VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ, o. p. s., PRAHA 5
HISTORIE VOJENSKÉ NEMOCNICE OLOMOUC
(KLÁŠTERNÍ HRADISKO)
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
TOMÁŠ GALIČEK
Stupeň vzdělání: bakalář
Název studijního oboru: Všeobecná sestra
Vedoucí práce: PhDr. Dušan Sysel PhD., MPH
Praha 2014
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a všechny použité
zdroje literatury jsem uvedl v seznamu použité literatury.
Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své bakalářské práce ke studijním
účelům.
V Praze dne 31. 5. 2014 podpis
ABSTRAKT
GALIČEK, Tomáš. Historie Vojenské nemocnice Olomouc (Klášterní Hradisko).
Vysoká škola zdravotnická, o. p. s. Stupeň kvalifikace: Bakalář (Bc.). Vedoucí práce:
PhDr. Dušan Sysel, PhD., MPH. Praha. 2014. 60 s.
.
Tématem bakalářské práce je historie Vojenské nemocnice Olomouc (Klášterní
Hradisko). Práce je založena na sběru, zpracování, utřídění a podání historických fakt.
Tato fakta nevypovídají pouze o historii objektu a Vojenské nemocnici v Olomouci,
ale také částečně nastiňují lidské myšlení v různých obdobích minulého tisíciletí.
Z textu lze vyčíst, jakými někdy možná radostnými, ale hlavně strastnými chvílemi
procházelo obyvatelstvo Olomouce a jejího blízkého i vzdáleného okolí. V práci lze
vypozorovat vývoj vojenského zdravotnictví i ošetřovatelství. Cílem práce je podat
ucelený náhled na historii Vojenské nemocnice v Olomouci, na vývoj vojenského
zdravotnictví a na celkovou historii Klášterního Hradiska.
Klíčová slova
Historie. Klášterní Hradisko. Vojenská nemocnice Olomouc.
ABSTRACT
GALIČEK, Tomáš. History of Military Hospital in Olomouc (Klášterní Hradisko). The
college of Nursing, o. p. s. Degree of qualification : Bachelor (Bc). Tutor: PhDr. Dušan
Sysel, PhD., MPH. Praha. 2014. 60 pages.
The topic of this bachelor thesis is dealing with the history of Military Hospital in
Olomouc (commonly called Klášterní Hradisko). The thesis is based on data collection,
processing and ordering and also the historical facts are given here. These facts are not
only pointing out at the history of the object and hospital themselves, but they are
partially showing the mind of a mankind in various periods of the last millennium. As
can be seen from the content, not only the happy moments but mainly the distress were
a part of everyday life of inhabitants in Olomouc and its near and far neighbourhood.
Moreover, the progress of military healthservice and nursing is desribed in this thesis.
The purpose of this work is to give a complex overview about Military Hospital in
Olomouc, to describe the military healthservice progress and to show the entire history
of Klášterní Hradisko.
Key words
History. Klášterní Hardisko. Military Hospital in Olomouc.
PŘEDMLUVA
K napsání této práce mne vedl fakt, že jsem ve Vojenské nemocnici Olomouc
zaměstnán již pátým rokem a o její historii vím jen velmi málo. Krásnou budovu
Klášterního Hradiska jsem vidíval každý pracovní den, ale neznal jsem její „radosti či
strasti“. Myslím si, že by byla škoda neznat historii tohoto skvostného a historicky
velmi významného objektu Klášterního Hradiska, ve kterém již přes 200 let sídlí
Vojenská Nemocnice. Chtěl bych vyjádřit poděkování PhDr. Dušanu Syslovi, PhD.,
MPH., který ochotně přijal vedení mé bakalářské práce a poskytoval mi velmi odborné,
příjemné a profesionální vedení. Dále bych velmi rád poděkoval za spolupráci, pomoc
a poskytnutí potřebných materiálů plk. MUDr. Luboši Dobešovi, Mgr. Haně Zrníkové,
Ing. Květoslavu Cupákovi, Monice Zábranské, DiS., a v neposlední řadě také rodině.
OBSAH
ÚVOD............................................................................................................................. 10
1 Historický vývoj Vojenské nemocnice Olomouc................................................ 11
1.1 Založení Klášterního Hradiska a osídlení benediktýny ................................... 11
1.2 Vypuzení Benediktýnů a nástup Premonstrátů ................................................ 14
1.3 Období Premonstrátů 1151–1784 .................................................................... 15
1.3.1 Stolování a stravování na Klášterním Hradisku a funkční členění objektu
18
1.4 Vztahy Klášterního Hradiska s městem Olomoucí .......................................... 19
1.5 Období od ukončení působení premonstrátů do vzniku Vojenské nemocnice
(1784–1802)................................................................................................................ 20
2 Vojenská Nemocnice Olomouc – Klášterní Hradisko ....................................... 21
2.1 Příčiny vniku vojenských nemocnic ................................................................ 21
2.2 Vznik Vojenské nemocnice Olomouc.............................................................. 22
2.3 Důvody přestěhování Vojenské nemocnice za hradby města Olomouc .......... 23
2.4 Napoleonské války a Vojenská nemocnice Olomouc...................................... 25
2.4.1 Bitva tří císařů........................................................................................... 25
2.4.2 Způsoby péče o raněné vojáky.................................................................. 25
2.4.3 Bitva u Wagramu a Znojma...................................................................... 27
2.4.4 Porážka napoleonské armády.................................................................... 28
2.5 Vývoj ošetřovatelského personálu a jeho výchova do roku 1802.................... 28
2.6 Vývoj vojenské lékárenské služby v Rakousku – Uhersku
a v samotné Vojenské nemocnici Olomouc............................................................... 32
2.7 Výcvik vojenských lékařů................................................................................ 33
2.7.1 Počty ošetřovaných vojáků v letech 1913–1914 ve VN Olomouc ........... 33
3 Zdravotnická činnost VN Olomouc..................................................................... 35
3.1 Období mezi napoleonskými válkami a 1. světovou válkou............................ 35
3.2 VN Olomouc a první světová válka (1914–1918) ........................................... 40
3.2.1 Rozvinutí zdravotní péče za válečného stavu........................................... 43
3.2.2 Epidemie střevních infekcí a nutnost rozšiřování kapacity infekčních
lůžek ve VN ............................................................................................................ 44
3.2.3 Protiepidemiologicá opatření VN Olomouc ............................................. 44
3.2.4 Zvyšování kapacity pro příjem raněných a nemocných ........................... 44
3.2.5 Organizace transportu zraněných.............................................................. 45
3.2.6 Zdravotní oddělení a výcvik zdravotnických pracovníků VN Olomouc.. 46
3.2.7 Zubní ambulatorium a počty nemocných ................................................. 47
3.3 Vojenská nemocnice Olomouc v období mezi první a druhou světovou válkou
(1918–1939)................................................................................................................ 50
3.4 Vojenská nemocnice Olomouc a druhá světová válka (1939–1945)............... 52
3.5 Vojenská nemocnice Olomouc po roce 1945................................................... 55
3.6 Vojenská nemocnice Olomouc v současné době ............................................. 56
3.7 Doporučení pro praxi ....................................................................................... 59
ZÁVĚR .......................................................................................................................... 60
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY......................................................................... 61
SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................... 63
Seznam tabulek:
Tabulka 1 Počty léčených na Klášterním Hradisku 1914–1918………………………48
Tabulka 2 Počty léčených v Zeměbranecké nemocnici 1913–1920…………………. 49
10
ÚVOD
Tématem bakalářské práce je Historie Vojenské nemocnice Olomouc (Klášterní
Hradisko). Toto téma není komplexně zpracováno v žádné dostupné literatuře.
Komplexním pohledem je myšleno propojení historie osídlení, historie budovy, historie
Vojenské nemocnice a zdravotnické pomoci. Toto téma bylo zvoleno z důvodu zájmu
o historii Vojenské nemocnice Olomouc. Cílem bakalářské práce je komplexní
historický pohled (v rozsahu bakalářské práce) na celkové fungování komplexu
Klášterního Hradiska (Vojenské nemocnice Olomouc). Nejen z pohledu osídlení,
historie budov, ale hlavně z pohledu významu zdravotnické pomoci celému okolí
v době míru i válek. Celá práce je v historicko-popisném stylu. Jednotlivé kapitoly jsou
zaměřeny na komplexní historický vývoj dnešní Vojenské nemocnice Olomouc sídlící
na Klášterním Hradisku.
11
1 Historický vývoj Vojenské nemocnice Olomouc
Klášterní Hradisko vzniklo téměř před tisícem let. Historický vývoj tohoto
objektu procházel různými obdobími klidu, která střídala období dobývání, ničení
a opětovného budování. Sídlily zde různé klášterní řády, byl zde seminář pro výchovu
kněží.
1.1 Založení Klášterního Hradiska a osídlení benediktýny
Hradisko - Hradiště (německy Hradisch) na Moravě u Olomouce. Dle pověsti
a některých domněnek bylo založeno roku 1030 Břetislavem I., knížetem českým
a markrabětem moravským, jako opevněný letohrádek. Byl věnován jeho manželce
Jitce ze Svinibrodu.
Břetislavův syn Ota I. Sličný, vévoda moravský, pocházející z olomoucké větve
Přemyslovců, společně se svou ženou Eufemií Uherskou na povolení papeže
Alexandra II. přeměnil tento letohrádek v roce 1078 na klášter benediktinský. Věnovali
jej nejblahoslavenější Marii Panně a sv. Štěpánovi. Přidali ke klášteru mnohé majetky
v okolí Olomouce i jinde. Byli sem povoláni benediktýni (není doložen původ, ale
předpokládá se Břevnovský klášter u Prahy).
Dne 3. února byla zakládací listina předána opatu Janovi z řádu
benediktýnského. Následovali jej opati Berman (1081-1115), Paulinus (1115-1136)
a Bohumil (1136-1150).
Činnost benediktýnského řádu byla v Čechách i na Moravě velmi těsně spjata
s vládnoucím rodem Přemyslovců. Proto se Hradisko jako rodinný klášter stalo
pohřebištěm olomouckých údělných knížat.
Protože byl klášter převážně dřevěný, kolem roku 1140 vyhořel [1, 2].
12
Zakládací listina z 3. února 1078 (úplný text)
Ve jménu svaté a nerozdílné trojice. Ota z boží milosti to, co jest. Prozíravý
obyčej dávných moudrých lidí ukázal, chce-li někdo něco zajistit kterékoliv osobě
ve vlastní domovině nebo rozhodl-li do budoucna něco upevnit, že to musí svěřit paměti
pod svědectvím knížat, biskupů, opatů, všech velmožů nebo ostatních šlechticů
a zároveň touto listinou.
A protože považuji tento obyčej za rozumný, požádal jsem já, kníže Ota,
o vyhotovení této listiny pro paměť a potvrzení v přítomnosti i budoucnosti.
Přeji si, aby všem křesťanům i přítomným i nepřítomným, i budoucím bylo
známo, že jsem s mou mně drahou manželkou, jménem Eufemií, zbudoval pro dar
odplaty na věčnosti podle zmíněného obyčeje s pomocí boží ke cti našeho spasitele pána
Ježíše Krista a svatého prvomučedníka Štěpána klášter, ležící u hradu Olomouce.
Ten jsme oba obdařili podle svých možností, já ze svého majetku, ona pak
z vlastního věna; polnostmi, lukami, lesy, oráči, vinaři, skotem, bravem, vepři, tažným
dobytkem a ostatními níže uvedenými nezbytnostmi.
Tato pak jsou jména vsí, které jsme dali svatému Štěpánovi do správy bratří
sloužících tam Bohu: První se jmenuje Kyselovice, druhá Roštín, třetí Hejčín, čtvrtá
újezd Lašťany, ohraničený potokem Loděnicí. Kromě těchto byl věnován dvůr, který
se nazývá Úsobrno, s přilehlými k němu vesnicemi se všemi obvyklými dávkami, jak
dříve platily své paní. Byl věnován i les, který se jmenuje Luboška.
(Náklo s tou podmínkou, aby ti, kteří se v něm rozhodnou bydlet, platili daň
a desátky svému Štěpánovi a aby vykonávali to, co rozkáže otec zmíněného kláštera,
zatímco ostatní pod vládou knížete se zabývají bojem nebo budují hrad nebo most nebo
pracují na jakýchkoliv nutných věcech. V Ústíně tři popluží, ve Stichovicích,
v Žarovicích, v Hradčanech, Těšeticích, Zlobicích, Bezměrově, Obědkovicích
a Čelčicích 1, v Prusech 2, v Sušicích 1, v Bohuňovicích, Liboši, Popovicích,
Želechovicích, Žadlovicích a Topolanech 2, v Tážalech, Žeravicích 1 poluží, v Senici
a Hněvotíně 1, v Hrušce, Březovicích, Uněticích a Chomoutově 1 popluží se všemi
povinnostmi.) - tento tzv. Nákelský odstavec byl vsunut asi ve 30. letech 13. století.
13
Dále byl věnován šestý denár z Olšavy a šestý denár z mostu Břeclavě, z cesty
pak vedoucí do Polska u hradu Hradce šestý denár a desátý denár z ražby mince. Dále
pak byly věnovány dva rybníky, jeden se jménem Vydoma, druhý se jménem Tekalec.
Z otrocké čeledi Suda se synem, Těsata se synem, Milej se synem, Kříšťan se synem,
Bečan se třemi syny, Miroš s bratrem Ostojem, dva pekaři, dva kuchaři, dva topiči pro
jizby, dva ševci, dva výrobci misek a číší, dva hrnčíři, dva nádeníci.
A je třeba vědět, že z těch, které jsme vypočítali, jsou jedni otroci a druhé
je třeba uvést do otroctví za peníze. Čtyři rybáři, sedm popluží s oráči; tyto vesměs
je třeba koupit a za hlavu každého zaplatit tři sta denárů s tou podmínkou, aby ten
z nich, kdo by se chtěl vybavit z otroctví, vrátil sumu, která za něho byla zaplacena
a aby za tu sumu byl stejným způsobem koupen jiný.
Dále jsme darovali deset krav se skotákem, sto vepřů s pastuchou, dvě stě ovcí
s dvěma ovčáky a jejich syny, čtyřicet kobyl se třemi křebci a dvěma pacholky.
Má manželka chce celé jmění a výbavu ze svého věna, což je v její pravomoci,
rozdělit takto: bude-li mít syna vedle té dcery, kterou nyní má a která má jméno
Bohuslava, ať mezi sebou po její smrti rozdělí polovinu, druhá polovina však
ať připadne svatému Štěpánovi pro spásu její duše; nenarodí-li se však syn a Bohuslava
se provdá, ať svatý Štěpán má všechno i se skotem, bravem, ostatními zvířaty a jejich
pastýři, vinaři, oráči a ostatním různým majetkem.
Aby však můj dar a postoupení zůstaly nezvratné i v budoucím věku, dal jsem jej
jmenovitě potvrdit svědectví některých osob: knížete Vratislava, biskupa Jan, opatů:
Menharta a Víta, kaplanů: Svatobora, Benedikta, Petra a benedikta, velmožů: Smila,
Předy, Miloty a Bezespora a svědectvím jiných, jejichž výčet jmen je dlouhý.
Kdyby se snad někdo z těch svědků, kteří ve jmenované záležitosti poskytli
svědectví, odvážili něco vynechat, ať je stižen prokletím všemohoucího Boha a svatého
prvomučedníka Štěpána a vyobcováním z církve od biskupa Jana, světitele tohoto
kláštera.
14
Toto bylo ujednáno roku po vtělení Páně tisícího sedmdesátého osmého,
ve 4. epaktě, 7. konkurentě, 1. indikaci. Toto privilegium bylo dáno Janovi, prvnímu
opatu tohoto kláštera, 3. dne před nonami únorovými při posvěcení kostela.
Amen [3, s. 16, 17].
Benediktýni měli i svého letopisce bratra Hildegarda, byl to břitký a bezohledný
spisovatel, který nešetřil ani olomouckého biskupa Zdíka [1].
1.2 Vypuzení Benediktýnů a nástup Premonstrátů
Za Oty III. a biskupa Jindřicha Zdíka byli benediktýni vypuzeni (1151) a klášter
se stal na dlouhou dobu baštou a sídlem významného a mocného řádu premonstrátů.
Přišli sem ze Steinfeldu (Litomyšle) a Strahova. Premonstráti byli proslaveni a známi
jako zbožní řeholníci a učenci. Z těchto důvodů byli voleni za rádce knížat a byli
povyšováni na biskupské stolce.
Dle pověsti za toto vypuzení benediktýnů může jeden fráter, který se dopustil
skutku, který měl za následek vyhlazení všech obyvatel kláštera. Tuto pověst
zaznamenává ve své knize Pověsti a události města Olomouce z roku 1892 Willibald
Müller. Kněžna Durancie, manželka Oty III., šla podzemní chodbou z hradu
Olomouckého do kláštera na ranní pobožnost, byla zneuctěna polibkem od jednoho
benediktýnského frátra, který tam čekal na kněžninu služebnou. Na její stížnost
markrabí Oto III. svolal mnichy, dotazoval se jich, jaký trest zaslouží ten, který
se takového činu dopustil? Dostal prý jednoznačnou odpověď, že zasluhuje, aby byl
za živa zazděn. Tak prý byli dne 13. prosince 1149 všichni benediktýni za živa zazděni.
Za tento čin prý byl Oto III. dán do klatby, které byl zbaven, když klášter odevzdal roku
1151 strahovským premonstrátům.
Ještě před touto událostí byl klášter zpustošen od českého knížete Soběslava
a část mnichů klášter opustila a odešla do Opatovického kláštera v Čechách. Touto
dobou probíhaly i reformy dle nových benediktýnských předpisů, což bylo snad také
příležitostí pro Otu III., aby benediktýny vypudil [1, 4].
15
1.3 Období Premonstrátů 1151–1784
V tomto období bylo Hradisko baštou premonstrátů. Jeho topografická poloha
proti sídelnímu a katedrálnímu městu a jeho osamocenost jej předurčovala
a propůjčovala mu zvláštní význam. Hradisko zůstávalo samo pro sebe. Jeho opati
a bratři byli Češi. Ale Olomouc podléhala německé kolonizaci, měšťanskému duchu
a moci olomouckých biskupů. Z toho plyne, že premonstrátský řád měl v dějinách
českých velký kulturní význam. Proto byli učenci a řeholníci voleni za rádce knížat
a povyšováni na stolce biskupské. Hradišťské opatství podléhalo dozoru strahovskému
z Prahy, odkud pocházeli. Bylo zde celkem 58 opatů [2].
Klášter měl velmi pohnutou historii. V roce 1161 v bojích knížete Soběslava
proti králi Vratislavovi byl klášter zpustošen.
Roku 1179 byla ukončena stavba nového klášterního kostela.
Opat Bonifác (1216-1223) dal vybudovat hospital pro nemocné a přestárlé.
V roce 1241 za opata Roberta I. postihl Hradisko strašný vpád Tatarů do Evropy.
Tataři učinili na klášter 3x útok, který byl vždy odražen. Tataři klášter zapálili. Bratři
oheň nebyli schopni uhasit. Při útěku z hořící budovy jich velký počet zahynul.
Po odchodu Tatarů byl klášter olomouckými občany spálen. Opat Robert se snažil
napravit škody způsobené Tatary. Byl ve své snaze podporován českými králi
Václavem a Přemyslem Otakarem. Opat Robert klášter opatřil náspy, vystavěl znovu
chrám a vybavil jej vzácným kostelním vybavením, rouchy a zvony. Zřídil v klášteře
šest kapliček, mezi kterými byla i kaple sv. Štěpána, což je nynější kostel sv. Štěpána.
V roce 1269 přenesl opat Budiš slavnostním způsobem tělesné pozůstatky
zakladatele kláštera markraběte Oty a jeho manželky Eufemie do nově postaveného
chrámu a pochoval je tam.
Opat Tervard byl dobrý hospodář a hmotně klášter značně zabezpečil.
Opata Václava Hřivnáče z Horky (1412-1433) stihla husitská bouře poprvé
v roce 1429 a podruhé v roce 1432. Zrádný lorik kláštera vydal husitům klášter.
16
Řeholníci byli povražděni a opat Václav byl při přelézání klášterní zdi zajat.
Po odchodu husitů vrazili Olomoučtí občané do kláštera a zpustošili vše, až na klášterní
kapli sv. Štěpána. Tělesné pozůstatky zakladatelů a opatů rozházeli. Nešťastný opat
zemřel v bídě a nouzi.
Opat Mikuláš I. Kubík (1446-1461) a opat Mikuláš II. Rys opravili většinu
z toho, co husité poničili. Opat Kubík zřídil na předměstí budovu určenou pro
řeholníky.
Opat Jiří II. (1461-1478) oblíbený u krále Jiřího z Poděbrad, zvelebil za královy
podpory klášter a obehnal jej celý náspy a příkopy. Toto opevnění zanedlouho využil
sám král Jiří z Poděbrad, když tam našel útočiště před nástrahami uherského krále
Matyáše Korvína. Rok a půl odolával klášter pod velením V. Šťastného zástupům krále
Matyáše, až byl v roce 1481 klášter předán za čestných podmínek Olomoučanům, kteří
klášter úplně poničili.
Opat Jan I. Hiezko z Litové (1497-1502) znovu zřídil klášterní budovu.
Opat Benedikt I. (1549-1556) rozmnožil klášterní statky, zřídil v klášteře
2 chodby, novou kuchyni, postavil pivovar na sever od kláštera a zvýšil hmotný
blahobyt kláštera.
Opat Kašpar z Litovle (1556-1576) obnovil v roce 1560 celou klášterní budovu,
opatřil ji novou věží se souhlasně znějícími zvony. Postavil refektář a rozmnožil statky
kláštera.
Jiří III. Pavorin z Pavorinu (1594-1608) vynikal hospodárností a přísnou kázní.
Zacelil hluboké rány způsobené marnotratností opata Jana IV. Poniatovského
z Poniatova. Hospodářství zvelebil a upevnil řeholní kázeň. Hmotně klášter povznesl.
Za Jiřího IV. Leodegarius-a (1612-1628) v dobách českého povstání se dostal
majetek kláštera do rukou světských, poklad kostelní byl vyloupen, opat byl uvězněn
a ostatní bratři unikli do Polska a Bavor.
17
Za opata Jakuba Godina (1641-1647) byl klášter roku 1642 přepaden Švédy,
spálen i s knihovnou a archivem, jen poklad klášterní byl zachráněn. Klášterní statky
byly zpustošeny. Řeholníci utekli.
Opat Tomáš II. Olšanský (1657-1666) proslulý moudrostí. Znovu klášter učinil
obyvatelným, postavil konventní stavení z větší části od základů. Opatřil věž novými
zvony a vyzdobil chrám.
Opat Bedřich III. Sadlecius (Sedlák) (1666–1671) nechal zbudovat základ pro
velkolepý chrám na sv. Kopečku u Olomouce. V chrámu usídlil řád premonstrátů.
Opat Norbert želecký z Počenic (1679–1709) byl výtečným hospodářem. Dal
vystavět bohatou knihovnu, která byla vyzdobena štukem, malbami a mramorovou
podlahou. Dokončil klášterní budovu a nechal ji ozdobit malbami tehdejších mistrů.
V roce 1705 nechal postavit novou kostelní věž. Na sv. Kopečku postavil hospic pro
kaplany, spitál - dům pro chudé a úhlednou hospodu pro poutníky. Upravil řeholní
kázeň. Zvýšil jmění kláštera. Opatřil na 300 obrazů výtečných mistrů malířů.
Opat Benedikt II. Bönisch (1714–1721) zřídil novou hrobku pro opaty
a zakladatele kláštera. Nechal vybudovat figurální kůr, zákristii a nový dvůr. Na
sv. Kopečku zřídil stavení pro preláta, převora a tamější konvent. V roce 1715 vypukl
v klášteře požár, který zničil nejen celou prelátní budovu, ale také celou sbírku obrazů
(uvedenou výše) v ceně 12.000 zlatých.
Opat Robert II. Sancius (1721–1732) zveleboval chrám na sv. Kopečku. Zřídil
zde nový hlavní oltář, postavil velkolepé varhany, opatřil vzácné kostelní náčiní
a pořídil roucha. V roce 1726 položil základní kámen k pozdější budově prelaturní
(prelatura – reprezentativní sídlo opata). Stavba byla dokončena roku 1735.
Opat Pavel III. Ferdinand Václavík (1741–1784) byl nejslavnější a také poslední
opat, který nejen rozmnožil klášterní statky, ale také v roce 1742 dokončil zařízení
prelaturní budovy. Tato stavba stála 119.225 zlatých. V první době jeho panování
obsadili v roce 1742 Prusové klášter a zavlekli do Kisy převora a jednoho konventníma,
až do doby zaplacení výpalného.
18
V roce 1751 proběhla pompézní oslava šestistého výročí příchodu Premonstrátů
na Hradisko.
Dne 6. – 9. září navštívila Hradisko Marie Terezie.
Roku 1758 – bylo hradisko obléháno pruskými vojsky – pobořeny okolní
budovy přiléhající k hradisku.
Roku 1759 při vpádu Tatarů byl objekt využíván jak dočasná vojenská
nemocnice.
Dne 21. srpna 1784 svolal opat Pavel III. Z pozice generálního vikáře řádu
provinciálního kapitolu do kláštera. Účinek kapitoly zmařila vláda, která vydala
18. srpna 1784 komisi, která předala opatu Pavlu III. dekret o zrušení kláštera.
Komise zabavila veškeré klášterní statky. Zabavila také veškeré skvosty a stříbro
vážící dohromady 13 centů. Vše bylo odvezeno do Brna. Většina statků připadla
náboženské matici (náboženský fond).
Poslední bohoslužba byla roku 1785, poté se duchovní odebrali na sv. Kopeček
[1, 3, 5].
1.3.1 Stolování a stravování na Klášterním Hradisku a funkční členění objektu
Stolování a stravování
Byly zde tři kuchyně a čtyři jídelny. V objektu byla pekárna se dvěma pecemi
a byla zde i samostatná cukrářská pekárna v hospodářském dvoře. Řadoví mniši měli
dispozici konventní kuchyni a sousedící konventní refektář v přízemí severního křídla.
Pro potřeby opata a jeho hostí pak sloužila kuchyně prelátská v přízemí prelatury, která
byla spojena schodištěm se sálem a jídelnami v 1. poschodí. V přízemí poblíž
jihozápadní věže byla úřednická jídelna, která sloužila osobám spravujícím klášter.
V klášteře byla i bednárna s mistrem bednářem, který spravoval vinný sklep. Byl
zde i pivní podomek, povinnosti pivního podomka vyplývají již z názvu jeho funkce.
V přízemí prelatury byl výčep vína a byt výčepního.
19
O významu stravování hovoří i fakt, že na Hradisku byl poprvé v českých
zemích pěstován květák. Snědli zde posledního moravského bobra a v odpadní jámě
prelátovy kuchyně byly nalezeny lastury mořských mlžů – ústřic [3].
Funkční členění objektu
Areál byl funkčně rozdělen na dvě části – prelaturu a konvent. Prelatura je trakt
obklopující první nádvoří z jeho tří stran. A to sice severní, východní a západní. Byly
v ní audienční a hostinské pokoje, byl zde byt opata a správce (provizora), sklepmistra
a stavebního inspektora. Dále zde byly místnosti pro opatovy sluhy a materiální správa
kláštera. V suterénech byla bednárna a purkrabský kvelb (sklep), byly zde ubytovací
cely alumnů.
Konvent navazoval na střední trakt, který byl tvořen kostelem a knihovnou
ze severu, a obklopoval druhé, třetí a čtvrté nádvoří. Do prostor konventu byl vchod pod
střední věží, zde sídlil fortnýř (dnes nazýván vrátný). Třetí nádvoří mělo charakter
rajského dvora, byly zde arkády po obvodu a studna uprostřed. Špitál byl v přízemí
východního křídla. Knihovna a Kostel Panny Marie byly spojovacím článkem obou
částí. Přízemní část severního traktu z části suterénu sloužily pro účely konventní
kuchyně a sloužily též jako jídelna. V prvním patře byly cely řeholníků a noviců, byly
zde také místnosti sloužící řeholnímu životu. Byla zde i škola kostelních zpěváků,
takzvaných alumnů. V suterénu byla pekárna, spíže a sklady, byly zde také cely pro
choromyslné mnichy [3].
1.4 Vztahy Klášterního Hradiska s městem Olomoucí
Vztahy kláštera byly mnohokrát v průběhu času napjaté. Mohl za to snad
i poměrný blahobyt zdejších mnichů, kteří byli díky velkému majetku velmi dobře
materiálně zajištěni. V obdobích válečných konfliktů byl opevněný klášter ideálním
místem, kde se dala vybudovat základna k obléhání města Olomouce. V období
posledních sta let existence kláštera vznikaly i rozpory s olomouckými biskupy, protože
premonstráti byli něco jako „církev v církvi“. Bylo to zapříčiněno tím, že na svých
majetcích prováděli i duchovní správu svých poddaných a ti se vymykali centralizované
20
správě katolickou církví. Na své farnosti premonstráti dosazovali duchovní podle své
vůle [3].
1.5 Období od ukončení působení premonstrátů do vzniku Vojenské
nemocnice (1784–1802)
Reformami Josefa II. byl v roce 1784 klášter přeměněn na generální seminář pro
výuku kněžích. Vicerektorem a rektorem byl v letech 1787–1790 Josef Dobrovský.
Z tohoto období pochází deska na průčelí. Je zde napsáno: „Instructioni cleri
religionis firmamento vovit Joseph II. August. Anno MDCCLXXXV“, což je
v překladu „Pro vzdělání kléru a upevnění náboženství ustanovil Josef II. léta 1785“
21
2 Vojenská Nemocnice Olomouc – Klášterní Hradisko
Vojenská nemocnice Olomouc byla zřízena v květnu roku 1748 přímo
v Olomouci. Tato Vojenská nemocnice byla vůbec první vojenskou nemocnicí
v českých zemích.
V lednu roku 1802 byla po 54 letech Vojenská nemocnice přestěhována
na Klášterní Hradisko. [6] Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku byla zprvu
polní nemocnicí, po skončení napoleonských válek se roku 1850 stala nemocnicí
posádkovou.
Klášterní Hradisko leží na severovýchod od Olomouce. Nynější barokní objekt
byl postaven v letech 1659–1738. Tuto stavbu navrhli architekti
Giovanni Pietro Tencalla, podle kterého proběhlo celkové řešení objektu – dle jeho
návrhu postaven konvent a Domenico Martinelli, který navrhl detailní řešení prelatury.
[3] Prelatura je jižní část Klášterního Hradiska a je zároveň asi nejokrasnější
a nejreprezentativnější částí celého objektu. Prelatura měří 98,5 metru [1].
2.1 Příčiny vniku vojenských nemocnic
Hlavní důvody vzniku všech vojenských nemocnic tkví v pomoci zraněným
vojákům, kteří utrpí zranění v boji, ve válce. V klidném období míru byla a je činnost
vojenských nemocnic zaměřena na výcvik zdravotnický. Zdravotnický výcvik
příslušníků armády a záloh tak, aby byl stát po zdravotnické stránce připraven
na ohrožení nepřítelem, a také, aby byli k dispozici vycvičení občané v případě
nečekaných přírodních a jiných katastrof. Úspěšnost zdravotnické pomoci je dána
odbornou úrovní zachránců, ale ani ta nejlepší, nejvíce odborná a specializovaná pomoc
není schopna účinné záchrany, když se k raněnému nedostane včas.
V průběhu celého 18. století byly ve všech středoevropských zemích zakládány
vojenské nemocnice. Na jejich vzniku nenesl podíl ani bouřlivý pokrok v medicíně
a vojenském zdravotnictví, ani se na nich nepodílely humánní důvody, a už vůbec nemá
vliv soucit nad často umírajícími a raněnými vojáky. Důvody zakládání vojenských
22
nemocnic tkvěly ve strachu panovnických dvorů o vlastní zdraví a existenci. Důvodem
ohrožení panovnických dvorů v 15., 16. a 17. století byly územní požadavky některých
evropských států, které způsobovaly trvalý válečný stav. Všechny mírové smlouvy,
které byly v té době uzavřeny, se ukázaly být jen velmi krátkým příměřím. V tomto
období nastal obrovský technický rozvoj nových zbraňových systémů, které měly
na svědomí narůstající ztráty dobře vycvičených vojáků. To, že byla ve válce vyhrána
první bitva, již neznamenalo výhru v celé válce. Válečná období se prodlužovala
na roky i celá desetiletí. Zuřily stále pokračující bitvy, které byly jednou vyhrané a jindy
zase prohrané. Tudíž bylo nutno na pokračující válku neustále shánět nové zdroje.
Zdroje nejen materiální, ale především nahradit padlé vojáky novými vycvičenými.
V té době, ale lidské zdroje pro nábory nových povolanců docházely. Z výše uvedeného
plyne, že jedinou cestou k obnovení bojeschopné armády bylo léčení a vyléčení
zraněných vojáků, kteří se mohli vrátit zpět do války. Z těchto důvodů vznikaly
vojenské nemocnice [6].
2.2 Vznik Vojenské nemocnice Olomouc
Na území rakouského mocnářství byla první polní vojenská nemocnice založena
v roce 1715 maršálem princem Eugenem Savojským před Bělehradem. Tato nemocnice
byla určena k poskytování pomoci velkému počtu vojáků z nedalekého rakousko –
tureckého bojiště. Již v této době nastávalo a pokračovalo oslabování dosavadních
velmocenských pozic vídeňské vlády císaře Karla VI. Když Karel VI. zemřel, nastal
mezi evropskými státy boj o přeskupení mocenských pozic. Iniciativa byla vedena
především ze strany Pruska a Francie. Císařovna Marie Terezie po převzetí vlády
prohrála dvě po sobě následující války (roku 1740 a 1744), které vedla s pruským
králem Fridrichem II., ve kterých přišla o Slezsko a Kladsko. Tento zisk území
pruského krále Fridricha stále neuspokojoval. Měl v úmyslu získat Slezsko celé a při
nejmenším ještě celou Moravu. Vídeňskému panovnickému dvoru nezbývalo ni jiného,
než urychleně vybudovat obrannou pevnost před hrozící pruskou invazí. Pevnost byla
vybudována v nejohroženějším směru. Proto se Olomouc stala první a zároveň
nejdůležitější bastionovou pevností. A také z tohoto důvodu byla v květnu roku
23
1748 v Olomouci zřízena vojenská nemocnice. Tato vojenská nemocnice byla první
vojenskou nemocnicí v českých zemích [6].
2.3 Důvody přestěhování Vojenské nemocnice za hradby města
Olomouc
Dle předpokladů na sebe třetí Prusko–rakouská válka o sporná území nadala
dlouho čekat. Tato válka začala roku 1756. Opět začala vpádem pruských vojsk bez
vyhlášení války. Tato válka byla později nazvána Sedmiletá. V roce 1758 obklíčila
pruská armáda téměř dobudovanou bastionovou pevnost Olomouc a také Vojenské
nemocnice, sídlící uvnitř. V této době probíhaly ty hlavní často velmi úporné bitvy
mimo Olomouc. Bitvy probíhaly po celé střední a severní Moravě a ve Slezsku. Tyto
bitvy měly jedno společné, a sice obrovské množství těžce raněných a mrtvých vojáků
obou táborů. Ale Vojenská nemocnice, která byla připravena pomáhat, se nacházela
stále v obklíčení, z čehož plyne, že nemohla plnit své poslání.
K alespoň částečnému vyřešení tohoto nepřijatelného stavu padlo rozhodnutí
Marie Terezie na vytvoření provizorní vojenské polní nemocnice v budově
premonstrátní kanonie na Klášterním Hradisku, tedy mino hradby olomoucké pevnosti.
Rozhodnutí Marie Terezie bylo na popud generality. Císařovna i přes odpor
premonstrátů nařídila jejich urychlené vystěhování. Místnosti prelatury byly zapečetěny
a do místností konventu byla od 3. března 1759 nastěhována první rakouská polní
nemocnice, která byla pojmenována „Primárius seu capitale infirmorum militum
hospitale“. Již od dubna toho roku byly na Hradisko přiváženy desítky, stovky a někdy
až tisíce raněných vojáků, kteří pocházeli většinou z armády generála Laudona.
Naneštěstí bylo tehdejší ošetřování válečných zranění na velmi malé úrovni, úroveň
tehdejší rakouské medicíny zaostávala oproti světovému vývoji. Ještě je nutno dodat,
že k tomuto stavu nutno připočítat, že rychle vytvořená vojenská polní nemocnice
na Klášterním Hradisku neměla téměř žádný vlastní personál se zdravotnickým
vzděláním. Tudíž raněné vojáky ošetřovali rekonvalescenti nebo k tomu určení řadoví,
nevyškolení občané z nejbližšího okolí, popřípadě zde byli lidoví léčitelé, jen velmi
zřídka se zde vyskytli ranhojiči a lékaři. Z těchto důvodů byla na Hradisku obrovská
24
úmrtnost kolem 60 až 90% z celého počtu přivezených vojáků. Tato vysoká úmrtnost
byla v tehdejší době zdůvodňována zkaženou vodou a špatným vzduchem v prostorách
Klášterního Hradiska. Toto zdůvodnění odpovídalo tehdejším všeobecným znalostem,
ale ve skutečnosti toto zdůvodnění bylo pouze vykonstruované a krylo rakouskou
nepřipravenost na válku.
Polní nemocnice na Hradisku byla pouze rok, po této době se Prusové z Moravy
stáhli. V tomto období se doléčovala hrstka přeživších vojáků.
Neustálé neřešené problémy mezi panovnickými dvory v druhé polovině
18. a první polovině 19. století způsobily v Evropě neutuchající konflikty. Požadavky
na zbrojení, přezbrojování armády novými, lepšími a účinnějšími zbraněmi, narůstající
počty vojáků a současně vysoký žold, v neposlední řadě budování velmi drahých
nových obranných pevností v místech ohrožených Pruskem – toto vše si vynutilo
obrovské náklady. Vládnoucí panovníci se velmi zadlužili, z toho důvodu neúměrně
rostly daně, což vedlo u hlavních daňových poplatníků – měst a vesnic k vyčerpání
všech zdrojů. Osvícenský císař Josef II. vyřešil tuto problematiku nedostatku peněz pro
armádu takto: zrušil nejbohatší kláštery, jejich majetky vyvlastnil a budovy využil jako
kasárna pro vojáky.
Mezi jinými kláštery byla také v roce 1784 zrušena i bohatá kanonie
premonstrátů na Klášterním Hradisku a na Sv. Kopečku. Do budovy Klášterního
Hradiska byla umístěna zestátněná olomoucká teologická fakulta, která po čtyřech
letech dospěla ke krachu a byla zrušena. Monumentální komplex Klášterního Hradiska
byl předán vojenské správě, stejně jako ostatní olomoucké klášterní budovy zrušených
řádů. Armáda tuto budovu využila jako fortifikační skladiště pro vojenský materiál.
Koncem 18. století se Evropa dostala do víru myšlenek francouzské revoluce,
rozšiřovaných porevoluční Francií. Tyto myšlenky byly šířeny na „bodácích armády“.
Tato expanze francouzských vojsk se nevyhnula ani rakouskému mocnářství.
Cílevědomá, modernější a lépe vybavená francouzská armáda většinou své bitvy
vyhrávala. Pro Svatou říši národa německého nastalo období bojů pro zachování své
existence. Toto období se nazývá dobou napoleonských válek (1797–1815). Roku
1800 bylo Klášterní Hradisko uvolněno armádou a vznikl zde francouzský zajatecký
tábor.
25
Napoleonova armáda neustále postupovala a do ohrožení se začalo dostávat
i vlastní území Rakouska. V tu chvíli si tehdejší generalita vzpomněla na obklíčení
olomoucké Vojenské nemocnice za sedmileté války. Bylo nařízeno urychlené
přestěhování Vojenské nemocnice mimo olomoucké hradby. Za nejvhodnější místo
bylo určeno již vyzkoušené Klášterní Hradisko. V lednu 1802 tedy byla Vojenská
nemocnice přestěhována do objektu Klášterního Hradiska, kde je až doposud [6].
2.4 Napoleonské války a Vojenská nemocnice Olomouc
Na přelomu 18. a 19. století utrpěla rakouská armáda mnoho porážek
od napoleonských vojsk. Napoleon I. již jako francouzský císař nechal roku 1805
obsadit jižní Čechy, celé Rakousko i s Vídní, a také celou jižní Moravu včetně Brna.
Olomouckou stálou polní nemocnici na Klášterním Hradisku čekalo první velké
prověření [6].
2.4.1 Bitva tří císařů
Dne 2. prosince 1805 během pouhých šesti hodin vybojoval císař Napoleon
v tzv. Bitvě tří císařů své největší vítězství na území „Říše římskoněmecké“. V této
bitvě porazil se svou sedmdesátitisícovou armádou početnější devadesátitisícovou
armádu rakousko-ruskou. Tato bitva se do dějin zapsala svou nebývalou krvavostí.
Na bitevním poli zůstalo asi 25 000 až 35 000 mrtvých a těžce raněných vojáků.
Z tohoto počtu byli asi čtyři tisíce zraněných Francouzů a přes dvacet tisíc zraněných
rakouských a ruských vojáků. Naprosto odlišný byl způsob péče o raněné vojáky [6].
2.4.2 Způsoby péče o raněné vojáky
Francouzská armáda
Tato armáda měla nejlépe zorganizované zdravotnické zabezpečení. Tomuto
vděčí především díky vynikajícím schopnostem jejich geniálního hlavního armádního
lékaře (chirurga) Jeana Dominiqua Larreye (1766–1842). Tento lékař osobně vymyslel
zdravotnická nosítka používaná k odsunu raněných ze slavkovského bojiště. Největším
přínosem byli Larreyovy pohyblivé lazarety, nazývané „létající lazarety“, které přispěly
k záchraně a pomoci mnoha zraněným. Byla to pojízdná zdravotnická zařízení, z nichž
26
každé mělo přes 340 osob vycvičených jako zdravotníci, pomocný personál a tři
zkušené, vyškolené vojenské chirurgy. Tito již tehdy v bitvě u Slavkova pracovali dle
zásady „co nejvčasnějšího a pokud možno definitivního ošetření“. V té době
to znamenalo přímo na bojišti přímo amputovat střelami zničené končetiny. Po tomto
ošetření převáželi vojáky lehkými vozy do domovských lazaretů. Ve vojenských
nemocnicích zřízených Francouzi, které byly v blízkosti bojišť, byli ponecháváni pouze
ranění neschopné odsunu. Takovouto nemocnici zřídila Francouzská armáda v Brně
v budově biskupství. Tento nadprůměrně efektivní francouzský systém zdravotnické
pomoci byl po úpravách přijat všemi státy vedoucími válku v zemích vzdálených
od mateřské země. Tento systém byl také rozvinut a zdokonalen na maximum
americkou armádou za korejské války. Byla zde i vysoce specializovaná lékařská
pomoc poskytována co nejblíže bitevní linii.
Rakouská armáda
Tato armáda a obdobně i jiné evropské armády si vybudovaly jiný systém
vojenské zdravotnické pomoci. Tento systém se opíral o síť stálých vojenských
nemocnic. Každá z těchto stálých nemocnic měla přiděleno své spádové území. V době
války stálé vojenské nemocnice zřizovaly na svých spádových územích dočasné
pomocné a nouzové lazarety. Tyto lazarety byly jakýmisi filiálkami stálé nemocnice.
Stálá nemocnice je vybavovala materiálně i personálně. Tyto dočasné lazarety byly
obvykle zřizovány v prostorných budovách. Příkladem takovýchto budov jsou kláštery,
školy, zámky a budovy kasáren. Ještě v době bitvy u Slavkova však ještě bylo obvyklé
rozmísťování raněných do rodin po vesnických staveních. Dělo se tak z důvodu
nedostatečného množství vhodných budov, které by se nacházely na neokupovaném
rakouském území.
Středoevropský systém vojenské zdravotnické pomoci spočíval v poskytování
pouze nezbytné a nejčastěji život zachraňující pomoci přímo na bojišti. Definitivní
ošetření se provádělo až po složitém transportu raněného do stálé či do etablované
záložní vojenské nemocnice. Tento systém se s obměnami drží ve středoevropských
státech dodnes.
27
Vojenská nemocnice v Olomouci na Klášterním Hradisku rozvinula
v listopadu a prosinci roku 1805 záložní lazarety v okolí, např. v Uničově, Dlouhé
Loučce a v mnohých dalších městech a obcích. Péče v těchto záložních lazaretech byla
zajišťována místními lékaři nebo ranhojiči, ošetřovatelská péče byla přikázána místnímu
obyvatelstvu. Ještě v březnu roku 1806 ve filiálkách Vojenské nemocnice Olomouc
leželo přes 1 200 raněných z bitvy u Slavkova. Úmrtnost raněných z bitvy u Slavkova
byla 60 – 90%. Tato vysoká úmrtnost byla zapříčiněna opožděným zřizováním
vojenských nemocnic, špatným personálním a materiálním vybavením a v neposlední
řadě se na úmrtnosti velmi podílely epidemie střevních nakažlivých chorob, které byly
přítomny ve všech lazaretech po bitvě u Slavkova.
Carská ruská armáda
V době bitvy u Slavkova carská armáda stále spoléhala na pomoc civilního
obyvatelstva. Zvykem ve všech armádách v dřívějších staletích a tisíciletích bylo
ponechávat raněné a mrtvé na bitevních polích a spoléhat na místní obyvatele, že se
o ně postarají. Ruská armáda v tom nejlepším své raněné z bojiště u Slavkova odnášela
k okolním kostelům, kde je ponechávala místním obyvatelům na starosti.
Lékaři a chirurgové, kteří byli často uváděni v historii ruské medicíny, sloužili pouze
k ošetřování šlechty a hrstky vyšších důstojníků. Odbornost těchto lékařů zaostávala.
Jejich ošetřování spočívalo v sypání březového troudu nebo třené kalafuny do ran,
na rány přikládali smolné náplasti. Rány vyplňovali cupaninou a vázali různými cáry
odložených hadrů. O obyčejného vojáka se z ruské armády nepostaral nikdo. Těmto
zraněným vojákům občas poskytli pomoc Francouzi, ale nejčastěji končili v lazaretech
rakouské armády. Péči jim zajišťovali místní nadirigovaní občané, které řídil místní
ranhojič či lékař. Ti, kteří přežili epidemie střevních chorob, asimilovali mezi místní
moravské obyvatelstvo [6].
2.4.3 Bitva u Wagramu a Znojma
Rakousko utrpělo obrovské ztráty vojáků. Trvalo několik let, než se z těchto
ztrát Rakousko vzpamatovalo a byla obnovena armáda schopná odporu.
28
Při další bitvě s vojsky napoleonskými 5. a 6. června roku 1809 u Wagramu
a Znojma měla rakouská armáda na Moravě rozvinuto 6 velkých polních nemocnic
o kapacitě pěti tisíc lůžek. Ve Vojenské nemocnici Olomouc bylo k dispozici tisíc
volných lůžek. Tato kapacita tisíce lůžek byla, jak se záhy ukázalo, nedostačující.
Z důvodu nedostatku lůžek bylo nutno na Hradisku zbudovat dřevěné baráky. Tehdejší
filiálky Vojenské nemocnice Olomouc byly rozvinuty v Rokytnici, Veselíčku, Potštátu,
Odrách a jinde. V té době ve Vojenské nemocnici Olomouc a jejich filiálkách pracovalo
18 lékařů a 259 ošetřovatelů. Problémem byla malá odborná připravenost lékařů
a nedostatek lékařského personálu. V nouzi pomáhal Olomoucký profesor chirurgie
Dominik Waidele z ranhojičského učiliště. Tento profesor spolu se svými osmnácti
studenty na Hradisku převzal veškerou chirurgickou péči. I přes tuto nedocenitelnou
pomoc byla úmrtnost na Hradisku vysoká. Z 3 441 hospitalizovaných ze srpna roku
1809 bylo v prosinci roku 1809 jen 1 524 vojáků [6].
2.4.4 Porážka napoleonské armády
Napoleonská armáda byla poražena na vzdáleném místě od Olomouce a to sice
v „Bitvě národů“ v Lipsku. Tato bitva se uskutečnila 16.–18. října roku 1813. Nad
Napoleonem zvítězila spojená armáda rakousko-prusko-ruská. Celkově zde bojovalo
450 000 vojáků, celkový počet raněných dosahoval 34 000. Pro ošetření takového
obrovského počtu vojáků byla využita i vzdálená vojenská zařízení. Samozřejmě
i Vojenská nemocnice Olomouc společně se svými stále fungujícími filiálkami.
V prosinci roku 1813 bylo na Moravě hospitalizováno 13 000 zraněných vojáků.
Na Klášterním Hradisku jich bylo 2 731.
Velmi vysoká úmrtnost až 90% v bitvě u Slavkova sice poklesla pod
50% z bitvy u Lipska, ale tato čísla vyvolala požadavek na modernizaci rakouského
vojenského zdravotnictví [6].
2.5 Vývoj ošetřovatelského personálu a jeho výchova do roku 1802
V době zřízení nemocnice roku 1802 neexistovaly zvláštní vojenské oddíly
určené k vykonávání pomocné zdravotnické služby. Ve stálých zdravotnických
29
ústavech byli bráni za ošetřovatele invalidé a poloinvalidé. Za ošetřovatele v bitevním
poli pak byli bráni vojáci ze štábní pěchoty.
V roce 1808 armáda určila k službě v nemocnicích poddůstojníky a ošetřovatele
od útvarů. Nemocniční sluhové byli rekrutováni z řad invalidů.
V roce 1809 se zvýšil počet bitev s napoleonskou armádou. Tento fakt zapříčinil,
že bylo rozhodnuto zřídit zvláštní pomocné zdravotnictvo SANITÄTSKOMPAGNIE,
které v tomto roce skutečně zahájilo svou činnost. Po skončení válek v roce 1818 bylo
toto pomocné zdravotnictvo rozpuštěno.
V roce 1839 za válek polního maršála Radeckého byl na jeho popud zřízen pro
polní službu SANITÄTSCORPUS, který byl rozčleněný na tři prapory. Celkový počet
mužů v tomto SANITÄTSCORPU činil 3 457 mužů.
Výstroj byla tvořena z tmavě zelených zbrojních kabátů a kalhot.
Výzbroj tvořila puška s bodákem.
Ostatní výzbroj a prostředky k přenášení raněných a nemocných:
- několik nosítek
- motyk
- lopat
- pochodní
- praporů s červeným křížem
- náčiní k vaření
Pro přepravu bylo:
- 8 pérových obouspřežných vozů pro raněné
- 8 vozů po 8 sedadlech, které byly určeny pro lehce nemocné a schopné pochodu
- 2 vozy pro převážení různého nářadí
Mužstvo, které bylo přiděleno k nemocnici od roku 1850, vedlo se u svých
útvarů jako nadpočetné.
30
V roce 1857 byl přeměněn SANITÄTSCORPUS na SANITÄTSKOMPAGNIE.
Výcvik se dále prováděl dle služebního předpisu VORSCHRIFT ZUR AUSBILDING
DER MEANSCHAFT DER SANITÄTSTRUPPE.
Sanitní setnina měla tuto výzbroj:
- 20 čtyřspřežných vozů pro raněné
- 5 vozů krytých pro převoz nářadí
- 1 chirurgická bedna s nástroji
- 50 nosítek
- 5 košů
- 40 pytlů na kostní zlomeniny
- 10 pochodní
- 10 luceren
- 5 černožlutých praporů
- 5 luceren červených
- 10 košů s nářadím na vaření a zásobu potravin
V roce 1861 byli zavedeni nemocniční pomocníci SPITALSGEHILFEN a určeni
pro písařské práce.
V roce 1862 byli zavedeni u útvarů nosiči obvazů a sběrači raněných. V roce
1869 bylo zřízeno ve Vídni velitelství pomocného zdravotnictva SANITÄTSTRUPPEKOMANNDO,
jemuž podléhalo 23 zdravotnických oddělení. Olomoucké oddělení
obdrželo číslo 6. Výcvik probíhal dle služebního předpisu Instruktion fir die
Truppenschulen des K.n.K. Heres VI Theil.
V roce 1870 velitelé zdravotnických oddělení přestali být zároveň veliteli
nemocnic. Velitelem nemocnice se stal nejstarší lékař posádkové nemocnice. Zdravotní
oddělení se dělila na kmenová oddělení konající službu u nemocnice a instrukční
oddělení, kde probíhal výcvik mužstva nepřiděleného k nemocnici.
Od roku 1880 do roku 1904 probíhal zvláštní odborný výcvik studentů kadetní
školy, kteří byli aspiranty pomocného zdravotnictva. Tento výcvik probíhal
31
ve 3. a 4. ročníku. Kadetní škola byla v Bratislavě. Od roku 1905 byl tento výcvik
v kadetní škole v Praze a Budapešti.
Od roku 1887 měli jednoroční dobrovolníci výcvik u příslušného zdravotnického
oddělení. Kromě praktického výcviku u zdravotních oddělení probíhalo praktické
cvičení v terénu. Po zkušenostech z posledních polních tažení se začala věnovat
dobrovolné pomocné zdravotní službě zvláštní pozornost. A již v roce 1880 byla určena
jednotlivá záložní oddělení pro divizní zdravotní kolonu Řádu německých rytířů, pro
kolonu Červeného kříže ke každé polní nemocnici, pro záložní polní nemocnice
Červeného kříže, pro zdravotní vlaky Řádu maltézských rytířů, a pro horskou kolonu
nosičů raněných uherského Červeného kříže.
Roku 1894 přestala zdravotní oddělení být samostatnými a stala se pododdíly
dotčené posádkové nemocnice, jimiž zůstaly.
Stav mužstva zdravotního oddělení číslo 6 od roku 1870 až do roku 1894 tvořili:
- 3 důstojníci
- 90 mužů, později 105 mužů
Velitelé zdravotního oddělení byli:
- 1870–1883 major Ferdinand Kusent
- 1883–1895 major Eduard May
- 1895–1908 podplukovník Jan Jeschowsky
- 1908–1911 podplukovník František Winter
- 1911–1913 podplukovník Evžen Iasienický rytíř z Kornic
Výstroj mužstva byla: tmavozelené blůzy, modro-šedé kalhoty a čepice, zákopnická
šavle.
Zdravotní výzbroj:
- obvazová torba
- druhá polní láhev, která sloužila pro občerstvení raněných a nemocných
- ramenní páska s červeným křížem
32
Roku 1908 změna barvy látky na štikově šedou.
Roku 1915 změna na olivově zelenou.
Výcvik mužstva byl rozdělen na část:
- všeobecně vojenskou, která byla zajišťována důstojníky pomocného
zdravotnictva
- výcvik odborně technický konaný vojenskými lékaři, které k tomuto určil velitel
nemocnice
Přidělené mužstvo bylo z poloviny české národnosti, ostatní byli národnosti německé,
polské a rusínské. Mezi poddůstojníky převládali Němci [1].
2.6 Vývoj vojenské lékárenské služby v Rakousku – Uhersku
a v samotné Vojenské nemocnici Olomouc
V roce 1618 stál při armádě v poli polní lékárník. V době míru nebylo dostatek
lékáren, léky nakupoval pro útvary lékařský personál těchto útvarů.
V roce 1780 bylo zřízeno ve Vídni a hlavních městech provincií po jednom
lékárnickém skladišti, z něhož příslušné útvary léčiva odebíraly. Léčiva a lékárnický
personál dodávali na základě smlouvy civilní dodavatelé. Totéž platilo i pro polní
lékárny. Z důvodu různých nedorozumění se vojenská správa odhodlala pro zřízení
vlastních lékárnických ústavů.
Roku 1796 vydána první vojenská Pharmakopoea.
V roce 1808 byla zřízena ve Vídni centrální lékárnické řízení a hlavní lékárnické
skladiště, které dodávalo léky útvarům a nemocnicím. Každá posádková a polní
nemocnice měla svoji lékárnu, tyto lékárny byly mobilní.
Roku 1850 byla vydána nová Pharmakopoea.
Roku 1850 byla při zřízení posádková nemocnice v Olomouci, která měla vlastní
lékárnu. Tato lékárna měla větší působnost. Byla sem odebírána léčiva z provinciálního
lékárnického skladiště v Brně. Lékárna byla samostatným ústavem.
33
Roku 1859 byla vydána nová Pharmakopoea.
Roku 1870 byla přeměněna lékárna na lékárnu posádkové nemocnice. Do její
pravomoci náleželo zásobování veškerých ústavů ve vlastní oblasti. Musela udržovat
dostatečné zásoby pro zdravotní ústavy pro případ války.
Mimo lékárnických důstojníků zde byl pomocný lékárnický personál (technický
příručí a mužstvo zdravotního oddělení).
Jako řídící ústředí bylo ve Vídni lékárnické ředitelství a lékárnické skladiště
s laboratoří.
Roku 1873 byla vydána nová Pharmakopoea.
V roce 1894 se lékárna stala pododdílem příslušné posádkové nemocnice.
Výcvik personálu dle braného zákona z roku 1868:
Diplomovaní lékárníci a studující farmacie sloužili jako jednoroční dobrovolníci
v lékárnách [1].
2.7 Výcvik vojenských lékařů
Výcvik lékařů
Mimo praktické služby lékařů v nemocnici na nemocničních odděleních byl
prováděn i výcvik ve válečné službě každým rokem, a to sice v tzv. válečných hrách.
Tyto válečné hry byly prováděny pod vedením náčelníka zdravotní služby příslušného
velitelství, nebo nejstaršího lékaře posádky, za účasti jednoho delegovaného důstojníka
generálního štábu. Tato cvičení se potom prováděla v létě v terénu.
Takzvané knihy přírůstků byly nalezeny pouze od roku 1913.
2.7.1 Počty ošetřovaných vojáků v letech 1913–1914 ve VN Olomouc
Celkový počet léčených osob v roce 1913 byl 3 648.
34
Z počtu 3 648 osob bylo 291 osob s infekčními chorobami. Infekční choroby byly
zastoupeny následovně:
- 39 osob s trachomem
- 12 osob tuberkulózou
- 3 osoby se střevním tyfem
- 1 osoba se spálou
- 236 veneriků
Počet léčených osob v roce 1914:
celkem bylo léčeno 17 436 osob
Z počtu 17 436 osob bylo 1 115 osob léčeno na infekční choroby [1].
35
3 Zdravotnická činnost VN Olomouc
Další vývoj zdravotnické činnosti v období od ukončení napoleonských válek do
současnosti.
3.1 Období mezi napoleonskými válkami a 1. světovou válkou
Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766–1858) hlavní strůjce porážky
Napoleona v bitvě u Lipska, byl bezprostředně po této bitvě odsunut do ústraní
na podřadné místo divizionáře v Šoproni a Budínu, a nakonec na místo velitele
olomoucké pevnosti. V tomto období maršál Radecký vypracovával návrh na celkovou
reorganizaci armády a především vojenského zdravotnictví. Důvodem této reorganizace
byla především osobní zkušenost s problémy a nedostatky rakouského a vojenského
zdravotnictví, se kterými se osobně seznámil při svém zranění v bitvě u Lipska. Z jeho
iniciativy byl zřízen roku 1838 nový vojenský útvar „SANITÄTSKORPUS“. Muži
z tohoto útvaru byli cvičeni pro poskytnutí první pomoci a odsun zraněných z bojiště.
Maršál Radecký se podílel na postupném prohlubování výcviku zdravotního vojska
a záloh, později se podílel i na založení dobrovolné zdravotní služby.
V tomto období zasahovala vojenská nemocnice při válečném konfliktu pouze
jedenkrát roku 1866, kdy došlo k prusko-rakouské válce. Dne 3. července 1866 v bitvě
u Sadové u Hradce Králové modernější pušky a bystřejší velení pruské armády
zapříčinilo velmi těžkou porážku rakouských a saských vojsk. Byly zde
i neporovnatelněji vyšší zdravotnické ztráty rakouské a saké armády. Na pruské straně
bylo asi kolem 7 tisíc raněných, na rakouské straně bylo kolem osmnácti tisíc
zraněných. Zdravotní péči těmto zraněným poskytovala všechna zdravotnická zařízení
v Čechách a na Moravě. Projevila se zde nedokonalá rakouská organizace odsunu
zraněných po železnici. Rychlejší než odsun raněných byl postup vítězných pruských
vojsk. Bitva u Hradce Králové prusko-rakouskou válku neukončila. Při postupu Prusů
docházelo k drobným bitvám s rakouským vojskem na celém území Moravy a Čech.
Z bitvy u Tovačova 15. Července 1866 byly převezeny do Vojenské nemocnice
Olomouc stovky zraněných.
36
I přes velký počet zdravotnických ztrát díky zdravotnickému pokroku
prokazovala vojenská medicína velmi dobré výsledky. Úmrtnost za prusko-rakouské
války byla kolem deseti procent. Na tomto čísle se významnou měrou podílela nová
organizace zdravotnické pomoci, příprav záloh v době míru, výcvik sběračů, nosičů
raněných, pomocného i odborného zdravotního personálu.
V následujících letech probíhala důkladná příprava mobilizačních plánů.
Zdokonaloval se průběžně zdravotnický výcvik záloh. Vytvářely se sklady veškerého
zdravotnického materiálu, který byl potřebný v době války. Tato příprava byla využita
v plném rozsahu v první světové válce [6].
V roce 1815 byl vydán předpis o nemocničních dietách, který byl platný do roku
1844. V tomto roce byl vydán nový.
Roku 1850 Vojenská nemocnice Olomouc stala posádkovou nemocnicí.
Velitelem posádkové nemocnice byl setník ve výslužbě.
Dle reorganizace roku 1870 přestal být velitelem důstojník ve zbrani.
Zodpovědným správcem byl ustanoven lékař.
Roku 1875 byl vydán prozatímní předpis pro stravování ve vojenských
nemocnicích. Stravování probíhalo vždy ve vlastní režii.
Roku 1894 byl jmenován vojenský lékař velitelem vojenské nemocnice.
Dne 3. března roku 1896 byly nalezeny lebky a kosti a 60 rakví s kostrami
a popelem. Od 8. do 13. října1899 dal vrchní štábní lékař Josef Dubský nalezené kosti
z hrobky pohřbít na vojenském hřbitově Olomouc.
Oddělení vojenské nemocnice do roku 1900 nelze zjistit. Od roku 1900 byla dvě.
První oddělení:
- Nemoci vnitřní
- Dermatologické
- Venerické
- Psychiatrické
- Nemocní vězni
37
Druhé oddělení:
- Nemoci chirurgické
- Kožní nemoci
- Venerické a ušní
- Roentgenový kabinet
Nemocní byli ubytováni ve východním křídle prelatury a v ostatních částech
bývalé staré budovy. Ve zbytku budovy byly kanceláře, skladiště a byty gážistů. Pokoje
pro nemocné byly vysoké 5,5 metru a byl problém je vytápět.
Roku 1900 bylo chirurgické oddělení v dezolátním stavu. Operační síň měla:
tři okna zamřížovaná, propadlou podlahu, vápnem nalíčené zdi, které byli zakouřené
od lamp. Dřevěný viklavý stůl, hnědě natřené umyvadlo, kuchyňskou kredenc
na nástroje a obyčejnou skříň na obvazy. Nad operačním stolem visela čadivá
petrolejová lampa.
Nástroje tehdejšího chirurgického oddělení:
- 2 nože
- 6 ostrých lžiček
- 2 nůžky
- několik pinzet
- nůž na sádru
Sterilizátor nebyl, ke sterilizaci se používala láhev karbolu a sublimátu.
Po dlouhém úsilí vrchního štábního lékaře Aloise Karschulina, chirurga
nemocnice, byla zřízena moderní aseptická operační síň s předsíní pro sterilizaci,
moderním zařízením a s přívodem teplé a studené vody. Byla zřízena operační síň
septická a obrazárna pro nemoci chirurgické. Operační síně byly opatřeny dostatečným
množstvím chirurgických nástrojů.
38
Roku 1901 byl při kladení vodovodu nalezen velký klíč, který patřil ke klášterní
bráně. Tato brána existovala ještě před spálením kláštera Švédy. Stal se majetkem
Maxmiliána Obrta, soudce ve výslužbě.
Roku 1902 byl na Hradisko opatřen roentgenův přístroj od firmy Dessauer.
Roentgen i operační síně byly připojeny na městské elektrické vedení.
Roku 1904 byla celá klášterní budova opravena. Barva objektu byla zvolena
zelená. Místní farář nechal kostel z důvodu zachování sjednocení nalíčit na tutéž barvu.
Od tohoto roku již nebyly prováděny větší opravy a budova pomalu chátrala.
Roku 1905 i přes odpor místního faráře byla započata stavba infekčního
pavilonu. Téhož roku byla stavba infekčního pavilonu také ukončena. A v tomto roce
byla postavena též budova pro lázně, která se nacházela v nemocniční zahradě.
Velitelé Vojenské nemocnice Olomouc od roku 1870 do vypuknutí první
světové války 1914:
- 1870–1872 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Teffer Václav
- 1872–1873 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Peschke František
- 1873–1874 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Haberditz Josef
- 1874–1876 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Lacken
- 1876–1890 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Vorel Josef
- 1890–1894 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Kraus Ladislav
- 1894–1895 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Müller
- 1895–1899 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Dubský Josef
- 1899–1905 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Boček
- 1905–1907 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Barta
- 1907–1910 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Matuška
- 1910–1913 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Geduldiger Eduard
- 1913–1915 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Ellbogen Karel
Před vypuknutím I. světové války v nemocnici působili tito lékaři:
- Vrchní štábní lékař MUDr. Ellbogen Karel – Velitel
39
- Vrchní štábní lékař MUDr. Munk Maxmilián
- Vrchní štábní lékař MUDr. Karschulin Alois
- Plukovník lékař MUDr. Blažek Josef
- Nadlékař MUDr. Burian Václav
- Zástupci lékaři MUDr. Thicl a MUDr. Rauschberg
Těsně před mobilizací přibyli nadlékaři MUDr. Čtvrtníček a MUDr. Adámek Josef [1].
V roce 1910 byla postavena na Pasteurově ulici Zeměbranecká nemocnice, tuto
nemocnici postavilo město Olomouc. Tato nemocnice je dnes součástí Vojenské
nemocnice Olomouc a je v ní umístěna chirurgie [7].
Na území Rakousko-Uherské monarchie bylo před první světovou válkou dle
systematizace rakouské armády 27 posádkových nemocnic:
- Vídeň (posádková nemocnice číslo 1 a 2)
- Přemyšl (posádková nemocnice číslo 3)
- Linec (posádková nemocnice číslo 4)
- Brno (posádková nemocnice číslo 5)
- Olomouc (posádková nemocnice číslo 6)
- Graz (posádková nemocnice číslo 7)
- Lublaň (posádková nemocnice číslo 8)
- Terst (posádková nemocnice číslo 9)
- Innsbruck (posádková nemocnice číslo 10)
- Praha (posádková nemocnice číslo 11)
- Josefov (posádková nemocnice číslo 12)
- Terezín (posádková nemocnice číslo 13)
- Lvov (posádková nemocnice číslo 14)
- Krakov (posádková nemocnice číslo 15)
- Budapešť (posádková nemocnice číslo 16 a 17)
- Komárno (posádková nemocnice číslo 18)
- Bratislava (posádková nemocnice číslo 19)
- Košice (posádková nemocnice číslo 20)
- Temešvár (posádková nemocnice číslo 21)
- Sibiň (posádková nemocnice číslo 22)
40
- Záhřeb (posádková nemocnice číslo 23)
- Dubrovník (posádková nemocnice číslo 24)
- Sarajevo (posádková nemocnice číslo 25)
- Mostar (posádková nemocnice číslo 26)
- Baden (posádková nemocnice číslo 27)
Posádková nemocnice v Olomouci dle rakouské systematizace nesla číslo 6 [1].
3.2 VN Olomouc a první světová válka (1914–1918)
Mobilizační rozkaz nemocnice ze dne 31. července roku 1914:
1. Prohlášení mobilisačního dne.
Následkem nejvyššího rozhodnutí ze dne 31. VIII. nařízení mobilisace bude den
čtvrtého srpna platiti jako prví mobilizační den a buďtež v tento den provedeny všechny
změny ve stavu podle rozkazu o stavu /:Standesbefehl:/, který bude vydán.
2. Permanence správní komise.
Jelikož správní komise má při mobilisaci spolupůsobiti, musí během těchto prací
všichni její členové býti snadno k nalezení.
3. Přípravy pro větší nával nemocných a pro rozšíření nemocnice.
Až do uvolnění ubikací, určených pro obležení nemocnými, jest nutno pečovati
o nouzové nouzové umístění nemocných. Proto 1. A 2. oddělení nemocných postaví
po stu kompletních lůžek i s lůžkovými součástkami, převezme nejnutnější zařízení
a umístí je ve světnicích pro nemocné. Všechny naturální byty s výjimkou bytu velitele
nemocnice jsou určeny pro obložení nemocnými, a tudíž použivatelé je prvního
mobilisačního dne vyprázdní. Uskutečněné vyprázdnění budiž od správy budov hlášeno
velitelství nemocnice. Pro rodiny poddůstojníků jsou zajištěny byty od místního
velitelství a správce budov nechť je odtamtud vyžádá.
4. Odeslání návrhů na povýšení, revize povozů, ošacení nastoupivších vojáků, odvelení,
odevzdávání civilních šatů, přebírání potřeb pro nemocné a předání zásob
vozatajských.
41
Zdravotnický oddíl má ihned provésti: Návrhy na povýšení důstojníků /:zástupců
a kadetů:/ a odeslati velitelství zdravotnického sboru. Provede revisi povozů a případné
opravy. Koláři, kteří dle jmeného seznamu jsou k tomu určení, nechť se k této službě
použijí. Mužstva presenčního stavu nechť se vystrojí a vyzbrojí pro pole. 93 garnitur
váčků na potraviny, které jsou u oddilu uschovány, pošlou se den před prvním
mobilisačním dnem náhradnímu praporu pěšího pluku 57. Do lékárny buďtež odveleni
čtyři spolehliví a obratní zdravotničtí vojíni, jako pomocníci na dobu potřeby.
Připraviti civilní šaty mužstva k úschově v augmentačním skladišti. Odváděcí
dokumenty o sortách pro nemocné mužstvo zdravotního oddělení přichystati. Předati
vozatajské zásoby zdravotnímu oddělení a augmentačnímu skladišti.
5. Převzetí obroku pro koně.
Zdravotní oddělení den před prvním mobilisačním dnem převezme obrok,
po případě stelnou slámu na 5 dní pro 22 koní jízdních a 162 koní tažných, které třetího
dne mobilisačního budou vzati do stavu.
6. Přichystání léčiv, plnění nádob pro polní zdravotní ústavy – odběry.
Lékárna začne plniti nádoby na léčiva a chystati léčiva, která se pro mírovou
službu v zásobě nechávají. Do druhého mobilisačního dne musí býti léčiva a lékárnické
nářadí pro divisní zdravotnické ústavy a polní nemocnice připravena k nakládání.
Přijímací listiny o léčivech, která se dodají, buďtež neprodleně zaslány vojenskému
lékárnickému ředitelství.
7. Odeslání dokumentů pro přebírání výstroje, přebírání peněz, pokladniční řízení,
příspěvky na polní výstroj a na obnovu propriet.
Správní komise zašle dokumenty pro odběr výstroje pro přebytečný počet
mužstva sborové intendanci. Dokumenty pro přijetí peněz na první frontu pro polní
formace vyzvedne lékárník – oficiál Koubek u velitelství nemocnice a den před prvním
mobilisačním dnem vyzvedne tyto peníze u zdejšího hlavního berního úřadu. Den před
prvním mobilisačním dnem ve 2 hodiny odpoledne jest pokladniční řízení. Při tom
následuje výplata příspěvků na polní výstroj pro ty, kteří na něj mají nárok, příspěvek
na obnovu propriet se vydá veliteli zdravotnického oddělení.
42
8. Odchod gážistů na místo válečného určení.
Nadporučík Klepetář má druhého mobilisačního dne odejít na své určené místo.
9. Nadporučík Klepetář
Nadporučík Klepetář předá službu správce budov poručíku Mathesovi. Vyhotoví
a vydá se mu cestovní rozkaz
10. Odesílání léčiv a lékárnického nářadí. Odběr žádanek.
Jest přichystati léčiva a lékárnické nářadí, které jest uschováno v posádkové
nemocnici, respektive v lékárně, pro záložní nemocnice v Bílsku a v Těšíně a čtvrtého
mobilisačního dne je odeslati. Přednosta lékárny den před prvním mobilisačním dnem
vyzvedne si potřebné žádanky, přejímací a předávací listiny od velitele nemocnice.
11. Rozpuštění škol pro poddůstojníky a mužstvo.
Školy pro poddůstojníky se rozpustí den před prvním mobilisačním dnem.
12. Vyprázdnění vozovky „Stuckhütte“, odběr žádanek.
Die Stuckhütte se vyprázdní den před prvním dnem mobilisačním, vozy
se odvezou do vozového parku a vozovka před prvním mobilisačním dnem v 7 hodin
odpoledne se odevzdá kádru náhradní setniny praporu polních myslivců číslo
5. Poukázané žádanky o potřebnou přípřež vyzvednou se zítra ráno u velitelství
nemocnice.
13. Odběry pro běžnou potřebu
Všechny odběry pro běžnou potřebu ze zásobovacího skladiště, z posádkového
menážního hospodářství a z hlavního skladu tabáku, dějí se stejně jako v míru. Odběry
pro dotace před odchodem budou v denních rozkazech jednotlivě nařízeny
14. Uzávěrka smlouvy s traperem.
Správní komise uzavře smlouvu s oferentem pro traitourské stravování
nemocných i zdravých v zeměbraneckých kasárnách a v záložní nemocnici Matyášem
Grabnerem, a zašle ji prvního mobilisačního dne sborové intendanci [1, s. 23, 24, 25,
26].
43
3.2.1 Rozvinutí zdravotní péče za válečného stavu
Dle mobilizačního plánu byly zřizovány posádkovou nemocnicí:
- 3 polní nemocnice „Feldspital“ 1/1. 2/1, 3/1
- jeden divizní zdravotní ústav „Divisions – Sanitäts – Anstallt“ 5/1
- Mobilní záložní nemocnice „Mobiles Reserve Spital“ 7/1, 8/1, 9/1, 10/1, 11/1,
12/1
A byly také zřízeny stabilní zdravotní ústavy pro Olomouc:
- Posádková nemocnice se rozšířila ze 470 lůžek na 1 000 lůžek
- Zeměbranecká nemocnice se rozšířila z původních 63 na 100 lůžek a byla ještě
rozšířena o budovu uvolněných jiskrových kasáren 800 lůžek
- Záložní nemocnice č. 1 měla 800 lůžek (v uvolněných Jánošíkových kasárnách
a v kasárnách Jiřího z Poděbrad)
- Nemocnice Červeného kříže měla 120 lůžek
Velitelé nemocnice v době velké války (první světové války):
1914–1915 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Ellbogen Karel
1915–1918 Vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Munk Maxmilián [1, 6].
Zranění vojáci byli přijímáni i do Zemské (dnes Fakultní nemocnice) [7].
Vojenská nemocnice Olomouc v krátké době asi čtyř dnů byla schopna
zmobilizovat zálohy, a také zvládla vybavit pro bojové jednotky celkem tři polní
nemocnice, šest mobilních záložních nemocnic a jeden divizní zdravotní ústav. Dle
instrukcí obsažených v mobilizačním rozkazu vybavila také občanské dobrovolnické
spolky a instituce, které měly za úkol dopravu raněných vojáků z fronty do Vojenské
nemocnice Olomouc. Během velmi krátké doby se zvýšil lůžkový fond na
3 020 válečných lůžek.
Tento zdánlivě velký počet lůžek se stal nedostačujícím již necelý měsíc od data
mobilizace. V této velmi kritické situaci byl velitelstvím nemocnice iniciován vznik
44
dalších nouzových, mnohdy provizorních a dočasných nemocnic ve všech alespoň
trochu použitelných budovách po celé Olomouci. Příklady některých budov: budova
občanské střelnice, Salesiánium, škola na Nové Ulici, v podkovářské škole, v budově
českého a německého gymnázia. V kasárnách na Šibeníku a Tabulovém vrchu,
na Novosadech a v mnoha dalších budovách.
3.2.2 Epidemie střevních infekcí a nutnost rozšiřování kapacity infekčních lůžek
ve VN
Takovýto nečekaně veliký příliv nemocných byl zapříčiněn epidemiemi
střevních infekcí. V průběhu prvních tří měsíců od započetí války bylo hospitalizováno
v Olomouci kolem patnácti tisíc nemocných s úplavicí, tisíc osob s břišním tyfem
a kolem šesti set případů onemocnění cholerou. Nemocnice v Rainerových a jezdeckých
kasárnách, která byla původně vyčleněna pro infekční nemocné, absolutně
nedostačovala a z tohoto důvodu byla v zimních měsících roku 1914 až 1915 postavena
na cvičišti na Novém Světě tzv. Epidemiologická záložní nemocnice. Tato
Epidemiologická záložní nemocnice měla v třiceti pěti dřevěných barácích 2 500 lůžek.
Na cvičišti na Novém Světě byla postavena i Druhá záložní nemocnice, která
měla lůžkový fond čítající 2 100 lůžek. Tato lůžka fungovala až do roku 1920 [6].
3.2.3 Protiepidemiologicá opatření VN Olomouc
K výraznému snížení až k úplnému vymizení infekčních chorob došlo ke konci
roku 1915, kdy bylo urychleně zavedeno povinné očkování proti tyfu a choleře.
K tomuto vymizení také výrazně dopomohlo zavedení nemocničního filtru na linii
Krnov – Ružomberok, který zachycoval všechny nemocné přicházející z fronty [6].
3.2.4 Zvyšování kapacity pro příjem raněných a nemocných
Za Klášterním Hradiskem byly ke stávajícím čtyřem velkým stanům postaveny
nové dřevěné baráky.
V době války bylo po celé Olomouci postaveno navíc celkem 73 nových
provizorních dřevěných baráků, které byly určeny k léčení vojáků. Ve všech těchto
nemocnicích pracovalo asi okolo 100 lékařů a byl zde asi 1 000 ošetřovatelů. Tito
45
ošetřovatelé byli během války postupně a průběžně nahrazováni dobrovolnými
pomocnými sestrami.
Využití civilních budov, jako byly školy, uvolněná kasárna, kláštery zámky,
a mnohé další objekty se netýkalo pouze samotné Olomouce. Vojenská nemocnice
Olomouc měla přidělenou spádovou oblast. V této spádové oblasti zajišťovalo
velitelství Vojenské nemocnice Olomouc umístění záložních a pomocných vojenských
nemocnic. Toto umístění se dělo v předem vybraných civilních objektech. Pod
velitelství Vojenské nemocnice Olomouc spadala celá oblast Moravy. Toto velitelství
řídilo v době první světové války více než padesát záložních a nouzových nemocnic.
Toto území sahalo od Svitav a Krnova na severu Moravy až po Hodonín na Jihu.
V době války velitel Vojenské nemocnice Olomouc osobně určoval způsob a rozsah
jejich činností. Po válce velitelství řídilo i jejich postupnou likvidaci [6].
3.2.5 Organizace transportu zraněných
K poměrně hodně úspěšné organizaci vojenské zdravotní pomoci za první
světové války přispěla také v neposlední řadě velmi kvalitní a zodpovědná organizace
transportu zraněných a nemocných vojáků. Je nutno podotknout, že transport zraněných
a nemocných vojáků neměla v rukou armáda. Tuto velmi důležitou a nepostradatelnou
činnost zajišťovaly dobrovolnické organizace:
- Červený kříž
- Řád německých rytířů
- Maltézský řád
- a mnoho dalších olomouckých organizací a jedinců.
Vojenská nemocnice pouze mobilizačně zajišťovala vybavení:
- Divizní kolony Řádu německých rytířů
- kolony Červeného kříže
- zdravotnického vlaku Řádu maltézských rytířů
- horské uherské kolony Červeného kříže
- námořní zdravotní ambulance.
46
K transportu zraněných docházelo ve valné většině vlaky. Vyložení zraněných a další
transport z hlavního nádraží zabezpečoval Červený kříž. Nemocní a zranění byli do
nemocnic transportování za pomoci olomouckých přepravních firem, které měly
k dispozici stěhovací koňské povozy. Transport probíhal také několika speciálně
upravenými tramvajovými vozy. K odvozu zraněných přispívali i náhodní občané
a soukromníci. Později byly dodány záchranné stanice – 3 zdravotní auta z Vídně.
Lehce nemocní byli transportováni do rekonvalescenčních oddělení a do
nouzových nemocnic v okolí Olomouce [1, 6].
3.2.6 Zdravotní oddělení a výcvik zdravotnických pracovníků VN Olomouc
Součástí posádkové nemocnice bylo zdravotnické oddělení. Toto zdravotnické
oddělení v případě mobilizace vytvářelo a vycvičovalo určené jednotky pro službu
v poli. Dne 1. srpna jej tvořila rota, ve které byli 3 důstojníci a 97 mužů. Dne 7. srpna
roku 1914 již toto oddělení mělo 1 072 mužů. Polní útvary, které byly na počátku války
sestaveny zdravotnickým oddělením Posádkové nemocnice č. 6:
- pěší divizní sanitní ústav 5/1 – 125 mužů
- polní nemocnice 1/1 – 125 mužů
- mobilní záložní nemocnice 7/1 – 51 mužů
- mobilní záložní nemocnice 8/1 – 51 mužů
- mobilní záložní nemocnice 9/1 – 51 mužů
- mobilní záložní nemocnice 10/1 – 51 mužů
- mobilní záložní nemocnice 11/1 – 51 mužů
- mobilní záložní nemocnice 12/1 – 51 mužů
Mužstvo zdravotnického oddělení bylo ubytováno v nejbližší blízkosti nemocnice,
stravování probíhalo u zdravotnického oddělení. Velitelem zdravotnického oddělení
se stal dne 6. srpna setník (dnes major) ve výslužbě František Gramsch. František
Gramsch se stal velitelem z důvodu odchodu původního velitele roty, který dne
10. srpna roku 1914 odešel s divizním sanitním útvarem číslo 5, jakožto prvním
odeslaným oddílem do pole. Mužstvo, které nastupovalo k vojenské službě, procházelo
šesti až osmi týdenním výcvikem ve zdravotní službě. Po této době výcviku bylo
47
mužstvo odveleno do nemocnice, kde dle své způsobilosti vykonávalo službu u lůžek
nemocných, fungovalo jako pomocníci lékařů a lékárníků. Ti, kteří byli gramotní, byli
přiděleni do kanceláří, kde byli vycvičeni na účetní důstojníky nebo jako ordinační
písaři apod. Výcvik zdravotních poddůstojníků se odehrával během války v šesti
kurzech. Tyto kurzy trvaly 6 – 8 týdnů. Každý kurz měl průměrně 100 žáků, tito žáci
odcházeli po absolvování kurzů ke svým útvarům jako zdravotní poddůstojníci pro
polní útvary. Vojáci, kteří sloužili jako sběrači raněných a nosiči obvazů byli vycvičeni
teoreticky i prakticky přímo u svých útvarů, tento výcvik trval 5 – 6 týdnů [7].
3.2.7 Zubní ambulatorium a počty nemocných
V dubnu roku 1915 bylo při Klášterním Hradisku zřízeno vojenské zubní
ambulatorium, které sloužilo potřebám posádky i pro značnou část vojenského
velitelství v Krakově.
Stravování probíhalo ve vlastní režii, bylo vždy kvalitativně i kvantitativně
dobré. Na konci války bylo obtížné sehnat dostatek potravin, proto měla nemocnice svůj
vlastní chov prasat, pro která měla v nemocniční zahradě chlévy a pronajaté pole, které
si nemocnice sama obdělávala. Pěstovali také drůbež [1].
Od poloviny roku 1914 do roku 1920 bylo v Olomouckých nemocničních
zařízeních (Vojenská nemocnice Olomouc, Zeměbranecká nemocnice, První a Druhá
záložní nemocnice, Epidemická záložní nemocnice a další nouzové záložní nemocnice)
hospitalizováno 447 589 vojáků. Z počtu blížícího se půl milionu byla diagnostikována
infekční choroba asi u 60 000 přijatých vojáků [6].
Konkrétně na Klášterním Hradisku, stanech a provizorních barácích bylo
hospitalizováno 95 045 zraněných a nemocných. Z tohoto počtu bylo léčeno 3 481 osob
na nemoci infekční. V tomto počtu nejsou všechny choroby venerické, pro tyto choroby
byla zvláštní nemocnice v Lipníku [1].
48
Tabulka 1 Počty léčených na Klášterním Hradisku 1914–1918
Rok
Všech
osob
Infekční choroby Ostatní
choroby
a
zranění
Růže
TBC
plic
Střevní
tyf
Cholera Úplavice Spála
Venerické
choroby
1914 17 436 10 17 229 45 520 1 257 16 321
1915 21 324 22 31 240 18 214 46 234 20 352
1916 19 784 59 192 19 - 10 18 68 19 320
1917 22 121 61 130 18 - 9 13 144 21 487
1918 14 380 21 38 12 - 3 2 35 14 075
Celkem: 95 045 173 408 518 63 756 80 738 91 564
Zdroj: [1, s. 38]
Během války bylo ve Vojenské nemocnici Olomouc léčeno 23 šlechticů.
Většinou byli málo významní převážně mladiství příslušníci nižší šlechty.
Seznam oddělení a konkrétní počty léčených vojáků v Zeměbranecké nemocnici
(součást dnešní Vojenské nemocnice)
Oddělení Zeměbranecké nemocnice za války:
- I. oddělení – nemoci vnitřní a infekční
- II. oddělení – nemoci chirurgické
- III. oddělení – nemoci oční, ušní a nosní
- IV. oddělení – nemoci nervové a psychiatrické
- V roce 1919 sem bylo přeloženo vojenské zubní ambulatorium
Ošetřovací personál byl přidělován od útvarů olomoucké posádky. Při byly nedostatku
ošetřovatelů přibrány ženské síly [1].
Počty nemocných v Zeměbranecké nemocnici:
49
Tabulka 2 Počty léčených v Zeměbranecké nemocnici 1913–1920
Rok
Léčených
osob
Infekční choroby Ostatní
choroby
a
zranění
Růže Trachom
TBC
plic
Střevní
tyf
Cholera Úplavice Venerici
1913 2 191 - 8 3 1 - 1 41 2 137
1914 6 196 - 30 29 3 - 15 227 5 883
1915 19 974 15 168 52 39 7 27 198 19 452
1916 41 372 16 163 239 28 16 34 98 40 762
1917 29 694 14 292 114 15 1 27 32 29 196
1918 16 718 3 127 78 16 - 2 19 16 471
1919 8 714 14 68 53 12 3 - 42 8 513
1920 945 - 8 - 1 - - - 936
Celkem: 125 804 62 864 568 115 27 106 657 123 350
Zdroj: [1, s. 40]
Z dobového tisku:
Pozor, 10. 8. 1914
KURSY PRO OŠETŘOVATELKY. Jak již bylo oznámeno, zahájeny byly dnešním
dnem české a německé kursy pro ošetřovatelky raněných a nemocných ve vojenské
posádkové nemocnici na Kl. Hradisku. Německé říditi bude chéf chirurgického oddělení
nemocnice té pluk. lékař Dr. Muthner, české pak, do nichž přihlášeno jest 30 účastnic,
dr. Marek, odborný lékař v Přerově, jenž povolán k vojenské službě do Olomouce
a ustanoven do posádkové nemocnice na Kl. Hradisku [7, s. 17].
50
3.3 Vojenská nemocnice Olomouc v období mezi první a druhou
světovou válkou (1918–1939)
Dne 28. října 1918 vzniklo samostatné Československo. Proběhl přechod od rakouské
správy na správu československou.
V Olomouci:
V prvních hodinách dopoledních jevil se na všech veřejných místech a ulicích
neobyčejný ruch a brzo bylo známo, že do Olomouce došla zvěst o zřízení státu
Československého. Ve městě průvody obyvatelstva s národními trikolorami, hudbou
a zpěvem národních písní [1, s. 89].
Události v posádkové nemocnici Olomouc: zdravotní mužstvo se rozdělilo
na dva tábory – český a německý. Němci chtěli všechno zničit, v čemž jim bylo
zabráněno Čechy a český majetek byl zachráněn. Čeští důstojníci zůstali vesměs
na svých místech.
Z důvodu nepřítomnosti staršího vojenského lékaře byl Národním výborem
v Olomouci pověřen major František Blahník, který měl kontrolu nad vedením
nemocnice až do příchodu nového velitele vrchního štábního lékaře MUDr. Josefa
Blažka. Tento velitel nastoupil 6. listopadu roku 1918.
Vrchní štábní lékař MUDr. Josef Blažek v součinnosti s velitelem zdravotní
setniny započali reorganizaci. Němečtí důstojníci byli vystřídáni českými. Německé
mužstvo a ošetřovatelky propuštěny, německé nápisy vyměněny za české, mohutný
císařský orel na průčelí nemocnice byl též sňat.
Dne 10. listopadu 1918 bylo zřízeno v Brně Zemské vojenské velitelství pro
Moravu a Slezsko.
Dne 8. ledna roku 1919 zřízen v nemocnici vzdělávací odbor, který se skládal
z jednoho důstojníka a jednoho rotmistra zdravotní setniny.
Dne 11. ledna roku 1919 objevilo se v Olomouci několik případů neštovic, které
byly nejspíše zavlečeny přistěhovalci. Tito pacienti byli izolování v záložní epidemické
nemocnici.
51
Dne 31. ledna roku 1919 byl zřízen u záložní nemocnice v Hranicích sérologický
ústav pro vyrábění sér.
Velitelé Vojenské nemocnice Olomouc od roku 1918 do roku 1939:
- 1918 vrchní štábní lékař MUDr. Blažek Josef
- 1919–1920 pplk. zdrav. služby MUDr. Blažek Josef
- 1921–1926 plk. zdrav. služby MUDr. Dufek Alois
- 1927–1928 plk. zdrav. služby MUDr. Gellner Gustav
- 1929 plk. zdrav. služby MUDr. Bauer Alois
- 1930 pplk. zdrav. služby MUDr. Weber Jaroslav
- 1931–1935 plk zdrav. služby MUDr. Fiala Emilián
- 1935–1939 plk. zdrav. služby MUDr. Zuckerkandl Emil
V průběhu tohoto období se ve Vojenské nemocnici Olomouc uskutečňoval
zdravotní výcvik vojáků.
Roku 1920 postihla Vojenskou nemocnici Olomouc povodeň, která Klášterní
Hradisko neohrozila, pouze byl odříznut přístup k městu. Zeměbranecká nemocnice –
dnešní chirurgické oddělení Vojenské nemocnice, byla postihnuta jen mírně.
V roce 1920 probíhal ve Vojenské nemocnici pětiměsíční kurz pro zdravotní
poddůstojníky útvarů.
V říjnu 1921 proběhla částečná mobilizace, která byla z důvodu pokusu o uchvácení
části Slovenska Maďary. Všeobecná mobilizace v roce 1938. Tyto dvě události nijak
nenarušily pravidelný provoz nemocnice.
Vojenská nemocnice byla do roku 1923 zařazena jako posádková nemocnice,
od tohoto roku byla divizní nemocnicí 7. Dále byla od 1. ledna 1937 Sborovou
nemocnicí 7, ale v zápětí byla opět přejmenována na Divizní nemocnici 7 [1].
V roce 1938 Ministerstvo národní obrany naplánovalo přístavbu nových budov.
Za Klášterním Hradiskem měly být přistaveny budovy patologicko-bakteriologického
oddělení a infekční. Dále zde měly být budovy pro ubytování a výuku pro tří set osob
pomocného zdravotnictva. Za chirurgií na Pasteurově ulici měla stát budova pro krční,
52
ušní, nosní a zubní oddělení. K naplánované přístavbě nedošlo, Československý stát
se rozpadl a došlo k rozpuštění armády Československé republiky [6].
3.4 Vojenská nemocnice Olomouc a druhá světová válka (1939–
1945)
Dne 15. 3. 1939 v 5 hodin ráno byli příkazem Ministerstva národní obrany
narychlo svoláni důstojníci nemocnice. Důstojníci obdrželi rozkaz předat Vojenskou
nemocnici Olomouc německé branné moci. Nemocnice měla být předána do hodiny.
Vedení nemocnice obdrželo pokyn k předání nemocnice bez odporu, a aby bylo
vyhověno všem požadavkům přejímajících německých orgánů. Němečtí zástupci
Wehrmachtu, což byli dva lékaři, generál a jeden podplukovník, se dostavili k převzetí
nemocnice až čtvrtý den. Tito přejímající důstojníci byli při prohlídce velmi překvapeni
z rozsáhlosti vojenské nemocnice, počtu odborných oddělení a také personálním
a materiálním vybavením.
Z těchto důvodů Němci převzali jen budovu chirurgie na Pasteurově ulici ke dni
4. 4. 1939. Do budovy chirurgie byl nastěhován samostatný „ORTSLAZARETT“, což
byla stacionární vojenská nemocnice.
Pro převzetí rozsáhlého objektu Klášterního Hradiska neměla německá okupační
armáda dostatek potřebného odborného personálu. Z výše uvedeného důvodu německá
generalita vydala rozkaz k pokračování Vojenské nemocnice Olomouc v zaběhlém
chodu. Klášterní Hradisko mělo fungovat do konce roku 1939, kdy měl Wehrmacht
zajistit převzetí. Plány s převzetím ke konci roku 1939 musely být přehodnoceny
z důvodů vzniku válečného stavu, který byl zapříčiněn přepadením Polska Němci.
Vojenská nemocnice Olomouc administrativně přestala fungovat 15. 9.1939, ale
skutečně skončila fungování až 15. 10. 1939. Tou dobou končila jako úplně poslední
vojenská nemocnice bývalé ČSR.
Wehrmacht využíval Klášterní Hradisko k provozu záložní nemocnice. Tato
nemocnice byla vyčleněna pro chirurgické řešení a nesla název „RESERVE LAZARETT
OLMÜTZ / MÄHREN“. Němcům v průběhu této světové války také
nedostačoval lůžkový fond na Klášterním Hradisku a zeměbranecké nemocnici.
53
Německá armáda zřídila šest dalších vojenských polních záložních nemocnic
v Olomouci. Lazarety byly v hospodářských školách (vyšší hospodářská škola, zimní
hospodářská škola a hospodyňská škola), lazaret v Pöttingeu, lazaret v Řepčínském
klášteře, lazaret v Komeniu, lazaret ve škole ve Starých Hodolanech a ve Chválkovicích
v chudobinci [6].
Osudy lékařů bývalé Sborové nemocnice 7 v době okupace Němci byly různé.
Většina lékařů si zařídila své soukromé ordinace a nezavdávala Němcům příčinu
k sankcím za protiokupační činnost. Někteří lékaři, ale působili v národním odboji. Tito
„odbojáři“ byli vojenským ústředím v brně určeni, aby v případě převratu organizovali
zdravotnickou službu v patnácti okresech severní Moravy. Ústředí bylo v Olomouci.
Pro případ vojenského střetu s Němci byl připraven materiál pro 16 praporů. Tito lékaři
byli gestapem zatčeni a odsouzeni k vězení. Lékař židovského původu plk. zdrav.
MUDr. Zuckerkandel byl se svou rodinou nejprve odvezen a vězněn v Terezíně
a později v Osvětimi, kde byl zavražděn v plynové komoře.
Někteří lékaři se odvrátili od českého národa a pracovali pro Němce. Někteří dokonce
přijali německé občanství [8].
O počtech hospitalizovaných vojáků se nedochovaly žádné doklady. Dochovaly
se pouze opisy úmrtních listů, které jsou doplněny zápisem vojenského kaplana, kde
byla uvedena hodina, datum pohřbu, místo pohřbení a číslo hrobu. Z úmrtních listů bylo
zjištěno, že v období 2. Světové války zemřelo na Klášterním Hradisku 566 vojáků.
Z toho 514 vojáků v roce 1945, v tuto dobu se fronta přiblížila k Olomouci nejblíže.
Olomouc postihlo i letecké bombardování.
Počty zemřelých německých vojáků na Hradisku do roku 1945:
- 1940 zemřeli 3 vojáci
- 1941 zemřel 1 voják
- 1942 zemřel 1 voják
- 1943 zemřeli 4 vojáci
- 1944 zemřelo 43 vojáků
54
Mezi olomouckými občany se tradovalo, že u německých vojáků, kteří byli
hospitalizováni na Klášterním Hradisku, proběhla epidemie uhláku neboli antraxu. Také
se tradovalo, že Němce, kteří zemřeli na tuto infekční nemoc, zazdili ve sklepě
Hradiska. Kdyby toto bylo pravdou, bylo by Hradisko potencionálním biologickým
nebezpečím pro okolí. Toto podezření se neprokázalo. Na Klášterním Hradisku zemřelo
pouze 11 vojáků na infekční choroby (meningitida, plicní tuberkulóza, skvrnitý tyf,
difterie a malárie). Na zánětlivé komplikace po traumatickém válečném poranění
zemřeli 3 vojáci na plynatou sněť, 61 vojáků zemřelo na sepsi, která následovala po
zánětlivé komplikaci válečného zranění, a 36 vojáků zemřelo na komplikace
bronchopneumonie. Všichni zemřelí neměli ani podobné příznaky antraxu. Všichni byli
řádně pohřbeni.
Dne 8. května 1945 Olomouc osvobodila Rudá armáda. Budovy Vojenské
nemocnice Olomouc byly obsazeny jednotkami Ruské armády. Po rozsáhlém
a dlouhotrvajícím jednání s velením ruských jednotek došlo dne 29. května 1945
k předání budovy chirurgie zástupcům Vojenské nemocnice Olomouc [6].
Zápis o předání Klášterního Hradiska dne 8. června 1945:
Hlavní budovu nemocnice na Klášterním Hradisku Rudá armáda vykliditi a předati
našemu vojsku nechtěla. Denně odvážela nepřehledná řada vozů a nákladních
automobilů cenný materiál z Klášterního Hradiska.
Teprve 8. června 1945 došlo k předání budovy nemocnice na Klášterním Hradisku.
Přejímali ji plk. zdrav. MUDr. Fukala, plk. zdrav. MUDr. Horníček, kpt. zdrav. MUDr.
Prášil, prap. pom.zdr. Hudec a šrtm. pom. zdrav. Macháček a předával – vojín Rudé
armády Vasil Ivanovič Brlovskij – takto kuchař oddílu Rudé armády na Klášterním
Hradisku. Byl ve velmi veselé náladě a vyžádal si jenom malou bumážku, aby se mohl
pochlubiti svému veliteli majoru Dru. Makovickému, že přejímací komise byla s ním
spokojena. Od 8. června roku 1945 byly opět obě budovy bývalé sborové nemocnice 7
v Olomouci v rukou vojenské správy, ale v takovém stavu, že je těžko to popsati.
Hospodařili zde příslušníci dvou nepřátelských (myšleno: dvou vzájemně nepřátelských
armád) armád: nejprve Němci, kteří před náhlým ústupem nejcennější předměty odvezli
a co mohli zničiti, zničili. A pak příslušníci Rudé armády, kteří odváželi z toho, co zbylo,
vše potřebné; a co neuznali za vhodné, ničili. Matrace rozřezávali a hledali v nich
55
cenné předměty, jídelní a kuchyňské nádobí rozbíjeli apod. V některých místnostech
na Klášterním Hradisku bylo na tři čtvrtě metru vysoko slámy, střepů, papírů, materiálu
z matrací, prádla, konserv, nástrojů, rozbitého nábytku a nejrozmanitějšího materiálu.
Všechny místnosti byly zavšiveny a zahmyzené blechami a štěnicemi. Kohoutky
od vodovodů roztočeny, takže voda tekla naplno po chodbách i schodech. Obraz bídy
a zkázy [8, s. 170, 171].
3.5 Vojenská nemocnice Olomouc po roce 1945
Po roce 1945 byly snahy o zrušení Vojenské nemocnice Olomouc nebo alespoň
o vystěhování z Klášterního Hradiska do jiného objektu.
V červnu roku 1945 navštívila v Praze delegace Okresního národního výboru
Olomouc tehdejšího předsedu vlády Československa Zdeňka Fierlingera s požadavkem
předání Klášterního Hradiska do užívání okresního úřadu. Předseda vlády Fierlinger
svým rodákům přislíbil podporu. Nechal tuto žádost odsouhlasit předsednictvem vlády
a předali ji ke kladnému vyřízení ministru národní obrany. Žádost procházela
nejrůznějšími institucemi Ministerstva národní obrany. Při svém putování byla žádost
obohacena četnými a nepřehlednými vyjádřeními. Dne 28. srpna 1945 bylo
předsednictvu vlády vyjádřeno kladné stanovisko od velení Československé armády.
Vojenská správa souhlasila s předáním Klášterního Hradiska, ale požadovala
po Okresním národním výboru poskytnutí náhradního a rovnocenného objektu
v Olomouci.
V následujícím období vojenská správa naplánovala dvakrát vystavění nových
moderních budov pro Vojenskou nemocnici Olomouc. Poslední plány pocházely
z šedesátých let. Dle plánu měla být postavena nemocnice pavilónového typu a měla
sousedit s Fakultní nemocnicí Olomouc. Architektem byl vypracován definitivní projekt
i maketa navrhované novostavby. Tato nemocnice byla postavena dle těchto plánů, ale
namísto v Olomouci byla vystavena v Hanoi. Byla vystavěna jako Nemocnice
československo – vietnamského přátelství.
V sedmdesátých letech byly vznášeny požadavky ze strany sovětské armády
na uvolnění Vojenské nemocnice Olomouc pro zdravotnické zabezpečení sovětských
56
osádek. Představitelům tehdejší československé armády se dařilo požadavky odkládat
a nakonec sami sobě upustili od těchto požadavků [6].
Velitelé Vojenské nemocnice po roce 1945:
- 1945–1953 plk. zdrav. služby MUDr. Svoboda František
- 1953–1966 plukovník MUDr. Hájek Vladimír
- 1967–1985 plukovník MUDr. Špaček Vojtěch
- 1986–1991 plukovník Doc. MUDr. Bartoněk Jiří. CSc.
- 1991–1997 plukovník MUDr. Šváb Josef
- 1997–2002 plukovník MUDr. Veselý Milan
- 2002– doposud plukovník MUDr. Dobeš Lubomír [2].
3.6 Vojenská nemocnice Olomouc v současné době
Vojenská nemocnice Olomouc je příspěvkovou organizací Ministerstva obrany
České republiky a má nadregionální působnost. Nemocnice je poskytovatelem zdravotní
péče všem pacientům bez rozdílu pojišťoven a bez nutnosti vztahu k armádě České
republiky, tudíž široké veřejnosti. Největší část Vojenské nemocnice Olomouc
je umístěna v objektu Klášterního Hradiska a k němu přilehlých částí, menší část
Vojenské nemocnice je umístěna na Pasteurově ulici, kde sídlí chirurgie a ARO. Nově
jsou zbudována oddělení v prostoru bývalého Hospodářského dvora. Nemocnice má
v současnosti k dispozici 273 lůžek, která jsou rozmístěna na odděleních:
- Interních
- Chirurgických
- ARO
- Neurologickém
57
- ORL
- Očním
- Kožním
- Psychiatrických
Nově zařízená oddělení v prostorách bývalého hospodářského dvora jsou:
- LDN – komplexní péče o válečné veterány
- OCHRIP (oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče)
- DETOX (detoxikační oddělení).
Ve vojenské nemocnici Olomouc jsou zastoupeny i ambulantní provozy:
- Stomatologická ambulance
- Fyziatrie a léčebná rehabilitace
- Radiodiagnostické ambulance
- Klinické laboratoře
- Psychologické ambulance
- Ambulance nemocí z povolání
- Funkční diagnostika
- Gynekologická ambulance
- Ambulance primární péče
- Urologická a cévní ordinariát
Lůžková oddělení v plném rozsahu zajišťují diagnostiku a léčbu onemocnění.
K poskytování léčebných zákroků disponují odpovídající zdravotní technikou a vysoce
erudovaným zdravotnickým personálem. Ve Vojenské nemocnici Olomouc
je zaměstnáno 472 zaměstnanců, z tohoto počtu je 69 lékařů, z nichž je 46 civilních
a 23 vojenských, dále zde pracuje 207 zaměstnanců na pozici sestry. Na odděleních,
58
která jsou preferována pro mise, což jsou ARO, chirurgická oddělení a interní oddělení,
je zařazeno do provozu celkem 29 příslušníků 6. a 7. Polní nemocnice dislokované
v Olomouci. Z tohoto počtu dvaceti devíti příslušníků je 5 lékařů, zbytek představují
SZP. V období posledních pěti let prošla všechna oddělení generální rekonstrukcí.
Vojenská nemocnice Olomouc byla v roce 2007 zvolena pacienty v Internetové
anketě jako nejlepší zdravotnické zařízení Olomouckého kraje.
Vojenská nemocnice Olomouc získala dle výsledků celostátního hodnotícího
projektu „Nemocnice ČR 2013“ pořádaného Health Care Institute 2. místo v absolutním
hodnocení.
Od ledna roku 2006 je zapojena do Emergency systému Olomouckého kraje. Cílem
je zajistit kontakt s urgentními medicínskými stavy, který je důležitý pro preferované
obory, které jsou určeny pro zahraniční mise.
Při potřebě super-specializovaných výkonů je navázána spolupráce s klinickými
pracovišti, hlavně Fakultní nemocnicí Olomouc a Ústřední vojenskou nemocnicí
v Praze. Vojenská nemocnice Olomouc poskytuje specializovanou péči a služby, které
poskytuje klinickým či jiným pracovištím po celé ČR.
Vojenská nemocnice Olomouc je vybavena špičkovou zdravotnickou technikou
např.: spirální CT přístroj 3. generace Light Speed VCT firmy GE (tento přístroj lze
využít pro spirální CT angiografii, virtuální endoskopie, lze provádět i barevné 3D
rekonstrukce…). Dále je zde specializované vybavení pro laparoskopické operace,
artroskopie, endoskopické operace varixů, dermatologický laser, špičkové přístroje
EEG, EMG a BERA. ORL oddělení provádí mimo jiné endoskopické operace. Urologie
provádí operace laserem. V objektu je i magnetická rezonance, která nepatří pod
Vojenskou nemocnici Olomouc, ale je zde navázána spolupráce.
Vojenská nemocnice Olomouc zlepšuje image české armády. V době záplav
v roce 1997 fungovala Vojenská nemocnice Olomouc jako evakuační centrum.
Vojenská nemocnice Olomouc slouží jako klinická základna příslušníkům 6. a 7. polní
nemocnice. Zaměstnanci (armádní lékaři a sestry) jsou vysíláni do polních nemocnic
v misích OSN. Byli vysíláni např. v období balkánského konfliktu na území bývalé
Jugoslávie. Humanitární mise byla také na území Albánie. Zdravotníci byli vysláni při
59
odstraňování následků ničivého zemětřesení v Turecku a Pakistánu. V současné době
probíhají mise do Afganistánu a Iráku. Působení na misích bylo vždy kladně hodnoceno
ze všech stran. Vojenská nemocnice se podílí i na památkové obnově a ochraně
Klášterního Hradiska.
V roce 1995 bylo Klášterní Hradisko vyhlášeno vládou České republiky Národní
kulturní památkou. Barokní komplex lze ve vyhrazené dny navštívit jako turisticky
významnou památku [9, 10].
3.7 Doporučení pro praxi
Pro každého profesionálního vojáka, pro každého civilního zaměstnance
ve vojenském zdravotnictví a také pro širokou veřejnost by měla být důležitou součástí
znalost historie. Tato historická fakta přinášejí zdroj informací, ze kterých může každý
člověk čerpat. Z historie je vidno, že všechny úspěchy i neúspěchy byly zaplaceny
velkým úsilím a mnohdy i krví a životy. Z tohoto důvodu by měl každý člověk hledat
poučení v minulosti, aby se vyvaroval již známých chyb v budoucnosti. Pro každého
profesionálního vojáka by mělo být důležité znát historické souvislosti, které ovlivnily
a spoluutvářely naše dnešní vojenské zdravotnictví a celou armádu.
60
ZÁVĚR
Cílem bakalářské práce bylo zpracování historických fakt o Vojenské nemocnici
Olomouc a Klášterním Hradisku. Historické údaje byly získávány z různých pramenů
a zdrojů. Některé prameny byly získány ze soukromých archivů, některé z archivů
Vojenské nemocnice Olomouc, některé pocházely z různých knihoven. K práci byl také
využit z malé části Internet. Získávání zdrojů někdy bylo mírně obtížné, ale vždy
se podařilo získat velmi kvalitní zdroje, které posloužily jako podklady k bakalářské
práci. Bakalářská práce byla čerpána i z velmi vzácných kronik, tyto ručně psané
kroniky Vojenské nemocnice Olomouc mělo možno dostat k nahlédnutí jen velmi málo
badatelů a autorů. Existují jen v originální ručně psané podobě a jsou celkem dvě.
Každá z těchto kronik má okolo dvou set stran cenných historických údajů. Práce
obsahuje ucelený přehled dějin Klášterního Hradiska a Vojenské nemocnice Olomouc.
Práce se podařila zpracovat dle mých představ o jakémsi celkovém nahlédnutí do dějin
mého pracoviště.
61
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1 DURYCH, J.: Kronika Divisní nemocnice 7 v Olomouci, 1926. Rukopis uložen na
ředitelství VN Olomouc
2 POTMĚŠIL, J.. Klášter Hradisko: populární průvodce po současném Hradisku
u Olomouce. Správa sociálního řízení FMO, 1992. ISBN 80-854-6924-3.
3 Národní kulturní památka – Klášter Hradisko u Olomouce, r. č. 1764 – materiál
poskytnut ze soukromého archivu Ing. Cupáka
4 MÜLLER, Willibald. Pověsti a události města Olomouce: populární průvodce po
současném Hradisku u Olomouce. Olomouc: Poznání, 2012, 125 s. ISBN 978-80-
87419-25-0.
5 Mgr. Kauerová Vlasta, MGr. Richterová Helena, Mgr. Vítek Tomáš. Klášter Hradisko
– letní refektář, stavebně historický průzkum. Památkový ústav v Olomouci, 1998, 25 s.
6 ŠVÁB, Josef. Klášterní Hradisko ve stínu válečných konfliktů. (K výročí 200 let od
přemístění Vojenské nemocnice z Olomouce na Klášterní Hradisko). Šváb, Josef. In:
Střední Morava : vlastivědná revue / redaktor Miloslav Čermák Olomouc : Memoria 9,
č. 16, (2003,) s. 28-40.
7 HUDSKÝ, Jaroslav. Klášterní Hradisko 1914-1918: [střípky z historie c. a k.
vojenské nemocnice, jejich poboček a ostatních nemocnic a lazaretů v Olomouci během
Velké války]. 1. vyd. Brno: Signum belli 1914, 2012, 131 s. Danse Macabre 14-18.
ISBN 978-80-260-3137-6.
8 FRYČ, V.: Kronika sborové nemocnice 7 v Olomouci, 2. díl, 1945. Rukopis uložen na
ředitelství VN Olomouc
9 [online]. [cit. 2014-05-01]. Dostupné z: http://vnol.cz/cs/uvodni-stranka/o-nas/
10 Nejlepší nemocnice: žebříček českých nemocnic [online]. [cit. 2014-05-23].
Dostupné z: http://www.hc-
62
institute.org/userfiles/files/Projekt%20Nemocnice%20%C4%8CR%202013_tiskov%C3
%A1%20zpr%C3%A1va_koment%C3%A1%C5%99e%20v%C3%ADt%C4%9Bz%C5
%AF(1).pdf
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha A Rešerše
Příloha B Vyjádření Vojenského ústředního archivu v Praze
Příloha C Pohled na Klášterní Hradisko z JZ
Příloha D Věž na prvním nádvoří před rekonstrukcí
Příloha E Věž na prvním nádvoří po rekonstrukci I.
Příloha F Věž na prvním nádvoří po rekonstrukci II.
Příloha G Celkový pohled na Klášterní Hradisko a Hospodářský dvůr
Příloha H Nápis na Prelatuře
Příloha CH Prelatura – Jižní část Klášterního Hradiska
Příloha A Rešerše
Příloha B Vyjádření Vojenského ústředního archivu v Praze
Příloha C Pohled na Klášterní Hradisko z JZ
Zdroj: vlastní fotografický materiál (Tomáš Galiček)
Příloha D Věž na prvním nádvoří před rekonstrukcí
Zdroj: POTMĚŠIL, J.. Klášter Hradisko: populární průvodce po současném Hradisku
u Olomouce. Správa sociálního řízení FMO, 1992. ISBN 80-854-6924-3.
Příloha E Věž na prvním nádvoří po rekonstrukci I.
Zdroj: vlastní fotografický materiál (Tomáš Galiček)
Příloha F Věž na prvním nádvoří po rekonstrukci II.
Zdroj: vlastní fotografický materiál (Tomáš Galiček)
Příloha G Celkový pohled na Klášterní Hradisko a Hospodářský dvůr
Zdroj: http://vnol.cz/cs/fotogalerie/foto-klasterni-hradisko/
Příloha H Nápis na Prelatuře
Zdroj: vlastní fotografický materiál (Tomáš Galiček)
Příloha CH Prelatura – Jižní část Klášterního Hradiska
Zdroj: vlastní fotografický materiál (Tomáš Galiček)