Vysoká škola zdravotnická, o. p. s., Praha 5
RODIČOVSKÁ ROLE V ŽIVOTĚ ŘÁDOVÝCH SESTER
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
KAROLÍNA VAJDOVÁ
Praha 2015
VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ, o. p. s., PRAHA 5
RODIČOVSKÁ ROLE V ŽIVOTĚ ŘÁDOVÝCH SESTER
Bakalářská práce
KAROLÍNA VAJDOVÁ
Stupeň kvalifikace: bakalář
Název studijního oboru: Porodní asistentka
Vedoucí práce: Mgr. Hana Tošnarová, Ph.D.
-Praha 2015
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité
zdroje literatury jsem uvedla v seznamu použité literatury.
Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své bakalářské práce ke studijním
účelům.
V Praze dne 31. 3. 2015
podpis
PODĚKOVÁNÍ
Mé poděkování patří Mgr. Haně Tošnarové, Ph.D. za odborné vedení, ochotu
a cenné rady, které mi během zpracování bakalářské práce věnovala.
Dále bych chtěla poděkovat všem řádovým sestrám a jejich kongregacím, které
se podílely na průzkumné části, za jejich ochotu a vstřícnost.
Chtěla bych také poděkovat sestře Magdaléně za její ochotu, pomoc a věcné
rady, které mi pomohly při psaní bakalářské práce.
V neposlední řadě bych ráda poděkovala všem, co mi pomáhali a podporovali.
ABSTRAKT
VAJDOVÁ, Karolína. Rodičovská role v životě řádových sester. Vysoká škola
zdravotnická, o. p. s. Stupeň kvalifikace: Bakalář (Bc.). Vedoucí práce: Mgr. Hana
Tošnarová Ph.D. Praha. 2015. 47 s.
Tématem bakalářské práce je rodičovská role v životě řádových sester.
Teoretická část práce byla věnována historii církve, novodobé církvi, rozdělení
jednotlivých řádů, a to na mužské řády a ženské řady a další jejich dělení. Dále
charakterizuje rodičovskou roli, mateřství a duchovní mateřství. Pojednává o rozdílu
těchto dvou věcí, jako je mateřství a duchovní mateřství.
Praktická část je pojata jako výzkumné šetření s cílem popsat vnímání mateřství
a duchovního mateřství v životě řádových sester. Metodou polostrukturovaných
rozhovorů je popsáno vnímání této role a vyrovnávání se s nepřijetím mateřské role jako
takové z důvodu celibátu.
Klíčová slova:
Církev. Duchovní mateřství. Mateřství. Rodičovská role. Řeholní řády.
ABSTRACT
VAJDOVÁ, Karolína. Parential Role in Life of Ordinary Nurse. Medical College.
Degree: Bachelor (Bc.). Supervisor: Mgr. Hana Tošnarová Ph.D. Prague. 2015.
47 pages.
The topic of the bachelor work is Parental role in life of nun.
The theoretical part is devoted to Church history, contemporary church, division
of individual orders into male orders and female orders and their further division. It also
describes the parental role, motherhood and spiritual motherhood. It discusses the
difference between these two things as motherhood and spiritual motherhood.
The practical part is dealt as a research in order to describe the perception of
motherhood and spiritual motherhood in the lives of the nuns. The perception of this
role and coping with failure of adopting the parental role because of celibacy is
described by semi structured interviews.
Key words:
Church. Monastic orders. Motherhood. Parental role. Spiritual Motherhood.
OBSAH
SEZNAM ODBORNÝCH NÁZVŮ
ÚVOD......................................................................................................................... 10
1 CÍRKEV A JEJÍ HISTORIE............................................................... 11
1.1 HEREZE A SCHIZMA .......................................................................... 12
1.2 VÝCHODNÍ CÍRKVE............................................................................ 14
1.3 KATAŘI, ALBIGENŠTÍ, FLAGELANTI, VELDÉNŠTÍ......... 15
1.4 ZÁPADNÍ SCHIZMA – MARTIN LUTHER................................ 17
2 NOVODOBÁ CÍRKEV........................................................................... 19
2.1 ROZDĚLENÍ CÍRKVE.......................................................................... 20
3 ŘEHOLNÍ ŘÁDY V ČESKÝCH ZEMÍCH............................... 21
4 RODINA............................................................................................................... 29
4.1 RODIČOVSTVÍ ........................................................................................ 30
4.2 MATEŘSTVÍ ............................................................................................. 31
5 PRŮZKUM......................................................................................................... 32
DISKUZE ................................................................................................................ 49
ZÁVĚR...................................................................................................................... 51
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................... 54
PŘÍLOHY
SEZNAM ODBORNÝCH NÁZVŮ
Cingulum je přepásání tuniky.
Hábit je řeholní roucho, jednotné pro každý institut.
Mendikantské (žebravé) řády jsou kontemplativně-činné řády misijního poslání,
zejména ve městech.
Mnišské řády jsou nejstarším druhem řeholních řádů. Jsou to řády kontemplativní,
rozjímavé. Jejich poslání je v ústraní se modlit a pracovat. Ženské řády se někdy
označují starším lidovým názvem jeptišky.
Novic (novicka) je ten, kdo se pod vedením novicmistra připravuje na vstup do
společenství. Je prozatímním členem institutu.
Postulant (postulantka) je žadatel o vstup do společenství. Postulát je doba, v níž
kandidát úplně či částečně pobývá v klášteře, před vstupem do noviciátu.
Řády řeholních kleriků vznikly na začátku novověku. Povinnost chórové motlitby
omezují, aby se o to více věnovaly své činnosti. Na ně navazují řeholní kongregace.
Řeholní instituty zasvěceného života jsou společenství, jejichž členové (členky) se
zavazují k zachování evangelijních rad čistoty, chudoby a poslušnosti složením
veřejných řeholních slibů a vedou společný život. Na znamení změny způsobu života
oblékají hábit. Rozlišují se podle způsobu života a dané řehole.
Sekulární instituty zasvěceného života jsou taková společenství, jejichž členy
(členky) vážou jiné závazky než sliby, např. přísliby, přísaha. Rozvazatelnost těchto
závazků je snazší. Nemusí žít společným životem. Žijí v běžných světských
podmínkách buď sami, nebo se svými příbuznými, nebo v malých komunitách či na
farách. Úsilím o dokonalou lásku vydávají svědectví uprostřed světa. Užívají občanský
oděv.
Společnosti apoštolského života jsou společenství kněží nebo laiků, mužů nebo žen,
kteří také žijí podle evangelijních rad v čistotě, chudobě a poslušnosti, ale nevážou je
žádná pouta slibů či příslibů. V praxi žijí podobně jako řeholníci, vedou společný život
a oblékají hábit.
Škapulíř je posvěcená část hábitu. Tvoří ho široký pruh látky vpředu i vzadu, na rankou
sešitý, kratší než tunika.
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014)
10
ÚVOD
Cílem této práce je ukázat, že řádové sestry jsou ženy jako každé jiné. Jsou to
ženy, které prožívají stejnou mateřskou lásku, jako ji prožívají ženy v civilu. Tyto ženy
ji pouze nazývají duchovní mateřskou láskou. Je jisté, že řádové sestry nemohou být
biologickými matkami, ale mohou být tzv. náhradními matkami, a to z toho důvodu, že
nemají svoje děti, a tak se mohou například starat o děti v dětských domovech
a podobně.
Tato bakalářská práce je určena pro porodní asistentky, studenty a další
nelékařské pracovníky. Cíl bakalářské práce má přiblížit dané téma a lze ho využít jako
informační zdroj. Zpracovává pojmy mateřství, reprodukce a potřeby u řádových sester,
které mají jinou životní filozofii.
Bakalářská práce je rozdělena na dvě části, a to na část teoretickou a praktickou.
V teoretické části se zabýváme církví, historií církve, novodobou církví a rozdělením
církve. Poté se zaobíráme jednotlivými řády, jak mužskými tak i ženskými. Dále
budeme rozebírat rodičovskou roli, co to vlastně rodičovská role je, jak se rozděluje.
A také se zaobíráme mateřstvím a duchovním mateřstvím. Vysvětlujeme jejich rozdíl
a to, že mateřství je přirozený děj, ale duchovní mateřství je v podstatě osvojení.
Další část je praktická část, která pomocí kvalitativního průzkumu zkoumá, jak
řádové sestry vnímají svoji duchovní mateřskou lásku. Toto zjišťujeme pomocí
rozhovorů jednotlivých řádových sester. Rozhovory s jednotlivými řádovými sestrami
nebylo jednoduché domluvit, protože se jednotlivé rozhovory týkaly hlavně osobního
života.
Jsme si vědomi, že čerpáme z literatury, která neodpovídá požadavkům školy
(rok vydání). Používáme tyto informace pouze v případech, kdy uvedený text byl pro
autora bakalářské práce nejvíce výstižný.
11
1 CÍRKEV A JEJÍ HISTORIE
Motto: „Pán je nám stále po boku, nikdy nás nenechává samotné.“
(Papež František, homilie v bazilice Utrpení,
Getsemany, Jeruzalém, 26. května 2014)
Slovo církev je možné přeložit jako tábor lidu nebo vojenský tábor. Pokud
chceme hovořit o církevních rozkolech, měli bychom se nejprve seznámit s prvotní
církví, která byla jednotná (ANON, 2001). Z Bible víme, že církev založil Ježíš Kristus
na apoštolu Petrovi. Říká: „Ty jsi Petr, to je skála a na té skále zbuduji svou církev…“
(ANON, 2001, s. 794).
Kristus chtěl, aby církev byla:
a) Jediná - pouze jedna, aby všichni jedno byli.
b) Všeobecná - tj. řecko katolická pro všechny lidi všech národů a všech dob, generací.
c) Apoštolská - postavena na apoštolských základech.
d) Svatá - protože byla založena Kristem, který byl sám v sobě svatý, a snažila se vést
lidi ke svatosti.
Kristus založil církev proto, aby pravdivě a věrohodně předávala Boží poselství
všem budoucím generacím. Lidé v církvi se mají snažit o co nejdokonalejší křesťanský
život, aby už zde na zemi budovali Boží království. V prvních dobách křesťanství o nich
lidé říkali - pohleďte, jak se milují - neboť jeden za druhého byl schopen jít i na smrt
(ANON, 2001), (RICCIOTTI, 1947).
Kristus slíbil, že bude neviditelnou hlavou církve „Hle, já jsem s vámi po
všechny dny až do skonání světa“ (ANON, 2001, s. 806).
Apoštola Petra ustanovil viditelnou hlavou církve slovy: „Ty jsi Petr (to je skála)
a na té skále založím svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Tobě dám klíče od
12
nebeského království: cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno na
nebi, cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ (ANON, 2001, s. 794).
Těmito slovy též naznačil, že Petra a jeho nástupce - papeže, bude chránit od
jakéhokoliv bludu, ale pouze ve věcech víry a mravu. Papežská neomylnost - pokud
papež slavnostně vyhlásí ze svého učitelského úřadu - ex cathedra - ve spojení s biskupy
nějakou věc v oblasti víry a mravů za závaznou, je v této věci neomylný (ANON,
2001). V ostatních věcech je papež, jako každý člověk, omylný. Neomylnost se
nevztahuje na osobní život papeže. Vždyť i papež musí chodit ke zpovědi. Neomylnost
je dána samou podstatou věci. Jde totiž jen o věci, které se vztahují k výkonu úřadu
papeže.
1.1 Hereze a schizma
Hereze - znamená výběr. Hereze může nastat pouze u pokřtěných, kteří odpírají
věřit v některé pravdy víry, chtějí však zároveň zůstat křesťany.
Schizma - znamená rozkol, rozkol křesťanské jednoty. Podle církevního práva
nastane tehdy, když se pokřtěný odmítá podřídit papežské autoritě nebo odmítá ty, kdo
se papeži podřizují (SEDLÁK 2015).
Hereze donatistů, meletiánů a ariánů
Konstantin Veliký nepovažoval své obrácení za soukromý nebo osobní čin,
nýbrž událost, která měla do sebe zahrnout celou Římskou říši. Cílem jeho zásahů
nebylo totiž jen podpořit církev, nýbrž také odsoudit věroučné úchylky a omyly. Právě
v době, kdy panovník učinil z křesťanské církve základ své světové říše, se církev
zmítala v těžkých vnitřních bojích, velmi silné byly rozkolnické skupiny donatistů,
meletiánů a ariánů. Konstantin pokládal za svou svatosvatou povinnost znovu přivést
tyto bludaře k jednotě. Byl přesvědčen, že odsouzení herezí jednotlivými osobami,
biskupy a teology nepostačí k jejich účinnému vymýcení a že proto musí zasáhnout on
sám osobně. Hereze donatistů byla vyvolána pronásledováním za Diokleciána, kdy bylo
křesťanům nařízeno, aby odevzdali své posvátné knihy. Mnozí z nich však, aby
zachránili víru a život, odevzdali jiné knihy. Postup těchto křesťanů, mezi nimiž byli
i biskupové a kněží, můžeme nazvat kompromisním, a proto je jejich přísnější souvěrci
pokládali za zrádce. Takovým zrádcům nebylo dovoleno přijímat svátosti a tzv.
13
donatisté vyžadovali, aby byli znovu pokřtěni. Donatisté byli odsouzeni na několika
koncilech a sám Konstantin v roce 317 proti nim vydal velmi přísný zákon, na jehož
základě jim pomocí zbraní dal odebrat kostely a veškerý jejich majetek. I rozkoly
meletiánů, kteří jednali velmi přísně s tzv. „padlými“ křesťany, jakož i s těmi, kteří se
ukázali slabými za pronásledování, vznikl za podobných okolností. Meletiáni byli
odsouzeni Synodami v Alexandrii a v Niceji a nakonec se spojili s ariány. Největší ze
všech věroučných herezí však bylo ariánství, hlavně pro společenské a politické
důsledky, které z něho vyplývaly. Arius byl kněz, který ve svých kázáních a spisech
podlamoval víru v Kristovo božství. Tvrdil, že i Kristus byl stvořen Bohem Otcem. Této
herezi museli pravověrní křesťané dlouho čelit. Několikrát ji zavrhli jednotliví
biskupové a nakonec i koncil v Antiochii. Nicejský koncil z roku 325, který byl zahájen
s podporou a hmotnou pomocí císaře Konstantina, odsoudil Ariovo učení nejpřísněji ze
všech. Zúčastnilo se jej na 300 biskupů, skoro všichni z východních oblastí, kdežto ze
západních jich přišlo jen pět. Římský papež Silvestr se nemohl dostavit pro pokročilý
věk a jako zástupce poslal své kněze. Nejzávažnější projednávanou otázkou byla Ariova
hereze. Arius měl vlivné podporovatele i mezi biskupy. Jakmile však byly citovány
některé významné úryvky z jeho Convito, padly všechny překážky. Pak ale povstaly
spory o tom, jak má být formulováno jeho odsouzení a jak se má vyjádřit pravá víra. Po
zasedání trvajících celý měsíc koncil vyhlásil vyznání víry, ve kterém je přesně
vyloženo učení o zplození Syna z Boha Otce. Pro Syna byl zaveden výraz soupodstatný
(s Otcem), který přiměřeným způsobem definuje Kristovo božství. Církevní dějepisec
Eusebius vyslovil ve svém díle kromě vlastního názoru i mínění většiny současných
biskupů a křesťanů vůbec. Ve spisu Vita Constantini popsal triumfálním způsobem
slavnostní hostinu, kterou císař Konstantin uspořádal pro biskupy na závěr Nicejského
koncilu: „Ani jeden biskup nechyběl u císařova stolu. Není možné popsat, co se tu
událo. Těsná stráž a vojáci rozestavení v kruhu hlídali s vytasenými meči vchod do
císařského paláce. Mužové Boží (biskupové) bez obav kráčeli jejich středem do
vnitřních komnat císařského paláce. Někteří biskupové seděli u stolu v císařském
stibadiu, jiní ve dvou postranních stibadiích. Byl to pohled skoro jako do Božího
království a mohlo se zdát, že to vše byl jen sen a nikoli skutečnost“ (JEDIN, 2008).
Císař Konstantin se nepletl do diskuzí a sporů, ale zasahoval, aby bylo správné učení
Nicejského koncilu uplatňováno. Vypověděl do vyhnanství dva biskupy, kteří odmítli
podepsat vyznání víry, a též samotného Aria. Později však všichni žádali souhrnnější,
stručnější vyznání víry nežli niceské, a to byla závažná chyba. Projevovalo se i úsilí
14
o Ariovu rehabilitaci a navrhoval se proto nový koncil. Tak začala neblahá, z minulosti
již dávno známá politická a náboženská korupce. Nejhorším omylem však bylo
odsouzení biskupa Athanasia, který se nechtěl podřídit císařově despotické vůli. Císař
Konstantin se dal pokřtít jen několik dnů před smrtí v roce 337.
Úsudky o Konstantinovi se různí:
a) Apologeté ho vynášejí jako vzor křesťanského samovládce.
b) Pohané v něm vidí tyrana.
c) Východní církev ho oslavuje jako světce rovného apoštolům.
d) Západní církev ho nazývá „Velikým“.
e) Moderní badatelé na něho nepohlížejí jako křesťanského samovládce nebo jako
na opravdového křesťana, nýbrž jako na počátek křesťanství.
Jeho náboženská politika vedla k podřízení biskupů říši, státu, čímž byla
oslabená papežská autorita (POLC, 1995).
1.2 Východní církve – východní schizma roku 1054
Řecko-východní a latinsko-západní myšlení se už delší dobu vyvíjelo různými
směry. Protiklady byly povahy liturgické, disciplinární, církevně-politické‚
a dogmatické. Napětí zvýšilo západní císařství za Karla Velikého a Oty Velikého, spor
o úctu obrazů, územní nároky Byzantinců v Itálii (Ravenna, dolní Itálie) a rozšíření
franského panství v Itálii. K zaostření situace konečně přispělo i západní církevní
uvědomění, probuzené reformou. Když papež německého původu Lev IX. (1049-1054)
politicky zasáhl do jižní Itálie, kterou právě Normani začali odnímat Byzantincům,
vyskytly se znovu konfliktní situace a rozpory. Byzantský císař Konstantin IX. a jeho
jihoitalský náměstek Argyros byli nakloněni k tomu uzavřít s papežem spojenectví
a společně bojovat proti Normanům. Patriarcha konstantinopolský Michael Kerularios
(1043-1058) se však obával zasahování papeže do své jurisdikční oblasti a sblížení se
snažil překazit tím, že silně vyhrocoval církevní protiklady: uzavíral latinské kostely
a kláštery v Konstantinopoli, ostře odsoudil, že latiníci užívají při mešní oběti
nekvašeného chleba, zavrhoval celibát, vytýkal, že latiníci přidali do vyznání víry
filioque (a Syna) a mnoho jiného. Lev IX. vyslal do Konstantinopole jako své legáty
kardinála Humberta de Silva Candida, svého kancléře Fridricha Lotrinského
a arcibiskupa Petra z Amalfi. Úkolem poselstva bylo vést jednání o spojenectví
15
a zastavit patriarchovy útoky. Vyjednávání v Konstantinopoli probíhala od začátku
nešťastně. Vyslanci vystupovali vůči patriarchovi velmi sebevědomě. Ctižádostivý,
sebevědomý a vypočítavý patriarcha všechna vyjednávání mařil a zdráhal se nakonec
vyslance přijmout. Tu kardinál Humbert proti němu složil vášnivý pamflet a vypracoval
exkomunikační bulu, položil ji 16. července 1054 na hlavní oltář chrámu Hagia Sofia
před zraky lidu a kněžstva, připraveného k slavnostní bohoslužbě. Přitom hlasitě zvolal:
Videat Deus et judice (Ať to Bůh vidí a rozsoudí). Papež Lev zemřel již 19. dubna 1054
a jeho nástupce Viktor II. (1055-1057) byl zvolen teprve 13. dubna 1055, takže
papežský stolec byl neobsazený (vakantní). Tak se rovněž stalo, že Kerularios
neexkomunikoval ani papeže, ani římskou církev, ale jen vyslance. Nicméně roztržka
nebyla urovnána. Schizma zůstalo dodnes přes obnovené pokusy o sjednocení
(KADLEC, 1991).
1.3 Kataři, albigenští, flagelanti, veldénští
Do této skupiny patří některé významné osobnosti historie, jako je např. Jan
Hus, Jan Žižka a další.
Jan Hus
Jan Hus se narodil kolem roku 1370 v české vesnici Husinci. Vystudoval na
Karlově universitě filosofii. Později se stává rektorem Karlovy university a zároveň
dostává místo kazatele v kapli Betlémské. Na popud Mistra Jana Husa – rektora
Karlovy university – vydává Václav IV.roku 1409 tzv. Kutnohorský dekret, který měl
dostat Universitu pod český vliv. Tím Mistr Jan Hus, místo aby zvýšil prestiž a úroveň
Karlovy university, dosáhl pravého opaku. Pro hlásání Wiclefovy bludařské nauky byl
nad ním vynesen interdikt. Proto odchází z Prahy na Kozí Hrádek, kde pokračuje ve své
kazatelské činnosti. Hus si totiž k svým politickým cílům chtěl zajistit podporu Václava
IV. To se mu do určité doby dařilo a král byl jeho osobním ochráncem ve sporu s církví.
Je jisté, že Mistr Jan Hus kritizoval církev. Nesmíme však zapomínat, že nebyl sám, kdo
církev kritizoval (Jan Milíč z Kroměříže, Tomáš Štítný ze Štítného, Matěj z Janova…).
Mistr Jan Hus se však dopustil několika závažných omylů a tragických chyb. Jan Hus
byl 6. července 1415 upálen na hranici a jeho popel byl hozen do Rýna, aby po něm
nezůstaly žádné ostatky k uctívání (ZLÁMAL, 2008), (DELOUCHE, BURIAN, 1995).
16
Husitské války
1. Vznik husitské revoluce
Po upálení Mistra Jana Husa v Kostnici a pak i mistra Jeronýma Pražského je do
Kostnice zaslána protestní listina. Česká šlechta za pomoci lidových vrstev začíná
obsazovat církevní majetek, ničí kláštery, vyhání kněze z far a obsazuje je husitskými
kněžími. Na fary a kláštery jsou pořádány lidové pogromy. K nim se přidávají
i obyvatelé měst.
2. Nejednota uvnitř hnutí a čtyři Pražské artikuly
Husitské hnutí se lavinovitě šíří po celých Čechách. Každý vykládá Písmo svaté
podle své představy hnutí na mnoho sekt a sektiček. Trpí proto velkou nejednotou.
Některé strany mezi sebou otevřeně bojují. Pod nebezpečím zahraniční intervence se
snaží alespoň v něčem sjednotit, aby nebyly potlačeny. Díky těmto sjednocujícím
snahám vydávají v Praze tzv. čtyři Pražské artikuly:
1. Svobodné hlásání slova Božího.
2. Přijímání pod obojí způsobou.
3. Kněží nemají vykonávat světskou moc.
4. Veřejné trestání smrtelných hříchů.
3. Křížová tažení proti husitům
Proti kacířským Čechům je vyhlášena roku 1419 ve Vratislavi křížová výprava.
Pod vedením císaře Zikmunda, syna Karla IV., roku 1420 vtáhne do Čech. Všechny
husitské síly se stahují k Praze. Díky Janu Žižkovi, který zaujme strategické místo na
hoře Vítkově, je Zikmund poražen a zbytky křižáckých vojsk opouštějí Čechy. Po této
výpravě následují ještě další čtyři křížové výpravy. Dochází k tzv. „spanilým jízdám“,
které měly za úkol potrestat země, které vyslaly křižáky a také plnily funkci zásobovací,
neboť bylo potřeba živit a platit husitská vojska.
4. Basilejský koncil
K řešení husitské otázky jsou Češi pozvání na církevní koncil v Basileji.
Přicházejí sem čtyři husitské strany. Na koncilu jsou jednotní pouze ve čtyřech
17
pražských artikulech, které jim v podstatě koncil schválil. To je ovšem všechno, čeho
dosáhli. Koncil tedy pro ně končí neúspěchem, protože se nedokázali sjednotit.
5. Bitva u Lipan a porážka husitů
K velkým rozbrojům začíná docházet mezi husitskou šlechtou a chudými husity.
Husitským pánům se podařilo získat v době revoluce církevní majetek, a tím byli
uspokojeni. Začali se distancovat od činnosti husitských polních vojsk, která přinášela
celé České zemi utrpení a mohla být nebezpečná pro jejich nově získaný majetek.
Začali vyjednávat s císařem Zikmundem a českou katolickou šlechtou. K zásadnímu
obratu došlo při neúspěšném obléhání Plzně husitskými polními vojsky vedenými
Prokopem Holým. Husitská vojska začala trpět rozbroji uvnitř, nejednotou a hladem.
Zbytky husitských vojsk byly na hlavu poraženy Panskou Jednotou v bitvě u Lipan.
Husitská revoluce končí zajetím a popravou Jana Roháče z Dubé. Husité však
nezakládají novou církev, ale cítí se jako zbožnější a praví katolíci, tak jako Mistr Jan
Hus. Za husitských válek byly zničeny nejen nádherné kláštery, střediska středověké
vzdělanosti, které uchovávaly kulturní památky a církevní objekty, ale téměř polovina
prosperujících vesnic, které působily jako zásobárny, byly vypáleny. České země jsou
vydrancované, zpustošené a v rozvratu (ZLÁMAL, 2008).
Jan Žižka
Byl to vladyka z jižních Čech z Trocnova. Živil se jako lapka, přepadal kupecké
vozy. Byl však chycen, ale na prosby Václava IV. nebyl popraven a byla mu dána
milost. Byl vojevůdcem. Ve svém vojsku udržoval železnou kázeň. Byl přesvědčený
husita. Proti Žižkovi se začala formovat husitská opozice, kterou porazil v bitvě
u Malešova. Umírá při obléhání Přibyslavi. Zbytek jeho vojsk se začíná na jeho počest
nazývat sirotky (ZLÁMAL, 2008).
1.4 Západní schizma – Martin Luther
Martin Luther
Narodil se v Eislebenu v Sasku 10. listopadu 1483. Začal studovat u augustiniánů
a už v roce 1507 byl vysvěcen na kněze. Vyučoval na různých universitách a roku 1512
se stává doktorem teologie. Luther vede útrpný boj proti církvi. Učí, že člověk je od
18
přirozenosti zkažený a není schopen činit dobro, které by se mu mohlo přičítat. Proto
jsou svátosti, milosti, sebe zápory a dobré skutky zbytečné. Není třeba žádná církev,
stačí jen čtení Bible. Luther byl dobrý psycholog, stratég, spisovatel
a překladatel.
1. Lutherská revoluce
Lutherovo učení radikalizuje celou německou společnost a vyzývá
k všeobecnému povstání. Nejprve rytíři proti šlechtě, aby si zajistili více práv. Jsou však
poraženi. Pak vystupují anabaptisté. Jsou poraženi. Dochází k selské válce. Sedláci,
vedeni Tomášem Munzerem, provádí přepady klášterů a far. Později vystupují i proti
pánům. Luther je zpočátku toleruje, později je však nechá utopit v krvi.
2. Augspurské vyznání
Roku 1530 byl svolán sněm do Augspurku. Zde chtěl Karel V. obnovit jednotu
mezi katolíky a protestanty. Zde na podporu Luthera vytvořil humanista Melanchthon
„Vyznání víry“. Je to shrnutí Lutherovy nauky – ospravedlnění na základě víry,
přijímání pod obojí způsobou, manželství kněží, zavrhnutí řeholí, odmítnuté svaté
zpovědi,…
3. Triumf protestantismu
Pro řešení protestantského problému nevykonal nejvíce papež, ale paradoxně
císař Karel V., i když jeho snaha byla korunována bez nejmenšího úspěchu. Svolal
sněm do Wormsu, který Luthera odsoudil. Pak byly svolány další sněmy, na nichž se
měla řešit otázka sjednocení protestantů s církví, ovšem protestantská nauka
a neústupnost jakékoliv sjednocování nebo jen kompromis vylučovala. Protestanská
reforma se šíří hlavně v severských zemích (ZLÁMAL, 2008).
19
2 NOVODOBÁ CÍRKEV
Dnešní církve vycházejí z evangelické tradice:
Základní teze:
A. Sola skriptum
Pouze Písmo (Bible). Hlásá, že každý, kdo čte Bibli je osvícen Duchem svatým
a může ji sám vykládat (z toho plyne, že ji mohou vykládat i ateisté a také to, že co
člověk, to víra – proto existuje několik stovek evangelických církví).
B. Sola fides
Pouze na základě víry v Ježíše Krista může být člověk spasen – přijít do nebe.
C. Sola gracia
Pouze na základě milosti je člověk spasen. Hlásá, že člověk je od počátku
zkažený a není schopen konat dobro.
Anglická církev
Zakladatel byl anglický král Jindřich VIII., je to státní církev. Jejich učení je
podobné katolické tradici s výjimkou hlavy církve, kterou je panovník. Dlouhou dobu
se jednalo, ve 20. století, o unii s katolíky. Jednání byla přerušena, když se jeden
nejvýše postavený anglikánský biskup veřejně přihlásil ke svému homosexuálnímu
partnerovi a začal obhajovat homosexuální svazky (ZLÁMAL, 2008).
20
2.1 Rozdělení církve
Pro lepší přehlednost v této podkapitole byla církev rozdělena takto:
Křesťanské denominace v Čechách
a) Roku 1921 byla založena Československá církev, roku 1977 si do názvu přidala
„husitská“. Má evangelickou nauku.
b) Bratrská církev, Jednota bratrská… - má evangelickou nauku. Vznikla po smrti
Petra Chelčického, pak byla zakázaná. Nově u nás vzniká až roku 1870
v Prostějově.
c) Baptisté – evangelická nauka, roku 1919 vzniká u nás Bratrská jednota Chelčického.
Postupně se z nich stávají baptisté. Křtí ponořením. Křtí v dospělém věku.
d) Adventistická církev – vzniká z baptistů, k jejich založení vedla víra v brzký
příchod Krista. Z jedné odnože adventistů vznikly Jehovisté. Jedním
z nejdůležitějších článků jejich víry je odmítnutí alkoholických nápojů zákaz
kouření. Mají evangelickou nauku.
e) Apoštolská církev – vznikají z apoštolského letničního hnutí. Prosí, aby je Bůh
pokřtil Duchem svatým, aby dostali dar jazyků. U nás vznikají asi roku 1977.
Uznáni až roku 1989. Říkají o sobě, že navazují na učení Ježíše Krista a apoštolů.
f) Novoapoštolská církev – vzniká z apoštolské církve. Chce být obdobou církve
apoštolské.
g) Církev starokatolická – 1. vatikánský koncil definoval neomylnost papeže. Část
biskupů s tím nesouhlasila. Po vysvětlení, co se papežskou neomylností myslí,
souhlasili. Pouze nepatrná část to nechtěla pochopit. Odtrhli se od katolíků a roku
1871 vytvořili samostatnou křesťanskou denominaci. Rozdíly: neuznávají
papežskou neomylnost, proto je též rozdílný výklad Bible, zrušili celibát.
V roce 2013 bylo v Čechách registrováno 18 náboženských společností.
(SEDLÁK, 2015)
21
3 ŘEHOLNÍ ŘÁDY V ČESKÝCH ZEMÍCH
Řeholní řády v českých zemích mají své dělení a hierarchii. Nalézáme dělení na
mužské a ženské řády, které mají své hlavní řády a následně podřády. Dále sekulární
instituty a společnosti apoštolského života, které jsou pouze pro ženy.
 Mužské řeholní instituty zasvěceného života
 Suverénní řády
 Rytířský špitální řád svatého Jana Jeruzalémského z Rhodu
a Malty – maltézští rytíři
Je to nejstarší rytířský řád z celého křesťanstva, který vzniká asi v 11. století.
V čele řádu stojí velmistr a svůj úřad vykonává doživotně. Spiritualita řádu je zaměřena
především na pomoc nemocným a tělesně postiženým. Absolvují po ročním noviciátu
slib čistoty, poslušnosti a chudoby. Můžeme je rozdělit do tří tříd, každá třída má
odlišné povinnosti, v některé třídě mohou být i ženatí. Jako oděv oblékají černou kleriku
s malým bílým maltézským křížem vlevo na hrudi, černou kuklu s bílým maltézským
křížem na prsou doplněnou dekorací (Obrázek v příloze B).
 Řády řeholních kanovníků
 Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě – němečtí rytíři
Tento řád působí v českých zemích od 13. století. Generálním představeným je
velmistr řádu, sídlí ve Vídni, v čele každé provincie stojí provinciál a jeho rádci. Řídí se
heslem „Léčit a pomáhat“. Členové řádu slouží na farnostech a jako duchovní u sester,
dále vykonávají aktivity v oblasti vzdělávací, sociální a zdravotní. Noviciát trvá jeden
rok a po ukončení se skládají sliby na jeden rok a pak na dva roky. Pro tento řád je
typický oblek s černou klerikou s bílým pláštěm a černým křížem. Poté co složí slavnou
profesi, dostávají bílý plášť (Obrázek v příloze C).
22
 Řád premonstrátů
V roce 1140 byl založen v Olomouci. V čele řádu stojí jmenovaný vikář.
Zabývají se výukou, dětmi s hendikepem, pořádají koncerty, výstavy a přednášky.
Dvouletému noviciátu předchází období kandidatury, u kandidátů se žádá maturita. Po
noviciátě se skládají sliby na tři roky, po té následují sliby slavné a doživotní.
Oděv: nosí oděv bílé barvy, části jsou tunika, škapulíř, cingulum a bílý baret
(Obrázek v příloze D).
Dále sem patří: Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou – křížovníci a Řád
řeholních kanovníků svatého Augustina – augustiniáni kanovníci.
 Mnišské řády
 Řád svatého Benedikta
Benediktinskou řeholi uvedla do Čech Mlada Přemyslovna a mezi lety 967 a 973
založila ženský klášter a první klášter v Čechách vůbec. V čele stojí opat. Jejich
zaměření je vyučování ve školách. Zájemce přijímají jako hosta po pohovoru
s novicmistrem, poté je zájemce přijat do kandidatury, obvykle to je půl roku, po
skončení noviciátu skládá mnich časné sliby na jeden rok, které nejméně dvakrát
obnovuje, vytrvá-li, skládá sliby věčné. Oděv: liší se mírně dle kongregace, tvoří ho
černá tunika přepásaná koženým řemenem nebo cingulem a černý škapulíř (Obrázek
v příloze E).
Dále sem patří: Řád cisterciáků a Řád cisterciáků přísnější observace – trapisté.
 Mendikantské řády
 Hospitálský řád svatého Jana z Boha – milosrdní bratři
Roku 1620 vznikl konvent v Praze. Generální představený sídlí v Římě,
jednotlivé země mají své provincie, v České republice sídlí v Brně. Zasvěcují se službě
nemocným. Pro vstup není podmínka zdravotního vzdělání, nejprve je čekatelství, které
trvá několik měsíců, poté kandidatura, která trvá asi půl roku, dále následuje obláčka –
přijetí řeholního šatu a oficiální vstup do řádu. Po úspěšném splnění všech podmínek,
23
kandidát vstupuje do noviciátu, který trvá dva roky. Noviciát končí časnými sliby
a začíná scholastikát, který trvá pět let, v tomto období probíhá vzdělání, vždy po roce
se obnovují věčné sliby. Na konci tohoto období se skládají slavné sliby. Oděv: skládá
se z černé barvy a tuniky, která je přepásaná koženým cingulem a škapulířem stejné
délky, s tím souvisí i kapuce (Obrázek v příloze F).
 Řád bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské – karmelitáni
První karmelitánský klášter v Čechách založil císař Karel IV. v Praze. V čele
řádu stojí generální převor se svou radou, který sídlí v Římě. V České republice byl
nedostatek členů pro založení samostatné provincie, proto byla zařízena tzv. generální
delegatura. Slouží v duchovní správě, poskytují duchovní vedení, pečují o laiky,
připravují exercicie a pořádají duchovní obnovy. Také vydávají náboženskou literaturu.
Po dobu poznávání zájemce dojíždí do kláštera, poté začíná několikaměsíční postulát,
kdy uchazeč už bydlí v komunitě, dále následuje noviciát v délce jednoho roku.
Noviciát končí prvními řeholními sliby, které se skládají na tři roky, po uplynutí lze
složit věčné sliby. Oděv: hábit je temně hnědý, sestavený z tuniky, která je přepásaná
černým koženým řemenem, škapulíř a kapuce. V neděli a o svátcích je doplněn bílým
pláštěm s kapucí (Obrázek v příloze G).
 Řád menších bratří – františkáni
V českých zemích se objevuje během 2. poloviny 15. století. Centrální řízení
v čele s generálním ministrem sídlí v Římě. Řád je rozdělen do provincií v čele
s kvardiánem. Činnost řád přijímá podle aktuálních místních potřeb. U kandidátů se
klade důraz na dobré rozlišení povolání a jeho motivů, vyžaduje odpovídající zralost
lidskou a křesťanskou, pokud je kandidát přijat, absolvuje asi tak dva roky zkoušku
společného života v postulátu. Postulanti pracují v civilním zaměstnání, ale podílí se na
životě společenství. Po té následuje noviciát, trvající jeden rok, po ukončení noviciátu
se skládá první, dočasný slib, toto období trvá šest let. Po tomto období je bratr
definitivně přijat slavnými, doživotními sliby. Oděv: řeholním oděvem je tmavohnědý
hábit s volnou kapucí, přepásaný bílým provazem s třemi uzly (Obrázek v příloze H).
Dále do této skupiny patří: Řád svatého Augustina – augustiniáni, Řád bosých
bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel – bosí karmelitáni, Řád bratří kazatelů –
dominikáni, Řád minoritů, Řád menších bratří kapucínů a další.
24
 Řády řeholních kleriků
 Tovaryšstvo Ježíšovo – jezuité
Jezuité přišli do českých zemí v roce 1556. Nejvyšším představeným je generál,
který je doživotně volený, sídlí v Římě, všeobecnou zákonodárnou moc má generální
kongregace. Jezuité jsou oddáni papeži a řídí se dle příkazů papeže. Noví kandidáti jsou
přijímáni na základě posudku čtyř pověřených členů, po dvouletém noviciátě novic
skládá tři obvyklé sliby, které skládají na celý život. Nejméně však po deseti letech jsou
teprve definitivně přijati do Tovaryšstva a čtvrtý slib poslušnosti skládají papeži.
Oděv: nemají vlastní řeholní šat.
Také sem patří: Řád řeholních kleriků chudých Matky Boží zbožných škol – piáristé.
 Klerické kongregace papežského práva
 Kongregace misionářů Matky Boží z La Saletty – saletini
Ve světě se poprvé objevili v roce 1846, do Čech přišli v roce 1995. V čele
kongregace stojí generál, kterému pomáhá v řízení rada kongregace, má sídlo v Římě,
dále se dělí do provincií, které jsou řízené provinciály. Starají se především o lidi
opuštěné, duchovně strádající a taky o ty, kteří ztratili víru v Krista a opustili církev,
jsou zaměřeni na misie. Do kongregace se přijímají pouze ti, kteří mají dar opravdového
povolání a jsou schopni užitečně pracovat v jednotlivých dílech kongregace, musí být
starší 18 let. Postulát trvá od šesti měsíců do dvou let, poté následuje rok noviciátu, po
této době se skládají sliby na jeden rok, doba dočasných slibů může trvat tři až šest let,
po této době složí misionář věčné sliby. Oděv: řeholní oděv mají stejný jako diecézní
kněží, zvláštním znamením je misijní kříž s kladivem a kleštěmi na příčném břevně,
který se dostává při věcných slibech (Obrázek v příloze I).
Dále sem patří: Kongregace svatého Františka Saleského – salesiáni Dona
Boska, Kongregace kněží mariánů Neposkvrněného Početí blahoslavené Panny Marie
a další.
25
 Klerické kongregace diecézního práva
 Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti – petrini
Je to první ryze česká mužská kongregace, jejím zakladatelem je kněz českobudějovické
diecéze P. Václav Klement Petr. Generální představený zodpovídá za
vedení kongregace, spolu s ním se na řízení podílí generální rada, v současné době sídlí
generální představený v řeholním domě v Písku. Při klášteře mají otevřené Křesťanské
rodinné centrum Petrklíč a v klášteře noviciátu sídlí redakce časopisu Duha, pořádají
také duchovní obnovy ve farnostech. Kandidatura probíhá mimo společenství, postulát
trvá půl roku, noviciát trvá jeden rok v domě k tomu určeném pod dohledem
novicmistra, po ukončení tohoto období novic skládá své první sliby na jeden rok, které
potom obnovuje. Doba mezi časnými sliby a věčnými sliby je tři až šest let. Jako oděv
oblékají černou kleriku, černé cingulum s růžencem a přes ní volně černý škapulíř bez
kapuce (Obrázek v příloze J).
Další řád je: Kongregace bratří těšitelů z Getseman.
(JIRÁSKO, 1991), (KOPECKÁ A KOL., 2014)
 Ženské řeholní instituty zasvěceného života
 Řády autonomní
 Řád sester cisterciaček
Na českém území byl založen první klášter cisterciaček v Oslavanech u Brna
roku 1225. V čele stojí opat (abatyše) nebo převor (převorka), jednotlivé kláštery se
sdružují do kongregací a ty tvoří jeden Cisterciální řád, kongregace je řízena
kongregační kapitulou pod vedením opata-praeses, řád je řízen generální kapitulou. Řídí
se podle motta: „Modli se a pracuj.“ Zájemkyně se ze začátku setkávají pouze
s představenou nebo sestrou, která k tomu byla určena, tato doba trvá různě dlouho,
záleží na osobních potřebách zájemkyně, pokud se dívka rozhodne vstoupit do řádu
a splňuje podmínky, je přijata do klauzury a zahájí dobu postulátu, který trvá asi rok,
26
poté následuje roční noviciát zakončený časnými sliby, to je možné obnovovat, ale
nesmí to trvat méně než tři roky a více než devět let. Potom je možné složit slavné sliby.
Oděv: nosí dlouhý bílý hábit, který je přepásán cingulem nebo koženým řemenem,
černý škapulíř, novicky ho mají bílý. Po slavných slibech mají závoj černý, novicky
a juniorky bílý (Obrázek v příloze K).
 Řád sester blahoslavené Panny Marie Karmelské – karmelitky
Je to nejstarší ženské společenství uvnitř karmelské rodiny, sestry karmelitky
v českých zemích dosud nikdy nežily. V čele řádu stojí převorka. Jelikož tady
v současné době žádné karmelitky nepůsobí, není o nich tolik informací. Oděv: oblékají
hnědou tuniku přepásanou černým koženým řemenem, škaluplíř stejné barvy a černý
závoj (Obrázek v příloze L).
Další řády, které sem patří: Chudé sestry svaté Kláry – klarisky, Řád klarisekkapucínek,
Mnišky Kazatelského řádu – klauzurou dominikánky, Řád svaté Alžběty –
alžbětinky a další.
(KOPECKÁ A KOL., 2014), (LANGEAC, 2006)
 Instituty centralizované
 Kongregace Dcer Božské Lásky
Kongregace byla založena ve Vídni, v českých zemích se poprvé tato
kongregace objevila v Opavě, a to v říjnu 1870, po založení Mariánského ústavu
v Opavě následovalo zakládání dalších domů – v Brně, Jiřetíně pod Jedlovou
v severních Čechách a v Praze. Kongregace je mezinárodním řeholním institutem
papežského práva, řízené jsou centrálně, generalát je v Římě, sídlo České provincie
v Opavě. Jednotlivé domy spadají pod vedení provinční představené. Kongregace má
apoštolát výchovný, sociální a pastorační. Pro vstup do řádu se vyžaduje náboženská
motivace, duševní a tělesné zdraví, doba kandidatury je neomezená, žena v této době
může i studovat, postulát je půlroční, noviciát trvá dva roky, po něm sestra novicka
skládá sliby na jeden rok. Doba mezi prvním časným slibem a sliby věcnými je asi pět
let, nejméně však tři roky, mezitím sestra musí sliby ročně obnovovat. Oděv je velice
jednoduchý, je to černý hábit, který tvoří buď černé nebo šedé šaty s bílým límečkem,
černý závoj s bílým přehnutým proužkem, k šedému hábitu mohou nosit závoj bílé
27
barvy. Při prvních slibech obdrží emblém a také zlatý prsten se zobrazením
Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Obrázek v příloze M).
(KOPECKÁ A KOL., 2014)
 Římská unie řádu svaté Voršily – voršilky
Řád vznikl v Itálii, zakladatelkou je svatá Anděla Merici, do Čech sestry přišly
poprvé 9. listopadu 1655 a zůstaly až dodnes. Generální představená svaté Voršily sídlí
v Římě, provinční představená v Praze, jednotlivé kláštery mají svoji místní
představenou. Řád se zaměřuje na školství, katechezi a misie. Žadatelka se seznamuje
s řádem a řád s ní v období kandidatury, většinou se tak děje v období studií, poté
následuje postulát, který trvá asi tak půl až dva roky, kdy se žadatelka blíže seznamuje
s řeholním životem, prví sliby se skládají na tři roky, pak opět na dva roky. Juniorát je
zakončen věčnými sliby. Oděv: nosí tmavomodré šaty s bílým límečkem a modrý závoj.
Při prvních slibech sestra dostává kříž Římské unie, při věčných slibech zlatý prsten
(Obrázek v příloze N).
Do této skupiny dále můžeme zařadit například: Kongregace Chudých školských
sester naší Paní, Kongregace Milosrdných sester Karla Boromejského – boromejky
a další.
(KOPECKÁ A KOL., 2014), (ANGELI, 2007)
 Sekulární instituty
 Sekulární institut – Společenství „Panny Marie na cestě“
Institut vznikl v Rakousku, do Čech sestry přišly roku 1992.
Charakteristickým rysem života společenství jsou pravidelná setkání sester, která se
konají jednou za měsíc, obvykle v sobotu, v bytě některé z členek. Činnost nemá
jednotné zaměření. V Česku působí jako katechetky, pečují o staré a nemocné,
pravidelně se účastní ekumenických bohoslužeb a biblických hodin nebo pracují
s mládeží. Předpokladem pro přijetí je zralost, dbá se na samostatnost, členky
nebydlí společně, klade se důraz na soustavné náboženství i odborné vzdělávání,
příprava trvá asi tak dva až tři roky, poté skládají sliby a po šesti až deseti letech
28
mohou složit věčné sliby.
Oděv: jednotný oděv nemají. Nosí na sobě civilní oblečení.
Dále sem patří například: Sekundární institut Caritas Christi, Sekundární institut
Volontarií Dona Boska a další.
 Společnosti apoštolského života
 Misijní rodina Donum Dei
Vznikly v první polovině 20. století, v Česku slouží necelé dvě desítky sester.
Nežijí ve společné komunitě, ale každá ve své domácnosti se svojí rodinou, odkud
vykonají své sliby. Pečují o lidi zraněné životem (prostitutky, vězni, narkomani),
navštěvují nemocné a vedou dialog s nevěřícími. Po absolvování formace skládají
členové nejprve časné, a pak i slavné sliby. Oděv: jednotný oděv nemají. Nosí na sobě
civilní oblečení.
Dále sem patří: Společnost Dcer křesťanské lásky svatého Vincence de Paul –
vincentky (KOPECKÁ A KOL., 2014).
29
4 RODINA
Motto: „Dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky či otcovsky chovají –
a je to pro ně zcela nepodstatné, zda-li tito „jeho lidé“ na to mají či nemají potvrzení
z porodnice.“ (MATĚJČEK 1994, s. 16)
Rodinu můžeme chápat jako malou společenskou skupinu, která je založena na
svazku muže a ženy, na pokrevním vztahu rodičů a jejich dětí. Členové rodiny obývají
společnou domácnost, plní společensky určené a uznané role, které vyplývají ze soužití
(SATIROVÁ, 2006).
Rodina se pohybuje v určitém sociálním prostoru. Obsah výchovy se proměňuje,
některé funkce rodiny ztrácejí původní význam, přetvářejí, jiné se naopak rozšiřují,
vytvářejí. Dochází k průběžné strukturální diferenciaci rodiny, tj. změna široké rodiny
v rodinu nukleární, také k její funkcionální specializaci (BÁRTLOVÁ, MATULAY,
2009).
V tomto procesu rodina ztratila řadu svých původní funkcí, řadu funkcí rodiny
převzal stát, ale současná rodina si zachovala dvě základní funkce:
a) Funkci prvotní socializace dětí.
b) Funkci emociálně psychologické stabilizace osobnosti dospělých
(VYSOKÁ ŠKOLA EVROPSKÝCH A REGIONÁLNÍCH STUDIÍ,
2010).
Známe různé dělení rodin, podle nejrůznějších hledisek. Rodinu můžeme
rozdělovat na úplnou (otec, matka a děti), neúplnou (chybí jeden z rodičů), ale také
třeba nukleární, která je dvougenerační, a rozšířenou, která zahrnuje více než dvě
generace. Dále můžeme rozdělit rodinu na orientační, to je taková rodina, do které se
narodíme, a proreakční, kterou člověk založí buď sňatkem, nebo narozením dítěte
(SOBOTKOVÁ, 2007).
Funkce rodiny můžeme dělit takto:
 Ekonomická – zajištění rodiny.
30
 Sociální – výchova dětí.
 Biologická – otec, matka a děti.
Dále můžeme funkce rodiny rozdělit takto:
 Biologicko-reprodukční funkce rodiny se ve své podstatě nemění.
 Sociálně-ekonomická funkce, rodina je chápána jako významný prvek v rozvoji
ekonomického systému společnosti.
 Sociálně-výchovná funkce rodiny, rodina je první sociální skupinou, která učí
dítě přizpůsobovat k sociálnímu životu, osvojovat si základní návyky a způsoby
chování běžné ve společnosti (VYSOKÁ ŠKOLA EVROPSKÝCH
A REGIONÁLNÍCH STUDIÍ, 2010), (SEKOT, 2006).
V křesťanské společnosti měla rodina po staletí monopol na legitimní sex. Tento
monopol však padl a všeobecně legitimní se stal i předmanželský sex. S příchodem
antikoncepčních prostředků ztrácí monogamická párová rodina i monopol na legitimaci
reprodukčního aktu (MOŽNÝ, 1999). „Od počátku sedmdesátých let stoupá totiž
prudce počet nemanželských dětí ve všech společnostech našeho kulturního okruhu“
(MOŽNÝ, 1999, s. 19).
S dostupností antikoncepčních prostředků klesá porodnost ve vyspělých zemích
a také je hodně rodin bezdětných. „Dítě je v současnosti především citovou investicí.
Z čistě ekonomického hlediska je dítě investice velká a nevratná“ (MATOUŠEK, 2003,
s. 182). V novější literatuře se této problematice věnuje např. (Pařízek, 2006).
4.1 Rodičovství
Rodičovská role je významnou součástí identity člověka a přechod rodičovství je
patrně nejvýznamnějším přechodem v životě člověka. Jedná se o roli primárně
biologicky podmíněnou, ale zároveň i psychicky a sociálně důležitou. Rodičovství je
stále ve společnosti uznávané jako za zcela přirozené a někdy dokonce samozřejmé
vyústění manželství. Ochotu člověka stát se rodičem ovlivňují vnější i vnitřní vlivy,
které mohou rozhodovat o odkladu rodičovství či o úplné bezdětnosti (GREGORA,
2011).
31
Rodičovství dělíme na:
 Plánované – je to domluva mezi partnery, partneři si naplánují, kdy si pořídí
potomka. Je to snaha partnerského páru, aby otěhotnění, porod a rodičovství
přišlo v co nejvhodnější době. Může to mít pozitivní a negativní charakter.
Pozitivní charakter je cílená snaha o otěhotnění, negativní charakter je snaha
a opatření, která vedou k zábraně nežádoucího, neplánovaného otěhotnění
(antikoncepce) (PAŘÍZEK, 2006).
 Neplánované – to je neočekávané těhotenství, které je hodně rozšířené v Africe,
Asii a Latinské Americe. Těhotenství přichází v době, kdy to partnerský pár
neplánuje.
4.2 Mateřství
Mateřství je děj, který vzniká už v těhotenství, dále se vyvíjí po porodu
a v šestinedělí. Je to přirozený děj. V podstatě je to pouto mezi matkou a dítětem.
Mateřství je propojeno s rodičovstvím (GREGORA, 2011), (DUNOVSKÝ, 1999).
V souvislosti s mateřstvím hovoříme také o duchovním mateřství.
Panna Marie je církví nazývaná matkou Boha i Matkou lidí. Duchovní mateřství
je něčím skutečným, je něčím krásným, ale i ono má svoji dvojznačnost. Je lépe ji
odstranit, neboť naše láska k Nejsvětější Panně Marii, jakož i naše láska k Bohu,
potřebuje pravdu. Pravda osvobozuje a podněcuje. Někdy se říká: Matka Boha, tedy
i Matka lidí. Maria je matkou Boha, protože porodila Božího syna, podle lidství, neboť
formovala jeho lidství, tak jako je každá matka formuje u svého dítěte.
Ale toto již neplatí u křesťanů. Každý z nich, každý z nás má svojí matku, která
nás porodila. Mateřství Marie má totiž charakter osvojení. Ona je duchovní matkou lidí
v Ježíši Kristu, aby je podněcovala k životu Božímu a vedla je k tomu zbožštění,
k jakému je povolává jejich Bůh.
Z tohoto vyplývá, jaký je rozdíl mezi mateřstvím a duchovním mateřstvím.
Mateřství je přirozený děj, pouto mezi matkou a dítětem. Kdežto duchovní mateřství je
mateřství, které je uměle vytvořeno. Je to osvojení (LAURENTIN, 1987), (ANGELI,
2007).
32
5 PRŮZKUM
Pro zpracování praktické části bakalářské práce byl zvolen kvalitativní průzkum
pomocí rozhovorů.
Průzkumný problém
Rodičovská role v životě řádových sester, respektive jestli se někdy zabývaly
otázkou mateřství a zda, když vstoupily do řádu, tak mateřství prožívaly a jak se s ním
vyrovnávaly, coby matky, které díky svému zasvěcení se Bohu v řádu nemohou mít
biologické dítě.
Souhlas s průzkumem byl řešen na základě dohody s matkami představenými,
jakožto zodpovědnými za život klášterů, kde byl průzkum prováděn, ústní dohodou
a souhlasem jednotlivých respondentek.
Časový harmonogram průzkumu:
Od 7. 12. 2014 do 11. 1. 2015 - studium literatury, příprava teoretických zdrojů.
Volba vzorku – metodou snow ball.
Od 12. 1. 2015 do 22. 2. 2015 – vstup do terénu, dohodnutí souhlasu.
Studie byla uskutečněna od 7. 12. 2014 do 22. 2. 2015 v různých klášterech, tyto
kláštery byly vybrány z důvodu známostí řádových sester.
Pro získání informací bylo zapotřebí oslovit řádové sestry.
Studie se zúčastnilo šest respondentek.
Výběr respondentek byl určován podle věku a podle výběru matky představené,
protože ne všechny řádové sestry jsou ochotné vypovídat.
Pro kvalitativní průzkum byly dané následující okruhy otázek, které tvořily
základ polostrukturovaného rozhovoru (barevné označení jednotlivých okruhů je
zvoleno pro analýzu textu v podkapitole 5.1):
33
 Z jakého řádu jste?
 Z jaké rodiny pocházíte? Úplná x neúplná (pokud neúplná – vyrůstala
jste pouze s maminkou, tatínkem či s prarodiči?).
 Vaši rodiče, prarodiče byli věřící?
 Jak jste se s církví setkala, co nebo kdo vám pomohl se k ní dostat? / Kdo
z lidí nebo jaká událost vám umožnila se s církví setkat?
 Kdy Vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát řádovou sestrou?
 Předtím jste se už zabývala myšlenkou, případně i uvažovala
o manželství a mateřské roli?
 Jakou formou jste se v řádu začlenila do běžného života, starala jste se
o někoho v klášteře, ve škole, v nemocnici, …?
 Jak jste se vyrovnala s tím, že nebudete moci vzhledem k Vašemu
poslání řádové sestry založit standardní rodinu?
 Jak se, jako žena, vnitřně vypořádáváte s tím, že nebudete moci nikdy
porodit vlastního potomka? Pro starší sestry: Jak jste se, jako žena, vnitřně
vypořádala s tím, že nebudete moci nikdy porodit vlastního potomka?
 Neměla jste někdy pocit, že rozhodnutí vstoupit do řádu jste učinila
proto, že Vám scházela klasická forma rodiny (jinými slovy: Vstoupila jste do
řádu proto, abyste v něm nalezla domov/rodinu?)
 Některé ženy v určitém období mají touhu po mateřství, jakým způsobem
toto období ve vašem životě jste řešila. Pomáhaly Vám v překonání tohoto
období Vaše spolusestry nebo jiné možnosti, které se Vám naskytly?
Jednotlivé rozhovory se lišily dle průběhu hovoru se zachováním výše
uvedených okruhů.
Záznam rozhovorů byl tvořen formou terénních poznámek.
34
5.1 Analýza terénních poznámek
V této podkapitole jsou uvedeny terénní poznámky a dle barevného klíče
vyznačeny relevantní sekvence textu pro jednotlivé okruhy otázek (viz výše).
Komentář průzkumníka:
Na začátku, než budou uvedeny rozhovory jednotlivých řádových sester
a taky rozhovor s čekatelkou, bych ráda napsala toto. Když jsem si vybírala toto
téma, věděla jsem, že se pohybuji na velice tenkém ledě. Byla jsem si vědoma,
že určitě ne všechny řádové sestry, které já oslovím, budou ochotné si se mnou
sednout a popovídat si o daném tématu. Už vůbec jsem nečekala, že by byla
ochotná i sestra představená. Jsem velice ráda, že jsem se díky tomuto tématu
mohla seznámit s úžasným člověkem, který mi hodně pomohl jak s formováním
jednotlivých otázek, tak i s věcnými radami ohledně rozhovoru s řádovými
sestrami. Tato sestra mi pomáhala zprostředkovávat rozhovory s dalšími
sestrami. Během mého konání se mi i stalo, že mě jedna řádová sestra odmítla,
bylo to a je to její rozhodnutí, na které má plné právo. V textu jsou užívány
hovorové výrazy nebo výrazy s emocionálním zabarvením, které dokreslují
situaci a vztahy mezi účastníky průzkumu.
Respondentka 1
Za prvním rozhovorem jsme zavítali do kláštera k sestrám Voršilkám. První
rozhovor byl veden s představenou řádovou sestrou z řádu svatá Voršila. Ze začátku
jsem byla velice nervózní z tohoto rozhovoru, protože jsem si myslela, že právě matka
představená bude nejméně ochotná vypovídat. Mé domnění nebylo oprávněné. Matka
představená ze začátku byla v odpovědích velice strohá, po vysvětlení mého záměru se
její přístup změnil. Když jsem sestře položila otázku, z jaké rodiny pochází, sestra se na
mě zatvářila, jako k čemu to zrovna potřebuji, tak jsem jí opět vysvětlila, že některé
řádové sestry vstoupily do řádu kvůli tomu, že tam třeba právě hledaly tu svojí náhradní
rodinu. Sestra mi odpověděla: „Pocházím z úplné rodiny, nikdy se mí rodiče nerozvedli,
měla jsem hezké dětství a mí rodiče byli věřící“. Tím odpověděla i na mojí další otázku,
a to zda její rodiče, prarodiče byli věřící. Dále když jsem kladla svoji další otázku,
a kladla jsem ji velice opatrně, protože jsem si říkala, jaká od ní přijde otázka, či jak
35
bude reagovat, tak to už matka představená byla sdílnější. Už mi nekladla její další
otázky a neptala se, zda to potřebuji vědět, či proč mě to vlastně zajímá. Má otázka
zněla: „Jak jste se s církví setkala, co nebo kdo Vám pomohl se k ní dostat? Nebo kdo
z lidí, jaká událost Vám umožnila se s církví setkat.“ Sestra mi odpověděla: „K církvi
jsem se dostala díky tomu, že za mé doby se vyučovalo náboženství ve škole, a tak jsem
se poprvé setkala s církví, poté jsem nastoupila na církevní školu, kde náboženství bylo
samozřejmostí.“ Můj rozhovor pokračoval: „Kdy Vás poprvé napadlo, že byste se
mohla stát řádovou sestrou?“ Její odpověď zněla úplně jasně: „No přeci na církevní
škole, když jsem navštěvovala řádové sestry, a to bylo v mých 16ti letech.“ Tímto mě
sestra úplně uzemnila. Bylo na ní vidět, že si říkala, proč se mě na to vlastně ptá? A jaká
bude následovat další otázka? Já na to navázala další mojí otázku, a to jestli se předtím
už zabývala myšlenkou, případě i uvažovala o manželství a mateřské roli? Sestra se
zatvářila a její odpověď byla strohá a jasná: „Ano uvažovala jsem, ale vstup do řádu byl
pro mě přednější.“ V této chvíli zazvonil zvon, který svolával, aby se šly sestry modlit.
Matka představená se na mě podívala takovým zvláštním způsobem a řekla mi: „Tak
honem musíme dokončit ten rozhovor, já se musím jít modlit.“ A já věděla, že jsem
teprve v polovině našeho rozhovoru, nechtěla jsem sestru zdržovat od jejích povinností,
a tak jsem ji řekla, že pokud potřebuje jít, tak ať jde se modlit, že já počkám anebo, že
mohu přijít jindy, ona na to řekla, ne ten rozhovor s Vámi už dokončím, nemám ráda
nedodělané věci. Takže náš rozhovor pokračoval. Další otázka byla: „Jakou formou jste
se v řádu začlenila do běžného života, starala jste se o někoho v klášteře, ve škole,
v nemocnici a podobně?“ „Když jsem vstoupila do řádu, tak jsem navštěvovala různá
pracoviště, textilie, koberce a podobně, do kterých jsme cestovaly po celé republice,
nakonec jsem skončila na dlouho v ústavu pro mentálně postižené děti. Byla jsem tam
hodně oblíbená, děti mě měly moc rády, oblíbily si mě. Když jsem odcházela z ústavu
a nastoupila jsem do řádu, byla jsem zvolená matkou představenou na jedno volební
období. Poté mě odvolali a další volební období jsem byla opět zvolena, tak mě často
děti navštěvovaly.“ Já kladla další otázku a to, jak jste se vyrovnávala s tím, že nebudete
moci vzhledem k Vašemu poslání řádové sestry založit standardní rodinu? Sestra mi na
to rázně odpověděla: „Nad tímto jsem nikdy neuvažovala.“ A pokračovaly jsme
v rozhovoru. „Jak jste se, jako žena, vnitřně vypořádala s tím, že nebudete moci nikdy
porodit vlastního potomka?“ A odpovědět zněla: „Opět jsem nad tím neuvažovala, já
pracovala v ústavu pro mentálně postižené děti, tam jsem jim dávala svojí mateřskou
lásku, mě to povolání naplňovalo, ráda jsem tam pracovala, ač to bylo kvůli době.“
36
Další otázku jsem se skoro bála podat, ač mi bylo jasné, co sestřička odpoví, protože se
už jednou o tom v našem rozhovoru zmínila. Má otázka zněla: „Neměla jste někdy
pocit, že rozhodnutí vstoupit do řádu jste učinila proto, že Vám scházela klasická forma
rodiny? Sestra se na mě zamračenýma očima podívala a řekla: „Ne, já vyrůstala v úplné
rodině.“ Podívala se na hodiny a bylo na ní vidět, že se jí honí hlavou, kdy už konečně
bude poslední otázka, aby už mohla jít. A já jí na to s radostí řekla: „A má poslední
otázka je: Některé ženy v určitém období mají touhu po mateřství, jakým způsobem toto
období ve vašem životě jste řešila. Pomáhaly Vám v překonání tohoto období Vaše
spolusestry nebo jiné možnosti, které se Vám naskytly?“ Matka představená chvíli
přemýšlela a poté s nadhledem odpověděla: „Já toto období asi neměla, bylo to
způsobené tím, že jsem, jak už jsem jednou říkala, pracovala s dětmi, tak jim jsem
dávala tu svojí mateřkou lásku, tam jsem použila svoje duchovní mateřství a potom,
když jsem byla zvolená, jako matka představená, tak jsem veškerou lásku věnovala
svým spolusestrám, starala a starám se o ně, jako kdyby to byly mé vlastní dcery.“ Já
jsem matce představené odpověděla, že ji velice děkuji za strávený čas, který jsme spolu
strávily, a že jí mockrát děkuji za náš rozhovor. Ona se opět na mě podívala a řekla:
„Nevím, jestli Vám to k něčemu bude, takový rozhovor jsem ještě nikdy neposkytovala,
to víte, někdy sem zavítá televize a chtějí rozhovory o naší kongregaci, ale aby sem
zavítala studentka a chtěla rozhovor o mateřství, ač my mateřství v pravém slova
smyslu nemáme, ale máme duchovní mateřství, které je jiné než klasické mateřství,
s tím jsem se ještě nikdy nesetkala.“ Se sestřičkou jsme se rozloučily a rozešly se.
Do tohoto kláštera, ke svaté Voršile, jsem zavítala ještě několikrát, jak pro
zapůjčení literatury, tak i za dalšími sestrami, se kterými jsem dělala rozhovory. To už
na mě matka představená byla milá, usměvavá a příjemná. Ostatně jako další řádové
sestry. Když jsem tento klášter navštěvovala i dále, tak vždy jsem se tam moc těšila.
Sestřičky mě vždycky hezky přivítaly a většinou, než jsme se dostaly k dalšímu
rozhovoru, tak jsem si povídala i s jinými řádovými sestrami.
37
Respondentka 2
Další odpoledne strávené v klášteře s další řádovou sestrou bylo opět v klášteře
u svaté Voršily. Jak už v úvodu popisuji, tato řádová sestra je z řádu svaté Voršily.
Když jsem tuto sestřičku potkávala ve vesnici, vždy jsme se spolu zastavily
a pohovořily jsme si. Mně byla velice sympatická. A když nás seznámila další sestra
a v podstatě jsme zjistily, že se tato sestra zná i s naší rodinou, tak toto setkání probíhalo
velice přátelsky. Se sestřičkou jsme se představily, já představila řádové sestřičce moji
bakalářskou práci a řekla jsem jí, že otázky jsou anonymní a pokud na nějakou otázku
nebude chtít odpovídat, tak že nemusí. A tak jsme začaly. Já položila svoji první otázku:
„Z jaké rodiny pocházíte, myslím tím z úplné či neúplné?“ Sestřička mi mile
odpověděla: „Já pocházím z úplné rodiny, vyrůstala jsem jak s maminkou, tak
i s tatínkem.“ Opět jsem kladla další otázku: „Vaši rodiče, prarodiče byli věřící?“
Odpověď zněla: „Ano má maminka byla velice věřící, můj otec věřící nebyl, měl velice
špatnou zkušenost s církví.“ Mně probíhalo hlavou, že bych se nejradši sestřičky
zeptala, jaká to byla zkušenost, ale nechtěla jsem, aby si sestřička o mně myslela, že se
moc zajímám o její soukromí. A tak jsem pokračovala dle mého připraveného plánu.
Tázala jsem se dál: „Jak jste se s církví setkala, co nebo kdo Vám pomohl se k ní
dostat?“ Sestra se zamyslela a řekla: „ No to víte, když jsem chodila do základní školy,
tak tam se normálně vyučovalo náboženství, tak tam jsem to spatřila poprvé,
samozřejmě doma jsem to také viděla, ale jen občas jsme s maminkou chodili na mše do
kostela, kde se mi velice líbilo, no a potom jsem nastoupila na střední školu a na
internátě jsem byla u Voršilek, no a ty si mě tak oblíbily, že jsem si řekla, že by se mně
to taky líbilo. Ale byla špatná doba, tak ani do řádu vstoupit nešlo. Když jsem odešla
z internátu, tak ve vesničce, kde jsem bydlela s rodiči, byla jedna řádová sestra, já se
s ní seznámila, ale jelikož byla opravdu špatná doba, to tu byl komunismus a ten
zakazoval řádové sestry, tak tato sestra chodila v civilním oblečení, aby nemusela
opustit ten náš kraj. Potom jsem vystudovala pedagogickou fakultu, dostala jsem
umístěnku do pohraničí, učila jsem a čekala, až se změní doba, abych mohla vstoupit do
řádu. Do řádu jsem vstoupila poměrně dlouho, než vstupují třeba ostatní řeholnice a to,
až když mi bylo kolem 40.“ Já jsem její příběh velice poslouchala, zajímalo mě to
a hlavně se mi líbilo, že sestřička ke mně byla tak otevřená. A tak jsem kladla další svoji
otázku: „Kdy Vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát řádovou sestrou?“
Odpověděla: „Poprvé mě to napadlo, když jsem byla na internátě u Voršilek.“ Další
38
otázka zněla: „A předtím jste se zabývala myšlenkou, případně i uvažovala o manželství
a mateřské roli?“ „Ano, uvažovala jsem o tom a ještě víc, když už jsem měla tolik let,
maminka si přála, abych založila standardní rodinu, ale já pořád polemizovala o tom, že
vstoupím do řádu. Rodiče si zvykli, že s nimi žiji doma, a tak to pro ně bylo velice
těžké, když jsem potom vstoupila do řádu.“ Dobře, to je pochopitelné, když takto
dlouho jste žila s rodiči, tak že potom, když jste odešla, tak bylo rodičům smutno. Tady
se mi nabízela další otázka a to jak se s tím rodiče vyrovnávali, když sestřička vstoupila
do řádu a už s nimi nežila doma. Ale jak už jsem jednou zmínila, nechtěla jsem až tak
moc zasahovat do jejího příběhu. Aby si sestřička nemyslela, že jsem moc zvědavá.
„A jakou formou jste se v řádu začlenila do běžného života, starala jste se o někoho
v klášteře, ve škole, v nemocnici a podobně?“ Sestřička se na mě podívala a řekla mi:
„Já byla učitelka, tak jsem umístění měla jasný, nejprve jsem učila mentálně postižené
děti v ústavu, potom když jsme z ústavu odešly, tak jsem učila na církevní škole.“ „Jak
jste se vyrovnávala s tím, že nebudete moci vzhledem k Vašemu poslání řádové sestry
založit standardní rodinu?“ Sestřička chvíli přemýšlela a potom mi odpověděla: „Já
jsem se tímto nikdy nezaobírala, měla jsem kolem sebe hodně dětí, tato myšlenka mě
nikdy nenapadla.“ A má další otázka směřovala opět k vnímání mateřství. „Jak jste se,
jako žena, vnitřně vypořádala s tím, že nebudete moci nikdy porodit vlastního
potomka?“ „No, to víte, to je tak, když pracujete s dětmi, tak jim věnujete svojí lásku. Já
vzhledem k tomu, že jsem řeholní sestra, tak nemohu být biologickou matkou, a tak
jsem veškerou mateřskou lásku právě dávala těmto dětem, jelikož ony neměly rodiče,
kteří by se o ně zajímali, tak jsem si to mohla dovolit, a tím jsem toto období přechodila
a taky mi v tom hodně pomáhal Bůh.“ Má další otázka byla u této řádové sestřičky
celkem zbytečná, ale jelikož jsem nechtěla uhýbat z předepsaného harmonogramu, tak
jsem ji položila: „Neměla jste někdy pocit, že rozhodnutí vstoupit do řádu jste učinila,
protože Vám scházela klasická forma rodiny?“ Sestřička mi úplně jasně odpověděla:
„Ne.“ A má poslední otázka opět směřovala k mateřství. „Některé ženy v určitém
období mají touhu po mateřství, jakým způsobem toto období ve vašem životě jste
řešila. Pomáhaly Vám v překonání tohoto období Vaše spolusestry nebo jiné možnosti,
které se Vám naskytly?“ „Já jsem touhu po mateřství neměla, asi to bylo ovlivněno mojí
profesí, já jsem tu svoji lásku věnovala dětem, které jsem učila.“
39
A tímto náš rozhovor končil. Byla jsem velice ráda, že sestřička byla tak
ochotná, přátelská, že si na mě udělala čas a mohly jsme si pohovořit o daném tématu.
Se sestřičkou jsme se rozloučily, ona mi popřála, ať se mi práce podaří.
Já věděla, že v tomto klášteře nejsem naposledy, a tak jsem sestřičce poděkovala
a řekla: „Sestři, já tu určitě nejsem naposledy, já Vás ještě někdy navštívím, určitě sem
půjdu dělat ještě nějaký ten rozhovor a půjčovat si literaturu. Sestřička mi na to
odpověděla: „Je tak to je fajn, tak až přijdete příště, tak doufám, že se opět potkáme.
Takové milé děvče rádi uvidíme.“ Já opět sestřičce poděkovala, a tím jsme se
rozloučily.
Respondentka 3
Tento rozhovor jsem opět prováděla v klášteře u svaté Voršily. Můj další
rozhovor byl velice zajímavý, a to díky tomu, že se mi podařilo získat sestřičku
z Polska. Byla to pro mě veliká zkušenost, jediné co bylo dobré, že sestřička uměla
trochu česky no a že ta polština se taky té češtině trochu podobá, jinak bych s ní asi
rozhovor dělat nemohla. Tato sestřička je z řádu sv. Voršily v Polsku. Se sestřičkou
jsem se přátelsky seznámila, představily jsme se a já jí vysvětlila, o co se vlastně jedná.
Že píši nestandardní bakalářskou práci, ale o to víc si myslím, že je zajímavá. Sestřičce
jsem řekla, že ta práce je postavená na výpovědích právě řádových sester a že je
směřovaná na rodičovskou roli, v podstatě na vypořádávání se s mateřstvím
a duchovním mateřstvím. Ona mi na to řekla: „To je zajímavé téma, s tím jsem se nikdy
ještě nesetkala, jo úplně bych zapomněla. Dáte si čaj nebo kávu? Uděláme si takové
přátelské posezení a u toho si budeme povídat.“ Já odpověděla: „Ano.“ A tímto náš
rozhovor začal. Má první otázka směřovala na původ její rodiny, zněla takto: „Pocházíte
z úplné rodiny či z neúplné?“ Sestřička se rozpovídala a povídala mi: „Já pocházím
z úplné rodiny, vyrůstala jsem jak s maminkou, tak i s tatínkem, ale potom nás na
nějaký čas rozdělila 2. světová válka, potom jsme se opět vrátili k sobě. Rodiče se nikdy
nerozešli, já pocházím z 9 dětí. Měla jsem krásné dětství.“ „A Vaši rodiče, prarodiče
byli věřící?“ „Ano, byli hodně věřící, hlavně můj tatínek, ten se stále modlil k Bohu.
Potom jsme taky všichni často navštěvovali mše v kostele.“ V tuto chvíli jsem si tak
40
říkala, že u této sestřičky se to dá předpokládat a to z důvodu, že pochází z Polska. Jak
všichni dobře víme, tak poláci jsou hodně věřící národ. A já kladla další otázku: „Jak
jste se s církví setkala, co nebo kdo Vám pomohl se k ní dostat?“ Její odpověď zněla:
„Já jsem byla dva roky na internátě u Voršilek, moc se mi tam líbilo, a když jsem se po
dvou letech vrátila domů a byla nějaký čas doma, tak mi to moc scházelo, doma jsem
oznámila, že se vrátím k Voršilkám. Já tam byla velice spokojená, ale nikdo mě
nepřesvědčoval, abych se k nim vrátila, já to tak cítila, že to má takhle být.“ „A kdy Vás
poprvé napadlo, že byste se mohla stát řádovou sestrou?“ „No já jsem nad tím ani
neuvažovala, že bych někdy mohla vstoupit do řádu, ale potom, když jsem se tak dobře
cítila u těch Voršilek, tak tam mě to poprvé napadlo, ale nebylo to podmíněné tím, že by
mě k tomu někdo nutil, já to tak cítila, že bych se měla oddat s Bohem.“ To je velice
zajímavé. „Předtím jste se už zabývala myšlenkou, případně i uvažovala o manželství
a mateřské roli?“ Sestřička se lehce začervenala a řekla: „No, o mě se zajímal jeden
muž, měl mě moc rád, ale já o něj zájem neměla, takže jsem ani o mateřství nikdy
neuvažovala.“ Já pokládala další svoji otázku: „Jakou formou jste se v řádu začlenila do
běžného života, starala jste se o někoho v klášteře, nemocnici či ve škole a podobně?“
Sestřička mi s radostí odpověděla: „Ano já jsem učila a učím děti v Senegalu v Africe.“
Jé, to je krásné poslání. To Vás určitě naplňuje. To je také můj sen, jednou jet do Afriky
a pracovat tam. „A jak jste se vyrovnávala s tím, že nebudete moci vzhledem k Vašemu
poslání řádové sestry založit standardní rodinu?“ Její odpověď zněla jasně: „Já
v podstatě nemám čas myslet na tyto věci, já veškeré své bolesti a story odevzdávám
Bohu.“ Když jsem pokládala další poslední otázky, předem jsem si říkala, že odpovědi
asi budou stejné či hodně podobné. „Jak jste se, jako žena, vnitřně vypořádala s tím, že
nebudete moci nikdy porodit vlastního potomka?“ Sestřička se pousmála a řekla mi: „Já
nad tímto vůbec nepřemýšlím, a když už na mě něco takového dolehne, odevzdám to
Bohu.“ Otázku, zda sestřička nevstoupila do řádu kvůli tomu, že by jí scházela klasická
forma rodiny, jsem sestřičce ani nepokládala, jelikož už v začátku mi vyprávěla, jak
měla šťastné dětství. A má poslední otázka zněla: „Některé ženy v určitém období mají
touhu po mateřství, jakým způsobem toto období ve vašem životě jste řešila. Pomáhaly
Vám v překonání tohoto období Vaše spolusestry nebo jiné možnosti, které se Vám
naskytly?“ „Ne já jsem toto období neměla.“
41
Touto odpovědí končil náš rozhovor. Tato sestřička, jak z vyprávění, tak
i z pozorování je velice oddaná Bohu, některé věci si ani nepřipouští a cokoliv se jí
stane, tak říká, že to asi takto Bůh chtěl. Další věc je ta, že pro ni je Bůh něco jako pro
nás psycholog. Ona se mu vypovídá a je jí dobře. Neřeší okolnosti kolem. Je velice
zasvěcená. Asi je to taky hodně ovlivněné její rodinou, jednak je rodina velice věřící
a taky u Poláků je všeobecně známo, že je to národ věřících.
Se sestřičkou jsme se opět rozloučily, já ji poděkovala, za krásně strávené
odpoledne. Byla jsem moc ráda, že sestřička ke mně byla, tak přátelská, ač jsme se
předtím nikdy neviděly a neznaly jsme se, přesto byla sestřička ochotná mi povědět svůj
příběh, který byl pro mě velice zajímavý.
Když jsem se se sestřičkou loučila, tak mi pověděla, že by byla ráda, kdybychom
se ještě někdy viděly, že jsem moc milá a příjemná dívka, která ji za tak krátkou dobu
přirostla k srdci. Já byla za toto moc ráda, že jsem takto na sestřičku působila. Toto je
vždy krásný pocit od řádových sester.
Respondentka 4
Můj další rozhovor byl opět v přátelském duchu. Byl vykonávaný opět v klášteře
u svaté Voršily. Tato sestřička byla po dobu celého rozhovoru velice milá a ochotná.
Než jsme si začaly povídat, tak jsme se vzájemně představily. Já jsem sestřičce
představila téma mojí bakalářské práce a sestřička z něho byla velice nadšená. Tato
sestřička opět pochází z řádu svaté Voršily. Má první otázka směřovala na původ její
rodiny a zněla takto: „Z jaké rodiny pocházíte, z úplné či neúplné?“ „Já pocházím
z neúplné rodiny, vyrůstala jsem pouze s maminkou a jednou sestrou, nějaký čas jsem
byla i v dětském domově.“ „A Vaši rodiče, prarodiče byli věřící?“ Sestřička mi
odpověděla: „S nikým věřícím jsem se v rodině nesetkala.“ Já se opět tázala: „Jak jste
se s církví setkala, co nebo kdo Vám pomohl se k ní dostat?“ Sestřička mi s úsměvem
odpověděla: „V mém životě jsem potkala mnoho věřících lidí a každý mi svým
způsobem pomohl poznat Boha a církev.“ „A kdy Vás poprvé napadlo, že byste se
mohla stát řádovou sestrou?“ Radostně mi sestřička odpověděla: „No Karolínko, poprvé
mě to napadlo až ve 33 letech a to když jsem viděla jednu starší řeholnici radostně
42
poskakovat po schodišti, tak mě napadlo, že bych také mohla být řádovou sestrou.“ Jé,
tak to je krásný podnět. „A předtím jste se už zabývala myšlenkou, případně i uvažovala
o manželství a mateřské roli?“ Sestřička se zamyslela a povídá: „No vnitřně jsem
poznávala, cítila, že manželství a mateřství není moje cesta.“ Já kladla další otázku:
„Jakou formou jste se v řádu začlenila do běžného života, starala jste se o někoho
v klášteře, ve škole, v nemocnici a podobně?“ Sestřička mi s radostí odpověděla: „Já
učím v církevní škole.“ „Jak jste se vyrovnávala s tím, že nebudete moci vzhledem
k Vašemu poslání řádové sestry založit standardní rodinu?“ Sestřičky odpověď byla
jasná: „Nebylo s čím se vypořádávat, protože jsem si takové otázky o založení rodiny
nekladla. Musím ale říci, že jsem ještě před vstupem do řádu hodně pomáhala sestře
s výchovou jejího syna a jako jeho teta jsem ho brala jako „vlastní“ dítě.“ „To je
zajímavé, děkuji Vám, že jste ke mně tak otevřená.“ „Jak jste se, jako žena, vnitřně
vypořádala s tím, že nebudete moci nikdy porodit vlastního potomka?“ Sestřička se
chvíli zamyslela, potom mi odpověděla: „Znám hodně žen, které nemohly mít děti,
které si buď adoptovaly, nebo zůstaly bezdětné. Když při výuce dětem vysvětluji, že
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby založili rodinu, pak dětem ukáži prsten, že
patřím samotnému Bohu a že nemám vlastní děti proto, abych se mohla věnovat všem
potřebným dětem.“ Jé, sestřičko, to je krásně řečená myšlenka. Má další otázka zněla:
„Neměla jste někdy pocit, že rozhodnutí vstoupit do řádu jste učinila proto, abyste
v něm nalezla domov/rodinu?“ „Ten pocit jsem nikdy neměla. Spíše jsem v Řádu
hledala společenství stejně smýšlejících lidí, lidí, kteří pracují na stejném díle
(v apoštolátu).“ A má poslední otázka byla: „Některé ženy v určitém období mají touhu
po mateřství, jakým způsobem toto období ve vašem životě jste řešila. Pomáhaly Vám
v překonání tohoto období Vaše spolusestry nebo jiné možnosti, které se Vám
naskytly?“ „Sdílím se, říkám všechny intimní věci samotnému Bohu a Panně Marii, to
mi pomáhá a dostávám vnitřní odpověď na mé otázky a touhy. Ráda se také bavím
s nastávajícími maminkami, které znám. Před Vánocemi s malými dětmi (1.-2.tř.)
mluvíme o tom, jak Panna Maria očekávala Ježíše a cestovala do Betléma, jak to pro ni
muselo být náročné… To je takové pěkné téma, na které se těším.“
Tato sestřička byla v našem rozhovoru velice otevřená, ten čas strávený s ní byl
velice příjemný, nepovídaly jsme si jen o tomto tématu, bavily jsme se všeobecně
o církvi, o náboženství. Dokonce mi vysvětlila i některé věci ohledně řádových
sestřiček, které jsem mohla poté zužitkovat tady v této práci. Jsem moc ráda, že jsem se
43
mohla s touto sestřičkou seznámit a prožít s ní takové krásné odpoledne. Když jsme se
se sestřičkou rozloučily, popřála mi, ať se mi práce daří s pomocí Boží a kdybych
potřebovala někdy pomoci, tak ať se ozvu.
S touto sestřičkou jsem navázala přátelský vztah. Tato sestřička mi s prací hodně
pomáhala, díky ní jsem se mohla dostat do jednotlivých řádů a komunikovat s dalšími
řeholnicemi. Jsem ráda, že díky mé bakalářské práci jsem mohla potkat tak milého
člověka, jako je právě tato řádová sestřička.
V klášteře u svaté Vošily jsem dělala poslední rozhovor. Ale neznamená to, že
když jsem udělala poslední rozhovor, tak že už sestřičky nenavštěvuji. Za sestřičkami
docházím stále, jsou to moc milé ženy, se kterými si ráda povídám, ony mně dokážou
nějakým způsobem dodat energii a posunout dále.
Respondentka 5
Další rozhovor byl dělán dá se říct s mojí dlouholetou přítelkyní. Tento rozhovor
byl tvořený v klášteře u Dcer Božské lásky. A byl to opět velice milý a přátelský
rozhovor. Sestřičce jsem vysvětlila, jakou práci píši a proč jsem si vymyslela toto téma.
Sestřička mi řekla, že se nikdy s takovým tématem nesetkala, ale že je velice zajímavé
a že se mnou ráda udělá rozhovor, ač se trochu bojí, protože neví, co si má pod tím
představit. Tato sestřička je z řádu Dcer Božské lásky. A tak jsme si začaly povídat. Já
jsem jí podala první otázku: „Z jaké rodiny pocházíte?“ Její odpověď zněla: „Z úplné
rodiny, vyrůstala jsem jak s maminkou, tak i tatínkem, bydleli jsme v dvougeneračním
domě, takže jsem v podstatě vyrůstala i s babičkou.“ „Vaši rodiče, prarodiče byli
věřící?“ „Ano byli a hlavně moje babička, ta mě k náboženství vedla.“ „A jak jste se
s církví setkala, co nebo kdo Vám pomohl se k ní dostat?“ Sestřička se na chvíli
zamyslela, potom se usmála a řekla: „Já jsem v tom vlastně byla vychovávaná.“
„A sestři, kdy Vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát řádovou sestrou?“ „No první
impulz přišel v mých 15 letech a přišel od jedné řádové sestřičky, když jsem chtěla
nastoupit na církevní školu. Ona mi řekla: „Děvenko, ty by ses k nám hodila.“ Já měla
dlouhé krásné blonďaté vlasy a ona mi řekla, my by jsme tě ostříhaly a byla by z tebe
krásná řádová sestra. Já na ni koukala a mamince jsem řekla, tak sem už nikdy! No
44
a další impulz přišel v 17 letech a potom v 18 letech, a to když jsem byla na duchovním
cvičení, no a tam jsem se rozhodla, že vstoupím do řádu. To víte, ta myšlenka přišla už
i dřív, a to když jsem nastoupila do společnosti Opavia a vyráběla jsem oplatky, tak mě
napadlo, že se takové oplatky vyrábí i pro církve a že bych je taky mohla pro ně
vyrábět, ale potom jsem si řekla, že to je hloupost… a tak jsem tuto myšlenku opustila.“
No tedy to je velice zajímavé a tak jsem kladla další otázku: „ A předtím jste se už
zabývala myšlenkou, případně i uvažovala o manželství a mateřské roli?“ Sestřička se
na mě usmála a řekla: „Však ano, zabývala jsem se, já jsem dokonce chodila i s jedním
chlapcem, kterého jsem měla moc ráda a on mě taky, on se mnou plánoval i budoucnost
a já jsem měla potom výčitky, že jsem ho musela opustit. On si myslel, že jsem ho
opustila kvůli jinému chlapci a já mu nedokázala říct, že budu vstupovat do řádu. On
měl takové sebevražedné myšlení, a tak jsem se o něho i bála. Po nějaké době jsem ho
viděla, že si našel jinou ženu, potom měl s ní i dítě, tak jsem byla šťastná, že si
neublížil. A když mě viděl, že jsem dorazila domů za rodiči a měla jsem na sobě náš
hábit, tak už mu to bylo jasné, proč jsem ho předtím opustila.“ Já jsem sestřičce
naslouchala, protože mě ten příběh velice zajímal. A když skončil její příběh, tak jsem jí
mohla položit další mojí otázku: „Jakou formou jste se v řádu začlenila do běžného
života, starala jste se o někoho v klášteře, ve škole, v nemocnici a podobně?“ „No
jelikož jsem byla vyučenou kuchařkou, tak má role byla jasná, takže jsem se stala
kuchařkou. Ale ze začátku jsem měla takový sen, jet do Afriky, pomáhat tam dětem, ale
matka představená mi řekla, to pro tebe není a nebude, tak jsem z toho byla zklamaná,
ale ona mi to potom vysvětlila, že jsem světlý typ, že bych se rychle spálila
a že se do této země nehodím, že bude lepší, když zůstanu tu a budu pracovat v klášteře
jako kuchařka. A to mi zůstalo dodnes, ale k tomu jsem dostala ještě jednu vedoucí
pozici.“ Aha, v tom jsme si podobné, já bych taky jednou chtěla odcestovat do Afriky,
to je zajímavý, já se poslední dobou setkávám s lidmi, kteří tam buď chtěli jet, nebo
kteří tam pracují. A tak jdeme dál… „Jak jste se vyrovnávala s tím, že nebudete moci
vzhledem k Vašemu poslání řádové sestry založit standardní rodinu?“ Její odpověď byla
dost jasná: „Já jsem se s tím nikdy nezabývala, ale je pravda, že se s dětmi normálně
stýkám a mám je ráda.“ „Jak se, jako žena, vnitřně vypořádáváte s tím, že nebudete
moci nikdy porodit vlastního potomka?“ Sestřička se na chvíli zamyslela a pak mi řekla:
„Opět jsem nad tím nikdy neuvažovala, já jsem s tím vyrovnaná.“ „Neměla jste někdy
pocit, že rozhodnutí vstoupit do řádu jste učinila proto, že Vám scházela klasická forma
rodiny?“ Tato odpověď od sestřičky zněla úplně jasně a je tedy pravda, že já jsem si
45
i myslela tuto odpověď, protože sestřička už na začátku mi vyprávěla, že měla velice
hezké dětství. „Ne, tak tento pocit jsem opravdu neměla.“ No a toto je má poslední
otázka: „Některé ženy v určitém období mají touhu po mateřství, jakým způsobem toto
období ve vašem životě jste řešila? Pomáhaly Vám v překonání tohoto období Vaše
spolusestry nebo jiné možnosti, které se Vám naskytly?“ Po chvilce přemýšlení mi
sestřička s úsměvem na tváři odpověděla: „Ano pomáhaly mi některé mé spolusestry,
ale také rodina a mé kamarádky, vypovídala jsem se jim… svěřila se, co mě trápí…
a oni mi na to řekli svůj názor, no a potom já jsem si to utřídila v mé hlavě a bylo po
problému. Tyto problémy máme asi každá, já tím, že mám rodinu a taky své
kamarádky, které mi hodně pomáhají, tak to zatím zvládám. Je ale pravda, že jsem
věděla, že když vstoupím do řádu, tak že toho vlastního potomka mít nebudu. Čili se
nikdy nebudu moc stát biologickou matkou, ale zato mohu svoji lásku věnovat jiným
dětem, které to potřebují.“
Já jsem sestřičce moc poděkovala za krásné a příjemné odpoledne a podvečer.
Byla jsem ráda, že mi i ona umožnila, abych s ní ten rozhovor udělala. Ona mi na to
řekla: „Jé, to už je všechno? Já z toho měla strach, na co se mě budete ptát, ale to tak
hrozné nebylo, byl to hezky strávený čas s Vámi, tak nechápu, proč Vás jedna naše
řeholnice odmítla… Já jsem ráda, že jsem Vám, Karolíno, mohla pomoci.“
S touto sestřičkou jsme si opět nepovídaly jen o tomto daném tématu, povídaly
jsme si tak všeobecně. Jelikož jsme kamarádky z vesnice a vždy když se potkáme, tak
spolu prohodíme pár vět. Rozloučily jsme se a tak pro mě končil další hezký den
strávený v klášteře. Od sestřičky jsem ještě dostala požehnání, tak jsem byla ráda.
V tomto klášteře jsem dělala pouze jeden rozhovor, protože jak už jednou jsem
se zmínila, tak jedna řeholnice z tohoto kláštera mě odmítla. Byl a je to její názor a má
na něj právo.
V tomto klášteře jsem opět nebyla naposledy, jak už jsem jednou psala, tak tyto
kláštery u nás ve vesnici navštěvuji, jsou tam moc milé ženy a taky se tam někdy konají
různé společenské akce, jako je například duchovní cvičení.
46
Respondentka 6
Tento poslední rozhovor byl tvořený se slečnou, která do řádu ještě nevstoupila.
Byla jsem a jsem moc ráda, že nás jedna naše společná řádová sestra seznámila. Já už
jsem potom tuto slečnu jen oslovila a ona byla moc ochotná. A mohly jsme se poznat,
aby z nás mohly být přítelkyně. Já jsem velice ráda, že byla tak ochotná si se mnou
popovídat, abych od ní mohla získat informace a obohatit tak svoji bakalářskou práci.
Ona sem totiž taky spadá, sice ještě není v řádu, ale je to čekatelka a jednou do toho
řádu vstoupí. I této slečně jsem položila pár otázek z mého připraveného dotazníku.
Tady jsou. „Do jakého řádu bys ráda vstoupila?“ „Zajímám se o řád svaté Voršily, tak
asi tam.“ „Z jaké rodiny pocházíš, z úplné či neúplné?“ „Pocházím z úplné rodiny.“
„Tví rodiče, prarodiče jsou věřící?“ Slečna s úsměvem odpověděla: „Ano můj tatínek
byl evangelík, ale po manželství s maminkou přešel na katolickou víru.“ Aha. „Jak ses
s církví setkala, co nebo kdo Ti pomohl se k ní dostat?“ „No hodně mi pomohla rodina,
pak různá společenství jako je například pěvecký sbor, či společenství mládeže.“
„A kdy Tě poprvé napadlo, že by ses mohla stát řádovou sestrou?“ „To mě napadlo asi
tak před rokem.“ „A předtím ses už zabývala myšlenkou, případně i uvažovala
o manželství a mateřské roli?“ Tuto odpověď mi slečna zodpověděla s úsměvem: „Víš,
já jsem ještě mladá, takže jsem se tím už i zabývala a stále v tom nemám jasno, jsem na
cestě a hledám.“ Na další otázky už nešlo odpovědět, protože se týkaly těch, kteří už
jsou v řádu, ale přeci jenom jsem se jí zeptala, jaký na to má názor, co by z pohledu
čekatelky. Její odpověď zněla takto: „Myslím si, že komunita sester funguje také jako
rodina. Jsou mezi nimi různé vztahy, žijí, pracují a modlí se společně. Musí se taky
navzájem tolerovat, pomáhat si, a pokud je uprostřed nich Ježíš, pak je to mnohem
snazší než bez něj. Řeholní sestry prožívají své mateřství jinak. Podle mě pokud nemají
vlastní rodinu, mohou rozdávat více lásky a věnovat se druhým potřebným lidem, třeba
formou výchovy dětí, jako je tomu v případě Voršilek. Mají na to více času než ženy
vdané.“ V tomto má svým způsobem pravdu. Ale na druhou stranu, ony se musí
rozhodnout, zda chtějí založit standardní rodinu a pokračovat v rodě anebo zda vstoupí
právě do řádu a oddají se Bohu a tím pádem nebudou moci založit standardní rodinu,
nebudou mocí mít vlastního potomka, a tím nikdy neprožijí mateřství. Budou moci
prožívat jen duchovní mateřství. Když už jsme u této slečny, u které mě natolik zaujal
její příběh, že jsem se rozhodla s jejím svolením, že ho sem převyprávím. Je to totiž
47
zajímavé, jak dokážou ženy s jinou duchovní filozofii a oddáním se k této situaci stavět.
Aniž bych se chtěla někoho dotknout, není tento názor pro každého pochopitelný.
Tady je ten příběh.
Ahoj Kájo, tak jak bych začala, ten můj příběh, abych tě do něho trochu
zasvětila. Zatím se setkávám se sestrami od konce prosince a poznávám jejich život,
snažím se zjistit, jestli je to ta cesta, kterou si pro mě Pán připravil. Asi před rokem jsem
začala přemýšlet nad řeholním životem, ale na radu kněze jsem to nechala uležet.
Nebyla jsem si jistá, jestli to není jen můj výmysl. Odjela jsem na Erasmus do Finska,
kde jsem se setkala se sestrami Uršulinkami z Polska, které tam pracovaly v mateřské
škole. Potkávaly jsme se na mších a vedly tam také společenství mládeže. Jednou mi
jedna sestra povídala o svém povolání, jak se dostala k řeholnímu životu,
a ptala se, jak to mám já. Říkala, že tehdy jí hodně pomohly v rozhodování slova, že
Ježíš přijde jednou, dvakrát, několikrát. Zaklepe, a když mu nikdo neotevře, může se
stát, že už nepřijde. Tak se to ve mně zase probudilo a pochopila jsem, že musím něco
udělat. Bůh nám dává možnost volby, nenutí nás, a tak jsem přijela domů s tím, že
zkusím vstoupit do řádu a uvidím. Bohužel Uršulinky nejsou v Česku, ale když jsem se
o tom bavila s rodiči, tatínek se mnou ze začátku nechtěl mluvit, ale pak jednoho dne
přišel domů s tím, že jsem mu lhala, že Uršulinky nejsou v Česku a že jsou dokonce
i v Olomouci, kde já studuju Voršilky a že je to stejné. A tak jsem to brala jako
znamení. Tehdy jsem vůbec nevěděla, do kterého řádu, je jich spoustu, ale věděla jsem,
že chci pokračovat v práci s dětmi, hodně jsem se modlila a Pán mi nakonec ukázal.
Našla jsem si na internetu Voršilky, napsala jedné sestře, pak se setkala se sestrou
představenou v Praze a už to začalo. Voršilky nakonec nejsou stejné, co Uršulinky, ale
mají také na starosti výchovu a vzdělávání. Jsem moc vděčná, že jsem sestry mohla
poznat. Vím, že v tom nejsem sama, že se za mě modlí a Pán si mě postupně povede.
Jsem určitě ráda, že jsem něco udělala.
Tak toto je rozhovor s jednou dívkou, která je teprve čekatelka. Výše uvedený
rozhovor, který byl dělaný s čekatelkou, mě oslovil, že jsem považovala za důležité ho
jsem začlenit. Její slova jsou v něčem pravdivá, především pro věřící. Její pohled na
duchovní oddanost je v tom, že Ježíš přijde jednou, dvakrát, několikrát a že potom už
nepřijde. S tímto pohledem jsem se setkala u mnoha zpovídaných respondentek. V této
situaci zjišťujeme, že slečna je ještě ve fázi hledání, ale její odhodlání je veliké.
48
Rozhodla jsem se, že její příběh budu sledovat i nadále, ač ho už nebudu uvádět v této
práci.
Myslím si, že tímto rozhovorem je bakalářská práce obohacena, protože se
nejedená jen o výpovědi sester, které už jsou v řádu. Ale také o výpovědi čekatelky,
která má na danou situaci podobný názor, jako řádové sestry, které jsou v řádu už
několik let.
49
DISKUZE
Vzhledem k formě a zaměření průzkumu lze diskuzi provést formou popisu
zjištěných informací a komentářů.
Než se tento průzkum začal provádět, tak původní předpoklad průzkumníka byl,
že ženy, které vstupují do řádu, pocházejí z neúplných rodin či z nefunkční rodiny, a tím
pádem hledají v řádu tu svoji náhradní rodinu, či nějaké společenství. Ale domnění
nebylo utvrzeno. V 99 % je to tak, že ženy, které vstoupily do řádu, pocházejí z úplné
rodiny a své dětství a dospívání měly velice hezké. Je ale pravda, že skoro většina
pochází z rodin, které byly věřící. Skoro každá řádová sestra se poprvé setkala s církví
už na základní škole, protože v minulosti se normálně vyučovalo náboženství. Další se
pak s církví setkaly díky tomu, že nastoupily na církevní školu a internát, který vedly
řádové sestry. Některé sestry věděly už v dospívání, že vstoupí do řádu, další chtěly do
řádu vstoupit také v dospívání, ale nebylo jim to umožněno kvůli době. Jiné to vůbec
nevěděly a až v dospělosti se rozhodly, že by do řádu mohly vstoupit. To rozhodnutí
přišlo na určitý podnět, když přišly na řadu otázky týkající se mateřství. Některé řádové
sestry se divily, k čemu je to potřeba. Některé řádové sestry na otázku mateřství
nedokázaly odpovědět. Jiné nedokázaly přijmout, že svoji mateřskou lásku dávají jiným
způsobem, ale dávají. Když byly prováděny rozhovory a byla položena otázka, jakou
formou se řádové sestry začleňovaly do běžného života, zda se o někoho staraly
v klášteře, ve škole, v nemocnici a podobně, odpovědi byly různorodé. Některé
odpověděly, že jejich role byla celkem jasná z důvodu, že byly něčím vyučené, a tak se
začlenily podle vzdělání. Pokud řádová sestra byla vyučená kuchařkou, tak šla pracovat
do kuchyně, pokud to byla učitelka, tak šla učit. Jiná se zase stala matkou představenou.
Ta povolání jsou různá. Ale každá řádová sestra v daném řádu nějak pracuje. Když byly
kladené další otázky, které byly směřované k rodině a mateřství, byly zaměřené na
překonání těchto období. Tak každá řádová sestra měla na toto období jiný názor.
Některá odpověděla, že toto období neřešila, a nebo když toto období přišlo, tak že se
vypovídala Hospodinovi a bylo jí opět dobře, jiná na to odpověděla, že má okolo sebe
přátele, spolusestry a rodinu, tak se jim svěří, předá jim své problémy a je to zase dobré.
Jiné řádové sestry odpověděly, že toto období překonaly díky tomu, že učily ve škole,
staraly se o děti, a tím toto období překonaly.
50
Jedinou prací, kde jsme nalezly pro naše účely relevantní informace, je Oslava
daru duchovního mateřství (v orig. Celebrating the Gift of Spiritual Maternity), kde jsou
popsány srovnatelné výsledky. Z tohoto výzkumu vyplývá, že mateřství prožívají
řádové sestry podobně jako biologické matky. Neznamená, že když nemají vlastního
potomka, tak že nedokážou dát svoji mateřskou lásku. V jejich případě se tomu říká
duchovní láska, což se shoduje i s tímto průzkumem (SSVM, 2012).
51
ZÁVĚR
Cílem bakalářské práce bylo ukázat, že řádové sestry jsou ženy jako každé jiné.
Jsou to ženy, které prožívají mateřskou lásku jako každá jiná žena. I ony mají svoji
duchovní mateřskou lásku. Je to v podstatě láska, která je osvojená. Vzhledem k tomu,
že z důvodu celibátu nemohou být biologickými matkami, mohou se věnovat dětem,
které tu lásku nesmírně potřebují, jako jsou děti v dětských domovech či v ústavech
s nějakým postižením. Jelikož tyto děti většinou mají rodiče, kteří se jich vzdali, tak
poznávají lásku od řádových sester.
V teoretické části jsme se zabývali církví, jak její historií, tak i novodobou
církví. Další kapitola pojednávala o řeholním životě v českých zemích. Tuto kapitolu
jsme si rozdělili na mužské řády a ženské řády. Poté jsme rozebírali, co je to rodina jako
taková a její funkce. Dále jsme se zaobírali rodičovstvím, mateřstvím a také duchovním
mateřstvím. Zjistili jsme, že mateřství a duchovní mateřství jsou dva velice podobné
pojmy. Mateřství je pouto mezi dítětem a matkou, které vzniká už v těhotenství.
Duchovní mateřství je také pouto mezi dětmi a řádovými sestrami. To pouto není
mateřské pouto, ale pouto, které vzniká osvojením. A to je ten rozdíl. Poté jsme se
přesunuli do praktické části, ve které jsme pomocí kvalitativního průzkumu zkoumali
rodičovskou roli v životě řádových sester. Respektive jsme zkoumali pomocí
rozhovorů, jak se jednotlivé řádové sestry vyrovnávají s nepřijetím mateřské role jako
takové. Jednotlivé řádové sestry jsme navštívili v klášterech. Kláštery jsme vybírali
podle doporučení a známostí daných kongregací. V tomto nám pomáhala jedna řádová
sestra, se kterou jsme se seznámili ještě před psaním bakalářské práce. Vybrali jsme si
vzorek snow ball.
Průzkumy jsme prováděli ve dvou klášterech, a to v klášteře svaté Voršily
a v klášteře Dcer Božské lásky. Oba dva kláštery sídlí v jednom městě, ale každý má na
starost něco jiného.
52
Zjistili jsme, že z 99 % řádové sestry pocházejí z úplných rodin. V 1 % to tak
není, to znamená, že tyto řádové sestry pocházejí z neúplné rodiny, či z nefungující
rodiny. Dále jsme zjistili, že v 99 % řádové sestry pocházejí z věřících rodin. V 1 % to
tak není. V 98 % jsme zjistili, že řádové sestry se poprvé s církví setkaly ve škole.
V 1 % jim pomohlo mnoho lidí se s církví setkat a v 1 % v tom vyrůstaly. Dále jsme
zjistili, že 99 % řádových sester poprvé napadla myšlenka, že by se mohly stát
řádovými sestrami v dospívání. V 1 % ta myšlenka přišla až v dospělosti. Poté jsme
vyzkoumali, že v 99 % se řádové sestry zabývaly myšlenkou, případně i uvažovaly
o manželství a mateřské roli opět v 1 % nikoli. Když jsme pátrali dál, zjistili jsme, že
v 99 % se řádové sestry začleňují do běžného života formou péče o někoho. Ať už to je,
že pečují o děti, či jsou učitelky nebo mají na starost kuchyň. Dále jsme v průzkumu
zjistili, že ve 100 % se řádové sestry ani nezaobíraly, tím pádem se neměly jak
vyrovnávat, že díky poslání řádové sestry nebudou nikdy moci založit standardní
rodinu. Další otázka opět směřovala na mateřství. A tam jsme zjistili, že v 98 % řeholní
sestry vůbec neuvažovaly, že by mohly porodit vlastního potomka. Ve 2 % jsme ovšem
zjistili, že se vyrovnávaly a vyrovnávají tak, že vyučují děti, a tím si to kompenzují.
Dále jsme zjistili, že ve 100 % řádové sestry nevstoupily do řádu kvůli tomu, že by jim
scházela klasická forma rodiny. A v poslední otázce, kterou jsme položili, stálo, že
některé ženy v určitém období mají touhu po mateřství, jakým způsobem ony toto
řešily. A dozvěděli jsme se, že v 98 % tuto touhu neměly a ve 2 % se buď sdílí Bohu
a Panně Marii, a nebo jim v tom pomáhají spolusestry, rodiny a kamarádky.
Z toho vyplývá, že i když si některé řádové sestry nepřipouštějí, že dávají
duchovní mateřskou lásku, tak že ji opravdu dávají. Všechny na to nedokážou
odpovědět přímo, ale pokud se s nimi bavíte a ony ve Vás najdou důvěru a svěří se
Vám, tak poznáte, že v sobě mají hodně lásky, kterou potřebují ventilovat. Některé ji
ventilují tak, že vyučují děti, stýkají se s dětmi a tu lásku jim dávají, jiné pečují o druhé,
ať už je to třeba v nemocnici či v domovech důchodců, dětských domovech,
v domovech pro mentálně postižené děti či na misích například v Africe, kde vyučují
děti a starají se o sirotky.
Tato bakalářská práce měla poukázat na to, že řádové sestry jsou ženy jako
každé jiné. Jsou to lidé, kteří žijí normální život, jako ho žijí lidé v civilním životě,
akorát že ony ho žijí v ženských společenstvích a většinou v klášterech.
53
Tato práce byla vytvořena také z toho důvodu, že se autorovi bakalářské práce nelíbí
chování některých lidí, včetně zdravotnických pracovníků, vůči těmto lidem.
Cílem bakalářské práce bylo zpracovat pojmy mateřství, reprodukce a potřeby
řádových sester, které žijí jinou životní filozofii. Cíl bakalářské práce byl splněn.
54
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ANGELI, Maria Paola. 2007. Anděla Merici: Charisma ženy v životě církve. Praha:
Paulínky, 183 s. Svědectví (Paulínky). ISBN 978-80-86949-24-6.
ANON. 2001. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických
knih) : český ekumenický překlad. 8. vyd., 1. opr. vyd. Praha: Česká biblická společnost,
xiii, 1814 s., 17 s. obr. příl. ISBN 80-85810-29-8.
BÁRTLOVÁ, Sylva a MATULAY Stanislav. 2009. Sociologie zdraví, nemoci a rodiny.
Martin: Osveta, 141 s. ISBN 978-80-8063-306-6.
DELOUCHE, Frédéric. 1995. Dějiny Evropy. Překlad Jan Burian. Praha: Odeon, 384 s.
ISBN 80-85794-70-5.
DUNOVSKÝ, Jiří. 1999. Sociální pediatrie. Praha: Grada, ISBN 80-7169-254-9.
FARKAŠOVÁ, Dana. 2006. Výzkum v ošetřovatelství. Martin: Osveta, 87 s. ISBN 80-
8063-229-4.
RICCIOTTI, Giuseppe. 1947. Život Ježíše Krista - Nakladatelství Vyšehrad v Praze,
ISBN neuvedeno.
GREGORA, Martin a Miloš VELEMÍNSKÝ. 2011. Nová kniha o těhotenství
a mateřství. Praha: Grada, 229 s. ISBN 978-80-2473-081-3.
JEDIN, HUBERT. 2008. Malé dějiny koncilů – 1. Niceský koncil (325). [online]
In: www.revue.theofil.cz. [cit. 15. 12. 2014]. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/revue-
clanek.php?clanek=209.
JIRÁSKO, Luděk. 1991. Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha: Klášter
premonstrátů na Strahově, 173 s. ISBN 80-85245-11-6.
55
KADLEC, Jaroslav. 1991. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: Zvon, 281 s.
ISBN 80-7113.003-6.
KADLEC, Jaroslav. 1991. Přehled českých církevních dějin. Praha: Zvon, 332 s. ISBN
80-7113-004-4.
KOPECKÁ, Dagmar a MAREŠ Pavel. 2014. Řeholní život v českých zemích: řeholní
řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České
republice. 2., přeprac. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014, 398 s.
ISBN 978-80-7195-231-2.
LANGEAC, Robert. 2006. Život skrytý v Bohu. Praha: Paulínky, 134 s. ISBN 80-
86949-16-8.
LAURENTIN, René. 2012. Maria, naše Matka. [online] In: www.revue.theofil.cz. [cit.
20. 12. 2014]. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1487.
MOŽNÝ, Ivo. 1999. Sociologie rodiny. Praha: SLON. ISBN 80-85850-75-3.
NĚMCOVÁ Jitka a kol. 2014. Skripta k předmětům Výzkum v ošetřovatelství, Výzkum
v porodní asistenci a Seminář k bakalářské práci. 2. doplněné vydání. Praha. ISBN 978-
80-904955-9-3.
PAŘÍZEK, Antonín. 2006. Kniha o těhotenství a porodu: první český interaktivní
průvodce těhotenstvím, porodem a šestinedělím. 2. vyd. Praha: Galén, 414 s. ISBN 80-
7262-411-3.
POLC, Jaroslav. 1995. Církevní dějiny (skripta). ISBN neuvedeno.
SATIR, Virginia. 2006. Kniha o rodině: [základní dílo psychologie vztahů]. Vyd. 2.
Praha: Práh, 357 s. ISBN 80-7252-150-0.
SEDLÁK, Antonín. Téma: Novodobá církev. Interview s Antonínem Sedlákem,
římskokatolický kněz, farář. Krásná lípa 5. 12. 2014.
SEDLÁK, Antonín. Téma: Vysvětlení pojmů, hereze a schizma. Interview s Antonínem
Sedlákem, římskokatolický kněz, farář. Krásná lípa 5. 12. 2014.
SEKOT, Aleš. 2006. Sociologie v kostce. 3. rozš. vyd. Brno: Paido, 258 s. ISBN 80-
7315-126-x.
56
SOBOTKOVÁ, Irena. 2007. Psychologie rodiny. 2., přeprac. vyd. Praha: Portál, 219 s.
ISBN 978-80-7367-250-8.
SSVM. Oslava daru duchovního mateřství (v orig. Celebrating the Gift
of Spiritual Maternity). [online] In: SSVM. Copyright © 2015 SSVMUSA.
[cit. 1. 3. 2015] Dostupné z:
http://www.ssvmusa.org/Events/CatholicCulture/SpiritualMaternity.shtm.
VYSOKÁ ŠKOLA EVROPSKÝCH A REGIONÁLNÍCH STUDIÍ. 2010. Sociální
pedagogika. České Budějovice. ISBN neuvedeno.
ZLÁMAL, Bohumil. 2008. Příručka českých církevních dějin. Olomouc: Matice
cyrilometodějská, 413 s. ISBN 978-80-7266-284-5.
I
PŘÍLOHY
Příloha A – Rešerše.......................................................................................................... II
Příloha B – Řádový oděv maltézských rytířů ................................................................. III
Příloha C – Řeholní oděv německých rytířů...................................................................IV
Příloha D - Oděv řádu premonstrátů................................................................................ V
Příloha E - Oděv řádu svatého Benedikta.......................................................................VI
Příloha F - Řeholní oděv Milosrdných bratří.................................................................VII
Příloha G – Řeholní oděv karmelitánů ........................................................................ VIII
Příloha H - Řeholní oděv františkánů .............................................................................IX
Příloha I - Podoba misijního kříže saletinů...................................................................... X
Příloha J - Řeholní oděv petrinů .....................................................................................XI
Příloha K - Oděv řádu sester cisterciaček......................................................................XII
Příloha L – Řeholní oděv karmelitek........................................................................... XIII
Příloha M - Řeholní oděv Dcer Božské lásky..............................................................XIV
Příloha N - Řeholní oděv voršilek ................................................................................ XV
II
Příloha A – Rešerše
RODIČOVSKÁ ROLE V ŽIVOTĚ ŘÁDOVÝCH SESTER
Karolína Vajdová
Jazykové vymezení: čeština, angličtina
Klíčová slova: Církev - Church. Duchovní mateřství - Spiritual Motherhood. Mateřství Motherhood.
Rodičovská role - Parental role. Řeholní řády - Monastic orders.
Časové vymezení: 2004 – 2015
Druhy dokumentů: vysokoškolské práce, knihy, články a příspěvky ve sborníku,
elektronické zdroje
Počet záznamů: 46 (vysokoškolské práce: 2, knihy: 10, články a příspěvky ve sborníku:
28, elektronické zdroje: 6)
Použitý citační styl: Harvardský, ČSN ISO 690-2:2011 (česká verze mezinárodních
norem pro tvorbu citací tradičních a elektronických dokumentů)
Základní prameny:
- katalog Národní lékařské knihovny (www.medvik.cz)
- databáze vysokoškolských prací (www.theses.cz)
- specializované databáze (EBSCO, PubMed)
III
Příloha B – Řádový oděv maltézských rytířů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 19)
IV
Příloha C – Řeholní oděv německých rytířů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 33)
V
Příloha D - Oděv řádu premonstrátů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 37)
VI
Příloha E - Oděv řádu svatého Benedikta
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 41)
VII
Příloha F - Řeholní oděv Milosrdných bratří
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 55)
VIII
Příloha G – Řeholní oděv karmelitánů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 65)
IX
Příloha H - Řeholní oděv františkánů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 77)
X
Příloha I - Podoba misijního kříže saletinů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 118)
XI
Příloha J - Řeholní oděv petrinů
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 133)
XII
Příloha K - Oděv řádu sester cisterciaček
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 159)
XIII
Příloha L – Řeholní oděv karmelitek
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 163)
XIV
Příloha M - Řeholní oděv Dcer Božské lásky
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 211)
XV
Příloha N - Řeholní oděv voršilek
(KOPECKÁ, MAREŠ, 2014, S. 337)