Vysoká škola zdravotnická, o. p. s.
Praha 5
HIPOTERAPIE A JEJÍ VYUŽITÍ U DĚTÍ S DĚTSKOU
MOZKOVOU OBRNOU
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
JAROSLAVA ŘÍHOVÁ, DiS
Praha 2013
VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ, o.p.s., PRAHA 5
HIPOTERAPIE A JEJÍ VYUŽITÍ U DĚTÍ S DĚTSKOU
MOZKOVOU OBRNOU
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
JAROSLAVA ŘÍHOVÁ, DiS.
Stupeň kvalifikace: bakalář
Komise pro studijní obor: Všeobecná sestra
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jitka Němcová, PhD., R.N.
Praha 2013
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité
zdroje literatury jsem uvedla v seznamu použité literatury.
Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své bakalářské práce ke studijním účelům.
V Nedanicích dne 3. dubna 2013
………………………….
Jaroslava Říhová, DiS.
PODĚKOVÁNÍ
Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Doc. PhDr. Jitce
Němcové, PhD., R.N. za cenné rady, konzultace a připomínky při tvorbě této práce.
Zároveň děkuji svému synovi Mgr. Ondřeji Říhovi za nekonečnou trpělivost.
ABSTRAKT
ŘÍHOVÁ, Jaroslava. Hipoterapie a její využití u dětí s dětskou mozkovou obrnou.
Vysoká škola zdravotnická, o. p. s., stupeň kvalifikace: bakalář (Bc.). Vedoucí práce:
Doc. PhDr. Jitka Němcová, PhD., R.N. Praha. 2013. 50 s.
Tématem bakalářské práce je hipoterapie a její využití u dětí s dětskou mozkovou
obrnou. Tato teoretická práce seznamuje s historií léčebných metod, medicínských
indikací a kontraindikací a průběhem samotného procesu hipoterapie. Soustřeďuje se na
shromáždění základních informací o dětské mozkové obrně a na hiporehabilitaci dětí s
tímto onemocněním. V poslední kapitole je uveden seznam hiporehabilitačních center v
západních Čechách.
Klíčová slova:
Dětská mozková obrna. Hiporehabilitace. Hipoterapie. Léčba. Pohybový aparát.
ABSTRACT
ŘÍHOVÁ, Jaroslava. Hippotherapy and its Usage for Children with Poliomyelitis.
Nursing College, o. p. s., Degree: Bachelor (Bc.). Tutor: Doc. PhDr. Jitka Němcová,
PhD., R.N. Prague. 2013. 50 pages.
This bachelor thesis deals with hippotherapy and its usage for children with
poliomyelitis. The thesis introduces the history of therapeutical methods, medical
indications and contra-indications and a process of hippotherapy from a theoretical
point of view. The thesis concentrates on collection of basic information regarding the
poliomyelitis and on the usage of hippotherapy in particular forms of this disease. The
hippotherapy is a method which could under certain conditions positively influence the
impaired movement of the patients with poliomyelitis. The last chapter of the thesis
contains a list of hippophysiotherapeutic centers in the West Bohemia.
Keywords:
Hippophysiotherapy. Hippotherapy. Locomotion Apparatus. Poliomyelitis.
Treatment.
Obsah
SEZNAM ZKRATEK
ÚVOD ................................................................................................................... 12
1 HISTORIE A SOUČASNÉ VYUŽITÍ HIPOTERAPIE .......................... 14
1.1 Historie léčebného využití koní obecně .................................................. 14
1.2 Hipoterapie v Čechách ............................................................................ 15
2 VYMEZENÍ POJMŮ................................................................................... 17
2.1 Dělení hiporehabilitace ........................................................................... 17
2.1.1 Hipoterapie – stručně ....................................................................... 18
2.1.2 Léčebné pedagogicko-psychologické (psychoterapeutické) ježdění ...
......................................................................................................... 19
2.1.3 Sportovní ježdění handicapovaných ................................................ 21
3 HIPOTERAPIE............................................................................................ 22
3.1 Proces hipoterapie ................................................................................... 23
3.1.1 Výběr koně pro hipoterapii .............................................................. 23
3.1.2 Polohy při hipoterapii....................................................................... 23
3.1.3 Délka terapeutické jednotky............................................................. 25
3.1.4 Místo výkonu hipoterapie. ............................................................... 25
3.1.5 Výstroj koně při hipoterapii ............................................................. 25
3.2 Kůň a jeho jezdec z hlediska biomechaniky pohybu .............................. 26
3.3 Působení a vliv hipoterapie na pacienta.................................................. 26
3.3.1 Vliv na posturu pacienta................................................................... 27
3.3.2 Působení nespecifických faktorů...................................................... 27
3.3.3 Působení specifických faktorů ......................................................... 28
3.4 Členové terapeutického týmu.................................................................. 29
3.5 Indikace hipoterapie................................................................................ 30
3.5.1 Oblast neurologie ............................................................................. 30
3.5.2 Oblast ortopedie ............................................................................... 30
3.5.3 Oblast interní medicíny.................................................................... 31
3.5.4 Oblast psychiatrie............................................................................. 31
3.5.5 Oblast gynekologie........................................................................... 31
3.6 Kontraindikace hipoterapie ..................................................................... 31
3.6.1 Absolutní kontraindikace ................................................................. 31
3.6.2 Specifické kontraindikace................................................................ 32
3.7 Hipoterapie u předčasně narozených dětí ............................................... 33
3.8 Význam hipoterapie ................................................................................ 34
4 DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA ................................................................. 35
4.1 Příčiny vzniku dětské mozkové obrny .................................................... 35
4.2 Formy dětské mozkové obrny................................................................. 36
4.2.1 Spastická forma................................................................................ 36
4.2.2 Dyskineticko-dystonická forma ....................................................... 37
4.2.3 Cerebelární forma............................................................................. 37
4.3 Přidružené komplikace u dětské mozkové obrny.................................... 37
4.4 Diagnostika dětské mozkové obrny ........................................................ 38
4.5 Léčba a rehabilitace dětské mozkové obrny ........................................... 38
4.6 Dětská mozková obrna v dospělosti........................................................ 39
5 HIPOTERAPIE U DĚTÍ S DĚTSKOU MOZKOVOU OBRNOU ......... 40
5.1 Využití hipoterapie u jednotlivých forem dětské mozkové obrny.......... 41
5.1.1 Spastická paraparéza, ....................................................................... 41
5.1.2 Spastická hemiparéza....................................................................... 43
5.1.3 Spastická quadruparéza.................................................................... 44
6 HIPOTERAPEUTICKÁ STŘEDISKA ..................................................... 46
6.1 Přehled vybraných hipoterapeutických center ........................................ 46
ZÁVĚR................................................................................................................. 50
POUŽITÉ ZDROJE............................................................................................ 51
SEZNAM PŘÍLOH
SEZNAM ZKRATEK
ADHD Attention Deficit Hyperactivity Disorder
CNS centrální nervová soustava
CT centrální tomografie
ČHS česká hiporehabilitační společnost
DMO dětská mozková obrna
LPPS léčebné pedagogicko-psychologické ježdění
MR magnetická rezonance
12
ÚVOD
"Člověk s postižením má stejné potřeby jako zdravý člověk. První z nich je být
uznáván a milován takový, jaký je.“
Michele Pascale Duriezová
Kůň vždy bez obav o svoji budoucnost žije v současnosti, přenáší osobu zpět do
„tady a teď“ ve spojení se sebou samým. Kůň s jeho nesrovnatelně jemnými smysly
objeví skutečné emoce člověka za jeho maskou. Kůň uznává osobnost člověka i tam,
kde člověk není sám sebou. Člověk takto nachází svou vlastní pravou, přirozenou
povahu v zrcadle koně. Kůň jako pomocník pro osoby se zdravotním postižením i jako
uznávaný terapeut zaujal místo v naší společnosti a tak krok za krokem, prostřednictvím
vzájemných setkání s koněm, může člověk znovu objevit a zachytit potlačované,
opomíjené nebo odumřelé části svojí osobnosti a najít cestu k uzdravení.
Při hipoterapii se rozvíjí vztah s koněm a využívá se pohybu koně k ovlivnění
pohybového systému jedince. Dětská mozková obrna patří mezi častá neurologická
onemocnění dětí a hipoterapie se v současnosti stala vyhledávanou metodou u dětí s
tímto onemocněním. Zároveň jde o metodu s komplexním bio-psycho-sociálním
působením na lidský organismus. V hipoterapii jsou využívány trojrozměrné pohybové
stimuly, které u dětí s dětskou mozkovou obrnou vedou ke změnám globálních
motorických vzorců a tím ke zlepšení hrubé motoriky chůze, stability a posturální
kontroly. Problém je ve vzdělávání v oblasti hipoterapie, velké finanční náklady a
skutečnost, že není hrazena zdravotními pojišťovnami. Přesto je ale v české republice
několik středisek, která hipoterapii provádějí na vysoké úrovni a pomáhají lidem s
handicapem zkvalitňovat život.
Při vypracování následujícího textu byly zužitkovány dlouholeté zkušenosti
autorky této práce s výcvikem jak koní, tak jezdců; cvičitelská licence a vedení
jezdeckého kroužku pro děti přirozeně vyústila v pořádání letních dětských táborů s
výukou jízdy na koni. Vedle zdravých začaly přijíždět děti hyperaktivní, autistické i děti
s DMO. Chování dětí, které prošly každodenním kontaktem s koňmi, doznalo značných
změn a došlo k jejich celkovému zklidnění.
Spojení léčebného účinku koňského hřbetu a radosti z pohybu, kterou je
doprovázen, si bezesporu zaslouží pozornost.
13
Cílem této bakalářské práce je přiblížit hipoterapii jako léčebnou metodu, která
využívá všeho, co nám dokáže nabídnout kůň.
14
1 HISTORIE A SOUČASNÉ VYUŽITÍ HIPOTERAPIE
Použití jízdy na koni ke zlepšení a nápravě zdraví má v Evropě tradici již od dob
renesance. V současné době je terapie na koních celosvětově široce rozšířena. Každá
země má svůj vlastní systém vzdělávání a svoji národní organizaci.
1.1 Historie léčebného využití koní obecně
Přesného údaje, kdy kůň začal pomáhat lidem v běžném životě, se lze těžko
dopátrat.
První doložené zmínky o domestikaci koní jsou z jeskynních maleb datovaných
kolem třetího tisíciletí př. n. l. Těžké bude i odhadnout, kdy se kůň zapojil do léčebného
procesu, ale již řecký lékař Hippokrates1
v 5. stol. př. n. l. se zmiňoval o pozitivním
vlivu jízdy na koni (JISKROVÁ et al., 2010).
Někteří autoři uvádějí jako příklad jednoho z nejčasnějších využití koní k léčení
americké indiány, kteří je měli údajně využívat pro resuscitaci tím, že přes hřbet koně
položili člověka v bezvědomí a klusáním prováděli nepřímou masáž srdce
(NERANDŽIČ, 2006). Rytmický pohyb koňského hřbetu masíroval hrudní koš
válečníka a poloha napříč udržovala volné dýchací cesty. Tuto informaci, která se
objevuje ve většině učebnic, však zpochybňuje Vanda Casková, když poukazuje na
skutečnost, že koně se na americké kontinenty dostali až s příchodem prvních Evropanů
a k samotnému rozšíření koní mezi nativní Američany došlo až okolo poloviny 16.
století. V této době se ale v Evropě vliv koně na zdraví člověka již široce řešil mezi
renesančními mysliteli (CASKOVÁ, 2009).
Nejstaršími známými písemně zachovanými indikacemi k hipoterapii jsou
Galenovy spisy.
Na pozitivní působení jízdy na koni upozornil také osobní lékař císařovny Marie
Terezie (1717–1780) Van Swieten (1700–1772), který doporučoval jízdu na koni u lidí
1 Příznačné je, že Hippokratovo jméno samotné znamená ve volném překladu „koňská síla“.
15
s duševními poruchami (VOSÁTKOVÁ, 2007), k procvičování celého těla, ovlivnění
vnitřních orgánů, zlepšení spánku a k odstranění melancholie (JISKROVÁ et al., 2010).
Tuto metodu královna uherská a česká opravdu využívala a své letní sídlo na
Bratislavském hradu nechala rozšířit o jezdeckou halu (HOLLÝ et al., 2005).
V roce 1782 vydal J. C. Tissot knihu „Léčebná a chirurgická gymnastika neboli
výzkum o užitku pohybu“. Uvádí se zde, že nejdůležitějším krokem pro terapii je krok,
což platí dodnes (VOSÁTKOVÁ, 2007).
Dalším propagátorem jízdy na koni pro upevnění zdraví byl v 19. století Ĺudovít
Štúr.2
První československý prezident T. G. Masaryk měl k jízdě na koni aktivní postoj,
jezdil do svých 80 let. Karel Čapek v Hovorech s T. G. M. (1990) zaznamenal velmi
výstižný výrok: „Proč rád jezdím na koni? - Protože je to nejrychlejší tělocvik. To se
cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce, srdce – jen to zkuste!“
V roce 1890 Švéd G. Zander vyrobil mechanického koně, který sice napodobil
pohyby jízdy na koni, ale nenahraditelnými součástmi hiporehabilitace jsou také
venkovní aktivita a vztah se živým zvířetem. (příloha A)
Kůň se používal i k rehabilitaci válečných invalidů po první světové válce. Druhá
světová válka však rozvoj léčebné jízdy na koni zastavila (JISKROVÁ et al., 2010).
1.2 Hipoterapie v Čechách
Začátek hiporehabilitace v naší republice se datuje od roku 1947 jako metoda
terapie při léčbě pohybových poruch pro postižené poliomyelitis anterior acuta (dětská
obrna).
Novodobá hipoterapie, jak ji chápeme dnes, byla zahájena ve Zmrzlíku u Prahy v
roce 1976 se ve spolupráci s profesorem Lewitem. Vzniklo tak první hipoterapeutické
středisko ve střední Evropě (LANTELME, a2009).
2 Ĺudovít Štúr – slovenský národní buditel, politik, pedagog, filosof a propagátor hipoterapie.
16
Česká hiporehabilitační společnost (ČHS) byla založena v roce 1991 na popud Dr.
Frantalové v Luži. Od roku 1994 je sídlo ČHS v Praze. Jejím posláním je šíření
rehabilitace prostřednictvím koně včetně psychoterapeutického přístupu, integrace a
sportovního vyžití osob se zdravotním znevýhodněním/specifickými potřebami.
Sdružuje lékaře, terapeuty, pedagogy a všechny, kteří s koňmi v jakékoliv disciplíně
hiporehabilitace pracují.
ČHS usiluje o uznání metodiky hiporehabilitace na nejvyšší odborné úrovni a
pomáhá organizovat její výzkum (ČHS, 2009).
17
2 VYMEZENÍ POJMŮ
Často se setkáváme se zmatky v chápání pojmů hiporehabilitace a hipoterapie.
Hiporehabilitace zahrnuje široké spektrum terapií a sportovních aktivit, které je
možno vykonávat s koněm a které jsou zaměřeny na obnovu ztracených funkcí, pro
zmírnění, minimalizování nebo odstranění fyzického, psychického, sociálního či
mentálního handicapu klienta nebo pacienta. Je to cílená terapie a středem zájmu je
vždy klient a jeho problém, kůň je pouze prostředek v rukou terapeuta. Jejím cílem a
smyslem je pokud možno co nejúplnější začlenění lidí se zdravotním znevýhodněním
do aktivního života, nebo umožnění handicapovanému jedinci se se svým handicapem
lépe, zejména společensky, vyrovnat. Hiporehabilitace je tedy komplexní terapie, která
využívá poznatky z oblasti medicíny, psychologie, pedagogiky a sportu a je vhodná pro
širokou škálu klientů (HOLLÝ et al., 2005).
Řecké slovo „hippos“ znamená kůň, rehabilitace se vztahuje k latinskému
„habilis“ – k něčemu způsobilý, a předpona „re“ znamená znovu/opakovaně
(JISKROVÁ et al., 2010, s. 65).
„Hipoterapie je cílené využití práce s koněm, vožení se na koni a ježdění
(hipických aktivit), ale hlavně multidimenzionálního pohybu koně na zmírnění nebo
odstranění příznaků onemocnění pohybového aparátu.“ (HOLLÝ et al., 2005, s. 19)
Hiporehabilitace je tedy širší pojem a zastřešuje pod sebou mimo jiné i
hipoterapii, jak je vysvětleno níže.
2.1 Dělení hiporehabilitace
Z hlediska praktického využívaní dělíme hiporehabilitaci na tři základní složky:
1. hipoterapii;
2. léčebně pedagogicko-psychologické ježdění;
3. sportovní ježdění handicapovaných.
18
Přesto někteří autoři kladou důraz spíše na obory, z kterých jednotlivé způsoby
léčebného využití koní vycházejí a dělí hiporehabilitaci a hipoterapii jiným způsobem –
viz obr. 2.
2.1.1 Hipoterapie – stručně
V této části práce představím hipoterapii jen velice stručně. Podrobný výklad je
obsažen v kapitole „Hipoterapie“.
Pojem hipoterapie je složen ze dvou slov a to z řeckého hippos = kůň a terapie =
léčba. Volně tedy hipoterapii lze přeložit jako léčebné ježdění na koni (HOLLÝ et al.,
2005).
Obrázek 1- Systematika hiporehabilitace dle praktického hlediska
Obrázek 2 - Systematika hiporehabilitace dle oborového hlediska
19
2.1.2 Léčebné pedagogicko-psychologické (psychoterapeutické) ježdění
Je to metoda psychoterapie (dále také „LPPJ“), kde se k terapii poruch
psychiatrických, psychologických, nebo emocionálních využívá prostředí stáje a kontakt
s koněm. Hlavním cílem terapie je ovlivnit psychiku klienta, podpořit jeho sebedůvěru
prostřednictvím cvičení samostatnosti, obratnosti a odvahy, snížit nebo odstranit strach,
agresi či rezignaci a součástí může být i výchova k zodpovědnosti a kázni.
Náplň terapeutické jednotky je velmi rozmanitá. Velký důraz je kladen na
navázání kontaktu klientů s koňmi. Klienti koně pozorují, hladí, ošetřují, sedlají, na koni
cvičí, hrají hry i soutěží. Při LPPJ můžeme s klienty pracovat ve skupině, nebo
individuální formou (JISKROVÁ et al., 2010).
Do skupiny klientů, u kterých je tuto metodu vhodné uplatňovat, patří lidé s
psychiatrickým onemocněním, děti i dospělí s mentálním postižením, klienti s
poruchami chování, lehkou mozkovou dysfunkcí, lidé s logopedickými vadami,
hyperaktivitou či poruchami učení, lidé se smyslovými vadami či děti v institucionální
péči (KULICHOVÁ, 1995).
Klient je do programu vždy zařazen na doporučení lékaře, psychologa,
psychoterapeuta. Koně vede hipolog a s klientem spolupracuje fyzioterapeut,
psychoterapeut, speciální pedagog nebo logopéd (HERMANNOVÁ, 1998).
Oblasti, do kterých zasahuje psychoterapeutické ježdění, bychom mohli shrnout
následujícím způsobem:
Kontakt – Klienti, specielně ti s psychózou, navazují kontakt se zvířetem snáze
než s člověkem, přičemž se tak děje převážně na nonverbální úrovni. Kůň se tak stává
prostředníkem mezi klientem a terapeutem a pomáhá vytvořit kontakt mezi nimi.
Komunikace – Kůň se při rozvoji vzájemné komunikace stává prostředníkem jak
mezi klientem a terapeutem, tak i ve skupině mezi pacienty navzájem.
Vztah – Rozvíjení komunikace a vytvářením kontaktu mezi klientem a
terapeutem může vést k vytvoření vztahu mezi nimi a tím k další psychoterapeutické
spolupráci. Důraz je kladen na bezpečnou atmosféru stáje pomáhající odstranění úzkosti
a nedůvěry.
20
Motivace – Působení koně jakožto velkého impozantního tvora je silným
motivačním činitelem pro spolupráci klienta s terapeutem i pro vzájemnou spolupráci ve
skupině. Nespolupracující klienti také často skrze koně své bloky odbourají. Zlepšují se
také volní vlastnosti klientů.
Pozornost – Při intenzivním kontaktu s koněm je klient nucen soustředit svou
pozornost, je velmi emočně angažován, jeho chování je neustále konfrontováno s
jednoznačnými a okamžitými reakcemi koně. V takové situaci se často "ztratí" nebo
ustoupí problémové příznaky (např. bolesti hlavy, koktavost, úzkost, stereotypní stesky
atd.), protože pozornost je upřena na práci s koněm. Tuto "ztrátu" lze pak zužitkovat při
hledání možností, jak docílit stejného efektu i v běžném životě mimo psychoterapii.
Emotivita – Psychoterapeutické ježdění vede k důležitému oživení emotivity u
většiny klientů, kteří mají emotivitu plošší, nebo jsou laděni subdepresivně. Kůň také
díky své emoční neutralitě, nezaujatosti a nepřítomnosti předsudků umožňuje člověku
získat emočně korektivní zkušenost. Důležitou roli hraje strach a jeho překonávání při
práci s koněm, čímž se podporuje zvyšování sebehodnocení klienta a získávání pocitu
jeho vlastní kompetence.
Chování – Při LPPJ lze pracovat na změně nepřiměřeně submisivního nebo
naopak nepřiměřeně agresivního chování. Díky práci prostřednictvím koně se terapeut
snadno vyvaruje kritiky klientova neadekvátního chování, protože kůň nekritizuje, ale
má své jasné potřeby. Využívají se techniky, které vyžadují dominantní nebo naopak
podřízený projev ze strany klienta. Klient pak může reflektovat svou zkušenost se
vztahem ke koni a práci s koněm, může objevovat své skryté rezervy či alternativy
chování. Svým stabilním jednáním kůň usměrňuje nepřiměřené jednání klienta. Toho se
využívá např. u dětí s poruchami chování. Pokud si dítě přinese "zlobení" do stáje,
nemůže lekce proběhnout, protože kůň to jednoduše nedovolí.
Nácvik kognitivních funkcí – Učením součástí jezdecké výstroje, opakováním
různých informací o koních se nenásilně trénují kognitivní funkce.
Zlepšení kvality života – Možnost přicházet pravidelně ke koním do stáje a
účastnit se LPPJ představuje klienty významné zlepšení celkové kvality jejich života
(JISKROVÁ et al., 2010).
21
2.1.3 Sportovní ježdění handicapovaných
Cílem sportovního ježdění handicapovaných je napomáhat jejich integraci do
společnosti. Ježdění je založeno na aktivní jízdě na koni, buď rekreační, nebo se
handicapovaní jezdci účastní jezdeckých soutěží (HERMANNOVÁ 1998).
To představuje pro pacienty aktivní formu udržování či zvyšování fyzické kondice
a umožňuje jim snáze se vyrovnat se svým postižením. Zvyšuje se tak i jejich
sebevědomí.
Lekce vede cvičitel jezdectví, který by měl mít znalosti o zdravotním stavu svých
klientů a metodu výcviku přizpůsobit jejich možnostem. V dnešní době jsou disciplíny
parajezdectví, paradrezura a paravoltiž součástí jezdeckého sportu (JISKROVÁ et al.,
2010).
22
3 HIPOTERAPIE
Hipoterapie je nejrozšířenější formou animoterapie. Animoterapie je léčba pomocí
zvířat, která zahrnuje dotýkání, hlazení, péči o ně, kontakt a komunikaci s nimi.
Využívá působení zvířat na člověka po psychické i sociální stránce. Dalšími formami
animoterapie je canisterapie – terapie pomocí psů, felinoterapie – terapie pomocí koček,
lamaterapie – terapie pomocí lamy, delfínoterapie, a méně obvyklé insektoterapie
(terapie pomocí hmyzu), ornitoterapie (terapie pomocí ptáků).
Hipoterapie je také formou fyzioterapie a jako léčebná metoda využívá
přirozeného pohybu koně v kroku (JISKROVÁ et al., 2010).
Trojrozměrný pohyb koňského hřbetu ovlivňuje neuromuskulární funkci klienta.
Přes pánev klienta se přenáší na jeho trup a vyvolává pohybový vzor stejný jako při
lidské chůzi. Důležité je správné zasazení klienta do pohybu kráčejícího koně a
dosažení pohybové souhry klienta s pohybem hřbetu koně. Tím dochází k aktivaci
postižených, nebo retardovaných pohybových programů, které jsou způsobeny
poruchou CNS (LANTELME, b2009).
Pomocí hipoterapie můžeme zmírnit svalové napětí, zlepšit ovládání motoriky,
trénovat rovnováhu, stabilitu, zavádět správné pohybové stereotypy, nacvičovat chůzi,
nebo zpevňovat svalový korzet. Pohyb hřbetu koně je přenášen na pacienta ve třech
osách – frontální, sagitální a horizontální.
Dá se říci, že kůň „půjčuje“ lidem, kteří nemohou chodit, zdravé nohy.
Klient na koni nejen sedí, ale může ležet na břiše, na zádech, přes hřbet koně,
vždy podle svých schopností a terapeutických cílů (LANTELME, b2009).
Podstatou hipoterapie a jejího působení je, že kůň se stává pro člověka
rovnocenným partnerem, reaguje na dotek, na hlas, reaguje na chování člověka. Kontakt
s koněm zlepšuje jak psychický tak fyzický stav jedince, umožňuje mu se lépe
socializovat a komunikovat s ostatními lidmi. Klient jízdou na koni posiluje
sebevědomí, odvahu a vytváří si ke koni citový vztah. K léčbě se využívá i tělesná
teplota koně, která působí na uvolnění ztuhlých svalů u tělesně postižených.
23
Kůň je vždy veden v kroku vodičem a je podle potřeby jištěn z jedné nebo obou
stran terapeutem a asistentem.
3.1 Proces hipoterapie
Hipoterapie je vždy cílená a klient a jeho problém je vždy středem zájmu.
Hipoterapie není sport, využití koně je pracovní a výsledky léčby závisí na správně
zvoleném koni, vhodné poloze při hipoterapii a délce terapeutické jednotky.
3.1.1 Výběr koně pro hipoterapii
Koně vždy vybírá terapeut, který posoudí, zda mechanika pohybu odpovídá
potřebám klienta. V hipoterapii se na mechaniku pohybu zaměřujeme a z toho hlediska
koně dělíme na stimulační a inhibiční (relaxační). Musí být ale zachována podmínka
prostornosti, proto plemena koní s drobivým, rychlým, málo prostorným krokem k
hipoterapii nevyužíváme. Podobnost mechaniky pohybu koně a člověka se u těchto koní
ztrácí (JISKROVÁ et al., 2010).
Kůň pro hiporehabilitaci musí být psychicky vyrovnaný a odolný při příliš
hlasitých a ostrých zvukových projevech některých klientů, musí trpělivě stát u rampy
při nasedání a sesedání těžce pohyblivých pacientů, musí důvěřovat lidem v každé
situaci, být ochotný nést dva jedince při asistovaném sedu, musí být lehce ovladatelný.
Nesmí se lekat a být lechtivý (KULICHOVÁ, 1995).
3.1.2 Polohy při hipoterapii
V celkovém efektu terapie hraje poloha významnou roli. Na ní je závislá opěrná
báze pro pohyb, který bude klient zpracovávat. Při nesprávné volbě polohy nebude mít
klient pro motorickou aktivitu odpovídající a funkční opěrnou bázi a tudíž výsledná
motorická aktivita nebude fyziologická.
Pohybovým aktivátorem je zde kůň a úkolem klienta je těmto pohybům se
přizpůsobit.
24
Doba, kdy jedinou myslitelnou polohou na koni byl sed, je již minulostí. Výběr
polohy klienta na koni odpovídá co největší stabilitě a stupni zralosti posturální
motoriky. Smyslem výběru polohy je docílení aktivní formy terapie bez rušivého zásahu
zvenčí a kvalitní funkční zapojení všech orgánu podílejících se na pohybu. U některých
klientů je nejstabilnější poloha vleže na břiše, která slouží i k postupné úpravě
svalového napětí (JISKROVÁ et al., 2010).
Základní polohou je sed. Při hipoterapii se používá sed zvaný balanční. Každý
klient se na koni snaží zaujmout nejvhodnější polohu pro svůj handicap, která mu
umožní plynulý přenos pohybů ze hřbetu koně. Při každém kroku koně se mění
kontaktní plochy jeho hřbetu a pánve jezdce s následným porušením a znovunalezením
rovnováhy. Při hipoterapii rovnováhu jezdec neustále nachází a udržuje (JISKROVÁ et
al., 2010).
Kromě sedu se využívá i polohování na koni, a to:
- položení klienta na břicho přes hřbet koně – dochází k uvolnění v oblasti bederní
páteře, často je to jediná vhodná poloha při omezené obdukci v kyčelních
kloubech a nedostatečném vzpřímení. Tato poloha uvolní hyperlordózu před
vlastním ježděním
- vleže na břiše proti směru jízdy – využívá se hlavně u dětí, dítě leží na podložce
na koňském hřbetě opřený o předloktí, nebo hlavou na uchu a ruce i nohy mu
visí volně podél koně. V této poloze dochází ke zlepšení kontroly držení hlavy
a při včasné terapii k nastartování vzpřimování
- vleže na břiše po směru jízdy – používá se při náročnější stabilizaci klienta na
koňském hřbetě
- poloha v sedu s držením – tato poloha vzpřímeného sedu se využívá u klientů,
kteří mají zachovalou hybnost ve větším rozsahu. Důležité je dostatečné
roznožení dolních končetin, při kterém se klient dostane co nejblíže k těžišti
koně. Nemocný má také možnost úchopu horních končetin za madla. Při této
metodě musíme dbát na stav kyčelních kloubů a možnosti klienta abdukovat
kyčelní klouby
- asistovaný sed – při této metodě se využívá sedu terapeuta na koni za klientem .
Terapeut pomáhá udržovat optimální polohu klienta pro stimulaci pohybu.
Také určí, zda nemocný bude sedět před, nebo za madly. Terapeut využívá
25
bezprostředního kontaktu s dítětem, při kterém sleduje relaxované a
tonizované skupiny. Asistovaný sed se využívá u dětí, kteří trpí nestabilitou
trupi. Jsou to především nemocní s dětskou mozkovou obrnou a paraplegici
(JISKROVÁ et al., 2010).
U kojenců a batolat se stimulačním polohováním na koni imitují a facilitují
důležité vývojové fáze – plazení, lezení, šikmý sed (HOLLÝ et al., 2005).
3.1.3 Délka terapeutické jednotky
Stanovení délky terapeutické hodiny je v rukou terapeuta. Nelze stanovit přesně,
začíná se úseky kratšími a postupně se dle diagnózy, klinického stavu, stavu únavy
svalstva zvyšuje. Při únavě organismu se terapie mění v nácvik patologických
pohybových vzorců a další pohybová stimulace postrádá smysl. Běžná délka
hipoterapeutické hodiny je 15–20 minut, 2–3x týdně, nejméně po dobu 3 měsíců
(HOLLÝ et al., 2005). I když někteří autoři doporučují jiný rozsah a intervaly terapií,
přesto se zdají být vhodnější častější a kratší terapie, a to právě kvůli zmiňované únavě
klienta a z toho plynoucích vadných pohybových vzorců při delší jízdě.
3.1.4 Místo výkonu hipoterapie.
Hipoterapie se většinou provádí v kryté nebo otevřené jízdárně. U pokročilejších
pacientů se zařazují procházky do přírody do zvlněného terénu, aby pacient musel
reagovat aktivněji na změny těžiště. Při nepříznivém počasí se hipoterapie provádí v
kryté jízdárně (HOLLÝ et al., 2005).
3.1.5 Výstroj koně při hipoterapii
Hipoterapeut nepracuje se sedlem, ale s měkkou podložkou (dekou), aby přenos
pohybu ze hřbetu koně na jezdcovu pánev byl co nejméně rušen. Přímý kontakt lidského
a koňského těla umožňuje lepší procítění pohybů koně, jejich přenos a splynutí s
koněm. I vyšší teplota koňského těla totiž snižuje pacientovu spasticitu (HOLLÝ et al.,
26
2005). V přední části koňského hřbetu se používají madla, což jsou speciální držadla,
kterých se pacient drží při nasedání a vlastní terapii.
3.2 Kůň a jeho jezdec z hlediska biomechaniky pohybu
Při pohledu shora na pohybujícího se koně je patrný sinusoidální pohyb, protože
pohyb koně jde odzadu dopředu. Čím je vlnovka větší, je delší i krok koně a pohyb je
plynulejší. Menší vlnovky symbolizující kratší krok jsou vhodné pro hypotoniky.
Koňská chůze přímo podmiňuje anteflexi a retroflexi pánve a také zkřížené rotační
pohyby pletence ramenního a pánve. Pletenec ramenní jde na straně pohybu končetin
koně směrem dorzálně a pánev rotuje mírně ventrálně. Pánev se také předsunuje na
straně vykračující dolní končetiny koně a pletenec ramenní na straně opačné. Při
pohybu na kruhu kůň opisuje pomyslnou kružnici, tudíž je jeho hřbet ohnutý ve tvaru
kruhu. Na klientovi se toto postavení projevuje konvexitou páteře směrem z kruhu ven.
Tohoto faktu využíváme např. při ovlivňování křivky u skolióz, kdy se klient posazuje
konkavitou ven z kruhu. Kůň i člověk mají podobnou biomechaniku pohybu a z toho
vyplývá, že oba mají pohybový zkřížený vzorec.
3.3 Působení a vliv hipoterapie na pacienta
Při hipoterapii dochází k narušení patologických stereotypů, zapojení částí těla do
motorického vzoru, normalizaci svalového tonu, tréninku rovnováhy a stability, nácviku
chůze, mobilizaci kloubů a páteře, úpravě svalové disbalance a pohybové asymetrie,
zpevnění svalového korzetu, vyladění celkové neurovegetativní rovnováhy, zlepšení
koordinace pohybu, posílení kardiovaskulárního systému, stimulaci dýchacího svalstva.
Při ovlivnění psychiky dochází k navození pocitu pohody a uvolnění, odbourávání
úzkosti, strachu, nedůvěry a zlepšení koncentrace a adaptace (JISKROVÁ et al., 2010).
27
3.3.1 Vliv na posturu pacienta
Ovlivnění postury má klíčovou úlohu. Postura ovlivňuje a odráží celkový stav
lidského organismu. Posturou rozumíme všechny motorické schopnosti člověka, jejichž
cílem je udržení polohy.
Hipoterapie na posturu působí dle systému lidského organismu:
1. přímo přes pohybový systém;
2. nepřímo přes jiné systémy (např. respirační systém, psychosociální působení
na osobnost a další).
Přímé působení hipoterapie na pohybový systém můžeme schematicky rozdělit na
ovlivnění:
1. CNS jako řídící složky;
2. myoskeletární – výkonné složky.
Principiální vliv lze didakticky rozdělit na tři úrovně:
1. spinální – tlak do kloubu a tah z kloubu;
2. subkortikálně-supraspinální – ovlivnění centrálního posturálního vzoru;
3. kortikální – úprava pohybových stereotypů, tvorba programů.
Působení hipoterapie na posturu představuje široké spektrum faktorů působících
současně na více systémů, vývojové úrovně a různé struktury. To umožňuje velmi
efektivní ovlivňování postury (HOLLÝ et al., 2005).
3.3.2 Působení nespecifických faktorů
Podstatou nespecifických faktorů je jejich přímé a nepřímé senzomotorické
ovlivnění postury:
1. taktilní kožní stimulace – stimulace dotykem, při hipoterapii by se nemělo
používat sedlo ani plenky a hrubý oděv v dotykové oblasti;
28
2. vliv tepla – kůň má vyšší fyziologickou tělesnou teplotu – 38°C – a to pozitivně
ovlivňuje svalovou činnost a tlumí spasticitu;
3. cvičení proti odporu;
4. podpůrné reakce facilitace extenzorů při tlaku do kloubu a flexorů při tahu
z kloubu;
5. obranná reakce proti pádu – při naklánění pacientova těžiště během jízdy dojde
k zapínání posturálního svalstva;
6. labyrintové reflexy – relaxační působení řízené nižšími nervovými centry, v
poloze na břiše napříč přes hřbet, podobné jako při kolébání a houpání;
7. hluboké krční posturální reflexy – polohou hlavy ovlivňují flexi a extenzi
horních končetin;
8. hluboké bederní posturální reflexy – při jízdě na koni dochází ke střídavému
přetáčení pánve a ke střídavé facilitaci extenze dolních končetin;
9. vytahování zkrácených tkání – je podmíněné gravitací a hmotností segmentu při
rytmických pohybech koně;
10. iradiace podráždění v motorických centrech, vlivem silnějších svalů posiluje
slabší svalové skupiny;
11. uvědomování si proprioceptivních vzruchů při emotivním prožívání pohybu na
koni aktivuje limbický systém. Ten je spouštěčem volního pohybu, ovlivňuje emoce,
práh vnímání bolesti, má význam pro tvorbu paměťových stop a je nejvyšším
regulátorem svalového napětí (HOLLÝ et al., 2005).
Pohyb koňského hřbetu pozitivně ovlivňuje posturu člověka ovlivněním
základních řídících mechanismů jeho motoriky. Na koni se vytvářejí nové pohybové
vzorce chůze a držení těla (HOLLÝ et al., 2005).
3.3.3 Působení specifických faktorů
Specifické faktory jsou vázané na vliv a krok koně, vytváří trojdimenzionální
pohyb a ten se přenáší na pacienta. Krok koně je nenahraditelný prvek. Je to
29
rehabilitační metoda, která fyziologickou chůzí koně ovlivňuje patologickou chůzi
člověka. Krokem koně vzniká 90 – 110 pohybových impulzů za jednu minutu ve třech
rovinách – sagitální, horizontální a frontální. Působení těchto trojdimenzionálních
stimulů má centrální úlohu v působení hipoterapii. Specifické prvky působící
v hipoterapii jsou rytmické přenášení trojdimenzionálních pohybových stimulů, které
jsou podmíněny krokem koně; základem motorického vývoje jsou pohyby vpřed a vzad;
základní pohybový vzorec – stimulace chůze ve vzpřímené poloze (HOLLÝ et al.,
2005).
3.4 Členové terapeutického týmu
Lékař, který indikuje pacienty, určuje cíle a spolu s fyzioterapeutem nastoluje
léčebný plán. Průběžně sleduje výsledky, dokonale by měl znát indikace a
kontraindikace jízdy na koni. Spolu s fyzioterapeutem vytváří dlouhodobý a krátkodobý
léčebný plán.
Hipoterapeut je vystudovaný fyzioterapeut, řídí a provádí hipoterapii. Musí být
vzdělaný ve svém oboru, absolvovat kurz v oboru hipoterapie. Sleduje klienta, jak se
dokáže pohybově sladit s koněm, aktivně ho jistí a komunikuje s ním. Před zahájením
hipoterapie by měl klienta vyšetřit, založit mu kartu a vést záznamy o terapii.
Hipolog je zodpovědný za přípravu koně pro hipoterapii. Koně vybírá na základě
požadavků fyzioterapeuta. Je zodpovědný za slušné chování koně, za tempo, délku a
pravidelnost kroku v průběhu hipoterapie. Koně vede u hlavy, nebo zezadu na dvou
dlouhých lonžích.
Psycholog, psychiatr, psychoterapeut v rámci LPPJ vypracovává diagnostiku,
vytváří si terapeutický plán, spolupracuje s rodiči.
Pomocník pomáhá při nasedání a sesedání z koně, jistí klienta proti pádům z
druhé strany, než je fyzioterapeut (HOLLÝ et al., 2005).
30
3.5 Indikace hipoterapie
Hipoterapie komplexně ovlivňuje pacienta. Je to léčebně-diagnostická metoda.
Působí současně na tělesnou, mentální i sociální oblast člověka a tudíž jsou indikační
možnosti velmi široké.
3.5.1 Oblast neurologie
Léčba a rehabilitace neurologických onemocnění je doménou hipoterapie.
Především stavy podmíněné poškozením svalstva a CNS, nejčastěji:
- dětská mozková obrna;
- stavy po mozkových inzultech;
- degenerativní, zánětlivá a metabolická poškození nervového systému;
- psychomotorické retardace;
- epilepsie;
- svalová dystrofie;
- pacienti se spastickými stavy;
- poruchy rovnováhy, chůze, aktivního držení trupu a hlavy, koordinace.
3.5.2 Oblast ortopedie
V ortopedii se hipoterapie užívá hlavně:
- u pacientů se skoliózou do 25°-30° dle Coba;
- u hyperlordózy, hyperkyfózy, kyfoskoliózy;
- u svalové disbalance a poruch postoje;
- při chybném vývoji končetin;
- u stavů po amputacích končetin;
- u revmatoidní polyartritidy;
- po úrazech páteře a končetin.
31
3.5.3 Oblast interní medicíny
- spastická bronchitida;
- astma bronchiale;
- cystická fibróza;
- diabetes mellitus;
- opatrně lze provádět hipoterapii u vrozených srdečních vad a u
kardiovaskulárního onemocnění. V těchto případech je nutné, aby středisko
mělo k dispozici technické zdravotní vybavení a zabezpečení, a to
defibrilátor, ambuvak a farmaka (srov. HOLLÝ et al., 2005).
3.5.4 Oblast psychiatrie
V psychiatrii se hipoterapie používá u širokého spektra klientů, od poruch učení,
přes ovlivnění interpersonálních vztahů, hyperkinetických klientů, u autistů, lehkých
mozkových dysfunkcí, neuróz až těžkých psychóz.
3.5.5 Oblast gynekologie
V gynekologii je vhodná hipoterapie u pacientů s dysmenoreou, slabostí
pánevního dna a s funkčními sterilitami (JISKROVÁ, 2010).
3.6 Kontraindikace hipoterapie
Okruh kontraindikací je velmi široký a vždy je nutno vycházet z celkového stavu
pacienta.
3.6.1 Absolutní kontraindikace
Absolutně kontraindikováni jsou:
1. pacienti s akutním, život ohrožujícím onemocněním, infarktem myokardu,
krvácení do CNS;
32
2. pacienti s nádorovými, horečnatými a celkově zánětlivými onemocněními v
akutní fázi;
3. pacienti vakcinovaní 7-10 dní před hipoterapií;
4. pacienti, u kterých se po první hipoterapii zhoršilo základní onemocnění;
5. katetrizovaní pacienti – při pohybech pánve může dojít k posunutí a
následnému poškození močových cest;
6. pacienti s nezahojenými dekubity na kontaktních místech.
Absolutně kontraindikováni jsou také pacienti, kteří s touto léčbou nesouhlasí.
Souhlas zákonného zástupce je potřeba u nesvéprávných pacientů. Kontraindikovaní
jsou i pacienti, kteří mají nepřekonatelný strach z koní, mají alergii na jeho srst a
prostředí kde se hipoterapie provádí (HOLLÝ et al., 2005).
3.6.2 Specifické kontraindikace
Neurologie:
- roztroušená skleróza v akutním stádiu;
- progradující neuromuskulární onemocnění;
- hernie meziobratlových disků v akutním stadiu s útlakem míšních kořenů.
Ortopedie:
- skoliózy nad 30° dle Coba;
- fixované hyperkyfózy, hyperlordózy, kyfoskoliózy;
- akutní stadium při výhřezu ploténky;
- luxace kyčelních kloubů vyšších stupňů;
- zvýšená lomivost kostí;
- klinicky aktivní artritida;
- patologické změny dolních končetin bránící sedu (JISKROVÁ, 2010).
33
3.7 Hipoterapie u předčasně narozených dětí
Do komplexní péče u předčasně narozených dětí se zjištěnou odchylkou od
fyziologického vývoje je možné zařadit i hipoterapii, přičemž princip fungování je
obdobný jako u Vojtovy metody, a to stimulace globálního lokomočního vzoru, kdy se
aktivují vrozené pohybové vzory. V případě, kdy dojde k postižení centrální nerovové
soustavy, jsou narušeny nejen pohybové dráhy a centra, ale také oblasti ovlivňující
svalové napětí či správný vývoj řeči a smyslových funkcí.
Význam hipoterapie je především v bohaté stimulaci, která je dána rytmem a
pohybem koně v kroku. Element koně většinou automaticky motivuje tyto oblasti
k aktivitě a to zároveň s aktivací limbického systému je hlavním spouštěčem pro daný
pohybový program. Příkladem může být stimulace dítěte v poloze primárního vzpřímení
(vleže na bříšku) během hipoterapie, kdy má výraznou motivaci ke zvednutí hlavičky, i
když při spontánní aktivitě toho ještě není schopno. Intenzivním opakováním vzniká
možnost k fixaci tohoto vývojového stupně.
Lze jasně potvrdit přímou úměru mezi časným započetím hipoterapie a efektem,
který tato přináší, neboť plasticita mozku s vyšším věkem klesá. Na druhou stranu je
nutné brát ohled na první týdny života, kdy je prioritou klid matky i dítěte. Nebudeme-li
brát v potaz šestinedělí, tak teplo koně a balanční plocha může být přínosem již od
čtvrtého týdne života, kdy začíná docházet k zapojování svalů zodpovědných za první
oporu o ruce a tím i zvedání hlavičky. Po skončení je důležité zachovat dítě v klidu v
„klubíčku“, aby vliv stimulace při hipoterapii mohl doznít (http://www.babyonline.cz).
34
3.8 Význam hipoterapie
Kůň je využíván pro terapeutické účely nejen u postižení motoriky, ale i z
psychologických důvodů. Pohybově invalidní člověk může být mentálně zdráv a může
se stát velmi platným členem lidské společnosti. Zdravý člověk je schopen se dokonale
adaptovat pohybově i psychicky aktuálnímu stavu nejen okolnímu, ale i vnitřnímu
prostředí. To nemocný dokáže jen v omezeném rozsahu. Se zlepšením zdraví vzrůstá i
adaptabilita a její nárůst je i objektivním měřítkem úspěchu léčby.
Hipoterapie je jednou z účinných léčebných metod, kdy ke zlepšení motorických a
mentálních funkcí není potřeba používat žádných farmak. Mechanická funkce udržení
se na hřbetu koně je výsledkem činnosti mozku jedince, nikoliv terapeuta. Jezdec musí
sám při jízdě na koni dokázat pohybové chování na základě vjemů, které získává
smyslovými podněty svého těla. Informace mezi jezdcem a koněm se přenášejí přímo
jazykem těla a tyto instrukce mozek chápe přímo bez převodu skrze řeč.
Proces adaptace postiženého klienta na koně je ale dlouhý jak po stránce
mechanické, tak i mentální a je nutno ho pravidelně opakovat (VILE, 2009).
35
4 DĚTSKÁ MOZKOVÁ OBRNA
Jinak také infantilní cerebrální paréza se podle londýnského lékaře Johna Littlea
původně nazývala Littleova nemoc. Popsal ji jako první v roce 1859.
Je definována jako neurovývojové neprogresivní postižení motorického vývoje
dítěte, které vzniklo na podkladě proběhlého prenatálního, perinatálního, nebo časně
postnatálního postižení mozku. Poškození objevující se v prenatálním a postnatálním
období nejsou stálá, ale dále se vyvíjejí. Vzniká progresivní atrofie, postnatální jizvení,
kavitace či gliózy s retrakcí. Při vyšetření zobrazovacích metod mozku můžeme či
nemusíme vidět jasné stopy poškození (KOLÁŘ et al., 2009).
Ošlejšková udává incidenci dětské mozkové obrny 2,5 živě narozených dětí (ed.
OŠLEJŠKOVÁ, 2011), Kraus 1,5 až 3 z 1000 (KRAUS et al., 2005) a Komárek 2 až 5
z 1000 (KOMÁREK et al., 2008). V posledních letech výskyt dětské mozkové obrny
mírně stoupá. Přičítá se to většímu počtu přeživších nedonošených dětí díky pokroku
v novorozenecké a lékařské péči. U dětí s nízkou porodní váhou je počet tohoto
onemocnění vyšší než u dětí s porodní váhou normální. Polovina všech dětí s dětskou
mozkovou obrnou tvoří děti s porodní váhou menší než 2500 g (ed. OŠLEJŠKOVÁ,
2011). V ČR žije přibližně šestnáct až dvacet tisíc postižených dětí a asi polovina
vyžaduje soustavnou rehabilitační péči (KOLÁŘ et al., 2009).
4.1 Příčiny vzniku dětské mozkové obrny
1. prenatální příčiny – vznikají před porodem a poškození mozku způsobují
nejčastěji intrauterinní infekce, např. skupina TORCH: toxoplasmóza, rubeola,
cytomegálie a herpetická infekce. Další příčiny jsou vývojová malformace, užívání drog
matkou či její metabolické poruchy a jiné. Dědičnost je diskutovaným, ale
neprokázaným faktorem.
2. perinatální příčiny – vznik dětské mozkové obrny způsobují nejčastěji
abnormální porody, při nichž dochází k mozkovým traumatům, ischemii a hypoxii.
36
3. postnatální příčiny – vznikají po porodu a jsou to především rané kojenecké
infekce, nejčastěji bronchopneumonie a gastroenteritidy (KOLÁŘ et al., 2009).
4.2 Formy dětské mozkové obrny
Dětská mozková obrna se řadí k nejčetnějším neurovývojovým onemocněním. Je
to trvalé neprogresivní onemocnění, ale není neměnné. (KRAUS et al., 2005)
Obvykle je dominantním projevem u dětské mozkové obrny porucha hybnosti. Ta
je patrná většinou již v nejranějších stádiích onemocnění a působí největší obtíže. Podle
toho, která oblast CNS je postižená, je určen charakter hybné poruchy, Můžeme rozlišit
několik druhů dětské mozkové obrny. Ty se vyvíjejí postupně za vývoje dítěte a zrání
mozku. Tyto formy se liší svojí prognózou. (KOLÁŘ et al., 2009)
Typová rozdělení dětské mozkové obrny se liší u jednotlivých odborníků.
4.2.1 Spastická forma
Je nejčastější formou dětské mozkové obrny a tvoří asi 60% všech onemocnění.
Podle lokalizace postižení se dělí na spastickou diparézu, hemiparézu a kvadruparézu.
1. Spastická diuréza – Projevuje se extenční spasticitou dolních končetin. Lehké
projevy spasticity jsou často i na horních končetinách. Při této formě nebývá postižena
inteligence dětí. Při důsledné fyzioterapii jsou děti schopny ještě před nástupem do
školy chodit s oporou. Tudíž mohou dosáhnout i vyššího vzdělání (KOMÁREK et al.,
2008). U dětí se spastickou diparézou jsou charakteristické tvarové odlišnosti na
různých částech těla, např. gotické patro, nebo pseudoharrisonova rýha pod hrudním
košem (u křivice) a přibližně u 20 % dětí těžších forem je příměs rigidity (spíše u
flekčních poruch) (KOLÁŘ et al., 2009).
2. Spastická hemiparéza – Zde je více postižena horní končetina s typicky
flekčním spastickým držením s převahou pronačního postavení ruky a palcem v dlani.
Extenční spastické držení dolních končetin nebývá tak těžké jako u diparéz. Inteligence
bývá dobrá, ale záleží na rozsahu postižení. Riziko rozvoje epilepsie je až u 30 % dětí
(KOMÁREK et al., 2008). Tato forma postihuje více chlapců než děvčat a častěji
37
vznikají pravostranné hemiparézy. U dětí s touto formou se zpožďují ve vývoji kosti i
svaly a dochází k rozdílu v délce i v obvodu dolních končetin (KOLÁŘ et al., 2009).
3. Spastická kvadruparéza – Tato forma může mít dva typy a bývá prognosticky
nejméně příznivá. Jedná se o a) diparetickou formu s rozšířením spasticity a paréz i na
horní končetiny a b) oboustrannou kortikální malácii, kde bývají těžce postiženy horní
končetiny a dolní končetiny o trochu méně (KOMÁREK et al., 2008).
4.2.2 Dyskineticko-dystonická forma
Postihuje přibližně 20% dětí s dětskou mozkovou obrnou. Dříve byla častou
příčinou novorozenecká hyperbilirubinémie. V současné době jsou projevy tohoto
onemocnění spíše součástí smíšených forem, a to hlavně na hypoxickém podkladě. V
prvních měsících života převládá většinou tonusová porucha s problémy při krmení a
polykání. V pozdějším věku je typický obraz atetózy, občas i s těžkou dystonií trupu.
Rehabilitace ani medikace nebývají obvykle úspěšné a při emočním rozrušení se atetózy
výrazně zhoršují. Samostatné chůze z důvodu špatné koordinace dosáhne jen málo
pacientů. U těchto dětí bývá velmi dobrá inteligence, ale nemohou ji uplatnit díky
problémům s vyjadřováním (KOMÁREK et al., 2008).
4.2.3 Cerebelární forma
Tato forma je relativné vzácná. Vyskytuje se přibližně u 5 % onemocnění dětskou
mozkovou obrnou. U dětí dochází k opoždění lokomočního vývoje. V klinickém obraze
převažuje centrální hypotonie. Poruchy taxe a hypermetrie se objevují obvykle později.
Při lehčích formách mozečkového postižení nebývá inteligence těžce porušena, u
těžších postižení mozku je však přítomna mentální retardace (KOMÁREK et al., 2008).
4.3 Přidružené komplikace u dětské mozkové obrny
U dětí s dětskou mozkovou obrnou jsou časté emoční a behaviorální problémy,
také je přítomen vyšší výskyt specifických poruch učení a ADHD. Až 80% pacientů má
poruchy řeči, výrazné jsou hlavně u dyskinetické formy. Řeč se vůbec nevyvíjí u těžce
38
mentálně retardovaných kvadruspastiků. U 20-40% pacientů s dětskou mozkovou
obrnou je přítomna epilepsie, a to hlavně u kvadruparetické a hemiparetické formy. U
dětí s dětskou mozkovou obrnou se také objevují poruchy zraku, citlivosti, steognózie,
hypestézie, či poruchy diskriminačního čití. Děti s těžkou spasticitou a kloubními
deformitami provází bolest, která v dospělosti postihuje více jak čtvrtinu pacientů. Více
než polovina dětí má poruchy příjmu potravy a gastrointestinální problémy. Častou
komplikací bývá aspirační bronchopneumonie. Děti s tímto onemocněním špatně
prospívají a celkově mají nižší tělesnou kondici (OŠLEJŠKOVÁ, 2011).
4.4 Diagnostika dětské mozkové obrny
Při onemocnění dětskou mozkovou obrnou je nutné co nejdříve zahájit
rehabilitaci. Klinický obraz nemoci se ale vyvine až po několika měsících, proto je
důležité včas rozpoznat příznaky charakteristické pro možný rozvoj onemocnění. Již v
prvních týdnech života díky vyšetření psychomotorického vývoje, podrobného
neurologického vyšetření a polohových testů dle Vojty, lze určit podezření na dětskou
mozkovou obrnu. Do klinického vyšetření by se mělo zahrnout ultrasonografické
vyšetření mozku, případně CT vyšetření, nebo MR. Nutné bývá metabolické vyšetření,
vyšetření zraku a sluchu (KOMÁREK et al., 2008).
4.5 Léčba a rehabilitace dětské mozkové obrny
Až do konce 2. světové války se dětmi majícími obrnu zabývali pouze ortopedičtí
chirurgové. Kolem roku 1954 se u nás prováděly transplantace telecí hypofýzy, kdy se
jedna třetina hypofýzy zašila pod kůži do břicha. Zřejmě díky hormonu somatotropinu
docházelo asi u 60% dětí k výraznému urychlení psychomotorického vývoje (LESNÝ,
1985).
V současné době se o dítě s dětskou mozkovou obrnou stará neurolog, pediatr,
rehabilitační lékař a fyzioterapeut, ortopéd, logoped, neurochirurg, psycholog, sociální
pracovník a osobní asistent (OŠLEJŠKOVÁ, 2011).
39
Základní léčba dětské mozkové obrny je však pohybová a neurologická. Pokud se
již dítě cvičením nezlepšuje a svalová nerovnováha při spasticitě nedovoluje dostat se
do vyššího pohybového stádia, nastupuje ortopedická léčba, kde lze operačně úspěšně
léčit spastické projevy nemoci. Dochází k obnovení svalové rovnováhy a povolení
kontraktur (KRAUS et al., 2005).
Rehabilitace začíná nejčastěji Vojtovou reflexní lokomocí, kdy se aktivuje CNS a
facilitují pohybové vzory. S terapií je možné začínat již v prvních týdnech života
(MAREŠOVÁ. et al, 2011).
Posílit soběstačnost a samostatnost dítěte je cílem terapie manželů Bobathových.
Rodiče zde podle instruktáže provádějí každodenní činnosti. Ve skupinkách s dětmi se
pracuje podle metody Petöho, kdy se děti učí jedno od druhého a rozvíjejí se sociální
vazby. Důležitou součástí terapie u pacientů s dětskou mozkovou obrnou je lázeňská
léčba, která využívá komplexních aktivit (KOLÁŘ et al., 2009).
K udržování celkové kondice pacienta, prevenci kontraktur a k léčbě spasticity je
rehabilitace zcela zásadní. Součástí fyzioterapie je i balneoterapie, arteterapie a
hipoterapie (OŠLEJŠKOVÁ 2011).
4.6 Dětská mozková obrna v dospělosti
Dospělosti i stáří se dožívá většina lidí s dětskou mozkovou obrnou, ale většina
nemocných má kromě svých základních problémů někdy velmi těžké problémy
vertebrogenní. Po celý život potřebují dobrou protetickou péči. Kritickým obdobím
života bývá ztráta rodiny. Mívají pak často reaktivní deprese, jejichž řešení bývá velmi
obtížné. Problémem také bývá začlenění mezi zdravé jedince. Děti nemívají velkou
motivaci k vyššímu vzdělání a v dospělosti tak mívají s uplatněním problémy (KRAUS
et al., 2005).
Sociální problémy provází pacienty v průběhu celého života. Řada nemocných
končí v sociálních ústavech nebo domovech důchodců i přes to, že by při správné a
cílené péči s nácvikem soběstačnosti mohli část života bydlet samostatně, nebo
v chráněném prostředí (KRAUS et al., 2005).
40
5 HIPOTERAPIE U DĚTÍ S DĚTSKOU MOZKOVOU OBRNOU
Je nutné, aby vývoj dítěte po narození prošel co nejoptimálněji všemi stádii
vzpřimování, správné zvedání hlavičky, otáčení, diagonální lezení, sezení, stoj a chůze.
Pokud se některá pozice přeskočí, nebo je nesprávně prováděna, ukazuje to na
nestejnoměrné dozrávání jednotlivých částí mozku (VELEMÍNSKÝ, 2007).
Dětská mozková obrna nelze bohužel úplně vyléčit, lze však příznivě ovlivnit
kvalitu života, zlepšit životní možnosti a projevy nemoci (JISKROVÁ. et al, 2010)
Hipoterapie u dětí s mozkovou obrnou začíná individuálně podle věku,
zdravotního stavu, formy a stupně mozkové obrny, vývojové fáze, mentální úrovně a
přidružených poruch. Hipoterapii lze cíleně zaměřit na problémové oblasti u různých
typů mozkové obrny. Na uvolňování svalového napětí je vhodné se zaměřit u spastické
formy, kde se terapie provádí v kroku, aktivace svalstva je u hypotonické formy a zde je
možné zařadit i klus. Při terapii se zaměřujeme na problémové končetiny, nácvik jemné
motoriky či uvolňování zápěstí. Zařadit se dá činnost na rozvoj paměti i prostorové
orientace (VELEMÍNSKÝ, 2007).
Hipoterapie aktivně zasahuje a na všech úrovních podporuje řídící procesy CNS,
proto ji u dětí s dětskou mozkovou obrnou lze využít k léčebným účelům. Léčebný
proces se dělí do dvou etap, kdy v první etapě jde o navázání kontaktu mezi dítětem a
koněm a když se vytvoří vzájemná komunikační vazba, může jezdec sám přejít k řízení
pohybu koně. Vyžaduje to značnou míru koncentrace, a tudíž nastává úplně jiná situace,
než při přijímaní pasivních léčebných procedur. V okamžicích, kdy dítě jeví tendenci
pohybu vpřed, hipoterapie vyúsťuje z Bobathových metod. Hipoterapii můžeme využít
u všech forem dětské mozkové obrny v případě dobrého stavu kyčelních kloubů.
Kontraindikací je vyšší stupeň luxace a výrazný spazmus adduktorů. Pacient s epilepsií
v anamnéze vyžaduje individuální přístup. Hipoterapie nutí pacienty neustálým
vychylováním těžiště držet posturu, zároveň působením tepla ze hřbetu koně dochází k
uvolnění adduktorů stehen. Pasivní formu hipoterapie provádíme u těžších forem dětské
mozkové obrny. Zde se pacient položí přes krk koně, nebo sedí s oporou. Hipoterapie je
velmi vhodná doplňující forma rehabilitace (KRAUS et al., 2005).
41
Důležité je i sociální zařazení dítěte chodícího na hipoterapii, která ho oproti
ostatním staví výše v hierarchii skupiny. S dítětem na koni se vlastně pracuje na
normálním chůzovém mechanizmu, který nejezdící děti jinak často nezažijí
(VELEMÍNSKÝ, 2007).
5.1 Využití hipoterapie u jednotlivých forem dětské mozkové obrny
Terapeutický plán, diagnóza a kineziologický rozbor je vždy součástí správného
provádění hipoterapie. Vždy se musí vycházet z individuálního klinického nálezu dítěte.
5.1.1 Spastická paraparéza,
U dětí s tímto typem dětské mozkové obrny je terapeutickým cílem upravit
svalový tonus, podpůrnou funkci dolních končetin, korigovat anteflekční postavení
pánve, dosáhnout korektního sedu a edukovat chůzi.
Krátkodobý hipoterapeutický plán spastické paraparézy se soustředí na:
1. navázání kontaktu s koněm:
a) verbálního, kdy děti se snaží na koně promlouvat;
b) nonverbálního, kdy se přizpůsobují nové poloze.
2. aktivování senzomotorických stimulů:
a) taktilními stimuly, kdy děti hladí hřívu a srst koně;
b) facilitací vestibulárních reakcí, pacient sedí vysoko a uvědomuje si změnu
těžiště vůči gravitaci;
c) proprioceptivními stimuly, zde se natahuje k šíji koně, k noze apod.;
d) vizuální stimulací, děti sledují cíle v okolí i na koni.
3. ovlivnění spasticity dolních končetin:
42
a) v první fázi se provádí polohování flektovaných dolních končetin v
kolenních kloubech na stojícím a později kráčejícím koni. Kolenní i ramenní
klouby je možno lehce fixovat;
b) optimální sed se nacvičuje v další fázi. Krok koně se nepřerušuje, ani když
se pacient mírně předkloní. Při přerušení kroku dochází k původní spasticitě
dolních končetin.
4. korigování pacienta do korektního a optimálního sedu a jeho udržování v těžišti
koně se provádí nejprve na stojícím koni, později v kroku. Dítě se nejdříve drží madel,
později má ruce volně spuštěny podél těla.
5. stimulační polohování se využívá u kojenců a batolat, kdy dítě se polohuje
podle věku a klinického obrazu.
Dlouhodobý hipoterapeutický plán se zaměřuje na:
1. facilitování korektního sedu:
a) děti se ve stoji, později v kroku koně drží madel, postupně ruce volně
pokládá na stehna;
b) působení hipoterapie v korektním sedu se prodlužuje a tím se dosahuje
souladu pacienta s pohybem koně. Cvičí se na velkém kruhu a po dosažení
pozice rukama na stehnech v korektním sedu se kruh může zmenšit, nebo přejít
na nerovný terén;
2. facilitace stoje a chůze, kdy se využívá střídání sedu s třmeny a bez nich.
3. dechová cvičení, kdy kvůli lepšímu uvolnění si děti v rytmu kroku koně zpívají,
povídají, počítají kroky atd.
4. u kojenců a batolat se pokračuje v stimulačním polohování koni (HOLLÝ et al.,
2005).
43
5.1.2 Spastická hemiparéza
cílem u těchto dětí je dosáhnout tělové symetrie, koordinace pohybů trupu,
zlepšení funkce postižené horní a dolní končetiny, úpravy svalového tonusu, edukace
chůze a zlepšení postižené úchopové schopnosti.
Krátkodobý hipoterapeutický plán se zaměřuje:
1. navázání verbálního a nonverbální kontaktu dítěte s koněm.
2. aktivování senzorických stimulů:
a) vestibulárních, kdy cílem je pacientovo vnímání zrychlení a zpomalení
pohybu;
b) proprioreceptorů, dítě natahuje symetricky obě ruce na krk koně, pak se
asymetricky natahuje k jedné straně a druhé straně;
c) taktilních stimulů, dítě hladí hřívu a srst koně nejprve zdravou rukou,
později postiženou;
d) vizuálních stimulů, dítě se dívá koni mezi uši a soustředí se na směr kroku
koně.
3. terapeut se soustředí na symetrický sed na obou sedacích kostech.
4. stimulační polohování u kojenců a batolat.
Dlouhodobý hipoterapeutický plán se zaměřuje na:
1. facilitování korektního sedu, kdy sed se upravuje na stojícím koni, později v
kroku v přímém směru v pomalejším tempu kroku koně. Po dosáhnutí korektního sedu
se navodí normální rytmický krok koně a terapeut opět koriguje sed. Děti se spastickou
hemiparézou musí však častěji odpočívat, protože se rychle unaví.
2. prodlužování působení hipoterapie v korektním sedu, kdy je důležité vyvarovat
se nadměrnému zapojení a fixaci patologických reakcí. Proto v kroku na kruhu má být
pacient otočený svou postiženou stranou těla dovnitř kruhu. Strany se však musí střídat
z důvodu vzniku další asymetrie facilitací zdravé stany. Terapeut musí tedy citlivě
zvažovat změny stran a obě strany vhodně zapojovat do aktivity.
44
3. optimální ovlivnění stoje a chůze, kdy se opět využívá střídání sedu s třmeny a
bez nich.
4. facilitace stereotypu dýchání, kdy se využívá k prohloubení dýchání zpěv,
mluvení s terapeutem při kroku na koni. Děti s hemiparézou mají postiženu souhru
bránice s pomocnými svaly.
5. u kojenců a batolat se pokračuje ve stimulačním polohování podle vývojového
věku a klinického obrazu koni (HOLLÝ et al., 2005).
5.1.3 Spastická quadruparéza
Cílem je optimalizace svalového tonusu pacienta, zlepšení stability sedu, stoje,
chůze, s důrazem na držení hlavy a trupu, zlepšení úchopu a koordinace pohybu.
Krátkodobý hipoterapeutický plán se zaměřuje na:
1. navázání verbálního a nonverbálního kontaktu dítěte s koněm.
2. polohování dítěte na koni a úpravu jeho spasticity. Nejčastěji se využívá poloha
v leže na hřbetě, hlavou nad lumbosakrální oblastí koně a nohy nad šíjí. Polohuje se i
příčně na břiše pacienta. Po uvolnění spasticity se využívá asistovaný sed.
3. aktivaci senzorických stimulů:
a) dítě sedí vysoko, zvyšuje se jeho pozornost a aktivuje činnost vestibulárního
systému;
b) proprioceptivní stimulace, dítě natahuje ruku k šíji koně a k noze;
c) taktilní stimulace, dítě hladí hřívu a srst koně;
d) vizuální stimulace, dítě sleduje cíl na koni, přitom se snaží správně držet
hlavu a trup.
Dlouhodobý hipoterapeutický plán se zaměřuje na:
1. symetrický sed dítěte v těžišti kráčejícího koně v sedě bez třmenů a držící se za
madla.
45
2. úpravu spasticity příčným a podélným polohováním dítěte na hřbetu koně.
3. úpravu stability sedu, kdy důraz je kladen na držení hlavy a trupu, využívá se
asistovaný sed, nebo stimulační polohování.
4. podle vývojového věku a klinického obrazu kojenců a batolat pokračujeme ve
stimulačním polohování koni (HOLLÝ et al., 2005).
46
6 HIPOTERAPEUTICKÁ STŘEDISKA
Vlastním areálem se může pochlubit jen velmi málo pracovišť. Nejčastěji se
setkáváme s variantou ustájení koně v jiné již existující stáji, nejčastěji sportovního
charakteru. Má to svá jistá pozitiva i negativa. Soužití handicapovaných a sportovních
jezdců je velmi přínosné, i když se ne vždy obejde bez konfliktů.
Hipoterapeutická centra musejí být vybavená některými nezbytnými prvky, jako je
ohrazená jízdárna, krytá hala, bezbariérové přístupy včetně bezbariérových přístupů na WC,
rampa pro nasedání a sesedání z koně, jezdecké přilby a madla různých typů.
I v prostorách střediska, které splňuje podmínky provozu hipoterapie,
bezbariérovost, personální zajištění a přípravu koně se můžeme setkat s problémy. K
nejčastějším patří: křížení se zájmy ostatních jezdců, přetížení personálu, přetížení koní,
onemocnění koní, nekázeň klientů, kdy hipoterapii berou jako pouhé svezení na koni a
podle toho jednají.
Co se týče bezpečnosti, tak mezi rizika patří v první řadě kůň. Klienta nejvíce
ohrožuje kousnutí, kopnutí a nervozita koně. S tím souvisejí další, jako je pohmoždění,
strach, vážnější úraz, pád nebo zranění.
Pro snížení rizik je důležitý dobrý výcvik koně, stanovení jasných pravidel
provozu hipoterapie, používání bezpečnostních pomůcek a dobrá znalost zdravotních
stavů klientů, včetně možných komplikací. Nepostradatelnou součástí každého střediska
je lékárnička s vhodným vybavením a záznamová kniha úrazů (VELEMÍNSKÝ 2007).
6.1 Přehled vybraných hipoterapeutických center
V této práci je zařazen přehled pěti vybraných hipocenter v západních Čechách, z
nichž tři jsou členy České hiporehabilitační společnosti.
47
Název organizace ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉČE ZBŮCH
Zaměření hipoterapie, léčebně pedagogicko-psychologické ježdění
Člen ČHS ano
Zaměstnanci 2 fyzioterapeuti, 1 ošetřovatel koní
Lokace Zbůch
Počet koní 3
Věk klientů 5–18 let
Četnost návštěv 5x týdně
Podmínky přijetí
klienta
pouze pro klienty ústavu
Vybavenost objektu bezbariérovost, sociální zařízení, jízdárna, krytá hala,
nástupní rampa
Celoroční provoz ano
Název organizace HIPOCENTRUM JITŘENKA
Zaměření hipoterapie, LPPJ parajezdectví
Člen ČHS ano
Zaměstnanci fyzioterapeut, cvičitel jezdectví, dobrovolníci
Lokace Plzeň
Počet koní 10
Věk klientů děti od 1 roku, mládež, dospěli
Četnost návštěv 2–3x týdně
Podmínky přijetí
klienta
doporučení od lékaře, váha do 100 kg
Vybavenost objektu bezbariérovost, sociální zařízení, společenská místnost,
travnatá jízdárna, písková kruhovka, nástupní rampa,
parkoviště, možnost občerstvení
Celoroční provoz ano
48
Název organizace CALVEROVA FARMA – sdružení Podkůvka
Zaměření hipoterapie, léčebně pedagogicko-psychologické ježdění
Člen ČHS ano, registrována jako Farma Habartice
Zaměstnanci 1 fyzioterapeut, 1 hipolog, 2-3 další pracovníci
Lokace Habartice u Klatov
Počet koní 6
Věk klientů dle zájmu, ale spíše děti
Četnost návštěv 1–2x týdně
Podmínky přijetí
klienta
vyplněný formulář od lékaře s diagnózou, doporučením a s
potvrzením o očkování proti tetanu
Vybavenost objektu bezbariérovost, sociální zařízení, společenská místnost,
místnost pro rehabilitační přípravu klienta, jízdárna, krytá
hala, nástupní rampa, možnost bezbariérového ubytování
klienta
Celoroční provoz ano
Název organizace JEZDECKÁ ŠKOLA KOZOLUPY
Zaměření hipoterapie, relaxační ježdění
Člen ČHS ne
Zaměstnanci fyzioterapeut, cvičitel jezdectví, 4 dobrovolníci na
profesionální úrovni
Lokace Kozolupy
Počet koní 5
Věk klientů od 6 měsíců
Četnost návštěv 2–3x týdně
Podmínky přijetí
klienta
doporučení od odborného lékaře
Vybavenost objektu písková jízdárna, krytá hala, parkoviště, mobilní rampa
Celoroční provoz ano
49
Název organizace JEZDECKÁ SPOLEČNOST PLZEŇ – BORY (JSPB)
Zaměření hipoterapie, paradrezúra
Člen ČHS ne
Zaměstnanci 1 fyzioterapeut, 2 hipologové
Lokace Plzeň
Počet koní 1
Věk klientů 4–25 let
Četnost návštěv 2x týdně
Podmínky přijetí
klienta
doporučení od lékaře a fyzioterapeuta
Vybavenost objektu bezbariérovost, sociální zařízení, společenská místnost,
místnost pro rehabilitační přípravu klienta, sprchy, jízdárna,
krytá hala, nástupní rampa, parkoviště
Celoroční provoz ano
50
ZÁVĚR
Hipoterapie má zvláštní postavení. Vkládají se do ní nesplnitelné naděje a
nevyužívají se prvky, v kterých je nepřekonatelná. Přístup k hipoterapii je a
pravděpodobně ještě asi dlouho bude nesjednocený. Na některých věcech je ale možné
shodnout se již dnes. Není možné zaměňovat hipoterapii a sportovní jízdu na koni. Je
třeba se zbavit setrvačného pohledu na koně jako na pouhé jezdecké zvíře a hledat
možnosti, které sice neodpovídají tradičnímu využití koně, ale přispívají k léčbě
postižených.
Zvířata mohou významně zlepšovat kvalitu života lidí, poskytovat jim praktickou
pomoc a účinně pomáhat v terapii. Vztah člověk – zvíře dokáže vyvolat pozitivní cítění
a myšlení. Pacient se těší na setkání se čtyřnohým kamarádem a zapomíná v jeho
přítomnosti na svá trápení. Koně berou jako kamaráda a obava, že spadnou, se
postupem času odbourá.
Jde o léčebnou metodu, která obsáhne velikou škálu diagnóz. Vede ke
znovuzískání často ztraceného pocitu vlastního těla a poskytuje nové možnosti v rámci
funkční schopnosti organismu.
Dětská mozková obrna je onemocněním neprogresivního charakteru, ale jeho
klinický obraz se věkem a vývojem centrální nervové soustavy mění. Proto je u takto
postižených osob celoživotní rehabilitace velmi důležitá. A ke zlepšení motorického a
posturálního vývoje dítěte s dětskou mozkovou obrnou se může dojít jedině propojením
několika rehabilitačních metod, mezi které hipoterapie určitě patří.
51
POUŽITÉ ZDROJE
Literatura
1. HERMANNOVÁ, H., 1998. Hiporehabilitace. Odborný tým a formy realizace
v praxi. Jezdectví 5/1998, s. 40, ISSN: 1210-5406.
2. HOLLÝ, K., HORNÁČEK, K., 2005. Hipoterapie. Léčba pomocí koně. OstravaMariánské
Hory: Montanex. ISBN: 80-7225-190-2.
3. JISKROVÁ, I. et al., 2010. Hiporehabilitace. Brno: Mendelova univerzita v Brně.
ISBN: 978-80-7375-390-0.
4. KOLÁŘ, P. et al., 2009. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén. ISBN: 978-80-
7262-657-1.
5. KOMÁREK, V. et al., 2008. Dětská neurologie. Vybrané kapitoly. Druhé vydání.
Praha: Galén. ISBN: 978-80-7262-492-8.
6. KRAUS, J. et al., 2005. Dětská mozková obrna. Praha: Grada Publishing, a.s.,
ISBN: 80-242-1018-8.
7. KULICHOVÁ, J. et al., 1995. Hiporehabilitace. Praha: Nadace OF.
8. LESNÝ, I., 1985. Dětská mozková obrna ze stanoviska neurologa. Praha:
AVICENUM, zdravotnické nakladatelství, n.p. ISBN: 08-088-85.
9. MAREŠOVÁ, E. et al., 2011. Dětská mozková obrna. Možnosti a hranice včasné
diagnostiky a terapie. Praha: Galén. ISBN: 978-80-7262-703-5.
10. NERANDŽIČ, Z., 2006. Animoterapie aneb jak nás zvířata umí léčit. Praha:
Albatros. ISBN: 80-00-01809-8.
11. OŠLEJŠKOVÁ, H. (ed.), 2011. Učebnice speciální dětské neurologie pro studenty
4. a 5. Ročníku LF MU s rozšířenou výukou pediatrie. Brno: Masarykova
univerzita. ISBN: 978-80-210-5659-6.
12. SEIDL, Z., 2008. Neurologie pro nelékařské zdravotnické obory. Praha: Grada
Publishing, a.s.. ISBN: 978-80-247-2733-2.
13. VELEMÍNSKÝ, M. (ed.), 2007. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České
Budějovice: DONA. ISBN: 978-80-7322-109-6.
14. VIEL, F., 2009. Význam hipoterapie. In: DVOŘÁKOVÁ, T. (ed.), 2009. Sborník
přednášek 8. konference o hiporehabilitaci 26.9.2009 Brno. Praha: MSD. ISBN:
978-80-7392-111-8.
15. VOSÁTKOVÁ, A., 2007. Hiporehabilitace. In.: Velemínský, M. (ed.), 2007.
Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice: DONA. ISBN: 978-
80-7322-109-6.
52
Internetové zdroje
16. CASKOVÁ, V. Koniny – Aneb co by se mělo v učebnicích opravit. Equichannel.cz
[online]. [cit. dne 5.2.2011]. ISSN: 1213-0737. Dostupné z:
http://www.equichannel.cz/koniny-aneb-co-by-se-melo-v-ucebnicich-opravit
17. Hipoterapie – Caballinus, o.s. pro děti od dvou měsíců. Baby on line - praktický
průvodce moderních rodičů. Vše praktické o těhotenství, porodu, miminku i dítěti.
[online]. [cit. dne 5.2.2011]. ISSN: 1213-0737. Dostupné z:
http://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/psychomotoricky-vyvoj/hipoterapie-
caballinus-os.html
18. Informace o České hiporehabilitační společnosti. [cit. dne 5.2.2011]. Dostupné z:
http://hiporehabilitace-cr.cz/index.php/component/content/article/1-kdo-jsme.
19. LANTELME, V. et al.: Léčba koňmi: 3. Rozvoj hiporehabilitace v Čechách.
Equichannel.cz. [cit. dne 5.2.2011]. ISSN: 1213-0737. dostupné z:
http://www.equichannel.cz/lecba-konmi-3-rozvoj-hiporehabilitace-v-cechach
20. LANTELME, V. et al.: Léčba koňmi: 4. Rozdělení hiporehabilitace.
Equichannel.cz. [cit. dne 5.2.2011]. ISSN: 1213-0737. Dostupné z:
http://www.equichannel.cz/lecba-konmi-4-rozdeleni-hiporehabilitace?order=1
21. Seznam Hiporehabilitačních zařízení. [cit. dne 14.2.2011]. Dostupné z:
http://hiporehabilitace.unas.cz/kraj.php?kraj=Plze%F2sk%FD
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha A – Nákres mechanického koně vytvořeného Švédem G. Zanderem v roce
1890..........................................................................................................................I
Příloha B – Asistovaný sed .....................................................................................II
Příloha C – Opora na předloktí.............................................................................. III
Příloha D – Rampa pro vozíčkáře .........................................................................IV
Příloha E – Hipoterapie u dětí ................................................................................ V
Příloha F – Samostatný sed ...................................................................................VI
Příloha G – Seznámení s koněm...........................................................................VII
I
PŘÍLOHA A – NÁKRES MECHANICKÉHO KONĚ
VYTVOŘENÉHO ŠVÉDEM G. ZANDEREM V ROCE 1890
dostupné z: http://www.oricomtech.com/projects/proj2/rygg93.jpe
II
PŘÍLOHA B – ASISTOVANÝ SED
dostupné z: http://iwoosh.rajce.idnes.cz/Kuba/#P1060231.JPG
III
PŘÍLOHA C – OPORA NA PŘEDLOKTÍ
Dostupné z:
http://www.krapet.ic.cz/index.php?mact=Gallery,m3,default,1&m3dir=Hipoterapie%25
202010&m3returnid=61&page=61
IV
PŘÍLOHA D – RAMPA PRO VOZÍČKÁŘE
dostupné z: http://www.olomouc.eu/phprs/view.php?cisloclanku=2006061901
V
PŘÍLOHA E – HIPOTERAPIE U DĚTÍ
dostupné z: http://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/psychomotoricky-vyvoj/hipoterapie-
caballinus-os.html
VI
PŘÍLOHA F – SAMOSTATNÝ SED
dostupné z: http://www2.os-luka.com/cs/mdl/info/sportovni-vikend-v-sedle-koni-1
VII
PŘÍLOHA G – SEZNÁMENÍ S KONĚM
dostupné z: http://www.ryzacek.com/fotogalerieaktivity1.html