Fyziologie

1.1.5 Buněčné dělení a buněčná smrt

1.1.5 Buněčné dělení a buněčná smrt
 
 
Buněčné dělení 
Buňky se dělí dvěma typy buněčného dělení:
-  mitózou, běžné dělení na dvě buňky dceřinné, geneticky identické a obsahující opět diploidní počet chromozomů
-  meiózou, dělení, při němž vznikají dceřinné buňky s polovičním (haploidním) počtem chromozomů, tj. buňky pohlavní (vajíčka, spermie)
 
Buněčná smrt 
Buňky v organismu zanikají dvěma způsoby:
-  nekrózou, tj. klasickou smrtí, vyvolanou těžkým poškozením. Buňky se rozpadají, jejich obsah se může dostat do okolí a může dojít k zánětu.
-  apoptózou, tzv. programovanou buněčnou smrtí, vyvolanou lehčím poškozením, ale i vlastním programem buňky (např. během vývoje některé buňky musí zmizet, aby se vytvořili např. v těle dutiny). Takto umírající buňka je fagocytována a nevyvolává zánět. V buňce je speciální program, četné bílkoviny i speciální geny, které apoptózu vyvolávají či ji brání. Nadměrná apoptóza může vést k poškození tkání, nedostatečná bývá spojena např. se zhoubným bujením.
  
Kmenové buňky
jsou primární nediferencované buňky (tj. nemají ještě žádné konkrétní určení, žádnou specifickou funkci), nicméně jsou schopny dalšího dělení, kterým se jednak samy mohou obnovovat (tj. v organismu či v tkáni zůstává určité množství těchto buněk), ale zároveň jsou schopny se diferencovat, tj. vyvinout do určitého typu buněk.
 
Dále se nazývají podle své schopnosti dalšího vyzrávání:
-  totipotentní kmenová buňka může dát vznik jakékoliv buňce organismu, odpovídá to v podstatě několika prvním buňkám vzniklým po splynutí vajíčka a spermie
-  pluripotentní a multipotentní jsou již schopny diferencovat se omezeného rozsahu cílových buněk
 
Kmenové buňky jsou studovány s ohledem na možnost obnovy tkání, léčby nádorů, zejm. krevních, a jsou již v některých oblastech využívány.
Jejich běžným zdrojem je kostní dřeň, ale mohou se odebrat z pupečníkové krve, byly získány a dále využivány i z hlubších vrstev kůže.