Vysoká škola zdravotnická, o. p. s.,
Praha 5
ZÁMĚRNÉ SEBEPOŠKOZOVÁNÍ V DĚTSTVÍ A
ADOLESCENCI Z POHLEDU VŠEOBECNÉ SESTRY
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
KATEŘINA ŠPIČÁKOVÁ
Praha 2014
1
VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ, o.p.s. PRAHA 5
ZÁMĚRNÉ SEBEPOŠKOZOVÁNÍ V DĚTSTVÍ A
ADOLESCENCI Z POHLEDU VŠEOBECNÉ SESTRY
Bakalářská práce
Kateřina Špičáková
Stupeň kvalifikace: bakalář
Komise pro studijní obor: Všeobecná sestra
Vedoucí práce: PhDr. Jana Hlinovská, PhD.
Praha 2014
2
3
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité
zdroje literatury jsem uvadla v seznamu použité literatury.
Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své bakalářské práce ke studijním účelům.
V Praze dne
……………………….
Kateřina Špičáková
4
Poděkování
Touto cestou bych ráda poděkovala PhDr. Janě Hlinovské, PhD. za cenné
rady, podněty, konzultace a připomínky při zpracování této bakalářské práce.
Dále bych chtěla poděkovat Nemocnici Milosrdných bratří v Brně, která mi
umožnila realizaci výzkumu na svém pracovišti. A v neposlední řadě také
Vysoké škole zdravotnické o. p. s. v Praze, která mi také dovolila realizaci
výzkumu v řadách studentů.
5
ABSTRAKT
ŠPIČÁKOVÁ, Kateřina. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci z pohledu
všeobecné sestry. Vysoká škola zdravotnická o.p.s Stupeň kvalifikace: Bakalář (Bc.).
Vedoucí práce: PhDr. Jana Hlinovská, PhD.
Tématem bakalářské práce je záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci
z pohledu všeobecné sestry. Celá práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou.
Teoretická část práce popisuje problematiku sebepoškozování v dětství a adolescenci.
Tato část vymezuje pojem sebepoškozování, jeho definici, rozdělení, metody, možné
příčiny, diagnostiku a terapii. Seznamuje také s obdobím dětství a adolescence a rolí
sestry při výskytu záměrného sebepoškozování. Praktická část se zaměřuje na
informovanost o problematice sebepoškozování u zdravotních sester v nemocnici a
zdravotních sester, které ještě studují na vysoké škole a nepracují. Doplňkem praktické
části práce jsou i příběhy dvou sebepoškozujících. Cílem je zjistit informovanost o
problému sebepoškozování mezi zdravotními sestrami, které pracují v nemocničních
zařízeních a které nepracují a ukázat lidem že tohle téma je velmi vážné.
Klíčová slova: Sebepoškozování. Adolescence. Role sestry. Všeobecná sestra.
Sebeřezání.
6
ABSTRACT
ŠPIČÁKOVÁ, Kateřina. Deliberate Self-harm in Childhood and Adolescence from
General Nurse’s Point of View. Medical College o.p.s, Degree: Bachelor (Bc).
Supervisor: PhDr. Jana Hlinovská, PhD, XXX pages.
The topic of the bachelor’s thesis is about Deliberate Self-harm in Childhood and
Adolescence from General Nurse’s Point of View. The theoretical part of the thesis
describes the issue of deliberate self-harm in childhood and adolescence. This part
describes the concept of self-harm, definition, classification, methods, possible causes,
diagnosis and treatment. This part also introduces lifespan of childhood and
adolescence, and the role of general nurses plays in deliberate self-harm. The practical
part focuses on nurse students and nurse’s awareness of deliberate self-harm in hospital.
The thesis introduces the story about two clients. The purpose of the thesis is to find out
the awareness of the issue among general nurses who work in hospitals, and the nurses
who don’t work so that they can point out the serious problems.
Key words: Self-harm, Adolescence, Nurses role, General Nurse, Self-cutting
7
OBSAH
OBSAH ............................................................................................................................ 7
SEZNAM ZKRATEK .................................................................................................. 10
SEZNAM POUŽITÝCH ODBORNÝCH VÝRAZŮ................................................. 11
SEZNAM GRAFŮ ........................................................................................................ 12
ÚVOD............................................................................................................................. 14
TEORETICKÁ ČÁST.................................................................................................. 15
1 SEBEPOŠKOZOVÁNÍ ............................................................................................. 15
1.1 DEFINICE SEBEPOŠKOZOVÁNÍ …………………………...…..…….15
1.1.1 PŘEHLED DEFINIC SVĚTOVÝCH AUTORŮ ………......…15
1.1.2 PŘEHLED DEFINIC ČESKÝCH AUTORŮ …………......….16
1.2 VZTAH SEBEPOŠKOZOVÁNÍ A SUICIDA ……………………...…..16
1.3 VÝSKYT …………………………………………………………………..18
1. 4 ETIOLOGIE …………………………………...……………………...…18
1.5 METODY SEBEPOŠKOZOVÁNÍ ……………………………..……….19
1.6 MOŽNÉ PŘÍČINY ………………………………………………...……..20
1.7 DIAGNOSTIKA …………………………………………………………..22
1.8 TERAPIE …………………………………………………...……………..23
2 OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ.............................................................................................. 24
2.1 VYMEZENÍ POJMU …………………………………………………….24
8
2.2. DĚLENÍ DOSPÍVÁNÍ ……………………………………………...……24
2.3 ZMĚNY V OBDOBÍ PUBESCENCE …………………………...………25
2.3.1 BIOLOGICKÉ ZMĚNY …………………………………….....25
2.3.2 KOGNITIVNÍ ZMĚNY ……………………………………..…26
2.3.3 EMOCIONÁLNÍ ZMĚNY ……………………………………..26
2.3.4 PSYCHOSOCIÁLNÍ ZMĚNY ………………………………...27
2.4 VÝVOJOVÉ PROBLÉMY DOSPÍVAJÍCÍCH ……………………...…28
2.5 UTVÁŘENÍ IDENTITY ………………………………………………....29
3 ROLE VŠEOBECNÉ SESTRY................................................................................ 30
3.1 FÁZE PRIMÁRNÍ …………………………………………..……………30
3.2 FÁZE SEKUNDÁRNÍ ……………………………………………...…….30
3.3. FÁZE TERCIÁRNÍ ……………………………………………………...31
PRAKTICKÁ ČÁST .................................................................................................... 32
4 METODOLOGIE A HYPOTÉZY........................................................................... 32
4.1 HYPOTÉZY …………………………………………………………..…..32
4.2 METODOLOGIE ……………………………………………………...…32
4.3 VYHODNOCENÍ …………………………………………….………..….34
4.3.1 PRVNÍ HYPOTÉZA ……………………………………...…….34
4.3.2 DRUHÁ HYPOTÉZA …………………………………………..35
4.3.3 TŘETÍ HYPOTÉZA …………………………………………....40
4.4 DISKUZE …………………………………………………………..……..49
9
5 PŘÍBĚHY ................................................................................................................... 51
ZÁVĚR .......................................................................................................................... 54
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY......................................................................... 55
SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................... 57
10
SEZNAM ZKRATEK
ÚZIS - Ústav zdravotní informatiky a statistiky
11
SEZNAM POUŽITÝCH ODBORNÝCH VÝRAZŮ
Amputace - snesení, nebo oddělení některé části organismu
Bipolární - dvoupólový
Destrukce - zničení
Depersonalizace - odosobnění
Derealizace - chorobné odvracení se od skutečnosti
Epidemie - ohraničený výskyt infekční nemoci
Kastrace - chirurgické odstranění pohlavních žláz
Menarche - první menstruace
Poluce - samovolný noční výron semene
Suicidiální - sebevražedné
12
SEZNAM GRAFŮ
Graf 1 - Setkání se sebepoškozováním - všeobecné sestry na lůžkovém oddělení, s. 34.
Graf 2 - Setkání se sebepoškozováním - ambulantní všeobecné sestry, s. 35.
Graf 3 - Pokud byste zjistila, že máte na svém oddělení pacienta, který se
sebepoškozuje, co byste udělala? - všeobecné sestry na lůžkovém oddělení, s. 36.
Graf 4 - Pokud byste zjistila, že máte na svém oddělení pacienta, který se
sebepoškozuje, co byste udělala? - ambulantní všeobecné sestry, s. 37.
Graf 5 - Jaká si myslíte, že je sekundární role všeobecní sestry u sebepoškozování? všeobecné
sestry na lůžkovém oddělení, s. 38.
Graf 6 - Jaká si myslíte, že je sekundární role všeobecní sestry u sebepoškozování? ambulantní
všeobecné sestry, s. 39.
Graf 7 - Definice sebepoškozování - pracující všeobecné sestry, s. 40.
Graf 8 - Definice sebepoškozování - diplomované všeobecné sestry studující, s. 41.
Graf 9 - Způsoby sebepoškozování - pracující všeobecné sestry, s. 42.
Graf 10 - Způsoby sebepoškozování - diplomované všeobecné sestry studující, s. 43.
Graf 11 - Věkové kategorie sebepoškozujících - pracující všeobecné sestry, s. 44.
Graf 12 - Věkové kategorie sebepoškozujících - diplomované všeobecné sestry
studující, s. 45.
13
Graf 13 - Pomůcky sebepoškozujících - diplomované všeobecné sestry studující, s. 46.
Graf 14 - Pomůcky sebepoškozujících - pracující všeobecné sestry, s. 46
Graf 15 - Bolest při sebepoškozování - pracující všeobecné sestry, s. 47.
Graf 16 - Bolest při sebepoškozování - diplomované všeobecné sestry studující, s. 48.
14
ÚVOD
Ve své práci jsem si zvolila problematiku sebepoškozování v dětství a
adolescenci z pohledu všeobecné sestry. Problematika sebepoškozování je velmi
závažným problémem dnešní doby a má velmi rychle narůstající charakter mezi
adolescenty. Charakterizovat ji můžeme jako nespecifickou reakci, kterou jedinec
reaguje na stresovou situaci a sebepoškození mu působí uvolnění. Sebepoškozování je
jevem novým a není stále ještě zcela prozkoumán. Může to být i tím, že
sebepoškozováním nemusí trpět jen lidé s nějakou psychopatologií, ale i lidé, kteří
žádnou takovou poruchu nemají. Dalším důvodem může být to, že lidé, kteří tímhle
onemocnění trpí nebo trpěli, většinou o svém problému nemluví a nechtějí, aby to jejich
okolí vědělo. V poslední době si ale tito nemocní můžou zakládat vlastní blogy na
internetu a sdílet své postoje, názory a pocity dále.
Ve své bakalářské práci jsem stanovila dva cíle. Tím prvním je zjistit, jak
se k tématu sebepoškozování staví odborná, především nepsychiatrická, literatura a
pokusit se tyto poznatky shrnout do smysluplného celku. Tento cíl se pokusím naplnit
v teoretické části práce.
Druhým cílem, jenž bude zároveň cílem výzkumné části, je zjistit, jaké mají
všeobecné sestry přehled o dané problematice a porovnat sestry, které ještě studují, se
sestrami, co už pracují v nemocnici na lůžkových a ambulantních pracovištích. Výzkum
bude prováděn pomocí strukturovaného dotazníku. Na konec praktické části bych chtěla
uvést dva příběhy sebepoškozujících.
„Nápadněji dávají najevo smutek ti, kteří mají menší bolest.“ Publius Cornelius
Tacitus.
15
TEORETICKÁ ČÁST
1 SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Záměrné sebepoškozování je značně komplikovaná a ne zcela komplexně
prozkoumaná problematika, není proto jednoduché se v ní vyznat. Tento fenomén je
psychiatrům známý od 20. století a jeho rapidní nárůst od 90. let 20. století. Projevuje se
většinou v adolescenci a v jeho průběhu je častá disociace, snížená bolestivost a
návykovost. Dospívající tak většinou reaguje na traumatizaci v dětství
(ROZSÍVALOVÁ et al., 2010).
V posledních letech byl zaznamenán velký nárůst dětí a dospívajících, kteří řeší
svoje problémy tím, že jsou agresivní vůči sobě. Je to velmi nebezpečný a závažný
problém celé populace. Kritickým věkem je adolescence. Až 75 % pacientů uvádí, že u
sebepoškozování necítí bolest (MALÁ, 2009).
1.1 Definice sebepoškozování
Existuje velké množství světových i českých autorů, kteří definují sebepoškozování,
ale jelikož se mu studie věnují až v posledních zhruba 25 letech, tak se definice mohou
odlišovat.
1.1.1 Přehled definic světových autorů
• Herpetz, 1995, termín: Self-mutilation. Opakující se, záměrné a přímé fyzické
sebepoškození bez vědomého suicidiálního záměru, které ani nevede
k evidentnímu ohrožení života.
• Favazza, 1999, termín: Self-mutilation. Přímá a úmyslná destrukce nebo
poškození vlastních tělních tkání bez vědomého suicidiálního záměru.
• Sutton, 2005, termín: Deliberate self-harm. Záměrné poškození vlastních
tělesných tkání bez zjevného záměru ukončit život a bez záměru sexuálního
nebo dekorativního (KRIEGELOVÁ, 2008).
16
1.1.2 Přehled definic českých autorů
• Platznerová, 2009, termín: sebepoškozování. Komplexní autoagresivní
chování, které na rozdíl od sebevraždy nemá fatální následky
(PLATZNEROVÁ,2009).
• Kocourková, 2008, termín: sebepoškozování. Termín, který je nejčastěji
spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním bez
vědomé suicidiální motivace (KOCOURKOVÁ, 2008).
Klasifikační systém sebepoškozujících chování podle Favazzy (1987):
1) Kulturně akceptovatelné: Sociálně akceptovatelné činy, které jsou zaměřeny
na vlastní změnu vzhledu (ušní piercing, stříhání vlasů).
2) Deviantní:
a) Závažná automutilace: Nejhorší, ale také nejméně častá forma. Poškozený
provádí akt výjimečně, jde totiž o velký zásah do lidského těla (amputace,
kastrace). Většinou je poškozený trvale poškozen, může to být dále spjato
s psychotickými stavy nebo akutními intoxikacemi.
b) Stereotypní automutilace: Fixované, rytmické vzorce chování, jako třeba
bušení hlavou, stlačování očních bulev, kousání do prstů nebo paží.
Nejčastější výskyt je u mentálně retardovaných lidí i autistů.
c) Mírné: Jde o nejčastější formu výskytu. Jde o drobné poranění tkáně, které
je chápáno jako úlevu od nepříjemných pocitů, např. drobné řezání,
vyřezávání do kůže, pálení, zasahování do hojící se rány (KRIEGELOVÁ,
2008).
1.2 Vztah sebepoškozování a suicidia:
Sebevražedné chování je úmyslné jednání za účelem ukončit vlastní život.
Sebevraždu většinou páchají osoby psychicky narušené nebo deprivované.
Sebevražedné chování jde většinou také označit jako zoufalé nebo impulzivní. Na rozdíl
od sebevraždy nemá parasuicidiální jednání nebo sebepoškozování se záměr zabít se.
Parasuicidiální chování je viditelné spíše u žen a jejich čin se dá také označit jako
demonstrativní sebevražda. Demonstrativní sebevraždy většinou nejsou tak nebezpečné
17
jako sebepoškozování. Tím není řečeno, že jsou neškodné, ale většinou tím chtějí na
sebe upozornit a upoutat pozornost, zatímco u sebepoškozování to většinou drží
v tajnosti, což naopak zvyšuje riziko sebepoškozování vedoucí k sebevraždě. Je to tím,
že u sebepoškozování nejdříve začínají jen lehce sebepoškozovat, ale později v tom
mají praxi a velmi rychle překonají pocit strachu a začnou si více ubližovat (BRŮNE,
2008).
MUDr. Magdalena Ryšánková (2008) ve svém článku uvádí, že
sebepoškozování nepředchází sebevraždě a popisuje rozdílné povahy obou aktů.
Sebepoškozování vzniká při aktuálním stavu (kdy postižený má nějaký propad nálady) a
ihned vede k poranění,např. pořezání se, a to vede k rychlé redukci nebo úplné úlevě.
Naopak suicidiálně ohrožení lidé mají dlouhodobé nesnesitelné psychické bolesti,
kterým chtějí sebevraždou navždy uniknout.
„Suicidiem se daný jedinec snaží zbavit chronické psychické bolesti a své
vědomí (uvědomování) jednou provždy ukončit. Impulzivní sebepoškození se naproti
tomu snaží vědomí (uvědomování) modifikovat“ (RYŠÁNKOVÁ, 2008, s. 384).
Eva Malá (2009) zase uvádí, že sebepoškozování je vysoce rizikové u dětí a
adolescentů při závažných životních situacích (ztráta rodiče, sexuální zneužívání,
šikana). Ve čtyřleté studii se 7 968 pacienty bylo zjištěno, že při opakovaném
sebepoškozování se zvyšuje riziko sebevraždy až 30krát, většinou u dívek a žen.
Zpočátku bylo na sebepoškozování pohlíženo jako na nedokončenou
sebevraždu. Bylo na něj pohlíženo tak, že se postižený sebevraždě vyhýbá a chce
zlepšit svoji situaci a zůstat naživu. Riziko sebevraždy u sebepoškozujících jedinců je
mnohem vyšší než v normální populaci. Z toho vyplývá, že by se měla dávat velká
pozornost sebepoškozování, protože jeden ze tří nejčastějších důvodů úmrtí mezi 15.-
34. rokem je právě sebevražda (ROZSÍVALOVÁ et al., 2012).
„Sebepoškozováním se zvýšeným rizikem suicidia je u těchto psychiatrických
diagnóz: specifické poruchy osobnosti, bipolární depresivní poruchy, posttraumatické
18
stresové poruchy, poruchy vyvolané účinky psychoaktivních látek“ (MALÁ, 2009, s.
469).
1.3 Výskyt
Data získaná v rozmezí let 2000-2010 z celé České republiky ukazují
zaznamenání v registru hospitalizovaných ÚZIS celkem 7 223 případů úmyslného
sebepoškození dětí. Tyto výsledky jsou získané z lůžkových oddělení. Dívek bylo 4 829
(67 %) a chlapců 2 394 (33 %). U dívek je rizikový věk 10-14 let, u chlapců je trend
sledován později, u nich je rizikový věk 15-18 let. Nejčastěji volený způsob je
sebeotrávením léčivy nebo alkoholem, dohromady představují 85,3 % výskytů. Dívky
upřednostňují spíše klidnější prostředí, např. domov, a poškozují se většinou od zimy do
jara. U chlapců to bývají rušnější prostory, např. škola, veřejná místa, sebepoškozují se
většinou v létě a na podzim (PRŮCHOVÁ, 2012).
Favazza a Conteriová (1989) provedli výzkum u 240 dívek a zjistili, že 29 %
zažilo v dětství fyzické i sexuální zneužívání, 17 % bylo sexuálně zneužíváno, 16 %
fyzicky zneužíváno a více jak polovina dotazovaných označila svoje dětství za mizerné.
Van der Kolk, Perry a Herman (1991) ve svojí studii uvedli, že 89 % dětí mělo
narušenou rodičovskou péči. Zjistili, že čím je dítě narušeno v nižším věku, tím
drastičtější používá metody sebepoškozování (KRIEGELOVÁ, 2008).
„Většina osob, které se pořezávají, necítí v průběhu sebepoškození bolest
(Adshead, 1997). Některé studie dovozují, že v pozadí nevnímání bolesti při
sebepoškození leží asociativní mechanismus zapříčiňující změny cítění, pocity
derealizace a depersonalizace“ (KOCOURKOVÁ et al,. 2008, s. 611).
1.4 Etiologie
Sebepoškozující chování dle Kriegelové
1) Automutilace (Automutilation, Self-mutilation): Jedná se o nezáměrné, ale
přímé sebepoškození středního rozsahu, které může být jednorázové nebo
19
stereotypní. Většinou má za příčinu vážné psychiatrické onemocnění. např.
sebetlučení
2) Sebepoškozování a rizikové chování (Self-harm, Risk-taking): Dlouhodobé
sebepoškozování, ale jedinec nemá v úmyslu se poškodit, např. kouření,
zneužívání alkoholu, léků, drog.
3) Záměrné sebepoškozování (Deliberate self-harm, Self-harm): Jednorázové
nebo opakované záměrné sebepoškozovaní. Cílem je se poškodit, ale nezemřít.
• Sebetrávení/předávkování (Self-poisoning).
• Sebezraňování (Self-harm, Deliberate self-harm): řezání, pálení,
propichování kůže, vytrhávání vlasů, sebebití, sebekousání, lámaní kostí,
škrábání, vkládání věcí pod kůži, prošívání, leptání, pálení.
4) Suicidiální jednání (Suicide, Parasuicide): jednání s přímým záměrem zemřít.
1.5 Metody sebepoškozování
Specifické metody jsou velmi rozmanité a jak příznačně hodnotí Zilová a
Kyselica (2001): „….akt záměrného sebepoškození je omezen pouhou fantazií daného
jednice“ (KRIEGELOVÁ, 2008, s. 60)
Nejčastějšími metodami záměrného sebepoškozování jsou: sebeřezání a
vyřezávání nápisů a symbolů, pálení si kůže žhavými předměty nebo chemickými
žíravými roztoky, sebeopalování se, škrábání, dření a řezání kůže, sebekousání, kousání
do vnitřních částí ústní dutiny, propichování kůže, drásání si ran, narušování jejich
léčebného hojení, vytrhávání si vlasů, řas, obočí, sebemučení za účelem modřin,
podlitin, zlomenin, svazování si částí končetin za účelem zabránění průtoku krve, požití
malého množství toxické látky, umísťování ostrých předmětů pod kůži nebo do
tělesných otvorů (KRIEGELOVÁ, 2008).
Rizikovými faktory u obou pohlaví je užívání drog, ale i také zkušenosti přátel.
U dívek to může být nízká sebeúcta, spory s rodiči, první lásky, sexuální zneužívání. U
chlapců spíše šikana spojená s problémy ve škole, dlouhotrvající úzkost (PRŮCHOVÁ,
2012).
20
Juzwin (2004) zjistil, že nejčastější metoda je sebeřezání (93 %), sebepálení (38
%), sebetrávení (17 %) a propichování kůže (17 %). Muži nejčastěji používají
sebetlučení (21 %) a ženy sebeřezání (32 %). Favazza a Conteriavá (1989) uvádí, že 75
% sebepoškozujících používá více než jednu techniku. Většina začíná na sebeřezání na
nohou a rukou, k tomu postupně přidávají další techniky, až nakonec zjistí, která jim
vyhovuje a tu pak využívají. Nejpoužívanějším nástrojem při sebeřezání jsou žiletky, u
sebepálení používání zapalovače a cigarety a při sebetrávení to jsou různé volně
prodejné léky. V okamžiku krize ale sebepoškozující sahá v podstatě pro cokoliv.
Nejvíce postižené partie jsou ruce (74 %), nohy (44 %), oblast břicha (25 %), hlava (23
%), oblast hrudníku (18 %), genitálie (8 %) (KRIEGELOVÁ, 2008).
Možné způsoby sebepoškozujícího chování. V oblasti sebepoškozování
vznikají různé nejednotnosti, co vše se řadí mezi sebepoškozování. V následujících
příkladech jsem uvedla pro příklad, co do těchto způsobů může patřit. Nejsou to
všechny možnosti, které může sebepoškozující použít, ale slouží pro orientaci a vaši
představu, co všechno může být sebepoškozování. Např. zneužívání alkoholu, drog,
léků, přejídání se, okusování si nehtů, skok z budovy nebo mostu, příliš tělesného
cvičení nebo pohybu, pokus o utopení, strhávání si kůže a nehtů, kouření, piercing,
tetování, kosmetická chirurgie, setrvávání v násilném vztahu, přepracování, hladovění
(KRIEGELOVÁ, 2008).
1.6 Možné příčiny
• Osobní patologie: Opakované sebepoškozování může být spojeno
s poruchou osobnosti, např. disociální. Vyskytuje se také u pacientů
s poruchami příjmu potravy a drogově závislých (KOCOURKOVÁ et al,
2008).
• Trauma z dětství: Bývá to emoční nebo sexuální zneužívání v dětství.
Při nedostatečně dobré péči mívají špatné zkušenosti od blízké osoby, a
proto se nedokážou normálně vyrovnat se stresovou zátěží. U
postižených hraje velkou roli citlivá událost (ztráta blízké osoby, nehoda
nebo vážné zranění, šikana, závažný problém pohlavní identity, hrubé
zanedbávání rodičovské péče), která bývá většinou spouštěčem
sebepoškozování. Vznikají u nich pocitu smutku, vzteku, lítosti, křivdy a
21
potřeby se pomstít, proto se obrací proti vlastnímu tělu. Sebepoškozující
akt má tendenci se opakovat stejně jako u jiných závislostí. Většinou to
propuká v období adolescence (KOCOURKOVÁ et al, 2008). Hawton
(2002) hovoří o silné souvislosti sebepoškozování se zneužíváním nebo
týráním v dětství (ČERNÁ, 2009).
• Rodinné prostředí: Rodina je primárním místem utváření psychiky,
proto je velmi důležité, aby dítě mělo dobré rodinné zázemí. Když takové
odpovídající prostředí dítě nemá, může docházet k mezigeneračním
střetům. V rodině může vznikat pocit, že starší dítě se stará o mladší a
musí mu nahrazovat rodiče nebo musí uspokojovat potřeby rodiče
(sexuální, emocionální). Špatní rodiče nedávají dítěti zdravý vývoj a
sebeúctu. Tohle může vést k devastaci jeho sebeúcty, frustraci a
narůstající úzkosti a jakýmkoliv emočním projevům dítěte
(KRIEGELOVÁ, 2008). Laye-Gindhu (2005) zmiňuje souvislosti
sebepoškozování v rodině, kdy jedinec vyrůstá jenom s jedním rodičem.
Může to být také i rodina úplná, ale jeden z rodičů má významný
handicap nebo vážné onemocnění. Nežádoucím faktorem je také výskyt
sebepoškozování v blízkém okolí, např. rodina, kamarádi. Hawton
(2002) hovoří o možnosti tzv. „sociální nákazy“(ČERNÁ 2008).
„Častými příčinami, které uvádějí sami adolescenti, jsou problémy ve škole,
šikana, problémy v rodině (rozvod, finanční problémy, onemocnění), konflikty
s vrstevníky a kamarády, problémy s partnerem, týrání či zneužívání, sebepoškozování
někoho z blízkých a další“ (Richardson, 2006; Bocquée, 2007; in ČERNÁ 2008, s. 494).
Jan Suttonová (2005) uvedla možný seznam faktorů vedoucí k záměrnému
sebepoškozování: dlouhodobé zneužívání v dětství a zneužívaní držené v tajnosti,
zanedbávání v dětství, obnovené vzpomínky na zneužívání, popření zneužívání blízkou
osobou, ztráta blízké osoby, nedostatek fyzického kontaktu s pečující osobou,
zneužívání dítěte při řešení partnerských problémů, pocit prázdnoty a osamění,
sebenenávist, problémy s pohlavní identitou, týrání, zadržování silných emocí (vztek,
strach) atd. (KRIEGELOVÁ, 2008).
22
Další úhel pohledu na motivy konání sebepoškozujícího můžeme dle Jan
Suttonové rozdělit dle toho, co postiženým přinášejí za pocit:
• Uklidnění a utěšení;
• Navození psychické anestezie formou pocitů otupělosti;
• Kontrola nad vlastním tělem;
• Očistění;
• Sebetrestání;
• Potvrzení existence;
• Testování hranic manipulace s druhými;
• Snaha být zachráněn a volání o pomoc;
• Euforický zážitek;
• Vyraz příslušnosti ve skupině.
1.7 Diagnostika
Při stanovení diagnózy by měl být proveden přesný popis sebepoškozujícího
chování, detailní popis situačního kontextu, zjištěna účelovost a specifikace dalších
psychopatologických symptomů. Je to velice důležité, protože toto chování je závažné:
• svým vysokým suicidiálním rizikem s možným ohrožením života;
• svou manipulativní složkou včetně možností „nákazy“;
• svou impulzivitou;
• nutkavostí;
• carvingem (bažením, touhou);
• obtížnou farmakologickou i psychoterapeutickou ovlivnitelností (MALÁ,
2009, s. 89).
Eva Malá (2009) také ve svém článku uvádí, že je velmi důležité toto onemocnění
včasně zachytit v ústavních a vězeňských zařízeních, protože velmi často hrozí riziko
epidemie mezi přítomnými jedinci. Sebepoškozující jedinec je velmi často vysoce
postavený vůdce skupiny a proto je jeho chování velmi často napodobováno.
23
1.8 Terapie
Léčba u záměrného sebepoškozování je velmi složitá. Jde o dlouhodobý proces,
kde základem úspěchu je vlastní snaha pacienta přestat se sebepoškozováním. Takové
rozhodnutí je pro sebepoškozujícího často naprosto nepředstavitelné, sebepoškozování
je pro ně způsob jak se vyrovnávat s realitou a přežívat v reálném životě. Každý jedinec
až v průběhu léčby zjistí, co jemu samotnému bude vyhovovat a jak si bude
kompenzovat to, že si nemůže nebo nechce ubližovat.
Aplikovatelných terapií při sebepoškozujícím chování je velká řada. Já osobně
jsem si vybrala rozdělení podle Andrei Platznerové (2009):
• Psychoterapie: Je dlouhodobá léčba a hlavním účelem je zvýšení duševního
zdraví. Psychoterapie bývá většinou založena na formě rozhovoru, ale také třeba
kreslení. Při psychoterapii by si poškozený měl uvědomit, co vlastně dělá, proč
to dělá, co jsou jeho spouštěče, a měl by se začít vyhýbat předmětům, kterými se
poškozoval.
o Dialektní behaviorální terapie: Je zaměřena na pacienty s hraniční
poruchou osobnosti. Hlavní princip terapie je vedení klienta k sebepřijetí
současné změny.
o Kognitivní terapie s použitím manuálu: Je krátkodobá (přibližně 6 sezení)
a zaměřená na řešení daného problému sebepoškozování.
o Léčba komplexní posttraumatické stresové poruchy: Podmínkou pro
terapii je dobrý vztah mezi terapeutem a pacientem. Poté následují tři
stadia procesu zotavování - vybudování bezpečného prostředí,
vybavování si vzpomínek a znovuzapojení se do společnosti.
o Racionálně-emotivní terapie: Pomáhá při zvládání emocí.
o Terapie zaměřená na řešení problémů: Cílem terapie je pomoci rozpoznat
problémy a naučit pacienta zvládat zátěž.
o Interpersonální skupinová terapie.
o Kognitivní terapie cílená na schéma: Věnuje se zážitkům z dětství,
používá experimentálních technik.
o Psychoterapie zaměřená na přenos: Používá se pro pacienty s hraniční
poruchou osobnosti. Sezení probíhají 2krát týdně.
24
o Hypnóza a relaxace: Jsou doplňkem výše uvedených léčebných metod.
o Duchovní dimenze léčby poškozujících se.
o Kombinace psychoterapie s farmakoterapií.
• Farmakoterapie: Léčba léky. U sebepoškozování se používá velmi často,
většinou pro navození lepší psychické nálady pacientů.
o Cílená farmakoterapie sebepoškozování: antidepresiva, opiátoví
antagonisté, atypická antipsychotika a stabilizátory nálady, alfa-gonisté.
o Farmakoterapie agresivity a impulzy: antidepresiva, tymostabilizéry,
antipsychotika.
2 OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ
2.1 Vymezení pojmu
Starší školní věk je období přechodu od dětství k dospělosti. Odehrává se v
rozmezí 11.-12. roku dítěte až do jeho 20-22 let. V tomto období probíhají značné
psychologické, biologické a sociální změny. Vysoké tempo těchto změn i jejich výrazně
individuální průběh je způsoben činností endokrinních žláz a rozdílností v produkci
jejich hormonů. Jedná se o období velmi nerovnoměrného vývoje, jak tělesného, tak i
psychického a sociálního. V toto věku je pro dospívajícího velmi důležité začlenit se do
kolektivu a proto vyhledávají blízkost vrstevníků. Typická je snaha zapadnout do
kolektivu a to za každou cenu, i když je dítě jakkoliv odlišné od svých vrstevníků.
2.2 Dělení dospívání
V současné české odborné literatuře lze nalézt různá dělení dospívání.
Vágnerová (2005) období dospívání rozděluje pouze na dvě základní fáze. První z nich
je raná adolescence, již označuje také jako pubescenci (11-15 let). V prvním období
probíhají různé fyzické i psychické změny. Druhou fázi nazývá pozdní adolescencí,
která trvá přibližně od 15. do 20. roku života.
Macek (1999) rozděluje adolescenci na tři fáze: časnou, střední a pozdní. Časná
je mezi 10-13 lety, střední 14-16 lety a pozdní 17-20 lety.
25
Langmeier a Krejčíková (1999) uvedli ve své práci dle jejich názoru nejčastěji se
vyskytující dělení dospívání:
1) Období pubescence
• Fáze prepuberty: Začíná prvními známkami fyzického
dospívání. U dívek je to období mezi 11.-13. rokem a končí
nástupem menarche. U chlapců to bývá o jeden až dva roky
později a ukončuje se noční polucí.
• Fáze vlastní puberty: Nastupuje po prepubertě a trvá až do
dosažení reprodukčních schopností. U dívek to bývá většinou
jeden až dva roky po prvním menzesu, kdy se cyklus ustálí a
dívka je schopna oplodnění. U chlapců je reprodukční schopnost
dosažena mezi 13.-15. rokem.
2) Období adolescence
• Trvá od 15 do 20, někdy i do 22 let. Tahle věková skupina bývá
označována jako dorost, mladiství. Dosahují úplné reprodukční
zralosti, dokončení fyzického růstu, začleňují se do společnosti.
2.3 Změny v období pubescence
Období staršího školního věku můžeme nazvat pubescence, v předmětném
období vzniká velká řada změn, jak biologických, kognitivní, emocionální, tak i
psychosociálních.
2.3.1 Biologické změny
• U dívek: Objevují se sekundární znaky jako zvětšování prsní tkáně, pubické,
následně i dospělé ochlupení okolo genitálu, axilární ochlupení, zvětšování
tělesných proporcí, např. pánve. Nástup menarche se u dívek může věkově
hodně lišit, průměrný věk je okolo 13. roku.
• U chlapců: Sekundární znaky u chlapců jsou plně vyvinuté pohlavní orgány,
objevuje se ochlupení v oblasti genitálu, axilární ochlupení, ale i středové po
těle, začínají růst vousy a nastává změna hlasu. Je to způsobené celkovým
rychlým růstem těla a změnu hlasu způsobuje rychlý růst hrtanu.
26
Pokud adolescent dospívá dříve než jeho vrstevníci, je to výhoda spíše
pro chlapce než pro dívky. Většina tázaných dívek by si přála být štíhlejší,
protože to většina společností vyžaduje. Rozdílnost dívek mezi sebou může pak
způsobovat nízké sebehodnocení a problémy jak ve škole, tak i doma. U chlapců
je to většinou výhoda, když vyspějí dřív než jejich vrstevníci. Jsou obdivování a
jejich sebehodnocení je posílené (MACEK, 1999).
2.3.2 Kognitivní změny
V adolescenci je nutné abstraktní myšlení, které je pro tohle období nezbytné.
Kognitivní změny jsou rozděleny na řešení formálních operací (řešení logických nebo
matematických problému) a řešení sociálních situací, které je závislé na sociálním
učení. Zlepšuje se výkonnost dlouhodobé a krátkodobé paměti. Adolescenti také
začínají uvažovat jako dospělí (MACEK, 1999).
2.3.3 Emocionální změny
Období staršího školního věku můžeme nazvat obdobím dominancí citové
oblasti a psychických změn. Pubescent často reaguje velmi přehnaně, přičemž někdy ani
on sám nechápe vlastní emoční reakce. Pubescenti jsou velmi labilní, podráždění,
frustrovaní a objevuje se u nich pocity nejistoty.
„Dospívání je spojeno s hormonální proměnou, která stimuluje změny v oblasti
citového prožívání. Projevují se kolísavostí emočního ladění, větší labilitou, dráždivostí,
tendencí reagovat přecitlivěle i na běžné podměty s nárůstem emočního zmatku.
Pubescent ztrácí bývalou citovou jistotu a stabilitu“ (VÁRNEROVÁ, 2005, s. 340).
Hlavním úkolem období dospívání je odloučení se na závislosti na rodičích a
navozování vztahů mezi vrstevníky. Děti někdy berou rodiče, jako že jim nerozumí,
můžou je až nenávidět a přemisťují své vztahy na vrstevníky, u kterých hledají pomoc.
Naopak děti, které mezi vrstevníky nezapadají a jsou odmítnuti společností, se stávají
na rodičích mnohem více závislí. Třetí možnost je u dětí, které se uzavřou do svého
vlastního nitra, do světa fantazie a vyžívají se v pocitech utrpení. Odlišným způsobem je
odmítaní životní stylu svých vrstevníků, zavrhování jejich hudby, stylu oblékání apod.
27
Tím se daný jedinec úplně vyřadí od svých vrstevníků a hledá si kamarády se stejným
stylem a názory jinde (LANGMEIER et al., 1999).
Za normálních stavů si adolescent stejně udržuje dobré vztahy v rodině.
Konflikty vznikají spíše při zákazech a pravidlech. Mnozí dospívající si přejí jiné
rodiče, třeba jako mají jejich vrstevníci, ale většina, až dospěje, si uvědomí, že to s nimi
mysleli jejich rodiče dobře.
2.3.4 Psychosociální změny
Sociální vztahy jsou pro pubescenta jednou z nejdůležitějších částí jeho
aktuálního života. Bývají to spíše vztahy s vrstevníky stejného i opačného pohlaví.
Vztahy s vrstevníky jsou nejprve rozvíjeny se stejným pohlavím, protože dívky
jsou podle chlapců ufňukané a chlapci jsou z pohledu dívek hrubí. Přátelství dívek bývá
většinou pevnější než u chlapců a může se držet až do pozdní dospělosti. V období
puberty se začíná projevovat pozornost o druhé pohlaví. Bývá to např. různé
pokřikování, ze kterého jde cítit strach a nejistota. Na přelomu pubescence a
adolescence můžou vznikat už opravdové první lásky a do toho jsou zahrnuty i první
schůzky, pusa ale i pohlavní styk. Na konci adolescence jsou vztahy trvalé a osoby ve
vztahu uvažují o manželství a založení vlastní rodiny. Je potřeba zdůraznit, že uvedená
následnost nemusí být u všech pubescentů a adolescentů stejná, určitých stupňů
dosahují a postupem věku (LANGMEIER et al., 1999).
Volba povolání je na začátku pubescence předmětem fantazie. Je to problém ve
všech rodinách s dospívajícími rozhodovat, kam půjde pubescent studovat dál. Musíme
brát ohled i na prospěch ve škole, své schopnosti a budoucnost vybraného povolání
(LANGMEIER et al., 1999).
Tři typy volby povolání dle Nickela (1975):
• Typ A: Pubescent je naprosto pasivní a nechá volbu povolání na rodičích nebo
jiném dospělém, který si myslí, že to jím zvolené je pro něj dobré.
28
• Typ B: Dospívající mají určitě představy, ale jsou nejasné a přesně neví, co by
chtěli dělat. To je pak podvoleno silnějším tlakem z okolí.
• Typ C: Adolescenti mají svoji vlastní volbu, která jsou založena na životních
cílech a bývá velmi promyšlená. Takoví jedinci jsou velmi iniciativní,
cílevědomí, se silnou osobností.
Nejvíce je zastoupen typ B, jak u učebních oborů, tak u studijních. Z toho
vyplývá, že většina pubescentů vůbec neví, co by chtěli dělat a dozvídají se to třeba až
po dvou letech studia a svoje budoucí povolání nechtějí vykonávat a začínají studovat
nový obor.
2.4 Vývojové problémy dospívajících
V průběhu předešlého tematického celku jsme se seznámili s vývojem
adolescence a staršího školního věku. Vzhledem k velmi bouřlivým změnám může
vznikat u dospívajících sklon k sebepoškozujícímu chování. Proto bych chtěla ukázat na
možné nejčastější vývojové problémy v dospívání dle Langmeiera (1991), ten je
rozlišuje do čtyř různých skupin:
1) Rozpor mezi fyzickou a sociální zralostí: U některých mladistvých se rozpor
může projevovat poruchami chování. K poruše může například docházet u
jedinců, kteří jsou nuceni chodit do školy, ale oni sami jsou už vyspělí na to, aby
se o sebe sami postarali a začali chodit do práce. Nejvíce je ale uváděna porucha
sexuální aktivity. Mladiství po ní může toužit, ale kvůli společnosti je to
protizákonné. Taková legální omezení jsou dána tím, že v takto mladém věku se
většina z nich nedokáže postarat sama o sebe, natož o svoji budoucí rodinu.
2) Rozpor mezi rolí a statusem: Každý jedinec má ve společnosti svoji vlastní roli
nebo více rolí (syn, kamarád) a měl by plnit povinnosti z nich plynoucí.
K rozporu rolí může docházet při rozdílné výchově u rodičů nebo učitele.
V tomhle období vzniká situace, kdy nevíme, jestli s pubescentem máme
zacházet jako s dítětem nebo jako s dospělým.
3) Rozpor mezi hodnotami mladé a starší generace: Starší generace vyrůstala za
jiných podmínek než dnešní děti, proto může často vznikat rozpor mezi
generacemi.
29
4) Rozpor mezi hodnotami rodiny a vnější společností: Rozpor mezi rodinou a
společností prochází konflikty během celého vývoje dítěte, ale v dospívání to
může být kritické. V dospívání by měli rodiče zvolit jiný způsob výchovy, měli
by se přestat chovat k dospívajícímu jako k dítěti, ale jako ke skoro dospělému,
dát mu dostatek volnosti při rozhodování, ale také skromné vedení. Rodiče by se
hlavně měli snažit o to, aby svému dítěti porozuměli a dokázali s ním vycházet.
2.5 Utváření identity
Mezi jeden z vývojových úkolů řadíme hledání a rozvoj vlastní identity. Jako
základní vývojovou úlohu v období dospívání ji kvalifikoval Erikson (1968). Rozvoj
identity trvá celý život a jeho začátky se začínají vyskytovat v období adolescence. R.
Josselsonová (1980) rozděluje takový proces do čtyř fází (MACEK 1999):
1) Psychologická diferenciace: První fáze se vyskytuje na začátku puberty. Dítě si
začíná uvědomovat odlišnosti od ostatních, hlavně u starších generací, např.
rodičů, prarodičů (jejich názory, postoje, rady). Začíná se srovnávat se s okolím
a v tomhle důsledku klesá autorita rodičů. Při velké rozdílnosti mezi
pubescentem a rodičem může vzniknout negativní postoj v jejich vztahu.
2) Zkoušení a experimentování: Druhá etapa zkoušení a experimentování se
objevuje mezi 14.-15. rokem. Mají pocit, že jen oni samí vědí, co je pro nejlepší
a s rodiči velmi soupeří, jejich názory je nezajímají. Snaží se spíše vyhledávat
kamarády, se kterými se podporují ve svých názorech.
3) Navazování přátelství: Třetí fáze probíhá mezi 16.-17. rokem, předchozí dvě
fáze byly specifické tím, že děti měly problémy s rodiči, v této třetí fázi se
vztahy obnovují a upevňují. Soužití s rodiči už není odmítavé v postoji u
adolescenta, ale klidné. Adolescenti hledají nová pravidla a normy k druhým
lidem.
4) Ustálení vztahu k sobě: Poslední etapa se odehrává v pozdní adolescenci.
Vytváří se zde vlastní identita.
30
3 ROLE VŠEOBECNÉ SESTRY
Většina setkání se sebepoškozujícím sestra učiní v nemocničních,
psychiatrických nebo různých léčebných zařízeních, tomu říkáme sekundární fáze.
Chtěla bych se také zaměřit na fázi primární, tedy to, co by sestra měla dělat, když se
s takovým postiženým setká v normálním životě, a též na fázi terciární, co by sestra
mohla udělat pro prevenci sebepoškozování.
3.1 Fáze primární
Co by všeobecná sestra měla dělat, když se sebepoškozováním setká
v normálním životě? V první fázi zjištění by měl být zachován hlavně klid ze strany
všeobecné sestry a důležité je propracovat si k sebepoškozujícímu cestu důvěry, pokud
ji už nemáme z dřívějška. Chování by mělo být citlivé a hlavně bez výčitek. Ve druhé
fázi bychom se měli poradit s odborníkem, například zavolat na linku důvěry, krizového
centra, nebo pedagogicko-psychologické poradny, kde nám poradí, jak v konkrétní
situaci postupovat. Ve třetí fázi bychom měli postupovat podle rad, které nám byly
doporučeny ve druhé fázi.
3.2 Fáze sekundární
Je to fáze, kdy přicházíme do kontaktu se sebepoškozujícím v rámci své práce
v nemocničních, léčebných, psychiatrických zařízeních. Sebepoškozující se většinou
hospitalizují z důvodu jiného onemocnění a pak se sestra může na běžném oddělení
s tímto fenoménem setkat. Všeobecná sestra by měla být informována o problematice a
měla by vědět jak reagovat, když se s ní setká. Setry v psychiatrických zařízeních jsou
na tuto problematiku připraveny lépe než všeobecné sestry v nemocnicích.
Psychiatrická sestra by měla v pacientovi vyvolat důvěru a tím vytvořit i pocit bezpečí,
aktivně mu naslouchat a při jednání s pacientem uplatnit svou vlídnost i trpělivost.
Důležitý je i respekt k jeho vlastním potřebám, hodnotám, zájmům, etnickému původu a
socioekonomickému postavení.
Do psychiatrických zařízení jsou většinou hospitalizováni sebepoškozující, kteří
trpí nějakou další psychopatologii (např. poruchy příjmu potravy, deprese, závislosti na
31
návykových látkách). „Hospitalizace vyžaduje práci se zkušeným týmem, neboť pacienti
s tendencí sebepoškozování mají často „manipulativní“ projevy a pro zdravotnický
personál je nesnadné tyto projevy zvládat. Sebepoškozující se pacienti vzbuzují
v terapeutech obavy, pocity viny, zlost. Odborný tým potřebuje podporu, supervizi a
dovednosti v zacházení s protipřenosem“ (KOCOURKOVÁ et al., 2008, s. 612).
3.3 Fáze terciární
Jak může sestra preventivně pomoct, aby jedinec se sebepoškozováním vůbec
nezačal? V téhle oblasti je velmi závažný naprostý nedostatek literatury, která by se
terciární fází zabývala. Sebepoškozující většinou s praktikami začíná, když se nedovede
vypořádat se svými negativními pocity. Logicky si z toho můžeme odvodit, že prevence
spočívá v eliminaci negativních pocitů nebo osvojení si jiných mechanismů na zvládání
zátěže. Bylo dokázáno, že většina školních jednorázových akcí na sebepoškozující
nemá vliv a může tím právě naopak počet sebepoškozujících ještě zvýšit. Jako účinnější
prevenci sebepoškozování může hledat velký vliv medií, jak tomu bylo při kampani
proti poruchám příjmu potravy (PALTZNEROVÁ, 2009).
Když je všeobecná sestra současně i rodič, měla se svými dětmi přímo o tomto
poškození mluvit, protože přímé mluvení o problematice má na děti nebo adolescenty
velký vliv, když díky tomu ví, jak na to pohlíží jejich rodiče. Ve škole se přímé mluvení
o problematice nedoporučuje, na děti to nemá účinný vliv a spíše to může způsobit
přesně opačně, tedy že ze zvědavosti budou takové praktiky se spolužáky zkoušet.
32
PRAKTICKÁ ČÁST
4 METODOLOGIE A HYPOTÉZY
Praktická část bakalářské práce je přímo navázaná na část teoretickou, ve které
se snažím definovat základní pojmy, se kterými je sebepoškozování spojené, teoreticky
uchopuje základní pojmy jako samotný akt sebepoškozování, vymezuje skupiny,
kterých se tato problematiky týká nejvíce, a ukazuje vhodnou roli zdravotních sester pro
danou problematiku.
Cílem průzkumného šetření praktické části bakalářské práce je ověření tří
stanovených hypotetických tvrzení. Hlavní výzkumnou otázkou je praktická
informovanost všeobecných sester v problematice sebepoškozování.
4.1 Hypotézy
1. Předpoklad, že častěji budou potvrzovat střetnutí se sebepoškozujícími pacienty
všeobecné sestry pracující v ambulancích, než všeobecné sestry pracující na
lůžkovém oddělení.
2. Předpoklad, že všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení budou mít
profesně nejpřijatelnější reakci na střetnutí se sebepoškozujícím oproti
všeobecným sestrám pracujících na ambulancích.
3. Předpoklad, že všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení i ambulancích
vyjdou z vědomostní části otázek úspěšněji než sestry diplomované, které ještě
studují.
Tyto tři předpoklady se v další části práce budu snažit potvrdit, případně vyvrátit.
4.2 Metodologie
Pro potřeby ověření výše uvedených hypotéz jsem použila metodu dotazníkového
šetření, v němž jsem položila respondentům 22 otázek (dotazník je jako příloha práce).
Dotazník obsahoval ve své úvodní části otázky na základní faktografické údaje o
respondentech, tedy údaje o věku, pohlaví a pracovním či studijním zařazení a
zkušenostech. Pro potřeby své práce jsem využila v dotazníku i několik vědomostních
33
otázek, které měly ověřit základní znalosti respondentů o sebepoškozování a jeho
druzích.
Ze zaměření práce jasně vyplývá, že respondenty byly všeobecné sestry, ale byly
rozděleny na tři skupiny. Všeobecné sestry, které pracují na lůžkovém oddělení.
Všeobecné sestry, které pracují na ambulancích a třetí skupina respondentů byly
všeobecné sestry, které už mají titul Dis., ale jsou ještě studentkami a dodělávají si titul
bakalář.
Pro zpravování dotazníku jsem použila metodu kvótového výběru, kde předpokladem
pro vyplnění dotazníku bylo povolání, aktivně vykonávané, v pozici všeobecné
zdravotní sestry nebo vysokoškolsky vzdělané diplomované sestry, které ještě studují.
Hypotetické tvrzení je pak znázorněné v grafech.
Z celkového počtu rozdaných dotazníku (150 kusů) 60 dotazníku bylo dáno na lůžkové
oddělení, 30 dotazníků bylo dáno na ambulance. Průzkum byl prováděn v nemocnici
Milosrdných bratří v Brně. Zbylých 60 dotazníků bylo rozdáno všeobecným sestrám
s titulem Dis. na Vysoké škole zdravotnické o.p. s. v Praze. Dotazníků se vrátilo 102,
ale devět z nich bylo vyřazeno, proto nám pro naše potřeby zbylo 93 dotazníků.
Pro výzkum v nemocnici Milosrdných bratří v Brně jsem žádala náměstkyni přes
ošetřovatelskou péči, které byl k žádosti poskytnut vytištěný dotazník a osobní
vysvětlení dotazníku.
Vytištěné dotazníky jsou uloženy a budou po dobu dvou let uschovány a posléze
zničeny.
34
4.3 Vyhodnocení
Správné odpovědi budou v grafech označeny tučně.
4.3.1 První hypotéza
• Předpoklad, že častěji budou potvrzovat střetnutí se sebepoškozujícími pacienty
všeobecné sestry pracující v ambulancích, než všeobecné sestry pracující na
lůžkovém oddělení.
Pro ověření hypotézy je pro mě nosnou otázkou z výběrového šetření faktografická
otázka číslo 5, podle které dokážeme pro potřeby výzkumu rozdělit pracující všeobecné
sestry na ty, které pracují na ambulancích, od těch, které pracují na lůžkových
odděleních nemocnice. V tomto případě ověřujeme předpoklad, že častější střetnutí
s jakýmikoliv metodami a druhy sebepoškozování potvrdí sestry pracující na
ambulancích. K potvrzení této hypotézy se dostaneme díky jednoznačně položené
otázce číslo 12, která se přímo ptá, jestli se sestry ve své praxi střetly se
sebepoškozováním.
Analýza dat z výběrového šetření ukázala, že v případě všeobecných sester pracujících
na lůžkových odděleních, se z celkového počtu 57 respondentů 58 % z nich se střetlo se
sebepoškozováním během své práce nebo praxe.
35
Z tohoto grafu vidíme, že 55 % všeobecných sester které pracují na ambulancích se
s tímto problémem sebepoškozování už setkalo.
Rozdíl 3 procentních bodů ale můžeme považovat při počtu respondentů za
zanedbatelný. Proto na základě nám dostupných dat můžeme první stanovenou
hypotézu zamítnout. Zjištěný rozdíl mezi frekvencí setkání se se sebepoškozováním
u všeobecných sester pracujících na odděleních ambulantních, resp. lůžkových je
zanedbatelný pro potvrzení hypotézy.
4.3.2 Druhá hypotéza
• Předpoklad, že všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení budou mít
profesně nejpřijatelnější reakci na střetnutí se sebepoškozujícím oproti
všeobecným sestrám pracujících na ambulancích.
V tomto případě budeme ověřovat to, jakým způsobem by respondenti našeho
výběrového šetření reagovali na situaci, kdyby se setkali se sebepoškozováním ve své
odborné praxi. Z výzkumů uvedených v teoretické časti práce vyplývá, že nejlepší
36
reakci na situaci, když by byly konfrontovány se sebepoškozujícím pacientem, by měly
mít sestry na lůžkových odděleních nemocnic. Tento předpoklad budeme ověřovat na
základě rozdělení na všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení nebo
ambulancích. Testovacími otázkami jsou zde pro nás otázky č. 17 a 20, na základě
kterých budeme posuzovat vhodnost a přiměřenost reakcí sester na tento fenomén.
V případě otázky číslo 17, která se přímo ptá, jak by všeobecná sestra postupovala
v případě setkání se sebepoškozováním na svém oddělení, by mělo být správnou reakcí
z ošetřovatelského hlediska odpověď b) evidovat tento případ do sesterských
dokumentací a informovat o tom lékaře na oddělení. Nečinnost, kterou deklaruje
odpověď c) by měla být rozhodně vyhodnocená jako nesprávná možnost, v tomto
případě ale i odpověď a) na základě vlastního úsudku rozhodovat o osudu pacienta
a doporučit mu vyhledání odborné lékařské pomoci v tomto případě nepřipadá do
kompetencí sester. Proto je jedinou správnou volbou odpověď b) zápis do sesterské
dokumentace a upozornění lékaře o tomto faktu. Tak vyhodnotíme tuto otázku na
základě rozdělení všeobecných sester na ambulantní a všeobecné sestry pracující na
lůžkových odděleních nemocničních zařízeních, dojdeme k následujícím výsledkům:
37
Všeobecné sestry pracující na lůžkových odděleních nemocnic odpovídaly na otázku
poměrně jednoznačně, kdyby se 83 % z nich obrátilo ke správné alternativě zápisu do
sesterské dokumentace a informovaní lékaře. Dalších 11 % sester by jednalo ve snaze
pomoci pacientům doporučením psychiatrického vyšetření, možnost ignorovat toto
zjištění na svém oddělení neuvedla žádná ze sester. Zbývajících 6 % se k této otázce
odmítlo vyjádřit.
V tomto případě můžu vyvodit poměrně jednoznačný závěr, protože všechny všeobecné
sestry, které na tuto otázku odpověděly, vybraly správnou možnost. Jen v jednom
případě všeobecná sestra pracující na ambulantním oddělení na otázku neodpověděla.
V tomto případě proto můžeme tvrdit, že reakce ambulantních sester je podle
vyhodnocení této otázky procentuálně lepší.
Mimo otázku 17 nám k posouzení tohoto předpokladu poslouží ještě jedna z otázek, a to
otázka číslo 20. I v tomto případě je třeba uznat, že jedna z možností by měla být na
první pohled vyloučená z rozhodování a to i bez odborného povědomí. Odpověď
a) odsouzení pacienta rozhodně není správnou reakcí. V případě dalších dvou možností
38
ale musíme z ošetřovatelského hlediska vyhodnotit, že jako správná odpověď je v tomto
případě vyhodnocená odpověď b), a odpověď c) je spíše v kompetencích lékaře.
V případě všeobecných sester pracujících na lůžkových odděleních by 26 % se vyjádřilo
pro odpověď b), v podstatě prevence od předmětů, kterými by si pacient mohl ublížit.
62 % by volilo možnost morální podpory a vyhledání odborné pomoci. V případě sester
pracujících na lůžkových odděleních se v 6 % případech vyskytla též alternativa kárání
pacienta jako účinné metody, jak naložit se svým posláním. Konečně 6 % volilo
možnost neodpovídat na tuto otázku.
39
V případě ambulantních všeobecných sester většina z nich, v 82 % případech, volila
třetí možnost, odpověď c). Ze zbývajících 18 % polovina neodpověděla a druhá byla
pro možnost b). Ani jedna ze sester nezvolila možnost odsouzení pacienta za jeho
chování.
Při porovnání těchto dvou skupin sester musíme opakovaně dojít k závěru, že rozdíly
v předpokládaném chovaní sester nejsou nijak procentuálně rozdílné. Procentuální
rozdíly mezi sestrami jsou natolik malé, že z nich ani v případě otázky 17, ani v případě
otázky číslo 20 nemůžeme vyvodit žádné faktické závěry. Jako už bylo předestřené,
výsledky by se částečně mohly lišit v případě, pokud by se pracovalo s početnějším
vzorkem. Tendence vysledované z našeho výběrového šetření ale ukazují, že velké
výkyvy v chování sester na různých odděleních nemůžeme předpokládat. Reakce sester
na tyto dvě otázky byly ve velké míře stejné.
40
4.3.3 Třetí hypotéza
• Předpoklad, že všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení i ambulancích
vyjdou z vědomostní části otázek úspěšněji než sestry diplomované, které ještě
studují.
Pro potvrzení třetí hypotézy nám slouží v dotazníku několik otázek 6, 7, 11, 15, a 16,
které se dají definovat jako vědomostní. Jedná se především o otázku číslo 6, která se
přímo ptá na definici sebepoškozování, a respondenti měli najít mezi třemi možnostmi
správnou odpověď. Kontrolu v této otázce provádíme na základě jednoduchého
rozdělení respondentů na diplomované všeobecné sestry, které studují a
všeobecné sestry, které jsou už zařazené do pracovního procesu, to znamená všeobecné
sestry, které v současné době nestudují vysokou školu, ale pracují. Po základním
rozdělení souborů respondentů na část studující a nestudující zjišťujeme, do jaké míry
odpověděli na tuto otázku správně jednotliví respondenti. Správnou odpovědí podle
teoretického základu poskytnutého v první časti bakalářské práce, je definice
sebepoškozování jako komplexní autoagresivní chování, které ale na rozdíl od
sebevraždy nemá fatální následky.
Za pracující se označilo 68 respondentů, ze kterých odpovědělo správně na položenou
otázku jen 40 % z nich. Nesprávnou odpověď a), která v sobě ukrývá nesprávné tvrzení,
41
zvolilo 36 % respondentů, co svědčí možná ne až tak o nevědomosti jednotlivých
respondentů, jako spíš o nedostatečné pozornosti.
Z 25 respondentů, kteří se označili za ještě studující. Uvedli správnou odpověď b) jen
32 % respondentů. Až 61 % respondentů zvolilo nesprávnou odpověď a), čím se
ukazuje, že diplomované všeobecné sestry dopadly v případě této vědomostní otázky
hůře než všeobecné sestry pracující. Zda je nesprávné zodpovězení této otázky jen
vinou nepozornosti a slabého zapojení se do vyplňování dotazníku, anebo jde skutečně
o nevědomost těchto respondentů.
V obou případech zvolených skupin respondenti správně vyloučili nesprávnou možnost
c), tedy autoagresivní chování, završené sebevraždou. V případě pracujících sester
dokázalo větší procento z nich odhalit faktickou chybu v první odpovědi a správně
identifikovalo definici sebepoškozování jako možnost b).
Tato otázka tak napovídá, že bych mohla potvrdit můj původní předpoklad, kterým je
úspěšnější zodpovídání vědomostních otázek sestrami všeobecnými před sestrami
diplomovanými. Pro jistější potvrzení hypotézy a pro správnost ale tento test
42
zopakujeme na několika dalších otázkách, které mohou být z pohledu výzkumu
považované za vědomostní.
Otázka číslo 6 ale není jedinou, na jejímž základě můžeme ověřit teoretické znalosti
respondentů ohledně tématu této práce. Pomocnými otázkami při ověřovaní třetí
hypotézy jsou další otázky, a to čísla 7, 9, 11, 15 a 16, které sice ve svých zadáních
žádají vyjádření vlastního názoru, ale v těchto otázkách přinášejí jednu správnou
odpověď, které jsem stanovila na základě vědeckých výzkumů uvedených v teoretické
části práce. Pro potřeby práce proto použijeme také tyto otázky i navzdory tomu, že
zadání otázky vedlo respondenty spíše k vyjádření vlastního názoru. Takto budeme
moci porovnat stavbu vlastního názoru oproti empirickým faktům, které přináší
teoretická část práce.
Otázka číslo 7 se respondentů ptá na nejčastější způsob, který používají sebepoškozující
osoby v praxi. Nejčastější metoda je sebeřezání (93 %), sebepálení (38 %), sebetrávení
(17 %) a propichování kůže (17 %) (Juzwin; in KRIEGELOVÁ, 2008). Respondenty ve
výběrovém šetření jsem znova rozdělila do identických skupin jako při analýze otázky
číslo 6, tedy na sestry všeobecné pracující a diplomované všeobecné sestry pracující.
43
Všeobecné sestry odpověděli následovně: metodu sebeřezání jako nejčastější formu
sebepoškozování označilo 88 % všeobecných sester, zanedbatelné 4 % uvedly pálení si
kůže a 8 % propichování si kůže.
Co se týče sester, které ještě stále studují, se většina z nich vyjádřila jednoznačně. Opět
máme stejný vzorek respondentů v počtu 25 osob, přičemž až 91 % uvedlo jako
nejčastější způsob sebepoškozování právě řezání. Jen necelé 2 % dotazovaných uvedlo
jako nejčastější způsob pálení si kůže, 7 % bylo přesvědčených o tom, že nejčastějším
způsobem, jakým si lidé sebeubližují, je propichování si kůže. V této otázce je rozdíl
mezi skupinami skutečně zanedbatelný a vidíme tu jasnou podobnost v odpovědích.
Třetí faktor, na základě kterého budeme hodnotit všeobecné povědomí
o sebepoškozování mezi dvěma skupinami sester je otázka číslo 9, v kterém jsme se
respondentů ptali na to, která skupina lidí nejvíc trpí příznaky sebepoškozování.
Nejrizikovější skupinou podle dostupných údajů jsou dospívající, čili sloučená
kategorie mladších a starších adolescentů. Správnou odpověď na tuto otázku je proto
odpověď b) dospívající 11-20 let.
44
Všeobecné sestry pracující v největší míře správně identifikovaly skupinu, která
nejsnáze podléhá sebepoškozovaní, 76 % respondentů identifikovalo nejrizikovější
skupinu správně. Z dalších možností se 16 % dotázaných vyjádřilo pro kategorii
mladých dospělých a 8 % považovalo za nejrizikovější skupinu děti do 11. roku života.
45
Také všeobecné sestry diplomované zvládly odpovědět na tuto otázku ve valné většině
správně, podle správných odpovědí byl u studujících sester dokonce vyšší než v případě
sester všeobecných, když až 91 % z nich označilo správnou možnost b). Jen 7 % zvolilo
kategorii dospělých a necelá 2 % odpověď neoznačila.
Při porovnávání výsledků těchto dvou skupin musím znovu dojít k závěru, že rozdíly
mezi stanovenými skupinami jsou jen minimální a pro výzkum zanedbatelné. V tomto
případě dokonce diplomované sestry vycházejí z porovnání lépe, čímž se dostávám
k jistému zpochybnění předem stanovené hypotézy o lepších výsledcích v testu u sester
všeobecných, které pracují. Nelze z toho ale vyvodit unáhlené závěry, uvedu pro
zkoušku několik dalších faktorů, na kterých budu moci porovnávat výsledky dvou
skupin sester.
Dalším faktorem, na kterém je možné porovnávat informovanost sester o zkoumaném
fenoménu, je otázka číslo 11, která se ptá respondentů na nejčastější pomůcky, které
sebepoškozující používají. Statistiky hovoří o nejčastějším používaní nožů, nůžek
a žiletek. Předpokládaný závěr z logického hlediska by měl být podobný tomu z otázky
o nejčastější metodě, kdy valná většina z obou skupin sester správně uvedla sebeřezání
46
jako nejčastější způsob trýznění. Vytvořený předpoklad se v tomto případě potvrdil
a procentuálně stejná skupina respondentů se vyjádřila správně i v tomto případě, a to
minimálně u sester diplomovaných.
47
U všeobecných sester nejsou výsledky natolik jednoznačné, jelikož správnou alternativu
zvolilo jen 60 % respondentů, na druhou stranu třetí alternativa, kterou volily všeobecné
sestry jako druhou nejpravděpodobnější, je rozhodně stejně pravdivá. V této práci je
však alternativám zmíněných v bodě. Při této otázce ale těžko můžeme zazlívat
respondentům odpověď c), jelikož z hlediska celospolečenského se v třetí alternativě
slučuje několik zásadných celospolečenských negativních vlivů. Z hlediska správnosti
výzkumu, který je předestřený v teoretické práci je ale správnou odpovědí pouze
odpověď a), takže v tomto porovnávaní vycházejí z porovnání lépe sestry diplomované.
Dalším faktorem, který může rozhodnout o tom, která skupina sester má lepší teoretické
znalosti o zkoumané problematice, je otázka číslo 15, která se respondentů ptá, do jaké
míry sebepoškozující cítí bolest. Správnou odpovědí je odpověď a), tedy že 75 %
sebepoškozovaných bolest při této činnosti necítí.
Zde již dochází k zásadnímu rozchodu mezi teoretickou částí a empiricky získanými
daty z dotazníků. V této otázce totiž odpovědělo správně jen 8 % respondentů ze
48
skupiny všeobecných sester. Většina z nich, 56 %, na otázku odpověděla, že
sebepoškozující bolest cítí za každých okolností. Z teoretické části práce jasně vyplývá,
že zde je chyba. Poměrně významnou část 16% v této otázce tvoří i respondenti, kteří se
rozhodli na otázku neodpovídat. Poslední skupinu tvoří 20 % respondentů, kteří
nesprávně odhadli podíl těch, kteří bolest necítí.
V případě diplomovaných sester je situace podobná, i když z hlediska validních procent
znovu vycházejí z těchto statistik lépe právě diplomované sestry. Správně na otázku
odpovědělo necelých 20 % respondentů, 26 % nesprávně určilo procentuální hodnotu
a téměř polovina respondentů ze zkoumané skupiny odpověděla na otázku nesprávně.
Oproti všeobecným sestrám byl v této skupině menší podíl těch, kteří na otázku
neodpovídali. Z celkového hlediska ale můžeme hodnotit, že na tuto otázku nesprávně
odpověděly obě skupiny sester - jak diplomované, tak i všeobecné sestry. Podíl
správných odpovědí ale opět hovoří v prospěch diplomovaných sester, u kterých byl
podíl správných odpovědí vyšší, než u sester všeobecných.
49
Faktory, které v této části práce uvádím, ukazují na fakt, že vyvození závěru
z předmětného výběrového šetření není tak jednoduché. V případě hlavní otázky, která
se spojuje s touto problematikou, sice dokázaly všeobecné sestry odpovídat lépe na
otázku týkající se definice fenoménu sebepoškozování, následné doplňující otázky, ze
kterých se část ptá na vlastní názor k této problematice, ale znemožňují přijetí
jednoznačného stanoviska, která skupina sester vychází ze vzájemného porovnání lépe.
Výsledky obou skupin byly do velké míry podobné, jednotlivé rozdíly v samostatných
otázkách nebyly v žádném z případě natolik dramatické, aby se na nich dala potvrdit
anebo vyvrátit stanovená hypotéza.
4.4 Diskuze
Ze své praktické části vyplývá, že procentuelně nemohu potvrdit tři stanovené
hypotézy. I přes podrobné vyhledávání jsem nikde nenašla podobné průzkumné šetření.
Z tohoto důvodu bych usuzovala, že by bylo vhodné, kdyby se tento výzkum provedl
v širším měřítku, protože sebepoškozování je narůstající problém a všeobecné sestry a i
zdravotnický personál by měl vědět něco o tomto onemocnění.
Nepotvrdila se hypotetická tvrzení:
1. Předpoklad, že častěji budou potvrzovat střetnutí se sebepoškozujícími pacienty
všeobecné sestry pracující v ambulancích, než všeobecné sestry pracující na
lůžkovém oddělení.
2. Předpoklad, že všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení budou mít
profesně nejpřijatelnější reakci na střetnutí se sebepoškozujícím oproti
všeobecným sestrám pracujících na ambulancích.
3. Předpoklad, že všeobecné sestry pracující na lůžkovém oddělení i ambulancích
vyjdou z vědomostní části otázek úspěšněji než sestry diplomované, které ještě
studují.
Dle informací, které jsem zjistila z hypotetického šetření, můžu vyvodit, že všeobecné
sestry jak pracující, tak sestry diplomované, které studují, mají procentuálně dobré
výsledky o problematice sebepoškozování. Z toho můžeme soudit, že informace získaly
během studia, nebo při jejich osobním zájmu.
50
I když jsem nepotvrdila během výzkumného šetření všechny tři stanovené hypotetické
tvrzení z cíle práce, zůstává skutečností, že všeobecné sestry jsou dobře informované o
problematice sebepoškozování. Můžeme tedy usoudit, že praktická informovanost
všeobecných sester je dobrá.
51
5 PŘÍBĚHY
Na závěr práce, bych chtěla uvést dva příběhy. První příběh je z internetového blogu
dívky z Anglie. Pro druhý příběh použiji příběh domácího násilí, o kterém vím, že se
skutečně stal, protože jak sem už uváděla v teoretické části, setrvávání v násilném
vztahu je také možná forma sebepoškozování.
5.1 PRVNÍ PŘÍBĚH
Jmenuji se Rachel a začala jsem se řezat v době, kdy mi bylo jedenáct. Možná i dříve.
Začala jsem s tím, protože moje psychická bolest byla moc velká, užírala mě. Byla jsem
sexuálně zneužívána (obtěžována a znásilněna). Do mých patnácti let se to stalo
dvakrát. Když jsem o tom mluvila, měla jsem hrozný zmatek v hlavě. Styděla jsem se a
cítila se odporně. Postupem času jsem začala být naštvaná a cítila jsem se provinile.
Nenáviděla jsem sama sebe. Chtěla jsem umřít. Chtěla jsem se zkusit zbavit bolesti.
Chtěla jsem cítit, že mám zase nějakou cenu. Byla jsem bezcenná a neměla jsem žádné
přátele. Žila jsem jen pro to jedno, jen pro ten pocit si ubližovat.
Domnívám se, že právě pocity méněcennosti ve mně vyvolaly začátky s ubližováním si.
Milovala jsem ty pocity, kdy jsem si trhala nehty. Ráda jsem se koukala na svoji tekoucí
krev. To mě drželo při životě, tahle jsem já měla svůj život pohromadě. Brzy na to jsem
se začala řezat. Začala jsem používat nůž a pak břitvu. Řezala jsem se čím dál tím víc a
čím dál tím víc jsem krvácela. Cítila jsem se tak sama a cítila jsem jako by něco ve mně
našlo ty jizvy a říkalo mi, že jsem šílená. Potom se k naší rodině přistěhoval strýc (bylo
mi čtrnáct let) a začal se mnou a s mojí sestrou podnikat různě věci.
Všechno začalo být lepší. Chodili jsme spolu rybařit a lovit a já si myslela, že to je ten
nejlepší muž, kterého znám. Můj vlastní otec, který byl doma, semnou nikdy nic nechtěl
dělat. Chtěl místo dcery syna a dával nám to se sestrou celý život najevo. Nedostal to,
co chtěl, tak se rozhodl nedělat pro mě nic. Takže když se strýc k nám přistěhoval a byl
s námi, cítila jsem, že by se snad věci mohly zlepšit. Začala jsem s ním mluvit o
sebepoškozování a on mě potěšil, řekl mi o mně hezké věci. Naučil mě vážit si samu
sebe. Potom, co jsem mu přiznala pravdu, se mě začal dotýkat. Můj svět se zase hroutil.
Chtěla jsem jít do svého pokoje, pořezat se a pak vidět a cítit stékání krve po mojí ruce.
52
Zdálo se, že se nic moc neděje, bolest působila, nemohla jsem zapomenout na zranění,
která jsem předtím cítila.
Brzy jsem zkusila spáchat sebevraždu. Dvakrát jsem se řízla do zápěstí. Nakonec si
moje matka všimla mých řezů a rozhodla se dovést mě k poradci. Začala jsem chtít, aby
to bylo lepší. Jenže něco bylo špatně. Nakonec jsem před rokem skočila na záchranné
stanici. Řízla jsem se opravdu hodně do kyčle a museli mi to sešít. Bylo to potom, co
jsem usoudila, že vážně potřebuji pomoc. Tak jsem řekla poradkyni v nemocnici, jak to
bylo a ona zavolala do pár různých psychologických center a nakonec našla jedno, kde
pro mě volný pokoj. Zůstala jsem zde 5 dní. Potom jsem šla domu.
Matka mi sehnala nového poradce, který pil a nepomáhal mi. Tak jsem ho opustila.
Věc, která mě nyní držela, byla novinařina. Ta mi moc pomohla. A tak musím říct, že to
nebyl pozemský poradce, kdo mi pomohl, byl to Bůh. Jediný pomocník, který uměl
udělat věci správné. A za rok jsem byla konečně osvobozena od ubližování si. A většina
mojí bolesti z minulosti také odešla. Stále pracuji na některých věcech okolo toho, ale
brzy to úsilí skončí. Jsem moc ráda, že jsem skoro volná!
(LOVEMYLIVE BLOG: Sebepoškozování - příběhy [online] cit. 21. 3. 2014. Poslední
úprava 8. 6. 2010. Dostupné: http://lovemylive.blog.cz/1006/sebeposkozovani-pribehy)
5.2 DRUHÝ PŘÍBĚH
Žena XY, svobodná, bezdětná. Ve svých 14 letech se seznámila se svým přítelem. Oba
pochází z jižních Čech. Bohužel dodnes spolu žijí v Praze. Oba dva jsou pracující.
Přibližně před třemi lety její partner začal hrát na automatech, i když zprvu pouze
příležitostně. Jeho závislost narůstala, občas partnerku uhodil, kradl jí její peníze a po
nějakém čase si chodil pro její spropitné i kreditní kartu přímo k ní do práce do casina.
Zhruba před rokem se situace vyhrotila. Partner ženu surově zmlátil a ta od něj utekla.
Na krátkou dobu jí azyl nabídla kamarádka z práce. Tak pobývala nějaký čas a poté si
našla svůj byt. V práci jí její zaměstnavatel poskytnul, že když se v noci vracela domů,
doprovázel ji někdo z ochranky. Jde vidět, že v práci měla plnou podporu. Její bývalý
partner začal absolvovat léčbu na psychiatrii pro gamblerství a napadení. Po pár
měsících se spolu znovu setkali na zábavě mimo Prahu, ale žena byla doprovázena
jiným mužem. Při tomhle setkání ji znovu bývalý přítel surově zmlátil. Po pár týdnech,
až se žena zotavila, se s násilníkem znovu náhodou setkala a pozvala ho do svého
53
nového bytu a dodnes s ním setrvává. Podle známých žena v násilném vztahu stále
pokračuje. Žena v práci skončila, kontakt s dřívějšími kamarádkami odmítá a můžeme
se jenom domnívat, co se děje za jejich zavřenými dveřmi. Když se svými kamarádkami
mluvila naposled, mluvila o tom, že si opět potřebuje získat jeho důvěru. Nadále
setrvává v násilném vztahu, bez podpory, kamarádek a jistoty bezpečí.
54
ZÁVĚR
Vzhledem ke skutečnosti, že v česky psané literatuře není dostatek informací o
sebepoškozování v dětství a adolescenci a praktickém řešení tohoto narůstajícího jevu,
pokusila jsem se v teoretické části zmapovat základní informace o sebepoškozování a
role sester při tomhle setkání. Sebepoškozování je ale problematika, která se netýká jen
všeobecných sester, ale všech zdravotnických pracovníků.
Cílem bakalářské práce bylo zjistit praktickou informovanost všeobecných sester
pracujících a všeobecných sester diplomovaných, které ještě studují. Bylo provedeno
výzkumné šetření s pomocí strukturovaného dotazníku, které mohly vyplňovat jen
všeobecné sestry. Díky průzkumu se nám naskytla možnost srovnávání dvou různých
skupin všeobecných sester. I když jsem nepotvrdila během výzkumného šetření všechny
tři stanovená hypotetická tvrzení z cíle práce, zůstává skutečností, že všeobecné sestry
jsou dobře informované o problematice sebepoškozování a tím byla hlavní výzkumná
otázka o praktické informovanosti všeobecných sester splněna.
55
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BABÁKOVÁ, Libuše, MUDr., 2003. Sebepoškozování v dětství a adolescenci, in
Psychiatrie pro praxi, 2003, Roč. 4, č. 4, s. 165-169. ISSN: 1213-0508.
BEDNÁROVÁ, Bibiána, YAMAMOTOVÁ, Anna, PAPEŽOVÁ, Hana, 2010.
Sebepoškozování u poruch příjmů potravy, in Česká a slovenská psychiatrie, 2010, roč.
106, č. 3, s. 173-178. ISSN: 1212-0383.
BENEŠOVÁ, Veronika. Aktuality v prevenci úrazů. 2010, č. 1-4, [1-2]. ISSN: 1213-
2179.
ČERNÁ, Alena, ŠMAHEL, David, 2009. Sebepoškozování v adolescenci: blog jako
prostředek vytváření komunity, in Československá psychologie, 2009, roč. 53, č. 5, s.
492-504. ISSN: 0009-062X.
KOCOURKOVÁ, Jana, KOUTEK, Jiří. Intoxikace medikamenty- suicidiální nebo
sebepoškozující jednání?, in Česká a slovenská psychiatrie, 2013, roč. 109, č. 2, s. 81-
83. ISSN: 1212-0383.
KOCOURKOVÁ, Jana, KOUTEK, Jiří, 2008. Sebepoškozování v adolescencinarůstající
problém? In Československá psychiatrie, 2008, roč. 52, č. 6, s. 609-614.
ISSN: 0009-062X.
KRIEGELOVÁ, Marie, MUDr. 2008. Záměrné sebepoškozování v dětství a
adolescenci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing a.s., 176 s. ISBN 978-80-247-2333-4.
LANGMEIER, Josef, KREJČÍKOVÁ, Dana, 1998. Vývojová psychologie. Praha:
Grada, 343 s. ISBN 80-7169- 195-X.
MACEK, Petr, 1999. Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky
dospívajících. 1. vyd. Praha: Portál s. r. o., 207 s. ISBN 80-7176-345-X.
56
MALÁ, Eva a kolektiv, 2007. Dítě a stres. 1. vyd. Tigis, spol. s. r. o., 143 s. ISBN 978-
80-903730-1-7.
MALÁ, Eva, 2009. Sebepoškozování- závažný symptom a nebezpečný společenský jev,
in Praktický lékař, č. 9, roč. 2009, s. 494-498. ISSN: 0032-6739.
MASTILIÁKOVÁ, Dagmar, 2002. Úvod do ošetřovatelství: systémový přístup I. díl. 1
vyd. Praha: Karolinum, 187 s. ISBN 80-246-0429-9
MASTILIÁKOVÁ, Dagmar, 2002. Úvod do ošetřovatelství: systémový přístup II. díl. 1
vyd. Praha: Karolinum, 160 s. ISBN 80-246-0428-0.
PLAZNEROVÁ, Alena, MUDr. 2009. Sebepoškozování, aktuální přehled diagnostiky,
prevence a léčby. Praha: Galén, 159 s. ISBN 978-80-7262-606-9.
PRŮCHOVÁ, Monika, 2012. Úmyslné sebepoškozování dětí v české republicehospitalizované
děti, in Prevence úrazů, otrav a násilí, 2012, roč. 8, č. 2, s. 150-159.
ISSN: 1801-0261.
ROZSÝVALOVÁ, Eva, TREFILOVÁ, Alexandra, PACTL, Ivo, 2010.
Sebepoškozování u dospívajících, in Česká a slovenská psychiatrie, 2010, roč. 106, č. 4,
s. 239-244. ISSN: 1212-0383.
RYŠÁNKOVÁ, Magdalena, MUDr. 2008. Proč se dospívající sebepoškozují?, in
Pediatrie pro praxi, 2008, roč. 9, č. 6, s. 383-387. ISSN: 1213-0494.
TREFILOVÁ, Alexandra. Sebepoškozování u dospívajících, in dětský a dorostový
psychiatrie, 2012, roč. 22, č. 6, s. 45-51. ISSN: 1212-6152.
VÁGNEROVÁ, Marie, 2005. Vývojová psychologie I. Praha: Portál, 522 s. ISBN 80-
7178-308-0.
LOVEMYLIVE BLOG: Sebepoškozování - příběhy [online] cit. 21. 3. 2014. Poslední
úprava 8. 6. 2010. Dostupné: http://lovemylive.blog.cz/1006/sebeposkozovani-pribehy.
57
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha číslo 1 - Pálení cigaretou na dolních končetinách, s. 57
Příloha číslo 2 - Pořezané dolní končetiny u sebepoškozování, s. 58
Příloha číslo 3 - Pořezaná horní končetina u sebepoškozování, s. 59
Příloha číslo 4 – Dotazník, s. 60
58
PŘÍLOHA č. 1
59
PŘÍLOHA č. 2
60
PŘÍLOHA č. 3
61
PŘÍLOHA č. 4
Tento dotazník slouží jako podklad k bakalářské práci na téma: Záměrné
sebepoškozování v dětství a adolescenci z pohledu všeobecné sestry. Má přinést
zhodnocení poznatků zdravotních sester pracujících a studujících. Jeho výsledky
budou zařazeny do praktické části BP a informační brožury, která bude součástí
BP. Chtěla bych všem předem poděkovat za vyplnění dotazníku. Za ochotu a čas.
Věřím, že výsledky budou i Vám ku prospěchu. Kateřina Špičáková, studentka 3.
Ročníku Vysoké školy zdravotnické o.p.s, Praha 5, obor Všeobecná sestra,
akademický rok 2013/2014
62
DOTAZNÍK
1. Jste?
a) muž
b) žena
2. Jaký je Váš věk?
a) 18 – 30
b) 31 – 40
c) 41 – 50
d) 51 – 60
e) 61 a více
3. Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?
a) střední s maturitou
b) vyšší odborné
c) vysokoškolské
4. Jste student/ka? Jestli ne přejděte na otázku číslo 5.
a) jsem Student/ka
b) jsem student/ka a někdy pracuji na brigádách
c) jsem student/ka a ještě pracuji ve zdravotnictví
d) jsem student/ka, který/á pracuje, ale na ve zdravotnictví
5. Jaké je vaše pracovní zařazení? Jestli nepracujete prosím přeskočte na
otázku číslo 6
a) všeobecná sestra na lůžkovém oddělení
b) všeobecná sestra na ambulantním oddělení
c) nepracuji ve zdravotnictví
6. Označte jednu správnou definici sebepoškozování
a) Sebepoškozování je záměrné a opakované ubližování si ve snaze vypořádat se
s příjemnými duševními stavy.
b) Komplexní autoagresivní chování, které na rozdíl od sebevraždy nemá fatální
následky.
63
c) Komplexní autoagresivní chování, které má za následek sebevraždu.
7. Jaké jsou podle vás nejčastější způsoby sebepoškozování.
a) sebeřezání
b) sebepálení
c) propichování kůže
8. Jaký je podle vás nejčastější důvod sebepoškozování. Uveďte dva příklady:
9. U jaké rizikové skupiny se nejvíc vyskytuje sebepoškozující chování?
a) dospělí (20- 35 let)
b) dospívající (11-20 let)
c) děti (4-11 let)
10. Jaké jsou podle Vás nejčastější důvody sebepoškozování? Zaškrtněte jen
jednu odpověď, která vyjadřuje váš názor.
a) psychické, nebo sexuální zneužívání
b) nešťastná láska.
c) problémy ve škole
11. Jaké je podle Vás nejpoužívanější pomůcka při sebepoškozování?
Zaškrtněte jen jednu odpověď, která vyjadřuje váš názor.
a) žiletka, nůž, nůžky
b) zapalovač, cigareta
c) alkohol, grogy, cigarety
12. Už jste se někdy setkali se sebepoškozujícím?
a) ano, ale jenom v nemocnici (při práci, nebo v rámci školní praxe)
b) nevím, nevzpomínám si
c) ne
64
13. Navštívila jste někdy úmyslně nějaký portál o záměrném poškozování na
internetu?
a) ano
b) ne
c) velmi mě to fascinuje, takové stránky navštěvuji často
14. Myslíte si, že sebepoškozování je nějakou součástí suicidia?
a) ano
b) ne
c) nevím
15. Myslíte si, že sebepoškozující cítí při sebepoškozování bolest? Zaškrtněte jen
jednu odpověď, která vyjadřuje váš názor.
a) bolest necítí 75 % sebepoškozujících
b) bolest necítí 25 % sebepoškozujících
c) sebepoškozující vždy bolest cítí
16. Co si myslíte, že je klinicky horší pro pacienta? Demonstrativní sebevražda,
nebo sebepoškozování?
a) demonstrativní sebevražda, kterou na sebe většinou chce poškozený
upozornit
b) sebepoškozování, protože probíhá a okolí o něm většinou vůbec neví
c) nevím
17. Pokud byste zjistila, že máte na svém oddělení pacienta, který se
sebepoškozuje, co byste udělala? Zaškrtněte jen jednu odpověď, která
vyjadřuje váš názor.
a) doporučit mu návštěvu psychiatra (podle aktuálního stavu)
b) zápis do sesterské dokumentace a informovat lékaře
c) nebudu dělat nic
18. Kde jste získal/a informace o sebepoškozování?
a) v průběhu školní praxe
b) samostudiem
c) v průběhu studia
65
19. U jakých lékařských diagnóz se může objevit sebepoškozování? Zaškrtněte
jen jednu odpověď, která vyjadřuje váš názor.
a) Alzheimerova choroba
b) poruchy osobnosti
c) anorexie, bulimie
20. Jaká si myslíte, že je sekundární role všeobecné sestry u sebepoškozování?
Zaškrtněte jen jednu odpověď, která vyjadřuje váš názor.
a) Odsouzení pacienta, nadávky vůči jeho osobě a vyčkávání že s tím přestane
sám.
b) Odstranit všechny předměty z okolí čím by se pacient mohl zranit a poradit
mu jak se vypořádat se stresem jiným nerizikovým chováním např. ledová
sprcha.
c) Podpořte pacienta, neodsuzujte ho a vyhledejte mu odbornou pomoc.
21. Jaká si myslíte, že by byla nejlepší prevence u mladistvých? Zaškrtněte jen
jednu odpověď, která vyjadřuje váš názor.
a) Jednorázové vzdělávací akce pro mladistvé, které informují a rizikovém
chování, praktikách, formách a následcích sebepoškozování.
b) Mladistvým podat základní informace o sebepoškozování a objasnit několik
příkladů, ale spíše jim poradit na koho se obrátit když se budou
sebepoškozovat, nebo když zjistí, že se někdo z jeho okolí spolužáků
sebepoškozuje.
c) Zvýšit výskyt obrázků, článků, písní v mediích a portálech na internetu.
22. Jaký je Váš názor na sebepoškozování?
a) myslím, že lidé, kteří se sebepoškozují, k tomu musí mít nějaký vážný důvod
b) nechápu lidi, co se sebepoškozují
c) nemám svůj názor, nic si o tom nemyslím