obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 1 z 239
Etika a filozofie
Etika
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoretický. Zaměřuje se na etické otázky vykonávání
ošetřovatelské profese, seznamuje s integrací etických principů do Etického kodexu
nelékařského zdravotnického pracovníka, dotýká se i etických dilemat v jednání a chování
zdravotnických profesionálů vůči pacientům/ klientům. Pomáhá studentům najít
a formulovat vlastní etická východiska a schopnost je obhájit.
Garant předmětu:
Mgr. Miroslava Kubicová
1 Etika – základní pojmy související s etikou
Etika je jednou z filozofických disciplín a byla nazývána praktickou filozofií. Je naukou o
mravnosti, o pravidlech mravního jednání, o mravních zásadách, a na rozdíl od morálky
obsahuje a motivační aspekt. Jako samostatný obor lidského bádání byla systemizována
starořeckým filozofem Aristotelem (Kutnohorská, 2007). Dříve byla etika nazývána také
mravovědou, nebo častěji praktickou filozofií, nazýval ji tak T. G. Masaryk (Ivanová,
Tuckerová, 1998). Slovo etika se využívá pro vědecké zkoumání morálních obsahů. Etika
předpokládá, že jsme rozumné bytosti, a že svobodná a rozumná volba je nezbytnou
podmínkou morální odpovědnosti. Být mravní bytostí znamená být osobou, která je
schopna být mravně odpovědnou za své činy (Kutnohorská, 2007). Etika hledá zdůvodnění,
proč je určité jednání dobré nebo špatné. Dobré jednání je takové, které směřuje k dobru a
naopak. Obtíž vzniká, chceme- li slovo dobro a zlo přesně definovat. Dobro nebo zlo jsou
proměnlivé veličiny a jejich chápání je závislé na různých okolnostech a podmínkách, na
době, místě, společenském zařízení, náboženství, vzdělání (Goldmann, Cichá, 2004).
Etika je vědou normativní a vymezuje rozsah platnosti etických postulátů. Někdy se
setkáváme s pojmem etický zákon, význam je však odlišný od pojmu zákon, jak ho
chápeme z právního hlediska. Ve zkratce bychom mohli vztah etiky a práva vyjádřit větou:
Právo je pouze minimum etiky. V praxi to znamená, že chovám- li se správně
nepostižitelně, neznamená to nutně, že se chovám eticky. Poruším li nějakým způsobem
společenskou mravnost, která není určená zákonnou právní normou, nemusím se obávat
odsouzení justicí, ale mohu být nahlas nebo mlčky odsouzen například rodinou, přáteli,
učiteli, svými nadřízenými, kolegy, ale i širší skupinou, např. pacienty. Etika je tedy teorií
mravnosti a je nadřazená morálce. (Ivanová, Tuckerová, 1998).
Etika je součástí kultury dané společnosti. Kultura, to jsou naučené sdílené a předávané
hodnoty, přesvědčení, normy a zvyklosti určité skupiny lidí. Tyto složky kultury ovlivňují
myšlení rozhodování a jednání specifickým způsobem. Za touto definicí stojí předpoklad, že
lidé jsou kulturní bytosti, které si zajišťovaly schopnosti přežít a v různých dobách svou
ochotou pomáhat druhým a pečovat o ně v každém věku, v mnoha prostředích a mnoha
způsoby. Kultura ovlivňuje vzorce chování a myšlení. Kulturou je propracované, sdílené a
předávané chápání hodnot životního stylu, přesvědčení určité osoby nebo skupiny osob.
Toto chápání přechází z generace na generaci a ovlivňuje myšlení, rozhodování a jednání
člověka.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 2 z 239
Vývoj slova etika má tři jazykové aspekty. Základ slov se vyvinul z řečtiny, latiny a
staroslověnštiny.
1. Řecký základ. Ethos označuje způsob jednání, postoj a myšlení osob. Původně
znamenalo místo bydlení určené společenstvím nebo původem. Vyvinulo se z přesně
hranicemi určeného místa pro pastvu.
2. Latinský základ. Mos, je slovo, od něhož se odvozuje pojem morálka. Znamenalo
původně vůli, uloženou člověku bohy nebo panovníky, tedy předpisy a zákony a pak
tradiční mravy a obyčeje. V průběhu etymologických změn slovo mos nabylo významu jako
osobní způsob života, smýšlení, charakter a mravní chování jednotlivce.
3. Slovanský základ. České slovo mrav pochází z praslovanského základu norv, staročesky
nrav. Obyčejně se používá mrav v množném čísle mravy stejně jako latinské mores
(Kutnohorská, 2007).
Etiku dělíme na vědu:
1. vědu o morálce, která se snaží za pomoci psychologie, biologie, sociologie a dalších
oborů poznat, popsat a vysvětlit skutečnosti v určité společnosti;
2. vědu, která teoreticky, kriticko-normativně stanoví, co správné je a co nikoliv.
Úkolem etiky není stanovovat mravní povinnosti nebo přikázání, ale nalézat pro člověka
platná kritéria, podle kterých by mohl spolehlivě rozlišit mravné od nemravného, dobré od
zlého a přesně stanovit, co je tou nejvyšší hodnotou. Mnoho lidí podléhá domněnce, že
vzdělaný člověk je automaticky autoritou i v problematice etiky. To je, ale omyl, neboť
oblast morálky je něco úplně odlišného od oblasti vědy, nebo umění. Prostý člověk může
převyšovat vědecké nebo umělecké autority (Goldmann, Cichá, 2004).
Literatura:
GOLDMANN, R.,CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1. vyd .Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci. 2004, ISBN 80-244-0907-0.
IVANOVÁ, K., TUCKEROVÁ., V a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: VUP,
1998. ISBN 80-7067-836-4.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-
247-2069-2.
MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno: Masarykova univerzita,
1995. ISBN 978- 80-210-1056-6.
1.1 Základní etické pojmy
Deontologie
Součást etiky zabývající se povinnostmi, nauka o povinnostech. Zdravotnická deontologie
vytyčuje povinnosti a pravidla chování zdravotníků k nemocným, k veřejnosti, ke kolegům.
Jsou formulovány v tzv. deontologických (etických kodexech). Příkladem takových
nejstarších kodexů jsou Desatero božích přikázání nebo Hippokratova přísaha. V
posledních letech vznikla řada deontologických kodexů, které reagují na hrůzné
skutečnosti, které se udály v moderních diktátorských systémech a představovaly miliony
nevinných obětí v koncentračních táborech a vězeních. Patří sem např. Listina základních
práv a svobod a Norimberský kodex, které vznikly jako reakce na bezpráví německého
nacistického režimu a pokusy, které prováděli na lidech nacističtí lékaři.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 3 z 239
Diskurz (z lat. diskurrere = rozběhnouti, těkati).
Diskurzem označujeme argumentativní, reflektující a kontrolovatelnou formu psané či
mluvené řeči. Diskurz znamená rozbor určitého tématu, ve kterém jsou použity racionální,
prokazatelné argumenty a protiargumenty. Diskurz je forma komunikace, která vylučuje
výroky, které nejsou podložené prokazatelnými argumenty, a vylučuje výpovědi, které
nesplňují nároky na správnost a pravdivost. Pojem diskutabilní chápeme jako nejasný,
nedefinitivní, sporný.
Étos
Mravní základ, charakter, charakternost. Étos je určitá množina norem, které působí jako
vnitřní měřítko postojů a jednání různých subjektů., která vede ke konkrétnímu způsobu
jednání, opakujícímu se v obdobných situacích.
Morálka – (z lat. Mos, moris = mrav, zvyk, obyčej, zákon, povaha, mravnost).
Znamená sféru lidského chování a jednání, posuzovanou z hlediska etických hodnot. Je to
proměnlivý, historicky a kulturně proměnlivý souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů,
ideálů pravidel, kterými se lidé řídí ve svém praktickém jednání. Morálka obsahuje pravidla
lidského jednání, zatím co etika, jako filozofická disciplína, zkoumá podstatu a původ těchto
pravidel. Etika zkoumá a zdůvodňuje, proč je určité jednání dobré, a proč jsme oprávněni
takové jednání od každého vyžadovat. Etika na rozdíl od morálky představuje obsahový,
motivační aspekt mravnosti. Morálka se zakládá na hodnotících soudech tom, zda naše
jednání podporuje nebo poškozuje morální záměry a zájmy jiných. Morálka znamená plnění
povinností vyplývajících z mravního uvědomění. Základem morálky je víra v závaznost
mravních norem, platných pro danou osobu, skupinu, společnost a dobu. Mravní názory
mohou být protichůdné a rozporuplné např. ve vztahu interrupcím, k trestu smrti, aj. Morální
normy se odvozují od naplňování principů kladů a záporů, dobra a zla. Morálka
v ošetřovatelství je to, co se dotýká dobra a prospěchu nebo škody a ublížení nemocnému.
Všechny ošetřovatelské úkony mají morální dopad.
Morální
Týkající se morálky, vyplývající z mravnosti, týkající se psychické stránky člověka. Morálně
dobré nebo špatné jednání znamená shodu nebo neshodu jednání s platnými morálními
pravidly a normami a s vlastním svědomím. Morální je, když dělám něco správně a dobře.
Je potřeba popsat a definovat správnou morální skutečnost Mravní skutečnost vyjadřujeme
základními kategoriemi, např. dobrý - špatný, spravedlivý – nespravedlivý. Významu těchto
slov rozumíme a předpokládáme, že jim rozumí i ostatní tento předpoklad se označuje
pojmem předporozumění.
Podle Anzenbachera tvoří předporozumění následující prvky:
1. Mravní hodnocení
Prvek předporozumění vychází z faktu, že každému jednání připisujeme mravní hodnotu,
že každé lidské činnosti připisujeme mravní význam. Každé jednání hodnotíme,
schvalujeme nebo odsuzujeme. Podle jednání posuzujeme i morálku jednající osoby.
Jednání pak označujeme jako dobré nebo špatné, mravné nebo nemravné, čestné nebo
nečestné. Mravní hodnocení se může týkat osob, ale sociálních útvarů, skupin, institucí,
atd. Mravní hodnocení se týká vždy něčeho lidsky specifického!
2. Svědomí
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 4 z 239
Hodnotíme-li jednání lidí, předpokládáme, že užívají rozumu a jsou rozumem schopni
posoudit rozdíl mezi dobrem a zlem. Předpokládáme, že každý ví, co je dobré a co špatné
v obecném smyslu. Předpokládáme, že dobro se konat má a zlo ne.
3. Dobrovolnost
Při posuzování jednání lidí předpokládáme, že jednající je pánem svého rozhodování, že se
sám rozhodl jednat tak, a ne jinak, že za své jednání může, že je příčetný a je schopen se
samostatně se rozhodovat a že jeho jednání není předem ničím determinováno.
4. Odpovědnost
Má-li být člověk za své jednání odpovědný, znamená to, že musí umět odpovědět na
otázku, proč tak jednal. Jeho jednání schválíme tehdy, pokud se dá rozumově ospravedlnit.
5. Sociální zřetel
Prvek předporozumění se týká morálních soudů, týká se vztahů vlastních potřeb a zájmů
k potřebám a zájmům druhých lidí. Úzce to souvisí s humánním soužitím lidí a otázkou
spravedlnosti. „Co sám nechceš, nečiň druhým.“
6. Vlastní mravní hodnota
Mravní kvalita života se liší od jiných vlastností. Její úroveň úzce souvisí se svědomím a
týká se hodnoty, důstojnosti a respektu člověka ve vztahu k druhým. Mravní kvalita
významně souvisí s charakterem člověka, ten je dán poměrem jednotlivých složek
osobnosti. Při poruše rovnováhy těchto složek se mohou u takových jedinců vyskytnout
psychopatické rysy, které jejich kvalitu mohou ovlivňovat a v nepříznivém případě mohou
narušit jeho sociální vztahy a vést k újmě jeho samého nebo jeho okolí (Goldmann, Cichá,
2004).
Mravnost
Způsob života a jednání, které je v souladu s obecně uznávanými mravními normami.
Mravnost jako taková je abstraktní pojem. V praktickém životě znamená rozeznávání dobra
a zla v množině různých mravních jevů.
Mravný – mravní
Přídavná jména, která užíváme ve stejném významu, pro označení určitého jednání,
týkajícího se mravnosti. Čin také označujeme termínem mravný, a charakterizujeme tím
určitý konkrétní čin, vykonaný určitou osobou.
Moralita
Týká se svědomí člověka, neboť měřítkem čistě morálního posuzování jednání člověka je
právě jeho svědomí. Morální dobro je definováno, jako to, co je ve shodě se svědomím
člověka, a morálním zlem je zase to, co svědomí člověka odporuje.
Svědomí
Lze vnímat jako podstatnou složku mravnosti. Svědomí dává člověku schopnost morálně
hodnotit své jednání. Svědomí je jakýsi kompas, který řídí, naše jednání. Provedeme-li
něco neetického, nedobrého, můžeme mít špatné svědomí, na druhé straně je si třeba
uvědomit, že ani svědomí není neomylné, že nemusí mít vždy pravdu. Podle Nového
katechismu katolické církve z roku 1993 definuje církev svědomí takto: Svědomí je
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 5 z 239
rozumový úsudek, kterým člověk poznává, zda je konkrétní jednání, které zamýšlí
vykonat, nebo právě uskutečňuje, nebo už provedl morálně dobré, nebo zlé.
Provedeme–li něco neetického, nedobrého, můžeme mít špatné svědomí. Na druhé straně
je třeba si uvědomit, že svědomí nemusí mít vždy pravdu, tak jako rozum nás vždy
nechrání před omylem, tak nás může zavést na scestí i svědomí a může pod jeho vlivem
jiným lidem ublížit. Do kategorie takových problémů patří celá řada válečných problémů,
jejichž pachatelé hledají omluvu pro svoje jednání v tom, že plnili rozkazy svých
nadřízených.
Svědomí zahrnuje:
1. poznání původu a významu norem
2. hodnotící moment
3. emocionální komponentu
4. snahu o nápravu
Předpokládáme, že každý člověk ví, co je dobré a co špatné v obecném smyslu.
Předpokládáme také, že dobro se konat má, zlo se konat nemá (Goldmann, Cichá, 2004).
1.2 Lékařská etika
Lékařská etika se zabývá jednáním lékaře ve vztahu k nemocnému. V dnešní době se
lékařství stalo rozsáhlou biomedicínskou vědou a mravní otázky se již zdaleka neomezují
na hodnocení vztahů dvou osob, lékaře a nemocného. Neustále se rozšiřující oblast
zahrnuje mnoha mravních problémů, které tradiční etiku přesahují.
Prosazuje se pojem bioetika (termín poprvé použit počátkem sedmdesátých let). Bioetika
se zabývá všemi etickými problémy. Lze ji definovat jako systematické studium lidského
jednání v oblasti biologických věd a v péči o zdraví. Je to tedy obor širší než lékařská etika,
snažící se sjednotit i požadavky, které vycházejí z jiných oborů. K rozvoji oboru přispívají
nové oblasti přinášející složité mravní problémy (Munzarová, 1995). Za základní součást
lékařské etiky je považována deontologie (nauka o povinnostech), vycházející
z filozofického směrovaného deontika, který se zabývá logickou strukturou normativních a
imperativních forem myšlení, uplatňujících se v oblasti morálky, práva.
Lékařská etika se dostala po roce 1945 do centra pozornosti ze tří důvodů:
1. politických
2. medicínských
3. lidských
Politické důvody
Po skončení druhé světové války vyšlo v Norimberském procesu najevo zneužití medicíny
pod vlivem fašistické ideologie. Otřesená lékařská veřejnost začala hledat cesty, které by
v budoucnu ochránily lékaře a pacienty před neologizací zdravotní péče.
Medicínské důvody
Vědeckotechnická revoluce vedla k rozvoji diagnostických a terapeutických metod. Dříve
byli smrtelné a nevyléčitelné choroby pomoci nových byli lékaři schopni léčit a vyléčit
Lékařské etice se začalo dostávat více pozornosti zejména ve vyspělých státech, kde bylo
dosaženo významného pokroku a kde lékaři rychle reflektovali negativní zkušenosti
s technickou medicínou. V některých vyspělých zemích se v té době začíná etablovat
lékařská etika, jako obora začíná se vyučovat s různou intenzitou. V roce 1954 vyšla v USA
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 6 z 239
kniha Josepha F. Fletchera „Morálka a medicína,“ která se dotýká problémů eutanazie,
sdělení pravdivých informací pacientovi, umělého oplodnění a sterilizace. Kniha se ale
nesetkala s příznivým přijetím. Až další Fletcherova díla zejména pak kniha „Situační etika“,
byla přijata se zájmem, Joseph F. Fletcher je dnes považován za zakladatele lékařské etiky
v USA. Po druhé světové válce vzrostla úroveň vzdělanosti, a tím se změnil i vztah mezi
lékařem a pacientem. Do té doby byl vztah vysoce autoritativní. Změna postoje
autoritativního postoje lékaře v postoj partnerský se ukázala vzhledem k technickému pojetí
moderní medicíny jako nutná. Výsledkem této změny měl být dialog mezi lékařem a
pacientem. To ale znamená, že pacient snímá z lékaře dříve absolutní zodpovědnost za
své zdraví, a podílí se na ni. Například v neodkladné péči zůstane jako jediný možný
přístup právě autoritativní přístup. Uvedené důvody pro vznik lékařské etiky doplňuje fakt,
který se váže k rozdílnému způsobu vzdělání lékařů dříve a dnes. Dříve byly nezbytnou
součástí studia medicíny i filozofické disciplíny, a to zejména etika a politika. Od minulého
století je filozofie ve výuce medicíny minimalizována a dochází k převaze vzdělání
přírodních věd (Ivanová, Tuckerová, 1998).
1.3 Etika v ošetřovatelství
Ošetřovatelská etika a etika v ošetřovatelství jsou pojmy, které jsou chápany jako
synonymní. Mezi lékařskou etikou a etikou ošetřovatelskou by měl být interaktivní vztah.
Ošetřovatelská etika vychází z etiky lékařské, má stejné zdroje, protože se konstituovala ve
stejné kulturní tradici, i když do poloviny 20. století se řídila principy lékařské etiky.
V ošetřovatelské etice je důležité porozumět obecnému pojetí etiky a tradicím, v nichž
dochází k etickému rozhodování. Činnost sestry spočívá v ošetřovatelské péči o nemocné
nebo postižené, v péči o osoby nemohoucí a staré. Etika v ošetřovatelství vychází z cílů
současného ošetřovatelství, jak byly definovány v programu Zdraví pro všechny do 21.
století a z profesní role sestry. V souladu s cíli programu „Zdraví pro všechny do 21. století“
byly definovány cíle současného ošetřovatelství:
- Pomáhat jednotlivci, rodině i skupinám dosáhnout tělesného, duševního a sociálního
zdraví i pohody.
- Vytvořit z člověka aktivního účastníka péče o vlastní zdraví.
- Maximalizovat lidský potenciál v péči o sebe sama.
- Provádět prevenci onemocnění.
- Snižovat negativní vliv onemocnění na celkový zdravotní stav člověka
- Nacházet uspokojovat potřeby lidí s porušeným zdravím.
Cílem ošetřovatelské etiky je:
- Humanizace lidských vztahů a postojů mezi sestrou a pacientem, mezi lékaři a sestrami.
- Usměrňování chování a jednání při profesionálních výkonech ošetřovatelství se záměrem
porozumět člověku, pochopit tíživost jeho situace a dle možností mu pomoci.
- Vhodným způsobem usilovat o uspokojování terapeutických, psychických, sociálních
kulturních a duchovních potřeb pacientů (Kutnohorská, 2007).
1.4 Etické teorie
Etika se skládá ze tří oborů:
Metaetika. Zabývá se podstatou morálního myšlení a ujasněním terminologie, co je dobro,
zlo, štěstí.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 7 z 239
Normativní etika. Pokouší se formulovat postupy a mechanizmy k řešení etických
problémů. Etické postupy nás provázejí celým v různých formách po celý život. Někteří
autoři nepovažují hledání formálních a univerzálních postupů za nutné a snaží se spíše
školit vnímavost jedince tak, aby rozlišil dobré a zlé podle toho, jak se v životě za daných
okolností vyskytují.
Praktická etika. Studuje konkrétní situace a rozhodnutí komplexně nebo v rámci určitého
oboru-tato etika se nazývá profesní etikou.
Etika heteronomní. Etické zásady jsou dány z vnějšku společenskou autoritou, popřípadě
Bohem.
Etika autonomní. Etické zásady si člověk vytvoří sám. (Kutnohorská, 2007).
2 Historický vývoj zdravotnické etiky
Etika doprovází medicínu od antických počátků a za jejího zakladatele je považován
Hippokrat. Od středověku byla etika považována za její součást. Po staletí byla vyučována
nepřímo, formou příkladu. Ti, kteří lékařské vědě učili, viděli způsob chování svých učitelů k
pacientům, jak je léčí, ale hlavně jak s nimi komunikují. Proto byla etika vyučována hlavně
formou osobního příkladu. Pojem lékařská etika označuje etické problémy v lékařství a
vymezení tohoto pojmu se shoduje s obsahem lékařské etiky jako samostatné vědní
disciplíny. Jan Payne na Univerzitě Karlově v Praze používá termín klinická etika a
zdůrazňuje tím etické problémy, které se váží výhradně ke klinické praxi. Zdravotnická etika
je pojem odlišný od termínu lékařská etika, neboť souhrnně označuje etickou problematiku,
která se týká zdravotnictví, zejména zdravotnických systémů.
V minulosti byl každý lékař vzdělán nejen v odbornosti, ale i v humanitních oborech. Ke
konstituování lékařské etiky jako samostatného oboru lékařství dochází až po II. světové
válce. Za zakladatele oboru je v USA považován J.F. Fletcher a jeho kniha Situační etika
se stala biblí všech, kteří se etikou zabývají. V českých zemích byla etika vyhlášena
samostatnou vědou v roce 1991 a dlouhou dobu byla na okraji odborného zájmu.
V posledních desetiletích se v rovině teoretické a praktické medicíny nahromadila řada
problémů, primárního nebo sekundárního charakteru, která je řešena v rovině lékařské
etiky. Problematika lékařské etiky je však aktuální celosvětově. Výrazný vliv má
ekonomická úroveň, úroveň všeobecného i lékařského vzdělávání i myšlení.
2.1 Vývoj etického myšlení
Za zakladatele etiky jakožto vědy je považován Aristoteles, který navázal na celou řadu
myslitelů (Hérakleitos). Rozdělil vědu na teoretickou (matematika, fyzika), praktickou
(politika, etika) a tvořivou (poetika, rétorika). Základním rozlišením mezi teoretickou a
praktickou vědou, resp. filosofii, je pravidelnost zkoumaných dějů. Zatímco teoretické vědy
zkoumají to, co nemůže být jinak, tak praktické to, co může být jinak. Ctnost je pro
Aristotela správná funkce předmětu, a byl propagátorem tzv. situační etiky.
Pro téměř celý středověk byla morálka zakotvena v Bibli. Filosofie byla ve služebném
vztahu k náboženství (philosophia ancilla theologiae – filosofie služka teologie).
Nenaslouchat autoritě Boha, popř. církvi jakožto jeho zastupitelské instituci bylo často
spojeno s vynucenou smrtí. Antická etika byla především o učení o ctnosti. Vycházela
z předpokladu, že mravní dokonalosti může docílit každý člověk.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 8 z 239
Mravnost je souhrn ctností jednotlivce. V antické etice byla chápána jako subjektivně
osobnostní fenomén.
Antické teorie jsou rozděleny do tří etap.
1. antická předsokratovská etika
2. antická etika antropologická (Sofisti, Platón, Aristoteles)
3. období hedónismu a Římské říše (epikureizmus, stoicizmus, skepticizmus)
Skutečné dějiny etiky začínají už s nástupem filozofie, tedy v době, kdy si člověk klade
otázky o smyslu života, o problematice dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti.
Epikurejská etika je výhradně individualistická. Hlavní otázku, kterou si epikurejci kladou, je
otázka, co je největší dobro, co představuje dobro a co je potřeba udělat, abychom se
vyhnuli zlu.
Aristoteles patří mezi největší myslitele lidstva. Kladl důraz na rozum, uspořádaný
společenský život. Aristoteles vychází z nejvyššího konkrétního dobra, které je
uskutečnitelné v praxi a ne z dobra teoretického. Dobro znamená přátelství, bohatství a
krásu, urozenost a moc.
Platónova etika byla zpočátku pod vlivem Sokrata. Některým myšlenkám, které učil, zůstal
věrný po celý život. Teoretickým základem jeho učení je učení o idejích. Jeho etika
vycházela z učení o duši a skládala se ze tří částí. Z části rozumové, vášnivé a smyslné.
Spojením všech tří částí duše pod vedením rozumu je ctnost spravedlivosti. Platónova etika
chápe mravní život jako směrovaní k nejvyšší ideji dobra a opírá se o čtyři ctnosti: ctnost
moudrosti, ctnost statečnosti, ctnost umírněnosti a ctnost spravedlnosti. V praktickém životě
požadoval Platón pro člověka štěstí, slast a blaženost.
Démokritos vyvozuje mravní ideje z lidské přirozenosti. Domnívá se, že předpoklady
lidského štěstí lze nalézt v přátelství, lásce k lidem, střídmostí, moudrostí a obecné
prospěšnosti (ANZENBACHER, 2001). Demokritos říká, že kdo chce žít, nesmí začít
mnoho věcí najednou v osobním ani veřejném životě a cokoli koná, nesmí nic podstupovat
nad svoje síly a přirozené schopnosti, ale měl by si dát pozor na to, že dostane-li se mu
štěstí, aby byl schopen něčeho se vzdát a nebral na sebe více, než jeho síly stačí, protože
rovnováha je bezpečnější než rozvaha.
Sokratova filozofie se zcela obrací k etice je vyloučena přírodní problematika a
problematika politická je převedena do mravní roviny. Sokrates analyzuje mravní pojmy a
snaží se o odhalení jádra, jak čelit skepsi a mravnímu relativismu sofistů. Tvrdí, že
rozumovým uvažováními je možné zdůvodnit normu jednání, v níž je správně pochopené
štěstí jednotlivce v souladu se zájmy celku (ANZENBACHER, 2001).
Sokrates je považován za zakladatele čtyř filozofických škol.
Kyrénská škola (Aristipos z Kyrene, 435–355 př. n. l.). Její stoupenci vyznávali především
tělesné slasti. Smysl života neviděli ve štěstí, ale v jednotlivých okamžitých rozkoších. Slast
má člověk ovládat a ne jí být ovládán. Smysl a cíl života vidí v příjemných dojmech. Jde o
ryze egoistické pojetí etiky.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 9 z 239
Cynická škola (Antishénés, 440–336 př. n. l.). Hlavní podmínkou této štěstí této školy je
skromnost. Čím je člověk moudřejší, tím méně má potřeb. Nejsvobodnější je ten, kdo nic
nežádá. Ctnost je jediné dobro. Blaženost spočívá v ctnosti, nikoliv ve slasti, její stoupenci
pohrdali tělesnými rozkošemi, státem, rodinnými svazky i zákony. K cynikům patřil i
Diogenes (Goldmann, Cichá, 2004).
Epikurejská škola (Epikuros, 342–271 př. n. l.).
Podle epikurejců je svět řízen absolutní náhodou. Vše je hmotné a pomíjející a proto není
potřeba obávat se posmrtných hrůz, ale je potřeba zabývat se pozemskou blažeností, která
spočívá ve slasti. Epikurejci ji vidí v radostech odpočinku a vylučují všechny bolesti a
strasti. Zdraví a klid duše je hlavní podmínkou. Epikurejská etika ovlivnila anglické
utilitaristy.
Stoická škola (Zenon z Kitie, 340–265, př. n. l.). Ctnost v životě hledali stoici v souladu se
sebou samým a s přírodou. Dle stoiků je smyslem života sebezáchova. Život je ve shodě
s rozumem a přírodou, je nejvyšší ctnost a cesta ke svobodě. Ctnost a moudrost spočívá
v tom, aby se člověk nevzpíral zákonům přírody a světa. Bohatství a chudoba, zdraví a
nemoc, úspěch a neúspěch, svoboda otroctví, to vše je nepodstatné. Stoická etika
připravila půdu morálce a etice křesťanské, někdy bývá označována jako misionářská
filozofie. (Goldmann, Cichá, 2004).
Hlavními představiteli středověké etiky jsou Aurélius Augustina a Tomáš Akvinský. Aurélius
zdůvodňuje božský charakter etiky. Vychází z přesvědčení, že slovo bůh má morální obsah
a myšlenka dobra má božský status. Láska je dle něho hybnou silou člověka. Tomáš
Akvinský usiloval o spojení Aristotelovi etiky s křesťanskými představami o bohu. Hlavními
ctnostmi jsou rozvážnost, spravedlnost, umírněnost a odvaha.
2.2 Hippokratova přísaha
Hippokrates byl nazýván otcem západní medicíny. Jeho přičiněním se lékařství stalo
samostatným oborem, který byl ve dřívějších dobách slučován s filozofií nebo s některými
druhy magie. Hippokratovým přičiněním začalo být ve starověku chápáno jako skutečná
profese. Položil základy klinického lékařství a shrnul nebo vylepšil všechny dříve používané
praktiky a znalosti, o nichž pojednal v několika odborných pojednáních.
Součástí lékařské praxe Hippokrata a jeho následovníků byla teorie o existenci základních
tělesných tekutin, které byly u zdravého člověka vždy v dokonalé rovnováze a objemu.
Když se tyto tekutiny (černá žluč, bílá žluč, hlen a krev) dostaly v těle do nerovnováhy,
postižený neodvratně onemocněl a vyléčit ho mohlo jen navrácení do původní harmonie.
Logickým důsledkem je, že terapie v podání hippokratického lékařství směřovala právě k
tomuto cíli. Nemocnému byly proto podávány takové pokrmy a přípravky, které měly snížit
nebo naopak zvýšit zastoupení některé z tekutin (proti přemíře hlenu měly například zabírat
citrusové plody).
Hippokratovská medicína byla celostním oborem. Pacient byl považován za nedílnou
součást přírody, která sama má nepochybně velkou léčivou sílu. Proto se
jedním z hlavních požadavků této školy stala zásada „znát celou přírodu“, ale také poznat
osobnost pacienta a jeho celkový temperament. Podstatou léčivých sil přírody a samotného
pacientova těla. Hippokrates totiž věřil, že tělo samo o sobě má přirozenou schopnost
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 10 z 239
přivést své čtyři základní tekutiny zpět do rovnováhy a tak se i zcela vyléčit. Obecně však
byli lékaři Kójské školy ke svým pacientům vlídní a šetrní. Udržovali je v čistotě a sterilním
prostředí, jejich rány se směly omývat pouze čistou vodou nebo vínem. Hojivé obklady a
medikamenty byly obvykle podávány jen zřídka, důvodem byla zejména opatrnost a snaha
zabránit špatné indikaci. Hippokrates a jeho následovníci uplatňovali pevnou fixaci kostí a
uvolňování tlaku na zlomené místo například natahováním nebo uvazováním zraněné
osoby v napřímené poloze. Výrazného pokroku dosáhli Hippokratovi stoupenci v ozařování
a léčbě chorob konečníku, například hemeroidů. Ty navrhovali vysoušet žhaveným
železem, což se v modernější podobě provádí i dnes. Hippokrates také zavedl používání
jednoduchého rektálního „kukátka“ (předchůdce pozdějších endoskopů).
Asi nejvýznamnějším dílem zakladatele západní medicíny“ byl Corpus hippocraticum. Tento
svazek asi 58 až 70 starověkých vědeckých lékařských textu je psán iónštinou. Není dosud
vyřešeno, zda byl Hippokrates skutečně autorem tohoto díla, pravděpodobně jej sepsali až
jeho následovníci. Historici se nicméně domnívají, že vzhledem k střídajícím se odlišným
stylům psaného textu i šíří odborného záběru nemohl být autorem pouze jeden člověk
(někteří jich dokonce odhadují až devatenáct). V současné době se mnozí přiklánějí k
tomu, že přísaha nebyla napsána samotným Hippokratem, lékařem pocházejícím z řeckého
ostrova Kos (460–370 př. Kr.), a dohadují se i o datu jejího vzniku. Někteří je kladou do
šestého století před Kristem, jiní naopak až do začátku období křesťanského. Ať je tomu
jakkoliv, první odkaz pochází z prvního století po Kristu (Scribonius Largus), což svědčí o
tom, že dříve přísaha nevzbuzovala mnoho pozornosti. Nejuznávanější a nejcitovanější je
názor Edelsteina, který se snaží dokázat, že pochází zhruba z konce 4. stol. př. Kr. a že
jejím autorem musel být někdo, kdo byl stoupencem učení starověkého filozofa Pythagora
(asi 580–500 př. Kr.).
Léčení je v přísaze zmíněno ve třech rovinách – dietetické, farmakologické a chirurgické,
což opět odráží myšlení stoupenců tohoto filozofa. (Nepoužívání nože v případě kamenů v
močovém měchýři ukazuje na oddělení lékařů jako stavu od ranhojičů a lazebníků, jimž
příslušela tato práce.) Všechna uvedená doporučení byla velmi vzdálena běžným praktikám
lékařství tehdejšího Řecka a zrcadlila názory malé, izolované skupiny, prosazující přísnější
morálku pro lékaře, než je ta, která byla formulována v Platónově nebo Aristotelově etice.
Tyto názory však převážily nad všemi ostatními a staly se základem lékařských slibů a
kodexů období pozdějších.
Je sice pravda, že v prvních staletích lékaři zřejmě příliš neinklinovali k jejich přijímání,
později však, v souvislosti se sblížením křesťanského a řeckého myšlení a v souladu se
vzestupem křesťanství, doprovázeným novým idealismem, dochází k oživení těchto zásad.
Nejjasnějším argumentem pro vazbu mezi křesťanskou lékařskou etikou a hippokratovskou
tradicí je existence rukopisu, pocházejícího z 10.–11. století, křesťanské verze
Hippokratovy přísahy nazvané: „Z přísahy dle Hippokrata, na niž může křesťan přísahat“.
Slib pohanským bohům je nahrazen oslavou jednoho Boha a je zde vyjádřeno zdůraznění
odpovědnosti ve smyslu křesťanského bratrství. Slib tajnosti je změněn ve vyučování
kohokoliv, kdo chce být vyučen, a to bez jakýchkoliv výhrad. Zatímco u nás, navzdory vší již
uvedené neznalosti, má většina lidí představu, že Hippokratova přísaha je čímsi posvátným
a hodným následování, v etické literatuře, především angloamerické, se dnes objevují
hlasy kritizující některé aspekty přísahy i tradice z ní vycházející. Varují před přílišným
konsekvencialismem (zaměření jen na následek – blaho nemocného, a ne na povinnosti),
především však před paternalismem. „Chtěli by rozumní lidé, aby byli ovládáni
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 11 z 239
hippokratovským principem, který říká, že jedinou a primární povinností lékaře je vždy dělat
to, co on sám si myslí, že je v zájmu nemocného.“ (Munzarová, 2005)
„Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii a při všech bozích a
bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností a podle svého úsudku
tuto přísahu a smlouvu:
Budu považovat toho, který mne naučil tomuto umění, za rovnocenného svým rodičům a
budu žít svůj život v partnerství s ním; bude-li mít potřebu peněz, rozdělím se s ním o svůj
díl; budu se dívat na jeho potomky tak jak ona své bratry v mužské linii a budu je učit
tomuto umění - budou-li si přát být tomuto učeni, a to bez odměny a bez smluvní listiny;
podělím se o předpisy, ústní instrukce a o všechny ostatní vědomosti se svými syny a se
syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří podepsali závazek a složili přísahu dle lékařského
zákona, ale s nikým jiným.
Budu aplikovat dietetická opaření pro dobro nemocných podle svých schopností a podle
svého úsudku; budu je chránit před poškozením a před křivdou.
Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost
nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek. V čistotě a posvátnosti budu
střežit svůj život a své umění.
Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch těch, kteří
se zabývají touto prací.
Navštívím-li kterýkoliv dům, přijdu pro blaho nemocného a budu prost jakékoliv záměrné
nepravosti, veškeré zlomyslnosti a obzvláště sexuálních vztahů ať se ženami nebo s muži,
ať se svobodnými nebo s otroky.
Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení, dokonce mimo léčení v pohledu na život lidí,
to, co se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro sebe; vždyť bych se
musel stydět o tom mluvit.
Jestliže splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu radovat ze
života a z umění a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi na všechny časy, které přijdou;
jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně, ať je opak toho všeho mým údělem.“
Všechny principy, které přísaha obsahuje, není možné na dnešní dobu aplikovat.
Řada principů má i co říct dnešním lékařům:
Úcta k učitelům
Bratrské vztahy mezi kolegy
Aplikace opatření podle schopností a možností a pro dobro nemocných
Ochrana nemocného před poškozením a křivdou
Neochvějné popření aktivní eutanazie a asistovaného suicida
Nepodání abortivních prostředků
Vyvarování se sexuálních vztahů s pacienty
Zachování důvěrnosti
Hippokratova přísaha má stále co říci současným a budoucím lékařům Po staletí
formulovala chování lékaře a ovlivňovala jejich smyšlení. Byla přijata i v křesťanských
společenstvích s tím, že se jako přísaha skládala do rukou jediného Boha. Základní
myšlenky však zůstávaly stejné. Lidé si uvědomovali posvátný charakter a lékař, který ji
dodržoval, byl v každé společnosti skutečně vážen. (Ivanová, Tuckerová, 1998).
2.3 Židovsko-křesťanská tradice
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 12 z 239
Židovsko-křesťanská tradice je považována za jeden z pilířů, na kterém stojí současná
morálka Z křesťanských proudů nejvíce přispěl k rozvoji lékařské etiky katolicismus a
protestantismus. Mravní posuzování, rozhodování a cítění se odvíjejí na podkladě určité
tradice. Judaisticko-křesťanská tradice je jedním ze základů, na kterém stojí mravnost
Evropy. Její hodnoty složí jako standard, k němuž jsou chování jedince i společnosti
vztahovány.
Křesťanství
Křesťanství vzešlo z judaismu a vychází z Bible a to z Písma svatého Starého Zákona a z
Nového Zákona. Kromě toho má také kořeny v učení křesťanských myslitelů - Augustina
Aurelia, neboli svatého Augustina a Tomáše Akvinského, jeho nauky o svědomí a
přirozeném mravním zákon.
Katolicismus
Jako judaismus tak i lékařské etika vychází z tradice koherentního a systematického
myšlení. Mravní problém je řešen aplikací principů a postupů morální teologie a vše je
podřízeno nevyšší autoritě – papeži.
Tomáš Akvinský – jeho nauka je univerzální soustavou filozoficko-teologickou a uvádí do
souladu rozum a víru, hmotu i ducha. Lidskou inteligenci je třeba užívat tak, jak má být
užívána. Není nutné ani vhodné, aby normy byly považovány za příkazy a zákazy. Normy
by měly být posouzením, které cesty jednání stojí za to, aby byly vybrány, a které nejsou
dílem lidské inteligence. Vlastní postoj k morálním hodnotám má být pouze přijímáním
něčeho, co už dávno existuje. Měl by být spíše trvající snahou o poznání hodnot a rozlišení
jejich vzájemných vztahů a požadavků, které na nás kladou (Munzarová, 1995).
Hlavní principy lékařské a zdravotnické etiky, vycházející z křesťanství, a zejména z
katolictví:
Princip správcovství - lidský život pochází od Boha a člověk je pouze jeho správcem, je
tedy povinen se o něj starat a kultivovat jej.
Princip posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života - člověk sám nemá právo
rozhodovat o svém životě, o tom, zda má život smysl. Křesťané bez výhrad odsuzují aborty,
euthanasii a suicidum. Za okamžik vzniku lidského života je považováno jeho početí.
Diskuse jsou připouštěny pouze u prodlužování života pomocí techniky.
Princip totality a integrity - části těla existují vždy pro dobro celku a mohou být odejmuty
jen tehdy, když nemocný orgán ohrožuje celé tělo. Problém vyvstává při transplantaci
orgánů od živých dárců. Dnes se však odlišuje integrita anatomická od integrity funkční.
Problematika sexuality a rozmnožování - lidská sexualita nemůže mít za cíl pouhé
uspokojování žádosti, musí splňovat dva hlavní účely:
1. plození a výchovu dětí
2. láskyplné spojení v rámci manželského svazku (svátost manželská).
Odtud pramení negativní postoj k předmanželským a mimomanželským stykům, k
manželské nevěře a i k homosexualitě. Podle dogmatického křesťanského učení se tyto
dva hlavní účely nemohou vzájemně oddělovat. To je důvod, proč křesťané odmítají umělé
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 13 z 239
oplodnění i antikoncepci (vyjma přirozené metody plodných a neplodných dní), neboť
člověk nemá právo rozhodnout o daru života. Pokud manželství nenaplňuje první účel, má
splňovat pouze účel druhý. Rozmnožovací funkce člověka je také v křesťanství podchycena
zvlášť. Je to sice funkce jednotlivce, ale slouží k blahu celého lidského rodu.
Princip dvojího efektu - v určitých případech z jednoho jednání mohou vzejít dva efekty pozitivní
a negativní. Můžeme odpovědně říci, že málokterý způsob léčení nemá více či
méně vedlejší negativní účinky. Proto je nutno formulovat podmínky, za nichž je možno
provést čin, mající i negativní efekt:
1. hlavní činnost je sama o sobě dobrá nebo alespoň indiferentní,
2. přímým záměrem jednajícího je efekt dobrý, přičemž špatný efekt není odporován, ať již
jako prostředek nebo cíl,
3. dobrý efekt není docílen prostřednictvím špatného, který z akce vyplývá jako sekundární,
nebo nanejvýše jako paralelní k efektu dobrému,
4. pozitivní efekt převažuje nad efektem negativním, nebo je alespoň stejný,
5. aktivita, která má i negativní efekty, nemůže být v dané situaci nahrazena jinou, bez
těchto efektů.
Princip svobody a odpovědnosti - důležité je zvažování svých vlastních skutků nejen ve
vztahu k sobě, ale i k jiným lidem. Absolutní svoboda může vést a často i vede k násilí a ke
konfliktům.
Princip společenství a vzájemné pomoci - dosažení obecného dobra se lze dobrat jen
skrze dobro individuální, každému, kdo potřebuje pomoc, je potřeba vyjít vstříc. Výchozím
momentem je u tohoto principu povinnost vzájemně se respektovat a uznávat důstojnost
každé lidské bytosti. Uvedené principy se týkají nejen lékařství, ale celkově zdravotní péče
o člověka, tedy celého zdravotnictví.
Podstatou křesťanské etiky v lékařské medicíně a ošetřovatelství spočívá v tom, že vidí
v trpícím člověku Ježíše a miluje ho tak, jak ho miluje Bůh. Život chápe jako dar každého
lidského života, bez ohledu na jeho vnější kvalitu. Křesťané vyjadřují svou morálku
v Desateru božích přikázání. Která je náboženskou ústavou mravnosti. Desatero božích
přikázání křesťané chápou jako zákon, který dodržují.
Desatero božích přikázání lze rozdělit do zákonů:
Zákony přírody
V životě je vše řízeno pevným zákonem (rozmnožování).
Zákon mravní – zákon vyššího druhu.
Pro člověka existují zákony vyšší než zákony přírody. Člověk se bytostně liší od ostatních
živých bytostí. Má živočišné tělo, ale zároveň v něm působí něco vyššího (rozum). Mezi
vyšší zákony je zahrnuto i Desatero božích přikázání.
Zákon pozitivní
Zakotvené pravidlo chování. Vztahuje se ke společnosti na daném území. Normy jsou
legitimně vynutitelné, např. právo.
Desatero božích přikázání:
Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.
Nezneužiješ jména Hospodinova.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 14 z 239
Dbej na den odpočinku, že ti má být svatý, šest dní budeš pracovat, ale sedmý den
nebudeš dělat žádnou práci.
Cti svého otce i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.
Nebudeš toužit po ničem, co patří tvému bližnímu.
Protestantismus
Zcela se shoduje s katolicismem a judaismem v tom, že základy mravnosti jsou postaveny i
na teologickém poznání. Protestanská lékařská etika postrádá jasné a jednoznačně
formulovatelné obecné zásady.
Paul Ramsey rozpracovává mnohé etické zásady na základě teorie smlouvy. Vztah mezi
lékařem a nemocným je projevem dodržování smlouvy, která má platit i v mezilidských
vztazích obecně.
Oblast křesťanských ctností.
Ctnosti jsou vyjmenovány v předcházející podkapitole o katolicismu. Nejdůležitější
křesťanskou ctností v protestantismu je láska (agapé). Evangelický myslitel Ramsey ji
definuje jako „morální kvalitu jednání a postoje, kterými je člověk povinován každému, s
nímž vstoupil do vztahu smlouvy“. Josef Fletcher, zakladatel současného moderního pojetí
etiky, pokládá agapé také za ústřední etickou hodnotu. Za láskyplný akt však považuje
takový, který vede k nejlepším následkům. Podle něj se každý jednotlivý případ velice liší, a
proto je nutno ke každému případu přistupovat individuálně – a s láskou. Takovému
přístupu se říká „situační etika“, což znamená, že se činitel rozhoduje především podle
momentální situace, nikoliv podle předem stanovených mravních a etických norem.
Situační přístup se často vyskytuje v sekularizovaných teoriích, ale v náboženství a víře se
jedná o velmi ojedinělý přístup. Za tento přístup je však Fletcher dodnes v některých
protestantských kruzích ostře kritizován (Vrublová, 2006).
Judaismus
Jde o náboženství židovského národa. Židovská lékařská etika je pevně zakořeněná v
bohaté tradici židovského zákona, jehož nejpovolanějšími mluvčími a interprety jsou rabíni.
V dřívějších dobách byli mnozí lékaři nejprve rabíny, a odhaduje se, že více než polovina
nejznámějších středověkých rabínských učenců a spisovatelů byla současně i lékaři. I
dnes, pokud se někteří z židovských lékařů věnují etice v lékařství, jsou patřičně vzděláni i
v židovském Zákonu. Judaistická lékařská etika vychází především z Tóry – což je pět
knih Mojžíšových, které tvoří první část Starého zákona – a z Talmudu, což je souhrn
základních kodexů, týkající se chování a jednání židovských věřících. Lékařská etika je v
judaismu zasazena do mravního zákona, přesahujícího lékařský kontext. Je srozumitelná i
těm, kteří nemají lékařské vzdělání. Pokud se v léčení vyskytne závažnější etický problém,
je jeho řešení ponecháno člověku vzdělanému v Zákoně. Na rozdíl od hippokratovského
principu, kde je do určité míry subjektivně lékařem hodnoceno „blaho“ nemocného, stojí
židovská lékařská etika na jasně formulovaných etických principech:
- posvátnost a důstojnost lidského života, neboť člověk je stvořen k obrazu Božím,
- povinnost pečovat o zdraví,
- nekompromisní odpor k pověrám a iracionálním způsobům léčení,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 15 z 239
- rigidní kodex hygienických pravidel a dietetických opatření,
- kodex sexuální morálky.
Židé jsou největšími zastánci práva na život a v tomto směru nepřistupují na jakékoliv
kompromisy (Vrublová, 2006).
Ortodoxní rabínské zdroje jsou naprosto jednoznačné. Povinnost zachránit život má
přednost téměř před všemi rituálními příkazy. Je dokonce povinností neuposlechnout tato
nařízení, pokud se dostanou do konfliktu s bezprostřední možností život nebo zdraví
zachránit. Jedinými zákazy, které zde převažují, jsou ty, které směřují proti modlářství,
incestu, cizoložství a vraždě. (Munzarová, 1995). V důsledku to znamená absolutní
zavrhnutí euthanasie, asistovaného suicida i abortu. Výjimkou jsou snad hlasy některých
liberálních rabínů, schvalujících provedení potratu v případě těžkého poškození plodu nebo
v případě znásilnění. I zde je však zdůvodnění opřeno o snahu zachránit psychické zdraví
ženy (Vrublová, 2006).
Na druhé straně je však jasně formulováno, pokud žena i v okamžiku porodu má život
ohrožující těžkosti rozkouskuje se embryo v ní, protože její život má přednost nad životem
jeho. V židovské historii neexistoval úřad, který by formuloval zákony. Rabíni, kteří texty
tvořili, žili v malých komunitách, přihlíželi ke zvyklostem. Jedinečný je také důraz v péči o
zemřelé. Každý musí vzdát vzdávat tělu zemřelého patřičný respekt a dodržovat určitý
rituál. Aspekt vychází z přesvědčení, že člověk je obrazem Božím a to člověk celý s tělem i
duší. Fyzické pozůstatky nesmí být jakkoliv degradovány U mrtvoly se nesmí jíst, pít, nesmí
zůstat opuštěná bez dozoru. Pohřeb musí být vykonán téhož dne před západem slunce,
kremace je přísně zakázána. Židé rozhodovali mezi dobrem a zlem po tisíce let. Z
židovského pohledu musí svědomí člověka podpírat Zákon a ne Zákon tvořit. V židovském
Zákoně je lékař povinen přijít zachraňovat postiženého bližního a provést jakýkoliv zásah,
který považuje za podstatný na záchranu života pacienta Důraz je kladen na zodpovědnost
lékaře léčit a sloužit víc než na právo být léčen (Munzarová, 1995).
Od počátku 17. století až do poloviny 19. století vznikají další směry.
Utilitarismus je novější směr empiristické etiky.
Dnes je takto označováno široké spektrum teorií filozofické etiky, která se však po mnoha
stránkách od sebe liší. Utilitarismus jako normativní etika chce podat kritérium mravního
posuzování.
Principy mravního posuzování
1. Princip následků
Mravní hodnocení jednání se děje na základě posouzení důsledků, které lze od jednání
očekávat. Neexistuje jednání, které bychom mohli označit za mravně správné či nesprávné.
Mravní soud se vztahuje na to, co jednání způsobuje.
2. Princip užitečnosti
Kritériem pro posouzení jednání je užitečnost, prospěšnost následků jednání.
3. Princip hédonismu
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 16 z 239
Je-li správné to, co uspokojuje potřeby a zájmy jedince, pak je stejně dobré pokud vede
k pocitu štěstí u někoho četba a u druhého hra na klavír. V čem štěstí spočívá, si určuje
každá osoba sama.
4. Sociální princip
Z mravního hlediska nejde jen o samotné štěstí jednajícího, ale o štěstí všech, kterých se
jednání dotýká. Podle utilitární etické školy je mravný čin ten, který nejvíce naplňuje
uvedené principy, vede tedy k největšímu užitku. Etické je nelhat, ale prospěje-li
nemocnému neříkat mu pravdu o jeho zdravotním stavu, jedná se o lež mravní, správnou,
která má na jeho psychiku pozitivní vliv. Zatím co pravda by měla na psychiku destruktivní
vliv.
Na utilitaristy navázala v 19. století etika pragmatická.
Etika pragmatická (W. James, 1842–1910, J. Dewey, 1859–1952). Za mravné je
považováno takové jednání, jehož výsledek je prakticky účelný.
Pragmatická etika učí, že o morálnosti rozhodují výsledky jednání. Dobrý výsledek může
ospravedlnit kroky k jeho dosažení.
Pragmatická teorie pravdy – tato teorie se snaží sloučit korespondenční i koherenční
teorii pravdy (korespondenční vytýkala vágní pojetí skutečnosti a koherenční zase
nedostatečný vztah k empirii a skutečnosti). Získání pravdivého poznání i pochopení, co
pravda je, předpokládá pochopit cíl poznání, vztah poznání k našim praktickým zájmům,
jako i úlohu vědy při poznání (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravda).
Z řečeného lze rozlišovat dvojí druh pravdivosti. Buď se budeme při posuzování pravdivosti
zaměřovat na obsah (faktuální pravdivost) nebo na formu (logická pravdivost):
Faktuální pravdivost je taková pravdivost výroku, která je závislá na souladu mezi jeho
obsahem a stavem věcí (světa), tj. fakty. Faktuálně pravdivý výrok je pravdivý pouze v
některých interpretacích. Příkladem může být věta, že „současným prezidentem ČR je
Václav Klaus“. Tato věta je pravdivá pouze po dobu prezidentského mandátu českého
občana prof. Václava Klause.
Logická pravdivost se týká pravdivosti výroku v souvislosti s logickými zákony, resp.
stavbou tohoto výroku. Logicky pravdivý výrok je pravdivý v každé interpretaci bez ohledu
na stav věcí (světa). Typickým příkladem jsou tautologie, např. smrad je smrad (srov.
Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravdivost) (Ivanová, Zelina, 2010).
Kantova etika (Immanuel Kant 1724–1804) Kant považuje za dobré takové jednání
a skutky, které vychází z naprostého ctění a respektování morálních norem, z čisté
úcty k nim. Podle Kanta dává našemu jednání morální hodnotu úmysl, nikoliv
provedení, proto bývá jeho etika označována jako etika morálního úmyslu.
Mravní zákon u Kanta, oproti egoistickým etikám, vystupuje jako povinnost, jako
nepodmíněný příkaz, jako kategorický imperativ. Jednej vždy tak, aby se zásady tvého
jednání mohly stát obecným zákonem. To platí absolutně za všech okolností. Etická
autonomie je dle Kanta dána rozumem, který formuluje jak praktické, mravní zásady pro
jednání jednotlivce, tak zásady obecné morálky. Za základní projev svobody považuje
sebeomezení vlastních potřeb. V autonomním jednání jednotlivce musí být ohled na ty
druhé (Goldmann, Cichá, 2004). Kantovi filozofické názory se nelíbily církvi a podnítil etický
spor, kde Kantovi odpůrci zpochybňují etický imperativ, a tvrdí, že dodržování
kategorického imperativu by doslova znemožňovalo existenci jakékoliv společnosti. Pro
Kanta jsou klíčové otázky propojení svobody s morálkou.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 17 z 239
Literatura:
ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. 1. vyd. Czech edition: Akademia, 2001. 292 s. ISBN
978- 80-7113-111-3.
GOLDMANN, R.,CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1.vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2004. ISBN 978-80-244-0907-0.
IVANOVÁ, K., TUCKEROVÁ., V a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1.vyd. Olomouc: VUP,
1998. ISBN 978- 80-7067-836-4.
IVANOVÁ, K., ZIELINA, M. Etika pro vědecko - výzkumné pracovníky. Olomouc: Moravská
vysoká škola Olomouc, 2010. 41s. ISBN 978-80-87240-34-2.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN
978-80-247-2069-2.
MUNZAROVÁ, M. Úvod do studia lékařské etiky a bioetiky. Brno: Masarykova univerzita,
1995. ISBN 978- 80-200-0953-1.
MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN
978-80-247-1024-2.
Semrádová, I. Etika 1: Přehled etických teorií. Praha: Gaudeamus, 1992. 94 s. ISBN 978-
8070415401.
VRUBLOVÁ, Y. Etika v ošetřovatelství. [cit. 2012-12-01]. Dostupné z:
http://projekty.osu.cz/mentor/II-etika.pdf.
Hippokrates [online]. [cit. 2012.12-01-]. Dostupné z:
http://www.zshorakhk.cz/tvorba/ucitele/hippokrates.pdf
3 Etické principy ve zdravotnictví
Vývoj ošetřovatelské etiky přinesl s sebou klasické mravní hodnoty. Historie ošetřovatelství
ukázala a praxe potvrdila, že nejdůležitější hodnota je zajištění blaha pacienta. Hodnoty
zobrazují vztah a postoje člověka k otázkám zdraví, nemoci, života a smrti. Mezi hodnoty
materiálního charakteru patří strava, bydlení, majetek a pohodlí. Mezi sociální hodnoty lze
zařadit lásku, přátelství a spolupráci. Dále rozeznáváme také hodnoty duchovní, morální a
estetické. Každý člověk má svůj vlastní žebříček hodnot, podle kterého se chová. Z
hlediska ošetřovatelského povolání je nejdůležitější dobro, blaho, spravedlnost, čest,
svědomí, zodpovědnost, povinnost, svoboda a lidská důstojnost. Základní cíle a hodnoty
ošetřovatelského povolání vyjadřuje etický kodex sester. (KOPECKÁ, KORCOVÁ a kol.,
2008).
Etické jednání sestry je dáno ideovými, filozofickými, náboženskými názory a postoji.
Historie a současnost ošetřovatelství nám ukazují rozdílnost v pojetí. Dříve se kladl důraz
na ošetřovatelskou techniku, dnes je důraz kladen na psychosociální působení na pacienta.
Psychická a sociální podpora je významným pomocníkem v léčbě. V dnešní době máme
vysokou materiální úroveň i personální obsazení. Právní systém i zákonné normy,
kterými se řídí ošetřovatelská péče. Etika má blízký vztah k právnímu systému a některá
profesionální jednání jsou jištěna i zákonem. Vědecko-technická úroveň, materiální a
personální vybavení pracoviště vytváří tlak na profesní vzdělávání sester na kultivaci
osobnosti a naopak vzdělání sester vede k tlaku na poskytovatele zdravotnických služeb
k lepšímu vybavení pracoviště. Postavení sestry a vymezení povinností a odpovědností
souvisí se společenským zařazením ošetřovatelství. Etické jednání sestry je dáno
osobními vlastnostmi a úrovní mezilidských vztahů na pracovišti. Pochopit lidské
jednání není snadné a je potřeba vidět všechny souvislosti (KUTNOHORSKÁ, s. 37).
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 18 z 239
Literatura:
GOLDMANN, R.; CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci, 2004. ISBN 978-80-244-0907-0.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. Praha: Galén, 1997. ISBN 978- 80-85824-54-X
IVANOVÁ, K.; TUCKEROVÁ., V. a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: VUP,
1998. ISBN 978- 80-7067-836-4.
IVANOVÁ, K.; ZIELINA, M. Etika pro vědecko-výzkumné pracovníky. Olomouc: Moravská
vysoká škola Olomouc, 2010. 41 s. ISBN 978-80-87240-34-2.
KOPECKÁ, K.; KORCOVÁ, M. a kolektiv. Zdravotnícká etika. 2. vyd. Martin: Osveta, 2008.
119 s.
KOŘENEK, J. Lékařská etika. Praha: Triton, 2002. s. 276. ISBN 978-80-7254-235-4.
KOŘENEK, J. Lékařská etika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. ISBN 978-80-244-
0324-2.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN
978-80-247-2069-2.
VRUBLOVÁ, Y. Etika v ošetřovatelství. [cit. 2012-12-01]. Dostupné z:
<http://projekty.osu.cz/mentor/II-etika.pdf>.
3.1 Etické hodnoty a normy
Na základě vývoje etického myšlení a mravního předporozumění je možno stanovit
základní etické principy které platí obecně i aplikovaně v různých oblastech lidského
konání. Princip znamená základ, zásadu, ale i původ (odvození od něčeho zásadního,
základního) z čeho se vychází při odvozování dalších poznatků či následného jednání
(IVANOVÁ, ZIELINA, 2010, s. 16). Hodnotový systém člověka je ovlivněn jeho příslušností
k různým sociálním skupinám. Hodnota je vždy přijímaná jako norma, má tedy normativní
charakter. Hodnoty tak výrazným způsobem určují morálku jednotlivců a zároveň jsou
součástí motivace jednotlivců. K základním etickým hodnotám v jednání s lidmi řadíme
zodpovědnost, spravedlnost a laskavost.
Existují hodnoty souměřitelné a nesouměřitelné. Hodnoty můžeme dělit dle hierarchie:
Hodnoty příjemného a nepříjemného - hodnoty nejnižšího stupně ve smyslu motivace
dle libosti a nelibosti.
Hodnoty vitálního cítění – hodnoty vyššího řádu ve smyslu životního pocitu v protikladech
– vznešené a nízké, zdravé a nezdravé, mladé a staré.
Duchovní hodnoty – zde patří hodnoty morální, právní, estetické.
Hodnoty posvátna – nejvyšší skupina hodnot.
Hodnoty se mění v průběhu života bez ohledu na skutečnost, v jaké kultuře formovala jejich
osobnost. Některé hodnoty v životě považujeme za zajištěné a neuvědomujeme si, že
může nastat jejich změna (např. při ochrnutí). Identifikace hodnot má velký význam pro
etické jednání sester.
Identifikace hodnotového systému pacienta pomáhá:
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 19 z 239
Najít nový a smysluplný systém životních hodnot po překonání úrazu, po ochrnutí dolních
končetin, u pacienta na dialýze.
Získat informace o jeho reakcích na úraz, chorobu.
Hledat alternativní cíle, pokud původní hodnotový systém selhal a nelze jej obnovit.
Plánovat takové ošetřovatelské vstupy, které podporují kulturní a zdravotní přesvědčení
pacienta.
Klíčovými hodnotami jsou:
1. Poskytování bezpečné, soucitné, kompetentní a etické péče.
2. Podpora zdraví a prosperity - zdravotní sestry pracují s lidmi tak, aby jim umožnily
dosáhnout co možná nejvyšší úroveň zdraví a prosperity.
3. Podpora a respektování informovaných rozhodnutí - zdravotní sestry rozpoznávají,
respektují a podporují právo pacientů na informovanost a jsou povinné dělat vlastní
rozhodnutí.
4. Zachování důstojnosti - zdravotní sestry rozpoznávají a respektují přirozenou hodnotu
každé osoby.
5. Zachování soukromí a důvěrnosti - zdravotní sestry rozpoznávají důležitost soukromí,
důvěrnosti a ochrany osobních, rodinných a komunitních informací, které získají v
souvislosti s profesionálním vztahem.
6. Podpora spravedlnosti - zdravotní sestry prosazují principy spravedlnosti, ochraňují
lidská práva, chovají se poctivě a čestně a podporují veřejné blaho.
7. Odpovědnost - sestry jsou odpovědné za své jednání: je to proces, kdy si uvědomujeme
hodnoty řídící naše jednání; podporuje rozhodování, podporuje rozvoj osobnosti, protože
podporuje uvědomění sebe samotného, slouží jako klíč k hodnotám pacienta a usměrňuje
intervence sestry; umožňuje vnitřní pohled do systému hodnot. Toto uvědomování
umožňuje jedinci udržet si, resp. změnit hodnotový systém; ve zdravotnictví podporuje
schopnost empatie.
Nejvyšším morálním kritériem by měla být ochrana a respektování základních
lidských práv.
Etické normy sester
Etické principy jsou zakotveny v etických normách, přijatých Mezinárodní radou sester. Tyto
normy jsou závazné pro ošetřovatelství.
Norma č. 1.
Sestra si váží jedince jako jedinečné lidské bytosti s jeho hodnotou a důstojností bez
ohledu na pohlaví, etnickou skupinu, rasu, kulturu, náboženství nebo ekonomické
postavení.
Při komunikaci dává najevo dostatečnou úctu a pochopení a také skutečnost, že se jedná o
partnerství a ne podřízenost.
Zajišťuje soukromí při vyšetřeních, léčení a zaznamenává veškeré údaje.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 20 z 239
K identifikaci používá jméno pacienta a příslušné údaje, nehovoří o pacientovi jako o
diagnóze, o čísle.
Používá spolehlivé metody přivolání pomoci v případě potřeby.
Vytváří prostor k tomu, aby pacient mohl vyjádřit své myšlenky, které se týkají jeho
dřívějšího i současného zdravotního stavu.
Akceptuje pacienta v jeho současné situaci bez hodnocení.
Podporuje sebeúctu pacienta tím, že mu umožňuje podílet se na plánování péče, která je
mu poskytována.
Norma č. 2
Sestra pomáhá jednotlivcům, rodinám i jiným skupinám a také společenstvím dosahovat a
udržovat optimální zdraví.
Zjišťuje ošetřovatelskou anamnézu, a provádí fyzikální vyšetření za použití vhodných
nástrojů.
Monitoruje všechny potřeby nemocného a jejich uspokojování ve všech oblastech.
Pořizuje záznam, který obsahuje všechny údaje o pacientovi, který musí být průběžný a
použitelný do budoucna.
Zjišťuje okamžité, průběžné i dlouhodobé potřeby pacientů.
Zjišťuje reakce a odpovědi pacienta na současné i potenciální zdravotní problémy.
Formuluje ošetřovatelskou diagnózu a stanoví plán ošetřovatelské péče po konzultaci
s pacientem, a dle potřeby s ostatními členy ošetřovatelského personálu.
Norma č. 3
Sestra podporuje prostředí bez nebezpečí, aby bylo možné dosáhnout vysoké úrovně
celkové spokojenosti, zdraví, resp. uzdravení z nemoci.
Sestra sbírá a využívá již získané údaje o nebezpečí, které hrozí ze strany životního
prostředí v nemocnicích a domácnostech.
Zjišťuje aktuální a potenciální nebezpečí, které ohrožuje udržení zdraví.
Monitoruje rizikové životní prostředí.
Vede personál k praktikám, které minimalizují nebo vylučují rizika ze strany životního
prostředí.
Informuje pacienty o změnách způsobu života, která minimalizují nebo vylučují rizika ze
strany životního prostředí.
Norma č. 4
Sestra využívá vědecké poznatky jako základ pro rozhodování v ošetřovatelské praxi.
Kriticky zkoumá a zpochybňuje akceptované modely praxe.
Akceptuje nové poznatky, aby zlepšila způsoby praxe.
Sbírá údaje, které se týkají problémů ošetřovatelství.
Zjišťuje problémy klinického ošetřovatelství a využívá výzkumný proces, aby je pomáhala
řešit.
K výzkumu přistupuje tak, aby byla mohla přispívat k tvorbě nových poznatků
v ošetřovatelské praxi.
Norma č. 5
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 21 z 239
Sestra vykonává vhodné zákroky a léčebné úkony, aby ulehčila přežití období nemoci,
zotavení z onemocnění, nebo přispěla k důstojnému umírání.
Využívá získané údaje o reakcích pacientů na onemocnění, které slouží při rozhodování při
ošetřování.
Formuluje plán ošetřovatelských činností, které podporují terapeutický režim a předchází
komplikacím.
Vykonává terapeutické zákroky, aby ulehčila tělesné a duševní uzdravení z onemocnění a
předcházela komplikacím.
Uspokojuje všechny biopsychosociální potřeby pacienta podle jeho zdravotního stavu.
Vytváří vhodné prostředí, které přispívá k uzdravení, k získání zdraví nebo důstojnému
umírání.
Hodnotí a stanovuje priority, stanovuje nové cíle a reviduje ošetřovatelský plán péče.
Norma č. 6
Sestra hodnotí účinnost poskytnuté péče na základě subjektivního a objektivního stavu
pacienta a výsledků ošetřovatelského procesu.
Předvídá výsledky ošetřování na základě reakcí pacienta.
Stanovuje, zda existují měřitelné důkazy pro pokrok k dosaženému cíli.
Norma č. 7
Sestra pomáhá klientům dosahovat a udržovat si rovnováhu mezi potřebami
osobního růstu a optimálními funkcemi.
Pravidelnou edukací se snaží o změnu postojů ke zdraví nebo nemoci a usiluje, aby se
sám cítil zodpovědný.
Učí pacienta odhalovat změny ve svém zdravotním stavu.
Vede pacienta k sebepéči, ke které využívá povzbuzení a pochvalu.
Norma č. 8
Sestra odhaluje změny zdravotního stavu a odchylky od optimálního vývoje.
Sbírá základní údaje o zdravotním stavu a pravidelně monitoruje jeho potřeby.
Zjišťuje tělesné a psychické reakce v oblasti zdravotního stavu.
Mění plán péče dle aktuálního zdravotního stavu ve spolupráci s pacientem a ostatními
zdravotnickými odborníky.
Norma č. 9
Sestra je povinna soustavně se vzdělávat, zvyšovat svoji profesionální úroveň a přispívat k
profesionálnímu růstu jiných.
Svůj profesní rozvoj zvyšuje dalším kontinuálním vzděláváním.
Účastní se seminářů, konferencí, kde si doplňuje a zvyšuje kvalifikaci.
Získané poznatky aplikuje v praxi a předává svým spolupracovníkům (HAŠKOVCOVÁ,
1997, s. 80, 83).
3.2 Etické principy péče v ošetřovatelství
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 22 z 239
Základy lékařské etiky vycházejí hippokratovské tradice.
Princip nepoškození (nonmaleficience) zakazuje ublížit, poškodit nebo dokonce usmrtit
jiné a jedy podporou známého nezabiješ.
Princip dobřečinění (beneficience) představuje pozitivní dimenzi neškození: předcházet
poškození, odstraňovat je a současně podporovat dobro, duševní pohodu a veškerý
prospěch nemocného, včetně pomoci při uskutečňování jeho vlastních plánů.
Princip autonomie - respekt k autonomi - ke stavu nezávislého, samostatného jednání v
souladu se svými plány dle vlastního výběru, svých vlastních preferencí. Vyzvedávání
autonomie zrcadlí individualismus, podporující tvůrčí schopnosti.
Princip spravedlnosti - má souvislost především s rozdělováním prostředků.
Mezi základní principy zdravotnické etiky je umožnit každému jedinci být bez bolesti,
utrpení a důstojně umírat. Bolest, utrpení a umírání – nutnost respektovat člověka v jeho
celosti.
Bolest je běžnou záležitostí života. Již Cicero konstatoval „mortalis nemo est, quem non
attingat dolor morbusque“ (smrtelný není ten, jehož se nedotkla bolest a nemoc). Veškeré
lékařské systémy v každé kultuře měly a mají za základ a důvod svého vzniku tlumení
bolesti. Sám Hippokrates pojímal medicínu především jako odstraňování utrpení
nemocných a mírnění prudkosti jejich chorob.
Bolest je nejčastěji považována za zdroj utrpení. Utrpení je specifickým stavem velkých
těžkostí, způsobených ztrátou integrity, neporušenosti, soudržnosti nebo celosti osoby,
anebo hrozbou, která povede ke zrušení integrity člověka. Utrpení trvá tak dlouho, dokud
integrita není zrestaurována nebo dokud hrozba nepomine (VRUBLOVÁ, s. 14,15).
3.3 Práva nemocných
Historie práv pacientů je velmi krátká. Na 34. světovém shromáždění v Lisabonu v roce
1981 byla přijata deklarace, týkající se práv nemocných. Dokument (nazýván Lisabonská
deklarace) pojednává o právech pacientů obecněji. V roce 1994 se uskutečnila v
Amsterodamu Evropská porada o právech pacientů a byla přijata deklarace – dokument
tzv. Principy práv pacientů v Evropě, který měl a má být pro jednotlivé země významným
pomocníkem při formulování politiky na posílení těchto práv. V důsledku sociálního,
ekonomického, kulturního, etického a politického vývoje se rozvinulo hnutí za zdokonalení a
plné uplatňování práv pacientů. Dochází k prosazování nových pojetí práv, což souvisí s cíli
zdravotní politiky. Tyto cíle se soustřeďují na plnou realizaci pojetí úcty k člověku a na
rovnou dostupnost zdravotní péče. Každý pacient má svá práva a je povinností sestry znát
tyto práva a seznámit pacienta s těmito právy. Práva pacientů znamenají respektování práv
jednotlivce. Zásady nového pojetí práv pacientů byly doporučeny v mezinárodně
významných dokumentech. Jsou to: Lisabonská deklarace, Amsterodamská deklarace,
Zdraví pro všechny.
Existují dva typy práv. Sociální práva a individuální práva. Sociální práva se týkají
závazků, které na sebe společnost vzala, a které zajišťuje tak, aby všem občanům mohla
být poskytnuta přiměřená zdravotní péče. Sociální práva směřují k zajištění dostupnosti
zdravotní péče bez diskriminace pro každého. Individuální práva jsou práva jednotlivce,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 23 z 239
která se snadněji vyjadřují absolutními pojmy než sociální práva. Tato práva zahrnují
takové oblasti, jako je soukromí a náboženské přesvědčení každého jednotlivce
(KUTNOHORSKÁ, 2007).
Chránit a respektovat základní lidská práva, především lidskou důstojnost, patří k etickým
povinnostem sestry. Důraz na důstojnost lidské osoby je ve zdravotnictví mimořádný a
jedinečný. V rovině lidské důstojnosti jsme si všichni rovni. Proces aplikace lidských práv se
neustále vyvíjí. Vznikají regionální a obdobné charty práv (např. Charta práv rodiny, Práva
pacientů, Práva onkologických pacientů, Charta práv dítěte). K základním lidským právům
patří např. právo na život a jeho ochranu, právo na osobní svobodu, právo na soukromí,
právo vlastnit majetek, právo na nedotknutelnost obydlí, právo svědomí a náboženského
vyznání, rovnost a důstojnost lidí, odmítání diskriminace (KUTNOHORSKÁ, 2007).
Etické zásady obecně
Sociální, psychologická a zdravotní péče je založena na hodnotách demokracie a lidských
práv, které jsou vyjádřeny v Chartě lidských práv spojených národů, v Úmluvě o právech
dítěte a v etickém kodexu Práv pacientů. Dále se řídí zákony tohoto státu, které se od
uvedených kodexů odvíjejí.
Každý člen týmu ctí jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou
příslušnost, mateřský jazyk, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci,
náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé
společnosti.
Mezi základní hodnoty řadíme práva jedinců na soukromí, důvěrnost, sebeurčení a
autonomii. Tyto principy se uplatňují v přístupu ke klientům a musí být v souladu nejen s
profesionálními povinnostmi, ale i se zákonem.
Právo každého jedince na seberealizaci je zpochybnitelné, pokud dochází k omezení
takového práva u druhých osob.
Pracovník usiluje o zajištění vysoké odborné úrovně, přičemž poskytuje pouze ty služby,
které odpovídají standardům nízkoprahového zařízení a terénních programů a
individuálním kompetencím jednotlivých pracovníků. Součástí etického přístupu je dobrá
vůle pomáhat na základě znalostí, dovedností a zkušeností jednotlivcům, skupinám a
komunitám při jejich rozvoji a při řešení konfliktů se společností. Profesionální odpovědnost
má prioritu před osobními zájmy.
Práva pacientů
1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou
s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.
2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho
ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost
denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv.
kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.
3. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před
zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 24 z 239
rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě
informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje
i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných
alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se
na nich účastní.
3. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně
informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
4. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo
na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí
a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena
diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na léčbě přímo zúčastněny, musí odsouhlasit
nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
5. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou
považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech
počítačového zpracování.
6. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným
způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze
onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně
tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti
tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má
nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
7. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má
právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu
k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho
lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
8. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař
rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného
je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může
kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných
zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
9. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí
respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.
10. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde
se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat
odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.
Etický kodex "Práva pacientů" navrhla, po připomínkovém řízení definitivně formulovala
a schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České Republiky.
Tato práva pacientů jsou prohlášená za platná za dnem 25. února 1992.
Práva hospitalizovaných dětí
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 25 z 239
Děti mají být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být
stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.
Děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde
je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem
v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně
informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
Děti a/nebo jejich rodiče mají mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich
věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách
s personálem.
Děti anebo jejich rodiče mají mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování
ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před
všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony
podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
S dětmi se má zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich
soukromí.
Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom
fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
Děti mají mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
O děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým
potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a
zásadám péče o děti.
Děti mají mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a
zdravotnímu stavu.
Nedobrovolná hospitalizace
Hospitalizovat pacienta bez jeho souhlasu je možné jen z důvodů, které jsou výslovně
stanoveny v zákoně. Jedním z nich je i situace, kdy osoba ohrožuje bezprostředně a
závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto
poruchou trpí, či je pod vlivem návykové látky. Nedobrovolná hospitalizace představuje
závažný zásah do práv pacienta, a je proto možné realizovat ji pouze, pokud nelze hrozbu
pro pacienta nebo jeho okolí odvrátit jiným způsobem. Zdravotnické zařízení má povinnost
oznámit nedobrovolné převzetí pacienta do 24 hodin soudu. Soud pak musí do 7 dní od
začátku hospitalizace rozhodnout o tom, zda k nedobrovolnému převzetí došlo v souladu
se zákonem. Pokud se tak stalo, začíná další fáze řízení, kdy soud do 3 měsíců rozhoduje
na základě znaleckého posudku o tom, zda další držení pacienta ve zdravotnickém zařízení
je přípustné, příp. jakou dobu. V případě, že soud rozhodne o další přípustnosti držení
pacienta ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit nanejvýše na dobu jednoho roku. Poté
musí přijít nové vyšetření a případně nové soudní rozhodnutí o další hospitalizaci.
Omezovací prostředky
Omezovacími prostředky se rozumí prostředky k omezení pacienta ve volném pohybu.
Jedná se o úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami určenými
zdravotnickým pracovníkem, pobyt na uzavřeném oddělení, umístění pacienta v
ochranném (síťovém) lůžku, umístění pacienta v izolační místnosti, omezení pacienta v
pohybu (ochranné pásy, kurty), užití ochranných prostředků (svěrací kazajky), připoutání k
lůžku a jinému prostředku (kočárek, křeslo, nosítka), parenterální podání
psychofarmak. Lze je použít výjimečně v případě, že člověk svým jednáním ohrožuje sebe
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 26 z 239
nebo své okolí, a jejich použití je omezeno na nezbytně nutnou dobu, ve které trvá toto
ohrožení.
Použití omezovacích prostředků je právně pojímáno jako nedobrovolná hospitalizace a
zdravotnické zařízení jej musí oznámit soudu. O užití omezovacích prostředků rozhoduje
zásadně lékař. Omezovací prostředky smějí užívat pouze zdravotničtí pracovníci. Pacient
omezený těmito prostředky musí být pravidelně kontrolován, musí být určeny intervaly
kontrol, musí být zajištěno, aby se nezranil, aby nedocházelo k dehydrataci, podvýživě,
podchlazení a k proleženinám a aby měl možnost osobní hygieny a toalety. Samo užití
omezovacích prostředků není důvodem pro omezení návštěv pacienta.
Stavovské ctnosti – ideál lékaře:
1. trpělivost - jako nehraná statečnost v boji s nemocí, vytrvalé chápání problémů jemu
svěřeného pacienta;
2. obětavost - kdy oběť není chápána jako vyčerpávající činnost, ale osobní schopnost
umět prožívat vyšší motivaci své lékařské profese na základě pozitivního životního postoje;
3. vlídnost - jako výsledek sebeovládání na základě sebedisciplíny a vnitřní síly,
povzbuzuje k trpělivosti, otevřenosti i k taktnosti;
4. sociální cítění - se dá pěstovat výchovou, ovlivnit společenskou atmosférou, mělo by
v praxi vyústit v lidský soucit a respektování důstojnosti všech lidí bez rozdílu;
5. nezištnost - je uměním dávat bez očekávání odměny, autor cituje Seneku: “žít a
nemilovat, žít a nedávat, žít a neobětovat se - to není život” a J. Londona: ,,Jen na toho
myslí svět, kdo nemyslí na sebe”;
6. velkorysost - je neodmyslitelným základem obětavosti, nezištnosti a spravedlnosti, patří
sem např. tyto atributy - umět se zřeknout pohodlí, bohatství, společenského postavení, ale
i umění odpustit, nemstít se, správně hodnotit schopnosti svoje i druhých;
7. taktnost - souvisí s vlídností, velkorysostí, jemností, tolerantností, trpělivostí uctivostí,
ohleduplností a diskrétností, je ovládání vlastních slov, gest, citů, vystupování, umění vcítit
se do situace druhého, i mlčení může být v jistých situacích pokládáno za netaktní;
8. ohleduplnost - je schopnost soustředit se na druhé a zapomenout na sebe, polidšťuje
vztahy ve společnosti
9. diskrétnost - je uměním poslouchat a uměním mlčet, předpokládá osobní disciplínu,
trpělivost vyslechnout, chápavost, nezištnost, ohleduplnost a taktnost jsou nezbytné,
zvláštním druhem této ctnosti je zachování lékařského tajemství, kterou ukládá zákon;
10. poctivost - předpokládá důslednost, ohleduplnost, svědomitost, spolehlivost, trpělivost,
pravdomluvnost, nezištnost a prozíravost, poctivý lékař je zárukou nastolení důvěry mezi
ním a pacienty;
11. spolehlivost - seriózní jednání na základě odborných kvalit, je třeba ji neustále
pěstovat a rozvíjet
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 27 z 239
12. ochota - ochota pomáhat, snaha vcítit se do světa nemocných a vnímat i nevyslovené
potřeby nemocného;
13. kolegialita - znamená respektovat osobnost kolegů, uznávat je za rovnocenné
partnery, jako kolegové jsou vnímáni pracovníci, kteří se věnují společné práci;
14. stavovská čest, osobní bezúhonnost - s kolegiálností úzce souvisí stavovská čest,
sebevědomá hrdost na osobní příslušnost ke společenské skupině (lékaři) (KOŘENEK,
2002).
Práva tělesně a duševně postižených
Duševně postižený občan má, pokud je to jen možné, stejná práva jako ostatní občané.
Duševně postižený občan má nárok na přiměřené lékařské ošetření a terapii odpovídající
jeho potřebám, jakož i nárok na takové vzdělání, trénink, rehabilitaci a podporu, které co
nejvíce mohou rozvinout jeho možný potenciál a schopnosti.
Duševně postižený občan má právo na hospodářské zajištění a přiměřený životní standard.
Má také právo na produktivní spolupráci nebo odpovídající zaměstnání, které odpovídá
pokud možno jeho schopnostem.
Tam, kde je možné, měl by duševně postižený žít se svojí vlastní nebo opatrovnickou
rodinou a s ní společně sdílet život. Rodina, ve které žije, by měla ke společnému životu
obdržet podporu. Pokud je nutný pobyt v zařízení, pak by se způsob života v tomto zařízení
a podmínky v něm měly přiblížit normálnímu životu, jak jen je možné.
Duševně postižený občan má právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud je to k jeho
blahu a zájmům žádoucí.
Duševně postižený občan má právo na ochranu před zneužíváním, pohrdáním a
ponižujícím jednáním. Pokud je obžalován za přečin, pak má právo na řádné soudní
vyšetřování a posouzení jeho míry odpovědnosti se zřetelem na jeho postižení.
Pokud duševně postižený občan není v důsledku svého postižení schopen v plném rozsahu
využít všechna svá práva, nebo pokud by bylo nutné některá nebo všechna práva omezit či
odejmout, musí se při průběhu omezení nebo odejmutí práv prokázat příslušná právní
jistota proti jakékoliv formě zneužití. Tento proces musí vycházet z odborného posouzení
sociálních schopností duševně postižené osoby a musí podléhat pravidelné kontrole, jakož
i právu se odvolat k vyšší instanci.
Rezoluce schválená VS OSN dne 20. prosince 1971
3.4 Práva ženy a dítěte
Rok 1979 byl vyhlášen Mezinárodním rokem dítěte a bylo konstatováno, že právo dítěte
spočívá narodit se jako dítě chtěné, jehož příchod na svět rodiče plánují a v souladu se
svým přáním mu připravují podmínky, které jsou optimální pro zdárný vývoj. Z toho vyplývá,
že právo těhotné ženy a nenarozeného dítěte nemusí být v rozporu. Ideální je, když žena
po boku svého partnera očekává příchod počatého dítěte. Problémy nastávají tehdy, pokud
žena nechtěně otěhotní a zvažuje možnost interrupce. V některých zemích je interrupce
legální, v jiných je uplatňován silný restriktivní zákon. Legalizace se opírá o názor, že žena
má právo na takové rozhodnutí, neboť ona sama je schopna posoudit, svou lidskou,
sociální a ekonomickou situaci. I při legalitě je interrupce pokládána za nouzové řešení.
Pohlíží se na ni jako na výkon, který se provádí proto, že selhala dostupná preventivní
opatření k zabránění těhotenství. V mnoha zemích interrupce není povolena anebo je
povolena jen v případě, kdy je žena v ohrožení života. V Československu byly interrupce
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 28 z 239
legalizovány v roce 1957. Úřední název výkonu zněl – umělé přerušení těhotenství.
Návrh podléhal schválení komise. V roce 1973 došlo k dílčí úpravě. K výrazné liberalizaci
došlo v roce 1986. Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne
7. 11. 1986, kterou se provádí zákon české národní rady č.66/1986 Sb., o umělém
přerušení těhotenství je podrobná a doplněná metodickým listem. Podstatou je, že zákon
respektuje právo ženy a vymezuje, za jakých podmínek je možné interrupci provést.
Omezená byla pouze žádost těhotných žen do věku 16 let a to se souhlasem rodičů nebo
zákonného zástupce. Cizinkám, zdržujícím se na našem území nebyla interrupce povolena.
Deklarace práv počatého dítěte
„Vycházejíce ze všeobecné deklarace lidských práv OSN, Deklarace práv dítěte, Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte, přijaté 20. listopadu
1989 a ratifikované ČR, majíce na zřeteli, že život je neopakovatelný dar celému lidstvu i
základní lidská hodnota používající nejvyšší právní ochrany, a že právo na život je
předpokladem realizace všech ostatních lidských práv a svobod, nezapomínajíce na to, že
život každého z nás začal naším početím, kdy jsme se z jedné buňky, oplodněného
lidského vajíčka, vyvinuli až do současné podoby, jelikož podle preambule Deklarace práv
dítěte a Úmluvy o právech dítěte přijatých Valným shromážděním OSN „dítě z důvodu
fyzické a duševní nezralosti potřebuje osobní záruky v péči, včetně přiměřené právní
ochrany, před i po narození“, a v duchu zásady klasického římského práva „nascitur pro
iam habetur, quotiens de commodo eius agitur“ (ten, kdo se má narodit, se považuje za
narozeného) i zásady „in dubio pro vita“ (v pochybnosti je třeba se rozhodnout ve prospěch
života).“(KOŔENEK, 2001).
4 Etické kodexy
Etické principy a normy, jsou shrnuty do přehledných definic a požadavku, které se nazývají
kodexy. Kodexy jsou systémy pojmů a slov, symbolů nebo označení, které znamenají
shodu, souhlas, či zásadu. Lékaři, soudci a kněží mají etické kodexy tisíce let.
Nejznámějším je Hippokratova přísaha, která byla napsána v pátém století před naším
letopočtem. Etické kodexy zavazují k určitému chování lékaře a sestry k určitému chování.
V oblasti medicíny se uplatňují především o péči o pacienta. Etický kodex je veřejná
deklarace přesvědčení a hodnot určité profese a jejich vykonavatelů a uplatňuje se jako
specifický sjednocující prvek uvnitř dané profesní skupiny. Etický kodex nemůže sám o
sobě přímo poskytnout řešení konkrétní situace, ani nemůže zabránit svému zneužití. Není
sám schopen zajistit ani praktické provedení etických zásad. V neposlední řadě nezbavuje
tíhy a odpovědnosti v situacích, které nejsou jednoznačně, a kdy vnitřní přesvědčení
neurčuje jaký postup je správný.
Etické kodexy práv pacientů nejsou jednou provždy dány, ale v průběhu let se mění. Dle
potřeby se doplňují, je revidován jejich obsah v souvislosti se změnami na straně pacientů
nebo ošetřujících. Příkladem může být omezený kontakt příbuzných s pacientem po dobu
hospitalizace. Dnes je denní navštěvování nemocných pokládáno za naprostou
samozřejmost.
Literatura:
HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek o etice. 1. vyd. Brno: IDPVZ, 2000. 46 s. Edice: Ediční řada –
Praktické příručky pro sestry. ISBN 978- 80-7013-310-4.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 29 z 239
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vydání. Praha: Glaén, 2002. 272 s. ISBN
978- 80-7262-132-7.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Grada, 2007.164 s. ISBN 978-80-247-2069-2.
4.1 Mezinárodní etické kodexy
Etický kodex vypracovaný Mezinárodní radou sester
V roce 1899 byla založena společnost ICN (International Council of Nurses), se sídlem pro
Evropu v Ženevě. ICN je největší mezinárodní organizace zdravotních sester a
ošetřovatelek, která přijala vlastní kodex. Předpokladem pro vstup do ICN bylo splnění
podmínek. Přijata mohla být jen jedna největší národní sesterská organizace, která vyjádří
souhlas se stanovami ICN a distancuje se od rasových předsudků a přijme doporučený
nebo vlastní etický kodex. Československá společnost sester byla v Los Angeles v roce
1983 navržena za řádného člena. Členství trvá i po rozpadu Československa. Sestry z
České republiky se prostřednictvím České asociace sester hlásí k Etickému kodexu
Mezinárodní rady sester (ICN), který byl projednán sněmem předsedkyň a předsedů sekcí
a regionů ČAS, přijat Etickou komisí a Prezidiem ČAS a je platný od 29. března 2003.
Hlavní úkoly sester
Sestry mají čtyři základní povinnosti: pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet
zdraví a zmírňovat utrpení. Potřeba ošetřovatelské péče je všeobecná.
Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelské péče je respektování lidských práv, jako je právo
na život, na důstojnost a právo na zacházení s úctou.
Ošetřovatelská péče není omezena, pokud jde o věk, barvu pleti, vyznání, kulturní
zvyklosti, postižení nebo nemoc, pohlaví, národnost, politické přesvědčení, rasu nebo
společenské postavení pacienta.
Sestry poskytují zdravotnické služby jednotlivcům, rodinám a komunitám a koordinují svoje
služby se službami jiných oborů.
Etický kodex sester připravený ICN má čtyři hlavní články, které vymezují normy
etického chování.
1. Sestry a spoluobčan
Sestra spoluzodpovídá za péči poskytovanou občanům, kteří ji potřebují.
Při poskytování ošetřovatelské péče sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována
lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity.
Sestra zaručuje, aby byly jednotlivým osobám poskytnuty dostatečné informace, z nichž
může vycházet jejich souhlas s péčí a související terapií.
Sestra dodržuje povinnost mlčenlivosti, chrání důvěrné informace pacienta. Tyto informace
sděluje dalším lidem pouze na základě souhlasu pacienta a lékaře.
Sestra se spolupodílí na zahájení a podpoře aktivit zaměřených na uspokojování
zdravotních a sociálních potřeb občanů, zejména občanů patřících do ohrožených skupin.
Sestra je také spoluzodpovědná za zachování přirozeného prostředí a jeho ochranu před
znehodnocováním, znečišťováním, úpadkem a ničením.
2. Sestry a jejich ošetřovatelská praxe.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 30 z 239
Sestra nese osobní odpovědnost za ošetřovatelské činnosti a za udržování své kvalifikace
na potřebné výši průběžným celoživotním studiem. Sestra je povinna realizovat co možná
nejvyšší úroveň poskytované péče.
Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči.
Sestra pečlivě posuzuje svou kvalifikaci a své schopnosti při přijímání určité povinnosti a
stejně tak posuzuje kvalifikaci a schopnosti osob, které pověřuje plněním určité povinnosti.
Sestra za všech okolností dodržuje pravidla slušného chování, vytváří profesionální image
a prestižní postavení sester ve společnosti, což přispívá k budování dobré pověsti profese
a zvyšuje důvěru občanů.
Sestra při poskytování péče usiluje o to, aby se při užívání nové techniky a uplatňování
vědeckého pokroku dbalo na bezpečnost, důstojnost a lidská práva občanů/pacientů.
3. Sestry a profese
Sestra hraje rozhodující roli při určování, vytváření a realizaci norem ošetřovatelské praxe,
řízení, výzkumu a vzdělávání.
Sestra se aktivně podílí na rozvoji základní soustavy odborných znalostí vycházejících z
vědeckého poznání.
Sestra se prostřednictvím profesní, odborové nebo jiné organizace podílí na vytváření a
zachování spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v
ošetřovatelství.
4. Sestry a jejich spolupracovníci.
Sestra úzce spolupracuje se všemi spolupracovníky oboru ošetřovatelství a dalších oborů.
Sestra je povinna účinně zasáhnout, pokud je péče o nemocného ohrožena jejím
spolupracovníkem nebo kteroukoliv jinou osobou.
Návrhy na využívání etického kodexu Mezinárodní rady sester (ICN)
Etický kodex pro sestry připravený ICN poskytuje návod k aktivitám vycházejícím ze
společenských hodnot a potřeb. Bude mít smysl jedině tehdy, pokud to bude živý dokument
a bude aplikován na skutečnosti ošetřovatelské a zdravotnické péče v měnící se
společnosti. Aby Kodex splnil svůj účel, je třeba, aby jej sestry pochopily, osvojily si jej a
používaly jej při všech aspektech své práce. Musí být k dispozici studentům v průběhu
jejich studia a sestrám v průběhu jejich pracovního života.
Využívání jednotlivých článků Etického kodexu ICN
Články Etického kodexu pro sestry připraveného ICN poskytují rámec pro normy
chování.
Následující tabulka by měla sestrám pomoci převést tyto normy do praxe. Sestry a
studentky ošetřovatelství tak mohou:
Studovat normy spadající pod každý článek Kodexu.
Přemýšlet o tom, co pro ně každá norma znamená a jak uplatnit etiku ve své oblasti
ošetřovatelství: v praxi, vzdělání, výzkumu nebo řízení.
Diskutovat o Kodexu se svými spolupracovnicemi a dalšími lidmi.
Použít specifický příklad ze zkušenosti k určení etických problémů a norem chování, které
jsou stanoveny v Kodexu. Sdělovat si navzájem, jak by sestry a studentky dané situace
řešily.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 31 z 239
Pracovat ve skupinách na objasnění etického rozhodování a dospět ke shodě, pokud jde o
normy etického chování.
Spolupracovat s Českou asociací sester, spolupracovníky a dalšími lidmi při kontinuální
aplikaci etických norem v ošetřovatelské praxi, vzdělání, řízení a výzkumu.
Etický kodex porodních asistentek
Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM, International Confederation of
Midwives) si dala za cíl rozšířit pochopení a praktické užití Mezinárodního etického kodexu
porodních asistentek (1999), a proto se rozhodla vydat následující dokument. V tomto
dokumentu nalezne čtenář samotný Etický kodex, přehled použité terminologie, etický
rozbor Kodexu, stručný komentář k jeho vzniku a návrhy, jak by tento Kodex mohly v praxi,
vzdělávání a výzkumu porodní asistentky používat.
Mezinárodní etický kodex porodních asistentek.
Preambule
Cílem a snahou Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM) je zlepšit úroveň
péče poskytované ženám, dětem a rodinám po celém světě tím, že vhodně využije
profesních schopností, dovedností a vzdělání každé porodní asistentky. K dosažení tohoto
cíle, k němuž patří zdraví žen a osobní rozvoj asistentek, má na poli výuky, praxe i
výzkumu sloužit následující text. Tento Kodex uznává lidská práva žen, usiluje o
spravedlnost pro všechny a rovnost (ekvitu) v přístupu ke zdravotní péči. Zakládá se na
vzájemných vztazích úcty, důvěry a důstojnosti mezi všemi členy společnosti.
I. Vztahy v porodnictví
1. Porodní asistentky respektují právo ženy na informovanou volbu a snaží se ženy
vést k tomu, aby přijaly odpovědnost za svá rozhodnutí.
2. Součástí přístupu porodních asistentek je podporovat právo žen na aktivní účast
v rozhodnutích, která se týkají poskytované péče. Porodní asistentky rovněž usilují o to,
aby se ženy-klientky mohly samostatně vyjadřovat k otázkám zdraví a rodiny ve své
společnosti a kultuře.
3. Porodní asistentky i jejich klientky spolupracují s úřady a fondy na vymezení (definování)
potřeb, které má zdravotní péče zajistit. Zároveň se snaží zajistit úměrné rozdělování
dostupných zdrojů podle priorit.
4. Porodní asistentky se vzájemně podporují ve svém pracovním kolektivu a aktivně u sebe
i u jiných pěstují přiměřený pocit vlastní hodnoty.
5. Porodní asistentky kooperují s dalšími zdravotnickými pracovníky. Podle potřeby se
obracejí na jiné zdravotnické profese, využívají jejich kompetencí a konzultují s nimi stav
svých klientek.
6. Porodní asistentky si jsou vědomy vzájemné závislosti lidí ve své profesi a snaží se řešit
vznikající konflikty.
7. Porodní asistentky nesou odpovědnost i vůči své vlastní osobě jakožto jedinci
s morálním vlastnictvím, sebeúctou a integritou.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 32 z 239
II. Porodnická praxe
1. Porodní asistentky poskytují ženám a rodinám péči zohledňující kulturní různorodost.
Současně usilují o to, aby aplikací těchto kulturních pojetí nevnášely do své péče postupy,
jež by mohly působit škodu.
2. Porodní asistentky budují v ženách dané společnosti realistická očekávání, spojená
s těhotenstvím, porodem a péčí o dítě. Minimálním optimistickým očekáváním je to, že
žena by početím, donošením a zaopatřením dítěte neměla utrpět žádnou újmu.
3. Ve všech prostředích a kulturách porodní asistentky užívají svých znalostí z profese
k zajištění bezpečného postupu při porodu.
4. Za všech okolností porodní asistentky reagují na psychologické, tělesné, citové a
duchovní potřeby žen, o něž pečují.
5. Porodní asistentky jdou celoživotně mladým i starším ženám, rodinám i
spolupracovníkům příkladem v účinné podpoře zdraví.
6. Porodní asistentky se po celou dobu své profesní kariéry rozvíjejí po stránce osobnostní,
intelektové a odborné. Tento rozvoj se snaží využít v praxi.
III. Profesní odpovědnosti porodních asistentek
1. Porodní asistentky považují informace o klientkách za důvěrné a soukromé. Sdělují je
pouze v odůvodněných případech.
2. Porodní asistentky nesou odpovědnost za svá rozhodnutí a činy, včetně důsledků, které
z nich vyplývají pro příjemce péče.
3. Porodní asistentky mohou odmítnout účast na činnostech, s nimiž zásadním způsobem a
z morálního přesvědčení nesouhlasí. Důraz na osobní svobodu svědomí by však neměl
připravit klientky o základní zdravotnické služby.
4. Porodní asistentky chápou negativní důsledky, které by mohlo na zdraví žen a dětí mít
jakékoliv porušení etických zásad a lidských práv. Usilují o to, aby k takovémuto porušování
nedocházelo.
5. Porodní asistentky se podílejí na rozvoji zdravotní politiky a jejím zavádění do praxe,
pokud se jedná o zájmy zdraví žen a rodin s dětmi. (Revidováno v květnu 1999.)
IV. Pokrok v porodnické teorii a praxi
1. Porodní asistentky zajišťují, aby rozvoj v porodnictví vycházel z takových praktik, které
chrání osobní práva žen.
2. Porodní asistentky mnoha různými způsoby (například výzkumem a tzv. peer review
postupem) rozšiřují a předávají znalosti ve svém oboru.
3. Porodní asistentky se podílejí na formálním vzdělávání a výchově studentek i
absolventek porodnických oborů.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 33 z 239
Podnět ke vzniku etického kodexu, který by definoval morální souvislosti porodnictví při
naplňování potřeb žen-klientek, vzešel z představenstva Mezinárodní konfederace
porodních asistentek. Stručný přehled o tom, jak etický kodex v rámci ICM vznikal, snad
pomůže čtenáři lépe pochopit, čím se řídil výběr zásad a koncepcí zařazených do Kodexu.
Text Kodexu postupně vznikal při několika pracovních setkáních. První bylo setkání ve
Vancouveru v roce 1986, další pak setkání v Hague (1987) a v Madridu (1991).
Konečná verze textu vznikla jako konsenzus Výkonného výboru v Madridu a byla
předložena Radě ICM ve Vancouveru v Britské Kolumbii. Kodex byl definitivně přijat
6. května 1993.
Přípravy Kodexu začínaly zpracováním přehledu etických systémů, pochopením morálního
vývoje jedince a stručným zmapováním dějin lékařských a ošetřovatelských etických
norem. Dalším krokem byla analýza hodnot, které formuluje Ústava ICM, s ohledem na
definici porodní asistentky podle ICM/WHO/FIGO3 a na přijatá oficiální stanoviska ICM
z roku 1992.
Přípravný výbor usiloval o to, dát Kodexu ICM širší celosvětovou perspektivu. To znamená,
že byly často upřednostněny formulace obecnější povahy, aby v nich zůstalo dostatek
prostoru pro odlišnosti jednotlivých kultur, společenství a etnik. V průběhu roku 1991 bylo
podrobeno analýze sedm samostatných etických kodexů různých porodnických sdružení.
Vyšlo najevo, že vůdčími problémy etiky v oboru jsou:
Bezpečnost, kompetence, odpovědnost a vědomí odpovědnosti, důvěrnost informací,
využití konzultací a předání do péče dalším odborníkům, ohled na lidskou důstojnost,
zapojení klientek do rozhodování, účast na rozvoji porodnického oboru a řízení porodnictví
a mateřské péče, uctivá spolupráce ve zdravotnickém týmu, podpora zdraví, spravedlnost a
nestrannost, vyhnutí se diskriminaci, výchova a vzdělávání budoucích porodních
asistentek.
Autoři Kodexu ICM usilovali o srozumitelnost, všeobecnou platnost formulací a takovou
volbu slovníku, která by zohledňovala různé kultury.
Dva z význačných rysů Kodexu jsou:
1. snaha o vytvoření univerzálně platné roviny etických zásad bez ztráty ohledu na
různorodost;
2. cílené vyhnutí se odkazům na konkrétní zákony. Ačkoliv etika a zákony mají jistou
souvztažnost, liší se zákony té či oné země. Běžně se etika nevymyká platným právním
systémům, ale někdy jde nad to, co platná legislativa upravuje.
Jak již bylo řečeno v úvodu, Etický kodex porodních asistentek si klade za cíl být „živým“
dokumentem, a proto Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM) vítá připomínky
a návrhy vedoucí k lepšímu porozumění a praktické použitelnosti tohoto dokumentu
v dalších letech.
4.2 České etické kodexy
Etický kodex sester
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 34 z 239
- Sestra je povinna převzít profesionální odpovědnost za péči o zdraví, prevenci nemocí a
za zlepšování zdravotního stavu nemocných právě tak, jako za tišení bolesti.
- Potřeba zdravotní péče je všeobecná. Se zdravotní a ošetřovatelskou péčí jsou
nerozlučně spjaty: respekt k lidskému životu, důstojnost a lidská práva. Zdravotní péči je
třeba poskytovat bez ohledu na národnost, rasu, víru, věk, pohlaví, politické přesvědčení a
sociální postavení.
- Sestra poskytuje péči jednotlivci, rodině a společnosti a spolupracuje v tom i s
reprezentanty jiných oborů.
- Sestra chrání informace o osobních poměrech pacienta, považuje je za důvěrné a
svědomitě hodnotí, v jakém rozsahu a komu může tyto důvěrné informace předat.
- Sestra při poskytování péče respektuje životní hodnoty a obyčeje jednotlivce i jeho právo
na sebeurčení.
- Sestra přijímá osobní odpovědnost za svá rozhodnutí při ošetřování a za následné
chování.
- Sestra uplatňuje získané znalosti a řídí se individuální způsobilostí a schopností při
vyhledávání konzultace, při přijímání a předávání sesterské činnosti jiným.
- Sestra usiluje o nejvyšší možný standard ošetřovatelské péče v mezích možností dané
situace.
- Sestra spolupracuje s jinými profesionály zdravotní péče, uznává a respektuje jejich
přínos a vyvíjí úsilí o patřičnou úroveň morálních vztahů zdravotnického týmu.
- Sestra provádí zodpovědně indikovanou odbornou péči, ale odepře účast na jednání,
které odporuje etice či jejímu svědomí.
- Sestra na sebe klade při výkonu povolání vždy nejvyšší požadavky.
- Sestra má pro výkon své profese morální předpoklady a příslušné odborné znalosti a
využívá každé vhodné příležitosti k udržení a ke zvýšení profesionálních znalostí a
způsobilosti.
- Sestra svým příkladným chováním hraje velkou roli při zavádění žádoucích mravních
zásad a kritérií do ošetřovatelské praxe.
- Sestra se podílí prostřednictvím profesní organizace na vytvoření, uskutečňování a
zlepšování vhodných sociálních, ekonomických a pracovních podmínek v ošetřovatelství.
- Sestra se aktivně podílí na úsilí zdravotnictví chránit a uskutečňovat vysokou kvalitu
sesterské péče.
- Sestra se spoluobčany a ostatními zdravotníky zodpovědně podílí na iniciativním
uspokojování bio-psycho-sociálně-ekologických potřeb veřejnosti.
- Sestra se podílí na objektivní informovanosti veřejnosti v oblasti zdraví a všech aspektů,
které mohou zdraví ovlivnit.
- Sestra svým životním stylem ovlivňuje tradice a zvyky společnosti, v níž žije a pracuje.
Etický kodex České lékařské komory
Obecné zásady
1. Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se
zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho
konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.
2. Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu,
barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální
orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře.
3. Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S
vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve
svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 35 z 239
4. Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.
Lékař a výkon povolání
1. Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty
preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské
vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co
největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce).
2. Každý lékař je povinen v případech ohrožení života a bezprostředního vážného ohrožení
zdraví neodkladně poskytnout lékařskou pomoc.
3. Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohrožení a při katastrofách přírodní
nebo jiné povahy.
4. Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně
přetížen, nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a
pacientem. Je však povinen doporučit, a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v
pokračování léčby.
5. Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkon nebo spoluúčasti na něm,
který odporuje jeho svědomí.
6. Lékař nesmí předepisovat léky, na něž vzniká závislost, nebo které vykazují účinky
dopingového typu, k jiným než léčebným účelům.
7. Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost
a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem
lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium
nejsou přípustné.
8. U transplantací se lékař řídí příslušnými předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být
zneužito ke komerčním účelům.
9. Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou
případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven nebo když je to stanoveno
zákonem.
10.Lékař, který vykonává své povolání, je povinen odborně se vzdělávat.
11.Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou
nebo jinou formou. Ve všech případech je nutná přiměřená ochrana znemožňující změnu,
zničení nebo zneužití.
12.Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe.
13.Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a
jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně
neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody.
14. Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní
pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem
pacienta.
15. Lékař se podle svého uvážení účastní na prezentaci a diskusi medicínských témat na
veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských
rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch.
16. Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají
propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační
činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím
druhých osob.
17. Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických
zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod
přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 36 z 239
18.Lékař si má být vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí.
Lékař a nemocný
§3
1. Lékař plní vůči každému nemocnému své profesionální povinnosti. Vždy včas a
důsledně zajistí náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje.
2. Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k
hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného.
3. Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho
jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně
zodpovědnosti za své zdraví.
4. Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho
nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a
léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých
okolnostech, které během léčení mohou nastat.
5. Zadržení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je možné individuálně
v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař, pokud
nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky pacienta nebo osoby jemu blízké.
6. Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv
způsobem.
Vztahy mezi lékař
§4
1. Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní
chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence, s přiznáním práva na
odlišný názor.
2. Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí
podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných
lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným
způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů.
3. Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či
léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu
odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby.
4. Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to
vyžádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta.
Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je
povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory
lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému
názoru konzultanta.
5. Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen dočasně a
to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné
předpoklady.
Lékař a nelékař
§5
1. Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky vyškolenými v různých specializovaných
činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí
se přesvědčit, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto úkony
vykonávat.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 37 z 239
2. Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k
zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských
výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo
pracují v lékařských oborech a dalších osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud
není lékařsky zdůvodněných námitek.
Etický kodex České stomatologické komory
Etický kodex České stomatologické komory byl schválen na sjezdu, který se konal
v Churáňově v říjnu roku 1992. Autorem návrhu jsou Jan Podlipný a Václav Bednář. Kodex
je obsáhlý a definuje odborné kompetence stomatologů.
Preambule
Já, stomatolog, jsem se svobodně a dobrovolně zavázal řídit se, v duchu Hippokratovy
přísahy, těmito zásadami:
Budu vykonávat povolání zubního lékaře - stomatologa svědomitě a s plnou vážností. Své
jednání budu zaměřovat na zachování a obnovení zdraví svých pacientů. Budu dodržovat
zásadu úcty k lidskému životu, a ani pod nátlakem nepoužiji své odborné znalosti a um v
rozporu se zásadami lidskosti a úcty k člověku. Ze všech sil budu ochraňovat tradici a
vážnost lékařského povolání. Při jeho výkonu nebudu dělat rozdíly mezi občany z důvodů
národnostních, rasových, náboženského vyznání, politického přesvědčení a sociálního
postavení. Svým učitelům a kolegům budu prokazovat úctu a vážnost. Tyto zásady slibuji
dodržovat na svou stavovskou čest zubního lékaře - stomatologa.
Všeobecná ustanovení
1. Zubní lékaři - stomatologové vykonávající své povolání na území České republiky se
hlásí k plnění Etického kodexu zubních lékařů evropského společenství vydaného v květnu
1992 Liaison Committee for Dentistry in the EEC (Evropská hospodářská komise). Každý
zubní lékař - stomatolog, člen Komory, pokud využije při výkonu svého povolání práva
svobodného pohybu podle Ústavní listiny základních lidských práv, je povinen se
přizpůsobit řádům a předpisům lékařské komory hostitelské krajiny a dodržovat její pravidla,
včetně znalosti jazyka.
1. Stavovský řád Komory upravuje chování a jednání lékařů při výkonu jejich povolání
stomatologa i jejich vystupování na veřejnosti. Zavazuje každého člena Komory ho
dodržovat.
2. Porušení zásad Stavovského řádu Komory opravňuje vznést proti členu Komory podnět
pro zahájení disciplinárního řízení v souladu s Disciplinárním řádem Komory.
Kodex lékárníka
1. Lékárník slouží svou odbornou činností veřejnosti a je povinen poskytovat stejně kvalitní
péči každému občanu. Je povinen zdržovat se všech skutků nebo činností, které by
znevážily jeho postavení na veřejnosti.
2. Lékárník je povinen znát zdravotnické zákony a závazné předpisy pro výkon svého
povolání a dodržovat je.
3. Všichni lékárníci jsou povinni dodržovat profesionální tajemství (mimo případy určené
zákonem), nehovořit na veřejnosti o záležitostech pacientů, zejména o jejich zdravotním
stavu, o kterých se dozvěděli při výkonu svého povolání, a tyto skutečnosti nesdělovat
neoprávněným osobám.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 38 z 239
4. Lékárníkům, kteří jsou členy komory, je zakázáno vykonávat současně s lékárnickým
povoláním jakoukoliv komerční činnost, která je neslučitelná s důstojností jejich povolání.
5. Lékárník nesmí vstupovat do smluvních vztahů, které by jej omezovaly ve výkonu
svobodného lékárnického povolání.
6. Lékárník se nesmí zavazovat k tomu, že bude výlučně nebo přednostně nabízet nebo
vydávat určitá léčiva. Lékárník ani ostatní pracovníci lékárny nesmějí uzavírat žádná
obchodně právní ujednání nebo domluvy s lékaři nebo jinými osobami zabývajícími se
léčením a ošetřováním nemocných, kde by předmětem ujednání bylo přednostní dodávání
určitých léčiv, nasměrování pacientů nebo předpisů do určité lékárny.
7. Každý lékárník se musí zdržet veřejného i skrytého urážení a osočování svých kolegů i
ostatních zdravotnických pracovníků.
8. Lékárník musí veškerou lékárnickou činnost provádět s náležitou péčí a svědomitostí.
Dbá na to, aby veškeré činnosti byly prováděny v souladu s odbornou způsobilostí
pracovníků.
9. Lékárník se musí zdržet používání prostředků k získání pacienta metodami, které jsou
v rozporu s vážností jeho povolání. To platí i o způsobu propagace lékáren na veřejnosti. Je
zakázáno využívat prostředků nekalé soutěže při získávání pacienta nebo jiného
odběratele.
10.Lékárník musí hledět za všech okolností na to, aby částky účtované za jeho péči a
služby byly úměrné. Za neslučitelné s profesní morálkou se považují dohody nebo činnosti,
jejichž předmětem je spekulace se zdravím.
11. Lékárníci jsou povinni snažit se udržovat vzájemné vztahy důvěry s příslušnými orgány
státní správy a samosprávy.
12. Pokud to považuje objektivně za potřebné, je lékárník povinen vyzvat pacienta, aby se
obrátil se svými zdravotními problémy na lékaře.
13.Stálou povinností lékárníka je aktualizace a zvyšování vlastních odborných vědomostí.
Musí být schopen úroveň vlastního vzdělání prokázat.
14. Lékárník musí mít na zřeteli, aby jím poskytované informace a publicita byly pravdivé a
odpovídaly etice oboru. Lékárník se podílí na zdravotní výchově spoluobčanů.
15. Lékárník je povinen jednat spravedlivě se svými podřízenými a vyžadovat od nich
chování v souladu s etickým kodexem.
Etický kodex fyzioterapeuta
Služby fyzioterapeutů nesmějí být omezeny národností, rasou, vírou, barvou pleti,
politickým přesvědčením, sociálním statutem, pohlavím a sexuální preferencí, a to jak ze
strany fyzioterapeuta, tak i ze strany klienta, protože potřeba fyzioterapie je všeobecná.
Fyzioterapeut si musí být vědom své zodpovědnosti za zdraví klienta. Proto se zavazuje
neaplikovat takový léčebný postup, který by podle jeho znalosti mohl ohrozit zdraví klienta.
Pokud fyzioterapeutické výkony jsou výhradně profylaktické, výchovné nebo poradní
povahy, může je fyzioterapeut vykonávat na přímou žádost klienta.
Fyzioterapeut musí svojí profesionální činností předcházet vzniku distability.
Fyzioterapeut je povinen průběžně udržovat nejvyšší možnou úroveň svého vzdělání a
odbornosti.
Fyzioterapeut musí respektovat věk, kulturu a náboženské přesvědčení svých klientů.
V zájmu klienta spolupracuje fyzioterapeut s ošetřujícím lékařem a se svými kolegy
ostatních zdravotnických profesí.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 39 z 239
Fyzioterapeut je povinen dodržovat lékařské tajemství a držet v tajnosti osobní informace,
jež mu klient sdělí.
Nesmí mluvit o záležitostech klienta s nikým jiným, než s tím, kdo je spoluodpovědný za
péči o něj.
Fyzioterapeut je oprávněn si účtovat poplatky za své služby. Tyto poplatky musí být úměrné
nákladům a kvalitě poskytované péče. Klient musí znát výši poplatku předem.
Fyzioterapeut musí za všech okolností dodržovat standard profesionální a osobní etiky, což
činí jeho profesi důvěryhodnou. V případě porušení pravidel etického kodexu je
fyzioterapeut povinen osobně upozornit kolegu, jenž kodex porušil. Nedojde-li k nápravě, je
povinen informovat profesní organizaci.
V přítomnosti klientů neřeší problémy provozního, profesního a osobního charakteru.
Etický kodex byl vypracován v souladu s Etickým kodexem WCPT a byl schválen
výkonným výborem UNIFY dne 12. 6. 1992
Etický kodex Asociace klinických psychologů ČR
Etický kodex Asociace klinických psychologů slouží k ochraně klienta před poškozením v
důsledku nevhodně použitých psychologických postupů.
Je podkladem pro řešení sporných otázek, vzniklých ve vztahu klinického psychologa a
klienta, resp. klinického psychologa a jiného odborného pracovníka.
Etický kodex je závazný pro všechny členy Asociace klinických psychologů.
§ 1 obecné zásady
I. Povinností klinického psychologa – člena AKP (dále jen klinického psychologa) je pečovat
o duševní zdraví v nejširším slova smyslu a to u jednotlivce, rodiny a jiné skupiny v souladu
se zásadami lidskosti a v duchu úcty ke každému člověku, s ohledem na jeho důstojnost a
jedinečnost, bez jakékoliv diskriminace. Aktivity a zákroky, které by s tímto byly v rozporu,
nesmí přímo ani nepřímo iniciovat, či se na nich podílet.
II. Klinický psycholog je povinen znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon jeho
povolání a dodržovat je.
§ 2 klinický psycholog a výkon povolání
I. Klinický psycholog v rámci své odborné způsobilosti a v souladu s aktuálním stavem
poznání v psychologii svobodně volí a provádí ty preventivní, psychodiagnostické,
psychoterapeutické a rehabilitační úkony, které pro klienta považuje za nejvhodnější.
Nesmí doporučovat a provádět odborné úkony z důvodů zištných a v situaci vlastní
podjatosti.
II. Klinický psycholog má právo odmítnout péči o klienta z odborných, pracovních, nebo
osobních důvodů. V případě, že klienta odmítne, navrhne mu jinou formu péče.
III. Klinický psycholog je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se
dozvěděl v souvislosti s psychologickou činností a které se vztahují ke klientovi. Této
povinnosti jej může zbavit pouze klient, nebo jeho zákonný zástupce písemným
prohlášením. I v tomto případě je však klinický psycholog povinen zvážit zachování
mlčenlivosti, pokud je to v zájmu klienta. Smrt klienta nezprošťuje klinického psychologa
této povinnosti. Tím nejsou dotčena příslušná ustanovení trestního řádu a povinnost
vypovídat před orgány činnými v trestním řízení.
IV. Klinický psycholog, který vykonává své povolání, je povinen se dále odborně vzdělávat
tak, aby byl způsobilý poskytovat svou péči kvalifikovaně.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 40 z 239
V. Klinický psycholog je povinen při výkonu svého povolání vést a uchovávat řádnou
dokumentaci ve smyslu platných předpisů. Je povinen zabezpečit její ochranu před
eventuálně zničením, zcizením nebo zneužitím.
VI. Klinický psycholog je povinen adekvátně používat psychodiagnostické metody k
odbornému posouzení psychického stavu klienta. Je povinen zabránit jejich zneužití nebo
zveřejnění.
VII. Klinický psycholog je povinen věnovat patřičnou pozornost vyhotovení odborných
psychologických zpráv, posudků, potvrzení a doporučení. Údaje v nich obsažené musí
souhlasit se skutečností, být formulovány přesně a nedvojznačně a musí dostát formálním
nárokům.
VIII. Klinický psycholog má rozpoznat hranice svých kompetencí. V případě konfliktu zájmů
mají prioritu etické principy v zájmu klienta. Není etické využívat pracoviště, kde je
zaměstnán, pro získávání klientů pro vlastní soukromou praxi. Úvahy o finančním zisku
nesmí převažovat nad odbornými a humánními hledisky.
IX. Klinický psycholog by se měl zdržet všech nedůstojných aktivit, které se příčí vážnosti
psychologického povolání.
§ 3 klinický psycholog a klient
I. Klinický psycholog musí vykonávat své povolání podle svého nejlepšího vědomí a
svědomí a mít na paměti nejlepší prospěch svého klienta. Klientovi ručí za odpovědnou a
svědomitou péči. V případě potřeby předá informace o náležitých opatřeních, která
zdravotní a psychický stav klienta vyžaduje. Nestačí-li jeho kvalifikace, doporučí klienta do
péče jiného odborníka.
II. Klinický psycholog respektuje klienta jako rovnocenného partnera se všemi občanskými
právy a povinnostmi, včetně jeho zodpovědnosti za své zdraví.
III. Klinický psycholog je povinen srozumitelně informovat klienta, nebo jeho zodpovědného
zástupce o povaze problému, o zamýšlených odborných postupech, o prognóze a dalších
důležitých okolnostech. Nepříznivé informace citlivě zvažuje. Zdržení informací o nepříznivé
prognóze je záležitostí odborně podložené úvahy a svědomí klinického psychologa.
IV. Klinický psycholog nesmí jakýmkoliv způsobem zneužívat ve vztahu ke klientovi jeho
důvěru a závislost.
§ 4 vztahy mezi klinickými psychology a jinými odborníky
I. Klinický psycholog je povinen konstruktivně spolupracovat s těmi psychology a jinými
odborníky, kteří následně vyšetřují a léčí stejného klienta. Předává-li z odůvodněných příčin
klienta jinému odborníkovi, pak jej, po vydání klientova písemného souhlasu, může
informovat o dosavadním průběhu péče.
II. Klinický psycholog musí svoji práci vykonávat osobně. Zastupován může být jen dočasně
a to psychologem splňujícím potřebné odborné předpoklady.
III. Klinický psycholog spolupracuje se zdravotnickými, školskými a dalšími odborníky. Musí
respektovat jejich kompetenci a seznamovat se s jejich odbornými postupy.
5 Právní normy v ošetřovatelské etice
Naše jednání je ovlivnění tím, které činy jsou legalizovány, co je zákonem povoleno nebo
naopak, co je sankcionováno. Etika má k právnímu systému velmi blízký vztah. Některá
etická jednání jsou jištěna nejen eticky, jako právní norma, ale právně, jako zákon.
Legislativa, která řídí zdravotní péči, tj. zákony, vyhlášky, metodické pokyny stanoví
základní principy a podmínky péče. Morální povinnost přesahuje rámec norem právních.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 41 z 239
V případě, že se mi kolegyně svěří s něčím důvěrným a já tuto informaci budu šířit dál, tak
jsem většinou nepostižitelná právně, ale provinila jsem se morálně. Právní i morální normy
určují pravidla hry a stanoví mantinely, které tvoří určitý rámec, ve kterém se můžeme
správně nebo svobodně rozhodovat. Etika je původním základem práva, ale právo
představuje jen minimum etiky. Etika je normativní vědou, která vymezuje rozsah platnosti
etických zákonů, které nazýváme kodexy.
Zdravotnická dokumentace
Ve zdravotnické dokumentaci jsou zaznamenávány informace v písemné nebo elektronické
podobě v souladu s vyhláškou č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, která
nabyla účinnosti 1. 4. 2012. Zdravotnická dokumentace je rozdělena do tří forem, které se
vzájemně propojují a doplňují. Zdravotnická dokumentace vedená lékaři, dokumentace
ošetřovatelská, vedená sestrami a provozní dokumentace. Do lékařské dokumentace
zaznamenávají lékaři veškeré informace týkající se zdravotního stavu pacienta např. léky,
výsledky všech vyšetření. Ošetřovatelská dokumentace je vedena sestrou a vztahuje se
k péči o daného pacienta. Do dokumentace jsou zaznamenávány informace anamnestické,
plán ošetřovatelské péče, hodnocení ošetřovatelského plánu atd. Provozní dokumentace
zahrnuje fakta týkající se provozu zdravotnického zařízení, do kterého patří např. kniha
evidence návykových látek.
Existují různé způsoby vedení zdravotnické dokumentace. Jednotlivá zařízení zpracovávají
veškerou dokumentaci také počítačově. Každá samostatná část zdravotnické dokumentace
musí obsahovat osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro jeho identifikaci a také
označení zdravotnického zařízení, které ji vyhotovilo. Zápis v dokumentaci musí být veden
průkazně, pravdivě a čitelně, jak požaduje vyhláška a je průběžně doplňován a musí být
opatřen datem zápisu, identifikací a podpisem osoby, která zápis provedla. Nedostatečný je
tedy takový zápis, který je ukončen nečitelnou parafou lékaře nebo sestry, kdy s odstupem
času není možné zjistit, kdo zápis provedl. Pokud se provádějí úpravy nebo opravy v
dokumentaci, musí být provedeny tak, aby původní záznam byl čitelný, a musí být jasné,
kdo a kdy záznam opravil. Proto je nevhodné přelepování, které by mohlo mít za následek
nejasnosti například v dokumentaci, která se týká podávání a skladování návykových látek.
Zdravotnická dokumentace v elektronické podobě
V případě zdravotnické dokumentace vedené v elektronické podobě je každý záznam do
zdravotnické dokumentace opatřen elektronickým podpisem.
Technické prostředky pro vedení zdravotnické dokumentace v elektronické podobě zaručí:
a) zabezpečení výpočetní techniky softwarovými a hardwarovými prostředky před
přístupem neoprávněných osob ke zdravotnické dokumentaci
b) vedení evidence všech přístupů ke zdravotnické dokumentaci včetně jejich oprav, změn
a mazání
Pořizování fotodokumentace
Fotodokumentace slouží pro přesné uchovávání dat a jejich vyhodnocení. Jedná se o
významný prostředek ve vedení ošetřovatelské dokumentace. Široké využití má
fotodokumentace v léčení chronických ran, dekubitů, popálenin, kde se zaznamenává
proces jejich hojení. Velký význam má fotodokumentace v případě, že se jedná o podezření
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 42 z 239
na syndrom CAN – syndrom týraného dítěte. Vypracování je možné jen verbálním nebo
písemným souhlasem pacienta. Při zhotovování fotodokumentace je nutné dodržovat
základy etiky a brát zřetel i na celkový stav pacienta. Fotodokumentaci může provést pouze
pověřený zdravotnický pracovník.
Materiál se stává součástí zdravotnické dokumentace. (ZÁMOSTNÁ, 2009).
Záznam o souhlasu s poskytováním informací
Záznam o souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce s poskytováním informací o
zdravotním stavu pacienta obsahuje:
a) určení osob, kterým lze informace sdělit, popřípadě určení osob, kterým informace sdělit
nelze,
b) rozsah informace, kterou lze sdělit,
c) sdělení, zda má určená osoba nebo osoby právo nahlížet do zdravotnické dokumentace
vedené o pacientovi a právo na pořízení její kopie nebo výpisu,
d) sdělení, zda má určená osoba nebo osoby právo vyslovit souhlas nebo nesouhlas s
poskytnutím zdravotních služeb pacientovi, pokud tak nemůže učinit sám pacient,
e) sdělení, jakým způsobem mohou být informace poskytovány (například písemně, ústně,
telefonicky, faxem, e-mailem, SMS), včetně odpovídajícího kontaktního spojení,
f) místo, datum a podpis pacienta nebo zákonného zástupce a podpis zdravotnického
pracovníka, který záznam zpracoval.
Nahlížení do zdravotnické dokumentace
Nahlížení do zdravotnické dokumentace, pořizování jejích výpisů nebo kopií vyplývá
ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování
(zákon o zdravotních službách), který mimo jiné upravuje práva a povinnosti
pacientů, poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotnických pracovníků při
poskytování zdravotních služeb.
§ 65
(1) Do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou v přítomnosti zaměstnance
pověřeného poskytovatelem nahlížet, pořizovat si její výpisy nebo kopie
a) pacient nebo zákonný zástupce pacienta; do záznamů autorizovaných psychologických
metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky může pacient nebo zákonný
zástupce pacienta nahlížet nebo si pořizovat výpisy nebo kopie pouze v rozsahu záznamu
popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace
výsledků testů,
b) osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem pacienta, pěstoun nebo jiná
pečující osoba; v případě záznamů autorizovaných psychologických metod a popisu léčby
psychoterapeutickými prostředky se postupuje podle písmene a),
c) osoby blízké zemřelému pacientovi v rozsahu stanoveném v § 33 odst. 4; postupy podle
písmene a), b) nebo c) nesmí narušit poskytování zdravotních služeb.
(2) Do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou bez jeho souhlasu nahlížet,
jestliže je to v zájmu pacienta nebo jestliže je to potřebné pro účely vyplývající z tohoto
zákona nebo jiných právních předpisů, a to v nezbytném rozsahu,
a) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání a jiní odborní pracovníci v přímé
souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, kteří jsou zaměstnanci poskytovatele, a
další zaměstnanci poskytovatele v rozsahu nezbytně nutném pro výkon povolání, a dále z
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 43 z 239
důvodu splnění úkolů podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů a při hodnocení
správného postupu při poskytování zdravotních služeb,
b) osoby podílející se na výkonu působnosti příslušného správního orgánu v souvislosti s
přezkoumáním lékařského posudku podle jiného právního předpisu,
c) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání
1. pověřené příslušným správním orgánem vypracováním odborného stanoviska k návrhu
na přezkoumání lékařského posudku,
2. pověřené příslušným správním orgánem, který převzal podle tohoto zákona
zdravotnickou dokumentaci, pořizováním výpisů nebo kopií zdravotnické dokumentace pro
zajištění návaznosti zdravotních služeb o pacienta,
d) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které se podílejí na výkonu
působnosti správních orgánů, oprávněné k výkonu kontroly v rozsahu jejich pověření podle
tohoto zákona nebo jiných právních předpisů a pověřené osoby se způsobilostí k výkonu
zdravotnického povolání přizvané ke kontrole v rozsahu jejich pověření,
e) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání pověřené zdravotními
pojišťovnami k provádění činností v rozsahu stanoveném zákonem o veřejném zdravotním
pojištění,
f) zdravotničtí pracovníci příslušní podle jiných právních předpisů k posuzování zdravotního
stavu pro účely sociálního zabezpečení, zejména nemocenského nebo důchodového
pojištění, státní sociální podpory, zaměstnanosti, sociálně-právní ochrany dětí, sociálních
služeb, pomoci v hmotné nouzi a úrazového pojištění,
g) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání pověřené Státním ústavem pro
kontrolu léčiv, oprávněné k výkonu kontroly podle tohoto zákona nebo jiných právních
předpisů v rozsahu stanoveném těmito právními předpisy,
h) osoby podílející se na evidenci údajů nebo na kontrole sdělování údajů do Národního
zdravotnického informačního systému podle tohoto zákona,
i) soudní znalci ve zdravotnických oborech a osoby se způsobilostí k výkonu
zdravotnického povolání, které byly pověřeny vypracováním znaleckého posudku
znaleckým ústavem poskytovatelem nebo zdravotnickým pracovníkem, v rozsahu
nezbytném pro vypracování znaleckého posudku pro potřebu trestního řízení nebo pro
řízení před soudem podle jiných právních předpisů,
j) lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v rozsahu stanoveném jiným právním
předpisem,
k) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které jsou zaměstnanci orgánů
ochrany veřejného zdraví, při výkonu státního zdravotního dozoru,
l) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání provádějící hodnocení kvality a
bezpečí podle tohoto zákona a osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání
provádějící externí klinické audity lékařského ozáření podle zákona o specifických
zdravotních službách.
Literatura:
Česko. 2011. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních službách a podmínkách
jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In Sbírka zákonů České republiky. 2011,
částka 131, s. 4749-4767 . Dostupný z WWW: http:// aplikace mvcr.cz/sbirkazakonu/GetAll.aspx.
ISSN 1211- 1244.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN
978-80-247-2069-2.
PRAVDA NA NEMOCNIČNÍM LŮŽKU. [online]. Pravidla na nemocničním lůžku [cit. 2012-
02-12]. Dostupné na: http://www.stezen.cz/html/stezen/casopis/1999/01/1999_1_04.html
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 44 z 239
ŠITINA, J. Zdravotnická dokumentace z pohledu populace ČR v roce 2006. Praha, 2006.
69 s. Bakalářská práce (Bc.). Univerzita Karlova v Praze, 1. Lékařská fakulta,
Zdravotnická technika. [cit. 2012-02-12 ]. Dostupný na:
http://ukb.lf1.cuni.cz/diplomky/bpsiti06.pdf
ZÁMOSTNÁ, B. Komplexnost a úplnost vedení ošetřovatelské dokumentace ve
zdravotnickém zařízení. České Budějovice, 2009. 67 s. Bakalářská práce (Bc.). Jihočeská
univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta. [cit. 2012-01-12]. Dostupný
na: http://theses.cz/id/romd8f/downloadPraceContent_adipIdno_13139
5.1 Dodržování povinné mlčenlivosti
Povinná mlčenlivost
Povinností všech zdravotnických pracovníku je nejen dobrá znalost v oboru, ale také
znalost právních dokumentů a etických kodexů. Lékařské tajemství odedávna upevňuje
důvěru mezi lékařem a pacientem, ale i mezi pacientem a ostatními zdravotnickými
pracovníky. Zákaz porušování lékařského tajemství obsahují téměř všechny kodexy.
Právní předpisy ukládají zdravotnickému personálu povinnost dodržování povinné
mlčenlivosti o všech informacích, které nabyl v průběhu svého zaměstnání ohledně
pacientů.
5.2 Poskytování informací pacientovi o zdravotním stavu
Pacient má plné právo být informován o svém zdravotním stavu, což znamená, že
informace dostane včetně vysvětlení a to v takové formě, aby mohl vysvětlení porozumět a
podle toho se svobodně rozhodnout o krocích své další léčby. Když si uvědomíme, že do
dokumentace nejsou většinou zahrnovány pouze chorobopisy a záznam o anamnéze, ale i
výsledky laboratorních vyšetření, rentgenové, ultrazvukové a jiné odborné snímky, je jasné,
že pouhé nahlížení pacienta do své dokumentace nemůže nahradit vysvětlení profesionála,
v případě, že tedy profesionál sám není pacientem. Tento systém je postaven na
oboustranné důvěře mezi pacientem a jeho praktickým lékařem, kterého si sám a
dobrovolně zvolil. Pacient má ze zákona právo na veškeré informace, ale současně je
povinností lékaře pacienta nepoškodit.
Tato povinnost vyplývá ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a
podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), který mimo jiné
upravuje práva a povinnosti pacientů, poskytovatelů zdravotních služeb a
zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotních služeb.
Informace o zdravotním stavu pacienta a o navržených zdravotních službách
§ 31
(1) Poskytovatel je povinen
a) zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o
svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho
změnách (dále jen „informace o zdravotním stavu“),
b) umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k
jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně
zodpovězeny.
(2) Informace o zdravotním stavu podle odstavce 1 obsahuje údaje o
a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládaném vývoji,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 45 z 239
b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu,možných důsledcích a rizicích navrhovaných
zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů,
c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích
pro pacienta,
d) další potřebné léčbě,
e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav a možnosti
1. vzdát se podání informace o zdravotním stavu podle § 32 a
2. určit osoby podle § 32 a 33 nebo vyslovit zákaz o podávání informací o zdravotním stavu
podle § 33.
Informace o zdravotním stavu je pacientovi sdělena při přijetí do péče a dále vždy, je-li to s
ohledem na poskytované zdravotní služby nebo zdravotní stav pacienta účelné.
(3) Informaci o zdravotním stavu podává ošetřující zdravotnický pracovník způsobilý k
poskytování zdravotních služeb, kterých se podání informace týká; ošetřující zdravotnický
pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace
podána.
(4) Informace o zdravotním stavu se nepodá pacientovi, který v důsledku svého
zdravotního stavu není schopen poskytované informace vůbec vnímat.
(5) Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům,
právo na informace o zdravotním stavu a právo klást otázky náleží zákonnému zástupci
pacienta a pacientovi, je-li k takovému úkonu přiměřeně rozumově a volně vyspělý.
(6) Jestliže to zdravotní stav nebo povaha onemocnění pacienta vyžadují, je poskytovatel
oprávněn sdělit osobám, které budou o pacienta osobně pečovat, informace, které jsou
nezbytné k zajištění této péče nebo pro ochranu jejich zdraví.
§ 32
(1) Pacient se může vzdát podání informace o svém zdravotním stavu, popřípadě může
určit, které osobě má být podána. Záznam o vzdání se podání informace o zdravotním
stavu a určení osoby, které má být informace o zdravotním stavu podána, je součástí
zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi; záznam podepíše pacient a zdravotnický
pracovník. K vzdání se podání informace o zdravotním stavu se nepřihlíží, jde-li o
informaci, že pacient trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může
ohrozit zdraví nebo život jiných osob.
(2) Informace o nepříznivé diagnóze nebo prognóze zdravotního stavu pacienta může být v
nezbytně nutném rozsahu a po dobu nezbytně nutnou zadržena, lze-li důvodně
předpokládat, že by její podání mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. Podle
věty první nelze postupovat v případě, kdy
a) informace o určité nemoci nebo predispozici k ní je jediným způsobem, jak pacientovi
umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu,
b) zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí,
c) pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl zajistit osobní
záležitosti.
(3) Poskytovatel může v nezbytném rozsahu zadržet informaci o zdravotním stavu
nezletilého pacienta jeho zákonnému zástupci, pěstounovi nebo jiné pečující osobě v
případě podezření, že se tato osoba podílí na zneužívání nebo týrání nebo ohrožování
zdravého vývoje tohoto nezletilého pacienta, lze-li předpokládat, že poskytnutím této
informace by mohlo dojít k ohrožení pacienta. Obdobně se postupuje, jde-li o pacienta
zbaveného způsobilosti k právním úkonům.
§ 33
(1) Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho
zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 46 z 239
dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu
stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto dokumentů a zda mohou v případech podle §
34 odst. 7 vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb. Pacient
může určit osoby nebo vyslovit zákaz poskytovat informace o zdravotním stavu kterékoliv
osobě kdykoliv po přijetí do péče, rovněž může určení osoby nebo vyslovení zákazu
poskytovat informace o zdravotním stavu kdykoliv odvolat. Záznam o vyjádření pacienta je
součástí zdravotnické dokumentace o něm vedené; záznam podepíše pacient a
zdravotnický pracovník. Součástí záznamu je rovněž sdělení pacienta, jakým způsobem
mohou být informace o jeho zdravotním stavu sdělovány.
(2) Zákaz podávání informací o zdravotním stavu vyslovený pacientem se nepoužije na
podávání informací, popřípadě na sdělování údajů, které mohou být sděleny bez souhlasu
pacienta podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů.
(3) Jde-li o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby podle
odstavce 1, mají právo na informace o jeho aktuálním zdravotním stavu a na pořízení
výpisů a kopií zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi osoby blízké. Pokud pacient
dříve vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým,
lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví
nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
(4) Osoby blízké zemřelému pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem, mají
právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, a informace o výsledku
pitvy, byla-li provedena, včetně práva nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o jeho
osobě nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a pořizovat z nich
výpisy nebo jejich kopie. Pokud zemřelý pacient za svého života vyslovil zákaz sdělovat
informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám
podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další
osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.
(5) Právo na informace o zdravotním stavu pacienta, a to pouze v nezbytném rozsahu, mají
rovněž osoby, které s pacientem přišly do styku a tyto informace jsou rozhodné pro ochranu
jejich zdraví.
Sdělení pravdy nemocnému
Sdělit pravdu nemocnému o povaze jeho vážné nebo nevyléčitelné nemoci je otázka
závažná, opakovaně řešená a nikoli jednoznačně zodpověditelná.
Začátkem tohoto století zavládlo pravidlo tak zvaného milosrdného oklamání. Soudilo se,
že nesdělí-li lékař nemocnému diagnózu závažné a zhoubné nemoci, ušetří jej psychické
trýzně. Ve změněných podmínkách moderní medicíny a s respektem ke kodexu práv
nemocného i ke svobodě člověka se zejména západní autoři kloní k zásadě pravdu říkat a
to v plném znění, zpravidla ihned po definitivním stanovení diagnózy.
Tradiční přístup našeho zdravotnictví k vážně, chronicky a zejména nevyléčitelně
nemocným je právě opačný a lze jej charakterizovat jako pravdu zakrývající, uplatňujeme
tedy převážně praxi dogmatu milosrdné lži. Milosrdná lež někdy vyhovuje, často je však
překážkou nejen konstruktivního rozhovoru nemocného s lékařem, ale především
smysluplného života.
Nemocný má právo na autentický rozhovor, ve kterém lékař nemusí říci všechno, ale to co
řekne, musí být pravda. Najít střední cestu, najít vhodnou formu je obtížné. Problém volby
určitého postupu, metody a konečně slov je profesionální a osobnostní problém lékaře.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 47 z 239
Nemocný se zpravidla k pravdě protrpí a pochopí ji. Staré české přísloví říká, že nemoc si
člověka připraví. Nesdělit pravdu ve chvílích, kdy je nemocnému „zcela jasno“, znamená
posilovat v něm nedůvěru a strach z další léčby i z bezprostřední budoucnosti. Každý
zkušený lékař potvrdí, že milosrdnou lež mohou oba zúčastnění partneři akceptovat pouze
do určité míry, respektive do určité doby.
U nás je rozhodnutí informovat či neinformovat pacienta o závažnosti jeho zdravotního
stavu ponecháno výlučně na volbě lékaře. Míra informovanosti má být vhodná, přiměřená
a zejména nemá pacientovi přitížit. Většina lékařů dosud praktikuje milosrdné oklamání
nemocného, tradičně a dokonce v rozporu se zákonem je informována rodina. Rodinní
příslušníci totiž mají být informováni až po souhlase nemocného a nikoli ve větším rozsahu,
než postižený sám. Praxe je nicméně přesně opačná a je realizována i přijímána s takovou
samozřejmostí, že mnoho lidí ani neví, že je protizákonná. S odkazem na humanitu
milosrdné lži však mnoho lékařů lpí na uvedeném postupu, a to i za situací kuriózních,
například když si pacient přečetl chorobopis. Je nutné si přiznat, že úporné lpění na
milosrdné lži je někdy vyvoláno neochotou nebo neschopností profesionálů převést hovor
do poloh pravdy.
Vhodné je připravit schéma vysvětlení nemoci, které je pro laika pochopitelné. Problémy,
jak zacházet s emočně nabitými slovy, zejména názvy diagnóz, jsou celosvětové. Sdělit
pravdu nemusí nutně znamenat chorobu pojmenovat. Rozhodne-li se lékař sdělit pravdu
bez výslovného názvu choroby, nebo s krycí diagnózou, pak je možné doporučit určitou
gradaci slov, která na konci tápání vyvrcholí výrokem „dlouhodobá, popřípadě nevyléčitelná
nemoc“. Bezpodmínečně je nutné zajistit, aby všichni členové ošetřujícího týmu používali
zhruba stejných argumentů i vysvětlení a podobných, vzájemně se doplňujících, ale nikdy si
odporujících konstatování. Znát techniku komunikace, zvlášť obsahové i hlasové formy
sdělení je podmínkou profesionálního pojetí, jak pravdu říkat. I když se blýská na lepší časy
a výuka komunikativních metod je zařazována do studia na zdravotních školách a
lékařských fakultách, přec jen bude ještě chvíli trvat, než ošetřující všech profesních
kategorií zvládnou elementární i speciální formy psychologické pomoci. Dosud převažuje
na jejich straně úzkost a konverzace s nemocným na jakékoli závažné téma je briskně či
naivně odmítána.
Kdy pravdu sdělit
S ohledem na tradici, s respektem k současné české praxi a především úctě před životem
konkrétního pacienta je vyloučena možnost sdělovat pravdu ihned při zjištění závažného
nálezu nebo při jeho definitivním potvrzení. Psychická odezva prožívání nemoci má určitou
zákonitost a není tedy vhodné volit čas ke sdělení libovolně. Obecně se má za to, že ke
konci fáze tápání, tedy tehdy, kdy si nemoc člověka připraví. Mimořádnou pozornost je
třeba věnovat těm nemocným, jimž je nutné bez ohledu na fázi psychického prožívání sdělit
pravdu ihned prostě proto, že výkon, či terapie nesnesou odklad, a kde z ryze
medicínských důvodů hrozí nežádoucí prodlení. Sdělení pravdy není vrcholný akt
vzájemného vztahu lékaře a nemocného. Je to bezesporu obtížný okamžik, který je nikoli
koncem, ale začátkem vzájemného vztahování se za situace nouze jednoho z nich. Setkání
lékaře a pacienta v mezích pravdivosti musí být vnitřním aktem, nikoli vnějším úkolem.
Kdo má pravdu sdělit
U nás má osoba lékaře tradičně vysoký kredit a právě proto by měl pravdu sdělovat
ošetřující lékař. S tím koreluje i stávající právní norma: lékař je jediným profesionálem, který
nese za pacienta plnou právní odpovědnost. Vzhledem k zvláštnosti vztahu nemocný –
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 48 z 239
lékař je však možno doporučit, aby následný hovor navazující na sdělení závažného
charakteru převzal klinický psycholog. Psycholog je však dosud na našich odděleních
osobou relativně vzácnou a jeho role bývá zatím, zejména ze strany lékařů, přijímána jako
konfliktní, jakoby nadbytečná. Důvodem je patrně zkušenost, že chybí tradice a vymezení
nároků i odpovědnosti klinického psychologa.
Kde pravdu sdělit
Zkušeností v tomto směru nemáme nazbyt, a pokud nějaké máme, pak většinou ze zážitků
diagnóz nevhodně sdělených. Na příklad při vizitě přede dveřmi, na chodbě v letu, nebo ji
pacienti vyrozuměli z rozhovoru dvou lékařů diskutujících nad lůžkem nemocného, nebo na
doslech od něho.
Rozhovor závažného charakteru by měl pokud možno probíhat v hovorně, nebo v takovém
nemocničním pokoji, který není přeplněn přístroji, nástroji a skříněmi s léky a který tedy spíš
vzdáleně připomíná útulnost obývacího pokoje a neděsí odcizenou zdravotnickou
technikou. Sdělení by měl poskytnout ošetřující lékař. Pacient má být vyzván, aby se
pohodlně posadil, rovněž lékař má zaujmout pozici vsedě.
V takovémto rozhovoru mezi čtyřma očima by oba aktéři neměli být rušeni, a to ani
telefonem, ani vstupy jiných zdravotníků. Vlastní rozhovor nemusí být dlouhý, lékař se
omezí na podstatné. Hovoří v krátkých větách a srozumitelně. Doba vhodná pro takové
sdělení je odpoledne. Dopoledne žije nemocnice svým rytmem a čas je intenzívně zaplněn
odbornými výkony. Večerní čas není vhodný, neboť spánek bývá střídán usilovným
přemýšlením, naplněným obavami o vlastní osud. V souhlase s požadavkem nezůstat s
pravdou sám, je právě rané odpoledne vhodné, neboť lékař, který sdělil pravdu, může být
vystřídán. Vítaná je bezprostřední návštěva nejbližších z rodiny, přátel a podobně, v jejich
blízkosti je možné ještě jednou vše probrat.
Záporné stanovisko pacienta, psychiatrická diagnóza či psychotická epizoda v minulosti
vždy nabádají k opatrnosti či konsiliárnímu posouzení a mohou být důvodem k redukci či
nesdělení pravdy. Legislativa dává lékaři možnost, aby podle svého zvážení i v některých
dalších případech upustil od strategie pravdivé informace. V takových případech však NE
musí být náležitě zdůvodněno. Informace rodinným příslušníkům by měly být podávány
obezřetně, zpravidla po souhlasu nemocného, nikoli ve větším rozsahu. Už vůbec ne
telefonicky. Platí zásada, že první, kdo má být informován, je nemocný. Výjimky jsou však
možné a nutné, například u pacienta v bezvědomí.
Pamatujme na to, že sdělení pravdivých informací není vyvrcholením vztahu lékař a
pacient. Často teprve s vyslovením obávaného se otevře prostor pro dlouhodobou a
smysluplnou spolupráci, ve které lékař, či zdravotní sestra pomáhají nemocnému snášet
trýzeň choroby a psychickou nerovnováhu.(Štěpánková, 1999).
Nejnebezpečnější je ta lež,
ve které jsou obsažena zrnka pravdy.
staré francouzské přísloví
Co pacientovi sdělit?
Problémem je, zda pacientovi sdělit diagnózu nebo nepravdivé sdělení může mít několik
dalších forem, např. pravda situační, pravda o nemoci.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 49 z 239
Pravda o nemoci
Diagnostická pravda
Sdělení diagnózy, které laik nerozumí, chce jí ale vědět, protože si z ní odvodí další pravdy.
To znamená, co pro něj bude konkrétní nemoc znamenat. Jaká omezení nastanou v jeho
běžném životě a jaká ho čeká budoucnost při sdělování diagnostické pravdy je potřeba
pamatovat na vysvětlení.
Prognostická pravda
Zde nejde zatajit, že je situace vážná, nemocnému je třeba zdůraznit, že i zde je možné
mnohé podniknout. Každý má právo vědět, jaký je jeho zdravotní stav a jaká je jeho
prognóza a má právo na naději.
Kontraindikace pravdy
Pacientovo negativní stanovisko, pacient si nepřeje znát pravdu. Každý člověk o své
nemoci nějakým způsobem ví, a nějakým způsobem ji přijímá. Záporný postoj pacienta,
psychiatrická diagnóza vedou k opatrnosti při sdělování pravdy. Legislativní opatření dávají
lékaři i zdravotnickým pracovníkům možnost upustit od sdělování pravdivé informace o
zdravotním stavu. Je možné sdělovat pravdu omezeně nebo postupně.
Většina pacientů o své nemoci ví, ale nepřeje si o ní s nikým hovořit. Zásadou však je, aby
o své nemoci byl první informován pacient a po té až rodinní příslušníci. Výjimkou jsou
pacienti v bezvědomí a děti.
Poškození pacienta zdravotníkem
Mezi zdravotnickými pracovníky se najdou jedinci, kteří jako v každé jiné profesi jsou
nezodpovědní a na nemocného působí škodlivě. Negativní působení má velmi širokou
škálu. Jevy, které souvisí se škodlivým působením zdravotníků na pacienty, mají svoji
odbornou terminologii.
Iatropatogenie – poškození lékařem
iatros – lékař
gennam- tvořit
Podstatné jméno Iatrogenita znamená působení lékaře. Výraz iatropathogenia se používá
pro poškození pacienta lékařem. Výraz, který signalizuje negativní děj.
Jde o označení pro preventivní diagnostický nebo terapeutický postup lékaře, který má za
následek poškození zdraví nemocného.
Sororigenie- základ slova není řecký, ale latinský, soros = sestra, druhá část slova je řecká
– genie. Na pacienty mohou negativně působit i sestry.
Egrotogenie – poškození pacientem
Informace, které pacient získává, nejsou jen od sester nebo lékařů. Zdrojem informací
mohou být i spolupacienti, kteří mnohou informovat nepřesně, neúplně a pacienta šokovat.
Pro negativní působení spolupacientů se používá termín – aegrotus (churavý člověk).
Základ slova není opět řecký, ale latinský. Výraz egrotogenie byl utvořen k termínu
iatrogenie.
Iatraliptagenie – poškození léčitelem
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 50 z 239
V dřívějších dobách se lidé svěřovali do rukou léčitelé a není tomu jinak i dnes. V mnoha
případech léčitelé ohrožují zdraví i psychiku nemocného. Výraz pro mastičkáře – iatralipta,
spolu se slovem gennam vytváří termín pro poškození léčitele
Nedbalost ze strany zdravotníka
Jedná se porušení opatrnosti při výkonu některé činnosti a nedodržení postupu lege artis,
zvolení jiných postupů než jsou obvyklé nebo zvolení postupů, které nejsou v kompetenci
daného zdravotnického pracovníka.
Rozlišuje se:
Vědomá nedbalost, kdy si zdravotník uvědomuje, že svým jednáním může pacientovi
způsobit jisté následky, spoléhá však nato, že pravděpodobnost je malá, a že se nic
nestane.
Nevědomá nedbalost, kdy zdravotnický pracovník neví, že může k následkům dojít a
svým jednáním pacienta poškodí. Vzhledem ke vzdělání a okolnostem by o možných
rizicích měl vědět.
Malpractice
Chyby v práci zdravotníka lze označit rozdílnými názvy.
Striktně právnický význam- zanedbání povinné péče při výkonu povolání
Volnější význam- málo pečlivé až lajdácké vykonávání určité činnosti, které vede k
poškození pacienta.
Typy poškození pacienta:
K poškození pacienta může dojít ve třech rovinách. V rovině tělesné, psychické a ke
kombinovanému poškození.
Tělesné poškození – somatické. Jedná se např. o zvýšenou dávku radioaktivního záření
při použití rentgenového vyšetření, poškození léky.
Psychické poškození – debata nad nemocným, aniž je mu cokoliv vysvětleno, např.
debata operačním zákroku. Nemocný je poškozen nevhodným sdělením o své diagnóze, je
mu podána nesprávná informace. Jsou mu poskytnuty nepodložené a neověřené závěry o
chorobě.
Kombinované poškození – došlo k současnému tělesnému poškození i narušení psychiky
např. zbytečně ordinovaná vyšetření zatěžují pacienta somaticky a zároveň nasazení
terapie bez bližšího vysvětlení.
Poškození se týká všech pacientů, bez rozdílu diagnózy, pohlaví, věku, fáze vývoje nemoci.
U psychického poškození jsou nejvíce postiženy děti, dospívající, staré osoby těhotné ženy
osoby handicapované, osoby těžce nemocné a osoby nevyléčitelně nemocné.
6. Etická dilemata
„Právě od našich umírajících pacientů se učíme poznávat pravé hodnoty života.
Kdybychom byli schopni dosáhnout stádia přijetí již v mládí, prožili bychom mnohem
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 51 z 239
smysluplnější život, dokázali bychom se radovat z maličkostí a jistě bychom měli i jiný
žebříček hodnot.“
E. Kubler-Rossová
Smrt znamená nezvratný zánik jedince, zánik života. Je chápána jako událost osobního,
medicínského, právního, občanského a filozofického významu.
Klinická definice smrti je definována nezvratnou zástavou srdeční činnosti a dýchání
s následným a nezvratným zánikem všech mozkových funkcí. Důsledkem je nezvratné
ukončení základních životních funkcí metabolických a homeostatických.
Známky smrti dělíme:
Nejisté - srdeční zástava, zástava dýchání, ztráta zornicových a rohovkových reflexů.
Jisté – které dále dělíme na:
1. Fyzikální: posmrtná bledost, posmrtné chladnutí, posmrtné skvrny.
2. Chemické: posmrtné tuhnutí těla, posmrtný rozklad, posmrtné srážení krve.
V posledních letech nastal velký rozvoj v resuscitační léčbě, která dokáže nahradit do jisté
míry tři ze čtyř základních životních funkcí tj. dýchání, krevní oběh homeostázou
vnitřního prostředí, kromě mozkové činnosti.
V běžném životě je umírání chápáno jako závěrečná životní etapa.
Umírání i smrt má v životě člověka své přirozené místo. Smrt patří nejen k životu, ale patří i
do života. V minulých dobách se v průběhu svého života člověk na svou smrt připravoval.
Prostřednictvím smrti jiných lidí poznával i svou smrt (Haškovcová, 1990, s. 360).
Literatura:
BUŽGOVÁ, R. Etika ve zdravotnictví. Vydání 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008.
ISBN 978-80-7368-501-0.
GOLDMANN, R., CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého v Olomouci: 2004. ISBN 978-80-244-0907-0.
HAVLÍČKOVÁ, J. Hospic a paliativní péče v životě nevyléčitelně nemocných. Brno, 2008.
68 s. Bakalářská práce (Bc.). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav
pedagogických věd. [cit. 2012-03-12 ]. Dostupný na:
http://is.muni.cz/th/179537/ff_b/Text_prace.doc
HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek o etice. 1. vyd. Brno: IDPVZ, 2000. 46 s. Edice: Ediční řada –
Praktické příručky pro sestry. ISBN 978- 80-7013-310-4.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. rozšířené vydání. Praha: Galén, 2002. 272 s. ISBN
978- 80-7262-132-7.
HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie Nauka o mírání a smrti. Praha: Galén, 2007. 122 s. ISBN
978-80-7262-471-3.
Charta práv umírajících [online]. [cit. 2010-5-10]. Dostupný na:
http://www.umirani.cz/charta-prav-umirajicich.html
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007.164 s. ISBN
978-80-247-2069-2.
LEŇOVÁ-BUREŠOVÁ, E. Pohřební rituály – jejich psychologický význam pro pozůstalé.
Brno, 2007. 47 s. Bakalářská práce (Bc.). Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních
studií. [cit. 2013-03-12]. Dostupný na: http://s.muni.cz/th/181706/fss./181706
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 52 z 239
PRAVDA NA NEMOCNIČNÍM LŮŽKU [on line]. Pravidla na nemocničním lůžku [cit. 2012-
02-12]. Dostupné na: http://www.stezen.cz/html/stezen/casopis/1999/01/1999_1_04.html
ZÁMOSTNÁ, B. Komplexnost a úplnost vedení ošetřovatelské dokumentace ve
zdravotnickém zařízení. [online]. České Budějovice, 2009. 67 s. Bakalářská práce (Bc.).
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta. [cit. 2012-01-12].
Dostupný na: http//theses.cz/id/romd8f/downloadPraceContent_adipIdno_13139
6.1 Etické aspekty umírání a smrti
Umírání dříve a dnes
Lidé umírali většinou doma v přítomnosti svých blízkých. Umírání mělo po staletí stejný
scénář. Pečovat o umírajícího bylo samozřejmostí. Také nemocný věděl, co se bude dít, až
přijde jeho čas. Akceptovat smrt a poznávat roli, kterou budou hrát, jako doprovázející
osoba se učily i děti. V dnešní době umírají lidé spíše v institucionálních zařízeních, kde jim
je dopřán standardní ošetřovatelský komfort. Umírajícím je sice poskytována potřebná
péče, dominantní je ale prakticismus a profesionalita. Stinné stránky institucionálního
modelu jsou zřejmé a jejich společným jmenovatelem je chladná profesionální péče“
(Haškovcová, 2000, s. 31).
Sociální umírání
Haškovcová používá pojem sociální umírání, kterým označuje stav, kdy člověk sice žije, ale
je vyvázán ze sociálních vazeb a interpersonálních vztahů, kdy je odtržen od všeho
lidského a nelze jej vrátit do kontextu společnosti. Cílem všech snah je nedopustit, aby
člověk nezemřel dřív psychicky a sociálně, než fyzicky.
Člověk by neměl zůstat v umírání sám
Umírající, kteří nejsou schopni obvyklé komunikace a jeví se svému okolí neteční, svou
situaci prožívají. Proto je prvotní chtít pomoci a lidsky se angažovat.
V období blížící se smrti potřebuje člověk pomocnou ruku druhého člověka. Konkrétní
formu pomoci je potřeba volit na základě potřeb nemocného a proto je nezbytné jeho přání
znát.
Ideální je, když se obě strany dohodnou, lékař vytvoří jednotný scénář pomoci, který bude
závazný a bude obměňován dle vývoje zdravotního stavu pacienta. Profesionál bude
uplatňovat profesionální pomoc a emoční podporu. Rodina zajistí psychický komfort a bude
se podílet na vlastním ošetřování.
Někteří autoři dělí období na pre finem, in finem a post finem.
Pre finem může být dlouhá a trvat několik měsíců i let. Dochází k postupnému selhávání
základních životních funkcí orgánů s následným zánikem individua. Pre finem začíná, když
ošetřující personál i pacient vezmou na vědomí, že nemocný trpí nevyléčitelnou nemocí,
která je neslučitelná se životem.(Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
In finem je fáze „vlastního „umírání“, terminálního stavu. Umírání se děje převážně
v nemocnicích nebo v ústavech sociální péče. Proti dřívějším dobám je to velká změna.
Zdravotnická zařízení si často pacienty se špatnou prognózou předávají ve snaze vyhnout
se péči o umírajícího. Dlouhodobě léčení pacienti jsou v terminálním stavu převáženi do
nemocnice nejen z domova, ale i z pečovatelských domů. Všichni chtějí od sebe odsunout
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 53 z 239
smrt, ačkoliv ona je nedílnou součástí práce zdravotníků na všech úrovních.(Goldmann,
Cichá, 2004, s. 73).
Post finem fáze, která je charakteristická péčí o mrtvé tělo a také péčí o pozůstalé. Začíná
prohlídkou mrtvého těla, jeho zaopatřením a končí pohřbem. Zde vznikají nejčastější etické
problémy s oznamováním smrti nejbližším příbuzným. Od zdravotníků se vyžaduje citlivý,
empatický přístup. (Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
Sdělovat nebo nesdělovat úplnou pravdu
Tato otázka je aktuální zhruba od druhé poloviny minulého století. Až do té doby se
používala taktika milosrdné lži, kdy se pravda nesdělovala vůbec nebo se sdělovala
zkreslená. Způsob vycházel z názoru, že pravda by mohla působit destruktivně a mohla by
mu přitížit. Ve druhé polovině minulého století nastal pokrok v léčbě kardiovaskulárních
chorob, nádorových onemocnění a situace se změnila natolik, že sdělení pravdy nemusí
vždy znamenat vyřčení ortelu smrti, protože existuje naděje na léčení nebo dokonce
vyléčení. Medicínská praxe se postupně odklonila od milosrdné lži k poskytování pravdivé
informaci o diagnóze. Tento trend vznikl v USA a postupně jej převzaly ostatní vyspělé
státy.
Pravdu by měl sdělovat:
- lékař, který je dobře informovaný ošetřující lékař
- vhodným způsobem
- ve vhodnou dobu
- na vhodném místě
- pacientovi, který o takovou informaci stojí a je schopen takovou informaci „unést“
O závažnosti stavu by měl být první informován pacient a poté s jeho souhlasem příbuzní.
Bohužel, v praxi se to děje právě naopak (Goldmann, Cichá, 2004).
Domácí model umírání
Dnešní situace umírajících, především jejich citové strádání v důmyslných institucích, je
pochopitelně poměřována s ideálem tzv. domácího umírání. Tento ideál spočívá
v představě o hřejivé náruči všech blízkých, kteří zvládli laskavý doprovod při umírání. Vše,
ale bohužel nebylo tak ideální. Umírající v dané chvíli sám zhodnotil vlastní situaci a
poznal, že nastala jeho poslední hodinka. Svolal členy rodiny a vyslovil poslední přání. Pak
se s nimi rozloučil a byl zavolán kněz. Ten připravil nemocného na neznámou cestu a
poskytl mu nepřesně užívané „poslední pomazání.“ Umírající se pak zklidnil a dále už jen
trpělivě čekal na svou smrt. Pokud trpěl silnými bolestmi, byl povolán lékař, který mu podal
injekci zklidňujícího morfia. Je nutné ale dodat, že takové to umírání známé z beletrie bylo
spíše vzácností, než pravidlem. Mnoho lidí rodinu vůbec nemělo, nebo ji mělo nefunkční.
Ani lékař nebyl pravidelným účastníkem. Příčinou byl jednak nedostatek lékařů a jednak
neschopnost rodiny zajistit alespoň minimální honorář. Proto bývalo morfium jediný výrazný
a často i jediný způsob úlevy. Jedině pozitivum bylo, že nemocní, kteří měli rodinu,
neumírali osamoceni.
Umírání bylo sociálním aktem. Rodinní příslušníci si rozdělovali pečovatelské role.
Psychickou oporou jim byla vlastní víra, kněz a také sousedé. V dnešní době umírající
postrádají psychickou podporu, proto často vzpomínají na domácí model umírání a často
přehlíží negativa. Je třeba ale zdůraznit, že každý člen rodiny se v průběhu života setkal
s umírajícím a se smrtí. Každý tedy věděl jak vypadá umírání a smrt z blízka. Lidé dokonce
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 54 z 239
uměli předpovídat jednotlivé fáze umírání. Lidé ovládali tradiční ošetřovatelské úkony a
prováděli je. Nabízeli zesláblému umírajícímu polévkové vývary a tekutiny. Přikrývali
nemocného několika vrstvami přikrývek, protože správně tušili, že vysílený organismus
pociťuje chlad. Nepřekvapovala je změna barvy kůže ani světloplachost. Když dotyčný
zemřel, nejstarší syn mu zpravidla zatlačil oči a někdo z přítomných otevřel okno, aby
mohla duše zemřelého odlétnout. Omýt mrtvé tělo, podvázat bradu a obléci mrtvého patřilo
k zvládnutým dovednostem. Nikoho nepřekvapilo, že vzhledem k ochabnutí svěračů, může
dojít k mikci či defekaci. Tento pravidelný proces není dnešnímu člověku znám, a dojde- li
k němu, pak je laiky hodnocen jako něco zcela nepatřičného. Dnešní člověk tyto znalosti
nemá a je většinou přesvědčen, že péče o umírajícího je prací zdravotníků. Setkání se
smrtí v dnešní době bývá velmi vzácné, a proto pozdní setkání se smrtí bývá doprovázeno
panickým strachem a bezradností.
Institucionální model umírání
Institucionální model se vyvíjel postupně. Nejprve bylo nutné zajistit, aby každý umírající
měl čisté lůžko, teplo, jídlo, pití a základní hygienické zázemí. Nemocní byli většinou
umísťováni do azylových domů (chudobince) a později do zdravotnických zařízení.
Umírajícím nebyla dlouhou dobu věnována z hlediska ošetřovatelství žádná speciální
pozornost. Nemocní umírali na lůžku ve velkém pokoji mezi ostatními pacienty. Ve snaze
zlepšit tuto situaci vznikla praxe tzv. bílé zástěny. Tato zástěna se začala používat ve 20
letech 20. století. Měla zajistit umírajícímu klid a ušetřit ostatní pacienty pohledu na
umírajícího. Postupem času se začal vyčleňovat samostatný pokoj pro umírající. Bílá
zástěna se v některých zařízeních používá dodnes, ale převoz na samostatný pokoj je už
minulostí.
Nemocní věřili na zázraky a lékaři využívali milosrdné lži. Proto nic netušící pacient, který
byl schopen posoudit význam převozu, ihned pochopil, že nastává jeho konec a že bude
umírat v naprostém osamění. Tento postup měl také negativní vliv na psychiku ostatních
nemocných, kteří se obávali, že je v nejbližší době potká stejný osud. Postupně se uchytilo
přesvědčení, že umírající potřebuje klid a pořádek. Ten byl zajištěn tak, že příbuzní byli
vyloučeni z péče o nemocného. Návštěvní hodiny ve středu a neděli byli striktně
dodržovány a tak v době, kdy nemocný potřeboval podporu rodiny, mu byla toto možnost
odepřena. Bylo sice možné vystavit takzvané mimořádné propustky, ale těch příbuzní příliš
nevyužívali. Báli se, že by nemocný mohl vytušit, že se blíží jeho konec a žádný
z příbuzných nechtěl být poslem těchto špatných zpráv. Příbuzní se domnívali, že bude
lepší, když těžce nemocného nechají umírat v rukou profesionálů, kteří to jistě umí nejlépe.
A tak moderní člověk umírá sám, obklopený bílou zástěnou a v péči zdravotníků, kteří jsou
pro něj stejně jen cizí lidé. Veřejnost tak odsunula těžce nemocné do nemocnic v naději, že
ona „vítězná medicína“ dokáže zabránit smrti a zajistit důstojný odchod ze života. Dnešní
medicína se snaží za každou cenu tedy i za cenu dystanázie zabránit smrti. Stinné stránky
tohoto modelu jsou zjevné, chladná profesionální péče, naděje ve vítěznou medicínu a
osamocení.
Fáze umíraní podle Elisabeth Kübler-Rossové
Šok
Bezprostřední reakce, která se může projevit zmateností, pacient nechápe co se s ním
děje, není schopen přijímat ani třídit informace. Je to prudká reakce, která přechází do fáze
popření.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 55 z 239
1. fáze - NEGACE
Nemocný přijímá informace, které zapadají do jeho představ a co se neslučuje s jeho
nadějemi, to nepřijímá. Sám sebe přesvědčuje, že jde o omyl. Nepamatuje si nic z toho, co
mu lékař vysvětloval. Nemocného je třeba vyslechnout, klidně a opakovaně vysvětlovat,
trpělivě odpovídat na jeho otázky. Postupně se stahuje do ústraní. Přeje si být sám, aby se
mohl sám se svým osudem vyrovnat.
2. fáze – AGRESE
U nemocného převládají negativní emoce, které těžko ovládá. Snaží se přijít na to, co
udělal špatně, zlobí se na celé okolí, na celý svět. Rodina by měla vědět, že se jedná o fázi
umírání, která je přechodná, a že je přirozené, když na nespokojenost a rozmrzelost
reaguje svými emocemi. Pokud nemocný má zájem, umožnit mu mluvit o jeho emocích. O
vzteku, strachu, úzkostech a pocitech nespravedlnosti, o bezmoci, zoufalství, rezignaci, o
smutku. Hněvivé výroky na adresu zdravých je potřeba chápat v kontextu jeho touhy žít a
jeho zklamání, že nastala situace, která tolik změnila jeho život. Nebrat to osobně.
3. fáze – SMLOUVÁNÍ
V této fázi nemocný již ví, že situace je jasně dána chorobou. Uvažuje o smyslu života,
přemýšlí, jak naplnit čas, který ještě zbývá, zamýšlí se nad tím, co by ještě rád zažil.
Smlouvá o čas. Ten, kdo provází ve fázi smlouvání, má významný úkol pomáhat
nemocnému vytvářet krátkodobé cíle a každý sebemenší splněný cíl ocenit.
4. fáze – DEPRESE
Zdravotní stav nemocného se zhoršuje a stále zřetelněji je konfrontován se skutečností, že
směřuje ke smrti a že není vyhnutí. Přichází hluboký smutek nad ztrátou zdraví, nových
možností a další budoucnosti. V této fázi mají deprese své místo antidepresiva. Nejlépe
však pomáhá přítomnost člověka, který je s nemocným, naslouchá mu a provází jej těžkým
obdobím na konci života. Dostane- li se mu podpory a pochopení, fáze deprese nemusí být
dlouhá.
5. fáze - SMÍŘENÍ
Poslední fází je smíření, přijetí pravdy. Nemocný akceptuje svůj zdravotní stav a situaci, v
níž se nalézá. Snaží se o co nejlepší způsob života v rámci daných podmínek. Do stavu
vnitřního míru, klidu a vyrovnanosti se nemusí dostat každý. U nemocného může dojít k
rezignaci, beznaději. Důležité je podporovat naději u doprovázeného, projevovat mu účast
a být mu na blízku.
1. NEGACE, šok, popírání
2. AGRESE, hněv, vzpoura
3. SMLOUVÁNÍ, vyjednávání
4. DEPRESE, smutek
5. SMÍŘENÍ, souhlas
FÁZE PROJEVY CO S TÍM
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 56 z 239
NEGACE
ŠOK, POPÍRÁNÍ
„Ne já ne, pro mne to neplatí. „To
není možné“.
„To je určitě omyl.“
„Zaměnili výsledky.“
Neopustit, zůstat na blízku.
Navázat kontakt, získat
důvěru.
AGRESE
HNĚV, VZPOURA
„Proč zrovna já?“
„Čí je to vina?“
„Vždyť mi nic nebylo.“
Zlost na zdravé lidi, zdravotníky.
Dovolit odreagování,
nepohoršovat se.
SMLOUVÁNÍ
VYJEDNÁVÁNÍ
Hledání zázračných léků, léčitelů,
diet. Ochota zaplatit cokoliv. Činí
velké sliby.
Maximální trpělivost. Pozor,
nenaletět „uzdravovacím"
podvodníkům.
DEPRESE
SMUTEK
Smutek z utrpěné ztráty.
Smutek z hrozící ztráty.
Strach o zajištění rodiny.
Trpělivě naslouchat, pomoci
urovnat vztahy, pomoci
hledat řešení.
SMÍŘENÍ
SOUHLAS
Vyrovnání, pokora, skončil boj, je
čas loučení.
„Dokonáno jest.“
„Do tvých rukou.“
Mlčenlivá lidská přítomnost,
držet za ruku, utřít slzu.
Rodina možná potřebuje
pomoc víc než pacient!
Nejčastější chyby při komunikaci
1. odstup zdravotníka od těžce nemocného
Tento postoj je ve své podstatě přirozený, protože představuje obranu vůči utrpení
druhého, je to ale také strach z vlastního selhání, dostavuje se pocit osobního selhání.
2. nedovolení prožívání smutku
Nemocní jsou často káráni za smutné myšlenky, například: „Musíte být také veselý, chceteli
se uzdravit,“ nebo „u nás se nemocní uzdravují, smutné myšlenky nejsou dovoleny.“
3. bagatelizování otázek o smrti a umírání
Sestra obvykle tyto myšlenky odmítne a říká nemocnému, že není potřeba se těmito
problémy zabývat. V těchto situacích si sestra není vědoma, že se jedná o její vlastní
obranu. V podstatě si těmito výroky dodává odvahy sama. Jindy může sestra reagovat
dokonce i agresivními odpověďmi typu: „Odkud mám vědět, jak budete umírat, já jsem ještě
nezemřela.“
4. reakce na agresi
Nemocný v těžkých situacích často jedná agresivně. Proto si nebrat agresivní výpady
nemocného osobně, nejednat impulzivně a protiútokem, vede k vyhýbání se pacientovi.
5. nabídky konkrétní pomoci
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 57 z 239
Bezradnost pacienta sestry lehce obcházejí nabídkou konkrétní pomoci. „Sestro, myslíte,
že budu hodně trpět, až budu umírat?“ Nesprávná odpověď sestry může vypadat třeba
takto: „Teď vám ustelu lůžko, vyvětrám a pak si hezky lehnete a usnete.“
6. projevy nadřazenosti sestry
Jistě nesprávně jedná ta sestra, která uplatňuje prvky své nadřazenosti a pacient je
odsouzen k pasivitě. Svými odpověďmi dává nemocnému najevo, že ona je ta, která této
problematice rozumí a pacient se má plně spolehnout na její úsudek. „Já přece musím
vědět, co je pro vás důležité.“ Pro pacienta se sestra stává autoritou. Na základě toho se
vytváří mezi oběma odstup, protože sestra a pacient nejsou na stejné úrovni, sestra je
nadřazena. Odpovědí nemocného pak může být pouhé mlčení, protože on přece nebude
pochybovat o své autoritě.
7. zaměření se na fakta
Každá sestra by měla vědět, že se nesmí omezit jen na slyšení toho, co nemocný říká.
Fakta jsou mnohdy méně důležitá než samotný emoční obsah sděleného.
CHARTA PRÁV UMÍRAJÍCÍCH
Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 ,,O ochraně lidských práv a důstojnosti
nevyléčitelně nemocných a umírajících" ("Charta práv umírajících").
1. Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, která z ní lze odvodit.
2. Pokrok medicíny umožňuje v současné době léčit mnohé dosud neléčitelné nebo
smrtelné choroby, zlepšení lékařských metod a rozvoj resuscitačních technik dovolují
prodlužování života lidského jedince a odsouvání okamžiku jeho smrti. V důsledku toho se
však často nebere ohled na kvalitu života umírajícího člověka a na osamělost a utrpení jak
pacienta, tak jeho blízkých a těch, kdo o něj pečují.
3. V roce 1976 v rezoluci č. 613 deklarovalo Parlamentní shromáždění, "že umírající
nemocný si nejvíce ze všeho přeje zemřít v klidu a důstojně, pokud možno v komfortu a za
podpory jeho rodiny a přátel." V Doporučení číslo 779 z roku 1976 k tomu dodalo, že
"prodloužení života by nemělo být jediným cílem medicínské praxe, která se musí současně
zabývat i úlevou od utrpení."
4. Konvence o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti s ohledem na aplikaci biologie a
medicíny od té doby vyjádřila důležité zásady a připravila cestu, aniž se explicitně věnovala
specifickým potřebám nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí.
5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících
osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt
a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku
důstojné umírání.
6. Jak v minulosti i v současnosti ukázaly mnohé zkušenosti s utrpením, je třeba tato
opatření uskutečňovat zvláště v zájmu nejzranitelnějších členů společnosti. Tak jako lidská
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 58 z 239
bytost začíná svůj život ve slabosti a závislosti, stejně tak potřebuje ochranu a podporu,
když umírá.
7. Základní práva odvozená z důstojnosti nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob
jsou dnes ohrožena mnoha faktory:
- Nedostatečnou dostupností paliativní péče a dobré léčby bolesti.
- Častým zanedbáváním léčby fyzického utrpení a nebráním zřetele na psychologické,
sociální a spirituální potřeby.
- Umělým prodlužováním procesu umírání buď nepřiměřeným používáním medicínských
postupů, nebo pokračováním v léčbě bez souhlasu nemocného.
- Nedostatečným kontinuálním vzděláváním a malou psychologickou podporou ošetřujícího
personálu činného v paliativní péči.
- Nedostatečnou péčí a podporou příbuzných a přátel terminálně nemocných či umírajících
osob, kteří by jinak mohli přispět ke zmírnění lidského utrpení v jeho různých dimenzích.
- Obavami nemocného ze ztráty autonomie, že bude závislým na rodině i institucích a stane
se pro ně zátěží.
- Chybějícím nebo nevhodným sociálním i institucionálním prostředím, které by mu
umožňovalo pokojné rozloučení s příbuznými a přáteli.
- Nedostatečnou alokací prostředků a zdrojů pro péči a podporu nevyléčitelně nemocných
nebo umírajících.
- Sociální diskriminací, která je vlastní umírání a smrti.
8. Shromáždění vyzývá členské státy, aby ve svých zákonech stanovily nezbytnou
legislativní i sociální ochranu, aby se zabránilo těmto nebezpečím a obavám, se kterými
mohou terminálně nemocní nebo umírající lidé být v právním řádu konfrontováni, a to
zejména:
- Umírání s nesnesitelnými symptomy (například bolesti, dušení, atd.).
- Prodlužováním umírání terminálně nemocného nebo umírajícího člověka proti jeho vůli.
- Umírání o samotě a v zanedbání.
- Umírání se strachem, že jsem sociální zátěží.
- Omezováním život udržující léčby (life-sustaining) z ekonomických důvodů.
- Nedostatečným zajištěním financí a zdrojů pro adekvátní podpůrnou péči terminálně
nemocných nebo umírajících.
9. Shromáždění proto doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy,
aby ve všech ohledech respektovaly a chránily důstojnost nevyléčitelně nemocných nebo
umírajících lidí, a to tím:
a) Že uznají a budou hájit nárok nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí na
komplexní paliativní péči a že přijmou příslušná opatření:
- Aby zajistily, že paliativní péče bude uznána za zákonný nárok individua ve všech
členských státech.
- Aby byl všem nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný přístup k
přiměřené paliativní péči.
- Aby byli příbuzní a přátelé povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a
umírající a aby jejich snaha byla profesionálně podporována. Pokud se ukáže, že rodinná
nebo soukromá péče nestačí nebo je přetěžována, musejí být k dispozici alternativní nebo
doplňkové formy lékařské péče.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 59 z 239
- Aby ustavily ambulantní týmy a síť pro poskytování paliativní péče, které by zajišťovaly
domácí péči vždy, pokud je možné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající
ambulantně.
- Aby zajistily spolupráci všech osob podílejících se na péči o nevyléčitelně nemocného
nebo umírajícího pacienta.
- Aby vyvinuly a vyhlásily kvalitativní normy pro péči o nevyléčitelně nemocné nebo
umírající.
- Aby zajistily, že nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak,
dostanou přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tyto léčba mohla mít u
příslušného jedince jako nežádoucí (vedlejší) účinek léčby za následek zkrácení života
jedince.
- Aby zajistily, že ošetřující personál bude vyškolen a veden tak, aby mohl každému
nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu člověku poskytnout v koordinované týmové
spolupráci lékařskou, ošetřovatelskou a psychologickou péči v souladu s nejvyššími
možnými standardy.
- Aby založily další a rozšířily stávající výzkumná, výuková a doškolovací centra pro obor
paliativní medicíny a péče, stejně jako pro interdisciplinární thanatologii.
- Aby zajistily alespoň ve větších nemocnicích vybudování specializovaných oddělení
paliativní péče a thanatologických klinik, které by mohly nabídnout paliativní medicínu a
péči jako integrální součást každé lékařské činnosti. Aby zajistily, že bude paliativní
medicína a péče ukotvena ve veřejném vědomí jako důležitý cíl medicíny.
b) Tím, že budou chránit právo nevyléčitelně nemocných a umírajících osob na sebeurčení
a že pro to přijmou nutná opatření:
- Aby se prosadilo právo nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby na pravdivou,
úplnou, ale citlivě podanou informací o jejím zdravotním stavu a aby přitom bylo
respektováno přání jedince, který nechce být informován.
- Aby měla každá nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba možnost konzultovat ještě
jiné lékaře než svého pravidelného ošetřujícího.
- Aby bylo zajištěno, že žádná nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba nebude
ošetřována a léčena proti své vůli, že při svém rozhodování nebude ovlivňována nikým
jiným a že na ni nebude nikým činěn nátlak. Musejí být zvážena taková opatření, aby
takové rozhodnutí nebylo učiněno pod ekonomickým tlakem.
- Aby bylo zajištěno, že bude respektováno odmítnutí určitého léčebného postupu,
vyjádřené v písemném projevu, vůle (living will), v "pořízení" nevyléčitelně nemocné nebo
umírající osoby, která již nebude aktuálně schopná se vyjádřit. Dále musí být zajištěno, aby
byla stanovena kritéria platnosti takových prohlášení, pokud jde o rozsah předem
vyjádřených pokynů (advance directives), ale i pokud jde o jmenování zmocněnců a rozsah
jejich pravomocí. Rovněž musí být zajištěno, že rozhodnutí, učiněná zmocněncem v
zastoupení nemocného neschopného se vyjádřit, která se opírají o předchozí vyjádření vůle
nebo o předpokládanou vůli nemocného, budou uznána jen tehdy, když v nastalé akutní
situaci nemocný sám svou vůli nijak neprojeví nebo když ji není možno poznat. V takovém
případě musí být jasná souvislost s tím, co příslušná osoba říkala v době krátce před
okamžikem rozhodování, nebo přesněji, krátce než začala umírat, a to v odpovídající
situaci, bez cizího ovlivnění a nátlaku, a ještě při zachovaných duševních schopnostech.
Konečně má být zajištěno, aby nebyla respektována zástupná rozhodnutí, jež se opírají jen
o všeobecné hodnotové soudy platné v příslušné společnosti a aby ve sporných případech
bylo vždy rozhodnuto ve prospěch života a jeho prodloužení.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 60 z 239
- Aby bylo zajištěno, že výslovná přání nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby týkající
se určitých léčebných postupů budou respektována bez ohledu na zásadní terapeutickou
odpovědnost lékaře, pokud nejsou v rozporu s lidskou důstojností.
- Aby bylo zajištěno, že v případě, kdy není k dispozici předchozí vyjádření vůle pacienta či
pacientky, nebude porušeno jeho právo na život. Musí být vytvořen katalog léčebných
úkonů, které musejí být poskytnuty za všech okolností a jež nesmí být zanedbány.
c) Že zachovají předpis, zakazující úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných nebo
umírajících osob a že zároveň:
- Uznají, že právo na život, zejména ve vztahu k nevyléčitelně nemocným a umírajícím
osobám, je členskými státy garantováno v souladu s článkem 2 Evropské úmluvy o lidských
právech, který říká, že "nikdo nemá být úmyslně zbaven života".
- Uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou,
nezakládá v žádném případě právní nárok na smrt z ruky jiné osoby. Uznají, že přání
zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, samo o sobě nezakládá
legální ospravedlnění činností, úmyslně způsobujících smrt.
Text tohoto Doporučení byl přijat Parlamentním shromážděním 25. června roku 1999
na svém 24. zasedání převážnou většinou hlasů, kdy 6 hlasů bylo proti.
Z anglického originálu © Cesta domů přeložil MUDr. Zdeněk Bystřický
6.2 Etické aspekty eutanázie
Eutanázie
Slovo eutanazie znamená v překladu dobrá smrt a jedná se o slovo řeckého původu.
V dnešní době má toto slovo širší význam a dotýká se každého morálního postoje lékaře.
Otázka eutanazie je obsažena i v kodexu lidských práv. Eutanázie se dotýká nejen
medicíny ale i teologie, práva sociologie a etiky. Do širokého podvědomí lékařů a ostatních
profesí dostala v 60 letech 20. století zřejmě jako reakce na nástup léčebných technologií,
které začaly vyvolávat snahy na změnu etických paradigmat, ale také z důvodu zvýšeného
prosazovaní lidských práv na kvalitu života.
Rozeznáváme eutanázii:
Aktivní eutanázii
Pasivní eutanázii
Aktivní eutanázie lze definovat různě:
Zabití nemocného na vlastní žádost
Úmyslné usmrcení na vlastní žádost
Usmrcení na požádání
Usmrcení ze soucitu
Dobře uvážené zakončení života nemocného ve snaze zabránit dalšímu utrpení. O aktivní
eutanázii hovoříme, když k ní dá nemocný souhlas. Souhlas může dát dospělý člověk,
které netrpí duševní chorobou a není pod tlakem. O aktivní eutanázii se hovoří tehdy,
když lékař oznámí, že:
- Smrt byla důsledkem látky, kterou on nebo kolega nemocnému předepsal, podal nebo ho
nechal, aby si ji užil a urychlil konec života.
- Nemocný si tuto látku vzal sám.
- Lékař se rozhodl na výslovné přání nemocného.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 61 z 239
Protože pojem pasivní eutanázie je nejednoznačně vykládán vede se diskuze, zda by
vůbec neměl být používán. Tato nejednotnost spočívá v úmyslu, v cíli kterého má být
dosaženo. Pasivní eutanázií se označuje zastavení umělého a neúčelného prodlužování
umírání pomocí moderních lékařských technik, umělé výživy, hydratace.
Jako první země na světě legalizovalo možnost úmyslně usmrtit pacienta s nevyléčitelnou
nemocí za účelem zkrácení jeho utrpení před deseti lety 1. dubna Nizozemsko. Eutanazii (z
řeckého thanatos=smrt a eu=dobrý) i dnes uznává jen velmi málo zemí.
Země, v nichž je povolena aktivní eutanazie:
Čína: O eutanázii je málo zpráv. Provádí se u novorozenců a dětí s tělesnými a duševními
poruchami.
Belgie: 23. září 2002 se stala druhou zemí světa, kde může nemocný člověk za přesně
vymezených podmínek přijmout z rukou lékaře smrt na vlastní žádost.
Lucembursko: Parlament schválil eutanazii v únoru 2008, ale v prosinci 2008 zákon odmítl
podepsat lucemburský velkovévoda. Nato reagoval parlament změnou ústavy, takže když v
březnu 2009 zákon o eutanazii parlament schválil, podpis velkovévody již k platnosti nebyl
potřeba. Zákon platí od dubna 2009.
Nizozemí: Umožněna zákonem, který vstoupil v platnost 1. dubna 2002; za určitých
přísných podmínek však byla tolerována podle zákona platného od 1. ledna 1994. Od
letošního 1. března začaly fungovat mobilní lékařské týmy provádějící eutanazii.
Švýcarsko: Švýcarský model eutanazie již léta umožňuje za jistých podmínek, avšak zcela
legálně, asistovanou sebevraždu. Švýcarsko je jediná země, kde umírajícímu může pomoci
lékař i laik. Podle švýcarské ústavy není pomoc při sebevraždě trestným činem za těch
podmínek, že za ní nestojí egoistické zájmy a že nemocný před smrtí sám vykoná několik
nezbytných úkonů.
USA: Na federální úrovni nelegální; zákonem je povolena ve státech Oregon (schválena v
listopadu 1994) a Washington (schválena v roce 2008) jako asistovaná sebevražda.
Kampaň za prosazení smrti z milosti vedl bývalý patolog Jack Kevorkian, přezdívaný doktor
Smrt, jenž asistoval u 130 sebevražd a v roce 1999 byl odsouzen za zabití na 25 let vězení.
Indie: V roce 1980 byl podán návrh zákona k usmrcení nevyléčitelně nemocných. Aktivní
eutanázie nebyla uzákoněna.
Austrálie: Zákon byl důkladně propracován. Nejprve sepíše nemocný žádost a po té se
čeká sedm dní, nemocný musí být starší osmnácti let. Při vykonání eutanázie musí být
přítomni dva lékaři, z toho jeden musí mít psychiatrickou specializaci. Indikací k eutanázii
musí být terminální stádium nemoci, bolesti a nesnesitelné útrapy. Lékař, který eutanázii
provedl, musí poslat na policii zápis o provedení.
Pomocí při sebevraždě (asistovaná sebevražda) se rozumí poskytnutí prostředků na žádost
jiné osoby, s jejíž pomocí si tato osoba způsobí smrt. Většinou tyto prostředky, či „návod k
vysvobození,“ poskytuje lékař, sám však tento akt nevykonává.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 62 z 239
Velmi zajímavým a u nás neprávem opomíjeným pojmem je sociální eutanázie. V ideálním
případě by každý člověk mohl čerpat takovou péči, která odpovídá současným poznatkům
vědy a špičkové medicíny. S ohledem na rozdíly mezi jednotlivými státy a především na
jejich omezené ekonomické, geografické a vzdělanostní zdroje se může prakticky aplikovat
pouze redukovaná zdravotní péče.
Obsah pojmu sociální eutanázie souvisí tedy s alokací zdrojů a stává se etickým
problémem. Vyvstává otázka, zda při dostatku finančních prostředků by mohla být tato
omezení odstraněna. Je potřeba brát v potaz geografickou dostupnost a také fakt, že
některé diagnostické či léčebné postupy zatím dostatečně neovládáme. Toto dilema
kontroverzně řeší myšlenka zavedení standardů, tedy takový objem a kvalita péče, která by
mohla být garantována každému (Haškovcová, 2007).
Specifika komunikace v jednání s pozůstalými
Specifika komunikace v jednání s pozůstalými. Při příchodu pozůstalých na oddělení by
měla sestra počítat s tím, že každý z nich se liší povahou, chováním, osobností, pohlavím,
věkem, vědomostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Každý z nich má jiné komunikační
schopnosti a způsob chápání. Vše je nyní navíc ovlivněno velkou ztrátou blízké osoby. Zdá
se, že všichni jsou nyní ve stejné situaci, ale každý člověk prožívá otřes sám a jinak. Právě
různé odlišnosti mohou být příčinou mnoha nedorozumění, která by mohla ublížit. Pro
zdravotníka se časem smrt stane součástí povolání, ale pozůstalí nejsou ve stavu, kdy si
sestra může dovolit s nimi jednat, jakoby se stala běžná denní událost. Důležité je
nepodceňovat význam informací, které se zdají být samozřejmé. Analýza konkrétní situace
a správné stanovení cíle rozhovoru, tedy jaké informace chce sestra podat je vhodnou
metodou. (Bužgová, 2008, s. 38–42). V jednání s pozůstalými bychom měli dbát na
společenské zásady. Oznámit někomu skon milovaného člověka je náročná situace.
Psychologové tento okamžik označují za největší stresovou chvíli, v životě pozůstalých. V
emotivně vypjatých situacích předepsaný společenský scénář umožňuje přiměřené
chování.
- Pozůstalé je potřeba uvést na klidné místo, kde budou moci vyslechnout nepříznivou
zprávu.
- Snažit se zachovat veškeré společenské rituály.
- Co nejpodrobněji popsat okolnosti úmrtí, po sdělení faktu nechat příbuzným čas zprávu
přijmout a vyrovnat se sní.
- Být připraven na diskuzi a být připraven na kladení nepříjemných otázek.
- Seznámit příbuzné se všemi formalitami (Bužgová, 2008).
Pohřební rituály
Pohřební rituály mají dlouhou historii a bohatou symboliku. Pomáhají lidem vyrovnat se
s realitou smrti, stávají se poctou životu zesnulého, umožňují vyjádřit smutek způsobem,
který odpovídá vyznávaným kulturním hodnotám, dávají příležitost vzájemné podpory
truchlícím a prostor myšlenkám týkajícím se života i smrti, kontinuity a naděje všem živým.
Ne v neposlední řadě představují akt rozloučení se zesnulým, bez ohledu na formu a
hloubku víry pozůstalých. Právě pohřební rituál pomůže mysli uvědomit si fakt, který člověk
podvědomě odmítá. Diskuze s pracovníky pohřební služby, plánování časového postupu a
ceremoniálu, následně setkání s nebožtíkem, předání oblečení a další nezbytné kroky,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 63 z 239
přinutí pozůstalé uznat, že ten, koho milovali, zemřel. Pohled na mizející rakev je symbolem
definitivního uzavření života.
Následující krok přináší nezbytné projevy zármutku, pro které vytváří pohřební rituál tu
správnou atmosféru. Na pohřbu je plakat nejen možné, ale dokonce i vhodné a
odpovídající. Pohřeb samotný je emocionálně vypjatým okamžikem, který umožňuje dát
průchod skrytým pocitům všem účastníkům, nejen nejbližší rodině. A tak si na pohřbu
zemřelého popláčí mnohdy i lidé, kteří nad vlastní ztrátou plakat nemohli nebo nedovedli.
Při zpracování smutku musí být člověk schopen se přesunout ze situace fyzické přítomnosti
zesnulého do oblasti vzpomínek. I tento posun umožní dobře a citlivě provedený pohřební
rituál, který přirozeně vytváří prostředí k zamyšlení se nad dobrým i zlým, které jsme
s nebožtíkem sdíleli. Nikdy jindy nebude již taková příležitost se soustředit na vyznění a
ukončení vztahu se zesnulým a podělit se o své myšlenky s ostatními, kteří jsou právě
v průběhu tohoto rituálu skutečně zúčastněnými a chápajícími posluchači. Řečník, někdy
profesionál, většinou však někdo z blízkých příbuzných či známých, zmíní v oficiálním
proslovu nejdůležitější okamžiky ze života zesnulého a navodí tak mimo jiné atmosféru
sdílení vzpomínek mezi účastníky ceremoniálu. Právě vyprávění příběhů o zesnulém je
v této fázi smutku velkou pomocí a zároveň utvrzuje pocit hodnoty jeho života a tím i života
pozůstalých. Mnohdy se tak dozví i o věcech, jichž se nezúčastnili a doplní si tak vlastní
obraz zesnulého.
Dalším z nezbytných kroků je vytvoření nové smysluplné identity v dalším životě. Lidé jsou
tvorové společenští a naše vlastní životy získávají smysl až ve vztahu k životům lidí kolem
nás. Zemře-li někdo blízký, umírá i část mé identity, kterou jsem definoval právě vztahem
k němu. Pohřeb jako společenská událost mimo jiné umožňuje oficiální přijetí nové role ve
společnosti. Ostatní jakoby svou přítomností na pohřbu říkali: „Uznáváme tvou změněnou
identitu a chceme, abys věděl, že k nám stále patříš, a že nám na tobě záleží.“ Pocit
sounáležitosti a přátelé a rodina kolem dávají v tyto těžké okamžiky pozůstalému pocítit, že
ještě žije. Není-li uspořádán pohřeb, společnost neví jak se chovat k osobě, jejíž
společenská identita se změnila, a často se jí proto vyhýbá. Zemře-li blízká osoba, snaží se
člověk přirozeně najít smysl života i smrti. Tyto otázky jsou důležité i proto, že je třeba
odpovědět na otázku nejdůležitější: Proč vůbec žít dál? A z ní vyplývající: Jak žít dál? Nelze
čekat, že bychom se dobrali konečných odpovědí na otázky po smyslu lidského života,
musíme však nalézt odpovědi dostatečně uspokojivé pro nás osobně.
V neposlední řadě dává pohřeb blízké osoby pocítit, že jednou zemřeme i my. Život i smrt
jsou přirozený a nevyhnutelný proces. Pohřeb pomáhá v hledání smyslu života i smrti nejen
zesnulého, ale i pozůstalých. Každý pohřeb, kterého se účastníme je svým způsobem
zkouškou pohřbu našeho. Pohřeb představuje možnost vyjádření víry a životních hodnot
každého jedince i celé společnosti. Již sám fakt uskutečnění pohřbu nese symboliku
důležitosti, kterou pro nás smrt má. Umožňuje živým žít dál tak plnohodnotně a zdravě, jak
jen to je pro ně možné. Účast na pohřbu je také veřejným vyjádřením podpory a nabídkou
pomoci do budoucna. Umožní lidem ukázat city a nabídnout pomoc. Na pohřbu je dovoleno
pozůstalé obejmout, verbálně i neverbálně jim projevit účast. Právě naznačení podpory
patří k nejdůležitějším léčivým aspektům významu pohřebních rituálů. Pohřeb je konečně
místem setkání pro truchlící. Pokud nám záleželo na někom, kdo zemřel, nebo na některém
ze členů jeho rodiny, snažíme se pohřbu zúčastnit. Naše fyzická přítomnost je
nejdůležitějším aktem podpory živým. Dáváme jim tak najevo, že ve svém smutku nejsou
sami. Aby pohřeb splnil všechny výše uvedené požadavky, je nutné jej také považovat za
smysluplný rituál a dobře vše naplánovat. Čas strávený jeho přípravou je pro pozůstalé
méně bolestný uvědomí-li si, že energie, kterou vynakládají na vytvoření osobitého
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 64 z 239
intimního ceremoniálu, se jim vrátí tím, že pomůže jim i jejich příbuzným a známým
podstoupit léčivé působení zármutku jako podmínky vykročení do dalšího života.
První, akutní fáze po úmrtí dítěte je tzv. ohlušení, oněmění. V této fázi je vhodné dávat
průchod všem svým pocitům, dát průchod žalu, bolu, s rodiči je nutno hovořit otevřeně o
tom, co oni nyní cítí. V naší kultuře je zvykem nedávání najevo svých pocitů, „já to zvládnu
sám“, pláč je brán jako slabost a je společensky nevhodný. Právě naopak musíme rodičům
dát najevo jejich „právo na pláč“ – zadržování těchto silných emocí a jejich zasunutí do
podvědomí je navíc výrazně rizikové z hlediska jejich zdravotního a duševního stavu v
budoucnu… je nutné, aby přijali za své, že žal je naše „výkupné“, „daň“, kterou platíme za
svou lásku. Pro profesionály kolem rodičů je významné uvědomit si, že na straně jedné
(rodiče) je nutnost verbálně ventilovat ven své pocity, mluvit o tom všem, na straně druhé
(lékař, sestra apod.) pak nesnažit se „racionálně“ komentovat situaci úmrtí a snažit se dát
jim k ní „nadhled“, odstup… není to v této fázi ještě vhodné! Opět dvě slůvka: „sdělení“
(zahltit rodiče slovními informacemi) by v této fázi mělo ustoupit a dát přednost „sdílení“ (být
s nimi, nechat je vypovídat se a odpovídat na jejich dotazy).
Pohřeb (a to platí nejen pro dítě) je nutný, důležitý – rozloučení je aktem etickým nejen vůči
zemřelému, ale proběhne při něm také důležitá synchronizace prožívání smutku u
pozůstalých, je to ritualizované truchlení (a emočně vypjatou situaci s pomocí rituálu člověk
lépe zvládá), pohřeb je nezastupitelný jako výrazný předěl od dosavadního, společného
života se zesnulým – tedy konec jednoho a začátek dalšího života pozůstalých. Není-li
pohřeb, není toto ukončení, ale ono nerozloučení se odsouvá pozůstalým do podvědomí a
vrací se pak opakovaně zpátky!
Komunikace s umírajícím člověkem
Etickou péči o umírajícího nelze oddělit od komunikace s umírajícím neboť právě ona je
morálním projevem.
- Umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, byla zachována jeho důstojnosti
v posledních hodinách života a aby mu byla splněna poslední přání.
- Umírající člověk je stále člověkem, který vnímá blízkost lidí, se, kterými můžeme
komunikovat třeba jen gesty.
- Umírající má právo být informován o svém zdravém stavu.
- K vyrovnání se osudem je potřeba vyjádřit psychickou podporu, která je založena na
empatii.
- Je potřeba vytvořit pocit sounáležitosti, podpory a pohody při vykonávání denních aktivit.
- Doteky, uklidňující slova i podání ruky potlačují strach z osamocení.
- Každý člověk potřebuje posilovat naději, která by umírajícího neměla opouštět ani
v posledních okamžicích života.
Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná
pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem
paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu
důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.
Podrobně o paliativní péči hovoří Doporučení (2004) 23 Výboru ministrů Rady Evropy O
organizaci paliativní péče a Standardy a normy hospicové a paliativní péče v Evropě
(2009) doporučené Evropskou asociací pro paliativní péči.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 65 z 239
Potřeby pacientů v pokročilých stadiích nevyléčitelných nemocí a z nich plynoucí potřeba
paliativní péče závisí na:
- základním onemocnění
- stupni jeho pokročilosti (pokročilá, ale relativně kompenzovaná stadia, preterminální a
terminální stadia onemocnění)
- přítomnosti více závažných onemocnění současně
- pacientově věku a sociální situaci (míra sociální podpory ze strany rodiny a přátel,
finanční situace apod.)
- psychickém stavu (kognitivní a emoční stav, míra informovanosti, duchovní orientace
atd.).
Podle komplexnosti péče nutné k udržení dobré kvality života je účelné dělit paliativní péči
na obecnou a specializovanou.
Obecná paliativní péče
Obecnou paliativní péčí rozumíme dobrou klinickou praxi v situaci pokročilého onemocnění,
která je poskytována zdravotníky v rámci jejich jednotlivých odborností. Jejím základem je
sledování, rozpoznání a ovlivňování toho, co je významné pro kvalitu pacientova života
(např. léčba nejčastějších symptomů, respekt k pacientově autonomii, citlivost a empatická
komunikace s pacientem a jeho rodinou, manažerská zdatnost při organizačním zajištění
péče a při využití služeb ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče atd.).
Obecnou paliativní péči by měli umět poskytnout všichni zdravotníci s ohledem na specifika
své odbornosti.
Specializovaná paliativní péče
Specializovaná paliativní péče je aktivní interdisciplinární péče poskytovaná pacientům a
jejich rodinám týmem odborníků, kteří jsou v otázkách paliativní péče speciálně vzděláni a
disponují potřebnými zkušenostmi. Poskytování paliativní péče je hlavní pracovní náplní
tohoto týmu. (umírání.cz).
„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“
Euripidés
7 Etické aspekty interrupcí
Interrupce nebo umělé přerušení těhotenství, provokovaný potrat se označuje potrat, který
je způsobený záměrnou činnosti. Ostatní potraty se označujeme jako spontánní a setkat se
také můžeme s označením terapeutický potrat. Tento pojem vyjadřuje umělé přerušení
těhotenství, provedené ze zdravotních důvodů. Důvodem může být ohrožení zdraví nebo
života matky. Umělé přerušení těhotenství je u nás povoleno zákonem. Provedení je možné
na žádost těhotné ženy nebo ze zdravotních důvodů. Interrupce musí být provedena na
lůžkovém oddělení.
Přesnou definici porodu a potratu pro účely zákona stanovuje nová legislativa.
K 1. 4. 2012 vstoupil v platnost nový Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich
poskytování, kterým se zákon 20/1966, a tím i vyhláška 11/1988 ruší. Nový zákon o
zdravotních službách však explicitně neobsahuje definici pojmů, jako jsou narození živého
dítěte a narození mrtvého dítěte, je zde pouze v § 82, odst. 2 uvedeno, že:
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 66 z 239
Plodem po potratu se rozumí plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z těla matčina
neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho porodní hmotnost je nižší než 500
g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 22 týdny. Biologickými zbytky
potratu se především rozumí placenta a těhotenská sliznice.
Jak pro statistické, tak pro administrativní účely se proto jeví jako nezbytné doplnění těchto
definic, které však není v současné době v ČR právně zakotveno. Určité zdroje doporučení
k této problematice lze hledat v několika zdrojích: WHO ve své MKN-10, Instrukční
příručce uvádí následující definice:
Narození živého dítěte je úplné vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina −bez ohledu na
délku těhotenství − jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života, jako
srdeční činnost, pulzaci pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva, ať už
pupečník byl či nebyl přerušen nebo placenta připojena. Každý plod při takovém porodu se
považuje za živě narozené dítě.
Fetální úmrtí je úmrtí plodu, které nastalo před úplným vypuzením nebo vynětím z těla
matčina − bez ohledu na délku těhotenství. Úmrtí je prokázáno tím, že po oddělení z těla
matčina plod nedýchá, ani neprojevuje jinou známku života jako je srdeční činnost, pulzace
pupečníku, nebo nesporný pohyb kosterních svalů.
Dále je zde uvedeno, že „právní požadavky na registraci fetálních úmrtí a živě narozených
se liší mezi jednotlivými zeměmi a někdy dokonce i uvnitř jedné země. Přesto se
doporučuje, aby tam, kde je to možné, byly do statistických přehledů zahrnuty všechny
plody a děti s porodní hmotností alespoň 500 g, ať živé či mrtvé. Není-li k dispozici
informace o porodní hmotnosti, měla by se použít odpovídající kritéria pro gestační věk (22
dokončených týdnů), nebo délka těla (25 cm od temene k patě)“.
Historie interrupcí
K umělému odstranění plodu z těla matky se většina historicky známých společností
stavěla negativně a v zemích se silným katolickým vlivem byla tato činnost přísně trestána.
Umělé odstranění plodu z těla matky je záležitost velmi problematická a to z několika
hledisek. Z hlediska zdravotních, psychických a etických. Historicky je interrupce
předmětem mnoha sporů, i legislativních, a v mnoha státech byla a stále je protiprávní. Až
do první světové války právní řády většiny zemí potrat zakazovaly. Prvním, kdo uzákonil
umělé přerušení těhotenství na žádost ženy, se stalo SSSR (1923). Od poloviny
padesátých let byl zákon o umělém přerušení těhotenství na žádost ženy zaveden ve
většině bývalých socialistických zemí s výjimkou NDR (zde vešel v platnost roku 1965) a
Albánie. V Anglii a Francii bylo umělé přerušení těhotenství uzákoněno až v sedmdesátých
letech. V bývalém Československu byl potratový zákon uveden do praxe roku 1958. Jeho
prováděcí předpisy však různými úpravami podmínky k provedení potratu omezovaly. Do
roku 1965 se o interrupci zřídka mluvilo jak na veřejnosti, tak v soukromí. Interrupce byla v
tuto dobu považována za veřejné zlo a diskuse na toto téma byly považovány za zcela
nepřijatelné. S rychlým vývojem společnosti se však objevilo několik organizací a jedinců,
kteří se o této problematice nebáli mluvit. Z tohoto důvodu jim byla také věnovaná
mimořádná pozornost ve sdělovacích prostředcích. Interrupce se od této chvíle začala
objevovat nejen v titulcích v novinách, stala se dokonce námětem důležitých článků ve
většině časopisů a novinách. To vyvolalo bouřlivé diskuse v domácnostech a v neposlední
řadě také mnoho sporů a rozdělení ve zdravotních a právních společnostech a ostrou
debatu v zákonodárných orgánech. Většina televizních pořadů a dokumentů byla však
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 67 z 239
neúplná a ukazovala vždy jen jednu stránku této záležitosti. Následné veřejné mínění bylo
tedy založené na falešných předpokladech a omezených informacích.
Československá legislativa začala po roce 1948 kopírovat změny v pojetí interrupcí
v Sovětském svazu. Interrupce zde byly až do roku 1920 přísně zakázány, a to z
jakýchkoliv důvodů. I přes tyto zákazy byly však interrupce velmi rozšířené, jelikož se staly
důležitým prostředkem pro kontrolu porodnosti. Řada teoretiků uvádí, že zákon, který je
roku 1920 zlegalizoval, odrážel revoluční víru v rovnost žen a Leninův výrok, že žádná žena
by neměla být nucena donosit dítě proti své vůli. Autorka W. Z. Goldman se však domnívá,
že šlo spíše o řešení problematiky nelegálně prováděných interrupcí, než o emancipaci a
právo ženy na rozhodování o vlastní reprodukci. V roce 1936 však Sovětský svaz, pod
vedením Stalina, potraty opět zakázal. Toto opatření bylo zavedeno z toho důvodu, aby se
navýšila tehdejší porodnost. Právě na tuto sovětskou úpravu reagoval vůbec první
československý zákon věnující se umělému přerušení těhotenství z roku 1950. K další
změně pak došlo roku 1957, kdy byly po Stalinově smrti interrupce v SSSR opět
zlegalizovány. Interrupce se směly provádět do dvanáctého týdne těhotenství. Pokud k
zákroku došlo ilegálně nebo mimo nemocnici, hrozily vážné sankce. Počtem obyvatelstva,
legislativními úpravami a rozšiřováním moderních antikoncepčních metod. Umělé přerušení
těhotenství se na základě zákona č. 68/1957 Sb. stalo běžným zákrokem. Jako regulátory
zde fungovaly interrupční komise, které posuzovaly oprávněnost jednotlivých žádostí.
Činnost komisí byla spíše formální záležitost, povolovaly většinu žádostí. Ve světě nastal
zásadní zlom v roce 1960, kdy byl na americký trh uveden první hormonální antikoncepční
přípravek Enovid. O rok později přichází na německý trh první evropský preparát s názvem
Anovlar. Přestože se první preparáty vyznačovaly obrovskou dávkou hormonů, které
způsobovaly řadu nežádoucích vedlejších účinků, šlo o převratný objev. Do tehdejšího
Československa však nová antikoncepční metoda pronikala velmi pozvolna. Ještě deset let
po uvedení první hormonální antikoncepce na světový trh, užívalo u nás podle Ústavu
zdravotnických informací a statistiky ČR antikoncepci jen něco přes 100 000. Zhruba dvě
třetiny z nich přitom používaly antikoncepci nitroděložní. Přestože počet žen, které se
rozhodly pro hormonální antikoncepci, postupně přibýval, ještě do začátku devadesátých let
převažovala obliba nitroděložní antikoncepce.
V roce 1986 bylo interrupcí ukončeno přes 85 500 těhotenství. V roce 1988 bylo již o 113
730 uměle přerušených těhotenství. Tento rok se zapsal do dějin, jelikož je považován za
nejvyšší roční počet interrupcí v České republice. Od roku 1987 začal platit zákon, kterým
byly zrušeny potratové komise, a rozhodování o počtu a době narození dětí bylo
ponecháno plně na matce. Zároveň byla zavedena nová technika provádění potratů, tzv.
miniinterrupce. Po roce 1990 však nastal značný úbytek v provádění umělého přerušení
těhotenství a skutečnost pokračuje dodnes. Od roku 2000 začalo v České republice
některou z moderních antikoncepčních metod, předepsanou lékařem, používat více než
milion žen, přičemž téměř 900 tisíc z nich začalo užívat antikoncepci hormonální.
Celkový počet potratů v Československu či v Česku nikdy nepřesáhl počet porodů.
Interrupční komise byly zrušeny až v roce 1987, kdy vstoupil v platnost nový zákon č.
66/1986 Sb., který přístup k interrupcím zcela uvolnil. Záleží pouze na rozhodnutí ženy a
doporučení lékaře, zda zákrok podstoupí.
Současně je pochopitelně brána v úvahu ochrana zdraví žen při možnosti svobodného
rozhodování o dalším těhotenství a následném mateřství. Zákon upravuje dvě podmínky
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 68 z 239
pro umělé přerušení těhotenství. Žádost ženy, jestliže o to písemně požádá, ovšem v
situaci, kdy těhotenství nepřesahuje dvanáct týdnů a nebrání tomu její zdravotní důvody,
nebo ze zdravotních důvodů, ovšem s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je
ohrožen život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu. Případně jestliže jde o geneticky vadný
vývoj plodu. Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody pro umělé
přerušení těhotenství, je uveden v příloze vyhlášky č. 75/1986 Sb. Postup, který je v
rozporu s těmito ustanoveními, naplňuje podstatu trestného činu nedovoleného přerušení
těhotenství. Zejména v posledních letech se stále častěji vyskytují případy, kdy nechtěně
otěhotní ženy, tedy dívky, mladší šestnácti let. V tomto případě zákon stanovuje, že ženě
mladší 16 let lze provézt umělé přerušení těhotenství pouze za souhlasu jejího zákonného
zástupce, popřípadě toho, komu byla svěřena do výchovy. Dalším věkovým vymezením v
interrupčním zákoně je rozmezí let od šestnácti do osmnácti let, kdy sice žena může
sama rozhodnout o interrupci, ale zdravotnické zařízení musí vyrozumět její zákonné
zástupce. Pokud ovšem těhotná již dosáhla věku 18 let, pak už o zákroku není nikdo jiný
informován. Informace se neposkytují ani otci dítěte.
ZÁKON o umělém přerušení těhotenství pochází z 19. prosince 1957. Byl několikrát
novelizován. Naposledy Zákonem České národní rady č. 66/1986 Sb., doplněným
metodickým listem (příloha č. 75/1986) a vyhláškou MZ ČSR ze dne 7. listopadu 1996,
kterou se provází Zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení
těhotenství.
§ 1
Účel zákona
Zákon upravuje umělé přerušení těhotenství a se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy
a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství stanoví podmínky pro jeho provádění.
Předcházení nežádoucímu těhotenství
§ 2
Nežádoucímu těhotenství se předchází především výchovou k plánovanému
a odpovědnému rodičovství v rodině, ve škole a zdravotnických zařízeních, výchovným
působením v oblasti sociální a kulturní a využíváním prostředků k zabránění těhotenství.
§ 3
Prostředky k zabránění těhotenství, které jsou na lékařský předpis, jakož i lékařské
vyšetření a kontrola s tím související se poskytují ženě bezplatně.
Podmínky pro umělé přerušení těhotenství
§ 4
Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství
dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.
§ 5
Ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů s jejím souhlasem nebo z jejího
podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde
o geneticky vadný vývoj plodu.
§ 6
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 69 z 239
(1) Ženě, která nedovršila šestnácti let, lze uměle přerušit těhotenství podle § 4 se
souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy.
(2) Jestliže bylo podle § 4 uměle přerušeno těhotenství ženě ve věku od šestnácti do
osmnácti let, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného zástupce.
Postup při projednání umělého přerušení těhotenství
§ 7
Žena písemně požádá o umělé přerušení těhotenství ženského lékaře zdravotnického
zařízení příslušného podle místa jejího trvalého pobytu nebo místa pracoviště nebo školy.
Lékař je povinen poučit ženu o možných zdravotních důsledcích umělého přerušení
těhotenství i o způsobech používání antikoncepčních metod a prostředků. Jestliže žena na
umělém přerušení těhotenství trvá a zjistí-li lékař, že jsou splněny podmínky pro jeho
výkon, určí zdravotnické zařízení, kde se výkon provede.
§ 8
(1) Jestliže lékař neshledal podmínky pro umělé přerušení těhotenství (§ 4 a 5), může žena
do tří dnů písemně požádat o přezkoumání jeho závěru okresního odborníka pro obor
gynekologie a porodnictví, který tuto žádost přezkoumá nejpozději do dvou dnů od jejího
doručení. K přezkoumání žádosti si tento odborník přizve dva další lékaře z tohoto oboru,
popřípadě i lékaře z jiného dotčeného oboru. Zjistí-li, že podmínky pro umělé přerušení
těhotenství jsou splněny, oznámí to ženě a určí zdravotnické zařízení, kde se výkon
provede.
(2) Jestliže okresní odborník pro obor gynekologie a porodnictví neshledal podmínky pro
umělé přerušení těhotenství a žena na něm trvá, postoupí ihned její písemnou žádost
k přezkoumání krajskému odborníkovi pro obor gynekologie a porodnictví, který si přizve
dva další lékaře z tohoto oboru, popřípadě i lékaře z jiného dotčeného oboru a přezkoumá
žádost nejpozději do tří dnů od jejího doručení. Neshledal-li podmínky pro umělé přerušení
těhotenství, písemně oznámí ženě výsledek přezkoumání, který je konečný; v případě, že
podmínky pro umělé přerušení těhotenství jsou splněny, postupuje obdobně jako okresní
odborník pro obor gynekologie a porodnictví podle odstavce 1.
§ 9
Na postup stanovený tímto zákonem se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
§ 10
Umělé přerušení těhotenství cizinkám
Umělé přerušení těhotenství podle § 4 se neprovede cizinkám, které se v České
socialistické republice zdržují pouze přechodně.
§ 11
Příplatek nebo úhrada za umělé přerušení těhotenství
(1) Za umělé přerušení těhotenství provedené podle § 4 uhradí žena v případech
stanovených obecně závazným právním předpisem zdravotnickému zařízení příplatek.
(2) Úhradu za umělé přerušení těhotenství cizinkám upravuje zvláštní předpis.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 70 z 239
§ 12
Zmocnění
Ministerstvo zdravotnictví České socialistické republiky vydá obecně závazný právní
předpis, jímž podrobněji upraví podmínky pro umělé přerušení těhotenství, postup při
projednávání umělého přerušení těhotenství a výši příplatku a podmínky jeho placení.
Tento předpis též upraví okruh cizinek, kterým lze provést umělé přerušení těhotenství za
úhradu.
§ 13
Přechodné ustanovení
Podle tohoto zákona se projednají též žádosti o umělé přerušení těhotenství, o nichž
nebylo pravomocně rozhodnuto před počátkem jeho účinnosti.
§ 14
Zrušovací ustanovení
Zrušují se
1. zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství,
2. vládní nařízení č. 126/1962 Sb., kterým se zřizuje interrupční komise a provádí zákon o
umělém přerušení těhotenství, ve znění vládního nařízení č. 54/1966 Sb., a nařízení vlády
ČSR č. 69/1973 Sb.,
3. vyhláška č. 71/1973 Sb., kterou se provádí zákon č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení
těhotenství, ve znění vyhlášky č. 80/1980 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č.
71/1973 Sb.
§ 15
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1987.
Pro-life
V roce 1992 bylo založeno Hnutí Pro život ČR
Hnutí Pro život ČR je občanským dobrovolným sdružením, občanů Sdružení má za cíl
obnovit vědomí neměnné důstojnosti a nedotknutelnosti života každého člověka od jeho
početí do přirozené smrti a uznání jeho plné právní ochrany. Hlavním úkolem hnutí je zákaz
zabíjení dětí před narozením (umělých potratů, abortivní antikoncepce, zabíjení lidských
embryí při IVF) a obnovení vědomí důstojnosti všech lidí, i nemocných a tělesně
postižených (zákaz prenatální eugeniky, eutanazie). Zprostředkovává alternativní řešení
ženám uvažující o potratu, pomáhá těm, které v důsledku potratu trpí psychickými nebo
jinými potížemi.
Zastánci této strategie považují ukončení těhotenství za vraždu nebo minimálně za zabití.“
Mezi stoupence této strategie patří členové různých církví a náboženských vyznání –
zejména katolická církev, islám, judaismus a evangelikální církve.
Zastánci pro-life názoru argumentují především tím, že „kompletní dědičnou informaci
získává lidský jedinec hned po splynutí mužské a ženské zárodečné buňky. V tomto
okamžiku vzniká konkrétní jedinec, který má již vepsán ve svém genetickém materiálu
všechny své vlastnosti, které se dědí: např. barvu vlasů a očí, celkový vzhled, intelekt.
Člověk je tedy člověkem od početí a již zygota je reálně existující lidský jedinec s právem
na život a statusem člověka bez ohledu na to, že například mozek prozatím není plně
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 71 z 239
funkční a jedinec není plně samostatný. Je to jedinec nezaměnitelný a neopakovatelný, na
kterého se také vztahuje právo na život, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv.“
Haškovcová uvádí, že „strategie „pro-life“ (pro-život) se důsledně opírá o přesvědčení, že
interrupce je vždy nemravným činem a je odsouzeníhodná. (ŽDICHINEC,
KISSNEYLLBECHER, PEKÁREK, 1998).
Pro-choice
Mezi zastánci práva na interrupce, kteří jsou označování jako „pro volbu“ (pro-choice)
existuje široké spektrum názorů, počínaje právem na interrupci za jakýchkoli okolností, přes
právo na interrupci jen v určitých případech (např. po znásilnění nebo incestu) nebo
povolením interrupce jen do určité doby od početí (např. do třetího trimestru, který je
obecně považován za dobu, po které je plod schopen přežít mimo tělo matky). Většina
zastánců práva na interrupce argumentuje tím, že embryo nelze považovat za jedince
schopného samostatného života mimo tělo matky a dokud mozek neexistuje nebo funguje
příliš jednoduše, jedná se o část těla matky, ne o novou individuální lidskou bytost. Někteří
zastánci práva na interrupce výslovně nepopírají, že zárodek nebo plod je počínající lidskou
bytostí, ale považují za eticky přijatelné a v souladu s pomyslným zájmem této bytosti, aby
se nenarodila do nepříznivých podmínek – toto rozhodnutí považují za odpovědnost matky,
případně obou rodičů. Tento postoj lze přirovnat k praxi některých přírodních národů, kde
bylo běžnou praxí zbavovat se nadpočetných novorozenců, které by rodina (matka, kmen)
neuživila. Proto také odpůrci interrupcí argumentují, že tolerance interrupcí vede i ke
snížení úcty k již narozeným dětem, které rovněž nejsou jedinci schopnými samostatného
života a nemají rozvinutou lidskou osobnost. V mezinárodní rovině zastává pohled prochoice
například IPPF (International Planned Parenthood Federation). V USA patří k
hlavním skupinám zastávající pro-choice názor Planned Parenthood, NARAL Pro-Choice
America, National Organization for Women a American Civil Liberties Union. V ČR tyto
skupiny zastupuje například Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu.
Tyto dva názorové proudy stojí ostře proti sobě. Na jedné straně je to skupina, zastávající
názor „pro choice“ (pro svobodnou volbu ženy) a na druhé straně skupina „pro-life“ (pro
život dítěte). Někteří zastánci práva na interrupce výslovně nepopírají, že zárodek nebo
plod je počínající lidskou bytostí, ale považují za eticky přijatelné a v souladu s pomyslným
zájmem této bytosti, aby se nenarodila do nepříznivých podmínek – toto rozhodnutí
považují za odpovědnost matky, případně obou rodičů. Proto také odpůrci interrupcí
argumentují, že tolerance interrupcí vede i ke snížení úcty k již narozeným dětem, které
rovněž nejsou jedinci schopnými samostatného života a nemají rozvinutou lidskou
osobnost. Haškovcová uvádí, že „legalizace interrupce se zpravidla opírá o názor, že žena
má právo na takové rozhodnutí, neboť jenom ona je schopna nejlépe posoudit svou lidskou,
sociální i ekonomickou situaci.“
Povinnost hlášení o umělém přerušení těhotenství
Povinnost hlášení o umělém přerušení těhotenství je podávána ÚZIS. Národnímu registru
potratů. Údaje o potratech jsou tříděny podle místa trvalého bydliště ženy, rodinného stavu,
věku ženy, stáří plodu v týdnech, druhu potratů (samovolné, miniinterrupce, jiná legální
UPT, ostatní potraty a mimoděložní těhotenství), užívané antikoncepce.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 72 z 239
Hlášení podává gynekologické oddělení poskytovatelů lůžkové péče, bez ohledu na
zřizovatele. Ženský lékař provede údaje spojené s vlastním výkonem. Ostatní údaje doplní
lékař nemocničního oddělení, kde bylo umělé přerušení těhotenství provedeno.
V Národním registru je uveden Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou
zdravotními důvody k umělému přerušení těhotenství.
Sterilizace žen
Sterilizace je neplodnost, která je dosažená cíleně - uměle. K rozhodnutí o záměrném
výkonu, který se nazývá sterilizaci, vždy vedou závažné důvody.
Jedním z důvodů zvažování k tomuto kroku je zdravotní stav ženy v zájmu jak jí samotné,
tak v zájmu zdravotního stavu počatého dítěte. Znamená to, že by život ženy, případně i
dítěte, byl porodem dítěte ohrožen. Nebo je předem zjevné, že by se dítě narodilo
poškozené. Roli při rozhodování o volbě sterilizace hraje také skutečnost, zda žena už děti
má a další si již nepřeje. Lékař navrhne umělou sterilizaci tam, kde je ženě již více let, blíží
se k přechodu, kdy je riziko narození poškozeného dítěte značné, anebo by případné
nechtěné těhotenství bylo ukončeno interrupcí. Ke sterilizaci se rovněž přistupuje u
dospívajících dívek, které trpí některou z těžších forem závažné nemoci (např. těžká
celiakie, kdy je dívka mentálně postižená a není schopná o svém pohlavním životě
svéprávně rozhodovat).
O sterilizaci lze hovořit jako o jisté formě krajní antikoncepce. Tato antikoncepce je ale
bohužel již trvalá, v podstatě nevratná. Proto je potřeba všechny důvody vedoucí k
rozhodnutí řádně zvážit.
Provádí se chirurgicky, tak, že jsou tzv. podvázány vejcovody, to znamená, že uzavřou se,
tím nemůže dojít ke spojení spermií s vajíčky, k následnému zahnízdění oplodněného
vajíčka a otěhotnění, protože vajíčko nemůže pokračovat z vejcovodu do dělohy. Tímto
způsobem je dosaženo tzv. umělé neplodnosti. Velmi často se provádí laparoskopicky.
Jsou však i jiné metody. Pokud dochází k sterilizaci v rámci jiné operace, pacientka trpí
velkou nadváhou apod., pak se provádí operativně tak, že se uskuteční řez břichem,
případně v jiných případech se vede řez přímo ve vagíně.
Výhodou této metody je, že žena dále menstruuje a sterilizace nemá vliv na funkci
vaječníků. Není negativně ovlivněna produkce ženských hormonů a není zasaženo do
sexuálního života ženy.
Zákon o specifických zdravotních službách č. 373/2011 Sb., ze dne 6. 11. 2011, který
nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012, vymezuje přesné znění:
Sterilizace
§ 12
Sterilizací se rozumí zdravotní výkon zabraňující plodnosti bez odstranění nebo poškození
pohlavních žláz. Sterilizaci lze provést ze zdravotních důvodů nebo z jiných než
zdravotních důvodů. Zdravotními důvody se rozumí takové nemoci nebo vady, u nichž
existuje vysoká míra pravděpodobnosti vážného ohrožení zdraví nebo života v důsledku
těhotenství nebo porodu nebo zdravého vývoje plodu nebo zdraví nebo života budoucího
dítěte.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 73 z 239
§ 13
(1) Sterilizace ze zdravotních důvodů se provede pacientovi, který dovršil věk 18 let, pokud
k provedení sterilizace udělí písemný souhlas.
(2) Pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům, pacientovi s omezenou
způsobilostí k právním úkonům tak, že není způsobilý posoudit poskytnutí zdravotních
služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí (dále jen „pacient zbavený způsobilosti k
právním úkonům“), nebo nezletilému pacientovi lze provést pouze sterilizaci ze zdravotních
důvodů, a to na základě
a) písemného souhlasu jeho zákonného zástupce (dále jen „zákonný zástupce pacienta“);
tím není dotčeno ustanovení § 35 zákona o zdravotních službách,
b) kladného stanoviska odborné komise a
c) souhlasu soudu, který je místně příslušný poskytovateli.
(3) Odbornou komisi ustavuje poskytovatel. Členy odborné komise jsou
a) 3 lékaři se způsobilostí v oboru chirurgie nebo urologie, jde-li o sterilizaci u muže,
b) 3 lékaři se způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, jde-li o sterilizaci u ženy,
c) klinický psycholog a
d) osoba určená poskytovatelem, která získala vysokoškolské vzdělání v magisterském
studijním programu v oblasti právo (dále jen „právník“).
(4) Nejméně 4 členové odborné komise nesmí být v pracovněprávním nebo obdobném
vztahu k poskytovateli, členem kontrolního orgánu poskytovatele nebo statutárním
orgánem, členem statutárního orgánu nebo společníkem poskytovatele.
(5) K jednání odborné komise může být přizván ošetřující lékař pacienta, který provedení
zdravotního výkonu doporučil, avšak během rozhovoru členů komise s pacientem nesmí
být ošetřující lékař přítomen.
(6) Pacient a zákonný zástupce pacienta je vždy přizván k jednání odborné komise; jednání
odborné komise musí být započato tak, aby nedošlo k ohrožení života nebo zdraví
pacienta. Odborná komise podá pacientovi a jeho zákonnému zástupci informaci o povaze
zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích a ověří, zda pacient a
zákonný zástupce pacienta této informaci plně porozuměli. U pacienta přihlédne k jeho
rozumové vyspělosti. Záznam o podání informace podepíší členové odborné komise,
pacient a zákonný zástupce pacienta. Součástí záznamu je názor pacienta. Není-li pacient
s ohledem na svou rozumovou vyspělost schopen informaci pochopit nebo záznam
podepsat, uvede se tato skutečnost v záznamu. Záznam je součástí zdravotnické
dokumentace vedené o pacientovi.
(7) Odborná komise po projednání žádosti vypracuje písemné odborné stanovisko, ve
kterém zhodnotí, zda jsou splněny veškeré podmínky k provedení sterilizace; zároveň
uvede dobu platnosti stanoviska a přitom zohlední naléhavost provedení zdravotního
výkonu. Ke kladnému stanovisku s provedením sterilizace je zapotřebí souhlasu všech
členů odborné komise. V případě, že se souhlasu všech členů nepodaří dosáhnout,
odborná komise ve svém stanovisku popíše důvody, které k tomu vedly. Poskytovatel
předá kopii stanoviska odborné komise zákonnému zástupci pacienta.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 74 z 239
(8) Návrh na udělení souhlasu s provedením sterilizace podává soudu poskytovatel4).
Poskytovatel k návrhu připojí písemný souhlas zákonného zástupce pacienta, vyjádření
pacienta a stanovisko odborné komise. Není-li pacient s ohledem na svou rozumovou
vyspělost schopen vyjádření učinit, poskytovatel uvede tuto skutečnost s jejím
odůvodněním v návrhu.
§ 14
Sterilizaci z jiných než zdravotních důvodů lze provést pacientovi, který dovršil věk 21 let,
nebrání-li jejímu provedení závažné zdravotní důvody, a to na základě jeho písemné
žádosti. Žádost je součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi.
§ 15
(1) Před provedením sterilizace ze zdravotních nebo jiných než zdravotních důvodů je
ošetřující lékař povinen podat pacientovi informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho
trvalých následcích a možných rizicích. Informace musí být podána před svědkem, kterým
je zdravotnický pracovník. Jestliže pacient požaduje přítomnost dalšího svědka podle
vlastního výběru, poskytovatel to umožní. Záznam o podání informace podepíše ošetřující
lékař, pacient, svědek, popřípadě svědci; záznam je součástí zdravotnické dokumentace
vedené o pacientovi. Mezi podáním informace a udělením souhlasu musí být přiměřená
lhůta; jde-li o sterilizaci ze zdravotních důvodů, lhůta musí být nejméně 7 dnů; jde-li o
sterilizaci z jiných než zdravotních důvodů, lhůta musí být nejméně 14 dnů.
(2) Provádění sterilizace lze započít, jestliže k tomu pacient nebo zákonný zástupce
pacienta bezprostředně před jejím započetím udělili písemný souhlas.
§ 16
Sterilizace nelze provádět ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby České republiky
(dále jen „Vězeňská služba“).
Kastrace
(1)Terapeutickou kastrací nebo testikulární pulpektomií (dále jen „kastrace“) se rozumí
zdravotní výkony odstraňující hormonálně aktivní část pohlavních žláz u muže s cílem
potlačit jeho sexualitu.
(2) Kastraci lze provést pacientovi, který dovršil věk 25 let a který v minulosti spáchal
násilný sexuálně motivovaný trestný čin, pokud u něho odborné lékařské vyšetření
prokázalo existenci specifické sexuální deviace a vysokou míru pravděpodobnosti, že
v budoucnosti opět spáchá násilný sexuálně motivovaný trestný čin, a pokud u něho nebyly
úspěšné jiné léčebné metody.
(3) Kastrace se pacientovi provede na základě
a) jeho písemné žádosti
b) kladného stanoviska odborné komise.
(4) Pacientovi, který je v ochranném léčení nebo výkonu zabezpečovací detence, se
kastrace provede pouze ve zvlášť odůvodněných případech, a to na základě
a) jeho písemné žádosti,
b) kladného stanoviska odborné komise
c) souhlasu soudu, který je místně příslušný poskytovateli.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 75 z 239
§ 18
(1) Odbornou komisi ustavuje Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“). Členy
odborné komise jsou:
a) zdravotnický pracovník, který je zaměstnancem státu zařazeným na ministerstvo,
b) lékař se způsobilostí v oboru sexuologie,
c) lékař se způsobilostí v oboru psychiatrie,
d) klinický psycholog,
e) lékař se způsobilostí v oboru urologie,
f) právník se znalostmi v oblasti zdravotnického
práva.
(2) Člen odborné komise nesmí být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k
poskytovateli, nesmí být členem kontrolního orgánu poskytovatele nebo statutárním
orgánem, členem statutárního orgánu nebo společníkem poskytovatele.
(3) Žádost pacienta předá poskytovatel neprodleně ministerstvu; k žádosti připojí souhlasné
stanovisko ošetřujícího lékaře se způsobilostí v oboru sexuologie s provedením kastrace a
nezávislý lékařský posudek prokazující vysokou míru pravděpodobnosti, že pacient v
budoucnosti spáchá násilný sexuálně motivovaný trestný čin. Součástí souhlasného
stanoviska je diagnóza a popis dosavadní léčby. Ministerstvo může požádat za účelem
ověření splnění podmínky spáchání trestného činu podle § 17 odst. 2 o opis z evidence
Rejstříku trestů; žádost o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů a opis z evidence
Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový
přístup.
(4) Pacient je vždy přizván k jednání odborné komise, které se koná nejpozději do 3 měsíců
ode dne podání žádosti pacienta. Odborná komise podá pacientovi informaci o povaze
zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a možných rizicích a ověří, zda pacient této
informaci plně porozuměl a zda k podání žádosti dospěl pacient zcela dobrovolně.
Pacienta, který je v ochranném léčení nebo výkonu zabezpečovací detence, poučí o tom,
že kastrace nezakládá nárok na jeho propuštění.
(5) Záznam o podání informace podepíší členové odborné komise a pacient.
(6) Odborná komise po projednání žádosti vypracuje písemné odborné stanovisko, ve
kterém zhodnotí, zda jsou splněny veškeré podmínky k provedení kastrace; zároveň uvede
dobu platnosti stanoviska a přitom zohlední naléhavost provedení zdravotního výkonu. Ke
kladnému stanovisku s provedením kastrace je zapotřebí souhlasu všech členů odborné
komise. V případě, že se souhlasu všech členů nepodaří dosáhnout, odborná komise ve
svém stanovisku popíše důvody, které k tomu vedly. Odborná komise předá ministerstvu
odborné stanovisko ve 3 vyhotoveních a kopii záznamu z jednání.
(7) K jednání odborné komise může být přizván ošetřující lékař pacienta, který provedení
zdravotního výkonu doporučil, avšak během rozhovoru členů komise s pacientem nesmí
být ošetřující lékař přítomen.
(8) Součástí zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi je
a) písemná žádost pacienta,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 76 z 239
b) kopie souhlasného stanoviska ošetřujícího lékaře
se způsobilostí v oboru sexuologie,
c) nezávislý lékařský posudek podle odstavce 3,
d) záznam z jednání odborné komise a
e) stanovisko odborné komise.
(9) Ministerstvo předá
a) kopii stanoviska odborné komise a kopii záznamu z jednání odborné komise pacientovi,
b) 2 vyhotovení stanoviska odborné komise poskytovateli pro založení do zdravotnické
dokumentace podle odstavce 8 a předání soudu podle odstavce 10 a kopii záznamu z
jednání odborné komise.
(10) Návrh na udělení souhlasu s provedením kastrace podává soudu poskytovatel.
Poskytovatel k návrhu připojí písemnou žádost pacienta a stanovisko odborné komise.
§ 19
Provádění kastrace lze započít, jestliže k tomu pacient bezprostředně před jejím započetím
udělil písemný souhlas.
§ 20
Kastrace nelze provádět ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby a osobám ve
výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Kastraci rovněž nelze provést pacientovi
zbavenému způsobilosti k právním úkonům.
Literatura:
ČESKO. 2011. Zákon č. 372, ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních službách a
podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In Sbírka zákonů České
republiky. 2011, částka 131, s. 4749-4767 . Dostupný z: http:// aplikace mvcr.cz/sbirkazakonu/GetAll.aspx.
ISSN 1211- 1244.
ČESKO. 2011. Zákon č. 372, ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních službách a
podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In Sbírka zákonů České
republiky. 2011, částka 131. s. 4779. Dostupný z: http:// aplikace mvcr.cz/sbirkazakonu/GetAll.aspx.
ISSN 1211- 1244.
Československo. 1986. Zákon č. 66, ze dne 20. 10. 1986, o umělém přerušení těhotenství.
In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 22 s. 484-485. Dostupný z: http:// aplikace
mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
ČESKO. 2011. Zákon č. 373, ze dne 6. listopadu 2011, o specifických zdravotních
službách. In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4805-4807 . Dostupný z:
http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
DEMOGRAFICKÝ INFORMAČNÍ PORTÁL. [online]. [cit. 2012-4-28]. Dostupný z: http://
demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=849&PHPSESSID html
GRADY, J.L. INTERRUPCE ANO nebo NE? Praha: Řád, 1979. s. 3-4. ISBN 80-901189-3-
3.
HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, 2002. 272 s. ISBN 80-7262-132-
7.
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: TRITON, 2003. s. 21. ISBN 80-7254-
329-6.
POHUNKOVÁ, D. Úcta k životu: Život nenarozený. Praha: Zvon, 1991. s. 32.
ISBN 80-7113-010-9.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 77 z 239
WIKIPEDIE. Otevřená encyklopedie. Interrupce. [online]. [cit. 2013-04-21]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Interrupce.
ŽDICHYNEC, B., KISSNEYLLBECHER, J., PEKÁREK, J. Rodinná encyklopedie zdraví.
Praha: Pragma, 1998. 493 s. ISBN 80-7205-520-8.
8 Etické aspekty dárcovství orgánu
Dárcovství orgánů lze považovat za velmi citlivou etickou a legislativní problematiku, která
je srovnatelná s eutanazií. Zdravý člověk si během svého života nepřipouští, že může
nastat situace, kdy by mohl potřebovat transplantovaný orgán anebo svůj orgán popřípadě
darovat.
Smrt byla od nepaměti potvrzována pouze na základě zkušeností. Pokud ustalo dýchání a
srdeční činnost, objevily se brzy i další známky smrti, které nakonec vedly k rozkladu
celého těla. S postupným rozvojem znalostí v oblasti resuscitace jsme si začali klást otázky:
Jak smrt definovat? Kdy prohlásit člověka za mrtvého? Kdy nemocného odpojit od
přístrojů?, atd. Od šedesátých let minulého století se začínají objevovat nová kritéria,
která jsou zaměřená na smrt mozku. Zaznívají také názory, zda by mohl být za mrtvého
prohlášen ten, kdo je v bezvědomí díky ireverzibilní ztrátě jen vyšších mozkových funkcí. O
této záležitosti se diskutovalo v souvislosti s případným odběrem orgánů k transplantačním
účelům u anencefalických ,avšak dosud živých dětí a rovněž v souvislosti s ukončením
péče ve vegetativním stavu (Munzarová, 2005). K nesouhlasům může dojít proto, že se zde
mísí tři úrovně diskusí.
1) Koncepční rovina: Lidská smrt je ireverzibilní ztrátou, toho, co je bytostně nejdůležitější
pro přirozenost člověka. To souvisí s otázkou, co je přirozenost lidské bytosti a jaké jsou její
podstatné charakteristiky? Odpovědí na tuto otázku bude podle toho, jak je na bytost
pohlíženo (jako na materiální fyzickou jednotu nebo zcela spirituálně). Tento aspekt bude
také ovlivňovat i výběr odpovědí ve vztahu k definici smrti.
2) Kriteriologická rovina: kterou lze ji řešit, až vyřešení první roviny. Významné znaky
člověka se spojují s funkcemi lidského organismu.
3) Rovina diagnostická, která definuje testy, které určí reverzibilní ztrátu funkcí, tedy smrt.
Je třeba definovat, v jaké úrovni diskusí se pohybujeme, a je třeba si uvědomit významnou
provázanost s tím, že první rovina je nejdůležitější.
Literatura:
Česko. Zákon č. 44, ze dne 31. ledna 2013, kterým se mění zákon č. 285/2002 Sb., o
darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů
(transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In Sbírka
zákonů České republiky. 2013, částka 19, s. 305-318. Dostupný z:
http://mvcr.cz/clanek/sbirka-zakonu.aspx . ISSN 1211- 1244.
MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s.
ISBN 978- 80-247-1024-2.
KST Transplantační program ČR. [online]. [cit. 2013-05-25]. Dostupný z:
kst.cz/web/?page_id=1102.
SLEZÁKOVÁ, Lenka a kol. Ošetřovatelství v chirurgii II. Praha: Grada Publishing, 2010.
308 s. ISBN 978-80-247-3130-8.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 78 z 239
8.1 Možné systémy dárcovství
Opting–in (rozhodnutí pro vyjádření souhlasu s darováním)
Jedná se o systém, ve kterém jsou lidé nabádáni k tomu, aby za života dali souhlas, zda
chtějí po své smrti darovat své orgány k transplantačním účelům. Je nutné, aby se přihlásili
během života a nosili u sebe doklad, který skutečnost o dárcovství potvrzuje. Souhlas
dotyčného může být respektován v případě, že se názory rodiny po smrti liší. Nevýhodou
takové postupu je, že je nedostatek orgánů. Většina lidí nemá motivaci k takovým to
skutkům. Závazek k darování jim často připomíná vlastní smrt a může se projevit úzkost a
strach. V tomto případě je potřeba zajistit informovanost a výchovu společnosti k probuzení
svědomí (Munzarová, 2005).
Required request (povinné požádání)
V systému platí zásada, aby každý potenciální dárce byl dopředu dotázán, zda chce být
skutečně dárcem. Každý má možnost projevit svůj osobní názor. V tomto způsobu by byl
dodržen respekt vůči zemřelému a zřetel by byla brána i na rodinu. Zůstává však ne
vyjasněno, kdy by měl být dárce dotazován. Při vstupu do nemocnice? V tomto případě je
malá naděje na úspěšnost. Při vstupu do nemocnice je nemocný stresován, prožívá úzkost
a jeho rodina se rovněž bojí o svého blízkého. Ti, kteří nebyli osloveni pro darování orgánů,
se mohou cítit postiženi tím, že už k ničemu nejsou, jsou odvrženi. Jak řešit případy, kdy
došlo k automobilové nehodě a jedná se o nejvhodnějšího dárce orgánů k transplantaci.
Tito lidé již nemohou být tázáni a oslovení příbuzných o vyslovení souhlasu nám připadá
nevkusné a necitlivé.
Ouping out – (rozhodnutí o neúčasti)
Výhodou způsobu je, že pokud někdo umře v nemocnici a splňuje lékařská kritéria, která
jsou daná. Může se stát po své smrti dárcem orgánů. Málo lidí se hlásí k odmítnutí, a proto
se stala tato praxe skutečností. Nemocný měl možnost nesouhlasit a problém, pokud je
nutné respektovat jiný názor rodiny, pak je možné vyjádřit formulací patřičných zákonných
předpisů. K tomu, aby lidé důvěřovali tomuto systému je potřeba zajistit co nejširší
informovanost veřejnosti a zaměřit výchovu k probuzení k probuzení svědomí společnosti.
Pokud nebude společnost dostatečně informována, blíží se stav spíše k následujícímu
systému (Munzarová, 2005).
Routine salvaging (odběry jako běžná praxe)
Systém nevyžaduje žádost o souhlas od dárce ani od jeho rodiny. Orgány, které jsou
vhodné pro použití, jsou odebrány automaticky. Přijetí takových způsobů by vedlo k tomu,
že vyjádření souhlasu by bylo považováno za nepodstatné. Chyběla by úcta k člověku a
nebyla by mu dána možnost vyjádřit se jako je v systému opting-in (Munzarová, 2005).
V České republice je uznáván model opting out. Aby tento způsob byl etický je potřeba
informovat širokou veřejnost obyvatelstva na jedné straně a na druhé straně vést evidenci,
kteří se stát dárci nechtějí. V současné době je společně s transplantačním zákonem
44/2013 Sb., kterým se mění zákon 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantací
tkání a orgánů do provozu Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání
a orgánů. V tomto zákonu je věnována pozornost definici smrti, a uvedená jsou nutná
vyšetření, která jsou nutná prokázat.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 79 z 239
8.2 Diagnostika smrti mozku
Klinické vyšetření se provádí jedenkrát včetně apnoického testu (dvěma lékaři nezávisle na
sobě). Metoda se provádí vždy a je rozšířeno spektrum metod potvrzujících klinickou dg.
smrti mozku. Vedle stávající angiografie mozkových tepen a scintigrafie mozku, lze nově
použít i CT angiografii, transkraniální dopplerovskou ultrasonografii či sluchové
evokované kmenové potenciály (BAEP). U jedinců s jasně objektivně prokazatelnou
struktuální infratentoriální lézí se provádí pouze klinické vyšetření. Vzor protokolu
smrti stanoví MZ vyhláškou (Vyhláška č.114/2013 Sb.).
Živými dárci mohou být osoby, které mají vztah k nemocnému, kterému orgán nebo jeho
část poskytnou. Podmínkou k darování je zachování zdraví dárců a dobrovolný charakter
jejich daru. Nemusí jít o pokrevního příbuzného. Výhodou je kvalita orgánů odebíraného při
plném zdraví dárce, provedení transplantace za podmínek, s krátkou ischémií odebraného
orgánu a ve většině případů v genetické příbuznosti dárce a příjemce. Zde se jedná
nejčastěji o dárce ledviny. Ojediněle se provádí od živých dárců transplantace jaterního
nebo plicního laloku anebo části pankreatu. Většina nemocných je ale odkázána na orgány
od zemřelých osob.
Zemřelými dárci jsou osoby s izolovanou smrtí mozku. Jejich rozpoznání a ohlášení je rolí
zdravotnického zařízení, ve kterém k úmrtí došlo (tzv. dárcovská nemocnice). Regionální
transplantační koordinátor spolu s pracovníky tzv. dárcovské nemocnice, posuzuje
medicínskou způsobilost osoby s klinickými známkami smrti mozku k odběru orgánu. Je
nutné provést vyšetření, na základě kterých je možné předpokládat, že odebrané orgány
v těle příjemce obnoví svoji funkci. Pokud jsou splněny veškeré medicínské předpoklady
odběru orgánů, stává se osoba s klinickými známkami smrti mozku potencionálním dárcem.
V okamžiku, kdy je potenciální dárce prohlášen za mrtvého, je hlavním cílem zajistit
nejlepší funkci orgánů vhodných k odběru. Odebrat orgán je nutné v co nejkratší době.
Zajištění legislativních předpokladů pro odběr prověřuje dárcovská nemocnice spolu
s odběrovým koordinátorem. Po odběru orgánů legislativa vyžaduje provedení pitvy
zemřelého.
8.3 Transplantace
Co je to transplantace?
Transplantace je záměrné přenesení tkáně či orgánu z jednoho místa organismu na druhé
nebo z jednoho člověka na druhého. Transplantovanými orgány mohou být ledviny, srdce,
slinivka břišní, játra.
8.3.1 Historie transplantologie
První experimentální transplantace byla provedena u psa v roce 1902. Experimenty na
zvířatech pokračovaly v 30.–40. letech minulého století. U člověka se poprvé pokusil
transplantovat ledvinu ze zemřelého Voronoj v roce 1933 mladé ženě se selháním
ledvin způsobené otravou rtuti. Ledvina neobnovila funkci a pacientka zemřela. První
transplantace ledvin na světě byla poprvé provedena u 15 letého dítěte, které po úrazu
přišlo o ledvinu. Dárkyní ledviny byla matka. Ledvina přestala po 22 dnech pracovat a za 10
dnů pacient zemřel na selhání ledvin.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 80 z 239
První úspěšnou transplantaci u člověka provedli Joseph Murray a Hartwel Harrison
v USA v Bostnu 23. prosince 1954 mezi jednovaječnými dvojčaty. V naší republice byla
první transplantace provedena v Hradci Králové v roce 1961, kterou provedl profesor
Navrátil. Po technické stránce byla zvládnuta, ale klinicky úspěšná nebyla. Důvodem bylo
odmítnutí transplantované ledviny příjemkyní z důvodu imunitního systému. V roce 1966 byl
zahájen transplantační program v Praze (IKEM) (SLEZÁKOVÁ a kol., 2010). První
transplantace jater byla provedena v Brně v roce 1983. Transplantace jater se prováděla
na několika pracovištích ve světě. U nás se jednalo o první transplantaci z východního
bloku. Ve stejném roce byla provedena současně transplantace slinivky břišní a ledviny v
pražském IKEM. V roce 1984 se uskutečnila první transplantace srdce. Nejmladší
program v České republice transplantací je program transplantace plic, který byl zahájen
v roce 1997 v motolské nemocnici.
8.3.2 Koordinační středisko transplantací (KST)
Co je to Koordinační středisko transplantací (KST)
Koordinační středisko transplantací (dále KST) je organizační složkou státu zřízenou
Ministerstvem zdravotnictví dne 7. 7. 2003, podle ustanovení § 25 zákona č. 285/2002 Sb.
tzv. „transplantační zákon“. KST je v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví a je
zřízeno za účelem zajištění a zprostředkování transplantací, přičemž plní několik úkolů.
Pracovníci Koordinačního střediska transplantací při své práci naplňují hlavní
poslání KST:
„Koordinační středisko transplantací je transparentní a nezávislou institucí zřízenou
Ministerstvem zdravotnictví ČR. Posláním KST je zajišťovat a koordinovat transplantace v
souladu s poznatky moderní medicíny, etiky a práva. Cílem činnosti týmu KST je maximální
měrou přispět ke zlepšení kvality života pacientů nebo k jeho záchraně.“
Koordinátoři KST, kteří mají nepřetržitou službu, přijímají informace o potencionálních
dárcích z regionálních transplantačních center. Přijímané výzvy jsou posléze zpracovány.
Orgány jsou dle národní čekací listiny a alokačních algoritmů nabídnuty do příslušných
transplantačních center konkrétním čekatelům. Z důvodu většího počtu čekatelů na ledviny,
než v případě ostatních orgánů, je alokace ledvin prováděna pomocí počítačového
programu, který pracuje s přesně definovanými algoritmy (online).
Hlavní úkoly KST
1. Vedení registrů:
- Národní registr osob čekajících na transplantaci orgánů,
- Národní registr dárců tkání a orgánů,
- Národní registr provedených transplantací tkání a orgánů.
2. Koordinace odběrů a transplantací:
- Koordinace odběrových a transplantačních týmů jednotlivých transplantačních center,
- Výběr nejvhodnějších příjemců z Národního registru osob čekajících na transplantaci
orgánů pro odebrané orgány,
- Metodická koordinace činnosti střediska pro vyhledávání dárců krvetvorných buněk,
- Předkládání návrhů na zařazení jednotlivých pracovišť do systému koordinace
transplantací v ČR.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 81 z 239
3. Informační činnost:
- Sběr, vyhodnocování a zpracování údajů o provedených odběrech a transplantacích a
jejich výsledcích,
- Zpracování souhrnné zprávy o provedených odběrech, transplantacích a jejich výsledcích
v národním měřítku za uplynulý kalendářní rok a jejich předložení ministerstvu do 31.
března následujícího roku,
- Sledování vývojových trendů v oboru a jejich využitelnost pro činnost transplantačních
center,
- Zapojení do systému výchovy a vzdělávání zdravotnických pracovníků.
4. Mezinárodní spolupráce:
- Zajišťování a koordinace spolupráce při provádění výměny tkání a orgánů určených k
transplantaci (s výjimkou činností podle § 24, odst. 2, písm. e) transplantačního zákona),
- Sledování a vyhodnocování stavu organizace a provádění transplantací v zahraničí za
účelem zvýšení efektivnosti vlastního systému transplantací v České republice,
- Zapojení do mezinárodních projektů (EUROCET).
5. Ostatní úkoly a činnosti:
- Plnění dalších úkolů určených ministerstvem,
- Předkládání návrhů a námětů pro zlepšení transplantačního programu.
KST je zřízeno k zajišťování koordinační a metodické činnosti v systému transplantačních
center v rámci ČR.
KST může po předchozím souhlasu Ministerstva zdravotnictví, navazovat vztahy a
spolupracovat s podobně zaměřenými orgány a pracovišti v zahraničí, vystupovat v
mezinárodních organizacích pro koordinaci transplantací a stávat se jejich členem [online].
8.3.3 Zahraniční aktivity KST
Program ACCORD
Program ACCORD vychází z potřeb plnění Akčního plánu Evropské komise a je zaměřen
na vytvoření srovnatelné úrovně jednotlivých aspektů dárcovství a transplantací v
členských zemích. Respektuje různé priority účastníků a je rozdělen na dílčí pracovní
skupiny. V první z nich spolupracuje Nizozemsko s Maďarskem a další účastníci na
posílení jakosti a bezpečnosti v odběrové chirurgii, druhou tvoří Francie, Bulharsko a další
subjekty a je zaměřena na zlepšení organizace odběru orgánů. Třetí skupinu vede Itálie, s
níž spolupracují Malta, Litva, Kypr a Česká republika, a zde je hlavním cílem vytvoření
systému akreditace a auditování transplantačních center.
COORENOR - Coordinating European Transplantation Initiative among National
Organizations for Organ
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 82 z 239
Projekt COORENOR byl zahájen v dubnu 2010 a je plánován na období 3 let. Jeho hlavním
cílem je posílit mezinárodní spolupráci ve výměně orgánů k transplantaci. KST bylo
pověřeno vedením klíčové části projektu, v jehož rámci nejprve provede analýzu
transplantační legislativy v jednotlivých zemích a poté vytvoří internetový portál, umožňující
partnerským zemím rychle a efektivně předkládat nabídky orgánů, pro které nemají v zemi
původu vhodné příjemce, nebo naopak zadávat požadavky na potřebné orgány pro
pacienty, kteří jsou v akutním ohrožení života.
DOPKI - (Improving the Knowledge and Practices in Organ Donation)
DOPKI je jedním z projektů financovaných Evropskou komisí v rámci programu e-TEN. K
práci na tomto projektu se v roce 2006 sdružilo celkem 12 organizací a institucí, které usilují
o zvýšení celkové úrovně znalostí a praktických dovedností v oblasti transplantační
medicíny. Vedením celého projektu byla pověřena španělská Národní transplantační
organizace. Základní snahou je zavedení některých organizačních prvků tzv. španělského
modelu, díky kterému má Španělsko naprosto bezkonkurenční postavení v počtu
transplantací v celosvětovém měřítku. KST je jedním ze zakládajících partnerů tohoto
projektu, na němž se také v omezené míře účastní i Fakultní nemocnice v Praze Motole a
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
EOEO - (European Organ Exchange Organizations)
EOEO byla založena koordinačními autoritami deseti evropských států a svůj program
vyjádřila ve společné Dohodě přijaté v roce 2004 v portugalském Cascais. Jejími členy jsou
transplantační organizace Maďarska, Francie, Polska, Španělska, Švýcarska, Itálie,
Spojeného království a Portugalska, včetně nadnárodních Scandiatransplantu a
Eurotransplantu. KST je členem od roku 2006. EOEO usiluje o prosazování vysokých
standardů kvality, bezpečnosti a dohledatelnosti při získávání a výměně orgánů k
transplantaci.
EUROCET - (European Registry on Organs, Cells and Tissues)
EUROCET je projekt z programu e-TEN Evropské komise, na němž se účastní 20
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 83 z 239
organizací z celkem 12 evropských států. Cílem projektu je sjednocení transplantační
terminologie a metodologie, aby mohla být vytvořena jednotná evropská databáze, v níž by
se společně shromažďovaly, zpracovávaly a využívaly informace o medicínských,
klinických a demografických aspektech dárcovství a transplantací. Vytvoření takové
panevropské databáze, její průběžné doplňování a využití přispěje k lepšímu využití
potenciálu transplantační medicíny ve všech zúčastněných zemích. KST je partnerem
projektu EUROCET od 1. září 2005.
ETN - (European Transplant Network)
Iniciativa ETN byla založena v roce 2004 jako výsledek Pražské deklarace ministrů
zdravotnictví některých starých a přistupujících zemí EU. V současné době je sídlo ETN v
Římě. Hlavním cílem ETN je užší spolupráce v transplantační medicíně, předávání
zkušeností a pomoc zemím, v nichž je transplantační program méně rozvinutý. Členské
země mohou využívat služeb společného koordinačního dispečinku pod názvem Gate to
Europe. KST má v rámci členství v ETN uzavřeny dohody o užší spolupráci s partnerskými
organizacemi v Polsku, Maďarsku a Itálii. Členy ETN jsou: Česká republika, Estonsko,
Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Řecko a
Slovensko. Ke spolupráci s ETN se hlásí i Rada Evropy a WHO, naopak některé ze
zakládajících států svou aktivitu po vstupu do EU výrazně omezily.
MODE - Mutual Organ Donation and Transplantation Exchanges: Improving and
developing cadaveric organ donation and transplantation programs
Evropská komise přijala Akční plán pro dárcovství a transplantace orgánů, který si klade za
hlavní cíl posílit spolupráci mezi členskými zeměmi. Projekt MODE je zaměřen na revizi
nejlepších praxí v oblasti dárcovství a transplantací v jednotlivých zemích a jejich
představení ostatním státům tak, aby mohly tyto modely využít ke zvýšení úrovně své
transplantační medicíny. KST provedlo analýzu slabých a silných stránek transplantační
medicíny v partnerských zemích a zorganizovalo sérii návštěv s cílem vysvětlit konkrétní
nejlepší praxe, sdílet know-how a předat zkušenosti mezi partnery.
8.3.4 Transplantační program ČR
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 84 z 239
Transplantační program si dává za cíl nahradit funkci selhávajícího orgánu a zlepšit kvalitu
života v případě tkání. Součástí jsou nejen dárci a příjemci nebo-li čekatelé, ale i
transplantační týmy a koordinátoři orgánových a tkáňových transplantací.
Transplantace rozdělujeme na tři základní části:
- transplantace orgánů
- transplantace tkání
- transplantace krvetvorných buněk
Za začátek transplantací v České republice lze považovat rok 1961, kdy byla v tehdejším
Československu provedena první transplantace ledviny (23. listopadu) ve Fakultní
nemocnici Hradci Králové. Ledvina byla transplantována 16leté nemocné, která přišla o
svou solitární polycystickou ledvinu. Dárkyní byla matka. Štěp sice obnovil svou funkci,
nemocná však po 16 dnech zemřela na infekci. S dalšími transplantacemi začalo toto
pracoviště v roce 1969. Systematický program transplantací ledvin v Československu
zahájili a první úspěšnou transplantaci ledvin provedli 21. března 1966 v Ústavu klinické a
experimentální chirurgie (dále IKEM) v Praze, Krči. Příjemcem byl nemocný Karel Pavlík a
dárkyní byla jeho matka. Štěp fungoval 3 roky, nemocný zemřel v roce 1969 na krvácení do
mozku.
V současné době se v České republice kromě ledvin (IKEM Praha, Centrum
kardiovaskulární a transplantační chirurgie (dále CKTCH) Brno, transplantační centrum
(dále TC) Motol, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Hradec Králové) transplantuje srdce (IKEM
Praha, CKTCH Brno), plíce (TC Motol Praha), játra (IKEM Praha, CKTCH Brno) a slinivka
břišní včetně Langerhansových ostrůvků (IKEM Praha).
V případě transplantací tkání jde zejména o oční rohovky. Tato transplantace je nejstarší v
klinice prováděnou alotransplantací. První úspěšnou transplantaci rohovky provedl Zirm v
Olomouci v roce 1905. Zvláštní kapitolou zůstává transplantace krvetvorných buněk.
Novela transplantačního zákona
ZÁKON č. 44/2013 Sb., ze dne 31. ledna 2013, kterým se mění zákon č. 285/2002 Sb.,
o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů
(transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Zákon, vstoupil v účinnost 1. 4. 2013, zapracovává příslušný předpis Evropské unie a nově
upravuje možnost odběru tkání nebo orgánů od zemřelého dárce, který je cizincem. Cizinci
ale musí být prokazatelně držiteli „dárcovské karty“ – dokladu, který jasně deklaruje souhlas
s posmrtným darováním tkání nebo orgánů. Pokud takový doklad nevlastní, je povinností
Koordinačního střediska transplantací zjistit u příslušného orgánu státu, zda cizinec
nevyjádřil ve své vůli nesouhlas s posmrtným odběrem orgánů. Zároveň vzniká povinnost
v této souvislosti kontaktovat osobu blízkou. V případě, že potřebná souhlasná stanoviska
nebudou dodána do 72 hodin, není možné transplantaci provést.
Zákon zpřesňuje povinnosti pro poskytovatele zdravotních služeb, kteří provádějí odběry
tkání a transplantace tkání, a transplantační centra. Upravuje rovněž výši a způsob
uhrazení náhrad žijícím dárcům a to dle následujících pravidel. Dárce obdrží náhradu
výdajů a ušlý výdělek v prokázané výši, nejvýše však ve výši dvojnásobku průměrné mzdy
v národním hospodářství (zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce
zákonů). Do náhrady výdajů se nezapočítává náhrada cestovních nákladů dárce. Ty jsou
hrazené podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, a to na základě zaslání jeho
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 85 z 239
žádosti na zdravotní pojišťovnu. Zákon upravuje rovněž výši a způsob úhrady příspěvku na
náklady pohřbu osobě, která vypravila pohřeb zemřelému dárci.
Výňatek ze zákona
§ 28a
Příspěvek na náklady pohřbu
(1) Osobě, která vypravila pohřeb zemřelému dárci, kterému byl proveden odběr orgánu,
náleží příspěvek na náklady související s vypravením pohřbu ve výši 5000 Kč.
(2) Žádost o výplatu příspěvku na náklady pohřbu musí kromě obecných náležitostí podle
správního řádu obsahovat
a) doklad o zaplacení nákladů na vypravení pohřbu dárci,
b) údaje vztahující se k zemřelému dárci, a to jméno, popřípadě jména, příjmení, datum
narození a datum úmrtí,
c) název a adresu poskytovatele zdravotních služeb, ve kterém byl proveden odběr orgánu,
d) určení, jakým způsobem má být částka vyplacena.
(3) Není-li žádost ministerstvu podána do 12 měsíců ode dne vypravení pohřbu zemřelému
dárci, nárok na příspěvek na náklady pohřbu zaniká.
(4) Dopravu těla zemřelého dárce z místa pitvy do místa pohřbu hradí zdravotní pojišťovna
příjemce.
§ 28b
Náhrada poskytovaná žijícímu dárci orgánu
(1) Dárci orgánu náleží náhrada účelně a prokazatelně vynaložených výdajů (dále jen
„náhrada výdajů“) a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo
odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění, který mu vznikl dočasnou
pracovní neschopností v souvislosti s odběrem orgánu a poskytováním zdravotních služeb,
které si tento odběr vyžádal (dále jen „ušlý výdělek“).
(2) Žádost o výplatu náhrady výdajů a ušlého výdělku musí kromě obecných náležitostí
podle správního řádu obsahovat
a) datum provedení odběru orgánu a období, v němž mu byly poskytnuty zdravotní služby
související s odběrem orgánu,
b) název a adresu transplantačního centra, které provedlo odběr, a adresu poskytovatele
zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení byly dárci poskytnuty zdravotní služby
související s odběrem orgánu,
c) doklad osvědčující výši účelně a prokazatelně vynaložených výdajů a výši ušlého
výdělku, popřípadě jeho ověřenou kopii,
d) ověřenou kopii dokladu o ukončení dočasné pracovní neschopnosti související s
odběrem; osoba, které se nevydává doklad o dočasné pracovní neschopnosti, doloží
písemné vyjádření poskytovatele zdravotních služeb o době, po kterou nemohl vykonávat
činnost, za niž vyžaduje náhradu ušlého výdělku.
(3) Ministerstvo požádá transplantační centrum, které provedlo odběr, a poskytovatele
zdravotních služeb, který zajišťoval poskytnutí zdravotních služeb dárci, o potvrzení
skutečností podle odstavce 2 písm. b) a dále o vyjádření, zda požadované výdaje a ušlý
výdělek souhlasí s obdobím, kdy byl dárci proveden odběr orgánu a kdy mu byly
poskytovány s odběrem související zdravotní služby. Transplantační centrum a
poskytovatel zdravotních služeb jsou povinni poskytnout požadované informace do 10 dnů
ode dne doručení žádosti.
(4) Není-li žádost o výplatu náhrady výdajů nebo ušlého výdělku podána do 24 měsíců ode
dne provedení odběru orgánu, nárok na jejich náhradu zaniká.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 86 z 239
(5) Dárci se uhradí náhrada výdajů a ušlý výdělek v prokázané výši, nejvýše však ve výši
dvojnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené a zveřejněné
Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů pro účely zaměstnanosti23). Do
náhrady výdajů se nezapočítává náhrada cestovních výdajů dárce hrazená podle zákona
upravujícího veřejné zdravotní pojištění.
(6) Poskytovatel zdravotních služeb je povinen zajistit, aby byl dárce před odběrem orgánu
informován o možnosti požadovat náhradu výdajů a ušlý výdělek a za tím účelem podat
žádost podle odstavce 2. [online].
9 Etické aspekty in vitro fertilizace a klonování
V současné době neplodnost trápí stále více mladých párů, kterým se nedaří po mnoho let
počít dítě přirozenou cestou. Světová zdravotnická organizace považuje poruchu plodnosti
za stav, ne za nemoc. V nejnovějším vydání Mezinárodní klasifikace je vedena jako
diagnóza. Sterilita je nejen problém zdravotní, ale i sociální, protože bývá důvodem
k rozpadu manželství.
Asistovanou reprodukcí se označuje jakýkoli medicínský zásah, napomáhající procesu
lidského rozmnožování. Volba nejvhodnější metody záleží na určení správné diagnózy
neplodnosti páru. V určitých situacích lze použít hormonální stimulaci vaječníků, popřípadě
chirurgické zprůchodnění vejcovodů a k oplození po té může dojít přirozeným způsobem.
Ve světě existují tři pohledy na metody asistované reprodukce:
1. Děti jsou degradací rodičovství.
2. Asistovaná reprodukce je žádoucí, protože přirozená reprodukce je sexuální loterií a
ruletou rodičovských chromozomů
3. Reprodukce je žádoucí i bez asistence technologií, ale i přes to je potřebný vývoj metod
pro neplodná manželství (STANISLAVOVÁ, L. 2010 ).
Umělé oplození (angl. artificial insemination), bývá někdy používáno jako synonymum
AR, v užším slova smyslu znamená, že do těla ženy jsou uměle vpraveny spermie.
Nejčastěji používanou metodou AR je oplození ve zkumavce neboli fertilizace in vitro – IVF.
Ke spojení spermií dochází mimo tělo ženy. Vzniklé zygoty jsou v laboratoři kultivovány a
embryo je následně zavedeno do dělohy ženy.
Fertilizace in vitro asistovaná reprodukce je velmi složitý léčebný proces. Skládá se
z několika fází:
- Podávání léků, které stimulují růst vajíček ve vaječníku.
- Sledování účinku léků a přizpůsobení dávek.
- Načasování dozrání vajíček pomocí hormonu, který zajišťuje zrání vajíček v poslední fázi.
- Odběr vajíček z vaječníků a vyhledání v laboratoři.
- Přidání spermií k vajíčku.
- Výběr oplozených vajíček a kontrola růstu embryí.
- Přenos embryí do dělohy
Literatura:
Česko. 2011. Zákon č. 373 ze dne 6. listopadu 2011 o specifických zdravotních službách.
In Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4802 - 4805 . Dostupný z:
http://aplikacemvcr.cz/sbirka-zakonu/GetAll.aspx. ISSN 1211- 1244.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 87 z 239
IVF - in vitro fertilizace » Medixa.org. [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupný z:
http://cs.medixa.org/lecba/ivf-in-vitro-fertilizace
IVF Mimotělní oplodnění - Lékaři online. [online]. 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupný z:
http://www.lekari-online.cz/lecba-neplodnosti/zakroky/mimotelni-oplodneni-ivf
Kapitoly z lékařské etiky. [online]. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z:
http://www.portal.med.muni.cz/download.php?fid=781.
Klonování. [online]. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z:
http://www.did.deliberating.org/locales/documents/Lessons_PartnersCzech_Cloning.pdf
Lékařství - Biotrin. [online]. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z:
http://www.biotrin.cz/czpages/inf051303g.htm.
Národní registr asistované reprodukce (NRAR). [online]. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z:
http://www.uzis.cz/registry/narodni-zdravotni-registry/nr-reprodukcniho-zdravi/nr-
asistovane-reprodukce.
ONDOK, J. P. Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Praha: Nakladatelství Triton s.r.o.,
2005. s. 137.
STANISLAVOVÁ, L. Etické problémy reprodukční medicíny. České Budějovice, 2010. 65. s.
Bakalářská práce (Bc.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální
fakulta. [cit. 2013-07-05]. Dostupný z:
http://theses.cz/id/l6dbx5/downloadPraceContent_adipIdno_16239.txt.
ULékaře.cz Přejete si pomocí umělého oplodnění holčičku nebo chlapečka? [online]. 2013
[cit. 2013-06-25]. Dostupný z: http://www.ulekare.cz/clanek/prejete-si-pomoci-umeleho-
oplodneni-holcicku-nebo-chlapecka-6341.
9.1 Historie IVF
Jako první byla pro léčbu neplodnosti vyvinuta metoda Intrauterinní inseminace (IUI). V
zápětí se objevila IVF. První úspěšné IVF bylo provedeno ve Velké Británii. Dne 25. 6. 1978
se „ze zkumavky“ 3 minuty po půlnoci ve Všeobecné nemocnici v Oldhamu narodila Louise
Brownová. Lékaři, kteří stáli u tohoto úspěchu, který znamenal revoluci v léčbě neplodnosti,
byli MUDr. Patrik Steptoe a MUDr. Robert Edwards. V České republice se první dítě
pomoci IVF narodilo 1982 v Brně a velkou zásluhu na tom měl prof. Ladislav Pilka. Celá
metoda IVF se postupem času zdokonalovala a ve farmakologickém průmyslu se objevily
stimulační léky a léky navozující ovulaci. Také technika kultivace se zlepšila. Začaly se
objevovat nové postupy, a ty umožnily prakticky všem párům naději na vlastní dítě.
(http://www.lekari-online.cz/lecba-neplodnosti/zakroky/mimotelni-oplodneni-ivf ).
V poslední době zasáhla do lidské plodnosti celá řada sociálních vlivů. Ambice žen, které
ovlivňuji postoj k založení rodiny. Práce je pro ženu natolik naplňující a motivující, že je
ochotna odložit založení rodiny. Rozšířené je také užívání hormonální antikoncepce, které
způsobuje zamezení nechtěného těhotenství. Mnoho pohlavních chorob zůstává neléčeno,
jehož důsledkem je snížená schopnost plodnosti. Neblahý vliv na plodnost mají toxické
látky, které se vyskytují v životním prostředí.
9.2 Metoda IVF
Selekce pohlaví dítěte
Při metodě IVF je selekce pohlaví embrya skutečně možná. První metodou je výběr
spermií, kdy se oddělí spermie s chromozomem X a Y. Zvolené spermie se potom použijí
při IVF k oplození vajíčka. Druhou možností je vyšetření pomocí PGD (preimplantační
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 88 z 239
genetická diagnostika). Díky této metodě lze testovat genetické vlastnosti embryí ještě před
přenesením do dělohy, včetně zjištění pohlaví. V České republice a dalších zemích, které
podepsaly Bioetickou konvenci Rady Evropy, je však výběr pohlaví embrya zakázán. Zákon
o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících činnostech je u
nás platný od 1. 1. 2006 a výslovně zakazuje používání asistované reprodukce k
manipulacím s pohlavím embrya. Výjimkou jsou určité lékařské příčiny, kdy lze přistoupit k
umělému oplodnění a přitom vybrat k zavedení do dělohy embryo se známým pohlavím.
Jde o případy, kdy jsou rodiče přenašeči závažné dědičné choroby, která je vázána na
pohlaví. Příkladem takové poruchy je hemofilie. Je to onemocnění, které geneticky
přenášejí geny, ale chorobou jsou postiženi pouze jedinci mužského pohlaví. Výběr pohlaví
dítěte na přání rodičů je především velkým etickým problémem. Kvůli narušenému poměru
pohlaví by se mohlo stát, že budou převažovat buď muži, nebo ženy. Nadřazenost jednoho
pohlaví je z morálního hlediska zcela nepřípustná. Právě z tohoto důvodu je genetická
selekce pohlaví ve většině vyspělých zemí zakázána. Postupy asistované reprodukce IVF
tedy neslouží k výběru pohlaví budoucího miminka na přání rodičů. Pokud jimi však lze
předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví dítěte, jsou ze
zákona povolené. (http://www.ulekare.cz/clanek/prejete-si-pomoci-umeleho-oplodneni-
holcicku-nebo-chlapecka-6341)
IVF - in vitro fertilizace
Pokud se páru nedaří počít do dvou let při pravidelném nechráněném pohlavním styku, je
vhodné poradit se s odborníkem o metodách asistované reprodukce. Jednou z nich je i tzv.
IVF, in vitro fertilizace, neboli oplození ve zkumavce. Tato metoda je založena na oplození
vajíčka ženy, nebo dárkyně, spermiemi partnera, nebo dárce, mimo tělo ženy. Je zapotřebí
získat zdravá vajíčka a vzorek spermatu. K získání vajíček se využívá tzv. hyperovulace.
Při ní žena od začátku ovulačního cyklu užívá pohlavní hormony. Ty způsobí, že
ve vaječníku nedozrává pouze jedno vajíčko, ale dozraje jich hned několik. Růst a zrání
vajíček se kontroluje ultrazvukovým vyšetřením. Když dozrají, je proveden jejich odběr.
Odběr vajíček neboli oocytů je zákrok, který se provádí v celkové anestezii, trvá 15–20 min.
a provádí se ambulantně. Po zákroku ještě žena odpočívá zhruba dvě hodiny na lůžku
a poté, pokud je vše v pořádku, může odejít domů. Po odběru se vajíčka nechají
v laboratorních podmínkách oplodnit spermiemi muže, po dobu tří dnů se kultivují a poté se
vpraví zpět do dělohy ženy.
Oplodnění
Pro početí potomka je potřeba splynutí spermie a vajíčka. Ideálně jednou za měsíc
ve vaječnících ženy uzrává jedno vajíčko. Když vajíčko dozraje, dojde k tzv. ovulaci, při
které se vajíčko uvolní do vejcovodu. Tam vajíčko setrvá asi 24 hodin, aby mohlo být
oplodněno. K tomu jsou potřeba spermie muže. Spermie se tvoří ve varlatech, kde mají
ideální teplotu a prostředí pro svůj růst. Při pohlavním styku dochází k ejakulaci neboli
výronu semene do pochvy ženy, odkud spermie cestují vzhůru přes dělohu do vejcovodu.
Po oplození vajíčka spermií nastává složitý proces vývoje. Oplozené vajíčko putuje
z vejcovodu do dělohy, která je už hormonálně připravena na jeho uchycení, růst a vývoj.
Pokud není vajíčko uchyceno v děloze, vyloučí se společně s krví při menstruaci. Pokud se
v nějakém kroku oplodnění stane chyba, dochází k poruchám plodnosti.
9.3 Průběh IVF
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 89 z 239
Při IVF neboli in vitro fertilizaci je žena nejprve stimulována pohlavními hormony, aby došlo
k tzv. hyperovulaci, při které ve vaječníku dozraje více vajíček najednou. Do pochvy ženy je
nejdříve zavedena ultrazvuková sonda, která lékaři umožňuje vidět vaječníky a vajíčka.
Poté je proveden vpich jehlou přes poševní stěnu a zralá vajíčka jsou jí nasáta. Vajíčka
jsou takto odebrána přímo pacientce, nebo dárkyni. Dále je k uskutečnění IVF zapotřebí
získat mužské pohlavní buňky, spermie masturbací. Tady se nabízí dvě možnosti, a to
použití spermatu od partnera nebo od dárce.
Průběh IVF v laboratoři
Po odběru je sperma podrobeno různým vyšetření. Provádí se spermiogram a testy na
infekční choroby, jako jsou HIV, nebo žloutenka typu B a C. Spermiogram je laboratorní
vyšetření mužské plodnosti, při kterém se pod mikroskopem vyšetřuje kvalita a počet
spermií. Jedná se o neinvazivní a nebolestivé vyšetření, tudíž není nutné se jej obávat.
Odebrané sperma a vajíčka se spolu umístí do reakční nádobky v inkubátorech se
správnou teplotou. V ideálním případě dojde k přirozenému oplodnění vajíček a tedy
ke vzniku embryí. Pokud však spermie nedokáže proniknout ochranným obalem vajíčka,
existuje možnost jak spermii pomoci. Jedná se o metodu ICSI neboli intracytoplazmatickou
injekci spermií. Touto metodou je pod mikroskopem speciální jehlou do vajíčka vstříknuta
vybraná kvalitní spermie a vajíčko se oplodní. Oplozená vajíčka neboli embrya jsou
testována na různé genetické vady a jsou vybrána jen ta zdravá.
Závěrečná fáze IVF
Žena se na příjem embrya musí také speciálně připravit. Příprava probíhá tak, že je jí
podáván další hormon, progesteron. Tyto hormony způsobují změny děložní sliznice
a zlepšují podmínky pro přijetí zárodku. Implantace neboli vložení embrya do dělohy, se
provádí dlouhou jehlou v době tzv. implantačního okénka. To je období mezi 2. a 6. dnem
podávání progesteronu. Uchycení embrya se kontroluje ultrazvukem a sledováním hladin
hormonů. Neimplantují se všechna embrya. Na počtu se vždy žena dohodne s lékařem.
Dnes se upřednostňuje implantování menšího počtu embryí. Pokud totiž dojde k uchycení
všech embryí, je nutné některá z nich odstranit. Jejich ponechání v děloze i jejich
odstranění z dělohy je pro vybrané embryo rizikové. Zbylá embrya je možno uchovat
zmrazením.
Rizika IVF
Stejně jako jiné metody, i IVF neboli in vitro fertilizace má svá rizika. Ta největší jsou
během podpory hyperovulace. U ženy se totiž může projevit ovariální hyperstimulační
syndrom. Je to v podstatě reakce těla ženy na vysoké dávky hormonů. Proto je žena po
celou dobu procesu IVF intenzivně sledována. Častý je pocit tlaku v podbřišku nebo nízký
tlak. Pokud tuto léčbu podstupujete a máte nějaké obtíže, je nutné informovat o nich svého
lékaře (http://cs.medixa.org/lecba/ivf-in-vitro-fertilizace).
9.4 Asistovaná reprodukce
V dubnu roku 2012 vešla v platnost novela zákona 373/2011 Sb. zákon č. 373/2011
Sb., o specifických zdravotních službách (Díl 1, § 3-11 → Asistovaná reprodukce)
Asistovaná reprodukce
§ 3
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 90 z 239
(1) Asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy, při kterých dochází k odběru
zárodečných buněk, k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka
spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich uchovávání, a to za
účelem umělého oplodnění ženy
a) ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže, jestliže
1. je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla přirozeným
způsobem nebo aby donosila životaschopný plod, a
2. jiné způsoby léčby její neplodnosti nebo neplodnosti muže nevedly nebo s vysokou
mírou pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění, nebo
b) pokud jde o potřebu časného genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví
budoucího dítěte ohroženo z důvodu prokazatelného rizika přenosu geneticky
podmíněných nemocí nebo vad, jejichž nositelem je tato žena nebo muž.
(2) Zárodečnými buňkami se pro účely asistované reprodukce rozumí vajíčka a spermie.
(3) Umělým oplodněním ženy se rozumí
a) zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy, nebo
b) přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do
pohlavních orgánů ženy.
(4) Pro umělé oplodnění ženy lze použít
a) vajíčka získaná od této ženy
b) spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně,
c) zárodečné buňky darované jinou osobou, než která je uvedena v písmenech a) a b) (dále
jen „anonymní dárce“); anonymním dárcem může být pouze žena, která dovršila věk 18 let
a nepřekročila věk 35 let, nebo muž, který dovršil věk 18 let a nepřekročil věk 40 let.
(5) Zárodečné buňky a lidská embrya mohou být použita pouze pro umělé oplodnění. To
neplatí, jde-li o lidská embrya nevyužitá pro umělé oplodnění, která lze použít pro výzkum
na lidských kmenových embryonálních buňkách za podmínek a pro účely stanovené
zákonem upravujícím výzkum na lidských kmenových embryonálních buňkách.
§ 4
Léčbu metodami asistované reprodukce může provádět pouze poskytovatel, kterému bylo
uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína.
§ 5
(1) Metody a postupy asistované reprodukce lze provádět, jestliže byly splněny požadavky
stanovené zákonem o lidských tkáních a buňkách.
(2) Použití metod a postupů asistované reprodukce není dovoleno pro účely volby pohlaví
budoucího dítěte, s výjimkou případů, kdy použitím metod a postupů asistované reprodukce
lze předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví.
§ 6
(1) Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49
let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají
podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“). Žádost neplodného páru žádajícího o umělé
oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců; je součástí zdravotnické dokumentace vedené o
ženě.
(2) Umělé oplodnění nelze provést ženě, která má k muži, s nímž předložila žádost podle
odstavce 1, příbuzenský vztah vylučující podle jiného právního předpisu uzavření
manželství.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 91 z 239
§ 7
(1) Zárodečné buňky lze odebrat a použít pro metody a postupy asistované reprodukce,
jestliže byla posouzena zdravotní způsobilost
a) osob, kterým mají být zárodečné buňky odebrány, a
b) ženy, které má být umělé oplodnění provedeno (dále jen „příjemkyně“).
(2) Příjemkyní nesmí být osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba s
omezenou způsobilostí k právním úkonům tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí
zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí, nebo k rodičovské
zodpovědnosti, a to i částečně. Příjemkyní nesmí být rovněž osoba umístěná v policejní
cele, ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence.
(3) Anonymním dárcem nesmí být osoba
a) zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba s omezenou způsobilostí k právním
úkonům tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky
jejich poskytnutí,
b) umístěná v policejní cele, ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací
detence,
c) které byla nařízena izolace, karanténa nebo je ve výkonu lůžkového ochranného léčení,
nebo
d) hospitalizovaná bez souhlasu
§ 8
(1) Před zahájením metod a postupů asistované reprodukce je poskytovatel povinen podat
neplodnému páru informaci o povaze navrhovaných metod a postupů, jejich trvalých
následcích a možných rizicích a o způsobu, jakým může být naloženo s nadbytečnými
lidskými embryi, včetně předpokládané výše finančních nákladů na jejich uskladnění a dobu
jejich uskladnění. Neplodný pár může požadovat, aby při podání informace byl přítomen
svědek podle jeho výběru. Záznam o podání informace podepíše neplodný pár, ošetřující
lékař, popřípadě svědek; záznam je součástí zdravotnické dokumentace vedené o
příjemkyni.
(2) Na základě informace podle odstavce 1 neplodný pár udělí písemný souhlas s
provedením asistované reprodukce; písemný souhlas musí být opakovaně udělen před
každým provedením umělého oplodnění. Souhlas je součástí zdravotnické dokumentace
vedené o příjemkyni.
(3) Jednotlivé výkony asistované reprodukce lze příjemkyni provést, jestliže před jejich
započetím k nim udělila souhlas. Udělení souhlasu zaznamená do zdravotnické
dokumentace vedené o příjemkyni ošetřující lékař, který záznam podepíše; záznam rovněž
podepíše příjemkyně.
§ 9
(1) Pokud při umělém oplodnění příjemkyně nebyla použita všechna lidská embrya
vytvořená ve prospěch neplodného páru, lze je uchovat a použít pro další umělé oplodnění
této příjemkyně. To neplatí, jestliže neplodný pár písemně prohlásí, že tato embrya nehodlá
použít pro své další umělé oplodnění a zároveň udělí souhlas s jejich použitím pro jiný
anonymní neplodný pár, nebo udělí souhlas s použitím nadbytečných embryí k výzkumu
podle zákona o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách nebo s jejich
likvidací. Prohlášení může neplodný pár kdykoliv odvolat; to neplatí, pokud byla lidská
embrya použita u jiného neplodného páru nebo v souladu s prohlášením zlikvidována.
Lidské embryo vzniklé na základě vajíčka příjemkyně nebo spermie muže z neplodného
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 92 z 239
páru lze použít pro umělé oplodnění jiné příjemkyně, pokud byla posouzena zdravotní
způsobilost neplodného páru v rozsahu stanoveném pro anonymní dárce.
(2) Pokud lidská embrya nebyla použita nebo neplodný pár neučinil písemné prohlášení o
jejich likvidaci podle odstavce 1, může poskytovatel po 10 letech uchovávání těchto embryí
opakovaně prokazatelně písemně vyzvat neplodný pár o vyjádření k dalšímu uchovávání
těchto embryí, včetně udělení souhlasu s jejich zlikvidováním. Pokud neplodný pár
nereaguje na opakovanou prokazatelně zaslanou písemnou výzvu poskytovatele, lze i bez
vyjádření neplodného páru lidská embrya zlikvidovat.
(3) Opakovanou písemnou výzvou podle odstavce 2 se rozumí její prokazatelné zaslání
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu neplodného páru, která je
poskytovateli známa, a to nejméně dvakrát s časovým odstupem nejméně 60 dnů. Lhůta
pro vyjádření neplodného páru na základě druhé výzvy činí 30 dnů ode dne jejího doručení.
(4) Výzva je doručena dnem, kdy si ji adresát převezme, jinak se považuje za doručenou
uplynutím lhůty 10 dnů ode dne oznámení o jejím uložení u provozovatele poštovních
služeb. Jestliže je výzva s ohledem na změnu adresy neplodného páru nedoručitelná nebo
bylo odmítnuto její převzetí, považuje se výzva za doručenou dnem jejího vrácení
poskytovateli. Obdobně se postupuje, je-li výzva nedoručitelná jen jedné osobě z
neplodného páru.
(5) Na základě písemného prohlášení podle odstavce 1 nebo písemného souhlasu
učiněného na základě výzvy podle odstavce 2 poskytovatel zajistí likvidaci uchovaných
zmrazených lidských embryí, a to za přítomnosti nejméně 2 zdravotnických pracovníků.
Součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni je písemné prohlášení nebo
písemný souhlas, popřípadě doručenka nebo jiný dokument osvědčující prokazatelné
odeslání písemné výzvy neplodnému páru, a záznam o zlikvidování lidských embryí;
záznam podepíší zdravotničtí pracovníci, kteří byli likvidaci lidských embryí přítomni.
§ 10
(1) Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je
povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a
anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce.
(2) Poskytovatel, který provedl posouzení zdravotní způsobilosti anonymního dárce a ženy
nebo muže z neplodného páru, je povinen údaje o jejich zdravotním stavu potřebné pro
umělé oplodnění předat poskytovateli, který provádí umělé oplodnění; tento poskytovatel je
povinen údaje o zdravotním stavu anonymního dárce uchovat po dobu 30 let od provedení
umělého oplodnění a na základě písemné žádosti předat neplodnému páru nebo zletilé
osobě narozené z asistované reprodukce informaci o zdravotním stavu anonymního dárce.
§ 11
Za odběr zárodečných buněk nevzniká osobě, které byly odebrány, nárok na finanční ani
jinou úhradu. Poskytovatel, který odběr provedl, hradí anonymnímu dárci na základě jeho
žádosti účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním
zárodečných buněk. Jejich náhradu může požadovat na příjemkyni, které má být
provedeno umělé oplodnění, nebo na poskytovateli, kterému byly zárodečné buňky nebo
lidská embrya k provedení asistované reprodukce předány. Poskytovatel, který převzal
zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce a který uhradil
výdaje podle věty druhé, může náhradu těchto výdajů požadovat na příjemkyni, které má
být provedeno umělé oplodnění (WWW: <http:// aplikace mvcr.cz/sbirka-
zakonu/GetAll.aspx>).
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 93 z 239
Zásadní změny v zákoně o asistované reprodukci
V případě asistované reprodukce budou pojišťovny ženám platit čtyři pokusy místo tří.
Avšak pouze v případě, že při prvních dvou pokusech se bude používat jedno, nikoli
více embryí.
Dle schválené úpravy by umělé oplodnění mohla podstoupit pouze žena, jejíž věk
nepřevýší 49 let.
Národní registr asistované reprodukce (NRAR)
Účelem registru je evidence všech žen, u kterých byla zahájena ovariální stimulace nebo
bylo zahájeno monitorování za účelem léčby sterility (sterility vlastní nebo sterility jiné ženy
v případě darování oocytů) metodou mimotělního oplodnění (IVF) nebo příbuznými
technikami. Sledování IVF cyklů zajišťuje nezbytné informace o způsobu, průběhu,
výsledcích a případných komplikacích pro potřeby odborných zdravotnických pracovníků,
Ministerstva zdravotnictví ČR, zdravotních pojišťoven i pro mezinárodní vykazování údajů.
Národní registr asistované reprodukce je součástí Národního zdravotnického
informačního systému. Správcem registru je Ústav zdravotnických informací a statistiky
ČR, zpracovatelem je Koordinační středisko pro rezortní zdravotnické informační systémy.
Získané informace umožňují hodnocení léčebných postupů a jsou využívány pro řízení a
zkvalitňování péče o neplodné páry a pro realizaci státní politiky v oblasti asistované
reprodukce a léčby sterility. Do NRAR jsou hlášeny údaje o umělém oplodnění, konkrétně o
všech cyklech in vitro fertilizace (IVF/ICSI) a příbuzných metodách - KET a kryokonzervaci
oocytů. Nejsou sbírána data o inseminacích a o kryokonzervaci spermií
(http://www.uzis.cz/registry/narodni-zdravotni-registry/nr-reprodukcniho-zdravi/nr-
asistovane-reprodukce).
9.5 Klonování
Slovo „klon“ znamená „větev“ a pochází z řečtiny. Tento termín nejvíce proslavil díky
genovým technologiím. Je znám z biologie, kde klon a klonování představuje nepohlavní
rozmnožování. Klonování značí proces, při kterém dochází k vytváření shodných
organismů. Přesněji řečeno, organismu, který je geneticky shodný s organismem dárce.
Tento proces nám není až tak neznámy a každý z nás potkal osoby, aniž o tom věděl, a
„klonování“ sehrálo podstatnou úlohu u zrodu. Příkladem jsou jednovaječná dvojčata, popř.
vícerčata, která takto vznikla, samozřejmě přirozenou cestou Touto cestou nejsou
spojovány žádné etické nebo morální problémy (ONDOK, 2005).
Klonování je technika, která se používá k vytvoření identických organismů a chápáno jako
tvoření kopie již narozeného jedince. Umělého klonování vědci běžně užívají u rostlin, u
živočichů se o něj pokoušejí už přes padesát let.
(http://www.did.deliberating.org/locales/documents/Lessons_PartnersCzech_Cloning.pdf).
Argumenty pro klonování
- terapeutické klonování (využití kmenových buněk k náhradě poškozených orgánů
- zhoršující se lidský genom (lékařská věda zachraňuje, dědičné i jiné choroby přibývají,
škodliviny v životním prostředí)
- právo na potomky (i u homosexuálních párů) – rostoucí sterilita, neplodná manželství
(využití přebytečných embryí, možnost "výroby" spermií a vajíček z tkáňových buněk
- klonování "nevyrábí" identické potomky (vliv prostředí, těla matky, výchovy)
- časem stejně ke klonování dojde nebo bude probíhat pokoutně (legislativou se umožní
odpovídající podmínky, bude kontrolovaná)
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 94 z 239
- neměli bychom bránit rozvoji poznání, co když nám jednou klonování přinese
- odpověď na nové otázky
Argumenty proti klonování
- možnost komerčního zneužití
- degenerované děti (tělesné, duševní postižení)
- právo na život preembrya, navíc se ke klonování nemůže vyjádřit
- nízká efektivita, nezdařilo se zatím ani u jednoho primáta
- průmyslově vyrábění jedinci potřebných vlastností
- z hlediska náboženského by si člověk neměl hrát na „Boha“, tím že bude sám tvořit nové
jedince (může se vymknout kontrole)
(http://www.did.deliberating.org/locales/documents/Lessons_PartnersCzech_Cloning.pdf)
9.5.1 Historie klonování
Historie klonování se píše od počátku 19. století. Nejdříve se začaly klonovat (roubovat)
rostliny. Vědecky popsal principy klonování poprvé nositel Nobelovy ceny Hans Spemann v
roce 1938. Na něj navázali Američané Robert Briggs a Thomas King, kteří v roce 1952
poprvé uplatnili metodu klonování přenosem buněčného jádra u živočichů. Na studie
Briggse a Kinga navázal v polovině 60. let Angličan John Gurdon, který zkoušel klonovat
žáby. Po dalších pokusech červenci 1996 se potom narodila Dolly, nejslavnější ovce světa:
tehdy se zdařilo klonování z tělní buňky dospělého jedince. Její narození bylo oznámeno až
23. února 1997. Další živočichové následovali: tele (1997), myš (1998), kozy (1999),
prasata (2000), muflon a kočka (2001), králíci a krysy (2002), mezek, kůň a srnec (2003),
moucha (2004) či pes (2005), fretka (2006). Pokusy o klonování lidských embryí jsou ze
světa hlášeny od konce 90. let minulého století. V žádném případě však nebyl pokus
úspěšný. Valné shromáždění OSN nedávno členským státům doporučilo zakázat všechny
formy klonování lidí, protože zatím nese velká rizika narození tělesně či duševně
postiženého dítěte. Zákaz klonování lidí je i u nás. Česko respektuje evropskou bioetickou
úmluvu, která klonování lidských bytostí zakazuje
(www.did.deliberating.org/locales/.../Lessons_PartnersCzech_Cloning.pdf).
9.5.2 Terapeutické klonování
Terapeutické klonování se poněkud liší. Využívá schopnosti embryonálních kmenových
buněk regenerovat orgány či tkáně. Je strategií buněčné terapie, která používá kmenové
buňky k vytváření zdravých kopií buněk či tkání nemocného člověka. Původní genetický
materiál kmenových buněk je nahrazen genetickým materiálem pacienta. Tak mohou
výsledné modifikované kmenové buňky růst a být transplantovány, aby opravily
poškozenou tkáň bez spuštění imunitní reakce. Při této strategii je vyjmuto jádro z vaječné
buňky a nahrazeno jádrem buňky, která byla odebrána dospělému člověku (pacientovi).
Modifikovaná kmenová buňka pak obsahuje genetický materiál pacienta. Buňka je
stimulována k tomu, aby se množila a vytvořila embryo. Toto embryo není přeneseno do
dělohy jako je tomu u reprodukčního klonování, ale slouží jako zdroj embryonálních
kmenových buněk. Cílem je získat specializované buňky a tkáně, které jsou geneticky
identické s pacientovými buňkami. Mezi potenciální lékařské aplikace patří léčba
degenerativních onemocnění, jako je Parkinsonova choroba, mrtvice, poškození jater,
diabetes, popáleniny a mnoho dalších. Klinické uplatnění terapeutického klonování je stále
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 95 z 239
ještě daleko. Terapeutické klonování je předmětem vášnivých debat, protože během tohoto
procesu vznikají a zanikají embrya, z čehož vyplývají etické problémy.
(http://www.biotrin.cz/czpages/inf051303g.htm)
9.5.3 Reprodukční klonování
Při reprodukčním klonování jde o generaci jedinců s identickou genetickou informací. Jsou
známy dva typy reprodukčního klonování. Jedna technika generuje klony z embryí, zatímco
druhá spočívá v přenosu buněčného jádra z dospělé buňky. Generace klonů z
embryonálních buněk byla úspěšně použita při klonování laboratorních myší, koz, ovcí,
dobytka a dalších savců.
Nejznámější prací klonování přenosem jádra bylo vytvoření ovce Dolly v roce 1997. V
tomto experimentu bylo odstraněno jádro vaječné buňky (oocytu) a nahrazeno jádrem
somatické buňky z dospělé ovce (samice). Vajíčko nyní obsahovalo genetický materiál
(DNA) dospělé buňky. Výsledný „oplodněný“ oocyt se vyvinul v embryo, které bylo
implantováno do dělohy jiné dospělé ovce. Dělilo se jako normální embryo, a jehně, které
se narodilo, bylo klonem, tj. genetickou kopií původní dospělé dárkyně. V současnosti je
tato metoda spojena s příliš vysokou pravděpodobností výskytu závažných genetických
defektů u klonu, a poměr úspěšných pokusů je u savců obvykle velmi nízký
(http://www.biotrin.cz/czpages/inf051303g.htm)
Reprodukční klonování lidí je ve většině zemí zakázáno zákonem.
10 Etické aspekty první pomoci
Poskytnutí první pomoci má zejména etický rozměr. Právo upravuje problematiku
neposkytnutí první pomoci, ale i řadu dalších aspektů, které se k poskytnutí první pomoci
vztahují. V literatuře se dočteme o povinnosti poskytnout první pomoc. V zákoně ale tato
povinnost vysloveně uvedená není. Poskytnout první pomoc je daná nepřímo, kde je
uvedeno, že na základě zákonů trestajících její neposkytnutí.
První pomoc je definovaná jako soubor jednoduchých a účelných opatření, která při náhlém
ohrožení nebo postižení zdraví či života cílevědomě a účinně omezují rozsah a důsledky
ohrožení či postižení (www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013první pomoc pravo.pdf).
Neposkytnutí první pomoci řeší především zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to
v ustanoveních § 150 a 151. Podle těchto ustanovení platí:
§ 150
Neposkytnutí pomoci
(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo
jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez
nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo
vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání
povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo
zákazem činnosti.
§ 151
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 96 z 239
Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku
Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne
osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez
nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo
zákazem činnosti.
Z těchto ustanovení trestního zákona vyplývá, že naprosto jiná situace je při neposkytnutí
pomoci řidičem při dopravní nehodě a jiná ve všech ostatních případech. Řidič dopravního
prostředku (tedy již nikoliv spolujezdec) má uloženu zvláštní povinnost poskytnout
pomoc vždy (tj. při sebelehčím zranění), když se stane účastníkem dopravní nehody.
Naproti tomu neposkytnutí pomoci ve všech ostatních situacích je trestným činem
jen v případech, kdy je zraněná osoba v nebezpečí života nebo jeví známky vážné
poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění. Tedy neposkytnutí pomoci lehce
zraněnému někde v parku není trestným činem ve smyslu ustanovení § 150 trestního
zákona, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo pomoc neposkytl, je osoba se zdravotnickou
způsobilostí.
Pokud jde o riziko ublížení na zdraví při poskytování první pomoci laikem, pak
jednoznačně platí, že zachránce nemůže nést trestní (ale ani jinou) odpovědnost,
pokud se mu neprokáže zavinění. Zavinění se (nejen) v trestním právu rozlišuje na úmysl
a nedbalost. Úmyslné poškození zdraví neodbornou první pomocí se jistě zachránci
neprokáže. Nedbalost jako další způsob zavinění může být buď vědomá, nebo nevědomá.
Vědomá nedbalost znamená, že zachránce věděl, že zákrokem může způsobit zhoršení
zdravotního stavu poškozeného, ale bez adekvátního důvodu spoléhal, že se tak nestane.
Rovnou řekněme, že u laika se tento stupeň nedbalosti většinou neprokáže (na rozdíl od
zdravotníka, který má mnohem hlubší znalosti v oboru). A konečně pokud jde o nevědomou
nedbalost, ta je definována tak, že zachránce sice nevěděl, že může zákrokem způsobit
zhoršení zdravotního stavu poškozeného, ale vědět měl a mohl. To opět u laika většinou
nelze prokázat (nemá odborné znalosti zdravotníka).
Rozhodně tedy platí, že má každý (tedy i laik) povinnost poskytnout první pomoc v situaci,
kdy je osoba v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného
vážného onemocnění, i když není jisté, zda neodborné poskytnutí pomoci nepovede
k nějakému jinému (méně závažnému) poškození zdraví zachraňované osoby.
Neposkytnutí pomoci osobě v nebezpečí smrti nebo jevící známky vážné poruchy
zdraví nebo jiného vážného onemocnění je vždy trestným činem a nelze toto
neposkytnutí odůvodnit obavou ze způsobení jiné újmy (ppp.zshk.cz/vyuka/pracovne-
pravni-problematika.aspx).
Laická první pomoc má v mnoha případech nesmírný význam pro přežití pacienta, a to
zejména tehdy, pokud je bezprostředně ohrožen na životě.
Profesionální záchranáři mají zajistit ošetření pacienta do patnácti minut po nahlášení
případu na tísňovou linku. Prodleva do jejich příjezdu je však mnohdy vzhledem k
závažnosti postižení příliš dlouhá a výrazně snižuje naději na úspěšnou záchranu života
pacienta.
Toto riziko hrozí především při zástavě krevního oběhu, prudkém krvácení, závažných
úrazech, ale i v jiných situacích.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 97 z 239
O přežití člověka pak často rozhodují první minuty. Systém záchranné služby není možné
zajistit tak, aby posádka byla vždy u postiženého během těchto prvních minut. Právě v
těchto případech je velkou nadějí kvalitní laická první pomoc, poskytnutá svědky události,
kteří jsou přítomni na místě. Jedná se zpravidla o jednoduché a snadno zvládnutelné úkony
(www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=561).
Faktory, které ovlivňují poskytování laické první pomoci
Při poskytování první pomoci narážíme na různé překážky, nejčastěji psychologického
charakteru. Velká část laiků se v roli zachránců ocitá jen jednou za život. V těchto situacích
pak mohou selhat i teoreticky proškolení zachránci. Jedná se o velmi stresující situace, při
kterých si většina laiků neví jak si počínat (Hastík, 2003).
Efekt přihlížejícího
Většina z nás považuje sebe samého za milého, hodného člověka, který v případě potřeby
okamžitě pomůže a také předpokládáme podobné chování od svého okolí.
(http://psychologie.cz/efekt-prihlizejiciho/).
Efekt přihlížejícího (bystander effect) nazývaný též jako apatický svědek, je psychologický
efekt, který ve své podstatě formuluje pravděpodobnost poskytnutí první pomoci s ohledem
na počet svědků události. Se stoupajícím počtem svědků nějaké špatné události nebo
nehody dle tohoto efektu klesá pravděpodobnost šance, že někdo z přihlížejících zasáhne.
Šance na poskytnutí první pomoci se zvyšuje, pokud je svědků méně nebo jen jeden. Tento
jev zkoumali američtí psychologové B. Latan a J. Darley se závěrem, že skupinová
dynamika znatelně působí na naše chování a chování. Člověk, který je sám a je jediným
svědkem nehody cítí vlastí zodpovědnost za druhého a jedná. Efekt přihlížejícího se
naopak zmenšuje, pokud se v roli postiženého nachází náš známý nebo rodinný příslušník.
Nezvládnuté emoce
Strach, beznaděj, úzkost se mohou projevit při neschopnosti zvládání svých emocí. Je
třeba počítat s tím, že při řešení kritické situace laik selže. Jedinci jsou schopni pomoci za
přítomnosti zkušenější a emočně stabilnější osoby. Tuto barieru je možné překonat
v souvislosti se zvyšováním teoretických znalostí a praktických dovedností a celkovou
připraveností lidí (Hasík, 2003).
Pocit nedostatečnosti
Pocit nedostatečnosti paradoxně převažuje u odpovědnějších jedinců. Obava ze špatně
poskytnuté první pomoci, negativní důsledky a očekávání špatné reakce ze strany okolí
nebo zdravotníků může vést k tomu, že svědek události selže. Tyto pocity lze překonat
výchovou lidí ke správnému sebevědomí (Hasík, 2003).
Obava o vlastní život
Člověk, který se bojí o svůj život, je přirozená reakce. Obava o své bezpečí by měla být
přirozenou prioritou ne hrdinský čin.
„Nepovažuji za mravné vést nepoučeného laika k tomu, aby za každou cenu bez osobních
ochranných pomůcek zachraňoval předávkovaného toxikomana, když vím, že při tom
riskuje možnost nákazy nevyléčitelným onemocněním.“ (Hasík, 2013, s. 11)
Prostředí
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 98 z 239
Na ovlivnění úrovně poskytnuté laické první pomoci se podílí řada faktorů. Záleží na místě
nehody, terénu na počasí, denní či noční době na dostupnosti odborné pomoci atd. Stane-li
se událost v místě s větším počtem lidí, je zřejmé, že laická první pomoc bude poskytnuta
rychleji, než když se jedná o člověka, který se nachází sám na odlehlém místě.
Nedostatek znalostí a dovedností
Otázka první pomoci je i v dnešní době stále diskutovatelným tématem. Stále přibývají
různorodé sportovní úrazy, zvyšuje se počet dopravních nehod, počty civilizačních chorob.
Proto také roste potřeba, aby veřejnost měla dostatek informací, které se týkají poskytování
první pomoci. Výzkumy ukazují, že úroveň poskytování první pomoci je nízká. Důvodem
může být lhostejnost, špatná osvěta, ale i nezájem. Lidé se domnívají, že ve svém životě
nebudou zřejmě znalosti nikdy potřebovat. Skutečnost je však jiná. Nikdy nevíme, kdy
získané znalosti a zkušenosti budeme nuceni použít. Úroveň našich znalostí a dovedností
může ovlivnit, zda postižený přežije či nikoliv.
Odpovědnost za chybné poskytnutí první pomoci
Obava z „právních problémů“ po poskytnutí první pomoci není – při dodržení zásady
„rozumné přiměřenosti“ – v žádném případě na místě. Čím vážnější je stav, tím více si
můžeme – a vlastně i musíme – dovolit. Pokud se zjevně pokoušíme zachránit život, není
co ztratit a rozhodně nám to nikdo nemůže (právně ani morálně) vyčítat. Problémy by snad
mohly hrozit pouze v případě poskytování „první pomoci“ násilím nebo proti vůli
postiženého. Jinými slovy - o co aktivněji bychom měli zasáhnout tehdy, pokud je postižený
zjevně ohrožený na životě (silně krvácí, nedýchá, je v bezvědomí apod.), o to více „zpátky“
je dobře držet se v situaci, kdy nic z toho zjevně nehrozí a postižený jasně deklaruje, že si
naši pomoc nepřeje.
Aby mohla vzniknout trestní odpovědnost, vždy platí, že ten, kdo by měl být odpovědný,
musí svým jednáním jednak naplnit skutkovou podstatu trestného činu, a jednak navíc
následek zavinit, tj. úmyslně (nebo i neúmyslně, ale i z laického pohledu zjevně škodlivě)
jednat tak, že právě proto k následku došlo. I neúmyslný čin vyžaduje, aby viník buď věděl,
že může následek způsobit, ale nedbal toho, anebo sice nevěděl, ale vědět měl a mohl (o
úmyslu ublížit zde neuvažujeme).
Zachránci tedy sice nelze zaručit úplnou beztrestnost v případě, že se při poskytování první
pomoci dopustí chyby, tato chyba by ale musela být jasně poškozující a navíc i laikovi
zřejmá. Autorovi není znám žádný případ, kdy by k podobnému odsouzení u nás došlo a v
zásadě se dá říci, že pokud na jedné straně nezůstaneme lhostejní, a na druhé straně
postupujeme s dobrou vůlí a „s rozumem“, je velmi obtížné představit si jakýkoliv druh
právní odpovědnosti v souvislosti s poskytnutím první pomoci.
Odmítnutí pomoci ze strany postiženého
V praxi se někdy setkáme se situací, kdy my sami máme pocit, že by bylo namístě
poskytnout první pomoc, ale postižený naši pomoc nepřeje. Pokud není ohrožení skutečně
bezprostřední a zřejmé (např. velké tepenné krvácení), první pomoc nelze poskytovat proti
jasně projevené vůli poškozeného. Pokud zraněný (nemocný) svoji vůli nebýt ošetřen jasně
a srozumitelně deklaruje, nemůže být takové jednání trestným činem (chrání nás §31
trestního zákona – svolení poškozeného).
Obecná prevenční povinnost
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 99 z 239
Zákon sice na jednu stranu přirozeně nevyjmenovává (nezakazuje) všechny druhy
rizikového jednání, ale na druhé straně stanoví (§ 415 občanského zákoníku) tzv.
obecnou prevenční povinnost. Ta ukládá každému povinnost počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. To
znamená, že každý je povinen zachovávat takovou míru opatrnosti, kterou po něm lze
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a která – objektivně
posuzováno – je způsobilá zabránit vzniku škody, nebo alespoň co nejvíce omezit riziko
jejího vzniku.
Právě z toho vyplývá, že bychom měli i při poskytování první pomoci postupovat s
rozmyslem a s přiměřenou aktivitou tak, abychom svým počínáním nezpůsobili „víc škody,
než užitku“, vyvarovali se zbrklých „hrdinských“ činů apod.
Kdy lze při poskytování pomoci překročit zákon?
Při poskytování první pomoci se můžeme dostat do situace, kdy je nutné postupovat ne
zcela v souladu se zákony či předpisy, případně může při poskytnutí pomoci vzniknout
škoda na majetku. Zákon na tyto situace pamatuje institutem tzv. „krajní nouze“ (§28
trestního zákona). V zásadě platí, že pokud někdo odvrací hrozící nebezpečí a způsobí při
tom škodu (případně poruší zákony či jiné předpisy) v míře, která není nepřiměřená
možnému ohrožení, trestní ani jiná odpovědnost nevzniká. Zachránce má dokonce naopak
nárok na náhradu škody, která při poskytování pomoci vznikla jemu samotnému. V praxi
první pomoci to tedy znamená, že pokud je pro poskytnutí první pomoci vážně zraněnému
nutné např. rozstřihnout část oděvu, rozbít okénko auta, vykopnout dveře kanceláře, kde je
uložené AED apod., zachránce za tuto škodu neodpovídá. Pokud např. pro transport
postiženého do nemocnice použije vlastní automobil, protože záchranná služba není z
jakéhokoliv důvodu k dispozici nebo je vytížená jinými pacienty, má právo i na náhradu
nákladů, které takto vzniknou (provozní náklady, vyčištění auta apod.). Jiná věc
samozřejmě je, zda v praxi zachránce takové náklady uplatní.
Závažnost hrozícího následku ovšem musí být zjevně vyšší, než způsobená škoda. Nelze
tedy takto obhájit například porušování dopravních předpisů během jízdy do nemocnice s
nemocným, který má „odřené koleno“, trpí průjmovým onemocněním, teplotou, má klíště
apod. Naproti tomu, pokud má soused zjevné příznaky infarktu a záchranná služba není z
jakéhokoliv důvodu v daném okamžiku k dispozici (nebo třeba nemáme po ruce funkční
telefon), nebude jízda do nemocnice pod vlivem alkoholu trestným činem
(www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013prvni pomoc pravo.pdf).
Literatura:
BYDŽOVSKÝ, J. První pomoc. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0680-
6.
ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. In: Sbírka zákonů České republiky. 2009,
částka 11, s. 386.
ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. In Sbírka zákonů České republiky. 2009,
částka 11, s. 386.
DVORSKÁ, L., CICHÁ, M. Znalosti a dovednosti v první pomoci. In: Sestra, 2007, 17(4),
27-28 ISSN 1210-0404.
HASÍK, J. Nebojte se první pomoci [online]. Brno: MAAGS, 2003. Dostupný z:
http://www.zzsol.cz/soubory/prvniPomoc.pdf
Pracovně právní problematika [online]. Dostupný z: ppp.zshk.cz/vyuka/pracovne-pravni-
problematika.aspx
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 100 z 239
První pomoc a právo - Zachrannasluzba.cz. [online]. Dostupný z:
http://www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013_prvni_pomoc_pravo.pdf
11 Etické problémy experimentální medicíny
Hlavním úkolem vědy je rozvoj lidského poznání. Každá vědecká disciplína má svůj
předmět výzkumu, své přístupy a pracovní metody. V ošetřovatelském výzkumu je hlavním
cílem zlepšit zdravotnickou péči. Výzkum má nejen svoji intelektuální, organizační a
technickou stránku, ale je potřeba zvážit správné techniky. Badatel je povinen zvažovat i
rizika a důsledky. Pracovník ve výzkumu by měl zachovat etické zásady výzkumu.
Současný vývoj ukazuje, že je velmi obtížné ve výzkumu vymezit pevné hranice. Výzkum
v ošetřovatelství má specifika jako v jiných oborech lidské činnosti.
Ve výzkumu rozlišujeme tři oblasti, které se dotýkají etiky:
1. Etika shromažďování dat a jejich analýzy
2. Etika odpovědnosti vůči společnosti
3. Etika nakládání s účastníky výzkumu
Práce s daty
Pravda o zkoumané skutečnosti, tj. objektivní poznání je prioritou výzkumu. Standardem
vědecké práce je požadavek poctivosti na vědce při sběru dat a při jejich vyhodnocení.
Vědec by měl být schopen uznat svou chybu a být tolerantní k názorům druhých. Badatel je
při analýze dat povinen učinit vše, aby zpracovaná data nebyla znehodnocena aplikací
nevhodných metod.
Etika odpovědnosti vůči společnosti
Etika badatele, která má vztah ke společnosti se týká zneužití objevu nebo vědeckých
poznatků.
Etika nakládání s účastníky výzkumu
Badatel je povinen s osobami, které se výzkumu účastní zacházet ohleduplně a neuškodit
jim. Poškozením se rozumí nejen fyzická újma subjektu, ale i integrita sociální, kulturní,
psychická.
Ve zdravotnickém výzkumu se může vyskytnout řada etických problémů, mezi které
patří informovaný souhlas a anonymita a důvěrnost.
Informovaný souhlas
Souhlas musí být dán svobodně, bez nátlaku na účastníky výzkumu. Souhlas musí být
písemný nebo ústní. Písemný souhlas by měl být požadován vždy, pokud je součástí
výzkumu vyšetření nebo intervence. Písemný souhlas je vhodné získat od pacientů před
započetím rozhovoru. U všech forem výzkumu by měla být před žádostí o souhlas podána
podrobná písemná informace, která by měla obsahovat: cíl výzkumu, použité metody,
ujištění o důvěrnosti, informace o financování prohlášení o možnosti odstoupení v případě
dotazníkové studie je zaslán vysvětlující dopis.
Anonymita a důvěrnost
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 101 z 239
Většinou nelze zcela dosáhnout. Výjimkou jsou korespondenční studie, kde jsou vyplněné
dotazníky označeny pouze číselným kódem, což zaručuje soukromí. Mohou vznikat obavy,
aby poskytnuté informace nebyly zneužity (IVANOVÁ, TUCKEROVÁ, 1998).
Ošetřovatelský výzkum
Cílem ošetřovatelského výzkumu je zlepšit zdravotnickou péči s ohledem na pojetí
ošetřovatelství. Pacient je chápán jako celistvá osobnost s fyziologickými, sociálními,
kulturními i ekonomickými složkami.
Výzkum v ošetřovatelství je součástí výzkumu ve zdravotnictví. Vytváří nové poznatky,
které přímo nebo nepřímo ovlivňují ošetřovatelskou praxi. Umožňuje poskytovat vysoce
kvalitní ošetřovatelskou péči založenou na důkazech. Probíhá ve výzkumných ústavech, na
vysokých školách, v jiných vzdělávacích institucích, ve zdravotnických a sociálních
zařízeních. Výzkum se řídí platnými právními předpisy a mezinárodními etickými
směrnicemi pro biomedicínský výzkum.
Výzkum v oblasti teorie ošetřovatelství se zabývá tvorbou systematických poznatků.
Identifikuje nebo vysvětluje pravidelnosti, charakteristiky univerzálně pozorovatelné a
vyjadřuje určité definované fenomény ošetřovatelství. Vznikají ošetřovatelské klasifikace,
které slouží jako společný odborný jazyk ošetřovatelské profese. Tvorba ošetřovatelských
klasifikací rozšiřuje vědecké základy ošetřovatelství o jejich identifikaci a určuje nové směry
výzkumu:
- Výzkum z hlediska ošetřovatelské praxe navrhuje a ověřuje modely optimální
ošetřovatelské péče. Provádět výzkum a používat jeho výsledky je jednou z podmínek
rozvoje praxe založené na důkazech.
- V oblasti vzdělávání vytváří vzdělávací programy zaměřené na metodiku vědeckovýzkumné
práce kompatibilní se směrnicemi Evropské unie a na tvorbu edukačních
materiálů.
- Výzkum v oblasti řízení a managementu je zaměřen na nejrůznější pracovní postupy, a to
zejména na hodnocení kvality péče, zátěž ošetřovatelského personálu, dělbu práce, vztahy
mezi jednotlivými kategoriemi zdravotnických pracovníků, snaží se objektivizovat
zdravotnické služby, sleduje jejich efektivnost.
- Ošetřovatelský výzkum je zaměřen na vytvoření vědomostí o lidských odpovědích na
potenciální nebo skutečné problémy týkající se zdravotního stavu a na účinky
ošetřovatelské činnosti na tyto reakce.
- Ošetřovatelský výzkum sestrám umožňuje zkoumat a hodnotit zavedené postupy.
Zkoumat jejich efektivitu a hodnotu nových postupů.
- Výsledky výzkumu může ovlivňovat vzdělanost sester a délka jejich praxe.
- Ošetřovatelský výzkum je systematické kladení otázek systematická metoda dotazování.
- Mají li být výsledky výzkumu věrohodné a přínosné, musí být výzkum veden důkladně a
logicky.
- Ošetřovatelský výzkum zahrnuje široké spektrum témat, mezi které patří např. vzdělávání
sester, péče o zdraví, příčiny špatného stravování (KUTNOHORSKÁ, 2007).
Definice ošetřovatelského výzkumu dle WHO:
Ošetřovatelský výzkum se soustředí na vytváření znalostí o péči o lidi ve zdraví a v nemoci.
Směřuje k pochopení základních genetických, fyziologických, sociálních a behaviorálních
mechanismů a dopadů životního prostředí, které ovlivňují schopnosti jednotlivců a rodin
udržet nebo zlepšovat optimální funkce a minimalizovat negativní dopady nemocí.
Ošetřovatelský výzkum klade důraz na vytváření znalostí o programech a systémech
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 102 z 239
poskytujících ošetřovatelskou péči účinně a efektivně o profesi a jejím historickém vývoji, o
etickém kodexu ošetřovatelské péče a o systémech, které účinně připravují sestry
naplňovat současné a budoucí společenské úlohy profese (KUTNOHORSKÁ, 2007, s. 98).
Literatura:
HELSINSKÁ DEKLARACE - Svaz pacientů ČR [online]. [cit. 2013-02-08]. Dostupné na:
http://www.pacienti.cz/dcHelDe.htm
IVANOVÁ, K., TUCKEROVÁ, V. a kol. Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: VUP,
1998. ISBN 978- 80-7067-836-4.
KUTNOHORSKÁ, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. 164 s. ISBN
978-80-247-2069-2.
KUTNOHORSKÁ, J. Výzkum v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2009. 176 s. ISBN
978-80-247-2413 - 4.
MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 156 s. ISBN
978-80-247-1024-2.
11.1 Mezinárodní etické směrnice
1. Norimberský kodex
Prvním dokumentem o etice výzkumu byl Norimberský protokol v roce 1947. Týkal se
soudního procesu s lékaři, kteří během druhé světové války prováděli pokusy na válečných
zajatcích a ve věznicích bez jejich souhlasu. V roce 1966 přijalo valné shromáždění OSN
Mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech, kde v článku č. 7 je uvedeno:
,,Nikdo nesmí být podroben mučení nebo krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu. Zejména nesmí být nikdo podroben lékařským nebo vědeckým experimentům
bez svého dobrovolného souhlasu.“
2. Helsinská deklarace světově lékařské asociace - přijata na 18. výročním zasedání
Světové lékařské asociace v Helsinkách ve Finsku v červenci 1964 a novelizována na:
29. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Tokiu, Japonsko, v říjnu 1975
35. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Benátkách, Itálie, v říjnu 1983
41. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Hong Kongu, v září 1989
48. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Somerset Westu, JAR, v říjnu 1996
52. výročním zasedání Světové lékařské asociace v Edinburgu, Skotsko, v říjnu 2000
1. Světová lékařská asociace vyhlašuje v Helsinské deklaraci etické principy, jimiž se mají
řídit lékaři a jiné osoby při medicínském výzkumu prováděném na člověku. Medicínský
výzkum na člověku zahrnuje také výzkum na identifikovatelných látkách lidského původu
nebo identifikovatelných datech.
2. Povinností lékaře je podporovat a chránit lidské zdraví. Znalosti a svědomí lékaře jsou
zasvěceny naplňování této povinnosti.
3. Ženevská deklarace Světové lékařské asociace zavazuje lékaře slovy: „Zdraví mého
pacienta bude mým nejpřednějším zájmem,“ a v Mezinárodním kodexu lékařské etiky se
prohlašuje: „Při poskytování zdravotní péče, která by mohla oslabit fyzický nebo duševní
stav pacienta, bude lékař postupovat vždy pouze s ohledem na zájem tohoto pacienta“.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 103 z 239
4. Pokrok v medicíně je možný díky výzkumu, jehož nezbytnou součástí je i výzkum
prováděný na člověku.
5. Při provádění medicínského výzkumu na lidech je nezbytné upřednostňovat zájem a
blaho pacienta, který se výzkumu účastní, před zájmy vědy a společnosti.
6. Základním účelem medicínského výzkumu prováděného na člověku je zlepšit
preventivní, diagnostické a léčebné postupy a napomoci lepšímu pochopení původu a
rozvoje nemocí. I ty nejlepší osvědčené preventivní, diagnostické a léčebné metody musí
být neustále přehodnocovány vzhledem k jejich účinnosti, hospodárnosti, dostupnosti a
kvalitě.
7. Při poskytování zdravotní péče a při lékařském výzkumu je většina preventivních,
diagnostických a léčebných postupů spojena s rizikem a zátěží pro pacienta.
8. Medicínský výzkum podléhá etickým standardům, které směřují k posílení respektu ke
všem lidským bytostem a které posilují ochranu jejich zdraví a práv. Některé skupiny osob
jsou zranitelnější a potřebují proto zvláštní ochranu. Je nutno uznat zvláštní potřeby
ekonomicky a zdravotně znevýhodněných skupin. Zvláštní pozornost vyžadují osoby, které
nemohou sami za sebe dát ani odmítnout souhlas, dále osoby, které by mohly být
donuceny dát souhlas pod nátlakem, a ti, kterým výzkum nepřináší osobní prospěch, a
osoby, které se účastní výzkumu v kombinaci s poskytováním zdravotní péče.
9. Řešitelé výzkumného projektu musí znát podmínky, jejichž splnění pro výzkum na
člověku vyžadují etické normy, zákonné normy a další právní předpisy, které platí v jejich
vlastních státech, jakož i požadavky vycházející z mezinárodních dokumentů. Žádné
národní etické normy, zákonné normy ani další právní předpisy by neměly omezit nebo
vyloučit ochranu lidských bytostí, která je dána touto Deklarací.
Základní principy vztahující se na veškerý medicínský výzkum
10. Každý lékař je v rámci vědeckého výzkumu povinen chránit život, zdraví, soukromí a
důstojnost každého jednotlivce, který je předmětem výzkumu.
11. Medicínský výzkum na člověku musí být prováděn v souladu s obecně uznávanými
zásadami vědeckého výzkumu založenými na důkladné znalosti vědecké literatury, dalších
relevantních pramenech informací a na řádně prováděných laboratorních pokusech, a tam,
kde je to správné, na pokusech na zvířatech.
12. Výzkum, který by mohl mít negativní vliv na životní prostředí, musí být prováděn
s náležitou opatrností, rovněž je nutno respektovat blaho pokusných zvířat.
13. Návrh a provádění každého výzkumného postupu, do něhož jsou zapojeny lidské
bytosti, musí být jasně formulován ve výzkumném protokolu. Tento protokol by měl být
předložen k posouzení, připomínkám a pokynům a tam, kde je to vhodné, ke schválení
zvláště ustanovené etické komisi, která musí být nezávislá na řešiteli projektu, sponzorovi a
na jakékoli další možnosti ovlivňování. Tato nezávislá komise musí být v souladu s právní
úpravou státu, ve kterém se výzkumný projekt provádí. Tato komise je oprávněna sledovat
průběh výzkumných projektů. Řešitel projektu je povinen komisi poskytovat informace
nutné k monitorování, zejména informace o všech závažných nepříznivých skutečnostech.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 104 z 239
Řešitel projektu by měl předložit komisi k posouzení informace týkající se zdrojů
financování projektu, institucionální příslušnosti řešitele a další možnosti střetu zájmů.
Zprávy o výsledcích výzkumu, které nerespektují principy této Deklarace, by neměly být
přijaty k publikaci.
14. Výzkumný protokol musí vždy obsahovat vyjádření ohledně posouzení etických
hledisek a vyjádření, že je v souladu s principy této Deklarace.
15. Medicínský výzkum na člověku musí být prováděn pouze vědecky kvalifikovanými
osobami a pod dohledem lékařů oprávněných k výkonu klinické praxe. Odpovědnost za
osoby vždy spočívá na medicínsky kvalifikovaných osobách a nikdy na osobách, které jsou
předmětem výzkumu, přestože tyto osoby poskytly souhlas.
16. Každému medicínskému výzkumnému projektu, do kterého jsou zapojeny lidské bytosti,
musí předcházet pečlivé zhodnocení předpokládaných rizik a zátěže, jakož i očekávaného
prospěchu pro pacienta nebo pro jiné osoby. To předem nevylučuje, aby do lékařského
výzkumu byli zapojeni zdraví dobrovolníci. Návrh a výsledky těchto výzkumných studií musí
být veřejně dostupné a prospěch osoby, která je subjektem výzkumu, musí vždy převážit
zájem vědy a společnosti.
17. Lékaři by se měli zdržet účasti na medicínském výzkumu na člověku, pokud si nejsou
jisti, že byla řádně zhodnocena případná rizika a že je lze uspokojivě zvládnout. Lékaři by
měli ukončit každý výzkum, u nějž by se ukázalo, že rizika převažují nad potenciálními
přínosy nebo pokud je podán nezvratný důkaz o pozitivních a přínosných výsledcích.
18. Medicínský výzkum na člověku by měl být prováděn pouze tehdy, jestliže význam cíle
výzkumu převažuje nad riziky a zátěží spojenou s tímto výzkumem. To je důležité zejména
v případě, když jsou do výzkumné studie zapojeni zdraví dobrovolníci.
19. Medicínský výzkum je oprávněný pouze tehdy, pokud existuje rozumná
pravděpodobnost, že skupina populace, na které se výzkum provádí, bude mít prospěch z
výsledků výzkumu.
20. Osoby účastnící se na výzkumu musí být zdraví dobrovolníci a informovaní účastníci
výzkumného projektu.
21. Právo na ochranu nedotknutelnosti (integrity) osob účastnících se na výzkumu musí být
vždy respektováno. Je potřeba učinit vše pro to, aby bylo respektováno soukromí
pokusných osob, aby byla zachována důvěrnost informací o pacientech a dále pro to, aby
byly minimalizovány negativní důsledky výzkumné studie na fyzickou a psychickou
nedotknutelnost (integritu) a svébytnost (identitu) osob účastnících se na výzkumu.
22. Při jakémkoli výzkumu prováděném na člověku musí být každý potenciální účastník
odpovídajícím způsobem informován o cílech, metodách, zdroji financování projektu,
možných konfliktech zájmů, předpokládaných přínosech a potenciálním riziku studie, jakož i
o možném nepohodlí (nepříjemných stránkách), které jsou s výzkumem spojeny. Pokusná
osoba musí být informována o svém právu kdykoli odstoupit od své účasti ve výzkumném
projektu a právu odvolat svůj souhlas s účastí na studii, aniž by to mělo pro ni neblahé
následky. Až se lékař přesvědčí, že pacient porozuměl všem informacím, měl by získat jeho
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 105 z 239
dobrovolný informovaný souhlas, pokud možno v písemné formě. Není-li získán písemný
souhlas, musí být zdokumentován postup získání tohoto souhlasu.
23. Při získávání informovaného souhlasu pacienta k účasti na výzkumném projektu se
musí lékař zvlášť pečlivě přesvědčit, zda pokusná osoba není vzhledem k lékaři v závislém
postavení nebo zda souhlas nebyl získán pod nátlakem. V takovém případě musí
informovaný souhlas pacienta získat lékař, který se výzkumu neúčastní a ke kterému nemá
pokusná osoba žádný vztah.
24. V případě, že se jedná o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, která je
z fyzických nebo psychických příčin neschopná udělit svůj souhlas, nebo v případě, že se
jedná o osobu nezletilou, musí řešitel projektu získat souhlas od zákonného zástupce,
určeného podle platných právních předpisů. Tyto skupiny osob by neměly být zapojeny do
výzkumu, pokud by to nemělo pozitivní přínos pro jejich zdraví a pokud by takovýto výzkum
mohl být prováděn na osobách způsobilých k právním úkonům.
25. Pokud se jedná o osobu nezpůsobilou k právním úkonům, jako je nezletilá osoba, která
je schopna dát souhlas s rozhodnutím o zapojení do medicínského výzkumu, řešitel
projektu je povinen získat její souhlas, vedle souhlasu zákonného zástupce.
26. Výzkum na osobách, o nichž nelze získat souhlas, ani souhlas jím pověřené osoby,
nebo předběžný souhlas, může být proveden pouze za podmínky, že jejich fyzický či
duševní stav, který brání získání jejich souhlasu, je neodlučitelně spojen se zkoumanou
skupinou populace. V protokolu výzkumného projektu, který se předkládá k posouzení a
schválení hodnotící komisi, by měly být uvedeny konkrétní důvody pro zapojení osob, jež
jsou ve stavu, který jim znemožňuje poskytnout informovaný souhlas. V protokolu by mělo
být uvedeno, že souhlas k setrvání ve výzkumném projektu bude od dotyčného nebo od
jeho zákonného zástupce vyžádán jak to nejdříve bude možné.
27. Jak autoři, tak vydavatelé jsou povinni dodržovat etické normy. Při publikaci výsledků
výzkumu jsou výzkumní pracovníci povinni dodržovat jejich správnost (přesnost).
Publikovány nebo jinak zpřístupněny veřejnosti by měly být jak negativní tak pozitivní
výsledky výzkumu. V publikaci by měly být deklarovány vedle zdrojů financování projektu,
institucionální příslušnost řešitele, tak jakákoli možnost střetu zájmů. Zprávy o výsledcích
výzkumu, které nerespektují principy této Deklarace, by se neměly přijímat pro publikování.
Další zásady pro medicínský výzkum spojený s poskytováním zdravotní péče
28. Lékař může spojit medicínský výzkum s poskytováním zdravotní péče jen do takové
míry, do jaké je výzkum oprávněný vzhledem ke své potencionální profylaktické,
diagnostické a terapeutické hodnotě. Pokud je medicínský výzkum spojen s poskytováním
zdravotní péče, je nutno dodržovat dodatečné standardy ochrany pacientů zapojených do
výzkumu.
29. Přínos, rizika, zátěž pro pacienta a účinnost nových metod by měly být porovnávány s
nejlepšími současnými preventivními, diagnostickými či léčebnými metodami. To však
nevylučuje použití placeba nebo neléčení ve výzkumných projektech tam, kde žádné
ověřené preventivní, diagnostické či léčebné metody neexistují.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 106 z 239
30. Na závěr každého výzkumného projektu musí každému pacientovi, který se na něm
účastnil, být zaručena dostupnost nejlepších ověřených preventivních, diagnostických či
léčebných metod, které byly výzkumem identifikovány.
31. Lékař by měl plně informovat pacienta, které aspekty zdravotní péče jsou spojeny s
výzkumem. Pacientovo odmítnutí účastnit se na výzkumu nesmí za žádných okolností
narušit vztah pacienta s lékařem.
32. Pokud při léčbě pacienta neexistují žádné osvědčené preventivní, diagnostické a
léčebné metody nebo jsou neúčinné, musí lékař mít svobodu, po získání úplného
informovaného souhlasu pacienta, použít neověřené nebo nové preventivní, diagnostické a
léčebné postupy, pokud podle úsudku lékaře nabízejí naději na záchranu života,
znovunabytí zdraví nebo mohou zmírnit utrpení pacienta. Pokud je to možné, měly by se
tyto metody stát předmětem výzkumu, aby se ověřila jejich bezpečnost a účinnost. Vždy je
nutno zaznamenat veškeré nové informace a to, co má být zveřejněno, poskytnout ke
zveřejnění. Je nezbytné se řídit dalšími relevantními směrnicemi této Deklarace.
(www.pacienti.cz/dcHelDe.htm ).
3. Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti
s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
V roce 1991 Parlamentní shromáždění Rady Evropy vydalo doporučení k přípravě
Konvence o bioetice, kde měla být vytýčena veškerá opatření nezbytná k ochraně
důstojnosti člověka a základních práv jedince v souvislosti s aplikací biologie a medicíny
řídící komise, která byla složená z odborníků, se scházela dvakrát ročně ve Štrasburku.
Vypracovala etické minimum. Připravený text byl přijat k podpisu v Oviedu 4. dubna 1997.
Naše země podepsala smlouvu 24. června 1998 s dodatkovým protokolem o zákazu
klonování. Oba dokumenty ratifikovala a včlenila do Sbírky mezinárodních smluv.
Kapitola I - Obecná ustanovení
Článek 1 - Účel a předmět
Smluvní strany budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému
bez rozdílu zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při
aplikaci biologie a medicíny.
Každá smluvní strana přijme do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění
účinnosti ustanovení této Úmluvy.
Článek 2 - Nadřazenost lidské bytosti
Zájmy a blaho lidské bytosti budou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.
Článek 3 - Rovná dostupnost zdravotní péče
Smluvní strany, majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné zdroje, učiní odpovídající
opatření, aby v rámci své jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné
kvality.
Článek 4 - Profesní standardy
Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět
v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.
Kapitola II - Souhlas
Článek 5 - Obecné pravidlo
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 107 z 239
Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu
dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho
důsledcích a rizicích.
Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat.
Článek 6 - Ochrana osob neschopných dát souhlas
1. Podle článků 17 a 20 uvedených níže může být proveden zákrok na osobě, která není
schopna dát souhlas, pouze pokud je to k jejímu přímému prospěchu.
2. Jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem,
nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné
osoby nebo orgánu, které jsou k tomuto zmocněny zákonem. Názor nezletilé osoby bude
zohledněn jako faktor, jehož závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti.
3. Pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákrokem
z důvodu duševního postižení, nemoci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést
pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či
instituce pověřených ze zákona.
Dle možnosti se dotčená osoba zúčastní udělení zástupného souhlasu.
4. Zákonný zástupce, příslušný orgán, osoba nebo instituce pověřené ze zákona podle
výše uvedených odstavců 2 a 3 obdrží na základě stejných podmínek informace uvedené
v článku 5.
5. Zástupný souhlas podle výše uvedených odstavců 2 a 3 lze kdykoliv odvolat, je-li to
v nejlepším zájmu dotčené osoby.
Článek 7 - Ochrana osob s duševní poruchou
V souladu s podmínkami stanovenými v zákonu na ochranu těchto osob včetně právní
úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání, může být osoba s vážnou duševní poruchou
podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní
poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo
k závažnému poškození jejího zdraví.
Článek 8 - Stav nouze vyžadující neodkladná řešení
Pokud v situacích nouze nelze získat příslušný souhlas, jakýkoliv nutný lékařský zákrok lze
provést okamžitě, pokud je nezbytný pro prospěch zdraví dotyčné osoby.
Článek 9 - Dříve vyslovená přání
Bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud
pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání.
Kapitola III - Ochrana soukromí a právo na informace
Článek 10 - Ochrana soukromí a právo na informace
1. Každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.
2. Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu.
Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat.
3. Pokud je to v zájmu pacienta může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění
práv podle odstavce 2.
Kapitola IV - Lidský genom
Článek 11 - Zákaz diskriminace
Jakákoliv forma diskriminace osoby z důvodu jejího genetického dědictví je zakázána.
Článek 12 - Prediktivní genetická vyšetření
Vyšetření, která předpovídají geneticky podmíněné nemoci, nebo která slouží k určení
nositele genu způsobujícího nemoc, nebo k odhalení genetické predispozice nebo
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 108 z 239
náchylnosti k nemoci, lze provést pouze pro zdravotní účely nebo pro vědecký výzkum
spojený se zdravotními účely a v návaznosti na odpovídající genetické poradenství.
Článek 13 - Zásahy do lidského genomu
Zásah, směřující ke změně lidského genomu, lze provádět pouze pro preventivní,
diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna
genomu některého z potomků.
Článek 14 - Zákaz volby pohlaví
Použití postupů lékařsky asistované reprodukce nebude dovoleno za účelem volby
budoucího pohlaví dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné nemoci vázané na pohlaví.
Kapitola V - Vědecký výzkum
Článek 15 - Obecné pravidlo
Vědecký výzkum v oblasti biologie a medicíny bude prováděn svobodně při respektování
ustanovení této Úmluvy a v souladu s dalšími právními předpisy, které slouží ochraně
lidské bytosti.
Článek 16 - Ochrana osob zapojených do vědeckého výzkumu
Vědecký výzkum na člověku lze provádět pouze tehdy, pokud jsou splněny všechny
následující podmínky:
i. k výzkumu na člověku neexistuje žádná alternativa srovnatelného účinku,
ii. rizika výzkumu, kterým by mohla být vystavena dotyčná osoba, nejsou neúměrně vysoká
vzhledem k možnému prospěchu z výzkumu,
iii. výzkumný projekt byl schválen příslušným orgánem po nezávislém posouzení jeho
vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu cíle výzkumu a multidisciplinárního
posouzení jeho etické přijatelnosti,
iv. osoby zapojené do výzkumu byly informovány o svých právech a zárukách, které zákon
stanoví na jejich ochranu,
v. nezbytný souhlas podle článku 5 byl dán výslovně, konkrétně a je zdokumentován. Takový
souhlas lze kdykoliv svobodně odvolat.
Článek 17 - Ochrana osob neschopných dát souhlas k výzkumu
1. U osoby neschopné dát souhlas podle článku 5 lze výzkum provádět pouze při splnění
všech následujících podmínek:
i. jsou splněny podmínky stanovené v článku 16, pododstavcích i až iv;
ii. výsledky výzkumu mohou přinést skutečný a přímý prospěch pro zdraví dotyčné osoby;
iii. výzkum srovnatelného účinku nelze provádět na žádných jednotlivcích schopných dát
souhlas;
iv. nezbytná potvrzení souhlasu podle článku 6 byla dána konkrétně a písemně a
v. zúčastněná osoba s tím neprojevuje nesouhlas.
2. Pokud výzkum nemůže představovat přímý prospěch pro zdraví dotčené osoby, lze
takový výzkum povolit za podmínek uvedených v odstavci 1, pododstavcích i, iii, iv a v,
pouze výjimečně, při splnění podmínek, stanovených zákonem na ochranu takové osoby,
a při splnění následujících podmínek:
i. cílem tohoto výzkumu je cestou podstatného zlepšení vědeckého poznání zdravotního
stavu, nemoci či poruchy dotyčného získat výsledky, které mohou přinést prospěch dotyčné
osobě nebo jiným osobám ve stejné věkové kategorii nebo postiženým stejnou nemocí
nebo poruchou nebo osobám ve stejném zdravotním stavu;
ii. tento výzkum představuje pouze minimální riziko a minimální zátěž pro dotčeného
jednotlivce.
Článek 18 - Výzkum na embryích in vitro
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 109 z 239
1. Pokud zákon umožňuje provádět výzkum na embryích in vitro, musí být zákonem
zajištěna odpovídající ochrana embrya.
2. Vytváření lidských embryí pro výzkumné účely je zakázáno.
Kapitola VI - Odběr orgánu a tkáně z žijících dárců pro účely transplantace
Článek 19 - Obecné pravidlo
1. Odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně
v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici žádný vhodný
orgán nebo tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného
účinku.
2. Nezbytný souhlas dle článku 5 musí být vyjádřen výslovně a konkrétně buď písemnou
formou, nebo před příslušným úředním orgánem.
Článek 20 - Ochrana osob neschopných dát souhlas s odebráním orgánu
1. Odběr orgánu či tkáně nelze provést u osoby, která není schopna dát souhlas podle
článku 5.
2. Při splnění ochranných podmínek stanovených zákonem na ochranu těchto osob lze
výjimečně povolit odběr obnovitelné tkáně od osoby, která není sama schopna dát souhlas,
pokud jsou splněny následující podmínky:
i. není k dispozici žádný kompatibilní dárce, který je schopný dát souhlas,
ii. příjemcem je bratr nebo sestra dárce,
iii. darování musí představovat možnost záchrany života příjemce,
iv. souhlas podle odstavců 2 a 3 článku 6 byl dán konkrétně a písemně, v souladu se zákonem
a se souhlasem příslušného orgánu,
v. uvažovaný dárce s tím neprojevuje nesouhlas.
Kapitola VII - Zákaz finančního prospěchu a nakládání s částmi lidského těla
Článek 21 - Zákaz finančního prospěchu
Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.
Článek 22 - Nakládání s odebranou částí lidského těla
Je-li v průběhu zákroku odebrána jakákoliv část lidského těla, může se uchovat a použít pro
účely jiné než ty, pro něž byla odebrána, pouze pokud byly splněny náležitosti v souvislosti
s poučením a souhlasem.
Kapitola VIII - Porušení ustanovení Úmluvy
Článek 23 - Porušení práv nebo zásad
Smluvní strany zajistí bez zbytečného prodlení odpovídající právní ochranu tak, aby
předešly nebo zamezily porušování práv a zásad stanovených touto Úmluvou.
Článek 24 - Náhrada za způsobenou újmu
Osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu
škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.
Článek 25 - Sankce
Smluvní strany zajistí odpovídající právní postih pro případy porušení ustanovení této
Úmluvy.
Kapitola IX - Vztah této Úmluvy k ostatním právním úpravám
Článek 26 - Omezení výkonu práv
1. Žádná omezení nelze uplatnit na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této
Úmluvě, kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 110 z 239
v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví
nebo ochrany práv a svobod jiných.
2. Omezení, uvedená v předchozím odstavci, se nesmí týkat článků 11, 13, 14, 16, 17, 19,
20 a 21.
Článek 27 - Širší ochrana
Žádná z ustanovení této Úmluvy nelze vykládat jako omezující nebo jinak ovlivňující strany
Úmluvy při možnosti poskytnout větší právní ochranu při aplikaci biologie a medicíny než je
stanoveno v této Úmluvě.
Kapitola X - Veřejná diskuse
Článek 28 - Veřejná diskuse
Smluvní strany zajistí, aby řešení základních otázek, které vyvstávají s rozvojem biologie
a medicíny, proběhlo po řádné veřejné diskusi zejména, co se týče jejich významných
lékařských, společenských, ekonomických, etických a právních důsledků, a aby jejich
případná aplikace byla předmětem odpovídající odborné diskuse.
Kapitola XI - Výklad a dodržování Úmluvy
Článek 29 - Výklad Úmluvy
Evropský soud pro lidská práva může bez přímého vztahu k jakémukoliv probíhajícímu
soudnímu řízení vydat stanoviska k právním otázkám týkajícím se výkladu této Úmluvy,
pokud o to požádají:
- vláda státu, který je stranou Úmluvy, poté, kdy vyrozuměla ostatní smluvní strany,
- Výbor, ustanovený podle článku 32, s členstvím omezeným pro zástupce smluvních stran,
podle rozhodnutí, přijatého dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů.
Článek 30 - Zprávy o aplikaci Úmluvy
Po obdržení žádosti od generálního tajemníka Rady Evropy podá každá smluvní strana
vysvětlení o způsobu, kterým její vnitrostátní zákon zajišťuje účinné provádění všech
ustanovení (MUNZAROVÁ, 2005, s. 88-91).
Etické komise
Hlavním úkolem etických komisí je dodržování etických zásad, které mají za úkol jedinci
zaručit, že nebude vystaven neoprávněnému riziku a s výzkumem bude dobrovolně
souhlasit. Dojde - li k nedodržení principů, může se jedinec obrátit na etickou komisi vysoké
školy, univerzity, nemocnice nebo Ministerstva zdravotnictví ČR. Etická komise je
oprávněna požadovat záruky k ochraně práv pacientů (KUTNOHORSKÁ, 2009). Ve
zdravotnických zařízeních etické komise hodnotí hlediska u nových diagnostických a
terapeutických metod, které jsou v daném zařízení zaváděny. Vypracovávají stanoviska
týkající se etických problémů v souvislosti s poskytováním zdravotnické péče, poskytují
konzultační a poradenskou pomoc v otázkách lékařské etiky. Posuzují projekty v oblasti
medicínského výzkumu.
Do roku 1989 u nás ani v zemích východního bloku etické komise nebyly. První etická
komise vznikla počátkem roku 1990 z iniciativy MUDr. Zdeňka Modra.
12 Etické problémy alternativní medicíny
Medicína zaznamenává stále větší pokrok a progresívně se rozvíjí. Vynakládané úsilí však
není vždy adekvátní k dosaženým výsledkům. Stále více a více se objevují nové vážné
nemoci, proti kterým je lidstvo bezmocné. Značný rozvoj medicíny byl zaznamenán díky
rozvoji chemie, přístrojové techniky a jiných, pro medicínu důležitých oborů. V dnešní
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 111 z 239
přetechnizované době se medicína stále více zaměřuje na technické prostředky a metody
pro prevenci i léčbu a stále více se odklání od přírodních zásad a od přírodních léků a
postupů. Profesor Jayasurija , prezident Světové organizace alternativní medicíny v 90
letech řekl: „Dnešní lékař nastavěl mezi sebe a nemocného tolik aparátů, že přes ně na
chudáka nevidí!“ Levis Thomas přirovnával zdravotnictví k továrně, která stále více a více
používá dražší stroje, zaměstnává kvalifikovanější zaměstnance, ale přitom méně
produkuje. Z celé situace vyplývá jediná správná cesta, a to návrat k nevyčerpatelným
zdrojům z přírody. Z tohoto důvodu vznikla v roce 1962 Světová organizace alternativní
medicíny.
Pojem alternativní znamená založený na možnostech výběru, volba mezi dvěma
eventualitami nebo založený na netradiční možnosti.
Alternativní školu chápeme jako školu plnící své úkoly jiným způsobem než běžným.
Alternativní medicínu chápeme jako medicínu, která používá léčitelské metody nebo
medicínu, která je založena na přírodním způsobu léčení jako doplněk tradiční vědecké
medicíny (GOLDMANN, CICHÁ, 2004).
Jiná definice, poznamenaná postmoderní hypertolerancí, říká, že alternativní medicína je
širokou oblastí léčebných prostředků, která zahrnuje všechny zdravotní systémy, modality,
praktiky a jejich průvodní teorie a víry, jiné než ty, které jsou vlastní politicky dominujícímu
systému zdravotní péče konkrétního společenství nebo kultury v daném historickém období
(www.zdravi.e15.cz).
K alternativní medicíně se počítají všechny metody a prostředky přírodního původu a
nepoužívají nefyziologické prostředky. Většina klasických metod alternativní medicíny
má mnoha tisíciletý základ v orientálním lékařství předpokládá i osvojení orientálního
myšlení. Každá z metod představuje určitý vědní obor a musí se dokonale ovládat.
Neplatí, kdo vystudoval současnou medicínu, automaticky ovládá i alternativní medicínu.
Každá léčba musí být poskytována komplexně. V současné k alternativní medicíně řazena
celá řada různých postupů a bohužel některé z nich jsou extrémní (JANČA, 1990).
V současné době je popsáno přes 200 léčitelských metod. Jedná se o různé metody např.
petrolej v kapkách, čínské masáže, bylinkářství, operace bez skalpelu, metoda vymývání
střev atd. Zdraví i nemocní lidé tyto preparáty kupují a vynakládají za ně neuvěřitelné
částky. U většiny alternativních metod je hlavním a jediným účinkem psychoterapeutické
působení, sugestivní působení - placebo efekt. Z těchto metod má objektivně
prokazatelné účinky akupunktura a fyzioterapie (GOLDMANN, CICHÁ, 2004).
Akupunktura je nejznámější z orientálních metod. Jde o jednu z nejstarších metod pro
léčbu a prevenci Akupunktura je evropský název a vychází z latiny. Acus znamená jehlu a
puncto píchání. Základem této metody je stará čínská medicína (JANČA, 1990).
Odhaduje se, že alternativními metodami lze léčit 30 % nemocných, u kterých se převážně
jedná o funkční ráz potíží, především psychosomatických. Léčitelé se snaží léčit i ostatní
vážně a dlouhodobě nemocné. V popředí zájmu léčitelů jsou proto, že je léčení dlouhodobé
a skýtá záruku, že je nemocní vyhledají opakovaně (GOLDMANN,CICHÁ, 2004).
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 112 z 239
Stinná stránka alternativní medicíny
- Pravděpodobnost zanedbání choroby opožděným stanovením diagnózy
- Opožděné zahájení léčby
- Pochybnosti v důvěru vědecky podložené medicíny
Existuje však mnoho pochybných léčebných a vyšetřovacích metod, které jsou
provozovány šarlatány bez jakéhokoliv lékařského vzdělání. Můžeme zmínit např.
scientologii, naturopatii, psychickou „chirurgii filipínského typu Ž“, kineziologii (nejde o
nauku o pohybech těla), aromaterapii, psychotronickou diagnostiku (často s pomocí
kyvadla či proutku), reiki, feng-šuej, léčbu dotykem, kovy, drahokamy, pyramidovými tvary,
keltskými a jinými magickými symboly, talismany nebo barvami.
Důvody, proč lidé vyhledávají léčbu pomoci alternativní medicíny
- Alternativní medicínu vyhledávají lidé s typickým onemocněním, které medicína dosud
nedokáže uspokojivě léčit.
- Nespokojenost s „odlidštěnou“ medicínou (pacient je často vnímán jen jako „melanom“
nebo „apendicitida“, lékař si nenachází dostatek času pro jeho vyslechnutí - léčitel má na to
přinejmenším více času), relativní láce některých metod AM, pocit nadstandardu,
náboženské přesvědčení či životní filosofie vycházející z postmoderních či orientálních
představ, špatná lidská zkušenost s některými lékaři, doporučení známých, vliv klamavé
reklamy, nekritické přístupy sdělovacích prostředků apod.
- Specificky u nás se ještě může uplatňovat posttotalitní „efekt zakázaného ovoce“.
- U nemocných s infaustními diagnózami jde často o snahu využít každou léčebnou metodu
přinášející sebenepatrnější naději na vyléčení.
- Lékař - může být motivován snahou o maximální pomoc pacientovi i za cenu zapření
vlastního přesvědčení.
Literatura:
Alternativní medicína - ZDN. [online]. Postgraduální medicína, 3, 2005. [cit. 2013-09-02].
Dostupný z: www.zdravi.e15.cz.
GOLDMANN, R., CICHÁ, M. Etika zdravotní a sociální práce. 1.vyd. Olomouc: PF UP,
2004. ISBN 80-244-0907-0.
JANČA, J. Alternativní medicína. 1. vyd. Praha: Eminent, 1990. 270 s. ISBN 80-900302-1-
1.
12.1 Etické aspekty
AM představuje velký etický problém, a to z několika důvodů:
- Lékař morálně vázaný promočním slibem by měl svému pacientovi pomáhat způsobem
co nejúčinnějším, měl by se tedy vyhýbat metodám, jejichž účinnost je sporná, malá či
nulová.
- Lékař, ač by AM s ohledem na předchozí větu využívat aktivně neměl, musí rozhodovat,
zda pacientovi AM doporučí (nebo povolí) či nikoliv, pokud bude dotázán. U rizikových
metod by mělo být jeho stanovisko jednoznačně záporné, avšak jindy může být i kladné.
- Kladný vztah lékaře k AM může vést ke ztrátě důvěry u pacientů, kteří tyto metody
odmítají jako šarlatánské, případně může být záštitou pro laické léčitele, kteří se takto
dočkávají jistého odborného „požehnání“ pro svou činnost.
- Pokud bude lékař informovat o podstatě některé z metod AM svého pacienta
objektivně, pak tím pravděpodobně zruší její povětšinou jediný, tj. placebový účinek. Pokud
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 113 z 239
bude informovat o dané metodě neúplně nebo věcně špatně, riskuje ztrátu dobré pověsti,
pokud se pacient dopátrá pravdivých informací jinde.
Pravděpodobně jediným rozumným východiskem je odmítavý nebo velmi zdrženlivý vztah
lékaře k AM, provázený snahou o maximální posílení dodatečného placebového účinku
racionální terapie a případným vysvětlením důvodů, které jej k odmítání AM vedou. Klíčem
je tedy posílení důvěry pacienta v metody, které mu nabízí medicína založená na
důkazech, což je zřejmě úkol dalece přesahující konfrontaci s AM.
Z výše uvedeného též vyplývá, že lékař by měl být během svého studia o alternativní
medicíně přiměřeně a věcně informován. V rovině obecné je tento požadavek akceptován,
v praxi však zatím není na našich lékařských fakultách nikdo, kdo by byl schopen a ochoten
se takové výuky systematicky ujmout (www.zdravi.e15.cz).
Vědecká medicína udělala v posledních letech obrovský pokrok v diagnostice i léčbě, ale
stále jsou nemoci, které vyléčit neumí. Nemocní, kteří nenašli pomoc ve vědecké medicíně,
hledají pomoc u léčitelů.
Hromadné sdělovací prostředky
Chválu a obdiv alternativní medicína nachází ve sdělovacích prostředcích.
Většina léčitelů je přesvědčena o svých mimořádných léčitelských schopnostech.
Sledované senzace mohou být dvojí:
- Zprávy o neúspěších klasické medicíny
- Zprávy o úspěchu alternativní medicíny.
Když někoho vyléčí lékař, je to považováno za samozřejmost. Vyléčení u léčitele je
považováno za zázrak. Pokud léčitel neuspěje, nic se neděje. Médiím tato skutečnost
nevadí. Jedná se o typicky ambivalentní etiku sdělovacích prostředků (GOLDMANN,
CICHÁ, 2004).
V posledních letech se stále častěji objevují lékaři, kteří používají psychoterapii a celou
řadu i jiných alternativních postupů kam patří např.: homeopatie, akupunktura,
psychotronické a biotronické léčitelství, konzumace moči – urinoterapie atd.
Rozdíly mezi vědeckou medicínou a alternativní medicínou
Tab. Rozdíly mezi vědeckou a alternativní medicínou
Medicína vědecká Medicína alternativní
Respektování přírodních zákonů Dosud nepoznané nebo iracionální síly
Logika Rozpor s logikou
Srozumitelnost Tajuplnost, mystika, magie
Přesná terminologie Vágní, nepřesné termíny
Objektivita, experiment Subjektivita, spekulace
Reprodukovatelnost Jedinečnost
Přesná diagnostika Nemožnost diagnózy
Kauzální nebo symptomatická léčba Celostní léčba
Specifická léčba Panacea
Přesná dokumentace a evidence Chybění záznamů
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 114 z 239
Kontinuální vývoj Dogmata nebo originalita
Erudovaní lékaři Laici, často jen technické vzdělání
Kolektivní spolupráce Individuální přístup
Pravdivost a serióznost Demagogie, reklama, podvody, lži
Zdroj: http://zdravi.e15.cz/
Filozofie
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoretický základ pro vytvoření hodnotového systému
v ošetřovatelství. Uvádí do problematiky filozofie a jejího vztahu k vědě, vědění, hodnocení
a jednání. Objasňuje základní pojmy vztahující se k holistickému pojetí člověka, rodiny a
společnosti.
Garant předmětu:
PhDr. Dušan Sysel, PhD., MPH, RS
1 Dějiny filozofie
Úvod do filozofie objasňuje základní pojmy filozofie. Nejzákladnějším pojmem je pojem
filozofie. Naši předkové ho překládali slovem „libomudrctví“ později „mudrosloví“. Ani první
slovo tvarově a ani druhé slovo obsahově neodpovídá dostatečně řeckému slovu „filozofie“.
Filozofie pochází z řečtiny a skládá se ze dvou částí: „filos“ znamená přítel – milovník, ale
také „přátelsky, láskyplně“ a „sofie“ znamená „moudrost“. Filo-sofie, filozofie tedy znamená
lásku k moudrosti a filosof je milovník moudrosti. Poprvé tohoto slova použil už Pýthagorás
(kolem roku 580-500 př.n.l.). O filosofech mluví Hérakleitos z Efesu (kolem roku 540–480
př.n.l.). Teprve Sókratés (470–399 př.n.l) dal tomuto slovu význam, který přetrval
v dějinách. V dialogu mezi Sókratem a moudrou Diotimou charakterizuje Platón (427–347
př.n.l.) filozofii, jako lásku k moudrosti, přičemž lásku k pravdě, dobru a kráse personifikuje
Erótovi. Procházíme-li jednotlivá období vývoje filozofie v dějinách existence lidstva, obsah,
význam a cíl filozofie je ve shodě s povahou dané doby, kde jednotliví filosofové vytvářejí
rozmanité definice filozofie. To se projevilo i na vnímání filozofie nejznámějšími filosofy
dané doby. Platon, řecký filosof, chápe moudrost ve smyslu vševědoucnosti, tedy chtít
vědět, znát všechno. Ale on už konstatoval, že vševědoucí je jen Bůh; člověk, co se od
přírody snaží, je zvědavý, a chtěl by vědět vše, nemůže být vševědoucí, no jednak chce
vědět vše, a to je jádrem filozofie. Aristotelova filozofie (384–322 př.n.l) zkoumá příčiny a
principy věcí, je vědou o „existenci jakožto existence“. Lactantius (250–326) rektor z Afriky,
kterého také nazývali křesťanským Cicerem, řekl: “Philosophia quaerit sapientiam, non ipsa
sapientia est” - filozofie hledá moudrost, avšak sama není moudrostí. V nové době Thomas
Hobbes (1588-1679) podává filozofii poznání příčinné souvislosti, pokud je přístupna
přirozenému lidskému rozumu. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) vidí ve filozofii
vědění o věcech možných, pokud jsou možné (scientia possibilium, quatenus esse
possunt). Immanuel Kantova (1724–1804) filozofie je filozofie negativně „vědou o
hranicích rozumu“, pozitivně pak o „rozumovém poznání z pouhých pojmů
(Vernunfterkenntnis aus blossen Begriffen) nebo vědou o vztahu všeho poznání
k podstatným účelům lidského rozumu (teleologika rationis humannae). Johann Gottlieb
Fichte (1762–1814) vidí podstatu filozofie ve svém „vědosloví“ (Wiessenschaftslehre), jež
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 115 z 239
tvoří nutný předpoklad všeho vědění, které je zvláštní a odkrývá vše, co ze stanoviska
obecného vědomí zůstává nám skryté. Friedrich Wilhelm Schellingova (1775–1854)
filozofie je vědou o idejích jako věčných pravzorech věcí. Georg Wilhelm Friedrich Hegel
(1770–1831) filozofii definuje jako myslící pozorování předmětů a určuje blíže v souhlase
se Shellingem, jako vědu o absolutnu ve formě dialektického vývoje nebo jako vědu
rozumu sebe sama chápající. Friedrich Ernst Daniel Schleiermacherova (1768–1834)
filozofie je filozofie s nejvyšším myšlením a nejvyšším vědomím. Podle Johanna
Friedricha Herbarta (1776–1841) má filozofie úkol „zpracovávat pojmy poskytnuté
vědeckou prací a odstraňovat spory v nich skryté“. To se děje ozřejmováním, opravováním
a doplňováním těchto pojmů v logice, metafysice a estetice. Auguste Comte (1798–1857)
učí, že filozofie je zvláštní disciplína, která se zabývá všeobecnostmi, vyabstrahovanými
odbornou vědeckou prací a snaží se všechny stránky lidského bytí sloučit ve vzájemném
pořádku tak, aby vytvořily jeho jednotné teoretické pojímání. Nazývá ji „všeobecná
soustava lidských pojmů“ a má úkol zcela zvláštní: prozkoumávat to, co ve vědách je
všeobecné. Herbert Spencer (1820–1903) učí, že všechno lidské vědění je neujednoceno
(un-unified knowledge); věda je „vědění částečně ujednocené“ (partially-unified knowledge),
filozofie pak „vědění zcela ujednocené“ (completely-unified knowledge). John Stuart Mill
(1806–1873) definuje filozofii podle vzoru Humeova jako filozofii „vědeckého poznání o
člověku jako rozumovém, mravním a sociálním jsoucnu“. Friedrich Eduard Beneke
(1798–1854) uvádí filozofii jako „přírodovědu lidské duše“. Theodor Lipps (1851–1914)
vidí filozofii jako „duchovědu“ v nejvlastnějším slova smyslu, čili jakožto vědu o vnitřní
zkušenosti. Gustav Theodor Fechnerova (1801–1887) filozofie je „věda věd“. Wilhelm
Wundt (1832–1920) prohlašuje filozofii za všeobecnou vědu, která chce poznatky
jednotlivými vědami zprostředkovaně sjednocovat v soustavu. Všeobecné metody a
předpoklady poznání vyvozuje z jejich principů a zároveň vytváří všeobecný názor na svět
a život, jenž má uspokojovat požadavky lidského rozumu a potřeby lidského srdce. Wilhem
Windelbandova (1848–1915) filozofie je kritickou vědou o hodnotách všeobecně platných,
o nichž se jedná nikoliv jako o skutečnostech, ale jako o normách. (Její základní disciplíny
jsou proto logika, estetika a logika). Paulsenova (1846-1908) filozofie je ve shodě
s Platonem. Jedná se o souhrn všeho vědeckého poznání. Podle Josefa Durdíka (1837–
1902) je filozofie „vědou, která na základě výsledků ostatních věd hledí sestrojit jednotný
názor světa“. Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vidí ve filozofii „samostatnou vědu ve
smyslu Baconově, podávající názor na výklad světa, jednotný metodicky i věcně, ale na ten
čas neúplný“. Ze všech uvedených definic vyplývá, že filozofie:
a) je vědou o všeobecninách, o principech, o podkladu jsoucna,
b) podává poučení o pohnutkách a účelech lidského konání;
c) je předmětem a předpokladem zkoumání povahy lidského poznání.
Literatura:
ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 304
s. ISBN 80-04-26038-1.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha:
Jan Laichter, 1929. 608 s.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 2. Nová doba. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1926. 536
s.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Triton, 2008. 262 s. ISBN 978-80-
7387-015-7.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 116 z 239
KICZKO, L., M. MARCELLI, E. WALDSCHŰTZ a M. ZIGO. Dejiny filozofie. Bratislava:
Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1993. 136 s. ISBN 80-08-01830-5.
MICHÁLEK, J. Co je filosofie? Praha: OIKOYMENH, 1995. 139 s. ISBN 80-85-241-19-6.
ONDREJOVIČ, D. Dejiny filozofie. Bratislava: Evanjelická bohoslovecká fakulta UK
Bratislava, 1996. 91 s.
1.1 Filozofie a mýtus
Vznikem filozofie myšlení přešlo od reprodukování společných a anonymních mýtů
k individuálnímu nastolování a řešení otázek. Co předcházelo filozofii, odkud udělal řecký
člověk skok do filosofování? Odpověď zní z mýtu. Je všeobecně známým faktem, že před
filozofií žili Řekové v mýtu a mýtus je chápán jako vyprávění, příběh, který zvláštním
způsobem postihuje smysl všeho, co je. Odpovídá na to, co v člověku vždy už „dřímá“, co
musí mít nějak zodpovězené, aby mohl žít lidský život. Celkové naladění mýtu můžeme
z hlediska filozofie charakterizovat jako odpověď na nevyřčenou otázku. Avšak pro člověka
doby mýtu je mýtus vyprávěním, které neodpovídá na otázku, nýbrž odpovídá tomu, jak se
věci mají, a to tak, že je příběhem pojmenovává. Jako podstatná charakteristika mýtu se
uvádí minulostní dimenze. Příběhy, v nichž se vypráví o lidských osudech, o lidech a
bozích, berou zasvé východisko minulost, pračas, v němž vše, co je, se už zvláštním
způsobem rozhodlo. Podstatná je ona praudálost, z níž se vše odvíjí a nabývá tak smyslu a
určení. Tím je dán řád spojující přítomné s minulým. Příběh přerušuje a překonává původní
chaos, celkovou nezkrotnost bez řádu a smyslu. O životě a smrti rozhodují bohové, tam,
kde se o to pokouší člověk. Filozofická výpověď je vždy spjata s osobou konkrétního
člověka, který ji vyslovil a obhajoval. Filozofické výroky se chápou jako individuální postoje
a názory, které je možné probírat, ale také rozvíjet, kritizovat a vyvracet. Filozofie vychází
ze situace, kdy svět před člověkem stojí již jako problém. Tento problém filozofie řeší
pojmovými prostředky. Vznik filozofie, zvláště u řecké, je možné označit jako přechod od
mýtu k filozofii. Nejde tu však o radikální přelom, který dělí vývoj myšlení na dvě navzájem
neslučitelná období. Na jedné straně je totiž nesporné, že prvky pojmového myšlení
najdeme i v mýtech, a na druhé straně ve filozofii, kde se budou stále objevovat i obrazové
představy, dokonce náznaky mytických příběhů. Přechod od mýtu k logu je teda takovou
změnou orientace myšlení, která umožňuje návraty. Filozofie se tedy rodí v situaci, kdy
přestáváme důvěřovat všeobecně přijatým výkladům, odhodláváme se k přiznání vlastní
nevědomosti, a tím i k nejistotám hledání pravdy. Ten, kdo se odhodlal k filosofování, získal
při svém prvním kroku jen pochybnosti a nejistoty. Svět, který ho doposud oslovoval
důvěrně známými obrazy, klade mu najednou samé otázky: Proč vůbec něco existuje? Co
se skrývá za jednotlivými věcmi, které vnímáme? Co tvoří skrytou jednotu světa? Co
přetrvává ve změnách? Co je stálým zákonem? Na každé „Proč“ a „Co“ filozofie hledá
odpověď, která již nepřipomíná minulost, ale argumentuje uváděním důvodů a důkazů. Nic
dopředu nezaručuje úspěšnost tohoto hledání. Je možné, že výsledkem poznávacího úsilí
bude pouze jen zjištění, že svět je vlastně nepoznatelný. V dějinách filozofie se budeme
střetávat nejen s filosofy, kteří hovoří o tom, jaký svět ve skutečnosti je, ale i s filosofy, kteří
popírají poznatelnost světa (agnostici). Pokud filosofování může vést i k těmto závěrům,
vynořuje se otázka, co vlastně filozofie přináší člověku. Především musíme říct, že od
filozofie nemůžeme očekávat nějaký bezprostřední materiální užitek.
1.2 Filozofické disciplíny
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 117 z 239
Vzhledem na to, že se člověk snaží filozoficky odpovědět na neustále kladené otázky, které
specifikují existenci vnímání podstaty světa, přicházejí myšlenkové soustavy filosofů, které
dělíme do jednotlivých odborných věd a tyto vědy seskupujeme do stupnice věd. Také
problémy filozofie seskupujeme do jednotlivých skupin, které nazýváme filozofické
disciplíny. Filozofickou soustavu dělíme na filozofii teoretickou a praktickou. Teoretická
podává názor na svět, praktická názor na život. Pod praktickou rozumíme vlastně etiku.
Platon rozdělil filozofickou soustavu na dialektiku, fyziku a etiku. Pod dialektikou
rozuměl disciplínu pojmového poznání, myšlení vůbec, které se vyvine tehdejšího způsobu
v rozhovoru s někým o patřičném problému (dialegestai). Pod fyzikou nerozuměl odbornou
přírodní vědu, ale nauku smyslového poznání (fyzis – příroda). Aristoteles Platonovy
každé tři disciplíny rozdvojil a tak dostal 6 disciplín. Dialektiku rozdvojil na analytiku a
metafyziku. Analytika pochází od slova analýza, znamená rozbor forem myšlení a to je
dnešní logika. Metafyzika původně znamenala nauku o principech nadpřirozeného. Fyziku
rozdělil na fyziku v užším slova smyslu, neboli nauku o přírodě, o světě jevů mimo
člověka a na antropologii neboli nauku o člověku. Do této skupiny zahrnul také
psychologii, nauku o duševním životě člověka. Etiku rozdělil na etiku v užším slova
smyslu, která se zabývá mravním konáním jedince, a na politiku, která se věnuje nauce o
politickém a společenském životě.
Rozdělením filozofické soustavy z nich následně vycházejí základní pojmy jednotlivých
disciplín. Jsou to:
1. Ve filozofii náboženství:
předteismus – názor o modlách: mana, tabu, démon, fetiš, totem;
polyteismus – přijímá mnoho bohů;
henoteismus – přijímá jednoho boha pro sebe;
monoteismus – přijímá jediného Boha pro celou existenci a to jako původce, správce a
soudce světa;
deismus – přijímá Boha jako původce, soudce, ale ne jako správce světa; Bůh mu je
transcendentní, ne imanentní, neboli je od světa oddělený;
panteismus – ztotožňuje Boha s existencí;
agnosticismus – vyhlašuje Boha za nepoznatelného;
ateismus – popírá existenci Boha.
2. – 3. V metafyzice a filozofii přírody:
materialismus – podstatu existence hledá ve hmotě;
hylozoismus – podstatu existence hledá v živé hmotě;
energetismus – podstatu existence hledá v síle;
spiritualismus - podstatu existence hledá v duši;
monismus – přijímá jeden praživel existence;
dualismus – přijímá dva praživly existence;
trialismus – přijímá tři živly existence;
pluralismus – přijímá mnoho praživlů existence;
mechanismus – jevy se dějí podle zákona mechaniky, kauzality;
finalismus – jevy se dějí cíli přiměřeně.
4. V psychologii:
individuální psychologie – s předmětem duševního života jedince;
sociální psychologie – s předmětem člověka ve společnosti;
obecná psychologie – s předmětem člověka všeobecně;
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 118 z 239
diferenciální psychologie – s předmětem člověka odděleně podle věku, pohlaví, povolání
atd.;
normální psychologie – s předmětem zdravého normálního člověka;
abnormální psychologie – s předmětem duševních abnormalit (patopsychologie,
metapsychologie, parapsychologie)
intelektualismus – za základní duševní projev považuje mysl;
emocionalismus - za základní duševní projev považuje cit;
voluntarismus - za základní duševní projev považuje vůli.
5. V noetice:
a) ohledem na pramen poznání:
senzualismus – hledá pramen poznání ve smyslovém poznání;
empirismus – za pramen poznání uznává zkušenost;
empiriokriticismus – za pramen poznání uznává pouze čistou zkušenost bez
subjektivních prvků;
racionalismus – uznává za pramen rozum;
kriticismus – uznává za pramen součinnost obou;
intucionismus – uznává za pramen vnitřní nahlížení;
mysticismus – uznává za pramen zvláštní vnitřní spojení s nadzemským;
eklekticismus – vybírá z různých směrů a subjektivně je spojuje v nový celek;
b) ohledem předmětu a obsahu poznání:
realismus – udává za obsah poznání skutečnost, věci;
idealismus – udává za obsah poznání ideje – představy;
fenomenalismus – udává za obsah poznání jevy a ne podstatu věcí;
fenomenologismus – udává za obsah poznání podstatu věcí;
c) ohledem platnosti poznání:
dogmatismus – uznává možnost poznání pravdy;
pozitivismus – uznává možnost poznání relativní pravdy;
pragmatismus – pravdu ověřuje praktickým životem;
probabilismus – neuznává možnost poznání pravdy, jen pravděpodobnosti;
skepticismus – pochybuje o možnosti poznání pravdy.
6. V etice:
a) ohledem původu mravních norem:
heteronomismus – hledá původ norem mimo člověka;
autonomismus – hledá původ norem v člověku, a to buď v jedinci anebo v lidském rodu;
b) ohledem předmětu mravního konání:
egoismus – za předmět považuje sebe
altruismus – za předmět považuje jiného;
c) ohledem cíle mravního konání:
eudaimonismus – za cíl konání považuje blaho;
perfekcionismus – za cíl konání považuje zdokonalování;
utilitarismus – za cíl konání považuje výhodu;
hedonismus – za cíl konání považuje rozkoš – slast;
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 119 z 239
d) ohledem svobody vůle:
indeterminismus – hlásá svobodu vůle člověka;
determinismus – hlásá, že vůle člověka je určena.
7. Ve filozofii dějin:
a) ohledem hybné síly dějin:
ideologismus – za hybnou sílu uznává myšlenku náboženskou, národní apod.;
historický materialismus – za hybnou sílu považuje hospodářsky třídní zájem;
b) ohledem nositele hybné síly:
individualismus – nositelem je jedinec;
kolektivismus – nositelem je celek, národ, třída, církev apod.;
c) ohledem vládnutí v dějinách:
mechanismus – hlásá zákon příčinnosti;
kondicionalismus – hlásá podmínky jevů v dějinách;
kontingentismus – hlásá nepřetržitost;
teleologismus – hlásá cíle přiměřenost;
fatalismus – hlásá osudovost v dějinách;
d) ohledem hodnoty života:
optimismus – vysoce hodnotí život;
pesimismus – život považuje za nejhorší.
1.3 Filozofie a náboženství
Dříve, než se začneme zabývat jednotlivými etapami vývoje filozofie, musíme si všimnout
problému a vztahu filozofie a náboženství. Filozofie a náboženství – obě pramení z touhy
člověka po pravdě, po poznání podstaty věcí a smyslu našeho života, našeho bytí, v tomto
smysluplném světě. Zatím co filozofující člověk se vždy nachází na cestě, která vede celou
jeho myslí co je absolutní a věčné, náboženský člověk je tím absolutním, které nazývá
Bohem, už nejvnitřněji naplněný blažeností. Zatím, co filozofující badatel se pokouší
objasnit tajemství světa a dovést vědecky až po hranici všeho poznání, je podstata
náboženství v tom, že začíná tam, kam nedosáhne žádná věda, projevuje se tedy v
mysterii, v tajemství, které se jako neprobádatelné a nepochopitelné prolíná do našeho
života. Zde tedy začíná působnost náboženství. Zatím, co filozofie zná to, co je pěkné a
vznešené, co je udivující a děsící a hlavně to, co je nad námi, okolo nás, v nás a mezi
námi, to stejné zná i náboženství; avšak filozofii chybí to, co náboženství vyjadřuje pojmem
“svatý”, chybí jí to, co je možné nazvat bázní před nebeskými a démonickými mocnostmi a
jeho zjevením: Boží bázeň a smrtelná úzkost, Boží láska a Boží blaženost, víra, divy,
magie, modlitba a kult. Ke každému náboženství patří mýtus, který je s ním nejblíže
spojen. Mýtus hovoří o začátku a konci světa, o jeho podstatě, o existujících tajuplných
božských a démonických silách, o stvoření člověka, jeho poměru k Bohu a duchu, o
prapůvodním stavu lidstva, o jeho dějinách, jako i o osudu, ke kterému bohové určili lidi.
Náboženství se tedy zabývá těmi předměty, s kterými se zabývá také filozofie. To platí pro
všechna náboženství, ve kterých vystupují tyto motivy, buď v primitivní, anebo i v
kultivované formě. Když chceme dnes více vědět o poměru filozofie k náboženství, tak
nemyslíme na všechna ta nespočetná náboženství, která byla, anebo ještě i dnes jsou na
zemi, ale myslíme přitom na určité náboženství, které poznáme, anebo máme poznat, a to
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 120 z 239
na křesťanství, bez kterého bychom si dnes neuměli představit naši kulturu. Křesťanští
teologové se zabývají poměrem filozofie k náboženství, co má vliv i na postoj křesťanů k
filozofii. Tento postoj v obou významných konfesích, katolické a protestantské je však
rozdílný. Podle ortodoxního katolického učení neprotiřečí vědomosti přirozeného rozumu,
kterým Bůh vybavil lidi, názorům, ke kterým člověk dospívá na základě Božího zjevení. Co
je nedostupné lidskému poznání a vědomí, to není protirozumové, ale nadrozumové. Ve
filozofii je svět a všechno v něm, zkoumané a pozorované ve své přirozenosti. Víra však
svět dává do vztahu k Bohu, který ho stvořil, takže Boží působení ve světě je možné poznat
z Jeho díla. Tak lidským rozumem získané poznatky, jako i poznatky víry darované z Boží
milosti, nestojí navzájem v protikladu, ale doplňují se. Co příroda začala, je dokončeno
milostí. Úlohou křesťanské filozofie náboženství je, aby na toto poukazovala a snažila
sa smířit víru s vědou. V ortodoxní protestantské teologii však tento poměr náboženství k
filozofii, víry k vědě, není uznán jako poměr odpovídající evangeliu. (Evangelium je obvykle
sbírka kratších textů nejrůznějšího charakteru, které autor-evangelista-posbíral, upravil,
seřadil a z nichž utvořil jeden kompaktní text. Každý evangelista své evangelium koncipoval
specificky, což vycházelo z toho, že každý promlouval k trochu jinému okruhu čtenářů.
Všem evangeliím je však společné, že celková koncepce vypráví o Ježíšově životě a
zvěstuje spásu). Obojí je postaveno do nesrovnatelného protikladu. Lidský rozum je
pádem prvního člověka zatemněný, zkažený a převrácený. Všechno, co může rozum říkat
člověku, stojí v protikladu k tomu, co mu Bůh říká ve svém zjevení. Samolibost, na které si
člověk zakládá v přílišné důvěře na své filozofii, etice a světonázoru a podle toho také žije,
je nejdokonalejším dílem jeho hříšnosti, která spočívá v nadřazenosti a podřízenosti Boží
vůle a Jeho milosti. Zde můžeme hovořit také o teodícey. Filozofická škola pozitivistická
vylučovala z filozofie přirozené poznání Boha, tj. poznání Boha rozumem. Odmítala a priori
existenci Boha. Tento směr představuje v dějinách filozofie jen nepatrný zlomek. Všichni
velcí filozofové počínaje Sokratem, Platónem a Aristotelem, přes Kanta až po Jasperse, se
zabývali myšlenkou Boha a vyslovovali o Něm poučky, ke kterým dospěli na základě
čistého rozumu, bez vztahu k náboženským tradicím, ale i proti nim. Tak Sokrates, Platón a
Aristoteles bez pomoci náboženství, tak i proti němu (neboť tehdy náboženství - kromě
židovského - uznávalo mnoho bohů) dospěli svým přirozeným rozumem k uznání jednoho
Boha. Přirozené poznání Boha patří do filozofie, neboť člověk se nevyhnutně, i bez
náboženství, zamyslí nad existencí Nejvyššího jako nad poslední příčinou všeho bytí. Pro
toto přirozené poznání Boha po dlouhá století se používal výraz “přirozená teologie”. Až
po vydání Leibnitzova spisu “Essais de théodicée sur la bonté de Dieu” (1710) začal se
na její označení používat výraz “teodicea”, což znamená odůvodnění Boha. Tento název
je velmi přiléhavý, neboť teodicea přináší rozumové důvody pro existenci Boha, jeho
přirozenosti a díla ve vesmíru, čímž zdůvodňujeme ideu Boha i takovým způsobem. Proto
teodicea znamená vědu o Bohu, získanou přirozeným světlem rozumu. Jak jasně vyplývá z
definice, předmětem teodicey je Bůh, neboť je poznatelný přirozeným rozumem. Tedy
předmětem teodicey jsou především cesty, kterými dospíváme k existenci Boží jsoucnosti.
Boha bezprostředně nevidíme a nepoznáme: jeho existenci dedukujeme z faktů, daných
skutečností, tj. ze světa a člověka. I Boží vlastnosti se vyvozují z daností ve vesmíru. Z toho
vidíme, že předmět teodicey je z filozofických disciplin nejvyšší. Tím jsou podmíněné i velké
těžkosti při určování pravé Boží přirozenosti. Lidský rozum při hloubání v pravé Boží
přirozenosti lehce zabloudí a často se dopouští těžkých omylů, jak nám to ukazují velmi
jasně dějiny filozofie. Definicí je naznačen také rozdíl teodicey od teologie, vlastní, pozitivní.
Pokud teodicea určuje o Bohu jen to, co poznává přirozený rozum, pozitivní teologie má za
hlavní pramen pro poznání Boha zjevení, tedy pramen nadpřirozený. Tím se stává (a to je
další rozdíl), že obsah teodicey je o mnoho užší, neboť v pozitivní teologii zjevení dodává
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 121 z 239
mnoho poznatků o Bohu, které lidský rozum ponechává v sobě a zároveň je podstatně
neschopný je objevit. Filozofie jako rozumová věda zná pohyb vycházející od Základu a
Smyslu nanejvýš jako hraniční pojem. Ptáme-li se, co je těmto jevům společné, zdá se být
výstižná tato definice: Náboženství je „způsob lidské existence ze vztahu ke Smyslu a
Základu (který nelze přesáhnout a který je v tomto smyslu „poslední“), který se týká–jakožto
základ vůbec a zdroj smyslu–významu jsoucna v celku, jakož i všech oblastí jsoucna“.
(Friedrich Schlette, 1915-2003) Poslední instancí je každému vlastní lidský rozum. Ale
jaký je vzájemný vztah filozofie a náboženství? V obou se realizují stejné základní funkce.
Náboženství do realizace těchto základních funkcí začleňuje pohyb vycházející ze Základu
a Smyslu, filozofie to jako rozumová věda nečiní. Jejich vzájemný vztah je často pojímán
jako vztah víry a vědění. Tradice zná prakticky všechny možnosti tohoto vztahu. Ukazuje
tento přehled:
a) náboženství a filozofie nemají nic společného
Každá oblast má svou vlastní pravdu a své vlastní problémy. Stojí vůči sobě bez vztahu.
Sem náleží například pojetí novopozitivismu: Výpovědi náboženství nejsou nepravdivé,
nýbrž vědecky bezsmyslné (v tomto rozděleném účetnictví víry a vědění lze ovšem patrně
velmi obtížně žít).
b) mezi náboženstvím a filozofií je rozpor
Jsou zde dvě možnosti:
1. Náboženství kontra filozofie: Víra se prosazuje v protikladu k rozumu a zavrhuje filozofii.
Takto byl často interpretován výrok 1 Kor 1, 20: Neučinil Bůh moudrost světa
bláznovstvím?“ Od Quintuse Septimiuse Florens Tertulliana (155-222) se traduje věta:
Credo quia absurdum (Věřím, protože je to absurdní). Martin Luther (1483-1546) nazýval
rozum děvkou ďáblovou. Søren Aabye Kierkegaard (1813-1855) pojímal víru jako
existenciální setrvávání před absolutním božským paradoxem.
2. Filozofie kontra náboženství: Filozofie se snaží odhalit náboženství jako protirozumové.
Formy takové kritiky náboženství existovaly už v antice. Působí ještě dnes. Ludwig
Andreas Feuerbach (1804-1872) vyslovuje názor, že: Bůh je projekcí lidské vzájemné
lásky mimo svět. Karel Marx (1818-1883): Náboženství je opium lidu. Friedrich Wilhelm
Nietsche (1844-1900): Smrt Boha umožňuje nadčlověka. Sigmund Freud (1856-1939):
Náboženství jakožto vztah mezi Já a nad-Já je projekcí vztahu dítěte k otci.
c) náboženství a filozofie tvoří jednotu
Zde jsou opět dvě možnosti:
1. Vychází se z náboženství: Zde jde především o „křesťanskou filozofii“, která ve znamení
zásady Credo ut intelligam (Věřím, abych porozuměl; Aurelius Augustinus (354-430).
Pravou filozofii umožňuje teprve víra. Víra hledá porozumění (fides quaerens intellectum).
Anselm z Canterbury (1033-1109), osvěcuje rozum, aby filozoficky pravdivě poznával a
aby (víra) pomocí filozofie teologicky reflektorovala sama sebe. V určitém smyslu patří do
této tradice také Georg Wilhelm Friedrich Hegel.
2. Vychází se z filozofie: Filozofie se pokouší redukovat náboženství na filozofii a
vysvětlovat náboženství rozumově a vědecky. Výsledkem je „náboženství v mezích
pouhého rozumu“ (Kant) eventuelně „filozofická víra“ (Jaspers).
d) náboženství a filozofie jsou různé oblasti, ale jsou ve vzájemném vztahu
Toto pojetí vychází z Tomáše Akvinského (1225-1274) Říká toto: Jestliže existuje pohyb
vycházející od Základu a Smyslu, pak tento pohyb předpokládá jako adresáty člověka a
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 122 z 239
jeho rozum. Z toho vyplývá zásada: Gratia supponit naturam (Milost předpokládá
přirozenost). Mimo to si (stvořený) lidský rozum a zjevení vycházející ze Základu a Smyslu
nemohou odporovat, protože jsou stejného původu. Zjevení (náboženství) tedy
předpokládá, že člověk si vždy už (svou přirozeností) klade problém vyjasnění existence,
orientace ve světě a transcendování, který má rozvíjet filozofie jako rozumová věda.
Zjevení (náboženství) je ve vztahu k tomuto problému člověka. Je Boží odpovědí na tento
problém a jeho vyřešením. Teologie jako reflexe náboženské víry proto předpokládá ve své
specifické vědeckosti definování filozofie a snaží se systematicky promýšlet zjevené v
mediu filozofického vědomí problémů.
1.4 Rozdělení dějin filozofie z aspektu časové osy
Více než 3000leté dějiny filozofie můžeme dělit na 5 období:
1. Starověk od začátku filozofického myšlení, časově od roku 1000 př. n. l. do roku 529 n.
l., do uzavření poslední pohanské filozofické školy v Řecku. V tomto období rozeznáváme
filozofii orientálních a klasických národů. Z orientálních národů na poli filozofického myšlení
vynikli Indové, Číňané a částečně Židé. Z klasických národů hlavně Řekové a částečně
Římané. Obecně bychom mohli filozofii tohoto období pojmenovat filozofií pohanskou
anebo předkřesťanskou.
2. Středověk je možné definovat od nástupu křesťanství do doby renesance a humanizmu,
časově od roku 1 do 1440, do založení platonské akademie ve Florencii. Je to doba
křesťanské filozofie, a to jak patristiky, tak i scholastiky a arabské filozofie.
3. Novověk od humanizmu do nástupu Kanta, časově od roku 1440 do 1780. Je to filozofie
různých nových proudů, které bychom mohli charakterizovat krátkým názvem: filozofické
reformy nebyly dobou filozofických reforem.
4. Filozofie 19. století. (1800 – 1899) Filozofové tohoto období netvoří školy, ale
předkládají vlastní, často silně individuální pohledy na svět a na člověka v něm. Myšlenka
dějinnosti – patrně nejzávažnější novinka 19. století – proniká do různých věd a v podobě
Darwinovy evoluce dostává úplně novou podobu: dějiny nejsou jen lidská historie, ale
dějinná je i příroda včetně člověka, který do ní patří.
5. Filozofie 20. století (1900 – 1999) Filozofie 20. století je pestrou směsí vzájemně se
prolínajících a ovlivňujících směrů a škol. Ve 20. století vznikly či se rozvinuly směry
jako filozofie života, filozofie mysli, existencionalismus, marxismus, fenomenologie,
novotomismus, strukturalismus, poststrukturalismus, postmodernismus a další.
Postupně se však diferencovaly dvě poměrně samostatné skupiny, z nichž první –
analytická filozofie – má silnou pozici v anglosaském světě (někdy též „anglosaská
filozofie“), zatímco tzv. kontinentální filozofie je považována za tradičnější a vychází
zejména (avšak nejen) z fenomenologie.
2 Starověká filozofie
Literatura:
ANZENBACHER, A.: Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990.
304 s. ISBN 80-04-26038-1
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 123 z 239
DRTINA, F.: Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha:
Jan Laichter, 1929. 608 s.
JURINA, J.: Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
FIŠER, I.: Filosofická koncepce nejstaršího buddhismu. Praha: DharmaGaia 2000, 77 s.
FRIŠ, O.: Védské hymny. Praha: Dharma Gaia 2000, 203 s.
HLAVINKA, P.: Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s. ISBN
978-80-7387-015-7
KING, P., J.: Sto filozofov. Bratislava: Perfekt 2002. 191 s. ISBN 80-8046-347-6
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B.: Obrazy ženství v náboženských kulturách. Praha: Paseka
2008. 242 s.
ONDREJOVIČ, D.: Dejiny filozofie. Evanjelická bohoslovecká fakulta UK Bratislava, 1996.
91 s.
SCHLETTE, F.: Germani mezi Thorsbergem a Ravenou. Praha: Orbis, 1996. 277 s.
ŠOKA, S.: Úvod do dejín filozofie, Starovek. Bratislava 1981.
TUKYDIDES: Dějiny peloponéské války. II. 40. Praha 1977.
VOLEK, P.: Dejiny filozofického myslenia v staroveku. Banská Bystrica-Badín 1996.
2.1 Indická filozofie
Indie je z hlediska duchovního a zeměpisného ojedinělá země, která patří k nejstarším
kulturám, které kořeny sahají do 3- 4. tisíciletí před Kristem. Specifickým znakem filozofie
starověkých Indů bylo to, že jejich myšlení bylo úzce spojeno s náboženskými naukami a
směřovalo více k věčným než k ranným skutečnostem, proto někteří historici myšlení staré
Indie nepokládají ani za filozofické. Cílem indického filozofického myšlení jsou pravdy o
člověku, o jeho postavení ve světě, o smyslu jeho života, a to především z hlediska dobra a
zla. Ve starověké indické filozofii byla středem zájmu metafyzika, teorie poznání, logika,
kosmologie i etika podobně jako ve filozofii starověkého Řecka. Filozofii státu a estetiku
chápali Indové jako zvláštní vědy a chyběla jim historie filozofie. Rozdíl mezi filozofií antiky
a filozofií Indie je hlavně v tom, že indické myšlení bylo celistvé a jednotně založené na
metafyzicko-etickém základě. Indičtí myslitelé shodně věřili, že přirozený řád světa je
zároveň morálním řádem světa (rita) a každé slovo i skutek bude odměněn anebo
potrestán (teorie karmy) formou reinkarnace, vzniku nového života, která se vztahovala i
na zvířata a bohy i démony. Nejvyšší cíl života vidí Indové v osvobození z neklidu v tomto
životě a na pozemském životě nevidí nic pozitivního. Ideál života vidí v nirváně odpoutání
se od problémů tohoto světa, to je stav jakého si vyhasnutého vědomí. První kontakty
Evropanů s indickou filozofií můžeme nalézt už u starých Řeků, kteří se s ní setkali při
výbojích Alexandra Velikého (356-323). Potom se dlouho indické filozofii nevěnovala
pozornost, ale když Vasco de Gama (1460nebo1469-1524) objevil mořskou cestu do
Indie, se myslitelé začali touto filozofií více zabývat.
Dějiny indické filozofie bude velmi těžké chronologizovat a dělit do období. Pokus o
rozdělení indické filozofie by mohl být následující:
1. období ortodoxních věd (15. století-5. století před Kristem), které tvoří brahmanizmus a
dělí se na tři období:
- období božských hymnů (15. -10. století před Kristem)
- období obětní mystiky (10. -7. století před Kristem)
- období upanišad (7. -5. století před Kristem).
2. období heterodoxních nauk, které tvoří budhizmus a džinizmus (5. století před Kristem-
10. století po Kristu).
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 124 z 239
3. obdobie ortodoxných systémov: hinduizmu (védanty, mímánsa, vaišéšika, sánkhja,
jóga, njája a lókájáta).
Bráhmanizmus védského období
Védy (véd - věda, poznání) jsou hymny, které pocházejí z 2. tisícletí před Kristem a jsou
napsané jazykem véd, který je nejblíže sanskrtu. Obsahují náboženské nauky starých
kněží, ve kterých jsou ukryté filozofické úvahy a názory. Ústředním tématem véd je otázka
původu světa, kam patří bohové stejně jako lidé a všechny věci. Rozsahem jsou védy asi
šestkrát větší než Bible. Je to tedy souhrnný text pro posvátná písma hinduizmu.
Bráhmanští kněží védské hymny rozdělili do čtyř částí, sanhit:
a) Období božských hymnů:
Nejstaršími hymnami, napsanými před rokem 1000 před Kristem jsou:
- Rgvéda (sbírka básní a chválospěvů na bohy),
- Atharvavéd (sbírka písní s magickými formulemi),
- Sámavéd (zpěvník jednotlivých obětních hymen),
- Jadžurvéd (poskytuje návod ke správnému provádění liturgických úkonů, bývá dělena na
Černou a Bílou a obsahuje obětní formule).
Tyto hymny se dělí na čtyři části:
1. mantry - hymny, modlitbové formule,
2. bráhmany - návody na používání těchto formulí,
3. áranjaky - texty pro poustevníky v lesích,
4. upanišády - tajné nauky, které obsahují zajímavé filozofické stránky.
Počátky filozofického myšlení v božských hymnách je možné vidět v tom, že člověk se
začal ptát na původ všeho a hledal vysvětlení. Toto vysvětlení v hymnách bylo vyjadřováno
magicko-mytickými-náboženskými představami o životě člověka a jeho místě ve světě.
Staří Indové se ptali na původ všeho, hledali vysvětlení zákonů přírody, morálky a kultu.
Jednotný princip světa hledají v božství, které je transcendentní (přesahující svět a zároveň
imanentní - přítomné ve světě).
b) Období obětní mystiky:
V tomto období se formovaly společenské instituce, které měly za úlohu striktně oddělit
početně slabší árijské vládce od původních obyvatel (šúdrové). Tak vznikl kastovnický
systém, kde nejvýše stáli bráhmani (kněží), níže kšatrijové (vládci, králové, bojovníci) a
nejníže vaišijové (svobodní lidé). Pod nimi stáli šúdrové a ještě níže zavrhnutí párijové
(domorodé kmeny, otroci a váleční zajatci). Pospolitý lid v období véd věřil, že
nadpřirozené síly se dají ovlivnit modlitbou a obětí. Postupně brahmani-kněží dostali
privilegium, jak si správně naklonit boží moc a tajemnými rituály získat požehnání. Tak se
brahmani postupně dostávali k duchovní moci, zároveň měli monopol na získávání vyššího
vzdělání. Zajímavé je, že kněží nikdy neusilovali o světskou vládu a ani se neuzavřeli do
nějaké organizace s duchovní hlavou v čele. Zachovali si svobodu a rovnoprávnost
jednotlivců. Záznamy, pocházející z období bráhmany, se proto vztahovaly na opis rituálů a
obětních úkonů. Jejich filozofická hodnota byla pouze nepřímá, kdy se hledá poslední
princip světa přijetím dvou pojmů: bráhma a átman. Védy se zamýšlejí nad tím, co je a co
není, co existuje a neexistuje, zamýšlejí se nad příčinou existence, dále nad vztahem mezi
dnem a nocí, mezi smrtelností a nesmrtelností. Védy považují za princip bytí a světa bráhmu.
Slovo bráhma označuje neosobní, věčnou sílu, nadsmyslovou schopnost, která je
prasubstance všeho bytí a proniká skrze celé bytí. Slovo átman vyjadřuje dech, duši, jádro
osobnosti, pravé „já“ člověka. Duše je nesmrtelná, jako je i nesmrtelná bráhma. Jejím
určením je dosáhnout klid v brahmě. Avšak, pokud je duše v lidském těle, nemá klid, a
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 125 z 239
proto se usiluje zbavit tíhy těla. Toto své osvobození a vykoupení může dosáhnout jen
svým úplným očistěním. Vyvrcholením očisťovacího procesu je stav hlubokého ponoření se
do sebe, ve kterém se rozzáří světlo vidění a realizuje se úplné odevzdání se brahmovi a
splynutí s ním. Takto se duše dostává do blaženosti a do absolutní pasivity - aktivní je tu
jen brahma. Avšak ne všechny duše dospějí k potřebnému stavu očistění se před smrtí. Ty
se musí potom po smrti opět vrátit do života a pokračovat v očistném procesu. Koloběh
putování duše po smrti se jmenuje “samsara”. Doktrína o stěhování duší
(metempsychosis, reinkarnace) přešla do budhizmu, hinduizmu, ale i do nauk některých
řeckých myslitelů a v různých teozofických a antropozofických směrech se zachovala až
doposud.
c) období upanišad:
Slovo upanišada je složené ze slov upa - blízko a sad - sedět. Tedy upanišada je nauka,
která patří těm, kteří sedí blízko mistra, tedy nauka, která je tajná a přístupná jen
zasvěceným. Upanišády jsou filozofické traktáty, komentáře ke čtyřem védam, myšlenky
různých lidí, neznámých autorů. Jsou to nejstarší filozofické texty na světě, protože vznikaly
od roku 800 před Kristem až do středověku. Mají ezoterický charakter, tedy jsou určeny jen
pro zasvěcené. Upanišady završují periodu védské filozofie naukami o átmanu a bráhmě,
karmickém zákonu, reinkarnaci a vysvobození duše (mókša). V nejvýznamnějších
upanišádách (Čhandogje, Brihádaranjaka, Aitaréja, Kaušítakí, Tauttiríja) se objevují dvě
základní filozofické myšlenky: nauka o bráhma a átman a myšlenka stěhování duší a
spasení.
V textech upanišad dochází k rozvoji bráhmanizmu a k vyslovení rovnosti bráhman s
átmanem: bráhma je átman. Ve světě existuje jedno pravé jsoucno, které se v pohledu na
svět jako celek jmenuje bráhma a poznané v jednotlivostech átman. Cesta k pravdě
znamená uvědomování si této jednoty v našem nitru pomocí půstu, mlčení a askéze. K
tomu je možné se dostat jen po projití čtyř stadií, z kterých každé trvá 20 let. Nejdříve je
třeba začít jako žák velkých mistrů (bráhmacárin), učit se nazpaměť posvátné texty véd
pod vedením učitelů. Potom je třeba být hospodářem (grihasta) a založit si rodinu a
vychovat děti. Potom třeba s rodinou jít žít do lesa, na osamělé místo (vánaprastha) a
nakonec třeba opustit rodinu a žít jako potulný žebrák (sannjásí), jen takto se dá vejít do
božského bráhma. Jednotu átmana s bráhmou je možné zažít jen uvnitř člověka, proto se
všechno vnější stává pro mudrce bezvýznamné, je to jen mámení, iluze (mája).
Upanišády obsahují velmi pesimistické názory na život, který se chápe jako strast. Hlásají
převtělování duší v nauce o pěti ohních, podle které se ti, kteří projdou různá stadia podle
nauky o karmě, dostanou na měsíc, kde na určitý čas si vychutnávají odměnu za dobré
skutky, potom se opět vrátí přes různé mezistanice na zem, jako déšť se dostanou do
rostlin a také do semen podstaty věcí a přes ně do jim předem určeného mateřského lůna.
2.2 Řecká filozofie
Historie Řecka se vyvíjela od 20.-19. století před Kristem, kdy se objevily kmeny, původem
z Balkánu anebo z rovin jižního Ruska. Tyto kmeny patřily mezi indoevropské národy
a používaly archaický řecký dialekt. Jedním z těchto kmenů byli Mykéňané, kteří dali
základy starověké řecké kultuře. Po zániku mykénské civilizace v 11.-8. století před
Kristem, pod náporem dórských kmenů, došlo k demografickým změnám. V 8.-7. století
před Kristem vznikly řecké polis (byla to města a stát současně), která už znamenala
poměrně dobrou politickou i ekonomickou stabilitu. Právě tyto změny umožnily rozvoj
kultury, umění, vědy a vytvářely jakési duchovní jádro, které podmínilo řecký zázrak - vznik
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 126 z 239
samostatného myšlení. Zrození řecké filozofie se klade do 7.-5. století před Kristem.
Geograficky se za místa zrodu řecké filozofie považují řecké kolonie na pobřeží
Středozemního moře: v iónské Malé Asii, tedy na dnešním západním pobřeží Turecka a
v jižní Itálii tj. v dnešní Kalábrii a na Sicílii. Řecký velmi úspěšný obchodně-informační akční
rádius v té době dosahoval všude tam, kam zpravidla bezpečně doplouvaly lodě z
tamějších řeckých koloniálních měst, přístavů a osad. Styk s ostatními oblastmi tehdy
známého světa přitom Řekům nepřinášel pouze ekonomický profit, ale znamenal také
ohromný přísun nového vědění. Z dříve věhlasných kultur Orientu Řekové čerpali poznatky
v oborech matematiky, astronomie a kosmologie, medicíny a geografie. Epochální
charakter mělo seznámení se s kalendářem. V hospodářství se prosadilo přejaté užívání
mincí. Všeobecný kulturní dopad mělo šíření tajných orientálních nauk, pocházejících
zejména z Egypta a Blízkého východu, a jejich zakomponování do kultů, které tradice zná
například jako kult boha Dionýsa nebo elusínská mystéria. Z hlediska politologického byla
typickým rysem doby a místa častá proměna vlády elitářské oligarchie nebo aristokracie
v totalitní tyranii nebo vládu lidu, zvanou demokracie.
Literatura:
BONDY, E.: Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. str. 188. ISBN: 80-85239-26-4.
CASSIRER, E.: Filosofie symbolických norem. Praha: Oikoymenh, 1996. str. 302. ISBN 80-
86005-10-0.
JURINA, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
GRAESER, A.: Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH,
2000. str. 445. ISBN: 80-7298-019-X.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s. ISBN
978-80-7387-015-7.
KING,P.,J. Sto filozofov. Bratislava: Perfekt, 2002. 191 s. ISBN 80-8046-347-6.
ŠOKA, S. Úvod do dejín filozofie, Starovek. Bratislava, 1981.
ŠPAŇÁR, J. Xenofon a jeho grécke dejiny. Bratislava: Translation Prologue and
Sleevenote, 1985.
VOLEK, P. Dejiny filozofického myslenia v staroveku. Banská Bystrica: Badín, 1996.
2.2.1 Příčiny vzniku filozofického myšlení
Sama filozofie začala stavět své porozumění člověku a světu na opuštění mytologických
vyprávění o působení božských postav homérské doby na přírodní lidský svět. Počátky
řecké filozofie můžeme charakterizovat jako přechod od předfilozofických mýtů
a náboženských představ k filozofické pravdě. Je zajímavé, že řečtí myslitelé měli odvahu
vysvobodit se z původního způsobu myšlení a rozejít se s tradičním rodovým světonázorem
- mýtem. Mýty a náboženské představy ve vývoji řeckého myšlení znamenaly klíčovou
úlohu. Velmi významným způsobem napomohly dotvářet tyto nové filozofické proudy. K
nejznámějším básníkům starořecké mytologie patřili Homér a Hesiodos. Homér (9. století
před Kristem), který se ve svých básních (Illias a Odyssea) projevil jako uvědomělý muž,
kritický, důmyslný a zbožný. Toto dílo vyšlo z prostředí, které se projevovalo pověrami a
vírou ve fatum. Toto dílo není strašidlem, magií, alchymií a astrologií, ale je to Homérova
lidská řeč, která uklidňuje, posiluje, povzbuzuje. Bohové Olympu jsou jakoby živé
osobnosti, které mají všechny projevy lidí, jsou to zákonodárci světa. Politické a božské
zákony byly jakýmsi prvním pokusem organizovat lid na základě myšlenky. Podobně i
Hesiodos (8. století před Kristem) napsal knihu Theogonia (o zrození bohů), která byla
jakousi kodifikací lidové řecké mytologie a náboženství. V této knize načrtnul přesně obraz
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 127 z 239
o kosmu, o kterém se později vyjadřovali první filozofové. Poskytnul následující představu o
vzniku světa: Počátečním stadiem světa, tedy prvním zrozením vznikl Chaos, ve kterém
začíná stvoření světa v čase a etapách. Tyto etapy označují zrození bohů, které
personifikují lidské vlastnosti a přírodní síly. Z Chaosu vzniká Zem (Gaia) a potom další
plodivé složky a síly světa: černý Tartaros (posmrtné sídlo duší), Eros (láska, která je
původcem všech věcí), Nyx (noc) a Erebos, kteří v lásce zplodili Aiter a Den. Zem sama
plodí Urana (nebe) a z nich vzejde celé pokolení božstev. Všechno je řízené Osudem,
který je jakoby rozložen ve věcech božských a lidských a všechno mu je podřízené. Svět se
jeví jako konečný. Plochá Gaia je obklopena Okeánom (vodami), nad ní se klene Uranos a
v podsvětí je Tartaros. Podstatné je to, že všichni bohové sídlí na řeckém Olympu. Kromě
mýtů, které se staly veřejným náboženstvím, lidé přijímali i tajné náboženství -mystériináboženství
orfické. Zakladatel této nauky byl mýtický zpěvák Orfeus, který si svým
zpěvem uměl podmanit zvířata, rostliny a neživé kameny. Orfismus přinesl koncepci
člověka, ve kterém přebývá démon, který byl za trest poslaný do těla. Tento démon je
nesmrtelný, a tedy neumírá s tělem, ale je určený inkarnovat se postupně do dalších těl
pomocí znovuzrození. Orfický život je potom neustálý způsob očisty. Z orfismu se zrodil
první dualistický koncept dvou principů – duše a těla, které bojují proti sobě, kde duše je
uvězněna v těle. Namísto mýtu se stával, v plné míře ovšem až od Aristolela, původcem
filozofa na cestě k moudrosti logos (termín, který označuje vedle rozumu také slovo, nauku
nebo rozumný řád světa). Na počátku filozofování – a dnes můžeme již říci, že nejen u
starých Řeků – stojí schopnost odevzdat se naladění údivu. V údivu totiž ztrácí všechno
samozřejmé a známé svou běžnost. Člověk se začíná, vycházeje z údivu nad tím, že
jsoucno jest (řecky: ón), tázat. Ptá se na původ, začátek (arché) a první principy všech
věcí. Tento původ přestává hledat pouze u mytických božstev, jakožto zdroje věcí
vezdejších, a následně ho nalézá především v přirozenosti světa (fysis). Odhalování
těchto prvních principů je v řecké filozofii zároveň spojeno s pojmem odkrytost (alétheia).
Tento termín v překladu z řečtiny také označuje to, čemu dnes říkáme pravda. Filozofická
nauka o člověku a etika jako nauka o morálce se zabývá otázkou vztahu lidské duše
(psyché) k dobru (agathón) a k blaženosti (eudaimoniá) a také možností realizace ctnosti
(areté). Vesmír vnímají staří Řekové jako projev ušlechtilého krásna, s pevně vymezenými
konturami (kosmos). Pociťovali možná obavy z nekonečna, neboť v něm si asi jen obtížně
dokázali představit danost jasného řádu, v němž všechny věci nacházejí své přesné
vymezení a místo. Z hlediska chronologické časové osy můžeme starověkou řeckou filozofii
rozdělit na následující období:
1. období kosmologické (kosmoontologické) (600-470 před Kristem) - orientuje se ne na
člověka, ale na svět, přírodu, kosmos (iónští naturalisti, pythagorští racionalisti, elejští
ontologisti, pluralisti),
2. období humanisticko-antropologické (470-399 před Kristem) - rezignují na zkoumání
světa a orientují se na zkoumání člověka ne jako osoby, ale jako obyvatele státu v duchu
zásady: člověk je mírou všech věcí (sofisti, Sokrates),
3. starověké systémy (427-322 před Kristem) - chce objevit všechno, i svět i člověka, ale
systémově (Platon, Aristoteles),
4. starověké helenistické školy (po změně politické situace po Alexandrovi Velikém
323-31 před Kristem) dominuje morálka a etika, jak žít a být šťasten - stoici (odhoď, co je
příjemné) a epikurci (žij, co je příjemné), skeptici,
5. synkretismus s náboženským charakterem (31 před Kristem - 529 po Kristovi)
filozofie ztrácí schopnost ve svých možnostech a hledá pomoc v náboženstvích.
Řecká filozofie se tradičně člení na tyto etapy:
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 128 z 239
1) předsokratovskou filozofii
2) klasické období
3) helénistickou filozofii
2.2.2 Předsokratovská filozofie
Nejjižnější a největší z dvanácti iónských měst na maloasijském pobřeží, Milétos a
Efezus, se stala místem zrodu filozofické a v širším kontextu také vědecké tradice západní
civilizace. Tato města patřila mezi nejvýznamnější a nejbohatší z přístavních měst této
oblasti, kde se tříbily myšlenky a mísily rozmanité kulturní vlivy. Můžeme proto také hovořit
o filozofii ionské.
Za otce této filozofie považujeme Thalese z Milétu (625-545 před Kristem). Pocházel
z řecké kolonie Milétos. Protože rozvíjel racionální a nemytologické vysvětlení přírodního
světa, všeobecně jej považujeme za prvního skutečného vědce. Předpokládá se, že právě
on přinesl Řekům geometrii a jako první dokázal, že průměr rozděluje kruh na dvě poloviny.
Ve své kosmologii, kterou pravděpodobně ovlivnily egyptské a babylonské mýty o stvoření
světa, zastával názor, že Zem má tvar válce nebo disku a zdola a také zhora ji obklopuje
voda. Podle Aristotelova výkladu se Thalés poprvé zabýval otázkou, jaký je počátek a
princip (arché), prvek všech věcí, kterou je původní látka, a z které jsou všechny věci. O
jeho odpovědi víme pouze tolik, že by řekl: “Z vody je všechno a vodou bude zase
všechno.” Thalés učil, že svět, který známe, je jakýmsi druhem polokulaté bubliny na vodě
a že zem je plochý válec nebo kotouč, který plave plochou stranou uvnitř polokoule. Voda
(hydor) je původcem vší existence. Byl to názor, který dávno předtím vyjadřovala stará
Píseň o stvoření v Mezopotámii a názor, zachovaný v Genesis, že vody byly nad
oblohou a v podzemí a že byly dříve než Hospodin začal své dílo stvoření apod. Thalés
jako fyzik a astronom poznal za svého pobytu v Egyptě tehdejší moudrost zvláště
matematiku, také poznal babylonskou astronomii a formuloval některé základní věty
planimetrické. Vynalezl také vědeckou geometrii, předpověděl zatmění slunce (rok 585
před Kristem) a měl také mnoho vědomostí ze zemědělství.
Zcela odlišné pojetí původu světa zastával už přímý Thalétův žák, astronom
Anaximandros (611-545 před Kristem), který je znám rovněž jako zeměpisec a kartograf
(je autorem mapy tehdy známého světa). Tomuto filozofovi přisuzujeme položení základů
kosmologie, která přetrvala neuvěřitelných dvatisíce let až do doby koperníkovské revoluce.
V jeho kosmologii je středem vesmíru Zem, okolo ní se v uspořádaných kruzích pohybuje
Slunce, Měsíc a hvězdy. Rozvíjel také teorii evoluce, podle které působením Slunce
vznikají z elementární vody živí jedinci a vyšší živočichové vznikají z nižších (lidé se
vyvinuli z ryb). Tvrdil, že svět musí mít svůj původ v jisté neurčité substanci, která je
základem čtyř prvků (voda, vzduch, oheň, zem). Byl prvním filozofickým spisovatelem
a řeckým prozaikem. Podle historiků napsal díla: O slunovratu a O rovnodennosti.
Údajně napsal dílo, které se nám nezachovalo, známe pouze jen některé citace. Dílo má
název Peri fyzeós (O přírodě), kde autor tuto pralátku označuje jako neomezené,
neurčené (aoriston) nekonečno (apeiron). Apeiron znamená tedy neohraničenou látku
aoriston - jakostně neurčitou látku. Od věků byla tato pralátka v pohybu, tím se z ní
oddělovalo teplé a studené, z teplého se vyvinul vzduch a oheň, ze studeného zem a voda.
Apeiron je plné božské síly tak, že jí patří epiteta, jako božská, nesmrtelná, atd.
Anaximandrovým žákem byl Anaximenes (588-504 před Kristem). Souhlasil s
předchůdcem, co se týká kvantity pralátky, ale nesouhlasil s tím, že by nebylo možné určit
jakost látky. Anaximenes tvrdil, že původním prvkem byl vzduch (mlha). Vzduchem
Anaximenés mínil také oživující dech a duši. Pro tyto příznivce nebyla ani tak důležitá
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 129 z 239
samotná teorie, ale hlavně jim šlo o celkový přístup. Již Egypťané a Babyloňané považovali
vodu za prapůvodní prvek, ale při vysvětlování vzniku a charakteru světa se odvolávali na
božské působení. Na rozdíl od nich Miléťané podávali naturalistická vysvětlení. Diogenes
z Apollonie byl pokračovatelem Anaximenovy teorie, avšak vzduch chápal ve smyslu
duše. Vzduch, jako duše má vlastnosti rozumu a moudrosti a tak vzduch je základem
všeho.
Dalším významným představitelem předsokratovské filozofie je Herakleitos z Efesu (530-
470 před Kristem). Narodil se v řeckém (dnes v tureckém) městě Efezos. Považovali ho za
jednoho z nejvýznamnějších antických řeckých filozofů a dodnes zůstává pro nás „temnou
postavou“. O jeho životě víme pouze málo. I když napsal minimálně jednu knihu „O
přírodě“ z jeho děl se nám zachovali pouze fragmenty zachycené v pracech jiných autorů.
Podle všeho Herakleitos věnoval obyčejným lidem jen málo času. Když ho požádali, aby
napsal pro Efezos ústavu, odmítnul to s odůvodněním, že město je příliš úplatné. Podle něj
obyčejným lidem chybí rozum, a tak se o ně vůbec nezajímal. Podobný postoj měl i k jiným
filozofům, obzvláště k těm z blízkého Milétu. Pravděpodobně zastával autoritativně
politické názory s důrazem na zákon. Nejdůležitější částí Herakleitova myšlení je jeho
vysvětlení charakteru světa. Středobodem jeho systému je změna. Všechno ve světě, i svět
jako celek je v nepřetržitém stavu plynutí. Za princip existence a života považoval teplo oheň.
Bohové nevytvořili svět, neboť svět a život je věčný, a to je oheň. Všechno je
obměnou ohně. Z ohně dolů povstalo všechno a v ohni nahoru se zase vrátí všechno
(ekpyrosis). Z ohně dolů povstaly živly: vzduch, zem a voda. Čím dále od ohně, tím je
méně života v patřičném prvku. Oheň tedy není látkou, je spíše principem svojí
proměnlivosti, plamenem a hořením. Je symbolem toho, co je podstatou existence. K
tomuto ho vedl asi názor, že oheň je ještě pohyblivější než vzduch, nebo možná i význam,
který měl oheň ve východních náboženstvích. Jeho známým výrokem je: „panta rei –
panta chorei“ (všechno teče, všechno skáče, je v pohybu). Hlásal, že rovnováhu
v měnícím se světě udržuje logos. Chápání loga je složité a těžce srozumitelné.
U Herakleita má spíše úlohu univerzálního, kosmického zákona, i když běžně by se dalo
přeložit také jako „slovo“, „řeč“, „myšlenka“ nebo „rozum“. Funkcí loga je smiřovat
a sjednocovat protiklady, vytvářet a udržovat pořádek. I když proniká vším, běžný člověk
mu vůbec nerozumí. Logos, ale i jiné části Herakleitových názorů je více než jen náznak
Platonovy nauky o formách (Platon žil v letech okolo roku 428-348 před Kristem)
a Plotinové představy jednoho (Plotinos žil v letech okolo roku 205-270 našeho
letopočtu).
Pokud jónská filozofická škola viděla počátek existence v látce, pytagorijci ji nacházeli v
číslech. Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto vymezujícího předsókratovského
filozofického směru je Pýthagorás ze Samu (584-496 před Kristem). Založil filozofickou
školu v Krotoně v jižní Itálii, chtěl umožnit mravně-náboženskou reformu hlavně usilovným
studiem, bádáním a sebezapíráním. Nenapsal nic. O jeho názorech se dovídáme od jiných
filozofů (Platón, Aristoteles a jiní). Jelikož nevíme, co pochází od něho samého a co od jeho
žáků, hovoříme o takzvané pythagorské škole. Pýthagoras přemýšlel o prvních
principech: bytí, poznání a konání. Hlavně meditoval o první a poslední příčině. Jeho
filozofie má mravní a náboženský charakter tak, jak to vidíme u nábožensko-mravní
společnosti, kterou asi roku 530 před Kristem založil v Krotoně na způsob orfických
společností a zavedl v ní “pytagorovský způsob života” (spočíval na denním
sebezpytování se, mlčenlivosti, podřízení se autoritě mistra, nepožívání masa, ani vína
atd.). Tak jako u Herakleita je u Pýthagora podstatou všeho a hlavním symbolem oheň.
Pýthagorás nalézá, podobně jako židovská tajná nauka (kabala), původní principy,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 130 z 239
vedoucí k uspořádání světa, v číselných (arithmós) vztazích jeho rozmanitých
hmotných i nehmotných projevech. Tyto vztahy nám otevírají dokonce i možnost číselně
vyjádřit psychické a sociální útvary. Bylo by ovšem pomýlené vnímat pýthagorejské pojetí
arché jako nějaké abstraktně kvantitativní lapání živoucího světa do sítě přísně formálně
vymezujícího světa matematiky. Pýthagorejská čísla mají sobě daný a pro každé z nich
jedinečný tvořivý potenciál, mají svůj interpretovatelný význam a specifickou působící sílu.
Čísla jsou základem umožňujícím udržení harmonického řádu celého kosmu. Kosmický řád
stabilizují svým mocným působením a vymezováním neomezeného apeiron (počátku).
Druhým Pýthagorovým principem je hranice: tento jakoby se zrodil z Anaximandrovi
myšlenky, který se domníval, že tato pralátka je neohraničená. Oproti tomu Pýthagorova
škola postavila za druhý princip: (peras) - hranici, formu, tvar. Dvě věci, které tvoří
podstatu, jsou tedy: k látce musí přistoupit něco, co tvoří věc, a to je ohraničení látky. Tímto
vnesli pýthagorijci do řecké filozofie dva principy. Je to tedy názor dualistický oproti
monistickému ionskému. Tento názor je předtušením Aristotelova názoru, který středověká
filozofie vyjádřila větou: „forma dat esse rei“. Látka je pasivní princip, hranice aktivní, látka
je princip zemský - hranice, forma princip božský, tvořivý. Tento božský aktivní princip
zformoval svět tak, že vnikl do středu pasivního předmětu látky, odkud ho protíná a formuje.
Tyto dva principy jako matematik vyjádřil čísly a vyslovil, že podstatou všeho je číslo. Proto
filozofii této školy nazýváme filozofií čísel. Všechno se dá vyjádřit v číslech. Čísla jako
principy jsou dvojí: lichá - princip ohraničení, jsou božská a dokonalá, sudá - jsou
nedokonalá, zemská. Ze složení čísel sudých a lichých povstal svět. Základní božské liché
číslo je hen, případně monas - jedno. Základní pasivní číslo, jako prvek látky, jsou dyo,
dyas - dvě. Pokud věc má formu, každá forma je geometrický útvar a tak je geometrický
útvar možné vyjádřit číslem. Geometrickým výrazem je bod, dva je čára, tři je geometrický
tvar plochy, čtyři je těleso. Součet těchto prvních čtyř čísel dává posvátné číslo deset dekas.
Nejdokonalejší geometrický tvar je koule a kouli odpovídá číslo deset, proto má svět
formu koule.
Z toho vyplývá filozoficko-astronautický názor pýthagorců: středem existence není zem,
ale nebeský princip - a to je oheň, který proniká existencí. Středobod drží všechno
pohromadě a okolo něj se v kruhu pohybují: naše zem a naproti ní protizem, potom
jednotlivé planety a až na konci světa je svět stálic, svět nebeský. Toto všechno, celá
existence se pohybuje, točí okolo ústředního ohníčku a vydává krásný zvuk těles,
takzvanou harmonii nebeských sfér. My tuto harmonii neslyšíme, neboť jsme se v ní
narodili, tak jako necítíme tlak vzduchu. Jak je to v makrokosmu, tak je to také v
mikrokosmu v člověku. V člověku pasivní princip, látka, je tělo a aktivní duše. Duše je
sídlem božského rozumu, který jako dar pochází od Boha. Z trestu je ovšem duše spojena
s pasivním principem - tělem, je v něm pochována jako v hrobě. Tyto myšlenky přešly ze
sekty orfiků podle známé pověsti o zabití titanů a Dionýze Zagrea. Úlohou člověka je, aby
se duše v těle očišťovala (katarsis), co se děje zvláštními očišťovacími prostředky: askezí
a umýváním, zvláštním zařízením života, atd. Na tomto základě založil Pýthagoras
zvláštní náboženskou společnost, mohli bychom říci - sektu. Podle toho, jak se člověk
očišťuje, tak se potom bude vyvíjet jeho osud. Duše po smrti podle zásluhy vandruje.
V souvislosti s tím věřili v množství duchů, démonů a přísně zachovávali očišťovací
předpis. Pýthagorova škola okolo roku 480 před Kristem zanikla, když vznikly politické
nepokoje a nastal přechod z doby královské do doby republiky, když pýthagorci stáli na
straně monarchie a republikáni zvítězili. Jejich žáci se rozptýlili, ale myšlenky školy
rozšiřovali nadále. Působili na filozofii Empedokla, Platóna a v křesťanské době v
takzvaném novopýthagorismu znovu ožila. Pýthagorci věřili v bohy, ale velmi se klonili k
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 131 z 239
nejasnému a panteisticky zabarvenému monoteismu. Jejich zásadou bylo, že počátkem
všech věcí je jednotka. Bůh je číslo par excellence, tj. sjednocuje všechny dokonalosti.
Na rozdíl od milétských filozofů neodvozuje Empedoklés z Akragantu (asi 492-433 před
Kristem) původ světské rozmanitosti pouze z jednoho přírodního živlu, ale rovnocenně ze
čtyř druhů živlů: ze země, vody, ohně a vzduchu. Narodil se v Akragasu (Agrigentum),
v aristokratické rodině, na jižním pobřeží Sicílie. Odtud přešel do Atén, kde založil školu.
Předtím aktivně zasáhnul do politických bojů a odmítnul nabízenou královskou korunu.
Působil jako fyzik, lékař, vojevůdce, řečník, státník, údajně svými přívrženci přezdívaný jako
“divotvůrce”. Napsal několik knih, ale s jistotou se mu přiznává velké básnické dílo Peri
fyseos (O přírodě) a Katharmoi (O očišťovaných). Své učení o principu všeho začal
kritikou Parmenida a Herakleita. Oba doložili původ světa jedním prvkem. Empedoklés
tvrdil, že voda nemůže zrodit motýla anebo rybu a nemůže se měnit. Čistá voda zůstane
navěky čistou vodou. Parmenidovi přiznal pravdu, když tvrdil, že se nic nemění.
Herakleitos měl zase pravdu v tom, že třeba věřit smyslům, protože ve světě vidíme
ustavičné změny. Empedoklés našel řešení v tom, že nemůže existovat jen jedna prvotní
matérie, ale jsou čtyři principy, které nazval ridzóma - kořeny všech věcí: zem, vzduch,
voda, oheň. Všechno ve světě je budované z těchto čtyř pralátek, které jsou promíchané
v různých poměrech. Není pravda, že všechno se mění, protože i tyto čtyři elementy
zůstávají kvalitativně neměnné. Tyto čtyři prvky se mezi sebou míchají rozpojením,
dělením (diallaxis) a spojováním (mixis). Vedle nich ve světě působí ještě hybné
a formující síly, láska (fília) a svár (neikos), které vyvolávají míšení a rozlučování živlů.
Čistá láska vede všechny živly k jednotě a svár je příčinou jejich oddělující různosti.
Současné působení obou těchto formujících sil vede k poměrnému promíchávání
jednotlivých živlů. Právě v důsledku tohoto promíchávání vznikají jednotlivá jsoucna.
Poznání smyslových jsoucen je možné podle Empedokla jen díky tomu, že z věcí vyvěrají
mikroskopické výrony, které si nalézají cestu do sobě přiměřených prostorů, které se
nachází ve smyslových orgánech. V těchto otvorech pak dochází k jejich poznání,
samozřejmě za předpokladu, že ony výrony do nich přesně zapadají. Empedoklés totiž
důsledně razil názor, že stejné se poznává se stejným. Svůj život na důkaz svého božství
ukončil skokem do jícnu sicilské sopky Etny. V náboženském ohledu byl Empedoklés
polyteistou, protože i čtyři elementy nazval jmény bohů: „Nejdříve poslouchej, které jsou
čtyři základní prvky všech věcí: zářící Zeus (oheň), životadárná Hera (vzduch), Hádes
(zem) a Nestis (voda), která svými slzami živí lidské prameny.“ Zbožstvil také prostor
(sfairos) a dvě působící síly eros a eris.
Prvním filozofem, který popsal poslední příčinu existence věcí jako duševní princip, který
dává matérii život a formu byl Anaxagorás z Klazomen (500-428 před Kristem) pocházel z
Malé Ázie, z města Klasomené, blízko Smyrny. Jako první z iónských filozofů se rozhodl
působit v Athénách, které však v té době nebyly ještě tak otevřené novým myšlenkovým
proudům jako výše zmíněná koloniální území. Pocházel z bohaté rodiny a v touze po
poznání odešel roku 463 do Atén, kde založil filozofickou tradici. Tady žil spolu s Periklem
téměř třicet let. Anaxagorás se zabýval i astronomií. Tvrdil, že nebeská tělesa jsou stejné
substance jako zem, protože našel meteorit. Podle toho hlásal, že i na jiných planetách žijí
lidé. Tvrdil také, že měsíc nesvítí, ale odráží jas země. Protože tvrdil, že slunce není
bohem, ale rozpálená masa větší než Peloponéz, byl obžalován za bezbožnost a musel
opustit město. Emigroval do Lampsacu, kde jako 72 letý zemřel. Jelikož rozlišoval matérii
a její hybnou duševní sílu, zařazujeme jej mezi dualisty. Toto učení popsal v díle „O
přírodě“, napsané v iónském dialektu, z kterého se zachoval jeden fragment. Souhlasil s
Empedoklém, že není jeden, ale více elementů je podstatou existence všeho.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 132 z 239
Anaxagoras poopravil tvrzení Empedokléa, že svět není složený ze čtyř prvků, ale
z nekonečného množství malých semínek (spermata), která jsou stavebním materiálem
celé skutečnosti. Jsou pro oko neviditelné a liší se od sebe látkou a barvou. Nazval tyto
částečky homoiomery - zrnka anebo zárodky, protože v nich jako v semenu je již
obsaženo každé těleso. Anaxagoras jako první mezi filozofy pochopil, že uspořádání
kosmu, které má svůj účel nemůže usměrňovat slepý osud nebo neosobní zákon. Proto
nous je autonomní, neohraničený, nekonečný, dokonalý rozum, který je nad všemi věcmi,
je nemateriální a duševní. Je vševědoucí a relativně všemocný, to bylo předpokladem, že
Aristoteles a Platón pochopili, že Anaxagorův nous bylo duševní bytí. Zajímavý je
Anaxagorův pohled na nous a duši. Duši mají podle něho všechny živé bytosti. Nous má
vládu nejen nad všemi věcmi, ale také nad „vším, co má duši, velkým nebo malým.“ Buď
jsou nous a duše rozdílné nebo jednotlivé duše tvoří části univerzálního nous.
Anaxagorovo tvrzení, že „jevy dávají vidět skryté (opsis adélón ta fainomena)“, v sobě
nese hluboké poselství, které je aktuální pro mnohem historicky vzdálenější vhledy
fenomenologů ve století dvacátém.
Filozofové po Anaxagorovi už nechtěli myslet dualisticky, proto založili a upevnili
materialistický směr, který nazýváme atomismem. Zakladateli atomismu jsou Leukippos
z Miléta a Demokritos. Osobnost Leukippa (500-440 př. n. l.) známe velmi málo. Mnozí
tvrdí, že Leukippos je pouhá fikce, ale větší shoda je v tom, že skutečně žil a přišel s teorií
atomismu.
Demokritos (460-370 před Kristem) se narodil v Abdéře, v Trácii, na severním pobřeží
Egejského moře. I když pocházel z bohaté rodiny mohl často cestovat po Egyptě, Persii,
Abesínsku a Babyloně, kde sbíral vědomosti z matematiky a přírodních věd, které potom
využil pro svoji filozofii. Byl žákem Leukippa, zakladatele atomismu. Byl velkým učencem,
vrstevníkem sofistů a Sokrata. Z jeho děl se nám zachovali větší zlomky z fyziky a etiky. Byl
považován za největšího učence své doby a byl znamenitým řečníkem. Vypracoval
atomismus do uceleného systému. Souhlasil se svými předchůdci, že všechno ve světě se
skládá z maličkých částeček, které jsou věčné a neměnné. Tvrdil, že každá změna je
vyvolána pouze mechanickým spojováním a rozdělováním nejmenších částic. Ale v dalším
svém myšlenkovém postupu se držel Leukippa: za princip existence všeho považoval dva
principy, atomy, které jsou znakem plnosti a prázdný prostor, který je vlastně ne-bytí.
Všechno na světě potom vyplňují atomy a prázdno. Plnost - to jsou atomy, nedělitelné
a nezničitelné nejmenší hmotné částečky, které jsou co do jakosti, kvality stejné, liší se jen
kvantitativními vlastnostmi, váhou, velikosti, tvarem, složením a polohou v prostoru, jejich
počet je nekonečný. Neustále jsou v pohybu, který jim umožňuje prázdný prostor a který je
přirozený. Tento filozofický systém nazýváme mechanický atomismus. Na něm je
založená dnešní moderní přírodní věda. Vesmír a pořádek vznikly pohybem, ale tento
pohyb podobně jako atomy je od jakživa a je nutný, dopředu daný a nepotřebuje žádnou
vnější příčinu. Proto není potřeba žádných „hýbatelů“, všechno se v přírodě děje
mechanicky podle přírodních zákonů. Sám se vyjádřil, že by raději pochopil přírodní
zákony, než by se měl stát králem celé Persie. Demokritos byl materialista, protože nevěřil
v existenci něčeho jiného kromě matérie. Duše jsou složené z nejmenších atomů, kulatých
a hladkých, a to z atomů ohně, které se po rozpadu těla rozprchnou a tím zanikne i duše,
proto jsou duše smrtelné a hynou společně s tělem. Zajímavý je jeho názor, že poznání
smyslové je nedokonalé a rozumové je dokonalé. Člověk poznává na základě vnímání,
které mu zprostředkují zvláštní atomy, které jako obrázky vyrážejí z předmětů a vytékající
z předmětů se nám otiskují v hlavě. Takovéto poznávání má mnohé nedostatky, protože
toto poznávání je příliš subjektivní a relativní, takže může poskytovat jen zdání o věcech.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 133 z 239
Demokritovy názory na etiku jsou takové, že když se duše skládá z jemnějších atomů, jako
tělo je správné dát přednost duševnímu dobru před tělesným dobrem. Proto nejvyšším
cílem člověka je dosáhnout harmonii rozumu a pohodu duše, blaženost-eudaimoniu tak,
že člověk má trvale dobře smýšlet a nenechat se unést zmatkem a být stále v dobré náladě
a veselosti. Moudré je ve všem zachovat míru a žít střídmě a nedělat zle, aby se člověk
nemusel stydět sám před sebou. V otázce boží existence nemá úplně jasno, domníval se,
že bohové neexistují, že je zplodil lidský strach.
Tragický konec milétské filozofie
Milétská filozofie měla více zástupců. Obsahovala o mnoho více myšlenek, než nám tradice
zachovala. Milétos však ležel na území, které často ohrožovali řečtí nepřátelé, především
Peršané, kteří si dělali nárok na pobřeží Malé Ázie. Když Milétos obsadili Peršané,
Míléťané se pokusili o vzpouru proti perské nadvládě, která se však nepodařila a tragické
zakončení vzpoury znamenalo i konec filozofování v Milétě. V roce 494 před Kristem město
padlo a jeho obyvatelé byli deportováni až pod Kavkaz.
2.3 Křesťanská filozofie
Přechod řecké antické filozofie ke křesťanské filozofii
S úpadkem kultury řecké a římské dostavil se také úpadek domácích národních
náboženství. U vzdělanců nadešla doba lhostejnosti a náboženské nevěry a u lidu pověry.
Ani nevěra a ani pověra nedokázala uspokojit lidské nitro: hledala se proto nová náplň a to
nejen ve filozofii. Když filozofie, jako základ vědy končila nejen v noetickém nihilizmu, ale
také ve skepsi a v relativizmu, byla tedy hledána i nová náplň v náboženství.
Překonáním starého náboženství, které sice stále přetrvávalo, ale bylo již na ústupu,
hledalo se náboženství nové. Našlo se ve východních náboženstvích. Nastalo slučování
vědeckého ducha s duchem náboženským, filozofie s náboženstvím. Ohlašovala se touha
po novém zjevení, po nadpřirozeném, po milosti a odpuštění, po věčném životě. To se
projevovalo ve filozofii této doby. I když doba posledních let před Kristem neměla velké
originální duchovní osobnosti, byl v oblibě takzvaný eklekticizmus a v souladu s
náboženskou náladou této doby dávala se přednost filozofii pytagorejské a platónské,
protože oba tyto směry měly význam také náboženský (dualizmus ducha a hmoty, askeze).
Eklekticizmus z řeckého slova eklegein (volit, vybírat) je obzvlášť typický pro Římany, kteří
si zcela prakticky vybírali ze všech učení přicházejících z Řecka účelné a pro ně použitelné
myšlenky a soustavy. Známým eklektikem je hlavně Marcus Cicero (106-43 před
Kristem), římský řečník a spisovatel, který studoval v Athénách a na Rhodu. Z jeho děl jsou
nejznámější: Tusculské hovory, O povinnostech, Kato Starší o stáří, O přirozenosti
bohů.
Alexandrijský eklekticismus není tak jazykově a stylisticky uhlazený jako eklekticismus
římský, ale díky přijetí orientálních nauk, zvláště judaismu, je myšlenkově hlubší. Jeho
hlavním představitelem je židovský učenec Filón Alexandrijský (žil v letech asi 25 před
Kristem až 40 let po Kristovi). Zjevení pravdy se podle něj dostalo výlučně Židům, a řecká
filozofie je proto pouhou odvozeninou myšlenek obsažených ve Starém zákoně. Ve
Filónově filozofické soustavě se mísí božským duchem inspirovaná Mojžíšova
vyprávění s platónovou naukou o ideách a s pojmem logu, který přebírá od stoiků.
Poznání a ctnost jsou dary boží a k jejich dosažení je nutno vládnout schopností
asketického sebezapření. Více než rozumového pojmového poznání si Filón samozřejmě
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 134 z 239
cenil možnosti poznání Pravdy mystickou cestou. Řecké slovo mystikos přeneseně
znamená: zavřít oči před smyslovým světem a pohroužit se do vnímání nitra, v němž vede
cesta k nesmrtelné lidské duši. Duše se může spojit s čistým bytím boha prostřednictvím
jeho Syna, jenž byl Filónemem pojmenován logos. Na rozdíl od stoického panteistického
monoismu, který podle něj nečinil zásadní rozdíl mezi hruběji hmotným tělem a jemněji
hmotnou duší, byl Filón přísným zastáncem striktního odlišení smrtelného hmotného těla
(sarx) a věčně živé duše. Někteří historikové filozofie a náboženského myšlení považují
Filóna za jeden z významných inspiračních zdrojů propojování křesťanství s řeckou
stoickou a platónskou filozofií. Apoštol Pavel používal obraty o duchu svatém a z ducha
svatého – pneuma hagion a Svatý Jan se ve svém evangeliu zmiňoval o tom, že „na
počátku byl logos“. Filón uznává tři prameny poznání:
1. přímé osvícení od boha
2. alegorickou (obraznou) exegezi (výklad) Starého zákona
3. řeckou filozofii
Struktura jsoucna je podle Filóna následující:
a) Bůh je čiré bytí, které nemá absolutně nic společného s hmotou. Je čistou Pravdou,
Dobrem a Krásou.
b) Logos, jako živý projev boží lásky v sobě zahrnuje souhrn idejí umožňující vztah světem
a bohem. Je prvorozeným synem božím a Moudrost boží je jeho matkou.
c) Hmotný svět.
Literatura:
ASMUS, V. F. Antická filozofie. 1. vydání. Praha: Svoboda, 1986. ISBN 25-132-86.
BONDY, E. Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. 188 s. ISBN: 80-85239-26-4.
ČECHÁK, V. a kol. Co víte o starověké a středověké filozofii. 1. vydání. Praha: Horizont,
1983. ISBN 40-030-83.
GRAESER, A. Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH,
2000. 445 s. ISBN: 80-7298-019-X.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha/Kroměříž: Triton, 2008. 265 s. ISBN
978-80-7387-015-7.
HORÁK, P. Platón – Ústava. Praha. 1990.
JURINA, J. Stručný prehľad dejín filozófie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
NOVOTNÝ, A. F. O Platónovi. 1.-4. vydání. Praha. 1948, 1970
KICZKO, L., MARCELLI, M., WALDSCHUTZ, E., ZIGO, M. Dejiny filozófie. 7. vydanie.
Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2008. 138 s. ISBN 978-80-10-01391-3.
PATOČKA, J. Negativní platonismus. Praha, 1990.
PATOČKA, J. Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha, 1992.
PATOČKA, J. Aristoteles, přednášky z antické filozofie. Praha: Vyšehrad, 1994.
PLATON. Obrana Sokratova. 1. vydání. Praha: Lyra Pragensia, 1970.
REALE. Platon. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané
nauky. Praha, 2005.
RODZIEWICZ, A. Idea i forma. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. O fundamentach filozofii Platona i
presokratyków (IDEA AND FORM. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. On the Foundations of the Philosophy
of Plato and the Presocratics). Wroclaw, 2012.
UBALDO, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN 978-
80-7298-019-x.
WYLLER,E. A. Pozdní Platón. Praha, 1996.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 135 z 239
2.3.1 Systémy pozdního helénizmu
Novopythagorejci
Dalšími synkretickými (smíchanými) systémy pozdního helénizmu jsou:
novopythagoreismus a novoplatonismus. Filónovy názory, hlavně dva jeho základní
názory přejímají novopythagorejci: mystické pojetí (chápání) božství a zprostředkující
logos mezi Bohem a světem. Nejdůležitější z novopythagorejců byl Apolonius z Tyany
(žil v letech 4 před Kristem až 98 po Kristovi). Jako filozof byl nazvaný prorokem a
služebníkem Božím. Jeho životní názor byl nábožensko-asketický. Byl to nejtajemnější
duchovní Mistr. Ovládal některé magické techniky, například umění stát se neviditelným
nebo mluvit s duchy, také uměl prý úspěšně křísit mrtvé. Mnozí jej proto považovali za
mesiáše. V roce 23 odjel Apollónios z Babylónu na velbloudech do Indie, aby
v himálajských poustevnách praktikoval jógu. Později se například vydal také na pouť do
Etiopie, která dodnes patří mezi země, která jsou, a to jistě nikoli náhodou, navštěvovaná
četnými křesťanskými poutníky. O smrti Apollónios napsal: “Nikdo ve skutečnosti
neumírá, umírá jen vnější vzhled, právě tak jako nikdo není ve skutečnosti zrozen,
kromě toho, že se zrodí do vnějšího vzezření. Když se takto duch přemění ve hmotu,
říkáme, že člověk začal existovat, a když se takto hmota přemění v ducha, říkáme, že
někdo zemřel.“ Mezi dochovaná Apollónova díla patří spis O obětech. Apollónius
zakazoval požívání vína, masa, vyžadoval panictví, nedovoloval přísahu a krvavé oběti.
Vyžadoval společný majetek. Byl často také nazýván pohanským Kristem. Byl chválený
pro svou moudrost a ctnost. Významem jeho života bylo povznášet se ve smyslnosti
a tělesné patřičnosti k životu v Boha.
Dalšími zástupci tohoto helénistického proudu jsou například Moderatus Gadský nebo
Níkomachos z Gerasy, autor známé učebnice Úvod do matematiky a též díla Božská
podstata aritmetiky.
Novoplatonisti
Předchůdci novoplatonismu byli platónští eklektikové, kteří vyvíjeli, nebo míchali
platónské myšlenky s aristotelismem a stoicismem. Hlavními představiteli byli: Plutarch
z Chaironeje a Numejus z Apameje v Sýrii. Podle Plutarcha (žil v 1. století po Kristovi)
byla úloha filozofie v: udělat člověka ctnostným.
Přebíral orientální prvky do názorů platónsko-aristotelovských.
Uznával dva principy:
1. Bůh je princip dobra, hmota je podmínkou zla. A k tomu ještě přibíral světovou duši, která
je zlá, a proto odporuje světovému pořádku. Jedna její část je nakloněná vždy ke zlému, je
příčinou smyslnosti a zla.
2. Podstatu Boha neznáme. Víme jen, že je jediný, neměnný. Lidská duše je Božím
orgánem. Je tím čistější a svobodnější, čím více myšlenek jí nabízí Bůh.
Ještě dále než Platón a Plutarch zašel Numeius z Apameje (2. století po Kristovi). Vedle
nejvyššího Boha uznával stvořitele světa (demiurgos). První Bůh je dobro samo, sama
myšlenka (nús), princip sucha, existence (onsiasarché). Druhý je Bůh Demiurg, který je
dobrý účastí na prvním (métonsia tú proton), působí na hmotu, tvoří svět, je tedy
principem dění ve světě (neneseo archá). Svět je podle Numeia třetí Bůh. Zakladatelem
novoplatonizmu je Ammonios Sakkas v Alexandrii (175-242). Jeho názory však známe
od jeho žáka Plótínose (203-270), který je hlavní tvůrce novoplatonizmu. Narodil se v
egyptském městě Lykopoli v roce 205 po Kristovi. Jeho životopis napsal jeho žák
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 136 z 239
Porfyrios a vydal spolu se známými Enneadami v šesti svazcích po devíti kapitolách, a
proto se nazývají Enneady (Devítky). Plótínos zemřel v Kampanii roku 270. V noetice
Plótínos rozlišoval smysly, intelekt a nejvyšší rozum. Je zastáncem toho, že smysly nám
zprostředkovávají počátky, nejsou pasivní, ale aktivní části duše, které umožňují
myšlenkové úsudky. Intelektem si sjednáváme vědomí o vlastních myšlenkách. K poznání
nejvyššího dochází bezprostředně nahlížením na božství, což se děje ve stavu extáze.
Extáze je Plótínovi skutečným pramenem poznání Boha a světa. Od roku 244 vedl
Plótínos v Římě školu a stejně jako Platón chtěl založit vzorové město - tentokrát ovšem
v Itálii. Mezi jeho posluchače patřil i císař Gallienus. Plótínos byl asketa, pokorný a jemný
duch. Od Platónovy nauky se Plótínův systém zásadně odlišuje tím, že všechno jednotlivé
je v několikastupňovém sledu odvozováno z jediného posledního prazákladu, do něhož se
také navrací – mystickým nebo posmrtným sjednocením. Světy nevznikly jako jednorázový
volní akt boha, ale jsou produktem neustálého vyvěrání, vytékání bytí-emanace z Jednoho
jediného pramene. Jednota ze sebe tímto nic neztrácí, stejně jako ze sebe nic neztrácí
slunce, jež vyzařuje světlo a teplo. K vyvěrání bytí dochází prostřednictvím zrcadlení
jeho vyššího stupně v nižším. Na základě těchto svých poznání Plótínus rozděluje
jednotlivé stupně vzniku světa a bytí:
1. Jedno (řecky: hén) - absolutní jednota a plnost bytí. Vše co existuje, je pouze díky
sepětí s Jedním, které je také nejvyšším Dobrem. Jedno je pojmově neuchopitelné, neboť
se nalézá mimo jakéhokoliv rozlišování jsoucen-a z tohoto hlediska je nadjsoucí nebo
zdánlivě překvapivě nejsoucí. „Vždyť duše pozbývá spojitosti s absolutnem a není zcela
absolutnem, když získává vědecké poznání o nějaké věci, neboť věda je pojem a pojem je
mnohost. Tak míjí duše absolutno, jelikož upadá do mnohosti.“ Poznání jednoho je možné
jen díky extatickému sjednocení s ním, jež je zprostředkováno osvícením nebo
zasvěcením lidské duše.
2. Obraz jednoho, duch (řecky: nús) vzniká tak, že Jedno se uvědomuje pohledem na
sebe sama. Je to první zrcadlení Jednoho jako následek onoho nesmírného vyvěrání bytí.
Obsah tohoto imaginárního zrcadla je duch a jeho svět idejí (inteligibilní - myšlený svět),
dále pak identita a různost, pohyb a klid, číslo, kvantita a kvalita.
3. Plodem (obrazem) ducha je duše světa. Ta vytváří jednotu rozptýleného duševního
světa mnohosti. Možnost soucitu a lásky mezi lidmi, znalost věcí minulých nebo budoucích
- jasnovidectví nebo magické působení, ovlivňování věcí nebo bytostí obrazem či
myšlenkou, to vše je možné jen právě díky oné stále přítomné jednotné formě světové
duše. (Podobně uvažoval i mysticky orientovaný stoik Poseidónios z Apameie, který
hlásá, že: „světová duše prostupuje svou inteligencí i tou nejmenší částečkou kosmu
a obdarovává svět nám známé hmotné přírody souladným provázáním všech věcí“)
4. Světová duše v sobě zrcadlí mnohost jednotlivých duší. Ty se spojují s hmotným
světem živlů prostřednictvím hmotného těla, a mohou pak hrát své osudové hry v hmotném
světě, do něhož se vtělují jako následek svého úpadku. Odklon od původní jednoty je tedy
následkem identifikace jednotlivých duší s myšlením a chtěním, který rozvíjí svět mnohosti.
5. Duše je podle Plótína celá v každé části těla a je jeho oživujícím světelným základem.
Látka (hmota) je vzhledem k úplnosti bytí Jednoho nebytím, principem zla a temnotou.
Plótínos ve své etické koncepci říká, že úkolem duše je očišťování sebe sama od nánosů
hmoty a smyslového světa. Sebezapomínající odevzdání pak vede k mystickému
sjednocení s božským Jedním. S Plótínem přišla doba odvrácení se od vnímání světa,
který byl Řekům tak blízký, doba církevního supernaturalizmu, popření přírody. Tento
supernaturalizmus neplynul z Ježíšova učení, ale z pramenů pohanských, náboženských
(hlavně východních kultur) anebo z řecké filozofie (Pythágoras, Platón, Plótín). Řecké
filozofii nadešel konec v roce 529 po Kristovi, kdy císař Justinián dal zavřít poslední
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 137 z 239
školu řecké filozofie v Athénách. Tím byl zpečetěný osud filozofie, která od sedmého
století před Kristem se zabývala řešením záhad světa. Škola se zavřela, ale myšlenky se
staly majetkem evropské kultury a působí až do dnešní doby. Zatímco celý řecký život je
možné charakterizovat naturalizmem, myšlením a filozofií racionalizmu, je potřebné říci, že
středověk, jak životem, tak i myšlením je supranaturalistický a supraracionalistický.
Ježíš Kristus nepřinesl lidstvu filozofii, ale náboženství, které se stalo podnětem nového
filozofického pohledu na otázky života a smrti, současnosti i věčnosti. Ježíšovo
křesťanství však neznamená supranaturalizmus a supraracionalizmus ve smyslu
popírání života přirozeného a lidského rozumu ve smyslu východní filozofie a východních
náboženstev, ale ve smyslu naplnění života přirozeného myšlenkou na Boha jako činitele
transcendentního i imanentního, jako účinné příčiny, aby svět a život měl smysl a cíl.
Supranaturalizmus v tomto smyslu je chápán tak, že základ života je duchovní, ne
hmotný, cílem je Pravda, Dobro a Krása. Tyto pojmy jsou uskutečňované Bohem, jako v
pramenu a původu svém i všeho ostatního. Prosvícení života lidského Pravdou, Dobrem a
Krásou, které jsou obsahem i výsledkem myšlení a chtění absolutního ducha je cílem
lidského života. Zároveň tvoří nevyhnutný základ pro pochopení počátků křesťanské
filozofie a nejen počátků filozofie, ale i celé filozofie křesťanství. Proto je potřebné
zkoumat a poznat celou řeckou filozofii. Je to dokonce podmínkou pro pochopení
středověké filozofie. Druhou podmínkou je znalost Ježíšova evangelia.
2.4 Sokratovská filozofie
Sofistika
Sofisté (z řeckého slova Sofistés = znalec, učitel moudrosti). Sofisté byli řečtí filozofové,
kteří se ve svých dílech zaměřovali na zkoumání problémů ve společnosti. Jako první v
historii filozofie postavili člověka, osobnost za objekt filozofického zkoumání. Tenhle zvrat v
dějinách filozofie se označuje jako antropologický obrat antické filozofie. Jejich myšlení se
neopírá jen o přírodu, ale o osobnost člověka schopného poznávat svět. Sofisté věnovali
svůj čas a myšlenky právě člověku a jeho schopnostem vůči okolnímu světu. Učili své žáky
jak mluvit, přemýšlet a konat ve společenském a politickém vystupování. Sofistika ve své
podstatě vytvořila vědecký základ přechodu nového vnímání filozofie, který prezentoval ve
svém životě Sokratés. I když nenapsal žádnou filozofickou práci, dokázal oslovit ve svém
životě a hlavně po smrti největší počet mladých filozofů, kteří v dalším období zastávali
filozofické názory svého učitele. Nejvýznamnější názory Sokrata se projevovaly v
propojování teoretické diskuse o ctnosti s vlastními životními rozhodnutími. Proto sofisté ve
své podstatě sehrávají nezastupitelnou úlohu při formování řecké antické filozofie.
Popírali existenci nějaké vnější pravdy, nezávislé na lidských záležitostech a hlásali tři
základní teze:
1. Fenomenalismus – skutečnost není poznatelná sama o sobě, ale jen taková, jakou se
zdá být v jevech (fenoménech).
2. Subjektivismus či relativismus – jakékoli poznání závisí na subjektu.
3. Skepticismus – je nemožné rozhodnout o pravdivosti nebo nepravdivosti jakéhokoli
tvrzení.
Těmto koncepcím se dostalo geniální syntézy ve slavném výroku Protágora: „Člověk je
měřítkem všech věcí. Jaké věci se zdají mně, takové jsou pro mne, jaké se zdají být
tobě, takové jsou pro tebe“. To bylo hlavní krédo sofistů, o co se opírali v celé své
filozofii.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 138 z 239
Hlavním představitelem sofizmu byl Prótagorás z Abdéry (491-411 před Kristem). Byl to
starořecký filozof-představitel sofizmu. Zastával myšlenku, že člověk subjektivně rozhoduje
o tom, co je mírou bytí a nebytí. V náboženských otázkách si ponechával volnost, za co byl
obviněn z ateizmu. Uznával člověka, který tvoří měřítko všech věcí a vyjadřuje je v postavě
Atlanta, který svými rameny podpírá celý svět. Tím, že přesunuli těžiště filozofického
výzkumu z přírody na člověka, udělili sofisté rodícímu se filozofickému myšlení rozhodující
impuls, jenž přispěl ke vzniku sokratovského humanizmu.
Jeho pokračovatelem byl Hippias z Elidy (443-380 před Kristem). Byl mladší současník
Prótagora. Dobře rozuměl vědám jako je matematika nebo astronomie. Věnoval se
gramatice, hudbě, literatuře, historii a oblibu našel i v některých řemeslech. Hippias ve
svých úvahách ostře kritizuje společenský pořádek. Zformuloval antitézu: zákon (nomos) příroda
(fysis).
Po řecko-perských válkách se začínají rozvíjet instituce zaměřené na demokracii, a to
hlavně v Aténách. Na člověka - politika začíná být vyvíjen větší nátlak na orientaci ve
státním životě a řečnictví. Toto období s sebou přináší potřebu odborníků, kteří by
poskytovali jakési školení nebo výcvik v rétorice, právu, historii a filozofii. Vznikají lidé,
kterým se neřekne jinak než učitelé moudrosti – sofisté. Tito novodobí učenci cestovali po
různých městech a za honorář poskytovali rady v oblasti společenského života, politiky,
historie, filozofie a řečnictví. Největší příjmy jim plynuly z lekcí rétoriky, které nabízeli
mladým Atéňanům, toužícím po politické kariéře. Příležitostně se sofisté stávali logografy
(pisateli proslovů), a vykonávali tak funkci, kterou dnes zastává takzvaný ghostwriter
(spisovatel, který připravuje projevy politiků), nebo advokát, pokud jde o řeči proslovené u
soudu. Před athénským soudem se musel každý obhajovat sám, a proto jim tito
logografové připravovali proslovy na obhajobu. Na to, aby sofisté byli schopni věrohodně
poskytovat svoje učení v různých oblastech života museli dokonale zkoumat život ve
společnosti. Poznatky o společenském životě v nich vyvolávaly kritiku zákonů, náboženství
a morálky. Gorgiás (483-375 před Kristem), který se narodil v Syrakusách, zašel ještě dále
a strhl filozofii do jediné nihilistické vlny (Nihilismus) a to jak ontologii – tím, že tvrdil, že
„nic neexistuje“, tak gnozeologii – tvrzením, že „kdyby něco existovalo, nemohlo by to být
myšleno“ a konečně i logiku a samotnou možnost existence nějaké kultury: „Kdyby něco
existovalo a bylo to i myslitelné, nebylo by to stejně žádným způsobem sdělitelné“. Přání
ohromit posluchačstvo výstředními tezemi vedlo Georgia k tomu, že napsal Obranu
Heleny, krátké pojednání, v němž dokazuje nevinu ženy, která svou nevěrou vyvolala
Trojskou válku. Georgiova argumentace je typicky sofistická: Helenu svedlo ke zradě
manžela Paridovo řečnické umění, rétoriku – slova, která mají totiž schopnost strhnout
toho, kdo ji naslouchá, okouzlit ho až do té míry, že ztratí sebekontrolu. Umění slova má s
magií společnou právě schopnost svádět a manipulovat mysl, zbavovat ji svobodné
vůle.
Sokratés (470-399 před Kristem) původem z Atén. Sokratés je charizmatickou osobností
dějin filozofie. Sokratovým otcem byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába
Fainareté, pocházel z dému Alópeké. Otec ho vedl k řemeslu – sochařství. O jeho mládí se
nezachovalo mnoho záznamů. Vyučil se řemeslu a zpočátku vedl rodinný obchod. Do
vojenských služeb nastoupil ve věku 12 let. Tedy kolem roku 449 před Kristem u kyperské
Salami. Zde nastoupil jako mladý hoplit (voják, těžkooděnec). V létech 441–439 před
Kristem bydlel ve společnosti Archealově, který se stal jeho učitelem a velkým vzorem.
Taktéž se objevil ve společnosti Sofoklesa (496-406 před Kristem), který se často
navštěvoval s Archealem. Sokratés sloužil ve třech vojenských výpravách, které dokládá
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 139 z 239
Platón. Byly to roky 430, 426 a 422 před Kristem, kdy Sokratovi údajně bylo 39, 45, a 47
let. Své filozofické učení zaměřené proti společensko-politickému zřízení otrokářské
demokracie začal v počátku Peloponéské války v Aténách. Sokratés žil na přelomu období
athénské demokracie a jejího úpadku po porážce Athén v Peloponéské válce. Sokratés je
člověk, kterého neznáme pod jeho původní profesí, ale právě jako filozofa starověkých
Atén. Vzhledem k tomu, že nikdy nic nenapsal, zachovalo se po něm mnoho záznamů a
významně ovlivnil vývoj filozofie. Nejvíc záznamů se zachovalo od jeho žáka Platóna (427-
347před Kristem).
Sokratés ovládal vědy jako je matematika, astronomie, geometrie a celá řada dalších
vědních oborů. Chodil mezi jednoduché lidi a předával jim své myšlenky. Sokratés
promlouval ke konkrétnímu člověku, který byl přítomný tělem i duší a snažil se tak zvyšovat
jeho vědomosti. V roce 420 před Kristem se oženil s Xanthippé, která byla podle záznamů z
dobré rodiny a o dost mladší. Měl s ní syna Lamprokla. S druhou ženou Myrtó měl dva
syny Sofroniska a Menexena. V různých pramenech je uveden spor, která žena byla první
a která druhá v pořadí. Svatba a rodina nepatřily mezi přednosti Sókratése. Neženil se pro
city, ale pro povinnost vůči státu obstarat mu nové občany a obránce. V rodinném životě
zastával názor rozdílného postavení muže a ženy. Zatím co žena byla správkyní
domácnosti a vychovatelka malých dětí, muž vystupoval na veřejnosti a žil svobodným
životem, maximálně se staral o výchovu starších dětí. Sokratův zjev byl obyčejný, ničím
významným nevynikal. Měl tupý a široký nos, široká ústa a ostrý pohled. Po celý svůj život
chodil oblečen v jednom ošklivém rouchu, jakémsi komži (bílé liturgické roucho s rukávy,
sahající po kolena a na okraji často zdobené krajkou) bez svrchního chitónu (domácí, ale i
společenský oděv starověkých Řeků). V zimě nebo v létě, bez pokrývky hlavy a naboso.
Podle záznamů, které se zachovaly, zůstal takto oděn i na smrtelné posteli, kdy odmítl
vzácné roucho, které mu nabídl Apollodoron. Sokratés si počínal podobně jako sofisté, i
když proti nim ostře vystupoval. Na athénském náměstí nebo v gymnáziu se dával do
rozhovoru s lidmi, které považoval za hodné poučení. Nejčastěji promlouval k mladým
lidem, mezi kterými si našel oddané žáky. Na rozdíl od sofistů, kteří se zaměřili na přírodu
se Sokratés nezabýval jen zkoumáním, neboť to pokládal za ztrátu času, který může využít
lépe - ve prospěch lidu. Sokratés zastával filozofii „Poznej sám sebe.“ Principem této
teorie, myšlenky bylo sebepoznání a zdokonalení samého sebe. Účinným prostředkem
sebepoznání byly rozhovory, které vedl s lidmi. Dával jim otázky, na které odpověděli, ať
dobře nebo špatně. Špatné odpovědi neopravoval, ale dalšími otázkami budil u lidí rozpor,
až sami přicházeli na správné odpovědi.
Byl velkým myslitelem a významným nositelem objektivního idealizmu, nepřátelského
materialismu. Jeho výroky a kouzlo osobnosti mu umožnilo nasbírat kolem sebe mnoho
stoupenců - žáků, se stejným názorem. Za ostrou kritiku proti aténské demokracii byl
postaven před soud. Nebyl odsouzen jen z politických důvodů ale i z kažení aténské
mládeže. Skutečným motivem byla Sokratova náboženská svoboda. Byl obviněn z
mravního pohoršování mladých svou nevěrou v aténské bohy, to bylo hlavním důvodem
pro vynesení rozsudku. Sokratés nazval hlas svého nitra bohem-daimonien. V rozsudku
shledán vinný a odsouzený na smrt. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z Atén, ale to
odmítl. Rozsudek považoval za nespravedlivý. V květnu 399 před Kristem vypil jed, tím
ukončil své bytí na tomto světě, ve kterém zůstával nepochopen. Sokratovými věrnými žáky
byli Platón (428-347 před Kristem) a Xenophón (427-355 před Kristem), díky kterým se
zachovaly záznamy o Sokratově filozofii života. Platón, v díle Obrana Sokratova ukazuje,
že za odsouzením Sokrata stojí nenávist vůči jeho politickým projevům. Sokratés za celý
svůj život nic nenapsal, o jeho životě se dozvídáme prostřednictvím jeho žáků. Platón patří
mezi hlavní žáky Sókrata. Ve všech dialozích, které Platón napsal, se věnuje Sokratovi.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 140 z 239
Zobrazují nejvěrnější obraz o Sokratovi, proto jsou i nazvané Sokratovské dialogy. Jedno
mají všechny dialogy společné, Sokratés promlouvá k lidem na dané téma, dává jim otázky
a ponechává na nich, jestli tomu sami rozumí nebo ne.
Literatura:
BLECHA, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-
8.
BONDY, E. Antická filosofie 3. Praha: Vokno, 1994. 188 s. ISBN 80-85239-26-4.
CASSIRER, E. Filosofie symbolických norem. Praha: Oikoymenh, 1996. 302 s. ISBN 80-
86005-10-0.
ČECHÁK, V. a kol. Co víte o starověké a středověké filozofii? Praha: Horizont, 1983. 315 s.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha:
Jan Laichter, 1929. 608 s.
HUSSEY, E. Presokratici. Praha: Petr Rezek, 1997. 213 s.
GRAESER, A. Dějiny filosofie. Řecká filosofie klasického období. Praha: OIKOYMENH,
2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X.
HÖFFDING, H., KRÁL J. Přehledné dějiny řecké filosofie. 2. vydání. Praha: Česká grafická
unie, 1947.
ŠTEFKO, M. Predsokratovci a Platón-anatológia z diel filozofov. Bratislava: IRIS, 1998.
ISBN 80-88778-50-6.
UBALDO, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN 978-
80-7298-019-x.
2.4.1 Sokratovské školy
Okolo 4. století před Kristem byli Sokratovými žáky založené filozofické školy na počest
jejich učitele. Všechny školy řešily otázky nejvyššího dobra a poznání. Žáci Sokrata převzali
filozofii a odevzdávaní myšlenek svého učitele v rozdílné formě. Tuto myšlenkovou
rozmanitost reprezentovaly jednotlivé školy Sokratova učení. První tři školy dostaly název
podle města, kde žil jejich zakladatel, poslední škola dostala název podle přezdívky
Diogenésa ze Sinópé. Jednalo se o tyto čtyři školy, které také můžeme nazvat malé
sokratovské školy:
1. Megartská
2. Élidsko-eretrijská
3. Kyrenaická (hédonistická)
4. Kynická
Megartská škola je sokratovská škola, která pokračovala ve filozofii Sokrata. Existovala do
poloviny 3. století před Kristem. Dostala název, tak jak už bylo uvedeno podle města, ve
kterém žil její zakladatel - Eukleides z Megary (Megara, je město ležící na korintské šiji
nedaleko Atén) jeden z nejoddanějších Sokratových žáků, který navázal na sokratovskou
filozofii. Byl zastáncem jednotnosti a ztotožňoval se s dobrem, bohem a rozumem.
Základem filozofie megarské školy byla myšlenka, že objektem vědění mohou být pouze
netělesné dobré vlastnosti, viditelné pomocí pojmů. Za jedinou cnost považovali poznání
povahy samotného bytí. Své učení obhajovali pomocí nepřímých důkazů, tak jak to dělal
Zenón z Eley. Megarská sokratovská škola značně ovlivňovala vývoj antické logiky. Hlavní
představitelé vytvořili množství logických paradoxú - protichůdných tvrzení; to se vzájemně
vylučovalo - (sofizem). Eukleides z Megary (450-370 před Kristem) patřil mezi nejstarší
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 141 z 239
stoupence Sokrata, se kterým se setkával již během peloponézské války. V roce 432 před
Kristem byl zakázaný vstup všem představitelům Megarské školy do Atén pod hrozbou
trestu smrti. Eukleides patřil mezi přátele Sokrata, kteří ho byli navštívit poslední den jeho
života ve vězení. Eukleides z Megary vytvořil po Sokratově smrti útočiště pro jeho žáky,
mezi nimi byl i Platón. Mezi nejznámnější díla Eukleidesa patří: šest dialogů (bohužel se
nezachovali): Lamprias, Aischinés, Foinix, Kritón, Alkibiades, Erotikos (O lásce).
Některé literární prameny zpochybňují jejich pravost. Jeho přínos pro antickou logiku je
velmi významný.
Je zakladatelem syntézy eleatské filozofie a Sokratova učení a také tvrzení: 1. Co jsi
neztratil, stále máš. 2. Roky jsi neztratil. 3. Tedy je máš.
Hlavní představitelé megarské školy jsou:
- Diodoros Kronos (350-307před Kristem)
- Eubulides z Milétu (asi v polovině 4. století před Kristem)
- Filón (žák Diodorov) (20 let před Kristem-50 let po Kristu)
- Stilpón z Megary (380-300 před Kristem)
Élidsko-eretrijská škola
Elidská škola anebo elidsko-eretrijská škola byla jedna ze sokratovských škol, která také
navazovala na Sokratovou filozofii. Zachovalo se o ní jen velmi málo záznamů. Byla to
škola, která se svými názory blížila k megarské škole. S megarskou školou ji spojovala
myšlenka jednoty hrdinství a dobra. Tato škola však nepřinesla originální myšlenky do
filozofie, tak jak to učinili další tři školy. Zakladatelem elidsko-eretrijské školy byl Faidón z
Elidy. Představitelé elidsko-eretrijské školy se věnovali otázkám etiky a dobra.
Menedemos (350-278 před Kristem) zastával názor, že všechny ctnosti mají jednotnou
základnu, a proto je můžeme omezit na jediné kladné blaho, které je vlastně rozumem
viditelnou pravdou. Menedemovi připisují i názor, že obecné vlastnosti předmětů
samostatně neexistují, vyskytují se pouze v samostatných konkrétních věcech.
Mezi hlavní představitele patří:
Faidón z Elidy (5-4 století před Kristem) byl starořecký filozof, žák Sokratese a zakladatel
elidské školy. Zastával názor, že etika je lékem na duši nemocného člověka, která mu
pomáhá nabrat novou sílu. Neznáme jeho filozofické názory tak přesně jako u Sokrata, ale
ze zdrojů můžeme říct, že se věnoval více etice. Co se jeho života týče, pocházel z
aristokratické rodiny, v době války mezi Spartou a Elidou padl do zajetí, odkud ho odvlekli
jako otroka. Sokrates donutil Kritóna, aby jej vykoupil z otroctví. Také Platón nazval jeden
z jeho dialogů právě podle Faidóna. Jeho nejznámnějším dílem je dialog Zópyros (dílo se
nezachovalo), řeší zde problematiku Zópyrosa, jak hodnotí Sokrata podle jeho zevnějšku a
konstatuje, že je to člověk omezený a nemravný. Sokrates Zópyra chválí, za tento názor a
říká o sobě, že kdysi takovým člověkem skutečně byl, ale díky sebevýchově se dokázal
změnit v lepšího člověka. V tomto dialogu Faidón řeší otázku vztahu vzhled–charakter,
vrozené vlastnosti, výchova a sebeovládání.
Menedemos (asi 350-275 před Kristem) byl starořecký filozof, představitel elidskoeretrijské
školy, který ji přinesl z Elidy do Eritreje na ostrově Euboia. Později právě zde
založil školu eretrijskou.
Kyrénská škola (Hédonistická škola)
Kyrénska škola anebo kyrenaici byla starořecká sokratovská filozofická škola v severní
Africe. Zakladatelem této školy je Aristippos rodák z Kýrén (425-355 před Kristem). Byl
Sokratovým žákem, ale své učení rozšířil i u sofisty Prótagora. Ve snaze uživit se
filozofováním putoval po řeckých městečkách. Byl opakem Aristhena, který zastával
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 142 z 239
myšlenku minimalizace lidských potřeb a ovládání vášní. Aristippos chválil život v
příjemném prostředí a v slastném požitku, neboť pro něj byla smyslem žití a filozofováni slast
(hédoné). Odtud také hédonizmus. Pro Aristipposa je jedno o jakou slast se jedná,
vždy je slast jedna. Ve svých filozofických úvahách se opírá o Sokrata, sofisty a o přírodní
filozofii. Tato přírodní filozofie mu umožnila vytvořit teorii vnímání, na které staví celou teorii
poznání - agnosticismus. Aristippos odmítal náboženskou víru, protože zatěžovala mysl
svými představami a radil vzdát se chtíče po penězích, bohatství, slávě a politické moci.
Podle něj umění blaženého (eudaimonia) života spočívá ve schopnosti udržet
zdravou míru přítomné slasti (hédoné). Sokrates inspiroval Aristipposa po vnitřní
stránce, hlavně co se týkalo vnitřního osvobození. Svoboda spočívá v uspokojování žádosti
a ctnosti v hledání požitků. Představitelé kyrénské školy hlásali hedonizmus: ztotožňování
štěstí se smyslovou rozkoší, to znamená, že blaženost je třeba hledat v okamžitém
uspokojování smyslových potřeb jako je jídlo, pití a v pohlavních rozkoších. Součástí
myšlenky Kyrenaiků je nemyslet na budoucnost, protože ta člověku nepatří, jenom
přítomnost je pro něj důležitá. Kyrenaici odmítají zákony a společenské konvence.
Hégésiás vynesl závěr, že slastí je na zemi tak málo, že je málo pravděpodobné slasti
dosáhnout a tím pádem štěstí je někdy neuskutečnitelné, proto je lepší někdy odejít.
Hégésií tento druh školy končí.
Představitelé Kyrénské školy
- Annikeris (320-280 před Kristem)
- Aristippos z Kyrény (asi 435-355 před Kristem)
- Euhemeros (340-260 před Kristem)
- Hegesias (330-270 před Kristem)
- Antipatros (397-319 před Kristem)
Tak jak kynikové stoikům, tak hédonikové byli kmotři epikurejcům. Tyto dvě školy se
nejvýznamněji podíleli na zachování Sokratovských myšlenek a jeho filozofie.
Kynická škola
Je starořecká filozofická škola (jedna ze sokratovských škol 5. poloviny 4. století před
Kristem), která převzala filozofii Sokrata. Hlavním představitelem kynické školy byl
Antisthenés z Atén (455–360 před Kristem), neplnoprávný občan Athén, který byl
oddaným posluchačem sofistů a v pozdější době se přidal k Sokratovi. Na Antistenésově
filozofii je cítit vliv jeho druhého učitele Gorgiase. Antisthenés ostře odmítal Platónovo
učení o netělesných idejích a zabýval se zejména etikou a rozebírá v ní následující
problémy: Podle Antisthenése stejně jako podle Sokrata, je nutné, aby každý člověk byl
schopen o sobě svobodně rozhodovat. Antisthenés káže jako kazatel, aby lidé měli
pevnou, silnou vůli a to má vést k sebeovládání. Díky sebeovládání je člověk schopen
ovládat své vášně. Cestou sebeovládání chce dosáhnout soběstačnost (autarkeia).
Antisthenés vyslovuje odpor vůči otroctví, kultuře, zákonům a státu. Přiklání se k návratu k
přírodě. Oceňuje náročnou práci, čehož vzorem je mu bájný hrdina Hérakles. Prosazuje
myšlenkový směr preferující nadnárodní a nadstátní hodnoty a zájmy - světoobčanství,
místo rodiny a soužití v ní - volnou lásku. Antisthenés učil, že každý předmět má svoje
pojmenováni a není možné pro něj použít žádný všeobecný pojem. Mezi další představitele
kynické školy patří jeho žák Diogenés ze Sinópy (400–323 před Kristem), který přespával
za hradbami ve vyhozené hliněně amfoře. Byl to starořecký filozof, nejráznější představitel
kynizmu v životní zkušenosti. Kvůli obvinění z falšování peněz odešel do vyhnanství.
Opustil svou rodinu, stal se dobrovolně žebrákem a lidovým léčitelem. V Aténách se
spřátelil s Antisthésem, převzal jeho učení, které vylepšil detaily a pak je uskutečňoval.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 143 z 239
Zachovalo se o něm mnoho příběhů. Spával v sudu a měl jen pár osobních věcí, které
používal. Hipparchie byla představitelka dokonalé kynické etiky. Jako základ své myšlenky
prosazovala pohrdání marnostmi, kterých si člověk obyčejně váží. Šlo o pohrdání
společenskými normami, odmítání bohatství, slávy, všech vjemových požitků a tím docílení
samostatnosti a vnitřní volnosti. Člověk má intenzivně vyhledávat práci a námahu.
Prosazovala myšlenku, že čím je člověk vzdělanější tím méně potřeb musí uspokojovat.
Jelikož je člověk vzdělaný, stačí si sám, patří mu všechno a cítí se ve své chudobě
nejbohatším. Každá lidská bytost na tomto světe má uznávat jenom zákony přírody, jejich
jediným předpisem je ctnost. Vliv kynické filozofie a rétoriky můžeme vidět v období
vlády císaře Juliána, u církevních otců Řehoře z Nyssy, Tertulliána a v literární formě,
kterou s oblibou využívali na kázání – diatribé. Představitelé kynizmu učili lidi rovnosti,
bojovali proti otroctví a vyjadřovali postoje chudých. Cílem života člověka je život ve
střídmosti a soběstačnosti. Jediné co je správně zřízeno je stát. Kynikové mají jednoho
Boha, který nezasahuje do pozemského života. Mezi lidmi byli oblíbení, i když se jim smáli.
Největší přínos kynické školy pro další období bylo, že přinesla sokratovské myšlení k
stoikům.
2.5 Čínská filozofie
Čínská filozofie v interakci s mobilitou hlavních měst
Čína žije v obecném povědomí jako určitý prototyp usedlé zemědělské civilizace se
silně rozvinutou koncepcí centrality, spojenou s hlavními městy budovanými jako odraz
makrokosmu. O to pozoruhodnější je, že v čínském starověku se setkáváme
s výraznými prvky mobility, které již po delší dobu vzbuzují pozornost západních
badatelů. Můžeme tedy konstatovat, že tento zájem do značné míry odstartovaly ve 30.
letech minulého století archeologické výzkumy na lokalitě Anyang 安陽, která byla mezi
13.–11. stol. př. n. l. posledním hlavním městem říše Shang 商 , prvního spolehlivě
doloženého státního útvaru na území dnešní Číny. Výzkum v Anyangu obrátil pozornost
čínských i západních badatelů k dějinám říše Shang. Přitom, jak již bylo uvedeno, podle
pozdějších textů z 1. tis. př. n. l. byl Anyang (který je většinou ztotožňován s městem Yin
殷 zmiňovaných v pozdějších pramenech) pouze posledním z celkem pěti hlavních
shangských měst. Identifikace předchozích čtyř zůstává nejistá, i když především čínští
badatelé na ni vynaložili enormní úsilí. Přesto je zřejmé, že tato centra byla od sebe značně
vzdálena, a to někdy i stovky kilometrů. Je tedy otázkou, co bylo příčinou těchto přesunů,
tím spíše, že stěhování centra shangské moci do posledního z pěti hlavních měst se týká i
známý proslov krále Pan Genga 盤庚 zaznamenaný v Knize dokumentů (Shujing 書經
),1). Dynastii Shang mělo podle seznamů v textech z 1. tis. př. n. – především v tzv.
Bambusových análech (Zhushu jinian 竹書紀年) a v Zápisech historika (Shiji 史記) –
vládnout celkem 29–31 králů. Soudobými písemnými prameny – nápisy na věštebných
kostech a krunýřích pocházejících z Anyangu – je doložena vláda pouze posledních devíti
shangských panovníků, přičemž z posledního hlavního města jich mělo vládnout celkem
dvanáct. Co se týče shangských hlavních měst, spisy z 1. tisíciletí před. n. l. jich uvádějí
celkem pět, přičemž o jejich identifikaci s konkrétními místy se snažilo již tradiční čínské
bádání. V souvislosti s rozvojem archeologie ve 20. stol. byly s hlavními shangskými městy
ztotožňovány rozličné lokality doby bronzové. Tak např. rozsáhlé opevněné město v
Zhengzhou 鄭州, datované do 16.–15. stol. př. n. l., je někdy považováno za první
shangské hlavní město Bo 亳. Konkrétní odpovědi na otázku, co bylo příčinou poměrně
častých přesunů shangských hlavních měst na někdy dosti značné vzdálenosti se různily a
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 144 z 239
různí. Vzhledem k výše zmíněnému obrazu čínské civilizace jako civilizace usedlé byl v této
mobilitě dokonce spatřován určitý cizorodý prvek, který by mohl souviset s předpokládaným
cizím, polonomádským, původem shangské vládnoucí vrstvy. Tato představa je dnes těžko
udržitelná, byly ovšem nabízeny i jiné konkrétní důvody pro přesuny shangských hlavních
měst. Je dobře známo, že časté přesuny hlavních měst nebyly omezeny pouze na
shangské období.
V následujícím 1. tis. př. n. l., v době vlády dynastie Zhou 周, kdy byla severní Čína
rozdělena do několika desítek lenních státečků, které zprvu fakticky, později (od 8. stol. př.
n. l.) pouze formálně uznávaly suverenitu zhouského královského domu, docházelo ke
stěhování hlavních měst jednotlivých států poměrně často. A nešlo pouze o přesuny
hlavních měst, nýbrž běžně i celých států, a to někdy opět na značné vzdálenosti.
První vlna těchto přesunů byla spojena se samotným ustavením říše Zhou v 11. stol. př. n.
l., kdy zhouští králové po porážce Shangů ovládli rozsáhlá území severní Číny, která
rozdělili do jednotlivých lenních států (označovaných jako guo 國 nebo bang 邦), v nichž
svěřili vládu do rukou vedlejších větví zhouského královského klanu (klanu Ji 姬), případně
klanů spojeneckých center. Přitom i po samotném ustavení těchto lenních států mohlo dojít
k jejich posunu, což byl zřejmě mimo jiné případ státu Lu 魯 (z něhož později pocházel
Konfucius), který se podle některých názorů původně nacházel v oblasti centrální Číny.
Teprve poté, co zhouská expanze zasáhla dále na východ, se přestěhoval na území
dnešní provincie Shandong 山 東 ve východní Číně.
Druhá velká vlna stěhování zhouských státečků souvisela se zhroucením dynastie Západní
Zhou v roce 771 př. n. l., kdy zhouská stará centra lokalizovaná v západní Číně, v povodí
řeky Wei 渭 na území dnešní provincie Shaanxi 陝 西, byla dobyta západními barbary.
Zhouský královský dvůr se přesunul do bezpečnější oblasti v centrální Číně (v dnešní
provincii Henan 河南), do východního hlavního města Luoyi 洛邑, které leželo zhruba tři sta
kilometrů směrem na východ od starých sídel Zhouů. Stěhování zhouského královského
domu bylo provázeno rozsáhlou vlnou přesunů menších lenních státečků, které se původně
nacházely poblíž starých zhouských center na západě, směrem na východ do centrální
Číny. V historických pramenech je nejlépe zachycen případ státu Zheng 鄭. Podle spisu
Guoyu 國語 (Proslovy států) bylo Zheng založeno na samém sklonku vlády dynastie
Západní Zhou a původně se nacházelo v údolí řeky Wei nedaleko od zhouských západních
hlavních měst. Ještě před tragickými událostmi roku 771 př. n. l. vévoda z Zheng v předtuše
blížící se katastrofy zakoupil od státečků v centrální části provincie Henan území deseti
měst (či spíše osad 邑) a Zheng se posléze do této oblasti přesunulo.
Předchozí příklady snad ukazují, že v kultu předků, na němž závisela samotná existence
raných čínských států, a v charakteru předmětů, které s ním byly spjaty, byl potenciál k
mobilitě inherentně zakomponován. S určitými aspekty mobility se setkáváme i v některých
dalších státních kultech. Vedle uctívání předků měly pro zachování a blahobyt státu velký
význam kulty hor a řek ležících na území jednotlivých staročínských států a dále oběti na
oltářích půdy a teritoria (she 社). Kult hor a řek, které byly odpovědné především za úrodu,
déšť a pohromy související s jeho nedostatkem či nadbytkem (sucho, záplavy), v sobě nesl
výrazné rysy vazby na určité teritorium, protože působnost hor a řek se projevovala pouze
na území států, v nichž se nacházely, a pouze ty jim směly obětovat. Uctívání přírodních
nadpřirozených sil, především hor a řek, bylo však zřejmě určitým způsobem spjato s rituály
na oltářích půdy, přičemž v tomto kultu naopak nacházíme určité mobilní prvky blízké kultu
předků. Sepětí oltářů půdy s bytím či nebytím starověkých čínských států bylo tak těsné, že
pojmu oltáře půdy a obilí (she ji 社稷) se běžně užívalo jako synonyma pro stát. Jak již bylo
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 145 z 239
uvedeno, v kultech spojených se she se setkáváme s prvky, které je přibližují kultu hor a
řek na straně jedné a na straně druhé kultu předků. Toto historické období tvorby státu
Číny zároveň etablovalo specifickou problematiku filozofického pojetí existence bohů
a jejich interakce s pozemským životem. Život člověka na Zemi se stal ve filozofickém
pojímání centerem pozornosti čínské kultury, filozofie a materialismu.
Literatura:
CHANG, K. C. Shang Civilization. New Haven and London: Yale University Press, 1980.
CHANG, K. C. Art, Myth, and Ritual: The Path to Political Authority in Ancient China.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1983.
LI FENG, 2006. Landscape and Power in Early China: The Crisis and Fall of the Western
Zhou, 1045-771 BC. Yale University Press, 2006.
MARŠÁLEK, J. 2008. Altars of Soil in Early China. Referát přednesený na výroční
konferenci Evropské asociace čínských studií (EACS) v Lundu dne 7. 8. 2008.
Maršálek, J. K některým aspektům mobility v čínském starověku. Praha, 1993.
PRůŠEK, J. Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400 –300 B.C. Praha:
Academia, 1971.
PRůŠEK, J. Chinese Statelets and the Northern Barbarians 1400 –300 B.C. Praha:
Academia, 1971.
SHAUGHNESSY, E. L. Western Zhou History, In: M. Loewe, E. L. Shaughnessy (eds.) The
Cambridge, 1999.
THORP, R. L. China in the Early Bronze Age. Philadelphia: University of Pennsylvania
Press, 2006.
WU., HUNG. From Temple to Tomb: Ancient Chinese Art and Religion in Transition. Early
China, 1988. 78–115.
2.5.1 Čínské filozofické směry
Z bohaté škály filozofických směrů, které vznikly a působily v průběhu dvoutisíc pětset
letého období dějin čínské filozofie, nejvýznamnější a nejtrvalejší byly dvě:
konfucianizmus a taoizmus, přičemž v míře působení na život čínské společnosti patří
prvenství konfucianizmu. Hluboká a všestranná spjatost filozofie se životem společnosti
byla v Číně velmi výrazná. Filozofie bezprostředně ovlivňovala praktickou politiku, morálku
celého národa, jakou umění, každodenní život jednotlivce a tvořila základ vzdělání, které
bylo podmínkou účasti na vedení státu. Čínskou filozofii jako celek, na rozdíl od její dobové
a vnitřní diferencovanosti, odlišují od ostatních filozofických systémů dvě zvláštnosti. První
zvláštností byl fakt, že čínská filozofie vždy úzce souvisela s politickou praxí, filozofové se
účastnili na politickém životě. Druhá zvláštnost byla v tom, že filozofie tradičně
nedoceňovala přírodní vědy. Z tohoto období známe dva největší čínské myslitele, kteří
působili téměř současně.
Prvním byl Lao Tše, lat. Laotius (narozen 604 před Kristem). Napsal knihu Tao-te-king.
Podle něj, základem všeho je tao. Tao je prapříčinou všeho a vzorem pro všechno tvorstvo.
Do lidského života vstupuje tao jako mravní zákon v podobě cnosti - te. Proto nazval svoji
knihu Tao-te-king. Podle něj neosobní tao existovalo už před nejvyšším Pánem prvotního
čínského náboženství, neboť “všechno plave v oceánu tao“. Podle Lao-tšeho mravouky
se má člověk přísně starat o hygienu těla a duše, aby vášněmi nevyčerpal své síly a dožil
se jemu vyměřenému počtu let. Takový člověk může potom klidně očekávat konec svého
života a nemá strach před smrtí. Zemřít pro něho znamená jen odložit staré používané šaty
a zaměnit je za lepší. Taoisté odsuzují a zavrhují válku. Podle nich spočívá moudrost
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 146 z 239
života očekávat v klidu trvalý odpočinek za hrobem, kde všechna snažení v životě za něčím
se jeví jako vrcholné poblouznění. Uctívání Nebes a potom i uctívání taoistického boha
Nejvyššího – čistého, poskytovalo mandát panovníkovi, jako božímu zástupci na Zemi.
Druhým významným filozofem byl Kchung-C´, Mistr Kchung, z čeho vznikla latizovaná
podoba Konfucius (551-471). Konfucius studoval klasické knihy, které obsahovaly
myšlenky staré čínské filozofie, a vlastní interpretací z nich vytvořil své vlastní filozofické
učení. Konfucius uznával existenci Nebes jako nepersonifikované, i když antropomorfní
síly, v některých aspektech jsou totožné s přírodou. Nebesa stvořila člověka, který má
pevně stanovené neměnné majetkové a společenské zařazení, ale v tomto rámci může
vlastním úsilím a činností dotvářet svůj osud. Konfucius věnoval malou pozornost
nadpřirozeným náboženským otázkám a soustředil se na lidské a společenské problémy. V
hledání nápravy stavu současné společnosti kladl hlavní důraz na tradiční pravidla Li, která
se v jeho pojetí stala normami společenského chování a vzájemných lidských vztahů.
Porušení Li podle něho způsobovalo společenský chaos a války. Konfucius uvedl do
čínské filozofie pojem Zen (lidskost, humánnost, lásku k bližnímu). Člověk se má podle
Konfucia chovat vůči jiným tak, jak si přeje, aby se i oni chovali vůči němu. Má se mravně
zdokonalovat. S pojmem Zen souvisí také Konfuciův odpor proti násilí, které se má
nahradit nenásilným přiváděním lidí k dobrovolnému dodržování norem Li.
Konfuciovo učení šířili a rozvíjeli mnozí čínští filozofové. Nejvýznamnější z nich byl mistr
Meng, Mensius a Mistr Sün, Sün Kchuang. Meng Kche, latinsky Mencius (372-289 před
Kristem), byl významným propagátorem konfucianizmu a také vzdělaným obhájcem proti
ostatním filozofickým školám. Doplnil především Konfucia o nové myšlenky idealistické
filozofie. Rozpracoval vlastní teorii lidské přirozenosti. Zastával názor, že lidská přirozenost
je svojí podstatou dobrá. Tím se značně odklonil od názorů původního konfucianizmu. Byl
velmi vzdělaný a všestranný. Odmítal kosmologický panteizmus (nábožensko-filozofické
učení, stotožňující boha s přírodou a pokládající přírodu za stělesnění božstva) Konfuciův a
nahradil ho materialistickým a ateistickým vnímáním světa. Hlásal, že Nebesa nemyslí, ani
necítí, nic neřídí a do ničeho nezasahují, existují objektivně jako součást hmotné přírody a
řídí se vlastními neměnnými zákonitostmi. Nebesa jsou podle něho označením všeho, co je
mimo Zemi a současně každého bytí. Všechno, co se jeví jako nadpřirozený vesmírný úkaz
a vzbuzuje v člověku mystický strach, dá se vysvětlit přirozeně, protože v přírodě není nic
nadpřirozené. I člověk je součástí přírody a v této hierarchii je nejvyvinutější bytostí, protože
pozůstává z hmoty (stejně jako neživé věci), navíc má život (jako rostliny), vědomí (jako
zvířata) a jako jediný má i morální vědomí. Stejně tak každá součást přírody bojuje o
zachování svojí existence. Svůj osud tvoří vlastním úsilím, jakékoliv uctívání Nebes nebo
strach před nimi jsou zbytečné. Mencius rozšířil vnímání Nebes a přisoudil jim i etické
principy. Lidská přirozenost je proto dobrá, neboť tyto principy jsou člověku dané jako
produkty a součásti Nebes. Jakmile člověk rozpozná a rozvine svoji přirozenost do
dokonalosti, dostává se do mystické jednoty s Nebem. Konfuciánská filozofie přešla
složitým vývojem a v některých obdobích v nich vystupovaly do popředí idealistické prvky, v
jiných zase materialistické. Ikdyž se tyto prvky zachovaly až doposud, přesto jen postupně
zaniká. Čínské myšlení představuje obraz uzavřené národní filozofie, protože Čína tvoří
rozlohou a počtem obyvatel jednu oblast, kde kulturní, duchovní a náboženský vývoj tvoří
jednu kontinuitu. Zaznamenané dějiny Číňanů sahají až do třetího tisícletí před Kristem a
velmi těžce se zkoumají, protože prameny jsou nedostatečně probádané kvůli zvláštnostem
čínského písma. Je možné však konstatovat, že v čínském myšlení se prolínají religiózní,
mytologické i racionální prvky. Čínské myšlení na začátku spojuje náboženské doktríny s
filozofickými, ale postupně se čínští myslitelé zaměřují na řešení otázek čistě filozofických.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 147 z 239
Charakteristickými znaky čínské filozofie jsou:
1. Čínská filozofie je spojena s praktickým děním ve společenském životě,
2. Čínská filozofie je spojena s lidovou moudrostí a poezií.
Základem filozofického myšlení Číny byl racionalizmus a exoterizmus (filozofie určena
pro široké vrstvy). Základem čínského racionálního filozofického myšlení je koncepce
jednoho a jednotného světa jako celku, kterého integrální částí je člověk. V čínském
myšlení je svět - příroda, která je dobrá. Pořádek v přírodě a jeho zachovávání je smyslem
všeho úsilí člověka. Klasické jádro čínské starověké filozofie tvoří hnutí: taoizmus,
konfucionalizmus, mohizmus, legizmus, škola men a škola jing-jang.
Taoizmus
Spolu s konfucionizmem je to nejvýznamnější filozofický směr v starověké čínské filozofii.
Vyznačuje se náročností svých etických zásad, abstrakcí pojmů a hlubokou spekulací. Za
zakladatele taoizmu se pokládá Lao-c´(asi 570-490 před Kristem). O jeho životě nemáme
mnoho historicky jistých faktů. Podle některých historiků původně byl úředník v archivu Čen
a historiograf, potom myslitel a reformátor. Svoji doktrínu sepsal v díle Tao-te-ťing (kniha o
Tao a o Te). Obsahem díla jsou filozofické metafyzické názory a myšlenky, nauky o
etických normách a činnostech. Je to sbírka aforizmů, které se vyznačují úsečností a
náhlými přechody. Spolu však tvoří vyváženou a ucelenou soustavu. Základem učení Laoc´a
je princip Tao (cesta). Tao je označení pro přírodu jako princip všeho. Tento princip je
nepochopitelný, neosobní, věčný, nemateriální, nedeterminovaný a neměnitelný. Tao je
prazáklad světa, od něho pochází nebe i zem, avšak není aktem stvoření. Věci vystoupily
z Tao, vyvinuly se z něho a Tao je také jejich konečným cílem. Tao je současně normou,
cestou, vzorem a zdrojem činností, je zákonem všech zákonů na způsob indického
bráhmu, anebo řeckého logos.
Taoizmus je dualistický směr, kde se v člověku spojují dva prvky, spirituální a materiální.
Člověk zapadá do zákonitostí věčného pohybu a tato dynamičnost se projevuje ve dvou
protichůdných prvcích: jin (ženský prvek) a jang (mužský prvek). Člověk se vyvíjí ve dvou
směrech, vzestupně (odklonem od původního stavu harmonie s přírodou), anebo sestupně
(návratem do souladu s přírodou). Odklon je pařeništěm bídy, utrpení člověka a
společenstev. Taoizmus proklamuje generální únik od forem života civilizované společnosti
a návrat k staročínské jednoduchosti. Štěstí dává člověku ne vědomost, ale jednoduchost
života. Odsuzuje války, bohatství a moc. Hlásá skromnost, altruizmus a věrnost. Vzorem je
Tao a cílem člověka je spojení se s Taem. Proto ideálem člověka a panovníka není moc a
vzdělání, ale dobrota a svátost. Svátost spočívá v tom, že člověk žije přirozeně, nepotlačuje
v sobě žádostivosti, vášně, pudy, protože patří k přírodě a bojovat proti nim, by znamenalo
bojovat proti Taovi. Lao-c´si získal několik následovníků, nejznámější jeho žák je Čuangc´(asi
369-286 před Kristem). Taoizmus však byla náročná a hluboká doktrina, někdy až
přiliž abstraktní, a proto si nezískala pozornost širokých vrstev a lidu zůstala cizí.
Konfucianizmus
Nejvýznamnější a nejvlivnější směr, který byl v minulosti vyhlašovaný za státní čínskou
filozofii, je konfucianizmus. Jeho zakladatelem je Konfucius (Kchung-fu-c´, co znamenalo
Mistr z rodu Kchung, uvádí se také vlastním jménem Kchung-Čchiou, 551-479 před
Kristem). Konfucius je latinská podoba jeho jména, kterou zavedli evropští historikové.
Pocházel z bohaté rodiny. Narodil se v provincii Lu (Šan-Tung), z druhého manželství
svého otce, který si jako 70 letý vzal 15 leté děvče. Když měl Konfucius dva roky, zemřel
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 148 z 239
mu otec. Konfucius měl těžké mládí, žil v skromných poměrech, studoval staré a
osvědčené mravy, zásady, pořádky a tradice, které byly tehdy zaznamenané v základních
klasických knihách. Těchto pět knih zredigoval a komentoval. Jejich jádrem byl návod, jak
se má člověk zachovat v různých situacích, jak se má kontrolovat a ovládat. Tyto knihy se
dodnes zachovaly, protože o jejich vydání se přičinili Konfuciovi žáci. Konfucius působil
jako pedagog, potom od 50. roku života jako úředník, později jako ministr spravedlnosti, ale
pro neshody s tehdejší mocí odešel ze státních služeb a putoval třináct let jako učitel
filozofie mravnosti od dvora ke dvoru téměř až do své smrti.
Celá Konfuciova doktrína byla vlastně soustavou etických norem a praktických návodů na
vylepšení a zjemnění chování lidí. Při sestavování těchto norem vycházel z předpokladu, že
člověk je od přirozenosti dobrý a náchylný konat dobro. Všechen řád na světě spočívá
v konání dobra. Tento řád je potom zárukou štěstí jednotlivce a blaha společnosti.
Centrálně situuje rodinu, kde by měly platit staré osvědčené zásady, cvičení se
v jednoduchých činnostech a plnění si základních povinností. Nejpotřebnějšími činnostmi
jsou lidskost, moudrost, slušnost, spravedlnost, věrnost, mírnost, střídmost, uhlazenost,
zdvořilost. Konfucius uvedl do čínské filozofie pojem Zen (co znamená lidskost, humánnost,
láska k bližnímu). Člověk se má podle Konfucia chovat vůči jiným tak, jak si přeje, aby se
oni chovali vůči němu. Má se mravně zdokonalovat. S pojmem Zen souvisí i Konfuciův
odpor proti násilí, které se má nahradit nenásilným přiváděním lidí k dobrovolnému
dodržování norem.
O rozvoj konfucianizmu se přičinili mnozí významní myslitelé, zvlášť Meng-c´(Mencius,
vlastním jménem Meng-Kche, asi 371-289 před Kristem). Byl významným propagátorem
konfucianizmu a jeho vzdělaným obhájcem proti ostatním filozofickým školám. Doplnil
Konfucia o nové myšlenky především o idealistické. Rozpracoval vlastní teorii lidské
přirozenosti hovoře, že lidská přirozenost je svoji podstatou dobrá. Mencius rozšířil
pojímání Nebes a přisoudil jim také etické principy. Lidská přirozenost je proto dobrá, neboť
tyto principy jsou člověku dané jako produkty a součásti Nebes. Když člověk pozná a
rozvine svou přirozenost do dokonalosti, dostává se do mystické jednoty s Nebem. Od
názorů původního konfucianizmu se značně odklonil materialistický filozof Sún-c´(Sün
Kchuang, neboli Mistr Sün, 313-238 před Kristem). Byl velmi vzdělaný a všestranný.
Odmítnul kosmologický panteizmus Konfuciův a nahradil ho materialistickým a ateistickým
ponímáním světa. Nebesa nemyslí, ani necítí, nic neřídí a do ničeho nezasahují, existují
objektivně jako součást hmotné přírody a řídí se svými neměnnými zákonitostmi. Nebesa
jsou podle něho označením všeho, co je mimo země a současně každého bytí. Všechno,
co se jeví jako nadpřirozený vesmírný úkaz a vzbuzuje v člověku mystický strach, dá se
vysvětlit přirozeně, protože v přírodě není nic nadpřirozené. I člověk je součást přírody a v
této hierarchii je nejvyvinutější bytostí, protože pozůstává z hmoty (stejně jak neživé věci),
navíc má život (jako rostliny), vědomí (jako zvířata) a jako jediný má i morální svědomí.
Stejně jako každá součást přírody bojuje o zachování svojí existence. Vlastní osud tvoří
vlastním úsilím, jakékoliv uctívání Nebes nebo strach před nimi jsou zbytečné.
Konfuciánská filozofie, jak jsme viděli, prošla složitým vývinem, v některých obdobích v ní
vystupovaly do popředí idealistické prvky, v jiných zase materialistické a když se tu i tam
zachovala až doposud, přece jen pomalu ale jistě zaniká.
3 Středověká filozofie
Formování středověké filozofie v renesanční a humanistickou filozofii
Středověká filozofie a literatura
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 149 z 239
Středověká filozofie je filozofie, která následovala po starověké filozofii a na kterou úzce
navazuje novověká filozofie. Filozofové této doby uvažovali o místě člověka ve světě, jako
důležité součástí středověké kultury. Tento směr se vyvíjel přibližně od 5. až do 14.-15.
století našeho letopočtu. Období středověku se latinsky nazývá media aetas, medium
aevu. V jejich průběhu se zformovali různé představy, postoje, názory a instituce, které jsou
příznačné i pro naši kulturu. Tento trend se v plné míře projevoval hlavně v literatuře, která
byla jediným zdrojem nového poznávání této doby. Filozofie a literatura se ruku v ruce
vyvíjela a doposud se vyvíjí na základě myšlení, které pramení z doby antiky (ke kterým
patří významní filozofové jako Aristoteles a Platón). Toto období středověké filozofie se
dělí na dvě období: 1. Patristika a 2. Scholastika. Myšlením této středověké filozofie bylo
náboženství. Období středověké filozofie se odvíjí na pozadí náboženské víry.
V křesťanství je to Bůh, v islámu Allah a v židovství Jahve. Všechna náboženství vychází
ze zjevení pravdy nadřazené nad pravdou rozumu, ke které přichází filozof. Bůh je všechno
dobro, pravda a krása, o které je nutné se vyjadřovat. Člověk je chápán jako boží stvoření.
Hlavní znaky středověké literatury
Mezi hlavní znaky středověké literatury patří Septem artes liberales. Je to vzdělávací
systém zasahující až do období sofistů ve čtvrtém století po našem letopočtu. Augustin
měl potřebu napsat učebnici pro křesťanství, a tím chtěl spojit křesťanství se
vzděláváním. Pro středověkou filozofii měli také význam Anitius Manlius Severinus
Torquatus Boethius (475/480–524/526). Boethiusovy překlady antických spisů zařazují
filozofické obory do dvou skupin: trivium - gramatiku, rétoriku, dialektiku a quadrivium aritmetiku,
hudbu, geometrii, astronomii. Místem vzdělávání byly v této době různé školy
jako dvorské, klášterní a katedrální. Mezi hlavní představitele této doby a výuky můžeme
zařadit Jana Scota Eriugena (810/815-877). Erugena do svého učení zařadil spis
Martianuse Minneuse Felixe Capelly (401-500), který na rozdíl o jiných spisů nabízel
antické vědění. Jednalo se o spis „Annotationes in Martianum“. V něm Felix Capella
vypracovává čtyři obory, jakými jsou: aritmetika, hudba, geometrie a astronomie. Učení je
typické i pro školy v Laoně a v Auxerre, které byly ovlivněné jeho učením. V učení
ve středověké filozofii bylo prokázáno, že všechny vědy mezi sebou souvisí a jsou
navzájem propojené.
Středověké učení zažilo obrat ve dvanáctém století, kdy všechny vědní disciplíny dostaly
nový rozměr z arabských a řeckých zdrojů. Tyto dvě kultury zanechaly ve středověké
literatuře zásadní změnu a přinesly pro gramatiku, rétoriku a dialektiku nové rozšířené
vědění na základě logiky. Do roku 1140 byla logika nazvaná jako logica vetus (Aristoteles
- Categoriae, De interpretatione, Porfyrios - Eisagogé, jednotlivé Boethiusovy spisy) později
jako logica nova, ke které se připojila mnohá Aristotelova díla, jako Analytica priora,
Analytica posteriora, Topica. Aritmetika, geometrie, astronomie a hudba se projevily
formou písemného počítání arabskými číslicemi. Otvírá se nová oblast vědění a to hlavně
v oborech:optika, medicína, mechanika, technika a jiné. Uvedený přelom měl velký vliv na
vývoj jiných vědních disciplin, jakým byla například rétorika. Ta byla tímto přechodem ve
značné míře odstraněna. Zato spojení gramatiky a logiky nabírá rychlý směr a je také
zaznamenáno v spise De Grammatico od autora díla Saint Anselma of Canterbury
(1033–1109). Mezi další představitele, kteří se zasloužili o logiku jazyka, jsou Gilbert de
la Porrée (1075-1154) a Peter Abaelard (1079-1142). Oba autoři se zasloužili o rozvoj
gramatiky až ke spekulativní gramatice. Vytvořili jazykově logické traktáty s názvem De
modis significandi. V těchto dílech jde hlavně o to, aby bylo vysvětleno, co je struktura,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 150 z 239
morfologie a syntax jazyka. Vysvětlení se uskutečňuje pomocí Aristotelovských
kategorií. Mezi významné představitele středověké literatury je nevyhnutné zařadit:
Rogera Bacona (1214-1294), Marinuse a Jana z Dácie, Tomáše z Erfurtu. Roger
Bacon byl anglický filozof, člen františkánskeho řádu a jedním z nejdůmyslnějších
myslitelů své doby – středověké filozofie. Propagoval experimentální vědu a ideologii
městských řemeslníků. Byl velice moudrý a ovládal řečtinu, hebrejštinu a arabštinu. V roce
1277 mu bylo zakázáno uskutečňovat své přednášky na Oxfordské univerzitě a zároveň
byl uvězněn v klášteře. Roger Bacon byl zastáncem toho, že člověk má mít nadvládu nad
přírodou a ne ona nad ním. Zkušenosti člověka klade jako základ lidského poznání. Tyto
zkušenosti jsou vnitřní podle učení svatého Augustina a vnější vznikající na základě
smyslového vnímání. Mezi Baconovy přednosti zařazujeme schopnost zkoumání přímé
empirické skutečnosti, proto se zařazoval mezi zakladatele senzualizmu a empirizmu.
Schopnost vědeckého zkoumání prezentoval v nejvýznamnějších dílech, do kterých patří:
Opus maius, Opus minus, Opus tertium, Opus principale. Opus principale, které bylo
jeho posledním dílem, mělo podat konečné vysvětlení lidského vědění. Filozofie patřila
k jedné z fakult, která vyžadovala výučbu všech vědních disciplin včetně matematiky,
geometrie, astronomie a hudby. V této době vrcholí systém učení a zavádějí se nové
prvky literatury – úvody, které mají být věcným a metodickým uvedením současně. Zde
se výrazně projevuje vliv arabské kultury. Mělo se jednat o vytvoření spojení arabskožidovské
a latinské tradice.
Průlom v dějinách literatury můžeme připisovat Dominicusovi Gundissalinusovi (1110-
1181), který v roce 1145 napsal filozofický spis De divisione philosophiae. Spis je
věnovaný filozofii v nejširším slova smyslu a teologii. Podle autora, filozofie v širším slova
smyslu se dělí na dvě části a to na: 1. Gramatiku, poetiku a rétoriku a 2. Logiku v osmi
oddílech. Filozofie v užším slova smyslu je dělená na philosopia theoretica a practica.
K teoretické filozofii se řadí fyzika - osm věd, matematika – sedm věd a teologie.
K praktické filosofii se řadí politika, ekonomie a etika. Nové rozdělení filozofie na
teoretickou a praktickou filozofii poukazuje na přetrvávající vliv Aristotela. Mezi samotnými
filozofickými vědními disciplinami se ukazuje jakýsi spor o místo logiky. Pozdější díla, která
jsou napsaná pod tímto druhem spisů je cítit vliv Dominica Gundissalinusa. Jedná se
o díla napsaná po roku 1230. Mezi hlavní představitele patří Robert Kilwardby (1215-
1279), napsal dílo zabývajícím se postavením filozofie ve společnosti a literatuře - De ortu
et divisione philosophia. Vincent z Beauvais (1184-1264) je autorem nejslavnější ze
všech středověkých encyklopedií Speculum Maius. Encyklopedie je rozdělena
na Speculum naturele - O světě přírody, Speculum doctrinale - O umění, vědy a teologie
a Speculum historicum - kroniky historie od stvoření až po rok 1254. Systém učení se
tak začlenil do středověké filozofie.
Scholastika
Scholastikou je označovaná středověká teologie a filozofie. Název scholastika je
odvozen z názvu doctores scholastici. Toto označení dávali klášterním i dvorním
učitelům, později učitelům katedrálních vysokých škol. Tento termín však původně
označoval formálně-metodický aspekt a specifikum středověké vědy. Scholastiku můžeme
označit a rozdělit následovně: a) scholastika – středověká teologie a filozofie - raná
(1100–1200) b) vrcholná (1200/1250–1300) c) pozdní (1300–1450/1500). V scholastice
jako metodě se soustřeďovala snaha o poznání. Pod scholastikou rozumíme školní
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 151 z 239
vyučování filozofie (schola-škola). Scholastikus byl učitel, který řídil školu. V širším slova
smyslu scholastikus je učenec - profesor filozofie, anebo teologie. Učení se dělilo na:
1. stupeň studia: studium gramatiky, rétoriky, dialektiky, takzvané trivium
2. stupeň studia: aritmetika, geometria, astronomie a hudba, takzvané quadrivium
Spolu tvořily dva stupně sedmero svobodných umění. Dalším stupněm studia byla filozofie,
která vedla k poznání božských věcí, těmi se zabývala teologie, která byla vrcholem
vzdělání a vědění.
Doctrina sacra
V centru scholastické filozofie stál problém všeobecný, neboli spor realizmu a
nominalizmu. Otázkou bylo: co jsou obecné pojmy (universalia) a jak je třeba chápat
jejich poměr k jednotlivým věcem. Tato otázka zde byla již od Platóna a Aristotela. Spor o
univerzálie byl řešen trojím základním způsobem:
a) obecnosti (universalia) mají samostatnou existenci, oddělenou od jednotlivých
předmětů; existují před jednotlivostmi časově i příčině. To byl extrémní realizmus Universalia
sunt ante (Platón)
b) univerzálie existují reálně, ale ne samostatně, existují v jednotlivých věcech.
Označuje se jako umírněný realizmus - Universalia sunt in rebus (Aristoteles).
c) obecnosti jsou pouze výtvorem našeho myšlení, subjektivně jsou to souhrny
jednotlivých věcí, které zahrnujeme buď pojem (conceptus), anebo slovo (nomen).
Jednalo se o nominalizmus, který se dělil na takzvaný konceptualizmus a nominalizmus
v užším slova smyslu - Universalia non sunt realia sed nominalia et sunt post res.
Prvním významným zastáncem nominalizmu byl kanovník Jean Roscellinus (1050-1120).
Dával přednost rozumu před vírou, filozofii před teologií. Existuje reálně pouze, co je
individuální, jednotlivé. Obecniny jsou pouhé abstrakce - voces, flatus voci.
Nominalistické učení uplatňoval na článok víry o Trojici. Učil: “Není možné věřit, že by
Bůh byl v třech osobách, ale bylo by třeba věřit ve tři Bohy, neboť obecnosti jsou pouhá
jména, výtvory lidského rozumu“.
Nejznámějším a nejvýznamnějším mezi realisty byl Anselmus (1033-1109) arcibiskup z
Canterbury. Z jeho spisů patří k nejvýznamnějším: De libero arbitriio (O svobodné vůli),
De veritate (O Bohu) a Cur Deus homo (Proč se stal Bůh člověkem). Vyslovil závislost
scholastické filozofie na náboženské víře téměř programaticky. Říkal: „Non quaero
intelliger, ut credam: sed credo, ut intelligam (...ale věřím, abych rozuměl)“. Zastával
názor, že člověk může přirozenou silou vlastního rozumu poznat mnohé pravdy; zvláště
existenci Boží. Stal se původcem ontologického důkazu Boží existence. Podle něho, z
představy dokonalosti, jako nejvyšší bytosti, následuje, že realiter - je Bůh, neboť kdyby
reálně Bůh, jako nejvyšší bytost neexistoval, tak by to nebyla dokonalost. V pojmu
dokonalosti je obsažena i existence Boha. Bůh stvořil vše, jako umělec. Dříve než vytvoří
dílo, má ho ideově v hlavě, i Bůh před stvořením měl vše v hlavě - idea liter. Souhrn
všech ideí, plánu světa a věcí se jmenuje Logos-Kristus. Svět byl stvořen skrze Krista.
Svět jako idealiter je věčný, ale realiter má začátek. Ohledně Krista, který se musel stát
člověkem, aby přiniesl nekonečnou oběť za člověka (teorie satisfakce). Proto člověk, který
touží po poznání, se musí zabývat tradičními texty, protože tu najde spojitost s minulostí.
Nad tím vším je názor a vědomí, že vědění dosáhne pouze racionálním myšlením. Na
základě tohoto poznání, mezi základní prvky středověké filozofie zařazujeme racionální
myšlení, učení se z minulosti a zpracovávání a předávání vědomostí. Definované
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 152 z 239
základy prvky souvisely se vznikem nových literárních druhů a forem vyučování. Vznikaly
nové sbírky sentencí, které se zabývají postoji a tradicemi. V komentujících “lectio”
začíná proces osvojování. Racionální konfrontace v nejširším smyslu probíhá v “quaestio
disputata”, která ve své vyzrálé formě představuje zhuštění metodického úsilí a
nejvyšší míru koncentrace, vědecké didaktiky a duševní ukázněnosti. Nejlépe je vidět
umění scholastiky v nejmenších částech literární tvorby.
K hlavním představitelům scholastiky můžeme zařadit Petruse Lombarduse se svým
dílem Libri quattuor sententiarum. Autor dílo chronologicky rozdělil na čtyři části podle
vyznání víry. 1. Nauka o Bohu, 2. Nauka o stvoření, 3. Nauka o spáse, 4. Nauka o
svátostech a eschatologie. Peter Lombardský neboli Petrus Lombardus (1100-1160) byl
scholastický teolog a pařížský biskup. Byl autorem Čtyřh knih sentencí, které se staly
standardní učebnicí teologie. Peter Lombardský (známý také jako Peter Lombard) se
narodil přibližně v roce 1100 nedaleko města Novara v italské Lombardii. Jeho dětství,
mládí, studium a život jsou značně neznámé. Pravděpodobně získal prvotní vzdělání v
katedrálních školách ve městech Novara a Lucca. Uvádí se, že ho biskup města Lucca
doporučil Bernardovi z Clairvaux, čímž se Peter dostává do Remeše a do Paříže. V
Paříži později vyučuje na katedrální škole u Notre Dame, kde navazuje vztahy s Petrem
Abélardem a Hugem od sv. Viktora, kteří byli už v té době významnými teology. Roku
1145 získává titul magistr teologie. V roce 1147 se stává knězem a v roce 1159 byl
jmenován za pařížského biskupa. V roce 1160 Peter Lombardský zemřel. Peter
Lombardský zanechal po sobě mnoho děl, mezi které patří různé komentáře k žalmům, ale
nejvýznamnějším dílem bezpochyby je jeho Libri Quattuor Sententiarum – napsán jako
Čtyři knihy sentencí (1150-1152). Tímto dílem se proslavil a stal se z něj velevážený
teolog. Jeho metoda psaní je v tomto díle podobná Abélardovi – na rozhodování používá
racionální myšlení, dialektiku a logiku. Na základě teologie a filozofie chce rozhodnout
co je pravdivé. Síla Čtyř knih vzbudila takový zájem, že se v roce 1215 na Lateránském
koncilu rozhodlo, že se stane povinným čtením pro každého studenta teologie. Téměř
tři staletí, tedy od třináctého do šestnáctého se dílo neustále komentovalo a vycházelo se
z něj i při studiu teologie na všech univerzitách. Každý kdo se chtěl stát magistrem, musel
povinně číst dva roky v sentencích. Z tohoto důvodu vznikaly různé výklady k sentencím a
zpravidla se sentence stávaly prvním velkým dílem autora. Čtyři knihy jsou napsané
v biblických textech od církevních představených (jako byl i Augustin) a jiných myslitelů.
Uvedené dílo je snahou Petra Lombardského, o jakési systematické uspořádání
teologických témat. Sepsané knihy jsou sbírkou teologicko-filozofických poznatků, ale i
výkladem Bible. Některé části antických filozofů jsou ovlivněné interpretací arabských
komentářů. Dílo mělo rozhodující vliv na teologii Tomáše Akvinského. Petrovy Sentencie
utváří jakýsi systém celé křesťanské teologie. Citáty, které uvádějí některé literatury, že
jich je přes tisíc, jsou součástí Petrova díla a vybíral je z mnoha děl církevních otců. Mezi
hlavní představitele, kteří měli vliv na Petra, byli: svatý Augustin a Abélard. Podle Petra
Lombardského se filozofie hodí jenom pro věci stvořené. Oblast víry nepodléhá
filozofickým důkazům. Navzdory tomu filozofii používá na vysvětlování víry prostřednictvím
ontologie a filozofie. Proto člověk, který touží po poznání, se musí zabývat tradičními
texty, protože tu najde spojitost s minulostí. Nad tím vším je názor a vědomí, že vědění
dosáhne pouze racionálním myšlením. Mezi základní prvky středověké filozofie zařazujeme
racionální myšlení, učení se z minulosti a zpracovávání a předávání vědomostí. Základní
prvky souvisely se vznikem nových literárních druhů a forem vyučování.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 153 z 239
Filozoficky pod scholastikou rozumíme filozofii, která usilovala o zpracování hotové
dogmy v učební soustavu a bránit je proti arabským, mohamedánským, židovským a
později také heretickým názorům. Vlastní názory ukládali scholastikové v takzvaných
“Summách”, souhrnech, čímž byla naznačována syntéza vědy a víry, harmonický světový
názor. Vrcholem teologie byla nauka o Bohu. Scholastikové měli důvěru v objektivitu
poznání. Používali analyticko-syntetické metody. Nauka o Bohu se v scholastice
zakládala na dvou tézích:
1. Bůh je osobnost odlišná od světa.
2. Svět je stvořený od Boha.
Scholastická metafyzika se zakládala na Aristotelových tézích o aktu a možnosti
(actus, potentia), o podstatě a následku (essentia a accidentia), o příčině a účinku (causa
a effectus). Hmotný svět byl vysvětlován teorií o látce a formě. Psychologie je
spiritualistická, je založena na teorii substanciálního spojení duše a těla. Tělo a duše tvoří
jednu podstatu v člověku. Poznání ideí je zprostředkované smysly a rozumovouabstrakcí.
Vůle se považuje za svobodnou vůli a směřuje k blaženosti. Příroda je vysvětlovaná
teleologicky (účelově). Etika dává člověku cíl ve stálém zdokonalování života. Mezi
nominalizmem a realizmem působil Pierre Abélard (1079-1142). Hlásal, že univerzálie
nejsou pouze nomina, ale skutečně existují a to před jednotlivostmi věcí (ante-res - před
věcmi) totiž v Bohu, jako v jeho tvořivé myšlence; potom ve věcech (in rebus - ve věcech)
jako stejnost, anebo podobnost v jejich základních vlastnostech. Ale také po
věcech (post res), jako obecné pojmy (conceptus), které vytváříme myšlením
srovnávacím a abstrahujícím. Tím se klonil na stranu realizmu a dával mu zčásti za
pravdu. S nominalizmem také připouštěl, že i jednotlivosti jsou skutečné bytosti,
individuální substance. Tento způsob řešení sporu o univerzálie je nazýván
konceptualizmem.
K tomuto názoru se přidali velcí scholastici, jakým byli Tomáš Akvinský a Duns Scotus.
Poměr rozumu a víry určoval Abélard jinak, než Anselm. Podle Anselma má rozum
ozřejmovat obsah zjevené víry a přibližovat ho lidskému poznání. Podle Abélarda není
možné věřit bez zkoumání. Vyjadřuje to slovy: “Intellectus praecedit fidei” - rozum
předchází víře. Třeba zkoumat rozumem, zda se smí věřit anebo ne. Na znázornění
Trojice, Abérald používá podobenství: Bůh je kov, ze kterého je pečeť, Kristus je
forma a otisk kovu je Duch Svatý. Tyto tři osoby jsou tři módy - stavy jednotného Božího
bytí, a proto jeho směr nazýváme také modalizmem, který byl církví v roce 1142
zavrhnutý. V etice je Abélard známý spisem Scitio te ipsum. Podle něj u etického
hodnocení nejde tak o čin, jako o úmysl. Zlo má trojí formu: vitium - náklonnost ke
zlému; peccatum - souhlas se zlým, anebo nevykonání zlého; actio mala – úmyslně
vykonaný zlý čin. Ve svém spisu „Ano a ne“ (Sic et non) položil Abélard logické
a metodolické základy scholastické metody, která se opírá o aristotelskou dedukci a přesné
vymezování pojmů. K dalším významným představitelům církevní mystiky patřil Bernard
Clairvaux (1091-1153). Je protivníkem Pierra Abélarda, kterého dokonce obvinil
z kacířství. Bernard byl velmi vlivný, a také první, opat kláštera Clairvauxu, postupoval
mnohdy bojovným způsobem, mimo jiné podnítil křižáckou výpravu roku 1145 nadšeným
kázáním v bazilice svaté Marie Magdaleny v burgundském městečku Vézelay. Bernard
Clairvaux na veřejnosti byl zastáncem absolutní svrchované moci církve. Obhajoval
asketické následování mučednictví Ježíše Krista, jehož nauku vnímal jako poselství
mystické nadrozumnosti a nadpřirozenosti. V duchovním životě byl vyznavačem
augustiánského mysticismu, který usiloval o vnitřní poznání jediné Skutečnosti.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 154 z 239
Středověká a arabská židovská filozofie
Filozofie v islámském prostředí vznikala okolo 9. století po Kristovi a její začátky byly
spojeny s překládáním spisů řecké filozofie do arabštiny. Vztah arabských filozofů k islámu
byl však mnohem volnější než srovnatelný vztah křesťanských myslitelů ke křesťanskému
náboženství. Arabští myslitelé byli především lékaři nebo přírodní vědci. V soudobém
islámu je už vliv tradice středověké arabské filozofie prakticky zanedbatelný. Arabští
učenci o to více ovlivnili a inspirovali středověké křesťanské myšlení. Byli to zejména
Avicenna a Averroes. Avicenna (980-1037) byl novoplatonik. Hájil názor, že z boha stále
vyvěrají formy, vnichž se utváří tento svět. Láska však u Avicenny existuje od věčnosti,
nezávisle od boha. Úkolem lidského života je spojit trpný rozum, podléhající pomíjivé
smyslovosti s rozumem činným, který má již duchovní charakter a je spojen prostřednictvím
stvořené mysli s božskými formami věčnosti. Napsal více jak devětset knih. Hlavní spis se
jmenuje „Kniha uzdravení“ a je jakousi encyklopedií věd. Averroes (1126-1198) ovlivnil
latinský Západ především svými obsáhlými komentáři k Aristotelovi. Scholastičtí učenci,
kteří se s nimi podrobně seznamovali, Aristotela přezdívali „Filozof“ a Averroovi hovořili
„Komentátor“. Averoes tvrdil, že:
1. Látka je od věčnosti.
2. Individuální lidská duše není nesmrtelná.
3. Filozofii je třeba oddělit od teologie.
Ze židovských myslitelů sem především patří Avicebron (1020-1070) a Maimonides
(1135-1204). Podle Avicebrona bůh netvoří svět prostřednictvím logu, ale ze své vůle. Vše
stvořené se skládá z velmi jemné duchovní látky a formy. V duchovní látce jsou obsaženy
zárodky všeho, co může vzniknout, to je zhmotnit se na hrubší úrovni. Tyto názory
Avicebron obhajuje především ve své knize „Pramen života“. Maimonides, který své
závěry opírá především o Aristotelovu nauku. Ve spisu „Průvodce zmatených“ tvrdí, že
člověk vzniká spojením látky těla a formou duše. Duše je smrtelná, stejně jako tělo. Bůh,
jenž uvádí vše do pohybu a tvoří svět z ničeho, vložil do ideje člověka svobodnou vůli.
Lidská bytost má potom ve svém životě prostřednictvím svého rozumu možnost dosáhnout
v sebezdokonalování až k pozemským sférám nesmrtelnosti. Židovské ezoterní učení
„kabala“, které v sobě skrývá mystické a magicko-numerologické nauky a v mnohém rozvíjí
duchovní učení starých Egypťanů, se pro duchovní elitu odkrylo za časů vrcholící
renesance a počínajícího baroka.
Vrchol scholastické filozofie
Scholastická filozofie dosáhla svůj vrchol a rozkvět v Tomáši Akvinském, Janovi Dunsovi
Scotovi, Rogerovi Baconovi. Kromě těchto velikánů scholastiky vynikl i Alexander z Hales
(1175-1245), františkánský mnich, který podal první velkou syntézu celé teologie a filozofie
pod názvem „Summa theologica“. Alexander Hales využil jako první ze scholastiků
celého Aristotela a jeho arabských komentářů k teologickým výkladům. Jeho summa
theologica je zajímavým pokusem o zdůvodění křesťanské nauky sylogistickou metodou
(deduktivní metody). Významem se nejvíce přibližuje k Tomáši Akvinskému.
Jeho učitel Albert Veliký, dominikán (1193-1280), zvaný „doctor universalis“. Je autorem
21 foliových svazků spisů. Zabýval se také otázkami filozoficko-teologickými. Tvrdil, že
každá jednotlivá vědecká disciplína má mít svou autonomii. Předměty zkoumání
jednotlivých speciálních věd se od sebe liší, a to nutně vede k různnosti metod výkladu.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 155 z 239
Pravda je ve skutečnosti jenom jedna a jejím jediným základem je bytí boha. Tato jedna
boží pravda propůjčuje ze sebe bytí všemu stvořenému, a to pak má na něm svou účast.
Míra této účasti na božím bytí vyjadřuje ontologickou hodnotu všech stvořených věcí
a bytostí. Bůh na počátku stvořil první látku (materia prima), která přijímá příslušnou formu
při vzniku těles. Dále stvořil čas a pohyb, nejvyšší nebesa, archandělské a andělské bytosti.
Světlo božího intelektu prosvěcuje sféry nebeské a dosahuje až k lidskému rozumu
a pozemské hmotě. Albertova etická koncepce nalézá východisko mravnosti ve svědomí.
Ve svědomí lze nalézat měřítko jak pro etickou aplikaci při hledání obecných principů, tak
pro jednotlivé neopakovatelné události. Podle Alberta existuje vnitřní mravní pohnutka
(synderésis), jež v nitru člověka existuje jako vzpomínka na život v rajských světech a jež
nás usměrňuje k dobru. Alert Veliký podal výklady Aristotelových děl, a tyto výklady byly
přípravou pro Albertovy pozdější systematické práce Summa de creaturis a Summa
theologiae. Albert Veliký byl ten, který uvedl do scholastiky Aristotela. Vysvětloval také
Aristotelovy fyzické spisy a jako první z křesťanských filozofů, který soustavně učil
zoologii, botaniku, nerostopis a přírodní vědu vůbec.
Hlubším a všestrannějším než byl Albert Veliký, byl ještě Roger Bacon, františkán (1210-
1292), zvaný doctor mirabilis. Patřil mezi největší přírodopisce středověku. Měl už na
mysli mnohé přírodovědecké výzkumy. Intuitivně hovoří o letadlech, ponorkách, atd. Svými
zeměpisnými traktáty přispěl k objevení Ameriky a dávno před Koperníkem naznačil
heliocentrickou teorii. Baconova géniem obdařená mysl se nelekala představ, které
později vedly k sestrojení dalekohledu a mikroskopu. Věnoval se intenzivně optice. Chtěl
především zjistit, jak funguje zákon o odrazu světla.
Mnozí historici v něm vidí středověkého předchůdce renesančního vědce Leonarda da
Vinciho. Roger Bacon (1214-1292) byl představitelem oxfordské scholastiky. Jeho hlavní
spis Opus maius (Velké dílo) se opíralo o syntézu novoplatonizmu, augustiniánství
a aristotelizmu. Pro Rogera Bacona vrcholem poznání bylo osvícení (iluminace, jako
u svatého Augustina). V osvícení, jak jej Bacon interpretoval, člověk dospívá ke spojení
svého rozumu se světlem rozumu božího. Podobně zaměřen byl i matafyzik světla Robert
Grosseteste, pro něhož bylo světlo boží forma společná všem věcem.
Svatý Bonaventura (1221-1274) tvrdil, že filozofie je plně závislá na teologických
základech, to znamená, že vychází ze zjevení pravd. Adept spirituálního zasvěcení se
připravuje na mystické sjednocení v duchovním Srdci a božím Bytím, které dalece
přesahuje představivost a ambice lidského rozumu. Teologický předpoklad se jasným
způsobem dotýká poznávacích možností člověka, jež jsou zakalené a slabé v důsledku
dědičného hříchu. Duchovní spojení s boží podstatou však ta mračna rozptýlí a znovu se
objeví nejjasnější záře svatého Světla, v němž se lidský rozum skutečně stane obrazem
božím. Bonaventura rozlišuje tři stupně poznání:
1. Stíny skutečného bytí (smyslový svět)
2. Stopy skutečného bytí (rozumové poznání)
3. Obraz skutečného bytí (mystické poznání)
Na nejvyšším stupni dospívá činnost rozumu ke klidu a mysl se zcela rozplývá v bohu.
Tomáš Akvinský (1224-1274) se narodil v Roccasecca poblíž Neapole. Po několik let byl
žákem Alberta Velikého. Vyučoval na univerzitách v Bolgni, Kolíně nad Rýnem, Paříži,
Římě a Neapoli. V letech 1259-1268 působil ve službách papeže Urbana VI. Zemřel cestou
na církevní koncil, který se konal v Lyonu. Už v roce 1323 byl církví svatořečen. Tomáš
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 156 z 239
Akvinský je považován za nejvýznamnějšího systematika v celé středověké filozofii
a teologii. V 19. století bylo jeho dílo katolickou církví prohlášeno za základ křesťanské
filozofie. Svatý Tomáš Akvinský ve svých rozsáhlých spisech geniálně spojil zejména
Aristotelovu filozofii s teologií augustiniánství a Dionýsia Areopagity. U posledně
jmenovaného se inspiroval jeho pojetím nebeské hierarchie a negativní teologie (určení
toho, co bůh není). Za komplexní syntézu Tomášova myšlení se považuje Summa
teologiae.
Tomáš Akvinský pracuje s filozofií jako s oborem nezávislým na takových zjevených
pravdách, jakými jsou například boží synovství Ježíše, trojjedinost boží, vykoupení z hříchu,
zmrtvýchvstání atd. Filozofie má podle Tomáše svůj vlastní předmět (co a jak je jsoucno),
principy (definovaný pojmový aparát) a metody (sylogismus aplikovaný ve scholastické
metodě: pro-argumenty a proti-argumenty). Filozofické pojmy i metody jsou však aplikovány
a rozvíjeny právě v oblasti teologie, tedy v myšlení o nejvyšším soucnu. Víra s rozumem,
hlásá Tomáš, nejsou vůči sobě zdaleka v takové opozici, do jaké je postavilo učení
některých patristických autorit, neboť obojí je darem od boha. Není proto myslitelné, aby
teologie a filozofie skýtaly odlišné poznání.
Tyto disciplíny se však nicméně odlišují svými východisky: filozofie bere za svůj počátek, tj.
Arché, svět stvořených věcí, aby nakonec završovala své poznání v božím bytí. Teologie
bere bytí boha jako fakt, od něhož se počíná teologické myšlení. Věroučná dogmata
překračují běžný dosah rozumu, jsou supraracionální, nejsou však zaměřena proti
racionalitě. Poznání vychází ze smyslových dat, které zanechávají svůj obraz ve
smyslovém orgánu. Tento obraz je následně zpracován obecně platným společným
smyslem, který jej jako specifickou představu předává další poznávací mohutnosti, kterou
je fantazijní obrazivost. Pomocí abstrakce se z tohto jevového podkladu, existujícího jako
představa naší smyslovosti, vyjímá myšlenkový obsah. Tuto činnost má v kompetenci
činný rozum. Ten vytváří myšlenkové pojmy, které vystihují obecnou podstatu věcí.
Činný rozum (intellectus agens) tímto abstrahováním od smyslového a pojmutím
obecného (univerzalis) realizuje poznání v možném rozumu (intellectus possibilis). Činný
rozum je tedy - na základě řečeného – lidskou poznávací schopností a rozum možný jen
polem skutečně dosaženého poznání.
Metafyzika Tomáše Akvinského je celá prodchnuta platónským motivem účastenství
smyslového světa na ideových vzorech boží mysli. Každá věc má sobě přiměřený podíl na
bytí. Nekonečné jsoucno je bůh, jehož esencí je existence. Je plně uskutečněným, tedy
čistým, bytím (actus purus). Z jistého úhlu pohledu bůh tedy nemá žádné esenciální
určení, neboť jeho jediným určením je právě bytí. Konečná jsoucna se podle Tomáše
Akvinského skládají z esence a bytí. Esence jako možnost v sobě nese všechny
myslitelné předpoklady a charakteristiky nutné k tomu, aby dané jsoucno mohlo být tím, čím
má být. U konečných jsoucen je to ale teprve existence jakožto bytí, jež dává esenciální
formě příslušného jsoucna uskutečňující bytí. Aby věc skutečně byla, potřebuje bytí, které ji
daruje bůh, jenž je čisté bytí. U konečných jsoucen Tomáš Akvinský dále pracuje s termíny
nejvyšších rodů, kterými jsou kategorie, substance a akcidenty.
Akcidenty jsou proměnlivé vlastnosti (tytéž jako u Aristotela: kvalita, kvantita, čas, činnost,
trpnost, místo, čas, poloha a vlastnictví). Problém univerzálií řeší Tomáš „umírněným
realizmem“: obecné pojmy existují již před věcmi v božím rozumu, jsou také obsaženy
přímo ve věcech (Aristotelova forma) a existují také po jejich vyjmutí ze smyslové věci
v rozumu. Tomáš Akvinský také prostřednictvím rozumu nalezl pět cest (quinquae viae)
k bohu:
1. Bůh je příčina pohybu: všechno pohybující se musí začínat a končit svůj pohyb
v něčem, co se samo nehýbe, ale může pohyb dávat.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 157 z 239
2. Bůh je příčina příčin: bůh nemá příčinu v ničem jiném než sám v sobě a tak může
působit sám jako příčina jiných jsoucen.
3. Bůh je nutnost sama v sobě: bůh nemůže být, to znamená, že jako bytí nutně existující
může dávat i bytí tomu, co sice může, ale i nemusí být. Takovými jsoucny jsou všechny
stvořené věci, včetně člověka. Proto dostávají nahodilá jsoucna nutného, tedy od boha.
4. Bůh je vrchol stupňovitosti. Celé stvoření je hierarchicky uspořádáno, a proto musí mít
svou korunu.
5. Bůh je finální účel všech věcí. Všechno stvořené chce realizovat své možnosti, tou
nejvyšší a završující je dosažení absolutního dobra v bohu.
V etice vychází Tomáš Akvinský z předpokladu, že člověk má rozum a svobodnou vůli.
Rozum, který je příčinou tvarovou, jej vede k pravdě a vůle, která je příčinou účinnou
a účelovou, jej vede k dobru. Tomáš Akvinský rozlišuje jednotlivá „dobra“ na:
a) Dobro vznešené se týká ctnosti, a přísluší tedy plně člověku. Projevem tohto dobra je
usilování o spásu a schopností, která jej pomáhá realizovat, je rozumnost;
b) Dobro užitné je například majetek. Příslušná schopnost je vnímavost a v hierarchii
pozemského bytí se týká zvířat;
c) Dobro potěšující je například jídlo. Projevem tohto dobra je schopnost růstu a dosahují
jej už rostliny.
V člověku jsou všechny stupně duší a jednotlivých dober spoluobsaženy. Úkolem lidského
života je nicméně na prvním místě snaha o spasení individuální duše, která je nesmrtelná.
Ovšem vzhledem k tomu, že Tomáš konkrétního člověka vždy pojímá jako jednotu těla
a duše, musí se konečné spásy posléze zúčastnit i vzkříšené, rekonstruované tělo. Učení
svatého Tomáše Akvinského a jeho následovníků dostalo později v dějinách evropského
myšlení název „tomizmus“.
Tomistická noetika
Tomáš Akvinský je objektivistou. Uznává existenci ve skutečnosti existující nezávisle na
poznávajícím podmětu. Poznání je napodobení poznávajícího podmětu a poznávaného
objektu. Podmět, který poznává, přijímá do sebe předmět (objekt) podle jeho formy. Obsah
vědomí nazývá Tomáš - obraz (specie). Species je smyslová (sensibilis), pokud spočívá
na smyslových dojmech, ale je i rozumová (intelligibilis), pokud myšlení vystihuje
obecnost objektu (universale in re). Protože tato obecnost (obecné bytí, podstata
předmětu), není smyslově-názorná, není možné ji nazvat “obraz”. Species není to, co se
poznává, ale je pojednávací prostředek (intertio), t.j. směr vědomí k předmětu, tedy jeho
představa toho předmětu. To, co je míněné v představě a co se poznává, je předmět sám.
Poznaný předmět nevchází do poznávacího podmětu, ale má dvojí existenci: existuje “o
sobě” (reálná existence), mimo poznávací podmět a existuje také ideálně v duchu toho,
co poznává (který poznává). Tím Tomáš připouští určitou subjektivní stránku poznání.
Mimo podmětu existují předměty idividuální (jako individua) ve své konkrétní určitosti, ale
jen ta species sensibilis, tj. čistě počáteční obsah vjemu, který (ten obsah)j ještě není
žádným poznáním, má ráz individuální. Naproti tomu species intelligibilis (tj. pojem
rozumový) vystihuje obecnost věcí. Kromě schopností tvořit abstraktní pojmy (species
intelligibilis) z názorných představ (ze species sensibiles), má rozum ještě schopnost
“soudit” přednášet o věcech soud. Soud spočívá ve spojování a rozdělování, souhlasením
a popíráním. Touto reflexí (úvahou) poznává rozum také to, co je individuální. Rozum
usuzuje o jednotlivém, a to potom podřizuje pod obecné pojmy a dokazuje, že obecné
vládne v jednotlivostech. Smysly jsou při poznávacím aktu pasivní, rozum je aktivní. Smysly
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 158 z 239
dostávají dojmy, rozum je abstrahuje, podřizuje, spojuje a rozděluje. Ale rozumové poznání
začíná, vychází ze smyslových dojmů. (Omnis nostra cognitio intellectualis incipit a senzu).
Smyslové dojmy jsou stavebním materiálem pro rozum, stavitele. Představy nejsou
vrozené. Sám o sobě je rozum nepopsaná tabule (tabula rasa). Rozum má schopnost tvořit
obecné pojmy, například: ens (bytí), res (věc, předmět), aliquid (něco), kategorie: podstata,
kvantita, kvalita. Tvoří také principy a hlavní zásady poznání. Například: celek je větší než
jeho část, princip dostatečného důvodu, princip identity. Tuto schopnost zpracovávat
rozumové poznání na základě těchto principů, které jsou samo sebou evidentní, získávat
pomocí nových poznatků, zvlášť pronikat, postupovat od smyslového poznání k
nadsmyslnu, nazývá Tomáš - ratio (vyšší rozum). Kromě ratio zná Tomáš ještě intellectus,
nižší rozum. Racio a intellectus nejsou v podstatě různé schopnosti: mají se k sobě jako
pohyb a klid. Intellect dělá závěry, vnímá klidně, intuitivně. Kdyby rozum poznával všechno
intuitivní, nebylo by potřebné diskurzivního myšlení. Andělé a Bůh myslí podle Tomáše
intuitivně.
Tomistická metafyzika
Aristotelovy pojmy forma a matéria mají zásadní význam pro Tomášovu metafyziku.
Tomáš rozeznává inherentní a substinentní formy. Věci tělesné, hmotné (i rostliny a zvířata)
jsou ve své podstatě hmota a inherentní forma. Lidé jsou jediný rod, kde je hmota (matéria)
spojena s formou substantní, totiž s takovou, která může trvat i bez těla. Lidské duše jsou
podle Tomáše nejnižším druhem substinentních forem. Nad nimi, jako čisté inteligence jsou
andělé a nejvýš je Bůh jako absolutní forma.
Tomistická etika
Ikdyž je podle Tomáše blaženost nutným a nejvyšším cílem vůle, přece je jeho etika
eudaimonistická alebo hedonistická. S Aristotelem souhlasí v základu, že lidská
přirozenost je aktivní. A tato aktivita tím více oblažuje člověka, čím je dokonalejší.
Nejvyšším cílem člověka je tedy dosáhnout dokonalosti, tj. napodobení se Bohu.
Touto dokonalostí je zároveň podmíněna blaženost. Z lidské činnosti hodnotí Tomáš
nejvíce - shodně s Aristotelem - intelekt. Je proto intelektualistou. Poznání a ne chtění
(které předpokládá poznání a je na něm závislé), je podle Tomáše najušlechtilejší činností
člověka. Nejcennějším předmětem poznání je Bůh. Proto je nejvyšší blaženost v poznání
Boha. S poznáním Boha se bezprostředně spojuje láska k Bohu. Poznání Boha je na zemi
nedokonalé (vírou i rozumem). Dokonalé poznání nastává až po smrti. Po ní začíná i
nejvyšší blaženost. Normou cnostného konání je Boží zákon, který poznáváme “přirozeným
světlem” rozumu. Vědomí tohoto zákona v jednotlivých případech je svědomí (synteresis).
Konání je dobré, pokud se
shoduje, co do obsahu, úmyslu (účelu) a okolností se zákonem mravním. Špatné je konání
tehdy, když se jeví nedostatek této shody. Tehdy je zlo né nic pozitivního, ale něco
negativního (defekt). Cnost je habitus - trvalý sklon k dobru. Jsou čtyři základní (kardinální)
cnosti: moudrost (opatrnost), mírnost, statečnost a spravedlnost. To jsou cnosti přirozené.
Nad ně staví Tomáš Akvinský cnosti nadpřirozené, vlité: víra, naděje a láska. Prvním
hříchem byla lidská přirozenost zkažená, porušená. Člověk potřebuje ke konání dobra Boží
pomoci, tj. milost. Té se mu dostává svátostmi, poskytovanými církví. Jsou to viditelná
a působivá znamení. Tomáš Akvinský souhlasí s Aristotelem, že člověk animal sociale - je
předurčen přírodou žít ve státě.
Filozofie Tomáša Akvinského je doposud filozofií římsko-katolické církve. Za takovou
a jedině pravou ji prohlásil papež Lev XIII. dne 4. srpna 1879 encyklikou “Aeterni Patris”.
Podle této encykliky je tato filozofie jedině pravá, jak je pravá jedině římsko-katolicka církev.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 159 z 239
Samozřejmě s Tomášem není možné se vším souhlasit. Důkazy Boží existence podané
Tomášem Akvinským nejsou důkazy vědecké, ale rozumovým zdůvodněním víry v Boha.
Pozdní scholastika
Pozdní scholastika se rozvíjí ve 14. a 15. století. Hegemonie pozdní scholastiky končí
současně s tím, jak se uzavírá éra jednotné katolické Evropy. Ve filozofii se postupně
začíná prosazovat nominalizmus. Ten preferuje smyslové jednotliviny a hájí názor, že
pojmy jsou jen konvencí vytvořené značky a jako pouhé záchvěvy hlasu nemají
s konkrétními věcmi ve skutečnosti nic společného. Stále více se prosazuje směřování
k přírodním vědám a jejich metodách zkoumání. Také pozdní scholastika po sobě
zanechává velké učence. Jan Duns Scotus (1266-1308), kvůli své schopnosti velmi
jemného pojmového rozlišování zvaný také „doctor subtilis“. Ve sporu o univerzálie hájil
postoje realistů. K jeho hlavním závěrům patří následující:
a) Bůh je bytost absolutně svobodná, pro niž je vše možné;
b) Jsoucno jakožto předmět metafyziky je třeba definovat nikoliv jako to, co je, nýbrž jako
to, čemu neodporuje možnost být. Každé možné jsoucno je také jsoucnem nutným a proto
má esence věcí větší význam než jejich existence, která je náhodná;
c) Mnohost a různost věcí nepochází z látky, jak učil tomizmus, ale je dána zvláštní
individuální formou, kterou je totost neboli haecceitas;
d) Psychologie stojí na principech typických pro celou františkánskou školu. Scotus jasně
preferuje nezávislost aktů vůle na aktivitách rozumu. Všude tedy vyzdvihuje přednost vůle.
Intelektuální zpřítomnění motivů jednání není příčinou, ale jen nutnou podmínkou volního
úkonu. Je na ni samé, pro co se rozhodne;
e) Nejvyšší ctností a základem mravnosti je láska k bohu. Z míry této lásky se odvozuje
každé dílčí dobro.
William Occam (1285-1349) získal vzdělání na univerzitě v Oxfordu. Tam si osvojil
empirický přístup, zaměřený proti spekulativnímu racionalizmu metafyziky Tomáše
Akvinského. V Avignonu, kde se zodpovídal ze svého učení, byly některé části jeho spisu
označeny za kacířské. William Oscam navazuje na voluntarizmus Dunse Scota, když
tvrdí, že vůle má primát nad rozumem. Bůh je absolutně všemocný a stvořil svět z ničeho.
Ideje – univerzálie stvořených věcí v boží mysli jsou jen obrazy věcí již stvořených. Bůh
totiž stvořil bezprostředně, bez obecných pojmů, všechny jednotlivosti. William Oscam
tedy opouští Scotův realizmus a spojuje voluntarizmus s nominalizmem. Jako typický
nominalista William Oscam předpokládá, že univerzálie neexistují, jsou to pouhé
konvence. Obecný pojem je pouhým společenstvím znaku. William Oscam zdůrazňuje
úlohu teologie a víry. Tvůrcem německé mystiky byl Jan Eckhardt (1260-1327). Byl
profesorem v Paříži, v Římě, potom byl provinciálem dominikánského řádu v Kolíně nad
Rýnem, odkud chodil po celém Německu a kázal na různých místech. Byl obviněn z bludu
a přinucen odvolat. Bulla odsuzující dvacetosm jeho bludných vět ho však už nezastihla na
živu. Ve svém duševním životě vychází z Tomáše Akvinského, z Alberta Velkého, z
Augustína a hlavně z Dionýze z Areopagitu. Cílem Eckhardtovy mystiky je zánik duše v
Bohu. Duše je jednodruhá forma těla, má však dvojí mohutnost: nižší, vnější (vnější
smysly) a vyšší, paměť, rozum a vůli. Má dvojí stránku: jednu pro tento svět a druhou pro
Boha. Duše je středním členem mezi Bohem a tvory. Nejvyšší činností duše je poznání, tj.
stupňovité abstrahování od mnohosti a hmotnosti. K úplné pravdě však dospívá duše až
poznáním nadrozumovým. Poznání je zde nadsmyslové, slovy nevyjádřitelné,
nadpřirozené, proniknuté časem a prostorem, nezpůsobené člověkem, ale samotným
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 160 z 239
Bohem. Proto je ono zároveň i nepoznávaným, slepotou a nevědomostí. Nad empirické
poznání nazývá Eckhart vírou. Když rozum dospěl k hranicím svého poznání, zůstává
ještě nadsmyslové a vůle, ozářená božským světlem, vrhá se k Bohu. Eckhart chválí
utrpení. Pravé utrpení je “matkou všech cností”. Utrpení učí pokoře. Pokory je třeba,
nutně třeba ke splynutí s Bohem. Jádro náboženství hledá Eckhart v mravnosti. Z
Eckhartovy školy vyšli Henrich Suso a Jan Tauler.
Úpadek scholastiky
Ve 14. a 15. století nastal úpadek scholastiky. Nebylo velkých duchovních a ani myslitelů.
Filozofii zastupovaly a pěstovaly filozofické školy: scotisti a tomisti, terministi a nominalisti.
Žáci velkých mistrů nashromáždili tolik subtilností a distinkcí, že základní velké téze, které
tvořily jádro scholastické syntézy, se pomalu ztrácely ze zřetele. Renesance, reformace a
vědecké vynálezy urychlovaly úpadek. Scholastika se ztrácela v subtilnostech a tím se
odlučovala od živého myšlenkového proudění nové doby. Špatná situacie, do které se
dostala římsko-katolická církev v 16. století, vzpružila katolíky a způsobila obnovu
scholastické filozofie a tomistické teologie. O toto obnovení se zasloužil zvláště František
Suarez (1548-1617).
Literatura:
Aaron, R.I. The Theory of Universals, 1952.
Antológia z diel filozofov. 3. zv. Patristika a scholastika, 1975.
Anzenbacher, A. Einführung in die Philosophie. Wien: Verlegergemeinschaft
Neues Schulbuch, 1985. ISBN 80-04-25414-4. S. 202 – 203.
Arquilliere, H.X. L'augustinisme politique. Essai sur la formation des théories politiques du
moyen age, 1934.
Heinzmann, R. Středověká filosofie. Přeložil: Břetislav Horyna. Olomouc: Nakladatelství
Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-105-5. S. 73 – 79.
Hirschberger, J. Geschichte der Philosophie. Bd. I. Altertum und Mittelalter,
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Nakladatelství Praha: TRITON, 2008. 265 s.
ISBN 978-80-7387-015-7.
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-
7021-266-7.
Kratochvíl, Z. Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993.
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie, 1972Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická
fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. ISBN 80-8050-333-8.
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu
středověké filosofie. Praha, 1994.
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-
1.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6.
3.1 Renesanční filozofie
Renesanční filozofie vzniká jako dějinný typ filozofie ve 14. až 16. století v Itálii na
pozadí rozpadající se středověké společnosti. Ve společnosti převládá nemravní život,
korupce, nemanželské děti, inkvizice, královská moc se opírá o měšťany. Nastává snaha
o znovuzrození antiky (návrat člověka k přírodě, využití přírody ve prospěch lidí) a vytvoření
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 161 z 239
světské kultury. Dochází k objevům (kompas, střelný prach, knihtisk). Rozvíjí se nové
evropské myšlení – člověk se hodnotí jako svobodná bytost, která staví na lidském
rozumu a zkušenostech. Člověk je středem světa (antropocentrizmus). Ideálem vzdělání
je humanizmus, kterého představiteli jsou Petrarka, Boccaccio, Dante Aligieri,
Montaigne („Člověk je uvolněný z pout a má mnoho a netušených možností.“). Človek se
stává nejdůležitějším objektem filozofie, ale i uměleckého zkoumání, stává se ústředním
článkem řetězce kosmického bytí. Renesanční filozofie je antischolastická, odmítá
scholastickou filozofii. Žádá, aby se člověk díval na svět vlastníma očima, četl knihu
přírody. Renesance je prezentována hlavně prostřednictvím uměleckých děl. Tam, kde
středověký člověk kladl „závoj“, nastavuje nyní renesanční člověk zrcadlo.
Nezpochybnitelnou avantgardou renesančního věku a výrazným iniciačním činitelem
přechodu od středověku k novověku je výtvarné umění.
K významným umělcům tohoto období patřili především Cimabue (1240-1302), který
namaloval ukřižovaného Krista ve smrtelné křeči. Renesanci prezentovalo vyjádření
konkrétního člověka z masa a kostí. Postavy byly malovány i zezadu.
Dalšími neméně významnými malíři byli Giotto di Bondone (1266-1337) a Masaccio
(1401-1428). Dílo těchto umělců počátku velké renesance v Itálii je typické oslavou
prostoru, světla, vzdušnosti, harmoničnosti a použitím předmětné barvy.
Dále je pro renesanci charakteristická horizontalizace, decentralizace a pluralizace.
Jednoduše řečeno, místo středověkého přísného hierarchického řádu (ordo), tu je najednou
univerzum. Svět v jeho rozmanité jednotě božského a stvořeného umělci začínají malovat
s užitím perspektivy. Na středověkém obraze se vždy to, co bylo z hlediska božského
stvoření na nižší úrovni, malovalo dole, zatímco to, co mělo k atributům božského bytí blíže,
se malovalo nahoře. Renesance je zkušenostní, a proto setrvává u viděného déle než
scholastika. Podle renesanční filozofie existují dvě zrcadla světa:
a) vidění (spekulum externum-vnější zrcadlo)
b) myšlení (spekulum internum – vnitřní zrcadlo)
Jakoby učenci renesance chtěli říci: Video, ergo sum – Vidím, tedy jsem. Heslem
renesance se stává: „k pramenům (ad fontés)“, to znamená ke smyslům, k vlastní
zkušenosti, k přírodě a přirozenosti jako takové. Píší se takové knihy, jejichž zveřejnění
v dřívějších letech by nebylo bývalo možné: Boccacio - Dekameron, E. Roterdamský Chvála
bláznivosti, L. Valla - O lidských vášních a požitcích a celá řada dalších knih.
Renesanční univerzalizmus, uznávající hodnotu všeho stvořeného bytí, se pokouší prosadit
také pluralitu náboženskou a politickou. Projevuje se v náboženské reformaci, humanizmu
a novém právním a politickém myšlení. Renesance si programově začíná vážit lidské tvůrčí
fantazie. Lidé se nemají představivosti bát. Je nutno ji považovat za tvůrčí, protože
umožňuje skutečnost nově tvořit. V této roli se pak člověk stává opravdu obrazem božím.
Paracelsus a Campanella dokonce říkají, že fantazie je nejvyšší duchovní činností
člověka. Z toho vyplývá i úcta k duševně nemocným, k postiženým fantasmaty.
Francouzský filozof Michel Foucault považuje vztah společnosti k bláznům za signifikantní
pro změnu epoch: Středověk „blázny“ neakceptuje, renesance ano, novověk a
osvícenectví má znovu z bláznů strach, a tak je od zbytku „zdravé a rozumné“
společnosti separuje a zavírá do ústavů. Je třeba ovšem dodat, že i renesance rozlišuje
bláznovství tvořivé a chorobné.
Renesance má tři nové autority: Mikuláše Koperníka, Paracelsiuse, Pietra
Pomponazziho a Mikuláše Kusánského. Zatímco vrcholný středověk byl zasažen
Aristotelem, tak renesance, zvláště ve Florencii, dává přednost novoplatonizmu. Ve
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 162 z 239
Florencii byla totiž založena Platónská akademie, k jejímž vynikajícím představitelům patřili
zejména Marsilio Ficino a Pico Della Mirandola.
Ficino (1433–1499) byl zakladatelem florentské platónské akademie. Hlavní problém viděl
ve vztahu Boha a světa. Bůh se nerozkládá ve světě, ale svět v Bohu, nebo jinak by svět
a příroda vůbec neexistovaly. V kategorii lásky Ficino vidí neustálou touhu, která začíná u
Boha, vchází do světa a končí u Boha. Podle Ficina, svět je složený z pěti stupnicové
hierarchie bytí (jsoucna): Bůh-anděl-duše-kvalita-hmota, která je nepřetržitém pohybu.
Duše je ústřední kategorií - spojuje protiklady. Dynamizmus spojuje Boha a hmotu, jako
věčné a dočasné, představuje nejcharakterističtější zvláštnost florentského
novoplatonizmu.
Ficinova filozofie oslavuje důstojnost člověka jako tvořivé osobnosti, která je schopna
zdokonalení. Dokonalost spočívá v tom, že jako jediný vládne sobě samému, řídí rodinu,
buduje stát, panuje nad národy a přikazuje celé zemi. Velikost člověka a jeho ušlechtilost
spočívá v úsilí o svobodu. Zabýval se například charakteristikami a možnostmi lásky
duševní a fyzické. Zavádí se model skutečnosti, kterému se říká funkcionální. Na rozdíl
od modelu substančního, typického pro aristotelizmus, jenž poznává jsoucna
prostřednictvím uchopení formy věci jakožto obecného pojmu, renesanční filozofie dochází
k poznání určité jednotliviny prostřednictvím jejího funkčního zařazení v celku univerza.
Giovanni Pico Della Mirandola (1463-1494) byl také nazýván „knížetem svornosti“.
Hlavním jeho přínosem je učení o lidské svobodě člověka, která tvoří základ filozofické
antropologie. Svoboda je podle Mirandola základem důstojnosti člověka. Člověk je
postavený do středu světa, musí se sám zformovat jako svobodný a slavný mistr.
Uchvacující štěstí je právě v tom, že jedině člověk může být tím, čím chce být. Jeho
ústřední problémovou rovinou se stalo učení o přírodě. Je vedené v duchu filozofického
panteismu. Zastává názor o věčném vytváření světa Bohem. Svět je u něho krásný, ale
odmítá krásu v Boha, neboť ten je dokonalý. Jednota a imanentní souvislost hierarchie
kosmu je u něj vysvětlována teologicky, to znamená, že věci směřují k Bohu jako prameni
a cíli svého bytí. Přítomnost Boha ve světě se ohaluje jako jednota v mnohosti, jako
hluboká vnitřní dokonalost světa, která je uzavřena v jeho dokonalosti, představující jeho
skutečnou podstatu – Bůh je vše. V roce 1486 uveřejnil své známé téze (900), které chtěl
obhájit na veřejném slyšení v Římě. Řeč, kterou chtěl otevřít tento celoevropský kongres,
byla později nazvaná „Řeč o důstojnosti člověka“. Mirandola se snažil smířit Židy
s křesťany, peripatetiky s platónovci, Řeky s Latiníky a takto odhalit pravdu.
Pietro Pomponazzi (1462-1525) je pokládán za největšího peripatetika doby. Boha
chápal jako neosobní princip, ztotožňuje ho s přírodou, osudem a božskou prozřetelností
s přírodní nevyhnutností. Hledal odpověď na otázku, co je pravdivé. Ve svém proslaveném
traktátu „O nesmrtelnosti duše“ vyžaduje, aby se všechny problémy posuzovali ze dvou
hledisek, a to z filozofického a teologického.
Mikuláš Koperník (1473-1543) byl polský astrolog, který vypracoval teorii
heliocentrické soustavy. Jeho dílo „O pohybu nebeských těles“ znamenalo radikální
revizi filozofických představ o světě. Přijal tezi o kulatosti a nekonečnosti světa a o
pohybu země. „Svět je kulatý, nezměřitelný a podobný nekonečnému. Sféra stálic,
která vše zahrnuje je nehybná, ale pohyb všech ostatních těles je kruhový. Zem se
pohybuje několika kruhovými pohyby“. Tvrdil, že pohyb je normálním stavem všech
planet. Tím, že mají kulatou podobu, je pohyb jejich přirozenou vlastností. Tímto není
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 163 z 239
potřebný žádný první „první hýbatel“. Princip samopohybu těles byl do filozofie zaveden
tím, že Bůh je stvořitel „světového mechanizmu“ a dále už nezasahuje do jeho
fungování. Vztahy mezi věcmi a člověkem ve vztahu k vesmíru mají jisté proporce. A když
známe tyto proporce a vazby, známe i samotné věci. Tento předpoklad podnítil zejména
velký rozsah přírodních věd, včetně matematiky. Hlavní metodou ve filozofii se stává
metoda analogie: jako je Srdce sluncem v lidském těle, je Slunce srdcem vesmíru.
V renesanci dominují nauky, které se zabývají zkoumáním kvalit: Je to především
tajemstvím opředená alchymie. O alchymii někteří myslitelé tvrdí, že stojí na prahu vzniku
moderních přírodních věd. U alchymistů byl utvářejícím principem duch (spiritus). Ten
může být naturalis (přírodní), vitalis (vyživující) nebo rationalis (rozumný). Například
alchymista R. Lullus se chtěl fyzicky zmocnit duchů, kteří jsou nejjemnější látkou. Tyto
duchy je podle jeho mínění třeba shromažďovat a využívat k uchopení sil přírody. Kromě
jiných duchovních (spirituálních) praktik byla oblíbená zejména destilace. Opakovaně
prováděnou destilací se podle alchymistů může dosáhnout vysokého zjemnění a extrakce
duchovního životního principu. Alchymisté a filozofové tomu říkají pátá esence (quinta
essentia). Završuje čtyři živlové podstaty: zemi, vodu, vzduch a oheň. Je shodou
protikladů a uvádí k jednotě a nekonečnosti. Může se proto stát elixírem života a
nesmrtelnosti. Alchymisté přicházeli s novým systémem elementů:
a) rtuť – kapalný princip, má zprostředkovatelský význam jako informační přenašeč –
v astrologii síla oboupohlavního Merkuru
b) síra – plynný princip, síla Slunce
c) sůl – pevný princip, síla Luny
I v západní alchymii, podobně jako ve východních mystických naukách hraje základní roli
při poznávání jediné skutečné pravdy, nesrovnatelně přesahující možnosti pouhého
rozumového bádání, spojení mužského (Slunce) a ženského (Luna) prvku v duši adepta
Velkého díla. Dosažení Velkého díla je v alchymii vrcholem lidského života. S kvalitativním
přístupem, který se prosazuje v alchymii a magii, souvisí i další důležitý termín renesance,
kterým je síla. Každá věc vyzařuje sobě příslušnou sílu. Mohli bychom říci, že kvalitu každé
věci určuje energie, kterou vyzařuje a přijímá. V renesanci se hojně vyskytuje také sociální
utopismus, na jehož poli tehdejší myslitelé vytvořili pestrou nabídku ideálních lidských
společenství. Precizního rozpracování se dočkal nejen u Tommasse Campanelly a
Francise Bacona Thomase Mora, ale také u našeho J.A. Komenského v jeho Obecné
poradě a nápravě věcí lidských.
3.1.1 Humanizmus a reformace
Humanizmus znamenal průnik k původním pramenům evropské kultury, tedy antice.
Thomas Morus (More, 1478-1535) byl italský humanista, který se snažil odpovědět na
problémy doby, které viděl hlavně v příčinách majetkových nerovností mezi lidmi. Byl
zastáncem toho, že dominanci má zemědělství, od kterého není nikdo osvobozen. Základní
cnost u obyvatel viděl Thomas Mor v žití podle přírody. Ve svém spisu „Utopie“ se Thomas
Mor věnuje kritice společensko-politické situace ve Velké Británii. Vykresluje ideální
společnost – společné vlastnictví, vysoce organizovanou výrobu, spravedlnost, stejné
rozdělování společného vlastnictví. V závěru spisu se autor zaměřuje na bohatství,
náboženskou toleranci, ale také na otroctví, které je zachované.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 164 z 239
Thommasso Campanella (1568-1639) byl italským mnichem. Ve své tvorbě se věnuje
jako Thomas Mor společnému vlastnictví majetku, osudové nevyhnutnosti existence
spravedlivého rozdělování. Jedná se o variantu teokratického monarchismu, který je
založený na principech hierarchického uspořádání a intelektuálního aristokratismu. Jeho
spis „Slunečný stát“ se věnuje metafyzickému pojetí vládnutí v obrazech moci, moudrosti a
lásky.
Hugo Grotius (1583-1645) je pokládán za zakladatele mezinárodního práva. Zastával
názor, že právo stojí nad státem. Toto své tvrzení obhajoval ve spisu „O právu války a
míru“.
Dalším známým francouzským teoretikem státu a práva byl Jean Bodin (1530-1596).
V průběhu svého života napsal šest prací o republice, ve kterých hlavní idejí je
zdůvodňování silné centralizované panovnické moci, řídící se však zákony, která byla
schopna vyvést Francii z politického chaosu a hospodářského rozvratu. Jako podstatné
součásti při posuzování problematiky státu uvádí soukromé vlastnictví a rodinu (základ
státu)
Reformace a protestantismus
Sloužily k hledání původního smyslu křesťanství. Martin Luther (1483-1546) považoval za
základní ospravedlnění hříchu víru. Cesta ke spasení nevede přes placení odpustků,
konání dobrých skutků a sčítání jiných zásluh, ale závisí pouze na hloubce křesťanovy
osobní víry. Luther razil názor, že nejvyšší autoritou je bible. Odmítal scholastickou
filozofickou tradici s tím, že: „Rozum je děvka a filozof ji pase“. Tvrdil, že poddaní mají
vždy povinně vyznávat náboženskou víru svých pánů.
Jean Calvin (1509-1564) byl představitelem švýcarského reformačního hnutí,
radikálního proudu, jenž svými kořeny tkvěl především v měšťanských vrstvách tehdejší
společnosti. Hlavním střediskem kalvinistů byla Ženeva. Pro kalvinisty byly hlavními
hodnotami přísná kázeň, pilná práce (rozvoj podnikání; kapitalizmus) a víra v predestinaci.
Jen hluboká individuální víra má podle kalvinistů smysl, neboť svoje spasení člověk stejně
nemůže ovlivnit, vše je předurčeno boží vůlí.
Kalvinismus měl značný vliv i na české reformační hnutí, rozšířil se však hlavně ve
Švýcarsku, Anglii a USA (puritáni), ve Skotsku (presbyteriáni), Holandsku a ve
Francii (hugenoti). Významný podíl na světové reformaci, tedy odklonu od římského
katolictví, měla také reformace česká. Mezi její první významné představitele patřili mimo
jiné Jan Hus, Tomáš Štítný ze Štítného. Později pak zejména Petr Chelčický. Svého
vrcholu česká reformace dosáhla v Jednotě bratrské a ve filozofii Jana Amose
Komenského.
Niccolo Machiavelli (1469-1527) hájil ve svých dílech názor, že je třeba vytvořit silný
stát, nezávislý na církvi. Za ideální státní reformu považoval republiku. V knize
„Vladař“ (Il Principe) hájil v zájmu sjednocení Itálie názor, že účel světí prostředky.
Každý prostředek vedoucí k dosažení moci je přirozený, i když může být nemorální. Násilí,
lest nebo podplácení Machiavelli doporučoval všude tam, kde se to vyplácí. Tím se nauka
o státu zcela otevřela světským zájmům a mocenským cílům.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 165 z 239
Hugo Grotius (1583-1645) v knihách Svobodné moře, Tři knihy, O právu válečném a
mírovém zastává tyto názory:
a) Právo stojí nad státem a panovníkem;
b) Existuje přirozené právo, které nutně vyplývá z lidské přirozenosti. Přirozené právo
zavazuje nejen každého člověka, ale i státy v míru a ve válce;
c) Je třeba ustavit a dodržovat mezinárodní právo (Ius Pentium). Jeho zakladatelem se
Grotius skutečně stal.
Thomas Hobbes (1588-1679) v knize „Leviathan“ předkládá následující teorii vzniku
státu:
1. Nejdříve byla v lidském společenství vedena válka všech proti všem (homo homini lupus
– člověk člověku vlkem). Tento stav ale neuspokojoval přirozenou lidskou potřebu jistoty.
2. Proto bylo nutné zajistit všem bezpečí, a to prostřednictvím nadřazené moci státu.
V Hobbesově pojetí státu absolutního, reprezentovaného jedním monarchou. Stát potom
mohl – a činí tak i nadále – na svém území zajišťovat mravnost, právo a ochranu
vlastnictví. Mezi státy ovšem může dále trvat nebo propuknout válka.
Mikuláš Kusánský (1407-1464) byl biskupem, největší německý filozof 15. století.
Dosáhl kardinálské hodnosti a byl papeži pověřován důležitými diplomatickými úkoly.
Studoval matematiku, teologii, filozofii a právo. Je tvůrcem myšlenky splývání protikladů. Ve
tvorbě napsal „O učení nevědomosti“ (docta ignorantka), kde jádrem je nevědomost o
vědění a nevědění. Tímto dílem vytvořil ontologickou základnu pro rozvoj novověké vědy.
Sám je představitelem panteismu. Poznatky z matematiky aplikoval na filozofii. Hlavní
myšlenky Mikuláše Kusánského:
1. Jsoucí je univerzum. Jednotlivá věc je obsažena v jiné jednotlivině prostřednictvím
celého univerza. A každá věc dostojí své jedinečnosti, pakliže je funkční v celku univerza,
do něhož je přirozeně zasazena. Toto pojetí světa, ve kterém neexistuje podřízenost a
nadřízenost, ale pouze vztah, umožňuje Kusánskému navrhnout svérázné řešení problému
univerzálií: Univerzálie (obecné pojmy) jsou vrstvami souvztažnosti určitých individuí. Toto
řešení se nazývá kontrakční univerzalizmus.
2. Koncepce učené vědomosti je nezbytnou podmínkou poznání nekonečna.
V Kusánském teorii poznání se vychází ze smyslových obrazů. Smysly nám podávají, jak
známo, svět v jeho mnohosti a rozmanitosti. Rozum, jehož posledním principem je zákon
sporu. Neméně sporný výrok Mikuláše Kusánského o bohu je následující: „Dues est
infinitas“ Bůh je nekonečný. Vesmír jako obraz boží musí být také nekonečný, ale pouze
kontrakčně. Je nekonečný v tom smyslu, že nelze zevnějšku vymezit jeho hranice. Naproti
tomu bůh je nekonečný absolutně. Svět je jako obraz boží je nekonečný kruh nebo koule,
který má střed všude a nikde. Všechny kosmologické termíny mají význam pouze relativní
(nahoře, dole, pohyb, klid). Tradiční filozofie pojednává o jsoucnu. Mikuláš Kusánský chce
postoupit za jsoucno, neboť každé mluvení o bohu v mezích jsoucna je zavádějící. O bohu
ani nelze říci, že je, ani, že není, ani, že je i není. Bůh je za hranicemi těchto výroků. Tímto
se odkrývá ona koncepce učené nevědomosti.
3. Bůh je nesrovnatelný s čímkoliv. Deus est non aluid – Bůh je ne-jiný. Jednotlivé věci
jsou totiž jiné. Každou věc poznáte tím, že ji vidíte jako jinou než věci ostatní, s ní
srovnatelné. Bůh je, ale nesrovnatelný s čímkoliv. Bůh jako absolutní nekonečno a ne-jistot
je splynutím protikladů (cointidentia oppositorium) bytí a nebytí, malého a velkého,
mužského a ženského atd.
4. Člověk jako bytost nejdokonaleji zahrnující celé univerzum je sice malou částí světa,
ale je jeho dokonáním (perfectio mundi). Všechna nižší jsoucna jsou obsažena ve vyšších
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 166 z 239
dokonalejších jsoucnech. Všechna vyšší jsoucna jsou pak nějak předznamenána, co do
své povahy, ve jsoucnech nižších. Člověk má ze všech jsoucen nejvyšší ontologickou
úroveň, proto, jak po stránce tělesné, tak po stránce duchovní – „obsahuje“ celé
univerzum. Je proto schopen poznávat svět, neboť je v něm obsažen. Toto je typický
renesanční rys analogického myšlení mezi mikrokosmem, zvaným člověk, a
makrokosmem, zvaným svět. Závěrem třeba říci, že Mikuláš Kusánský předjímal
otáčení Země kolem své osy ještě před Koperníkem. Jako filozof toužící dosáhnout
jednoty skryté v mnohotnosti se zasazoval o sjednocování a harmonii v oblasti politické i
náboženské.
Giordano Bruno (1548-1600) se původně jmenoval Filippo a narodil se v Nole u
Neapole. Jméno Giordano přijal jako patnáctiletý, když vstoupil do řádu dominikánů.
V roce 1588 pobýval také v rudolfínské Praze. Jako filozof pozdní renesance vytvořil
koncepci panteistické metafyziky. Podle Brunova panteismu je celé univerzum
proniknuto božským bytím. Svět jako univerzum je vytvořen z nekonečně malých částeček,
ve kterých se rozkládá jednotící světová duše. Každá z těchto částeček zrcadlí celý svět a
je nadána vědomím. Všechno na světě je provázáno vzájemnými vztahy. Z obrazu
středověkého světa Bruno odstraňuje sféru stálic a absolutna, a tak odpadá rozdíl mezi
nebem a zemí. Celý svět tvoří jednu nekonečnou, i když hierarchicky členěnou oblast,
kterou dohromady drží jednota nejvyšší monády – boha. Principem všeho jsoucna a
veškeré existence je bůh, projevující se jako mysl, řád, osud a jediná pravda jsoucna. Svět,
v němž žijeme, ovšem není jediný, protože nekonečné univerzum v sobě obsahuje
nekonečné množství stále vznikajících a zanikajících světů. Cílem člověka je
sebezdokonalování, které závisí na stálém přibližování k pravému prameni pravdy, krásy a
dobra. Bůh, ač stále uniká do nekonečných dálek, je na druhou stranu zase nevýslovně
blízko, neboť působí v každém z nás.
Giordano Bruno napsal „O nekonečnu, vesmírech a světech“, kde navázal na Koperníkův
heliocentrismus, ale v mnohém ho předstihnul. V roce 1592 v Benátkách udal Bruna
inkvizici jeho žák, šlechtic Giovanni Mocenigo, jenž se u něho původně chtěl učit
základům logiky. Giordano byl 13. února 1600 upálen v Římě na náměstí Campo dei
fiori (náměstí květů). Jeho rekace po vynesení rozsudku zněla: „Vynášíte rozsudek
s větším strachem, než s jakým ho já poslouchám“. Římská inkvizice ho odsoudila
například za tyto pro církev nepřijatelné myšlenky:
1. Univerzum je svou nekonečností samo o sobě dokonalé. Bruno odmítá ideu boha, který
by se nalézal mimo tento svět. To ovšem popírá křesťanskou nauku o stvoření světa
transcendentním bohem.
2. Podle Bruna rovněž není možné, aby se bůh vtělil v dějinném okamžiku do lidského
těla. Předpokládá totiž neosobní vtělení celého božství do celku univerza.
Giordano Bruno změnil lidský pohled na svět, kosmos a výsledkem jeho učení byl vznik
nových cílů lidského života: moc, bohatství, umění, věda a to, co není zatížené pocitem
hříchu.
Francis Bacon (1551-1626) byl přesvědčen, že cílem lidského vědění je ovládnutí přírody.
Lapidárně to vyjádřil heslem Knowledge is power (Vědění je moc). Zde je vidět patrný
definitivní rozchod s myšlením, které bylo zaměřeno pouze duchovně a kontemplativně.
Lidské myšlení tak na počátku novověku nabírá nový kurz: „Poznej a ovládni svět!“
Během svého aktivního života Bacon dosáhl řady významných kariérních úspěchů – stal
se i lordem kancléřem a získal prestižní titul baron z Verulamu. Hlavním postupem, který
Bacon prosazoval v rámci filozofického a vědeckého poznání, se stala metoda indukce.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 167 z 239
Bacon ji začal propagovat zároveň s metodou experimentu. V této metodě se začíná
shromažďováním a srovnáváním různých pozorování. Pak se z těchto jednotlivých
faktů postupným zobecňováním odhaluje nějaká obecná forma nebo přírodní zákonitost.
Dodržení této objektivní metody podle Bacona zabraňuje tomu, aby v člověku převládly
matoucí představy. V knize None organon popisuje čtyři klamné obrazy – idoly:
1. Idol lidského rodu. Vzniká v důsledku toho, že rozum je jako pokřivené zrcadlo, které
vykazuje sklon mísit lidskou přirozenost s přirozeností jiných věcí. Tím se ovšem
skutečnost zahaluje do iluze antropomorfismu.
2. Idol jeskyně je idolem každého z nás jednotlivě. Jsou to všechny předsudky jednotlivce.
3. Idol tržiště. Zde nás může uvádět v omyl samotný jazyk. Slova mohou například svou
mnohoznačností zastírat pravou povahu věci, kterou chceme uchopit.
4. Idol divadla. Všechny filozofické systémy působí v lidských duších zmatek a nejistotu,
přičemž vytvářejí prostřednictvím svých teorií různé fiktivní a scénické světy podobné hrám
v divadle. Francis Bacon napsal také utopistický spis Nová Atlantída. V tomto spisu
představuje ideál společnosti. Renesanční kultura a myšlení vpustily do evropského
prostoru čerstvý vzduch plný osvobozujících a tvořivých inspirací. Mnohé novinky přinášela
bohatá překladatelská práce, která se soustřeďovala zejména na díla Platóna a na
novoplatónské a novopýthagorejské texty. Renesance vyznává v mnoha svých projevech
sjednocující potřebu vyložit svět z jednoho nekonečného božství. Vědecky založeným
filozofům se příroda začala jevit jako jeden z ústředních pramenů poznání. Autoritami už
nebyla jenom Bible a texty Aristotela. Pozornost začínala být výrazně soustředěná na
člověka jako na obraz boží. A člověk je schopen kreativity při fascinaci plynoucí z ovládání
světa i z fantazijních plánů o ideálním státě.
Literatura:
Aaron, R.I. The Theory of Universals, 1952.
Antológia z diel filozofov. 3. zv. Patristika a scholastika, 1975.
Anzenbacher, A. Einführung in die Philosophie. Wien: Verlegergemeinschaft
Neues Schulbuch, 1985. ISBN 80-04-25414-4. S. 202 – 203.
Arquilliere, H.X. L'augustinisme politique. Essai sur la formation des théories politiques du
moyen age, 1934.
Heinzmann, R. Středověká filosofie. Přeložil: Břetislav Horyna. Olomouc: Nakladatelství
Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-105-5. S. 73 – 79.
Hirschberger, J. Geschichte der Philosophie. Bd. I. Altertum und Mittelalter,
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Nakladatelství Praha: TRITON, 2008. 265 s.
ISBN 978-80-7387-015-7.
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-
7021-266-7.
Kratochvíl, Z. Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993.
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie, 1972Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická
fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. ISBN 80-8050-333-8.
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu
středověké filosofie. Praha, 1994.
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-
1.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6.
4. Novověká filozofie
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 168 z 239
Motivy filozofie v antickém Řecku původně vycházely z údivu nad tím, že něco existuje.
Základním principem, který vedl tehdejší filozofy, bylo tázání se po prvních příčinách.
Řekové chtěli zachytit počátky všech věcí. Ptali se dále, zda je takové poznání vůbec
možné a zda je sdělitelné jazykem. Za cíl lidského života a usilování pak zpravidla
považovali blaženost, jež vzniká z klidu duše a ovládání vášní. Vrcholem této pozemské
blaženosti pak bylo teoretické filozofování. Ve středověku bylo filozofování zcela podřízeno
teologii. Scholastičtí učenci spatřovali význam poznání a vědění pouze v tom, že
umožňovalo dále prohlubovat víru a podporovalo zjevené pravdy rozumovými argumenty.
Filozofie zaujímala služební postavení na cestě k spáse duše. Renesance, přestože
mnohé z antiky i středověku přijala a inspirovala se tím, najednou začala hledat nový cíl
lidského poznání. Smyslem vědění podle renesančních myslitelů již nebylo pouze dosažení
ctnostného a moudrého způsobu života. Vědění se stalo prostředkem k ovládnutí světa.
Tohoto nového nároku se nezřekla ani další novověká epocha – baroko. Raně novověká
filozofie na počátku 17. století vytvořila předpoklady pro vznik nového duchovního směru,
jímž bylo osvícenství. Filozofové této doby již neřeší pouze teologické otázky. Filozofie
chce definovat co nejmenší počet přesných, jasných, evidentních předpokladů pravdivého
poznání na způsob matematických a logických axiomů. Jimi pak poměřuje různá tvrzení o
světě, člověku a bohu, aby posoudila jejich pravdivost. Z těch, které takto obstojí, vyjde
komplexní a pravdivý filozofický systém – světonázor. Filozofie tohoto období je
racionalistická (ratio = latinsky rozum). Synonymem pro „pravdivé a objektivní“ je
„jasné, zřetelné, evidentní, logické“ a tuto stránku poznání zajišťuje rozum. Empirie
(zkušenost skrze smyslové vnímání, odtud empirismus jako protiklad racionalismu), kterou
považovali za jedinou záruku pravdivého poznání, například: Hobbes, F. Bacon a J.
Locke, je racionalisty považována za pochybnou. „Zkušenost je přece subjektivní!
Člověk se může mýlit“. Zkušenost sama o sobě neznamená ještě žádné poznání, natož
objektivní. Musí být začleněna do systému naprosto objektivních předpokladů a pravidel,
která jsou evidentní sama od sebe.
Přírodovědné a fyzikální objevy vyžadují reakci filozofie, která se bude snažit uchopit tyto
problémy racionálním způsobem. Tak se zrodí racionalismus, jehož duchovním otcem je
René Descartes (1596-1650). Jeho základním nástrojem se stala metodická skepse,
kterou uplatnil i na pojetí Boha. Hledaje jisté a spolehlivé poznání, předpokládal existenci
klamavého démona, aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Tento argument spočívá v tvrzení,
že Bůh by mohl být jakýmsi zlým démonem, jenž nás neustále klame, takže věci, které
považujeme za pravdivé, vůbec pravdivé nejsou. To se netýká pouze smyslových dat, ale i
vět matematiky. Přitom právě ty by měly být garantem jasného a pravdivého poznání.
4.1 Barokní filozofie
Charakteristika barokní filozofie:
1. Priorita rozumu, tedy premise podnícená renesančními mysliteli, se pro barokní
filozofy stávala zcela nezpochybnitelným předpokladem. Teoretické koncepce, které se
opíraly o tento předpoklad, nabíraly na obrátkách.
2. Ideálem se stávala jednotná věda. Tohoto ideálu však bylo možno dosáhnout pouze
prostřednictvím nazírání jednotné harmonie světa. Tomuto sjednocování a zákonitému
provozování všech vědeckých oborů na exaktní základně se říkalo - mathesis
universalis. Jako základ této jednotné vědy se přirozeně nabízely především matematika a
fyzika, které barokním myslitelům imponovaly svou přehledností, účinností a exaktností.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 169 z 239
3. Všichni hlavní představitelé barokního filozofického racionalismu se nějakým
způsobem zabývali matematikou. Descartes objevuje analytickou geometrii, Leibniz
infinitezimální počet, Pascal počet pravděpodobnosti a Spinoza napsal svou etiku,
vyloženou geometrickým způsobem.
4. V barokní filozofii se svrchovaným pánem stal racionálně uvažující subjekt. Subjekt byl
východiskem, předpokladem a zaštítěním veškerého poznání. Bůh, ve scholastice jako
nadpřírodní tvůrce, se pro racionalisty stal pouhou rozumovou hypotézou, jakýmsi
matematickým axiomem.
5. Matematický přístup se veškeré kvality, jedinečnosti, nezřejmosti a nezjevnosti snažil
převést na kalkulovatelné mechanismy.
6. Baroko však nebylo pouze obdobím rozvíjení racionalistické filozofie. Bylo také
odpovědí katolické církve na reformaci a renesanci, a to především v oblasti umění.
V těchto souvislostech bylo obnovou žití, do poslední buňky prožívaní víry, v níž se má
ohlašovat ono smysly nepostihnutelné a rozumem neuchopitelné tajemství „onoho světa“.
Racionalismus barokní epochy vycházel z jistoty rozumového poznání. Podle barokních
filozofů v lidské mysli existují nepochybné, axiomatické, rozumovou zákonitost určující
vrozené ideje, které zaručují jistotu a evidentnost našeho poznání. Smyslové vnímání takto
poznání poskytnout nemůže.
Tak se rodí racionalismus, jehož duchovním otcem je René Descartes. Jeho základním
nástrojem se stala metodická skepse, kterou uplatnil i na pojetí Boha. Základní princip
své nové vědecké metody nastiňuje ve spisu Rozprava o metodě správného vedení
rozumu. Hledaje jisté a spolehlivé poznání, předpokládal existenci klamavého démona,
aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Jeho známý výrok zní – „Cogito, ergo sum“(pochybuji-li,
tedy myslím, tedy jsem). Tento argument spočívá v tvrzení, že Bůh by mohl být jakýmsi
zlým démonem, jenž nás neustále klame, takže věci, které považujeme za pravdivé, vůbec
pravdivé nejsou. To se netýká pouze smyslových dat, ale i vět matematiky. Přitom právě ty
by měly být garantem jasného a pravdivého poznání. Descartes tedy vyjde odjinud, a to
z jistoty sebevědomí a vlastní existence. Bůh nás sice může klamat, ale nemůže způsobit,
abychom jako klamané bytosti neexistovali. Bez ohledu na to, zda jsou obsahy našeho
vědomí pravdivé či nikoliv, stále myslíme, a tudíž i existujeme. Naše myslící „já“ (ego
cogito) je tedy důkazem naší existence. O tom nelze pochybovat. Stále je zde však onen
klamavý démon, který nám nikdy neumožní poznat pravdu. Proto se Descartes rozhodne
dokázat nejprve existenci Boha a poté i fakt, že nás neklame. Kromě ontologického důkazu
Boha, který se podobá Anselmově argumentaci, uvádí Descartes takzvaný aposteriorní
důkaz neboli „důkaz boží existence z naší ideje Boha“. Ideu nekonečného a dokonalého
Boha máme v mysli, i když sami jsme konečné a nedokonalé bytosti. Tato idea tedy musí
pocházet od samotného Boha, jenž nám ji „vtisknul“ již při narození. Protože ji máme
odjakživa, nepamatujeme se na ni. Aktem stvoření však boží působení nekončí, nýbrž
pokračuje v trvalém zachovávání naší existence.
Tím, že Descartes rozdělil skutečnost na dvě složky (myslící a rozlehlou substanci),
vzniká problém jejich vzájemného působení. Jejich vzájemně nezávislou existenci zajišťuje
Bůh, což neznamená, že jsou na něm nezávislé. Naopak: ke své existenci potřebují
„Boží součinnost“. Bůh je také prvotní příčinou pohybu a zachovává jeho konstantní
množství ve vesmíru: „… Bůh, který na počátku stvořil látku zároveň s pohybem klidem a
pouze svou řádnou součinností v ní celé zachovává právě tolik pohybu a klidu, kolik jej
tehdy (do ní) vložil.“ Descartes ospravedlňuje Boha z hlediska našeho podléhání omylům.
Bůh nás nemůže klamat, protože klam a nepravda jsou jakousi nedokonalostí, slabostí,
které Bůh jako dokonalé jsoucno není schopen. Přesto se však běžně děje, že člověk
omylům podléhá. Descartes to vysvětluje tak, že náš intelekt je omezený, ale vůle je
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 170 z 239
neomezená, proto ji můžeme rozšířit i na to, co nechápeme adekvátně a přitakat tak
nepravdě. Naše omylnost vyplývá z naší vůle, která je tímto svobodná. Toto
ospravedlňování Boha je karteziánskou verzí problému Teodiceje u Leibnize. Teodicea
řeší otázku zla ve světě v konfrontaci s dokonalostí či dobrotou Boha. Božská předurčenost
a svobodná vůle jsou podle Descarta momenty, které nelze dokonale pojmout, protože
máme konečnou mysl.
Toto nedůsledné řešení kritizuje Leibniz ve své Teodiceji. Nepřijatelná je pro něj i
Descartova fyzika vzhledem k důsledkům, které z ní plynou pro svobodu Boha. Descartes
tvrdí, že hmota postupně nabývá všech možných stavů, jakých je schopna, až k současné
podobě světa. To by však znamenalo, že Bůh pouze vykonává to, co je nutné, tudíž jeho
veškerá moudrost je zredukována na pouhou nutnost.
Jan Amos Komenský (1592-1670) učitel národů hájil učení zaměřené na kvality a
zjemňování lidské bytosti. Ovšem nakonec v Evropě zvítězil vědecký, v mnoha ohledech
vypočítavý, rozum, jenž chtěl opanovat tělo i ducha. Komenského univerzalistické
myšlení v mnoha svých aspektech náleží ještě k renesančnímu období. Jan Amos
Komenský se přiřazuje k barokním myslitelům zejména se zřetelem k tomu, že v téměř
stejném časovém období, v jakém Jan Amos Komenský tvořil, dosahoval vrcholů svého
díla Descartes.
Filozof světového formátu, pocházející z východní Moravy, jehož odborné dílo je v cizině
zakotveno v daleko širším podvědomí než na domácí půdě, měl při své práci na paměti
nejhlubší zdroje lidského poznání. Jako filozof Jan Amos Komenský do značné míry
zastával renesančně-novoplatónské stanovisko. Dílo boží je tvořeno hierarchicky
sestupnou řadou čtyř světů – podle Jana Amose Komenského: světa možnosti, světem
archetypů, světem andělským a nakonec hmotným. Poznávací proces u Jana Amose
Komenského postupuje od smyslového vnímání přes rozum až k víře, která stojí nejvýš.
Duchovní svět je pro Jana Amose Komenského poslední zastávkou duše na cestě
k věčnému světu boha. Mysticky nalézá tuto cestu v putování do vlastního duchovního
Srdce, které je pro něj hlubinou bezpečnosti.
Baruch Benedikt Spinoza (1632-1677) byl členem židovské komunity v Amsterodamu.
Pro svou neortodoxnost byl z komunity vyloučený a vykázaný z Amsterdamu. (mladická
kritika Talmudských doktrín). Začal se intenzivně věnovat filozofii. Když mu tato práce
finančně nepokryla náklady na živobytí, věnoval se broušení čoček. Prašnost této práce
zhoršila jeho nemoc, umírá ve věku 45 let. Dílo „Etika“- je napsané podle vzoru Euklidovy
geometrie. Spinoza dospěl ve své filozofii k radikálnímu monizmu. Substanci ztotožňuje
s přírodou a bohem. Podle Spinozy existuje pouze jediná substance – Bůh neboli
příroda = Deus sive natura. Bůh neexistuje mimo přírodu. Vše, co existuje je Bůh a Bůh je
vše, co existuje. Největší vliv měl na něj Descartesův racionalizmus. Zamítnul však
Descartův dualizmus a kritizoval i jeho subjektivizmus (filozofii začínající od „já“).
Ústředním motivem jeho filozofie se stává „substance“, která je příčinou v sobě samé –
causa sui. Spinoza definuje substanci následovně výrazem - fundament, základ
substance, to znamená – nestvořitelnost substance. Zároveň substanci rozděluje na:
nekonečnou, absolutně dokonalou, nezávislou na ničem a jedinou.
Spinoza určuje čtyři druhy metod jejího poznání:
1. autoritu - toto poznání je nekritické a nemá žádnou zvláštní hodnotu;
2. zkušenost - toto poznání je ohraničené a jednostranné;
3. rozum – intelektuální, intuitivně-deduktivní poznání;
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 171 z 239
4. racionální intuici – nejvyšší forma intelektuálního poznání, které se opírá o „vyšší
rozum“(intellectus), který přesahuje běžné ratio.
Třetí a čtvrtá metoda je považována za vědecké způsoby myšlení - matematické poznání.
Substance je podle Spinozy to, co je samo v sobě, co se dá pochopit pomocí sebe
samého. Výsledkem jeho zkoumání je definice substance: je nejskutečnějším bytím, je
základem mnohotvárnosti světa, je nekonečná, absolutně dokonalá, nezávisí od ničeho. Je
jí vlastní substanční svoboda. Substance, jako příčina v sobě samé je ontologicky dříve
než její projevy: atributy a módy. Kvalitativní a kvantitativní určenost přírodních jevů,
těles, jako i člověka je vyjádřena atributy a módy:
a) Atribut: vyjadřuje nejpodstatnější vlastnosti a kvalitu substance;
b) Mód (modus): je to stav, způsob substance, jsou to jednotlivé reálné, konečné formy,
konečné tělesa, objekty.
Substance má nekonečné množství atributů, avšak našemu poznání, jako konečnému, jsou
přístupné pouze dva – atribut myšlení a atribut rozprostřenosti. Spinoza je považuje za
rovnocenné. Rozprostřenost je = hmota, tělesnost, materiálnost, myšlení je = ideje.
Reálná nekonečná příroda se rozprostírá v prostoru a mysli. To znamená, že substance
atributů se projevuje prostřednictvím módů. Je to jediný způsob existence substance.
Spinoza byl také zakladatelem vědecké kritiky Bible. V díle „Teologicko-politický
traktát“ podal filologickou a historickou kritiku textů Starého zákona. Spinoza klade
rovnítko mezi tím, co je nutné a co je boží vůlí, a proto každé rozumové poznání souvislostí
a provázaností v přírodě, je pro něho současně projevem lásky k bohu. Z politických názorů
Barucha Spinozy je známý elementární požadavek svobody slova ve státě. Moc státu,
na který občané delegovali své částečné moci a práva, se má vždy zastavit před
svobodou myšlení.
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) byl údajně poslední polyhistor v dějinách
evropského myšlení, který byl do detailů obeznámen s veškerým věděním své doby.
Friedrich Veliký jej nazval „akademií o sobě“. Leibniz se mimo jiné projevil i jako
geniální matematik, když nezávisle na Newtonovi objevil diferenciální počet. Podle jeho
pojetí Bůh stvořil ten nejlepší svět ze všech možných světů podle principu předjednané
harmonie. To znamená, že percepce všech monád spolu vždy souhlasí, protože Bůh
ustavuje jejich celkovou vzájemnou souvislost. Tato harmonie má zaručit dokonalý chod
světa, aniž by do něj musel Bůh dále zasahovat. To je zásadní rozdíl oproti Descartovi,
jehož Bůh musí existenci světa stále udržovat, tudíž je onticky tvořivý. Leibniz nahrazuje
ontickou tvořivost předjednanou harmonií, která trvá na věky, a nepřímým božím
působením. Takové pojetí však v sobě skrývá nebezpečí determinismu. Leibniz tvrdí, že
aktivní princip, který v nás působí (duše, entelechia) nás pouze „naklání“ směrem
k budoucímu rozhodnutí, ale nečiní jej nutným. U neživých věcí můžeme hovořit o jakési
predeterminaci, u živých organismů o preformaci. Vidíme, že racionalistické uchopení Boha
s sebou vždy nese problém determinismu. Jak Descartovo, tak Leibnizovo řešení nelze
z racionálního hlediska považovat za uspokojivé. Víra se jednoduše rozumem vysvětlit
nedá.
Oba filozofové jsou přesvědčeni o svobodě lidské vůle, přestože postulují božskou
předurčenost světa. Descartes vidí podstatu svobody v možnosti indiference a v konečném
rozhodnutí pro dobro, Leibniz v dosažení dobré vůle a blaženosti, takže v podstatě totéž.
Leibniz od Descarta přejímá matematickou interpretaci matérie s tím rozdílem, že ji už
nepovažuje za základ skutečnosti, ale za „dobře fundovaný jev“ (phaenomenon bene
fundatum). V tomto smyslu spojuje klasickou metafyziku s raně novověkým přírodovědným
myšlením (systém logických principů) a posouvá ji směrem k osvícenství. Z jeho koncepce
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 172 z 239
materiální skutečnosti jako jevu vyjde později Kant. Descartova i Leibnizova substance
jsou charakteristické myšlením a vědomím. Protože Leibniz substance hierarchizuje,
přiznává vědomí i materiálním věcem, i když toto vědomí se podobá spíše bezvědomí. Jde
o takzvané „malé percepce“, jimiž se vyznačují neživé bytosti. Základem skutečnosti jsou
totiž monády duchovní povahy (silová centra), proto se u Leibnize nesetkáváme s matérií
v pravém slova smyslu, tedy s neživou hmotou. S tím souvisí i nově pojatý pojem síly,
kterou nechápe jako „mrtvou“ (karteziánská fyzika), ale jako živoucí princip. Bůh jej
uděluje substancím (monádám) při stvoření a dále do nich nezasahuje. Působí na svět
nepřímo jako účinek aktu stvoření, což je v rozporu s Descartovým tvrzením, že Bůh
neustále musí uchovávat a vytvářet existenci substance. Jeho působení je tedy přímé.
Z Descartovy fyziky vyplývá, že Bůh pouze vykonává a prochází tím, co je nezbytně
nutné, proto je pro Leibnize nepřijatelná. Znamenalo by to, že Bůh není ani moudrý, ani
dokonalý, ani svobodný. Dokonalost a dobrota boží si vynucuje řešení problému
omylnosti (Descartes) a zla ve světě (Leibniz). Jde v podstatě o různé verze
ospravedlňování Boha. Blaisce Pascal (1623-1662) jako další z racionalistických filozofů
dosáhl významných úspěchů v matematice. Patří k zakladatelům počtu pravděpodobnosti,
a dokonce vynalezl sčítací stroj, podobný dnešní kalkulačce. Problémy lidského vědění, jak
se Pascal domníval, lze jen znázorňovat, nikoliv však zdůvodnit, protože lidský rozum sám
o sobě nemůže znát nejvyšší princip. Chceme-li uniknout hrozbě skepse, vyplývající z
nemožnosti poznání, je nutno vsadit na jistotu víry v boha. Pascala zneklidňuje rozpor mezi
rozumem a vírou, řádem stvořeného světa a nicotností lidské bytosti. Všímá si toho, jak
člověk sám sebe ztrácí neustálým rozptylováním a jak může naopak sám sebe nalézt v
samotě. Pascalova filozofie sebe získání nakonec vyžaduje odklon od filozofie a rozumu a
příklon k bohu a srdci.
4.2 Osvícenství
Z kořenů raně novověké filozofie vyrůstá osvícenství jako syntéza racionalismu a
empirismu. Jeho charakteristickými rysy jsou víra v pokrok, věda a ve všemoc rozumu,
která se v myšlení odráží jako požadavek kritického znovu založení filozofie a odmítnutí
všeho iracionálního. To, co nelze postihnout vědeckými zákony, je považováno za omezení
lidského rozumu.
Filozofie má být založena vědecky, proto se většina filozofů zabývá také vědeckými
disciplínami, zejména přírodními vědami. Vzniká potřeba sumarizovat veškeré vědění a
zpřístupnit je pokud možno všem lidem. Proto dochází ke vzniku prvních naučných
sborníků a encyklopedií, kde abecední řazení hesel splňuje karteziánské požadavky
úplnosti, jasnosti a přehlednosti.
Z hlediska vnitřního obsahu se osvícenství vykazuje dvěma atributy, jimiž jsou
liberalismus a deismus. Liberalismus se projevuje jak v ekonomické a politické, tak i
v teologické oblasti. Jelikož liberalismus vyplývá z individualismu, jeho důsledkem je
nezájem o sociální potřeby obyvatel a individuum jako takové, což vedlo v hospodářství
k vykořisťování dělníků, v politice k absolutismu a v náboženství ke zrušení vztahu mezi
Bohem a člověkem.
Teologický racionalismus se bude snažit zbavit křesťanskou víru dogmat, ale i
nevysvětlitelných obsahů jako zjevení, zázraky a legendy. Jeho cílem bude vytvořit
přirozené rozumové náboženství. Tyto ambice povedou k rozšíření deismu, původně
pocházejícího z Anglie, jehož zakladatelem byl Eduard Herbert (1581–1648).
Deismus je víra v Boha, který stvořil tento svět, vtisknul mu jeho zákony a dále do něj
nezasahuje. To vylučuje jakékoli boží zásahy či zázraky, ale i požadavky vůči člověku. Bůh
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 173 z 239
existuje „vně“ tohoto světa, takže není imanentním principem jako u Spinozy. Náboženství
má mít výhradně praktický užitek vedoucí k pokroku lidstva, jímž je mravní jednání plynoucí
z přirozené a rozumové etiky.
Mechanický materialismus vysvětluje kvalitativní změny mechanicky, snaží se
kvantifikovat veškerou skutečnost. Důsledkem je vznik mechanického determinismu. Ten je
navíc podpořen požadavky empirismu zbavit se všeho, co nelze vědecky dokázat a
pozorovat.
Anglický empirismus a osvícenství ve Francii
Anglický empirismus nachází své počátky už ve filozofii středověkých myslitelů, například
Rogera Bacona nebo Williama Occama. Tato tradice se později významně rozvíjela
zejména v dílech Francise Bacona a Thomase Hobbese. Pro anglosaský svět je dodnes
typický právě důraz na praktickou upotřebitelnost poznatků, střízlivý pragmatismus,
ekonomismus v myšlení, přesvědčivost v argumentaci a liberalismus.
John Locke (1632-1704) patří k filozofům, kteří se snažili kriticky a vědecky postihnout
kořeny naší poznávací činnosti. V teoretické filozofii se věnuje hlavně problematice
poznání. Základy empirické filozofie položil v díle: „Rozprava o lidském rozumu“, čím
ovlivnil gnozeologii celého 18. století. Usiloval o vysvětlení, jakým způsobem se náš rozum
dopracuje k pojmům jednotlivých věcí. Vychází z analýzy vědomí, a tvrdí, že obsah našeho
vědomí tvoří ideje, (zde je rozdíl mezi Platónovými idejemi, které mají ontologický
význam, Lockovy ideje jsou obsahem, prvkem, složkou v našem vědomí). Všechny ideje
pocházejí ze zkušenosti, to hovoří i uvedený citát: „Nic není v rozumu, co by předtím
nebylo ve smyslech.“ Proto odmítá teorii vrozených idejí (Descartes). Vrozené jsou
pouze přirozené schopnosti a vlohy, všechno poznání je získané. Duše se při narození
podobá nepopsané stránce bílého papíru, čisté desce (tabula rasa), do které až zkušenost
vrývá své znaky, a to jsou právě ideje. Tedy jen zkušenost je základem každého poznání.
Podle Locka existuje vnější a vnitřní zkušenost, na základě kterých rozlišuje dva druhy
idejí. První pocházejí ze styku našich smyslů s tím, co nazýváme vnějším světem. Jsou to
smyslové vněmy věcí, jevů, vlastností. Druhé pocházejí z pozorování našich vnitřních
duševních aktů (myšlení, cítění, chtění…), a nazývá je reflexí. I když reflexe na první
pohled nemají smyslový původ, patří do oblasti smyslové zkušenosti, protože reflektovat
můžeme jen stavy naší mysli, která není prázdná, ale popsaná zkušeností. Locke tedy
chápe zkušenost, jako smyslovou zkušenost, a takovou koncepci v teorii poznání
nazýváme senzualizmus. Ideje dále rozlišuje podle složitosti na jednoduché – pocity
a vněmy, které představují základní data našeho vědomí, a složené ideje – vznikající
v procesu aktivity našeho vědomí, tedy vznikají při asociacích, spojování, abstrakci. Při
složených idejích náš rozum nic nové nepřidává, jen uspořádává a zevšeobecňuje
empirický materiál do podoby pojmů. Avšak Locke upozorňuje na to, že čím jsou pojmy
všeobecnější, tím jsou více vzdáleny od původní zkušenosti.
Locke zkoumá i problém, do jaké míry obsah našich idejí věrně odráží vlastnosti a kvality
vnějšího světa. Hovoří, že adekvátním odrazem vlastností vnějšího světa v našem vědomí
jsou primárně kvality – rozměr, tvar, pevnost… Sekundární kvality však nemůžeme připsat
samotným věcem, neboť vznikají až v procesu poznání. Tedy tyto kvality nevyjadřují
objektivní stav věcí, ale jsou výsledkem interakce vlastností a našich smyslů schopných
vnímat. Patří sem barva, vůně, pocity tepla, chladu. Kromě smyslového poznání, které
považoval za základní, uznává také poznání intuitivní, když bezprostředně poznáváme
vztah mezi dvěma idejemi a poznáním demonstrativně, když poznatky vyvozujeme z jiných
poznatků. V rámci teorie idejí se Locke věnoval i přenášení idejí prostřednictvím slov, tedy
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 174 z 239
jednoduše určené, slova představují ideje. Tak jak Locke odmítnul vrozené ideje, odmítá
také apriory politické systémy, které by je vlastníci mohli vnucovat svým spoluobčanům.
V jeho dílech se jasně ukazují myšlenky novověkého liberalizmu a demokratického
uspořádání společnosti.
George Berkley (1685-1753) byl původem Ir. Studoval v Dublinu v době, kdy na tamější
univerzitě už scholastický styl nahradila a základ vyučování tvořila moderní věda podle
Isaaca Newtona a filozofie podle Johna Locka. Ve dvaceti pěti letech vydal spisek
„Pojednání o základech lidského poznání“, který měl položit nové vědecké základy
křesťanského náboženství. Berkeley byl při svém filozofování veden především snahou o
vyvrácení jakéhokoliv materialistického, a tím i ateistického myšlení. Důkaz existence boha
u tohoto irského učence vychází z předpokladu, že jsem-li já ve vztahu k nějaké ideji
pasivní, musí být nějaká jiná bytost ve vztahu k ní aktivní.
David Hume (1711-1776) začínal studiem práv, které však nedokončil. Byl totiž naplněn
ctižádostí vyniknout jako filozof. Ve Francii napsal první dílo „Pojednání o lidské
přirozenosti“. Napsal také „Dějiny Anglie“.
Obsahy vědomí podle Davida Huma:
1. Jednoduché představy jsou tyto:
- imprese (dojmy) – bezprostřední smyslové danosti vnějšího světa i vnitřních prožitků
- ideje – kopie impresí, které plodí vzpomínky a fantazie. Imprese od idejí odlišuje stupeň
jejich intenzity.
2. Složené představy – jsou stejně jako u Locka vytvářeny v rozumu kombinací
jednoduchých tj. impresí a idejí. Hume uvádí tři principy, na jejichž základě dochází ke
kombinaci jednoduchých představ:
a) princip podobnosti a odlišnosti. Platí především v matematice – všechna tvrzení lze
odvodit čistě z rozumu;
b) princip prostorové a časové soumeznosti, kterému se říká substance;
c) princip kauzality jakožto vztah příčiny a účinku.
Pro dějiny filozofie se stala nesmírně důležitou Humova kritika pojmů substance a
kauzality. Na těchto termínech byla totiž dosavadní filozofická tradice. Humova skepse a
agnosticismus (nemožnost poznání, které by překračovalo svět jevů) vymezila zřetelně
hranice filozofie. Podle Huma, filozofie by měla důsledně rezignovat na své metafyzické
ambice.
Kritika pojmů podle Davida Huma:
1. Kritika pojmu substance:
Locke tvrdil, že za kvalitami je jejich nosič – substance.
Berkeley zase předpokládal, že existuje pouze mysl a její imprese. Za prožitky se neskrývá
nic a jedinou skutečnou substancí je bůh.
Hume souhlasí s Berkeleyem, ale je radikálnější. Tvrdil, že pojem substance vzniká
vnímáním složené ideje prostorové a časové soumeznosti. Huma dovádí jeho skepse tak
daleko, že mu ze světa zůstávají pouze představy. Existuje podle něj jen tok představ ve
vědomí, přičemž vědomí samo o sobě neexistuje.
2. Kritika pojmu kauzality:
Představa kauzality, to je reálná existence vztahu mezi příčinou a následkem, se opírá o
zvyk něco předpokládat na základě předchozí zkušenosti. Jediným ověřitelným dokladem
„příčinné souvislosti“ mezi dvěma nebo více jevy je pro Davida Huma počet
pravděpodobnosti. Absolutní jistotu vědeckého poznání David Hume přiznává pouze
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 175 z 239
matematice. Ta je analytickou vědou o kvantitativních vztazích našich představ. Jeho kritika
je jednoznačně namířena především proti metafyzickým spekulacím, které provázejí dějiny
filozofie od Platóna přes Aristotela a scholastiku až k racionalizmu.
Dalšími představitelly anglického osvícenství jsou: Adam Smith, Herbert z Cherbury a
Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury. Adam Smith (1723-1790) byl
zakladatelem ekonomického liberalismu, který preferuje v hospodářské politice volný trh,
zákon nabídky a poptávky, soukromé vlastnictví, konkurenci a zákon silnějšího. Herbert
z Cherbury (1582-1642) a Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury (1671-1713).
Oba zastávali přirozené rozumové náboženství. Bůh svět stvořil, ale nijak do něj
nezasahuje (deismus). Člověk je nadán přirozeným morálním smyslem, nezávislým na
zjeveném náboženství.
Osvícenství ve Francii
Počátkem 18. století začaly radikální myšlenky výrazně pronikat z Anglie do Francie a
osvícenství, v umění se projevující jako klasicismus, se začalo stávat evropským kulturním
hnutím. Francouzské osvícenství ale bylo mnohem razantnější a radikálnější ve způsobu
vyrovnání se s minulostí. Osvícenské hnutí v Anglii bylo totiž více svázáno s tradicí. Každý
anglický myslitel té doby zůstal nějakým způsobem spojen s křesťanstvím. Proto byl
rozchod s tradicí, provázený uvolněním cesty rozumu a vědě. Osvícenství ve Francii
nabývá radikální podoby v důsledku absolutistického a náboženského útlaku a vyúsťuje ve
Velkou francouzskou revoluci.
Jelikož reformace zde proběhla jen v oslabené formě, 16. století je poznamenáno
náboženskými válkami. Poté, co Ludvík XIV. zruší r. 1685 Nantský edikt, dochází
k tvrdému pronásledování nekatolíků. Díky rychlému hospodářskému vzestupu buržoazie
vzniká napětí ve společnosti. Francouzští myslitelé zastávají radikální protináboženská
stanoviska a vedou boj nejen proti katolicismu, ale i proti fanatismu reformovaného
křesťanství (například nesnášenlivost kalvínského protestantismu). Příznačné jsou
Voltairovy výzvy: „Rozdrťte tu hanebnost!“ (Écrasez l’infâme!). Významnými předchůdci
francouzského osvícenství byli Pierre Bayle (1647–1705) a Jean Meslier (1664–1729), jež
obdivuje Voltaire. Pierre Bayle byl autorem prvního Kritického a historického slovníku.
Právě Leibnizova Theodicea vznikla z odpovědí na otázky vznesené Pierrem Baylem.
Voltairovi vyhovovala jeho kritika Spinozova systému. Jean Meslier byl kněz s překvapivě
radikálními názory na společnost a náboženství. Své myšlenky však raději nepublikoval.
Snil o komunistické společnosti uspořádané na principu rovnosti a bratrství. Ne náhodou
bude později Voltaire autorem hesla Velké francouzské revoluce. Roku 1762 vydal výtah
z jeho jediného díla Závěť, které obsahovalo kritické úvahy o bibli, teologii a křesťanství.
Osvícenská filozofie se svým nárokem na vědeckost spatřuje ideální způsob vědeckého
myšlení v Newtonově fyzice, matematice a geometrii. Proto je silně ovlivněna
mechanickým materialismem, který se snaží popsat svět pomocí mechanických zákonů
vycházejících z pohybu. Ten je základním principem přírody.
Z Newtonovy fyziky přebírá koncept absolutního prostoru a času, kde hmota je na nich
naprosto nezávislá a je umístěna v prostoru. Hmota je zároveň jedinou substancí ve
vesmíru, jejíž pohyb je vysvětlován nemateriální silou. Ta je totiž chápána ještě tradičně
jako účinek aktu nehybného hybatele, který uvedl do chodu celý vesmír. Vesmír je cyklický
a statický, totéž se stále opakuje a nic nového nevzniká. Mechanický materialismus
vysvětluje kvalitativní změny mechanicky, snaží se kvantifikovat veškerou skutečnost.
Důsledkem je vznik mechanického determinismu. Ten je navíc podpořen požadavky
empirismu zbavit se všeho, co nelze vědecky dokázat a pozorovat.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 176 z 239
Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu (1689-1755) ve třiceti dvou
letech napsal velice populární Perské listy. V Perských listech prezentuje fiktivní Peršan
Usbec své dojmy z cesty po Evropě, kam přicestoval se svým přítelem. Politické a
náboženské poměry tehdejší doby jsou tu šikovně nepřímým, ale velice ostrým způsobem
kritizovány. V roce 1748 pak Montesqueiu vydal své hlavní dílo „O duchu zákonů“ (De
esprit des lois). Předmětem jeho kritiky se opět stal především názor, že zákony státu jsou
něco nahodilého a libovolného. Každý národ má mít své specifické zákony. Zákony nelze
libovolně přenášet ze státu na stát. Montesquieu byl přesvědčeným zastáncem liberalismu
a anglického konstitucionalismu. Přejal Lockovo dělení moci na moc zákonodárnou, moc
výkonnou a moc soudní, přičemž však moc soudní přiřknul největší váhu. Na těchto mocích
se podle něj zakládá politická svoboda.
Franqois Maria Arouet (1694-1778) píšící pod jménem Voltaire. Byl synem bohatého
notáře, a tedy potenciálním příslušníkem establishmentu, avšak po kratších pobytech
v pařížské Bastile, odešel do Anglie, kde ho okouzlila duchovní a politická svoboda.
Voltairovy myšlenky navazují nejen na Lockovu filozofii a společenskou teorii, ale – a to
především – na Newtonovu fyziku a závěry, které z ní vyplývají. Voltaire kritizuje celou
metafyzickou tradici, neboť je pevně přesvědčen, že se zakládá na předsudcích. Z toho
vychází Voltairův neúprosný boj proti náboženskému fanatismu a církvi. Součástí
nezávislé morálky by podle Voltaira měla být i snaha o spravedlnost a zmírnění lidských
strastí. Ve filozofii dějin se Voltaire zaměřuje proti teologii, to je proti představě, že dějiny
mají nějaký účel nebo smysl. Podle Voltaira smysl událostem dává až člověk ex post. Jako
správný osvícenec tvrdí, že posledním účelem dějin je všeobecná osvěta a zvládnutí
rozumu na Zemi. Těsně před smrtí Voltaire napsal: „V okamžiku smrti vyznávám, že
uctívám Boha, miluji své přátele, nepociťuji nenávist ke svým nepřátelům a
nenávidím pověru. Voltaire“
Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) Zaujímá v rámci osvícenství svérázné postavení.
Na jedné straně vyhrocuje osvícenské volání po svobodě, na straně druhé patří jako hlavní
představitel francouzského romantismu k prvním a ostrým kritikům myšlenek vědy, rozumu
a pokrokové kultury. Je považován za nejradikálnějšího a nejrevolučnějšího představitele
předrevoluční Francie. Jeho neurovnaný život je částí jeho neurovnané filozofie. Narozen
v Ženevě, z prostředí kalvínského. V šestnácti letech opustil učení u rytce. Při svém
putování se setkává nejdříve s katolickým farářem, ten se ho snaží obrátit na katolíka (z
protestantského kalvinisty), poté ho listem doporučuje o dvanáct let starší baronce paní de
Warens, pod jejím vlivem se přihlásil ke katolické víře. Strach z vlivu druhých se stal
smyslem Rousseauova filozofování. Konstrukci člověka, kdy člověk odbíhá od vší
skutečnosti a mimo společnost, této paradoxní zálibě říkal “přirozený člověk”, oproštěný
od výchovy, od vlivu společnosti a jích tradic…“Rozpravou o vědách a umění“ z r. 1750
se stal slavným. Jedná se o práci jako výsledek na otázky “zda pokrok věd přispěl ke
zkáze, anebo k zušlechtění mravů”. Odpověď by byla záporná. Zajímal se o hudbu, na
tomto základě vzniká práce “Návrh o nových značkách hudebních”, v autobiografickém
“Vyznání” se vrací ke svému vztahu k baronce de Warens: “… neměl jsem na celém
světě nikoho jiného než ji, nepřicházelo v úvahu, abych u ní byl v nemilosti”. V Paříži, před
vypovězením, se věnuje práci literární, jeho opera “Vesnický věštec” měla značný úspěch
a byla uvedena i na královském dvoře. Měl úspěch “Smlouvou společenskou”, a “O
vychování”, ale byl za ně vypovězen ze země.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 177 z 239
V “Rozpravě o původu nerovnosti mezi lidmi” – spis, jenž se snaží vyjasnit otázku, jaké
jsou příčiny nerovnosti mezi lidmi, zkoumal hospodářskou a sociální strukturu. U člověka
rozeznává dva druhy nerovnosti:
1. Přirozenou (tělesnou) – je vytvořena přírodou a spočívá v rozdílnosti věku, zdraví,
tělesných sil a vlastností ducha a duše.
2. Mravní (politická) – závisí na úmluvě a je podložena souhlasem lidí.
Při konstituování Evropy nové podoby byli všichni myslitelé “proroky” přirozenosti.
Rousseau se však stal “prorokem” jediné přirozenosti. Nejde o rozumnou přirozenost, o to,
co člověk nahlédne sám bez pomoci zjevení, ale jde o přírodu. Rousseau byl ovlivněn
učením George L. Buffona, přírodozpytce, který byl nadšen anglickou filozofií. Jeho
metoda spočívala v odevzdání se dojmu. Nepřeženeme, když budeme konstatovat, že
příroda byla objevena rousseanismem, do té doby lidé znali jen “fysis”, natura rerum
(přirozenost věcí). Příroda je pojem z jiného světa než přirozenost. Příroda je tu pojata jako
všechno to, co je nám dáno a co bereme pouze na vědomí, čemu nerozumíme a nad čím
nemáme moc. Právem stojí i před námi Voltairova otázka: „je příroda (tj. to, co je prostě
dáno, co bereme jen na vědomí, čemu podléháme) vůbec přirozená?“ Rousseau
objevuje novou přirozenost za hranicemi rozumu a sebekázně: myslící člověk, soudí
Rousseau, je zvrhlé zvíře, člověk je od přírody dobrý, ale ničí ho, ruší jeho psychiku
vědomosti, které nabyl. Nikoli příroda, nýbrž dobrá vůle tu je zárukou rovnosti lidí.
“Všechno je dobré, jak vychází z rukou průvodce všech věcí, vše se zvrhá v rukou
člověka”, těmito slovy začíná Rousseauův spis “O výchově” (Emil), podobně je stylizována
“Smlouva”.
V těchto dílech vychází ze základní premisy, že společnost se vzdálila, odcizila přírodě jako
zdroji pravdy. Řeší zde problém, jak máme v této civilizaci, zkažené společnosti, ve které
musíme žít vychovávat jedince tak, aby to nebylo proti přirozenosti. Při výchově dětí jim
umožnit co nejpřirozenější duševní a fyzický vývoj, a to pokud možno co nejdéle.“O
společenské smlouvě” je nejrevolučnější dílo Francie, rovněž celého osvícenství, ve
kterém se projevila jeho kritika společnosti. Společenská smlouva je právě společenské
uspořádání společnosti. Rousseau analyzuje první společnosti, kde vzdát se svobody
znamená vzdát se lidské důstojnosti. Každý jedinec je chápán jako neoddělitelná část
celku. Tímto se vytvoří z jednotlivých osob – účastníků takové smlouvy – kolektivní právní
těleso, které sdružením, vyjadřuje vzájemný závazek celku i jedinců. Rousseau vychází ze
tří základních typů vlád: demokracie, aristokracie, monarchie. Základní myšlenkou jeho
systému je, že člověk žil šťastně v přírodním stavu, staral se o své každodenní potřeby a
byl od přirozenosti dobrý. Civilizace je umělý výtvor založený na racionalitě, utilitarismu a
egoismu. V noetice vychází ze senzualismu, avšak smyslové poznatky nekoriguje rozum,
ale cit. Proto je odpůrcem civilizace, techniky, učenosti. Svým myšlením se postavil proti
osvícenskému racionalismu, staví svůj svět citu přírody a víry v dobro člověka.
Rozum však nelze nahradit jinou substancí, můžeme ho jen kontrolovat a reflektovat.
4.3 Německá klasická filozofie
Německý klasický idealizmus, který se začal rozvíjet koncem 18. století, bývá považován
za vrchol novověké filozofie. Osvícenské myšlenky přicházely do politicky roztříštěného
a hospodářsky zaostalého Německa sice s opožděním, německý klasický idealizmus však
překročil hranice osvícenství v chápání rozumu tím, že vyzdvihnul jeho aktivní, tvořivou
povahu, kterou začlenil do historického procesu.
Spojuje se jmény: Kant, Fichte, Schelling a Hegel. Představitelem materializmu
v německé klasické filozofii je Feuerbach (antropologický materializmus). Tito filozofové
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 178 z 239
byli většinou vysokoškolští profesoři a na jejich přednášky přicházeli i významné osobnosti
veřejného života. První polovina 19. století bývá označována jako zlatý věk německé
kultury.
Immanuel Kant (1724-1804). Jeho tvorba je rozdělena na dvě hlavní období:
1. Předkritické – věnuje se přírodovědní problematice, ve které formuluje hypotézu
o vzniku sluneční soustavy z prvotné mlhoviny prostřednictvím přitažlivých a odpudivých sil
(Laplaceova kosmogonická hypotéza), tedy na základě principů Newtonovy fyziky.
2. Kritické období (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika
soudnosti) Zajímá se o metafyziku, ještě před nastolením jejich problémů (zda můžeme
rozumem dokázat existenci Boha, nekonečnost světa a nesmrtelnost duše) však chce
vyřešit otázku, co je vlastně dostupné našemu poznání. Dospívá k závěru, že hranice
poznání jsou dané hranicemi zkušenosti, co vylučuje možnost metafyziky v tradičním
ponětí. Poznání začíná zkušeností, no ve vědeckém poznání přírody existují kromě
zkušenostních – aposteriórních poznatků i takové, které na zkušenosti nezávisí,
předcházejí ji, a jsou tedy apriorně – předzkušenostní (v matematice, fyzice…). Kant
chce zjistit, na základě čeho je apriorně poznání možné (toto zkoumání se nazývá
transcendentálním poznáním).
Skutečnost tvoří: 1. svět věcí o sobě - podstata, substance světa  tento svět je
nepoznatelný  agnosticizmus; 2. svět jevů, fenoménů – věci pro nás. Tento svět je
poznatelný. Kantův „kopiníkův obrat“ spočívá v tom, že poznání se nemusí řídit
předměty, ale předměty se musí řídit našim poznáním, vycházet z apriorních forem („člověk
je zákonodárce přírody“).
Poznáváme:
a) smysli – prostřednictvím apriorních forem prostoru a času; prostor a čas nepatří tedy
k věcem samotným, ale jsme to my, kteří k věcem připojujeme představu prostoru
a nahlížíme na procesy jako probíhající v čase (možnost matematiky);
b) umem – schopností vytvářet z obsahu smyslového nahlížení pojmy a soudy opět
prostřednictvím apriorních forem, kterými jsou kategorie (kauzalita, nutnost a náhoda,
možnost a skutečnost, existence apod.).
Pojmy vnášejí do rozmanitého obsahu jednotu (takto je možné přírodovědné poznání).
Lidské myšlení však chce proniknout ještě dále, k nejvyššímu celku, k prvotní příčině všeho
existujícího. Zde však už nemůže vycházet ze zkušenosti, a proto rozumem vytváří
z pojmů a soudů jednotu zkušenostního světa prostřednictvím apriorní ideje Boha, duše
a světa jako celku. Pokud tradiční metafyzika usilovala rozumem proniknout do této sféry,
Kant tuto možnost vylučuje (zavrhuje tzv. důkazy boží existence a učení o nesmrtelnosti
lidské duše). Důkazem nemožnosti jsou neřešitelná protiřečení, do kterých se rozum
v tomto úsilí dostává (Bůh: existuje – neexistuje, svět: je konečný – je nekonečný, duše: je
smrtelná – je nesmrtelná).
Tyto závěry není možné rozumem dokázat, ani vyvrátit, a tak na jeho místo nastupuje víra.
Kritika praktického rozumu (praktický rozum – rozum, který nám říká, co je správné
v oblasti morálky  také vrozená schopnost). Podle Kanta celé naše konání nemůžeme
vysvětlit vnějšími (společenskými nebo přírodními) příčinami.
Člověk je bytost schopna překonat pudy, egoizmus i tlak prostředí ve jménu morální
zásady. Když se rozhodujeme mezi vícerými možnostmi konání, nacházíme v sobě
morální zákon, apriorní formu, kterou posuzujeme vlastní i cizí činy (bezpodmínečná –
nezávislá na okolnostech – povinnost morálního konání)  kategorický imperativ: „Konej
tak, aby maximum tvojí vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství“.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 179 z 239
Abychom se mohli rozhodovat, musíme mít svobodnou vůli  a to předpokládá, že duší
patříme do světa, kde neplatí jednoznačný determinizmus a je možné směřovat
k nejvyššímu dobru (předpoklad nesmrtelné duše a Boha – tedy toho, k čemu nebylo
možné dospět rozumem). V mravním konání jsme pozdviženi nad sféru věcí do
nadsmyslového světa („člověk je občanem dvou světů“; „svědomí se neptá na čas“).
Kritika soudnosti – (soudnost – schopnost myslet obecně) - je jakýmsi svorníkem obou
světů – přírody a svobody. Vnímání harmonie přírody a uměleckých děl ho přivádí
k předpokladu účelnosti (opět apriorní princip), kde se také dostáváme za hranice poznání.
Zde má svoje kořeny intuice a genialita (génius – svobodný a vzácný dar přírody, který
spočívá v šťastném a nenapodobitelném sjednocení obrazotvornosti a rozvažování a přes
kterého „příroda dává pravidla umění“). Na závěr o Kantovi je možné říci, že:
1. Kant spojuje dvě hlavní novověké filozofie, a to racionalismus a empirismus. Vidí,
poznání, které je produktem čistého rozumu, a že poznání je možné pouze na základě
smyslového vnímání. Podle Kanta je vědecké poznání syntézou v rozumu obsažených
apriorních forem a smyslového vnímání zachycených empirických jevů. Metafyzický svět
neviditelných substancí je postaven mimo možnosti vědeckého poznání.
2. Existenci nesmrtelné duše, svobodné vůle a bytí boha naopak Kant potřebuje jako
nutnou podmínku umožňující založení mravního jednání.
3. Každé pozitivní státní právo se má opírat o přirozené právo: člověk nemůže být
nikdy prostředkem, vždy pouze účelem.
Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) vynikající řečník, k jeho posluchačům patřil také
kníže Metternich. Pro filozofii ho získalo především Kantovo chápání člověka jako
svobodné bytosti. „Filozofii si volíme takovou, jací sami jsme“: Jsou dvě možnosti:
1. materializmus - odvozuje svoje představy od věci  zvolí si ho pasivní povahy;
2. idealizmus - začíná od myslícího subjektu; JÁ, aktivně klade před sebe předmět
poznání a aktivně vytváří svět  idealizmus si volí ten, kdo touží po samostatnosti
a činnosti.
Fichte odmítnul Kantovu „věc o sobě“ a snažil se dokázat, že celá rozmanitost obsahu
v našem vědomí je výsledkem naší vlastní činnosti. Prostřednictvím spekulativní dialektické
metody (jako první v německé klasické filozofii) překonává propast mezi JÁ a věcmi  JÁ
přechází plynule do svého protikladu NE JÁ a vytváří jeho určení. Vnější realita – NE JÁ
existuje pouze doté doby, pokud subjekt o ní ví, má ji ve svém vědomí. Fichte, jako první
na německé půdě dospívá i k myšlence socialistického uspořádání státu.
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) je vlastním filozofem romantiky a
jejím klasickým představitelem. Vychází z Fichta a jeho základních pojmů. Hlavní
Schellingův systém se nazývá filozofie identity. Dualita subjekt (Já) – objekt (Ne-já)
musí být pochopena z jednoty. Proto vnímá filozofii jako filozofii absolutní totožnosti –
ducha a přírody, subjektu a objektu (vymanění německého idealismu ze sféry subjektivního
rozumu). Tvrdí, že ve světě vždy převažuje buď subjektivní (ideový) princip, anebo
objektivní (hmotný) svět; prazáklad – identita obou principů, absolutní jednota objektu
(přírody) a subjektu (duše): „Příroda je nevědomou činností duše a duše je
sebeuvědomováním přírody“; jedinou pravou skutečností je tedy rozum – ne vázán na
jednotlivého člověka, ale jako společná podstata vědomí i přírody. Naturfilozofie vychází z
přírody a postupně spěje k inteligenci, která proměňuje přírodu na obsah vědomí. Opačným
směrem postupuje druhá část jeho filozofie – transcendentální idealismus, ve kterém se
Schelling pokouší ze subjektivního východiska odvodit základní určení vnějšího světa.
K absolutní totožnosti se však nedostaneme pojmovým poznáním, ale intelektuálním
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 180 z 239
nahlížením, které je dostupné pouze duchu génia. Schellinga neuspokojovalo
mechanistické chápání přírody. Pro jeho filozofii přírody – naturfilozofii je charakteristický
dynamický přístup, který umožňuje přírodě přiznat produktivní a tvořivé schopnosti
a představu mechanizmu nahradit chápáním přírody jako organického celku, kterého části
se vzájemně podmiňují a kterého vývoj směřuje dialektickým překonáváním protiklad
k vzniku inteligence.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1854) „Co je rozumové, je skutečné a co je
skutečné, je rozumové“  v Hegelově objektivně-idealistickém systému vrcholí
tendence klasické filozofie, vycházející z přesvědčení, že podstata světa je rozumová,
a tedy dostupná racionálnímu poznání. Zároveň je nejvýznamnějším představitelem
dialektiky, protože jako první vysvětlil celý přírodní, dějinný a duševní svět jako proces,
tedy v neustálém pohybu, změně, vývoji a pokusil se dokázat v tomto pohybu a vývoji
vnitřní souvislost. Podstatou světa je absolutní ideje – neosobní, od člověka nezávisle
existující rozum. Je to prvotní aktivní tvořivá síla, všechno ostatní je druhotné. Příroda
a společenské jevy jsou jen projevem tohoto duševního principu a jeho ztělesněním. Idea
jako podstata je přítomná v každé věci, v každém jevu. Je tím, co umožňuje, aby lidský
rozum chápal tyto věci.
Hegel tedy ztotožnil myšlení a bytí, duši a hmotu. Idea se konkretizuje v přírodě, lidských
dějinách a v lidském vědomí se stává vědomím. Vývoj absolutní idei se realizuje v procesu
sebepoznávání vlastní podstaty – jednotlivé stupně vývoje jsou stupněm tohoto
sebepoznávání:
1. na prvním stupni (TEZE) se idea vyvíjí v sobě samé, v říši čistého myšlení; zde má
ještě úplně abstraktní povahu, mimo času a prostoru, nemá vztah k ničemu, kromě sebe
samé – vytváří pojmy a v nich se poznává (o tomto stupni pojednává logika - studuje
zákony myšlení, které jsou pro Hegela i zákony bytí);
2. na druhém stupni (ANTITEZE) se idea sama sobě odcizuje, popírá samu sebe –
přechází z abstraktní sféry do konkrétní, do podoby jinobytí duše, t.j. přírody, trpné,
pasivní hmoty (filozofie přírody – nejslabší část Hegelova systému: „Moje závěry
odporují empirii? Tím hůře pro skutečnost“);
3. na třetím stupni (SYNTEZE) – filozofie duše - absolutní idea překonala svoji antitezi
a na vyšší úrovni se opět vrací k sobě, stává se duší, které vývoj směřuje ve třech stupních
od:
a) subjektivní duše – individuální psychický život, který studuje antropologie, psychologie,
přes b) objektivní duši - nadindividuální projevy duše: rodina, společnost, stát (studují ho
dějiny filozofie, právo, morálka, státověda)
až k c) absolutní duši – absolutnímu sebepoznání idei  konečný cíl vývoje; děje se tak
opět pomocí triády:
1) umění – zjevuje soulad formou smysluplnosti,
2) náboženství – soulad pomocí pocitů a představ a
3) filozofie – čistá forma myšlenky, duše dospěla úplně k sobě samé;
filozofii Hegel považoval za nejhlubší vyjádření pravdy a stavěl ji vyše než náboženství.
Svoji vlastní filozofii považoval za konečný stupeň samovývoje absolutní idei.
Historii lidstva (2. stupeň – objektivní duše) chápal jako zákonitý proces (ne shluk
nahodilých dějů) pokroku ve vědomí svobody, jako vnitřní přirozenosti člověka, kdy si
člověk uvědomuje sám sebe a tak se stává skutečně svobodným (filozofie dějin není
libovolným rozumováním, ale teoretickým zobecněním skutečného dějinného procesu);
historie je postupný pohyb, ve kterém staré je určitým materiálem pro nové, hlubší chápání
svobody: rozum vládne dějinami, konkrétní národy, civilizační stupně, jsou jen jednotlivými
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 181 z 239
stupni sebepoznání duše (u orientálních národů byl svobodný jeden, v Řecku – někteří, až
germánské národy – svoboda pro všechny). Stát považoval Hegel za nejvyšší ztělesnění
svobody, za nejvyšší projev rozumu v rámci společenského vývoje.
Za vrchol společenského pokroku považoval pruskou konstituční monarchii. V souvislosti
se samovývojem idei Hegel vypracoval ucelenou dialektickou metodu, umožňující
pochopit chod dějin, kterou však aplikoval především na vývoj idejí, myšlení a poznání –
jeho dialektika má proto idealistický charakter. Vymezil základní kategorie dialektiky
a stanovil její tři obecné zákony:
zákon přechodu kvantity ve kvalitu, zákon vzájemného pronikání a střetávání protikladů
a zákon negace negace.
Vývoj idei tedy postupuje od nižších forem k vyšším v důsledku přechodu kvantitativních
změn ve změny kvalitativní, přičemž zdrojem vývoje jsou rozpory. Tento vývoj se odráží i
v reálném světě. V etice je Hegel přesvědčený, že člověk je nástroj neosobní dějinné
zákonitosti. Svoboda člověka je v uvědomění si nevyhnutelnosti a směřování vývoje,
v respektování objektivního pochodu dějin. Individuální žití je podřízené nadosobnímu
(hlavně státu). V dějinách nikdy nejedná jedinec, ale světový duch přes jedince (i silní
jedinci jsou jen vyjádřením „ducha doby“). Lest rozumu spočívá v tom, že aktivní jedinec se
domnívá, že slouží jen svým subjektivním záměrům, ale z hlediska dějin jen uskutečňuje
historickou nutnost. Vnímá, že podstata člověka je historická, člověk je aktivním tvůrcem
sebe samého, hodnot i dějin  smysl lidské činnosti. „Člověk je tím, čím se svojí činností
učiní“.
Ludwig Feuerbach (1804-1872) byl Hegelovým žákem, později aktivní mladohegelovec,
postupně se však s jeho učením rozešel a zavrhnul celý hegelovský idealizmus včetně
dialektiky. Odmítnul myšlení, jako mimo přírodní a nadlidskou podstatu: myslí jen člověk,
proto i filozofie musí být především učením o člověku a přírodě, kterou je součástí 
antropologický materializmus: člověk je jednotná bytost, psychické jevy mají materiální
podstatu – díky ní je člověk schopen vnímat a myslet. Rehabilituje lidskou tělesnost
a smysluplnost („Tělo je způsob, jakým jsme na světě“). Nejhlubším vztahem je láska
člověka k člověku – smyslová, pohlavní, vztah muže a ženy: „Užitečnější prací než psát
filozofická pojednání je zplodit hodně potomků. Láska – ne k Bohu, ale člověka k člověku je
nejvyšší hodnotou nové humanity (antropologický ateizmus). Kritika tradičního náboženství
a teologie: popření tradičního pojmu Boha – návrat ke smyslově konkrétnímu člověku. Bůh
nestvořil člověka, ale člověk Boha.
Náboženství vzniká z lidské přirozenosti, tj. z egoizmu a z pudové touhy po štěstí
a blaženosti. Příroda však klade člověku v realizaci jeho přání a potřeb hodně překážek.
Člověk odděluje (odcizuje si) své přirozené vlastnosti, schopnosti a touhy od sebe samého
a promítá je mimo sebe a svět. Bůh je projekcí ideálních lidských emocí a vlastností mimo
svět, do nad smyslové sféry. Z tohoto „dětského snu“ by se měl člověk probudit a pokusit
se svým aktivním jednáním získat ve sféře smyslové zkušenosti to, co prostřednictvím
náboženství získavá jen v představivosti – šťastný život, osvobozený od surové a slepé
přírodní náhodnosti. Aby se tedy mohl stát plně člověkem, musí nastoupit namísto lásky
k Bohu, láska člověka k člověku. Ta je nejvyšším projevem humanity a skutečným
náboženstvím. A v tomto náboženství bez Boha vidí Feuerbach cestu, jak obrodit
společnost a jak ji reformovat. Feuerbachova kritika idealizmu a náboženství měla velký
vliv na Marxe a Engelse. Oba se hlásili k Feuerbachovi, jako ke svému učiteli.
5. Filosofie 19. století
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 182 z 239
Mezi hlavní směry 19. století ve filozofii patří iracionalismus a voluntarismus.
Iracionalismus odmítá vůdčí role rozumu, akceptuje intuice a subjektivní pocity.
Voluntarismus prosazuje, že principem světa je vůle. Stojí v opozici vůči všem novověkým
systémům, které spásu člověka viděly v rozumu.
K nejznámějším představitelům voluntarismu a iracionalismu patřili svérázní, osamocení
a možná i lidsky nešťastní myslitelé: Arthur Schopenhauer, Soren Kierkegaard a
Friedrich Nietzsche. Všichni tři představitelé tohoto směru šli ke svému cíli poctivě a
vytrvale, třebaže odlišným způsobem, neúnavně hledali nová východiska a filozofické práci
obětovali celý svůj život.
Arthur Schopenhauer (1788-1860) Úspěch a uznání se dostavilo teprve na sklonku
života. Ovlivnila jej silně indická filozofie, neboť v první polovině 19. století byly v Evropě
již dostupné první překlady véd Upanišad a Bhagavadgity. Filozofie Arhura
Schopenhauera začíná napsanou knihou „Svět jako představa“. První části této knihy
Schopenhauerovy teze jsou známé již od Kanta, podle kterého jsou nám všechny věci
dány pouze jako jevy. Tím navozuje Schopenhauer na to, že Kantovu nauku sám
označuje za vstupní bránu ke své vlastní filozofii. Je sice nezvratné, že svět je představa,
ale chápat jej pouze takto, je přesto jednostranné. Podle Kanta metafyzika neexistuje.
Ale Schopenhauer klade otázku, co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen
metafyziky nesmí být zásadně empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet
z vnější či vnitřní zkušenosti. To by přece znamenalo, že řešení hádanky světa nelze najít
ve světě samém. „Svět jako vůle“ – Zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem
jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je
v nás samých. V individuu.
Arthur Schopenhauer dále vyvozuje, že podstata člověka neleží v myšlení. Vědomí je
pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Vůle formuje charakter stejně
jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť, co se děje bez
našeho vědomí neumdlévá. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody (chemická
přitažlivost a odpudivost látek, gravitační přitažlivost) to vše je nevědomá světová vůle. V
říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce
překonává i individuální smrt.
„Metafyzika pohlavní lásky“.
Metafyzika pohlavní lásky patří k nejproslulejším partiím jeho díla. Sotva se živá bytost
postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování. Vůle se tu
projevuje téměř nezávisle na poznání. Má-li u člověka poznání (dobrý rozum) své místo v
mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem
mozku. Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Každý miluje to, co
jemu samému chybí. Nejmužnější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak.
Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky. Jako v pohlavní lásce
vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že individuum
(vůbec každý myslitelný jev) je střídání látky v téže formě. Tím, ale Schopenhauer
skoncoval s důležitým předpokladem, který byl od dob renesance, že svět je harmonický.
Svět není ani logický či nelogický, je alogický. Od optimismu přechází k pesimismu.
„Utrpení světa a vykoupení“. Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené
žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest…, přichází nové zlo. Bolest je vlastní
realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.
- Co máme, toho si nedovedeme vážit.
- Metlou většiny lidí je nouze.
- Nevyhnutelným údělem člověka je osamění.
- Pohlcovat a být pohlcován, to je život.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 183 z 239
Podle Arthura Schopenhauera přesto existuje východisko: Poznáním, kterým je mu to
umožněno, je umění. Umění není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v
něm. Etická cesta vykoupení – je cestou myšlení starých Indů. Nechat se prodchnout
duchem popírání světa. Popření vůle. Co to je sláva? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách
jiných. Arthurovi Schopenhauerovi porozumíme snad jen tehdy, orientujeme-li se alespoň
zběžně ve starých indických filozofiích – hinduismu a především buddhismu, z nichž si
Arthur Schopenhauer vypůjčil nejednu myšlenku, jako např. neuspokojitelnou mysl, teorii
reinkarnace (viz spisek O smrti), možnost vykoupení se z koloběhu utrpení atd.
Soren Kierkegaard (1813-1855) Dánský náboženský myslitel, syn kodaňského
obchodníka. Původně studuje teologii, pak filosofii Hegelovu i německou romantiku,
studuje i v Berlíně přímo u Hegela, ale brzy se odvrátil od tohoto typu filozofie a zahájil
zcela nový typ myšlení, který uveřejňoval v řadě knih, z nichž většinu psal pod
pseudonymy. V závěru života se rozešel s oficiální dánskou státní církví a vystoupil z ní.
Prvním a principiálním krokem Kierkegaardova myšlení bylo odmítnutí spekulativní
racionalistické filozofie (Hegel), která se ve své pýše domnívá, že vysvětlí vše v jediném
absolutním systému. Základním jejím nedostatkem až chybou je neschopnost postihnout
jedince v bytostném určení lidského života. Lidský život není možné zredukovat a zachytit
do vědeckého systému (a ještě spíše ne Boha), zobjektivizovat. Filozofie nemá být
akademickou záležitostí, ale otázkou života a v tomto úkolu prostředkem k oživení
náboženství. Alternativu podle Kierkegaarda nabízí křesťanství. Nabízí možnost
autentického subjektivního pojetí člověka a Boha. Mezi vírou a racionalitou je propast, víra
je paradox, kde absentuje objektivní jistota. Soren Kierkegaard vidí vstup do existence a
její tři stádia takovým způsobem, že člověk si sám sebe uvědomí, když začne jakožto
davový zjišťovat, že mu společenská konvence nestačí, začne vytvářet své názory a
rozejde se s obecností (obcí), aby se realizoval, rostl v individualitě.
Hlásá, že růst individua probíhá ve třech stadiích, kterých samozřejmě nemusí (ba
zřejmě ani nemůže) každý dosáhnout, někdo prostě nebude s to opustit davovost, vždy se
o něm bude rozhodovat podle davového mínění. (Vlastně není sám sebou, hodnotí-li,
jedná-li, smýšlí-li jako dav.)
1. stádium estetické - je-li člověk v něm, vše osmysluplňuje a zdůvodňuje smyslovým
prožitkem, dojmem. Estetický člověk je smysly ovládán, jsou mu impulzy. Zdá se, že je to
svoboda (oproti davu určitě). On sám se rozhoduje, co bude dělat, podle kritérií libosti a
nelibosti. Domnívá se, že není nad jedinečnost jeho dojmu. Takovým typem je Don Juan.
Toto stadium je doprovázeno vágním vědomím neuspokojenosti a možnosti vyjití "ze sklepa
budovy", rozhodnutí pro vyšší stádium.
2. stádium etické - dříve rozptýlený člověk přijme formu pro svůj život, kterou si sám uloží
a tou je mravní zavázání, povinnost. Etické hledisko produkuje hrdinu, tragického hrdinu.
Příkladem je Sokrates, který vydává sebe, aby uhájil to, co vydává za univerzálně platné
ve smyslu kategorického imperativu Kantova. Jenže i zde si člověk může uvědomit svou
neschopnost dostát za všech okolností mravním požadavkům a pocítí to jako vinu, hřích,
což už nejsou mravní kategorie. Tak má opět šanci volit, opustit stávající a vyjít.
3. stádium víry - teprve zde se člověk stává individuem v plném slova smyslu, rozhoduje
se sám před osobním transcendentnem - Bohem. Literárním typem jest Abrahám,
obětující Izáka. Víra je osobní, jedinečný vztah k Bohu, plný paradoxů, překročení obecně
mravních ohledů. Jednání a rozhodování v tomto stadiu není možné nijak objektivně měřit,
hodnotit. Navíc onen akt víry není pojednou hotov, je třeba jej stále opakovat, vždy znovu a
znovu volit sebe nebo sebe ztrátu, znamená to být v objektivní nejistotě.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 184 z 239
Friedrich Nietzsche (1844-1900) studoval klasickou filologii a díky svému výraznému
talentu byl ještě před obhájením doktorátu povolán jako profesor filologie na basilejskou
univerzitu. Mezi hlavní směry Nietzschovy filozofie patřily následující pojmy:
a) Vůle k moci – je ústředním principem všeho bytí. Podle něj je dobré to, co vyvolává
pocit moci;
b) Nadčlověk – tvrdil, že charakteristické je pro nadčlověka hrdost, sebedůvěra, pohrdání
všedním a malicherným, touha ovládat a radostná moudrost;
c) Přehodnocení všech hodnot – tvrdí, že soucit je nemoc. Snaží se proto zaujmout
pozici, jež se nachází mimo tradiční pojetí dobra a zla. Pro Nietzscheho je dobrá panská
morálka (aristokratická), která podporuje vše silné a životaschopné;
d) Věčný návrat téhož – je u filozofa inspirován Hérakleitem. Život a svět se stále točí
v kruhu.
Nietzschovi následníci obdivovali jeho smysl pro pluralitu hodnot. Hodnotné bylo pro ně a
pro filozofa to, co jako hodnotné prosadili a prožili.
5.1 Novodobá evropská filozofie
Novodobá evropská filozofie byla charakterizovaná společenskými procesy, které reagovaly
na převratné vědecké vynálezy a v mnohém ovlivňovaly filozofické směry, jakými byly:
pozitivismus, materialismus a marxismus, pragmatismus a filozofie života.
Pozitivismus ve Francii
Auguste Comte (1798-1857), francouzský filozof a sociolog. Vzdělával se v exaktních
vědách, kde si také začal vážit techniky. Už jako dvacetiletý měl jasně před očima program
svého budoucího životního díla. Načrtl a vydal Plán naléhavých vědeckých prací
nutných k reorganizaci společnosti (1822). Ale vnější okolnosti mimořádně zúžily
provedení tohoto programu, třebaže už v roce 1824 předložil veřejnosti první rozsáhlé
rozpracování svých myšlenek v Systému pozitivní filozofie.
Auguste Comte, chtěl vytvořit systém věd a hodlal o něm přednášet v soukromém kruhu.
V této době ho, ale postihla duševní choroba, dokonce se pokusil i o sebevraždu. Od roku
1828 pak konal soukromé přednášky, které se později staly základem jeho prvního
vlastního spisu – „Kurzu pozitivní filozofie“, který Comte napsal v letech 1830–1842.
(dílo mělo šest svazků). V obou spisech autor zdůvodňuje vědecký přístup a obhajuje jeho
hlavní charakteristické prvky. Principy pozitivizmu:
- jako pozitivní zkušenost je nám dán vždy „jev“;
- je nutné vycházet z daností a faktů a odmítat jako zbytečné všechny úvahy a tázání, které
tuto pozitivitu překračují.;
- vědec a filozof může konstatovat pouze fakta dávající se formou jevu, která se může
pokusit uspořádat podle určitých zákonitostí do nějakého systému;
- Comte navazuje na myšlenkové názory Francise Bacona (vědění je moc) a Reného
Descarta.
Comtův pozitivismus hlásal systematický sběr, třídění, srovnávání a měření
nejrozmanitějších pozitivních (smyslově daných) jevů. Z toho plyne, že prvotním
požadavkem filozofie v polovině 19. století bylo definování subjekt-objektového vztahu.
Subjekt se stal pozorovatelem objektu. Vždy musel být od pozorovaného přísně oddělen,
aby byla zajištěna objektivita. Vývoj myšlení v jednotlivém člověku i v dějinách celého
lidstva prochází podle Comta postupně třemi mezními etapami:
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 185 z 239
1. náboženské stádium, kde se člověk zaměřuje na zkoumání do nitra věcí a ptá se na
podstatu, příčiny a poslední účely všeho. V tomto stádiu věří v možnost absolutního
poznání. Náboženské stádium ještě dělí na:
a) Animismus – faktické přírodní procesy se nevykládají kauzálně, ale analogicky
vlastnímu cítění a jednání, a proto věří, že se za každou věcí skrývá nějaká oživující síla a
duch.
b) Polyteismus – každá oblast jevů má svého boha.
c) Monoteismus – za všemi viditelnými i neviditelnými silami a jevy stojí jediný bůh.
2. Metafyzické stádium – namísto nadpřirozených božských sil přichází abstraktní síly,
pojmy a entity. Metafyzické stádium je obměnou stádia náboženského. Nejvyšší abstraktní
úrovně je dle Comta dosaženo u metafyziků – v pojmu „příroda“.
3. Pozitivní (vědecké) stádium – nejvyššího stupně poznání je zde dosaženo při podřízení
všech jednotlivých jevů určitému obecnému faktu, například gravitaci.
Comte – soustava a klasifikace věd
Podle Comta je nevyhnutné vytvořit zvláštní vědní oblast, která by studovala všeobecné
zásady vědy. A to je právě pozitivní filozofie. Comte zařadil vědní obory podle objektivity
poznání na následující stupnici:
1. Matematiku
2. Astronomii
3. Fyziku
4. Chemii
5. Biologii
6. Sociologii
Založení psychologie jako vědy není možné, neboť subjekt (pozorovatel) se zde kryje
s objektem (pozorovaným). O to více však Comte sází na sociologii, kterou také jakožto
vědní obor založil. Sociologii Comte dělí na společenskou statiku, zabývající se teorií
přirozeného uspořádání a společenskou dynamiku, která je vlastním předmětem nauky o
pokroku. Z Comtových nevšedních myšlenek můžeme například uvést, že Rada
pozitivních filozofů a sociologů se stane nejvyšší instancí duchovního života. Výkonná rada,
ale nebude této Radě filozofů a sociologů podřízena, neboť ji bude tvořit grémium
hospodářských odborníků. Právě věda a ekonomie budou určovat společnost budoucnosti.
V ní budou hlavními ideami náboženství humanity a altruismus.
Pozitivismus v Anglii
Navazuje plynule na tradici anglického osvícenství a nechává se inspirovat myšlenkami
sociálního utilitarismu.
Představitelem anglického pozitivismu je John Stuart Mill (1806-1873) Jeho
nejvýznamnější díla jsou: O svobodě a Utilitarianismus. Spojil Comtovu pozitivistickou
filozofii a anglický empirismus. Zasadil se o význam psychologie v systému věd. Podle něj
je psychologie základní vědou. Zkouší totiž fakta vědomí. Poznání může přijít jedině skrz
zkušenost. Zabýval se též národohospodářskou politikou. Jeho nejznámější díla
jsou:Systém induktivní a deduktivní logiky, Logický systém, Principy politické ekonomie,
O svobodě. Etiku vnímá Milla jako cíl – dosáhnutí slasti. Předměty, které nám to umožňují,
jsou hodnotné a to co je hodnotné pro jedince, je hodnotné i pro společnost.
Herbert Spencer (1820-1903) byl nejvlivnějším anglickým filozofem 19. století. Ve svých
esejích „Teorie a populace a Vývojová hypotéza“ Spencer formuloval již několik let před
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 186 z 239
Darwinovým vystoupením myšlenku vývoje. Pozitivizmus Spencer vidí jako metodu
užitečnou k tomu, aby filozoficky vyčerpávajícím způsobem sjednotila rozmanitost jevů.
Rozlišoval dva principy:
1. Všeobecný statický princip, který znamená zachování síly
2. Všeobecný dynamický princip – zákon vývoje.
V politických názorech se Spencer chce vyhnout krajnostem socialismu i kapitalismu.
Prosazuje dobrovolné spojování na družstevním základě. Bouřlivě hájí právo na individuální
svobodu a naprosto zásadně nedůvěřuje všem ostatním institucím. Osobní štěstí – „sacro
egoismo“ je pro Herberta Spencera nejvyšším etickým postulátem.
Marxismus a materialismus
Materialisté ve filozofii obhajují představu, že objektivní realita hmotná a vědomí je na ní
závislé. Typickým novodobým představitelem materialismu, od kterého se mnohému přiučil
i Karel Marx, byl Ludwig Feuerbach.
Ludwig Feuerbach (1804-1872) studoval v Heidelbergu teologii, ale rozčarován z ní
přešel na filozofii. Na univerzitě v Berlíně se dostal pod Hegelův vliv, ačkoliv sám se k
delšímu rozhovoru se svým předchůdcem dostal pouze jednou. Promoval na univerzitě v
Erlangenu a stal se tam nakrátko také docentem, ovšem po vydání spisu Myšlenky o
smrti a nesmrtelnosti (Gedanken uber Tod und Unsterblichkeit) (1830) se musel s
akademickou dráhou rozloučit. Zde napsal svou nejvýznamnější knihu, Podstatu
křesťanství (Das Wesen des Christentums - 1841). Ve svých hlavních spisech Podstata
křesťanství (Das Wesen des Christentums), Přednášky o podstatě náboženství
(Vorlesungen uber das Wesen der Religion) a Theogonie se Feuerbach pokusil o široce
založenou psychologii náboženství. Feuerbach poprvé v dějinách filozofie promyslel
ateismus se všemi důsledky, odmítl vše nadsmyslové a soustředil se na člověka jako
předmět filozofie.
Člověk podle Feuerbacha promítá do náboženství své touhy, dokonalost své vlastní
podstaty, ideálního člověka (který ovšem existuje pouze v lidském druhu), a vytváří tak
obraz Boha.
Feuerbach míní, že filozofie je tu proto, aby převzala úkoly teologie a obrátila svůj zrak na
člověka, tedy na člověka skutečného, a nikoliv idealizovaného člověka-Boha. Podle
Feuerbacha tak filozofie splyne s antropologií a fyziologii v univerzální vědě. Nové
náboženství humanity bude založeno na mravnosti. Ideál člověka vidí Feuerbach ve státu,
obci, v nichž by se harmonicky spojil člověčí egoismus s altruismem, jak Feuerbach říká, s
komunismem. Na Feuerbacha navázali také Karel Marx a Bedřich Engels.
Karl Heinrich Marx (1818-1883) byl německý myslitel, politik a teoretik komunismu.
Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin,
založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt
mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a
nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho vědecký i politický vliv byl obrovský a
z jeho myšlenek – marxismu – vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra.
Ovlivnil i myslitele takzvané frankfurtské školy. Karel Marx byl při psaní svých děl
ovlivněn třemi myšlenkovými zdroji:
1. Anglická politická ekonomie - liberální teorie o volném trhu a soukromém vlastnictví;
David Ricardo – teorie nadhodnoty, kterou si přivlastňuje kapitalista
2. Francouzský utopistický socialismus – Henri de Saint-Simon
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 187 z 239
3. Německá klasická filozofie – G.W.F. Hegel – dialektika a Ludwig Feuerbach –
materialismus.
Marxova filozofie dějin je založena na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako
stálého konfliktu tezí a antitezí, které ústí v syntézu, jež vývoj posouvá o krok dále.
Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu Karel Marx
označil konflikt různých společenských tříd. Ten vrcholí revolučním přetvořením
společnosti. Tím konflikt nabývá jiné, vyšší podoby. Tak byl ve středověku konflikt
mezi buržoazií a šlechtou nahrazen moderním konfliktem proletariátu a buržoazie.
Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní,
komunistická společnost. Jejím hlavním pilířem je zrušení soukromého vlastnictví, které
je právě příčinou nekonečného konfliktu. Karel Marx zastával koncepci tří období,
prvobytně pospolné společnosti, třídní společnosti a beztřídní, komunistické společnosti.
Friedrich Engels (1820-1895), v českém prostředí někdy uváděný jako Bedřich Engels.
Byl německý politický filozof a ekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost
První i Druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe, s nímž se podílel
prakticky na všech významných pracech z oblasti filozofie a ekonomie i na dílech o
komunismu. Následně se začal hlásit k revolučním demokratům.
Po vojenské službě odjel do Manchesteru a zde se začal zajímat o životní podmínky
dělníků, o místní chartistické hnutí, utopický socialismus a britskou ekonomii. Roku 1844
mu vyšel v Německo-francouzských ročenkách, které vydával Karel Marx, Nástin kritiky
politické ekonomie. V době pobytu v Anglii Engels dokončil již započatý příklon
k materialismu a od revolučního socialismu ke komunismu.
V roce 1844 Anglii opustil, navštívil Karla Marxe a s ním vystoupil proti mladohegelovcům.
Tomuto tématu věnoval spis „Svatá rodina“. V roce 1845 napsal „Postavení dělnické třídy
v Anglii“. Ve stejném roce s Karlem Marxem vypracovali kritiku pohegelovské německé
filozofie – Německá ideologie.
V následujících letech získal vliv ve Svazu spravedlivých, který se pod jeho vlivem
přeměnil ve Svaz komunistů. Friedrich Engels při té příležitosti sestavil Zásady
komunismu, z něhož se vyvinul Manifest komunistické strany. Ten vypracoval
s Karlem Marxem později. V roce 1848 nejdříve přesídlil do Paříže a v březnu do Kolína
nad Rýnem. V roce 1849 se účastnil lidového povstání v Bádensku. Po jeho porážce se
přestěhoval do Švýcarska a poté do Anglie. Veškeré své zisky věnoval na činnost Karla
Marxe a socialistického hnutí.
O událostech roku 1848 napsal „Německou selskou válku“ a „Revoluci kontrarevoluce“.
Díky revoluci Friedrich Engels musel pozměnit své názory na stát a komunismus. V
Manchesteru se věnoval studiu (hlavně jazyků) a například i vojenství. Po založení První
internacionály (1864) se sice nemohl přímo účastnit vedení, ale tyto problémy řešil v
korespondenci s Karlem Marxem. V roce 1870 se přestěhoval do Londýna, čímž zvýšil svůj
vliv v Internacionále a zde také v roce 1895 zemřel.
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Coreth, E., Schöndorf, H. Filosofie 17. a 18. století. Olomouc: Olomouc, 2002.
Descartes, R. Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi. Praha :Oikoymenh,
2003.
Descartes, R. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998.
Drtina, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan
Laichter, 1929. 608 s.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 188 z 239
Feuerbach, L. Podstata křesťanství. SNPL, 1956
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-
7387-015-7
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-
7021-266-7. S. 24 – 25.
Jurina, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
Kratochvíl, Z.: Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie. 1972. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Leibniz, G.W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982.
Leibniz, G.W. Theodicea. Praha: Oikoymenh, 2004.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická
fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. 172 s. ISBN 80-8050-333-8.
Ondrejovič, D. Dejiny filozofie. Ružomberok: Katolícka Univerzita v Ružomberku, 1996
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu
středověké filosofie. Praha, 1994
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-
1. S. 294 - 311.
Röd, W.: Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: Oikoymenh, 2004.
Scruton, R. Krátké dějiny novověké filosofie. Brno: Barrister & Principal, 2000.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6. S.
14 – 16.
Šmajs, J., Krob, J. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
Tretera, I. Nástin dějin evropského myšlení (od Thaléta k Rousseauovi). Praha – Litomyšl:
Paseka, 2000.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN: 978-80-
7298-019-x.
Voltaire, F.M. Candide. Brno: Grafický klub, 1925.
Voltaire, F.M. Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. Praha: Votobia, 1997.
Voltaire, F.M. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1989.
Veselý, J. Studie z francouzského osvícenství. Praha: Karolinum, 2003.
Zatloukal, A. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995.
6 Filozofie 20. století
Filozofie ve 20. století se již neomezuje na práci osamocených myslitelů, kteří v
potemnělých prostorách svých pracoven řeší hádanky bytí, aniž by se ohlíželi napravo či
nalevo. Stojí zde před námi spíše řada směrů, jejichž název se vyznačuje buď předponou
'novo-' nebo naopak příponou '-ismus', eventuelně obojím. Tyto směry si své názory a teze
předkládají na rozsáhlých konferencích a bohužel se na závěr nezřídka obviňují z
nesmyslnosti a neschopnosti komunikace. Filozofie 20. století se prohlubuje ve filozofii
pluralitní, osobnosti a jejich názory se rychle střídají. Je to podmíněno zejména prudkým
vývojem konkrétních věd a stupněm jejich abstrakce. Pocit společensko-politických a
hlavně ekonomických krizí nedokázal v tomto období zabránit také tragickým procesům –
válkám. Zároveň tyto krize nevyřešily smysl lidské existence v moderním věku, když
filozofie této doby se snažila najít pro lidstvo východiska. Polaritu 20. století lze zároveň
označit jako scientizmus (orientace na vnější svět člověka) a antiscientizmus (orientace
na vnitřní svět člověka).
Literatura:
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 189 z 239
ARIÉS, P. Dějiny smrti I - II. Praha: Argo, 2000.
BARTH, K. Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době. Praha, 1946
BULTMANN, R. Dějiny a eschatologie. Praha, 1996.
CAMUS, A. Cizinec. Praha, 1947.
DAVIES, D.J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007. 186 s. ISBN 978-80-
7207-628-4.
GOODY, J. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
GRONDIN, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 1997.
HEIDEGER, M. Bytí a čas. Praha, 1996.
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Nakladatelství TRITON, 2008. 265 s.
ISBN 978-80-7387-015-7.
HROCH, J. Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno: Nakl. Georgtown,
1997.
HRUŠÁKOVÁ-KRÁLÍČKOVÁ, I. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
398 s. ISBN 80-7239-192-5.
HUSSERL, E. Ideje k čisté fenomenologii. Praha, 2001.
CHARDIN, P.T. Vesmír a lidstvo. Praha, 1990.
KŰNG, H. Světový étos. Projekt. Zlín, 1992.
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 311 s. ISBN 80-
86429-58-X.
MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 250 s. ISBN 80-
86429-05-9.
NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Překlad Gita a Dušan Zbavitelovi. Praha:
Sefer, 1992. 285 s. (Judaica; sv. 1.) ISBN 80-900895-3-4.
OEMING, M., Úvod do biblické hermeneutiky. Praha: Vyšehrad, 2001.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 1990.
PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ, J. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk,
2009. ISBN 978-80-7380-139-7.
Ottův slovník naučný, heslo Rodina. Sv. 21, str. 877.
PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000.
294 s. ISBN 80-7239-039-2.
ONDRAČKA, L. et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta
domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6.
RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha, 1993
SZONDI, P. Úvod do literární hermeneutiky. Brno: Host, 2003.
SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2005. 271 s. ISBN 80-7192-914-X.
VONDRÁČEK, V., HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava:
Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.
6.1 Křesťanská filozofie 20. století
Katolicizmus, novotomizmus
Vzhledem ke stále mohutnějšímu rozvoji vědy a také s ohledem na stále sílící vliv
modernizmu vyzval papež Lev XIII., roku 1879 všechny katolické myslitele k budování
křesťanské filozofie. Jako podklad mělo tvořit dílo Tomáše Akvinského. Modernizmus
v katolické filozofii znamenal ohrožení katolické tradice. Modernisté, ovlivněni
historicko-kritickým výkladem Bible a evolucionismem (Darwinovou vývojovou teorií),
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 190 z 239
totiž stále častěji dospívali k závěru o hluboké dějinné podmíněnosti a z toho plynoucí
relativitě církevních dogmat. Proto bylo přikročeno k vydávání a překládání Akvinského
děl a zároveň se probouzel zájem o tuto tradiční křesťanskou filozofii. V katolickém učení
lze podle protagonistů tomistické nauky nalézt řešení umožňující nové uspořádání
společnosti. Člověk má zvelebovat svět jako dílo boha, a tak se spoluúčastnit na stvoření,
které je dobré.
Mezi představitele křesťanské filozofie patřili: Karl Rahner (1904-1984), Pierre Teilhard
de Chardin (1881-1955), Hans Küng (1928), Karl Barth (1886-1968) a Rudolf Bultmann
(1884-1976). Karl Rahner byl žákem filozofa Martina Heideggera. Byl nakloněn
antropologicky orientované transcendentální teologii, ve které je člověk bytostí otevřenou
bohu. Podle Rahnera má skutečnost jednotný duchovní základ. Věřící člověk může jít
vlastním příkladem v mravním a spirituálním posilování světa, což je také přirozený projev
lidské snahy o spásu vlastní duše.
Pierre Teilhard de Chardin byl jezuita a vědec-paleontolog. Podle Chardina se vesmír
vyvíjí z bodu alfa k bodu omega. Alfa bod je subatomární částice, která vytváří jednotlivé
chemické prvky, které se později vyvíjejí v první organizmy. Asi v polovině vývoje vesmíru
se dosahuje prahu vědomí. Tam přechází noosféra do noosféry, říše ducha. Člověku, který
překračuje práh vědomí, směřuje k vyšší realizaci bytí v bohu. Ježíš Kristus byl bytostí
čistého ducha, který ukázal lidem směr jejich dalšího vývoje: k bodu omega.
Hans Küng je hlavním filozofickým představitelem ekumenizmu, to znamená snahy o
duchovní sjednocení a toleranci mezi jednotlivými křesťanskými církvemi i mezi různými
náboženstvími. Podle autora je nevyhnutný stálý mezinárodní dialog. Ten by se neměl
odehrávat pouze na úrovni náboženských elit, jak si jeho představitelé sami často stěžují.
Při své argumentaci využívá Küng takových myšlenkových vzorů postmoderní filozofie,
jakými jsou například respekt k pluralitě a různorodosti.
Protestantizmus – řeší otázky vztahu víry, Zjevení a lidských dějin. Jejím představitelem je
Karl Barth. Zastává dialektické teologie kierkegaardovského ražení. Člověk je vydán
vnitřní rozpornosti mezi svým smrtelným bytím a věčným životem v Kristu. Z této
rozpornosti vede cesta směrem k existenciální syntéze, ke sloučení konečného a věčného
bytí, a to prostřednictvím „skoku do víry“. Barth odmítá jako zavádějící filozofii
náboženství a regionistiku. Cílem vyostřování protikladů je poukázat na nesouměřitelnost
mezi člověkem a bohem jako takovým. Jediná možnost přítomnosti boha ve světě spočívá
v uznání a pochopení jeho oddělenosti od světa.
Rudolf Bultamnn se svou koncepcí postavil proti stávající dominanci liberální teologie,
která prosazovala historicko-kritickou metodu při zkoumání Nového zákona a snažila se
nalézt historického Ježíše. Bultmann naopak na hledání důkazu historicity postavy Ježíše
Krista rezignoval a na nějaký čas se zařadil do proudu označovaného jako ,,teologie
Slova“, jež stavěla na existenciálním chápání křesťanského kérygmatu. Příčin této
rezignace je několik. Je to především Bultmannův skeptický postoj k evangeliu, který
vyjádřil už ve svém díle Dějiny synoptické tradice. Zde došel k závěru, že většina
Ježíšových výroků v evangeliích nepochází přímo od něj, ale od nejstarších křesťanských
komunit. Nadto tvrdil, že znát historického Ježíše není třeba, protože to pro evangelium
samotné nemá žádný význam. Podle Bultmanna byla dokonce snaha o rekonstrukci
historického Ježíše nelegitimní, protože už Pavel říkal, že,,neznáme Ježíše podle těla“
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 191 z 239
(tzn. světským způsobem) – to Bultmann chápe jako Pavlův nezájem o historického
Ježíše. Podle něj nestačí analyzovat text samotný, ale je třeba jít za něj. Bultmann se
soustředí na situaci čtenáře (resp. posluchače) biblické zvěsti, na jeho existenciální situaci.
Nezbytnost nového způsobu interpretace biblických spisů je podle Bultmanna nutností,
jelikož moderní člověk již nemůže porozumět biblickému mytickému výkladu světa.
6.2 Fenomenologie a existencionalismus
Fenomenologie je filozofický směr vzniklý na přelomu 19. a 20. století, kdy se ve vědě
objevují nové poznatky. Pro fenomenologii, nauku o fenoménech, tedy o zjevení, je každá
danost vždy výsledkem naší spoluaktivity s realitou. To jinými slovy znamená, že oblast
toho, co je dáváno, splývá s tím, jak je to dáváno. Fenomenologie se obecně zabývá
provozem zjevení, ve kterém má podstata a jev souznít v nezkalené absolutní evidenci.
Další významné fenomenologické koncepce:
- ontologická filozofie Martina Heideggera, Jana Paula Sartra,
- kosmologická fenomenologie Eugena Finka, který kromě jiného zkoumal fenomén
a hry,
- strukturální fenomenologie Jana Patočky,
- koncepce Ludwiga Landgrebeho, Maurice Merleau-Pontyho a Emanuela Lévinase,
- ke stoupencům fenomenologie patřili i představitelé exaktních věd Otto Becker,
Alfred Schütz, Oldřich Čálek a další.
Další významné fenomenologické koncepce:
- ontologická filozofie Martina Heideggera a Jana Paula Sartra.
Hlavním představitelem fenomenologie je Edmund Husserl (1859-1938) žid, který se
narodil v Prostějově, ale hlásí se spíše k německé národnosti. Hlásal, aby člověk mohl sejít
ke svému prvotnímu bytí (přirozenému světu), nesmí mít žádné předsudky, neboť
předsudky zabraňují tomu, jak se jednotlivé věci ukazují (například: krásný dům se mi líbí,
dokud nevím, že v něm bydlí zubař). Husserl volí termín „uzávorkovat“ (máme uzávorkovat
předsudky, pracovat pouze s jevy předmětu). Husserl vnímá člověka, který hraje roli vcítění
se, porozumění, vnímání času a prostoru. Vnímá také přirozený svět a svět vědy. Vidí, že
svět vědy není oddělený, musíme proto rozlišovat, co je pro člověka přirozenější. Husserl
zároveň zkoumá, jak poznat svět, zorientovat se v něm, pochopit smysl a význam věci a
tím zkoumá i strukturu vědomí.
Existencionalizmus
Vývoj myšlení se dostal ve 20. století do krizové situace. V kruté zkušenosti světových
válek a hospodářské krize totálně padá osvícenské pojetí dobrého a pozitivně se
vyvíjejícího člověka; člověk je odhalen ve své bídě a bezmocnosti. Pozitivním přínosem
existencializmu je jeho boj proti každodenní rutině života, proti lhostejnosti a
bezmyšlenkové konzumní spokojenosti. Existencialismus byl výzvou ke svobodě a
odpovědnosti.
Martin Heidegger (1889-1976) patří k nejuznávanějším filozofům v dějinách vůbec. Svým
fenomenologickým stylem obohatil i literární vědu. Celé dílo Martina Heideggera je
prodchnuto tázáním po bytí. I když se toto tázání prostředkuje přes dotazování na bytí
člověka. Sám Heidegger odmítá být řazen pouze mezi existencionalisty. Tvoří přechod
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 192 z 239
mezi fenomelogií a existencionalizmem. Jeho filozofie se dělí na dvě období.
Nejproslulejší Heideggerovou knihou je „Bytí a čas“ (1927). Jejím ústředním motivem je
snaha o rozkrytí ontologické diference. To znamená vzít vážně rozdíl mezi jsoucnem a
bytím. Heidegger analyzoval dvě základní vyladění: úzkost a strach. Strach je podle autora
nevlastní (neautentický) způsob vyladění. Strach se týká vždy nějakého předmětu, nebo
z daného fenoménu nějaký konkrétní předmět dělá. Naopak úzkost nemá svůj předmět.
Vyladění úzkosti chce Heidegger využít, neboť vytahuje člověka ze zajetí v předmětných
danostech obstarávaného světa. Heideggerova existenciální analýza vycházela
z fenomenologické metody, a proto měla odhalit bytí pobytu tak, jak se opravdu jeví. I když
se tyto popisy pohybují na poměrně vysokém stupni abstrakce, Heidegger jimi zachycuje
praktický a žitý pobyt člověka v jeho světě. Albert Camus (1913-1960) byl originálním
filozofem existencionalizmu. Proslavil se také jako spisovatel a dramatik. Camus ve svém
slavném díle Mýtu o Sýsifovi ukazuje, co je zážitek absurdity. Camus vedle pohrdání
těžkým osudem hájí také revoltu, založenou na svobodě a lidské solidaritě, které je
příkladem Prométheus. Řešení přitom nevidí v násilné revoluci.
Karl Jaspers (1883-1969) je dalším významným představitelem existencionalizmu.Ve
svém hlavním filozofickém díle Filosofie (1932) jasně ukazuje rozdíl mezi objektivním,
vědeckým poznání a niterným poznáváním vlastního bytí. Byl přesvědčen, že vědy
zkoumají pouze vnější měřitelné charakteristiky, a nikdy tak z principu nemohou dojít
k tomu jedině podstatnému, k vlastnímu bytí. Této existenciální proceduře Jaspers říká
projasnění existence.
Jan Patočka (1907-1977) byl významným Husserlovým a Heideggerovým žákem.
Zabýval se pojetím člověka, který by nebyl do sebe uzavřeným subjektem, jak tomu bylo
v novověké tradici a zpočátku ještě i u Husserla. Podle Patočky je člověku totiž vlastní
otevřenost vůči světu a touha po svobodě, jež mu dává možnost přesahovat svá konečná
omezení a vztahovat se k neviditelnému pozadí všech jsoucích daností. Vztah k tomu, co
není zjevné, co člověka přesahuje, je určujícím prvkem lidské existence.
Existencionalizmus vyvádí konkrétního jedince z anonymního davu a dovádí ho ke
konfrontaci, v níž se on sám střetává se svojí existencí.
6.3 Hermeneutika, strukturalismus a novopozitivismus
Slovo hermeneutika označovalo interpreta neboli toho, kdo „činí věci jasnými“. Řecký
výraz pro interpreta má své kořeny už v řecké mytologii, kde se odvozovalo od boha
Herma, vynálezce písma a řeči, jenž lidem tlumočil (interpretoval) poselství bohů.
Hermeneutika jako vědecká metoda, jež se snaží porozumět určitému textu, aby jeho
význam mohla dále „tlumočit“, má kořeny právě ve jméně boha Herma, který „činil
poselství jasnými“.
Hermeneutiku lze charakterizovat jako výzkum a studium interpretačních teorií a
porozumění textu. Bývá spojována především s interpretováním biblických textů, ale v
současné filozofii je její uplatnění daleko širší. Dnes hermeneutika tvoří rámec
interpretačních teorií a metod zabývajících se texty obecně. Pojem „textu“ v tomto případě
chápejme jako jakoukoli formu textů ať psaných, vizuálních, či obecně kulturních – v
podstatě se tedy textem může stát kterýkoli předmět interpretačního zájmu. Hermeneutika
je tedy definována jako určitý systém či interpretační metoda, nebo jako specifická
teorie interpretace.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 193 z 239
Pro hermeneutiku je však typické, jak napsal hlavní představitel hermeneutického myšlení
dvacátého století Hans-Georg Gadamer, že je určitou metodou a zároveň se metodologii
vzpírá. Postupem času se krystalizovala základní hermeneutická témata, která se
zaměřovala na samotný proces chápání a výkladu textu, ale také na pozici autora a
interpreta. Od Schleiermachera hermeneutika vyzdvihovala v procesu interpretace
především význam interpreta. Porozumění podle Schleiermachera nenastává při pouhém
čtení, ale vyžaduje navíc znalost historického kontextu textu a psychologie autora. Dnes
převládá Gadamerova teze, že perspektivy vlastní interpretace se protínají s perspektivou
textu. Hlavním rámcem hermeneutické činnosti se stal takzvaný hermeneutický kruh, jenž
popisuje proces chápání textu: „Částem mohu rozumět pouze z celku, avšak celek je mi
přístupný jen skrze části. Ani celek ani jednotlivé části nemohou být tedy pochopeny
zvlášť“. Tento cyklický charakter interpretace nečiní interpretaci textu nemožnou, spíše
zdůrazňuje, že význam textu musí být hledán v celém kulturním, historickém a literárním
kontextu.
Hermeneutika přesahuje také do praktického života, kde je aplikována především v
oblasti sociologie, práva, nebo ve vývoji informačních technologií. V sociologii je
hermeneutika využívána k pochopení a interpretaci sociálních jevů. Tento proud byl
velmi populární v šedesátých a sedmdesátých letech. Ústředním principem sociologické
hermeneutiky, blízkým samotnému hermeneutickému kruhu, je pochopení významů určité
akce nebo výpovědi na základě zohlednění celého diskurzu nebo jinak řečeno světonázoru.
Paul Ricouer (1913-2005) byl představitelem moderní francouzské hermeneutiky. Svou
pozornost poutal v rámci interpretace symbolů. Ve své filozofii se pohybuje mezi dvěma
výkladovými polohami:
1. Je to zejména fenomologie náboženství, která se snaží odhalit skrytý význam a zahalené
poselství, například biblického textu, a projevuje se tak jako hermeneutika důvěry.
2. Hermeneutika podezření v Ricourově podání svléká symbol z přestrojení. Neboť právě
na typu přestrojení závisí to, jaké neuspokojené emoce symbol svou maskou kryje. Zde se
Ricoeur nechával inspirovat zvláště Freudovou psychoanalýzou, s níž byl dobře
obeznámen.
Jednou z mnoha dalších oblastí, do níž Ricoeur vnesl více filozofického světla, byla také
narativita. Je to vypravování textu, událostí nebo příběhu. Její význam je v tom, že se v ní
vytváří i subjekt vyprávění. Ricoeur považuje psaný i mluvený text za významově
rovnocenné a svébytné útvary světa.
Strukturalizmus
Struktura, která je centrálním pojmem strukturalistické filozofie, se obecně vymezuje jako
(funkční) souvislost vztahů mezi jednotlivými částmi nějakého jim nadřazeného celku.
Přitom celek není pouhým kvantitativním součtem svých jednotlivých prvků, ale svou
kvalitou se od nich odlišuje. Strukturalizmus můžeme chápat jako další odpověď
pozitivizmu a pozitivistické vědy. Už český průkopník světového strukturalizmu Josef
Ludvík Fischer (1894-1973) ve své filozofii kritizuje u pozitivizmu jeho nutný předpoklad
stejnorodosti pozitivních faktů, díky které se pak mohou snadněji stát předmětem našeho
počítání a měření skutečnosti. Dalším z významných představitelů strukturalizmu byl
švýcarský psycholog Jean Piaget (1896-1970). Filozof charakterizuje strukturu jako
metodologický pojem v knize „Strukturalizmus“ (1968) těmito atributy:
1. Totalita: struktura je celek, lhostejno zda materiální, myšlený nebo nějaký jiný.
2. Transformace: struktura je schopna sama měnit nejen své části, ale i sebe jako celek.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 194 z 239
3. Samoregulace: struktura má tendenci neustále kontrolovat a vyvažovat své funkce.
Novopozitivizmus
Novopozitivizmus můžeme zároveň označit, jako analytickou filozofii. Mezi obecné zásady
tohoto filozofického směru jsou:
1. Filozofie musí respektovat jako východisko poznání světa a její závěry musí být
v souladu s výsledky empirických věd, podobně jako je tomu u pozitivizmu.
2. Rovněž musí respektovat logiku jako podmínku každého poznání.
3. Interpretace filozofických problémů je často zatemněná neadekvátními jazykovými
obraty. Filozofická analýza proto předpokládá precizní jazykovou formulaci, která je
předpokladem správného řešení.
Tematicky se analytická filozofie může rozdělit na dva velké okruhy:
1. Analýza vědy. V jejím rámci se stanovují kritéria empirického poznání. Jde především o
ověření pravdivosti výroků vědy, vědecká vysvětlení, přírodní zákony, teorie modelů nebo o
vztahy indukce a pravděpodobnosti.
2. Analytická teorie jazyka zkoumá vztah významu a pravdy, pravdy a jejich okolností,
synonymie, metaforičnosti a jiné problémy.
Mezi nejvýznamnější představitele analytické a novopozitivistické filozofie patří: L.
Wittgenstein, R. Carnap, G.E.Moor, B. Russell, G. Frege, J.L. Austin, G. Ryle a W.V.O.
Quine.
Ludwig Wittgenstein (1889-1951) prošel ve svém filozofickém životě vývojem, který
v mnohém odpovídá i vývoji samotné analytické filozofie. Rozvinul dvě různé koncepce
filozofie. První je vyložena v knize „Tractatus logico-philosophicus“ (1919). Druhá je
představena v posmrtně vydaných „Filozofických zkoumáních“ (1953). Základními tezemi
spisu Tractatus logico-philosophicus jsou:
1. Svět je souhrn faktů, nikoliv věcí.
2. Fakt je existence věcných stavů. Obecná forma věcného stavu je „a“ se nachází ve
vztahu k „b“.
3. Logickým obrazem faktů je myšlenka.
4. Myšlenka je smysluplná věta.
5. Věta je pravdivostí funkce elementárních vět.
6. Skutečnost porovnáváme s výrokem, a tak zkoumáme jeho pravdivost nebo
nepravdivost.
7. O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.
Ludwig Wittgenstein tvrdil, že pokud se zodpoví všechny možné vědecké otázky,
problémy našeho života tím ještě vůbec nejsou dotčeny. Nejde mu o kritiku metafyziky, ale
o etiku.
Filozofie vědy, která je součástí novopozitivistické filozofie, formulovala několik
pojetí pravdy:
1. Adekvační teorie. Pravda je shoda rozumu, výpovědi a věci.
2. Koherenční teorie. Pravdivost se netýká obsahu výroku, ale jeho formy, protože
měřítkem pravdivosti určitého tvrzení je jeho logická bezespornost v množině výroků, které
s ním souvisí.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 195 z 239
3. Pragmatická teorie. Pravda není vnitřní vlastností idejí, ale idea se stává pravdivou,
protože ji okolnosti takovou činí.
Filozofie vědy rovněž zformulovala několik typů vědeckých vysvětlení:
1. Vysvětlení deduktivně-nomologické. Vychází z toho, pomocí čeho vysvětlujeme.
Logickou dedukcí odvozujeme to, co vysvětlujeme.
2. Vysvětlení genetické. Co vysvětlujeme (explanandum) je současně poslední článek na
sebe navazující řady minimálně dvou předchozích vysvětlení. Genetické vysvětlení se
používá v psychologii.
3. Vysvětlení pragmatické. Pomocí čeho vysvětlujeme (explanas), uvádí alespoň jednu
dostačující podmínku, za které platí to, co vysvětlujeme.
6.4 Postmoderní filozofie
Postmodernizmus je názor překonávající soupeřivost různých směrů, vstřícný k minulým
směrům. V současném světě je velmi složité se orientovat, kde hledat pevný bod, v co
doufat v co věřit. Staré odpovědi nás už neuspokojují. Nové, obecně platné hodnoty lze
těžko nalézt. Hlavním motivem doby se stala relativita, která vyjadřuje proměnu vědy i
doby. Vědu 20. století charakterizuje změna paradigmatu. Moderní věda se stává více
alternativní. I filozofie 20. století má mnoho filozofických přístupů. Změny jsou i v politických
idejích, režimu a hranicích. I nám tak blízká rodina má nejrůznější modifikace. Přes různost
kultur je svět mnohostranně propojen:
a) přírodně,
b) ekonomicky,
c) informačně.
Svět se rozrostl do šíře, do horizontu, ale ztratil svou hloubku, svou tajemnost. Současným
symbolem života je spíše pohodlný obchodní dům, televizor s mnoha programy, a co
možná nejméně náročný život. Není svět jen souhrnem informací? Na podobné otázky se
pokouší odpovědět nejsoučasnější filozofie, filozofie postmoderní. Více známá jako
postmodernismus postmoderní myšlení se projevuje tím, že ve filozofii, umění a kultuře je
obecně zpochybňován optimismus historického vývoje západní civilizace a její intelektuální
nadřazenost. Postmoderní filozofie je reprezentována především francouzskými autory.
Mnohé podněty získala postmoderní filozofie ze strukturalizmu, který je spojen s
jazykovědou, estetikou a literární teorií.
Moderna
Hlavním představitelem moderny je francouzský stoupenec postmoderního myšlení
Jeana-Franqoise Lyotarda (1924-1998). Moderna vždy obsahuje:
1. Ve svém jádru určení meta-vyprávění. Za jednotlivými istmickými událostmi a jevy je
hledán nějaký skrytý smysl, který je třeba odhalit.
2. Je to vždy vyprávění o emancipaci lidstva.
3. Jde vždy o metapříběh teologie ducha v idealistické filozofii.
4. V oblasti umělecké tvorby je moderna charakterizována takzvanou avantgardou.
Avantgarda se vždy nese ve znamení víry v pokrok, který má být univerzální. Kdo se mu
vyhýbá, nejde s dobou – není „moderní“.
5. Dalším rysem moderny je úsilí o vytvoření jednotného řádu a výkladu světa.
6. Moderna si nárokuje ideu jednotné vědy a unifikovanou vědeckou metodologii, přičemž
vykročení z jimi daného rámce vede podle jejich představitelů k „nevědeckosti“.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 196 z 239
Postmoderna
Postmoderna navazuje na myšlenky, které jsou obsaženy již v tradici moderny, ale které
nemohly být v dostatečné míře rozvinuty.
Hlavní rysy postmoderny:
1. Tradice pluralizmu.
2. Tradice ironie a skepse.
3. Tradice citu pro diferentní (odlišné).
Typickými rysy postmoderny, která v oblasti politiky hájí svobodnou liberální demokracii,
jsou:
- preference heterogenity (různorodosti),
- preference disensu (nesouhlasu),
- preference diachronie (představy, že historické epochy na sebe nenavazují a proto dějiny
nemají nějaký skrytý smysl)
Filozofii postmodernizmu výslovně formuloval francouzský myslitel Jean-Francois
Lyotard (1924-1998). Odpovídá na otázku co je charakteristické pro naši společnost.
Civilizace se snažila sama sebe vysvětlit a legitimovat pomocí určitých příběhů, vyprávění,
které ukazovaly vznik a smysl kultury a dávaly jí jednotný ráz. Později tuto úlohu převzala
racionální věda sjednocující kulturu tím, že se dovolává univerzálního rozumu. Výsledkem
racionality byla jednotící idea pokroku, jednotící filozofický komentář. Pro postmoderní dobu
je však charakteristické, že tyto komentáře neboli meta-příběhy ztratily přesvědčivost.
Postmoderní doba je prý bytostně otevřená. Ani filozofie už nevystupuje jako soubor
vědění, či ideál vzdělávání. Úrovně výpovědi o světě a způsoby pojmenování vztahu
člověka k němu jsou navzájem tak rozdílné, že ztrácejí vzájemnou srozumitelnost. Zanikají
jakékoli jistoty, mizí možnost celostního přístupu ke světu. V takovém světě bez hranic i bez
cílů zbývá jen jedna cesta - cesta zpět.
Jean Baudrillard (1929-2007) patří mezi představitele postmoderny. Je nazýván
„teoretickým teroristou“, kvůli svým barvitým popisům vlivů ochromujících a ohrožujících
moderní společnosti, jakými jsou například politický terorizmus, počítačové viry anebo
pandemie AIDS. Uznává jediný princip, který funguje na náhodě a chaotičnosti, na které je
založený svět. Hovoří o takzvané indiferenci (nerozlišitelnosti) smyslu. Postmoderní filozofie
se otáčí zády vůči všem idejím, které si nárokují obecnou platnost. Odmítá zejména
osvícenský jednotný rozum a vědu, podřízení osudu jednotlivce zájmům nějaké ideologie
nebo hledání skrytého smyslu v dějinách lidstva. Namísto toho se tematicky dosti odlišní
autoři postmoderny soustřeďují na rozmanitost a různorodost forem vědění. Pluralita ať už
vědecká, etická, politická nebo umělecko-kulturní, je pro tuto filozofii nejvyšší hodnotou.
Literatura:
ARIÉS, P. Dějiny smrti I - II. Praha: Argo, 2000.
BARTH, K. Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době. Praha, 1946
BULTMANN, R. Dějiny a eschatologie. Praha, 1996.
CAMUS, A. Cizinec. Praha, 1947.
DAVIES, D.J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007. 186 s. ISBN 978-80-
7207-628-4.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 197 z 239
GOODY, J. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
GRONDIN, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 1997.
HEIDEGER, M. Bytí a čas. Praha, 1996.
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Nakladatelství TRITON, 2008. 265 s.
ISBN 978-80-7387-015-7.
HROCH, J. Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno: Nakl. Georgtown,
1997.
HRUŠÁKOVÁ-KRÁLÍČKOVÁ, I. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
398 s. ISBN 80-7239-192-5.
HUSSERL, E. Ideje k čisté fenomenologii. Praha, 2001.
CHARDIN, P.T. Vesmír a lidstvo. Praha, 1990.
KŰNG, H. Světový étos. Projekt. Zlín, 1992.
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 311 s. ISBN 80-
86429-58-X.
MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 250 s. ISBN 80-
86429-05-9.
NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Překlad Gita a Dušan Zbavitelovi. Praha:
Sefer, 1992. 285 s. (Judaica; sv. 1.) ISBN 80-900895-3-4.
OEMING, M., Úvod do biblické hermeneutiky. Praha: Vyšehrad, 2001.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 1990.
PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ, J. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk,
2009. ISBN 978-80-7380-139-7.
Ottův slovník naučný, heslo Rodina. Sv. 21, str. 877.
PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000.
294 s. ISBN 80-7239-039-2.
ONDRAČKA, L. et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta
domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6.
RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha, 1993
SZONDI, P. Úvod do literární hermeneutiky. Brno: Host, 2003.
SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2005. 271 s. ISBN 80-7192-914-X.
VONDRÁČEK, V., HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava:
Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.
7 Životní cyklus a přechodové rituály
Literatura:
ARIÉS, P. Dějiny smrti I - II. Praha: Argo, 2000.
BARTH, K. Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době. Praha, 1946
BULTMANN, R. Dějiny a eschatologie. Praha, 1996.
CAMUS, A. Cizinec. Praha, 1947.
DAVIES, D.J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007. 186 s. ISBN 978-80-
7207-628-4.
GOODY, J. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
GRONDIN, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 1997.
HEIDEGER, M. Bytí a čas. Praha, 1996.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 198 z 239
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Nakladatelství TRITON, 2008. 265 s.
ISBN 978-80-7387-015-7.
HROCH, J. Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno: Nakl. Georgtown,
1997.
HRUŠÁKOVÁ-KRÁLÍČKOVÁ, I. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
398 s. ISBN 80-7239-192-5.
HUSSERL, E. Ideje k čisté fenomenologii. Praha, 2001.
CHARDIN, P.T. Vesmír a lidstvo. Praha, 1990.
KŰNG, H. Světový étos. Projekt. Zlín, 1992.
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 311 s. ISBN 80-
86429-58-X.
MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 250 s. ISBN 80-
86429-05-9.
NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Překlad Gita a Dušan Zbavitelovi. Praha:
Sefer, 1992. 285 s. (Judaica; sv. 1.) ISBN 80-900895-3-4.
OEMING, M., Úvod do biblické hermeneutiky. Praha: Vyšehrad, 2001.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 1990.
PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ, J. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk,
2009. ISBN 978-80-7380-139-7.
Ottův slovník naučný, heslo Rodina. Sv. 21, str. 877.
PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000.
294 s. ISBN 80-7239-039-2.
ONDRAČKA, L. et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta
domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6.
RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha, 1993
SZONDI, P. Úvod do literární hermeneutiky. Brno: Host, 2003.
SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2005. 271 s. ISBN 80-7192-914-X.
VONDRÁČEK, V., HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava:
Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.
7.1 Dítě, dětství, výchova
Vývoj člověka začíná od jeho narození a formuje se celý život. Od narození až po smrt. Je
provázen mnoha situacemi, kdy je nucen myslet a konat v souladu se svými vědomostmi,
dovednostmi a pracovními zkušenostmi. Osobnost člověka vzniká ještě v průběhu vývoje
plodu v období těhotenství a je formovaná po celou dobu jeho existence.
Dítě – kojenec, na jeho vývoj má velký vliv způsob života těhotné ženy. Plod reaguje na
citovou stránku matky, jako je stres, bolest, úzkost, radost. Během vývoje plodu se objevují
pohyby plodu a tepová frekvence srdce dítěte. Jestliže matka prochází citovým vypětím,
plod na její pocity reaguje nadměrnou pohybovou aktivitou.
Vývoj plodu v období těhotenství je následující:
První měsíc: začíná tlouct srdce, vytváří se obličej a končetiny.
Druhý měsíc: koncem měsíce je možné ultrazvukem zaznamenat plod cca 4 cm, hmotnost
embrya je přibližně 5 g.
Třetí měsíc: koncem měsíce se dotváří vývoj orgánů, kromě zaznamenání plodu
ultrazvukem, je možné zachytit i činnost srdce.
Čtvrtý měsíc: objevují se první pohyby plodu a tep srdce je dvakrát rychlejší než tep
matky.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 199 z 239
Pátý měsíc: plod vnímá zvuky zvenčí.
Šestý měsíc: plodu rostou vlásky.
Sedmý měsíc: váha plodu je asi 1000–1500 g.
Osmý měsíc: plod se začíná výrazně projevovat intenzivními pohyby.
Devátý měsíc: plod je svým vývojem připraven na porod.
Po narození se zdá každé matce dítě krásné, milé a zdravé. To je jedna stránka pohledu na
novorozence, z jiné strany se na to dívá lékař, který zjišťuje zdravotní stav dítěte, zda je
dítě donošené a podle všech lékařských vyšetření zdravé. Po narození se dítě samo o
sebe nedokáže postarat a veškerá odpovědnost je na dospělé osobě, matce. Matka se
stává pro nově narozené dítě ochráncem, zdrojem potravy a lásky. Neustálým
každodenním kontaktem si vzájemně budují citový vztah, který je doprovází po celý život.
Nově narozené dítě se stává z psychologického aspektu hlavním pilířem uspořádané
rodiny. Váha a délka dítěte při narození závisí od více faktorů, jakými jsou dědičnost,
pohlaví, výživa matky v období těhotenství, délka těhotnosti atd. Jednu věc mají však
všechny dětí stejnou, a tím jsou znaky lidského rodu – velikost hlavičky v porovnání
s tělíčkem. Mozek se vyvíjí, a proto se lebka musí přizpůsobit.
Rychlost vývoje u dětí je rozdílná u chlapců i děvčat. Rozdíly ve vývoji jsou mezi pohlavím,
ale i v rámci něj, kdy se zaznamenávají individuální rozdíly, kdy se někteří jedinci vyvíjí
rychleji a jiní pomaleji. Pozorováním pohlaví se dá říct, že dívky předbíhají chlapce ve
vývoji v předškolním období a období dospívání. Stejný vývoj u obou pohlaví se
zaznamenává v období školní docházky a chlapci předbíhají dívky po tělesné stránce na
konci dospívání. Základ každého člověka tvoří reflexy, které jsou vrozené a získané.
Vrozené reflexy se objevují v různých situacích a pomáhají zachovat život a zdraví člověka.
Získané reflexy člověk nabývá během celého života a usnadňují mu přizpůsobit se
v kolektivu. Nově narozené dítě má zpočátku vyvinuté jenom některé jednoduché reflexy,
které mu umožňují přežít. Postupným vývojem nabývá nové reflexy a tím se přizpůsobuje
externím podmínkám. Na základě vrozených reflexů, dítě získává učením získané reflexy,
které můžeme opsat jako návyky. Tyto návyky jsou žádoucí i nežádoucí a dítě je samo o
sobě nedokáže rozeznat. Správným vedením rodičů k žádoucím návykům se vyvíjí
osobnost člověka a smysl pro ctnosti.
Novorozenec – dřív než přijde dítě na svět, je o něj postaráno v děloze matky. Po narození
přechází dítě mnohými změnami. Musí si samo regulovat tělesnou teplotu, dýchat a mění
se i jeho stravovací návyky. Novorozenec nemá úplně vyvinutou kostru, její počátky mu
byly dány už v druhém měsíci těhotenství, ale definitivní podobu a pevnost získává až
v období dospělosti. Na lebce je možné dítěti nahmatat dvě tenké lebeční místa –
fontanely. Tyto se uzavírají kolem 18. měsíce života dítěte. Kůže novorozence je při
porodu pokryta mazem, který chrání dítě i v období těhotenství. Trávicí systém je vyvinut na
příjem mateřského mléka a jakákoliv jiná potrava může způsobit zažívací obtíže. Močový
systém se vyvíjí s růstem člověka. Zpočátku dítě močí několikrát přes den, co je způsobené
malým močovým měchýřem, který se růstem člověka zvětšuje. Nervový systém a mozek se
vyvíjí. Zpočátku jde o zpracovávání vrozených reflexů a později získaných reflexů. Mozek
tyto reflexy neustále přehodnocuje, což způsobuje, že se dítě unavuje a proto je nutné mu
dopřát spánek. Proto spánek tvoří základ každodenního rituálu dítěte. Smysly u nově
narozeného dítěte nejsou ještě vyvinuty. Zpočátku dokáže dítě rozeznat jenom světlo a
tmu. První poznávání prostředí dítě uskutečňuje dotykem úst, hmatem, a až v pozdějším
období zrakem. Dítě může prozkoumat všechno, co je v jeho dosahu. Sluch je po narození
nedokonalý, už v nemocnici se pomocí přístrojů zjišťuje, zda dítě nemá poškozený sluch.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 200 z 239
Chuť je vyvinutá již od narození a hmat je ještě neobratný. Dítě je citlivé na chlad, teplo,
hlad, vlhkost a bolest. Na tyto podněty reaguje pláčem. Koncem třetího měsíce se u dítěte
objevuje mimika tváře – směje se. Později dokáže vesele mykat s končetinami. Při oslovení
dítěte, mrmlá, směje se nahlas a víská. Při spánku je jeho typickou polohou, poloha na
znak, ruce v pěstičky a pokrčené nožičky v kolénkách mírně do stran. Ve druhém měsíci se
snaží dítě zvednout hlavičku, ve třetím měsíci zvedne hlavičku s použitím větší síly,
v pátém měsíci se opírá o předloktí, zvedá hlavičku, ramínka a kope nohami.
Dítě v prvním roku života – dítě se neustále vyvíjí. Už to není malé nemotorné stvoření,
které má jenom základní reflexy. Je to malý člověk, který objevuje svět kolem sebe. Chce
zkoumat nové věci, a proto se stává významným pozorovatelem. Pozoruje předměty kolem
sebe, prostor, který ho obklopuje a zejména osoby jemu blízké. Velmi dobře dokáže vycítit
harmonii domova. Milované dítě má v přítomnosti rodičů pocit bezpečí a blaženosti. Na
konci prvního měsíce dokáže pozorovat osobu, která se mu věnuje. Otáčí se světlem a za
předměty, které jsou v jeho dosahu. Rozeznává zvuky, na milé hlasy, známé osoby reaguje
s upokojením. Na jiné ostré zvuky se vyleká a začne plakat. Předmět držící v ruce má
uchopené velmi silně. Ve druhém měsíci se pohybuje víc i za předměty, o které zavadí
s pohybujícími se ručičkami. Začíná reagovat na hudbu a vyjadřuje svůj odpor křikem a s
tvrdším akcentem. Koncem druhého měsíce už méně pláče a objevují se první úsměvy.
Dítě naslouchá známým osobám a samé chce vydávat zvuky. Zpočátku jsou to jenom
písmena, později slabiky. Dítě zaznamenává velký pokrok. Strava dítěte je doplněna kromě
mateřského mléka i ovocem a zeleninou. Začíná se objevovat častější slinění, co má za
následek prořezávaní zoubků. V pátém měsíci dítě pozná tvář nejčastějších osob v jeho
životě. Více se dítě zaměřuje na prozkoumávání okolí, zvětšuje se jeho jídelní lístek, rostou
zoubky, dokáže si sednout, postavit se. Začínají první pokusy o chůzi, za pomoci
dospělých, oblékáme dítě a snažíme se, aby nám pomáhalo při oblékání. Umí si hrát
s hračkami, tak že koordinovaně dokáže stavět kostky, strkat ručičku do kbelíku. Umí si hrát
s dospělou osobou jednoduchou hru - na schovávanou. Toto období se vyznačuje prvním
vzdorem, kdy si dítě uvědomuje svoji vlastní osobnost a snaží se prosadit si svoje aktuální
touhy. Dítě učíme ,,chodit na nočník“. Toto je ideální období na to, aby rodiče začali
vychovávat svoje ratolesti. Výchova se uskutečňuje v malých krocích. Cílem je osvojit
dobré návyky dítěte. Začíná se den stanovením si určitých pravidel a povinností, jako je
umytí rukou, společné stravování, úklid hraček, odpolední spánek, vítání otce z práce….
Batole je ve věku od jednoho do tří let. Dítě navštěvuje jesle nebo je doma s matkou. Chodí
na nočník a dokáže udržet moč, papá většinu jídel a je schopno pít z hrníčku. Pozná 10-20
výrazů. Porozumí holé větě.
Předškolní věk je od tří do šesti let. Děti navštěvují mateřskou školu, nepomočují se a
dodržují základní hygienické návyky po toaletě. Papají vše a ovládají složitější věty.
Zdokonaluje se jejich pohybová zdatnost, umí jezdit na koloběžce, jezdit na kole, skákat a
aktivně běhají. Kamarádí s dětmi stejného pohlaví. Zvyšuje se jejich manuální dovednost,
děti se umí obléci, umýt, učí se jíst příborem. Řeč se stává dominantnější, dokážou
vyprávět své zážitky, i když skáčou z příběhu do příběhu. Neovládají výslovnost všech
písmen. Dítě je schopné si zapamatovat detaily, ale hlavní znaky nepostřehne. Dítě je
důvěřivé, zvědavé a aktivní.
Mladší školní věk – šest až jedenáct let. Dítě nastupuje do školy. Začíná myslet realisticky,
myslí na úrovni příčiny a následku. Projevuje se mechanická paměť, když se učí básničky
nazpaměť. Později nastupuje logická paměť, kdy se snaží jednotlivé naučené souvislosti
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 201 z 239
v hlavě uspořádat. Ovládají celou abecedu. Děti rostou cca 5-6 cm. ročně a přibývají na
váze cca 2-3 kg ročně. Začínají jim vypadávat mléčné zuby a objevují se trvalé zuby. Mají
kamarády stejného pohlaví a zároveň se začíná objevovat první zamilovanost. V zálibách
jsou výrazné rozdíly mezi dívkami a chlapci.
Starší školní věk – jedenáct až patnáct let je obdobím puberty. Nastávají výrazné změny
v chování chlapců a děvčat. Chlapcům se mění hlas od 13-15 věku života na hlubší a
děvčata dostávají okolo jedenáctého roku věku první menstruaci a mění se jim postava.
Období kolem 10-13 let se těmto dětem vymění mléčný chrup za trvalý. Končí období
povinné školní docházky.
Studenti – patnáct až devatenáct let. Vyskytují se výrazné rozdíly mezi dívkami a chlapci.
Je to období proměny dětí v dospělé osoby. Výchova dětí začíná už v prvním roce života.
Rodiče učí své děti základním hygienickým návykům, jakým je mytí rukou před jídlem, po
jídle, když přijde zvenku, slušnému chování nejen u stolování, ale i vůči jiným osobám, do
čeho zahrnujeme pozdrav, poděkování a omluva. Výchova je na odpovědnosti rodičů,
nejbližší rodiny a nástupem do kolektivu, jakými jsou jesle nebo mateřská škola, tyto
edukační aktivity se rozrůstají a dítě si dobré návyky osvojuje i mimo domov. Výchova dětí
nekončí ani po základní škole, neustále rodiče vedou děti k morálně správnému životu, až
se z nich stanou sami rodiče a pak své děti vychovávají oni. Je to neustálý koloběh
výchovy, který vyvíjí jedince, a lépe je adaptuje v společnosti.
7.2 Vzdělávání jako jedna ze životních etap
Vzdělávaní tvoří součást života každého člověka.
Vzdělávání je proces osvojování si znalostí a zkušeností prostřednictvím učení výuky.
Výsledkem vzdělávání je získané vzdělání, co jsou získané vědomosti, které vyvíjejí
osobnost člověka a jeho postoje. Teorií vzdělávání se zabývá didaktika, která řeší
metodologii jednotlivých forem výuky.
Začátky vzdělávání můžeme zařadit už do období předškolního věku, tedy 3-6 leté děti,
které navštěvují mateřskou školu. Zde se učí odvykat si od celodenní péče matky a zvykat
si na větší různorodý kolektiv, nové tváře a povahy dětí a učitelek. Tady získávají první
edukační poznatky. Učitelka, která tady supluje roli matky, učí děti základním hygienickým
návykům, sleduje vývoj řeči a učí děti správně vyslovovat písmena hravou formou a to
učením říkanek, které jsou dětmi velmi oblíbené a rádi tak spolupracují s pedagogem.
Procvičují si jemnou motoriku společnými hrami, jako je navlékání korálků, hry se
stavebnicemi, učí se modelovat, malovat, kreslit, čím se rozvíjí jejich představivost. Po
hrách následuje pravidelný úklid hraček, čím si děti osvojují návyky i na doma a krátký
odpočinek na lůžku. V tomto období dětí je důležité zavést jim pravidelný režim, co se
odráží na každodenním plánu školky. Jsou stanoveny aktivity během dne, které se musí
dodržet a dítě má prostor na rozvoj své osobnosti během volných her. Každodenní program
musí zahrnovat ranní rozcvičku, společné stravováni, odpočinek, vycházky, čas určený pro
společné kreativní aktivity a čas na volné hry. Součástí před primární výchovy je i účast na
společenských vystoupeních ke dni matek, na den dětí a pod., kdy děti pod vedením
učitelky recitují básně, zpívají a tančí podle vlastního naučeného programu.
Děti navštěvující mateřskou školu se zúčastňují i různých kulturních akcii, jakými jsou
loutkové divadlo, návštěvy ZOO, knihovny. Některé školky zabezpečují pro své děti péči
lékaře, jakou je zubní prevence, logoped, psycholog. Také poskytují možnost absolvování
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 202 z 239
různorodých kroužků, cizí jazyk, tanec, bruslení, plavání. Po absolvování mateřské školy by
mělo být dítě schopné samo se obléci, jíst příborem, zavázat si tkaničky, vyslovovat
všechna písmena zřetelně a jasně, vyrozprávět krátký děj, jezdit na kole bez oporných
koleček, namalovat celou postavu člověka včetně detailů: co jsou prsty, uši, vlasy, ovládat
rozdíl v geometrických tvarech, počítat minimálně do deseti, říci celé své jméno, věk
a adresu, Toto je nejdůležitější období každého dítěte, neboť správná před příprava dítěte
vede k lepší adaptaci v základní škole.
Základní škola – mladší školní věk od 6–10 let. Zde do školy přicházejí děti z různých
mateřských škol, kde základní výchova byla zvládnuta a je nutné rozvíjet osobnost každého
jedince. Zvonění po každé hodině je pro každého žáka novinkou, kterou v školce neznal a
odpolední odpočinek ve škole není. V první třídě se učitelka věnuje hlavně v počátku
plynulému přechodu dětí z předškolního systému na systém školní. Děti se v prvních dnech
učí hravou formou, která časem přechází do úplného učení a dodržovaní určitých pravidel.
Zvykají si na každodenní povinnosti učení a na domácí úkoly. Učitelka trpělivě přistupuje
k novým žákům a učí je základní pravidla, jak mají správně sedět v lavici, neskákat do řeči
jeden přes druhého, ale hlásit se o slovo, od lavice se smí odejít až o přestávce. V první
třídě děti absolvují jen několik předmětů. Po skončení vyučováni se děti za doprovodu
učitelky odeberou do jídelny, kde si samy musí vyzvednout jídlo na tác. To je pro ně také
novinka, protože ve školce všechno dostali na stůl, a zde jsou vedeny k větší
samostatnosti. V průběhu roku jsou děti hodnoceny, nejdříve slovně, později razítky a od
prvního půlroku i číselně. Největší radost a hrdost děti pociťují na konci školního roku, kdy
do rukou dostávají svá vysvědčení a těší se na dlouhé prázdniny. Během prvního stupně
jsou děti naučeny na školní režim, počet vyučovacích předmětů přibývá, střídají se různí
učitelé, náročnost výuky stoupá. Někteří jedinci se zúčastňují olympiád a kroužků volného
času.
Starší školní věk – 11-15 let, zde se žáci dostávají do druhého stupně na základní škole
nebo se dostávají na základě přijímacích pohovorů na osmiletá gymnázia. Zde na druhém
stupni začíná byt největší nápor na učení dítěte. Učí se různé předměty, kterých z roku na
rok přibývá. Předměty, které ho nejvíce zajímají, se v posledním ročníku stávají oporným
bodem při hledání vhodné střední školy, na které by chtělo dítě pokračovat ve svém studiu.
V posledním ročníku si dítě posílá přihlášku na několik středních škol, na základě
doporučení rodičů, pedagogů a psychologa. Zúčastňuje se přijímacích zkoušek a na
základě nich je pak přijat nebo nepřijat na zvolenou školu. V období patnácti let tedy po
dokončení povinné školní docházky není nucen zákonem pokračovat ve studiu. Je však
věcí výchovy, že jenom velmi malé procento končí studium s ukončenou základní školou.
Velká většina jedinců pokračuje studiem na střední škole. Střední školy rozdělujeme na:
učňovské, střední odborné školy a gymnázia.
Učňovské školy jsou zaměřeny na osvojování si praktik, které jsou důležité pro zvládnutí
odborné praxe a věnují se výkonu řemesla. Tyto školy mají více praktických hodin, než
teoretických. Například: kadeřnice, cukrář, tesař. Tyto školy jsou tříleté, kdy končí výučním
listem nebo pětileté, kdy po skončení školy výučným listem je možné dokončit si školu
řádnou maturitní zkouškou. Největší skupinu středních škol zastávají odborné školy, které
připravují své studenty na uplatnění získaných vědomostí ze školy do praktického života.
Jedná se o školy, které mají své specifické předměty a jsou úzce specializované.
Průmyslové školy, obchodní akademie, hotelové akademie, zdravotnické školy. Tyto školy
jsou čtyřleté a končí maturitní zkouškou.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 203 z 239
Gymnázia – patří do poslední skupiny středních škol a jsou určeny zejména pro ty
studenty, kteří chtějí po skončení studovat dále na vysoké škole. Slouží jako výborná před
příprava, protože se na nich vyučují veškeré předměty nutné pro úspěšné začlenění
studenta na vysoké škole. Tato gymnázia jsou osmiletá, kdy sem přichází žáci po skončení
prvního stupně na základní škole, nebo po skončení základní školy, kde je gymnázium
čtyřleté. Studium gymnázia končí maturitní zkouškou. Po úspěšném skončení střední školy
se mohou studenti přihlásit ke studiu na vysoké škole. Na základě přijímacích zkoušek
anebo na základě vynikajících studijních výsledků jsou studenti přijati na vysokou školu
a studují předměty úzce specifikované pro ten který obor.
Vysoké školy můžeme rozdělit na směry: technické, humanitní, ekonomické, zdravotnické,
chemické, informačních technologií a jiné. Zde každý student studuje obor, který ho nejvíce
zajímá a s tím souvisí i předměty, které se učí. Na vysoké škole je možné studovat formou
prezenční, kombinované formy nebo externí formy. Studium na prezenční formu je plně
hrazeno z rozpočtu státu, zatímco externí studium si hradí každý studen sám. Studium na
vysoké škole je odstupňováno na tři úrovně, bakalářský stupeň – 3 až 4 leté studium,
inženýrský/magisterský stupeň dvouleté studium a doktorandský stupeň – tří až pětileté
studium v závislosti na formě studia. Bakalářské studium končí úspěšným obhájením
bakalářské práce a vykonáním statní závěrečné zkoušky po 3-4 letech v závislosti na škole.
Inženýrské/magisterské studium končí po 2 letech úspěšným obhájením diplomové práce
a státní závěrečnou zkouškou.
Doktorandské studium končí po 3 letech, zdali studen studoval denní formou studia nebo
po 5 letech, kdy student studoval doktorandské studium externí formou úspěšnou
obhajobou dizertační práce a státní závěrečnou zkouškou. Součástí studia na VŠ je
možnost částečného nebo úplného studia v zahraničí. Studium na vysoké škole se dá
studovat i v jiných zemích EU, popřípadě v jiných zemích mimo EU.
7.3 Rodina, manželství, sexualita
Děti se vyvíjejí ještě během těhotenství a už v samém zárodku je daná sexualita každého
jedince. Na svět přichází dítě, dívka nebo chlapec. Když jsou děti malé, tak si svoje
odlišnosti nevšímají, hrají si společně a je jim jedno, chlapec a kdo dívka.
V období předškolního věku spolu kamarádí stejné pohlaví, protože mají společné zájmy.
Dívky češou panenky, chlapci si hraji s míčem. Je to naprosto přirozené. Ve starším věku,
kolem deseti let, se začíná vytvářet vlastní osobnost každého jedince a objevuje se první
stud i láska. V těle se odehrává proměna dívky v ženu a chlapce v muže. Za to mohou
žlázy s vnitřní sekrecí, zejména nadledviny, hypofýza a pohlavní žlázy – varlata
a vaječníky. Tělo dívky nebo chlapce je ještě dětské, ale změnu v chování je vidět už kolem
deseti let. Proto je důležité pro správný vztah rodičů a dítěte zvážit, jak dítě obeznámit
s jeho dospíváním. Pohlavní žlázy jsou ovládány hypofýzou, která řídí činnost mužských
a ženských pohlavních žláz. Tyto hormony působí při vytváření druhotných pohlavních
znaků. U dívek okolo deseti let je vidět zaoblení boků a tvarování prsou.
Je spousta odlišností mezi mužem a ženou, a tyto znaky se dotváří až do samé dospělosti.
Dá se říct, že muži jsou větší než ženy, mohutnější, mají větší svalstvo. Mají mohutnější
hlas, je pro ně typický růst vousů, ochlupení na hrudi a v oblasti pohlavních orgánů.
Ochlupení směřuje v tenkém pruhu až po pupek, prsa jsou jen náznakem oproti ženě. Tuk
se ukládá rovnoměrně po celém těle, ale v menším množství.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 204 z 239
U ženy je kostra vyvinuta jinak, jak u muže, je útlejší v ramenou, ale širší v pánvi, to je
přizpůsobené na těhotenství a pro porod. Hlas má žena jemnější, tělo ženy je pokryto
mnoha malými jemnými chloupky, které nejsou zdaleka tak výrazné, jako u muže.
Ochlupení pohlavních orgánů je hustější a končí vodorovně v pánevní oblasti. Prsa jsou
výrazná v důsledku růstu mléčných žláz. Tím, že se ukládá tuk u ženy pouze v některých
partiích, působí postava ženy více zaobleně. Toto jsou fyziologické rozdíly mezi ženou
a mužem v období puberty. Tyto dospívající jedinci jsou již pohlavně vyspělí. Hormony
v nich vzbuzují touhu jednoho po druhém, ale zároveň v tomto období dochází k prvním
milostným vztahům a sexuálním zkušenostem. Potrvá však ještě dlouho, než přijde do
harmonie pohlavní vyspělost, rozum, cit a sociální uplatnění ve společnosti.
Manželství je právní a společenská instituce, která tvoří základ pro rodinu a výchovu dětí.
V souvislosti s manželstvím je výběr partnera, pohlaví a počet partnerů různý, zvláště podle
dané kultury. Manželství v naší kultuře je dobrovolným svazkem dvou lidí rozdílného
pohlaví, které je založeno legislativně stanoveným způsobem, sňatkem. Hlavním úkolem
manželství je založení rodiny a výchova dětí. V současné době rozeznáváme různé druhy
manželství v závislosti na jednotlivých kulturách: monogamní manželství – vzájemný
svazek dvou lidí různého pohlaví, polygamické manželství – je to soužití více osob v jedné
domácnosti.
Zde rozdělujeme:
- polygynické manželství - soužití jednoho muže a více žen v jedné domácnosti
- polyandrické manželství - soužití jedné ženy a více mužů v jedné domácnosti.
Mezi specifický druh manželství můžeme zařadit registrované partnerství, což je soužití
dvou osob stejného pohlaví.
V současné době je možné uzavřít sňatek dvěma způsoby. Je to sňatek uskutečněný za
přítomnosti představitele církve nebo civilní sňatek. Civilní sňatek se uskutečňuje na radnici
nebo na obecním uřadu, kde oddávajícím je starosta obce, města. Církevní sňatek se
uskutečňuje v kostele a oddávající je duchovní podle víry novomanželů.
Manželství vzniká souhlasným prohlášením muže a ženy, že do manželství vstupují
dobrovolně. Zánik manželství může být třemi způsoby a to, rozvodem, smrtí jednoho
z manželů anebo anulování manželství (prohlášením za neplatné) nebo prohlášením soudu
jednoho z manželů za mrtvého. Manželé mají právo a povinnost vychovávat svoje děti
společně, hospodařit společně, sexuálně se stýkat a dědit. V náboženství jakým je
židovské, Islám nebo křesťanství je to jediná možnost, jak se sexuálně stýkat, aniž by se
pár dopouštěl hříchu.
Ketuba (židovská svatební smlouva) je právní svatební smlouva, která je už od nepaměti
zavedena v židovském náboženství. V minulosti sloužila hlavně pro ženu, jako zákonná
ochrana v případě, že se s mužem rozešla (smrt, rozvod). Je v ní zaznamenáno, kolik
peněz žena získá po smrti nebo rozvodu manžela. Později byla tato svatební smlouva
vylepšena a v současnosti se v ní uvádí, nejen majetek, který žena získá po mužově smrti,
ale také je v ní uveden závazek muže, jakým způsobem se bude o svou ženu starat.
Během svatebního obřadu, muž podepíše svatební smlouvu a symbolicky ji odevzdá své
ženě. Ta pak po zbytek života o ni pečuje. V případě, že muž své slovo stvrzené na
manželské smlouvě nedodrží, může žena podat návrh na soud, který její připomínky
prověří. Soud může na základě nedodržení svatební smlouvy pár rozvést. Křesťanské
manželství je spojení dvou lidí různého pohlaví za účelem duchovního a pohlavního soužití.
V křesťanství se manželství dvou pokřtěných lidí považuje za svátost. Základem manželství
před oltářem v kostele je manželský slib, který si dávají snoubenci.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 205 z 239
Manželský svazek, do kterého vstupují snoubenci, je skládán na celý život, takže svazek
končí jedině smrtí jednoho z manželů. Manželé podpisují oddací list v kostele, který stvrdí
dva svědci. Před vykonáním tohoto druhu sňatku je poučení manželů pod vedením faráře.
Po schválení všech dokumentů se smí snoubenci vzít v kostele. Manželství v
pravoslavných církvích, se uzavírá požehnáním, které uděluje kněz manželům při svatbě –
korunovaci. Na rozdíl od katolického manželství je v něm možnost ukončení manželství
z důvodu smrti jednoho z manželů nebo setrvání v hlubokém hříchu. Partner, který rozpad
manželství nezpůsobil, může znovu vstoupit do manželského sňatku. V případě, že se
znovu pár rozhodne vstoupit do stavu manželského, nepodstupují obřad svatby, ale obřad
kající bohoslužbou. Manželství bez věrovyznání se uskutečňuje na obecním úřadě, kde
hovoří starosta obce. Je více formální a v případě už jednou rozvedeného páru je možné
znovu uzavřít manželství na obecním úřadě.
Registrované partnerství ve většině států platí zákonné právo uzavírat manželství pouze
dvou osob různého pohlaví. V posledních letech se začíná objevovat zájem nejen o soužití
dvou lidí stejného pohlaví, ale také o sňatek mezi nimi. Některé země umožňují uskutečnit
registrované partnerství daného páru. Výhodou registrovaného partnerství je, že každý
z páru má možnost vědět zdravotní stav svého partnera a v případě nečekané události
(například odvoz jednoho partnera do nemocnice) musí být druhý partner informován
stejně, jako člen rodiny. Jediným rozdílem mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím
prozatím zůstává otázka adopce a výchovy dětí. Rodina – je definovaná, jako určitá
skupina osob, která je spojená pokrevně, manželským svazkem nebo adopcí, kde dospělé
osoby jsou odpovědny za výchovu neplnoletých osob. Rodina se dělí na základní a
rozšířenou. Základní rodina v sobě zahrnuje otce – muže, matku – ženu a jejich děti.
Rozšířená rodina znamená, že základní rodina je rozšířena o příbuzenské vztahy –
prarodiče, strýce, tety, sestřenice, bratrance, synovce a neteře.
Rodina může fungovat jako uspořádaná s oběma dospělými členy a neúplná rodina, kde je
absence jednoho z rodičů. Může být z důvodu rozvodu nebo úmrtí rodiče. Velký
sociologický slovník vymezuje rodinu jako "původní a nejdůležitější společenskou skupinu a
instituci" s hlavními funkcemi: reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů.
Z historie můžeme říct, že existovaly rodiny, které byly pouze dvougenerační, protože
střední délka života neumožňovala vznik více generačního členění rodiny. Citová vazba
v rodině byla velmi mělká, byla téměř stejná, jako kontakty s jinými členy společnosti.
Rodina se vytvářela za účelem přežití. Proto se sňatky uzavíraly z ekonomických důvodů.
Nehovořilo se o rodině, ale o domě jako takovém, do kterého kromě pokrevně spjatých lidí
patřilo i služebnictví. Na přelomu 17. a 18. století začíná mít rodina hlubší význam zejména
ve vyšších vrstvách. Projevuje se mateřská láska a postavení otce v rodině. Začíná mít
dominantní postavení.
V dnešní době se klade důraz zejména na citovou stránku rodiny, která je uzavřena vůči
okolí. Partneři si sami vybírají osobu, s kterou chtějí prožít svůj život a založit rodinu.
Partneři v dnešní době zakládají svoji rodinu v pozdější době, než jak to bylo kdysi. Proto
můžeme na přelomu 20. století pozorovat nárůst rodin, ale nezvětšování počtu členů
v samotné rodině. Průměrný věk partnerů, kteří vstupují do manželství je 25 – 30 let a
založení rodiny se odkládá, až když je pár schopen ekonomicky pokrýt své výdaje
v případě, že žena zůstane doma s dítětem. V dnešní době se objevuje pokles potomků,
než jak tomu bylo kdysi. V minulosti byli rodiny mnohočlenné, kdežto dnes má rodina
průměrně jedno až dvě děti. Velmi ojediněle se vyskytují rodiny s vyšším počtem potomků.
V dnešní době se rodí děti i nemanželským párům, co se v minulosti považovalo za hanbu
celé rodiny. Doba se změnila a názor společnosti na tento aspekt se stal nepodstatným.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 206 z 239
Členové rodiny se označovali v minulosti jinak než dnes. Kdysi se označování rodiny
rozlišovalo podle strany matky a otce, zatímco v dnešní době je označování stejné. Také
v jednotlivých jazycích se nacházejí rozdíly v označování rodiny, někde je pojmenování
určitého vztahu nazváno souhrnně (angličtina – bratranec, sestřenice), někde se klade
vysoký důraz na rozlišování v pořadí jedinců (maďarština – starší, mladší sestra).
7.4 Stáří, smrt, pohřbívání
Stáří je jedno z období života, kdy už končí produktivní věk a nastává období odpočinku.
Dospělí lidé končí svou neustále vykonávanou pracovní činnost a věk jim umožňuje
postoupit do další fáze života – do důchodu. Zůstávají doma a systém, kterým doposud žili,
musí upravit podle nových pravidel. Toto období začíná kolem šedesáti let, kdy v závislosti
na pohlaví se lidé odebírají do důchodu. Ženy odchází do důchodu dřív a muži později,
v závislosti na legislativních podmínkách. V tomto období se u více lidí začínají projevovat
zdravotní problémy, co je příznakem přibývajícího věku, přechozených nemocí v minulosti a
špatné životosprávy. Nejčastějšími problémy starých lidí jsou bolesti kloubů, páteře, vysoký
krevní tlak, závratě, špatné dýchaní, zánět močových cest, onkologické problémy. Imunitní
systém starších lidí je velmi citlivý a proto rychleji mohou podlehnout jakékoliv nemoci.
Seniorům ubývá vápník a jiné důležité prvky, proto je nutné starší lidi podporovat nejen
přírodními vitamíny, ale zabezpečit jim tak vyváženou a pestrou stravu. V životě seniorů se
všechno mění, zejména po psychické stránce. Práce, kterou doposud vykonávali, jim
zpestřovala život a cítili být se užiteční. Nyní mají celý den jen pro sebe. Většina důchodců
si najde svoji zálibu v koníčcích, starají se o vnoučata, aby rodiče mohli chodit do práce,
a tím se cítí být nápomocni. Psychika sehrává v této fázi života významnou roli, protože
nejednomu staršímu člověku přeletí hlavou vzpomínka, jaké to bylo, když byli mladí, zdraví
a silní a hlavně byli v neustálém kolektivu.
Stárnutí (senescence) je proces, který se na venek projevuje jako úpadek tělesné schránky
jedince a snižováni jeho výkonnosti a funkcí organizmu, kumulováním chyb organizmu a
jeho sníženou schopností tyto vady odstraňovat.
Smrt – je část života, která zákonitě přichází a nemine žádného živého jedince. Někdy
přichází dříve, někdy později. Zasahuje do života rodiny a je provázena smutnými
okamžiky. Tyto smutné okamžiky prožívají všichni ti, kteří s láskou vzpomínají na nebohou
osobu.
Smrt přicházející nečekaně, bez stanoveného data, zasahuje mladé jedince i dospělé lidi.
Samotná délka života člověka je daná jeho genetickým základem a má i vliv okolní svět.
Délka života se neustále prodlužuje v důsledku zvyšování kvality zdravotní péče, hygieny a
životního stylu. Lidé, kteří zemřeli za nějakých nejasných podmínek, jsou převezeni do
nemocnice, kde lékař vykoná pitvu, aby zjistil příčinu smrti a zdali se nejedná o trestný čin.
Při onkologických nebo jiných závažných nemocích se pitva vykonávat nemusí.
Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení
životních funkcí v organizmu spojený s nevratnými změnami, které obnovení
životních funkcí znemožňují. Smrt se kdysi stanovovala na základě zjištění zástavy
dechu a srdce, toto se uskutečňuje dodnes. Pouze lékař stanovuje smrt, a to základě
toho, že uvedené životní funkce už nelze obnovit ani kardiopulmonální resuscitací. Podle
jednotlivých příčin můžeme smrt rozdělit na několik druhů: smrt podlehnutím nemoci,
přirozenou smrt, kdy jedinec umírá na starobu, sebevraždu, jedinec sám a dobrovolně volí
smrt, sebe zabití - jedinec se neúmyslně zabije sám, eutanazii, která má charakter
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 207 z 239
asistované sebevraždy a smrt v důsledku nepříznivých podmínek pro přežití, jakými jsou:
hlad, chlad, žízeň, utonutí.
Zabití – je smrt způsobená jedinci jinou osobou neúmyslně, vražda je smrt způsobena
jedinci jinou osobu s prokazatelným úmyslem, poprava je smrt na základě rozsudku trestu
smrti, náhlá smrt – je smrt, kdy člověk zemře bez jakýchkoliv předchozích příčin. Tyto druhy
smrti je nutné rozdělovat zejména z dvou hledisek: a) neúmyslné zabití a b) vraždy.
Pohřbívaní – je poslední rozloučení se zemřelým člověkem, provázeno s ukládáním
pozůstatků zemřelého uložením buď do země, nebo spálením jeho pozůstatků – kremace.
Každé náboženství a kultura mají pohřební zvyky odlišné. Jeden znak mají všechna
náboženství stejný a to, že poukážou na to, co zbylo po zemřelé osobě – děti, majetek,
duše. Některá náboženství jsou přesvědčena, že po smrti člověka existuje nesmrtelná
duše, která neumřela a žije mimo dosah světa živých osob. Často je vykreslována
ve spojitosti nebe a pekla, jako v náboženství (křesťanství, islám, judaizmus,
buddhizmus, taoizmus).
Reinkarnace se vyskytuje ve východních náboženstvích a znamená převtělení duše
zemřelého do nového těla, které nemusí být lidské. Veškerý konec bytí člověka zastávají
ateisté a materialisté. Absolutně zavrhují myšlenku existence nesmrtelné duše. Z tohoto
hlediska se po smrti zvyšuje entropie (vnitřní energie) a následuje postupná dekompozice
(rozklad) těla. Hinduizmus hlásá, že lidská bytost je nehmotná duše, která nikdy neumře.
Jediné co umírá, je vnější schránka, tělo, ale ne duch.
Pohřební obřady patří k nejstarším zvyklostem lidí a vždy představovali jakousi formu o
životě po smrti. Rozeznáváme několik druhů pohřbívaní na základě víry:
Náboženský pohřeb je provázen myšlenkou, že lidská duše po smrti nekončí a i proto
v duchu této myšlenky je tělesné schránce člověka prokazovaná jistá úcta. Pro křesťanství
a židovství má velký význam představa soudu a vzkříšení.
Křesťanství – účelem pohřbu je vyprosit pomoc pro zemřelého, vzdát úctu jeho tělesné
schránce a pozůstalé utěšit v jejich těžké chvíli. Klasický křesťanský pohřeb probíhá tak, že
rozloučení nejbližší rodiny a obřad jsou v kostele, pak následuje průvod za rakví zesnulého
až k místu hrobu, kde duchovní otec vysvětí vodou místo uložení ostatků. Rakev se za
doprovodu faráře spustí na místo posledního odpočinku. Součástí pohřbu může být i mše
svatá před, nebo po uložení ostatků zesnulého. Od 20. století se tyto katolické pohřby
uskutečňují i v krematoriích, i když se tomu církev zpočátku bránila. Průběh katolického
obřadu při kremaci je podobný, jako u uložení ostatků do země. Rodina se rozloučí
s nebožtíkem v krematoriu, pak následuje obřad v krematoriu nebo kostele před kremací.
Po kremaci se uskuteční mše, uložení urny na místo posledního odpočinku a motlitba.
Židovský pohřeb (kvura) je rituál, pohřbívaní nebožtíka, který se vykonává podle pravidel
židovské víry. Osoby, které mu byly nejbližší, a které s ním byly i v poslední chvíli, oznámí
jeho smrt, vykopou mu hrob a vyrobí rakev z nehoblovaných desek. Samotnému pohřbu
předchází více fází.
První fáze se nazývá omývání, kdy zesnulého omývají před oděním. Je tradice, že
omývaní uskutečňují lidé stejného pohlaví, jako je zesnulá osoba. Po omývání následuje
odívání do bílého oblečení. Do rakve se nevkládají květiny ani šperky. Toto náboženství
zastává rovnost chudých i bohatých při pohřbívaní, z toho důvodu je zemřelému oblékáno
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 208 z 239
bílé oblečení z plátna a nehoblují se desky na rakve. Podle židovské tradice je tělo
zemřelého pochováváno ještě v ten den, kdy dojde k úmrtí. Na znak smutku si blízcí
příbuzní natrhnou část oblečení. Před pohřbem se zpívá motlitba a pak následuje smuteční
řeč. Následuje průvod ke hrobu a současně je sedmkrát odříkáván žalm. Po spuštění rakve
do hrobu, nejbližší rodina zasype trochou hlíny rakev. Poslední fáze se odehrává
v synagoze, kde se modlí žalm a pak modlitba. Rituálně si všichni umyjí ruce a přátelé zvou
pozůstalé na hostinu na památku zesnulého. Následuje období smutku, kde nejbližší rodina
prvních sedm dní nesmí vycházet z domu. Potom následuje druhé období, které trvá třicet
dní, a pravidla jsou o něco volnější. Při skonání rodičky, manželky nebo manžela je toto
období prodlouženo na jeden rok. Úcta zemřelým se projevuje zapalováním svíček. Při více
svátcích plamen svíčky musí hořet 24 hodin. Do roku od pohřbu se zakládá náhrobek, při
aškenázských zesnulých. U nohou při sefardských zesnulých je ukládán u hlavy. Při
některých komunitách se náhrobek zakládá i těsně po smutku.
Občanský pohřeb – nemá takovou citovou atmosféru jako nábožensky založené pohřby.
Uskutečňuje se v krematoriu s hudbou, květy a proslovem rodiny anebo přátel zesnulého.
Urna se následně zanese na místo určení nebo je rozprášen popel na zvláštním místě
hřbitova. Mezi nejznámější způsoby pohřbívaní patří pohřbívaní do země a kremace. Jedna
z forem pohřbívání je i mumifikace. Tělo zesnulé osoby se balzamuje a tím je chráněno
před úplným znehodnocením těla. Díky archeologii a tehdejšího pohřbívaní nebo
samovolné mumifikaci, kterou zapříčinila příroda vlastními procesy, je možné získávat
ostatky lidí z velmi dávného období. Nacházejí se tak společné hroby, mohyly nebo
samostatné hroby s kostními ostatky, které v současnosti slouží, jako objekty výzkumu. Při
odhalování starých hrobů bylo zjištěno, že pohřby patřily do životních rituálů už velmi dávno
a v hrobech se kromě kostí našly i střepiny džbánu, mince, květiny nebo zbraně, či šperky.
Literatura:
ARIÉS, P. Dějiny smrti I - II. Praha: Argo, 2000.
BARTH, K. Duchovní předpoklady nového budování v poválečné době. Praha, 1946
BULTMANN, R. Dějiny a eschatologie. Praha, 1996.
CAMUS, A. Cizinec. Praha, 1947.
DAVIES, D.J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007. 186 s. ISBN 978-80-
7207-628-4.
GOODY, J. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
GRONDIN, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH, 1997.
HEIDEGER, M. Bytí a čas. Praha, 1996.
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Nakladatelství TRITON, 2008. 265 s.
ISBN 978-80-7387-015-7.
HROCH, J. Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti. Brno: Nakl. Georgtown,
1997.
HRUŠÁKOVÁ-KRÁLÍČKOVÁ, I. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
398 s. ISBN 80-7239-192-5.
HUSSERL, E. Ideje k čisté fenomenologii. Praha, 2001.
CHARDIN, P.T. Vesmír a lidstvo. Praha, 1990.
KŰNG, H. Světový étos. Projekt. Zlín, 1992.
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. 311 s. ISBN 80-
86429-58-X.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 209 z 239
MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 250 s. ISBN 80-
86429-05-9.
NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Překlad Gita a Dušan Zbavitelovi. Praha:
Sefer, 1992. 285 s. (Judaica; sv. 1.) ISBN 80-900895-3-4.
OEMING, M., Úvod do biblické hermeneutiky. Praha: Vyšehrad, 2001.
PATOČKA, J.: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 1990.
PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ, J. Základy rodinného práva. Plzeň: Aleš Čeněk,
2009. ISBN 978-80-7380-139-7.
Ottův slovník naučný, heslo Rodina. Sv. 21, str. 877.
PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000.
294 s. ISBN 80-7239-039-2.
ONDRAČKA, L. et al. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta
domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6.
RICOEUR, P. Život, pravda, symbol. Praha, 1993
SZONDI, P. Úvod do literární hermeneutiky. Brno: Host, 2003.
SCHERER, G. Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2005. 271 s. ISBN 80-7192-914-X.
VONDRÁČEK, V., HOLUB, F. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava:
Columbus, 1993. ISBN 80-7136-030-9.
8 Filozofie a ošetřovatelství
Literatura:
BEZÁKOVÁ, S. Čo je podstatou holistického ošetrovateľstva. In: Revue profesionálnej
sestry. 1994, roč. 1, č. 3, s. 8-9.
CIBULKOVÁ, M. Vznik a vývoj domácej ošetrovateľskej starostlivosti. In: Slovenský
zdravotník. 1999, roč. 9, č. 6, s. 4-5. ISSN 1335-4388.
HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitné ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-
8063-155-7.
HEJČOVÁ, H. Celostní medicína očima lékaře (rozhovor s MUDr. J. Jedličkou). In: Sestra.
1998, roč. 8, č. 6, s. 8. ISSN 1210-0404.
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na:
http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125476
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na:
http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125560
HUTCHISON, M. 1997. HEALING THE WHOLE PERSON: The Spiritual Dimension.
Dostupné na: http://members.tripod.com/marg_hutchison/nurse-4.html
JAROŠOVÁ, D. a kol. Trendy v ošetřovatelství II. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotní
sociální fakulta, 2003. 122 s. ISBN 80-70-42-341-2.
KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIERIOVÁ, R. Ošetrovateľstvo 1., 2. 1. vyd. Martin:
Osveta, 1996. 1474 s. ISBN 80-217-0528-0.
MASTILIAKOVÁ, D. Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: Institut pro další vzdělávání
pracovníků ve zdravotnictví, 1999. s. 164. ISBN 80-7013-277-9.
MITSCHOVÁ, K. Rola sestry v súčasnosti. In: Sestra. 2005, roč. 4, č. 12, s. 11. ISSN 1335-
9444.
MOORE, C. 2008. Holistic Nursing. In: Nursing Site. Dostupné na:
http://www.bellaonline.com/articles/art57577.asp
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 210 z 239
NEMČEKOVÁ, M., ŽIAKOVÁ, K. Príspevok k problematike holizmu. Práca vznikla ako
súčasť riešenia vedecko-výskumného projektu VEGA č. 1/7198/20 a fakultného projektu č.
12/20. Martin: Ústav ošetrovateľstva JLF Univerzity Komenského.
O´ CONNOR, M., ARANDA, S. Paliativní péče pro sestry všech oborů. Praha: Grada, 2005.
324 s. ISBN 80-247-1295-4.
PALENČÁR, M. Miesto ošetrovateľských konceptuálnych modelov v štruktúre
ošetrovateľstva. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľské konceptuálne modely. Martin: Osveta,
2007. s. 11–34. ISBN 978-80-8063-247-2.
PALENČÁR, M. Ošetrovateľstvo ako veda. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľstvo: teória a
vedecký výskum. 2. prepracované vydanie. Martin: Osveta, 2009. s. 13–73. ISBN 80-8063-
304-2.
PAVLÍKOVÁ, S. Teórie a modely ošetrovateľstva v kocke. Praha: Grada, 2007. 144 s. ISBN
978-80-247-1918-4.
SYSEL, D. et al. Teorie a praxe v ošetřovatelském procesu.
SYSEL, D. Ošetřovatelství jako vědní disciplína v pojetí M.E. Rogers. Mezinárodní
konference ke dni ošetřovatelství. VSZ, o.p.s., Praha, 2011.
WATSON, J. Assessing and Measuring Caring in Nursing and Health Science. Springer
Publishing Company, 2002.
Willant, J., Willantová, V. Holistická léčba (s lékaři, manžely Willantovými). In: Meduňka.
2005, roč. 4, č. 4, s. 16. ISSN 1214-4932.
8.1 Filozofie ve vztahu k ošetřovatelství
Abychom pochopili příčinné souvislosti mezi historií, současností a budoucností v tak
dynamickém oboru, jakým je ošetřovatelství, je potřebné si uvědomit, co všechno může
ovlivnit tento obor. Mohou to být buď faktory globální (společenské, politické, sociální,
ekonomické, spirituální) nebo osobnostní. Do interakce mezi globálními a osobnostními
faktory vstupují jednotlivci, komunity, skupiny, které jsou ovlivněny určitými filozofickými
názory. Filozofie překonala dlouhý proces svého vývoje a v různých obdobích byla různě
pojímaná a vymezovaná. Filozofické myšlení začíná přirozeným a rozumovým
vysvětlováním celé skutečnosti, která člověka obklopuje. Filozofování je proces kladení si
rozmanitých otázek, které vyplývají z daného filozofického problému a hledání odpovědí na
tyto otázky. Vzhledem k tomu, že filozofie se přímo dotýká prožívání každého člověka,
ošetřovatelství, jako samostatná vědní disciplína využívá ve svém metaparadigmatu
všechny atributy, které filozofie ve své podstatě o člověku odkrývá. Proto můžeme
konstatovat, že filozofie a ošetřovatelství ruku v ruce přináší neocenitelné poznatky, které
se využívají pro ošetřovatelskou praxi.
8.2 Kategorie filozofických názorů na ošetřovatelství
Při hledání odpovědí se striktně používá rozum. Existují dva způsoby jak začít filozofovat:
údiv – postoj člověka k něčemu; pochybování – zamýšlení se nad něčím. Z toho vyplývají
různé filozofické názory na ošetřovatelství. Záleží na tom, z jakého aspektu chceme řešit
pacientovy problémy. Nejčastější aspekty, kterými snažíme se poskytnout ošetřovatelskou
péči, jsou potřeby pacienta. Vycházejí z homeostázy (rovnováhy) lidského organizmu. Zde
právě nacházíme silné pouto filozofie a zdraví u každého člověka. Praktickým příkladem
úzkého vztahu filozofie a ošetřovatelství, je hodnocení pacienta z aspektu
ošetřovatelské péče, kde se aktivně využívají různé metody klasické filozofie.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 211 z 239
Metody klasické filozofie
Indukce je postup objasňování od jednotlivého ke všeobecnému. Filozofická indukce je
základem pro vědeckou indukci. Dedukce je postup objasňování od všeobecného
k jednotlivému. Abdukce je postup objasňování případu z výsledku a pravidla. Její závěr je
pravděpodobný, ale rozšiřuje poznání, umožňuje vznik nových vědeckých koncepcí.
Analýza a syntéza mají především ontologický (existenční) význam. Jako výsledek mají i
logický význam. Analýza je postup objasňování a vyjadřování skutečnosti. Všechny
myšlenkové pochody jsou prostředky analýzy. Na začátku a na konci lidského poznání se
nachází syntéza. Propojení mezi nejasnou počáteční syntézou a jasnou konečnou
syntézou zprostředkuje analýza. Světonázor je systém politických, právních,
náboženských, filozofických, vědeckých, uměleckých, ekonomických a jiných názorů na
objektivní skutečnost. Nositelem světonázoru je jedinec, skupina, komunita.
Základní roviny světonázoru:
Empirie (zkušenost), teoretická (například: vím, že se nemám přejídat), psychologickoetická
(vím, že se nemám přejídat, ale přejídám se). Nejznámější filozofické směry,
které se velmi úzce dotýkají ošetřovatelství a vycházejí z nich různé druhy
ošetřovatelských modelů:
Idealizmus jako základní filozofický směr považuje vědomí, myšlení a psychiku za prvotní.
Hmotu, přírodu a fyzický svět za druhotné. Zdůrazňuje prvotní význam rozumového
poznání před smyslovým. Nejznámější formy idealizmu jsou:
Tomizmus byl založený Tomášem Akvinským, který se stal základem katolické teologie a
filozofie. Patří k vrcholné scholastice. Tomáš Akvinský byl italský dominikánský teolog a
filozof. Působil v Kolíně, Boloni, Římě a Neapoli. Přednášel na univerzitě v Paříži. Podle
jeho učení je pramenem celé pravdy bůh. Jsou jen nepřímé důkazy o existenci boha. Nižší
bytost nemůže dokázat existenci vyšší bytosti. Jeho učení bylo zmodernizované ve druhé
polovině 19. století.
Pragmatizmus, který vstoupil do dějin filozofie v 70. letech 19. století ve Spojených státech
amerických. Americká společnost potřebovala takovou filozofii, která by odpovídala jejímu
myšlení a způsobu života, která by vyjadřovala její náboženské cítění a která by odrážela
praktický životní charakter. Pragmatizmus chápe a určuje pravdu jako praktickou hodnotu
vyhovující subjektivnímu zájmu jedince.
Existencializmus byl rozvinutý hlavně ve Francii a v Německu. Svojí podstatou je tato
filozofie spojená s kapitalistickou strukturou společnosti. Obhajuje bytí jako existenci,
zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu sebe sama, existenci osobní svobody a vztah osobnosti
ke světu.
Pozitivizmus je považovaný za nejvýznamnější směr poklasického filozofického myšlení.
Pozitivizmus se drží skutečnosti, daných faktů, drží se toho, co je možné definovat.
Vědecké poznávání je jediným adekvátním poznáváním reality. Zdůrazňuje, že všechno
poznání pochází ze zkušenosti, podstatu jevů a věcí pokládá za bezvýznamnou.
Materializmus je základní filozofický směr, který pokládá přírodu (hmotu, bytí) za prvotní a
vědomí za druhotné. Je protikladem idealizmu. Rozvíjí se od počátků filozofie. Rozvoj
materializmu ovlivnily poznatky z astronomie, matematiky a dalších věd. Novověký
materializmus se vyvíjel od 18. století.
Humanizmus jako filozoficko-etický postoj, kterým se ústřední místo přisuzuje člověku,
jeho blahu, potřebám a zájmům, a který zpravidla odmítá náboženství a zdůrazňuje
racionalizmus. Je to aktivní přístup k životu. Proti poznání boha staví poznání člověka a
přírody. Historicky se vyvíjel od starověku.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 212 z 239
Naturalizmus je filozofický směr, který pokládá přírodu za základního činitele vývoje.
Odmítá vše nepřírodní a nadpřirozené.
Racionalizmus je postoj rozumu, soubor filozofických směrů, které do centra své
pozornosti stavějí různé druhy rozumu (ratio), myšlení a um, racionalitu a logické
uspořádání věcí. Racionalizmus je způsob myšlení osvícenství a sdílí jeho optimizmus,
pokud věří v bez hraniční možnosti lidského poznání. Původ racionalizmu je v antice, ale
rozvíjel se hlavně v novověké filozofii.
Empirizmus je opakem racionalizmu. Smyslovou zkušenost považuje za jediný pramen
poznání. Empirizmus se snaží celé poznání zdůvodnit zkušeností a podceňuje rozumové
poznání.
Determinizmus je filozofický názor, podle kterého je jakékoliv dění nevyhnutné příčinně
dané (determinované). Jednotlivec je předurčený buď biologicky, geneticky nebo sociálně.
Determinizmus popírá svobodu vůle.
Skepticizmus je starořecká filozofická koncepce. Pochybuje o možnosti poznat svět.
Zakladatelem koncepce skepticizmu byl Pyrrhon z Elidy (období antiky). Krajní formy
skepticizmu jsou nihilizmus (nic není) a agnosticizmus (i kdyby něco bylo, nemohli bychom
to dokázat).
Holizmus je filozofický směr, který vychází z idealizmu. Hlavní význam holizmu stručně
vystihl už Aristoteles v díle Metafyzika "Celek je víc než souhrn jeho částí.“ Termín
„holizmus“ poprvé použil jihoafrický politik, filozof a velitel Jan Christian Smuts v knize
Holizmus a evoluce (1926), ve které vysvětlil neredukovatelnost celku na souhrn částí.
Podle Smutse, holistický proces nahrazuje zákon o zachování hmoty. Veškeré vědecké
zkoumání je ovlivněné filozofickými názory. Koncepční modely ošetřovatelství odrážejí
filozofické názory svých autorů.
Mechanistický názor vnímá jedince jako stroj, který se skládá z částí, je pasivní a reaguje
jen tehdy, když jsou dostatečně silné podněty z prostředí. Mechanický názor je spjatý
s redukcionizmem. Redukcionizmus převádí složité jevy na jednoduché. Podle
mechanického názoru můžeme předvídat chování jedince, máme-li dostatek vědomostí o
částech. Změny jedince jsou kvantitativní, přidávání nebo odebírání určitého počtu částí.
Organistický názor vnímá jedince jako živý organizmus, vnitřně spontánně aktivní.
Jedinec vstupuje do interakcí s prostředím a reaguje na prostředí (teorie otevřených
systémů). Chování jedince je spojené se strukturálními změnami v organizmu, které jsou
kvalitativní i kvantitativní. Organistický názor je ovlivněný holizmem.
Názor založený na změně předpokládá, že změna je součástí života jedince. Procesy
změny jsou kontinuální a jedinec musí reagovat a aktivovat svůj potenciál.
Názor založený na perzistenci řadí stabilitu (perzistenci) mezi zásadní požadavky života
jedince. Zdůrazňuje udržování zavedených forem lidského chování prostřednictvím
socializace a využívání podpůrných systémů (rodina, komunita, společnost). K změně
dojde jen tehdy, je-li to nutné pro přežití. Názor založený na perzistenci hodnotí
solidaritu a stabilitu.
Integrovaný přístup pokládá jedince za soubor bio-psycho-socio-spirituálních částí.
Jedinec je adaptivní systém, vstupuje do interakce s prostředím, které může ovlivňovat ve
prospěch svojí existence. V ošetřovatelství dominují holizmus a humanizmus.
8.3 Holistická filozofie a ošetřovatelství
Ve 20. století se ošetřovatelství i medicína přizpůsobily přetechnizované společnosti a
zaměřovaly se více na technické pomůcky a výkony, přičemž nabývaly anebo záměrně
přehlížely, přírodní postupy a zásady léčby. Objektem, na který soustředily svoji pozornost,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 213 z 239
přestalo být zdraví člověka, stal se jím konkrétní nemoc a orgán. Pod vlivem úspěchů v
aplikaci různých věd ve zdravotnické praxi, se ošetřovatelství a medicína více jednostranně
koncentrovaly na biologii lidského zdraví, čím psychologické a sociální činitelé ustoupili do
úzadí. Péče o zdraví získala úzký charakter s orientací „na chorobu“ a ne „na zdraví“,
soustředila se především na nemocniční péči. Prevence se dostala na okraj zájmu.
Ošetřovatelství bylo ve své podstatě pod vlivem ideologie medicíny a lékařů, jako
samostatný vědní obor se jen těžce prosazovalo a prosazuje. Profese sestry hlavně ve
druhé polovině 20. století postupně nabývala technický charakter, orientovala se více na
úlohy, na výkony a ne na člověka a celek jeho zdraví. Lékaři, jakoby neakceptovali
skutečnost, že sestry mají více možností vytvářet si s nemocnými úzký a smysluplný vztah,
co jim umožňuje hodnotit stav tělesného a duševního zdraví pacienta, jako odpověď na
jejich léčbu. Ke konci 20. století, pod vlivem ošetřovatelské vědy, postupně dochází
k zásadní změně image sestry, hlavně v jejím vzdělání a kompetencích.
Ošetřovatelství je integrovaná holistická koncepce celostního pohledu na člověka s
jeho tělesnými, psychickými, sociálními a duchovními potřebami.
Aplikace nových myšlenek a technik do ošetřovatelské praxe vede k rozvoji oboru, k
lepšímu pochopení jedince a jeho potřeb vztahujících se ke zdraví. Je to právě sestra, která
dokáže skloubit odborné vědomosti, zkušenosti z ošetřovatelské praxe, entuziazmus,
empatii, prostředky verbální a neverbální komunikace do jednoho celku a také je reálně v
praxi uplatnit. Sestra má významnou úlohu v péči o nemocné nejen jako výkonný orgán na
plnění ordinací lékařů, ale i po stránce psychologické. Pokud chceme aktivně bojovat za
humánnější, respektive holističtější systém zdravotní péče a uzdravovat lidi jako celostní
bytosti, musíme uznat jeho existenci. Změnit postoje rodiny, přátel a celkové veřejné
mínění, které se zdá být vůči holistickému ošetřovatelství lhostejné. Uvědomujeme si, že
daná problematika je často rozebírána. Mnohé otázky související s problematikou holizmu
a holistického ošetřovatelství jsou však stále zahalené rouškou tajemství, někdy
nedostatečného poznání, zvláště když jde o dalekosáhlé souvislosti a důsledky. Holistické
ošetřovatelství vnímáme jako ošetřovatelskou praxi, které cílem je uzdravit celou osobu.
Ošetřovatelství je vykonávané jako povolání po staletí a bylo ovlivňované především
humanistickou filozofií. Ve druhé polovině 19. století a začátkem 20. století se postupně
krystalizovalo postavení a role sestry ve zdravotní péči do podoby, kde se hlavní rysy se
zachovaly dodnes. Ošetřovatelství zpočátku kladlo hlavně důraz na mezilidské vztahy,
později na techniku ošetřování a až potom přišel začátek zdůrazňování vědeckých aspektů
ošetřovatelství. Uvedený sled přiblížení systémů a zdůrazňování vědy v 80. a 90. letech 20.
století přechází do filozofie humanistického ošetřovatelství s respektováním holistických
principů, jako reakce na přetechnizovanou ošetřovatelské praxe.
Holizmus je filozofický proud odvíjející se od idealistického směru. Idealizmus, jako
protiklad materializmu, vychází z prvotnosti duchovního, nehmotného a druhotnosti
hmotného. Přibližuje se k náboženským dogmatům o konečnosti světa v času a
prostor. Samotný název holizmus, který je odvozen od řeckého slova holos (celý, úplný,
nepoškozený), zavedl jihoafrický generál Jan Christian Smuts a vysvětlil ho v knize
„Holizmus a evoluce“. Teorie holizmu se tedy zabývá celkem a celistvostí. Celek
nedegraduje na souhrn jednotlivých a samostatných částí, ale vidí mezi nimi vzájemnou
souvztažnost a ovlivnitelnost. Změna jedné části celku následně vyvolá změny v celku jako
takovou, a tím se celek mění. Aplikaci této teorie na lidi a jejich zdraví, podle Krigera,
zdůrazňuje skutečnost: „že sestra musí brát zřetel na osobu jako celek a musí se snažit
pochopit současně vztah částí jedince ve vztahu k interakcím v celku a vztah celku k jeho
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 214 z 239
částem.“ Holisticky pojímané zdraví zahrnuje celou osobu: celistvost daného jedince a
všechny stránky jeho životního stylu. Holistické ošetřovatelství a medicína chápou
člověka jako bio–psycho–sociální-spirituální bytost a ošetřují i léčí ho šetřícími a přírodními
metodami. Princip holizmu v medicíně rozvinul profesor Pierre Roche de COPPENS,
profesor antropologie, sociologie a psychologie, který nechápe nemoc jako nepřítele, ale
jako signál, že na psychické a duchovní úrovni člověka není něco v pořádku. Holistická
medicína neléčí nemoc, ale snaží se odstranit její příčinu. Současná praxe se soustřeďuje
více na nemoc, než na zdraví nemocného. Taková léčba je v současnosti nejvíce
rozšířeným medicínským postupem. Díky úzké specializaci vedl historický vývoj medicíny
většinu sester, lékařů i nemocných k předpokladu, že jakákoliv léčba, by měla působit proti
něčemu, případně by měla příznivě působit na něco, co se děje v našich organizmech. To
však vůbec neodpovídá holistickému, tedy celostnímu chápání příslušných jevů. Chápání
ošetřovatelství jako vědní disciplíny teoretici postupně obohacovali o hledání pravdy o
člověku, zdraví, prostředí a ošetřovatelství. To vedlo k rozvoji názorů, které se
koncentrovaly na základní potřeby, vývojové úlohy, náklonnost k objektu adaptabilita.
Představili určitý vzor přístupu k ošetřovatelské praxi, usměrnili praxi v tom, co třeba brát do
úvahy při interakci s nemocným a jak interpretovat získané údaje.
Na základě výše uvedených názorů, vznikly a vznikají holistické ošetřovatelské modely
autorek, jakými jsou: F. Abdellah, I. J. Orlando, M. Levine, C. Roy, R. Rizzo Parse, J.
Watson, D. E. Orem, M. Gordon, M. Rogers a další teoretičky, které nabízejí nové
myšlenky a nové přístupy v péči o nemocné. Ve všeobecnosti jsou holistické názory mimo
hlavní proud vědy, jako takové. A však skutečným potřebám péče o zdraví jsou blízké do
takové míry, že je nemožné je eliminovat, neboť s ošetřovatelstvím a medicínou, jako
vědními obory v různých podobách koexistují. Umožňují pochopit člověka jako bio–
psycho–socio-spirituální bytost. Ve snaze o zachování rovnováhy mezi technickým
pokrokem a potřebami člověka, začínají sestry postupně v praxi prosazovat holistický
přístup, který si žádá orientaci na tělo, psychiku, sociální a duchovní oblast. Samotná
sestra vnímá člověka jako bytost jedinečnou a nerozdělenou na celky. Je odhodlaná
pomáhat lidem ve zdraví, usměrňovat je v prevenci, udržovat jejich zdravé a zároveň jim
vysvětlit, že jejich zdraví je tvořeno i péčí o sebe, poskytovat péči a podporu nemocným a
nevyléčitelně nemocným. Každý člověk má možnost rozhodovat, volit a ovládat své životní
podmínky a společnost umožňuje dosáhnout zdraví všem.
Holistická ošetřovatelská péče akceptuje práva nemocných, která se v dnešní době stala
součástí ošetřovatelského a léčebného procesu. Holistická péče o nemocného v naší
společnosti zatím ještě nenašla velké pochopení, je však potřebné zdůrazňovat její
přednosti, kterými krom celistvosti jedince je i spojitost s přírodou, potřeba magického a
rituálního v lidském bytí. Především, ale poukazuje na vlastní zdroje sil nemocného na
zvládnutí chorobných stavů, na tělesné i psychické rezervy, které je potřebné přirozenými
prostředky mobilizovat a posilovat. Neoddělitelnou součástí holistického
ošetřovatelství, jako i ošetřovatelství samotného, je zkoumat ošetřovatelský proces,
který se sebou přináší potřebu systémového přístupu a komplexního řešení problémů
nemocného. V rámci ošetřovatelského procesu jsou plány ošetřovatelské péče orientované
na uspokojování tělesných, duševních, sociálních, emocionálních, kognitivních a
duchovních potřeb lidí, o které sestry pečují. Psychická, sociální, duchovní a fyzická oblast
každého jedince jsou v neustálé interakci, proto je chybou domnívat se, že ošetřování
nemocného se týká pouze těla. Většina lidí vyhledávajících zdravotnickou pomoc pro
somatické problémy, má ve skutečnosti poruchy komplexní interakce psychosomatického
charakteru. Zdravotničtí pracovníci by měli akceptovat a přijmout za svůj názor, že poruchy
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 215 z 239
homeostázy psychosomatického podkladu ovlivňují celého člověka v jeho sociálním i
duchovním kontextu. Psychosomatická interakce má přímý vliv na vlastní vnímání zdraví a
nemoci. Holistická koncepce profesionálního ošetřovatelství a její poslání v systému péče
o zdraví obyvatelstva, dnes představuje v porovnání s biomedicínským pojetím autonomní
a jedinečné funkce ošetřovatelské profese v praxi. Péče o nemocné je dokonalá tehdy,
když vychází z předpokladu, že onemocnění a s ním souvisící situace mají multifaktoriální
základ.
8.3.1 Zdraví a holistická filozofie
Všichni hledáme zdraví. Hledáme ho všude okolo sebe - v lékárnách, v obchodech, na
internetu, u kamarádů atd. Náš život se pohybuje mezi extrémy: zdraví - nemoc, práce odpočinek,
stres - relax. Vůbec si neuvědomujeme, že extrémy, do kterých jsme často
zatlačení i vlastním přičiněním, mají původ ve způsobu života a samozřejmě i v myšlení.
Zdraví znamená zdravý způsob myšlení, jednání, stravování, žití a bytí. Pokud chceme být
zdraví, musíme změnit způsob života. Zdraví má výraznou objektivní i subjektivní složku.
Čím hlouběji je studované, tím výrazněji vystupuje jeho celostní a hodnotový charakter.
Hodnotu zdraví není možné vymezit jednoduše. Říká se, že člověk pochopí hodnotu zdraví,
až když onemocní. Zdraví každý jedinec vnímá individuálně, teoreticky však je možné
zdraví definovat jako určitý „model“. Nejznámější modely zdraví, které ozřejmují různé
aspekty, jak je možné zdraví pojímat jsou:
1. Klinický model - představuje člověka jako soubor fyziologických systémů a k nim
patřících funkcí. Zdraví definuje, jako chybění znaků a symptomů nemoci nebo úrazu. Je to
nejčastější interpretovaný model.
2. Ekologický model - zdraví představuje vztahy jedince k prostředí, ve kterém žije.
Obsahuje 3 prvky:
a) hostitel – osoba, která je nositelem onemocnění, ale sama nemusí být vystavena riziku
onemocnění;
b) agens (činitel) - většinou jde o faktor vnitřní, vnější a společenský, který svým chyběním
anebo přítomností může vyvolat onemocnění;
c) prostředí - vnitřní (např. snížená imunita překonaného předcházejícího onemocnění
anebo vrozené vady) - vnější (zahrnuje optimální podmínky pro vznik onemocnění,
například zvýšená prašnost na pracovištích a obsah oxidu vápníku v prachu).
3. Model hraní role - zdraví definuje na základě schopnosti jedince plnit jemu dané úlohy
(role) ve společnosti (například vykonávat svoji práci). Podle něho je onemocnění
neschopnost dané osoby vykonávat svoji roli.
4. Adaptační model - zdraví chápe jako tvořivý proces neustálé aktivní adaptace na
měnící se prostředí. Tento model vychází z myšlenky, že každý jedinec se neustále aktivně
adaptuje na prostředí, na jeho jednotlivé faktory.
5. Eudemonistický model - zdraví pokládá za míru schopnosti každé osoby dělat, co chce
a stát se tím, čím chce. To je pohoda nejvyššího stupně. Zdraví definuje jako stav rozvoje a
uplatnění osobního potenciálu, vrozených a získaných schopností jedince. Je to
nejvyčerpanější model zdraví.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 216 z 239
6. Celostní model - zdraví chápe v jeho celosti a bohatosti jeho projevů, okolností i
důsledků. To je smyslem celostního anebo holistického pojetí zdraví. Pochopení obsahu
pojmu zdraví může ulehčit poznámka, že slovo „zdraví“ má lingvisticky úzký vztah k pojmu
„celek“. Například anglicky „health“ vzniklo ze staroanglického slova „hale“, mající
bezprostřední vztah ke slovu „whole“ (celý, zdravý); podobně německé slovo „heil,
znamená celek i zdraví. Ve slovanských jazycích se výrazy uzdravit a zcelovat sice už
oddělily, ale například.: když se hojí rána, hovoříme, že se zaceluje. Pokud si položíme tři
základní otázky předznamenávající cestu ke zdraví, kterými jsou: Jaké je zdraví? Proč je
takové? Co uděláme proto, aby bylo lepší?“, potom nevystačíme s měřením zdraví na
základě výskytu nemocí, případně úmrtí. Mnoho okolností nasvědčuje tomu, že zdraví není
prostým protipólem nemoci, že je ve své podstatě jinou kategorií, jako nemoc. Je možné
konstatovat, že zdraví je hodnotou spíše obecně-humánní a sociální než jednostranně
medicínskou. Jeho determinanty i možnosti jeho ochrany, posílení a rozvoje široce
přesahují tradiční doménu zdravotnických služeb. Není sporu o tom, že zdraví patří k
životu. Lidé zdraví nejen studují, ochraňují a navracejí, ale i prožívají. Zdraví je jednou z
charakteristik života, ve své celistvosti je fenoménem humánním a sociálním. Zdraví je
možné jen s těžkostmi definovat a měřit. Úroveň zdraví je proto často vyjadřovaná mírami
„negativního zdraví“, to znamená nemocností a úmrtností. Po staletí byla nemoc měřidlem,
podle kterého se posuzovalo zdraví. Víme, jak dosáhnout určitou úroveň zdraví, ale stále
ještě neumíme měřit zdraví. Až do konce 19. století bylo hlavním zájmem zdravotnických
odborníků, „jak zvládnout nemoc“. Důraz na zdraví se začal klást až v poslední době. Již
uvedená definice zdraví podle WHO má tři základní charakteristiky pozitivní koncepce
zdraví:
- odráží zájem o jednotlivce, jako celistvou osobu, nejen jako jednoduchý součet různých
částí,
- klade zdraví do souvztažnosti s prostředím,
- dává znak rovnosti mezi zdravím a produktivním, tvořivým životem.
Pojímání zdraví je vysoce individuální, proto se i jeho vyjádření a popisy značně liší.
Osobní definice zdraví člověka se nemusí vždy shodovat s definicí zdravotnických
pracovníků. Nemoc je odrazem nesprávného nebo nevhodného životního stylu, holistické
ošetřovatelství poskytuje návod i podporu sestrám při jejich aktivní účasti na uzdravujícím
procesu, ve vztahu k harmonické rovnováze těla, ducha, mysli a emocí.
8.3.2 Holistické ošetřovatelství
Holistické zdraví je založené na právu na přírodu, která je jako celek složená ze vzájemně
propojených částí. Země se skládá ze systémů, jakými jsou vzduch, půda, voda, rostliny a
zvířata. Pokud si chceme udržet život, tyto systémy nemohou být oddělené, neboť to co se
děje mezi nimi pociťují i všechny ostatní systémy. V centru zájmu holistického
ošetřovatelství je člověk jako celek, co je výrazným protikladem vůči metodám, které se
soustřeďují na části těla anebo na symptomy nemoci. Koncepce holizmu v ošetřovatelství
zdůrazňuje skutečnost, že je potřebné brát ohled na osobu jako celek a pochopit vztah
individua ve vztahu k interakcím celku i jeho částem. V holistickém přístupu třeba zvážit
všechny rizikové faktory, aby se jich nemocný mohl ve snaze o uzdravení vystříhat. Znát
možnosti holistického ošetřovatelství a rozvíjet jeho cíle pro sestry znamená:
- uvědomit si příležitost pro ty sestry, které jsou přístupné holistické péči,
- získat inspirace, podněty, při rozvíjení své osobní a profesionální ošetřovatelské praxe,
- ovládat koncepce: takzvané „sebepéče“ nemocného, dobrého cítění a preventivních
intervencí,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 217 z 239
- znát a uplatňovat různé přístupy, týkající se péče o nemocného ve zdraví, nemoci a k jeho
životnímu stylu,
- ovládat techniky, které mohou vylepšit a zdokonalit profesionální odbornost sestry a
nasměrovat ji k její větší kompetentnosti.
Současné holistické ošetřovatelství se opírá o pojem holistické zdraví, které zahrnují
celou osobnost člověka jako celistvou bytost a všechny stránky jejího životního stylu tělesnou
zdatnost, primární prevenci negativných tělesných a emocionálních stavů,
zvládnutí stresu, citlivost k prostředí, sebe koncepci a duchovní stránku osobnosti.
Holistická péče pomáhá lidem převzít zodpovědnost za své zdraví, hledat alternativy,
zdravý způsob života, sebeuspokojování a mobilizaci vnitřních sil na léčení. Holistické
ošetřovatelství vyžaduje nejen úplně nový přístup k nemocnému, ale i nový přístup
nemocného k vlastnímu zdraví. Člověk by měl převzít úplnou odpovědnost za svůj život
tím, že ho bude mít rád, bude se starat o své tělo, bude zkoumat jeho potřeby, udržovat v
harmonii fyzickou a duševní stránku života. Od ošetřovatelství se očekává preventivní
působení, podpora, udržování, zlepšování anebo obnovování zdraví v interakci se zdravými
anebo nemocnými lidmi. Úlohou zdravotnických pracovníků je ozdravit celkové ovzduší
lidské společnosti, vytvořit optimální model zdraví, poskytnout programy na ochranu a
podporu zdraví, které přispějí ke zkvalitnění života a zdraví celé společnosti.
Pro celostní přístup k člověku v ošetřovatelství je důležité:
1. Posuzovat měnící se hierarchii a dynamiku potřeb jednotlivce v závislosti na jeho věku,
pohlaví, zdravotním stavu, respektive stádiu onemocnění, psychické, kulturní, sociální a
spirituální podmíněnosti a podobně.
2. Hodnotit možnosti respektive znát překážky bránící v jejich uspokojování.
3. Znát význam a důležitost těchto možností – překážek pro jednotlivce. Holizmus se stal
filozofií teoretického i praktického ošetřovatelství. Pokud by se v medicíně uplatňoval
Platonův výrok, který vyslovil před 2300 lety: „Ať se nikdo nepokouší léčit tělo bez duše,
pokud je cílem zdraví těla a hlavy, je v první řadě potřebné se zabývat léčením vědomí“, tak
by se holizmus měl stát filozofií teoretického i praktického zdravotnictví.
Trendy v holistickém ošetřovatelství
Trendem nazýváme obecné směrování anebo převažující tendenci. V současném
ošetřovatelském povolání jsou následující trendy:
- poskytovat samostatnou domácí ošetřovatelskou péči,
- jmenovat manažerky kontinuálního zabezpečování kvality ošetřovatelské péče v každém
ústavním zdravotnickém zařízení,
- vypracovat lokální ošetřovatelské standardy ve všech aplikovaných oborech
ošetřovatelství,
- vypracovat standardy hodnocení kvality poskytované ošetřovatelské péče,
- pracovat v ošetřovatelské praxi podle ošetřovatelských standardů,
- zavést systém skupinového a týmového ošetřování,
- pracovat s ošetřovatelskou dokumentací v elektronické podobě,
- realizovat programy zaměřené na prevenci, podporu a upevňování zdraví obyvatelstva ve
všech věkových skupinách,
- rozvíjet multikulturní ošetřovatelství.
Některé z uvedených trendů se vyvíjí pomalu, jiné jsou zřetelné a vynořují se na povrch
rychle. Všechny se však navzájem doplňují. Předmět ošetřovatelství se rozšířil z péče o
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 218 z 239
nemocné na péči o lidi ve zdraví i v nemoci a z péče výlučně o pacienta na péči o
rodinu, komunitu nebo pomáhající osoby. Poznatky a zkušenosti ukazují, že roste
množství nemocí, jejichž rozpoznání a léčení je v možnostech psychosomatického
přístupu. Nejde přitom o tradiční rozdělení na organické a funkční poruchy, ale o chápání
komplexního přístupu. V medicíně však stále platí zásada „diagnosis per exclusione“ a
také stále platí, že možnosti medicíny končí v biologických limitech. V každém našem
vyjádření proto považujeme za nevyhnutné konstatovat, že neexistují psychosomatičtí
pacienti, psychosomatika totiž není samostatným medicínským a už vůbec ne
ošetřovatelským oborem. Psychosomatický znamená nedělitelnou jednotu psychických a
tělesných procesů u každého člověka. Komplexní, bio – psycho – sociální – duchovní
(tedy nejen psychosomatický) přístup je způsobem myšlení a práce, který vnímá člověka v
neopakovatelné jedinečnosti a v souvislostech jeho životního příběhu. To však v žádném
případě neznamená podceňování objektivních biologických nálezů a výsledků
instrumentálních vyšetření, ale spojitost života nemocného v zájmu volby nejvhodnějšího
způsobu péče o člověka ve zdraví a nemoci. Holizmus a empatie musí být součástí
pregraduálního i postgraduálního vzdělávání nejen sester, ale také lékařů. Pravé hodnoty,
jakým jsou zdraví, život a láska k živým bytostem není možné ničím nahradit. Proto je pro
povolání sestry nutné vybírat vhodné typy s patřičnými vlastnostmi, tak jak to vyjádřila už
Florence Nightingal. Z pohledu holistického ošetřovatelství je profese sestry
nenahraditelnou součástí zdravotní péče. Už samotný pojem sestra vyjadřuje něco
důvěrné, blízké, až na úrovni intimního rodinného vztahu. Měla by být sestrou všem lidským
bytostem v jejich problémech a obavách. Ona je prvním spojovatelem mezi nemocným a
lékařem. Je schopna vytvářet určitý most, po kterém vede nemocného k lékaři. Pro
holistické ošetřovatelství je ideálem sestry vyvážená osobnost, nepodléhající zbytečným
emocím, která je však schopna dobře a přesně prociťovat všechny situace, hlavně pokud
se spojí s její odbornou a profesionální zdatností.
8.3.3 Sestry – profesionálky, součást holistického ošetřovatelství
Profesionalizace ošetřovatelství je často ovlivňovaná společensko-ekonomickými,
sociálními a kulturními podmínkami a úrovní zdravotní péče, demokracií, humanizmem, ale
i právem národa na vzdělání. V době, kdy se v zahraničí mění ošetřovatelská profese a
stává se autonomní, zaměřuje se na zdravého člověka a kvalitu jeho života, v době, kdy se
ICN zabývá rozvojem ošetřovatelství, v době, kdy WHO vydává rezoluci o ošetřovatelství,
je u nás přítomna asistentská role ošetřovatelství. Sestra je akceptovaná pouze jako
asistentka lékaře a ne jako rovnocenná členka zdravotnického týmu, která je specialistkou
v oboru ošetřovatelství. V posledních letech dochází i u nás ke změnám poslání a
postavení sester ve společnosti. Na základě těchto změn musí být se sestrami profesionálkami
počítáno, jako s klíčovými partnery ve zdravotnictví.
Sestra, jako profesionálka by měla:
- posuzovat, plánovat, uplatňovat a vyhodnocovat teorii, výzkum a praxi
ošetřovatelství;
- toto jednání by se mělo odrážet ve všech fázích ošetřovatelského procesu;
- přijímat, zvelebovat a udržovat nezávislost teorie, výzkumu a praxe – tyto prvky dělají z
ošetřovatelství profesi, to znamená, že sestra by neměla jen tak automaticky plnit činnosti
zaměřené na splnění úlohy;
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 219 z 239
- komunikovat se sestrami a šířit teoretické a praktické vědomosti a výsledky výzkumu
ošetřovatelství – profesionalizmus se musí prokázat podporou, radou a pomocí ostatním
sestrám;
- podporovat v očích veřejnosti hlavní orientaci ošetřovatelství na služby lidem, čímž se
ošetřovatelství odlišuje od zaměstnání vykonávaných především pro zisk;
- udržovat a zvelebovat profesionální organizaci, jako její hlavní představitelku, protože
činnost řízená profesionální organizací odlišuje toto povolání od zaměstnání.
Cesta k profesionalitě není jednoduchá. Abychom se dostali až na konec této cesty, je
nevyhnutné vytvořit legislativní podmínky na realizaci všech změn, které jsou pro rozvoj
sesterské profese bezpodmínečně nutné. Už v roce 1988 si daly kolegyně ze zahraničí na
Evropské konferenci WHO za cíl vytvořit nový typ sestry, která bude nezávislou
kvalifikovanou pracovnicí, působící samostatně nebo ve spolupráci s jinými odborníky při
poskytování zdravotní péče v každém prostředí. Její úlohou nebude sloužit jiné profesi, ale
informovat, podporovat a pečovat o nemocné a o společnost. Systém zdravotní péče se
tak v důsledku prosazovaných a moderní společností postulovaných změn stává
humánnější, holističtější.
8.3.4 Holistické ošetřovatelství a alternativní terapie
Nespokojenost s výlučně biomedicínským přístupem k etiologii, diagnostice, léčbě,
ošetřování a prevenci, se projevuje rozšířením ošetřovatelství v podobě bio–psycho–
sociálně-spirituálního modelu zdraví a nemoci i úsilím vstoupit do ošetřovatelství různými
přístupy a metodami takzvanou alternativní terapií anebo přírodní terapií. Využívání
alternativní léčby má v holistické péči dlouhou historii. Mnohé „přírodní terapie“ byly
odedávna součástí běžné ošetřovatelské péče. Patřily k nim dotyk, masáže, poslouchání,
motlitba, používání vonných látek (aromaterapie), vysílání energie (terapeutický dotyk),
diety, hudba, relaxační techniky, masáž chodidel (reflexologie), léčebné využití vody
(hydroterapie), meditace, vizualizace a vytvoření léčivé nebo posvátné atmosféry. V určitém
smyslu to, čemu dnes říkáme „alternativní terapie“, není ve skutečnosti nic jiného, než
rozvinutí tradičních ošetřovatelských technik, které byly zapomenuty, a existovaly dříve, než
začalo být normou „high-tech“ ošetřovatelství.
Přírodní a alternativní terapie obohacují holistickou péči a poskytují sestrám o mnoho
více možností, jak pomoci zvýšit komfort nemocným. Na celém světě můžeme pozorovat
posun k přírodním terapiím, snahu lidí integrovat lékařské a přírodní léčebné metody podle
individuálních potřeb jedince. Využívání některé z forem přírodní terapie se odráží i v tom,
že více nemocných používá přírodní terapii, jako doplněk metod oficiální medicíny.
Holistické ošetřovatelství by mohlo být jednou z hlavních oblastí, ve které by se opět
využívaly alternativní terapie, které mohou být součástí sesterských intervencí používaných
v holistické péči. Ne vždy jsou s holistickou péčí totožné, protože i alternativní terapie je
možné poskytovat mechanicky, bez osobního zaujetí. Využívání alternativní terapie
můžeme chápat i jako možnost nemocného a jeho rodiny opět získat pocit kontroly nad
onemocněním a léčbou. Získání pocitu sebekontroly u nemocných je považované za
největší výhodu tohoto způsobu léčby.
Holistické ošetřovatelství mělo být základním kamenem současného zdravotnictví a
zmírnění bio–psycho–sociálně-duchovních problémů nemocného je jednou z primárních
rolí sester. Různá alternativní terapie může nemocnému pomoci zvýšit pocit kontroly a
soběstačnosti i v přítomnosti velmi nepříjemných problémů. Musíme však předpokládat, že
ne všichni nemocní mají stejné potřeby. Každý člověk má v určitých obdobích jedinečné
požadavky. Smysly jsou cestou do našeho vědomí i těla a alternativní terapie poskytuje
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 220 z 239
možnost zklidnění podrážděných smyslů. Hudba, aroma, dotyk, chutě, voda, barva a jemné
látky jsou příkladem faktorů prostředí, které můžeme upravit podle potřeb nemocného.
Pokud jde o blaho nemocného, sestra může tyto prostředky použít k tomu, aby vytvořila
příjemné prostředí, které mu vyhovuje.
Alternativní terapie jsou v holistickém ošetřovatelství vhodným rozšířením
ošetřovatelského umění. Pokud se používají profesionálně a s mírou, mohou tyto terapie
rozšířit registr intervencí, které mají sestry k dispozici, aby mohly dosáhnout hlavní cíl
holistického ošetřovatelství - komfort pacienta.
8.3.5 Holistické ošetřovatelství v praxi
Holistické ošetřovatelství, kterého neoddělitelnou součástí jsou alternativní metody
léčby, je rozsáhlá a rychle rostoucí nová vědecká oblast. Je odvozené především ze
starověku, z tradičních léčebných metod, které byly často praktikované na východě po
staletí. Vzhledem k velkému počtu metod, které jsou zahrnuté pod tímto pojmem, existují
různé definice holistického ošetřovatelství. Více méně, větší část literatury souhlasí s tím,
že holistické ošetřovatelství je přesně to, co název napovídá: alternativní přístup
k ošetřovatelské péči a technikám (Holistic medicine).
Americká Holistická ošetřovatelská asociace (AHNA) je organizace, která pracuje na
principech holizmu. Holistickou ošetřovatelskou péči soustředila na komplexní léčbu
zaměřenou na tělesnou, duševní, emocionální a duchovní bytost. Uvedená organizace
předpokládá, že holisticky pracovat je možné prostřednictvím pochopení vzájemných
souvislostí, to znamená uvědoměním si bio–psycho-sociálně–duchovních aspektů sebe
samého a pochopením sebe samého v rámci vlastního životního prostředí. Holistické
ošetřovatelství je založené na vědomostech, na vědeckých důkazech, podepřených
výzkumem a na praktických schopnostech sester. Jeho cílem je zaměřit se na člověka, na
uvědomění si vlastního celku. Holistická ošetřovatelská praxe je založena na souboru
základních hodnot.
Holistická filozofie, ošetřovatelské teorie a ošetřovatelská etika jsou hlavními oblastmi
zaměření. Na základě těchto nejdůležitějších hodnot se uskutečňuje holistické
ošetřovatelství v praxi. Sestry se v rámci organizace musí naučit základní filozofii, teorii a
etiku holistického ošetřovatelství, aby se naučili to, co budou dále odevzdávat nemocným.
Svoji pozornost zaměřuje na udržení a podporu ošetřovatelského výzkumu a vzdělávání.
Sestry se musí zaměřovat na nové výzkumy a zároveň se celoživotně vzdělávat, aby si
udržely své schopnosti a byly připraveny přijmout holistické postupy. Sestra musí pečovat
i sama o sebe. To je velmi důležitá hodnota, kterou jako poskytovatelky holistické péče
dokládají příkladem. Jinými slovy, sestry v praxi vykonávají to, co hlásají. Holistické sestry
se musí nejdříve podívat na svůj vlastní život, být sebevědomé a zároveň schopné
sebereflexe. Další soubor hodnot, který považuje AHNA za důležitý, je celostní
komunikace, léčebné prostředí a kulturní rozmanitost. Všechny tyto hodnoty jsou
základními pojmy v celostním ošetřovatelství. Poslední hodnota je holistický ošetřovatelský
proces, kterým o nemocné pečují. Je podobný standardnímu ošetřovatelskému procesu.
Holistický ošetřovatelský proces zahrnuje hodnocení modelů, potřeb, schopností,
znalostí, plány léčebné péče, realizaci a hodnocení. AHNA věří v léčbu nemocného, rodiny,
komunity a samého sebe. Její standardy pro praxi ovlivňují sestry, ošetřovatelské jednotky
a organizace, ve kterých pracují. Vzhledem k tomu, že holistická sestra zkoumá svůj vlastní
život, čímž dosahuje větší povědomí o potřebě rovnováhy vlastní mysli, těla a ducha, je
schopná pochopit potřeby nemocných a s ní i její spolupracovníci. Schopnost sester
vzájemně spolupracovat, by měla být posilňována a zároveň rozšiřovaná na komunikačních
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 221 z 239
úrovních. Holistické sestry si uvědomují, že rodina a jiné životně významné osoby jsou
důležité pro plán ošetřovatelské péče. Zdravotnické organizace, které se řídí holistickým
přístupem, berou do úvahy tyto názory, jsou filozofií holizmu ovlivněné a uvedené do
rovnováhy.
8.3.6 Duchovní rozměr holistické péče
Je velmi těžké najít sestru, která vidí jen fyzický aspekt péče o nemocného. Všichni přece
víme, že když je člověk citově zraněný, začínají na povrch pronikat nejrůznější tělesné
problémy. Na druhé straně, různé fyzické podmínky mohou mít vliv na mysl a duchovno.
Ošetřovatelským povoláním je osoba tradičně vnímána jako celostní bytost, když byl
tento pojem celostnosti sám o sobě uvedený do ošetřovatelské literatury až v roce 1980,
například Martou Rogers, Rozemary Rizzo Parse a dalšími autorkami ošetřovatelských
modelů a teorií. Dnes hovoříme o člověku jako bio-psycho-sociálně-duchovní
jednotce. Obnovování celostnosti je legitimní úspěch ošetřovatelství a termín holistický,
velmi vhodný způsob, jak opsat to, co si sestry stanovily za cíl vykonat. Holizmus je
definován, jako spojení těla, mysli a duše v jeden celek. První americká holistická
asociace sester definovala wellness (zdraví) jako „stav harmonie mezi tělem, myslí a
duchem“. Podstatou holistické péče je pomoci člověku dosáhnout anebo zachovat zdraví v
těchto dimenzích jeho vlastní existence. Proto musí být sestry školené a připravené
poskytnut péči v každé z těchto oblastí a neměly by ve své práci zapomínat ani na
duchovní rozměr – na povahu duchovnosti, na duchovní potřeby a úlohy sestry v péči o
duchovno.
Potřeby duše
Duchovní potřeby a psychosociální potřeby jsou omnoho méně hmotné, jako fyzické
potřeby, protože jsou často abstraktní, složité a obtížné. Tyto více nehmotné potřeby bývají
často méně prioritní, než ty, které jsou zřejmé a lehce měřitelné. Je velmi pravděpodobné,
že duchovní potřeby, které jsou vyjádřené, mimo náboženský rámec zůstanou bez
povšimnutí. Pokud chceme zjišťovat duchovní potřeby a poskytovat duchovní péči, je třeba
mít mnoho poznatků a zároveň porozumění pro povahu duchovnosti. Hutchison definuje
duchovní potřebu jako „každý faktor, který je nutné podporovat pro zachování duchovní síly
osoby anebo s ohledem na zmenšení duchovního deficitu. Nedostatky jakéhokoliv prvku
anebo faktorů jsou nepostradatelné na udržení dynamického vztahu osoby s Bohem“. Ve
vztahu k výše uvedenému je možné konstatovat, že osoba a Bůh nejsou omezovány pouze
náboženským spojením a zvyklostmi, které tento vztah definuje. Proto duchovní potřeby
mohou, ale nemusí být vyjádřené v rámci náboženské struktury. Problémem při identifikaci
duchovních potřeb je možnost selhání při vyhledávání rozdílů mezi duchovními potřebami a
psychosociálními potřebami, neboť ne vždy jsou v protikladu. Ve skutečnosti se mohou
překrývat. Užitečným modelem při objasňování tohoto problému je ten, který popisuje
osobu ve třech rozměrech:
a) fyzický nebo biologický rozměr - vztahuje se na svět okolo nás prostřednictvím našich
pěti smyslů,
b) psychosociální rozměr - hovoří „o mně a ostatních“, a zahrnuje naše emoce, morální
smysl, intelekt a vůli,
c) duchovní rozměr - přesahuje fyzické a psychosociální rozměry a má schopnost
vyjadřovat vyšší bytí. Tyto tři rozměry jsou sice odlišné, zároveň se však překrývají.
Nemohou být zapečetěné v oddělených prostorech. Krize nebo nemoc, která postihuje
naše fyzické tělo, bude mít vždy stejný vliv na všechny ostatní rozměry. Ošetřovatelské
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 222 z 239
diagnózy, jsou stanovené na základě aktuálních a potenciálních problémů jedince a na
identifikaci jeho silných a slabých stránek. Hlavním cílem v duchovní péči je mobilizovat
nemocné k duchovní pomoci. Zdravotničtí pracovníci by si měli uvědomit, že duchovní péče
není pokus obrátit nemocné na víru anebo konvertovat na určitý bod víry. Dříve je to reakce
na potřeby vyjádřené nemocným. Zákroky jsou buď na jejich žádost, nebo s jejich
souhlasem. Duchovní péče by měla být citlivější a založena na vztahu důvěry mezi
nemocným a sestrou. Měla by zahrnovat uvědomění si osoby jako individuality, její kultury,
sociálních a duchovních preferencí, stejně jako úcty k jejich přesvědčení a vyznání.
Uznání vlastních omezení a poznání, kdy co udělat anebo využít dalších členů týmu, je
důležité jak pro duchovní péči, tak i pro ostatní aspekty péče. Význam dokumentování
duchovní péče v ošetřovatelských plánech musí být akceptovaný, neboť se tím zabezpečí,
že péče je systematická, dobře promyšlená a důsledná.
Předpoklady a příprava na duchovní péči
Duchovní péče může mít, ještě stále, pro mnoho sester skličující vyhlídky. Musíme vzít do
úvahy nedůslednost sester v jejich každodenní práci. Mnohé ošetřovatelské intervence mají
určitý stupeň duchovní podpory. Sestra je s nemocnými, naslouchá jejich obavám, je
empatická. Pokud se jedná o uspokojování potřeb lidského ducha, tak jde o potřeby lásky a
příbuznosti, naděje, smyslu a účelu. Sestry často selhávají u rozeznávání duchovních
potřeb, v jejich zadokumentování a v poskytnutí přiměřené péče. Je nevyhnutné uznat, že
stejně jako všechny ostatní aspekty ošetřovatelství, které poskytují kvalitní péči v tomto
rozměru, i duchovní péče vyžaduje, abychom si neustále zvyšovali naše znalosti a rozvíjeli
schopnosti. Absolvování průběžného vzdělávání, kurzů, seminářů zbývajících se
problematikou ošetřovatelství, čtení příslušné literatury, interakce s kolegy a kontakt s
nemocničním duchovním, mohou zvýšit povědomí sester o duchovních potřebách a jejich
schopnost integrovat duchovní péči do ošetřovatelské praxe. Mezi jiné faktory, které mohou
ovlivnit důvěru a kompetence při poskytování duchovní péče se zařazuje porozumění,
vlastní přesvědčení a hodnoty, stupeň splnění našich vlastních duchovních potřeb. Je těžké
odpovídat na duchovní potřeby ostatních, pokud sami prožíváme duchovní obavy a úzkost.
Někdy sestra potřebuje najít vnější pomoc a podporu pro sebe, aby byla schopna více
pomáhat ostatním. Základním cílem ošetřovatelství je pomáhat jiným k dosažení toho, co
bychom za normálních okolností byli schopni dosáhnout pro sebe v prevenci onemocnění,
obnovení zdraví anebo v případě terminálního onemocnění k dosažení klidné smrti. Splnění
tohoto cíle od sester vyžaduje také péči o vlastní potřeby všech rozměrů. To může být
prospěšnou zkušeností jak pro sestry, tak i pro nemocné a může sestry povzbudit k
přípravě na tento rozměr péče, který patří do každé ošetřovatelské praxe.
8.4 Teorie a modely ošetřovatelství
V současném období už má ošetřovatelství vymezenou vědomostní bázi, která obsahuje
specifické ošetřovatelské koncepce, teorie a koncepční modely, formulované vlivem
různých vědomostních základů a různých filozofických názorů jejich autorů.
Základní terminologie
Model je vědecká konstrukce, obraz, představa, popis zkoumaného jevu.
Idea, vysvětluje pomocí symbolické nebo fyzikální vizualizace:
a) symbolické modely
- verbální – slovní vyhlášení;
- schematické – diagramy, kresby, grafy, obrazy;
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 223 z 239
- kvantitativní – matematické symboly;
Symbolické modely nemají rozpoznatelné fyzikáře formy a jsou na vyšší abstraktní úrovni
než fyzikální modely.
b) fyzikální modely – mohou vypadat jako to, co mají znázorňovat, anebo mohou být
abstraktní. Mohou být buď konkrétní (například model oka, atomu) nebo abstraktní
(například model energetických polí)
Koncepce je způsob chápání, výkladu určitého jevu. Základní hledisko znamená, zda
vedoucí ideje vysvětluje jevy. Je to soustava názorů na určitý jev. Hlavní záměr koncepce
nebo konstrukčního principu při různých druzích činností, může být:
a) abstraktní – nezávislá na místě a v čase (například teplota);
b) konkrétní – specifická k místu a času (například tělesná teplota).
Teorie je výrok charakterizující určitý jev
Pozor na záměnu termínů:
koncept – první předběžné zpracování, předběžný návrh, pojetí koncepce;
konspekt – krátký přehled, výklad o něčem, krátký a výstižný výpis podstatných častí
obsahu.
Metaparadigma ošetřovatelství.
Každý vědní obor se zabývá specifickými jevy a procesy. Koncepce a teorie tyto jevy
definují a uvádí do procesuálních vztahů. Tvoří tak metaparadigma určité vědní disciplíny.
Metaparadigma je globální pohled na obsahové zaměření vědní disciplíny. Tvoří první
úroveň rozlišení mezi vědními disciplínami. Metaparadigma specifikují koncepce a
teorie. Metaparadigma ošetřovatelství se vyvíjí od doby, kdy Florence Nightingale poprvé
upozornila na souvislost mezi činností sester a vlivem prostředí na zdraví člověka. K přesné
formulaci došlo koncem 80. let minulého století. Mezi metaparadigmatické koncepce,
které ovlivňují a determinují ošetřovatelskou teorii a praxi:
Osoba (jedinec, komunita, rodina, společnost) přijímá ošetřovatelskou péči;
Prostředí vnitřní i vnější, situace, za které k ošetřovatelské péči dochází;
Zdraví (definice WHO 1946) není jen absence nemoci nebo poruchy, ale je to komplexní
stav tělesné, duševní i sociální pohody;
Ošetřovatelství ve smyslu činností poskytovaných sestrou ve spolupráci s příjemcem nebo
v jeho zájmu;
Ošetřovatelský proces, jako metoda práce sestry.
8.4.1 Struktura ošetřovatelských konceptuálních modelů
I přes svou rozdílnost mají všechny konceptuální modely ošetřovatelství všeobecnou
strukturu. Každý z nich obsahuje, respektive, měl by obsahovat, premisy, hodnotový
systém a hlavní jednotky. Asumpce (předpoklady, premisy) jsou projevy skutečností,
které lidé přijímají jako podkladové teoretické báze pro konceptualizaci ošetřovatelství,
odvozují se od vědecké teorie anebo praxe a buď již byly ověřené, nebo je lze ověřit. Podle
Pavlíkové (2007) vychází většina ošetřovatelských modelů z praxe. Předpoklady
jednotlivých modelů (např. názory na zdraví, lidskou bytost, prostředí a ošetřovatelskou
péči) se mohou lišit. Hodnotový systém se stává z přesvědčení, hodnot a norem, které jsou
typické pro celé ošetřovatelství. Vyjadřují jeho základní myšlenky týkající se ošetřovatelské
vědecké činnosti jako celku, ale zejména jejího prakticko-klinického aspektu, např.
jedinečné úlohy sester v celkovém procesu ošetřování, orientace ošetřovatelské činnosti na
pacienta, systémovosti ošetřovatelského procesu, upozorňuje na interpersonální vztahy
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 224 z 239
sestra–pacient–lékař, na respektování lidské bytosti a celostní chápání osoby. Hlavní
jednotky jsou prvky ošetřovatelského konceptuálního modelu, které vznikly na základě
spojení premis s hodnotovým systémem a vedou ke konkretizaci základních cílů
ošetřovatelství typických pro daný model.
Zformulovaných bylo sedm hlavních jednotek ošetřovatelského modelu:
1. Cíl ošetřovatelství: Uvádí, čeho se ošetřovatelství snaží dosáhnout. Specifické
ošetřovatelské cíle se liší v jednotlivých modelech v závislosti na jejich asumpcích.
2. Pacient: Je definovaný jako příjemce ošetřovatelské péče. Hendersonová ho vidí jako
nezávislou celistvou bytost se 14 základními potřebami, zatímco Johnsonová si
představuje pacienta jako behaviorální systém složený z 8 podsystémů.
3. Role sestry: Musí být potřebná a akceptovaná společností stejně jako role lékaře, např.
v Oremové modelu sebepéče je úlohou sestry pomáhat při ovlivňovaní dosažení optimální
úrovně pacientovy soběstačnosti, zatímco v modelu Royové je její úlohou zlepšit jeho
adaptační chování přes ovlivňování pudů.
4. Zdroj obtíží: Je v pacientovi, ne v sestře, je to pravděpodobně začátek či příčina
pacientových problémů pozitivně ovlivnitelných ošetřovatelským zásahem. V modelu
Hendersonové je příčinou problému nedostatek sil, vůle anebo znalostí, zatímco v modelu
Johnsonové je to funkční anebo strukturální stres.
5. Ohnisko zákroku: Určuje zaměření ošetřovatelských intervencí. V Oremové modelu
sebepéče je tímto ohniskem nedostatek pacientovy sebepéče, zatímco v modelu Royové
je to jeho neschopnost adaptovat se na stimuly.
6. Způsoby zásahu: Objasňuje prostředky, kterými sestra disponuje při poskytování
ošetřovatelské péče, odvíjí se od ohniska zásahu. V adaptačním modelu Royové je to
manipulace se stimuly. Podle Florence Nightingalové je to manipulace s prostředím
pacienta (teplo, světlo, čerstvý vzduch, potrava).
7. Důsledky: Jde o očekávané důsledky ošetřovatelské činnosti.
8.4.2 Kategorizace ošetřovatelských konceptuálních modelů
Ošetřovatelské konceptuální modely je možné klasifikovat na základě různých kritérií.
Nejčastěji se vyskytuje jejich kategorizování na základě typu všeobecnějšího –
filozofického, světonázorově-teoretického a všeobecně vědeckého pozadí. Existuje širší a
užší kategorizace ošetřovatelských konceptuálních modelů.
Teorie je komplex názorů, představ a myšlenek zaměřených na vysvětlení nějakého jevu.
Je odvozená z koncepčního modelu. Jevy posuzuje specifičtějším způsobem než
koncepční model. Skládá se z koncepcí a předpokladů.
Koncepce teorií jsou konkrétnější a podrobnější než koncepce koncepčních modelů. Musí
být definované konstruktivně a operačně (je možné empirické testování).
Předpoklady teorií popisují koncepce teorie, jsou specifičtější a dělí se na:
- nerelační předpoklady – výroky, které popisují nebo definují koncepce teorie, mohou být:
- existenční – konstatují existenci koncepce;
- definiční – definují koncepci;
- operační – specifikují, jak je možné koncepci měřit a testovat.
Relační předpoklady – propojují dvě nebo více koncepcí, mohou vyjadřovat souvislost
mezi koncepcemi, vliv jedné koncepce na druhou.
Hypotéza – předpokládá, že existuje spojení mezi dvěma nebo více koncepcemi,
v empiricky testovatelné formě.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 225 z 239
Teorie je pro ošetřovatelství jedinečná a je odvozená z koncepčních modelů, vyvíjí se
prostřednictvím výzkumu, přebírá poznatky i z jiných vědeckých disciplín.
Typy teorií:
a) popisné;
b) vysvětlující;
c) prediktivní (předpovídající).
Rozsah teorií:
- velké;
- střední;
- částečné.
Kategorizace koncepčních modelů a teorií ošetřovatelství
Širší kategorizace
Vývojové modely zdůrazňují proces růstu, vývoje a dozrávání, předpokládají, že lidé mají
vnitřní potřebu pro změnu. Svoje centrální kategorie pojímají zejména z hlediska
psychologie, ale i filozoficko-světonázorových přesvědčení založených na pojmech
dynamiky a změny. Jedná se o pojmy, jako je změna, růst, vývoj, dospívání, schopnosti.
Zařazujeme sem modely Oremové, Roperové a Wiedenbachové.
Modely systémů: Jejich hlavním znakem je systém (osoba, jejímiž částmi jsou orgány těla)
a jeho prostředí (rodina). Podle Palenčára (2007) mají svůj teoreticko-kategoriální původ
ve všeobecně vědní teorii systémů, resp. teorii otevřených systémů a částečně i v
některých speciálních vědách (biologie, fyzika). Opírají se zejména o pojmy systém
(otevřený a uzavřený), prostředí, zpětná vazba, dynamická rovnováha, adaptace apod. K
modelům systémů patří modely Johnsonové, Royové, Kingové a Neumanové.
Modely potřeb se zaměřují na posuzování pacienta z pohledu potřeb a z pohledu funkce
sestry. Pokud pacient neumí své potřeby uspokojit sám, je nezbytná ošetřovatelská péče
poskytovaná sestrou. Mezi tyto modely patří modely Hendersonové a Abdellahové.
Modely výsledků jsou zaměřené na výsledky ošetřovatelské péče a jejich hodnocení. Mezi
tyto modely patří modely Neumanové a Kingové.
Humanistické modely vycházejí z principů humanismu a respektování práv pacientů.
Jejich charakteristickými rysy jsou empatie, soucit, úcta k člověku, akceptace autonomie a
svobody jedince, existence, důstojnost, práva pacientů. Většina z nich se opírá zejména o
filozofii existencialismu a fenomenologie. K humanistickým modelům patří modely
Nightingalové, Hendersonové, Oremové, Parseové.
Modely energetických polí zohledňují koncepci energie v kontextu jedince a prostředí.
Podle Archalousové (2003) patří mezi jejich charakteristické rysy energie, holistická bytost
jako otevřený systém, vyváženost, rovnováha a rytmus. K těmto modelům patří modely
Rogersové, Levinové a Fitzpatrickové.
Modely intervence zdůrazňují ošetřovatelský zákrok, jejich jádrem jsou odborná
rozhodnutí a intervence sestry, pacient je objektem ošetřování a ne jen účastníkem
ošetřovatelské péče. Mezi tyto modely patří modely Gordonové, Kingové a Abdellahové.
Modely substituce se soustřeďují na poskytování náhrady po dobu schopností pacienta,
které ztratil anebo je nemůže aktivizovat. Patří sem model Oremové a Peplauové.
Modely konzervace zdůrazňují zachování příznivých aspektů situace pacienta, které jsou
ohrožené chorobou anebo existujícími či potenciálními problémy. Patří sem model
Roperové a Levinové.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 226 z 239
Modely podpory se soustřeďují na pomoc pacientovi při jeho vyrovnávání se s
poškozením zdraví. Patří sem model Wiedenbachové, Levinové a Hendersonové.
Modely posílení se zaměřují na zlepšení kvality života pacienta po poškození zdraví
prostřednictvím posilňování všeho, co je onemocněním oslabené. Patří sem modely
Johnsonové a Roperové.
Užší kategorizace, označovaná také jako klasické třídění
Humanistické modely (Nightingalové, Hendersonové, Abdellahové, Hallové,
Oremové, Adamové, Roperové, Watsonové, Leiningerové, Parseové a Bennerové).
Modely interpersonálních vztahů zdůrazňují sociální úkony a vztahy mezi lidmi,
především zjištění problémů v mezilidských vztazích. Jsou založené na kategoriích, které
mají původ v sociologii, na filozoficko-světonázorových přesvědčeních, jedná se o pojmy
jako komunikace, role, sociální chování, sociální vztahy, představa o sobě samém. Patří
sem modely Peplauové, Orlandové, Wiedenbachové, Travelbeeové, Riehlové,
Bernardové, Mercerové a Gordonové.
Systémové modely (modely Johnsonové, Kingové, Neumanové a Royové).
Modely energetických polí (modely Levinové, Rogersové, Newmanové a
Fitzpatrickové).
Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi
Koncepční model Teorie
úroveň abstrakce
a) je abstraktní, zevšeobecněný systém
koncepcí a tvrzení
a) zabývá se konkrétnějšími a specifičtějšími
koncepcemi, předpoklady
b) je všeobecnou směrnicí, kterou je třeba
dále specifikovat
b) pomáhá specifikovat koncepční model
c) poskytuje abstraktní a obecný pohled
na metaparadigma
c) je konkrétnější, s omezeným rozsahem jevů
Účel
d) vyčlenění poznatkové bázi d) popis, vysvětlení nebo předvídání
nebo předvídání specifických jevů
9 Vybrané modely v ošetřovatelství
Pro lepší pochopení významu použití modelů v ošetřovatelské praxi, jsou v uvedené
kapitole zakomponované nejčastěji používané modely v ošetřovatelství. Ve všeobecnosti
vypracované modely, které byly vytvořeny teoretičkami od konce sedmdesátých let, až do
devadesátých let minulého století se v dnešní době dají využívat pouze, jako východiska
pro management ošetřovatelské péče v interních a chirurgických oborech. Svůj význam
mají hlavně ve struktuře a metodice vypracovávání jednotlivých postupů v ošetřovatelské
Počet kroků před testováním
1. formulování koncepčního modelu
2. odvození teorie
3. ke koncepci teorie přiřadit operační
definice a odvodit hypotézy
1. vyslovení teorie
2. definovat koncepce a teorie
a z předpokladů formulovat hypotézy
Model ulehčuje pochopení teorie Teorie je empiricky testovatelná
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 227 z 239
péči. V ošetřovatelském procesu sehrávají významnou roli zejména v jeho prvním kroku.
Ideje každého modelu jsou zachované v záměru jednotlivých modelů a neztrácejí svoji
zvláštní podstatu.
Literatura:
BEZÁKOVÁ, S. Čo je podstatou holistického ošetrovateľstva. In: Revue profesionálnej
sestry. 1994, roč. 1, č. 3, s. 8-9.
CIBULKOVÁ, M. Vznik a vývoj domácej ošetrovateľskej starostlivosti. In: Slovenský
zdravotník. 1999, roč. 9, č. 6, s. 4-5. ISSN 1335-4388.
HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitné ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-
8063-155-7.
HEJČOVÁ, H. Celostní medicína očima lékaře (rozhovor s MUDr. J. Jedličkou). In: Sestra.
1998, roč. 8, č. 6, s. 8. ISSN 1210-0404.
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na:
http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125476
Holistic medicine. [online]. [s.a.]. [cit. 2008-09-24]. Dostupné na:
http://www.123helpme.com/preview.asp?id=125560
HUTCHISON, M. 1997. HEALING THE WHOLE PERSON: The Spiritual Dimension.
Dostupné na: http://members.tripod.com/marg_hutchison/nurse-4.html
JAROŠOVÁ, D. a kol. Trendy v ošetřovatelství II. Ostrava: Ostravská univerzita, Zdravotní
sociální fakulta, 2003. 122 s. ISBN 80-70-42-341-2.
KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIERIOVÁ, R. Ošetrovateľstvo 1., 2. 1. vyd. Martin:
Osveta, 1996. 1474 s. ISBN 80-217-0528-0.
MASTILIAKOVÁ, D. Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: Institut pro další vzdělávání
pracovníků ve zdravotnictví, 1999. s. 164. ISBN 80-7013-277-9.
MITSCHOVÁ, K. Rola sestry v súčasnosti. In: Sestra. 2005, roč. 4, č. 12, s. 11. ISSN 1335-
9444.
MOORE, C. 2008. Holistic Nursing. In: Nursing Site. Dostupné na:
http://www.bellaonline.com/articles/art57577.asp
NEMČEKOVÁ, M., ŽIAKOVÁ, K. Príspevok k problematike holizmu. Práca vznikla ako
súčasť riešenia vedecko-výskumného projektu VEGA č. 1/7198/20 a fakultného projektu č.
12/20. Martin: Ústav ošetrovateľstva JLF Univerzity Komenského.
O´ CONNOR, M., ARANDA, S. Paliativní péče pro sestry všech oborů. Praha: Grada, 2005.
324 s. ISBN 80-247-1295-4.
PALENČÁR, M. Miesto ošetrovateľských konceptuálnych modelov v štruktúre
ošetrovateľstva. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľské konceptuálne modely. Martin: Osveta,
2007. s. 11–34. ISBN 978-80-8063-247-2.
PALENČÁR, M. Ošetrovateľstvo ako veda. In Žiaková, K. et al. Ošetrovateľstvo: teória a
vedecký výskum. 2. prepracované vydanie. Martin: Osveta, 2009. s. 13–73. ISBN 80-8063-
304-2.
PAVLÍKOVÁ, S. Teórie a modely ošetrovateľstva v kocke. Praha: Grada, 2007. 144 s. ISBN
978-80-247-1918-4.
SYSEL, D. et al. Teorie a praxe v ošetřovatelském procesu.
SYSEL, D. Ošetřovatelství jako vědní disciplína v pojetí M.E. Rogers. Mezinárodní
konference ke dni ošetřovatelství. VSZ, o.p.s., Praha, 2011.
WATSON, J. Assessing and Measuring Caring in Nursing and Health Science. Springer
Publishing Company, 2002.
Willant, J., Willantová, V. Holistická léčba (s lékaři, manžely Willantovými). In: Meduňka.
2005, roč. 4, č. 4, s. 16. ISSN 1214-4932.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 228 z 239
9.1 Humanistické modely
Humanistické modely jsou koncepční rámce, ve kterých je analyzovaný vztah sestrapacient,
kde společně s pacientem tvoří interakci.
Florence Nightingale: narodila se 12. 5. 1820 ve Florencii, Itálie, zemřela 13. 8 1910
v Londýně, Anglie. Svoje poznatky a zkušenosti s ošetřováním nemocných F. Nightingale
v roce 1859 publikovala v knize „Poznámky o ošetřovatelství“, kterou určila nejen sestrám,
ale všem, kteří pečují o nemocné. Popsala v ní pět základních elementů zdravého prostředí
– čistý vzduch, čistá voda, čistota prostředí, světlo a funkční kanalizace. F. Nightingale
nikdy neplánovala vytvořit (a ani nevytvořila) teorii nebo model ošetřovatelství. Spíše se
snažila řešit problém „co je a co není ošetřovatelství“, přičemž jejím cílem bylo definovat
ošetřovatelství jako vědu a umění a poskytnout obecná pravidla pro praxi a rozvoj
ošetřovatelství. Vycházela z empirických zkušeností. Teoretici ošetřovatelství se však
shodují v názoru, že vytvořila první teorii ošetřovatelství založenou na vztahu jedince
s prostředím.
Teoretické východiska teorie
- humanistická náboženská filozofie;
- matematika, statistika;
- analýza empirie;
- Dickensové komentáře a informace o stavu společnosti, o potřebě sociálních
a zdravotních reforem.
Asumpce
Prostředí odráží momentální stav společnosti. Fyzické prostředí je hlavní zdroj infekce,
nečistota a vlhkost jsou hlavní původci nemocí. Zdravé prostředí je nevyhnutné pro správné
ošetřování. Zdraví je to nejcennější, co každý člověk má. Nemoc je reparativní proces,
kterým reaguje příroda na nesprávný způsob života jedince. Ošetřovatelství zahrnuje
manipulaci s prostředím, výživou a zachováním energie nemocného. Ošetřovatelství není
vymezené ani formulované lékařským rozhodnutím. Sestra je vzdělaný, tvořivý
a samostatný odborník, který není úplně závislý na lékaři.
Koncepce teorie
Přírodní prostředí - složkami jsou větrání, teplo, světlo, dieta, čistota a zvukové podněty.
Působí na zdravého i nemocného jedince a zahrnuje všechno včetně verbální a neverbální
komunikace.
Fyzické prostředí – základní součástí okolí zdravého i nemocného jedince.
Emocionální prostředí - ovlivňuje fyzickou stránku zdravého i nemocného jedince
Sociální prostředí – souvisí s předcházením vzniku onemocnění
Zdravé prostředí – nevyhnutná podmínka pro udržení zdraví, důležité je pro poskytování
účinné ošetřovatelské péče. Patří sem: čistý vzduch, čistá voda, čisté prostředí, světlo
a funkční kanalizace + teplo, ticho, dieta, poloha nemocného a odstraňování zápachu.
Pravidla pro rozvoj ošetřovatelské praxe
všeobecnost – vytvoření všeobecných návyků a návodů, týkajících se sestry, nemocného
a prostředí;
přesnost – znamená postavit ošetřovatelskou praxi na pozorování a zkušenostech;
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 229 z 239
zdůvodnitelné následky – usměrňování sestry a jejího chování v zájmu nemocného i sebe
v oblasti praxe, výzkumu i vzdělávání;
kreativita, univerzální humanita – důležitá pro potenciál schopností růstu a změn;
Sestra musí být vzdělaná teoreticky i prakticky. Účinná a efektivní ošetřovatelská praxe
může být zabezpečená jen prostřednictvím dobrého ošetřovatelského vzdělání.
Virginia Henderson: Teorie základní ošetřovatelské péče
Narodila se v roce 1897 v Kansas City, USA. Zemřela v roce 1996 v Branfordu, USA
Teoretické východiska teorie
- poznatky z fyziologie, psychologie, sociologie;
- učebnice Betty Harmer :“Principy a zásady ošetřovatelství;
- názory Annie W. Goodrich, děkanky Army School of Nursing;
- práce Edwarda Thorndika z psychologie a výzkumu základních lidských potřeb;
- práce I. J. Orlando.
Asumpce
„Ošetřovatelství je zakotvené v potřebách lidstva“ definice ošetřovatelství B. Harmer z
roku 1922. Péče o nemocné jen podle služebních předpisů je nedostatečná
a ošetřovatelství by nemělo být podřízené medicíně. Mnohým základním potřebám jedince
není v nemocnici vyhověno. Cílem zdravotnického týmu je navrácení samostatnosti
a nezávislosti nemocného. Sestra se snadno dopustí chyby při uspokojování potřeb
nemocného, když si svůj výklad potřeb pacienta nezkonfrontuje s jeho výkladem.
Koncepce teorie
Základní potřeby
Lidé jsou tvořeni čtyřmi základními oblastmi (biologickou, psychickou, sociální a spirituální),
které jsou souhrnem 14 základních potřeb: potřeba normálního dýchání, dostatečného
příjmu potravy a tekutin, potřeba vylučování, pohybu a udržování vhodné polohy, potřeba
spánku a odpočinku, vhodné oblečení, oblékání se a svlékání se, potřeba udržování
fyziologické tělesné teploty, udržování úpravy a čistoty těla, potřeba odstraňování rizik
a zabraňování vzniku poškození sebe i jiných, potřeba komunikace, potřeba vyznávání své
víry, potřeba smysluplné práce, potřeba her a rekreace, potřeba učení se.
Základní ošetřovatelská péče:
V péči, kterou vyžaduje jakákoliv osoba bez ohledu na lékařskou diagnózu a terapii, která je
odvozena z individuálních potřeb nemocného. Je ovlivňovaná věkem, kulturou, emocionální
rovnováhou, fyzickými a psychickými schopnostmi, patologickým stavem. Základní
ošetřovatelská péče se poskytuje jedincům v nemocnicích a také i v domácí ošetřovatelské
péči.
Plán základní ošetřovatelské péče
Písemný plán sestavují zúčastněné osoby. Plán ošetřovatelské péče ukazuje celému
zdravotnickému týmu, jaký postup mají zachovat. Tvoří předpoklad pro jednotnost
a kontinuitu poskytované péče. Plán má být modifikovaný podle toho, jak se mění potřeby
a rozsah soběstačnosti nemocného. Musí být také v souladu s medicínským plánem
terapie.
Definice funkce sestry
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 230 z 239
„Jedinečnou funkcí sestry je pomoc (asistence) zdravému nebo nemocnému jedinci
vykonávat činnosti přispívající k jeho zdraví nebo uzdravení či pokojné smrti, které by
jedinec vykonával sám, bez pomoci, kdyby měl na to dostatek sil, vůle a vědomostí. Sestra
vykonává tuto funkci tak, aby jedinec dosáhl nezávislost co nejdřív.“
Dorothea Elisabeth Orem: Teorie deficitu sebepéče
Narodila se 1914 v Baltimoru, USA. Zemřela 22. 6. 2007 v Savannah, Georgia, USA
Teoretické východiska
- práce H. Selyeho, R. Katze, E. Fromma a dalších;
- práce F. Nightingale, V. Henderson, H. Peplau, E. Wiedenbach, I. Orlando
a dalších.
Asumpce
Lidé mají vrozenou schopnost starat se o sebe, mají schopnost sebekorekce a nezávislosti.
Schopnost starat se o sebe a závislá péče jsou důsledkem potřeb a požadavků na
homeostazi. V náročných životních situacích si jedinec může zabezpečovat péči sám, když
má na to dostatek vůle, sil, schopností a podmínek. Nebo si ji zabezpečí jen částečně nebo
vůbec ne. Ošetřovatelství poskytuje profesionální pomoc jedincům, kteří si nedokážou
uspokojovat svoje základní potřeby.
Koncepce teorie
Sebepéče je soubor činností, které si každá osoba zabezpečuje sama za účelem
zachování života, zdraví a pohody. Je ovlivňovaná věkem, schopnostmi, socio-kulturním
prostředím, filozofií zdravého způsobu života. Konkrétní chování je ve prospěch vlastní
existence.
Požadavky sebepéče
1. Univerzální požadavky sebepéče:
- na udržení a dostatečný příjem vzduchu, potravy a tekutin;
- na správnou funkci vylučování;
- na rovnováhu mezi aktivitami a odpočinkem;
- na rovnováhu mezi sociálními interakcemi a samotou;
- na rovnováhu mezi bezpečím a rizikovými činnostmi ohrožujícími život a zdraví;
- na podporu fyziologicky optimálního stavu.
2. vývojové požadavky sebepéče:
- na nynější životní fáze (a její změny při přechodu do následující fáze);
- na krizové a zátěžové situace a události (narušující růst a vývoj jedince).
3. terapeutické požadavky sebepéče: Jedná se o požadavky při poruchách, odchylkách
od zdraví, souvisejí s:
- následky onemocnění, vědomostmi o patologickém stavu;
- diagnostickými, terapeutickými a rehabilitačními výkony;
- dyskomfortem a negativními následky lékařské péče a adaptací organizmu;
- edukací – při trvalých vlivech nemocí a při terapeutických opatřeních.
Koncepce teorie
Péče o sebe
Toto chování je výsledkem vztahu mezi požadavky na péči, řízením péče a jednáním
jedince.
Deficit sebepéče
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 231 z 239
Deficit sebepéče se manifestuje v situacích, když jsou neadekvátní vztahy mezi působením
sebepéče a požadavky sebepéče.
Ošetřovatelský systém
1. Podporně – výchovný
2. Částečně kompenzující
3. Plně kompenzující
Pět způsobů jak pomoci jedincům:
a) zastoupení nebo jednání za nemocného
b) usměrňování, vedení nemocného
c) fyzická nebo psychická pomoc a podpora nemocného
d) zabezpečení podpůrného prostředí pro rozvoj schopností nemocného
e) edukace = učení nemocného
9.2 Modely interpersonálních vztahů
Model interpersonálních vztahů umožňuje sestře porozumět vlastnímu chování. Toto
porozumění vede k pomoci druným lidem, k rozpoznání jejich těžkostí a prostřednictvím
principů lidských vztahů zjištěné problémy urovnat nebo odstranit, k tomu také využívá
vlastní zkušenosti. V interpersonálním vztahu sestra – pacient, jsou podstatné role sestry,
které tvoří jádro psycho-dynamické péče, které tvoří několik dimenzí. Všechny tyto dimenze
se zaměřují na plnění potřeb pacienta.
Ida Jean Orlando: Teorie ošetřovatelského procesu
Narodila se 12. srpna 1926 v Jersey City, USA. V 60. letech minulého století se v USA
objevily snahy zaměřené na humanizaci společnosti a pozdvižení úrovně ošetřovatelství.
Během své sesterské praxe se I. J. Orlando přesvědčila o nedostatečném poskytování
ošetřovatelské péče a začala uvažovat o tom, jak zabezpečit optimální úroveň ošetřování.
Teoretické východiska
Ida J. Orlando vychází z:
a) Maslowovy teorie potřeb a motivace;
b) práce Carla Rogersa z oblasti humanistické psychologie;
c) práce H. Peplau;
d) výsledků spolupráce s E. Wiedenbach.
Asumpce
1. Osoba se stává nemocným a potřebuje ošetřovatelskou péči:
a) pokud nemá splněnou potřebu pomoci, která vzniká jako negativní reakce na prostředí,
zkušenost anebo tělesné omezení a brání jedinci, aby se svěřil s potřebou pomoci, kterou
si nedokáže naplnit sám;
b) pokud má omezené schopnosti, které se stupňují při přijímání lékařské péče;
c) pokud pociťuje úzkost, zoufalství, tíseň, napětí nebo stres jako důsledek nenaplněné
potřeby pomoci.
2. Stres je dynamická síla narušující funkční stav organizmu, jeho vývoje a
rovnováhy
3. Potřeba je požadavek jedince zbavit se bezprostředních těžkostí. Potřeba
nemocného sestru orientuje, vede ji k tomu, jak zlepšit jeho stav.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 232 z 239
4. Potřeba pomoci je požadavek nemocného. Je to jeho žádost o pomoc při řešení jeho
problému, který nedokáže zvládnout sám.
5. Po odstranění problému, uspokojení potřeby dochází u pacienta k úlevě, zmenšení
potíží, zlepšení stavu a pocitu blaha.
6. Interakce zahrnuje chování se nemocného, akci a rekci sestry. Interakční procesy
mezi sestrou a nemocným vždy směrují k uspokojení aktuálních a potenciálních potřeb
pomoci pacienta. Zlepšení znamená obnovení fyzického a duševního zdraví, to se projeví
na chování pacienta, na jeho verbálních a neverbálních projevech.
Hlavní jednotky
Cíl ošetřovatelství - zlepšení fyzického a psychického zdraví nemocného, jeho komfort,
pohodlí a pohoda;
Nemocný - jedinec charakterizovaný svým chováním, podstupující medicínskou léčbu
a aktivně se zúčastňující procesu ošetřování;
Role sestry - vyhledání potřeby pomoci u pacienta a poskytnutí pomoci přímo anebo
nepřímo;
Zdroj těžkostí - nesplněné potřeby pomoci při tělesném omezení pacienta anebo jako jeho
negativní reakce na prostředí;
Ohnisko zásahu - oblasti potřeb pomoci;
Způsob zásahu - aktivní, vědomá ošetřovatelská péče;
Výsledky - fyzické a psychické zlepšení, pohoda, blaho.
Metaparadigmatické koncepce
Osoba - je dynamický, humánní systém v interakci s prostředím, podléhající změnám.
Jedinec je charakterizován svým verbálním a neverbálním chováním. Když nedokáže sám
naplnit, uspokojit svou potřebu, pomoc, tak trpí.
Prostředí - není autorkou definované, ale jako prostředí chápe bezprostřední situaci,
ve které se nachází pacient.
Zdraví- je do teorie zahrnuto, ale není specifikované ani definované. Autorka v teorii uvádí
termíny: fyzické zdraví, mentální zdraví, zlepšení, pohodu a blaho.
Ošetřovatelství - je nezávislé na medicíně a zabývá se potřebou okamžité pomoci
nemocnému v bezprostřední situaci, kdy jedinec není schopen sám se o sebe postarat.
Koncepce
Humánní systém
Člověk je jednotný systém otevřený prostředí, který neustále podléhá změně. Humánní
systém člověka tvoří tři navzájem se ovlivňující subsystémy:
a) biologický subsystém – zahrnuje celou fyzickou oblast jedince;
b) interpersonální subsystém - zahrnuje celou sociální oblast jedince;
c) intrapersonální subsystém - zahrnuje celou psychickou oblast jedince.
Změna
Člověk existuje ve změně – stále se vyvíjí. Narození, dětství, adolescence, dospělost, stáří
a smrt jsou integrální součásti života. Vývoj zahrnuje biologické, interpersonální
a intrapersonální změny, které navzájem souvisí a společně ovlivňují zdraví.
Proces stresu
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 233 z 239
Proces stresu pomáhá odhalit problém, který vznikl ve fungování a formě struktury, ve
vývoji a v rovnováze (stabilitě) jedince. Stresový proces je způsobem přístupu k identifikaci
problémů nemocného, který zahrnuje:
1. stresor – je předcházející anebo přítomný činitel, který aktivizuje proces stresu. Může
být příčinou, katalyzátorem anebo základní součástí příčiny;
2. stres – je dynamická síla, která produkuje a vyvolává stresový stav. Jeho původ je buď
ve vnějším stresoru anebo v organizmu jedince (vnitřní stresor);
3. stresový stav – je stav vyplývající ze stresu, popisován je jako „náraz stresu na
organizmus. Je to reaktivní stav organizmu jako výsledek stresu;
4. adaptace – je zpětná odpověď organizmu na stresový stav anebo stres. Může být
pozitivní anebo negativní, vede a určuje výslednou změnu;
5. stresová změna – je rozdíl, který nastane v organizmu jako výsledek stresového
procesu. Týká se prožívání jedince;
6. stresový proces – to jsou důsledky reakcí, které se dějí, jako odpověď na stres.
Ošetřovatelský proces
Proces konání prožívají lidé, kteří jsou spolu v kontaktu, a tento proces se skládá z:
- pozorování chování se druhé osoby;
- myšlenek a pocitů vyplývajících z pozorování;
- činů, skutků jako reakce na pozorování, myšlenek a pocitů.
Chování sestry má čtyři fáze:
a) vnímání – chování pacienta všemi smysli,
b) myšlenky – související s tím, co vnímala (představy v mysli),
c) pocity – jako odezva na myšlenky,
d) činnost – pozorovatelné aktivity neboli reakce na to, jak se pacient verbálně
a neverbálně chová. Činnost sester bude profesionální tehdy, pokud budou stanoveny cíle
prostřednictvím vědomé činnosti – pomoc nemocnému v uspokojování potřeb pomoci.
Sestra může nemocnému poskytnout pomoc:
a) přímo – tehdy, pokud pacient není schopen sám uspokojit svoje potřeby a sestra
vykonává konkrétní ošetřovatelské zásahy, intervence;
b) nepřímo – tehdy, když sestra řídí anebo zabezpečuje neprofesionální péči (např.
administrativní práce).
Obsah teorie
Jedinec vyhledá profesionální pomoc tehdy, když nemá uspokojené potřeby. Pokud má
pacient omezené schopnosti, které se stupňují přijímáním lékařské péče a pacient pociťuje
úzkost, tíseň, zoufalství, napětí nebo stres, to se následně projeví verbálním a neverbálním
chováním. Vzájemná interakce sestry a nemocného je ovlivněna tím, co říká a dělá ten
druhý. Následně sestra přistoupí k analýze stresu prostřednictvím stresového procesu,
stanoví cíle a formuluje plán ošetřovatelských intervencí, které jsou zaměřené na vhodnou
adaptaci a uspokojování potřeby pomoci, čímž se obnoví u pacienta fyzické a psychické
blaho a pohoda. Vzhledem k tomu, že čím déle nemá pacient uspokojenou potřebu pomoci,
tím větší je stupeň jeho úzkosti, napětí a stresu. Proto musí sestra ošetřovatelské aktivity
vykonávat co nejdříve, s cílem zlepšit zdravotní stav nemocného.
9.3 Systémové modely
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 234 z 239
Systémové modely mají svůj teoretický původ v obecně vědních teoriích systémů (otevřené
anebo zavřené systémy). V biologii a fyzice poznávají hranice svých možností, které se
projevují v napětí, stresu, konfliktu, ve zpětné vazbě a equilibrii (rovnováze).
Callista Roy - Adaptační model
Narodila se 14. Října 1939 v Los Angeles, USA.
Callista Roy vychází z následujících teoretických východisek:
a) humanistické filozofie a holizmu,
b) Maslowovy práce,
c) sociální interakční teorie,
d) Helsonovi adaptační teorie.
Asumpce
Příjemcem ošetřovatelství je jedinec, skupina, komunita nebo společnost. Příjemce je
holistický adaptivní systém. Lidé jsou živé systémy v stálé interakci s prostředím.
Prostředí a lidé jsou otevřené systémy, vyměňují si energii, hmotu a informace ve
stále se měnícím prostředí. Jedinec si musí udržovat svoji integritu. Schopnost jedince
zvládat změny zevního a vnitřního prostředí se mění v čase.
Koncepce modelu
Adaptace je proces přizpůsobení se na změny prostředí.
Pozitivní adaptivní reakce  jedinec reaguje pozitivně na změny zevního a vnitřního
prostředí.
Neefektivní reakce  vedou ke změně celistvosti jedince
Podněty, které ze zevního a vnitřního prostředí, vyvolávají adaptační odpověď:
fokální stimul = ohniskový = centrální – aktuálně působí na jedince v určitém momentě
a na který jedinec okamžitě reaguje;
kontextuální stimul – náhodně působící podnět v čase působení fokálního stimulu, ke
kterému má vztah;
reziduální stimul – podnět z osobnostní oblasti jedince, např. vlastnosti, postoje, názory,
předcházející zkušenosti;
Adaptační niveau jedná se o adaptační úroveň – individuální rozsah efektivních reakcí
jedince na stimuly. Jakmile stimul překročí hranice neboli individuální adaptační zóny,
reakce na něho jsou neefektivní, nebo maladaptivní a dochází k porušení integrity jedince.
Adaptační systém jedince obsahuje:
a) primární subsystém – kontrolní;
b) sekundární subsystém – efektorový.
primární subsystém je kontrolní podsystém. Jsou to naučené nebo zděděné mechanizmy
kontroly procesů nebo překonávání či zvládání situace. Patří sem:
1. regulátor – reaguje na stimuly ze zevního a vnitřního prostředí prostřednictvím
nervových, chemických a endokrinních (autonomních) reakcí.
2. kognátor – reaguje na stimuly z prostředí převážně prostřednictvím vyšší nervové
činnosti (paměť, učení, emoce, rozhodování,…) kde reakce jsou emočního typu.
3. efektorový subsystém – sekundární podsystém – po zpracování stimulů primárním
subsystémem se reakce jedinců převedou do čtyř adaptačních oblastí (adaptační mody):
a) fyziologická oblast = physiological mode – zahrnuje dýchání, cirkulaci, výživu, tekutiny,
vyprazdňování, aktivitu, odpočinek, spánek, celkovou regulaci (tělesná teplota, smysly,
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 235 z 239
vitální funkce, endokrinní a neurologický systém); reakce spojené se strukturou těla
a způsobem jeho funkce;
b) sebekoncepce = self concept – zahrnuje fyzikální, osobnostní a interpersonální složku;
c) rolová funkce = role function – obsahuje identifikaci a zvládání rolí, sociální interakce
vzhledem k primární, sekundární a terciální roli (rolový strom);
d) vzájemná závislost = interdependence – zahrnuje vzájemnou závislost nebo
nezávislost v průběhu interpersonálních vztahů dvou a více osob při zabezpečování potřeb
jedince.
Imogene King: Systém a teorie cíle
Narodila se 30. ledna 1923 ve West Pointu, stát Iowa a zemřela 24. 12. 2007 v St.
Petersburgu, stát Florida.
Teoretické východiska
- poznatky z psychologie, fyziologie, přírodních věd;
- výsledky výzkumů ošetřovatelství a příbuzných věd;
- teoretické práce o interpersonálních vztazích, o vnímání, o prostoru, o komunikaci o
interakci a transakci;
- práce H. Peplau, I.J. Orlando.
Asumpce
Ošetřovatelství je zaměřené na péči o jedince a jeho cílem je zdraví jedinců a skupin.
Ošetřovatelský cíl je možné dosáhnout prostřednictvím interaktivního procesu, v němž je
člověk otevřený systém v neustálé interakci s prostředím. Základní vlastností všech jedinců
je jejich smysluplná interakce.
Hlavní jednotky
Cílem ošetřovatelství je dosáhnout, obnovit, udržet nebo navrátit zdraví jedince pro jeho
maximální potenciál.
Pacient je personální, interpersonální a sociální systém.
Role sestry je pomáhat prostřednictvím interakce.
Zdrojem těžkostí jsou stresory ve vnitřním nebo zevním prostředí.
Ohnisko zásahu se zaměřuje především na interpersonální systém.
Způsob zásahu tvoří interaktivní proces.
Výsledkem zásahu je optimální život a zdraví jedince v přiměřeném sociálním systému.
Metaparadigmické koncepce
Osoba
- sociální, racionální, vnímavá, kontrolující, cílevědomá bytost orientovaná v čase a
prostoru;
- personální systém, který existuje v sociálním systému;
- je v neustálé interakci s interpersonálním systémem a sociálním prostorem
Zdraví je dynamický stav v průběhu života a neustálá adaptace jedince na stresory a stres
ze zevního a vnitřního prostředí
Prostředí autorka nedefinovala
Ošetřovatelství je pozorovatelné chování v systému ošetřování. Je to zároveň interaktivní,
interpersonální proces akce, reakce, interakce a transakce, ve kterém se setkávají sestra a
pacient.
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 236 z 239
Koncepce modelu
Koncepce systémů
Jedinec, jako otevřený personální systém funguje v rámci sociálního systému a vytváří
intrapersonální vztahy:
A) Personální systém obsahuje osobnostní, komplexní soubor vlastností (uvědomuje,
chápe, myslí, představuje si, touží, rozhoduje), identifikuje cíle a volí prostředky:
1) vnímání (percepce)
2) růst a rozvoj – molekulární a buňkové změny, změny chování, aktualizace vlastního „já“.
Body image neboli obraz těla, který je subjektivní, dynamický, získaný nebo naučený.
Prostor, ve kterém jedinec žije – osobní, subjektivní, situační, má svůj rozměr a čas, který
je založený na individuální percepci situace.
Čas - doba – období trvání mezi dvěma událostmi. Je to jedinečná individuální zkušenost,
univerzální proces bytí. Je nenávratný a jednosměrný. Při setkání jednoho personálního
systému s jinými personálními systémy vzniká interpersonální systém
B) Interpersonální systém tvoří interakce jedinců:
Interakce tvoří proces percepce a komunikace mezi jedinci verbálními a neverbálními
projevy, které jsou zaměřené na cíl. Jsou složené z:
a) komunikace - procesu odevzdávání informací – přímo nebo nepřímo. Komunikace je
buď situační, dynamická, verbální, neverbální;
b) transakce je proces interakcí k dosažení společného cíle.
c) role - očekávaný způsob chování jedince podle pozice v sociálním systému;
Stres nejvíce ohrožuje růst a vývoj jedince a ohrožuje jeho zdraví. Vzniká v rámci
interpersonálních vztahů a při konfliktech rolí je ho možné redukovat transakcí.
Spojením interpersonálních systémů se vytvářejí sociální systémy.
C) Sociální systém. Každý jedinec má své místo, ve kterém probíhají aktivity potřebné pro
život, zdraví a štěstí jedince. Sociální systém je složen z:
- organizace - formální a neformální role vyplývající z jejich pozic, realizace osobních a
skupinových cílů;
- autority - neformální vliv jedince nebo organizace prezentovaná vedením, příkazy,
zodpovědností;
- moci = základní vlastnost v organizaci. Je univerzální, situační, dynamická, řízená
vlastními cíly a limitovaná zdroji. Moc je v přímém vztahu k autoritě a rozhodování;
- statusu = pozice jedince ve skupině nebo skupinách v rámci organizace. Status bývá
situační, závislý na roli, spjatý s povinnostmi, privilegii, závazky;
- rozhodnutí = dynamické a systematické procesy, řídí výběr z různých možností tak, aby
jedinci i organizace dosáhli cíl
Koncepce teorie dosažení cíle
Interaktivní proces se skládá z: akce, reakce, interakce a transakce. Kingová udává
následující předpoklady interakce sestra – pacient:
- vnímání cílů, potřeb a vlivu sestry i pacienta v interakčním procesu;
- jedinci mají právo na vědomosti o sobě a zúčastňovat se na rozhodnutích;
- zdravotnický personál je zodpovědný za poskytování informací, které mohou pomoci
rozhodovat;
- pacient má právo akceptovat nebo odmítnout péči cíle zdravotníků a cíle příjemce péče se
nesmí lišit.
Předpoklady pro dosažení cíle
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 237 z 239
Sestra je odborně vzdělaná a zručná, poskytuje vhodné informace. Očekávané role a
vykonání úloh sestry a pacienta jsou totožné. Pokud se vykonávají transakce v interakci
sestra – pacient, potom bude mít jeho růst a vývoj vyšší kvalitu.
Úspěšné transakce sestra – pacient nastává v situaci, pokud jsou dosažené cíle
ošetřovatelské péče efektivní.
9.4 Modely energetických polí
Modely energetických polí zdůrazňují zdravé, organické, progresívní, fragmentární změny
mezi různými funkcemi a jednotlivými části celku. Teoretičky viděly v ošetřovatelské praxi
sestru, která exaktně přináší kvalitu ošetřovatelské péče s akcentem plné kompetence a
zodpovědnosti za vlastní odborný výkon. Hlavní role sestry představuje schopnost přijímat,
zpracovávat a odesílat správné informace o stavu vnitřního a vnějšího prostředí jedince
Martha E. Rogers – Model jednotných lidí
Narodila se 12. května 1914. Zemřela 13. 3. 1994 v Knoxvillu, Tennessee
Martha E. Rogers je zakladatelka teoretického a empirického aspektu ošetřovatelství. Ve
svých výzkumných vědeckých pracích a publikacích prezentovala nové poznatky ve
významu tvorby modelů v ošetřovatelství, a tím položila základy ošetřovatelství jako
vědního oboru. Martha E. Rogers viděla význam modelu v ošetřovatelské praxi sestře,
která exaktně přináší kvalitu ošetřovatelské péče s akcentem plné kompetence a
zodpovědnosti za vlastní odborný výkon. Hlavní roli sestry viděla v schopnosti přijímat,
zpracovávat a odesílat správné informace o stavu vnitřního a vnějšího prostředí jedince.
Martha E. Rogers vycházela z přesvědčení, že je nevyhnutný nový „světonázor“, který
ve spojení s předcházejícími vědomostmi je nevyhnutným začátkem pro zkoumání lidského
zdraví a způsobů jeho podpory na této planetě.
Martha E. Rogers vychází z následujících teoretických východisek:
a) poznatků z antropologie, biologie, filozofie, fyziky, historie, literatury, matematiky,
náboženství, psychologie a sociologie;
b) prací Florence Nightingale o vztazích v přirozeném prostředí a statistického využití dat;
c) Einsteinovy teorie relativity, čtyři koordináty času a prostoru;
d) prací Burra a Northorpsa o organizaci elektrodynamických polí;
e) Bertalanffyho obecné teorie systémů.
Asumpce
- lidé jsou celistvé bytosti s vlastní integritou a vlastnostmi, jsou to jednotné celky, které
znamenají více než pouze jednoduchý součet jejich jednotlivých částí. Celek není možné
zkoumat a ani pochopit vyšetřováním jeho částí, neboť celek je více než jen souhrn jeho
částí. (celistvost);
- jednotlivec a prostředí si neustále vyměňují hmotu a energii; trvalá výměna látek a energie
charakterizuje jedince i prostředí jako otevřené systémy v Univerzu (otevřenost);
- životní proces jedince je ireverzibilní = nezvratný a vyvíjí se jednosměrně v časově –
prostorovém kontinuu (jednosměrnost);
- lidé identifikují struktury a organizace, které jsou projevem jejich inovační celistvosti
(strukturalita a organizovanost);
- jedinec je charakterizován schopností vnímání, myšlení, řeči, pocitů, emocí, představivosti
a abstrakce (vnímavost, myšlení);
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 238 z 239
- lidské chování je synergické, to znamená, že je projevem jednotného chování se celého
systému, který není podmíněné chováním se jeho separátních funkčních komponentů
(synergie);
- systémové uspořádání celku a jeho správná funkce svědčí o negentropii, to znamená
o uspořádanosti, komplexnosti a heterogenitě systému (negentropie)
- pole je základ všeho, co existuje v Univerzu. Životní pole, podobně jako pole popsané ve
fyzice, mají své zákony, které dávají smysl jejich organizaci a změně.
- podle Marthy Rogers, energetická pole nahrazují buňky jako základní jednotky
biologického systému. Energetická pole jsou podstatná pro životní proces (pole a životní
proces).
Hlavní jednotky
cíl ošetřovatelství - dosažení maximálního zdravotního potenciálu;
pacient - jednotný integrovaný celek, otevřená bytost ve stálé interakci se svým
prostředím;
role sestry - pomoc pacientovi přizpůsobit se změnám prostředí bez vzniku konfliktních
situací. Aktivity sestry vycházejí z organizované báze vědomostí a jejich kreativního
využívání.
zdroj těžkostí - disharmonické interakce mezi jedincem a prostředím;
ohnisko zásahu - koordinace vnějšího prostředí s vnitřními rytmy jedince;
způsob zásahu - pomoc při koordinaci interakcí jedince a prostředí, posilňování integrity
jedince;
výsledky - maximální zdravotní potenciál, zvyšující se komplexnost a organizovanost;
osoba - je otevřený systém v kontinuální interakci s otevřeným systémem prostředí;
jedinec je jednotný integrovaný celek, který znamená více než jen součet jeho jednotlivých
částí. Lidé jsou nejen tělesné částky, ale jsou to bytosti schopné vnímat, myslet, jsou
čtyřdimenzionální negentropické energetická pole projevující se tím, že jejich vlastnosti
a chování se odlišuje od jejich separátních částí.
Metaparadigmatické koncepce
prostředí - se skládá z celistvých systémů existujících mimo jedince. Každé pole prostředí
patří k určitému lidskému poli a obě se stále kreativně mění. Prostředí je ireverzibilní
čtyřdimenzionální negentropické energetické pole, které je možné identifikovat
prostřednictvím struktur a tak odhalit vlastnosti, které ho odlišují od jeho částí.
zdraví - není autorkou definované, používá pojmy „pozitivní zdraví“ a „blaho“ jako symboly,
které předcházejí onemocnění. Zdraví je hodnotový pojem definovaný kulturou
i individuálně, podílí se na životním procesu jedince. Zdraví a nemoc představují určité
struktury, kterým jedinec připisuje vysokou anebo nízkou hodnotu. Podpora pozitivního
zdraví je úvodem, jak pomoci jedinci.
ošetřovatelství – podle M. Rogers: Pokud se má stát a být vnímané jako věda, musí
vycházet z abstraktního vědeckého poznání.“ Ošetřovatelství je humanistická věda
a umění, které hledá harmonickou interakci mezi prostředím a jedinci k podpoře koherence
a integrity, k posilňování jedince a jeho interakcí s prostředím, ve snaze o dosažení
maximálního potenciálu zdraví. Ošetřovatelství se zabývá hodnocením současného stavu
jedince, rodiny, skupiny a prostředí. Následná intervence sestry závisí na zhodnocení
a vědomé dimenzi podpory pravděpodobných výsledků, zaměřených na předem stanovený
cíl.
Ošetřovatelství podle M. Rogers
obor Zdravotnický záchranář – Etika a filozofie
Stránka 239 z 239
Ošetřovatelství podle M. Rogers je vědní obor jednotných lidí a stává se jedinečným
proto, neboť jako jediný vědní obor se zabývá celým lidstvem.
Koncepce modelu
Energetické pole - je podstatnou součástí jednoty života a smrti. Pole představuje
jednotnou koncepci a energie jeho dynamický základ.
Identifikují se dvě pole:
- lidské energetické pole (tzv. personální pole) - to je jednotný člověk
- energetické pole prostředí (tzv. ekologické pole) – to je životní prostředí
Univerzum otevřených systémů
Energetická pole jsou otevřené systémy v širším prostoru bytí, neboli v Univerzu.
Důkazem jejich otevřenosti je jejich vzájemná výměna energie a informací. Otevřený
systém energetického pole jedince je v neustálé interakci s otevřeným systémem
energetického pole prostředí i s Univerzem.
Struktury - struktura je rozpoznatelná vlastnost každého pole, která je vnímána jako jediná
vlna. Podstata struktury se neustále obnovuje a mění, je dynamická. Struktury identifikují
energetická pole. Každá struktura lidského pole je jedinečná, neopakovatelná a důležitá pro
své ekologické pole.
Čtyřdimenzionalita - je definována jako nelineární oblast bez prostoru nebo časového
atributu. I když lidé žijí v trojdimenzionálním světě, uvědomují si, že jejich život ovlivňuje
širší prostor bytí – Univerzum. Vzájemné výměny energie se objevují v různých
momentech času, prostoru a Univerza. Konstatuje se, že celá skutečnost je
čtyřdimenzionální.
10 Závěr
Filozofie a ošetřovatelství ve svém historickém vývoji jsou velmi úzce spjaté s gnozeologií,
ontologií a axiologií. Filozofie v těchto oblastech ukázala na jasné kořeny vzniku
profesionálního ošetřovatelství, které se dynamicky projevilo až v polovině 19. století.
Konkrétnější známky pokusu o definování ošetřovatelské péče přinášejí jednotlivá
filozofická období. Jsou determinovaná aktuálním politickým, ekonomickým a
společenským aspektem života lidské společnosti a kultury. Technická vyspělost byla dána
vyspělostí každé kultury a osobnostmi, které v dané době žily. Na základě těchto znalostí
se postupně tvoří různé koncepce lidské společnosti, které na základě získaných poznatků
přenášejí do zdravotní péče stále kvalitnější péči o člověka. I ošetřovatelství postupně
hledalo svůj vlastní prostor na identifikaci vlastní zodpovědnosti za úspěšné ošetřování
nemocných. Opora proto podává globální pohled na filozofii jako takovou, která může lépe
pochopit, proč vývoj ošetřovatelství procházel tak dlouhým obdobím a proč musí být
samostatnou vědní disciplinou.