchovních potřeb seniorů, žijících ve vlastní  domácnosti jako přirozeném sociálním prostředí a v zařízeních sociální péče.  Na základě výzkumného šetření, Irena Hájková došla k závěru, že míra duchovního  prožívání není závislá ani na věku, ani na zaměření ( teistickém / ateistickém). Hledání  vztahu  mezi zakoušením  životního smyslu a osobní  vírou svědcí o tom, že duchovní  potřeby pociťuji všichni lidé, a to je velmi podstatné pro zdravotnický personál.  Moje  bakalářská  práce  byla  zaměřena  na  holistické  náhledy  na  člověka/pacienta/klienta,  různé aspekty  jeho duchovních dimenzí a potřeb. Důležitost  této problematiky se potvrzuje i díky jiným průzkumům. Praktická část práce zjišťovala  názory, postoje a mínění zdravotnického personálu v duševně duchovních tématech. Je  to skutečně tak důležité? Vyznám se v této problematice? Jsem opravdu kvalifikovaný?  Měl bych a mohl udělát více? Podobné otázky mohly a měly napadnout respondenty při  zamyšlení nad odpověďmi v dotazníku.  Úspěšnost  našeho  průzkumného  šetření  jsme  hodnotili  pomoci  procentuálního  podílu.  Bylo  dosaženo  3  cílů,    ověřeno  5  hypotéz.  Dospěli  jsme  k  tomu,  že  typ  pracoviště  ovlivňuje  formování  postojů  šetřených  respondentů.  Možná  právě  proto  skupina respondentů z hospicu uznává důležitost a podstatu duchovních potřeb pacientů  více, než skupina respondentů ze standardních oddělení.  Zjistili jsme, že ani délka praxe, ani dosažené vzdělání, nemají rozhodující vliv a že  více než 79% respondentů dokáže  zjištovat duchovní potřeby pacientů.  Bohužel,  na  mnoha  pracovišťích  ještě  nejsou  provedeny  změny  v  odhadu  nejvhodnější doby pro zjišťování,  pro pacienta, tak intimních témat. Na standardních  odděleních se  „dotazují”  na otázky víry a hodnot pacienta ihned při příjmu, což má  rozhodně vliv na otevřenost pacienta a následnou důvěru k zdravotnickému personálu.  Může to svědčit buď o nedostatečných dovednostech zdravotníků  v oblasti komunikace  anebo o malé ochotě „přizpůsobit“ se pacientovi.  Otázka  důvěry  a  náklonosti  se  ověřovala  hypotézou,  která  předpokládala,  že  ve  většině případů pacient „využije“ možnosti se svěřit  se svými duchovnímí potřebami 54  právě  „non­stop“ přítomné sestře. Ale obě skupiny respondentů uvádějí,  že  se častěji  pacienti    obracejí    na  duchovního/kaplana.  Odbornost  jiných  „profesionálů“  je  samozřejmě  neoddiskutovatelná,    potěšující  a    vítaná,    ale  sestra      má    stále  nezastupitelnou  výhodu  „blízkosti“    pacienta,  řadu  možností  pozorovat  ho  při  plnění  lékařských  ordinací,  má  spoustu  „obyčejných“  situací,  vhodných  pro  nezávaznou  komunikaci k této problematice.  Zajímavé je, že respondenti standardních oddělení ve více než v 52 % přiznávají, že  problémem  ve  zjišťování  duchovních  potřeb  jsou  nedostatečné  dovednostní  předpoklady, ale jen 13%  z nich  se vzdělává.  Z  výsledků  našeho  průzkumu  jsme  došly  k  závěru,  že  duševně  duchovní  témata  jsou  aktuální  a  musíme  dělat  určité  kroky  ke  zlepšení  holistické  péče  o člověka/pacienta/klienta.  7.1  Doporučení pro praxi  Doporučení pro zdravotnický personál  Doporučuji managementu ošetřovatelské péče: ·  provádět průzkumy s problematikou duchovních potřeb pacientů, ·  organizovat a zprostředkovávat dobrovolnictví na oddělení , ·  zdokonalit proces výběru zdravotnického personálu dle kritérií humánnosti  a empatie.  Doporučuji vrchním a staničním sestram: ·  spolupracovat  s  koordinátorkami  spirituální  péče  (pokud  jsou)  a  s  týmem  odborníků přes „duši“: tj. kaplany, duchovními, pastory, kněžími.  Doporučuji staničním sestrám: ·  zdůrazňovat  potřebu  holistické  péče  a  sjednotit  pohled  celého  týmu  (oddělení) na holistickou péči.  .Doporučuji všem zdravotnikům: ·  výhledávát vzdělávaci kurzy nebo akce s duchovní tématikou, ·  zapojit se do e­univerzity, ·  vyhledávat odbornou literaturu zabývající se duchovní problematikou a mít 55  ji  k  dispozici  v  knihovně  pro  pacienty  (brožury,  knihy,  časopisy  různých  církví, … ), ·  vzdělávat se v komunikaci, ·  snažit  se  dodržovat  „uzdravující  ticho”  na  chodbách  oddělení  (namazat  dveře, zásuvky), ·  nebát se navrhovat organizační změny, ·  všímat  si  „otevřenosti”  pacienta,  být  empatičtějšími  a  využivat  „volnou”  chvilku pro naslouchání.  Doporučení pro pacienty  Doporučuji pacientům: ·  být otevřenějšími a mít odvahu mluvit o všem,  co je trápí, ·  navrhovat „způsoby” vedoucí ke zpříjemnění nemocničních prostor (pokoj),  změny v jídelníčku, … ·  projevovat trpělivost vůči zdravotnickému personálu. 56  ZÁVĚR  Cílem  bakalářské  práce  bylo  zjistit  postoje  a orientaci  zdravotnického  personálu  v  problematice duševně  duchovních  témat  a  potřeb pacientů,  porovnat jejich  názory  a ověřit si zájem o vzdělávání v této oblasti.  Z  průzkumu  vyplývá,  že  i  když  si  zdravotnický  personál      uvědomuje    důležitost  duchovních témat, jednoznačně má problémy se saturací duchovních potřeb pacientů.  Třebaže si zdravotnický personál uvědomuje i potřebu dále se vzdělávát v této oblasti,  zatím tak  většina respondentů  nečiní.  Ať  už  jste  věřícím,  ateistou  nebo  někým  mezi,  přece  máte  ve  své  spiritualitě  důležitou oporu. Vždy můžete hledat sílu hluboko uvnitř sebe. Vždy se můžete odevzdat  „vůli” života, přesahovat ven,  mimo sebe. Když jednoho dne zjistíme, že se naše tělo  vážně  porouchalo, pak fakt,  jak to přijmeme a  jak se  s  touto  informací vyrovnáme,  bude záviset do značné míry na tom, jak dobře jsme se starali o svou duši a ducha.  Bylo již dávno řečeno, že sloužiti a prospívati je vlastností povah  vznešených.  J. Amos Komenský 57  SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY  1.  ČERVINKOVÁ, E. a kol. 2001. Ošetřovatelské diagnózy. 2001. Brno : IDVPZ,  2001. ISBN 80­7013­332­5.  2.  DOENGES,  M.,  E.;  MOORHOUSE,  M.  F.  2001.  Kapesní  průvodce  zdravotní  sestry.   Praha : Grada Publishing, 2001. ISBN 80­247­0242­8.  3.  FRANKL, V. E. 1996.  Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální  analýzy. Brno : Cesta, 1996. ISBN 80­85319­50­0.  4.  FREIDOVÁ, H. 2000. Duchovní potřeby a hospic. Ostrava, 2000. 79 s. Diplomová  práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Husitská teologická fakulta. Katedra  psychosociálních věd a speciální etiky. Dostupný také z WWW:<  http://www.umirani.cz/res/data/006/000739.pdf.>.  5.  HÁJKOVÁ, I. 2008. Duchovní potřeby seniorů. Brno, 2008. 134 s., [11] s. příl.  Diplomová práce (Mgr). Masarykova univerzita v Brně, Lékařská fakulta. Katedra  ošetřovatelství. Dostupný také z WWW:<  http://is.muni.cz/th/60167/lf_m/Diplomova_prace_Duchovni_potreby_senioru.pdf>.  6.  HALÍK, T. 2005. Noc zpovědníka. Praha : Lidové noviny, 2005. ISBN 80­7106­  777­6.  7.  HALÍK, T. 2009. Stromu zbývá neděje. Praha: Lidové noviny, 2009. ISBN 978­80­  7106­989­8.  8.  KOMÍNKOVÁ, H. 2002. Právo na důstojné umírání . Sestra, 2002, roč. 12, č. 1, s.  20­21. ISSN 1210–04­04.  9.  KŘIVOHLAVÝ,  J.  2004.  Porozumět  duchovní  stránce  pacienta.  Ošetřovatelství,  2004, roč. 6, č. 3­4,  s. 84­85. ISSN 1212­723X.  10.  KŘIVOHLAVÝ,  J. 2010. Povídej  – naslouchám.  Kostelní Vydří :  Karmelitánské  nakladatelství, 2010. ISBN 978­80­7195­405­7.  11.  KŘIVOHLAVÝ, J. 2002. Psychologie nemoci. Praha : Grada, 2002. ISBN 80­247­  0179­0.  12.  KŘIVOHLAVÝ. J. 2006. Psychologie smysluplnosti existence : Otázky na vrcholu  života. Praha : Grada Publishing, 2006. ISBN 80­247­1370­5.  13.  KŘIVOHLAVÝ, J. 2003. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2003. ISBN 80­7178­  774­4.  14.  KŰBLER­ROSS, E. 2003. Odpovědi na otázky o smrti a umírání : Etický manuál  pro mediky, lékaře a sestry.  Praha : Tvorba, 1995. ISBN 0­02­089150­4.  15.  MAREČKOVÁ,  J.  2008.  Ošetřovatelské  diagnozy  v  NANDA  doménách.  Praha  : 58  Grada, 2008. ISBN 80­247­1399­3.  16.  MARIANO, C. 2000. Etika v holistické péči ­ poskytování péče citlivé na fyzické a  duchovní potřeby pacientů (Holistic Ethic Providing physically and spiritually sensitive  care). Přel. Nollová, M. Original Amer. J. Nurs., 101, 2000, č.1, s. 24A­24C.  17.  MASTILIAKOVÁ, D. 1999. Holistické přístupy v péči o zdraví. Adamov : Mikada,  1999. ISBN 80­7013­277­9.  18.  MOORE, T. 1997. Kniha o duši : Pohled hlubinné psychologie a spirituálních  tradic na problémy všedního života. Praha : Portál, 1997. ISBN 80­7178­126­6.  19.  MOORE, T. 2010. Léčebná péče o duší.. Praha : Portál, 2010. ISBN 978­80­7367­  782­4.  20.  NEMČEKOVÁ, M.et al. 2004. Práva pacientov. Martin : Osveta, 2004. ISBN 80­  8063­162­X.  21.  NĚMCOVÁ, J. 2010. Saturace spirituálních potřeb pacientů. Diagnóza v  ošetřovatelství,  2010,  roč. 6, č. 1, s. 26­29. ISSN 1801­1349.  22.  OPATRNÝ, A. 2001. Pastorace v postmoderní společností.  Kostelní Vydří :  Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80­7192­557­8.  23.  PETROSILLO, P. 1998. Křesťanství od A do Z.  Kostelní Vydří : Karmelitánské  nakladatelství,1998. ISBN 80­7192­365­6.  24.  PETROVÁ, A. 2005. K problematice psychologie existence. Olomouc : Votobia,  2005. ISBN 80­7220­244­8.  25.  ŘÍČAN, P. 2007. Psychologie náboženství a spirituality. Praha : Portál, 2007. ISBN  978­80­7367­312­3.  26.  SVATOŠOVÁ, M. 2003. Hospice a umění doprovázet. Praha : Ecce homo, 2003.  ISBN 80­902049­4­5.  27.  ŠIFFELOVÁ, D. 2010. Rogerovská psychoterapie pro 21. století. Praha : Grada  Publishing, 2010. ISBN 978­80­247­2938­1.  28.  ŠKRLOVÁ, M. 2011. Role sestry v duchovní dimenzi pacienta. [online]. [cit. 2011­  02­17]. Dostupné z WWW: .  29.  TRACHTOVÁ, E. et al. 2001. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno  : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2001. ISBN 80­7013­324­8.  30.  UHURA. A. M. 2004. Víra a duchovní hodnoty klienta v ošetřovatelské péči.  Ošetřovatelství, 2004, roč. 6, č. 3­4, s. 80­81. ISSN 1212­723X.  31.  VAŠÁTKOVÁ, I. et al.. 2001. Ošetřovatelská dokumentace v nemocnici. Brno :  IDVPZ, 2001. ISBN 80­7013­327­9.  32.  VECHOTOVÁ, J. 2002. Holistický a integrálně.antropologický pohled na potřeby 59  člověka. Ošetřovatelství, 2002, roč. 4, č. 3­4, s. 58­59. ISSN 1212­7723X.  33.  VURST, S. 2010. Přenáším duchovnost z kostela do civilního života. Advent, roč.  9, č. 2, s. 3­7. ISSN 1210­3365.  34.  ZELENÍKOVÁ, R. 2003. Úloha sestry v saturacii sporituálnych potrieb u  chorých. Ošetřovatelství, 2003, roč. 5, s. 3­7. ISSN 1212­723X.  www.vira.cz  www.hospice.cz  www.intermwd.cz  www.vzdelavani­zdravotniku.cz/nelekarsti­zdravotnicti