Farmakologie
4 Účinek léčiv, optimalizace a evaluace terapie
4.1 Testovací otázky
Smyslem farmakoterapie je používání léčiv pro jejich základní, žádoucí účinky. Většina léčiv však může vyvolat ještě účinky vedlejší, velmi často nežádoucí. Za nežádoucí účinek léčiva je považována nepříznivá a nezamýšlená odezva organizmu. Podle intenzity můžeme nežádoucí účinky rozdělit na mírné nežádoucí účinky, které nevyžadují přerušení terapie, středně závažné nežádoucí účinky vyžadující změnu nebo úpravu dávkování léčiva a nežádoucí účinky závažné (ohrožující život pacienta) při jejich výskytu je nutné okamžité vysazení léčiva a případné zahájení terapie vyvolaných příznaků.
Mezi nežádoucí účinky řadíme i účinky neočekávané, jejich povaha a závažnost je v rozporu s dostupnými informacemi o léčivu (registrovaném nebo hodnoceném).
Nežádoucí účinky z farmakologického hlediska můžeme dále dělit na takové, které jsou nepříjemné, ale pacienta nepoškozují, a na toxické, k nimž dochází podáním nepřiměřeně vysokých dávek léčiva.
Toxicitu léčiva můžeme klasifikovat z několika hledisek, např. podle místa působení (místní a systémová toxicita), délky účinku (akutní a chronická toxicita) nebo podle mechanizmu působení (přímý, biochemický nebo imunotoxický účinek, teratogenní, kancerogenní a mutagenní účinek).
Lokální (místní) toxicita se projevuje výskytem nežádoucích účinků v místě podání (poleptání pokožky, dráždění dýchacích cest), systémové toxicitě předchází vstřebání a distribuce léčiva do systémové cirkulace, čímž dochází k projevu nežádoucích účinků v celém organizmu.
Pro terapii intoxikací je důležité rozlišení mezi akutní a chronickou toxicitou. Akutní intoxikace vyvolaná bezprostředně po podání jednorázové vysoké dávky vyžaduje rychlé nasazení intenzivní terapie (např. aplikaci antidot) a pokus o vyloučení látky z organizmu. Ke chronické intoxikaci dochází opakovaným podáním malých dávek a vlastní toxický účinek (poškození zdraví) se projeví až po delší době. Pro terapii chronické intoxikace je nutná prevence dalšího vystavení organizmu toxickému působení dané látky.
Mnohá farmaka mohou vyvolávat nádorová onemocnění – kancerogenní účinek (je způsoben změnou genetické informace, která vede ke zhoubnému nádorovému bujení), nebo způsobit poškození plodu, vedoucí k narození defektního jedince – teratogenní účinek. Látky, které mohou poškodit embryo, případně plod, se označují jako teratogeny. Léčivo s teratogenním účinkem nebývá toxické pro matku, dítě se většinou narodí životaschopné, ale těžce deformované.
Alergické reakce
Některá léčiva mohou vyvolat nepřiměřenou reakci imunitního systému - alergickou reakci, při které se léčivo naváže na endogenní bílkovinu a vytvoří tak antigen. Imunitní odpovědí organizmu mohou být mírné kožní projevy (kopřivka), ale také dýchací obtíže nebo anafylaktický šok. Pro alergickou reakci je charakteristické, že nastává po opakovaném podání a může pak být vyvolána i podáním velmi malé dávky. Tento vztah neplatí u toxických reakcí, jejichž intenzita je závislá na podané dávce léčiva. Alergické reakce můžeme rozdělit do čtyř kategorií.
Typ I – okamžitá nebo anafylaktická reakce, která je podmíněna senzibilizací žírných buněk (navázáním protilátek IgE) při prvním podání léčiva. Při dalším podání léčiva (antigenu) dochází reakcí antigen-protilátka k degranulaci buněk a vyplavení farmakologicky aktivních komponent (např. histaminu). Výsledná reakce může být lokální (např. lokalizovaná na kůži) nebo systémová – při generalizovaném vyplavení histaminu dochází k anafylaktickému šoku (život ohrožující stav s hypotenzí a edémy).
Typ II – cytotoxická reakce podmíněná tvorbou protilátek IgG a IgM. Antigen se váže na povrch některých buněk (např. erytrocytů), vyvolá tvorbu protilátek a po opakovaném podání dochází k aktivaci komplementu a poškození buňky. Cytotoxickou reakcí mohou vzniknout například hemolytické anémie nebo trombocytopenie.
Typ III – zánětlivá reakce vyvolaná imunitními komplexy. Je podmíněná protilátkami IgG: komplex antigen (léčivo) – protilátka se váže na cévní stěnu a aktivací komplementu vyvolá zánětlivou reakci (vaskulitidu), která se projevuje například horečkou, artritidami nebo glomerulonefritidou.
Typ IV – kontaktní alergická dermatitida, která je projevem pozdní přecitlivělosti na léčiva přicházející do styku s kůží. Manifestuje se až po uplynutí několika dnů po opakovaném podání antigenu, který v kůži reaguje se senzibilizovanými T-lymfocyty. K zánětlivé odpovědi dochází vlivem uvolnění lymfokinů, které zánětlivý proces spouštějí.
Přeměna léčiva v kůži na toxický produkt nebo produkt s antigenním účinkem vlivem UV záření může vyvolat fototoxické nebo fotoalergické reakce organizmu.
Fototoxické reakce jsou způsobené zvýšenou citlivostí kůže vůči UV záření vlivem podaného léčiva (např. antibiotika nebo přírodní antidepresiva obsahující třezalku). Vzhledem k tomu, že dochází k přímé vzájemné interakci mezi léčivem a UV zářením je míra vyvolaného účinku závislá na koncentraci fototoxického léčiva a na intenzitě záření.
Fotoalergické reakce jsou závislé na senzitivitě jedince a imunitním systému. Působením UV záření vzniká z podaného léčiva (nebo i endogenních látek) alergen, vyvolávající na kůži alergickou reakci.