obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 1 z 91
Právo a legislativa
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoreticko-praktický, zaměřený na právo a legislativu.
Seznamuje s platnými právními předpisy, které upravují systém poskytování zdravotní a
sociální péče, včetně práv a povinností zdravotnických pracovníků, pacientů/klientů a
orgánů státní správy. Využívá příkladů z praxe a judikátů.
Garant předmětu:
JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.
Úvod
Tato učební pomůcka má seznámit studenty s významnými změnami, ke kterým došlo v
období začátku druhé dekády 21. století v právním řádu České republiky.
Dnem 1. dubna 2012 vstoupila v účinnost skupina tří nových zákonů, a to zákon č.
372/2011 Sb., o zdravotních službách, zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě.
Tyto změny se týkaly zcela změněné právní úpravy v oblasti tzv. zdravotnického práva.
Další zásadní změny proběhly v soukromém právu v souvislosti s jeho velkou rekodifikací
k 1. lednu 2014. Promítly se však i do dalších oblastí práva.
Uvedené právní úpravy významným způsobem mění nazírání na rozsáhlé oblasti právem
upravených společenských vztahů. Změny jsou zcela zásadní a teprve čas ukáže, jak
zdařilé tyto změny byly. Je proto třeba, aby studenti sledovali pozorně další vývoj právní
úpravy v těchto oblastech, které se jich budou zásadním způsobem týkat nejen profesně,
ale i lidsky, jako občanů.
1 Právní předpisy upravující poskytování zdravotní péče
Ty lidské aktivity, kterým právo přiznává právní relevanci (významnost), jsou také právem
upraveny, a to obvykle právními předpisy správního práva. Poskytování zdravotních služeb
je jednou z nich. V minulých přibližně padesáti letech bylo poskytování těchto služeb
upraveno zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tento zákon vymezoval
povinnosti státu, zdravotnických zařízení i uživatelů zdravotních služeb a stanovil zásady
zdravotní péče. Vycházel ze společenského prostředí, ve kterém zdravotní služby byly
vesměs poskytovány jako bezúplatné pro jejich uživatele, neboť náhrady na tuto péči byly
kryty z celospolečenských prostředků. Režim tohoto zákona byl v podstatě bezkolizní,
neboť obsahoval především základní obecná ustanovení. V důsledku toho nebylo třeba
tento právní předpis novelizovat. (V době od vzniku zákona do roku 1990 nebyl ani jednou
novelizován.)
Změna společenských poměrů po roce 1990 si vyžádala řadu úprav v tehdejší právní
úpravě většiny oblastí společenského života. I oblast zdravotní péče se nevyhnula
změnám. Po roce 1990 tedy byl i základní právní předpis zdravotnického práva v
Československu, zákon o péči o zdraví lidu několikrát novelizován, aby lépe vyhověl novým
společenským a ekonomickým poměrům.
Po roce 1993, kdy došlo k rozpadu Československé socialistické federativní republiky na
dva samostatné státy, a to na Českou republiku a na Slovenskou republiku, ubíraly se
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 2 z 91
právní úpravy v obou samostatných státech odlišnými cestami. Zákon o péči o zdraví lidu
zůstal v České republice platit dál, i když s mnoha novelizacemi. Na Slovensku byl však již
v roce 1994 nahrazen novým právním předpisem, a to zákonem č. 277/1994 Z.z.,
o zdravotnej starostlivosti, který později byl nahrazen zákonem č. 576/2004 Z.z.,
o zdravotnickej starostlivosti a o zmene a doplnění niektorých zákonov.
V České republice však zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966 platil i nadále, i když s
mnoha novelizacemi. Až v roce 2011 byl zrušen a nahrazen zákonem č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, zkráceně zákon o zdravotních
službách. Ten vstoupil v účinnost od 1. dubna 2012.
Zákon č. 372/2011 Sb., se tedy stal novým základním právním předpisem v oblasti
zdravotnictví v České republice. Z právního hlediska se jedná o složitý právní předpis, který
obsahuje 118 paragrafů členěných do třinácti částí. Zákon patří do skupiny práva
veřejného, konkrétně do odvětví práva správního. Pro veřejné právo je typické to, že právní
předpisy z této právní oblasti obsahují v naprosté převaze tzv. kogentní právní normy.
Kogentní právní normy jsou takové právní normy, které je třeba dodržovat vždy. Proti jejich
ustanovení se nelze odchýlit ani výslovným ujednáním subjektů příslušných právních
vztahů.
V oblasti veřejného práva jsou dány významné pravomoci tzv. veřejnoprávním orgánům, tj.
orgánů státu či veřejné správy vůbec. Tyto orgány jsou obvykle v tzv. vrchnostenském
postavení. Tedy mohou autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech nepodřízených
subjektů, kterými jsou fyzické a právnické osoby.
V souvislosti s vydáním zákona 372/2011 Sb. byly vydány ještě dva další zákony upravující
podmínky poskytování zdravotních služeb v některých specifických oblastech zdravotní
péče. Jedná se o zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách a o zákon č.
374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě.
Všechny tři uvedené zákony, tedy zákon č. 372/2011 Sb., zákon č. 373/2011 Sb. a zákon č.
374/2011 Sb. byly projednány v Parlamentu České republiky ve vzájemné shodě, jak to
vyplývá již i z čísel těchto zákonů. Tyto zákony tedy nově tvoří základní kostru právní
úpravy v oblasti zdravotnictví v České republice. Vedle nich je však oblast zdravotnictví
upravena řadou dalších právních předpisů veřejného práva.
1.1 Pojem zdravotní služba a zdravotní péče
V dalších částech této publikace se budeme zabývat především zákonem č. 372/2011 Sb.,
o poskytování zdravotních služeb. Jak vyplývá z jeho názvu, upravuje zdravotní služby a
jejich poskytování. Přitom definuje základní pojmy, se kterými dále hospodaří.
Zdravotními službami se podle zákona č. 372/2011 Sb. rozumí:
a) poskytování zdravotní péče podle zákona o zdravotních službách, která je poskytována
zdravotnickými pracovníky. Může být vykonávána i jinými odbornými pracovníky, jde-li o
činnosti, které jsou vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče (např.
dopravní zdravotnická služba).
b) konsultační služby, účelem kterých je posouzení individuálního léčebného postupu. Tyto
konsultace podporují rozhodnutí pacienta ve věci poskytnutí zdravotní služby.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 3 z 91
c) nakládání s tělem zemřelého za podmínek stanovených zákonem o zdravotních
službách
d) zdravotnická záchranná služba
e) zdravotnická dopravní služba
f) zdravotní služby odběrových zařízení
g) zdravotní služby v zařízeních transfuzní služby nebo krevní banky
Dále se zdravotními službami rozumí i specifické zdravotní služby podle zákona č.
373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
Zdravotní péčí se rozumí:
a) soubor činnosti a opatření prováděných u fyzických osob za účelem:
- předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu
- udržení, odhalení nebo zlepšení zdravotního nebo funkčního stavu
- udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení
- pomoc při reprodukci a porodu
- posouzení zdravotního stavu
b) preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo zdravotní
výkony prováděné zdravotnickými pracovníky za shora uvedeným účelem.
Tedy vidíme, že zákon rozlišuje mezi pojmy „zdravotní péče“ a „zdravotní služba“. Přitom
pojem zdravotní služba je pojem širší než pojem zdravotní péče. Zdravotní péče totiž
zahrnuje zdravotní výkony směřující především k předcházení, odhalení, odstranění
nemoci, tedy ke zlepšení zdravotního stavu. Pojem zdravotní služby však zahrnuje i další
činnosti (konsultační, dopravní apod.), které úzce souvisejí s poskytnutím zdravotní péče.
Zákon dále definuje pojmy související se subjekty zdravotní služby. Těmito subjekty jsou
jednak pacient, jednak ošetřující zdravotnický pracovník.
Pacientem zákon rozumí fyzickou osobu, které jsou poskytovány zdravotní služby, a to bez
ohledu na to, zda je to osoba zdravá či nemocná. Zde se tady uvádí nový přístup k pojmu
„pacient“, který byl tradičně překládán jako „trpící“. Ošetřující zdravotnický pracovník je
ten zdravotnický pracovník, který navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje
individuální léčebný postup u konkrétního pacienta. Může jím tedy být kdokoliv zdravotnický
pracovník oprávněný k samostatnému výkonu povolání.
V této souvislosti je třeba uvést i pojem registrující poskytovatel, kterým je poskytovatel
ambulantní péče v oboru praktický lékař, zubní lékař nebo gynekolog. Ti jsou zodpovědní
především za poskytování preventivní péče a koordinací další zdravotní péče, pokud je
poskytována různými poskytovateli.
Zákon dále definuje pojmy poskytovatel zdravotních služeb a zdravotnické zařízení.
Poskytovatel zdravotní služby má právní subjektivitu (tedy je schopen se samostatně
vlastním jménem a na vlastní účet zavazovat) a je nositelem práv a povinností vyplývajících
z jeho funkce.
Na rozdíl od něho zdravotnickým zařízením se rozumí prostor, který má věcné a
technické vybavení k poskytování zdravotnických služeb. Tyto věcné, technické podmínky
a i personální zabezpečení jsou stanoveny v minimální výši pro jednotlivé druhy a formy
zdravotní péče a i s ohledem na poskytovaný obor zdravotní péče.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 4 z 91
Zákon upravuje i pojem návštěvní služba. Tou rozumí poskytování zdravotní péče ve
vlastním sociálním prostředí pacienta. Tím je domácí prostředí pacienta nebo jeho různé
prostředí nahrazující (např. zařízení sociálních služeb, ústavy ochranné výchovy, azylové
domy apod.).
2 Zdravotní služby a zdravotní péče
Zákon definuje jednak druhy, jednak formy zdravotní péče.
Druhy zdravotní péče rozlišuje následující:
a) neodkladná péče - jejím účelem je omezit vliv náhlých stavů, které bezprostředně
mohou ohrozit život nebo vážně ohrozit zdraví pacienta. Poskytnutí neodkladné péče
nemůže být poskytovatelem odmítnuto.
b) akutní péče - jejím účelem je odvrácení vážného zhoršení zdravotního stavu, aby byly
zjištěny skutečnosti nutné pro stanovení léčebného postupu nebo pro jeho změnu
c) nezbytná péče - jedná se o péči, kterou z lékařského hlediska vyžaduje zdravotní stav
pacienta, který je zahraničním pojištěncem. Pojištěná osoba a její rodinní příslušníci,
pobývající v jiném členském státě EU než v členském státě pojištění, mají nárok na věcné
dávky, které se stanou nezbytnými ze zdravotních důvodů během jejich pobytu,
s přihlédnutím k povaze těchto dávek a očekávané délce pobytu.
d) plánovaná péče - jedná se o zdravotní péči, která není péčí uvedenou shora pod
písmeny a) - c).
Podle účelu poskytnutí zákon rozeznává následující druhy zdravotní péče:
a) preventivní péče - jejím účelem je včasné vyhledávání faktorů, které jsou v příčinné
souvislosti se vznikem nemoci nebo zhoršením zdravotního stavu. Spočívá v provádění
opatření směřujících k odstranění nebo minimalizaci vlivu těchto faktorů a předcházení
jejich vzniku. Zahrnuje provádění preventivních prohlídek, jejichž obsah stanoví zvláštní
právní předpis. Preventivní prohlídky zajišťuje registrující poskytovatel.
b) diagnostická péče - jejím účelem je zjišťování zdravotního stavu pacienta a okolností,
jež mají na jeho stav vliv. Cílem je získání informací potřebných ke stanovení diagnózy a
individuálního léčebného postupu. Jejími slovy jde o zjištění nemoci, a tím obvykle i její
příčiny a její léčení.
c) dispenzární péče - jejím účelem je dlouhodobé sledování zdravotního stavu pacienta
ohroženého nebo trpícího nemocí, u kterého lze důvodně předpokládat změnu zdravotního
stavu.
d) léčebná péče - jejím účelem je příznivé ovlivnění zdravotního stavu s cílem vyléčení
nebo zmírnění důsledků nemoci.
e) posudková péče - jejím účelem je zjištění, zda:
- nebude zdravotní stav pacienta negativně ovlivněn nároky, které na něho klade výkon
práce.
- zdravotní stav pacienta je v souladu s předpoklady a požadavky stanovenými pro výkon
práce
Činnost tzv. posudkových lékařů je upravena zvláštními předpisy.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 5 z 91
f) léčebně rehabilitační péče - jejím účelem je obnovení fyzických a dalších funkcí
pacienta cestou odstranění funkčních poruch, popř. stabilizací jeho zdravotního stavu.
Jsou-li při ní využívány přírodní léčené zdroje ve smyslu lázeňského zákona (zákon č.
164/2001 Sb.), jde o lázeňskou léčebnou rehabilitační péči.
g) ošetřovatelská péče - jejím účelem je udržení, podpora a navrácení zdraví, rozvoj,
zachování nebo navrácení soběstačnosti. Součástí je i péče o nevyléčitelně nemocné a
zajištění klidného umírání a důstojné přirozené smrti.
h) paliativní péče - jejím účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta,
který trpí nevyléčitelnou chorobou, tedy o vytvoření podmínek pro klidné a důstojné
umírání. Jde o komplexní víceoborovou péči. Nejdůležitější je přitom léčba bolesti a řešení
psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Je zde umožněn časově
neomezený kontakt nemocného s rodinou.
ch) lékárenská péče - jejím účelem je zajišťování, příprava, úprava, kontrola a výdej léčiv a
zdravotnických prostředků podle zákona o zdravotnických prostředcích. (zákon č. 123/2000
Sb.) a potravin pro zvláštní lékařské účely. To vše včetně poskytování poradenství a
dalších služeb v oblasti prevence (např. měření krevního tlaku apod.) a hospodaření s léky.
Zákon uvádí následující formy zdravotní péče:
a) ambulantní péče
b) jednodenní péče
c) lůžková péče
d) zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta
ad a) Ambulantní péčí rozumíme zdravotní péči, při které se nevyžaduje hospitalizace
pacienta, ani jeho přijetí na lůžko do zdravotnického zařízení poskytovatele jednodenní
péče. Poskytuje se jako:
- primární - jejím účelem je poskytování preventivní, diagnostické, léčebné a posudkové
péče. Dále je účelem koordinace poskytovaných zdravotních služeb jinými poskytovateli.
- specializovaná - je poskytována v rámci jednotlivých oborů zdravotní péče.
- stacionární - jejím účelem je poskytování zdravotní péče pacientům, jejichž zdravotní
stav vyžaduje opakované denní poskytování ambulantní péče.
ad b) Jednodenní péče je zdravotní péčí, při které se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku po
dobu kratší než 24 hodin. Musí být zajištěna nepřetržitá dostupnost lůžkové intenzivní péče.
ad c) Lůžková péče je
- akutní péče intenzivní - v případě náhlého selhání nebo ohrožení životních funkcí
pacienta
- akutní péče standardní - je poskytována pacientovi:
- s náhlým onemocněním, které ohrožují zdraví pacienta, ale nevede k bezprostřednímu
selhání životních funkcí
- za účelem provedení zdravotních výkonů, které nelze provést ambulantně
- následná péče - je poskytována pacientovi, u kterého došlo ke stabilizaci zdravotního
stavu a jeho stav vyžaduje doléčení v lůžkovém zdravotnickém zařízení.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 6 z 91
- dlouhodobá péče - je poskytována pacientovi, jehož zdravotní stav nelze léčebnou péčí
podstatně zlepšit a bez soustavné ošetřovatelské péče se zhoršuje.
ad d) Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta je:
- návštěvní služba
- domácí péče, kterou je ošetřovatelská péče, léčebně rehabilitační nebo paliativní péče
poskytována v domácím prostředí pacienta. Takto lze ve vlastním sociálním prostředím
pacienta provádět i umělou plicní ventilaci a dialýzu.
3 Oprávnění k poskytování zdravotní služby
Zákon upravuje obecné podmínky poskytování zdravotních služeb, tedy takové
podmínky, které musí splňovat každý poskytovatel zdravotních služeb. V zásadě platí, že
poskytovatel může poskytnout pouze zdravotní služby uvedené v oprávnění k poskytování
zdravotních služeb.
Bez získání tohoto oprávnění je možné:
- poskytovat odbornou první pomoc
- poskytovat zdravotní služby v zařízení sociálních služeb podle zákona o sociálních
službách
- zajistit převoz osoby, jejíž zdravotní stav to vyžaduje, ze zahraničí do České republiky
nebo naopak.
Obecně platí, že zdravotní služby lze poskytovat jen prostřednictvím osob způsobilých k
výkonu zdravotnického povolání nebo výkonu činností souvisejících s poskytováním
zdravotních služeb.
Zdravotní služby je možno poskytovat jen ve zdravotnickém zařízení v místech uvedených
v oprávnění. Z této zásady však existují výjimky (např. návštěvní služba, domácí péče,
dopravní zdravotnická služba apod.).
Je-li poskytovatelem zdravotní služby fyzická osoba, pak musí být způsobilá k
samostatnému výkonu zdravotnického povolání, anebo musí ustanovit odborného zástupce
s touto způsobilostí.
Je-li poskytovatelem právnická osoba, pak je povinna vždy ustanovit odborného zástupce.
Vedle odborné způsobilosti musí poskytovatel - fyzická osoba nebo odborný zástupce
splňovat i požadavek bezúhonnosti. Za bezúhonného se pro tento účel považuje ten, kdo
nebyl pravomocně odsouzen
a) za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň 1 roku
nebo
b) za trestný čin spáchaný při poskytování zdravotních služeb,
anebo se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen.
Bezúhonnost se obvykle dokládá výpisem z trestního rejstříku.
Pokud jde o osobu odborného zástupce, pak jím muže být jen fyzická osoba, která je
a) způsobilá k samostatnému výkonu zdravotnického povolání a je členem příslušné
komory (Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, Česká lékárnická
komora), je-li členství v takové komoře podmínkou pro výkon příslušného povolání
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 7 z 91
b) způsobilá k právním úkonům
c) bezúhonná
d) držitelem povolení k pobytu na území České republiky, pokud má povinnost takové
povolení mít.
Odborný zástupce musí být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu k poskytovateli.
Úkolem odborného zástupce je odborně řídit výkon zdravotních služeb. Nenahrazuje však
funkci zdravotnického pracovníka vykonávajícího dohled nad činností zdravotnických
pracovníků bez způsobilosti k samostatnému výkonu zdravotnického povolání podle
právních předpisů upravujících vzdělávání. Není tedy odborným zástupcem pro jednotlivé
obory zdravotní péče. Odborným zástupce tedy musí být ustanoven pro obory zdravotní
péče lékařů, pro obory zubních lékařů a pro obory farmaceutů. Jeden odborný zástupce
může vykonávat tuto funkci nejvýše pro dva poskytovatele zdravotních služeb.
Udělovat oprávnění k poskytování zdravotních služeb mohou krajské úřady. Místní
příslušnost krajského úřadu se řídí místem, v němž budou zdravotní služby zdravotnickým
zařízením vykonávány. Pokud jsou zřizovatelem zdravotnických zařízení ministerstva
(Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti), pak i ona vydávají
oprávnění k poskytování zdravotních služeb těmto zařízením.
Pokud jde o vydání závazného stanoviska jako podkladu k vydání oprávnění pro
poskytování lékárenské péče, pak je k jeho vydání příslušný Státní ústav pro kontrolu léčiv
(SÚKL).
3.1 Podmínky pro udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb jsou
následující:
Podmínky pro udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb jsou následující:
1) u fyzické osoby:
a) dosažení věku 18 let
b) způsobilost k právním úkonům
c) bezúhonnost
d) povolení k pobytu na území České republiky, musí-li ho fyzická osoba mít
e) způsobilost k samostatnému výkonu zdravotnického povolání v příslušném oboru a
členství v příslušné komoře (je-li podmínkou), anebo ustanovení odborného zástupce
f) oprávnění užívat k poskytování zdravotních služeb zdravotnické zařízení splňující
požadavky na technické a věcné vybavení
g) splnění požadavků na personální zabezpečení poskytovaných zdravotních služeb
h) vydání souhlasného závazného stanoviska k poskytnutí lékárenské péče Státním
ústavem pro kontrolu léčiv, jedná-li se o poskytování lékárenských služeb
i) povolení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost k činnosti podle atomového zákona,
budou-li při poskytování zdravotních služeb využívány zdravotnické prostředky užívané k
lékařskému ozáření
j) schválení provozního řádu zdravotnického zařízení orgánem ochrany veřejného zdraví
k) vydání souhlasu Ministerstva zdravotnictví k poskytování lázeňské léčebné rehabilitační
péče (bude-li poskytována).
U fyzické osoby dále nesmí trvat žádná z překážek k udělení oprávnění (viz dále).
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 8 z 91
Splňuje-li fyzická osoba tyto zákonem stanovené podmínky, má na udělení oprávnění k
poskytování zdravotních služeb právní nárok. Jeden poskytovatel může mít více míst
poskytování zdravotních služeb, tedy více zdravotnických zařízení.
2) u právnické osoby
a) bezúhonnost statutárního orgánu nebo jeho členů
b) ustanovení odborného zástupce
c) splnění podmínek pod písmeny f) až k) shora
d) netrvání překážek pro udělení oprávnění
3.2 Překážky udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb
Zákon stanoví skutečnosti, které jsou překážkou poskytování zdravotních služeb.
Jedná se o tyto skutečnosti:
a) uložení sankce zákazu činnosti v soudním nebo správním řízení, pokud jde o činnost
spočívající v poskytování zdravotních služeb. Tato překážka trvá po dobu zákazu.
b) odnětí oprávnění poskytovat zdravotní služby. Překážka trvá po dobu 3 let od právní
moci rozhodnutí od odnětí oprávnění.
c) po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek
majetku dlužníka
d) z dalších důvodů v souvislosti s úpadkem dlužníka, jak je uvádí zákon v § 17.
3.3 Žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb
Tato žádost musí obsahovat:
1) je-li žadatelem fyzická osoba:
a) jméno, příjmení, státní občanství, adresu trvalého pobytu, datum a místo narození
žadatele
b) identifikační číslo
c) jméno, příjmení, státní občanství, adresu trvalého pobytu, datum a místo narození
odborného zástupce, musí-li být ustanoven
d) formu zdravotní péče, její obory, popř. druh, a to pro každé místo poskytování
zdravotních služeb
e) adresu místa (míst) poskytování zdravotních služeb
f) datum, k němuž hodlá žadatel poskytování zdravotních služeb zahájit
g) dobu, po kterou hodlá žadatel zdravotní služby poskytovat, žádá-li o udělení oprávnění
na dobu určitou
2) je-li žadatel právnická osoba
a) obchodní firmu nebo název a sídlo
b) údaje obsažené pod písmeny b) až g) u bodu 1) shora.
Zákon stanoví dále náležitosti rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních
služeb. Ukládá povinnost příslušnému správnímu orgánu zaslat stejnopis rozhodnutí
správci daně, příslušné okresní správě sociálního zabezpečení a ČSÚ, popř. SÚKL.
Poskytovateli zdravotních služeb zákon ukládá povinnost oznamovat příslušnému
krajskému úřadu změny údajů týkajících se rozhodnutí o udělování opatření.
3.4 Zánik oprávnění k poskytování zdravotních služeb
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 9 z 91
Oprávnění zaniká:
a) smrtí poskytovatele (je-li jím fyzická osoba)
b) zánikem poskytovatele (je-li jím právnická osoba)
c) výmazem organizační složky podniku právnické osoby z obchodního rejstříku
d) zrušením organizační složky státu
e) uplynutím doby, bylo-li oprávnění uděleno na dobu určitou
f) rozhodování o odejmutí oprávnění
g) v dalších zákonem stanovených případech.
Příslušný správní orgán odejme oprávnění, jestliže:
a) poskytovatel přestal splňovat některou ze zákonných podmínek
b) nastala překážka v poskytování zdravotních služeb
c) poskytovatel o to požádal.
Správní orgán může odejmout oprávnění, jestliže:
a) poskytovatel poskytoval zdravotní služby pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky
b) poskytovatel poskytoval služby prostřednictvím osoby, která není způsobilá k výkonu
zdravotnického povolání
c) poskytovatel závažným způsobem nebo opakovaně porušil povinnosti vyplývající pro něj
ze zákona o veřejném zdravotním pojištění.
d) zdravotní služby neposkytoval po dobu delší než jeden rok.
Správní orgán může oprávnění poskytovat zdravotní služby pozastavit, a to maximálně na
dobu jednoho roku. V rozhodnutí o pozastavení oprávnění poskytovat zdravotní služby
stanoví správní orgán dobu tohoto pozastavení a určí zároveň zdravotní služby, které po
tuto dobu nemůže poskytovatel poskytovat.
Rozhodnutí o změně, nebo odnětí, anebo o pozastavení oprávnění zašle správní orgán
příslušným orgánům státní správy (finanční úřad, okresní správa sociálního zabezpečení
apod.) a i zdravotním pojišťovnám.
3.5 Přerušení poskytování zdravotních služeb
Zákon umožňuje přerušení poskytování zdravotních služeb na dobu určitou, aniž by
poskytovatel musel žádat o odnětí oprávnění a následně o jeho udělení. Řeší se tím
situace např. studijního pobytu poskytovatele v zahraničí či jeho dlouhodobé nemoci apod.
Poskytovatel může přerušit poskytování zdravotních služeb nejdéle na dobu 1 roku. Toto
přerušení je povinen písemně ohlásit příslušnému správnímu orgánu nejméně 60 dnů
přede dnem, k němuž hodlá poskytování služeb přerušit.
Zákon upravuje postup nakládání se zdravotnickou dokumentací pacientů v průběhu
přerušení poskytování služeb.
Další přerušení poskytování zdravotních služeb zákon umožňuje až po pěti letech, aby se
zabránilo zneužívání možnosti přerušování.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 10 z 91
Zákon stanoví povinnost pacienta, popř. osoby jím určené či blízké či žijící s ním ve
společné domácnosti prokázat v odůvodněných případech svoji totožnost cestou předložení
průkazu totožnosti (občanský průkaz, pas). V případě, že pacient nebo jeho zákonný
zástupce odmítne prokázat svoji totožnost, poskytovatel je povinen poskytnout mu jen
neodkladnou péči.
4 Postavení pacienta a jiných osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb
4.1 Práva a povinnosti pacienta a jiných osob
Je velkým přínosem zákona o zdravotních službách, že upravuje práva a povinnosti
pacientů a jiných osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb mnohem šířeji a
podrobněji, než jak to činily předchozí právní předpisy.
4.1.1 Práva pacienta
Pacient je při poskytování zdravotních služeb rovnocenným partnerem poskytovatele a
zdravotnických pracovníků. Má především právo vyslovit souhlas či nesouhlas s
poskytovanými službami. Takto se vysloví na základě řádně sdělené informace a poučení o
zdravotních službách poskytovaných poskytovatelem nebo osobou jím k tomu určenou.
Přitom je třeba vycházet z principů mezinárodní Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Konkrétně má pacient zákonné právo na:
a) úctu, důstojné zacházení, respektování soukromí
b) volbu poskytovatele oprávněného k poskytování zdravotních služeb
c) konzultační služby od jiného poskytovatele (pro některé osoby je toto právo omezeno,
např. v případě poskytování neodkladné péče osobám ve výkonu trestu odnětí svobody)
d) seznámení s vnitřním řádem zdravotnického zařízení
e) nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, jde-li o nezletilou osobu nebo osobu
zbavenou způsobilosti k právním úkonům. Vychází se zde především z Charty práv
hospitalizovaných dětí, podle které mají děti v nemocnici právo na neustálý kontakt s rodiči
a sourozenci. Kromě toho podle Listiny základních práv a svobod mohou být nezletilé děti
od rodičů odloučeny jen rozhodnutím soudu. To se týká i případů hospitalizace dětí.
Zdravotnická zařízení tedy na rodiče nezletilých dětí nesmí hledět jako na návštěvu, pro
kterou platí návštěvní hodiny, ale jako na jejich zákonné zástupce, kteří mají mít
neomezený přístup k dítěti. Toto právo však může být v závažných případech odmítnuto
(nebezpečí šíření nakažlivé choroby, zabezpečovací detence, výkon vazby apod.).
f) informování předem o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo
částečně hrazených z veřejných zdrojů
g) informaci o jméně a příjmení zdravotnických pracovníků přímo zúčastněných na
poskytování zdravotní péče
h) odmítnutí přítomnosti osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo
zúčastněny
i) přijímání návštěv ve zdravotnickém zařízení lůžkové nebo jednodenní péče v souladu s
vnitřním řádem zdravotnického zařízení
j) přijímání duchovní péče od duchovních církví registrovaných v České republice v souladu
s vnitřním řádem zdravotnického zařízení.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 11 z 91
Zákon dále stanoví povinnost respektovat při poskytování zdravotních služeb potřeby
zdravotně postižených (smyslově či tělesně) pacientů tak, aby byl zajištěn jejich pocit
bezpečí a zároveň aby nebyla porušována práva ostatních pacientů. Toto právo pacienta je
koncipováno velmi široce včetně např. práva na přítomnost vodícího psa ve zdravotnickém
zařízení v případě pacienta, který takového psa používá, či práva na tlumočení do cizího
jazyka (kromě slovenštiny).
Pacient má svobodnou vůli při volbě poskytovatele zdravotních služeb. To se netýká
některých druhů péče (např. zdravotnická záchranná služba, pracovnělékařská služba
apod.) a některých osob (osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, vojáci v činné službě
apod.).
Pacient má právo znát všechny informace o svém zdravotním stavu. Vychází se
z přesvědčení, že jen takto může pacient účinně spolupracovat při poskytování zdravotních
služeb, upravit své počínání v osobním životě apod. Toto právo však není absolutní. Pokud
si pacient nepřeje být obeznámen s určitými aspekty svého zdravotního stavu, je třeba toto
jeho přání respektovat. Takové přání pacienta se zaznamenává do zdravotnické
dokumentace spolu s podpisem pacienta a zdravotnického pracovníka.
Zákon zároveň stanoví omezení obou těchto práv (právo znát i právo neznat svůj zdravotní
stav) v případech, kdy je v zájmu pacienta nesdělit mu určité skutečnosti (např. v případě,
že lze důvodně předpokládat, že podání takové informace může způsobit pacientovi
závažnou újmu na zdraví), popř. kdy je třeba tyto skutečnosti mu sdělit, i když si výslovně
přál nebýt informován (např. v případě, kdy zdravotní stav pacienta představuje riziko pro
jeho okolí).
Pacient má také právo určit osoby, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány a
které mohou nahlížet do jeho zdravotnické dokumentace, činit z ní výpisy a kopie. Může
však i tyto skutečnosti zakázat. Takový zákaz však má právo kdykoliv odvolat.
Informace o zdravotním stavu pacienta musí obsahovat především údaje o:
a) příčině a původu nemoci, jsou-li známy, jejím stadiu a předpokládané prognóze
b) účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných
zdravotních služeb, a to včetně jednotlivých zdravotních výkonů
c) jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích
d) další potřebné léčbě
e) omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav
f) možnosti vzdát se informace o zdravotním stavu.
Informace o zdravotním stavu se pacientovi sděluje při přijetí do péče a dále vždy, kdy je to
účelné s ohledem na poskytované zdravotní služby anebo zdravotní stav pacienta. To se
netýká pacienta, který není v důsledku svého zdravotního stavu schopen poskytované
informace vůbec vnímat.
Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům, má
právo na informace o zdravotním stavu pacienta jeho zákonný zástupce.
Nikdo nesmí být nucen postoupit jakýkoliv zákrok v oblasti zdravotní péče, aniž by k tomu
dal souhlas. Tento souhlas musí být:
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 12 z 91
a) svobodný - bez jakéhokoliv nátlaku
b) informovaný - na základě kvalifikované informace.
Souhlas musí být písemný, pokud tak stanoví právní předpis (např. transplantační zákon,
zákon o specifických zdravotních službách) nebo si poskytovatel takovou formu souhlasu
vyžádá.
V některých situacích však souhlas pacienta nelze vyžadovat, např. nemůže-li svůj souhlas
vyslovit nebo je-li poskytnutí zdravotní služby ve veřejném zájmu.
U nezletilých pacientů nebo u osob zbavených způsobilosti k právním úkonům se zdravotní
služby poskytují se souhlasem zákonného zástupce. Vždy je však třeba přihlédnout k
rozumové vyspělosti pacienta.
Zákon upravuje i problematiku tzv. dříve vyslovených přání. Jedná se o situaci, kdy
pacient předem dal anebo nedal souhlas s poskytnutím zdravotních služeb pro případ, že
by se dostal do takového zdravotního stav, ve kterém by nebyl schopen svůj souhlas či
nesouhlas vyslovit. Zákon s ohledem na rychlý pokrok v medicíně omezuje platnost dříve
vyslovených přání na dobu 5 let od pacientova rozhodnutí.
Dříve vyslovená přání pacienta není možné respektovat, pokud by nabádala k činnostem
směřujícím k aktivnímu ukončení života pacienta. Samozřejmě, že poskytovatel bude brát
zřetel na dříve vyslovené přání pacienta jen tehdy, má-li ho k dispozici.
Zákon upravuje i možnost tzv. utajeného porodu a stanoví jeho podmínky. Ženě je
umožněno porodit dítě s utajením jejich identifikačních údajů, a to na základě její písemné
žádosti, nejde-li o ženu, jejímuž manželovi svědčí domněnka otcovství ve smyslu zákona o
rodině. Součástí žádosti je i prohlášení ženy, že nehodlá o dítě pečovat. Anonymita ženy se
nezachovává v případech postupů, které jsou potřebné k zajištění úhrady zdravotních
služeb z veřejného zdravotního pojištění.
Zákon dále upravuje problematiku poskytování zdravotních služeb bez souhlasu pacienta,
resp. bez souhlasu jeho zákonného zástupce. Jedná se tedy o výjimku ze zásady souhlasu
k poskytování zdravotních služeb, a to v případech, kdyby mohlo dojít k ohrožení života
pacienta nebo k vážnému poškození jeho zdraví.
Pacienta je možno bez jeho souhlasu hospitalizovat:
a) bylo-li mu soudem nařízeno ochranné léčení formou lůžkové péče
b) je-li mu nařízena karanténa nebo izolace nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného
zdraví
c) je-li nařízeno vyšetření jeho zdravotního stavu soudem
d) ohrožuje-li závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy
nebo jí trpí nebo je pod vlivem návykové látky, nelze-li hrozbu pro pacienta a jeho okolí
odvrátit jinak
e) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby
vyslovil svůj souhlas.
Nezletilého pacienta nebo pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům je možno
hospitalizovat bez souhlasu jeho zákonného zástupce, je-li zde podezření z týrání,
zneužívání nebo zanedbávání.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 13 z 91
Hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu musí poskytovatel do 24 hodin nahlásit soudu.
Zákon upravuje i použití omezovacích prostředků, jakými jsou:
a) úchop pacienta zdravotnickými pracovníky
b) omezení pohybu ochrannými pásy či kurty
c) umístění v síťovém lůžku nebo v místnosti určené k bezpečnému pohybu
d) ochranná vesta či kabátek zamezující volnému pohybu horních končetin pacienta
e) psychofarmaka k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb.
Důvodem pro použití omezovacích prostředků nemůže být usnadnění péče o pacienta.
Jejich použití je třeba považovat za krajní řešení. Přínos těchto omezovacích prostředků
musí být větší než jejich riziko. Je třeba je užít jen na nezbytně nutnou dobu. Důvody jejich
použití musí být medicínské, nikoliv výchovné či postihové. Použití omezujícího prostředku
musí být zaznamenáno a odůvodněno ve zdravotnické dokumentaci.
4.1.2 Povinnosti pacienta při poskytování zdravotních služeb
Zákon o zdravotních službách upravuje i povinnosti pacienta při poskytování zdravotních
služeb. Právní úprava povinností pacienta sleduje především ty povinnosti, kterými lze
ovlivnit pozitivně vývoj zdravotního stavu pacienta a které mají omezit možné negativní
dopady na třetí osoby.
Konkrétně je pacient povinen:
a) dodržovat navržený léčebný postup, pokud s poskytnutím zdravotních služeb vyslovil
souhlas
b) řídit se vnitřním řádem zdravotnického zařízení
c) uhradit cenu zdravotních služeb nehrazených nebo jen částečně hrazených z veřejného
zdravotního pojištění
d) pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji svého
zdravotního stavu včetně informací o infekčních nemocech, o zdravotních službách
poskytovaných jinými poskytovateli, o užívání léčebných přípravků, popř. návykových látek
a všech dalších skutečnostech, které jsou podstatné pro další poskytování zdravotních
služeb
e) v průběhu hospitalizace nepožívat alkohol ani jiné návykové látky a podrobit se opatření
ke zjištění tohoto stavu.
Zákon stanoví povinnost pacienta, popř. osoby jím určené či blízké či žijící s ním ve
společné domácnosti prokázat v odůvodněných případech svoji totožnost cestou předložení
průkazu totožnosti (občanský průkaz, cestovní pas). V případě, že pacient nebo jeho
zákonný zástupce odmítne prokázat svoji totožnost, poskytovatel je povinen poskytnout mu
jen neodkladnou péči.
4.1.3 Práva a povinnosti zákonného zástupce pacienta
Za zákonného zástupce pacienta se považuje:
a) rodič - v případě nezletilého pacienta
b) opatrovník - v případě pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 14 z 91
Těm přísluší práva uvedená pro ně v zákoně o zdravotních službách. Jedná se např. o
právo na informace o zdravotním stavu pacienta, o právo vyslovit souhlas či nesouhlas
s poskytnutím zdravotní služby pacientovi, o právo vyslovit souhlas či nesouhlas
s hospitalizací pacienta, právo na informaci o použití omezovacích prostředků vůči
pacientovi apod.
Na zákonného zástupce pacienta se však vztahují i některé povinnosti, které zákon ukládá
pacientovi, např. dodržovat léčebný postup, pokud s ním byl vysloven souhlas, řídit se
vnitřním řádem zdravotnického zařízení v případě umístění pacienta v něm, hradit cenu
nehrazených nebo částečně hrazených zdravotních služeb z prostředků veřejného
zdravotního pojištění, pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o
dosavadním zdravotním stavu pacienta apod. Dále je zde povinnost prokázat svou
totožnost v případě, že o to zdravotnický pracovník poskytující zdravotní služby pacientovi
požádá.
Pro účely zákona o zdravotních službách se však práva a povinnosti zákonného zástupce
vztahují i na pěstouna, dále na osobu, které byl nezletilý pacient svěřen do péče, a na
statutárního zástupce zařízení, ve kterém je pacient umístěn, a na některé další v zákoně
uvedené osoby.
4.1.4 Zdravotní služby a zaopatření poskytovaná v dětských domovech pro děti do 3
let věku
V dětských domovech pro děti do 3 let věku jsou dětem, které nemohou vyrůstat v
rodinném prostředí, poskytovány vedle zaopatření i zdravotní služby. Zaopatřením se
rozumí stravování, ubytování, ošacení a výchovná činnost. Jedná se tedy o služby, které
nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Tyto dětské domovy mohou poskytovat též ubytování ženám v průběhu těhotenství, pokud
jejich nepříznivá životní situace ohrožuje jejich zdraví.
Přispívat na úhradu nákladů na zaopatření dítěte umístěného v takovém dětském domově
jsou povinny osoby povinné výživou těchto dětí. Výši příspěvku stanoví vyhláškou
Ministerstvo zdravotnictví.
5 Postavení poskytovatelů zdravotní služby a zdravotnických pracovníků při
poskytování zdravotních služeb
5.1 Práva a povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb
Poskytovatel je povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni a vytvořit
podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů při poskytování
zdravotnických služeb.1
Povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb zákon vymezuje tak, aby navazovaly na práva
pacientů a aby byla zajištěna návaznost zdravotních služeb.
1
§ 45, odst. 1 zákon č. 372/2011 Sb.,
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 15 z 91
Poskytovatel je povinen:
a) informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo
částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a vystavit účet za uhrazené
zdravotní služby
b) zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně
hrazených z veřejného zdravotního pojištění
c) vyvěsit provozní a ordinační dobu tak, aby byla přístupná pacientům, a označit zdravotní
zařízení označením, které musí obsahovat obchodní firmu, název nebo jméno
poskytovatele
d) v době nepřítomnosti či přerušení poskytování zdravotních služeb zpřístupnit pacientům
informaci o poskytnutí neodkladné péče jiným poskytovatelem
e) předat zprávu o poskytovaných zdravotních službách registrujícímu poskytovateli (tj.
praktickému lékaři). Z této povinnosti je výjimka pro stomatology a gynekology.
f) předat jiným poskytovatelům zdravotních služeb informace o zdravotním stavu pacienta
nezbytné k zajištění návaznosti dalších zdravotních a sociálních služeb
a plnit další povinnosti uložené zákonem (viz. § 45 a násl. zákona č. 372/2011 Sb.).
Poskytovatel je povinen zajistit:
a) seznámení pacienta s jeho právy a povinnostmi při poskytování zdravotních služeb a
s vnitřním řádem zdravotnického zařízení
b) sestavení, koordinaci a realizaci individuálního léčebného postupu a komplexnost,
návaznost a koordinovanost poskytovaných zdravotních služeb
c) informování pacienta o dalších zdravotních službách a i možných sociálních službách,
které mohou zlepšit jeho zdravotní stav, včetně možností sociální, pracovní a pedagogické
rehabilitace
d) zajistit zpřístupnění nezbytných informací vedených o zdravotním stavu pacienta jinému
poskytovateli, od něhož si pacient vyžádal konsultační služby
e) bezodkladně spolupráci při poskytování zdravotních služeb při mimořádných událostech
(hromadné nehody, průmyslové havárie, přírodní katastrofy apod.) na výzvu poskytovatele
zdravotnické záchranné služby
f) bezodkladně účast zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotních služeb při
epidemiích nebo nebezpečí jejich vzniku, a to na výzvu nebo na základě opatření
nařízeného příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví.
Zákon dále stanoví zvláštní povinnosti pro poskytovatele jednodenní nebo lůžkové péče. Ti
jsou povinni:
a) zajistit hospitalizaci, a to odděleně v samostatných pokojích:
- u osob mladších 15 let od dospělých
- žen od mužů,
a to s výjimkou poskytování akutní lůžkové péče intenzívní.
b) umožnit pobyt zákonného zástupce nebo jím pověřené osoby společně
s hospitalizovaným nezletilým pacientem nebo pacientem zbaveným způsobilosti k právním
úkonům, pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení
c) včas informovat zákonného zástupce pacienta o propuštění z jednodenní nebo lůžkové
péče
d) zpracovat traumatologický plán pro případ hromadných neštěstí, aktualizovat ho
nejméně jednou za 2 roky a předat ho příslušnému správnímu orgánu. S ním také
traumatologický plán projednat.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 16 z 91
e) při propuštění vybavit pacienta léčivými přípravky a zdravotnickými prostředky na dobu 3
dnů, popř. i na dobu delší nezbytně nutnou.
Není-li pacient schopen obejít se bez pomoci další osoby vzhledem ke svému zdravotnímu
stavu, může být propuštěn z jednodenní nebo lůžkové péče až po předchozím včasném
vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. U pacienta, u kterého není zajištěna další péče,
informuje o propuštění poskytovatel obecní úřad obce s rozšířenou působností podle
adresy trvalého bydliště pacienta. Obdobně postupuje u nezletilých pacientů se závažnou
sociální problematikou v rodině.
Zákon o zdravotních službách zajišťuje pacientům právo volby poskytovatele zdravotních
služeb. Poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může však odmítnout převzetí pacienta do
péče, pokud:
a) tomu brání jeho provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné
vybavení zdravotnického zařízení či by došlo k překročení únosného pracovního zatížení,
které by mohlo vést ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti poskytovaných zdravotních
služeb
b) by vzdálenost místa pobytu pacienta neumožňovala výkon návštěvních služeb
c) pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenou
smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Toto právo se však nevztahuje na
pojištěnce z členských zemí Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru.
Poskytovatel může ukončit péči o pacienta v případě, že:
a) prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele
b) pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb
c) pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb
d) pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů zdravotnického zařízení,
soustavně nedodržuje individuální léčebný postup, přestože s ním vyslovil souhlas, neřídí
se vnitřním řádem zdravotnického zařízení
e) neposkytuje součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb (nesmí však
ukončením poskytování zdravotních služeb dojít k ohrožení života pacienta nebo
k vážnému poškození jeho zdraví).
Poskytovatel nesmí ze shora uvedených důvodů odmítnout přijetí pacienta do péče nebo
ukončit péči o něho,
a) jde-li o pacienta, kterému je třeba poskytnout neodkladnou péči
b) jde-li o porod
c) jde-li o zdravotní služby, které jsou nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo
ochrany zdraví při práci
d) jde-li o krizové situace nebo o výkon ochranného léčení nařízeného soudem.
Odmítnutí pacienta či ukončení péče o něj musí být uvedeno v písemné zprávě, kterou je
povinen poskytovatel pacientovi vydat.
Poskytovatel má povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se
dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Tím však není dotčena jeho
povinnost poskytovat určité informace podle jiných právních předpisů (např. pro potřeby
trestního řízení apod.).
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 17 z 91
Z důvodu kvality a bezpečí poskytovaných služeb je poskytovateli uložena povinnost zavést
interní systém hodnocení kvality a bezpečí a pravidelně sledovat spokojenost pacientů
s poskytovanými službami.
Poskytovatel je dále povinen uzavřít s komerční pojišťovnou smlouvu o pojištění o
odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb,
neboť poskytování zdravotních služeb je spojeno s rizikem způsobení škody na zdraví
pacienta. Toto riziko vyplývá jednak z možností lidského pochybení a i z důsledku
okolností, které mají původ v povaze přístrojů používaných ke zdravotním službám.
Je třeba zdůraznit, že v těchto případech odpovídá poskytovatel za takovou škodu
objektivně, tj. bez ohledu na zavinění. Přitom výše takových škod může dosahovat milionů
Kč.
Za poskytování zdravotních služeb a za naplnění zákonných práv pacientů je odpovědný
poskytovatel, a to bez ohledu na to, zda zdravotní péči poskytuje osobně nebo
prostřednictvím svých zaměstnanců. Tím však není dotčena osobní odpovědnost
zaměstnanců poskytovatele včetně odpovědnosti trestní.
5.2 Práva a povinnosti zdravotnických pracovníků
Vedle práv pacienta zákon stanovuje i práva zdravotnických pracovníků. Především má
zdravotnický pracovník právo získat od pacienta informace o tom, zda pacient je nosičem
infekčních nemocí a o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova
zdravotního stavu.
Poskytovatel zdravotních služeb je povinen vytvořit podmínky pro uplatnění práv
zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotních služeb.
Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb v případě, že by
došlo k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví.
Zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi i z
etického důvodu nebo z důvodu rozporu se svým svědomím nebo náboženským vyznáním.
Uplatnění této tzv. „výhrady svědomí“ však nemůže být k tíži pacienta. Proto musí v
takovém případě poskytovatel zajistit pacientovi jiného zdravotnického pracovníka či
poskytovatele.
Zdravotnický pracovník však nesmí odmítnout z uvedených důvodů poskytnutí zdravotní
péče pacientovi v případě, že by došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému
ohrožení jeho zdraví.
Pokud jde o povinnosti zdravotnického pracovníka, pak je jeho povinností především:
a) poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou způsobilost, v rozsahu této
způsobilosti a s ohledem na zdravotní stav pacienta, a to na potřebné odborné úrovni
b) poskytovat odbornou první pomoc každému, kdo by byl v ohrožení života nebo ve stavu
vážného ohrožení zdraví
c) zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s
poskytováním zdravotních služeb. Tím však nejsou dotčeny povinnosti zdravotnických
pracovníků či jiných osob oznamovat určité skutečnosti podle jiných právních předpisů
(např. pro potřeby trestního řízení apod.).
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 18 z 91
6 Zdravotnická dokumentace a Národní zdravotnický informační systém
V rámci zpracovávání osobních údajů pacienta se nakládá i s jeho rodným číslem jakožto
základním identifikačním údajem. S rodným číslem pacienta se nakládá:
a) ve zdravotnické dokumentaci
b) v Národním zdravotnickém informačním systému
6.1 Zdravotnická dokumentace
Právní úprava upravující zdravotnickou dokumentaci se zásadně vydáním zákona o
zdravotních službách proti dosavadnímu stavu nemění. Co se týče vymezení rozsahu a
stanovení práv a povinností souvisejících s vedením zdravotnické dokumentace, je
respektována právní úprava vymezená zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Zdravotnická dokumentace obsahuje:
a) identifikační údaje pacienta, tj. jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo, číslo
pojištěnce veřejného zdravotního pojištění (není-li tímto číslem rodné číslo pacienta),
adresu místa trvalého pobytu na území České republiky (jde-li o cizince, pak místo
hlášeného pobytu na území České republiky)
b) pohlaví pacienta
c) identifikační údaje poskytovatele, jeho identifikační číslo (bylo-li přiděleno), název
oddělení nebo odborné části (je-li zdravotnické zařízení takto členěno)
d) informace o zdravotním stavu pacienta, o průběhu a výsledku poskytovaných
zdravotních služeb a dalších významných skutečnostech souvisejících se zdravotním
stavem pacienta
e) údaje zjištěné z rodinné, osobní a pracovní anamnézy pacienta, popř. i údaje z jeho
sociální anamnézy (je-li to důvodné)
f) údaje vztahující se k případnému úmrtí pacienta
g) další údaje stanovené zákonem o zdravotních službách, popř. dalšími právními předpisy.
Zdravotnická dokumentace musí být vedena průkazně, pravdivě, čitelně a musí být
pravidelně doplňována, a to bez zbytečného odkladu. Je-li pacientovi poskytována akutní
lůžková péče, zápis do zdravotnické dokumentace se provádí nejméně jedenkrát denně.
Zdravotnickou dokumentaci je možno vést jak v papírové (listinné), tak v elektronické
podobě. Zákon o zdravotních službách podrobněji upravuje jen vedení dokumentace v
elektronické podobě.
Každý zápis ve zdravotnické dokumentaci vedené v listinné podobě musí být opatřen:
a) uvedením data provedení zápisu
b) podpisem pracovníka, který zápis provedl, a otiskem razítka jmenovkou nebo čitelným
podpisem.
Je-li zdravotnická dokumentace vedena v elektronické podobě, pak každý takový zápis
do zdravotnické dokumentace musí být opatřením tzv. identifikátorem záznamu, který
identifikuje záznam z hlediska poskytovatele, pacienta, typu záznamu a pořadového čísla v
dané dokumentaci. Tím se umožňuje následně vyhledat záznamy vztahující se k určitému
pacientovi u různých poskytovatelů.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 19 z 91
Provádět opravy ve zdravotnické dokumentaci je možno jen zákonem stanoveným
způsobem, a to tak, aby původní zápis zůstal čitelný.
Zákon o zdravotních službách uvádí další podmínky, které musí být dodrženy v případě
vedení zdravotnické dokumentace v elektronické podobě (viz § 55).
Zvláštní podmínky stanoví zákon o zdravotních službách pro vedení zdravotnické
dokumentace v případě utajeného porodu. V takovém případě se odděleně od
zdravotnické dokumentace vede jméno a příjmení ženy, které jsou poskytovány
zdravotnické služby v souvislosti s těhotenstvím a utajeným porodem, dále písemná žádost
ženy o utajení porodu, datum narození ženy a datum porodu. Po ukončení hospitalizace
ženy rodící v utajení se zdravotnická dokumentace vloží do vhodného obalu, který se
zapečetí a označí bezpečnostním kódem, který bude též předán pacientce. Otevření takové
dokumentace je možné jen na základě rozhodnutí soudu a dále v případě, že o to pořádá
žena, která rodila v utajení. Je-li dokumentace vedena v elektronické podobě, převede se
tato do listinné podoby a nakládá se s ní, jak uvedeno shora. Přitom se odstraní
elektronická podoba dokumentace z informačního systému.
Součástí zdravotnické dokumentace jsou i informace o zemřelém pacientovi. Do
dokumentace se vkládá i pitevní protokol, byl-li pořízen. V případě nenarozených plodů se
vedou údaje o nich ve zdravotnické dokumentaci matky.
Zdravotnická dokumentace obsahuje také klasifikaci pacienta, jehož zdravotní stav
vykazuje určitý stupeň omezení či znemožnění některých fyzických, psychických nebo
sociálních funkcí dlouhodobého nebo trvalého charakteru podle Mezinárodní klasifikace
funkčních schopností, disability a zdraví (MKF).
Zákon upravuje i situace zabezpečení zdravotnické dokumentace a nakládání s ní v
případě zániku poskytovatele zdravotnických služeb z důvodu jeho smrti či zániku (v
závislosti na tom, zda je poskytovatel fyzickou nebo právnickou osobou) či v případě
ukončení či zániku oprávnění poskytovatele k poskytování zdravotních služeb. V případech,
kdy zdravotnickou dokumentaci nezajistí původní poskytovatel, převezme jí příslušný
správní orgán a ten zajistí její předání novému poskytovateli v závislosti na volbě nového
poskytovatele pacientem.
Pokud jde o oprávnění nahlížet do zdravotnické dokumentace, zákon stanoví podmínky,
které mají v maximální míře zabránit zneužití informací ze zdravotnické dokumentace.
Nahlížet do této dokumentace je umožněno pacientům, o nichž se příslušná dokumentace
vede, popř. jejich zákonným zástupcům a dále jimi určeným osobám. Zákon dále uvádí
výčet osob, které mohou do zdravotnické dokumentace pacienta nahlížet bez jeho
souhlasu, ale jen v nezbytném rozsahu. Jedná se o zdravotnické pracovníky, kteří jsou
zaměstnanci poskytovatele, dále osoby podílející se na přezkoumání lékařského posudku a
další osoby uvedené v § 65, odst. 2 zákona o zdravotních službách.
6.2 Národní zdravotnický informační systém
Zákon o zdravotních službách upravuje v hlavě III. tzv. Národní zdravotnický informační
systém (NZIS). Ten slouží k dlouhodobému sběru a zpracování informací, které jsou
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 20 z 91
významné z hlediska sledování zdravotního stavu obyvatelstva, ale i jednotlivých pacientů,
dále informací o poskytovatelích zdravotních služeb a i informace pro potřebu vědy a
výzkumu, ale i státní statistiky. Správcem NZIS je Ministerstvo zdravotnictví.
Zákon taxativně stanoví, které údaje jsou do NZIS o pacientech předávány, a to i bez jejich
souhlasu. Avšak sběr a zpracování informací pro NZIS podléhá zákonu č. 101/2000 Sb., o
ochraně osobních údajů.
Hlavním účelem pro soustřeďování informací v NZIS je získávání podkladů k hodnocení
zdravotního stavu obyvatelstva a jeho vývoje a dále ke sledování incidence závažných
onemocnění. Zároveň slouží k hodnocení účelnosti diagnostických a léčebných postupů,
popř. i jako podklad pro změny úhradového systému veřejného zdravotního pojištění.
Součástí NZIS jsou tyto registry:
- Národní onkologický registr
- Národní registr hospitalizovaných
- Národní registr reprodukčního zdraví
- Národní registr kardiovaskulárních operací a intervencí
- Národní registr kloubních náhrad
- Národní registr nemocí z povolání
- Národní registr léčby uživatelů drog
- Národní registr úrazů
- Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb
- Národní registr zdravotnických pracovníků
- Transplantační registry
Doba uchování osobních údajů ve zdravotnických registrech je omezena a po uplynutí 5 let
od úmrtí příslušné osoby se údaje anonymizují.
Registr zdravotních pracovníků neobsahuje evidenci lékařů, stomatologů ani farmaceutů.
Obsahuje jen dílčí evidenci, např. Registr zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu
zdravotnických povolání podle zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických
povoláních.
7 Nakládání s odejmutými částmi lidského těla, tělem zemřelého, postup při úmrtí a
pitvě
Nakládání s částmi lidského těla, s tělem zemřelého, úkony na těle zemřelého a pitvy
vychází z dosavadní právní úpravy dle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a dále z
právní úpravy dalších zdravotnických zákonů (např. transplantační zákon, zákon o lidských
tkáních a buňkách apod.) a také ze zákona o pohřebnictví (zákon č. 256/2001 Sb.).
Podle § 79 zákona č. 372/2011 Sb. lze na těle zemřelého provádět jen tyto úkony:
a) prohlídku těla zemřelého
b) pitvu, včetně odběru biologického materiálu pro diagnostické účely
c) odběr orgánů pro transplantace podle transplantačního zákona
d) odběr tkání a buněk určených k použití u člověka, a to
- při léčbě příjemce lidských tkání a buněk podle transplantačního zákona (zákon č.
285/2002 Sb.) a podle zákona o lidských tkáních a buňkách (zákon č. 296/2008 Sb.)
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 21 z 91
- pro výrobu léčiv podle zákona o léčivech (zákon č. 378/2007 Sb.) a zákona o lidských
tkáních a buňkách
e) odběr částí lidského těla, včetně tkání a buněk za účelem jejich použití pro lékařskou
vědu, výzkum nebo k výukovým účelům, stanoví-li tak jiný právní předpis
f) vyjmutí implantabilních zdravotnických prostředků, je-li to účelné. Vyjímání
stomatologických protetických výrobků je zakázáno.
g) další výkony stanovené zákonem o pohřebnictví.
Pro odběry části těla včetně orgánů, tkání nebo buněk za účelem vědy, výzkumu nebo
výuky nebo pro účely použití při léčbě příjemce lidských tkání a buněk nebo pro účely
výroby léčiv je třeba prokazatelný souhlas pacienta.
Souhlas se nevyžaduje pro použití biologického materiálu pro potřeby výuky, vědy nebo
výzkumu odebraného pacientovi při poskytování zdravotní péče nebo v souvislosti s pitvou,
pokud nebudou vedeny takové údaje, ze kterých by bylo možno identifikovat pacienta nebo
zemřelého. Totéž platí i pro nakládání s plodem po potratu a i s plodovým vejcem bez
obalu, placentou nebo těhotenskou sliznicí.
Úkony na těle zemřelého je možno provést nejdříve za 2 hodiny poté, kdy k úmrtí došlo,
kromě výjimek stanovených v § 78, odst. 2 zákona o zdravotních službách (např. nařízení
pitvy orgány činnými v trestním řízení apod.).
Na základě mezinárodní úmluvy nesmí být lidské tělo nebo jeho části zdrojem
finančního prospěchu, a to ani pro dárce, ani pro poskytovatele zdravotních služeb.
Zákon upravuje i postup při úmrtí. Úmrtí osoby nebo nalezení těla zemřelého mimo
zdravotnické zařízení se oznamuje praktickému lékaři, popř. lékaři vykonávajícímu
lékařskou pohotovostní službu. Nejsou-li takoví lékaři známi, učiní se oznámení na
jednotné evropské číslo tísňového volání 112. Oznamovací povinnost má každý, kdo se o
úmrtí dozvěděl nebo kdo nalezl tělo zemřelého nebo jeho část.
Prohlídky těl zemřelých provádějí lékaři se specializovanou způsobilostí.
Za zajištění prohlídek těl zemřelých odpovídají kraje, jako vyšší územní samosprávné
celky. Ty také stanoví výši úhrad za tyto zdravotní služby nad rámec veřejného zdravotního
pojištění.
Lékař, který provedl prohlídku těla zemřelého, vyplní formulář nazvaný List o prohlídce
zemřelého a informuje osobu blízkou zemřelému. Prostřednictvím Listu o prohlídce
zemřelého je informována matrika pro účely zápisu v knize zemřelých a i další subjekty
stanovené zákonem (např. ÚZIS, ČSÚ apod.).
Zákon dále upravuje problematiku pitvy zemřelého. Přitom rozlišuje čtyři druhy pitev, a to:
a) patologicko-anatomická pitva - provádí se za účelem zjištění základní nemoci a
dalších nemocí a jiných komplikací a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u
osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení
b) zdravotní pitva - provádí se za účelem zjištění příčin smrti u osob, které zemřely mimo
zdravotnické zařízení. Provádí je poskytovatelé z oboru soudního lékařství.
c) soudní pitva - provádí se v případě podezření na úmrtí v důsledku spáchání trestného
činu. Provádí je poskytovatelé z oboru soudního lékařství.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 22 z 91
d) anatomická pitva - provádí se k výukovým účelům nebo pro potřeby vědy a výzkumu.
Provádí je pouze universitní vysoké školy, které k tomu mají příslušné oprávnění.
Zákon dále stanoví, ve kterých případech je provedení pitvy povinné (např. u dětí do 18 let
věku, u pacientů, kteří zemřeli při operaci apod.).
Pacient, jeho zákonný zástupce či osoba blízká mohou vyslovit prokazatelný nesouhlas s
provedením pitvy. Ten je součástí zdravotnické dokumentace.
8 Poskytování některých specifických zdravotních služeb
Specifickými zdravotními službami se rozumí:
a) zdravotnické služby poskytované za zvláštních podmínek.
Těmi jsou:
- asistovaná reprodukce
- sterilizace
- kastrace
- psychochirurgické výkony
- genetická vyšetření
- odběry lidské krve a jejich složek, léčba krví nebo jejími složkami
b) ověřování nových postupů použitím metody, která doposud nebyla v klinické praxi na
živém člověku zavedena
c) posudková péče a lékařské posudky, pracovnělékařské služby, posuzování nemocí z
povolání
d) lékařské ozáření a klinické audity
e) ochranné léčení.
Právní úprava poskytování uvedených specifických zdravotních služeb je uvedena ve
speciálním právním předpise, a tím je zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách. Tento zákon vychází ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Ve
vztahu k němu má postavení zvláštního právního předpisu k obecnému právnímu předpisu,
kterým je zákon č. 372/2011 Sb. Z toho tedy vyplývá, že speciální ustanovení zákona č.
373/2011 Sb. mají přednost před obecnými ustanoveními zákona č. 372/2011 Sb. Ve
zvláštním zákoně č. 373/2011 Sb. neupravené problematiky nechť se řídí obecnými
ustanoveními obecného právního předpisu, a tím je zákon č. 372/2011 Sb.
Právní úprava poskytování specifických zdravotních služeb je v našem právním řádu nová
a mimo jiné zapracovává příslušné předpisy Evropské unie z této oblasti do podmínek
České republiky.
8.1 Zdravotní služby poskytované za zvláštních podmínek
8.1.1 Asistovaná reprodukce
Asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy, při kterých dochází k odběru
zárodečných buněk, k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka
spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi včetně jejich uchovávání, a to za
účelem umělého oplodnění ženy:
a) ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 23 z 91
b) pokud jde o potřebu časného genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví dítěte
ohroženo z důvodu prokazatelného rizika přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo
vad.2
Pro účely oplodnění ženy lze užít:
a) vajíčka získaná od této ženy
b) spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně
c) zárodečné buňky darované jinou osobou (anonymní dárce).
Anonymním dárcem může být jen žena, která dovršila 18 let a nepřekročila 35 let věku,
nebo muž, který dovršil 18 let a nepřekročil 40 let věku.
Léčbu metodami asistované reprodukce může provádět pouze poskytovatel, kterému bylo
uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína.
Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, tj. do 49 let života, a to na základě
písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně
(neplodný pár).
Před zahájením postupů asistované reprodukce je poskytovatel povinen podat neplodnému
páru informace o povaze navrhovaných postupů, jejich rizicích a trvalých následcích. Na
základě této informace neplodný pár udělí písemný souhlas s provedením asistované
reprodukce, který je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni (včetně
záznamu o podání informace o povaze a rizicích navrhovaných postupů).
Poskytovatel, který je oprávněn provádět postupy asistované reprodukce, je povinen zajistit
zachování anonymity případného anonymního dárce a i dítěte narozeného z asistované
reprodukce.
Za odběr zárodečných buněk nevzniká osobě, které byly odebrány, nárok na finanční nebo
jinou úhradu.
8.1.2 Sterilizace
Sterilizací se rozumí zdravotní výkon zabraňující plodnosti bez odstranění nebo poškození
pohlavních žláz. Lze ji provést ze zdravotních, ale i z jiných, než zdravotních důvodů.3
Sterilizaci ze zdravotních důvodů lze provést pacientovi, který dosáhl věku 18 let, pokud k
provedení udělí souhlas. Pacientovi nezletilému nebo zbaveného způsobilosti k právním
úkonům lze sterilizaci provést na základě:
a) písemného souhlasu zákonného zástupce
b) kladného stanoviska odborné komise
c) souhlasu soudu místně příslušného k poskytovateli.
Odbornou komisi sestavuje poskytovatel.
2
§ 3, odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb.
3
§ 12 zákona č. 373/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 24 z 91
Sterilizaci z jiných důvodů lze provést pacientovi staršímu 21 let na základě jeho písemné
žádosti a po podání informace o povaze, následcích a rizicích zdravotního výkonu. Zákon
dále požaduje písemný souhlas pacienta, resp. jeho zákonného zástupce bezprostředně
před provedením sterilizace.
8.1.3 Kastrace
Zákon č. 373/2011 Sb. rozlišuje dva druhy kastrace, a to:
a) terapeutická kastrace
b) testikulární pulpektomie.
V obou případech se jedná o zdravotní výkon, kterým se odstraní hormonálně aktivní část
pohlavních žláz u muže s cílem potlačit jeho sexualitu.
Kastraci lze provést jen u pacienta staršího 25 let, který v minulosti spáchal násilný
sexuálně motivovaný trestný čin. Další podmínkou je prokázání, na základě odborného
lékařského vyšetření, existence sexuální deviace, na základě které je zde vysoká míra
pravděpodobnosti, že pacient v budoucnu opět spáchá násilný sexuálně motivovaný trestný
čin. Dalším předpokladem je to, že v daném případě nebyly úspěšné jiné léčebné metody.
Kastrace je tedy metodou poslední volby.
Kastraci lze provést na základě písemné žádosti pacienta a kladného stanoviska odborné
komise. U pacienta v ochranném léčení nebo ve výkonu zabezpečovací detence je zde
ještě podmínkou souhlas soudu místně příslušného poskytovateli.
Odbornou komisi v tomto případě ustanovuje Ministerstvo zdravotnictví. Ta podá pacientovi
informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a rizicích. Před započetím
provedení kastrace je třeba písemný souhlas pacienta.
Kastraci nelze provést pacientovi zbavenému způsobilosti k právním úkonům a dále
osobám ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody.
8.1.4 Změna pohlaví
Změnu pohlaví lze provést u transsexuálních pacientů. Rozumí se jí provedení zdravotních
výkonů, jejichž účelem je provedené změny pohlaví chirurgickým zákrokem při současném
znemožnění reprodukční funkce.
Transsexuálním pacientem se rozumí osoba, u níž je trvalý nesoulad mezi psychickým a
tělesným pohlavím (porucha sexuální identifikace).4
Chirurgické výkony směřující ke změně pohlaví je možno provést pacientovi:
a) u něhož byla jednoznačně stanovena porucha sexuální identifikace a prokázána
schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví
b) který neuzavřel manželství ani registrované partnerství anebo že prokáže, že jeho
manželství či registrované partnerství zaniklo.
4
§ 21, odst. 1, zákon č. 373/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 25 z 91
Chirurgické výkony směřující ke změně pohlaví lze provést pacientovi staršímu 18 let na
základě jeho písemné žádosti a kladného stanoviska odborné komise. U pacienta
zbaveného způsobilosti k právním úkonům je navíc ještě třeba souhlasu soudu místně
příslušného poskytovateli.
Odbornou komisí v tomto případě ustanovuje Ministerstvo zdravotnictví. Ta podá
pacientovi, popř. jeho zákonnému zástupci informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho
trvalých následcích a rizicích. S provedením změny pohlaví lze započít, jestliže k tomu
pacient bezprostředně před započetím udělil písemný souhlas.
O provedení změny pohlaví vystaví poskytovatel pacientovi potvrzení.
8.1.5 Psychochirurgické výkony
Psychogirurgickými výkony se rozumí neurochirurgický výkon, který se provádí k
odstranění nebo zmírnění příznaků duševní nemoci v případě, kdy jsou již jiné léčebné
metody vyčerpány, a pokud existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že výkon bude
účinný.5
Psychochirurgický výkon lze provést pacientovi staršímu 18 let na základě jeho písemného
souhlasu a kladného stanoviska odborné komise. U nezletilého pacienta nebo pacienta
zbaveného způsobilosti k právním úkonům je třeba písemný souhlas jeho zákonného
zástupce, kladné stanovisko odborné komise a souhlas soudu místě příslušného
poskytovateli. (Podle nového občanského zákoníku však již nelze občana zbavit
svéprávnosti – dříve způsobilosti k právním úkonům, ale je možno tuto pouze omezit.)
Odbornou komisi ustanovuje ministerstvo zdravotnictví. Ta podá pacientovi, resp. jeho
zákonnému zástupci informaci o povaze zdravotního výkonu, jeho trvalých následcích a
rizicích.
S prováděním psychochirurgického výkonu lze započít, jen pokud k tomu dal pacient, resp.
jeho zákonný zástupce bezprostředně před jejím započetím písemný souhlas.
8.1.6 Genetická vyšetření
Genetické vyšetření zahrnuje:
- klinické vyšetření
- laboratorní vyšetření
Slouží ke stanovení podílu variant v lidském zárodečném genomu na rozvoj nemoci u
pacienta.6
Genetická vyšetření je možno provést pouze pro účely:
a) zdravotních služeb (např. k optimalizaci léčby, ke screeningu novorozenců za účelem
geneticky podmíněných nemocí apod.)
b) biomedicínského výzkumu spojeného se zdravím a jeho poruchami.
5
§ 24, odst. 1 zákon č. 373/2011 Sb.
6
§ 28, odst. 1 zákon č. 373/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 26 z 91
Genetické vyšetření lze provést pacientovi na základě informace o jeho účelu, povaze a
dopadu na zdraví a možných rizicích a dále na základě jeho písemného souhlasu, popř.
souhlasu jeho zákonného zástupce.
Za podstoupení genetického vyšetření nesmí být pacientovi nabídnuta nebo poskytnuta
finanční odměna nebo jiný prospěch. Výsledky genetického vyšetření nesmějí být bez
písemného souhlasu pacienta poskytnuty třetím osobám, ani nesmějí být použity k
jakékoliv diskriminaci pacienta nebo geneticky příbuzných osob.
Postup, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která má shodný lidský genom s jinou
lidskou bytostí, ať již živou nebo mrtvou, je zakázán.
Dále je zakázáno přenášet celý lidský genom do buněk jiného živočišného druhu a naopak
přenášet lidské embryo do pohlavních orgánů jiného živočišného druhu.
8.1.7 Odběry lidské krve a jejich buněk
Odběry lidské krve a jejich složek pro výrobu transfúzních přípravků a krevních derivátů a
pro použití u člověka může provádět jen poskytovatel oprávněný k takové výrobě podle
zákona o léčivech (zákon č. 378/2007 Sb.).7
Krev pro uvedené účely nelze odebrat osobám:
- nezletilým
- umístěným v policejní cele, ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody či zabezpečovací
detence
- v zařízeních ústavní nebo ochranné výchovy
- v nařízené izolaci, karanténě nebo v lůžkovém ochranném léčení
- hospitalizovaným bez jejich souhlasu.
Zákon dále definuje léčbu krví a jejími složkami. Léčbou krví se rozumí podání
transfúzních přípravků pacientovi v rámci preventivní nebo léčebné péče.
Za posouzení slučitelnosti transfúzního přípravku s krví příjemce odpovídá poskytovatel,
který provádí transfúzi. Záznam o slučitelnosti je součástí zdravotnické dokumentace
pacienta.
Za odebranou krev nevzniká osobě, které byla krev odebrána, nárok na finanční odměnu, s
výjimkou účelně vynaložených výdajů spojených s odběrem krve, o které osoba požádá, a
to do max. výše 5 % minimální mzdy.
8.2 Ověřování nových postupů použitím metody doposud v klinické praxi na živém
člověku
Na živém člověku lze provádět ověřování nových postupů v oblasti preventivní,
diagnostické a léčebné péče nebo biomedicínského výzkumu spojeného se zdravím a jeho
poruchami použitím metody, která dosud nebyla v klinické praxi zavedena, pouze za
podmínek stanovených zákonem č. 373/2011 Sb.
7
§ 31, odst. 1 zákon č. 373/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 27 z 91
Ověřování nezavedené metody lze provádět pouze za předpokladu, že:
a) pacient, na němž má být nezavedená metoda ověřována, udělil s tím písemný souhlas
b) lze očekávat, že nezavedená metoda přinese příznivé výsledky ve prospěch pacienta
c) ověřování nezavedené metody nelze dosáhnout se srovnatelnou účinností jiným
způsobem
d) nehrozí opodstatněné nebezpečí, že následkem ověřování nezavedené metody dojde k
dlouhodobému nebo vážnému poškození zdraví pacienta, na němž má být nezavedená
metoda ověřována.8
Ověřování nezavedených metod nelze provádět na osobách ve výkonu vazby, trestu odnětí
svobody nebo zabezpečovací detence.
Ověřování nezavedené metody může provádět jen poskytovatel, kterému Ministerstvo
zdravotnictví udělilo povolení k ověřování nezavedené metody.
Poskytovatel, který hodlá ověřovat nezavedenou metodu, musí sestavit pro tento účel
etickou komisi a uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu na zdraví způsobenou pacientům
v souvislosti s ověřováním nezavedené metody.
Poskytovatel ověřující nezavedenou metodu je povinen:
a) podávat Ministerstvu zdravotnictví ve lhůtách stanovených v povolení k ověřování
nezavedené metody zprávy o jednotlivých etapách ověřování;
b) neprodleně přerušit nebo zastavit ověřování nezavedené metody, vznikne-li
opodstatněná pochybnost, že nezavedená metoda nepřinese předpokládaný výsledek nebo
že její ověřování může vést k dlouhodobému nebo vážnému poškození zdraví pacienta, na
němž je ověřována. Tuto skutečnost je poskytovatel povinen neprodleně oznámit
Ministerstvu zdravotnictví;
c) neprodleně oznámit Ministerstvu zdravotnictví, popř. Státnímu úřadu pro jadernou
bezpečnost, pokud vydal souhlasné závazné stanovisko s ověřováním nezavedené metody
spojené s lékařským ozářením, vzniklou nežádoucí příhodu, tedy nepříznivou změnu
zdravotního stavu pacienta v důsledku ověřování nezavedené metody
d) umožnit kontrolu v průběhu ověřování nezavedené metody osobám pověřených
Ministerstvem zdravotnictví či Státním úřadem pro jadernou bezpečnost (pokud vydal
souhlasné závazné stanovisko) nebo členům etické komise.9
Poskytovatel je povinen předložit do 30 dnů po ukončení ověřování nezavedené metody
Ministerstvu zdravotnictví závěrečnou zprávu o výsledku ověřování.
Obdobnou správu předloží i Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, pokud tento vydal
souhlasné závazné stanovisko.
Ministerstvo zdravotnictví pak uzná nebo neuzná nezavedenou metodu jako standardní.
Informuje o tom i ve svém Věstníku.
8.3 Posudková péče a lékařské posudky, pracovnělékařské služby, posuzování
nemocí z povolání
8
§ 33, odst. 4 zákona č. 373/2011 Sb.
9
§ 39, odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 28 z 91
8.3.1 Posudková péče a lékařské posudky
Posudkovou péčí se rozumí posuzování:
a) zdravotní způsobilosti ke vzdělávání pro potřeby škol nebo k tělesné výchově a sportu a
k jiným činnostem;
b) zdravotní způsobilosti na žádost správních orgánů v případech stanovených právními
předpisy;
c) zdravotní způsobilosti na vyžádání pacientem nebo jeho zákonným zástupcem nebo s
jejich souhlasem na vyžádání právnickou osobou;
d) zdravotní způsobilosti k práci nebo k výkonu služby na základě pracovnělékařské
prohlídky;
e) zdravotního stavu v souvislosti s nemocí z povolení
f) zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění a pro účely potřeby úřadu práce
g) zdravotního stavu pacienta pro jiné účely.
Lékařský posudek se vydává na základě výsledků lékařské prohlídky, výpisu ze
zdravotnické dokumentace a posouzení zdravotní náročnosti příslušné činnosti (práce,
služby, povolení, vzdělávání, sportu, tělesné výchovy či jiné činnosti).
Lékařský posudek vydává registrující poskytovatel posuzované osoby. Tím je obvykle lékař
se způsobilostí v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti
a dorost.
Z lékařského posudku musí být zřejmé, zda je posuzovaná osoba pro daný účel zdravotně
způsobilá či nikoliv nebo způsobilá s podmínkou.
Součástí posudku musí být poučení o možnosti podat návrh na jeho přezkoumání.
Posudek je součástí zdravotnické dokumentace. Návrhy na vydání lékařského posudku
hradí ten, kdo o něj žádá.
Poskytovatel, který lékařský posudek vydal, jej neprodleně předá osobě posuzované a
případně i osobě, která o vydání posudku oprávněné požádala.
Lékařský posudek lze uplatnit do 90 dnů od jeho vydání. Pokud posuzující lékař zjistí, že
posuzovaná osoba není nadále způsobilá k výkonu činnosti, oznámí tuto skutečnost
posuzované osobě a též bezodkladně osobě, které uplatněním lékařského posudku vznikají
práva nebo povinnosti, pokud je mu tato osoba známa.
Pokud posuzovaná osoba nesouhlasí se závěry lékařského posudku, může do 10 dnů ode
dne jeho předání podat návrh jeho přezkoumání poskytovateli, který jej vydal. Návrh na
přezkoumání však nemá odborný účinek. Pokud poskytovatel nevyhoví návrhu na
přezkoumání lékařského posudku v plném rozsahu ve stanovené lhůtě (10, popř. 30 dnů),
předá spis příslušnému správnímu orgánu. Ten po prověření lékařský posudek buď potvrdí,
nebo zruší a vrátí poskytovateli k vydání nového lékařského posudku, anebo lékařský
posudek zruší.
8.3.2 Pracovnělékařské služby
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 29 z 91
Pracovnělékařské služby jsou zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je hodnocení
vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádění
preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní
způsobilosti k práci, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před
pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemoci souvisejícími s prací, školení v
poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo
služby.
Pracovnělékařské služby pro zaměstnance a osoby ucházející se o zaměstnání zajišťuje
zaměstnavatel za podmínek stanovených pracovními předpisy.10
Poskytovatelem pracovnělékařských služeb je poskytovatel v oboru všeobecného lékařství
nebo v oboru pracovního lékařství. Pracovnělékařské služby hradí zaměstnavatel.
8.3.3 Nemoci z povolání
Zdravotní stav osoby v souvislosti s nemocí z povolání posuzují poskytovatelé
pracovnělékařských služeb. Nemoci z povolání posuzují, uznávají a vývoj zdravotního
stavu osoby s uznanou nemocí z povolání sledují poskytovatelé v oboru pracovního
lékařství, kteří získali povolení od Ministerstva zdravotnictví k uznávání nemocí z povolání.
11
Z lékařského posudku musí být zřejmé, zda se nemoc posuzované osoby uznává nebo
neuznává jako nemoc z povolání.
8.4 Lékařské ozáření a klinické audity
8.4.1 Lékařské ozáření
Poskytovatel poskytující zdravotní služby, jejichž součástí je lékařské ozáření, je povinen:
a) provést lékařské ozáření jen v případě, že prokáže jeho přínos ve srovnání újmou, která
může ozáření způsobit
b) vypracovat interní klinický audit a odstranit případné zjištěné nedostatky
c) zajistit provedení externího klinického auditu a odstranit případné zajištěné nedostatky
d) zajistit dodržování pravidel radiační ochrany
8.4.2 Klinické audity
Klinické audity jsou dvojího druhu:
a) interní
b) externí
ad a) Cílem interního klinického auditu je zhodnotit, zda zdravotní služby, jejichž součástí
je lékařské ozáření, jsou prováděny v souladu s místními radiologickými standardy a zda je
dodržován systém jakosti lékařského ozáření.
10
§53, zákona č. 373/2011 Sb.
11
§61, zákon č. 373/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 30 z 91
Provádí se jedenkrát za rok a provádějí ho osoby odborně způsobilé, které jsou v
pracovním nebo obdobném vztahu s poskytovateli.
Poskytovatel vede o provedených interních klinických auditech evidenci.
ad b) Cíle externího klinického auditu jsou obdobné, jako u interního klinického auditu,
avšak jeho výsledky jsou srovnány s národními radiologickými standardy.
Externí klinický audit může provádět právnická osoba, které bylo Ministerstvem
zdravotnictví uděleno oprávnění na základě souhlasného stanoviska Státního úřadu pro
jadernou bezpečnost. Tato právnická osoba vydá poskytovateli zprávu o provedení
externího klinického auditu, která obsahuje její zjištění.
8.5 Ochranné léčení
Ochranné léčení se vykonává na základě pravomocného rozhodnutí soudu jako ochranné
léčení:
a) ústavní
b) ambulantní.
Může být vykonáno i během výkonu trestu odnětí svobody ve zdravotnických zařízeních
Vězeňské služby, které jsou součástí věznice. Smyslem ochranného léčení je chránit
společnost před pachateli trestných činů, kteří jsou nepříčetní nebo u kterých je předpoklad
snadnějšího zapojení do společnosti pro absolvování ochranného léčení. Ochranné léčení
není trestem.
Poskytovatel, který zajišťuje ochranné léčení mimo výkon trestu odnětí svobody formou
lůžkové péče, může:
a) zakázat návštěvu u pacienta, používání telefonu pacientem a předávání korespondence
pacientům, jestliže je důvodné podezření, že by tím byl závažným způsobem porušen
individuální léčebný postup;
b) nepovolit pacientovi krátkodobé opuštění zdravotnického zařízení;
c) požadovat doprovod orgány Policie ČR, jde-li o pacienta, jehož účast u soudu
poskytovatel zajišťuje a který by mohl být nebezpečný sobě nebo okolí, popř. hrozí-li
nebezpečí jeho útěku.
Poskytovatel zajišťující ochranné léčení mimo výkon trestu odnětí svobody je povinen do
24 hodin nahlásit soudu, který ochranné léčení nařídil, zákonem uvedené skutečnosti o
narušení režimu ochranného léčení pacientem (např. nenastoupení pacienta k výkonu
ochranného léčení, svévolné se vzdálení ze zdravotního zařízení, nedostavení se k
ambulantním prohlídkám apod.).
Náklady související s výkonem ochranného léčení hradí stát. Ten může tyto náklady nebo
jejich část vymáhat na pacientovi prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví.
9 Poskytování zdravotnické záchranné služby
Právní úprava zdravotnické záchranné služby (ZZS) je obsažena ve zvláštním zákoně,
kterým je zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě.
Ten upravuje:
a) poskytování zdravotnické záchranné služby
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 31 z 91
b) povinnosti poskytovatelů akutní lůžkové péče k zajištění návaznosti jimi poskytovaných
zdravotních služeb na zdravotnickou záchrannou službu
c) podmínky pro zajištění připravenosti poskytovatele zdravotnické záchranné služby na
řešení mimořádných událostí a krizových událostí
d) výkon veřejné správy v oblasti zdravotnické záchranné služby
Zákon č. 374/2011 Sb. definuje zdravotnickou záchrannou službu jako zdravotní
službu, v jejímž rámci je na základě tísňové výzvy poskytována zejména
přednemocniční neodkladná péče osobám se závažným postižením zdraví nebo v
přímém ohrožení života.12
Dále zákon vymezuje, které činnosti ZZS zahrnuje. Jedná se o tyto činnosti:
a) nepřetržitý kvalifikovaný bezodkladný příjem volání na národní číslo tísňového volání 155
a výzev předaných operačním střediskem jiné základní služby integrovaného záchranného
systému (tísňové volání)
b) vyhodnocování stupně naléhavosti tísňového volání, rozhodování o nejvhodnějším
okamžitém řešení tísňové výzvy podle zdravotního stavu pacienta, rozhodování o vyslání
výjezdové skupiny či jejím přesměrování a operační řízení výjezdových skupin
c) řízení a organizaci přednemocniční neodkladné péče na místě události a spolupráci s
velitelem zásahu složek integrovaného záchranného systému
d) spolupráci s cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče
e) poskytování instrukcí k zajištění první pomoci prostřednictvím sítě elektronických
komunikací v případě, že je nezbytné poskytnout první pomoc po příjezdu výjezdové
skupiny na místo události
f) vyšetření pacienta a poskytnutí zdravotní péče, včetně případných neodkladných výkonů
k záchraně života, provedené na místě události, které směřují k obnovení nebo stabilizaci
základních životních funkcí pacienta
g) samostatnou zdravotní péči a nepřetržité sledování základních životních funkcí pacienta
během jeho přepravy k cílovému poskytovateli akutní lůžkové péče, a to až do okamžiku
osobního předání pacienta zdravotnickému pracovníkovi cílového poskytovatele akutní
lůžkové péče
h) přepravu pacienta letadlem mezi poskytovateli akutní lůžkové péče za podmínek
soustavného poskytování neodkladné péče během přepravy, hrozí-li nebezpečí z prodlení
a nelze-li přepravu zajistit jinak
i) přepravu tkání a orgánů k transplantaci letadlem, hrozí-li nebezpečí z prodlení a nelze-li
přepravu zajistit jinak
j) třídění osob postižených na zdraví podle odborných hledisek urgentní medicíny při
hromadném postižení osob v důsledku mimořádných nebo krizových událostí.13
9.1 Dostupnost zdravotnické záchranné služby
Dostupnost ZZS je dána především plánem pokrytí území kraje výjezdovými základnami
ZZS. Plán pokrytí území kraje výjezdovými základnami stanoví počet a rozmístění
výjezdových základen, aby místo události na území obcí bylo dosažitelné z nejbližší
výjezdové základny v dojezdové době do 20 minut (před vydáním zákona č. 374/2011
Sb. byla dojezdová doba stanovena vyhláškou č. 434/1992 Sb. a činila 15 minut).
12
viz. § 2, odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb.
13
viz. § 4 zákona č. 374/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 32 z 91
Dojezdová doba se počítá od okamžiku převzetí pokynu k výjezdu výjezdovou skupinou od
operátora zdravotnického operačního střediska. (V minulé právní úpravě podle vyhlášky č.
434/1992 Sb. se počítala od přijetí tísňového volání.). Dojezdová doba musí být dodržena s
výjimkou případů nenadálých nepříznivých dopravních nebo povětrnostních podmínek nebo
jiných zvláštního zřetele hodných případů. Plán pokrytí území kraje výjezdovými
základnami vydává kraj.
Zákon stanoví i povinnost poskytovatelů akutní lůžkové péče k zajištění péče při
poskytování ZZS, a to zřídit kontaktní místo pro spolupráci s poskytovatelem ZZS, zajistit
nepřetržité předávání informací o počtu volných akutních lůžek, o provozních závadách a
jiných skutečnostech, které podstatně omezují poskytování neodkladné péče.
Cílový poskytovatel akutní lůžkové péče je povinen převzít pacienta do své péče vždy, je-li
pacient v přímém ohrožení života.
Každý poskytovatel ZZS sestavuje tzv. traumatický plán, který stanovuje opatření a
postupy při zajištění a poskytování přednemocniční neodkladné péče v případě
hromadných neštěstí. Je povinen ho aktualizovat jednou za 2 roky a je povinen ho
projednat s krajským úřadem.
9.2 Součinnost poskytovatelů akutní lůžkové péče při poskytování ZZS
Poskytovatel akutní lůžkové péče je povinen:
a) zřídit kontaktní místo pro spolupráci s poskytovatelem ZZS za účelem zajištění příjmu
pacienta a neodkladného pokračování v poskytování zdravotních služeb
b) zajistit nepřetržité předávání informací o počtu volných akutních lůžek svému
kontaktnímu místu
c) nepřetržitě spolupracovat se zdravotnickým operačním střediskem
d) bezodkladně informovat zdravotnické operační středisko o provozních závadách a jiných
skutečnostech, které podstatně omezují poskytování neodkladné péče
e) poskytnout na výzvu poskytovatele ZZS součinnost při záchranných a likvidačních
pracích při řešení mimořádných událostí a krizových situací
f) přijmout pacienta, který by byl v ohrožení života. V tomto případě není třeba předběžný
souhlas poskytovatele k přijetí pacienta.
9.3 Poskytovatelé zdravotnické záchranné služby
Poskytovatel ZZS je z hlediska právní formy příspěvkovou organizací zřízenou krajem,
která má oprávnění k poskytování ZZS podle zákona o zdravotních službách. Je povinen
poskytovat ZZS nepřetržitě. Je základní složkou integrovaného záchranného systému
(ten dále tvoří Policie ČR a hasičský záchranný sbor).
Zařízení ZZS se organizačně skládá z těchto součástí:
- ředitelství
- zdravotnické operační středisko
- výjezdové základny s výjezdovými skupinami
- vzdělávací a výcvikové středisko
Z provozního hlediska jsou nejvýznamnější součástí poskytovatele ZZS zdravotnické
operační středisko a výjezdové základny s výjezdovými skupinami.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 33 z 91
Zdravotnické operační středisko vykonává především tyto činnosti:
a) příjem a vyhodnocení tísňového volání
b) převzetí a vyhodnocení výzev a vyrozumění přijatých od základních složek
integrovaného záchranného systému a od orgánů krizového řízení
c) vydávání pokynů výjezdovým skupinám
d) poskytování instrukcí k zajištění první pomoci prostřednictvím sítě elektronických
komunikací, je-li nezbytné poskytnout první pomoc do příjezdu výjezdové skupiny na místo
události
e) spolupráce s ostatními zdravotnickými operačními středisky a informačními středisky
integrovaného záchranného systému
f) zajištění komunikace mezi poskytovatelem ZZS a poskytovateli akutní lůžkové péče
g) koordinace předávání pacientů cílovým poskytovatelům akutní lůžkové péče a přepravy
pacientů neodkladné péče mezi poskytovateli zdravotních služeb
Výjezdová základna je pracoviště, odkud je na pokyn operátora zdravotnického
operačního střediska zpravidla vysílána výjezdová skupina.
Výjezdová skupina má nejméně dva členy z řad zdravotnických pracovníků, kteří
vykonávají základní činnost ZZS. Podle složení a povahy činnosti se výjezdové činnosti
člení na:14
a) pozemní
b) letecké
c) vodní.
Poskytovatel ZZS může zajistit činnost pozemních výjezdových skupin také prostřednictvím
poskytovatele zdravotních služeb, který má oprávnění k poskytování přepravy pacientů
neodkladné péče podle zákona o zdravotních službách, a to na základě dohody s tímto
poskytovatelem zdravotních služeb.
Činnost leteckých výjezdových skupin může být také zajištěna prostřednictvím Armády ČR
na základě dohody mezi Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem obrany.
9.4 Oprávnění a povinnosti členů výjezdových skupin
Členové výjezdových skupin jsou oprávněni:
a) vstupovat do objektů, obydlí, na pozemky, pokud se tam podle dostupných informací
nachází osoba, které má být přednemocniční péče poskytnuta
b) požadovat od fyzických osob, které se zdržují na místě události nebo v jeho blízkosti,
osobní a věcnou pomoc nutnou k poskytnutí ZZS, a to v nezbytné míře a pokud tím
nebudou tyto osoby vystaveny ohrožení svého života a zdraví
c) požadovat od fyzických a právnických osob informace nezbytné k poskytování ZZS
Členové výjezdové skupiny jsou povinni:
a) splnit pokyny operátora zdravotního operačního střediska k výjezdu, a to do 2 minut od
obdržení tohoto pokynu. Tím není dotčeno právo velitele letadla rozhodnout o provedení
letu podle zvláštního předpisu, pokud se jedná o leteckou výjezdovou skupinu.
14
srov. §13, odst. 2 a 3 zákona č. 374/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 34 z 91
b) poskytovat přednemocniční neodkladnou péči i bez tísňové výzvy. Vedoucí výjezdové
skupiny je povinen bezodkladně nahlásit čas zahájení poskytování této péče a místo
události zdravotnickému operačnímu středisku.
Vedoucí výjezdové skupiny je oprávněn rozhodnout o neposkytnutí přednemocniční
neodkladné péče v místě události, pokud by:
a) byly bezprostředně ohroženy životy nebo zdraví členů výjezdové skupiny
nebo
b) měla být tato péče poskytnuta za podmínek, pro jejichž zvládnutí nebyli členové
výjezdové skupiny vycvičeni nebo vybaveni vhodnými technickými nebo ochrannými
prostředky.
Rozhodnutí o neposkytnutí přednemocniční neodkladné péče je vedoucí výjezdové skupiny
povinen neprodleně oznámit operačnímu středisku s uvedením důvodu tohoto rozhodnutí.
9.5 Financování činnosti poskytovatele ZZS
Činnost poskytovatele ZZS je financována:
a) z veřejného zdravotního pojištění, jde-li o zdravotní služby hrazené z veřejného
zdravotního pojištění
b) ze státního rozpočtu se hradí náklady na:
- připravenost na řešení mimořádných událostí a krizových situací
- provoz letadel pro ZZS
c) z rozpočtu krajů v případě ostatních nákladů. Evidují se však odděleně od jiných
zdravotních služeb a dalších činností.
9.6 Působnost Ministerstva zdravotnictví a krajů
Veřejnou správu na úseku činnosti ZZS vykonává Ministerstvo zdravotnictví a kraje.
Ministerstvo zdravotnictví především řídí činnost ZZS metodicky a provádí koordinační
činnost v připravenosti na řešení mimořádných a krizových situací. Dále ve spolupráci s
Ministerstvem vnitra koordinuje jednotný systém radiového spojení poskytovatelů ZZS a
využívání národního čísla tísňového volání 155 a plní další úkoly uložené mu v § 23 zákona
o ZZS.
Kraj je povinen zajistit nepřetržitou dostupnost ZZS v rozsahu stanoveném plánem pokrytí
území kraje výjezdovými základnami. Tuto svoji povinnost kraj plní prostřednictvím
poskytovatelů ZZS, a to jak u poskytovatele ZZS (ten je v kraji vždy jen jeden), tak u
poskytovatelů akutní lůžkové péče, tak i ostatních fyzických a právnických osob.
Působnost krajů stanovená zákonem o ZZS je jejich samostatnou působení, nikoliv
přenesenou působností státní správy ve smyslu zákona o krajích (zákon č. 129/2000 Sb.).
9.7 Správní delikty na úseku poskytování ZZS
Přestupku se dopustí fyzická osoba tím, že neoprávněně užije na objektu, dopravním
prostředku nebo na oděvu na místě veřejnosti přístupném slovní spojení, zdravotnická
záchranná služba včetně tvarů z něho odvozených. Za tento přestupek lze uložit pokutu až
do 250 000 Kč.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 35 z 91
Správního deliktu se dopustí právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba stejným
jednáním, jako v případě přestupku shora uvedená fyzická osoba, a to včetně užití
takového slovního spojení ve svém názvu či obchodní formě. Stejně tak i pokuta, která za
takové jednání hrozí, je do výše 250 000 Kč.
Poskytovatel akutní lůžkové péče se dopustí správního deliktu tím, že nesplní povinnost
zřídit kontaktní místo pro spolupráci s poskytovatelem ZZS či nepřevezme pacienta do své
péče, pokud jeho možnost přijmout pacienta byla potvrzena zdravotnickému operačnímu
středisku. V takovém případě mu hrozí pokuta do výše 1 mil. Kč.
Příjem z těchto pokut je příjmem rozpočtu kraje.
9.8 Odchodné
Zdravotnickému pracovníkovi, který vykonával činnosti při poskytování ZZS nejméně v
rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby po dobu 15 let a dosáhl věku 50 let,
přísluší odchodné při skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož tyto činnosti
vykonával. To však neplatí v případě, že jeho pracovní poměr zaměstnavatel rozvázal
okamžitým zrušením nebo výpovědí z důvodu, pro který s ním mohl pracovní poměr
okamžitě zrušit. Pro účely odchodného se sčítají veškeré pracovní doby, kdy zdravotnický
pracovník vykonával činnost při poskytnutí ZZS v rozsahu nejméně poloviny stanovené
pracovní doby.
Základní výše odchodného činí jeden průměrný měsíční výdělek zaměstnance. Za každý
ukončený rok výkonu činností nad dobu 15 let se odchodné zvyšuje o jednu třetinu
průměrného měsíčního výdělku. Celková výše odchodného nesmí překročit šestinásobek
průměrného měsíčního výdělku zaměstnance (počítáno podle zákoníku práce).
9.9 Stupně naléhavosti tísňového volání
V souvislosti s právní úpravou činnosti ZZS je třeba se zmínit alespoň o jediné podzákonné
právní normě vydané v souvislosti se zákonem č. 374/2011 Sb. Touto podzákonnou
normou je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 240/2012 Sb., kterou se provádí zákon
o zdravotnické záchranné službě.
Vyhláška č. 240/2012 Sb. vymezuje některé pojmy, ale především stanovuje rozlišení
stupňů naléhavosti tísňového volání:
a) do I. stupně naléhavosti patří situace, kdy osobě (pacientovi) selhávají či již hrozí
selhání základních životních funkcí nebo jde-li o mimořádnou událost s hromadným
postižením osob, kam je třeba vyslat 5 a více výjezdových skupin současně nebo kde je
postiženo 15 a více osob současně
b) do II. stupně naléhavosti patří situace, kdy pravděpodobně hrozí selhání základních
životních funkcí postižené osoby
c) do III. stupně naléhavosti patří situace, kdy postižené osobě nehrozí selhání základních
životních funkcí, ale přesto je třeba k ní vyslat ZZS.
d) do IV. stupně naléhavosti patří situace, kdy se nejedná o žádnou ze shora uvedených
situací, ale operátor zdravotnického operačního střediska přesto rozhodne o vyslání
výjezdové skupiny.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 36 z 91
Jednou stanovený stupeň naléhavosti se již během řešení dané události nemění. Vyhláška
stanoví pracovní postupy při vyhodnocování stupně naléhavosti tísňového volání, schéma
vysílání výjezdových skupin, koordinaci přepravy postižených osob a jejich předávání do
další odborné péče.
Operátor zdravotnického operačního střediska má pravomoc rozhodnout o stupni
naléhavosti tísňového volání a podle toho vysílá na místo výjezdové skupiny. Pokud se
jedná o událost I. stupně naléhavosti, vyšle nebo přesměruje na toto místo nejbližší
výjezdovou skupinu. Na takové místo je třeba vždy vyslat nebo přesměrovat výjezdovou
skupinu s lékařem.
Operátor je povinen motivovat tísňově volající osobu k poskytování laické první pomoci a
vést ji při této pomoci až do doby, než dorazí na místo aktivovaná výjezdová skupina.
Pokud jde o nasazení letecké výjezdové skupiny, tato se vysílá na místo události I. nebo
II. stupně naléhavosti, pokud by pozemní výjezdová skupina dosáhla místa události až
v době, kdy by byl zásah vzhledem ke zdravotnímu stavu postižené osoby pozdě, a dále
v případě, že by přesun postižené osoby do cílového místa poskytovatele akutní lůžkové
péče trval pozemním způsobem déle o více než 15 minut. Dále se letecká výjezdová
skupina vysílá i na místo, které je pro pozemní výjezdové skupiny těžko přístupné, nebo za
situace, kdy letecká přeprava dává větší šanci na nezhoršení zdravotního stavu pacienta,
ač by k tomu při pozemní přepravě mohlo dojít.
Vyhláška dále stanoví obsah organizačně provozního řádu zdravotnického operačního
střediska, který řeší mimo jiné i komunikaci a spolupráci mezi složkami integrovaného
záchranného systému při výzvě a při společném zásahu, při vyhlašování poplachu a při
řešení mimořádných situací.
Vyhláška stanoví i postupy činnosti ZZS v místě mimořádné události s hromadným
postižením osob. Stanoví úkoly pro výjezdovou skupinu, která dorazí na místo události
jako první. Dále stanoví úkoly pro jednotlivé skupiny zdravotnické složky integrovaného
záchranného systému. Na místě s hromadným postižením osob působí:
- třídící skupina – ta vyhledává postižené osoby v terénu, stanoví rychlou orientační
diagnózu a dopravuje osoby do místa, kde jim bude poskytnuta odborná zdravotnická
pomoc. V případě velkého počtu postižených osob vybaví tyto osoby identifikační a třídící
kartou s vyznačením předběžné diagnózy.
- skupina přednemocniční neodkladné péče
- odsunová skupina.
Každá z těchto skupin má na místě zásahu své stanoviště, které je v terénu označeno
značkou s příslušným nápisem. Činnost skupiny řídí její vedoucí. Činnost zdravotnických
pracovníků koordinuje vedoucí zdravotnické složky integrovaného záchranného systému.
10 Fakultní nemocnice a Centra specializované péče
Zákon o zdravotních službách upravuje právní postavení jediného druhu zdravotnického
zařízení, a to fakultních nemocnic. Právní postavení ostatních druhů zdravotnických
zařízení právně upraveno není. Důvodem pro to, aby bylo právní postavení fakultních
nemocnic upraveno v zákoně, je fakt, že tato významná zdravotnická zařízení kromě
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 37 z 91
poskytování zdravotních služeb zajišťují ve spolupráci s příslušnou fakultou vysoké školy i
výuku studentů a dále uskutečňují i činnost v oblasti vědy a výzkumu.
Zřizovatelem fakultní nemocnice je Ministerstvo zdravotnictví. Jedná se tedy o organizace
přímo řízené ministerstvem. Z hlediska právní formy jsou fakultní nemocnice státní
příspěvkové organizace.
Fakultní nemocnice poskytují zdravotní služby a uskutečňují i související výzkumnou a
vývojovou činnost. Na jejich odborných pracovištích se realizuje odborná klinická a
praktická výuka studentů lékařských fakult vysokých škol.
Za účelem zajištění klinické a praktické výuky studentů a i výzkumné a vývojové činnosti
uzavírá fakultní nemocnice s příslušnou vysokou školou smlouvu. Ta upravuje zejména
rozsah, strukturu a personální zajištění klinické a praktické výuky ve fakultní nemocnici a
úhradu nákladů s tím spojených.
Zákon dále upravuje tzv. Centra vysoce specializované péče. Tato centra nejsou žádným
samostatným druhem zdravotnického zařízení, ale jedná se určitý statut, který může
Ministerstvo zdravotnictví udělit poskytovateli zdravotních služeb na základě jeho žádosti.
Podmínkou pro udělení statutu Centra vysoce specializované péče je to, aby poskytovatel
splňoval náročné požadavky na technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení a i
náročné požadavky na personální zabezpečení.
Z ekonomického hlediska je vznik Centra vysoce specializované péče dán potřebou
koncentrovat nákladnou zdravotní péči do personálně i přístrojově špičkově vybavených
center. Cílem je tedy účelné a efektivní vynakládání finančních prostředků.
11 Státní správa na úseku poskytování zdravotních služeb
Ústředním orgánem státní správy na úseku poskytování zdravotních služeb je
Ministerstvo zdravotnictví. To podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy (kompetenční zákon) je ústředním orgánem státní správy
pro zdravotní péči, ochranu veřejného zdraví, zdravotnickou vědeckovýzkumnou činnost,
zdravotnická zařízení v přímé řídící působnosti ministerstva, vyhledávání, ochranu a
využívání přírodních léčivých zdrojů, přírodních léčebných lázní a zdrojů přírodních
minerálních vod a léčiv a prostředky zdravotnické techniky pro prevenci, diagnostiku a
léčení lidí, zdravotní pojištění a zdravotnický informační systém. Součástí ministerstva je i
Český inspektorát lázní.
V přímé řídící působnosti Ministerstva zdravotnictví působí tyto organizace:
a) státní ústavy:
- Státní zdravotní ústav (SZU)
- Státní ústav pro kontrolu léčiv (SUKL)
b) další ústavy, jako např. Endokrinologický ústav, Ústav pro péči o matku a dítě apod.
c) centra, jako např. Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie Brno, Národní
centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotních oborů
d) instituty, a to:
- Institut klinické a experimentální medicíny
- Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
e) fakultní nemocnice (9 nemocnic)
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 38 z 91
f) ostatní přímo řízené nemocnice (pražské nemocnice Na Bulovce, Thomayerova
nemocnice a nemocnice Na Homolce)
g) krajské hygienické stanice
h) zdravotní ústavy v Ostravě a v Ústí n. L.
i) psychiatrické léčebny
j) ostatní léčebny
k) další instituce, a to Balmed, s. p., Národní lékařská knihovna, Zdravotnické zabezpečení
krizových stavů, Referenční laboratoře přírodních léčivých zdrojů.
Výkon státní správy na úseku zdravotnictví v území je svěřen orgánům územní
samosprávy v rámci jejich tzv. přenesené působnosti. V území tedy nejsou zřizovány
žádné další byrokratické orgány státní správy na úseku zdravotnictví, ale výkon státní
správy je svěřen orgánům územní samosprávy. To proto, že v rámci státní správy na úseku
zdravotnictví je akcentován především místní aspekt problematiky, a tím je dostupnost
zdravotní péče.
Kromě toho orgány územní samosprávy (především kraje) vykonávají na úseku
poskytování zdravotních služeb rozsáhlé pravomoci i v oblasti své samostatné
působnosti (nikoliv přenesené působnosti státní správy).
Na úrovni vyšších územních samosprávných celků, tedy krajů vykonávají veřejnou správu
na úseku zdravotnictví odbory zdravotnictví krajských úřadů.
Odbory zdravotnictví realizují zdravotní politiku na území kraje, odpovídají za stav zdravotní
péče v kraji, metodicky řídí nemocnice (kromě nemocnic přímo řízených ministerstvem) a i
síť lékařů primární péče, ambulantních specialistů, lékáren, domácí zdravotní péče,
dopravnické zdravotní služby, léčeben dlouhodobě nemocných, odborných ústavů,
dětských léčeben, lázní a i síť tzv. nelékařské zdravotní péče, tj. psychologové, logopedi
apod. Dále řídí zdravotnickou záchrannou službu v kraji a koordinují činnost všech těchto
uvedených složek.
Odbor zdravotnictví se obvykle člení na dvě oddělení, a to:
a) oddělení zdravotní péče
b) oddělení ekonomicko investiční a majetkové.
Tato oddělení vykonávají svoji činnost jednak v rámci tzv. samostatné působnosti kraje a
jednak v rámci tzv. přenesené působnosti státní správy.
V rámci samostatné působnosti především:
- metodicky vedou poskytovatele lůžkové zdravotní péče
- podílejí se na výkonu zřizovatelských funkcí kraje
- zabezpečují činnost zdravotnické záchranné služby, lékařskou pohotovostní službu a
prohlídky těl zemřelých mimo zdravotnická zařízení
- spolupracují na úseku integrovaného záchranného systému
- organizují porady útvaru krizového managementu
- zabezpečují spolupráci se zdravotními pojišťovnami, s Krajskou hygienickou stanicí a
s odbornými společnostmi v oblasti poskytování zdravotní péče
- vytváří koncepční materiály ve vztahu k poskytování zdravotní péče v kraji
- realizují zdravotní politiku na území kraje
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 39 z 91
- spolupracují se zdravotnickými registry
- plní úkoly vyplývající z protidrogové politiky kraje
- zabezpečují problematiku činností nehrazených ze zdravotního pojištění
- vyhodnocují investiční požadavky krajem zřízených zdravotnických zařízení
- provádějí kontroly využití finančních prostředků krajem zřízenými zdravotnickými
zařízeními
- podílejí se na zadávání veřejných zakázek krajem zřizovaných zdravotnických zařízení
V rámci přenesené působnosti především:
- v prvním stupni rozhodují o přestupcích a správních deliktech v oblasti své působnosti
- jsou odvolacím orgánem ve věci přestupků a správních deliktů uložených nižšími orgány
státní správy
- spolupracují s odborníky v oblasti posudkového a pracovního lékařství a v té souvislosti
rozhodují o ukončení dočasné pracovní neschopnosti
- provádějí kontrolu poskytovatelů zdravotních služeb při nakládání s návykovými látkami
- podílejí se na zneškodňování nepoužitelných léčiv
- rozhodují ve správním řízení o udělení, pozastavení nebo odejmutí oprávnění
k poskytování zdravotních služeb
- řeší stížnosti v oblasti poskytování zdravotních služeb
- organizují výběrová řízení nestátních zdravotnických zařízení před uzavíráním smluv o
poskytování a úhradě zdravotní péče se zdravotními pojišťovnami
- zajišťují archivaci, skartaci a vydávání zdravotnické dokumentace poskytovatelů
zdravotních služeb, kteří zanikli nebo kterým bylo odejmuto oprávnění k jejich poskytování
- komplexně zajišťují výkon státní správy na úrovni kompetencí krajského úřadu na úseku
financování zdravotnictví.
Na úrovni obcí s rozšířenou působností a městských úřadů jsou zřízeny odbory sociální
a zdravotní. Co se týče výkonu státní správy na úseku poskytování zdravotních služeb,
tyto vykonávají především úkoly v oblasti evidence receptů na některé druhy léků (např.
omamné látky) a dále řeší přestupky a jiné správní delikty na úseku ochrany před škodami
působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami.
11.1 Kontrola činnosti poskytovatelů zdravotních služeb
Zákon o zdravotních službách upravuje i problematiku kontrolní činnosti poskytovatelů
zdravotních služeb. Uvádí přehled správních orgánů, které jsou oprávněny kontrolovat
dodržování podmínek pro poskytování zdravotních služeb a i dodržování zákona o
poskytování zdravotních služeb. Těmito správními orgány jsou:
- Ministerstvo zdravotnictví
- krajský úřad, který zaznamenal poskytovatele zdravotních služeb nebo sociálních služeb
do Národního registru poskytovatelů
- Státní ústav pro kontrolu léčiv
- Státní úřad pro jadernou bezpečnost, je-li součástí zdravotní péče lékařské ozáření
- generální ředitelství Vězeňské služby v jejím zdravotnickém zařízení, Ministerstvo obrany
ve zdravotnických zařízeních ozbrojených sil
- komory jako orgány profesní samosprávy v rozsahu daném zákonem č. 220/1991 Sb., o
České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 40 z 91
Kontrolní orgány jsou oprávněny15:
a) ukládat nápravná opatření k odstranění zjištěných nedostatků
b) stanovit lhůty, ve kterých je třeba nápravná opatření splnit
c) kontrolovat splnění nápravných opatření
d) požadovat na kontrolovaných osobách písemné zprávy o splnění nápravných opatření.
11.2 Vyřizování stížností
Problematiku vyřizování stížností na činnost poskytovatelů zdravotních služeb upravuje
zákon o zdravotních službách ve své VIII. části. Účelem této právní úpravy je zajistit
jednotný postup při vyřizování stížností a současně posílit postavení pacienta v systému
poskytování zdravotních služeb.
Podat stížnost proti postupu poskytovatele zdravotních služeb může nejen pacient či jeho
zákonný zástupce, ale i osoba zmocněná k tomu pacientem a i osoba blízká v případě, že
pacient tak nemůže učinit s ohledem na svůj zdravotní stav nebo pokud zemřel.
Stěžovatel může podat stížnost přímo poskytovateli zdravotní služby nebo příslušnému
správnímu orgánu nebo příslušné komoře nebo zdravotní pojišťovně, u které je pojištěn.
Poskytovatel, proti němuž stížnost směřuje, musí tuto vyřídit do 30 dnů. Nemůže-li ji v této
lhůtě vyřídit, musí o tom informovat stěžovatele. Prodloužit v takovém případě lhůtu k
vyřízení může maximálně o dalších 30 dnů. Poskytovatel je dále povinen vést evidenci o
podaných stížnostech a o způsobu jejich vyřízení.
Vyřizuje-li stížnost příslušný správní orgán, může k jejímu vyřízení ustanovit nezávislého
odborníka nebo ustanovit nezávislou odbornou komisi.
11.3 Hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb
Hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb je dobrovolný proces, jehož účelem je
posoudit podle hodnotících standardů organizační úroveň poskytování zdravotních služeb,
a to z hlediska jejich kvality a bezpečí.16
Jedná se o soubor požadavků na vybrané procesy a ukazatele ve zdravotnickém zařízení z
hlediska zajištění kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb.
Toto hodnocení kvality a bezpečí provádějí fyzické nebo právnické osoby, kterým bylo
uděleno oprávnění k provádění této činnosti podle zákona o zdravotních službách. Toto
oprávnění uděluje Ministerstvo zdravotnictví. Podmínky pro udělení oprávnění jsou
stanoveny tak, aby byly vytvořeny předpoklady pro potřebnou odbornou úroveň hodnocení
kvality a bezpečí a i pro nepodjatost držitelů oprávnění k provádění hodnocení.
Hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb se provádí na základě smlouvy uzavřené
mezi osobou oprávněnou provádět hodnocení kvality a bezpečí a poskytovatelem zdravotní
služby. Součástí této smlouvy je sjednání výše úplaty za provedené hodnocení.
15
§ 109 zákona č. 372/2011 Sb.
16
§ 98, odst. 1 zákon č. 372/2011 Sb.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 41 z 91
O provedené kontrole kvality a bezpečí zdravotních služeb vydá hodnotitel certifikát
kvality a bezpečí v případě, že úroveň poskytovaných služeb vyhovuje hodnotícím
standardům. Platnost certifikátu je 3 roky.
V případě, že poskytovatel nesplňuje podmínky pro vydání certifikátu kvality a bezpečí
zdravotních služeb, oznámí hodnotitel tuto skutečnost poskytovateli písemně. Přitom
uvede, které podmínky poskytovatel nesplnil.
11.4 Správní delikty
Orgány státní správy na úseku poskytování zdravotních služeb jsou oprávněny ukládat
správní sankce v případě porušení zákona o poskytování zdravotních služeb a i porušení
stanovených podmínek pro poskytování zdravotních služeb. Při ukládání těchto sankcí se
postupuje jednak obecně podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), jednak specificky
podle zákona o zdravotních službách.
Při ukládání správních sankcí se diferencuje s ohledem na to, zda poskytovatel zdravotních
služeb je fyzickou nebo právnickou osobou. Toto zásadní rozlišení je dáno tím, že obecně
se správní sankce dělí na:
a) přestupky - podle přestupkového zákona (zákon č. 200/1990 Sb.) či jiných právních
předpisů
b) jiné správní delikty - a to podle zvláštních právních předpisů.
Toto členění správních sankcí má svůj historický charakter vycházející z toho, že až do
poloviny 90. let 20. století přestupky spadaly do trestního práva. Měly tedy všechny znaky
trestněprávních vztahů, z nichž nejdůležitějším je ten, že subjektem trestněprávního vztahu
mohou být (v té době mohly být) jen fyzické osoby starší 15 let a příčetné. Subjektem
trestněprávního rozsahu, tedy i vztahu přestupkového nemohly být právnické osoby.
Avšak je známo, že skutkových podstat přestupkového jednání se mohou dopouštět i
právnické osoby, a proto pro tato jednání právnických osob se užíval institut tzv. jiných
správních deliktů (tedy jiných než přestupků) a ten byl vždy institutem správního, nikoliv
trestního práva.
Od poloviny 90. let 20. století je však přestupková agenda součástí práva správního, a
proto tzv. správní delikty jsou členěny na přestupky a na jiné správní delikty. Přitom
kategorie přestupků je vyhrazena pro protiprávní jednání, jejichž míra společenské
nebezpečnosti nedosahuje úrovně nebezpečnosti trestných činů a jichž se dopustí fyzické
osoby. Kategorie jiných správních deliktů je vyhrazena pro obdobná protiprávní jednání,
jichž se dopustí právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby (fyzické osoby -
podnikatelé).
Nejčastějším druhem správní sankce je pokuta. V minulosti obvykle výše pokuty byla
diferencována v případě přestupku a v případě jiného správního deliktu, a to tak, že pokuta
za přestupek byla ukládána v nižší výši. Nyní však vidíme trend ke „zrovnoprávnění“ těchto
správních sankcí. Tak tomu je i v případě správních sankcí ukládaných podle zákona o
zdravotních službách.
11.4.1 Přestupky
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 42 z 91
Skutkové podstaty přestupku se dopustí fyzická osoba tím, že:
a) poskytuje zdravotní služby bez oprávnění k jejich poskytování
b) nesplní oznamovací povinnost krajskému úřadu, má-li úmysl poskytovat návštěvní
služby nebo domácí péči
c) poruší povinnost mlčenlivosti ohledně skutečností, o kterých se dozví ze zdravotnické
dokumentace pacienta
d) neumožní vstup do objektu, ve kterém se nachází zdravotnické zařízení, osobě
pověřené příslušným správním orgánem, za účelem převzetí, popř. provedení předání
zdravotnické dokumentace příslušnému správnímu orgánu, jestliže zaniklo oprávnění
poskytovatele k poskytování zdravotních služeb
a dále v některých dalších případech uvedených v § 114, odst. 1 zákona o zdravotních
službách.
Za přestupek je možno uložit pokutu až do výše 1 mil. Kč diferencovaně podle toho,
kterou skutkovou podstatu přestupku fyzická osoba naplnila.
11.4.2 Jiné správní delikty
Jiného správního deliktu na úseku zákona o zdravotních službách se dopustí právnická
osoba nebo podnikající fyzická osoba obdobným porušením zákona jako fyzická osoba,
avšak navíc i porušením povinností, které má ve vztahu k obchodnímu rejstříku či k jinému
zákonem určenému rejstříku, a s tím souvisejícími povinnostmi ve vztahu k příslušnému
správnímu orgánu. (Právnická osoba je povinna zaslat příslušnému správnímu orgánu
doklad prokazující podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku do 15 dnů ode dne
podání návrhu a dále doklad o tom, že byla zapsána do rejstříku, a to do 15 dnů od
provedení zápisu).
Universitní vysoká škola se dopustí správního deliktu tím, že provede anatomickou pitvu,
aniž by měla akreditovaný studijní program, jehož absolvováním se získává odborná
způsobilost k výkonu zdravotnického povolání na k tomu určených pracovištích.
Za jiný správní delikt je možno uložit pokutu až do výše 1 mil. Kč diferencovaně v
závislosti na skutkové podstatě správního deliktu.
Správního deliktu se může dopustit i osoba oprávněná provádět hodnocení kvality a
bezpečí zdravotních služeb, a to porušením povinnosti, uložených jí zákonem o zdravotních
službách. Za takové porušení povinností jí může být uložena pokuta až do výše 500 000,-
Kč.
Správního deliktu se může dopustit také poskytovatel zdravotních služeb porušením
povinností v oblasti personálního a materiálního zabezpečení poskytování zdravotních
služeb, v oblasti povinností uložených zákonem ve věci vedení zdravotnické dokumentace
a zamezení zneužití přístupu k ní, v oblasti porušení práv pacientů zajištěných zákonem o
zdravotních službách a porušením dalších povinností, uložených mu zákonem.
Za tyto správní delikty může být poskytovateli zdravotních služeb uložena pokuta až do
výše 1 mil. Kč.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 43 z 91
11.4.3 Správní orgány oprávněné postihovat správní delikty
Správní delikty podle zákona o zdravotních službách projednává prvoinstančně:
- krajský úřad, v jehož obvodu byly spáchány
- správní orgán příslušný k udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb
- Ministerstvo zdravotnictví.
Každý z těchto správních orgánů je oprávněn postihovat správní delikty v rozsahu své
působnosti.
Cílem ukládaných sankcí je zajistit vymahatelnost plnění povinností poskytovatelů
zdravotních služeb a i zajistit dodržování práv pacientů.
Pokud jde o opravné prostředky proti rozhodnutím správních orgánů, které rozhodovaly
jako prvoinstanční, platí obecná ustanovení správního řádu o opravených prostředcích.
12 Zákon o veřejném zdravotním pojištění
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen zákon) upravuje toto
pojištění a stanoví rozsah a podmínky, za nichž je na základě tohoto zákona zdravotní péče
poskytována.
Podle tohoto zákona jsou povinně účastníky pojistného systému veřejného zdravotního
pojištění:
a) osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky;
b) osoby, které nemají trvalý pobyt na území České republiky, pokud jsou zaměstnanci
zaměstnavatele, který má sídlo na území České republiky.
12.1 Vznik a zánik pojištění
Zdravotní pojištění vzniká dnem:
a) narození, jde-li o osobu s trvalým pobytem na území České republiky;
b) kdy se osoba bez trvalého pobytu na území České republiky stala zaměstnancem
zaměstnavatele se sídlem na území České republiky;
c) získání trvalého pobytu na území České republiky.
Zdravotní pojištění zaniká dnem:
a) úmrtí pojištěnce nebo jeho prohlášení za mrtvého;
b) kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky přestala být zaměstnancem
zaměstnavatele se sídlem v České republice,
c) ukončení trvalého pobytu na území České republiky.
12.2 Plátci pojistného na zdravotní pojištění
Plátcem pojistného je ten, kdo odvádí pojistné na zdravotní pojištění příslušné zdravotní
pojišťovně. Poplatníkem pojistného je ten, k jehož tíži se pojistné odvádí.
Plátci pojistného na zdravotním pojištění jsou:
a) pojištěnci
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 44 z 91
b) zaměstnavatelé
c) stát
Pojištěnce jako plátce na zdravotním pojištění zákon vymezuje v § 5 velmi široce.
Zjednodušeně řešeno, jsou jimi především osoby samostatně výdělečně činné.
Zaměstnavatelé odvádějí příslušnou část pojistného za své zaměstnance ke své tíži a dále
odvádějí i tu část pojistného, kterou platí ke své tíži zaměstnanci, avšak zaměstnavatelé ji
srazili z jejich hrubých mezd.
Stát je plátcem pojistného za tzv. státní pojištěnce. Těmi jsou osoby uvedené v § 7
zákona. Obecně se jedná o osoby bez vlastních příjmů. Například je možno uvést:
- nezletilci a osoby soustavně se připravující na povolání
- důchodci
- ženy na mateřské dovolené a rodiče na rodičovské dovolené a i jim na roveň postavené
osoby
- uchazeči o zaměstnání evidovaní v evidenci úřadů práce.
- osoby ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.
Pojistné se platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn.
Z účasti na zdravotním pojištění nelze vystoupit. Účast však lze přerušit, a to na dobu, po
kterou bude pojištěnec v cizině, pokud je v cizině zdravotně pojištěn a učinil u své příslušné
zdravotní pojišťovny písemné prohlášení. Po skončení pobytu v cizině je pojištěnec
povinen předložit příslušné zdravotní pojišťovně doklad o uzavřeném zdravotním pojištění v
cizině a jeho délce. Za dlouhodobý pobyt v cizině se považuje nepřetržitý pobyt v délce
minimálně 6 měsíců.
Pojistné za zaměstnance hradí (je poplatníkem) z jedné třetiny sám zaměstnanec a ze
dvou třetin zaměstnavatel.
12.3 Práva a povinnosti plátců pojistného
Plátci pojistného mají oznamovací povinnost vůči příslušné zdravotní pojišťovně, a to do
osmi dnů nahlásit:
a) nástup zaměstnance do zaměstnání a jeho ukončení;
b) změnu zdravotní pojišťovny zaměstnancem, pokud mu zaměstnanec tuto skutečnost
sdělil;
c) skutečnost rozhodnou pro povinnost státu platit za zaměstnance pojistné.
Pojištěnec, který je osobou samostatně výdělečně činnou, je povinen oznámit své
zdravotní pojišťovně do osmi dnů zahájení, popř. ukončení samostatné výdělečné činnosti.
Pojištěnec, který je tzv. státním pojištěncem, je povinen nejpozději do osmi dnů nahlásit
své zdravotní pojišťovně skutečnosti rozhodné pro vznik nebo zánik povinnosti státu platit
za něj pojistné. Za osoby zaměstnané plní tuto povinnost zaměstnavatel. Za osoby
nezletilé, popř. osoby bez způsobilosti k právním úkonům plní tuto povinnost jejich zákonný
zástupce.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 45 z 91
Narození pojištěnce je povinen nahlásit do osmi dnů od narození jeho zákonný zástupce
pojišťovně, u které je pojištěna matka dítěte v den jeho narození. Příslušný obecní úřad
pověřený vedením matriky oznámí narození pojištěnce Centrálnímu registru pojištěnců
bezprostředně po přidělení rodného čísla.
Úmrtí pojištěnce, popř. jeho prohlášení za mrtvého oznámí do osmi dnů příslušný obecní
úřad pověřený vedením matriky Centrálnímu registru pojištěnců.
12.4 Práva a povinnosti pojištěnců
Pojištěnec má právo zejména:
a) na výběr zdravotní pojišťovny (nestanoví-li zákon jinak). Změnit zdravotní pojišťovnu
může jedenkrát za 12 měsíců, a to vždy k 1. lednu nadcházejícího roku. Přihlášku ke
změně zdravotní pojišťovny je třeba podat vybrané zdravotní pojišťovně nejpozději do 30.
června běžného roku.
b) na výběr poskytovatele zdravotní služby, který je ve smluvním vztahu ke zdravotní
pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn,
c) na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných poskytovateli
zdravotní péče příslušné zdravotní pojišťovny;
d) na poskytování hrazených služeb stanovených zákonem, přičemž poskytovatel nesmí za
tyto služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu;
e) na uhrazení částky přesahující limit pro regulační poplatky a doplatky za předepsané
léčebné příplatky částečně hrazené.
Pojištěnec je povinen zejména:
a) plnit stanovenou oznamovací povinnost (viz shora)
b) sdělit svému zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn
c) hradit pojistné
d) poskytnout součinnost při poskytování zdravotní služby a dodržovat stanovený léčebný
režim
e) podrobit se na vyzvání preventivním prohlídkám, pokud tak stanoví příslušný právní
předpis
f) do 30 dnů oznámit příslušné zdravotní pojišťovně změnu jména, příjmení a trvalého
pobytu
g) hradit poskytovateli zdravotní služby zákonem stanovené regulační poplatky.
12.5 Podmínky poskytování hrazených služeb
Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit
nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení.
Hrazenými službami jsou:
a) zdravotní péče preventivní, dispenzární, diagnostická, léčebná, rehabilitační, lázeňská,
posudková, ošetřovatelská a paliativní. Dále zdravotní péče o dárce krve, tkání, buněk
nebo orgánů.
b) poskytování léčebných přípravků, zdravotnických prostředků a stomatologických výrobků
c) přeprava pojištěnců a náhrada cestovních nákladů
d) odběr a přeprava krve, tkání a buněk a orgánů
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 46 z 91
e) prohlídka zemřelého a případná pitva
f) pobyt průvodce pojištěnce ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče
g) a další služby uvedené v § 13, odst. 2 zákona.
Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytované na území České republiky a
i částka, kterou pojištěnec vynaložil na neodkladnou zdravotní péči při pobytu v cizině (do
výše stanovené pro úhradu takové péče na území České republiky).
Ze zdravotního pojištění se dále hradí zdravotní péče související s umělým oplodněním,
avšak nejvýše třikrát za život.
Pokud jde o úhradu léčivých přípravků, pak v každé skupině léčivých látek je vždy
minimálně jeden plně hrazený.
Ze zdravotního pojištění se nehradí výkony akupunktury a dále zdravotní výkony uvedené v
příloze zákona.
12.6 Regulační poplatky
Pojištěnec, popř. jeho zákonný zástupce je povinen platit poskytovateli zdravotní péče,
který hrazené služby poskytl, regulační poplatek, a to ve výši:
a) 30 Kč za vyšetření (neplatí děti do 18 let);
b) 30 Kč za recept při výdeji léčebných příplatků (bez ohledu na počet položek a
předepsaných balení);
c) 90 Kč za využití lékařské pohotovostní služby (neplatí se, dojde-li k následujícímu přijetí
pojištěnce do lůžkové péče);
d) 100 Kč za každý den, ve kterém je poskytována lůžková péče včetně lázeňské nebo
rehabilitační. Den nástupu a den propuštění z lůžkového zdravotnického zařízení se
počítají jako jeden den. Uvedený poplatek 100 Kč, resp. jeho navýšení z 60 na 100 Kč však
byl v polovině roku 2013 nálezem Ústavního soudu shledán ústavně nekonformním. Proto
se tento poplatek od 1. 1. 2014 nevybírá. Je však otázkou, zda nebude opětovně zaveden,
neboť výpadek příjmů z něho lůžková zařízení, především nemocnice ekonomicky
negativně pociťují.
Regulační poplatky se neplatí:
a) jde-li o pojištěnce umístěné v dětských domovech, ve školských zařízeních pro výkon
ústavní nebo ochranné výchovy nebo pojištěnce svěřené do pěstounské péče
b) při ochranném léčení nařízeném soudem
c) při léčení infekčního onemocnění
d) jde-li o pojištěnce, který pobírá dávky v hmotné nouzi
e) při posuzování zdravotní způsobilosti k odběru tkání a orgánů
f) v dalších případech uvedených v § 16a, odst. 2 zákona.
Regulační poplatek je příjmem zdravotnického zařízení, které jej vybralo. Poskytovatel
je povinen regulační poplatek od pojištěnce vybrat, a to pod sankcí pokuty až do výše 1 mil.
Kč. Taková pokuta je příjmem zdravotní pojišťovny, která ji uložila. Pro uhrazené regulační
poplatky a doplatky na léčiva platí zákonné limity, a to:
a) 5 000 Kč za kalendářní rok
b) 2 500 Kč za kalendářní rok pro děti do 18 let a pro pojištěnce starší 65 let.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 47 z 91
Regulační poplatky a doplatky na léčiva nad uvedené limity je zdravotní pojišťovna povinna
pojištěnci uhradit, a to do 60 dnů po uplynutí kalendářního čtvrtletí, ve kterém byl limit
překročen.
12.7 Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb
Zdravotní pojišťovny uzavírají k zajištění zdravotních služeb pro své pojištěnce smlouvy o
poskytování a úhradě zdravotních služeb s poskytovateli těchto služeb. Tyto smlouvy se
řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohadovacího řízení mezi zástupci svazů
zdravotních pojišťoven a zástupců příslušných skupinových poskytovatelů zastoupených
svými zájmovými sdruženími. Tyto rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu
zdravotnictví. To je posuzuje z hlediska souladu s právními předpisy a i s veřejným zájmem
na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb. Po tomto posouzení je vydává formou
vyhlášky ministerstva jako právní předpis.
Pokud mezi účastníky dohadovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy
(a to do 6 měsíců) nebo pokud dohoda odporuje právním předpisům nebo veřejnému
zájmu, rozhodne o podmínkách úhrad Ministerstvo zdravotnictví samo.
Ministerstvo zdravotnictví formou vyhlášky stanoví tzv. seznam zdravotnických výkonů s
jejich bodovým ohodnocením. Hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační
omezení se na období příslušného roku stanoví na základě dohadovacího řízení zástupců
zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů. Dojde-li v rámci
tohoto dohadovacího řízení k dohodě, Ministerstvo zdravotnictví ji posoudí z hlediska jejího
souladu s právními předpisy a veřejným zájmem a vydá formou vyhlášky. Nedojde-li k
dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo neodpovídá-li
dohoda právním předpisům nebo veřejnému zájmu, rozhodne o hodnotě bodu, výši úhrad a
regulačních omezeních samo ministerstvo vyhláškou (tzv. úhradová vyhláška).
12.8 Podmínky poskytování hrazených služeb
Hrazené zdravotní služby poskytují lékaři, popř. i zdravotničtí pracovníci za podmínek
stanovených zákonem.
Hrazená péče se poskytuje ve zdravotnických zařízeních, ale i v dalším zákonem
uvedeném prostřední, jako např. domácí zdravotní péče, zdravotní péče ve stacionářích, v
zařízení sociálních služeb.
Za hrazené služby se považují i zdravotní služby poskytované v rámci zdravotnické
záchranné služby.
Hrazenými službami jsou také preventivní prohlídky, které se provádějí:
a) v prvním roce života devětkrát do roka
b) v 18 měsících věku
c) ve třech letech a dále vždy jedenkrát za dva roky.
V oboru zubní lékařství se provádí preventivní prohlídka:
a) u dětí a dorostu ve věku do 18 let dvakrát ročně;
b) u těhotných žen dvakrát v průběhu těhotenství;
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 48 z 91
c) u dospělých jednou ročně.
V oboru gynekologie se provádí preventivní prohlídka při ukončení povinné školní docházky
a dále počínaje patnáctým rokem věku jedenkrát ročně.
Hrazenými službami dále jsou:
a) vyšetření prováděná v rámci opatření proti infekčním onemocněním;
b) očkování a úhrada léčivých přípravků za podmínek stanovených zákonem a proti
nemocem uvedeným v § 30, odst. 2 zákona (vzteklina, tetanus, tuberkulosa, chřipka - u
některých kategorií pojištěnců, pneumokoková infekce, lidský papilomavirus);
c) odběry materiálů na vyšetření pro klinické účely a v souvislosti a výskytem nákaz;
d) diagnostika HIV a některých dalších infekčních onemocnění u dárců krve, tkání a
orgánů.
Hrazenou službou je i léčebně rehabilitační péče poskytovaná jako nezbytná součást
léčebného procesu, jejíž poskytnutí doporučil ošetřující lékař a potvrdil revizní lékař.
Totéž se týká i lázeňské léčebné rehabilitační péče u onemocnění, která jsou podle tzv.
indikačního seznamu lázeňsky léčitelnými chorobami. Indikační seznam vydává
Ministerstvo zdravotnictví ve formě vyhlášky. Stanoví se v něm také délka pobytu v lázních,
seznam lázní s vhodným přírodním léčivým zdrojem pro léčbu konkrétní choroby a dále to,
zda je z prostředků zdravotního pojištění hrazena komplexní nebo příspěvková lázeňská
péče.
Komplexní lázeňská péče navazuje na lůžkovou nebo specializovanou ambulantní
zdravotní péči. Je zaměřena na doléčení, zabránění nebo minimalizaci rozsahu invalidity.
Poskytuje se v době dočasné pracovní neschopnosti. Je plně hrazena z prostředků
zdravotního pojištění.
Příspěvková lázeňská péče je poskytována především pojištěncům s chronickým
onemocněním. Ze zdravotního pojištění je hrazeno pouze vyšetření a léčení pojištěnce,
nikoliv ubytování a stravování. Neposkytuje se v době dočasné pracovní neschopnosti.
Ze zdravotního pojištění je hrazena dále zdravotní péče v dětských odborných
léčebnách a ozdravovnách. Seznam chorob léčitelných v dětských léčebnách a
ozdravovnách stanoví Ministerstvo zdravotnictví v indikačním seznamu, který vydává
formou vyhlášky.
Hrazenou službou je dále přeprava pojištěnce na území České republiky ke smluvnímu
poskytovateli a zpět do místa trvalého pobytu, neumožňuje-li zdravotní stav pojištěnce
přepravu běžným způsobem, a to za použití zdravotnické dopravní služby. Je-li ošetřujícím
lékařem indikován doprovod pojištěnce, hradí zdravotní pojišťovna i přepravu doprovázející
osoby.
Ze zdravotního pojištění se dále hradí indikovaná přeprava lékaře a ostatních
zdravotnických pracovníků za pojištěncem.
Hrazenou službou je i posouzení dočasné pracovní neschopnosti a dále i prohlídka
zemřelého pojištěnce, pitva, přeprava k pitvě.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 49 z 91
12.9 Regulace cen a úhrad léčebných přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely
Ceny léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely (dále jen léčivé přípravky)
jsou podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách cenami regulovanými, resp. věcně
usměrňovanými neboli maximálními. Jejich maximální výši stanoví Státní ústav pro kontrolu
léčiv (SÚKL) podle metodiky stanovené v 6. části zákona. Nejčastěji se přitom vychází z
cen, které má tento léčivý přípravek ve vybraných zemích Evropské unie (tzv. země
regulačního koše).
SÚKL může vypsat tzv. úhradovou soutěž o nejnižší úhradu léčivého přípravku, pokud o její
vypsání požádá zdravotní pojišťovna. Soutěž se vyhlašuje v rámci léčivé látky a látkové
formy, ve které se vyskytují léčivé přípravky nejméně od 3 držitelů rozhodnutí o registraci.
Úhradová soutěž probíhá formou elektronické aukce. SÚKL na jejím základě vyhodnotí a
přijme léčivý přípravek s nejnižší aukční hodnotou.
SÚKL rozhodne o snížení maximální ceny za podmínek uvedených v zákoně (§ 39i) a i v
případě, že je toto snížení součástí opatření schválených vládou k zajištění finanční stability
systému zdravotního pojištění.
SÚKL hodnotí pravidelně, zda stanovené maximální ceny nepřekračují omezení stanovená
zákonem a i splnění očekávaných výsledků z hlediska hodnocení klinické a nákladové
efektivity (tzv. hloubková revize systému maximálních cen nebo úhrad).
SUKL jedenkrát za rok informuje Komisi Evropské unie o léčivých přípravcích hrazených ze
zdravotního pojištění včetně výše a podmínek úhrad.
12.10 Zdravotní pojišťovny
Provádění zdravotního pojištění zajišťují zdravotní pojišťovny, a to:
a) Všeobecná zdravotní pojišťovna
b) rezortní, oborové, podnikové, popř. další pojišťovny.
Zdravotní pojišťovny uhrazují poskytovatelům zdravotní péče nasmlouvané a provedené
zdravotní výkony.
Zdravotní pojišťovny mají povinnost zajistit svým pojištěncům místní a časovou dostupnost
hrazených zdravotních služeb.
Místní dostupností se rozumí přiměřená vzdálenost místa poskytování hrazených
zdravotních služeb vzhledem k místu trvalého pobytu nebo místa bydliště pojištěnce.
Časovou dostupností se rozumí zajištění poskytnutí neodkladných a akutních hrazených
služeb ve lhůtě odpovídající jejich naléhavosti. Lhůty stanoví vláda nařízením.
Zdravotní pojišťovny vedou:
a) seznam smluvních poskytovatelů zdravotní péče
b) přehled zdravotnických pracovníků poskytujících hrazené služby u jednotlivých
poskytovatelů. Jsou uživatelem referenčních údajů vedených v základním registru obyvatel,
kteří jsou jejich pojištěnci.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 50 z 91
Zdravotní pojišťovny kontrolují poskytování hrazených služeb z hlediska objemu a kvality.
Revizní činnost provádějí prostřednictvím informačních dat a činnosti revizních lékařů.
Revizní lékaři kontrolují, zda:
a) poskytnuté zdravotní služby odpovídají vyúčtovaným službám;
b) byly vyúčtovány jen ty zdravotní výkony, léčivé přípravky a zdravotnické prostředky,
které je pojišťovna povinna hradit;
c) druh a rozsah poskytovaných zdravotních služeb odpovídá zdravotnímu stavu
pojištěnce.
Zdravotní pojišťovny vedou osobní účty pojištěnců. Na těchto účtech vedou přehled
zdravotních služeb poskytnutých konkrétnímu pojištěnci a zaplacené regulační poplatky a
doplatky na částečně hrazené přípravky, které se započítávají do stanoveného limitu.
Pojištěnci mají právo na to, aby jim byl jedenkrát do roka poskytnut bezplatně výpis z
osobního účtu za posledních 12 měsíců. Na požádání je pojišťovna povinna zajistit
pojištěnci dálkový přístup k jeho osobnímu účtu.
12.11 Pokuty a přirážky k pojistnému
Pokuty:
a) Zdravotní pojišťovna může pojištěnci uložit pokutu za nesplnění oznamovací povinnosti
podle zákona, a to až do výše 10 000 Kč, a zaměstnavateli až do výše 200 000 Kč. Při
opakovaném nesplnění oznamovací povinnosti může být pokuta až dvojnásobná.
b) Zdravotní pojišťovna může uložit pojištěnci pokutu:
- za opětovné nesplnění povinnosti podrobit se preventivní prohlídce a za hrubé porušení
vnitřního řádu poskytovatele s následkem předčasného propuštění z lůžkové péče, a to do
výše 500 Kč;
- za prokázání se průkazem pojištěnce zdravotní pojišťovny v době, kdy jejím pojištěncem
nebyl, a to do výše 5 000 Kč.
c) Zdravotní pojišťovna může uložit pokutu poskytovateli za opakované porušení zákazu
přijmout od pojištěnce úhradu za poskytování zdravotních služeb hrazených ze zdravotního
pojištění, a to do výše 1 mil. Kč.
Uložené pokuty jsou příjmem zdravotní pojišťovny.
Přirážky k pojistnému:
Zdravotní pojišťovna může vyměřit zaměstnavateli přirážku k pojistnému, dojde-li u něho v
uplynulém kalendářním roce k opakovanému výskytu pracovních úrazů nebo nemocí
z povolání, a v důsledku toho i ke zvýšení nákladů na zdravotní služby, a to do výše 5 % z
podílu na jím hrazeném pojistném všech zaměstnanců.
Pro tento účel jsou zaměstnavatelé povinni zasílat zdravotní pojišťovně kopie záznamů o
pracovních úrazech. Za nesplnění této povinnosti může příslušná zdravotní pojišťovna
uložit zaměstnavateli pokutu až do výše 100 000Kč.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 51 z 91
Poskytovatelé, oprávnění k uznávání nemocí z povolání, jsou povinni zasílat příslušné
zdravotní pojišťovně kopie hlášení nemocí z povolání.
Ministerstvo zdravotnictví může uložit pokutu zdravotní pojišťovně, a to až do výše 10 mil.
Kč., v případě, že nesplní povinnosti vyplývající ze zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Taková pokuta je příjmem státního rozpočtu.
12.12 Síť poskytovatelů zdravotních služeb
Zdravotní pojišťovna plní svoji povinnost zajistit poskytování hrazených zdravotních služeb
svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti, prostřednictvím
poskytovatelů, se kterými za tím účelem uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě
hrazených služeb. Tito poskytovatelé tvoří síť smluvních poskytovatelů příslušné
zdravotní pojišťovny.
12.13 Náhrada nákladů na hrazené služby vynaložené v důsledku protiprávního
jednání vůči pojištěnci
Zdravotní pojišťovna má právo na úhradu nákladů, které vynaložila na úhradu zdravotních
služeb v důsledku protiprávního jednání vůči pojištěnci osobou, která takové protiprávní
jednání způsobila. Pro tento účel mají poskytovatelé zdravotních služeb povinnost oznámit
zdravotní pojišťovně úrazy a jiná poškození zdraví osob, kterým poskytli v důsledku toho
zdravotní služby, mají-li podezření na to, že úraz nebo jiné poškození zdraví byly
způsobeny jednáním jiných subjektů. Tuto oznamovací povinnost má i orgán činný v
trestním řízení (policie, státní zastupitelství a soudy). Obdobnou povinnost mají i orgány
inspekce práce a orgány státní báňské správy.
13 Zákon o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění
Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění upravuje zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění. Tento zákon pochází z období, kdy se v České
republice začal realizovat pojistný zdravotní systém.
Na rozdíl od zákona o všeobecném zdravotním pojištění, který byl od vzniku zdravotního
pojistného systému již zcela změněn (původní zákon o všeobecném zdravotním pojištění č.
550/ 1991 Sb. byl narazen jiným zákonem, a to zákonem č. 48/1997 Sb.), zůstává základní
právní úprava pojistného na všeobecné zdravotní pojištění stále v původním zákoně č.
592/1992 Sb. Avšak tento zákon byl od doby svého vzniku téměř padesátkrát změněn.
Dnešní právní úprava je tedy v mnohé odlišná od původního znění zákona.
13.1 Účel zákona
Zákon upravuje tyto okruhy problémů:
a) výši pojistného na všeobecné zdravotní pojištění
b) penále a způsob jeho placení
c) kontrolu placení pojistného
d) vedení evidence plátců pojistného
e) zřízení zvláštního účtu všeobecného zdravotního pojištění
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 52 z 91
13.2 Výše pojistného
Výše pojistného činí 13,5% z vyměňovacího základu za tzv. rozhodné období. Vidíme
tedy, že výše (sazba) pojistného se od vzniku zdravotního pojistného systému do dneška
nezměnila, i když se ekonomické charakteristiky národního hospodářství České republiky
změnily podstatně (inflace, kurs měny, daňové zatížení, průměrná mzda, výše spoluúčasti
pacientů apod.) Neměnnost výše pojistného je spíše projevem nedostatku politické shody
na jeho případné změně než stability ekonomických poměrů.
Zákon stanoví, že sumu pojistného je jeho plátce povinen vypočítat si sám. Tato suma mu
tedy není nikým stanovována, plátce ji vypočítá při každé platbě sám podle konkrétního
objemu vyměřovacího základu. Vypočítané pojistné se zaokrouhluje na celé koruny
směrem nahoru.
Vyměřovacím základem se pro účely pojistného na všeobecné zdravotní pojištění rozumí
obecně příjem poplatníka, tj. osoby, k jejíž tíži se pojistné platí. Avšak tento příjem je pro
jednotlivé kategorie pojištěnců různý.
Vyměřovací základ je tedy různý pro:
a) zaměstnance
b) osoby samostatně výdělečně činné
c) osoby, které nemají příjem ze zaměstnání, ani ze samostatné výdělečné činnosti a za
které pojistné nehradí stát
d) státní pojištěnce (to je ty, za které pojistné platí stát).
ad a) Vyměřovacím základem zaměstnance je suma jeho příjmů ze závislé činnosti (mzdy)
a funkčních požitků. Do vyměřovacího základu zaměstnance se nezahrnují tyto příjmy:
- náhrada škody vzniklé v souvislosti s výkonem závislé činnosti
- odstupné
- věrnostní přídavek horníků
- odměny vyplacené podle zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích
- jednorázová sociální výpomoc poskytnutá zaměstnanci v souvislosti s živelnou pohromou,
požárem a jinou mimořádnou závažnou událostí
- plnění, které bylo poskytnuto poživateli starobního nebo invalidního důchodu pro invaliditu
třetího stupně po uplynutí jednoho roku ode dne skončení zaměstnání.
ad b) Vyměřovací základ osoby samostatně výdělečně činné je 50% příjmů ze
samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na dosažení a udržení
těchto příjmů. Procentní výše z vyměřovacího základu se v průběhu let zvyšovala (z 35 %
před rokem 2004 až po 60 % roku 2006). I přes toto zvýšení je pojistné zatížení osob
samostatně výdělečně činných výrazně nižší než u zaměstnanců. I to je jednou z forem
podpory podnikání (především malého a středního) státem. Osoba samostatně výdělečně
činná je povinna platit pojistné alespoň v minimální výši, a to i když ze své podnikatelské
činnosti vykazuje ztrátu. V takovém případě je povinna odvést pojistné z tzv. minimálního
vyměřovacího základu. Tím je dvanáctinásobek 50 % průměrné mzdy v národním
hospodářství.
ad c) Vyměřovacím základem u osoby, která nemá příjmy ze zaměstnání, ze
samostatné výdělečné činnosti a není ani státním pojištěncem, je minimální mzda.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 53 z 91
ad d) Vyměřovací základ tzv. státní pojištěnce je stanoven ve výši 5 829 Kč za kalendářní
měsíc.
Tzv. rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, za který se platí pojistné. Pro osoby
samostatně výdělečně činné je však rozhodným obdobím kalendářní rok, za který je
pojistné placeno.
13.3 Odvod pojistného
Problematikou odvodu pojistného zákon stanoví odlišně pro:
a) zaměstnance
b) osoby samostatně výdělečně činné
c) osoby bez zdanitelných příjmů
d) státní pojištěnce
ad a) odvod pojistného za zaměstnance
Paragraf 5, odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. stanoví, že zaměstnavatel odvádí část
pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance. Současně odvádí i část pojistného,
které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu. K takové srážce
zaměstnavatel nepotřebuje souhlas zaměstnance.
Pojistné odváděné zaměstnavatelem se platí za jednotlivé měsíce a je splatné do 20. dne
následujícího kalendářního měsíce. Pojistné zaměstnavatel odvádí na účty těch
zdravotních pojišťoven, u kterých jsou jednotlivé jeho zaměstnanci pojištěni.
Právní nástupce zaměstnavatele ručí za pojistné, které měl platit jeho předchůdce.
ad b) odvod pojistného za osoby samostatně výdělečně činné
Osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné formou záloh na pojistné a doplatku
pojistného. Zálohy na pojistné platí osoba samostatně výdělečně činná každý měsíc, a to
do 8. dne následujícího měsíce.
Záloha se neplatí, byla-li osoba samostatně výdělečně činná uznána po celý kalendářní
měsíc práce neschopnou.
V prvním kalendářním roce samostatné výdělečné činnosti se zálohy na pojistné
vypočítávají z minimálního vyměřovacího základu. V dalších letech se záloha stanoví
z měsíčního vyměřovacího základu. Ten se stanoví jako průměr z 50 % příjmů z výdělečné
činnosti za předchozí kalendářní rok zmenšených o výdaje vynaložené na dosažení a
udržení těchto příjmů, který připadá na jeden kalendářní rok.
Osoba samostatně výdělečně činná, která je současně zaměstnancem a pro kterou příjem
ze samostatné činnosti není hlavním zdrojem příjmů, není povinna platit zálohy na pojistné.
Musí však své zdravotní pojišťovně oznámit, co je jejím hlavním zdrojem příjmů při
souběhu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti.
Doplatek pojistného ve výši rozdílu mezi zaplacenými zálohami a skutečnou výši pojistného
vypočteného podle vykázaného vyměřovacího základu za příslušný kalendářní rok je
splatný do 8 dnů po dni, ve kterém byl (nebo měl být) podán přehled o příjmech a výdajích
za uplynulý rok příslušné zdravotní pojišťovně.
Nastane-li situace, že je úhrn záloh na pojistné vyšší než pojistné stanovené
z vyměřovacího základu za příslušný kalendářní rok, jedná se o přeplatek pojistného. Ten
se použije k úhradě jiného splatného závazku pojistníka vůči zdravotní pojišťovně a není-li
takový, vrátí se plátci pojistného, a to do jednoho měsíce po zjištění přeplatku.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 54 z 91
ad c) Odvod pojistného za osoby bez zdanitelných příjmů
Osoba bez zdanitelných příjmů platí pojistné za příslušný kalendářní měsíc do 8. dne
následujícího kalendářního měsíce.
ad d) Odvod pojistného za státní pojištěnce
Za osoby, za které pojistné platí stát, hradí toto pojistné Ministerstvo financí na zvláštní účet
všeobecného zdravotního pojištění, který vede Všeobecná zdravotní pojišťovna pro účel
přerozdělování pojistného, a to do 25. dne předcházejícího kalendářního měsíce.
13.4 Dlužné pojistné
Dlužné pojistné je plátce povinen doplatit. Nedoplatky pojistného nepřesahující 50 Kč nelze
vymáhat.
Má-li plátce pojistného vůči zdravotní pojišťovně splatný závazek, je povinen ho splácet
v pořadí:
a) pokuty
b) přirážka k pojistnému
c) nejstarší nedoplatky pojistného
d) běžné platby pojistného
e) penále
13.5 Promlčení pojistného
Právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje ve zvláštní promlčecí lhůtě, která činí 10
let ode dne splatnosti pojistného. Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě 10 let od
právní moci platebního výměru, kterým bylo vyměřeno.
13.6 Způsob placení pojistného
Zákon ukládá platit pojistné v české měně. Pojistné může plátce platit buď převodem na
účet zdravotní pojišťovny, a to i prostřednictvím poštovní poukázky, nebo v hotovosti přímo
zaměstnanci příslušné zdravotní pojišťovny pověřenému přijímat pojistné.
Přitom se za den platby považuje buď den, kdy dojde k připsání pojistného na účet
zdravotní pojišťovny v případě, že platba byla provedena bezhotovostně převodem na účet,
nebo den, kdy pověřený zaměstnanec zdravotní pojišťovny přijal hotovostní platbu
pojistného.
13.7 Penále
Pokud plátce pojistného nezaplatil pojistné nebo zálohu na něj ve stanovené lhůtě nebo jej
zaplatil v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je povinen zaplatit penále. Penále
činí 0, 05 % z dlužné částky denně.
Na druhé straně je i zdravotní pojišťovna povinna zaplatit penále v případě, že nevrátí
přeplatek na pojistném v zákonné lhůtě, tedy do jednoho měsíce ode dne, kdy přeplatek
zjistila. I v tomto případě penále činí 0,05 % z dlužné částky denně.
Platba penále se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Penále se nepředepisuje,
nepřesáhlo-li v úhrnu 100 Kč za kalendářní rok.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 55 z 91
13.8 Přerozdělování pojistného
Všeobecná zdravotní pojišťovna je pověřena vedením zvláštního účtu přerozdělení
pojistného, jak ho stanoví zákon o všeobecném zdravotním pojištění.
Vybrané pojistné všemi zdravotními pojišťovnami se mezi nimi přerozděluje podle počtu
pojištěnců, jejich věkové struktury, pohlaví a nákladových indexů věkových skupin
pojištěnců. Je tomu tak proto, že struktura tzv. pojistného kmene příslušné zdravotní
pojišťovny je základním faktorem ekonomické úspěšnosti každé zdravotní pojišťovny.
V zájmu vyrovnání ekonomických šancí všech zdravotních pojišťoven se veškeré vybrané
pojistné přerozděluje mezi zdravotními pojišťovnami.
Vzhledem k faktu, že věk pojištěnce je významným faktorem ovlivňujícím pojištěncovu
nákladnost pro zdravotní pojišťovnu, jsou pacienti rozděleni do 18 věkových skupin
v rozmezí od narození do 5 let, od 5 let do 10 let a dále vždy po 5 letech až po věkovou
skupinu 80–85 let. Poslední skupinu tvoří pojištěnci starší 85 let. K těmto věkovým
skupinám jsou přiřazeny nákladové indexy, a to ještě dále v členění podle pohlaví. Tabulka
věkových skupin je přílohou zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění.
Všeobecná zdravotní pojišťovna je správcem zvláštního účtu přerozdělování a vede ho
odděleně od ostatních účtů a fondů, které spravuje. Na dodržování pravidel, která byla
stanovena pro hospodaření se zvláštním účtem přerozdělení, dohlíží zvláštní dozorčí
orgán. Ten je tvořen zástupcem Ministerstva zdravotnictví, dále zástupcem Ministerstva
financí, zástupcem Ministerstva práce a sociálních věcí a dále zástupcem Všeobecné
zdravotní pojišťovny. Tito zástupci mají při hlasování dozorčího orgánu každý jeden hlas.
Dále jsou členy dozorčího orgánu i zástupci ostatních zdravotních pojišťoven. Ti však mají
při hlasování v dozorčím orgánu dohromady jeden hlas. Pravidla pro hospodaření se
zvláštním účtem přerozdělování vydaná pro příslušný kalendářní rok Ministerstvo
zdravotnictví po dohodě s Ministerstvem financí vyhláškou.
Zvláštní účet přerozdělování slouží i k přerozdělování příjmů z pojistného podle výskytu
pojištěnců, za které byly zdravotními pojišťovnami uhrazeny zvlášť nákladné zdravotní
služby hrazené ze zdravotního pojištění (tzv. nákladné hrazené služby).
Nákladnými hrazenými službami jsou služby hrazené ze zdravotního pojištění, u kterých
výše za jednoho pojištěnce překročila v kalendářním roce patnáctinásobek průměrných
nákladů na jednoho pojištěnce v systému veřejného zdravotního pojištění za poslední
kalendářní rok. Takový pojištěnec je označován jako nákladný pojištěnec.
Příslušná zdravotní pojišťovna má nárok na úhradu 80 % částky, o kterou nákladné
hrazené služby překročí uvedený patnáctinásobek průměrných nákladů na jednoho
pojištěnce.
Na kontrole správnosti vyúčtování nákladových hrazených služeb se podílejí všechny
zdravotní pojišťovny, a to prostřednictvím kontrolní skupiny složené z revizních lékařů
všech zdravotních pojišťoven.
13.9 Kontrola placení pojistného
Pověření zaměstnanci zdravotní pojišťovny jsou oprávněni kontrolovat správnost stanovení
vyměřovacího základu, výše pojistného a jeho včasné odvedení plátcem pojistného.
K provedení takové kontroly je příslušný plátce povinen poskytnout potřebnou součinnost.
13.10 Povinnost zachovávat mlčenlivost
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 56 z 91
Zaměstnanci zdravotní pojišťovny jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o
kterých se při kontrole plateb pojistného dozvěděli. Tato povinnost trvá i po skončení
pracovního poměru příslušného zaměstnance.
Zaměstnanci zdravotních pojišťoven mohou být povinností mlčenlivosti zproštěni pouze
písemně a s uvedením rozsahu a účelu zproštění.
13.11 Povinnosti plátců pojistného
a) osoba samostatně výdělečně činná je povinna příslušné zdravotní pojišťovně sdělit
zákonem stanovené údaje. Těmito jsou např.:
- jméno, příjmení, trvalý pobyt, rodné číslo
- obchodní jméno, místo podnikání, identifikační číslo
- datum, ke kterému bude podávat daňové přiznání, není-li tímto datem 31. 3. kalendářního
roku
- do jednoho měsíce ode dne, kdy měla podat daňové přiznání, předložit příslušné
zdravotní pojišťovně (pojišťovnám) přehled o svých příjmech a výdajích, zaplacených
zálohách na pojistném a pojistném vypočteném z daného vyměřovacího základu
b) zaměstnavatelé jsou povinni oznámit příslušné zdravotní pojišťovně (pojišťovnám):
- svůj název a sídlo (u právnických osob jejich právní formu), resp. jméno a příjmení, rodné
číslo a adresu trvalého bydliště (u fyzických osob), identifikační číslo, číslo účtu, ze kterého
budu provádět platbu pojistného
- do 8 dnů případnou změnu těchto údajů, ukončení činnosti, zrušení organizace nebo její
vstup do likvidace
- nejpozději v den splatnosti pojistného předat každé zdravotní pojišťovně, u které jsou
pojištěni jejich zaměstnanci, přehled o platbách pojistného.
13.12 Pravděpodobná výše pojistného
Neplní-li zaměstnavatel povinnost podat zdravotním pojišťovnám, u kterých jsou pojištěni
jeho zaměstnanci, přehled o platbách pojistného, vyzve ho k podání takového přehledu
příslušná zdravotní pojišťovna a přitom mu stanoví lhůtu pro předložení přehledu.
Nepředloží-li zaměstnavatel přehled ani v této dodatečné lhůtě, může zdravotní pojišťovna
sama stanovit pravděpodobnou výši pojistného z údajů, které má k dispozici.
U osob samostatně výdělečně činných může zdravotní pojišťovna postupovat obdobně.
Je-li následně přehled o platbách pojistného dodán, zruší zdravotní pojišťovna rozhodnutí o
pravděpodobné výši pojistného.
13.13 Doručení písemnosti
Písemnosti doručuje zdravotní pojišťovna plátcům pojistného buď poštou, nebo
prostřednictvím svých zaměstnanců.
Písemnosti, které obsahují skutečnosti s právními důsledky k tíži plátce, doručuje zdravotní
pojišťovna plátci do vlastních rukou.
Nebyl-li adresát písemnosti doručované do vlastních rukou zastižen, je mu zásilka uložena
na příslušné poště nebo na místně příslušné organizační jednotce zdravotní pojišťovny,
jejíž písemnost má být doručena, a adresát je o této skutečnosti vhodným způsobem
vyrozuměn. Jestliže si uloženou písemnost nevyzvedne do 15 dnů, považuje se tato zásilka
za doručenou, i když se adresát o jejím uložení nedozvěděl.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 57 z 91
Odmítne-li adresát převzít zásilku, považuje se za doručenou dnem, kdy bylo převzetí
odmítnuto.
Není-li pobyt plátce pojistného znám nebo se v daném místě nezdržuje, doručí se mu
zásilka veřejnou vyhláškou.
13.14 Vedení evidence pojištěnců
Všeobecná zdravotní pojišťovna vede registr všech pojištěnců všeobecného zdravotního
pojištění. V tomto registru jsou uvedeny o pojištěncích následující údaje:
- rodné číslo, popř. jiné číslo pojištěnce
- jméno a příjmení, popř. rodné příjmení
- adresa pobytu
- datum vzniku, popř. zániku pojistného vztahu u příslušné zdravotní pojišťovny
- u pojištěnců, za které platí pojistné stát, časové období, v němž je plátcem pojistného stát
- označení skupiny pojištěnců
- datum případného odhlášení se ze zdravotního pojištění a přihlášení se do zdravotního
pojištění v České republice.
Vojenská zdravotní pojišťovna sděluje Všeobecné zdravotní pojišťovně údaje o svých
pojištěncích s ohledem na potřebu ochrany utajovaných skutečností.
Zákon ukládá státním orgánům a jiným právnickým osobám, které vedou evidenci osob a
majetku z úřední povinnosti nebo vzhledem k předmětu své činnosti, aby Všeobecné
zdravotní pojišťovně sdělovaly na výzvu údaje potřebné k vedení registru pojištěnců, a to
bezplatně.
Všeobecná zdravotní pojišťovna nenese náklady spojené s vedením registru pojištěnců
sama. Přispívají na ně i další zdravotní pojišťovny podle počtu svých pojištěnců. Náklady
spojené s vedením registru pojištěnců vede Všeobecná zdravotní pojišťovna odděleně od
ostatních svých nákladů.
Součinnost při vedení registru pojištěnců poskytuje Všeobecné zdravotní pojišťovně i
Ministerstvo vnitra České republiky a i Policie České republiky, a to poskytováním údajů ze
základního registru obyvatel a z informačního systému cizinců.
13.15 Tiskopisy
Všeobecná zdravotní pojišťovna vydává tiskopisy k hlášení údajů stanovených zákonem o
pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Plátci pojistného jsou povinni tyto tiskopisy
používat při komunikaci se zdravotní pojišťovnou.
14 Změny soukromého práva účinné od roku 2014
Obecně k nové právní úpravě soukromého práva
Od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který
přinese velké množství změn do oblasti soukromého práva. Učebnice „Právo a
legislativa“17, vydaná Vysokou školou zdravotnickou v Praze v roce 2011, která slouží jako
17
STANĚK, J. Právo a legislativa. Praha: Maurea, 2011. ISBN 978-80-904955-4-8.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 58 z 91
studijní opora k výuce předmětu právo a legislativa, samozřejmě tyto změny nemohla
postihnout. Proto nyní přinášíme přehled základních změn, které oproti textu v uvedené
učebnici nová právní úprava přináší. Zaměříme se jen na aktualizaci té soukromoprávní
problematiky, která je obsažena v uvedené učebnici, a dále na změny v oblasti obecné
teorie práva, jak je přináší nová právní úprava. Nebudeme se tedy zabývat všemi oblastmi,
které upravuje nový občanský zákoník. Zájemci o seznámení se s celou problematikou
upravenou v novém občanském zákoníku odkazujeme na zákon č. 89/2012 Sb.
14.1 Společenské změny po roce 1989 a jejich promítnutí do oblasti práva
Základní společenské změny, ke kterým došlo po roce 1989 v naší společnosti, se
samozřejmě promítly i do oblasti práva. Na tyto změny bylo možno reagovat v podstatě
dvěma způsoby:
a) zrušením dosavadního právního řádu a jeho nahrazením novým právním řádem, který
bude respektovat nastalé společenské změny
nebo
b) ponecháním stávajícího právního řádu a jeho postupným přepracováváním na nové
společenské podmínky.
Z důvodu praktičnosti byla zvolena druhá cesta, tedy cesta postupné obměny stávajícího
právního řádu.
Postupná obměna právního řádu se řídila kritériem naléhavosti. Nejprve bylo třeba nově
upravit vztahy k výrobním prostředkům. Možnost soukromého podnikání přinesla i
soukromé vlastnictví výrobních prostředků a promítla se do oblasti hospodářských vztahů,
především vztahů dodavatelsko-odběratelských.
Z hlediska kodexové úpravy tedy nejprve přišla na řadu problematika bývalého
hospodářského práva. Bývalý hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.) byl zrušen a
nahrazen v roce 1991 obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb.). Proměna této
právní oblasti šla tak daleko, že zároveň zaniklo i odvětví hospodářského práva a bylo
nahrazeno odvětvím práva obchodního.
Další rekodifikace se pak uskutečnily v oblasti veřejného práva. V souvislosti s rozpadem
Československa a vznikem samostatné České republiky k 1. 1. 1993 bylo třeba změnit
Ústavu. Ústava České republiky byla vydána pod číslem 1/1993 Sb.
Zásadní strukturální a vlastnické změny ve společnosti v průběhu 90. let pak poněkud
upozadily rekodifikační práce v právní oblasti. Soulad právního řádu se společenskou
realitou byl v této době zajišťován především v rovině jednotlivých zákonů a jejich
novelizací.
Významným impulsem pro aktualizaci právního řádu byla přístupová jednání České
republiky k Evropským společenstvím zahájená již v průběhu 90. let minulého století. V
rámci těchto aktivit bylo třeba mimo jiné zesouladit náš právní řád s právním řádem
Evropských společenství (s komunitárním právem). Právní úprava komunitárního práva se
tak promítla prakticky do celého právního řádu České republiky. Práce na zesouladění
právního řádu s právem komunitárním se realizovaly především na přelomu tisíciletí.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 59 z 91
Další rekodifikační změny přináší až období poloviny 1. dekády nového století. V roce 2004
byl vydán nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.), v roce 2006 nový zákoník práce
(zákon č. 262/2006 Sb.) a v roce 2009 nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.).
Tedy, vidíme, že většina rekodifikačního úsilí byla soustředěna do oblasti veřejného práva.
Práce na zásadní reformě soukromého práva byly zahájeny v roce 2000 a trvaly
dlouhých 12 let. Jejich výsledkem bylo přijetí nového občanského zákoníku v roce 2012.
Nový občanský zákoník byl svými tvůrci pojat velmi velkoryse, a to nejen jako rekodifikace
stávajícího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), ale jejich záměrem bylo vytvořit
dokonce universální kodex soukromého práva. Tedy kodex, který by zahrnoval prakticky
všechna stávající odvětví soukromého práva, tedy nejen právo občanské hmotné, ale i
právo obchodní, rodinné a pracovní.
V průběhu přípravných prací a i díky iniciativám různých zájmových skupin však toto úsilí
zůstalo nenaplněno. Především v důsledku tlaku zájmových skupin (odbory, svazy
zaměstnavatelů) zůstalo v samostatné oddělené právní úpravě právo pracovní. Už také
proto, že pro toto odvětví práva je typický významný podíl kogentní právní úpravy, což je
typické spíše pro veřejné právo. Proto také někteří autoři řadí pracovní právo na pomezí
mezi právo veřejní a soukromé.
Z oblasti obchodního práva zůstala v samostatné právní úpravě jeho tzv. korporátní část,
tedy právo obchodních korporací, tedy obchodních společností a družstev. Druhá část
obchodního práva, tedy část upravující obchodní závazkové vztahy (nazývaná také
obligační právo), přešla do nového občanského zákoníku. Zanikla tak dnes již nadbytečná
dvoukolejnost smluvních vztahů, tedy smlouvy občanské a smlouvy obchodní.
Původně zamýšlený universální kodex soukromého práva tak nyní upravuje jen tři základní
oblasti společenských (a i právních) vztahů, a to:
a) vlastnictví
b) rodinu
c) smlouvy.
Je však otázkou, zda zamýšlené opuštění koncepce oddělených komplexních právních
úprav bylo správné. Existence samostatných právních odvětví zastřešených příslušným
kodexem není totiž jen ideologickým projevem, jak se píše v důvodové zprávě k novému
občanskému zákoníku, ale má svou oporu i v oblasti teorie práva.
Vyčlenění určité skupiny společenských vztahů do samostatného právního odvětví je dáno,
mimo jiné, i specifickým duchem právní úpravy18 v daném odvětví. Tento duch (hovoříme o
rysech právního odvětví) je typický pro dané odvětví práva a je odlišný od ducha jiných
právních odvětví. I v soudní praxi jsou soudy povinny vykládat zákon mimo jiné v souladu s
jeho duchem.
Tak např. rysy (duch) rodinného práva rodinně právní vztahy jednoznačně odlišuje od
ostatních právních vztahů. Jedná se např. o tyto rysy rodinného práva:
- existence emocionálního prvku v rodinně právních vztazích;
18
pojem „duch zákona“ poprvé použil Ch. L. Montesquieu ve svém díle Duch zákonů
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 60 z 91
- dlouhodobost, často celoživotnost rodinně právních vztahů;
- nezcizitelnost (nepřevoditelnost) rodinně právních vztahů apod.
Tyto rysy nenajdeme u jiných soukromoprávních odvětví a často je pro ně typický přesný
opak těchto rysů rodinného práva.
Rekodifikace soukromého práva, ke které došlo v roce 2012, zahrnuje tři základní
právní předpisy:
- občanský zákoník (nový) - zákon č. 89/2012 Sb.
- zákon o obchodních korporacích - zákon č. 90/2012 Sb.
- zákon o mezinárodním právu soukromém - zákon č. 91/2012 Sb.
Již z čísel těchto tří základních rekodifikačních právních předpisů je patrné, že byly v
Parlamentu pojednávány ve vzájemné shodě.
Zákon o obchodních korporacích přináší samostatnou úpravu korporátního práva, tedy
právní úpravu obchodních korporací.
Zákon o mezinárodním právu soukromém nahradil dosavadní zákon č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním.
Vydáním nového občanského zákoníku se ruší (zcela nebo z části) přes 230 jiných
právních předpisů. Dochází ke zrušení některých kodexů (ruší se obchodní zákoník - č.
513/1991 Sb., ruší se zákon o rodině - zákon č. 94/1963 Sb.), dále ruší celá řada zákonů
(např. zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,
zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, zákon č. 116/1990 Sb., o pronájmu
nebytových prostor a řada dalších). Avšak největší část zrušovacího ustanovení nového
občanského zákoníku (§ 3080) tvoří přehled právních předpisů, ze kterých se v důsledku
vydání nového občanského zákoníku ruší jen jejich určitá část. Právní předpis jako celek
však zůstává zachován. Tím se právní řád České republiky, již tak dost nepřehledný, stává
ještě nepřehlednějším.
Nový občanský zákoník je monumentálním dílem už jen svým rozsahem (přes 3000
paragrafů). Připravoval se řadu let (od roku 2000) a pracovalo na něm mnoho předních
odborníků. To však neznamená, že bychom k němu měli přistupovat nekriticky.
14.2 Hlavní ideové zásady nového občanského zákoníku
Každá rekodifikace znamená změnu společenského přístupu k dané právní problematice.
Vyjadřuje vůli zákonodárce po zásadní změně filosofie, na které byla dosavadní právní
úprava konstruována. Jedná se tedy o zcela změněný pohled na danou oblast
společenských vztahů.
Tak je tomu i v případě nového občanského zákoníku. Důvodová zpráva k němu uvádí šest
hlavních ideových zásad nové právní úpravy. Jedná se o tyto zásady:
a) příklon k evropským kontinentálním konvencím
Autoři nového občanského zákoníku kritizují dosavadní koncepci právního řádu založenou
na oddělených komplexních právních úpravách určitých oblastí společenských vztahů
(právní odvětví). Především kritizují existenci samostatného odvětví obchodního, rodinného
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 61 z 91
a pracovního práva s odkazem na to, že jiné státy střední a východní Evropy se od této
oddělené konstrukce odklonily.
S touto jejich myšlenkou by bylo možno polemizovat, protože jednak dosavadní oddělené
komplexní právní úpravy v těchto odvětvích nečinily v praxi větší obtíže (snad jen
dvoukolejnost smluvních závazkových vztahů v režimu občanského a obchodního zákoníku
bylo možno oprávněně považovat v současných společenských poměrech za zbytečnou,
což je však dáno především tím, že obchodní právo je vlastně jen pododvětvím práva
občanského), jednak duch těchto jednotlivých právních odvětví byl a je odlišný a jednak i
další vývoj sám ukázal vhodnost a potřebnost vyčlenění alespoň pracovně právních vztahů
do samostatného odvětví pracovního práva.
b) kategorický rozchod s právními tradicemi totalitarismu
Diskontinuita s dosud platným občanským zákoníkem není tak nechtěným vedlejším
produktem této nové právní úpravy, ale je cíleným záměrem tvůrců této nové úpravy.
Přitom je známo, že zdárnému rozvoji společnosti více prospívá metoda jemného ladění,
než metoda radikálních řezů. A nová právní úprava takovým radikálním řezem je.
Právo nic nemiluje tak, jako stav právní jistoty. Radikální řezy však ke zvýšení právní jistoty
nepřispívají. Takto radikální změny právního řádu by byly logické bezprostředně po revoluci
na přelomu 80. a 90. let minulého století. Ne s dvacetiletým odstupem. On totiž právní řád
České republiky na začátku druhé dekády 21. století již vůbec není tím právním řádem,
který zde byl před dvaceti lety. Za tu dobu se již velmi přizpůsobil společenské potřebě a
realitě. Potřeba jeho kategorické změny je proto diskutabilní.
c) vytvoření obecného (universálního) kodexu soukromého práva
Tím je myšlen rozchod s tradicí samostatných komplexních právních úprav (kodexů) v
soukromém právu. I když se v důvodové zprávě k návrhu nového občanského zákoníku
píše, že „samostatné komplexní právní úpravy soukromé právo jako celek destabilizují,
chaotizují a ve svém synergickém efektu oslabují a popírají jeho funkce“19, praxe tomuto
tvrzení nepřisvědčila. Dosavadní právní úpravu soukromého práva lze jen stěží označit za
chaotickou a destabilizovanou. Naopak. Právo je systematická věda a podrobnost této
systematizace přispívá k jeho přehlednosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti. Nehledě na
významný rozdíl ve filosofickém přístupu k jednotlivým odvětvím práva.
Teorie mohou být různé, ale každou teorii prověřuje praxe.20 A praxe dosavadní
systemizaci soukromého práva osvědčila. Nehledě na to, že již samotný proces
prosazování nové navrhované právní úpravy musel v některých oblastech (především
oblast pracovního práva) ustoupit tlaku zájmových skupin na ponechání oddělené právní
úpravy.
d) akcentace zásady smluvní volnosti v soukromém právu proti dosud vůdčí zásadě
rovnosti
Zde se jedná o zřejmě nejdůležitější změnu v přístupu (ve filosofii) k dané právní materii.
Tento nový přístup je však také předmětem největší polemiky nad novou právní úpravou.
Konstrukce dosud platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) vychází
především ze zásady rovnosti jako vůdčí zásady soukromého práva (zásada vyjadřující
19
Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku - s. 572
20
„Čas odhalí pravdu“. Seneca
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 62 z 91
myšlenku, že před zákonem jsme si všichni rovni). Tuto konstrukci nová právní úprava
podrobuje kritice, a to především v oblasti vzájemného postavení fyzických a právnických
osob. Konstatuje, že tyto dvě kategorie osob si nemohou být rovny od své podstaty. Člověk
má totiž svá přirozená práva, jichž není stát tvůrcem, ale ochráncem. Odvolává se přitom
na čl. 8. Listiny základních práv a svobod, podle které stát člověku svobodu nedává, ale
zaručuje ji. Kdežto právnická osoba je umělý organizační útvar vytvořený člověkem a
sloužící jeho zájmům. Není nadána přirozenými právy, ale práva jí stát (právo) poskytuje. S
tímto pojetím je jistě třeba souhlasit. Ovšem mezi lidmi (fyzickými osobami) navzájem je
třeba zásadu rovnosti prosazovat a respektovat.
Akcentace smluvní volnosti je také problematická. I když naše společnost je z právního
hlediska společností rovných lidí, vidíme, že v ní probíhají diferenční procesy, které
nastavují různé úrovně nerovnosti, a to nerovnosti příjmové, majetkové a ve svém důsledku
nerovnosti sociální. Lidé si nejsou rovni ani z hlediska schopností, talentu, vzdělání apod.
Za situace faktické nerovnosti je prosazování akcentace smluvní volnosti tedy
problematické. To potvrzuje i praxe, když např. různé organizace na ochranu spotřebitele
vyzývají, aby lidé dobře četli smlouvy, které podepisují. Ale ono číst nestačí. Ono je také a
především třeba porozumět přečtenému, což je i otázka erudice a někdy i psychického
nátlaku ze strany druhého smluvního partnera. Kromě toho vidíme, že často jsou smlouvy
záměrně formulovány nesrozumitelně, jejich uzavření není zcela prosté nátlaku apod., jak
je známo z různých nekalých praktik „šmejdů“ všeho druhu.
Ponechat tedy veškerou iniciativu smluvní volnosti může vést k problematické situaci jedné
(slabší) ze smluvních stran, a to se nemusí vždy jednat jen o smlouvy spotřebitelské. Vždy
je totiž třeba mít na paměti obecnou úlohu práva, kterou velmi správně formuloval
akademik Viktor Knapp, když říká, že zákony zajišťují fungování spravedlivého systému.
Jejich úkolem je v rámci zákona chránit slabší stranu, narovnávat šance těch, kteří nemají
vlastní schopnost účinně se bránit nespravedlivostem.
Proto absolutizace smluvní volnosti může přinášet mnohé individuální problémy. Právo
musí chránit slabší stranu, jak to vyplývá z definice V. Knappa. Proto i v oblasti soukromého
práva mají své místo kogentní právní normy, které smluvní volnost určitým způsobem
omezují.
e) osou právní úpravy je člověk a jeho zájmy (na rozdíl od dosavadní hlavní osy právní
úpravy, kterou je člověk ve společnosti).
I tato zásada je velmi diskutabilní. Původní občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) vycházel ze
zásady, že zájmy jednotlivce jsou podřízeny zájmům celku. Tedy společenský zájem
převyšoval zájem individuální, i když novelami občanského zákoníku z 90. let byla tato
zásada přiměřeně oslabena. Vždy však je třeba mít na zřeteli, že člověk žije mezi lidmi, a
proto jeho jednání musí nutně zohledňovat nejen jeho zájem, ale i zájem ostatních lidí, tedy
zájem společenský. S akcentací prosazování zcela individualistických zájmů nelze
souhlasit. Vzpomeňme na výrok A. Einsteina, že „jenom život, který žijeme pro druhé, má
smysl“.
f) základním ideovým zdrojem rekodifikace je vládní návrh občanského zákoníku
bývalého Československa z roku 1937, který však nebyl v důsledku politických událostí
konce 30. let přijat.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 63 z 91
I když tento nebyl jediným ideovým zdrojem, přesto je daný přístup polemický. Předně platí,
že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“, a dále není možné nerespektovat vývoj společnosti
za dalších 70 let. Především však morální prostředí současné společnosti je podstatně jiné,
že to, které zde bylo ve 30. letech minulého století.
Za povšimnutí stojí i to, že autoři nového občanského zákoníku přebírají i názvosloví
užívané ve 30. letech, které je dnešní době již poněkud cizí, a proto málo srozumitelné
(např. pojmy jako výprosa, pacht, výměnek, služebnost apod.). To jistě nepřispívá ke
zvýšení srozumitelnosti textu právního předpisu pro veřejnost.
Kromě nových pojmenování přináší nová právní úprava i zcela nadbytečnou změnu
nazvání zažitých právních pojmů. Tak např. pojem právní úkon nahrazuje pojmem právní
jednání, pojem způsobilost k právům a povinnostem nahrazuje pojmem právní osobnost,
pojem způsobilost k právním úkonům nahrazuje pojmem svéprávnost, pojem věcné
břemeno nahrazuje pojmem služebnost apod. To bude přinášet obtíže i do studia právní
problematiky a i do laické orientace v právu vůbec.
Vidíme tedy, že s touto zásadní změnou právní úpravy bude spojena celá řada problémů.
Tato právní úprava si vyvolá potřebu změny desítek navazujících právních předpisů a bude
třeba přijmout řadu prováděcích předpisů k novému občanskému zákoníku. Jejich příprava
je však ve velkém časovém skluzu a v důsledku politických událostí ve 2. pololetí roku 2013
(pád vlády, rozpuštění Poslanecké sněmovny, vyhlášení mimořádných parlamentárních
voleb) je zde oprávněná obava, zde se tyto prováděcí předpisy do data účinnosti nového
občanského zákoníku (1. 1. 2014) stihnou projednat a schválit v Parlamentu, nebo zda
bude třeba účinnost nového občanského zákoníku odložit. K odložení účinnosti však
nedošlo.
14.3 Zásady soukromého práva
Jak již bylo uvedeno, charakteristickým znakem kodexu obvykle bývá i změna ducha právní
úpravy v dané právní oblasti (odvětví). Tento duch právní úpravy, je-li v kodexu explicitně
vyjádřen, tak se tak děje pojmenováním zásad příslušného kodexu.
Nový občanský zákoník tak činí ve svém § 3, odst. 2, kdy vyjmenovává demonstrativně
zásady soukromého práva. Tyto zásady jsou následující:
a) každý má právo na ochranu života, zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí;
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany;
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět
bezdůvodnou újmu. Nikdo však nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopností k újmě
druhých.
d) daný slib zavazuje a smlouvy musí být plněny;
e) vlastnické právo je chráněno a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a
zaniká;
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
Pro srovnání si znovu zopakujeme dosavadní hlavní zásady soukromého práva, kterými je:
a) zásada rovnosti
b) zásada autonomie vůle
c) zásada dodržování smluv
d) zásada nepoškozování
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 64 z 91
e) zásada ochrany dobré víry.
Vidíme, že některé dosavadní hlavní zásady byly záměrně opuštěny (zásada rovnosti), jiné
přešly do hlavních ideových zásad (zásada autonomie vůle), některé zásady zůstaly
(zásada dodržování smluv), další mezi hlavní zásady zařazeny nebyly (zásada
nepoškozování, zásada ochrany dobré víry). Je diskutabilní, do jaké míry je to správné.
Například vypuštění zásady nepoškozování z přehledu hlavních zásad soukromého práva
je jistě na velkou diskusi.
14.4 Struktura nového občanského zákoníku
Občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., se člení do pěti částí. Těmi jsou:
1. Obecná část
2. Rodinné právo
3. Absolutní majetková práva
4. Relativní majetková práva
5. Ustanovení společná, přechodná a závěrečná.
S jistým zjednodušením lze konstatovat, že nový občanský zákoník zachovává strukturu
stávajícího občanského zákoníku. Navíc však zahrnuje problematiku práva rodinného (ve
své 2. části), kterou se změnami přebírá z dosavadního zákona o rodině (zákon č.
94/19963 Sb.).
I když struktura nového občanského zákoníku je v podstatě obdobná, jako byla struktura
dosavadního občanského zákoníku, vidíme, že nový právní předpis je mnohem podobnější,
než předchozí. Obsahuje 3081 paragrafů. To je jednak dáno převzetím právní úpravy, která
dosud byla obsažena v jiných právních předpisech (zákon o rodině, obchodní zákoník
apod.), jednak to vyplývá z nové detailnější právní úpravy (např. problematika věcných
břemen byla v dosavadní právní úpravě obsažena ve 3 paragrafech, nově je upraveno v 51
paragrafu, zástavní právo bylo upraveno ve 22 paragrafech, nově je v 85 paragrafech,
promlčení bylo upraveno ve 13 paragrafech, nyní je ve 44 paragrafech apod. Je však
otázkou přístupu k právní úpravě, zda tato má být podrobná nebo jen rámcová. Obecná
kritika přílišné sešněrovanosti společenských vztahů právními normami spíše hovoří ve
prospěch obecnější právní úpravy.
Rozsáhlost nového právního předpisu je dána i faktem, že nový občanský zákoník přináší
celou řadu dosud neznámých nebo dlouhodobě nepoužívaných (a tedy i neupravených)
oblastí společenských vztahů a s nimi spojených pojmů. Jedná se např. o nové pojmy v
oblasti dědického práva (např. odkaz, dědická smlouva apod.), nové druhy pojmenovaných
smluv (např. smlouva o péči o zdraví, pachtovní smlouva, smlouva o výměnku apod.),
společenské oblasti soukromým právem dosud neupravené (např. právní úprava losu,
právo stavby, nezvěstnost, změna pohlaví apod.)
Co se týče dopadů nového občanského zákoníku do oblasti soudní praxe, pak je třeba
konstatovat, že nový občanský zákoník ponechává velký prostor pro aplikační činnost
soudů, aniž by v mnoha místech stanovil hranice (mantinely) pro tuto aplikační praxi. I když
bude zřejmě stanovení těchto mantinelů z části upřesněno prováděcími předpisy k
občanskému zákoníku, prostor pro aplikační iniciativu soudů bude jistě výrazně vyšší, než
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 65 z 91
jak tomu bylo v dosavadní právní úpravě. To vychází již ze záměru autorů minimalizovat
rozsah kogentních úprav v hlavním kodexu soukromého práva.
Bude tedy třeba vyčkat na ustálení soudní praxe, než bude navozen potřebný společenský
stav právní jistoty.
Vzhledem k převládající dispozitivní úpravě občanského práva bude tento nový právní stav
klást vysoké nároky na účastníky soukromoprávních vztahů, neboť na ně bude více než
dosud navalena tíha důkazního břemene při prosazování jejich práv (především práv ze
smluv), obzvláště bude-li se jednat o ústní formu právního jednání.
14.5 Dopady nového občanského zákoníku do jednotlivých oblastí soukromého
práva
Vzhledem k tomu, že tento text má navazovat na učebnici Právo a legislativa, vydanou
Vysokou školou zdravotnickou v Praze v roce 2011, přidržíme se její struktury a studenti
budou dále seznámeni se změnami těch právních oblastí, které byly v uvedení učebnici
popsány. Pro větší přehlednost a snazší orientaci bude nová právní úprava popsána podle
kapitol a jejich názvů uvedených v učebnici. Uvedeny budou jen změny právní úpravy.
Proto tento text neposkytuje úplnou informaci o platném právu. Je proto třeba vycházet jak
z učebnice, tak z tohoto doplňujícího textu.
ad.Oddíl I. Základní právní pojmy
Co se týče tohoto oddílu učebnice, nový občanský zákoník přináší především nová
pojmenování (nazvání) základních právních pojmů. Jak již bylo uvedeno, je otázkou, zda
bylo třeba měnit léta užívané a všemi akceptované názvosloví. Přitom je zřejmé, že autoři
nové právní úpravy vyšli především z textu návrhu občanského zákoníku z roku 1937.
Avšak čeština užívaná před osmdesáti lety byla dosti jiná, než je čeština užívaná dnes.
Vracení se k terminologii užívané před tolika lety zřejmě příliš ke zlepšení srozumitelnosti
právních textů pro laickou veřejnost nepřispěje.
Které právní pojmy mají mít tedy nové nazvání?
Tak např. způsobilost k právním úkonům se dále bude nazývat svéprávnost (§ 15, odst.
2). Právní úkony se budou nazývat právní jednání (§ 545 a násl.). Způsobilost k právům a
povinnostem fyzické osoby se bude nazývat osobnost člověka (§ 15, odst. 1). Místo
pojmu občanské sdružení se bude nově užívat pojem spolek. (§ 214 a násl.). Pojem
podnik je nahrazen pojmem obchodní závod (§ 502), pojem organizační složka podniku je
nahrazen pojmem pobočka (§ 503), záloha se dále nazývá závdavek (§ 1802 a násl.),
odpovědnost za škodu je nahrazena pojmem povinnost nahradit škodu (§ 2909 a násl.),
jednatelství bez příkazu je nahrazeno pojmy jednání k užitku jiné osoby (§ 3009) a
některé další.
Některé archaické pojmy zaváděné novým občanským zákoníkem jsou dnes již dosti
nesrozumitelné (např. pojem výprosa, výměnek, pacht, služebnost, sešvagření apod.), což
také zhoršuje srozumitelnost práva vůbec.
Dále bude pojednáno o obsahové změně některých právních pojmů.
14.5.1 Subjekty právních vztahů
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 66 z 91
Nový občanský zákoník místo pojmu subjekty právních vztahů užívá pojem osoby (hlava
II.). U nich analogicky s dosud používanými pojmy způsobilost k právům a povinnostem a
dále způsobilost k právním úkonům užívá pojmy právní osobnost a dále pojem
svéprávnost.
Fyzické osoby
Pokud jde o právní postavení fyzických osob, významnou změnou proti dosavadní právní
úpravě je ta, která se týká zletilosti. Nově totiž může soud přiznat svéprávnost i osobě,
která dosáhla věku 16 let a je schopna se sama živit. Podmínkou přitom je, že o přiznání
svéprávnosti taková osoba požádá a s takovým návrhem souhlasí i její zákonný zástupce
(§ 37).
Významné je dále ustanovení o tom, že člověk v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně
jednat může projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem nebo aby
je spravovala určitá osoba nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38).
Omezit svéprávnost člověka je možno jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a
nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55, odst. 2).
Omezit svéprávnost člověka může jen soud (§ 56, odst. 1), nejdéle však na dobu 3 let.
Právnické osoby
Právnické osoby, o kterých to stanoví právní předpis, se zapisují do veřejného rejstříku
právnických osob (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a
fyzických osob.
Právnickou osobu lze ustanovit zakladatelským právním jednáním, rozhodnutím orgánu
veřejné moci, popř. jiným způsobem, který stanoví zvláštní právní předpis (§ 122).
Právnickou osobu lze ustanovit ve veřejném nebo soukromém zájmu (§ 144, odst. 1).
Pokud jde o jednání za právnickou osobu, pak se v § 161 stanoví, že ten, kdo právnickou
osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, nevyplývá-li to z okolností (§ 161).
Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (§
164, odst. 1).
Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu
veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustanovena, a z dalších zákonem
stanovených důvodů (§ 168, odst. 1).
Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto veřejného
rejstříku (§ 185). Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká
skončením likvidace (§ 186).
14.5.2 Objekty právních vztahů
Objektem právních vztahů jsou nejčastěji věci. Změny v právních poměrech věcí jsou těmi
nejvýznamnějšími změnami, které nový občanský zákoník přináší.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 67 z 91
Věc v právním smyslu zákoník definuje jako vše to, co je rozdílné do osoby a co slouží k
potřebě lidí (§ 489).
Zákon výslovně stanoví, že věcí není:
- lidské tělo a ani jeho části
- živé zvíře.
Nově jsou v § 498 vymezeny věci movité a nemovité. Nemovité věci jsou pozemky a
podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva,
která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li právní předpis, že určitá věc není součástí
pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, pak je
i tato věc nemovitá.
Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou věci movité.
Jednou z nejvýznamnějších změn, které nový občanský zákoník přináší, je prohlášení
stavby za součást pozemku. Tato změna je zcela nová a zásadní. Dosud totiž v našem
právním řádu byl znám (a v praxi také často realizován) režim stavby na cizím pozemku. To
je stav, kdy osoba vlastníka stavby je odlišná od osoby vlastníka pozemku, na kterém
stavba stojí.
Rozpor mezi stávající a novou právní úpravou je řešen pomocí institutu předkupního
práva. Vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, má totiž od nabytí účinnosti nového
občanského zákoníku k této stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo
k takovému pozemku.
14.5.3 Právní úkony
Pro dosavadní pojem právní úkony používá nový občanský zákoník pojem právní jednání.
Nový občanský zákoník v § 580 a násl. přehledně uvádí hlavní důvody neplatnosti
právního jednání. Těmito důvody jsou:
a) jednání příčící se dobrým mravům;
b) jednání, podle kterého má být plněno něco nemožného;
c) jednání osoby bez plné svéprávnosti, ke kterému není způsobilá. Stejně tak jednání
osoby jednající v duševní poruše;
d) jednání, které není učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem.
14.5.4 Právní odpovědnost
Nový občanský zákoník o problematice dosud ve stávajícím občanském zákoníku uváděné
pod názvem odpovědnost za škodu hovoří jako o povinnosti nahradit újmu.
Nový občanský zákoník upravuje v § 2909 a násl., kdy nastupuje povinnost nahradit
škodu. Je to tehdy, dojde-li:
a) k porušení dobrých mravů
b) k porušení zákona
c) k porušení smluvní povinnosti.
Ve všech těchto případech má škůdce povinnost nahradit takto vzniklou škodu.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 68 z 91
I nový občanský zákoník zná tzv. objektivní odpovědnost, která vzniká bez ohledu na
zavinění povinné osoby. Jedná se např. o:
a) o škodu způsobenou provozní činností (§ 2924)
b) o škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925)
c) o škodu z provozu dopravních prostředků (§ 2927 a násl.)
d) o škodu způsobenou zvířetem (§ 2933 a násl.)
e) o škodu způsobenou věcí (§ 2936 a násl.)
f) o škodu způsobenou vadou výrobku (§ 2939 a násl.)
g) o škodu na převzaté věci (§ 2944)
h) o škodu na odložené věci (§ 2945)
i) o škodu na vnesené věci (§ 2946 a násl.)
ad Oddíl II. Veřejné právo
Rekodifikace soukromého práva se netýká práva veřejného. Proto problematika uvedená v
oddíle II. učebnice, nazvaném Veřejné právo, není vydáváním nového občanského
zákoníku a dalších právních předpisů soukromého práva dotčena.
Přesto je vhodné při této příležitosti uvést významnou změnu, ke které došlo od vydání
učebnice „Právo a legislativa“ v odvětví trestního práva.
V roce 2012 totiž nabyl účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob. Ten zcela nově zavádí trestní odpovědnost právnických osob, čímž
došlo i ke změně jedné z hlavních zásad trestního práva, a to zásady trestní odpovědnosti
jen fyzických osob. Dosud totiž platila zásada, že subjektem trestněprávního vztahu (tedy
pachatelem trestného činu) může být jen fyzická osoba starší 15 let a příčetná.
Nově může být subjektem trestněprávních vztahů i osoba právnická (ne však Česká
republika nebo územní samosprávný celek).
Právnické osobě lze uložit jen druhy trestů uvedené v zákoně č. 418/2011 Sb. (např. trest
zrušení právnické osoby, peněžitý trest, trest zákazu činnosti apod.) Právnické osobě může
být uloženo i ochranné opatření zabrání věcí.
ad Oddíl III. Soukromé právo
14.5.5 Občanské právo
Kodexem občanského práva je nově občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. Ten je
pojat jako do značné míry univerzální kodex soukromého práva, protože upravuje, jak již
bylo řečeno, jak materii dosavadního občanského zákoníku, tak i problematiku práva
obchodního a rodinného. Mimo kodexovou úpravu však zůstala z odvětví soukromého
práva právní úprava práva pracovního a problematika obchodních korporací (zákon č.
90/2012 Sb., o obchodních korporacích) a i některé další oblasti (např. zákon č. 121/2000
Sb., autorský zákon apod.).
Nový občanský zákoník má obdobnou strukturu jako dosavadní občanský zákoník (navíc je
zde však problematika rodinného práva).
Absolutní majetková práva
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 69 z 91
Dosavadní občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) uváděl následující věcná práva:
a) vlastnické právo
b) spoluvlastnické právo
c) držbu
d) věcná práva k věci cizí.
Nový občanský zákoník kromě těchto věcných práv uvádí i další, a to správu cizího
majetku. Kromě toho mění pořadí, v jakém jsou věcná práva v zákoníku uvedena. Toto
pořadí je nyní následující:
a) držba
b) vlastnictví
c) spoluvlastnictví
d) věcná práva k věci cizí
e) správa cizího majetku
Vidíme tedy, že na prvním místě je jmenována držba, zatímco stávající občanský zákoník
na prvním místě jmenuje vlastnictví jako základní věcné právo (právo k věcem).
Držba
Nový občanský zákoník v § 987 uvádí, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro
sebe.
Držbu lze nabýt:
a) bezprostředně - tím, že se jí držitel ujme svou mocí
b) odvozeně - tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím,
že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele.
Držbu zákoník rozlišuje jako držbu:
a) poctivou - držitel má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které
vykonává;
b) nepoctivou - držitel ví nebo mu musí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které
mu nenáleží.
Držba používá právní ochrany. Nikdo ji není oprávněn svémocně rušit. Držitel se smí
svémocnému rušení držby vzepřít, avšak nesmí přitom překročit meze nutné obrany.
Držba zaniká:
- vzdá-li se jí držitel
- ztratil-li držitel trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával
- byl-li z držby držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
Vlastnictví
Vše, co někomu patří, je jeho vlastnictvím. Nový občanský zákoník nově upravuje některé
způsoby nabytí vlastnictví. Uvádí následující způsoby nabytí vlastnického práva (§ 1045 a
násl.):
a) přivlastnění - věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon
nebo právo jiného. Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
b) nález - ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil. Nelze-li takového určit, oznámí
nálezce nález obci, na jejímž území byla nalezena. Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 70 z 91
roku, bude s ní obec nakládat jako poctivý držitel. Uplynou-li 3 roky od vyhlášení nálezu,
nabude obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k této věci.
c) přírůstek - přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi
d) vydržení - drží-li poctivý držitel vlastnické právo po vydržecí dobu, nabude věc do
vlastnictví. Vydržecí doba se nemění proti stávající právní úpravě. Je tříletá u věcí
movitých a desetiletá u věcí nemovitých.
e) některé další důvody uvedené v zákoně.
Významnou změnou proti dosavadní právní úpravě je změna okamžiku převodu
vlastnického práva. K tomu dochází u movitých věcí už samotnou smlouvou k okamžiku
její účinnosti, není-li zákonem nebo ujednáním stanoveno jinak.
U věcí nemovitých ke změně právní úpravy nedochází. Vlastnické právo přechází až
vkladem (zápisem) do katastru nemovitostí.
Spoluvlastnictví
Nová právní úprava v rámci spoluvlastnictví jednak upravuje spoluvlastnictví podílové,
jednak přejímá ze zákona o vlastnictví bytů (zákon č. 72/1994 Sb., který byl vydáním
nového občanského zákoníku zrušen) právní úpravu bytového spoluvlastnictví.
Problematiku společného jmění manželů pojednává zákoník v části I., v § 708 a násl., kde
hovoří o manželském majetkovém právu.
U podílového spoluvlastnictví zákon posiluje autonomii vůle jednotlivého spoluvlastníka,
když v § 1123 uvádí, že každý spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své
vůle.
Odpadá tak dosavadní povinnost nabídnout podíl k odkupu ostatním spoluvlastníkům v
rámci jejich zákonného předkupního práva.
Pokud jde o společné jmění manželů jako o zvláštní druh spoluvlastnictví, pak nový
občanský zákoník je neuvádí v rámci pojednání o právní úpravě spoluvlastnictví v části třetí
nazvané „absolutní majetková práva“, kde jinak pojednává o spoluvlastnictví, ale v části dvě
nazvané „rodinné právo“, a to v pojednání o tzv. manželském majetkovém právu.
Společné jmění manželů podléhá jednomu ze tří režimů:
a) zákonnému režimu
b) smluvenému režimu
c) režimu založenému rozhodnutím soudu.
ad a) Zákonný režim
Předmět společného jmění manželů je v jeho zákonném režimu v podstatě obdobný s
režimem, jak ho vymezoval dosavadní občanský zákoník. Totéž platí o závazcích a i o
zákonném zastoupení mezi manžely ve věcech společného jmění.
ad b) Smluvený režim
Snoubenci, avšak nově i manželé, si mohou ujednat manželský majetkový režim odlišný od
zákonného režimu. Ten však nemůže mít zpětný účinek. Pro smlouvu o manželském
majetkovém režimu je předepsána forma veřejné listiny (notářského zápisu).
ad c) Režim založený rozhodnutím soudu
Soud na návrh manžela zruší nebo zúží společné jmění, je-li pro to závažný důvod.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 71 z 91
Pokud jde o zánik a vypořádání společného jmění, dosavadní právní úprava se podstatně
nezměnila.
Věcná práva k věci cizí
Bývalý občanský zákoník uvádí čtyři druhy věcných práv k věci cizí. Jsou jimi:
a) zástavní právo
b) podzástavní právo
c) zadržovací právo
d) věcná břemena.
Nový občanský zákoník k nim však uvádí další druh věcného práva k cizí věci, a to právo
stavby. Obsahem tohoto práva je oprávnění stavebníka mít na cizím pozemku stavbu.
Právo stavby řadí občanský zákoník mezi nemovité věci. Na základě práva stavby je taková
stavba součástí pozemku, na kterém je postavena.
Právo stavby vzniká:
- smlouvou
- vydržením
- rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Zapisuje se do katastru nemovitostí (zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon).
Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné, maximálně na 99 let. Je převoditelné a lze je
zatížit právem třetí osoby (např. právem zástavním). Přechází na dědice.
Mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, kterému svědčí právo stavby, existuje vzájemně
předkupní právo.
Problematika věcných břemen, pro která nový občanský zákoník užívá pojem služebnosti,
je v novém občanském zákoníku popsán mnohem podrobněji, než tomu bylo v dosavadní
právní úpravě. Zákoník rozeznává např. několik druhů pozemkových služebností
(služebnost inženýrské sítě, oporu cizí stavby, služebnost okapu, právo na svod dešťové
vody, právo na vodu, služebnost rozlivu, služebnost stezky, průhonu a cesty a právo
pastvy). Uvádí i služebnost bytu.
Nový občanský zákoník zná i tzv. osobní služebnost, která zaniká smrtí oprávněné osoby.
Pokud jde o zástavní právo, nový občanský zákoník má zvláštní ustanovení:
- o zastavení podílu v korporaci (§ 1320 a násl.)
- o zastavení cenného papíru (§ 1328 a násl.)
- o zastavení účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů (§ 1333 a násl.)
- o zastavení pohledávky (§ 1335 a násl.)
Uvádí i možnost budoucího zástavního práva.
Co se týče výkonu zástavního práva, pak zákoník uvádí, že je-li zajištěný dluh splatný,
může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem v písemné
formě, jinak z výtěžku ze zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě, není-li ujednáno jinak.
Právní úprava podzástavního práva je v novém občanském zákoníku popsána poměrně
stručně v § 1390 a násl. a v podstatě přebírá dosavadní právní úpravu.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 72 z 91
Správa cizího majetku
Nový občanský zákoník zavádí pojem správa cizího majetku a její režim podrobně
popisuje v § 1400 a násl. Přitom rozlišuje:
a) prostou správu, kdy správce činí vše, co je nutné k zachování spravovaného cizího
majetku;
b) úplnou správu, kdy správce se stará o rozmnožení a uplatnění spravovaného cizího
majetku.
Správce vykonává správu cizího majetku s péčí řádného hospodáře. Předloží
beneficientovi nejméně jednou za rok vyúčtování správy.
Činnost správce končí:
- odstoupením
- odvoláním
- úpadkem správce
- uplynutím doby
- dosažením účelu.
Relativní majetková práva
Pojem relativní majetková práva nahrazuje dosud používaný pojem závazková práva, jak je
tato oblast právních vztahů nazvána i v naší učebnici (viz kapitola 1. 3).
Obecně k nové právní úpravě závazkových vztahů
Nový občanský zákoník přináší řadu významných změn i do oblasti závazkového práva. Ze
změn obecného charakteru je třeba upozornit především na následující z nich:
a) ruší se dosavadní dvoukolejnost občanských a obchodních smluv
Pro dosavadní právní úpravu je typická odlišnost právních režimů smluv uzavřených v
režimu občanského anebo obchodního zákoníku. Tato dvoukolejnost závazkových vztahů
soukromého práva je dána existencí dvou hlavních jeho kodexů, a to občanského a
obchodního zákoníku.
Režim občanského zákoníku se aplikoval na ty závazkové právní vztahy, které se
uskutečňují:
- mezi nepodnikatelskými subjekty
- mezi nepodnikatelskými a podnikatelskými subjekty navzájem
- v případě smluvních vztahů uskutečňujících se na základě pojmenovaných smluv
občanského zákoníku
- v případě, že si smluvní strany režim občanského zákoníku zvolily na základě principu
volby práva.
Režim obchodního zákoníku se aplikoval na ty závazkové právní vztahy, které se
uskutečňují:
- mezi podnikateli
- v případě smluvních vztahů uskutečňujících se na základě pojmenovaných smluv
obchodního zákoníku
- v případě, že si smluvní strany režim obchodního zákoníku zvolily na základě principu
volby práva.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 73 z 91
Smluvní režim občanského a obchodního zákoníku se odlišoval v řadě právních režimů
(promlčecí lhůta, zajišťovací instrumenty, náhrada škody apod.)
V souvislosti se zrušením obchodního zákoníku novým občanským zákoníkem zanikají i
obchodní závazkové vztahy (resp. členění závazkových vztahů na občanské a obchodní), a
nadále tak bude realizován jen jeden režim v závazkových vztazích, a to režim
občanského zákoníku. Tuto změnu je třeba považovat jednoznačně za přínosnou, protože
v současné ekonomické realitě již ona dvoukolejnost smluvních právních režimů ztratila své
opodstatnění a smluvní vztahy spíše komplikovala, místo aby je zjednodušovala.
b) větší míra smluvní volnosti
Nová právní úprava závazkových právních vztahů obsahuje minimum kogentních
ustanovení (to je těch, která je třeba vždy respektovat a nelze se proti nim odchýlit ani
výslovným ujednáním) a naopak většina ustanovení zákona má dispozitivní povahu, tedy
platí pouze tehdy, pokud si smluvní strany nevyhradily právní úpravu jinou.
Tuto změnu je třeba vnímat s velkou ostražitostí a věnovat zvýšenou pozornost přijímání
smluvních závazků (číst pozorně smlouvu dříve, než ji podepíšu), protože nová právní
úprava již tolik nechrání tu smluvní stranu, která je při uzavírání smluv méně pozorná,
méně erudovaná apod. Při uzavírání smluv tedy bude více volnosti, je to však spojené
s větší odpovědností za vlastní jednání.
c) minimum absolutní neplatnosti smluv, více relativní neplatnosti smluv
Jak známo, absolutně neplatná je taková smlouva (nebo její část), která je:
- nejasná v určení tzv. podstatných náležitostí smlouvy
- zmatečná
- v rozporu s kogentními ustanoveními zákona.
Absolutně neplatná smlouva nezakládá žádné právní důsledky a k její neplatnosti musí v
případě sporu soud přihlédnout z úřední povinnosti. Absolutní neplatnosti smlouvy se může
dovolat kdokoliv.
Naproti tomu v případě relativní neplatnosti není taková smlouva (nebo její část) neplatná.
Neplatnou se stává pouze tehdy, dovolá-li se této neplatnosti smlouvy ten, kdo je touto
smlouvou dotčen. Soud k relativní neplatnosti nepřihlíží z úřední povinnosti, ale jen na
návrh. Na tom, kdo se relativní neplatnosti smlouvy dovolává, leží i tíha důkazního břemene
ohledně oné neplatnosti. Namítat neplatnost smlouvy je právo, nikoliv povinnost. A jako
většina práv, i toto právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (není-li stanoveno
jinak).
Dosavadní právní úprava závazkového práva obsahovala řadu ustanovení, jejichž
nerespektování činilo smlouvu nebo její část absolutně neplatnou. V nové právní úpravě je
takových ustanovení minimum. To opět klade zvýšené nároky na erudovanost a i pozornost
při uzavírání smluv. V opačném případě mohou být důsledky pro příslušnou smluvní stranu
velmi tíživé.
d) větší komplexnost právní úpravy smluv
Nový občanský zákoník uvádí rozsáhlý soubor tzv. pojmenovaných smluv. Mezi tyto
smlouvy řadí i ty, které doposud měly samostatnou oddělenou právní úpravu. To se týká
např. pojistné smlouvy, která měla doposud svoji samostatnou právní úpravu obsaženou v
zákoně č. 37/2004 Sb., smlouvy o nájmu nebytových prostor, která měla doposud svoji
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 74 z 91
samostatnou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 116/1990 Sb. a některých dalších
smluv.
e) neplatnost smluv hrubě zneužívajících situaci slabší smluvní strany
Nový občanský zákoník v řadě ustanovení posiluje pozici slabší smluvní strany. Činí tak i
ustanovením o neplatnosti smluv hrubě zneužívajících situaci slabší smluvní strany. Za
neplatné prohlašuje takové smlouvy, u kterých jsou vzájemná plnění smluvních stran
v hrubém nepoměru. To se týká především výše úročení půjčených peněžních prostředků
(lichvy). Z hlediska trestního práva je lichva skutkovou podstatou trestného činu. Avšak ani
trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), ani nový občanský zákoník konkrétní výši úročení,
kterou by již bylo možno považovat za lichvu, neuvádí. Pouze hovoří o zákazu vzájemných
plnění, která jsou vůči sobě v hrubém nepoměru. Co však je tím hrubým nepoměrem,
zákon nekonkretizuje a ponechává toto určení aplikační činnosti soudů. Avšak ustálení
rozhodovací praxe soudů si vyžádá relativně dlouhou dobu (cca 10 let).
Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí jako hrubý nepoměr vzájemných
plnění úročení pohledávky úrokovou sazbou vyšší než 16 %. Důvodová zpráva však není
pramenem práva, a proto je třeba tuto uvedenou sazbu považovat za orientační.
Určení hranice lichvy není jen právním, ale je i politickým problémem. Proto mnohé politické
strany měly a mají ve svých volebních programech záměr konkretizovat v právním řádu
hranici lichvy. Dosud se tomu však tak nestalo.
f) ochrana smluvní strany v případě náhlé změny poměrů
Nový občanský zákoník uvádí nové ustanovení, na základě kterého smluvní strana, u které
došlo k náhlé změně poměrů v důsledku nepříznivé situace, které nemohla zcela zabránit
(např. živelná katastrofa, průmyslová havárie apod.), nemusí plnit svůj smluvní závazek.
Dosud takové ustanovení v právní úpravě obligačního práva takto stanoveno nebylo, avšak
jeho absence nebyla zcela zásadní, neboť v případě takové nepříznivé události druhá
smluvní strana ani obvykle plnění nevymáhala z logických důvodů.
g) zákaz zákeřných obchodních podmínek
Jedná se o další právní posílení ochrany slabší smluvní strany, kdy smluvní strana nadále
nesmí „schovávat“ to, co druhá smluvní strana nemohla rozumně očekávat. Jedná se o
reakci na nešvar především finančních institucí poskytujících úvěry a půjčky, kdy ve
smluvních ujednáních „schovávají“ ustanovení významně znevýhodňující druhou smluvní
stranu (uvádění smluvních údajů podstatně zhoršujících postavení druhé smluvní strany až
do závěrečných ustanovení smlouvy a ještě k tomu psáno malým, obtížně čitelným písmem
apod.). Nyní budou muset být všechny zásadní informace ovlivňující rozhodnutí druhé
smluvní strany vstoupit do závazkového smluvního vztahu uváděny ve formulářových
smlouvách hned v předních ustanoveních a zcela jasně.
h) ochrana před zneužitím práva
Nový občanský zákoník poskytuje smluvní straně ochranu před jednáním druhé smluvní
strany v případě, kdy se tato snaží zneužít práva ve svůj prospěch. Jedná se např. o
situaci, kdy věřitel záměrně otálí s vymáháním pohledávky až do doby, která je na hranici
promlčecí lhůty, s cílem získat co nejvyšší úrok z pohledávky. Podle nové právní úpravy,
bude-li věřitel otálet s uplatněním svého práva z pohledávky, budou mu úroky přiznány jen
do výše jistiny.
i) ochrana spotřebitele
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 75 z 91
Nový občanský zákoník dále posiluje ochranu spotřebitele řadou svých ustanovení. Např.
lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, je třeba použít výklad pro spotřebitele
příznivější. Dále se nebude přihlížet ke smluvním ujednáním odchylným od ustanovení
zákona stanovených na ochranu spotřebitele, a to i v případě, že se spotřebitel těchto práv
výslovně vzdal. Spotřebitel také nově nebude muset vracet podnikateli věc, kterou mu
podnikatel zaslal bez objednávky.
Spotřebitelem se pro tento účel rozumí každý člověk, který mimo rámec své případné
podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s podnikatelem.
Závazky podle nového občanského zákoníku
Nový občanský zákoník rozlišuje závazky:
- ze smluv
- z deliktů
Závazky ze smluv
Nový občanský zákoník uvádí více než třicet pojmenovaných smluv, které člení do skupin
podle společných znaků:
a) smlouvy o převedení věci do vlastnictví jiného: darování, koupě, směna
b) přenechání věci k užívání jinému: výprosa, výpůjčka, zápůjčka, nájem, pacht, licence,
úvěr
c) pracovní poměr
d) závazky ze schovacích smluv: úschova, skladování
e) závazky ze smluv příkazního typu: příkaz, zprostředkovatelství, komise, zasilatelství,
obchodní zastoupení
f) zájezd
g) závazky ze smluv o přepravě: přeprava osob a věcí, provoz dopravního prostředku
h) dílo
i) zdravotní péče
j) kontrolní činnost
k) závazky ze smluv o účtu, vkladu, akreditivu a inkasu: účet, jednorázový vklad, akreditiv,
inkaso
l) závazky ze zaopatřovacích smluv: důchod, výměnek
m) společnost a tichá společnost
n) závazky z odvážných smluv: pojištění, sázka, hra, los
o) závazky z právního jednání jiné osoby: veřejný příslib, slib odškodnění.
Konstatujeme, že:
- pojmenování některých smluv zůstalo stejné nebo jen mírně upravené, jako v předchozí
právní úpravě (koupě, směna, dílo apod.).
- pojmenování některých typových smluv bylo změněno, přestože obsah zůstal obdobný
(zájezd na místo cestovní smlouvy, zápůjčka místo půjčka apod.)
- některé typové smlouvy jsou zcela nové (pracovní poměr, zdravotní péče, výprosa, pacht,
výměnek apod.).
Odmyslíme-li dnes již archaické a pro širokou veřejnost obtížně srozumitelné nazvání
některých smluvních typů (např. výprosa, pacht, výměnek apod.), pak je třeba se zamyslet
nad nezbytností a aktuálnosti některých nových smluvních typů. Přesvědčit autorovi zákona
však zřejmě nebude vždy možné.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 76 z 91
Pro větší srozumitelnost si vysvětlíme některé nové pojmy.
a) rozdíl mezi výprosou, výpůjčkou a zápůjčkou:
- výprosa – neformální, bezplatné půjčení věci bez určení doby a účelu půjčení. Je možné
kdykoliv požadovat vrácení věci zpět.
- výpůjčka – bezplatné půjčení věci individuálně určené na sjednanou dobu a ke
sjednanému účelu. Náklady užívání nese vypůjčitel.
- zápůjčka- půjčení věci druhově určené (nejčastěji peněz) na sjednanou dobu. Může být
sjednána jako úplatná i bezúplatná.
b) rozdíl mezi nájmem a pachtem:
- nájem - dočasné užívání cizí věci, která nenese pro nájemce výnos. Nájemce má právo
věc jen užívat.
- pacht – pachtýř má právo cizí věc nejen užívat, ale také brát plody a užitky z věci.
Odměnou za pacht může být i část z výnosu.
c) vysvětlení pojmu výměnek:
Výměnkář poskytne nabyvateli nemovitost s výhradou, že nabyvatel poskytne jemu nebo
třetí osobě na dobu života nebo na určitou dobu zaopatření. Obvykle se uplatní v rodinných
vztazích. Aktuálnost této formy zaopatření ve stáří je dnes však již málo naléhavá.
d) vysvětlení si žádá i smlouva o péči o zdraví (§ 2636 a násl.). Uvážíme-li, že
problematika vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientem je upravena
zákonem o zdravotních službách (zákon č. 372/2011 Sb.), který je veřejnoprávním
předpisem správního práva, pak smlouva o péči o zdraví se uplatní jen na ty případy vztahu
mezi poskytovatelem a pacientem (občanský zákoník jej nazývá příkazcem), na které se
nebude vztahovat zákon o zdravotních službách. Takových případů však nebude mnoho.
Bude se zřejmě jednat o služby léčitelů, masérů apod. Smlouva o péči o zdraví do značné
míry přebírá základní ustanovení o vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a
pacientem ze zákona o zdravotních službách.
e) za pozastavení se stojí i další z pojmenovaných smluv nového občanského zákoníku,
která je nazvaná pracovní poměr (§ 2401).
I když zde je právní úprava mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem popsána velmi
stručně (jen jedním paragrafem), a to s odkazem na jiný zákon, kterým je zákoník práce
(zákon č. 262/2006 Sb. v platném znění), je z této stručné právní úpravy patrný trend
podřízení i pracovněprávního vztahu pod obecný režim občanského zákoníku. Totiž právní
úprava platná do vydání nového zákoníku práce z roku 2006 (zákon č. 65/1965Sb., zákoník
práce) zakazovala použití ustanovení občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy, a to
i podpůrně. Tento zákaz vycházel z vědomí jedinečnosti pracovně právního vztahu a jeho
významnosti pro hmotné zajištění člověka v jeho produktivním věku. Současný zákoník
práce již podpůrné užití občanského zákoníku připouští a nový občanský zákoník již
pracovní poměr zařazuje mezi své pojmenované smlouvy. Trend je tedy zřejmý. Je však
otázkou, do jaké míry je správný.
V souvislosti s pojmenovanými smlouvami je třeba upozornit na novou úpravu problematiky
darování, kdy v souladu s § 2067 nově je neplatné darování učiněné osobě, která
provozuje zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo osobě, která
takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána, stalo-li se tak v době, kdy dárce byl
v péči takového zařízení anebo jinak přijímal jeho služby. To však neplatí, je-li obdarovaný
osobou dárci blízkou..
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 77 z 91
Pokud jde o právní úpravu smluvního procesu, pak nově bude smlouva považována za
uzavřenou i v případě, že se smluvní strany nedohodly na všech náležitostech jejich
vzájemných plnění, pokud je možno jejich projevy vůle uzavřít smlouvu považovat přesto za
souhlasné. Tedy lze-li předpokládat, že by příslušnou smlouvu uzavřely i bez konkretizace
těchto náležitostí.
Co se týče zajištění závazků, nový občanský zákoník rozčleňuje tzv. zajišťovací
instrumenty na dvě kategorie:
a) zajištění dluhu – má přímý hospodářský efekt, neboť věřitel má možnost se hojit
z jiného majetku dlužníka. Patří sem zástavní právo, ručení, bankovní záruka apod.
b) utvrzení dluhu – pouze zlepšuje postavení věřitele, přímý hospodářský efekt však
nemá. Patří sem uznávání dluhu, smluvní pokuta apod.
Mění se i právní úprava promlčení. V souvislosti se zrušením obchodního zákoníku bude
platit jen jedna zákonná promlčecí lhůta, a to tříletá. Nově však bude možné promlčecí
lhůtu sjednat individuálně, a to v délce od 1 roku do 15 let.
Závazky z deliktů
Nový občanský zákoník posiluje postavení poškozeného. Předně upřednostňuje
satisfakci v penězích, popř. uvedením v předešlý stav, oproti dosavadní nemateriální
satisfakci (omluva, nepokračování v zavedeném stavu apod.).
Zákon zavádí tzv. cenu zvláštní obliby. Na jejím základě může být poškozenému přiznána
náhrada převyšující tržní cenu poškozené věci. Např. při zranění psa při dopravní nehodě
může být povinný odsouzen k náhradě nákladů léčení psa, i když tyto náklady vysoce
převyšují cenu zvířete.
Obdobně může spotřebitel žádat náhradu za ztrátu radosti z dovolené. Cestovní
kanceláře budou muset nahradit klientovi i újmu za horší než deklarovanou úroveň
ubytování či stravy.
Zákon nově přiznává poškozenému celou cenu opravy poškozené věci bez ohledu na
amortizaci věci.
Pokud jde o škodu z provozní činnosti, zákon rozlišuje mezi prostou provozní činností a
provozem zvláště nebezpečným. V prvním případě zavádí nový liberační důvod, kterým je
vynaložením veškeré péče, kterou je možno po provozovateli spravedlivě požadovat. Ve
druhém případě platí objektivní odpovědnost provozovatele, jako tomu bylo dosud.
Co se týče odpovědnosti za vady, pak tuto odpovědnost nový občanský zákoník nazývá
práva z vadného plnění. Přitom opouští dosavadní hledisko vad odstranitelných a
neodstranitelných a nahrazuje ho novým hlediskem, a tím je podstatné nebo nepodstatné
porušení kupní smlouvy.
V případě podstatného porušení smlouvy má kupující na výběr mezi výměnou věci, její
opravou, slevou z ceny nebo odstoupením od smlouvy.
V případě nepodstatného porušení smlouvy má kupující na výběr mezi opravou věci a
slevou z ceny.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 78 z 91
Existuje i v novém občanském zákoníku právní úprava záruky? Odpověď není
jednoznačná. Má se za to, že ano. Změnila se však terminologie. Nově se používá
označení právo z vadného plnění. To lze uplatnit do 24 měsíců po převzetí věci (zboží). Jeli
lhůta vyznačena přímo na zboží, pak tato práva platí po vyznačenou dobu. Záruku je
možno sjednat, má-li být delší než 24 měsíců. Přitom platí, že u prodejce lze uplatnit jen
takovou záruku, jakou poskytl. Garantuje-li výrobce záruku delší, pak je tuto prodlouženou
záruku třeba uplatnit přímo u výrobce. Došlo-li k výměně vadné věci za novou, pak neběží
nová „záruční doba“ 24 měsíců, jako dosud, ale ta původní.
Závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem
Nový občanský zákoník dále prohlubuje právní ochranu spotřebitele. Obecné zásady této
ochrany uvádí pod názvem „Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se
spotřebitelem“.
Kromě dosud platných ustanovení ochraňujících spotřebitele obsažených v občanském
zákoníku č. 40/1964 Sb. v části nazvané „Spotřebitelské smlouvy“ rozšiřuje nový občanský
zákoník tento režim ochrany spotřebitele i na tzv. finanční služby. Těmito finančními
službami zákoník rozumí následující smlouvy, pokud byly k jejich uzavření použity
výhradně prostředky komunikace na dálku:
- bankovní služby
- úvěrové služby
- platební služby
- pojistné služby
- penzijní připojištění
- směnu měn
- vydávání elektronických peněz
- smlouvy týkající se investičních služeb a obchodů na trhu s investičními nástroji.
I proto tyto smlouvy platí, že spotřebitel má právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů po jejím
uzavření (není-li zákonem stanoveno jinak). Odstoupí-li od smlouvy spotřebitel, musí mu
podnikatel neprodleně vrátit všechny peněžní prostředky, které od spotřebitele přijal na
základě dané smlouvy. Spotřebitel pak má za povinnost vrátit podnikateli peněžní
prostředky a majetek, který na základě smlouvy přijal, a to do 30 dnů od odstoupení od
smlouvy.
14.5.6 Bytové právo
Nová právní úprava pokračuje dále v dosavadním trendu rozvolňování vztahů mezi
pronajímateli a nájemci. Z původní velmi rigorózní úpravy obsažené ve znění občanského
zákoníku do roku 1990, který nájemní vztah k bytu jednoznačně považoval za právem
chráněný vztah, ve kterém právo zcela jednoznačně a významně chránilo zájem slabší
smluvní strany, tedy nájemníka, pozdější právní úprava tuto ochranu oslabovala a nový
občanský zákoník v tomto trendu dále pokračuje a vztah mezi pronajímatelem a nájemcem
téměř vyrovnává.
Nejzřetelněji je to možno vidět právě na potlačení dřívějších právních instrumentů ochrany
nájemníka. Těmito instrumenty byly následující:
a) možnost dát výpověď z nájmu bytu nájemníkovi jen ze zákonem uvedených důvodů
b) možnost dát výpověď z nájmu bytu nájemníkovi jen s předchozím přivolením soudu
c) zákonem stanovená minimální výpovědní lhůta
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 79 z 91
d) zákonem regulované nájemné
e) povinnost pronajímatele zajistit nájemníkovi náhradní byt.
Tato právní úprava vycházela z vědomí, že jistota bydlení je pro člověka jednou ze
základních, ne-li vůbec nejzákladnější, životních jistot.
V dalším vývoji právní úpravy se z těchto ochranných instrumentů postupně ustupovalo.
Podle právní úpravy platné od roku 2014 je stav uvedených instrumentů ochrany nájemníka
následující:
a) výčet důvodů pro výpověď z nájmu bytu nájemníkovi se změnil. Především však již v
zákoně uvedený výčet výpovědních důvodů nelze jednoznačně považovat za taxativní,
protože zákon umožňuje dát nájemci výpověď i z jiného závažného důvodu, než z toho,
který zákon uvádí;
b) přivolení soudu k podání výpovědi nájemníkovi již není třeba. Iniciativa v právní ochraně
je přenesena na nájemce.
c) pokud jde o výpovědní dobu, ta sice je i nadále tříměsíční, avšak zákon umožňuje, aby
pronajímatel dal nájemci výpověď z nájmu bytu i bez výpovědní doby, porušil-li tento svou
povinnost zvlášť hrubým způsobem. V takovém případě má nájemce povinnost odevzdat
byt bez zbytečného odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu (§
2291);
d) regulované nájemné nový občanský zákoník nezná. Nájemné stanoví jako smluvní.
Není-li jeho výše ve smlouvě stanovena, pak je nájemné ve výši místně obvyklé.
e) povinnost pronajímatele zajistit nájemci v případě, že mu dal výpověď z nájmu bytu, byt
či jinou formu bydlení, nový občanský zákoník neuvádí.
Pokud jde o možnost nájemce dát byt nebo jeho část do podnájmu, pak nově tak může
učinit, a to i bez souhlasu pronajímatele, jedná-li se o část bytu a pokud nájemce dál v bytě
bydlí. Musí však takovou změnu pronajímateli oznámit.
Dát do pronájmu celý byt může nájemce jen se souhlasem pronajímatele.
Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Problematiku bytových družstev a i nájmu družstevního bytu či nebytového prostoru
upravuje zvláštní předpis, a tím je zákon o obchodních korporacích (č. 90/2012 Sb.).
14.5.7 Rodinné právo
Nový občanský zákoník zrušil zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.), kodex práva
rodinného, a tím i odvětví rodinného práva. Jeho právní úprava je nyní součástí přímo
občanského zákoníku, který tuto problematiku upravuje ve své druhé části.
Občanský zákoník předně neuvádí principy a ani rysy rodinného práva. Podřizuje rodinněprávní
vztahy obecným principů soukromého práva. Tím se do značné míry stírá specifický
charakter rodinněprávních vztahů. Občanský zákoník pouze uvádí, že rodina, rodičovství a
manželství požívají zvláštní zákonné ochrany (§ 3, odst. 2).
Dále si uvedeme hlavní změny, které do oblasti rodinného práva nová právní úprava
přináší.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 80 z 91
Manželství
Zavádí se právo manželů na to, aby znali stav příjmů a jmění druhého manžela a i
uvažované studijní, pracovní a obdobné záměry druhého manžela. Takové informace jsou
nyní soudně vymahatelné. Praktičnost takové právní úpravy však zřejmě nastane až v
případném před rozvodovém řízení.
Zákon dále ukládá manželům, aby při volbě svých pracovních, studijních a podobných
činností brali zřetel na zájmy rodiny, druhého manžela a nezletilých dětí.
Zákon řeší i situaci, kdy při vyřizování běžných záležitostí rodiny jeden z manželů jedná v
rozporu s druhým manželem. V takovém případě se druhý z manželů může zbavit
případných následků takového jednání tím, že osobě, vůči níž takové jednání manžela
směřuje, předem sdělí, že s takovým jednáním nesouhlasí. Tím se tento manžel vyvazuje z
případných závazků takto vzniklých.
Větší právní ochranu poskytuje nová právní úprava obvyklému vybavení rodinné
domácnosti. Tím se rozumí soubor movitých věcí, které souží k běžným nezbytným
rodinným potřebám. Tento soubor věcí používá zvýšené právní ochrany. Ta spočívá v
možnosti jednoho z manželů dovolat se zpětně neplatnosti jednání druhého manžela, jímž
s některou z takových věcí naložil bez souhlasu druhého manžela. Cílem této právní úpravy
je zajistit, aby rodina nezůstala bez základních materiálních podmínek pro své fungování.
Zákon dále věnuje zvýšenou ochranu zajištění podmínek bydlení rodiny ve vlastním domě
nebo v bytě, je-li tento ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů (např. měl-li ho ve
vlastnictví již před svatbou nebo ho zdědil nebo dostal darem). V takovém případě se
omezuje právo tohoto manžela s domem nebo bytem libovolně nakládat, pokud v něm bydlí
jeho rodina. Zákon takovému vlastníku ukládá zdržet se všeho, co může bydlení rodiny
ohrozit nebo znemožnit. Nemůže tedy dům či byt bez souhlasu druhého manžela zcizit
(prodat, darovat) nebo zatížit právem třetích osob (pronajmout, zřídit k nim věcné břemeno
apod.) Druhý z manželů by se v takovém případě mohl u soudu domáhat neplatnosti
takového jednání.
Pokud jde o samotné uzavření manželství, pak toto se uzavírá kladnou odpovědí na
otázku oddávajícího snoubencům, zda spolu chtějí vstoupit do manželství. Přitom za
kladnou odpověď se považuje nejen výslovné ano, ale i jakékoliv jiné vyjádření nebo
chování, za kterého je souhlas nepochybný (např. výrazné kývání hlavou).
Pokud by došlo k uzavření manželství pod nátlakem (např. vyhrožování, násilí apod.) nebo
v důsledku omylu, může se ten z manželů, který jednal pod nátlakem nebo v omylu, obrátil
na soud, aby prohlásil manželství za neplatné.
Dále platí, že žádný ze snoubenců nemůže uzavřít manželství, pokud trvá jiné jeho
manželství (např. v cizině).
Pokud jde o rovnocennost občanského a církevního sňatku, tak ta platí i nadále. Přitom
byl-li uzavřen občanský sňatek, lze posléze absolvovat i náboženské svatební obřady. Ty
však již nemají žádné právní důsledky. Naopak to však nejde. Tedy byl-li uzavřen církevní
sňatek, nelze již absolvovat občanský obřad.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 81 z 91
Pokrevní sňatky mezi příbuznými jsou zakázané. To se netýká sňatku bratrance a
sestřenice. Zákaz sňatku platí však i pro osvojence a osvojitele, poručníky či pěstouny s
dětmi, které jím byly svěřeny do péče, a ani si nelze vzít např. sestru, kterou rodiče
snoubence osvojili.
Nový občanský zákoník obnovuje bývalý rodinně právní vztah sešvagření. Ten vzniká
uzavřením manželství s příbuzným druhého manžela, a to ve shodné linii a shodném
stupni, jaké je jeho příbuzenství v rodině druhého manžela.
Sešvagření uzavřením manželství vzniká a s jeho zánikem zaniká. To neplatí, zaniklo-li
manželství smrtí jednoho z manželů.
Zákon nově zavádí pojem rodinný závod. Jedná se o novou formu rodinného podnikání.
Jedná se závod, ve kterém pracují členové rodiny. Dosud takové případy byly řešeny
cestou různých právnických forem obchodních společností, nejčastěji společností s
ručením omezeným. To je možné i nadále, ale není to nezbytné.
Členové rodinného závodu mají právo společně rozhodovat o zásadních otázkách ohledně
rodinného závodu, a to na základě většiny. Podílejí na zisku a majetku, přičemž výše jejich
podílů je dána množstvím a druhem vykonané práce.
Děti
V nové právní úpravě je možno vysledovat odklon od dosavadní, v podstatě plné závislosti
dětí na rodičích. Je možno konstatovat, že osobnost dítěte již není brána jako jakési
nerozumné čekatelství na zletilost, ale jako osobnost, která se postupně vyvíjí a získává
rozumové a rozhodovací schopnosti.
Tzv. svéprávnosti (dříve způsobilost k právním úkonům) je možno nabýt zletilostí. Té se
však nově nenabývá zlomově dosažením věku 18 let, ale postupně. Lze ji za splnění
zákonných předpokladů získat i před dosažením 18. roku věku. Stane se tak dvěma
možnými způsoby:
a) uzavřením manželství
b) emancipací nezletilého. K té dochází na základě rozhodnutí soudu, který rozhodne na
návrh za podmínky, že nezletilý navrhovatel, který dosáhl věku minimálně 16 let, osvědčí,
že je schopen sám se živit a obstarávat si své záležitosti. Druhou podmínkou je, že s tím
vysloví souhlas jeho zákonný zástupce. Přitom platí, že případný nesouhlas zákonného
zástupce může soud svým rozhodnutím překonat.
Emancipaci je však možno získat i opačným postupem, tedy na návrh zákonného zástupce,
pokud s tím nezletilý souhlasí.
Pokud jde o již uvedený postupný rozvoj samostatnosti dítěte, pak rodič nebo zákonný
zástupce může udělit nezletilému (bez plné svéprávnosti) souhlas k určitému jednání.
Potom může nezletilý v mezích tohoto souhlasu jednat samostatně. Jednou daný souhlas
je možno následně omezit nebo odvolat.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 82 z 91
Co se týče jednání rodičů ve věcech nezletilých dětí, pak je třeba, aby oba jednali ve
shodě. Je-li však jednání rodičů v dané věci rozdílné, nepřihlíží se k projevu vůle žádného z
nich a v zásadních otázkách rozhodne soud. To však neplatí v případě, kdy jeden z rodičů
jedná v dané záležitosti sám a druhý mlčí, např. proto, že o situaci neví. V takovém případě
postačí jednání jednoho z rodičů. Je tím pragmaticky reagováno na stav rozvodovosti v
naší společnosti, popř. na situaci, kdy rodiče nežijí dlouhodobě ve společné domácnosti.
Zákon přináší převratnou novinku do oblasti podnikání dětí. Rodič nebo její zákonný
zástupce může na základě rozhodnutí soudu dát souhlas nezletilému k výkonu určité
podnikatelské činnosti nebo jiné obdobné nezávislé výdělečné činnosti. V takovém případě
pak nezletilý je oprávněn ke všem úkonům spojeným s takovou činností samostatně.
Ohledně závislé činnosti (práce v zaměstnaneckém poměru) však zůstává dosavadní
právní úprava. Dětská práce je u nás zakázána a pouze nezletilý starší 15 let se může
zavázat k výkonu závislé činnosti za předpokladu, že má ukončenou povinnou základní
školní docházku.
Ke změnám dochází i v právní úpravě integrity člověka. Zákon posiluje práva dítěte v této
oblasti. Umožňuje udělit souhlas i nezletilými osobami, bez plné svéprávnosti, k zásahu na
jejich těle, odpovídá-li to jejich rozumové vyspělosti a nezanechává-li to trvalé následky
(dítě si např. může nechat udělat piercing, ale ne tetování). Věková hranice pro takové
samostatné rozhodování je 14 let. Při kolizi mezi vůlí nezletilého (staršího 14 let) a vůlí
zákonného zástupce rozhodne soud.
Na vůli nezletilého staršího 14 let je třeba také brát zřetel v případě, kdy nezletilý vážně
odporuje lékařskému zákroku, i když se zákonem souhlasí jeho rodič nebo zákonný
zástupce. V takovém případě lze zákrok provést jen na základě přivolení soudu.
Obdobná situace je i v opačném případě, kdy naopak zákonný zástupce nezletilého dítěte
nesouhlasí se zákrokem, který si dítě přeje. Zákrok je možno provést opět jen s přivolením
soudu.
Rodiče jsou povinni při rozhodování o zájmech dítěte poskytnout mu potřebné informace
v takovém rozsahu, aby si dítě mohlo vytvořit svůj vlastní názo,r a tento názor dítěte
staršího 12 let promítnout do svého rozhodování ve věcech dítěte (např. při rozhodování o
dalším vzdělávání dítěte apod.).
Také soudy jsou povinny v případě rozvodového řízení rodičů a rozhodování o svěření
dítěte do výchovy po rozvodu poskytnout dítěti staršímu 12 let potřebné informace a vzít
v úvahu názory dítěte. Avšak i u dítěte mladšího 12 let se soud musí pokusit zjistit jeho
názor, a to i za pomoci specialistů (psychologové, znalci, opatrovníci apod.).
Výživné
V oblasti právní úpravy výživného k zásadním změnám nedochází, přesto zde některé
změny nalezneme. Nadále tedy existují tyto druhy vyživovacích povinností:
a) vyživovací povinnost mezi manžely za trvání manželství
b) vyživovací povinnost vůči rozvedenému manželovi
c) vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 83 z 91
d) vyživovací povinnost mezi potomky a dalšími předky
e) vyživovací povinnost vůči neprovdané matce.
K nejvýznamnějším změnám dochází v případě vyživovací povinnosti mezi rozvedenými
manžely. Zákon zde rozlišuje dvě roviny výživného:
1) výživné při nezpůsobilosti rozvedeného manžela sám se živit
2) výživné při způsobení újmy rozvodem
ad 1) Výživné při nezpůsobilosti sám se živit
Zde zákon přináší čtyři podmínky pro možnost uplatňovat tuto vyživovací povinnost:
a) neschopnost rozvedeného manžela se sám živit musí mít svůj původ v manželství nebo
v souvislosti s ním. Např. v důsledku dlouhodobé péče o děti manželka ztratila kontakt se
svou bývalou profesí, a proto nemůže najít uplatnění.
b) zda manžel žádající plnění vyživovací povinnosti opravdu usiluje o nalezení vlastního
zaměstnání po rozvodu;
c) zda se rozvedený manžel uplatňující nárok na výživné podílel za trvání manželství na
péči o rodinnou domácnost;
d) zda se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželovi nebo osobě jemu blízké
jednání, které má povahu trestného činu.
ad 2) Výživné při způsobení újmy rozvodem
Zde se výživné má stát jakousi nápravou újmy způsobené rozvodem. Ten z manželů, který
převážně nezapříčinil rozvrat manželství nebo s rozvodem nesouhlasil a byla mu
způsobena rozvodem závažná újma, může požádat o určení vyživovací povinnosti soudem,
a to v takovém rozsahu, aby životní úroveň obou manželů po rozvodu byla přibližně stejná.
Takové výživné je však omezeno na dobu přiměřenou poměrům, nejdéle však na dobu tří
let od rozvodu manželství.
Ke změnám dochází i v právní úpravě v případě vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi.
Nově nezletilé dítě nemá nárok na výživné, pokud má vlastní majetek a výnos z něho
postačí k jeho výživě, či má vlastní výdělečnou činnost s obdobným výnosem.
Dále je zde změna v oblasti sankčního ustanovení pro případ, kdy rodič odmítá předložit
soudu v řízení o stanovení výše výživného listiny prokazující jeho příjmy. Dosavadní
vyměřovací základ pro výpočet výživného byl 12,7 násobek životního minima. Nově je tento
vyměřovací základ stanoven na 25 násobek životního minima.
Určování otcovství
Vedle dosavadních způsobů určování otcovství zákon uvádí i další nový způsob jeho
určení, a to na základě prohlášení manžela (i bývalého), že není otcem dítěte, zatímco jiný
muž prohlásí, že je otcem dítěte, pak se má za to, že tento je otcem dítěte za podmínky, že
se k oběma prohlášením připojí i matka dítěte. Návrh na určení otcovství je možno v tomto
případě podat nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte. K takovému určení
otcovství však nemůže dojít dříve, než nabude právní moci rozsudek o rozvodu manželství
s bývalým manželem.
Zákon přináší změny i do oblasti právní úpravy umělého oplodnění. Narodí-li se takto dítě
neprovdané ženě, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění
souhlas.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 84 z 91
Změny nová právní úprava přináší i do možnosti popření otcovství. Jednak řízení o určení
a i o popření otcovství se nově řídí jiným předpisem, než je občanský soudní řád. Tímto
předpisem je zákon o zvláštních řízeních soudních (zákon č. 292/2013 Sb.). Jednak se
prodlužuje doba, do kdy může být podán návrh soudu na popření otcovství. Tato doba je
nyní šest let od narození dítěte. Popřít otcovství manžela může i matka dítěte. Zmeškání
lhůty pro popření otcovství může však soud prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte či veřejný
pořádek.
Osvojení
Podle nové právní úpravy se osvojením rozumí přijetí cizí osoby za vlastní. Tedy vidíme, že
osvojit lze jakoukoliv osobu, nejen nezletilé dítě, jak tomu bylo doposud.
Pokud došlo k osvojení nezletilé osoby, nepovažuje nová právní úprava tuto situaci za
náhradní rodinnou výchovu, jak tomu bylo dosud, ale za formu rodičovství.
Pokud jde o podmínky osvojení, pak i zde nalézáme určité změny. Nadále platí, že mezi
osvojencem a osvojitelem musí být přiměřený věkový rozdíl. Ten by neměl být menší než
16 let.
Nově se zavádí povinnost soudu zkoumat, zda nebude v důsledku osvojení konfliktní vztah
mezi přirozeným dítětem osvojitele (je-li zde takové) a osvojovaným dítětem.
Při řízení o osvojení se bere do úvahy i názor osvojeného dítěte, je-li starší 12 let. I před
dosažením věku 12 let soud musí zjistit názor osvojovaného (je-li to možné) a brát na něj
zřetel. Má-li být osvojitelem rodič jiných dětí, musí soud znát i názor těchto dětí osvojitele
(je-li to možné).
I nadále platí, že podmínkou pro osvojení je souhlas obou rodičů osvojence. Avšak zákon
uvádí výjimku z této podmínky, pokud se např. takový rodič zdržuje na neznámém místě.
I nadále souhlasu rodiče s osvojením dítěte není třeba, pokud o dítě nejeví zjevně zájem, a
to po dobu minimálně 3 měsíce.
Nedojde-li k osvojení do doby šesti let od udělení souhlasu s osvojením, pak tento souhlas
pozbude účinnosti. Může však být vydán znovu. Souhlas je možno i odvolat.
Souhlas s osvojením dítěte nemůže dát rodič mladší šestnácti let.
Nově zákon ukládá osvojiteli povinnost informovat dítě o tom, že bylo osvojeno, a to
nejpozději do doby zahájení jeho školní docházky.
Pokud jde o možnost osvojení zletilé osoby, pak se tak může stát dvěma formami:
a) osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého
Jedná se o situaci, kdy mezi osvojencem a osvojitelem již existuje pouto, které vzniklo v
době nezletilosti osvojovaného anebo má být tak vyjádřen rodinný vztah k dítěti manžela.
b) osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého
Mělo by se jednat o velmi výjimečnou situaci, která nesmí být na újmu důležitých zájmů
potomků osvojitele nebo osvojovaného. Přitom osvojenci a ani jeho potomkům nevzniká v
důsledku osvojení příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 85 z 91
žádných majetkových práv a i opačně ani osvojitel nenabývá žádných majetkových práv
vůči osvojenci a jeho potomkům.
Osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení. I zletilý osvojenec dědí po osvojiteli v první
dědické skupině dědiců.
14.5.8 Dědické právo
Dědické právo je jednou z oblastí, které se změna soukromého práva dotkla nevýrazněji.
Nová právní úprava dává zejména zůstaviteli možnost uspořádat jeho majetek po jeho
smrti tak, jak si to přeje. Nově je zde velká různorodost cest a způsobů, jak může zůstavitel
o svém majetku rozhodovat, a to dokonce až na 100 let dopředu.
Nová právní úprava je vedena snahou:
a) minimalizovat možnost vzniku situace, kdy se pozůstalosti nikdo z dědiců neujme, a ta
tak přejde jako odúmrť na stát
b) předejít štěpení majetku, a tak předejít vzniku problémových spoluvlastnických vztahů
c) předcházet vzniku složitých soudních sporů mezi dědici posílením vůle zůstavitele.
Nová právní úprava zná dva způsoby nabývání majetku dědici po zůstaviteli:
) odkázáním majetku zůstavitelem
a) děděním ze zákona.
Dosud převládala v praxi forma dědění ze zákona. V souvislosti s větší různorodostí a i
větším rozvrstvením rodinněprávních vztahů ve společnosti a i v nové právní úpravě a také
vzhledem k vyšší hodnotě majetku, která dnes vchází do pozůstalosti v porovnání s úrovní
v době vzniku dosavadní právní úpravy (rok 1964), nabývá stále více na významu dědění
založené na vyjádřené vůli zůstavitele.
Odkázání majetku
Nová právní úprava v zájmu poskytnutí širokých možností zůstaviteli, jak rozhodnout o
dědickém nástupnictví svého majetku, uvádí tři způsoby, jak tak může učinit:
a) závěť
b) dědická smlouva
c) odkaz
Závěť
Závěť je nejrozšířeněji používaný způsob, jak zůstavitel rozhoduje o dalším právním osudu
pozůstalosti. Závěť musí zůstavitel učinit osobně, nelze ji tedy učinit v zastoupení. Stejně
tak nelze pořídit společnou závěť více osob, např. manželů.
Druhy závětí:
a) holografická závěť - jedná se o závěť napsanou vlastní rukou zůstavitele, a to včetně
data a podpisu;
b) alografická závěť - jedná se o závěť napsanou prostředky techniky (psacím strojem, na
počítači apod.). Taková závěť k platnosti požaduje vlastnoruční podpis zůstavitele, učiněný
před dvěma svědky současně přítomnými. Součástí závěti musí být výslovné prohlášení, že
listina obsahuje jeho poslední vůli.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 86 z 91
c) závět pořízená veřejnou listinou (nejčastěji notářský zápis) - závěť je zapsána obvykle
notářem, který je povinen se přesvědčit, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou,
vážně a bez donucení. Tato forma závěti je z právního hlediska nejcennější, neboť ji
prakticky nelze úspěšně zpochybnit. Kromě toho taková závěť bude v případě dědického
řízení notáři vyřizujícímu dědictví k dispozici, neboť taková závěť se eviduje v centrálním
registru závětí, do kterého má notář vyřizující dědictví povinnost vždy nahlédnout.
d) ústní závěť - lze ji pořídit jen za zcela mimořádné a nenadálé situace, zejména v
případě přímého ohrožení života. V takovém případě je možné, aby zůstavitel svou
poslední vůli vyjádřil před třemi současně přítomnými svědky. Ti osvědčí obsah závěti
zápisem, který o tom pořídí, nebo mohou být vyslechnuti soudem a osvědčit obsah závěti
výpovědí do protokolů. Pokud zůstavitel mimořádnou situaci přežije, přestane tato závěť
platit dva týdny poté, co byl ve stavu, že jeho závěť bylo možno pořídit formou notářského
zápisu.
Za závěť pořízenou za mimořádné situace se považuje i závěť
a) pořízená před starostou - takovou závěť lze pořídit v případě, že je zde důvodná
obava, že zůstavitel zemře dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. V
takovém případě může poslední vůli zůstavitele za přítomnosti dvou svědků zaznamenat
starosta obce, na jejímž území zůstavitel pobývá.
b) závěť pořízená na palubě letadla nebo lodi - za situace, kdy je zde důvodná obava, že
zůstavitel zemře dříve, než by mohl pořídit závěť formou veřejné vyhlášky, může
zůstavitelovu poslední vůli zaznamenat kapitán nebo jeho zástupce za přítomnosti dvou
svědků. Sepisem poslední vůle však nesmí být ohrožena bezpečnost letu nebo plavby.
c) závěť při účasti v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích - závěť před dvěma
svědky zaznamenává velitel jednotky nebo jiný voják v hodnosti důstojníka. Zůstavitelem
však může být jen voják nebo jiná osoba náležející k ozbrojeným silám. Není přitom třeba
ohrožení života, stačí samotná účast v ozbrojeném konfliktu nebo na vojenské operaci.
Obsah závěti
Nová právní úprava přináší řadu novinek, které zvyšují volnost vůle zůstavitele. Jedná se o
následující právní instituty:
a) A) snížení zákonného dědického podílu nepominutelného dědice nepominutelnými
dědici jsou děti zůstavitele. Ti musí v případě dědění ze závěti získat
minimálně 3/4 svého dědického zákonného podílu (jedná-li se o nezletilce), popř.
minimálně zákonného podílu (jde-li o zletilé děti zůstavitele). Dosavadní nárok
nepominutelného dědice byl celý zákonný podíl v případě nezletilého dědice nebo polovina
zákonného podílu v případě zletilého dědice. Zákonným podílem je to, co by nepominutelný
dědic získal v případě, že by se dědilo ze zákona.
Nová právní úprava přináší tzv. svěřenské nástupnictví. To umožňuje zůstaviteli nařídit,
že dědictví má přejít po smrti dědice nebo v určitých jiných případech na jednoho nebo více
svěřenských nástupců jako následné dědice. Jedná se o průlomové opatření, které
umožňuje zůstaviteli určit dopředu (až na 100 let), jak bude s dědictvím nakládáno. Tím se
má vytvořit základ pro budování rodinného majetku. Proto se u nemovitostí svěřenské
nástupnictví zapisuje do katastru nemovitostí. Pokud by dědic jednal tak, že by svěřenské
nástupnictví znemožnil, je svěřenský nástupce oprávněn domoci se neplatnosti takového
jednání vůči němu.
B) Vedlejší doložky
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 87 z 91
Vedlejšími doložkami se rozumí určení podmínek zůstavitelem, za jakých se bude dělit
(dosud se k podmínkám v závěti nepřihlíželo). Vedlejší doložky mohou mít některou z
těchto tří forem:
a) podmínka
b) doložka času - na rozdíl od podmínky, u které není jisté, zda-li v budoucnu nastane,
doložka času se váže k určité události, která v budoucnu nastat musí (např. dovršení věku)
c) příkaz - jedná se o příkaz dědici či odkazníkovi (osoba, která může nabýt majetek z
pozůstalosti odkazem), aby určitým způsobem konal nebo se určitého konání zdržel.
Vedlejší doložky nesmí být:
a) nesplnitelné
b) odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku
c) zřejmě obtěžující
d) nepřiměřeně zasahující do osobních práv dotyčného.
Výslovně jsou zákonem zakázány vedlejší doložky, které by ukládaly dědici uzavřít či
neuzavřít manželství, popř. v uzavřeném manželství setrvat. Přihlížet se také nebude k
vedlejším doložkám, které zatíží povinný díl nepominutelného dědice.
C) Vydědění
Nový občanský zákoník rozšiřuje okruh případů, kdy lze k vydědění přistoupit. Doposud
mohl zůstavitel vydědit nepominutelného dědice (jiného dědice ani vydědit nelze) z těchto
důvodů:
a) potomek nepomáhá zůstaviteli ve staří
b) neprojevuje o něho zájem
c) byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin
d) vede nezřízený život.
Nově i z důvodu:
a) existence dluhů potomka
b) jeho marnotratného jednání. Zákon zde dává zůstaviteli možnost přenést dědictví na
potomky nezdárného dědice.
Na rozdíl od dosavadní úpravy zůstavitel nemusí důvody vydědění uvádět. Avšak jejich
uvedení lze doporučit.
Zrušení závěti
Zrušení závěti je možno provést dvěma způsoby:
a) novou závětí - pozdější závěť automaticky ruší závěť předchozí. Proto datum pořízení
závěti v ní musí být vždy uvedeno pod sankcí neplatnosti.
b) odvolání závěti - odvolat závěť lze:
- výslovně - je třeba přitom dodržet stejnou formu, jakou byla závěť pořízena (např. včetně
účasti svědků apod.)
- mlčky - zničením závěti. Existuje-li závěť na více vyhotoveních, je třeba zničit všechny její
stejnopisy. Přitom není rozhodující, zda ke zničení závěti došlo z vůle zůstavitele nebo v
důsledku vyšší moci. Za zrušení závěti se považuje i vyžádání si vydání závěti zůstavitelem
od notáře.
Dědická smlouva
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 88 z 91
Dědická smlouva je právním institutem zcela novým v našem právním řádu. Jedná se o
smlouvu, kterou uzavírá zůstavitel s druhou smluvní stranou. Touto smlouvou zůstavitel
povolává druhou smluvní stranu k určité části dědictví.
Dědická smlouva musí mít formu veřejné listiny. Při jejím sepsání musí být jak zůstavitel,
tak druhá strana přítomni osobně. Zastoupení stran není možné.
Smlouva se uzavírá jako bezúplatná, ale je možno ji uzavřít i jako smlouvu úplatnou.
Zůstavitel může v dědické smlouvě rozhodnout maximálně o 3/4 pozůstalosti.
Zůstavitel může s majetkem, který je uveden v dědické smlouvě, za života libovolně
disponovat. Pouze nesmí o tomto majetku rozhodovat pro případ smrti. Je třeba zdůraznit,
že dědická smlouva má přednost před ostatními právními důvody dědění, tedy jak
před děděním ze závěti, tak ze zákona.
Zůstavitel nemůže dědickou smlouvu změnit jednostranným projevem vůle. Dědická
smlouva tedy poskytuje smluvnímu dědici vysokou míru jistoty.
Zákon umožňuje uzavřít dědickou smlouvu i mezi manžely. Ti se navíc mohou takovou
smlouvou povolávat za dědice navzájem.
Odkaz
Jedná se o další nový institut v dědickém právu. Jde o právo zůstavitele požadovat na
dědici splnění odkazu. Odkazem může zůstavitel zanechat jakékoliv v osobě (odkazníkovi)
nějakou věc nebo i pohledávku, a to tím, že nařizuje dědici, aby předmět odkazu vydal
odkazníkovi. Splnění odkazu je podmínkou nabytí pozůstalosti.
Zůstavitel může určit více odkazů, avšak každému dědici musí zůstat alespoň čtvrtina
dědictví odkazy nezatížená. Odkazník není účastníkem dědického řízení.
Dědění ze zákona
Dědění ze zákona je postup, kdy se nabývá pozůstalosti po zemřelém, který neučinil žádné
pořízení (rozhodnutí) pro případ smrti. Vytváří se tak pomocný systém, který má za cíl:
a) podpořit majetkovou kontinuitu v rodině.
b) řešit situaci, kdy člověk zemře, aniž by vyjádřil svoji vůli, jak se má s jeho pozůstalostí po
jeho smrti naložit.
Pro účely dědění ze zákona uváděl dosud 4 dědické třídy osob, na které přecházela
pozůstalost v případě smrti zůstavitele, který neprojevil svoji vůli, jak má být o jeho
pozůstalosti po jeho smrti naloženo, a to v pořadí. Nově však zákon uvádí 6 takových
dědických skupin (zákon je nazývá třídy) podle blízkosti příbuzenského vztahu k
zůstaviteli:
I. třída - děti zůstavitele a jeho manžel. Všichni dědí stejným dílem. Manžel však nemůže v
I. třídě dědiců dědit sám.
II. třída - manžel, rodiče zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu
jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a byly na zůstavitele odkázány
výživou. Ve II. třídě dědiců dědí dědicové stejným dílem, přičemž manžel vždy nejméně
polovinu pozůstalosti.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 89 z 91
III. třída - sourozenci zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu
jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a byly na něho odkázány výživou.
Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho podíl stejným dílem jeho děti.
IV. třída - prarodiče zůstavitele
V. třída - prarodiče rodičů zůstavitele, přičemž prarodičům zůstavitelova otce připadá
polovina pozůstalosti, prarodičům zůstavitelovy matky pak druhá polovina
VI. třída - děti sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem.
Dědí se v pořadí. Tedy dědicové z další dědické třídy přijdou na řadu jen tehdy, pokud se
dědictví neujmou zcela dědicové z předchozí dědické třídy. Neujme-li se pozůstalosti žádný
z dědiců uvedených v dědických třídách, přechází taková pozůstalost jako odúmrť na stát.
Vypořádání dědictví
Nabytí dědictví potvrzuje soud. Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti provádí
jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil. Dědic se o své právo musí přihlásit
soudu ve lhůtě, kterou soud určí. Při projednání pozůstalosti se nepřihlíží k dědickému
právu:
a) dědiců, kteří se ve lhůtě nepřihlásili
b) neznámých dědiců
c) dědiců neznámého pobytu, kteří o sobě ve stanovené lhůtě nedali vědět.
Dědicové si mohou před soudem v řízení o dědictví domluvit jakékoliv podíly bez ohledu na
výši jejich zákonného nároku.
Dluhy zůstavitele
Velmi zásadní změnou, kterou do dědického práva nová právní úprava přináší, je fakt, že
dědici odpovídají za dluhy zůstavitele v plné výši. Tedy bez ohledu na to, co z dědictví
získali. To může mít pro dědice až fatální důsledky. Jak je možné těmto důsledkům
zabránit? Následujícími právními instituty:
a) výhrada soupisu - účelem soupisu je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu
majetku v době smrti zůstavitele. Dědic má právo vyhradit si soupis do jednoho měsíce
poté, co jej soud o tomto jeho právu informoval. Tato lhůta je propadná. Pokud dědic
výhodu soupisu řádně uplatnil, pak hradí dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého
dědictví, jako dosud.
b) vyhledání dluhů - jen ten dědic, který učinil výhradu soupisu, může soudu navrhnout,
aby soud pro vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby ve stanovené lhůtě ohlásili a
doložili své pohledávky za zůstavitelem. Soud tak učiní vyvěšením vyhlášky na své úřední
desce a lhůta musí být nejméně 3 měsíce. Věřitel, který se ve stanovené lhůtě nepřihlásí,
nemá právo na uhrazení dluhu vůči dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením
ohlášených pohledávek.
Obecně je možno vyvázat se z odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele těmito
postupy:
a) zřeknutím se dědického práva - jedná se o úkon, který učiní potencionální dědic s
budoucím zůstavitelem tím, že uzavřou o tom smlouvu formou veřejné listiny
b) odmítnutím dědictví - je možné až po smrti zůstavitele. Děje se výslovným prohlášením
vůči soudu. Jednou učiněné odmítnutí dědictví nelze později odvolat.
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 90 z 91
c) vzdáním se dědictví - jedná se o situaci, kdy řádný dědic neodmítl dědit, ale v průběhu
dědického řízení se rozhodl, že svůj dědický nárok přenechá jinému dědici, který to ale
musí přijmout
d) dědická nezpůsobilost - jedná se o situaci, kdy dotyčná osoba je z dědického práva
zákonem vyloučena. Nově se rozšiřuje počet případů dědické nezpůsobilosti.
K dosavadním důvodům:
- úmyslný trestný čin proti zůstaviteli nebo jeho příbuzným
- zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli
přibyly dva nové důvody:
- domácí násilí mezi manžely a z toho důvodu probíhající rozvodové řízení
- zanedbání rodičovské zodpovědnosti.
14.6 Rozhodování sporů
Rekodifikace soukromého práva si vyžádala i potřebnou harmonizaci občanského soudního
řízení. Došlo proto k rozdělení civilního procesního kodexu na dva samostatné právní
předpisy, a to:
a) občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), který bude upravovat výlučně řízení
sporná
b) nový procesní právní předpis, kterým je zákon o zvláštních řízeních soudních (zákon
č. 292/2013 Sb.), který vstoupí v účinnost k 1. 1. 2014 a který bude upravovat nesporná
řízení a některá jiná zvláštní řízení.
Mezi oběma právními předpisy bude vztah obecného a zvláštního, kdy v postavení
obecného právního předpisu je občanský soudní řád a v postavení zvláštního předpisu pak
zákon o zvláštních řízeních soudních.
Zákon o zvláštních řízeních soudních jednak převzal právní úpravu některých soudních
řízení z občanského soudního řádu, jednak přináší právní úpravu některých nových řízení,
která souvisí s novými instituty, které do našeho právního řádu vnáší nový občanský
zákoník.
Zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje postup soudu v právních věcech
taxativně vyjmenovaných v § 2 zákona. Jedná se o řízení:
a) o některých otázkách týkajících se fyzických osob - např. řízení:
- o svéprávnosti
- ve věcech opatrovnictví
- ve věcech nezvěstnosti a smrti
- o přivolení k zásahu do osobní integrity
- ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu
b) o některých otázkách týkajících se právnických osob a ve věcech svěřenského
fondu - např. řízení:
- o statusových věcech právnických osob
- o jmenování znalce
- o věcech opatrovnictví právnických osob
c) o pozůstalosti
obor Zdravotnický záchranář – Právo a legislativa
Stránka 91 z 91
d) jiná řízení - např. řízení:
- o úschovách
- o umoření listin
- ve věcech kapitálového trhu
- o předběžném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěže
- a některá další řízení
e) ve věcech rodinněprávních - např. řízení:
- ve věcech manželských a partnerských (včetně řízení rozvodového)
- předběžné řízení ve věcech ochrany proti domácímu násilí
- o určení a popření rodičovství
- ve věcech osvojení
- ve věcech péče soudu o nezletilé (včetně řízení o poručenství, o opatrovnictví, o
pěstounské péči a další)
- výkon rozhodnutí ve věcech řízení upravených zákonem č. 292/2013 Sb.
Zákon upravuje u těchto uvedených řízení především:
- místní příslušnost soudu
- zahájení řízení
- kdo jsou účastníci řízení
- průběh řízení
- dokazování
- formu rozhodnutí
- odvolání a jiné opravné prostředky.