VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ, o.p.s., PRAHA 5
SYNDROM VYHOŘENÍ
V PORODNÍ ASISTENCI
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
VERONIKA KUCHAŘOVÁ
Stupeň kvalifikace: bakalář
Komise pro studijní obor: Porodní asistentka
Vedoucí práce: doc. PhDr. Jitka Němcová, PhD.
2012
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité
zdroje literatury jsem uvedla v seznamu použité literatury.
V Praze dne 6.4.2012 _______________________________________
podpis
Poděkování
Chtěla bych poděkovat vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Jitce Němcové, PhD.
za pomoc, odborné vedení a cenné rady, které mi poskytla při psaní této práce.
Zároveň bych chtěla poděkovat Fakultní nemocnici Královské Vinohrady za
vstřícnost při sběru dat pro průzkumné šetření.
Abstrakt
KUCHAŘOVÁ, Veronika. Syndrom vyhoření v porodní asistenci. Vysoká škola
zdravotnická, o.p.s. Stupeň kvalifikace: Bakalář (Bc.). Vedoucí práce: doc. PhDr. Jitka
Němcová, PhD. Praha. 2012. 55 s.
Tématem této bakalářské práce je Syndrom vyhoření v porodní asistenci. Cílem
bylo zjistit, nakolik jsou porodní asistentky v této době ohroženy burnout syndromem a
zda vědí, co tento pojem vůbec znamená. Teoretická část je rozdělena do několika
kapitol, týkajících se definice syndromu vyhoření, jeho příznaků, fází a projevů, dále
jsou zde vymezena teoretická východiska psychologie zdraví, psychohygieny a
předloženy možnosti prevence syndromu vyhoření. Praktická část obsahuje průzkumné
šetření, které bylo realizováno s použitím vlastního dotazníku a zjištěné výsledky jsou
prezentovány formou slovního vyjádření, tabulek a grafů. Závěr praktické části se
věnuje výsledkům průzkumných tvrzení a obsahuje možná doporučení pro praxi.
Klíčová slova
Mobbing. Psychohygiena. Sociální opora. Stres. Syndrom vyhoření.
Abstract
KUCHAŘOVÁ, Veronika. Burnout in Midwifery. Vysoká škola zdravotnická, o.p.s.
Level of qualification: Bachelor (Bc.). Head of bachelor thesis: doc. PhDr. Jitka
Němcová, PhD. Praha 2012. 55 p.
The topic of this thesis is Burnout in midwifery. The aim was to determine the
extent to which midwives at this time threatened by burnout syndrome and whether they
know what the term even means. The theoretical part is divided into several chapters,
concerning the definition of burnout, its symptoms, stages and symptoms are also set
out the theoretical health psychology, mental hygiene and provide options to prevent
burnout. The practical part includes an exploratory investigation which was carried out
using its own questionnaire and the results are presented in the form of verbal
expressions, tables and graphs. Conclusion The practical part deals with the results of
exploration claims and may include recommendations for practice.
Key words
Burnout. Health psychology. Mobbing. Social support. Stress.
SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ
Seznam obrázků
Obrázek č. 1: Znaky vyčerpání při burnout syndromu …………………………… 13
Obrázek č. 2: Imunitní reakce na stres ……………………………………………. 26
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Věk respondentek ………………………………………………….. 36
Tabulka č. 2: Délka působení v této profesi ……………………………………… 37
Tabulka č. 3: Bydliště …………………………………………………………….. 38
Tabulka č. 4: Jaká je potřeba odolnost v této profesi …………………………….. 39
Tabulka č. 5: Trávení volného času ………………………………………………. 40
Tabulka č. 6: Jak často se cítí porodní asistentky unavené ………………………. 41
Tabulka č. 7: Pociťování stresu …………………………………………………... 41
Tabulka č. 8: Zvládání těžkých životních situací ………………………………… 42
Tabulka č. 9: Pocit přepracovanosti ……………………………………………… 43
Tabulka č. 10: Pocit bezcennosti …………………………………………………. 44
Tabulka č. 11: Pocit snížené výkonnosti …………………………………………. 45
Tabulka č. 12: Vnímání práce porodních asistentek ……………………………… 46
Tabulka č. 13: Znalost pojmu Syndrom vyhoření ………………………………… 47
Seznam grafů
Graf č. 1: Věk respondentek ………………………………………………………. 36
Graf č. 2: Délka působení v této profesi ……………………………………………37
Graf č. 3: Bydliště …………………………………………………………………. 38
Graf č. 4: Jaká je potřeba odolnost v této profesi …………………………………. 39
Graf č. 5: Trávení volného času …………………………………………………… 40
Graf č. 6: Jak často se cítí porodní asistentky unavené …………………………… 41
Graf č. 7: Pociťování stresu ……………………………………………………….. 42
Graf č. 8: Zvládání těžkých životních situací ………………………………………43
Graf č. 9: Pocit přepracovanosti ……………………………………………………44
Graf č. 10: Pocit bezcennosti ……………………………………………………… 45
Graf č. 11: Pocit snížené výkonnosti ……………………………………………… 46
Graf č. 12: Vnímání práce porodních asistentek ………………………………….. 47
Graf č. 13: Znalost pojmu Syndrom vyhoření …………………………………….. 48
Graf č. 14: Výsledky průzkumného tvrzení 1 …………………………………….. 48
Graf č. 15: Výsledky průzkumného tvrzení 2 …………………………………….. 49
Graf č. 16: Výsledky průzkumného tvrzení 3 …………………………………….. 49
OBSAH
SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ
ÚVOD……………………………………………………………………………...10
TEORETICKÁ ČÁST
1 Syndrom vyhoření ….…………………………………………….…………....11
1.1 Pojetí syndromu vyhoření ……………….…………………………………11
1.2 Příznaky syndromu vyhoření ……….……………………………………...12
1.3 Diagnostika ……………..……….………………………………………… 14
1.4 Fáze syndromu vyhoření …….……….…………………………………….15
1.5 Projevy syndromu vyhoření ………….…………………………………….15
2 Psychologie zdraví ….………………….….………………………………….. 17
2.1 Pojetí zdraví …………..……………………………………….......……… 17
2.2 Vývoj psychologie zdraví ……………..…….………………….….……… 18
2.3 Psychohygiena ………………………..…….………………….….……… 19
3 Rizikové faktory ………….………………………………………………...... 20
3.1 Konflikty ……………………………………………………....………….. 20
3.2 Mobbing a bossing ..………………….………………….….…………….. 22
3.3 Syndrom pomocníka …..……………………………………....………….. 23
3.4 Stres ……………....………………….………………….….…………….. 24
4 Prevence syndromu vyhoření ……………………………............................. 27
4.1 Zvládání těžkých životních situací ……………………………………..…. 28
4.2 Zdravá životospráva ……….......…………………………………………. 30
4.3 Relaxační techniky ………….......……………………….............................31
4.4 Sociální opora ……..……….......………………………............................. 33
PRAKTICKÁ ČÁST
5 Popis řešení průzkumu ………….…................................................................. 35
6 Diskuse ………………………………………………………………………… 50
ZÁVĚR ….…………..........…………………………………….………………...52
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ……………....................53
SEZNAM PŘÍLOH
10
ÚVOD
Svět, ve kterém žijeme, není již světem, který znali naši prarodiče. Jde o svět, ve
kterém tlak na výkon a čas je neodmyslitelnou součástí globalizace, prosperity a
konkurenceschopnosti. A ačkoliv by se mohlo zdát, že zdravotnické profese tvoří
výjimku, protože jejich poslání je neměnné, opak je pravdou. Bývá-li syndrom vyhoření
spojován s nějakou profesí přednostně, pak jsou to právě pomáhající profese, tedy
profese, jejichž nedílnou součástí je nejen pomoc druhým, ale i komunikace s jinými
lidmi. Nejvíce postiženi tímto syndromem bývají sociální pracovníci, učitelé, lékaři,
psychologové, sestry a v posledních letech i porodní asistentky.
Teoretická část bakalářské práce s tématem Syndrom vyhoření v porodní
asistenci se opírá o odborná východiska, která jsou prezentována pro vysvětlení
veškerých problémů a možných příčin, které syndrom vyhoření způsobují a zároveň
nabízí možnosti jeho předcházení. První kapitola teoretické části se zabývá pojetím
syndromu vyhoření, jeho příznaky, diagnostikou, fázemi a projevy. Druhá kapitola je
věnována psychologii zdraví, jejímu vývoji a psychohygieně. Ve třetí kapitole jsou
popsány rizikové faktory, které způsobují syndrom vyhoření. Čtvrtá kapitola nabízí
možnou prevenci syndromu vyhoření.
Praktická část práce je zaměřena na zjištění míry ohrožení touto nemocí u
porodních asistentek na průzkumném vzorku, který se zúčastnil dotazníkového šetření a
díky němuž byly získány potřebné výstupy. Cílem bylo zjištění nejen samotné míry
ohrožení syndromem vyhoření, ale i zda jsou dostatečně informovány o jeho závažnosti.
11
1 SYNDROM VYHOŘENÍ
Prvním, kdo syndrom vyhoření studoval, v roce 1974 označil anglickým názvem
„burnout“ a zároveň popsal jeho příznaky v časopise Journal of Social Issues, byl
americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger. Freudenbergerovu definici cituje ve
své knize Křivohlavý (1998, s. 49): „Burnout je konečným stadiem procesu, při němž
lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj
enthusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly). Termínem „lidé, kteří se něčím
hluboce emocionálně zabývají" myslel Freudenberger v prvé řadě lidi, kteří pracují ve
zdravotnictví jako lékaři či zdravotní sestry, případně sociální pracovnice. Sám dlouho
a intenzívně studoval stav mezi tím, kdo takovouto „humánní" službu poskytuje (tzv.
provider) a tím, kdo takovouto službu přijímá (tzv. recipient). Kladem této definice je
mimo jiné důraz na burnout jako na proces a ne jen jako na stav psychického vyhoření.“
1.1 Pojetí syndromu vyhoření
Odborná literatura pojem definuje jako emoční vyprahlost, ztrátu smyslu
vykonávané pracovní činnosti, totální odcizení sobě i druhým, postupné vyčerpávání sil,
kdy jedinci z počátečního nadšení a optimismu začínají ubývat duševní i fyzické síly po
zjištění, že ne vše dokáže zvládnout svým nasazením, a že i jeho práce má svá negativa.
Kebza a Šolcová (2003, s. 3) uvádí: „Jde svým způsobem o velmi výstižnou metaforu:
anglické sloveso „to burn“ znamená hořet, ve spojení „burn out“ pak dohořet, vyhořet,
vyhasnout. Původní silně hořící oheň, symbolizující v psychologické rovině vysokou
motivaci, zájem, aktivitu a nasazení, přechází u člověka stiženého příznaky syndromu
vyhoření do dohořívání a vyhaslosti: kde nic není, tj. kde již není materiál, který by živil
hořící oheň, nemá již dál co hořet.“
Stěžejní definici přinesli A. Pines a E. Aronson: „Burnout je formálně definován
a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání,
které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké
12
(náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí:
velkým očekáváním a chronickými situačními stresy." (KŘIVOHLAVÝ, 1998, s. 49)
Otázkou zůstává, zda jsou všichni syndromem vyhoření ohroženi stejně.
Odborníci rozlišují dva typy (vzorce) chování lidí. Do typu chování A patří lidé, kteří
jsou zpočátku ve své profesi velice úspěšní a k podávání vysokého výkonu potřebují,
dle vlastních slov, dostatečnou míru stresu. Svoji odčerpanou energii ale nedokáží
načerpat zpět, nedokáží relaxovat, a protože nepociťují žádné psychické ani fyzické
potíže, neuvědomují si potřebu odpočinku a regenerace. Až po letech, kdy ztratí téměř
veškerou životní energii a dochází u nich k poklesu výkonu, mohou je překvapit potíže
psychického nebo fyzického charakteru, které vyvrcholí syndromem vyhoření. Naopak
lidé typu chování B jsou od narození klidnější, s nižšími životními i profesními cíli,
s absencí soutěživosti a agresivity. Jde o typ, který je syndromem vyhoření postižen
v menší míře, protože jejich motivace a iniciativa vedou v nejhorším případě
k nespokojenosti jak v osobním životě, tak v zaměstnání. (STOCK, 2010)
1.2 Příznaky syndromu vyhoření
Nejvíce ohroženi syndromem vyhoření jsou tedy lidé, kteří od počátku prožívají
velké nadšení pro to, co dělají a mají idealistické představy o tom, co vše by chtěli
dokázat. Dále jsou ohroženi ti, kteří si kladou na sebe vysoké nároky, ti, kteří neumí
odpočívat a relaxovat a ti, kteří jsou dlouhodobě vystaveni stresu a mezilidským
konfliktům. Křivohlavý (1998, s. 16) k problému napsal: „Člověk, který se propadá do
stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých
myšlenek. Nejen to. Tam, kde se setkává s druhými lidmi, projevují se u něho stavy a
myšlenky, které dříve neměl.“ Dále shrnul výčet výpovědí pacientů do přehledu, z nichž
významné jsou především pocity naprostého tělesného a emocionálního vyčerpání,
pocity bezcennosti, tísně, napětí, stresu, smutku, zklamání, rozčarování, slabosti,
naprosté prázdnoty, bez iluzí, dalších nadějí a životních plánů.
Existují tři úrovně, v nichž se příznaky syndromu vyhoření projevují. Na
psychické úrovni jde o pocit, že snažení trvá již velice dlouho a efektivita je velice
13
malá. Tento stav se po několika měsících změní v pocit naprostého duševního
vyčerpání. Převažuje sebelítost, prožitek nedostatečného uznání a mohou se objevit i
projevy cynismu a negativismu k pacientům. Na fyzické úrovni převažuje pocit
celkového vyčerpání organismu, přetrvávající dlouhodobá únava, bolesti hlavy
nespecifického původu. Na úrovni sociálních vztahů se projevuje jako nechuť k profesi,
projevující se konflikty s kolegy a nízká empatie. (KEBZA, ŠOLCOVÁ, 2003)
Znaky vyčerpání rozdělil Stock na emoční a fyzické – viz Obrázek 1.
Obrázek č. 1: Znaky vyčerpání při burnout syndromu
Emoční Fyzické
* sklíčenost * nedostatek energie, slabost,
* bezmoc chronická únava
* beznaděj * svalové napětí, bolesti zad
* ztráta sebeovládání, např. * náchylnost k infekčním
nekontrolovatelný pláč nebo onemocněním
podrážděnost doprovázená * poruchy spánku
výbuchy vzteku * funkční poruchy, např.
* pocity strachu kardiovaskulární a zažívací potíže
* pocity prázdnoty, apatie, ztráta * poruchy paměti a soustředění
odvahy a osamocení * náchylnost k nehodám
Zdroj: STOCK, 2010, s. 20
Křivohlavý (1998) dělí příznaky syndromu vyhoření na subjektivní a objektivní:
Subjektivní příznaky – k těmto patří především únava, špatné soustředění,
podráždění a negativismus.
Objektivní příznaky – tyto jsou již patrné i pro zúčastněné a patří k nim snížená
výkonnost, která trvá několik měsíců.
Venglářová a kolektiv (2011, s. 24) se podrobně zabývali varovnými příznaky,
jejichž včasné rozpoznání by mohlo pomoci zabránit rozvoji syndromu vyhoření a
podrobně je vysvětlují: „Zdravotník má pocit, že práci nezvládá, zpochybňuje význam a
smysl své práce. Na druhé působí nervózním, nespokojeným a podrážděným dojmem.
14
K prvním tělesným stížnostem patřívají problémy se spaním, bolesti hlavy, břicha,
ztuhlý krk, bolesti zad, časté infekce, poruchy krevního oběhu, kolísání váhy (její úbytek
či přibývání).“
1.3 Diagnostika syndromu vyhoření
K diagnostice burnout syndromu Křivohlavý (1998, s. 33) napsal: „Lékař
diagnostikuje (určuje) nemoc podle zcela určitých příznaků (symptomů). S psychickým
stavem vyhoření – burnout je tomu obdobně. I v tomto případě se ohlížíme po souboru
příznaků, které tvoří syndrom burnout (ucelený obraz příznaků stavu psychického
vyhoření). Poznávat a přesně určovat (diagnostikovat), že v daném případě jde o stav
psychického vyhoření je možno různými způsoby.“
Syndrom vyhoření a jeho míru lze diagnostikovat na základě několika metod,
z nichž nejznámější a nejběžněji používané jsou dva dotazníky. Prvním je Maslach
Burnout Inventory,1
který dokáže zmapovat tři oblasti lidského života, k nimž patří
uspokojení z práce, emocionální vyčerpání a depersonalizace. Druhým využívaným je
Burnout Measure,2
jehož českou verzi předložil Křivohlavý (1998). Skládá se z 21
otázek, které klient hodnotí sedmibodovou škálou „jak často“ na základě síly pocitů a je
zaměřen na tři základní aspekty syndromu vyhoření – pocity fyzického vyčerpání,
psychického vyčerpání a emocionálního vyčerpání. Jeho výsledky vykazují velkou míru
shody s jinými psychologickými vyšetřeními, jakými jsou vlastní spokojenost s životem
a s vykonávanou prací.
Syndrom vyhoření se nachází v podskupině diagnóz Mezinárodní klasifikace
nemocí (MKN10) v kategorii Z (faktory ovlivňující zdravotní stav):
Z 73 Problémy spojené s obtížemi při vedení života
Z 73-0 Vyhasnutí (vyhoření).
1
Maslach Burnout Inventory (MBI) – dotazník pro identifikaci syndromu vyhoření u exponovaných
profesí pracujících s lidmi, jehož autorkami jsou Ch. Maslach a S. Jackson.
2
Burnout Measure (BM) – dotazník A. Pinesové a E. Aronsona (česká verze J. Křivohlavý)
15
1.4 Fáze syndromu vyhoření
Na základě desítek, možná stovek studií bylo odborníky prokázáno, že syndrom
vyhoření není náhlým onemocněním. Vždy jde o více či méně delší proces, který
někteří označují jako chronický. Kraska-Lüdecke (2007) uvádí pět fází syndromu
vyhoření, kterými jsou nadšení, stagnace, frustrace, apatie a vyhoření. Stock (2010, s.
23-24) podrobně popisuje čtyři fáze syndromu vyhoření autorů Edelwiche a Brodského:
„Idealistické nadšení. Téměř všechny vědecké modely vycházejí z příkladu
jedince, který zpočátku pracuje s nadprůměrným nasazením. Velké ideály a množství
energie jsou v rozporu s nereálnými nároky kladenými na sebe i své okolí. Přeceňuje
své síly a hýří optimismem.
Stagnace. V této fázi se náš sociální pracovník dostatečně seznámil s realitou a
začne přehodnocovat své počáteční ideály. Věci, které dříve považoval za nedůležité
(plat, možnosti kariérního růstu), se nyní dostávají do popředí jeho zájmu.
Frustrace. Postupem času sociální pracovník zjišťuje, jak jsou jeho možnosti ve
skutečnosti omezené. Zpochybňuje význam i výsledky své práce. Přibývají problémy
s byrokracií a nedostatkem uznání ze strany klientů a nadřízených.
Apatie. Jako obranná reakce proti frustraci nakonec nastupuje vnitřní rezignace.
Pokud se práce stává trvalým zdrojem zklamání a postižený nemá žádné vyhlídky na
změnu, dělá jen to, co je nezbytně nutné. K tomu se přidávají pocity rezignace,
popřípadě zoufalství, způsobené nedostatkem jiných možností uplatnění.“
1.5 Projevy syndromu vyhoření
Venglářová a kolektiv (2011, s. 31) zmiňují, že projevy syndromu vyhoření
v počátečních stádiích nejsou na první pohled znatelné, protože probíhají v rovině
psychické a emocionální, teprve až pozdní stádia se projevují snížením pracovního
16
výkonu, kterého si okolí všimne. Následky stavu vyhoření rozčlenili do tří oblastí
lidského života:
„1. Psychické projevy: ztráta schopnosti radovat se a těšit ze života; ztráta
empatie; emocionální problémy, mezi které patří rozmrzelost, výbušnost, netrpělivost,
nervozita; změny nálad; ztráta profesionálního entuziasmu (nadšení) a pocitů
zodpovědnosti; pronikavý pesimismus do budoucna.
2. Změny v sociální oblasti: negativní postoje k vlastní osobě, práci, instituci,
společnosti a životu vůbec; cynismus (bezohlednost), ironie, nezájem o pacienty; pasivní
agrese ve vztahu k blízkým, nadřízeným i kolegům („ano, ale…“, sabotování
spolupráce, „remcání“); nekolegiální jednání; konflikty i v rodině; ztráta přátel,
omezení zájmů.
3. Tělesné příznaky: únava, vyčerpání; bolesti hlavy, pohybového aparátu;
zažívací obtíže; abúzus alkoholu, drog, léků; zvýšená náchylnost k psychosomatickým
onemocněním.“
Porodní asistentka, která cítí svoji profesi jako poslání, která se dnes a denně snaží
pomáhat těhotným ženám, provázet je úskalími samotného těhotenství, povzbuzovat je
jako budoucí matky ve víře, že přivedou na svět zdravé miminko a v samém závěru
těhotenství jim jej pomohou přivést na svět, si skutečně zpočátku ani samy nemusejí
uvědomovat jakékoliv varovné signály, neboť jejich posláním a náplní práce je péče o
dva životy. Z tohoto důvodu je možné, že pocity úzkosti, stresu a později třeba i
zklamání, odsunují hluboko do svého podvědomí. Ani jejich rodina či kolegové na
pracovišti nemusí žádnou změnu zaznamenat. A právě v tomto počátečním období by
bylo ještě možné proces naprostého vyhoření zastavit. Nicméně pokud si změny
nevšimnou nejbližší, je více než zřejmé, že nastoupí další fáze a s ní i další problémy
jak v profesním, tak osobním životě.
17
2 PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ
Po celá tisíciletí představoval pojem zdraví v životě každého člověka jednu
z nejvýznamnějších a žádoucích hodnot, neboť zdraví je nejen nutnou podmínkou
vlastního přežití, ale je podmínkou i pro dosahování vytyčených životních cílů a
prožívání celkové životní spokojenosti a radosti. Od počátků lidské civilizace člověk
hledal způsoby, jak žít nejen zdravě, ale i moudře. Již antičtí filosofové Aristoteles,
Demokritos a Epikúros se zabývali ideálem lidského života, jímž by měl být stav
naprosté harmonie duševního a tělesného zdraví, přičemž tyto stavy označovali
nejčastěji pojmy blaženost, harmonická dokonalost či duševní klid, zbavený strachu ze
smrti.
2.1 Pojetí zdraví
Jak si vysvětluje pojem „zdraví“ dnešní svět? Nejznámější definicí je ta, kterou
publikovala v roce 1948 WHO3
: „Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře, a to jak
fyzicky, tak psychicky i sociálně. Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti.“ Pojetí
zdraví z psychologického hlediska definoval Křivohlavý (2009, s. 40): „Zdraví je
celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umožňuje
dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí.“
Obecně je zdraví na počátku 21. století chápáno jako nepřítomnost nemoci, jako
schopnost dobře fungovat, tzv. fitness, přičemž musí být pociťován stav „optimální
pohody“, tzv. well-being. Podmínkou zdraví je rovina bio-psycho-sociální (mnohdy i
spirituální) a samotné „zdraví“ neznamená pouze „nepřítomnost nemoci“, ale jde o
„individuální pocit jedince“, u něhož nesmí být narušeny životní funkce a jeho vlastní
společenská role.
Jako protipól zdraví bývá označována nemoc, kterou lidé popisují jako stav, kdy
se necítí dobře. Farkašová a kolektiv (2006, s. 51) uvádí: „Nemoc je medicínský termín;
3
WHO, Světová zdravotnická organizace (angl. World Health Organization), založena 7.4. 1948
18
lze ji popsat jako poruchu tělesných anebo duševních funkcí, která může vyústit do
snížené výkonnosti nebo zkrácené délky života.“
2.2 Vývoj psychologie zdraví
Psychologové z oblasti klinické psychologie se v prvních desetiletích 20. století
snažili pomáhat s určováním diagnóz a léčbou nemocných na psychiatrických
odděleních svými terapeutickými metodami. O několik let později se účastnili i
medicínských výzkumů, které byly stěžejní při vlastním výzkumu vlivu psychických
procesů na fyzické zdraví. (KŘIVOHLAVÝ, 2009) Tyto poznatky tvořily v roce 1978
základní stavební kameny při vzniku jednoho z nejmladších psychologických oborů –
psychologie zdraví. Obor psychologie zdraví je zaměřen především na předcházení
zdravotním problémům a usiluje o prevenci a tím o udržování dobrého zdravotního
stavu, o jeho posilování, utužování a podporování. Ve své vědecké činnosti čerpá nejen
z vlastních výzkumů, tj. z výzkumů klinické psychologie a lékařské psychologie, ale i
z výzkumů psychosomatické medicíny.
Křivohlavý (2009, s. 18) odůvodňuje vznik oboru psychologie zdraví: „Zdraví má
svou hodnotu, a je tedy smysluplné věnovat mu pozornost. Nejen tím, že léčíme lidi,
kteří mají své zdraví různým způsobem porouchané (jak činí lékaři a psychoterapeuti),
ale i tím, že děláme něco pro to, abychom se do stavu pochroumaného zdraví nedostali.
Psychologie zdraví se zabývá tím, co se děje v „duši“ zdravých a nemocných lidí.
Doplňuje to, co má na mysli medicína, když svůj program formuluje jako tzv.
holistickou medicínu, případně i tam, kde se hovoří o prevenci. Psychologie zdraví jde
však dále a má širší záběr. Intenzivně se zabývá psychologickým aspektem prevence, a
nejde jí jen o prevenci té či oné nemoci. Jde jí o prevenci v co nejširším slova smyslu. O
to, co máme na mysli, když mluvíme o zdravém způsobu života a máme na mysli celou
jeho šíři. O to, co je možno zkráceně vyjádřit slovy: „zdravě žít“.“ Psychologie zdraví
má za úkol především budovat teorii zdravého chování a jednání lidí a získávat z oblasti
psychologie poznatky o tom, co našemu zdraví spíše škodí, ale i o tom, co našemu
zdraví prospívá. (KŘIVOHLAVÝ, 2009) Podobně se k předmětu psychologie zdraví
19
vyjádřil Kohoutek (2007, s. 1): „Zkoumá, jak psychologické (zejména osobnostní)
proměnné spolupůsobí při vzniku nemocí i úrazů a jakým způsobem by se mělo
ovlivňovat chování člověka a jeho prostředí, aby to prospělo jeho zdraví. Je zaměřena
primárně na prevenci závad a poruch zdraví.“
2.3 Psychohygiena
V České republice se mezi prvními věnoval psychohygieně, jinak také zvané
duševní hygieně, Míček (1984, s. 9) a napsal: „Duševní hygienou rozumíme systém
vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo
znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy.“ Křivohlavý (2009, s. 143) uvádí
svoji definici: „V užším slova smyslu se duševní hygienou rozumí boj proti výskytu
duševních nemocí. V širším slova smyslu se duševní hygienou rozumí péče o umožnění
optimálního fungování duševní činnosti.“ Duševní hygienou se rozumí vědecká
disciplína, která stojí na rozhraní věd psychologických, sociálních a lékařských a
z těchto čerpá poznatky pro svůj vlastní výzkum. (MÍČEK, 1984)
Duševní hygiena je vědeckou obcí pojímána ze dvou hledisek. První chápe
duševní hygienu jako přípravu na zátěžové situace cestou tréninku odolnosti, druhé jako
cestu k odstranění vzniklých obtíží. Nejvíce rozšířeno je však pojetí duševní hygieny
jako „životního stylu“. Obor samotný obsahuje celou řadu přístupu, poznatků, pravidel
a postupů, který napomáhá předcházet nadměrné zátěži a předcházet tak
psychosomatickým onemocněním, k nimž patří i syndrom vyhoření.
Přínosy poznatků duševní hygieny, která se zabývá prevencí duševních a
somatických onemocnění, se staly v Evropě podkladem pro vznik sítě škol s programem
Škola podporující zdraví, k němuž se v roce 1992 připojila i Česká republika. Účastní se
jí mateřské, základní a střední školy. Hlavní aktivitou je úprava školního režimu a
osnov, rozvoj schopností žáků i učitelů orientovat se v oblasti zdravého životního stylu,
rozvoj dobrých vztahů mezi učiteli, žáky a jejich rodiči. Veškeré tyto aktivity zvyšují
prestiž těchto škol. V posledních letech se začala duševní hygiena vyučovat i na školách
vysokých. K programu „podporujícího zdraví“ se připojily postupně i města a kraje.
20
3 RIZIKOVÉ FAKTORY
Všude tam, kde člověk nepracuje osamoceně, se dříve nebo později musí nutně
dostat do názorového střetu s ostatními kolegy, s nimiž musí komunikovat a do jisté
míry spolupracovat. Mírné a žádoucí pracovní konflikty, které mají ve výsledku najít
řešení nebo zjednodušit pracovní proces, bývají pro zaměstnance i zaměstnavatele
přínosem, protože nejenže tzv. „vyčistí ovzduší“, ale přispívají i ke stmelení kolektivu a
vyšším výkonům. Jinak tomu je však u konfliktů, které zúčastnění nedokáží vyřešit.
Mezi závažná rizika na pracovišti, která způsobují újmu téměř všem zúčastněným, patří
dlouhodobé konflikty. Dalšími závažnými riziky, která vyplývají nejen ze špatné
komunikace, ale jsou především výsledkem dnešní doby, jsou mobbing a bossing.
V neposlední řadě patří do jisté míry k závažným rizikům i projevy „syndromu
pomocníka“, vyskytující se především v pomáhajících profesích. Veškeré nezdravé
pracovní podmínky mají ve výsledku závažný dopad na zdraví lidí, neboť způsobují
stres. Dlouhodobý stres je provázen bolestmi hlavy, žaludečními nevolnostmi, zvýšenou
únavou, vysokým krevním tlakem a dle výsledků mnohých výzkumů je zřejmé,
chronický oslabuje imunitní systém člověka.
3.1 Konflikty
Obecně rozlišujeme dva druhy konfliktů, které prožívají ve svém osobním životě
všichni lidé od útlého dětství:
- Vnitřní konflikt (intrapersonální) - většinou souvisí s naší vlastní motivací a
rozlišujeme dva druhy:
a) averzi, vyvolávající nepříjemné pocity, protože se musíme rozhodnout mezi
dvěma, pro nás nepříjemnými řešeními, např. psát písemnou práci x jít k zubaři
b) apetenci, vyvolávající příjemné pocity, protože obě řešení, která se nám nabízí,
jsou pro nás příjemná, např. jít na diskotéku x jít na párty ke kamarádce.
21
- Vnější konflikt (interpersonální) je konflikt komplikovaný, protože se týká vždy dvou
a více lidí, u kterých došlo ke střetu zájmů. Samotné řešení pak souvisí se schopností
komunikovat. Ačkoliv by se takové konflikty měly řešit kompromisem, nebývá to
pravidlem.
Vnějšími konflikty se zabývá a dále popisuje způsoby jejich vyřešení Plamínek
(2009, s. 27):
„Pasivita. Některé konflikty je možné řešit nečinností. Všichni víme, že mnohé
věci, které včera vypadaly důležitě, mohou být dnes okrajové a zítra zapomenuty.
Delegace. Řešení konfliktu můžeme také delegovat, tedy svěřit někomu jinému.
Tak činíme vždy, když se obracíme kupříkladu na soud, na experta nebo nadřízeného.
Náhoda. Konflikt lze vyřešit i náhodnou volbou - např. losem. Výsledek řešení je
už ovšem mimo kontrolu protivných stran – o něm rozhoduje náhoda.
Mediace a facilitace. Přesně opačnou charakteristiku než náhodná volba mají dva
podobné procesy, které předpokládají přímé jednání mezi stranami konfliktu se
zapojením neutrálních odborníků na procesy řešení konfliktů.
Vyjednávání a projednávání. Jde o ideální způsob řešení konfliktů – protivné
strany kontrolují proces i výsledek řešení, jehož podstatou je opět přímá komunikace.
Násilí. Ve slušné společnosti řešitelů konfliktů je násilí (psychické i fyzické)
považováno za zapovězené a násilně dosažené výsledky za nelegitimní.“
K tématu konfliktů uvedl Míček (1984, s. 132): „Duševní rovnováha průměrného
člověka je obvykle velmi ovlivněna tím, do jaké míry se mu podaří navázat zdravé
sociální vztahy se společností, v které se pohybuje a vyhnout se konfliktům. Důležitou
roli hraje celkové ovzduší, které vládne v rodinách a na jednotlivých pracovištích. Tam,
kde se vytváří nezdravá atmosféra, vyvstává vždy potřeba předejít zavčas možnému
vzniku osobních konfliktů a pokusit se o oživení radostnějších vztahů.“ Z tohoto
vyplývá, jak důležitým a nezbytným faktorem je pro zdravé sociální vztahy v osobním i
profesním životě pozitivní mezilidská komunikace. Mezi hlavní funkce lidské
komunikace patří funkce informativní, která má informovat, předat zprávu nebo doplnit
22
jinou. Druhou důležitou je funkce instruktážní, která má především naučit, zasvětit či
navést. Třetí funkcí je persuasivní, díky níž můžeme někoho získat na svoji stranu,
ovlivnit jej, zmanipulovat. Čtvrtou důležitou je funkce zábavní, která nám pomáhá se
rozveselit, pobavit, popovídat si nebo jen se rozptýlit. (VYBÍRAL, 2000)
3.2 Mobbing a bossing
Šikana na pracovišti se v posledním desetiletí objevuje čím dál častěji. O to
překvapivější je pak zjištění, že se tento druh lidského, patologického chování dostal i
do zdravotnictví. Proto je nutné o této skutečnosti hovořit a bojovat se všemi podobami
psychického týrání, se kterými se můžeme setkat. Venglářová a kolektiv (2011, s. 113)
o těchto jevech, vyskytujících se na pracovištích, uvedli: „Mobbing je termín označující
šikanu (drsněji teror na pracovišti). Jde o systematické pronásledování zaměstnance.
Častým důvodem je zájem, aby zaměstnanec ukončil pracovní poměr. Původce šikany je
zpravidla spolupracovník, ke kterému se přidává několik členů pracovního kolektivu.
Bossing označuje šikanu, jejímž aktérem je nadřízený.“ Nevhodné, až nepřátelské
chování a jednání a urážlivá komunikace ze strany jednotlivce a posléze i celé skupiny
má ponížit, zesměšnit a nakonec přinutit jedince k odchodu z daného kolektivu nebo
organizace. Mezi nejčastější projevy mobbingu patří izolování, ignorace, okřikování,
skákání do řeči, zesměšňování, pohrdavá gesta, zatajení informací, znevažování
schopností. Psychické týrání je prováděno jak verbálně, tak neverbálně, vždy
s urážlivým podtextem. Rafinovanými a zákeřnými útoky je jedinci znemožněno
podávat očekávaný pracovní výkon a jsou u něj vyvolávány těžké stresové situace, které
po nějakém čase již nedokáže zvládnout a rozhodne se k odchodu z organizace. V
nejtěžších případech musí vyhledat odbornou pomoc psychiatra nebo psychologa.
Následky pro oběti mobbingu jsou buď psychického rázu, např. deprese, stavy úzkosti,
pochybnosti o své vlastní osobě nebo mohou být následky psychosomatického původu,
kterými jsou bolesti hlavy a krční páteře, vysoký krevní tlak, nemoci zažívacího traktu.
Velký vliv na rozvoji mobbingu má vedení organizace, které mu přihlíží, aniž by si
uvědomovalo, že mobbing má negativní dopad nejen na oběť, ale na celou organizaci.
Samotnými příčinami mobbingu se zabývá Svobodová (2008, s. 34) a napsala: „Příčin
23
vzniku mobbingu je mnoho. Hlavní roli samozřejmě hraje agresivní jedinec, který páchá
na druhých násilí – mobber – a jeho osobní důvody. Ať už mobbera ženou nesympatie,
peníze, závist nebo strach z konkurence, výsledkem jeho chování je přinejmenším
narušené sociální klima na pracovišti.“
3.3 Syndrom pomocníka
Syndrom pomocníka se nevyskytuje příliš často, ale pokud ano, jde o stejně
složitý problém jakým je syndrom vyhoření. Podle Venglářové a kolektivu (2011, s.
76): „Syndrom pomocníka spočívá v neschopnosti opravdově cítit a projevit vlastní city
a potřeby. Je obtížné oddělit altruistické chování od egoistického. Pomáhání sytí
potřeby, které nejsou uspokojovány v civilním životě, tedy na svém pravém místě. Vzniká
tak bezmocný pomáhající.“ Obecně lze pomoc chápat ze tří hledisek – jako pomoc
blízkému člověku, tzn. bez nároku na odměnu či oplatu, jako hluboký zájem o
pomáhající profesi nebo jako uspokojení vlastních potřeb s cílem ovládat druhé nebo
potřebou uznání. Třetí hledisko je však pro výkon pomocníka naprosto nepřijatelné,
protože ohrožuje jak pomocníka, tak klienty. V pomáhající profesi nelze uspokojovat
svoje vlastní potřeby, stejně jako není možné očekávat maximální ocenění a vděk
pacientů. K rozlišení a diagnostice syndromu pomocníka jsou nápomocny následující
typologie:
Oběť povolání – jde o člověka, který žije jen svojí prací a pouze pro svoji práci,
třeba i na úkor rodiny.
Pomocník dvou tváří – v zaměstnání se příliš obětoval, dál zastává pozici
pomocníka, doma však zaujímá naprosto opačný postoj.
Perfekcionista – je v zaměstnání naprosto se svou rolí spokojen a i doma
praktikuje některé prvky.
Pirát – je opakem perfekcionisty, od pacientů očekává protislužbu, využívá
pomáhající profesi pro své osobní zisky. (VENGLÁŘOVÁ a kol., 2011)
24
3.4 Stres
Anglický název „stress“ znamená v překladu tlak, napětí, namáhání. Stresem
většinou označujeme vše, co v běžném životě cítíme jako nějakým způsobem nátlakové
nebo nepříjemné. Venglářová a kolektiv (2011) napsali, že termínu stres se původně
užívalo pouze ve spojení s technickými obory a v průmyslu, kdy jím byla popisována
fyzikální síla působící na materiál. Až v roce 1956 přenesl Salye4
pojem stres do
biologie. Zajímavě vysvětlují stres Praško a Prašková (2007, s. 14): „Pod slovem stres
rozumíme reakci organizmu na nadměrnou zátěž. U zvířat se stresová odpověď objevuje
vesměs v situacích, když jde o život. Ovšem u člověka dostala sociální a psychologická
rovina podobný význam jako rovina biologického přežití. Stresová odpověď se často
objevuje po stresorech v mezilidských vztazích, i když zpravidla o život nejde.“ Odborné
publikace vysvětlují stres jako „narušení vnitřní rovnováhy“ člověka. Bedrnová (1999,
s. 63) uvedla: „Za stres navozující situace obecně lze považovat: podmínky vnuceného
tempa, neočekávané nebo nepříznivé změny, nejednoznačně a nejasně definované
okolnosti, nadkapacitní zatěžování, dopad monotonie, různá očekávání, přílišnou
uspěchanost, osamocenost a opuštěnost, definitivnost některých skutečností.“ V běžném
životě rozlišujeme dva druhy stresu:
Eustres = stres pro náš organismus příznivý, zanechává v nás příjemné pocity a
může vést i k posílení organismu a k nastolení duševní rovnováhy. Známe ho z běžných
životních situací, jakými jsou zkoušky ve škole, očekávání narození dítěte, očekávání
určitého sportovního výkonu a vzniká tam, kde je člověk vystaven nebo podroben
fyzické nebo duševní námaze a kde je v závěru očekáváno potěšení, radost, nadšení.
Distres = stres, který je pro náš organismus škodlivý, protože ho ničí a vyčerpává
a pokud působí dlouhodobě, způsobuje narušené psychosoma. Vzniká při pracovním
přetížení, neúnosné zodpovědnosti, vážném onemocnění nebo úmrtí v rodině.
V souvislosti s ním cítíme bezmoc, ztrátu a zoufalství.
Všechny rizikové faktory, které (di)stres u lidí vyvolávají, nazýváme „stresory“.
Oproti tomu „salutory“ jsou faktory, které napomáhají stresovou situaci zvládnout. Pro
4
Hans Hugo Bruno Selye (26.1.1907-16.10.1982), kanadský endokrinolog rakousko-maďarského
původu, jako první demonstroval existenci biologické zátěže jako odpověď organismu na stres.
25
naše zdraví je ideální, aby byly stresory a salutory v rovnováze, např. rovnováha mezi
tím, co se od nás očekává a co můžeme udělat, rovnováha mezi prací přesčas a
oceněním za dobře vykonanou práci. Dle Křivohlavého (2009) jsou závažnými
pracovními stresory především přetížení velkým množstvím práce, časový stres,
neúměrně velká odpovědnost, kontakt s lidmi, nevyjasnění pravomocí, vysilující snaha
o kariéru a nezaměstnanost. Dalším závažným stresorem v zaměstnání je náhlost
přidělených úkolů a krátkodobost jejich termínů. (MÍČEK, 1984) Stresorem může být
událost, kterou jedinec vnímá jako ohrožení svého psychického nebo tělesného stavu,
ale také prostředí, které vyvolává v jedinci negativní pocity, nebo i samotní lidé. Jako
důležitý stresor ve spojení s lidmi můžeme označit špatnou mezilidskou komunikaci.
(PRAŠKO, PRAŠKOVÁ, 2007) Mezi stresující situace lze zahrnout chování a jednání
některých lidí, kteří se chovají způsobem, který nám nevyhovuje. Mohou se nepříjemně
tvářit, neustále si stěžovat na svůj zdravotní stav či špatný život, vyčítat, lhát,
kontrolovat, kritizovat nebo moralizovat.
Příčinami stresu bývají určité životní okolnosti nebo situace, kterým jsme
vystaveni. Závažnou příčinou je hluk, omezený prostor, dav lidí, dopravní situace a
některé druhy profesí s vysokými nároky na psychické předpoklady člověka. Míček
(1984, s. 35) uvedl: „Jiným faktorem vyvolávajícím přetížení je nedostatek odpočinku a
citového uspokojení z práce. Někdy se hovoří o „sisyfovském komplexu“ u lidí, kteří se
věnují stálé usilovné práci bez dostatečného uspokojení.“ Dalšími závažnými příčinami
stresu může být naše nadměrná touha po společenském uznání, zbytečné, negativní
myšlenky, že vše dopadne špatně, události nebo prožitky, které ohrožují naše
sebevědomí a obětování se pro pacienty. (VENGLÁŘOVÁ a kol., 2011) Řada stresorů,
kterými jsou vystaveny sestry v náročném a často stresujícím prostředí, je rozdělena
z hlediska délky na:
„a) Krátkodobé stresory, které mohou působit na sestru, např. záchrana života
pacienta, ale mohou se týkat i samotného nemocného, např. akutní bolest apod.
b) Dlouhodobé stresory, u zdravotní sestry např. zodpovědnost za pacienty, u
nemocných např. dlouhotrvající bolest.“ (VENGLÁŘOVÁ a kol., 2011, s. 51)
26
Jak se stresu bránit, radí ve své publikaci Praško a Prašková (2007, s. 15): „Dobré
komunikační dovednosti pomáhají snížit distres. Předně tím, že jsou dobrou prevencí
proti sociální úzkosti. Účinný způsob komunikace může zabránit stresujícím situacím a
konfliktům již v zárodku.“
Ačkoliv by se mohlo zdát, že stres způsobuje především nemoci psychické, ke
kterým patří úzkosti a deprese, nebo psychosomatické, kam odborníci řadí bolesti hlavy,
bolesti kloubů, žaludeční či střevní problémy a neschopnost se soustředit, v posledních
desetiletích se medicína věnuje výzkumům, které prokázaly vliv stresu na fyzické tělo
člověka. K nejčastějším patří oslabení imunitního systému – viz obr. 2.
Obrázek č. 2: Imunitní reakce na stres
Zdroj: JOSHI, 2007, s. 76
27
4 PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ
Základním předpokladem, jak v profesi porodní asistentky „nevyhořet“, je osvojit
si prevenci syndromu vyhoření a naučit se jí aplikovat ve svém profesním i osobním
životě. Jde především o trénování osobní odolnosti, které napomáhá zvládat těžké
životní situace. Dále je důležité osvojit si zásady zdravého životního stylu, k nimž
nepatří pouze pravidelné stravování a pravidelný spánkový režim, které mohou být
v profesi porodní asistentky, pracující na směnný provoz, problémem, ale i vyvážení
profesní náročnosti přiměřeným odpočinkem, relaxací a pohybem. Pro udržení si
duševního i fyzického zdraví je důležitá také sociální opora. Ale ani úloha
zaměstnavatele není nezanedbatelná, neboť právě on může svým programem pro další
profesní vzdělávání porodních asistentek v oblasti duševního zdraví a efektivní
komunikace, významně přispět k prevenci syndromu vyhoření. Neměl by opomíjet ani
organizaci workshopů, kde mohou porodní asistentky komunikovat o své profesi a
vyměňovat si názory a zkušenosti, týkající se výkonu své profese.
Výstižně popsala Nuberová (2002, s. 31) „desatero sebevědomých žen“, které lze
aplikovat nejen v osobním životě, ale i v profesním:
„I. Měla byste být na sebe hrdá
II. Měla byste si umět stanovit hranice
III. Měla byste být k sobě shovívavá
IV. Neměla byste mít špatné svědomí
V. Měla byste převzít odpovědnost za svůj život
VI. Neměla byste brát všechno osobně
VII. Měla byste umět vyjádřit své mínění jasně a zřetelně
VIII. Měla byste se přijímat i se svými silnými a slabými stránkami
IX. Neměla byste stát v cestě vlastnímu úspěchu
X. Měla byste činit dobro i sama sobě“
28
4.1 Zvládání těžkých životních situací
O pojmu „zvládání“ Křivohlavý (2009, s. 69) napsal: „V psychologii zdraví se již
dvacet let traduje klasická definice zvládání z pera R. S. Lazaruse: Zvládáním se rozumí
proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako
ohrožující jeho zdroje.“ Odborná literatura, jako ekvivalent k českému pojetí zvládání
uvádí anglický název „coping“. Zvládáním obecně rozumíme strategii nebo cestu, díky
níž se naučíme správně ohodnotit určitou životní situaci, zdravým způsobem posoudit
vlastní možnosti, jak ji zvládnout, přičemž nezbytné je naučit se rozlišit, co zvládnout
můžeme a co naopak zvládnout nebo změnit svými silami nemůžeme a s výsledkem se
dokázat vyrovnat. V této souvislosti odborná literatura zmiňuje pojmy jako moderování
stresu, čelení stresu nebo anglický stress management. Vágnerová (2009, s. 57) píše:
„Smyslem copingu je zlepšení celkové bilance, ať už k němu dojde v důsledku změny
situace nebo změny postoje, hodnocení a prožívání problémové situace. Vzhledem
k tomuto vymezení je možné rozlišovat dva přístupy k řešení:
Coping zaměřený na řešení problému. Tato strategie vyplývá z představy, že
problém je možné řešit a že jedinec je schopen takového cíle dosáhnout.
Coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody, na uchování psychické
rovnováhy a redukci negativních zážitků. Tato strategie vychází z představy, že problém
není možné řešit, a proto je nutné k němu přistupovat jinak, např. se s ním smířit.“
Intenzitou zátěže a jejím rozčleněním do tří skupin se zabývala Bedrnová (1999) a
uvedla, že reálná životní zátěž se týká dnešní doby a podmínek, které s sebou přináší,
nicméně většina lidí je schopna se s takovou zátěží vyrovnat. Mezní neboli limitní zátěž,
vzniká při interakci jedince s prostředím, přičemž s náročnými podmínkami se
vyrovnává většina s nemalým psychickým vypětím. Extrémní zátěž představuje tak
vysoké nároky na člověka, že není již schopen je zvládat a selhává v ní. Taková zátěž
ovšem není součástí běžného života, jde především o přírodní katastrofy, války,
dopravní nehody a jiná neštěstí.
Zda budeme či nebudeme schopni zvládat těžké životní situace, případně do jaké
míry, závisí na mnoha faktorech. Prvním jsou zděděné předpoklady, další jsme získali
29
stylem výchovy a sociálním okolím, resp. vlivem sociálního prostředí, které na nás od
narození působilo a posledním je vlastní zkušenost, při níž jsme se mohli s určitou
životní překážkou opakovaně setkat a čelit jí. Do těžkých životních situací nepatří pouze
vlivy stresu, ale i mezilidské konflikty, nezaměstnanost, těžké onemocnění dítěte, úmrtí
v rodině, rozvod aj.
Pro schopnost zvládat těžké životní situace užívá odborná literatura pojem
„nezdolnost“, díky níž jsme schopni vlastními duševními silami celou situaci zvládnout.
Lze ji posilovat optimistickým přístupem k životu, zdravou sebedůvěrou a
uvědomováním si radosti ze života a nacházením jeho smysluplnosti. Protipólem
nezdolnosti je „zranitelnost“, kterou Křivohlavý (2009, s. 169) vysvětluje: „Při jinak
objektivně stejném riziku je např. podstatně zranitelnější dítě nebo starý člověk než
mladý či na vrcholu života. Zranitelnější je člověk, který s danou situací nemá žádné
zkušenosti, oproti člověku, jenž obdobnou rizikovou situací již prošel a situaci zvládl.“
Účinnou metodu, tzv. kognitivní ovlivňování, která pomáhá zvládat těžké a složité
životní situace, odstraněním falešných přesvědčení a nesmyslných, nepřiměřených a
nevhodných představ, popsal Křivohlavý (2009, s. 83): „Úkolem kognitivního
ovlivňování je nejprve tyto nevhodné a falešné představy zjistit (identifikovat), jejich
nesprávnost poznat (diagnostikovat) a poté je nahradit jinými – vhodnějšími a
správnějšími. Systematicky se přitom posiluje přesvědčení daného člověka o tom, že je
schopen situaci zvládnout, že na to má potřebné zdroje sil i schopnosti a dovednosti.
Jde o posilování sebejistoty a vnímané osobní zdatnosti (tzv. self-efficacy).“
Kromě technik, k nimž patří především relaxace, dechová cvičení, imaginace,
meditace, hudba, beletrie, humor a poskytování sociální opory, je velice důležitý i
pozitivní vliv náboženské víry. (KŘIVOHLAVÝ, 2009) Za průkopníka „ventilace
emocí“, jakožto další účinnou techniku pro zvládání životních těžkostí, je považován
James Pennebaker,5
který vysvětlil pozitivní ovlivnění subjektivních pocitů stresu a
bolesti tím, že je zveřejníme, nebo ventilujeme je pojmenováním, vyslovením nebo
napsáním. (PENNEBAKER, 1997) Podobný názor zastává i Křivohlavý (2004), který
popsal formy práce s emocemi a uvádí tři důležité kroky: naučit se aktivně přijmout
danou emoci, dokázat ji slovně vyjádřit a pozitivně přehodnotit.
5
James W. Pennebaker (*2.3.1950), americký psycholog.
30
4.2 Zdravá životospráva
Pro zachování psychického a fyzického zdraví je kromě pravidelného stravování
naprosto nepostradatelný pravidelný rytmus spánku a bdění. Jde o jediný způsob, jak
vyčerpanou životní energii z denních aktivit načerpat zpět zcela přirozeným způsobem,
neboť ve spánku dochází jak k regeneraci duševní, tak k regeneraci všech tělesných
orgánů. Podle Bedrnové (1999, s. 37): „Bdělý stav obvykle představuje dvě třetiny času,
který máme každodenně k dispozici, na spánek ho zbývá cca jedna třetina. Individuální
potřeba spánku u lidí obvykle závisí na jejich celkové fyzické konstituci, zdravotním
stavu a podílejí se zde stále více také četné faktory psychické.“ Odborníky jsou
prokázány těžké následky na zdraví, pokud spánkový režim není respektován.
Z dlouhodobého hlediska dochází k únavě, vyčerpání a stresu, který provází bolesti
hlavy, pocity únavy a snížení pracovního výkonu. Jako další se zhoršuje koncentrace
pozornosti a může se vyskytnout i agresivní chování, což často způsobuje např.
v dopravě těžké nehody. U starších lidí může vést nedostatek spánku k vysokému
cholesterolu nebo k problémům s vysokým krevním tlakem, u všech věkových kategorií
dochází ke snížení imunity a k zažívacím potížím.
Do „zdravé životosprávy“ patří také pravidelný režim práce a odpočinku. Pro
mnohé se může zdát tento požadavek nemožný, neboť slovo odpočinek nebo relaxace
chápeme jen ve spojení s víkendovým plánováním svého času. Proto je dnes kladen
důraz na to, abychom se jak v zaměstnání, tak po příchodu domů, necítili stále v časové
tísni a naučili se se svým časem hospodařit. Soubor rad, jak racionálně využít svůj
životní čas, poskytl Míček (1984) a ve výčtu zmiňuje zvýšení pořádku a koncentrace,
střízlivé odhadnutí vlastních časových možností, nepřijímání nesplnitelných povinností,
rozumné posouzení závažnosti úkolů, omezení zbytečností, využití volných chvil,
omezení časových ztrát a vytvoření pravidelného denního rytmu.
Pro to, abychom skutečně svůj život prožili smysluplně a ve zdraví, je zapotřebí
naučit se stanovovat si velké a malé cíle a dokázat rozlišit, které jsou stěžejní a které
nejsou neodkladné. Tímto je možné naučit se rozlišovat priority a zachovat si svoje
fyzické i duševní zdraví do pozdního stáří.
31
4.3 Relaxační techniky
Pohyb je důležitou součástí zdravého životního stylu. Nelze ho chápat pouze jako
prostředek k dosažení krásného těla, ale jako nezbytný prostředek k zachování
psychického zdraví. Kromě získání tělesné zdatnosti, prevence proti „civilizačním
onemocněním“ a snížení nadváhy je pohybová aktivita doporučována i jako podpůrná
terapie při depresivních onemocněních, na snižování úzkosti a posilování psychické
odolnosti člověka v boji se stresem. Cvičení navíc zlepšuje vztah člověka k sobě
samému. Pohyb ve formě chůze či cvičení napomáhá spánku. Křivohlavý (2009) uvádí
obecně nejrozšířenější a nejznámější cvičení:
- Izometrické – charakteristické je pro něj cvičení proti tvrdé překážce, neovlivňuje
pohyblivost, tímto cvičením lze získat svalovou sílu.
- Izotonické – vyžaduje stahování svalů, zapojeny do pohybu jsou i klouby, toto
cvičení napomáhá zlepšení celkového tělesného vzhledu.
- Izokinetické – počítá jak s cvičením síly, tak s pohyby kloubů, navíc s možností
regulace odporu, k jehož překonání je potřeba svalového výkonu.
- Aerobické – je jím každé cvičení, při němž se vyžaduje zvýšená spotřeba kyslíku,
v průběhu delší doby.
Míček (1984, s. 55) o nezbytnosti pohybu v našem životě napsal: „Nedostatek
pohybové aktivity podporuje výrazně emoční napětí; zdá se, že tyto dva faktory spolu
úzce souvisí.“ Dále vysvětluje následky (1984, s. 56): „Zhoršuje se emoční stav a
duševní rovnováha člověka, který žije vlastně nepřirozeným způsobem.“ V odborné
literatuře lze nalézt mnoho relaxačních technik. Mezi ty, které můžeme vykonávat bez
požadavků na čas a prostor, patří pobyt na denním světle, přičemž lékaři doporučují
minimálně patnáct minut i při zatažené obloze. Machová a Kubátová (2009, s. 142)
uvádí: „Relaxace v odborném slova smyslu znamená hluboké uvolnění, kterým se
odstraňuje zbytečné svalové a nervové napětí. Cílem relaxačních cvičení je navození
celkové somatické relaxace a snížení emočního napětí. Relaxace pomáhá zdokonalovat
paměť, soustředěnost, zvyšovat sebedůvěru.“
Za nejúčinnější relaxační techniky jsou považovány:
32
Meditace – není přímo konkrétní relaxační technikou, jde pouze o navození stavu, při
kterém se hluboce uvolníme, hluboce zamyslíme a následně poté ucítíme radost nebo
pocit pochopení sebe sama, smyslu života apod.
Dechová cvičení – u tohoto druhu relaxace je zapotřebí tzv. dýchání do břicha, přitom
se soustředíme pouze na svoje dýchání. Pomalu a zhluboka se nadýchneme nosem,
zadržíme dech a pomalu vydýchneme. V duchu počítáme a snažíme se napočítat do
stejného čísla při nádechu, při zadržení dechu i při výdechu.
Autogenní trénink – tvůrcem této relaxační techniky je německý lékař Schulz.6
V této
technice se využívá představivost k navození zvláštních tělesných stavů. Postupně se
nacvičuje navozování pocitů tíhy a tepla v končetinách, klidné srdeční a dechové
činnosti, přičemž postačí přibližně patnáct minut denně ve stejný čas.
Jógová cvičení – jde o velmi pomalé cvičení, při němž se posilují svaly a udržuje
vitalita, zlepšuje a reguluje se činnost vnitřních orgánů, hluboce se uvolňuje a
osvobozuje mysl, zlepšuje koncentrace a navozuje pocit absolutního štěstí a
spokojenosti. Buzková (2006, s. 7) o józe napsala: „Slovo jóga pochází ze sanskrtského
slova judž, což znamená sjednocení nebo spojení. Jóga je znovusjednocením
individuálního vědomí s vědomím kosmickým, ve kterém má svůj původ.“
Jako další, velmi účinná relaxační technika, může být považována aromaterapie,
která bývá někdy kombinována s autogenním tréninkem, a o níž Kraska-Lüdecke (2007,
s. 110) napsala: „Aromaterapie je metoda známá lidstvu přes 6000 let. Vyvinula se
z egyptské tradice. Používají se při ní přírodní vonné látky z rostlin, tzv. éterické oleje.
Cílem je dosáhnout prevence proti nemocem a posilování pocitu spokojenosti a
pohody.“ Aromaterapeutická terapie podporuje zdraví a ulevuje při zátěži a stresu.
Éterické oleje se získávají z rostlin destilací a lisováním. K výrobě olejů se využívá
téměř všech částí rostliny, tzn. kořen, květ, list, plod a někdy i kůra. Aromaterapie je
využívána několika způsoby, buď formou masáží či inhalacemi nebo je aplikována ve
formě obkladů, balzámů a mastí.
6
Johannes Heinrich Schultz (20.6.1884 – 19.9.1970), německý lékař, autor. autogenního tréninku.
33
Za relaxační techniku je považována i meditační a relaxační hudba. Význam
hudby vyzdvihl již Míček (1984, s. 71) a uvedl: „Některé druhy hudby mají velmi
uklidňující a uvolňující (relaxační) účinek. Toho využívá nově vznikající odvětví –
muzikoterapie (=hudební terapie, funkční hudba).“ Dokonce existují i závěry
odborného výzkumu, který zveřejnila Kraska-Lüdecke (2007, s. 81) a uvedla: „Hladinu
hormonů zjišťovali před začátkem poslechu hudby, při poslechu a po jeho skončení.
Výsledky jednoznačně potvrdily, že specifické meditační melodie odbourávají stres.“
4.4 Sociální opora
Pojem sociální opora vysvětluje ve své publikaci Křivohlavý (2009, s. 95): „O
sociální opoře hovoříme nejčastěji tam, kde je pomocný a podpůrný vztah lidí, kteří jsou
danému člověku v tísni nejbližší.“ Sociální vztahy v našem životě mají nezastupitelné
místo a sociální opora je pro každého člověka, zejména pak v pomáhajících profesích,
velmi potřebná, jsou s ní však spojena i určitá nebezpečí, např. návyk na člověka, který
vyřeší veškeré problémy za nás, závislost na „rádci“ nebo na lidech vůbec a z toho
vyplývající nesamostatnost. Proto je velmi důležité, snažit se poskytovat „přiměřenou
sociální oporu“, aby bylo možné zhodnotit oporu jako efektivní. Možnými problémy
sociální opory se zabýval Křivohlavý (2009, s. 110) a napsal: „Poskytování sociální
opory může za určitých podmínek znamenat až mimořádnou zátěž pro poskytovatele –
viz případy dcer, které se vyčerpáním hroutí dříve než jejich chronicky nemocné matky.
Tato zjištění dala vznik studiu jevu „vyhoření“ (burnout).“ Stejná úskalí mohou být
problémem i u profese porodních asistentek, které ve své podstatě oporu poskytují, ale
zároveň i určitou dávku sociální opory od svého nejbližšího okolí potřebují.
Sociální oporu si lze konkrétně představit jako pomoc bližnímu či potřebnému,
v hmotné nebo nehmotné oblasti, a to slovem, útěchou, radou, finanční výpomocí,
materiální výpomocí nebo asistencí. Velmi důležitá je sociální opora, jejímž cílem je
obnovení sociálních vazeb či zlepšení strategie zvládání stresu. V měření úrovně
sociální opory sehrávají hlavní roli dimenze. Jsou jimi především směr sociální opory,
tzn., zda je sociální opora přijímána nebo poskytována, další je uspořádání sociální
34
opory, umožňující rozlišit mezi dosažitelnou a právně stanovenou sociální oporou.
Neméně důležitou dimenzí je rozlišení mezi popisem a hodnocením sociální opory.
Stěžejní dimenzí je vlastní síť sociální opory, do které patří rodina, blízcí, přátelé,
spolupracovníci nebo i profesionálové. (KEBZA, ŠOLCOVÁ, 2007)
35
5 POPIS ŘEŠENÍ PRŮZKUMU
Průzkumný problém
Míra ohrožení porodních asistentek syndromem vyhoření.
Průzkumné cíle
Cíl 1 Zjistit, zda více jak polovina porodních asistentek je v této době ohrožena
syndromem vyhoření.
Cíl 2 Zjistit, kolik procent dotazovaných porodních asistentek je informována o
závažnosti syndromu vyhoření.
Cíl 3 Zjistit, zda porodní asistentky ve věku nad 30 let, žijící ve městech, které
vykonávají tuto profesi déle než 5 let, mají větší sklony k syndromu vyhoření.
Průzkumná tvrzení
Průzkumné tvrzení 1 Domníváme se, že více než polovina dotazovaných porodních
asistentek je ohrožena syndromem vyhoření.
Průzkumné tvrzení 2 Domníváme se, že porodní asistentky jsou dostatečně
informovány o závažnosti a příznacích syndromu vyhoření.
Průzkumné tvrzení 3 Domníváme se, že porodní asistentky ve věku nad 30 let, žijící
ve městech, které vykonávají tuto profesi déle než 5 let na sobě
pociťují příznaky syndromu vyhoření.
Metodika průzkumu
Metodika průzkumu je nestandardizovaná, kvantitativní. Jako průzkumnou metodu
k získávání informací jsme zvolili dotazník. Časový plán průzkumu byl stanoven na
měsíc leden až březen 2012.
Průzkumný soubor
Průzkumný vzorek tvořily porodní asistentky a sestry pracující na gynekologicko–
porodnické klinice ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.
36
Technika dotazníku
Dotazník obsahoval 13 položek. V první otázce respondentky vyplnily svůj věk. Pouze
u jedné otázky měly porodní asistentky doplnit svou vlastní odpověď. Zbylé položky
byly uzavřené. Dotazníků bylo rozdáno 35. Návratnost byla 89 % (31 dotazníků).
K průzkumnému tvrzení 1 se vztahovaly položky 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12. Průzkumné
tvrzení 2 jsem ověřovala položkou 13. Položky 1, 2, 3 byly zaměřeny na průzkumné
tvrzení 3.
Výsledky vlastního průzkumu
Položka č. 1 – Kolik Vám je let
a) 18-30
b) 31-50
c) 51 a více
Tabulka č. 1 – Věk respondentek
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) 18-30 let 4 13
b) 31-50 let 22 71
c) 51 a více 5 16
Graf č. 1 – Věk respondentek
Věk respondentek
13%
71%
16%
a) 18-30 let b) 31-50 let c) 51 a více
37
Na otázku kolik je vám let z celkového počtu 31 uvedly 4 respondentky, že jsou ve věku
a) 18-30 let (15 %), 22 respondentek zvolilo možnost b) 31-50 let (71 %) a nejméně
respondentek bylo ve věku 51 a více let s celkovým počtem 5 (16 %) - možnost c).
Položka č. 2 – Jak dlouho pracujete ve zdravotnictví
a) 1-5 let
b) 6-10 let
c) 11 a více
Tabulka č. 2 – Délka působení v této profesi
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) 1-5 let 5 16
b) 6-10 let 8 26
c) 11 a více 18 58
Graf č. 2 – Délka působení v této profesi
Na otázku, jak dlouho pracují respondentky ve zdravotnictví, jich z 31 odpovědělo 5
s možností a) 1-5 let (16 %), 8 zvolilo možnost b) 6-10 let (26 %) a 18 zakroužkovalo
odpověď c) 11 a více let (58 %).
38
Položka č. 3 – Bydlíte
a) ve městě
b) na vesnici
Tabulka č. 3 – Bydliště
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) ve městě 24 77
b) na vesnici 7 23
Graf č. 3 - Bydliště
V otázce č. 3 vybralo 24 respondentek možnost a) ve městě (77 %) a 7 vybralo
možnost b) na vesnici (23 %) .
Položka č. 4 – Je ve vašem zaměstnání potřeba odolnost
a) psychická
b) fyzická
c) obojí
39
Tabulka č. 4 – Jaká je potřeba odolnost v této profesi
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) psychická 6 19
b) fyzická 1 3
c) obojí 24 77
Graf č. 4 – Jaká je potřeba odolnost v této profesi
Z celkového počtu 31 porodních asistentek zvolilo 6 odpověď a) psychická odolnost
(19 %), 1 možnost b) fyzická odolnost (3 %) a 24 vybralo možnost c) obojí (77 %).
Položka č. 5 – Jak trávíte svůj volný čas
a) s rodinou
b) sportem, koníčky
c) nezbývá moc volného času
40
Tabulka č. 5 – Trávení volného času
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) s rodinou 16 52
b) sportem, koníčky 8 26
c) nezbývá moc volného času 7 23
Graf č. 5 – Trávení volného času
Graf č. 5 znázorňuje trávení volného času, přičemž 16 respondentek zvolilo odpověď a)
s rodinou (52 %), 8 vybralo odpověď b) sportem koníčky (26 %) a 7 zvolilo možnost c)
nezbývá moc volného času (23 %).
Položka č. 6 – Cítíte se unavená
a) často
b) občas
c) vůbec
41
Tabulka č. 6 – Jak často se cítí porodní asistentky unavené
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) často 11 35
b) občas 20 65
c) vůbec 0 0
Graf č. 6 - Jak často se cítí porodní asistentky unavené
V položce č. 6 nejčastěji volily odpověď b) občas s celkovým počtem 20 (65 %),
odpověď a) často zakroužkovalo 11 respondentek (35 %). Možnost c) vůbec nezvolil
nikdo.
Položka č. 7 – Pociťujete někdy stres
a) občas
b) vůbec
c) máte pocit, že neustále
Tabulka č. 7 – Pociťování stresu
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) občas 28 90
b) vůbec 0 0
c) máte pocit, že neustále 3 10
42
Graf č. 7 Pociťování stresu
Pocitem občasného pociťování stresu trpí 28 dotazovaných (90 %), pocit neustálého
stresu mají 3 respondentky.
Položka č. 8 – Zvládáte těžké životní situace
a) spíše ano
b) spíše ne
Tabulka č. 8 – Zvládání těžkých životních situací
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) spíše ano 26 84
b) spíše ne 5 16
43
Graf č. 8 – Zvládání těžkých životních situací
Dle výsledků zvládá těžké životní situace 26 žen (84 %), nezvládá 5 (16 %).
Položka č. 9 – Cítíte se přepracovaná
a) ano
b) ne
Tabulka č. 9 – Pocit přepracovanosti
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) ano 6 19
b) ne 25 81
44
Graf č. 9 – Pocit přepracovaností
Zda se cítí porodní asistentky přepracovány odpovědělo 6, že ano(19 %) a 25 volilo
odpověď ne (81 %).
Položka č. 10 – Připadáte si někdy bezcenná
a) často
b) občas
c) vůbec
Tabulka č. 10 – Pocit bezcennosti
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) často 1 3
b) občas 8 26
c) vůbec 22 71
45
Graf č. 10 – Pocit bezcennosti
V grafu č. 10 je zřetelné, že bezcenné si připadá často 1 porodní asistentka (3 %), občas
8 (26 %) a vůbec 22 (71 %).
Položka č. 11 – Všimla jste si na sobě snížené výkonnosti
a) v poslední době ano
b) již dlouhou dobu ano
c) ne
Tabulka č. 11 – Pocit snížené výkonnosti
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) v poslední době ano 0 0
b) již dlouhou dobu ano 0 0
c) ne 31 100
46
Graf č. 11 – Pocit snížené výkonnosti
Co se týče snížené výkonnosti dotazovaných, všech 31 zvolilo možnost c) ne (100 %).
Položka č. 12 – Připadá Vám práce porodních asistentek
a) náročnější
b) stále stejná
Tabulka č. 12 – Vnímání práce porodních asistentek
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
a) náročnější 30 97
b) stále stejná 1 3
47
Graf č. 12 – Vnímání práce porodních asistentek
V otázce č. 12 odpovědělo 30 respondentek (97 %), že jim přijde práce porodních
asistentek náročnější a pouze 1 odpověděla, že práce porodních asistentek je stále stejná
(3 %).
Na položku č. 13, která zněla „Popište stručně vlastními slovy, co si myslíte, že
znamená syndrom vyhoření“, měly porodní asistentky odpovědět vlastními slovy.
Tabulka č. 13 – Odpovědi respondentek
Odpovědi Absolutní četnost Relativní četnost
Odpověděly na otázku správně 26 84
Neodpověděly vůbec 5 16
Odpověděly na otázku špatně 0 0
48
Graf č. 13 – Odpovědi respondentek
Na otázku, která zněla charakterizujte vlastními slovy co si myslíte, že znamená
syndrom vyhoření, jich odpovědělo z dotazovaných 31 respondentek 26 správně (84 %),
5 neodpovědělo vůbec (16 %) a špatně neodpověděla žádná.
Vyhodnocení průzkumných tvrzení
Průzkumné tvrzení 1 Domníváme se, že více než polovina dotazovaných porodních
asistentek je ohrožena syndromem vyhoření.
Graf č. 14 – Výsledky průzkumného tvrzení 1
0
5
10
15
20
25
VÝSLEDKY PRŮZKUMNÉHO TVRZENÍ 1
18-30 let 4 4 0 4 0 1
31-50 let 22 13 9 19 3 6
nad 51 let 5 3 2 5 0 0
CELKEM
únava
občas
únava
často
stres
občas
stálý
stres
přepraco
vanost
49
Z celkového počtu 31 respondentek pociťuje častou únavu 11, stálým stresem trpí 3
respondentky a přepracovanost uvedlo 7 respondentek.
Průzkumné tvrzení 1 se nepotvrdilo.
Průzkumné tvrzení 2 Domníváme se, že porodní asistentky jsou dostatečně
informovány o závažnosti a příznacích syndromu vyhoření.
Graf č. 15 – Výsledky průzkumného tvrzení 2
VÝSLEDKY PRŮZKUMNÉHO TVRZENÍ 2
NEINFORMOVANÉ
16%
INFORMOVANÉ
84%
Z celkového počtu 31 respondentek je informováno o syndromu vyhoření 26.
Průzkumné tvrzení se potvrdilo.
Průzkumné tvrzení 3 Domníváme se, že porodní asistentky ve věku nad 30 let, žijící
ve městech, které vykonávají tuto profesi déle než 5 let na sobě
pociťují příznaky syndromu vyhoření.
Graf č. 16 – Výsledky průzkumného tvrzení 3
VÝSLEDKY PRŮZK. TVRZENÍ 3
ČASTÝ POCIT
BEZCENNOSTI
3%
NEUSTÁLÝ
POCIT STRESU
7%
ČASTÁ ÚNAVA
21%
PRÁCE POR. AS.
NÁROČNÁ
62%
POCIT
PŘEPRACOVÁNÍ
7%
Ačkoliv ve velmi malé míře, průzkumné tvrzení 3 bylo potvrzeno.
50
6 DISKUSE
Výsledky průzkumu byly porovnány s teoretickými východisky z odborné
literatury a s výzkumnými šetřeními odborníků, jejichž publikace slouží široké
veřejnosti jako podpůrný nástroj pro osvětlení pojmu syndromu vyhoření a vysvětlení
vážnosti dopadu na zdraví člověka. Srovnání bylo obtížné, neboť odborná literatura se
věnuje syndromu vyhoření v pomáhajících profesích, ale zároveň stále vychází spíše
z oblasti sociální, kde pacienti (klienti) jsou přímo a doslovně odkázáni na dlouhodobou
pomoc zdravotnického či sociálního personálu. Od porodních asistentek je však
očekáváno spíše podpůrné, někdy i metodické vedení, ačkoliv ve výsledku jde vždy o
službu lidem.
Úspěšnost průzkumného šetření byla vyhodnocena pomocí bodového
ohodnocení. Z celkových 31 respondentek mělo povědomí o syndromu vyhoření 26
respondentek (86 %), což je velmi dobrý výsledek. Z něho je zřejmé, že porodní
asistentky o jeho příčinách, průběhu i následcích, mají skutečně přehled a není tedy
přímo možné srovnávat povědomí a pocity sociálních pracovníků, o kterých psal např.
Stock nebo manažerů, kterým se věnovala Bedrnová. Z laického hlediska nelze ani
posuzovat informovanost z hlediska věku, neboť srovnatelně informované byly všechny
tři uváděné věkové kategorie porodních asistentek.
Zajímavé bylo srovnání délky praxe v souvislosti s ohrožením tímto syndromem.
Z celkových 31 respondentek jich 18 pracuje ve zdravotnictví déle než 11 let (58 %) a
všechny tyto respondentky potvrdily svoji stálou výkonnost (100 %) a schopnost
zvládat těžké životní situace (83 %), což je velice pozitivní zjištění. Zároveň však
pociťuje občasnou únavu 11 respondentek (61 %) a občasný stres 17 (94 %). Výsledky,
týkající se pocitu bezcennosti, byly také překvapivé. Ze zmiňované skupiny pociťuje
občas svoji bezcennost 8 respondentek (44 %). Přepracovanost však v této skupině
respondentek vůbec nepociťuje celých 83 %, což je také velice zajímavý výsledek,
vzhledem k tomu, že plných 94 % uvedlo profesi porodních asistentek jako stále více
náročnější. Zřejmě jde tedy skutečně o samotný přístup respondentek k výkonu této
profese, neboť jim není neznámý ani pojem zdravého životního stylu a potřeby
51
odpočinku. Celých 78 % respondentek relaxuje s rodinou, sportuje a věnuje se svým
koníčkům a pouze 4 respondentkám nezbývá moc volného času. Tato zjištění by se tedy
rozhodně nedala srovnat např. s prací manažerů, u nichž se v posledních letech syndrom
vyhoření objevuje velmi často, ovšem nikoliv z hlediska pomáhající profese, ale
z důvodu přímé a časté komunikace s klienty a nedodržování zdravé životosprávy.
Z celkového průzkumu tedy vyplývá důležité zjištění. Porodní asistentky jsou
naprosto jinou cílovou skupinou, než o jaké se doposud v odborné literatuře psalo. Jde o
skupinu specifickou nejen svým posláním, ale i ochotou k neustálému, celoživotnímu
sebevzdělávání, se snahou o dodržování zdravého životního stylu a především vlastním
uvědoměním a posuzováním důležitosti svojí profese.
Doporučení pro praxi
Doporučení pro porodní asistentky:
- pečovat o svou duševní hygienu
- dodržovat zásady zdravé životosprávy
- posilovat svoje vlastní sebevědomí uvědoměním si důležitosti svojí profese
- naučit se každý den reálně ohodnotit
- snažit se neustále (sebe)vzdělávat
- trénovat svoji psychickou odolnost
- relaxovat a aktivně odpočívat.
Doporučení pro management zdravotnického zařízení:
- snažit se anonymními dotazníky zjišťovat potřeby a názory porodních asistentek
a na základě výsledků vyhodnocení se snažit učinit opatření vedoucí ke změně
- zajišťovat školení, týkající se duševní hygieny a trénování osobní odolnosti
- nabízet v rámci finančních možností nemocnice podporu při dalším vzdělávání
- pořádat workshopy, potřebné k výměně profesních zkušeností, názorů a pocitů
- otevřeně a aktivně s nimi komunikovat, vyžadovat a poskytovat zpětnou vazbu
- dle potřeby poskytovat sociální oporu
52
ZÁVĚR
Cílem této práce bylo zjistit, nakolik jsou porodní asistentky a všeobecné sestry,
pracující na gynekologicko-porodnických klinikách, ohroženy syndromem vyhoření,
zda mají povědomí o jeho nebezpečnosti a zda mu svými vlastními silami dokáží čelit.
Podle výsledků průzkumu na malém vzorku respondentek je možné usoudit, že toto
povědomí mají v mnohem větší míře než jiné profese. Zároveň jim je blízké i pojetí
dodržování zdravého životního stylu, který se i přes náročnost svého povolání snaží
dodržovat a tím syndromu vyhoření předcházet.
Celý svět poukazuje na prodlužování lidského věku v konfrontaci s tím, že si délku
svého života ovlivňujeme téměř všichni sami. Ze všech médií působí na všechny
věkové kategorie reklamy s téměř dokumentárním podtextem a apelují na zdravý rozum
a návrat k přirozenému způsobu života, ve kterém jsou všechny životní činnosti
v naprosté rovnováze. Zároveň „učí“, jak odbourávat stres, který nese největší podíl na
výskytu tzv. civilizačních onemocnění a úmrtí v produktivním věku. Přesto na počátku
3. tisíciletí lidé žijí jako „nesmrtelní“ s cílem získat od života maximum, s rizikem, že
toto maximum, včetně svého zdraví, v horším případě i život, mohou během několika
vteřin ztratit. Stres však mění svoji podobu a vyskytuje se ve výsledku jako
onemocnění, ať již jako psychické, psychosomatické a nakonec i fyzické. Je proto
velice důležité, aby profese, které život lidí ovlivňují nejvíce, pomineme-li
všudypřítomná média, dokázaly samy, svým příkladem, se s nástrahami dnešního
uspěchaného, globalizovaného světa vypořádat.
Není nic krásnějšího, důležitějšího a cennějšího, než pomoci přivést na tento svět
nového človíčka a uvítat jej s úsměvem, s klidem, s láskou a s rozvážností. A není nic
důležitějšího, než pomoci jeho mamince, aby se na jeho příchod s klidem připravila a
aby i další jeho kroky ovlivnila svým vlastním příkladem. Jde o poslání, jehož význam
si porodní asistentky, v plném rozsahu, uvědomují. Proto je možné usoudit, že právě
toto uvědomění pomáhá jim samým k odbourávání stresu nezbytnou relaxací,
k posilování vlastní odolnosti a celkově k pozitivnímu přístupu k životu. Kdo jiný by
měl nový život vítat s úsměvem, než právě porodní asistentka.
53
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
(zpracováno dle ČSN 690-2: 1997)
Tištěné monografické publikace
BEDRNOVÁ, Eva. 1999. Duševní hygiena a sebeřízení. 1. vyd. Praha : Fortuna, 1999.
160 s. ISBN 80-7168-681-6.
BUZKOVÁ, Klára. 2006. Fitness jóga. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 168 s.
ISBN 80-247-1525-2.
FARKAŠOVÁ, Dana et al. 2006. Ošetřovatelství – teorie. 1. vyd. Martin : Osveta,
2006. 211 s. ISBN 80-8063-227-8.
JOSHI, Vinay. 2007. Stres a zdraví. 1. vyd. Praha : Portál, 2007. 156 s. ISBN 978-80-
7367-211-9.
KEBZA, Vladimír; ŠOLCOVÁ, Iva. 2003. Syndrom vyhoření. 2. vyd. Praha : Státní
zdravotní ústav, 2003. 23 s. ISBN 80-7071-231–7.
KRASKA-LÜDECKE, Kerstin. 2007. Nejlepší techniky proti stresu. 1. vyd. Praha :
Grada Publishing, 2007. 166 s. ISBN 978-80-247-1833-0.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 1998. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha : Grada Publishing,
1998. 136 s. ISBN 80-7169- 551-3.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2004. Pozitivní psychologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 200 s.
ISBN 80-7178-835-X.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. 2009. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha : Portál, 2009. 280 s.
ISBN 978-80-7367-568-4.
MÍČEK, Libor. 1984. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické
nakladatelství, 1984. 207 s.
NUBEROVÁ, Ursula. 2002. Desatero sebevědomých žen. 1. vyd. Praha : Ikar, 2002.
160 s. ISBN 80-7202-962-2.
PENNEBAKER, James. 1997. Opening up: the Healing Power of Expressing Emotions.
1st ed. New York : The Guilford Press, 1997. ISBN 1-57230-238-0.
PLAMÍNEK, Jiří. 2009. Konflikty a vyjednávání. 2. vyd. Praha : Grada Publishing,
2009. 136 s. ISBN 978-80-247-2944-2.
54
PRAŠKO, Ján; PRAŠKOVÁ, Hana. 2007. Asertivitou proti stresu. 2. vyd. Praha :
Grada Publishing, 2007. 280 s. ISBN 978-80-247-1697-8.
STOCK, Christian. 2010. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1. vyd. Praha : Grada
Publishing, 2010. 112 s. ISBN 978-80-247-3553-5.
SVOBODOVÁ, Lenka. 2008. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobbing – skrytá hrozba.
1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2008. 112 s. ISBN 978-80-247-2474-4.
VÁGNEROVÁ, Marie. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha :
Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3.
VENGLÁŘOVÁ, Martina et al. 2011. Sestry v nouzi. 1. vyd. Praha : Grada Publishing,
2011. 192 s. ISBN 978-80-247-3174-2.
VYBÍRAL, Zbyněk. 2000. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha : Portál, 2000.
264 s. ISBN 80-7178-291-2.
Elektronické zdroje
KEBZA VLADIMÍR: SOCIÁLNÍ OPORA JAKO VÝZNAMNÝ PROTEKTIVNÍ
FAKTOR. Multimediální podpora výuky klinických a zdravotnických oborů : Portál 1.
lékařské fakulty Karlovy Univerzity v Praze [online] 2.4.2007, poslední aktualizace
10.1.2012 [cit. 2012-03-29]. Dostupný z WWW: <http://portal.lf1.cuni.cz/clanek-764socialni-opora-jako-vyznamny-protektivni-faktor>.
ISSN 1803-6619.
KOHOUTEK, Rudolf. Psychologie zdraví a nemoci. Brno : 2007. [online] [cit. 2012-
02-12]. Dostupné z WWW: <http://www.muni.cz/research/publications/716029>.
ŠPZ. [online] [cit. 2012-02-20]. Dostupné z WWW: <http://www.program-spz.cz/>.
Jiné zdroje
ABZ slovník cizích slov. [online] [cit. 2012-03-04]. Dostupné z WWW:
<http://slovnik-cizich-slov.abz.cz>.
Internetová encyklopedie. [online] [cit. 2012-03-04]. Dostupné z WWW:
<http://en.wikipedia.org/wiki/Main_Page> ; <http://cs.wikipedia.org/wiki/Main_Page>
SEZNAM PŘÍLOH
PŘÍLOHA A – DOTAZNÍK.............................................................................................. ……..I
PŘÍLOHA B – SOUHLAS S REALIZACÍ DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ ...............…….. III
I
Příloha A – DOTAZNÍK
PROSÍM, VYPLŇTE TENTO DOTAZNÍK PRAVDIVĚ. ODPOVĚDI
POSLOUŽÍ POUZE K VÝZKUMU PRO VYPRACOVÁNÍ BAKALÁŘSKÉ
PRÁCE A NEBUDOU NIKDE ZNEUŽITY. SPRÁVNOU ODPOVĚĎ
ZAKROUŽKUJTE, NA OTÁZKU Č. 20 ODPOVĚZTE POUZE DLE
VLASTNÍHO UVÁŽENÍ. VELICE VÁM PŘEDEM DĚKUJI ZA OCHOTU A
VSTŘÍCNOST.
Veronika Kuchařová
1. KOLIK JE VÁM LET?
a) 22-30
b) 31-50
c) 51 a více
2. JAK DLOUHO PRACUJETE VE ZDRAVOTNICTVÍ?
a) 1-5 LET
b) 6-10
c) 11 a více
3. BYDLÍTE:
a) VE MĚSTĚ
b) NA VESNICI
4. JE VE VAŠEM ZAMĚSTNÁNÍ POTŘEBA ODOLNOST:
a) PSYCHICKÁ
b) FYZICKÁ
c) OBOJÍ
5. JAK TRÁVÍTE SVŮJ VOLNÝ ČAS?
a) S RODINOU
b) SPORTEM, KONÍČKY
c) NEZBÝVÁ MOC VOLNÉHO ČASU
6. CÍTÍTE SE UNAVENÁ?
a) ČASTO
b) OBČAS
c) VŮBEC
7. POCIŤUJETE NĚKDY STRES?
a) OBČAS
b) VŮBEC
c) MÁTE POCIT, ŽE NEUSTÁLE
II
8. ZVLÁDÁTE TĚŽKÉ ŽIVOTNÍ SITUACE?
a) SPÍŠE ANO
b) SPÍŠE NE
9. CÍTÍTE SE PŘEPRACOVANÁ?
a) ANO
b) NE
10. PŘIPADÁTE SI NĚKDY BEZCENNÁ?
a) ČASTO
b) OBČAS
c) VŮBEC
11. VŠIMLA JSTE SI NA SOBĚ SNÍŽENÉ VÝKONNOSTI?
a) ANO
b) NE
12. PŘIPADÁ VÁM PRÁCE PORODNÍCH ASISTENTEK:
a) NÁROČNĚJŠÍ
b) STÁLE STEJNÁ
13. POPIŠTE STRUČNĚ VLASTNÍMI SLOVY, CO SI MYSLÍTE, ŽE
ZNAMENÁ „SYNDROM VYHOŘENÍ“:
III