Slavomíra Pavlíková MODELY OŠETŘOVATELSTVÍ V KOSTCE Úvod 7 6 Modely energetických polí.............................135 6.1 Myra Estrin Levine: Teorie čtyř konzervačních principů . . . 135 6.2 Martha E. Rogers: Model jednotných lidí...............140 Závěr.................................................148 Použitá literatura.......................................149 Úvod Milé čtenářky a čtenáři, dostává se vám do rukou učební text z teorie ošetřovatelství, který byl zpracován z dostupné literatury a nabízí vám nejen základní terminologickou orientaci potřebnou pro pochopení části teoretické báze ošetřovatelství, ale také pohled na (z našeho hlediska) nejzajímavější ošetřovatelské teorie a modely, které vám umožní rozšířit si schopnost identifikovat problémy pacienta/klienta a jejich příčiny a poskytnou vám návod na jejich řešení. Předkládaná publikace je určená nejen studentům ošetřovatelství, ale všem těm, pro které ošetřovatelství a péče o nemocné neznamená jen zaměstnání, ale i poslání. Autorka Filozofie a ošetřovatelslvi 9 1 Filozofie a ošetřovatelství Každý lidský čin, skutek, názor i postoj jsou ovlivněny určitým filozofickým názorem, a to bez ohledu na to, zda si jedinec tuto skutečnost uvedomuje nebo ne. Filozofie má vliv na život, chovám, jednání a práci každého člověka. Promítá se i do obsahu vědních disciplín. Abychom porozumeli ošetřovatelství, musíme poznat nejen historický vývoj obecne a historický vývoj ošetřovatelství, ale také filozofii a její směry, které tuto vědní disciplínu ovlivňovaly a ovlivňují. Základní orientace ve filozofii umožní lépe pochopit teoretický základ ošetřovatelství, především ošetřovatelské modely a teorie. 1.1 Nejznámější filozofické směry Filozofie je vědní disciplína, která se zabývá nejvšeobecnějšími zákonitostmi bytí, poznání, světa, společnosti a myšlení (z řečtiny: láska k moudrosti). Cílem filozofie je objasnit lidskou existenci a umožnit člověku orientaci v životě a ve světě. Filozofie vznikla jako reakce na mytologickou interpre-laci světa v období starého Řecka asi v 6. století před n. 1. Nejznámější filozofické směry jsou: Idealizmus je základní filozofický směr, který považuje vědomí, myšlení a psychiku za prvotní a hmotu, přírodu a fyzický svět za druhotné, tedy odvozené, závislé. Duchovno považuje za jedinou pravou skutečnost. Zdůrazňuje prvenství rozumového poznání před smyslovým, duchovního před telesným a věčného před dočasným, konečným. Idealizmus jako filozofický směr vznikl před více než 2000 lety, ale samotný termín idealizmus pochází z počátku 18. století. Nejznámější formy idealizmu: tomizmus - vedoucí směr katolické filozofie založené Tomášem Akvin-ským, kle iý nadřazuje zjevení nad poznání a teologii nad filozofii, neotomizmus zmodernizované učení T. Akvinského, druhá polovina I" století, • pragmatizmus chápe a určuje pravdu jako praktickou hodnotu ,i a itečnost vyhovující subjektivním zájmům jedince, existencializmus slaví se proti rozlišování subjektu a objektu, obhajuje byli jako existenci, ij. individuální subjektivitu, zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu whe s. nu,/, existenci osobní svobody a vztah osobnosti ke světu, • pozitivizmus — uznává pozitivní (dané) poznatky a pozitivní fakta empirických věd za jediné skutečné poznání; zdůrazňuje, že všechno poznání pochází ze zkušeností, podstatu jevů a věcí pokládá za bezvýznamnou. Materializmus je základní filozofický směr, protiklad idealizmu. Hovoří o materiální, hmotné povaze světa, který existuje věčnč a nezávisle na vědomí. Pokládá přírodu (hmotu, bytí) za prvotní a vědomí za druhotné. Vědomí označuje jako vlastnost vysoce organizované hmoty. Podle materialistů je celá skutečnost hmotné povahy, je poznatelná smysly a duchovno je odvozené, druhotné. Počátky materializmu jsou shodné se vznikem filozofie a jsou spjaté s rozvojem astronomie, matematiky a dalších věd. Novověký materializmus se vyvíjel od 18. století. Humanizmus uznává hodnotu člověka jako osobnosti, jeho právo na svobodu a štěstí, na rozvoj jeho sil a schopností. Zdůrazňuje význam schopností člověka. Proti poznání Boha staví poznání člověka a přírody. Považuje zásady rovnosti, spravedlnosti a lidskosti za normy vztahů mezi lidmi. Zabývá se lidskými atributy a charakteristikami, které jsou za lidské považovány. Historicky se vyvíjel od starověku. Naturalizmus pokládá přírodu za základního činitele vývoje, za univerzální a jediný princip výkladu všech jevů. Vylučuje vše nepřírodní a nadpřirozené. Přírodu chápe buď v materialistickém duchu, nebo jí idealisticky připisuje duši (panpsychizmus) nebo ducha (panteizmus). Racionalizmus považuje rozum (řecky ratio) za jediný a nejvyšší zdroj pravdivého poznání, uznává neomezené schopnosti lidského rozumu a racionální postoj k životu. Původ racionalizmu je v antice, rozvíjel se však především v novověké filozofii. Empirizmus je opak racionalizmu. Smyslovou zkušenost považuje za jediný pramen poznání, podceňuje poznání rozumové. Nejznámější formy empirizmu jsou: • materialistický empirizmus - za základ smyslové zkušenosti pokládá předměty materiální povahy, zkušenost chápe jako zprostředkováni objektivně existujícího světa, IO Modely ošetřovatelství v kostce Filozofie a ošetřovatelství • idealistický empirizmus - chápe zkušenost jako souhrn pocitů nebo představ, které nemají základ v objektivním světě. Determinizmus se zabývá příčinnou podmíněností. Uznává univerzálnost podmíněnosti a příčinnosti jevů materiálního a duchovního světa, vzájemnou souvislost a podmíněnost jevů v přírodě a společnosti. Všechny děje (i lidské jednání) jsou nevyhnutelným důsledkem podmínek a příčin. Jednotlivec je předurčený buď biologicky, geneticky, nebo sociálně. Determinizmus uznává předurčenosť veškerého dění a popírá svobodu vůle (opakem je indeterminizmus, který popírá zákonité souvislosti jevů ve společnosti a přírodě). Skepticizmus je starořecká filozofická koncepce, jejímž hlavním principem je pochybnost (skepse). Pochybuje o možnosti poznání objektivní pravdy o podstatě věcí. Jeho krajními formami jsou nihilizmus (absolutně negativní postoj ke skutečnosti a k životním hodnotám, neuznávající žádné kladné hodnoty) a agnosticizmus (popírá úplně nebo částečně možnost poznání podstaty věcí). Jeho vznik se datuje do období antiky. Ilolizmus je filozofií celku, celistvosti, celostnosti. Vyzdvihuje prvotnost celku v poměru k částem. Celostnost pokládá za hnací sílu vývoje nebo za jeho cíl. Holizmus vznikl ve 20. století."-19 1.2 Filozofie - medicína - ošetřovatelství < Kclřovatelství a medicína jsou velmi úzce spjaté. Historickým vývojem se zabývají samostatné obory těchto vědních disciplín. ((Setřovatelství jako činnost zaměřená na pomoc nemocným existovalo od nejstarších dob. Tradiční přístup k nemocným ovlivňovala humanistická filozofie, a proto bylo ošetřování spjaté s poskytováním podpory a útěchy nemocným a jejich blízkým. Idealistická filozofie a vliv náboženství se v ošetřovatelství postupně měni-I. iil. jak se měnilo společenské klima. V období působení idealistické filozofie převládalo neprofesionálni ošetřovatelství pod záštitou církve a mělo humanistický charakter. Do 15. 16. století organizovala v euroregionu nemocniční zařízení pro ošetřování nemocných římsko-katolická církev. V 15. 16. století nastalo období reformace, vznikala hnutí proti katolické církvi (Luther, Kalvín aj.) a následně i oslabení vlivu tomistické filozofie. Pro ošetřování nemocných toto období znamenalo tzv. dobu temna. V 16. až I 8. století, v období protireformace, nastalo opětovné upevňování moci katolicizmu, vznikaly nové církevní řády, které se věnovaly i ošetřování nemocných. Převažoval vliv humanistické filozofie. < )svíccnectví v 18. století a francouzská revoluce 1848-1849 a 1870 přinesly kromě rozvoje vědy i nové filozofické směry. Vliv materializmu je vidět právě v ideích francouzské revoluce (svoboda, rovnost, bratrství). Základy filozofie v ošetřovatelství položila v roce 1859 Florence Nightin-j;ale ve své práci Poznámky o ošetřovatelství. Od poloviny 20. století nastal ve zdravotnictví tzv. kult technologie, který má svoje filozofické pozadí v materializmu. Mezi sestru, lékaře a pacienta/klienta vstoupila technika. Zdravotní péče se orientovala především na nemoc a zaměřila se hlavně na nemocniční péči. Ošetřovatelství se soustředilo na techniku výkonů a spolu s medicínou se koncentrovalo na biologickou stránku lidského těla. Psychické, sociální a duševní souvislosti se zanedbávaly. Prevence jako prostředek redukce morbidity a mortality zůstala na okraji jejich zájmu. Tento trend dovedl obě disciplíny k postupné dchumanizaci. Jako reakce na přetechnizovanost ošetřovatelské praxe i jako důsledek uplatňování vědeckých aspektů, začíná od 80. let minulého století v ošetřovatelství opět převládat filozofie humanizmu s respektováním holistických principů. V současném ošetřovatelství však stále hrozí nebezpečí preferování techniky před ošetřovatelskou péčí, která respektuje biologické, psychologické, sociální a duchovní (spirituální, dále bio-psycho-socio-spirituální) faktory vzniku onemocnění. V medicíně je možné za převládající filozofický směr označit racionalizmus a humanizmus. Medicína 20. století integrovala poznatky různých přírodních oborů. Tyto obory vytvořily základ biomedicínského zaměření, tzn. zaměření na biologickou podstato zdraví a nemoci a na biologické činitele, které je ovlivňují. Objektem medicínské pozornosti postupně přestávalo být zdraví člověka v jeho souvislostech, ale stala se jím nemoc či nemocný orgán. I 2 Modely oŘelřvvatelstvi v kosice Začátkem 40. let 20. století vznikla tzv. psychosomatická a v posledních třech desetiletích na ni navazuje tzv. behaviorální medicína. Obě doplnily biomedicínský model chápání nemocí a rozšířily hranice medicíny. Ovšem uplatněni obou zaměření se zatím nestalo integrální součástí všeobecné teorie a praxe medicíny. Asi 20 % pacientů/klientů má menší psychické poruchy, které se často projevují somatickými příznaky. Začaly se označovat jako „somatizace", jejíž základ tvoří přetrvávání psychické nepohody v podobě somatických potíží, které nemocný považuje za projev vážného somatického onemocnění. Pacienťklient s přetrvávající somatizací se snaží o objasnění svých obtíží opakovanými vyšetřeními i přesto, že nálezy jsou negativní a nevysvětlují jeho potíže. Narůstání somatických poruch bez zjistitelného základu vede k poznání, že propojení mezi biologickými, psychickými a sociálními oblastmi (jedno v jakém pořadí) tvoří neoddělitelnou jednotu při vzniku a rozvoji převážné většiny chorob, stejně jako při uchovávání zdraví. V současné medicínské praxi se biomedicínský model jeví jako nedostačující. Jeho účinnost snižuje neakceptování psychosociálních a spirituálních aspektů při diagnostických, léčebných a preventivních postupech, což vede k narůstající nespokojenosti pacientů/klientů s medicínou. V druhé polovině 20. století došlo k oživení odlišných, různě starých názorů na příčiny nemocí, na možnosti jejich zjišťování a léčebného ovlivňování (které medicína vyloučila ze své teorie i praxe jako nepodložené, neověřené, nevědecké či škodlivé). Jsou označovány jako alternativní, přírodní či komplementární (doplňková) medicína. Skeptický postoj pacientů/klientů, ale i některých lékařů k možnostem medicíny vede právě k tomu, že se uchylují k alternativní medicíně.22 1.3 Kategorie filozofických názorů v ošetřovatelství Kuždá vědní disciplína a její teoretické modely vycházejí z určité filozo-lie .i filozofického názoru. Koncepční modely ošetřovatelství, stejně jako koncepční modely jiných vědních disciplín, odrážejí nejrůznější filozofic-názory svých autorů. Tyto názory mají vliv na předmět zájmu i přístup k rozvoji poznatků ošetřovatelství ajsou zaměřené především na charakter tahů mezi osobou a prostředím. Filozofie a ošetřovatelství 13 Mechanistický názor Mechanistický názor vnímá osobu (jedince, člověka) jako stroj, tzn. jedinec se skládá z částí, je pasivní a reaguje jen tehdy, když jsou podněty /, prostředí dostatečně silné. Chování jedince považuje za lineární řetězec podnětů a odpovědí na podněty. Mechanistický názor je spjatý s redukcionizmem, který převádí složité jevy na jednoduché, celostní na elementární a uvádí, že všechny předměty, děje, jejich vlastnosti i naše zkušenost se skládají z konečných prvků nedělitelných částí. Podle mechanistického názoru můžeme předvídat chování jedince, má-me-li dostatek vědomostí o částech. Změny jedince jsou popisované jako kvantitativní, jako přidávání nebo odebírání určitého počtu částí. Organistický názor ()iganistický názor vnímá osobu jako živý organizmus, integrovaný celek, vnitřně spontánně aktivní, vstupující do interakcí s prostředím a reagující na prostředí. Organistický názor chápe chování jedince spíše ve stochastickém (probabilním čili nanejvýš pravděpodobném) smyslu. Chování je spojené se strukturálními změnami v organizmu, které jsou kvalitativní i kvantitativní. Organistický názor je spjatý s holizmem. Předpokládá, že živý organizmus je integrovaný a organizovaný celek, který není redukovatelný na části. I když bere v úvahu části organizmu, tyto mají význam jen v rámci celku. Mechanistický a organistický filozofický názor jsou logicky inkompatibilní (neslučitelné). Názor založený na změně Přirozenou a inherentní (vnitřní) součástí života jedince jsou procesy změny. Změny jsou kontinuální po celý život jedince, takže osoba je vlastně soustavně ve stavu určitého přechodu. Změna může být chápána jako soustavná intraindividuální proměna. Názor založený na změně hodnotí pokrok a zdůrazňuje realizaci vlastního potenciálu jedince. Názor založený na perzistenci Přirozeným a normálním stavem člověka je stabilita (perzistence). Perzistence (trvalost, stálost) je setrvávání v čase a dochází k ní syntézou růstu 14 Modely ošetřovatelství v kostce Filozofie a ošetřovatelství ÍS a slabil i ly. Její těžiště spočívá v udržování zavedených forem lidského chování prostřednictvím socializace a využívání podpůrných systémů (např. rodina, společnost aj.). Jedinci se v průběhu života stávají více sami sebou. Názor založený na perzistenci navíc předpokládá, že lidé mají moc utvářet si vlastní život a ke změnám dochází jen tehdy, je-li to nutné pro přežití. Změnu tedy můžeme považovat za kreativní objevování nových cest za účelem vyhnout se katastrofě a zabránit vyhynutí. Názor založený na perzistenci hodnotí solidaritu a stabilitu a zdůrazňuje zachování a šetření potenciálů jedince. Názor založený na změně a náz3r založený na perzistenci jsou logicky in-kompatibilní. Integrovaný přístup Integrovaný přístup pokládá jedince za soubor nebo-li jednotu jeho bio--psycho-socio-spirituálních částí. Jedinec se dokáže adaptovat na prostředí, které může ovlivnit pro udržení rovnováhy, přičemž kooperuje s prostředím, aby dosáhl cíle. V posledních desetiletích se ve zdravotnictví objevily nové filozofické názory a trendy, které přinášejí individuální přístup k člověku jako celku. Také ošetřovatelství postupně upouští od orientace na nemoc a do popředí se dostává metoda ošetřovatelského procesu, komunitní ošetřovatelství a domácí péče, které kladou důraz na komplexní péči o člověka jako celku, nikoliv pouze na plnění ordinací lékaře.16 1.4 Holistická filozofie a ošetřovatelství Snaha o zachování rovnováhy mezi technickým rozvojem a potřebami jedinec vedla v ošetřovatelství k uplatnění holistického přístupu k člověku. Holistický přístup vyžaduje orientaci na biologické, psychické, sociální a spirituální aspekty ve zdraví i v nemoci. iioli/iiius je termín odvozený z řeckého slova holos (celý, úplný, nepo-fttfený) Jde o filozofický směr, vycházející z idealizmu. Vyzdvihuje pr-\ ew.w i celku v poměru k částem. Filozofie celostnosti vznikla v 20. letech !!) století Název zavedl jihoafrický generál Jan Christian Smuts v knize I lolizmus a evoluce (1926), ve které vysvětlil neredukovatelnost celku na souhrn částí. Tvrdil, že světu vládne holistický proces tvořivé evoluce vytvářením mnohých celostností. Formy hmoty se v průběhu evoluce zmnožují a obnovují. Podle Smutsa holistický proces nahrazuje zákon o zachování hmoty. Holistická filozofie se zabývá celkem a celostností. Celek nedegraduje na souhrn částí, ale vidí mezi nimi vzájemný vztah a ovlivnitelnost. Změna jedné části celku následně vyvolá změny v celku jako takovém, a tím se celek mění. Všechny živé organizmy jsou chápané jako jednotné celky ve vzájemné interakci, které jsou takto více než pouhý součet jejich částí. V tomto smyslu poruchajedné části znamená poruchu celku."•l7-19 Holistický chápané zdraví zahrnuje celého jedince, jeho celistvost a všechny stránky životního stylu, tělesnou zdatnost, primární prevenci tělesných a emocionálních stavů, zvládání stresu, reakce na prostředí, sebe-koncepci a duchovno." Holistická ošetřovatelská péče akceptuje práva pacienta/klienta, která jsou integrální součástí ošetřování a léčebného procesu. Neoddělitelnou součástí holistického ošetřovatelství je ošetřovatelský proces, který představuje systémový přístup a komplexní řešení problémů pacienta/klienta; vždy je zaměřený na celého člověka (nejen na vlastní nemoc). Aplikace holistické filozofie na péči o lidi a jejich zdraví zdůrazňuje, že sestra musí brát na zřetel osobu jako celek a musí se snažit pochopit současně vztah částí ve vztahu k interakcím celku a vztah celku k jeho částem. Holistické ošetřovatelství i medicína chápou člověka jako bio-psycho--socio-spirituální bytost, kterou ošetřují a léčí šetrnými metodami. Holistická medicína neléčí pouze příznaky onemocnění, ale snaží se odstranit všechny příčiny. Alopatii (léčbu pomocí chemických léčiv) doplňuje spektrum alternativních medicínských postupů, např. akupunktura, homeopatie, fytoterapie a jiné. Principy holistické medicíny a léčby rozvinul prof. Pierre Roche de Coppens, který nemoc vnímal jako signál, který upozorňuje, že na psychické a duchovní úrovni člověka není něco v pořádku. Tvrdil, že nemoc je odrazem nesprávného životního stylu.4-8- 13>15 K) Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 17 2 Teorie a modely ošetřovatelství Vývoj ošetřovatelství byl až do poloviny minulého století převážně intuitivní, založený spíše na tradicích a praktických zkušenostech než na teoretických základech. Rozvoj teoretické báze ošetřovatelství nastal v polovině 20. století v USA a v Kanadě. V současné době už má ošetřovatelství vymezenou vědomostní bázi, která zahrnuje specifické ošetřovatelské koncepce, teorie a koncepční modely. Obsahové zaměření teorií a modelů v ošetřovatelství je determinované vědomostmi, praktickými zkušenostmi a různými filozofickými názory jejich autorek. 2.1 Základní terminologie Model je vědecká konstrukce, obraz, představa, či popis zkoumaného jevu nebo předmětu. Je ideou, která vysvětluje pomocí symbolické a/nebo fyzikální vizualizace. Symbolické modely nemají rozeznatelné fyzikální formy a jsou na vyšší abstraktní úrovni než fyzikální modely. Symbolické modely mohou být: • verbální slovní vyjádření, schematické - diagramy, kresby, grafy, obrazy, • kvantitativní - matematické symboly. Fyzikální modely mohou vypadat jako to, co mají znázorňovat, nebo mohou být nekonkrétní (abstraktní): • konkrétní - napr. model oka, atomu, • abstraktní ~ např. model energetických polí. Koncepce je pojetí, chápání, myšlenková osnova či způsob pohledu a vý-kludu určitého jevu. Koncepce představuje základní hledisko nebo vedoucí ideu vysvětlení určitého jevu, hlavní záměr nebo konstrukční princip růz-nýeh druhů činností. Může ji tvořit také soustava názorů na určitý jev. Koncepce může být: abstraktní nezávislá na místě a čase (např. teplota), konkrétní specifická k určitému místu a času (např. tělesná teplota). Teorie je soubor poznatků charakterizující určitý jev; výklad příčin a sou-\ islostí jevu, ěi jevů v určité oblasti, které je možné empiricky ověřovat. Icoiie tvoří základ vědeckého poznání."-1624 Pozor na záměnu termínů (koncepce, koncept, konspekt): koncept je první předběžně zpracování, předběžný návrh, pojetí, konspekt je krátký, stručný obsah díla, zhuštěný písemný záznam obsahu a základních myšlenek, případně teze plánovaného díla. 2.2 Metaparadigma ošetřovatelství Každá vědní disciplína se zabývá určitými jevy a zkoumá je. Koncepce a teorie tyto jevy definují, uvádí je do vzájemných vztahů a tvoří metaparadigma příslušné vědní disciplíny. Metaparadigma je jádro nebo obsah či předmět, kterým se příslušná vědní disciplína zabývá. Je to globální pohled na obsahové zaměření vědní discipliny. Tvoří první úroveň rozlišení mezi vědními disciplínami. Specifikované je koncepcemi a teoriemi. Není neobvyklé, že se více vědních disciplín zabývá stejnou nebo podobnou koncepcí. Například sociologie i psychologie se zabývají chováním jedinců, ale sociologie se zaměřuje na sociální chování (to tvoří její metaparadigma) a psychologie na odraz psychického stavu v chování jedince. Každá vědní disciplína má obyčejně jediné metaparadigma, ze kterého se odvíjí více koncepčních modelů. Ty obsahují všeobecné koncepce a teorie. Metaparadigma ošetřovatelství Metaparadigma ošetřovatelství se vyvíjí od doby, kdy Florence Nightingale poprvé dala do souvislosti činnosti sester s vlivem prostředí na zdraví člověka (Notes on Nursing, 1859). K jeho explicitní (přesné) formulaci však došlo až koncem 80. let minulého století. Metaparadigmatické koncepce, které determinují ošetřovatelství a jeho praxi, jsou ve všeobecné rovině: • osoba jako příjemce ošetřovatelského výkonu (jednotlivec, rodina, skupina, komunita, společnost), • prostředí je významné vnější a vnitřní okolí příjemce i okolnosti, za kterých k ošetřovatelským úkonům dochází, • zdraví j e stav blaha či osobní pohody, nejen absence nemoci příjemce. 18 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 19 • ošetřovatelství jsou činnosti, které vykonává sestra ve spolupráci s příjemcem nebo v jeho zájmu.3-'23 Za hlavní tvrzení metaparadigmatu ošetřovatelství vyjadřující všeobecný předmět této vědní disciplíny je možné považovat výrok, který uvádějí Donaldson a Crowley: „Ošetřovatelství studuje celek nebo zdraví člověka, přičemž bere v úvahu, že člověk je v neustálé interakci se svým prostředím."2 Obr. 1 Metaparadigma ošetřovatelství \ OSOBA PROSTŘEDÍ ZDRAVÍ OŠETŘOVATELSTVÍ příjemce ošetřování jednotlivec • rodina • komunita společnost - okolí příjemce - okolnosti vyžadující ošetřování - stav blaha a pohody nejen nepřítomnost nemoci příjemce aktivity sestry v zájmu příjemce a ve spolupráci s ním i. ■-íí Zdroj: MUSILOVÁ, M. a kol. Vybrané kapitoly ošetrovateľstva.16 189 s., modifikované autorkou 2 J Koncepční model Synonyma: paradigma, matrice disciplíny, koncepční systém, koncepční rámec. Koncepční model je soubor abstraktních a všeobecných koncepcí a tvrzeni integrovaných do smysluplné konfigurace. Týká se globálních před-i h\ o jednotlivcích, skupinách, situacích, událostech a jevech zajímavých hledisku vědní disciplíny. Koncepční modely se zaměřují na vybrané jevy i ovlivňuji mise vnímání reality. Týkají se názorů a jevů, které souvisejí ilttiiyin iiIk>ivin. i i dý koncepční model poskytuje odlišný pohled na koncepce metapa-rndigmatu. Autoři různých modelů, kteří zkoumají určitý jev, vidí různé ' i i \ různých souvislostech a v rozdílných vzájemných vztazích. Kon-i ep< ni model v ošetřovatelství poskytuje orientaci pro praxi, vzdělávání i \ \ zkum. ()bsah jednotlivých koncepčních modelů zahrnuje filozofické zaměření, kognitivní orientaci, tradice výzkumu i praktické podmínky autora či teoretiků dané vědní disciplíny. Nezahrnuje však přesvědčení, myšlenky, hod-ihiIy, metody výzkumu a přístupy k praktickým otázkám. Koncepce koncepčního modelu jsou nej abstraktnější a nejvšeobecnější, není možné je přímo pozorovat v reálném svčtč, nejsou omezené na konkrétního jedince, skupinu, situaci nebo tidálost (např. adaptace). Koncepce koncepčního modelu nebývají vždy definované.2,9,11 Tvrzení koncepčního modelu jsou také abstraktní a všeobecná, a proto není možné je přímo empiricky pozorovat či zkoumat. Tvrzení koncepčního modelu mohou být základem dalšího vývoje modelu, mohou tvořit základní předpoklady modelu (např.: Lidé jsou racionální bytosti.); nebojsou širokými definicemi koncepcí koncepčního modelu (např.: Adaptace je schopnost přizpůsobit se změněné situaci.). Mohou konstatovat vztahy mezi koncepcemi koncepčního modelu (např. tvrzení: ()šctřovatelský zásah směřuje k řízení stresorů životního prostředí - je konsultováním vztahu mezi koncepcí prostředí a koncepcí ošetřovatelství.). Koncepce a tvrzení jednotlivých koncepčních modelů často používají charakteristický slovník, zpravidla spjatý s těžištěm konkrétního modelu. Stejné nebo podobné pojmy však mohou mít v různých koncepčních modelech různý význam (např. stresormůže být v jednom definovaný jako negativní prvek, a v druhém jako pozitivní síla). Vývoj koncepčních modelů Příklady koncepčních modelů je možné najít už v raných civilizacích Egypta a Cíny i ve všech moderních vědách. Mnohé z modelů měly značný vliv na utváření světa, např. myšlenky a modely K. Marxe, A. Einsteina a S. Freuda ovlivnily svět ve 20. století. Marxův model byl politický, filozofický, sociální a ekonomický a utvořil rámec komunistické ideologie. 2(1 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 21 Einsteinův model relativity položil základ atomové éry a Freudův model Iľojdimenzionální struktury pro pochopení člověka tvoří základ psychoanalýzy. V každém z uvedených případů se koncepční model vyvinul z empirických pozorování a intuitivních pohledů autora, resp. z dedukcí, které tvořivě propojily myšlenky z různých oblastí bádání. Koncepční modely se mohou vyvíjet: • Induktivně - zevšeobecněním různých pozorovaných jevů (např. Freud svou koncepci ega, id a superega indukoval z pozorování chování jeho pacientů/klientů). • Deduktivně - odvozením ze všeobecných dějů a poznatků (např. Einsteinův model relativity je odvozený z předcházejících prací z oblasti fyziky). Koncepční model je jen aproximací (přiblížením) či zjednodušením skutečnosti a zahrnuje ty koncepce, které autor považuje za relevantní a nápomocné pro pochopení. Každý koncepční model je jedinečnou kombinací nebo syntézou mnohých koncepcí, které musejí akceptovat podmínku logické myšlenkové kong-ruence (shody, shodnosti). Jen tak může představovat specifickou perspektivu projev, který je předmětem zájmu dané disciplíny. Koncepční modely nabízejí i další (tzv. druhý) stupeň rozlišování mezi vědními disciplínami, a tak vlastně přesahují rámec metaparadigmatu. () druhém stupni rozlišování se hovoří tehdy, když se více nezjedná vědní disciplína zajímá o konkrétní koncepci (např. stres je koncepcí, o kterou se zajímají mnohé vědní disciplíny, přičemž jejich ideje a tvrzení se značně liSí). Koncepční modely ošeřovatelství Koncepční modely ošetřovatelství existují od doby, kdy Florence Nightin-ľ.ilr ôičala poprvé prosazovat myšlenky ošetřovatelství. Její chápání ošet-.iirlslví však není prezentované formálním způsobem jako model. Tepr-\ c skupina Johnson, Reilly a Roy na konferenci pro rozvoj ošetřovatelství ( | Ku, a tak pomáhá zkvalitnit práci sester. Koncepční model soustředí pQ /omost na některé oblasti, které autor považuje za důležité a jiné, méně důležité, vylučuje. (Např. jeden koncepční model se zaměřuje na pomoc člověku adaptovat se na stresy a jiný na schopnost sebepéče tohoto člo-věka.) Koncepční modely ošetřovatelství obohacují teoretickou základnu ošetřovatelství jako vědní disciplíny a v ošetřovatelské praxi řídí myšlení i jednání sester v konkrétních situacích. I žikčnost koncepčních modeluje ve způsobu organizace myšlení, pozorování a interpretaci viděného a zjištěného. Koncepční modely poskytují: • systematickou strukturu a zdůvodnění činností, ukazují směr hledání a řešení praktických problémů, všeobecná kritéria pro poznání, že problém byl vyřešený. Koncepční modely ošetřovatelství zavedené do praxe umožňují systema-lický přístup k praxi, řízení a výzkumu a usnadňují komunikaci mezi sestrami. Význam koncepčních modelů ošetřovatelství zdůvodnila Johnson takto: „Koncepční modely jsou důležité pro sestru, protože jí nabízejí filozofickou a pragmatickou orientaci na služby, které sestra poskytuje pacientíím/ klientům, služby, které může poskytnout jen sestra, služby, které nabízejí dimenzi celkové péče, která se liší od péče poskytované kterýmkoliv jiným zdravotníkem."13, ,6-23-24 2.4 Teorie ľcorieje komplex názorů, představ a myšlenek zaměřených na vysvětlení nejakého jevu. Je odvozená buď z koncepčního modelu, nebo s ním souvisí. Jakákoliv teorie předpokládá existenci všeobecnějšího koncepčního modelu, podle kterého jsou formulované koncepce teorie. Teorie se zabývá jevy podstatně specifičtějším způsobem něž koncepční model a skládá se / koncepcí a předpokladů." 24 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 25 Obr. 2 Struktura hierarchie poznatků: Vztah metaparadigma - koncepční model - teorie filozofie VIK' 1A PA R AI) I f i M A člověk zdraví prostředí ošetřovatelství ilozofie Koncepční model I - koncepce - tvrzení Koncepční model 11 - koncepce - tvrzení Koncepční model n - koncepce - tvrzení -filozofie Teorie 1 - koncepce předpoklady: • nerelační • relační • hypotézy Teorie 2 - koncepce předpoklady: • nerelační • relační • hypotézy Teorie n - koncepce předpoklady: • nerelační • relační • hypotézy Zdroj: MUSILOVÁ, M. a kol. Vybrané kapitoly ošetrovateľstva."' 187 s., modifikované autorkou Koncepce teorií jsou konkrétnější a podrobnější než koncepce koncepčních modelů. Koncepce teorií musí být definované konstruktivně (tvořivě) a operativně tak, aby bylo možné teorii empiricky testovat. Předpoklady teorií popisují koncepce teorie a jsou specifičtější než tvrzení koncepčních modelů. Dělí se na: - iniciační předpoklady - výroky, které nevyjadřuji vztahy. Popisují nebo definuji koncepce teorie a mohou být: existenční, které konstatují existenci koncepce, definiční, které definují koncepci, operační, které specifikují, jak je možné koncepci měřit, • relační (vztahové) předpoklady - propojují dvě nebo více koncepci, mohou vyjadřovat souvislost mezi koncepcemi, nebo vypovídat o vlivu jedné koncepce na druhou, ' hypotézy - speciální druh předpokladu, podle kterého existuje spojení mezi dvěma nebo více koncepcemi v empiricky testovatelné formě. Hypotéza je vlastně předpovězené skóre, které se zjistí při měření (testování) koncepce. Teorie, jedinečná pro ošetřovatelství, je odvozená z koncepčního modelu. Může jí být popis konkrétního jevu, vysvětlení vztahu mezi jevy nebo předpověď účinku jednoho jevu na jiný. teorie se vyvíjejí prostřednictvím výzkumu. Ošetřovatelství přebírá teorie i z jiných vědních disciplín, například teorie role, změny, stresu, sociální podpory apod. Typy teorií: a) popisné teorie popisují, hodnotí nebo klasifikují charakteristiky jedinců, skupin, situací, jevů či dějů tak, že shrnují to, co mají společné, vznikají během popisného výzkumu, b) vysvětlující teorie specifikují vztahy mezi charakteristikami jedinců, skupin, situací, jevů, dějů či událostí, vznikají korelačním výzkumem, c) predikční teorie předpovídají vzájemné vztahy nebo rozdíly mezi jevy a okolnostmi, vznikají experimentálním výzkumem.'-2-9 Vzhledem k tomu, že se každá teorie zabývá jen úzce specifickými problémy, je potřebné množství teorií k tomu, aby mohly být vysvětlené všechny jevy, které jsou předmětem zájmu konkrétní vědní disciplíny. Rozsah teorií: Velké teorie mají nej větší rozsah, často nemají definované koncepce, a proto se nedají dost dobře empiricky testovat. Jejich základem bývá důkladné zhodnocení existujících poznatků. Definují široká hlediska pro ošetřovatelskou praxi, vysvětlují klíčové pojmy a principy. Proto bývají někdy považované za koncepční modely. Za velkou teorii je považovaná například Teorie zdrávi M. Newman, která byla odvozená z Modelu jednotných lidi M. Rogers. Střední teorie mají užší záběr, obsahují omezený počet koncepcí, pojmů a je možné je přímo empiricky testovat. V ošetřovatelství se vyskytují a používají nejčastěji, např. Teorie ošetřovatelského procesu I. Orlando. 26 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 27 • Dílčí teorie, tzv. mikroteorie či empirická zevšeobecnění, mají nej-omezenější rozsah i použitelnost. Zahrnují konstatování izolovaných pozorování, která se zabývají úzkým rozsahem jevů (např. kazuistiky, diplomové práce). Koncepční modely a teorie se v současnosti používají jako všeobecné návody na organizaci poznatků ošetřovatelství, plánování a realizaci výzkumných projektů klinické praxe ošetřovatelství, výchovných programů a řídicích systémů.9,16 Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi je v úrovni abstrakce, v účelu a počtu kroků před testováním tak, jak je uvedené v tabulce 1. Tab. 1 Rozdíl mezi koncepčními modely a teoriemi Koncepční model Teorie Úroveň abstrakce abstraktní, zevšeobecněný systém koncepcí a tvrzení konkrétnější, se specifičtějšími koncepcemi a předpoklady všeobecná směrnice, kterou je třeba dále specifikovat pomáhá specifikovat koncepční model a vytvořit poznatky v určité oblasti všeobecný pohled na metaparadigma konkrétnější, s omezeným rozsahem jevů Účel vyčlenění poznatkové báze (ošetřovatelství) popis, vysvětlení a/nebo předvídání specifických jevů (ošetřovatelství) Počet kroků před testováním 1. formulovat koncepční model 2. odvodit z modelu teorii i. přiřadit ke koncepcí teorie definice a odvodit hypotézy 1. vyslovit teorie 2. definovat koncepce a teorie a z předpokladů formulovat hypotézy Model ulehčuje pochopení teorie. Teorii lze empiricky testovat. '/.droj; autorka Koncepční model není možné použít přímo ve výzkumu, klinické praxi, výchově či řízení. Musí být nejdříve propojený s jednou či více teoriemi. Jedině tak dostaneme koncepční teoretický syslém poznatků, které jsou potřebné pro činnost (např. model oka není možné testovat, ale teorie jeho funkcí ano). Vztah koncepčních modelů a teorií k ošetřovatelství Koncepční modely ošetřovatelství jsou abstrakce, které se v praxi uplatňují prostřednictvím ošetřovatelského procesu takto: 1. Hodnocení znamená sběr specifických údajů o klientových problémech, je v přímém vztahu k druhé jednotce koncepčního modelu ošetřovatelství (tj. osobě - pacientovi/klientovi). Např. vnímáme-li klienta z pohledu se-bepéče, shromažďujeme potřebné informace z tohoto zorného úhlu. 2. Diagnostika následuje po analýze získaných dat a znamená identifikaci aktuálních a potenciálních ošetřovatelských diagnóz s přihlédnutím k použitému ošetřovatelskému modelu. 3. Plánování znamená formulaci cílů, výsledných kritérií i plánu ošetřovatelských intervencí (zásahů nebo sesterských ordinací), které jsou v souladu s intervencemi uvedenými v koncepčním modelu. 4. Realizace znamená provedení intervencí na základě vědeckých poznatků, které nejsou zahrnuté do ošetřovatelského modelu. Model podává sestře instrukce, co má dělat, přímo určuje, které ošetřovatelské zásahy má uplatňovat, ale nemluví o tom, jak je má realizovat. 5. Vyhodnocení patří mezi konstantní ošetřovatelské úlohy. V jakém rozsahu pacient/klient dosáhl stanovené cíle? Jak se přizpůsobuje? Jak reaguje? Odpovědi na tyto a podobné otázky pomáhají sestře vyhodnotit účinnost celého ošetřovatelského procesu i ošetřovatelského modelu, který si zvolila. Metaparadigma - koncepční modely - teorie Většina vědních disciplín má jedno metaparadigma a více koncepčních modelů, ze kterých jsou odvozené teorie. Abstraktní charakter koncepčních modelů vyžaduje mnoho teorií, které popi sují, vysvětlují a předpovídají jevy v oblasti modelu. Strukturální hierarchie tedy postupuje od jednoho metaparadigmatu k více koncepčním modelům a teoriím (odvozeným z jednotlivých modelů - obrázek 2).2-1 21 28 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 29 2.5 Kategorizace koncepčních modelů a teorií ošetřovatelství Podle D. Johnson (1974) se koncepční modely a teorie ošetřovatelství dělí podle přístupů k chápání osoby, která je pacientem/klientem. To vyžaduje nejen různé formy praxe pro dosažení nižných cílů, ale poukazuje to také na různé jevy, naznačuje různé otázky a vede k různým poznatkovým bázím. V zásadě existuje širší a užší kategorizace ošetřovatelských koncepčních modelů a teorií. 2.5.1 Širší kategorizace a) Vývojové modely a teorie Zdůrazňují: procesy růstu, vývoje a zrání. Zjišťují: existující a potenciální problémy vývoje. Vymezují: zásahy pro stimulaci růstu a vývoje lidí i prostředí. Jejich podstatou: je změna, stálá intraindividuální variace, která může směřovat k nějakému konečnému cíli nebo stavu (např. zralost) nebo procesu (zrání) či dílčímu stupni konečného stavu. Formy postupu: jednosměrný, spirálovitý, cyklický, rozvětvený a diferencovaný vývoj. Prostřednictvím těchto postupů dochází ke změně. Vývojové modely a teorie předpokládají, že lidé mají vnitřní potřebu změny, kterou vyvolávají vnitřní stavy nebo určité podmínky prostředí. Radí se sem modely autorek D. Orem, N. Roper, E. Wiedenbach. I)) Modely a teorie systémů Zdůrazňují: zkoumání systému, jeho částí a vztahů v čase a prostředí. Zjišťují: existující a potenciální problémy ve funkci systému. Vymezují: zásahy, které maximalizují efektivní fungování systému. Jejich podstatou: jsou jevy, ve kterých existuje organizace, interakce, vzájemná závislost a integrace částí a prvků. Například systémem je jedinec, části systému jsou orgány těla a prostředím je rodina, nebo systémem je společenství (etnikum), částmi jsou rodiny a prostředím je stát, ve kterém se společenství nachází. Systémy se dělí na otevřené a uzavřené: • Otevřený systém se udržuje v neustálém přísunu a odsunu, výstavbě a rozkladu složek. Všechny živé organizmy jsou otevřené systémy. • Uzavřený systém je izolovaný od svého prostředí. ('harakteristické znaky systémových modelů jsou: • Hranice jsou demarkační (oddělující) čáry mezi systémem (jedinec) a prostředím; čím je hranice prostupnější, tím je vzájemná výměna energie mezí systémem a jeho prostředím větší. ' Napětí, stres, konflikt jako síly, které mění strukturu systému. Rozdíly mezi částmi systému a potřeba přizpůsobit se vnějším změnám způsobují různou intenzitu napětí (stresu, konfliktu) v rámci systému. Přitom vzniká změna, která konflikt řeší. Systémy mají tendenci směřovat k rovnováze mezi vnějšími a vnitřními silami. ' Ekvilibrium je stav rovnováhy, vyvážený stav ve vztahu částí a systému. • Zpětná vazba je tok energie mezi systémem a prostředím; je vlastně souborem vstupů a výstupů na hranici mezi systémem a prostředím, přičemž dochází ke vzájemné informovanosti (o stavu systému a prostředí). Proces zpětné vazby funguje tak, že otevřené systémy jsou v interakci se svým prostředím a každá změna v systému je spojená se změnou v prostředí a naopak. Mezi teorie a modely systémů patří modely autorek D. Johnson, C. Roy, I. King, B. Neuman. c) Interakční modely a teorie Zdůrazňují: sociální děje a vztahy mezi lidmi. Zjišťují: existující a potenciální problémy v mezilidských vzta- zích. Vymezují: postupy pro zlepšení procesu socializace. Jejich podstatou: je, že považují lidské bytosti za stvoření, která definují a klasifikují situace a volí způsoby jednání vůči nim a mezi nimi. Sociální život poskytuje jedinci jazyk, sebepojetí, postupný nárůst schopnosti přebírání role a další schopnosti. 30 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 31 Charakteristické znaky interakčních modelů: • Percepce znamená vnímaní jiných lidí, prostředí, situací, dějů či jevů jedincem. Vjemy jsou odvozené ze sociálních interakcí s jinými osobami. Uvědomění si určitých jevů a zkušenost s nimi závisí na tom, jaký význam jim jedinec připisuje. Podle toho následně určuje svoje chování v určité situaci. • Komunikace vzniká v průběhu sociálních interakcí, když jedinci navzájem verbálně i neverbálně komunikují. Lidé potřebují komunikovat, aby zjistili vnímání konkrétní situace jinou osobou. • Role souvisejí se schopností komunikace a s přebíráním a přijímáním úloh souvisejících s pozicí jedince v komunitě. Jedinci přebírají chování spojené s jistou úlohou tehdy, když prostřednictvím komunikace zjistí, že daná role odpovídá konkrétní situaci. Každý jedinec přijímá množství rolí a každé z nich odpovídá určitý repertoár chování. • Sebekoncepce zahrnuje myšlenky a pocity jedince týkající se jeho samotného, je to vnímání sebe sama, sebehodnocení i sebevýchova. Mezi interakční modely a teorie patří například modely autorek H. Peplau, 1. J. Orlando. d) Modely a teorie potřeb Modely a teorie potřeb se zaměřují na posuzování pacienta/klienta z pohledu hierarchie potřeb a z pohledu funkce sestry. Když jedinec nedokáže sám uspokojovat své potřeby, je nutný ošetřovatelský zákrok, který provede sestra (v různém rozsahu). Funkcí sestry je poskytnout potřebné zásahy a intervence a pomoci tak pacientovi/klientovi uspokojit jeho potřeby. Tato kategorie redukuje lidské bytosti jen na soubor potřeb a ošetřovatelství jen na soubor funkcí. Mezi modely a teorie potřeb patří modely autorek V. Henderson, F. Ab-dellah. 4 c) Modely a teorie výsledků Modely a teorie výsledků jsou zaměřené na výsledky ošetřovatelské péče a jejich hodnocení. Sestra rozhoduje o uspokojování potřeb a hodnotí výsledek v rámci ošetřovatelského procesu. Mezi modely a teorie výsledků patří modely autorek B. Neuman, I. King. I") Humanistické modely a teorie Humanistické modely a teorie vycházejí z principů humanizmu, respektování lidských práv a práv pacientů. Jejich charakteristickými rysy jsou empatie, soucit, úcta k člověku, akceptace autonomie a svobody jedince. Mezi humanistické modely a teorie patří například modely autorek F. Nigh-tingale, V. Henderson, D. Orem, R. Rizzo Parse a další. S) Modely a teorie energetických polí Modely a teorie energetických polí zahrnují koncepci energie v kontextu jedince a prostředí. Mezi modely a teorie energetických polí patří například modely autorek M. Rogers, M. Levinc, J. Fitzpatrick. Následujících pět modelů h) až 1) vychází z charakteru ošetřovatelské činnosti ve vztahu k pacientovi/klientovi. h) Modely intervence Modely intervence zdůrazňují ošetřovatelský zásah. Jádro intervenčních modelů tvoří odborná rozhodnutí a intervence sestry. Pacient/klient je objektem ošetřovatelství a není jen účastníkem ošetřovatelské péče. Sestra rozhoduje o péči, přičemž pracuje s vybranými proměnnými jedince nebo prostředí tak, aby dosáhla změny. Mezi modely intervence patří modely autorek M. Gordon, I. King, F. Ab-dcllah. i) Modely a teorie substituce Modely a teorie substituce se soustřeďují na poskytování náhrady (tedy substituce) za schopnosti pacienta/klienta, které byly ztracené, nebo které není možné aktivizovat. Jednání závisí na rozhodnutí pacienta/klienta, který uplatňuje svou vlastní vůli a fyzickou kontrolu v největší možné míře při rozhodovaní o vhodné náhradě za ztracenou schopnost. Mezi modely a teorie substituce patří modely autorek D. Orem, H. Peplau. j) Modely a teorie konzervace Modely a teorie konzervace zdůrazňují zachování příznivých aspektů silu ace pacienta/klienta, které jsou ohrožené onemocněním nebo existujícími či 32 Modely ošetřovatelství v kostce Teorie a modely ošetřovatelství 33 potenciálními problémy. Jednání spočívá na rozhodnutích sestry, která musí dbát na zachování (konzervaci) existujících schopností pacienta/klienta. Mezi modely a teorie konzervace patří modely autorek N. Roper, M. Levine. k) Modely a teorie podpory Modely a teorie podpory se soustřeďují na pomoc nemocnému při jeho vyrovnávání se s poškozením zdraví. Intervence sestry jsou zaměřené na podporu pacienta/klienta a na výstavbu psychologických a fyziologických mechanizmů vyrovnání se se situací. Mezi modely a teorie podpory patří modely autorek E. Wiedenbach, M. Levine, V. Henderson. I) Modely a teorie posílení Modely a teorie posílení se zaměřují na zlepšení kvality života pacienta/ klienta prostřednictvím posilování (všeho, co je nemocí oslabené). Mezi modely a teorie posílení (empowerment) patří modely autorek D. Johnson, N. Roper.1'2" 2.5.2Užší kategorizace Užší kategorizace ošetřovatelských modelů a teorií bývá označovaná také jako klasické třídění. a) Humanistické modely Nightingale Florence: Moderní ošetřovatelství, 1859 1 lenderson Virginia: Teorie základní ošetřovatelské péče, 1955 Abdellah Faye: Dvacet jedna ošetřovatelských problémů, 1960 I lall Lýdia: Jádro, péče a léčebný model, 1964 ()rem Dorothea: Teorie deficitu sebepéče, 1970 Adam Evelyn: Koncepční model ošetřovatelství, 1975 Roper Nancy, Logan Winifred, Tierney Alison: Model životních aktivit, 1976 Watson Jean: Filozofie a věda ošetřovatelství, 1979 I eininger Madcleine: Teorie transkulturní péče 1980 Kizzo Parse Roscmarie: Člověk - žití - zdraví, 1981, Teorie lidského bytí, 1992 ItrniuT Patricia: Od novicky k expertovi: Dokonalost a síla klinické ošet- fo\ iilelské praxe, 1984 b) Modely interpersonálních vztahů Peplau Hildegard: Psychodynamické ošetřovatelství, 1952 Orlando Ida Jean: Teorie ošetřovatelského procesu, 1961 Wiedenbach Ernestine: Model umění pomoci, 1964 Travelbee Joyce: Vztahy člověka k člověku, 1966 Riehl Sisca Joan: Symbolický interakcionalizmus, 1980 Bernard Kathryn: Interakční model rodiče - děti, 1984 Mercer Ramona: Dosahování mateřské role, 1985 Gordon Marjory: Model funkčních vzorců zdraví, 1987 c) Systémové modely Johnson Dorothy: Model behaviorálního systému, 1959 King Imogene: Systém a teorie cíle, 1971 Neuman Betty: Systémový model, 1974 Roy Callista: Adaptační model, 1976 d) Modely energetických polí Levine Myra: Teorie čtyř konzervačních principů, 1967 Rogers Martha: Model jednotných lidí, 1970 Newman Margaret: Model zdraví, 1979 Fitzpatrick Joyce: Perspektivní model života 1983 16 Koncepční modely a teorie ošetřovatelství ve svých řešeních vycházejí z metaparadigmatu ošetřovatelství, které zpracovávají různým způsobem a z různého zorného úhlu. Poskytují všeobecné směrnice pro ošetřovatelskou praxi. Představují nejen určitý názor, ale také vzor přístupu k ošetřovatelské praxi. Usměrňují ji v tom, co je třeba brát v úvahu při interakci s pacientem/klientem a jak interpretovat získané informace. Napovídají sestře, jak má plánovat zásahy na všeobecné úrovni a poskytují také prvotní kritéria pro hodnocení dosažených výsledků. Modely a teorie ošetřovatelství hledají a ukazují cesty, jak dosáhnout ošetřovatelské cíle, charakterizuji vztahy mezi metaparadigmatickými koncepcemi, tj. zdravím, prostředím, osobou a ošetřovatelstvím. Pomáhají sestrám lepe pochopit souvislosti zjištěných problémů, snadněji plánovat ošetřovatelskou péči i zjišťovat výsledky intervencí. Proto se v praxi ošetřovatelské teorie a modely používají ve spojitosti s ošetřovatelským procesem. I kdy/ je třeba říci, že většina modeluje implementovaná do ošetřovatelské praxe převážně v USAa Kanadě, některé se uplatňovaly a uplatňují i v Evropě 34 Modely ošetřovatelství v kostce 3 Humanistické modely 3.1 Florence Nightingale: Moderní ošetřovatelství Biografické údaje: * 12. 5. 1820 Florencie, Itálie - 7. 2. 1837 si zapsala do deníku: „Promluvil ke mně Bůh a povolal mě do svých služeb." - do roku 1851 časté cesty po Evropě spojené s návštěvami nemocnic, sanatorií a seznamování se s jejich organizací práce a se způsoby ošetřovatelské péče 1851 pobyt v Kaisersworthu (Německo) v Ústavu Protestantské diakonie, kde studovala tamní systém péče o nemocné - 1853 vedoucí Hospital for Invalid Gentlewomen (Ústav pro ošetřování nemocných dam) v Londýně - 1854-1855 účast v Krymské válce, lazaret (vojenská nemocnice) ve Scutari - 1858 publikovala „Notes on Matters Affecting the Health, Efficiency, Hospital Administration of the British Army" (Poznámky o vlivech působících na zdraví, efektivitu a nemocniční administrativu v britské armádě), kde poprvé využila statistiku, grafy a diagramy - 1859 publikovala „Notes on Nursing: What it is and what it is not." (Poznámky o ošetřovatelství) - 1860 založila „Vzdělávací institut pro sestry" a domov pro sestry při St. Thomas Hospital, King's College Hospital v Londýně - 1861 byly znovu publikované „Poznámky o ošetřovatelství" doplněné o kapitoly ošetřování dětí - 1863 publikovala „Notes on Hospitals" (Poznámky o nemocnicích) - od roku 1864 pracovala na projektech domácí péče, porodnic a kasáren - 1871 publikovala „Notes on Confinement in Hospital" (Poznámky o šestinedělí v nemocnici) a „Notes on the Sanitary State of the Army in India" (Poznámky o státním zdravotnictví v armádě v Indii) 1874 publikovala „Life or Death in India" (Život nebo smrt v Indii) 1887 spoluorganizovala vznik Britské asociace sester - od roku 1897 byla definitivně upoutaná na lůžko - 1900 ztratila zrak 1907 byla jako první žena v historii vyznamenaná „Za zásluhy" králem Eduardem VII. Humanistické modely 35 v průběhu života obdržela celou řadu vyznamenání, např. německý kříž „Za zásluhy" nebo francouzský kříž „Za zranění v boji". Byla konzultantkou zdravotní péče o nemocné vojáky v Občanské válce ve Spojených státech, v prusko-francouzské válce, v Egyptě, v Súdánu a ve válce v jižní Africe 'Ir 13. 8. 1910 Londýn, Anglie2-914 Vývoj teorie Koncem 18. století a v první polovině 19. století byla hygiena nejzávažněj-Sím zdravotním problémem. F. Nightingale se intenzivně zajímala o ošetřování nemocných. Při cestách po Evropě navštěvovala nemocnice a sanatoria, a tak získala bohaté zkušenosti a mnoho poznatků o organizaci a řízení, o stavebním uspořádání oddělení, o hygieně i o práci sester a lékařů. Tyto poznatky využila při práci v Ústavu pro ošetřování nemocných dam (např. vymyslela a nechala instalovat signalizační zařízení od lůžka nemocného na chodbu oddělení, nechala rozvést teplou vodu na každé patro a oddělení tohoto ústavu a další). Postupně se stala odborníkem na nemocnice a veřejné zdravotnictví. V roce 1854 začala Krymská válka (Anglie a Francie proti Rusku), která znamenala pro F. Nightingale výzvu. Nabídla vládě, že povede sestry ve vojenské nemocnici (tehdy lazaretu). V říjnu 1854 odešla s 38 sestrami do Scutari. Navzdory počáteční nevoli lékařů zavedla Nightingale v lazaretu hygienická opatření, pravidelné stravování nemocných, prádelnu a konečně i ošetřovatelskou péči. Navrhovala ještě další změny. Všechny údaje u výsledky pečlivě evidovala. Bojovala za práva nemocných, zavedla systém, který umožňoval vojákům pravidelně posílat svým rodinám peníze, protože poprvé v historii dostávali ranění a nemocní vojáci nemocenské dávky. Pro rekonvalescenty zřídila odpočinkovou místnost, čítárnu s psacími potřebami a společenskými hrami. Vedla záznamy o počtu ošetřovaných vojáků i o úmrtích.V době působení sester ve Scutari pod vedením F. Nightingale klesla úmrtnost z počátečních 42% na 2,2% na konci války. Ve Scutari F. Nightingale onemocněla tzv. krymskou horečkou, která pravděpodobně ovlivnila její zdravotní stav na celý zbytek života. Své poznatky a zkušenosti s ošetřováním nemocných F. Nightingale pub-hkovala v roce 1859 v knize „Poznámky o ošetřovatelství", která byla ni 36 Modely ošetřovatelství v kostce čená nejen sestrám, ale všem, kteří se starají o nemocné. Popsala v ní pět základních elementů zdravého prostředí - čistý vzduch, čistá voda, čistota prostředí, světlo a funkční kanalizace. F. Nightingale nikdy neplánovala vytvoření (a ani nevytvořila) teorii či model ošetřovatelství. Spíše se snažila řešit problém - „co je a co není ošetřovatelství". Jejím cílem bylo definovat ošetřovatelství jako vědu a umění a poskytnout všeobecná pravidla pro praxi a pro rozvoj ošetřovatelství. Vycházela z praktických zkušeností. Teoretici ošetřovatelství se však shodují v názoru, že vytvořila první teorii ošetřovatelství založenou na vztahu jedince s prostředím. Po návratu ze Scutari F. Nightingale založila fond, do kterého kromě jiných přispívali i její bývalí pacienti a vojáci z Krymské války. Část z těchto peněz použila na otevření ošetřovatelské školy při nemocnici Sv. Tomáše v Londýně, protože byla přesvědčená, že sestrou může být jen vzdělaná, inteligentní, tvořivá a samostatná bytost. F. Nightingale sice nezaložila první ošetřovatelskou školu na světě, ale její pojetí ošetřovatelského vzdělávání bylo diametrálně odlišné od tehdejších škol. Třídy byly méně formální, část předmětů vyučovali lékaři, v jednom ročníku bylo 20-30 studentek, které byly ubytované v domově v areálu nemocnice. Teoretická výuka se střídala s praktickou u lůžka nemocného. Studentky v průběhu praktické výuky nosily uniformy, které F. Nightingale navrhla. Byla první, kdo rozdělil pacienty. Do té doby byli muži, ženy i děti umisťováni na pokojích společně. Při zřizování nemocnic doporučovala oddělit „duševno zdravé" od psychiatricky nemocných. Teoretická východiska: • humanistická idealistická náboženská filozofie, matematika, statistika, • empirická analýza, • Dickensovy komentáře a informace o stavu společnosti, o potřebě sociálních a zdravotních reforem. Předpoklady (asumpce): • prostředí je odrazem momentálního stavu společnosti, • fyzikální prostředí j e hlavní zdroj infekce, nečistota a vlhkost jsou hlavní původci nemocí, , //,/!■('■ prostředí je nezbytné pro správné ošetřování, draví je to ne/cennější, co každý člověk má, Humanistické modely 37 • nemoc je reparátivní (nápravný) proces, kterým reaguje příroda na nesprávný způsob života jedince, je reakcí přírody na podmínky, ve kterých se jedinec nachází a úpravou prostředí je možné v tomto procesu dosáhnout pro nemocného prospěch, • ošetřovatelství zahrnuje úpravu prostředí, výživy a zachování energie nemocného, ' ošetřovatelství není vymezované ani formulované lékařským rozhodnutím, • sestra je vzdělaný, tvořivý a samostatný odborník, který není zcela závislý na lékaři. Hlavní jednotky: ťíl ošetřovatelství - zajistit nemocnému přežití nebo alespoň zmírnění utrpení a ulehčení umírání, pacient/klient - potenciálně je jím každý jedinec; stává se jím v situaci, kdy je odkázaný na pomoc sestry; je to osoba v prostředí, ve kterém se má uzdravovat, je pasivní, ovlivňovaná sestrou a prostředím, i tile sestry - pomoc nemocnému dosáhnout optimální stav, idroj potíží - prvky prostředí (nečistota, vlhkost, chlad, tma, zá- pach, hluk), ohnisko zásahu - zabezpečení pěti složek zdravého prostředí, /působ zásahu - úprava prostředí, důsledky - zlepšení prostředí a co nejlepší zdravotní stav ne- mocného. M cl a paradigmatické koncepce podle F. Nightingale: I Noha - je multidimenzionální bytost, fyzická, psychická, sociální, intelektuální a metafyzická jednotka. Má životní sílu, která jí umožňuje vypořádat se s nemocí a navrátit zdraví. Jedinec je příjemce ošetřovatelské péče. Nemocnýje jako jedinec pasivní, ovlivňovaný sestrou a prostředím. ľroitredl - zahrnuje vnější podmínky, které působí na živol a vývoj jedince. Sestra musí upravovat prostředí jedince, a tak podporuje jeho schopnost dosáhnout a udržet si zdraví. Prostředí je ohniskem působeni ošetřovatelství. 38 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 39 Zdraví - je stav, kdy se jedinec cíti dobře, dokáže využívat své síly, schopnosti a možnosti. Zdraví je to nejcen-nější, co jedinec má. Zdraví je udržováno prostřednictví prevence onemocnění a kontroly prostředí, je výsledkem vztahů mezi jedincem a jeho prostředím, mezi sestrou a nemocným a mezi sestrou a prostředím, při kterých jsou aktivity a činnosti sestry zaměřené na úpravu prostředí a působení na nemocného. Zároveň prostředí spolu s nemocným působí na sestru. Ošetřovatelství - je souhrn činností, které poskytují nemocnému co nej vhodnější podmínky pro přirozenou léčbu. Ošetřovatelství využívá k ovlivňování prostředí přírodní zdroje. Ovlivňování prostředí není léčebná činnost, ale zajišťuje jedinci co nejlepší podmínky pro přirozené chování. Tyto podmínky zlepšují prostředí, a tak vedou k podpoře zdraví. „Zdravé ošetřování" podle F. Nightingale znamená činnosti zaměřené na prevenci onemocnění a kontrolu prostředí, čímž se jedincům zajistí klidný život až do smrti. Zdravé ošetřování se liší od ošetřování nemocného, při kterém sestra upravuje prostředí nemocného tak, aby pro něho dosáhla prospěchu a obnovila jeho zdraví nebo mu pomáhá při klidném umírání.1-9'14 Koncepce teorie Prostředí V teorii F. Nightingale je prostředí ústředním pojmem. Prostředí odráží momentální stav společnosti. Koncepce prostředí zahrnuje přírodní a zdravé prostředí. Přírodní prostředí tvoří jádro orientace F. Nightingale. Zahrnuje životní prostředí jedince - fyzické, emocionální a sociální prostředí, ale ne jako samostatné části: fyzické prostředí je základní součástí okolí zdravého i nemocného jedince; důležité je udržovat prostředí v takovém stavu, aby se o něj mohl lelli e postaral jak jedinec, tak sestra, emocionální prostředí má vliv na fyzickou stránku zdravého i nemocného jedince; škodlivé fyzické prostředí negativně působí na emocionální prožívání jedince (dnes označované jako stres), sociální prostředí souvisí s prevencí onemocnění. Komunikace a sociální prostředí musí být vždy chápané ve spojitosti s konkrétním jedincem, protože spolu souvisejí a ovlivňují fyzické a emocionální prostředí člověka. K Nightingale dávala přednost fyzickému prostředí před emocionálním a sociálním, specificky je nerozlišovala. Za složky přírodního prostředí považovala teplo, světlo, stravu, čistotu a zvukové podněty, které působí na zdravého i nemocného jedince a zahrnují i verbální a neverbální komunikaci. /dravé prostředí je nezbytnou podmínkou pro udržení zdraví a je mimořádné důležité pro poskytování účinné ošetřovatelské péče. Patří do něho čistý vzduch, čistá voda, čistota prostředí, světlo a funkční kanalizace. Jestliže se tyto podmínky nedodržují, nemůže být žádný jedinec zdravý. Pokud se objeví nemoc, tak určitě nebyla některá podmínka splněna. Autorka složky dravého prostředí doplnila o ticho, dietu (složení stravy, dobu podávání jídla), polohu nemocného (včetně umístění lůžka v místnosti) a odstraňo-\ ani zápachu. Vztahy I Nightingale popsala tři roviny vztahů: jedinec - prostředí, sestra - pro-středí a sestra - nemocný. I zlah jedinec - prostředí. Tento vztah je nej důležitější, protože zdravé prostředí je podmínkou zdraví jedince. Vlivy prostředí působí na zdravého i nemocného. Je třeba se snažit o vytváření a udržování zdravého prostředí, II čistého vzduchu, čisté vody, čistoty (osobní i prostředí), světla a funkční kanalizace, protože nejsou-li tyto podmínky dodržené, vznikají nemoci ,i jsou potřebné ošetřovatelské zásahy. f ztáli sestra-prostředí. Je zaměřený na péči sestry o prostředí nemocného. ()vlivňováním prostředí sestra pomáhá zlepšit zdraví jedince. Ve vztahu s prostředím má sestra: 40 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 41 udržovat čerstvý vzduch, větrání brání zápachu, dbát na to, aby používaná voda byla vždy čistá, udržovat v místnosti světlo, nejvhodnější je přímé sluneční světlo, dbát na čistotu prostředí, spínaje zdroj infekcí (v kobercích a textiliích je mnoho zdrojů infekce a nákaz), dbát na osobní čistotu (vlastní i nemocného), neumytý člověk je ohrožený infekcí, dbát o funkční kanalizaci, nefunkční způsobuje epidemie, udržovat kontinuální teplotu v místnosti správným vytápěním, větráním a vhodným umístěním lůžka nemocného v místnosti (teplotu v místnosti je třeba regulovat podle jeho tělesné teploty), dbát na vhodné zvukové podněty a bránit hluku, protože hluk může negativně působit na nemocného (ticho léčí), dbát na složení potravy, potřebná jsou dietní omezení podle druhu onemocnění a časový harmonogram stravování. Sestra je zodpovědná za prostředí i tehdy, když v něm není fyzicky přítomná. Musí dohlížet na ty, kteří práci vykonávají v její nepřítomnosti. Sestra jako inteligentní a vzdělaná bytost má koordinovat jednotlivé složky prostředí podle stavu nemocného a svých zkušeností. Vztah sestra - nemocný. Je zaměřený na uspokojování jeho potřeb a podporu psychické a sociální oblasti prostřednictvím komunikace. Sestra má důsledně pozorovat nemocného, hodnotit reakce a zlepšení stavu, má akceptovat to, co on sám preferuje, využívat energii na podporu jeho soběstačnosti a vyhýbat se negativnímu emocionálnímu působení. Sestra působí na nemocného tak, že zabezpečuje vhodné a správné prostředí (např. větráním, dietou apod.), a tak uspokojuje jeho potřeby. Sestra má k němu profesionální vztah a v tomto vztahuje nositelem morálky. Sestra má dbát také o tzv. management maličkostí, který zahrnuje ochranu nemocného před tělesným a duševním poškozením. Vzdělávání sester Sestra musí být vzdělaná teoreticky i prakticky, a proto musí získat teore-lické vědomosti a praktické dovednosti v době studia. Sestře má být vlastní porozumění j iným lidem, vytrvalost a vynalézavost. Jen tak může jednat jako inteligentní /odpovědná osoba s profesionálním vztahem k nemocným. < )šetřovatelské školy mají být nezávislé na nemocnicích, má se v nich realizovat teoretická výuka a studentky mají být začleněné do praktické činnosti v nemocnici. Efektivní ošetřovatelská praxe může být zabezpečená jen prostřednictvím dobrého ošetřovatelského vzdělání. Podle E Nightingale je nejdůležitější praktická příprava sestry ta, která ji učí, co má pozorovat, jak pozorovat, které příznaky jsou důležité, které ukazují na zlepšení a které na zhoršení stavu nemocného, jaké jsou známky zanedbávání a o jaký druh zanedbávání se jedná. Pokud se tomuto nenaučí, potom by si adeptka sesterského povolání měla uvědomit, že není k němu předurčena, a i když je laskavá a dychtivá po poznatcích a pomoci jiným, luk by se měla této kariéry vzdát. l'i iividla pro rozvoj ošetřovatelství a pro praxi Vzájemný vztah koncepce zdravého prostředí a praktického ošetřování je . .1 k laciní teorií ošetřovatelské praxe. Nemocného je třeba vnímat v souvislostech. Ošetřovatelství neléčí, nabízí jedinci podmínky pro přirozené i Dování. Tyto podmínky zlepšují prostředí a vedou k podpoře zdraví. Ošet-">\ .ilelství pomáhá nemocnému dosáhnout optimální zdravotní stav a medicína slouží k nápravo nemocné části jeho organizmu. Pro rozvoj ošetřovatelství a pro praxi stanovila F. Nightingale následující pí ,i\ idla: všeobecnost, která znamená vytvoření všeobecných návyků a návodů, tykajících se sestry, nemocného a prostředí, • přesnost znamená postavit ošetřovatelskou praxi více na pozorování ii zkušenostech než na systematickém výzkumu, :.diivodnitelné následky znamenají usměrňování sestry a jejího chování i zájmu nemocného i sebe v oblasti praxe, výzkumu i vzdělávání, A reutivita, univerzální humanita je důležitá pro potenciál schopností růstu a změn.2, ''■14 (Misuh (eorie Pftislředi (fyzické, emocionální, sociální) ovlivňuje každého jedince, zdrali" i nemocného. Prostřednictvím kontroly prostředí, prevence negaliv- flli h \ livů prostředí a nesprávného způsobu života je možné zdraví udr-■ ii Jakmile je některá složka přírodního prostředí nedodržovaná nelni yxi iená, nemůže být jedinec zdravý. Nemoc je reakcí „dobrotivé matky 42 Modely ošetřovatelství v kostce přírody" na podmínky, ve kterých jedinec žije, nebo na jeho nesprávný způsob života. Sestra musí umět pozorovat, mít vědomosti a být zručná v ošetřování nemocných, zejména však v ovlivňování prostředí. Jen tak může prospět nemocnému. Florence Nightingale je první autorkou, která vytvořila a publikovala teorii ošetřovatelství. Tu úzce spojila s interakcí sestra - prostředí. Systém vzdělávání sester zahrnující kombinaci teoretické a praktické výuky, který navrhla a poprvé i zrealizovala, se stal základem pro vytvoření zdravotnických škol ve světě a dodnes tvoří kostru zdravotnického vzdělávání. Její dílo, podle teoretiků ošetřovatelství, reprezentuje filozofii ošetřovatelství. Obr. 3 Grafické znázornění teorie F. Nightingale Přírodní prostředí (životní prostředí) Fyzické prostředí čistý vzduch čistá voda čistota osobní, prostředí světlo funkční kanalizace teplo strava poloha zvukové podněty /Sociální prostředí životní podmínky (v domácnosti, v nemocnici) rodina komunita předcházení nemocem komunikace Emocionální prostředí • citové prožívání vlivů prostředí • aktivity stimulující psychiku • komunikace Zdroj autorka — Humanistické modely 43 M ) 3.2 Virginia Henderson: Teorie základní ošetřovatelské péče Biografické údaje: * 1897 Kansas City, USA 1921 dosáhla základni ošetřovatelské vzdělání na Anny School of Nursing ve Washingtonu D.C. 1922 začala učit ošetřovatelskou péči v Protestant Norfolk Hospital ve Virginii 1927 odešla studovat ošetřovatelství na Teachers College Columbia University, kde v roce 1934 ukončila magisterské vzdělání 1930-1948 přednášela klinické ošetřovatelství na Teachers College Columbia University od 1953 působila na Yale University of Nursing v New Havene, kde v letech 1959-1971 byla vedoucí ošetřovatelských studií a věnovala se ošetřovatelskému výzkumu 1960 publikovala „Basic Principle of Nursing Care" (Základní principy ošetřovatelské péče), které byly přeloženy do více než 20 jazyků 1966 publikovala „The Nature of Nursing" (Charakter ošetřovatelství), kde definovala funkci sestry v 80. letech minulého století byla aktivní emeritní členkou ošetřovatelského výzkumu na Yale University získala sedm čestných doktorátů na různých univerzitách a v roce 1988 jí bylo udělené čestné členství v ANA (American Nursing Association) za celoživotní přínos výzkumu a vzdělávání v ošetřovatelství U" 1996 Branford, USA2-914 Vývoj teorie Během základního studia ošetřovatelství se V. Henderson seznámila s učebnicí B. Harmer, která soustředila její pozornost na potřeby. Děkanka vojenské ošetřovatelské školy A. W. Goodrich ovlivnila názory V. Henderson na poskytování ošetřovatelské péče pacientovi/klientovi i na koncepci ošetřovatelství. V období studií, sesterské i učitelské praxe se V. I lender son nelíbilo, že péče o pacienta/klienta je poskytovaná jen podle služeb nich předpisů, že pacient/klient nemá jako příjemce zdravotnických slu žeb zajištěnou plně kvalifikovanou ošetřovatelskou péči a ochranu pfi ú poškozením. Domnívala se, že pacient/klient má býl středem pozorwwti 44 Motiely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 45 vzdělaných zdravotníků a sester a že profese, která významně ovlivňuje lidský život, musí mít jasně formulované funkce. Kladla si otázky: „Co je ošetřovatelská praxe? Jaká je jedinečná funkce sestry? Které jsou specifické úlohy a ěinnosti ošetřovatelství?" Při hledání odpovědí využila vlastní zkušenosti sestry, učitelky i členky regionálního výboru ANA. Výsledkem byla v roce 1955 poprvé publikovaná definice ošetřovatelství. V následujících letech se na univerzitě v Yale věnovala výzkumu a práci na své teorii. V roce 1960 publikovala Základní principy ošetřovatelské péče a v roce 1966 přepracovala a znovu publikovala teorii základní ošetřovatelské péče spolu s revidovanou definicí funkce sestry. Teoretická východiska: • poznatky z fyziologie, psychologie, sociologie, • učebnice B. Harmer: „Principy a zásady ošetřovatelství" (Principles and Praktice of Nursing), kterou poprvé V. Henderson přepracovala a publikovala po smrti autorky v roce 1939 (jednalo se o 4. vydání), učebnici podle nových poznatků dále prepracovávala a vydala v roce 1955 (5. vydání) a 1978 (6. vydání), • názory A. W. Goodrich, děkanky Army School of Nursing, • práce C. Stackpole a C. Bernarda z oblasti fyziologie a psychosomatické medicíny, • práce E. Thorndika z psychologie a výzkumu základních lidských potřeb, • práce G. Deavera, fýzioterapeuta v Institutu pro tělesně postižené, • práce I. J. Orlando. Předpoklady (asumpce): • „Ošetřovatelství je zakotvené v potřebách lidstva" definice ošetřovatelství B. Harmer z roku 1922, • péče o nemocné jen podle služebních předpisů je nedostačující a ošetři > i -a tel st ví by nemělo být podřízené medicíně (odvozené od A. W. Goodrich), • definice ošetřovatelské péče by měla obsahovat posouzení principu fyziologické rovnováhy, protože citová rovnováha je neoddělitelná od rovnováhy v oblasti fyzické; emoce jsou naší interpretací reakce buněk na výkyvy chemického složení mezibuněčných tekutin (odvozené z prací < ' Bernarda, podle kterého: „zdraví závisí od konstantního udržování lymfy okolo buněk "), mnohé základní potřeby jedince nejsou v nemocnici uspokojené (odvozené z prací E. Thorndika), cíl všech snah zdravotnického týmu spočívá v získání samostatnosti a nezávislosti pacienta/klienta (odvozené z práce G. Deavera), sestra se lehko dopustí chyby při uspokojovaní potřeb pacienta/klienta, pokud si svůj výklad potřeb pacienta/klienta nezkonfrontuje s jeho výkladem (odvozené z práce l. J. Orlando). Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu /působ zásahu důsledky nezávislost pacienta/klienta v uspokojovaní potřeb, jedinec vyžadující pomoc při dosahování zdraví a nezávislosti nebo klidném umírání, duše a tělo jsou neoddělitelné a pacient/klient a jeho rodina tvoři jeden celek, udržovat nebo navracet nezávislost pacienta/klienta při uspokojování vlastních potřeb, nedostatek síly, vůle, vědomostí, deficit, který je zdrojem potíží pacienta/klienta, činnosti nahrazující, doplňující, podporující nebo zvyšující sílu, vůli, vědomosti, zvýšení rozsahu nezávislosti při uspokojovaní potřeb nebo klidná smrt. Mctaparadigmatické koncepce podle V. Henderson: < )soba Prostředí /.dra ví je nezávislá celistvá bytost, tvořená čtyřmi základními složkami (biologickou, psychickou, sociální a spirituální), které zahrnují čtrnáct elementárních potřeb, potřeby si jedinec uspokojuje individuálním způsobem. autorka nedefinuje, vnímá ho však jako životní prostředí, jako soubor všech vnějších podmínek a vlivů, které působí na život a vývoj jedince, autorka přesně nedefinovala, ale ve svých pracích ztotožňuje zdraví se soběstačností, samostatností a nezávislostí jedince. Zdraví vnímá spíše jako schopnost jedince plnit bez pomoci čtrnáct základ 46 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 47 nich potřeb a uvádí: „Je to spíš kvalita zdraví než života, ta volnost pohybu mentální a tělesné energie, která dovoluje člověku vysoce efektivně pracovat a dosáhnout co nejvyšší úroveň spokojenosti v životě." Ošetřovatelství - je proces řešení problémů pacienta/klienta prostřednictvím poskytování pomoci. Hlavním cílem ošetřovatelství je udržet jedince soběstačného, nezávislého na svém okolí tak, aby byl schopný hodnotně žít. V situacích, kdy vlastní potenciál jedince nestačí, nahrazuje úbytek soběstačnosti pacienta/klienta sestra vhodnou ošetřovatelskou péčí.2-9'14 Koncepce teorie Základní potřeby Lidé jsou tvořeni čtyřmi základními složkami (biologickou, psychickou, sociální a spirituální), které jsou souhrnem 14 elementárních potřeb. Jedná se o následující potřeby: 1. normální dýchání, 2. dostatečný příjem potravy a tekutin, 3. vylučování, 4. pohyb a udržování vhodné polohy, 5. spánek a odpočinek, 6. vhodné oblečení, oblékání a svlékání, 7. udržování fyziologické tělesné teploty, X. udržování upravenosti a čistoty těla, l). odstraňování rizik z životního prostředí a zabraňování vzniku poškození sebe i druhých, 10. komunikace s jinými osobami, vyjadřování emocí, potřeb, obav, názorů, I 1. vyznávání vlastní víry, 1.'. smysluplná práce, I í. hry nebo účast na různých formách odpočinku a rekreace, 11. učení, objevování nového, zvídavost, která vede k normálnímu vývoji a zdraví a využívání dostupných zdravotnických zařízení. 11 vedené potřeby jsou vlastní všem lidem, jsou ovlivňované kulturou a individualitou každého jedince v oblasti biologické (1-9), psychické (10, 14), sociální (12, 13) i spirituální (11) a uspokojované jsou nej různějšími způsoby života, z nichž ani dva nejsou stejné. Základní potřeby existují bez ohledu na medicínskou diagnózu, nechť je jakkoliv ovlivňuje. Péče odvozená ze základních lidských potřeb může sloužit jako podklad při propagaci zdraví i při poskytování ošetřovatelské péče v případě nemoci.1-2 Základní ošetřovatelská péče Problémy s uspokojováním základních potřeb se mohou objevit v některých životních obdobích (např. dětství, těhotenství, stáří ...) nebo vznikají v průběhu nemoci. Tehdy potřebuje jedinec při uspokojování potřeb pomoc druhé osoby. V této situaci se zapojí ošetřovatelství. Jeho cílem je co nejrychleji obnovit nezávislost pacienta/klienta. Základní ošetřovatelská péče: je péče, kterou vyžaduje jakákoliv osoba bez ohledu na lékařskou diagnózu a terapii (i když obě tyto skutečnosti ovlivňují plán i intervence sestry), je odvozená z individuálních potřeb pacienta/klienta, je ovlivňovaná podmínkami (tzn. věkem, kulturou, emocionální rovnováhou, fyzickými a psychickými schopnostmi pacienta/klienta) a patologickým stavem (tzn. syndromy a symptomy onemocnění, jako např. nedostatek kyslíku, kóma, šok apod.). Tyto faktory musí vzít sestra do úvahy, protože i když mají dva pacienti/klienti stejné příznaky (např. febrilní stav) a mají stejnou lékařskou diagnózu (např. bronchopneu-monii), péče, kterou vyžaduje batole či 701etý muž, je velmi rozdílná. Základní ošetřovatelská péče je poskytovaná jedincům v nemocnicích i v domácí péči. ( trnáct komponentů základní ošetřovatelské péče Komponenty základní ošetřovatelské péče jsou odvozené ze čtrnácti základních potřeb jedince. Jedná se o následující komponenty: I. pomoc pacientovi/klientovi normálně dýchat, pomoc pacientovi/klientovi při příjmu potravy a tekutin, 1. pomoc pacientovi/klientovi při vylučovaní, I. pomoc pacientovi/klientovi při udržování optimální polohy (chůze, sezení, ležení, změna polohy), 48 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 49 5. pomoc pacientovi/klientovi při spánku a odpočinku, 6. pomoc pacientovi/klientovi při výběru vhodného oděvu, při oblékaní a svlékání, 7. pomoc pacientovi/klientovi při udržování tělesné teploty ve fyziologickém rozmezí (oděv, prostředí), 8. pomoc pacientovi/klientovi při udržování tělesné čistoty, upravenosti a ochraně pokožky, 9. pomoc pacientovi/klientovi vyvarovat se nebezpečí z okolí a předcházet zranění sebe i druhých, 10. pomoc pacientovi/klientovi při komunikaci s ostatními, při vyjadřování potřeb, emocí, pocitů a obav, 11. pomoc pacientovi/klientovi při vyznávání jeho víry, 12. pomoc pacientovi/klientovi při práci a produktivní činnosti, 13. pomoc pacientovi/klientovi při odpočinkových a rekreačních aktivitách, 14. pomoc pacientovi/klientovi při učení, při objevování, uspokojování zvědavosti (což vede k normálnímu vývoji a zdraví). Aktivity sestry jako vykonavatelky základní ošetřovatelské péče zahrnují pomoc jedinci při uspokojování jeho čtrnácti základních potřeb. Sestra pouze asistuje, rozhodovat a jednat za pacienta/klienta může sestra jen v případě jeho úplné závislosti. Fáze poskytování základní ošetřovatelské péče Podle V. Henderson poskytování základní ošetřovatelské péče probíhá ve třech fázích: • /. fáze zahrnuje zjištění, ve které ze čtrnácti oblastí základních potřeb nemá pacient/klient dostatek sil, vůle a/nebo vědomostí-tzn., že sestra musí určit oblasti, ve kterých pacient/klient potřebuje pomoc, následně plánuje zásahy pomoci a také je realizuje, • 2. fáze nastupuje po poskytnutí adekvátní pomoci pacientovi/klientovi, což se projeví zlepšením narušeného zdraví či patologického stavu i zlepšením soběstačnosti pacienta/klienta, nové skutečnosti musí sestra promítnout do změny plánu péče, • í. fáze je zaměřená na edukaci pacienta/klienta a jeho rodiny. Plán základní ošetřovatelské péče Každá efektivní ošetřovatelská péče je plánovaná. Písemný plán nutí ty, ktel i ho sestavují, aby se zamysleli nad potřebami pacienta/klienta. Písem- ný plán základní ošetřovatelské péče sestavují zúčastněné osoby (sestra a pacient/klient) a slouží celému zdravotnickému týmu jako rozpis intervencí, které mají členové týmu při ošetřování pacienta/klienta postupně vykonat. Plán ošetřovatelské péče vytváří předpoklad pro jednotnost a kontinuitu poskytované péče. Spokojenost pacienta/klienta vyžaduje průběžnou modifikaci plánu. Plán ošetřovatelské péče: a) je v každé ze čtrnácti oblastí ovlivněný věkem pacienta/klienta, jeho temperamentem, socio-kulturním postavením, jeho tělesnými a duševními schopnostmi i patologickým stavem a symptomy, l>) by měl být modifikovaný v určitých intervalech, např. po hodinách, denně, týdně, vždy podle toho, jak se mění potřeby a rozsah soběstačnosti pacienta/klienta, i ) musí být v souladu s medicínským plánem terapie, neboť sestra obyčej- ně působí jako koordinátor ošetřovatelského a terapeutického plánu. funkce sestry Každý člen zdravotnického týmu má svou jedinečnou funkci. Jedinečnou linikcí lékaře je u pacienta/klienta stanovit diagnózu, terapii a prognózu. Sestra byla nazvaná „profesionální matkou", protože stejně jako matka, I lerá reaguje na potřeby svého dítěte, musí i sestra reagovat na potřeby picienta/klienta. Přitom často vykonává úlohy, které jsou jí cizí (např.: role Instalatéra, uklízečky ...). Takové chápání sestry však nic neříká o její jedi- ii i ne funkci. Funkci sestry definovala V. Henderson takto: „Jedinečnou funkcí sestry je pomoc (asistence) zdravému nebo nemocnému jedinci vykonávat činnosti přispívající k jeho zdraví nebo k uzdravení • i klidné smrti, které by jedinec vykonával sám, bez pomoci, kdyby měl ni in dostatek sil, vůle a vědomostí. A sestra vykonává tuto funkci tak, aby jedinec dosáhl nezávislosti co nejdříve." '•• iniciuje a řídí právě tento aspekt své práce, v tom je dokonalá. Kronu naplňování své jedinečné funkce sestra pomáhá pacientovi/klientovi pinii terapeutický plán lékaře. Prvořadou povinností sestry je tedy pomáhal r ľ i. ulov i/klientovi s jeho denním životním režimem nebo s těmi činnostmi které běžně vykonával sám - bez pomoci, když měl dostatek sil, vůle ilomostí a když byl naplněný láskou k životu. 50 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 51 Vztahy při poskytování základní ošetřovatelské péče Při poskytování ošetřovatelské péče vznikají následující vztahy: a) vztah sestra - pacient/klient - na této úrovni konstatovala autorka další tři roviny vztahů, které musí být vždy konstruktivní; jedná se o následující roviny: • sestra jako „náhrada" za pacienta/klienta - vztah vzniká tehdy, když je pacient/klient nesoběstačný a závislý na druhých osobách a sestra nahrazuje to, co mu chybí (pro nedostatek síly, vůle, vědomostí) k tomu, aby byl soběstačný a nezávislý, • sestra jako pomocník pacienta/klienta - vztah vzniká v situacích, kdy sestra pomáhá pacientovi/klientovi v průběhu uzdravování obnovit soběstačnost a nezávislost, • sestra jako partnerka pacienta/klienta - vztah vzniká tehdy, když sestra a pacient/klient, jako partneři, na základě společného hodnocení potřeb formulují plán péče, jehož realizaci sestra usměrňuje, b) vztah sestra - lékař je vztahem vzájemné spolupráce s důrazem na soulad ošetřovatelského a terapeutického plánu, c) vztah sestra - zdravotnický tým - sestra je členkou týmu, ve kterém se vytvářejí vztahy vzájemné pomoci při uskutečňování ošetřovatelského plánu. Všichni členové týmu považují pacienta/klienta za ústřední postavu a měli by si uvědomovat, že mu všichni v první řadě pomáhají. Podle V. Henderson by žádný člen týmu neměl klást na jiného člena takové extrémní požadavky, že by nebyl schopný vykonávat svou jedinečnou funkci. Také by žádný člen neměl být rušený nezdravotnickými činnostmi (např. administrativní práce), aby kvůli nim zanedbával své speciální úkoly a jedinečnou funkci.25-14 Obsah teorie Každý jedinec má základní potřeby, které jsou ovlivněné kulturou a jeho vlastní osobností. Potřeby jedinci uspokojují nejrůznějším způsobem života. Je-li jedinec při uspokojovaní vlastních potřeb soběstačný a nezávislý, pak žije plnohodnotný život. V situaci, kdy nemá dostatek sil, vůle a/nebo vedomostí, dochází k různému stupni porušení nezávislosti, k projevům neuspokojených potřeb, což je obvykle spojené s porušením zdraví nebo s příznaky nemoci. Tehdy přichází jedinec do kontaktu se zdravotnickým pracovníkem. Sestra identifikuje rozsah nesoběstačnosti v oblasti čtrnácti potřeb, při kterých potřebuje pomoc. Zároveň zhodnotí podmínky a pato-lui'iikŕ stavy, které ovlivňují potřeby pacienta/klienta. Následně sestra plá- nuje vhodné zásahy, které realizuje. Plán operativně modifikuje. Po celou dobu, kdy probíhá interakce s pacientem/klientem, sestra uplatňuje svojí icdinečnou funkci. Při poskytovaní základní ošetřovatelské péče vznikají v/.tahy sestra - pacient/klient, sestra - lékař, sestra - členové ošetřovatelského týmu, jejichž cílem je co nejdříve obnovit soběstačnost a nezávislost pacienta/klienta na okolí tak, aby byl schopný žít plnohodnotný život. Není-li to možné, provází ho na cestě ke klidné smrti. O Virginii Henderson se hovoří jako o F. Nightingale 20. století. Její Teorie základní ošetřovatelské péče bývá často označovaná jako suplcmentárně-komplementární model a její definice funkce sestry jako definice ošetřovatelství. Obr. 4 Grafické znázornění teorie V. Henderson kultura individualita emoce schopnosti (\. 3. 4. 5. 6. 7. X. 9. ZÁKLADNI POTREBY normálni dýchání dostatečný příjem potravy a tekutin vylučování pohyb a udržování vhodné polohy spánek a odpočinek vhodný oděv, oblékání a svlékání udržování fyziologické tčlcsné teploty udržování upravenosti a čistoty těla odstraňování rizik z životního prostředí a zabraňování vzniku poškození sebe i drahých komunikace s ostatními osobami, vyjadřování emocí, potřeb, obav, názorů vyznávání vlastní víry smysluplná práce hry nebo účast na různých formách odpočinku a rekreace učení, objevování nového, zvídavost vedoucí k normálnímu vývoji a zdraví a využívání dostupných zdravotnických zařízcnL PLNOHODNOTNÝ ŽIVOT soběstačnost nezávislost "* I nesoběstačnost narušení nezávislosti až po úplnou závislost na druhých osobách základní ošetřovatelská péče čtrnáct komponentů základní ošetřovatelské péče - pomoc ve črtnácti potřebách zdravotnický tým Zdroj: autorka 52 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 53 3.3 Dorothea Elisabeth Orem: Teorie deficitu sebepéče Biografické údaje: * 1914 Baltimore, USA 1930 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Providence Hospital School of Nursing ve Washingtonu, D.C. 1939 získala bakalářské vzdělání v oblasti edukace na Catholic University of America ve Washingtonu, D.C, kde v roce 1945 ukončila magisterské vzdělání ve stejném oboru 1940 se stala ředitelkou pro ošetřovatelství v Providence Hospital v Det-roitu 1947-1957 pracovala ve státě Indiána jako sestra v nemocnici, jako privátní sestra a sestra konzultantka, v tomto období začala také pracovat na své teorii 1957 se vrátila do Washingtonu, D.C, kde od roku 1959 působila na katolické univerzitě 1970 založila poradenskou firmu „Orem a Shields" a pracovala jako poradkyně pro ošetřovatelství v Marylandu 1971 vydala knihu „Nursing: Concepts of Practice" (Ošetřovatelství: Koncepce praxe) 1976 získala titul doktora věd na Georgetown University ve Washingtonu, D.C. 1984 byla penzionována 2-l)-14 Vývoj modelu V dobč sesterské praxe si D. Orem všimla, že lidé, kteří vyžadují lékařskou péči, ne vždy potřebují péči ošetřovatelskou. Zjistila, že ošetřovatelskou péči potřebují jedinci, kteří nejsou schopní se o sebe průběžně adekvátně postarat v rozsahu a v kvalitě, kterou vyžaduje jejich aktuální stav. Na základě tohoto poznání začala v polovině 60. let minulého století koncipovat vlastní ošetřovatelskou teorii. V době působení na katolické univerzitě rozšířila koncepci ošetřovatelské péče o zaměření na rozvoj aktivit sebepéče. V roce 1971 publikovala knihu Ošetřovatelství: Koncepce praxe, ve které definovala a porovnala jednotlivé koncepce v soukromém a domácím ošetřovaní a ošetřovatelském vzdělávání (další přepracovaná vydání této knihy nasledovala v letech 1980, 1985, šesté vyšlo v roce 2000). V roce 1973 uvedla svou teorii do praxe. Dále ji však upřesňovala a průběžně dopracovávala a v roce 1983 publikovala v kapitole „The Selfcare Deficit Theory ul Nursing" (Ošetřovatelská teorie deficitu sebepéče) v knize Clements, I , Roberts, F. Family Health: A Theoretical Approach the Nursing Care (Rodinné zdraví: Teoretický přístup ošetřovatelské péče). Teoretická východiska: • filozofie humanizmu, • práce H. Selyeho, L. Bertalanffýho, E. Fromma, G. Allporla, R. Katza a dalších, • práce F. Nightingale, V. Henderson, IL ľeplau, E. Wiedenhach, L Or-lando, F. Abdellah a dalších. Předpoklady (asumpce): lidé mají vrozenou schopnost starat se o sebe, maji schopnost sebekorek-ce a nezávislosti, • schopnost starat se o sebe i závislá péče jsou důsledkem potřeb jedince a požadavků na homeostázu, v životě člověka vznikají situace, které s sebou přinášejí nároky na péči např. stárnutí, nedodržování vhodného způsobu života nebo situace, kdy se jedinec necítí úplně zdráv, tehdy si péči zajisti buď zcela sám (za předpokladu, že má dostatek vůle, sil, schopností a. podmínek), nebo si ji zajistí jen částečně, popř. vůbec ne a pak je potřebný a žádoucí vstup ošetřovatelské péče, • specifickým zájmem ošetřovatelství je uspokojování potřeb jedinců mobilizováním sebepéče na základě lidské přirozenosti, ošetřovatelství poskytuje profesionální pomoc jedincům, kteří si nedokáží uspokojovat vlastní základní potřeby, nebo v nich nejsou soběstační. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství - taková úroveň sebepéče pacienta/klienta, aby si udržel optimální zdravotní stav, pacient/klient - jedinec s projevy deficitu sebepéče, role sestry - poskytnutí pomoci pro dosažení optimální úrovně sebepéče, zdroj potíží - překážky sebepéče, ohnisko zásahu - oblast deficitu sebepéče, 54 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 55 způsob zásahu - prostřednictvím pěti způsobů zásahu: činnosti za nebo pro pacienta/klienta, vedení, podpora, poskytnutí podnětného prostředí, učení, důsledky - optimální úroveň sebepéče. Metaparadigmatické koncepce podle D. Otem: Osoba - je funkčně integrovaný celek, motivovaný postarat se sám o sebe a udržet si tak homeostázu procesů v organizmu. Jedinec má potenciál osvojit si znalosti a dovednosti sebepéče (tzn. nezávislé péče) a péče o závislé členy rodiny (děti, partnery, rodiče), která je velmi podobná sebepéči. Jedinec se chová a jedná záměrně (tzv. naučené chování) ve vztahu k cíli. Učení jedince je ovlivněné jeho věkem, mentálními schopnostmi, kulturou, společností a vlastním citovým stavem. Když se jedinec nenaučí, nebo se není schopný naučit určité úrovni sebepéče, musí mu ji poskytnout jiné osoby (tzn. závislá péče). Prostředí - autorka specificky nedefinovala. Zdraví - Orem akceptovala definici WHO („Zdraví je stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody a nejen nepřítomnost nemoci či slabosti", definice WHO z roku 1947). Ošetřovatelství - je specifická služba profesionální pomoci osobám s deficitem sebepéče, tzn. jedincům, kteří nejsou schopni splnit si požadavky sebepéče potřebné pro zdravou existenci. Neschopnost sebepéče je obyčejně spojená s nemocí nebo handicapem. Avšak tělesné postižení či nemoc nemusí být vždy důvodem k poskytování ošetřovatelské péče. Cílem ošetřovatelské péče je dosažení maximální možné úrovně sebepéče jedince, zachování zdraví a ochrana před onemocněním či poraněním. 1,9,14 Koncepce teorie Sebepéče Sebepéče je soubor činností, které si každý jedinec zabezpečuje sám za n. .1. in nachování života, zdraví a pohody. Činnosti sebepéče jsou ovliv- ňované věkem jedince, schopnostmi jedince a sociokulturním prostředím. Sebepéče je filozofií zdravého způsobu života, je konkrétním chováním jedince ve prospěch vlastní existence. Požadavky sebepéče Péče jedince o sebe sama vychází z potřeb udržení normální funkce organizmu, udržení života a zdraví. D. Orem identifikovala tři druhy požadavků na schopnost sebepéče jedince (a následně rozeznává i scbcpcčovalclské chování). Jde o následující požadavky: univerzální požadavky sebepéče zahrnují požadavky související se základními životními procesy a funkcemi; jsou to: - dostatečný příjem vzduchu, potravy a tekutin, - správná funkce vylučování, - rovnováha mezi aktivitami a odpočinkem, - rovnováha mezi sociálními interakcemi a samotou, - rovnováha mezi bezpečím a rizikovými činnostmi, které ohrozit j i život a zdraví, - podpora fyziologicky optimálního stavu, vývojové požadavky sebepéče j sou spojené s růstem, vývojem a životními etapami či obdobími jedince; jsou to: - nynější životní fáze (a její změny při přechodu do následující fáze), - krizové a zátěžové situace a události (narušující růst a vývoj jedince), ' terapeutické požadavky sebepéče zahrnují požadavky při poruchách zdraví či odchylkách od normy, které souvisejí s: - následky onemocnění, vědomostmi o patologickém stavu, - diagnostickými, terapeutickými a rehabilitačními výkony, - dyskomfortem a negativními následky lékařské péče, - adaptací organizmu, - edukacípři trvalých vlivech nemocí a při terapeutických opatřeních. 2i 9 Řízení sebepéče Řízení sebepéče znamená činnosti zaměřené na aktivizaci sebepečovalcl-ského chování jedince. Aby bylo toto chování aktivizované, jedinec musí: - vědět, proč se má o sebe starat, - umět rozhodnout, jak se bude péče vykonávat, - vědět, co pro to musí udělat. 56 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 57 K řízení sebepéče je potřeba, aby byl jedinec schopný: odhadnout přiměřené aktivity, rozhodnout o těchto aktivitách, - realizovat vybrané činnosti péče. Výsledkem řízení sebepéče je selfmanagement (sebeřízení), ke kterému je potřeba: - znát sebe a okolí, umět požádat o pomoc, - umět reálně posoudit vlastní chování. Péče o sebe sama Péče o sebe sama se projevuje zaměřením na vlastní optimální existenci, zdravý vývoj a zdraví. Při péči o sebe je chování výsledkem vztahu mezi požadavky na péči, řízením péče a jednáním jedince. Chování jedince zaměřené na péči o sebe sama vzniká tehdy, když se objeví požadavek, aby se jedinec začal chovat jinak, např. nepřejídal se, změnil pohybový režim apod. Deficit sebepéče Deficit sebepéče se projevuje v situaci, kdy jsou neadekvátní vztahy mezi působením sebepéče a požadavky sebepéče, tzn. že mezi nimi vznikne nerovnováha a požadavky nejsou uspokojené. Deficit sebepéče bývá většinou spojený s propuknutím nemoci nebo jiným narušením zdraví. Tělesný handicap nemusí být vždy důvodem deficitu sebepéče. Deficit sebepéče je důvodem pro poskytnutí ošetřovatelské péče. 14 20 Obr. 5 Rámec vzniku sebepéče sebepéče y ^----------^Av /^^chopnost \ /požadavky na^\ j sebepéče ^ y { sebepéči \ [ (sebepečovatelské 1 (univerzální, vývojové, činnosti) / < ^terapeutické) J V j ošetřovatelské činnosti (vykonávané sestrou) Legenda: V v/tah < deficit sebepéče Zdroj: MARRINER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinnen und ihr Werk. 192 S. Ošetřovatelský systém Deficit sebepéče je důvodem pro poskytnutí ošetřovatelské péče. Řízení péče, které zahrnuje vlastní činnosti sestry, představuje ošetřovatelský systém. D. Orem identifikovala tři ošetřovatelské systémy: • podpůrně-výchovný ošetřovatelský systém, který je aplikovaný v situacích, kdy jedinec potřebuje podporu a učí se ošetřovat sám sebe (sebepéči), ' částečně kompenzační ošetřovatelský systém, k /< rý se uplatňuje v situacích, kdy sestra a pacient/klient spolu provádějí péči na určité úrovni, některé činnosti vykonává pacient/klient sám, některé spolu se sestrou, • plně kompenzační ošetřovatelský systém je aplikovaný v situacích, kdy pacient/klient není schopný vykonávat sebepéči - tzn., že je závislý na druhých a potřebuje úplnou péči sestry (obr. 6). 58 Modely ošetřovatelství v kostce Obr. 6 Ošetřovatelský systém a činnosti sestry a pacienta/klienta OŠETŘOVATELSKY SYSTEM Podpůrně-výchovný systém:_ dosáhnout sebepéči činnosti sester regulovat sebepéči Částečně kompenzační systém: činnosti sester 4- provádět sebepéči kompenzovat omezení sebe-péče P/K pomáhat P/K, je-li to nevyhnutelné ^^^^ regulovat sebepéči akceptovat péči a pomoc ošetřujících sester činnosti pacienta/klienta (dále jen P/K) činnosti P/K Plní kompenzační systém: činnosti sester dosáhnout maximální možnou sebepéči P/K kompenzovat neschopnost provádět sebepéči P/K podporovat a vychovával P/K Zdroj: MARR1NER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinncn und ihr Werk. 195 S. Ošetřovatelské činnosti Ošetřovatelská péče je aktivizovaná deficitem sebepéče. Při výběru vhodných činností, které jsou potřebné k eliminaci deficitu, pomáhá sestře znalost ošetřovatelských systémů. Podle rozsahu a obsahu deficitu určuje sestra vhodný ošetřovatelský systém a vybírá vhodné činnosti. I) ()i cm stanovila pět způsobů pomoci jedincům s deficitem sebepéče, které může sestra používat jednotlivě nebo v různých kombinacích: zastoupení nebo jednání za pacienta/klienta, usměrňování, vedení pacienta/klienta, fyzická nebo psychická pomoc a podpora pacienta/klienta, zajištění podpůrného prostředí pro rozvoj schopností pacienta/klienta, edukaee, tzn. učení pacienta/klienta. I4'16'20 Humanistické modely 59 Obsah teorie V životě jedince existují situace, kdy potřebuje péči, např. při nesprávném životním stylu, v období stárnutí, při projevech nemoci a pod. Má-li jedinec dostatek sil, vůle, vědomostí, schopností a vhodné podmínky, tak si dokáže péči poskytnout sám, je schopný adekvátní sebepéče. Nedokáže-li se sám o sebe postarat, vzniká deficit v sebepéči a v této situaci se uplatňuje ošetřovatelství. Sestra nejdříve identifikuje existenci aktuálních a potenciálních nedostatků v sebepéči jedince v oblasti univerzálních, vývojových a terapeutických požadavků sebepéče, jejich projevy a příčiny. Zjištěné deficity podle jejich obsahu a rozsahu řeší. Při výběru činností ošetřovatelské péče sestře pomáhá znalost ošetřovatelských systémů a pěti způsobů pomoci pacientovi/klientovi. Ošetřovatelské intervence, které plně kompenzují aktivity sebepéče pacienta/klienta v akutní fázi onemocnění, jsou postupně nahrazovány pomocnými, stimulačními a edukačními činnostmi, v závislosti na stavu a průběhu onemocnění pacienta/klienta. Cílem je obnovení a udržení maximálně možné úrovně sebepéče a zdraví jedince. Obr. 7 Grafické znázornění teorie D. Orem SEBEPÉČE Požadavky: - univerzální - vývojové - terapeutické cíle - metody - činnosti Proč jednat. Jak rozhodnout, i u udělat. DEFICIT SEBEPÉČE t SCHOPNOST POSTARAT SE O SEBE plánování - realizace hodnocení nevyrovnanost vztahů pece o sebe i schopnost sebepéče * T vyrovnanost vztahů i sebepéče — OŠETROVANÍ Komplex schopností pro ošetřování, aktivovaný deficitem sebepéče aktivity řízení OŠETŘOVATELSKY SYSTÉM Podpůrně-výchovný Částečně kompenzační Celkově kompenzační ______.............*r CÍL: Optimální bytí jedince Zdroj: FARKAŠOVA, D. a kol. Ošetrovateľstvo - teória. 80 s., modifikované autorkou 60 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 61 3.4 Nancy Roper - Winifred Logan - Alison Tierney: Model životních aktivit Biografické údaje: N. Roper - ošetřovatelské vzdělání získala na Leeds General Infirmary - pracovala jako vedoucí lektorka na Cumberland Infirmary School of Nursing, Scottish Home and Health Department W. Logan - ošetřovatelské vzdělání získala na Leeds General Infirmary - přednášela ošetřovatelství na University of Edinburgh - pracovala jako sestra a vyučovala ošetřovatelství ve Scottish Home and Health Department, později se stala vedoucí katedry ošetřovatelství a zdravotních věd v Glasgow College of Technology A. Tierney bakalářské vzdělání v odboru sociálních věd a ošetřovatelství stejně jako postgraduální vzdělání získala na University of Edinburgh, kde později přednášela a stala se vedoucí ošetřovatelského výzkumu.9 Vývoj modelu N. Roper svůj model poprvé prezentovala v roce 1976 a popisovala v něm základní aktivity společné všem lidem, které se manifestují prostřednictvím typů chování. Zdůraznila význam schopnosti pacientů/klientů samostatně vykonávat činnosti denního života. Původní model obsahoval 16 aktivit denního života, které byly rozdělené na základní aktivity (důležité pro zachování lidského života) a aktivity důležité pro zvýšení kvality lidského života. Později model přepracovala a redukovala na 12 životních aktivit a prezentovala se spoluautorkami W. Logan a A. Tierney jako „Model životních aktivit". Teoretická východiska: humanistická fll ozofie, • poznatky z fyziologie, psychologie, • práce A. Maslowa o lidských potřebách, irone \ Henderson o základní ošetřovatelské péči. ředpoklady (asumpce): ne j lepší způsob, jak porozuměl lidem, je porozumět činnostem (aktivitám), které vykonávají, každý jedinec je zapojený do životních aktivit prostřednictvím svého životního napětí, a to ovlivňuje jeho schopnost nezávislosti, každý jedinec se během svého života odpočetí do smrti dynamicky pohybuje vpřed od úplně závislosti k úplné nezávislosti, přičemž nepřetržitost závislosti či nezávislosti ovlivňují různé faktory (např. věk, zdravotní stav, životní prostředí, okolnosti). Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu /působ zásahu dôsledky schopnost pacienta/klienta samostatně a nezávisle vykonávat činnosti denního života, celistvá bytost s 12 životními aktivitami, které jsou odrazem jeho potřeb a behaviorálně se manifestují. (Každá aktivita se projevuje určitým chováním). Jedinci se liší v tom, jak jednotlivé aktivity denního života realizují, identifikace úrovně kvality života v oblasti životních aktivit, diagnostika problémů a jejich příčin a zajištění řešení problémových aktivit, nedostatek síly, vůle, vědomostí jedince, neadekvátní aktivity a chování jedince, ovlivňování příčin, které vedou k projevům chování ve 12 oblastech životních aktivit, nezávislost pacienta/klienta a zvýšení kvality jeho života ve všech životních aktivitách. Metaparadigmatické koncepce podle N. Roper, W. Logan, A. Tierney: - je celistvá bytost, která od početí do smrti uskutečňuje různé aktivity s cílem dosáhnout a udržet samostatnost a maximální nezávislost v každé životní aktivitě. - fyzikální, sociální, psychologické, ekonomické, politické a kulturní, úzce souvisí se základními životními aktivitami a zdravím. Osoba Prostředí 62 Modely ošetřovatelství v kostce Zdraví - není autorkami definované. Ošetřovatelství - má jedince vnímat jako celistvé bytosti a vycházet z pozorovatelných a měřitelných projevů, ne z intuice a náhody. Cílem ošetřovatelství je získat, zachovat nebo navrátit maximálně možnou úroveň nezávislosti jedince v životních aktivitách a zároveň zabezpečovat posilující postupy na podporu uzdravení a nezávislosti. Jestliže je jedinec v některé aktivitě závislý na okolí, sestra mu asistuje, nebo aktivitu vykonává sama. Přitom pacienta/klienta povzbuzuje a doporučuje mu nejvhodnější postupy, jak si zachovat samostatnost a nezávislost a jak předcházet zhoršení stavu. Při těchto činnostech sestra pracuje: nezávisle (samostatně) nebo závisle (podle ordinací lékaře či jiných odborníků) nebo částečně závisle (společně s ostatními členy zdravotnického týmu). li9 Koncepce modelu Základní životní aktivity Dvanáct aktivit denního života nebo-li životní aktivity, jsou projevem lidských potřeb, které se manifestují určitým typem chování. Některé aktivity mají biologický základ, jiné jsou podmíněné společensky či kulturně. Jedinci se liší způsobem, jakým tyto aktivity realizují. Příčinou rozdílů ve způsobu realizace mohou být vývojové zvláštnosti (dětství, dospělost, stáří) a individuální vlivy (sociální, ekonomické, kulturní). Základní životní aktivity jsou: 1. udržování bezpečného prostředí 2. komunikace 3. dýchání 4 jídlo a pití 5. vylučování o. osobní hygiena a oblékání 7. kontrola tělesné teploty S, pohyb l> pi áce a hry 10, projevy sexuality 11 spánek i 1 umírání Humanistické modely 63 Každá životní aktivita má tri aspekty: fyziologický (fyzický), psychologický a sociální. Aktivity podpory a obnovy zdraví V lesném vztahu se základními životními aktivitami jsou další typy aktivit, které slouží k podpoře a obnově zdraví. Aktivity podpory a obnovy zdraví zahrnují: • preventivní chování, zaměřené na prevenci událostí a stavů, které narušují nebo poškozují zdraví (např. denní sprchování ve studené vodě jako prevence nachlazení), • posilující chování, zaměřené na zabezpečování fyzického, psychického asociálního posílení a pohody (např. střídání obuvi s různou výškou podpatků v průběhu dne u osob s varixy), ■ hledající chování, zaměřené na získání informací, vědomostí, nových zkušeností a odpovědí na otázky a problémy, které může jedinec využít později k podpoře zdraví (např. vyhledávání informací na internetu). laktory ovlivňující potřeby a požadavky ošetřovatelské péče Potřeby a požadavky ošetřovatelské péče ovlivňují faktory: • fyzické - např. věk, imobilita, úraz, nemoc, ' psychické - např. city, motivace, neschopnost komunikace, • socio-kulturní ~ např. zvyky, normy, náboženství, migrace, • životní prostředí ekonomické a politické faktory, • životní události - které se vztahují na vývojová stadia jedince a které mohou mít souvislost se změnou nezávislosti či závislosti jedince na ošetřovatelské péči (např. těhotenství). ' 9 Obsah modelu Všichni lidé mají základní kvality, které se projevují chováním jedince při životních aktivitách. Životní aktivity vykonává zdravý jedinec samostatně. Nejlépe člověku porozumíme, když pochopíme činnosti, které vykonává. Každá aktivita je odrazem určité potřeby. Jedinci se liší v tom, jakým způsobem životní aktivity realizují. Rozdíly jsou podmíněné vývojovým stadi-ini jedince a individuálními odlišnostmi (sociálními, ekonomickými, kul-Iumírni). Každý jedinec je zapojený do životních aktivit prostřednictvím životního napětí. Jeho život ovlivňuje životní napětí a projevuje se v míře nezávislosti. Jedinec se během života dynamicky pohybuje (stále vpřed) od úplné závislosti k úplné nezávislosti, přičemž se uplatňují různé faktory 64 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 65 (např. věk, zdravotní stav, životní prostředí, okolnosti). V životě jedince mohou nastat různé situace a problémy, které vyžadují ošetřovatelské intervence. Tehdy musí sestra spolu s pacientem/klientem nejdříve posoudit základní životní aktivity a zaznamenat obvyklé chování při jejich realizaci v minulosti. Sestra tak zjistí existenci aktuálních a potenciálních problémů, které vyžadují ošetřovatelské intervence. Následně se sestra a pacient/klient dohodnou na reálných a dosažitelných cílech a hledají potřebné zdroje pro jejich naplnění. Sestra pomáhá pacientovi/klientovi vybrat vhodné činnosti, které vedou ke splnění cílů. Ty musí zahrnovat preventivní, povzbuzující a hledající chování. Sestra předchází vzniku problémových situací, povzbuzuje pacienta/klienta, minimalizuje jeho závislost, a tak zvyšuje jeho zodpovědnost za sebepéči. Všechny ošetřovatelské intervence musí být v souladu s předepsanou medicínskou léčbou. Kritériem hodnocení ošetřovatelské péče jsou aktivity a chování pacienta/klienta zvolené pro dosažení cílů. Aktivity musí být měřitelné a porovnatelné s jeho předcházejícími činnostmi. Obr. 8 Grafické znázornění modelu N. Roper ošetřovatelství cíl: max. možná nezávislost podpora aktivit sou\ tscjicích s obnovou a podporou zdraví AKTIVITY DENNÍHO ŽIVOTA /ŽIVOTNÍ AKTIVITY/ udržování bezpečného prostředí komunikace dýchání jídlo a pití vylučování osobní hygiena a oblékán kontrola tčlesné teploty pohyb práce a hry projevy sexuality spánek \umírání . T NEZÁVISLOST osoba elistvý jedinec nezávislý v aktivitách denního života preventivní chování posilňující chování hledající chování Zdroj: autorka 3.5 Madeleine Leininger: Teorie transkulturní péče liiografické údaje: 1948 získala základní ošetřovatelské vzdělání na St. Anthony's Nursing School v Denveru 1950 bakalářské vzdělání v biologii s vedlejším předmětem filozofie a humanizmus na Benedictine College v Atchinsonu 1954 magisterské vzdělání v psychiatrickém ošetřovatelství na Catholic University of America ve Washingtonu D.C. 1960 poprvé definovala termín „transkulturní ošetřovatelství" 1965 doktorandské studium na University of Washington v Seattlu zaměřené na kulturní a sociální antropologii, kterou vystudovala jako první sestra pracovala jako řadová sestra a staniční sestra na chirurgickém oddělení, později jako ředitelka ošetřovatelských služeb psychiatrického oddělení v St. Josephs Hospital v Omaze 1966 poprvé přednášela o transkulturním ošetřovatelství na univerzitě v Coloradu, kde působila jako profesorka ošetřovatelství a antropologie 1969 dekanka a profesorka ošetřovatelství School of Nursing ve Washingtonu a docentka antropologie na University of Washington 1973 založila Katedru transkulturního ošetřovatelství na School of Nursing ve Washingtonu a později se stala ředitelkou centra na podporu výzkumu transkulturního ošetřovatelství a vedoucí redaktorkou „The Journal of Transcultural Nursing" (Časopis transkulturního ošetřovatelství) 1974 dekanka a profesorka ošetřovatelství na College Nursing a profesorka antropologie University Utah v Salt Lake City 1981 se stala členkou Wayne State University v Detroitu, kde byla profesorkou ošetřovatelství a antropologie a ředitelkou postgraduálního studia transkulturní péče hostovala na 48 amerických a zahraničních univerzitách 14 Vývoj teorie V polovině 50. let minulého století se M. Leininger začala zajímat o vliv kultury na chování jedince ve zdraví a nemoci. Zájem o vliv kultury na ošetřovatelství iniciovaly vlastní zkušenosti M. Leininger ze sesterské pra-\i\ Ty souvisely s mnohonárodnostní, etnickou rozdílností a migrací obyvatelstva USA. Leininger si všímala odlišného chování příslušníků jednot- 66 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 67 livých národností a etnik. Postupně si uvědomovala, že kultura má značný vliv nejen na životní styl, ale také na ošetřovatelskou péči. Tohoto faktu si v ošetřovatelské praxi a teorii dosud nikdo nepovšimnul. Začátkem 60. let se zúčastnila antropologického výzkumu v Nové Guinei, kde také zpracovala první studii o transkulturním ošetřovatelství. V roce 1960 definovala transkulturní ošetřovatelství jako oblast studia a praxe, která se zaměřuje na holistickou kulturní péči, zdraví a projevy nemocí jedinců či skupin a která respektuje společné znaky kulturních hodnot, víry a praktik. Následujících třicet let teorii transkulturního ošetřovatelství dále rozvíjela a obohacovala. V roce 1970 publikovala první knihu „Nursing and Anthropology: Two Worlds to Blend" (Ošetřovatelství a antropologie: míšení dvou světů), kde představila základní myšlenky transkulturní péče. V následující publikaci z roku 1978: „Transcultural Nursing: Concepts, Theories and Practice" (Transkulturní ošetřovatelství: koncepce, teorie a praxe) popsala hlavní koncepce a činnosti transkulturního ošetřovatelství a definitivně dokázala, že antropologie a ošetřovatelství jsou vzájemně spojené a přece rozdílné. Teorie M. Leininger tak pevně zakotvila v ošetřovatelské vědě. Teoretická východiska Kulturní a sociální antropologie, jako vědní odbor, zkoumá vývoj, strukturu a fungování různých kultur v čase a prostoru. Jako teoretická východiska sloužily M. Leininger (kromě holistické filozofie) následující pojmy z kulturní a sociální antropologie: • kultura představuje hodnoty, normy, životní styl jedince či skupiny, které usměrňují jeho/její myšleni, rozhodování i činnosti, ' dominantní kultura je hlavní kultura obyvatelstva, která má na určitém území převahu, je to kultura skupiny, která je v daném sociálním celku dominantní kulturně, ekonomicky a politicky; dominantní skupina však nemusí mít početní převahu, • subkultura je skupina, která sa odlišuje od dominantní kultury, avšak zároveň je její součástí. Příslušníci subkultury mají specifické hodnoty, normy, chování, životní styl, odlišují se od většinové kultury, např. z hlediska etnické příslušnosti, náboženské příslušnosti apod. Předpoklady (asumpce): • péče je univerzální fenomén, ale její pojetí, proces, formy a modely jsou kuli unič podmíněné, • péče je nezbytná pro vývoj člověka, jeho růst, přežití i klidnou smrt, • pece je nezbytná pro léčení, bez péče není vyléčení, péče má biofyzikálni, kulturní, psychologickou, sociální a ekologickou dimenzi a kulturní koncepce umožňují pochopení ošetřovatelství v širších souvislostech, typy, modely a procesy péče se liší mezi jednotlivými kulturami a subkulturami, každá kultura má tradiční (lidovou) péči a formální (profesionální) ošetřovatelskou praxi, hodnoty a přesvědčení v oblasti péče vycházejí u každé kultury z náboženských, rodinných, společenských, kulturních, ekonomických a po-Iitických souvislostí, každá kulturapopisuj e sebepéči, ošetřovatelské praktiky a ošetřovatelský systém specificky, terapeutická ošetřovatelská péče může nastat jedině tehdy, když jsou známé a při poskytování péče respektované kulturní hodnoty, výrazy a praktiky, kulturně shodné a všestranné způsoby péče jsou nezbytné pro zdraví a blaho jedinců, a to se promítá do úsilí sester na celém světě. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry /droj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky poskytovat osobám rozdílných kultur všestrannou a kulturně specifickou péči při podpoře zdraví, léčbě onemocnění a zvládání nepříznivých situací, stejně jako při doprovázení ke klidné smrti, prostřednictvím kulturně vhodných způsobů, je holistická bytost ovlivněná sociálním prostředím; společenská kultura, filozofický názor a hodnoty se transkulturně liší, osoby z různých kultur vnímají zdraví, chorobu, léčbu, závislost a nezávislost různě, poznat tradiční způsob péče příslušné kultury či subkultury a jeho kladné stránky využívat v profesionální péči, rozdílnost kultur, problém související s rozdílem dominantní kultura - subkultura, ev. problém s rozdílností kultur, podpora zachování/udržení zdraví, pomoc při adaptaci, vedení ke změně nebo pomoc při umírání, přičemž sestra působí jako zprostředkovatel mezi tradičním a profesionálním systémem ošetřovatelské péče, zdraví a blaho nebo klidná smrt, dosažená kulturně vhodnými prostředky a způsoby péče. 68 Modely ošetřovatelství v kostce Humanistické modely 69 Metaparadigmatické koncepce definované podie M. Leininger: Osoba - jedinec, který se dokáže starat o sebe a projevuje zájem o své potřeby, pohodu a přežití a k tomu využívá různé způsoby závislé na kultuře a prostředí. Jedinci z různých kultur rozdílně vnímají a chápou zdraví, nemoc, léčbu, péči, závislost a nezávislost. Prostředí - autorka blíže nedefinuje. Koncepce kultury však velmi úzce souvisí se společností a prostředím. Prostředí je vzájemně závislý systém společnosti, který se skládá ze složek politických, ekonomických, sociálních, vzdělávacích, technických, náboženských a kulturních. Zdraví - je kulturně determinovaný stav pohody, vyjadřující schopnost jednotlivců/skupin vykonávat denní činnosti kulturně vhodným způsobem. Zdraví je univerzální hodnotou, kterou každá kultura specificky definuje, a proto nemůže být definovaná univerzálně. Ošetřovatelství - je transkulturní profese a vědní disciplína, která poskytuje péči osobám různých kultur. Je prezentované třemi typy činností, kulturně shodnými s potřebami a hodnotami pacienta/klienta. Typy péče vedou činnosti poskytovatelů k tomu, aby byly shodné s kulturou pacienta/klienta. Tak se dosáhne snížení stresu a možných konfliktů mezi pacientem/klientem a poskytovateli péče.1'9-14 Koncepce teorie Teorie transkulturní péče a její koncepce jsou graficky znázorněné, popsané a vysvětlené prostřednictvím modelu vycházejícího slunce (obr. 9), který má čtyři úrovně seřazené od nejabstraktnčjší (první) po nejméně abstraktní (čtvrtou) úroveň: první úroveň - zahrnuje filozofický názor a úroveň sociálního systému, které se řadí nad kulturu, druhá úroveň- obsahuje poznatky o jedincích, rodinách, skupinách a institucích v odlišných zdravotnických systémech a určuje kulturně specifické a významné vztahy k péči o zdraví, třetí úroveň poskytuje charakteristiky každého systému a specifické rysy každé péče, či vrtá úroveň - zahrnuje rozhodování a poskytování ošetřovatelské péče v oblastech zachování nebo udržování kulturní péče, přizpůsobování nebo vyjednávání kulturní péče, tvorbu nových nebo restrukturalizaci existujících kulturních vzorců. Na čtvrté úrovni se rozvíjí transkulturní ošetřovatelství tak, že je poskytovaná péče shodná s hodnotami té kultury, ke které pacient/klient patří. Obr. 9 Model vycházejícího slunce M. Leininger _.......--------- filozofický názor ................ A / sociální systém \ / kultura \ kulturní hodnoty, přesvědčení w a způsob života « /rodinné a sociální \ kontext prostředí, jazy-> faktory \ ka a ctnohistorie politické a právní faktory W náboženské a filozofické faktory A technologické faktory ■^—ffřK f k y ekonomické faktory •. - ______ WfeffSi^UMMWÍKÍÍäsAí vzdelávací i':: kí. ;■! y Zaměření: jedinci, rodiny, skupiny, komunity nebo instituce v kulturně rozdílném kontextu uj„.,i ri^Aí^^n£^f%ŕr^Ti ~ ^ TTi^^/^x^^profe^bnální léčebně" lidová (tradiční) pece Q prístupy ošetřovatelské pece A ŕ JZ,— ošetřovatelské přístupy^ Rozhodnutí a činnosti transkulturní péče Kulturní péče podporující zachování/udržení zdraví Kulturní péče vedoucí k přizpůsobování/vyjednávání (tj. adaptaci) Kulturní péče vedoucí k tvorbě nových/restrukturalizaci existujících kulturních vzorců (tj. uskutečnění změny) Kulturně přiměřená péče o zdraví, pohodu popř. o umírajícího Zdroj: JAROŠOVÁ, D. OšetřovatelstvíII 35 s. 70 Modely ošetřovatelství v kostce Model vycházejícího slunce (viz obr. 9) představuje následující koncepci Teorie transkulturní péče M. Leininger. Sociální a kulturní struktury Sociální a kulturní struktury jsou znázornené slunečními paprsky (technologické, náboženské a filozofické, politické, právní, ekonomické a vzdělávací faktory, rodinné a kulturní hodnoty, životní styl). Všechny se spojují ve vlivu na jedince. Paprsky souvisejí se slunečním jádrem, tedy se znaky, vzory, péčí, praktickými činnostmi a zdravím. Všechny uvedené složky neovlivňují jen vnímaní zdraví a nemoci, ale také způsob péče, který jedinec využívá. Systémy péče M. Leininger rozeznává dva základní systémy péče: • tradiční (lidový) systém péče zahrnuje nejen způsoby péče praktikované členy dané kultury nebo subkultury, ale také naučené názory, poznatky a způsoby, které jsou příslušné kultuře vlastni, • profesionální (formální) systém péče je ten, který převládá v profesních institucích a preferuje ho majoritní část obyvatelstva. Sestry by měly poznat kromě formálních i tradiční způsoby péče, aby mohly poskytovat profesionální péči i pacientům/klientům, kteří pocházejí z jiné kultury, než jsou ony samy. Typy péče Poskytování péče je centrem ošetřovatelských aktivit. M. Leininger rozlišuje pojmy care a caring takto: • care (péče) zahrnuje naučené a přenesené způsoby podpory, asistence a pomoci jedincům zdravým, nemocným a umírajícím, caring (poskytovánípéče) obsahuje konkrétní ošetřovatelské činnosti, které tvoří ošetřovatelskou profesi. Transkulturní péče se realizuje třemi typy péče, které závisí na problémech a potřebách pacientů/klientů: Kulturní péče pomáhající uchovávat nebo znovu získávat zdraví, je uměřená na zdravé i nemocné jedince. Zahrnuje pomoc členům jed- Humanistické modely 71 notlivých kidtur uchovat si pohodu, zotavit se nebo čelit smrti. Péče je zaměřená především na podporu a asistenci. • Kulturní péče umožňující adaptaci zahrnuje intervence, kterými sestra pomáhá pacientovi/klientovi adaptovat se na nové životní role a nové způsoby kulturní péče. Kulturní péče pomáhající uskutečnit změnu zahrnuje ty činnosti sester, které pomáhají pacientům/klientům modifikovat nebo změnit způsob, kterým se starají o své zdraví. Model vycházejícího slunce umožňuje sestrám pochopit teorii transkulturní péče. Transkulturní ošetřovatelství M. Leininger je vědou, uměním i profesí, která se kulturně vhodnými způsoby věnuje podpoře a udržování zdravého způsobu chování osob z různých kultur.9-14 Grafické znázornění (irafické znázornění modelu M. Leininger je uvedeno v předcházejícím textu (viz obr. 9). 72 Modely ošetřovatelství v kostce Ilumanistické modely 73 3.6 Rosemarie Rizzo Parse: Teorie lidského bytí Biografické údaje: ošetřovatelské vzdělání magisterské i doktorandské získala na University of Pittsburgh byla dekankou Nursing School Duquesnc University v Pittsburghu a v tomto období začala pracovat na své teorii. V 60.-70. letech minulého století byla Duquesne University centrem existencializmu a fenomenologie, tyto směry ovlivnily myšlení R. Rizzo Parse později působila jako profesorka v magisterských a doktorandských programech a koordinátorka Centra pro ošetřovatelský výzkum na Hunter College City University v New Yorku je zakladatelkou Institute of Human Becoming (Institut lidského bytí) nyní je profesorkou ošetřovatelství na Loyola University v Chicagu9-14 Vývoj teorie Rizzo Parse svoji teorii poprvé publikovala v roce 1981 jako „Man - Li-ving - Health: A Theory for Nursing" (Teorie ošetřovatelství: člověk - žití zdraví). V následujících letech jí postupně dopracovávala a prepracovávala a v roce 1992 ji publikovala pod změněným názvem „Human Becoming Theory" (Teorie lidského bytí). Teoretická východiska: • filozofie humanizmu, pozitivizmu, ho/izmu, existencializmu a z fenomenologie záměrnost, lidská subjektivita, soužití a stav svobody, z Modelu jednotných lidí autorky M. Rogers převzala koncepce energetických polí, univerza otevřených systémů, struktur, čtyřdimenzionality a principy homeodynamiky (integrity, rezonance a helicity). Předpoklady (asumpce): člověk ve své existenci vychází ze soužití (koexistence), během kterého spoluvytváří rytmické vztahové obrazce s Univerzem (vesmírem), koexistence je přirozeným procesem lidského vesmíru a znamená společnou (■ \ ish 'nci s ostatními, ka ilv jedinec je otevřená bytost, která má právo v každé situaci činit m Iini/iiiiii, za něž nese zodpovědnost, ku dv jedinec zaujímá v konkrétních situacích vlastní stanoviska, lidská bytost je multidimenzionálně překračující - tzn., že se v určitém okamžiku pohybuje za hranicemi svých možností a v širším Univerzu, zdravíje rytmický proces vzájemných vztahů mezi jec lincem a prostředím a zároveň je i intersubjektivní proces podstatný pro rozvoj lidí, projevující se v rytmicitě (pravidelném střídání) chování, kvalita života jedince vychází z jeho vlastního pohledu. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu /působ zásahu díísledky - kvalita života jedince dosažená transformací znaků zdraví, - otevřená bytost, která je více než souhrn vlastních jednotlivých částí; neustále si vyměňuje energii a informace s prostředím (tzn., že je v neustálé interakci s prostředím), přitom si vybírá z různých možností podle vlastních hodnotových priorit a za svou volbu nese zodpovědnost, - edukátorka, která pacientovi/klientovi objasňuje smysl změn a zároveň změny zprostředkovává, přičemž se řídí principem smysluplné reality, rytmicity chování a principem transformace; sestra zjišťuje u pacienta/klienta osobní významy prožitého, pomáhá mu pochopit smysl rytmů chování a prezentuje energizující způsoby dosažení cílů až za hranice možností pacienta/klienta, - znaky a hodnota zdraví a prostředí jedince a jejich desynchronizace v daném okamžiku jeho existence, - pozorné naslouchání sestry pacientovi/klientovi a vžití se do jeho situace tak, aby mu pomohla vyjádřit jeho vlastní myšlenky, hodnoty, pocity i měnící se názory, - vysvětlení významu toho, co se děje, pomocí komunikačních prostředků, cestou synchronizace rytmů vztahů a chování, setrváním v oblasti spojujícího či rozdělujícího a prostřednictvím mobilizace transcendentna, - zlepšení zdraví, změněné znaky zdraví. 74 Modely ošetřovatelství v kostce Metaparadigmatické koncepce podle R. Rizzo Parse: Osoba Prostředí Zdraví je otevřená bytost, je více než pouhý souhrn jednotlivých částí. K celistvosti jedince vedou životní zkušenosti. Jedinec se vyvíjí společně s prostředím, spoluvytváří vlastní zdraví, formuluje a komunikuje významy, které představují vlastní hodnoty a jsou odrazem jeho snů a nadějí. spolu s jedincem tvoří neoddělitelnou jednotu, i když se jedinec jako struktura a organizace odlišuje od struktury a organizace prostředí. Jedinec a prostředí si vzájemně vyměňují energii. Výměna je komplexní, může se rozvíjet a dále působit na rytmické vztahové struktury a rytmické vzorce chování, je otevřený proces zkušeností jedince, který se rytmicky utváří ve vztahu s prostředím. Zdraví je výrazem volby jedince, jeho vícerozměrných zkušeností a životní jedinečnosti, proto je spíše syntézou hodnot než stavem pohody. Jedinec na zdraví aktivně participuje. je vědou a uměním ve službách lidem. Úlohou ošetřovatelství vzhledem ke společnosti je vedení jednotlivců, rodin a skupin při výběru možností, které vedou k pozitivním změnám zdraví. „Human Becoming Theory" (Teorie lidského bytí) vede ošetřovatelskou praxi tak, že ji zaměřuje na vysvětlování smyslu a pohybu transformace ve vztahu k individuálním modelům zdraví.9-14 Koncepce teorie Rizzo Parse odvodila z asumpcí tři základní elementy: význam, rytmus, prevahu a tak vytvořila tři principy odpovídající koncepcím teorie „Člověk žili zdraví" i koncepcím „Teorie lidského bytí". I. princip: význam - hovoří o tom, že jedinci společně vytvářejí smysluplnou mullidimenzionální (mnohorozměrnou) realitu prostřednictvím komunikace vlastních představ, hodnot a významu, který jim připisují: Ošetřovatelství Humanistické modely 75 • představy jsou procesem odrazu (v určitém okamžiku) vyslovených i nevyslovených informací, • hodnoty jsou projevem způsobu života založeného na dodržování určitých přesvědčeni, • komunikace umožňuje přenos představ a hodnot prostřednictvím řeči a pohybu (verbální, neverbální komunikace). 2. princip: rytmus - hovoří o tom, že tvorba rytmických vztahů (vztahových vzorců) znamená prožívat paradoxní jednotu odhalování a zatajování, umožňování a omezování, spojování a oddělování. Jednota života zahrnuje protiklady, které vysvětlují rytmické vzorce chování: odhalování - zatajování: je rytmickým projevem procesu otevřenosti a uzavřenosti, umožňování - omezování: zahrnuje rytmický proces možností a omezení při všech volbách, • spojování - oddělování: je rytmickým procesem vztahu a vzdálenosti, který souvisí s jevy, Univerzem a vším, co tvoří jedince; zároveň znamená i souhlas či nesouhlas s ostatnými názory, předměty, místy, skutky. i. princip: převaha - znamená převahu pohybu ve vývoji jedince nejen na hranice jeho možností, ale až za tyto hranice. Převaha pohybu se spojuje s nadějemi, sny a myšlenkami, které má každý jedinec. Znamená překročení možností prostřednictvím posílení, či způsob vzniku čehosi nového prostřednictvím transformačního procesu, který zahrnuje posilování, vznikání a přeměňování: • posilování se odehrává v mezilidských vztazích a znamená impulz, který v daném okamžiku způsobí pohyb vpřed, vznikání znamená nacházení nových způsobů prostřednictvím přizpůsobování a nepřizpůsobování se jistotám a nejistotám života, transformace znamená změny a jejich střídání, přičemž změny jsou charakterizované narůstající různorodostí; transformace je jistým způsobem přesun pohledu ze známého na neznámé, vize něčeho v novém světle. 14 76 Modely ošetřovatelství v kostce Obr. 10 Vzájemné vztahy principů, koncepci teorie lidského bytí Princip 3: Převaha představy |C~J hodnoty ~j~ž> rumožňování ) I posilováni I vznikánQ Zdroj: MARRINER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinnen undihr Werk. 279 S. Legenda k obrázku: v obdélnících: posilování je možné cestou odhalování a zatajování představ v oválech: vznikání je možné prostřednictvím umožňování a omezování hodnot v trojúhelnících: transformace je rozvíjená spojováním a oddělováním prostřednictvím komunikace Obsah teorie Ošetřovatelství je interindividuální proces, který odráží fakt, že každý jedinec má a pozná „svou cestu" či způsob života. Ošetřovatelská praxe je zvláštním projevem vztahu „existence s někým", do kterého sestra vnáší „světlo" s cílem rozvoje hodnoty života lidí a skupin. V okamžiku přítomnosti je celá bytost sestry jakoby ponořená spolu s bytostí pacienta/klienta do synchronizace rytmů a následné mobilizace transformace (přeměňováni) Při komunikaci s nemocným sestra pozorně naslouchá „zvukům a tichu". Vztahové rytmy mezi sestrou a pacientem/klientem jsou v pohybu od jednoho okamžiku k druhému (tak jako příliv a odliv). Každý jedinec Humanistické modely 11 má svůj svět, svou realitu, které zná jen on. Sestra v okamžiku přítomnosti vstupuje do světa, reality a Univerza pacienta/klienta, který zná její záměry, protože právě ona vnáší světlo do změny v jeho péči o zdraví. V tomto procesu je sestra inspirující a pozornou osobou, která mobilizuje i ostatní, aby vnášeli nové světlo do smyslu daných okamžiků nebo do života jedince. Právě pacient/klient, rodina či komunita jsou činitelé, kteří v přítomnosti sestry synchronizují rytmy a dávají do pohybu přeměňování daného okamžiku. Teorie lidského bytí R. Rizzo Parse je hodnocená jako velmi abstraktní, její sílaje v humanistické filozofii. Někteří teoretici ošetřovatelství ji považují za filozofii ošetřovatelství. Teorie lidského bytí představuje alternativu pro obvyklý bio-medicínský a bio-psycho-socio-spirituální přístup většiny teorií ošetřovatelství. Obr. 11 Grafické znázornění teorie R. Rizzo Parse komunikace představy hodnoty odhalování umožňován i zatajování omezování spojovaní odhalování transformace Zdroj: autorka iH Wh././i ..ti llii\;i(, minulost humánního systému > současný stav: biologického subsystému ínterpersonálního subsystému intrapersonálního subsystému Analýza stresu Stanovení ošetřovatelské diagnózy Cíle a plán intervencí Realizace - přímo - nepřímo - automaticky Hodnocení Zdroj: autorka 96 Mode/v ošetřovatelství v kostce Modely interpersonálních vztahů 97 Zdraví - autorka pojem nedefinovala, ale vztah: ošetřova- telství - potřeba pomoci pacientovi/klientovi obsahuje jeho vymezení. Ošetřovatelství - je způsob mateřské péče; E. Wiedenbach vnímala ošetřovatelství jako výživu, výchovu a péči o někoho s mateřskou láskou. Ošetřovatelský proces je podle ní ovlivněný vnitřním zosobněním a kulturní úrovní sestry, jejími vědomostmi, moudrostí, citlivostí a zájmem, jakož i cílem ošetřovatelské péče. Podle autorky se skládá ošetřovatelství ze čtyř elementů: filozofie - cíl - praxe - technika. 14 Koncepce modelu Filozofie Filozofie znamená přijetí života a skutečnosti. Z filozofie se odvíjí postoj sestry i vzorce jejího chování. Filozofie vede myšlení sestry, motivuje k určitému jednání a následně ovlivňuje její rozhodnutí. Cíl Cíl je to, co dělá sestru sestrou. Cíl je tím, co sestra chce a může dosáhnout, tzn. nejvyšší ústřední cíl, který je konstantní. Tvoří základní součást práce sestry. Model E. Wiedenbach je založený na tzv. „předpisové teorii", která obsahuje tři vzájemně související koncepce: ústřední cíl, předpis (preskripci) a skutečnost (realitu): • Ústřední cíl - je pro sestru definice kvality zdraví pacienta/klienta, které chce dosáhnout a ovlivnit ji. Ústřední cíl je ovlivněný individuální zkušeností sestry, která je orientovaná na hodnotu a cenu jedince. Filozofie usměrňuje péči, jejímž cílem je požadovaný výsledek. • Předpis - je direktiva k činnosti; specifikuje charakter činností, které s ne/větší pravděpodobností zabezpečí splnění ústředního cíle. Činnosti mohou být zaměřené na uskutečňování všeobecných aktivit, na způsob ihování, které je potřebné k dosažení cíle a na řadu dalších aktivit. • Skutečnost - zahrnuje prostředí a aktuální situaci, ve které je realizovaná ošetřovatelská péče. Skládá se z fyzických, psychických, emocionálních a duchovních faktorů. Ošetřovatelská praxe i (tJctfovatelská praxe je zaměřená na zjišťování potřeby pomoci paciento-\ i/klientovi, a popřípadě na její poskytnutí. Skládá se z: • identifikace potřeby pomoci, v ránu-i ku ré St stí apt > '.oruje pacienta/klienta, hledá nesrovnalosti mezi jeho současným slovem a očekávaným chováním, snaží se objasnit, co znamená zjisti no disproporce, určuje příčinu dyskomfortu a ověřuje u pacienta/klientu, zda je pomoc potřebná, • poskytování potřebné pomoci, • potvrzení, že vykonaná činnost byla účinná. Při identifikaci potřeby pomoci pacientovi/klientovi vychází sestra ze tří zásad: • zásada shody/neshody souvisíš hodnocením stavu pacienta/klienta, při kterém se sestra zaměřuje na projevy a/nebo činnosti pacienta/klienta, které porovnává s tím, co se od něho očekává, proto je důležité důsledné pozorování a analýza informací, • zásada efektivní vytrvalosti souvisí se snahou sestry pomoci pacientovi/klientovi i při potížích, které mohou vzniknout při hledání účinných zdrojů pro poskytování péče, a v této snaze setrvat, • zásada rozšíření péče představuje možnost, kdy sestra hledá pomoc i jinde (u jiných osob, zdrojů ...), musí však správně zhodnotit, rozpoznat a rozhodnout, kdy a kde má tuto pomoc hledat. Ošetřovatelská činnnost založená na zásadách pomoci zahrnuje čtyři druhy aktivit sestry: reflexivní (spontánní), podmíněnou (automatickou), impulzivní (emocionální), uvážlivou (cílevědomou). Úspěch profesionální ošetřovatelské praxe podle E. Wiedenbach závisí především na: • Činiteli - tzn. na sestře, která provádí ošetřovatelskou péči. Sestra je hnací silou, její činnost je cílevědomá. Přitom vykonává množství aktivit, které vyžadují úsilí. • Příjemci - tzn. pacientovi/klientovi, který přijímá činnost sestry. Je charakterizovaný osobními atributy, kapacitou, aspiracemi, problémy a schopnostmi překonávat problémy. • Cíli - tzn. výsledku, který má být ošetřovatelskou péčí dosažený. • Prostředcích - tzn. nástrojích a aktivitách, jejichž prostřednictvím je sestra schopná dosáhnout cíle. Prostředky zahrnují odbornost, techniku, nástroje a pracovní postupy. • Rámci - který se skládá ze vzájemně souvisejících lidských, environ-mentálních, odborných a organizačních možností, vymezujících výkon ošetřovatelské praxe. Rámec tvoří vnější faktory a možnosti, které ovlivňují schopnost sestry dosáhnout požadované výsledky. 98 Modely ošetřovatelství v kostce Ošetřovatelskou praxi vykonává sestra jako profesionální odborník na ošetřovatelské činnosti. Pro profesionála v ošetřovatelství je charakteristická schopnost jasné formulace přesného cíle, vysoká odbornost, schopnost spolupráce, podpora, formování jedince a zájem o nové poznatky. 'v2<14 Obsah modelu Souvislost a propojení uvedených koncepcí v činnosti sestry charakterizuje obsah Modelu umění pomoci následovně. V rámci aktuální skutečnosti sestra identifikuje u pacienta/klienta potřebu pomoci, stanoví si cíl, následně rozvíjí předpis (tzn. plán ošetřovatelské péče a medicínské léčby), který harmonizuje s ústředním cílem, poskytuje potřebnou péči včetně pomoci a potvrdí její účinnost. Model E. Wiedenbach je použitelný zvláště v institucionalizované péči, především u těhotných žen a matek. Obr. 15 Grafické znázornění modelu E. Wiedenbach předpoklady samostatnost sebepojetí, sebevědomí prostředí dyskomfort, disproporce, nevhodné chování potřeba pomoci — (vyhledání profesionálů) —profesionál poskytování pomoci CIL- zlepšení kvality zdraví /i/roj: autorka Modely interpersonálních vztahů 99 \ f- 4.4 Marjory Gordon: Model funkčních v/orců zdraví Biografické údaje: základní ošetřovatelské vzdělání získala na Mount Sinai Hospital School of Nursing v New Yorku bakalářské a magisterské studium ukončila na Unter College of the City University v New Yorku doktorandskou práci z pedagogické psychologie na téma diagnostické hodnocení obhájila na Boston College 1974 identifikovala 11 okruhů vzorců chování 1987 publikovala Model funkčních vzorců zdraví je profesorkou a koordinátorkou ošetřovatelství dospělých na Boston College, Chesnut Hill prezidentka NANDA (North American Nursing Diagnostic Association) - do roku 2004 věnuje se výzkumu v oblasti ošetřovatelských diagnóz a plánování ošetřovatelské péče 2-24 Vývoj modelu Model je výsledkem grantu, který v 80. letech minulého století financovala federální vláda USA. Teoretická východiska: • holistická a humanistická filozofie, • koncepce hodnocení F. E. McCan (z roku 1965) a D. Smith (z roku 1968), • modely zdraví, • ošetřovatelské modely a teorie různých autorek, především všakD. Orem, i). Johnson a C. Roy. Hlavní jednotky: * il ošetřovatelství pacient/klient zdraví, zodpovědnost jedince za své zdraví, rovnováha bio-psycho-sociálních interakcí, holistická bytost s biologickými, psychologickými, sociálními, kulturními, behaviorálními, kognitivními a spirituálními potřebami, jedinec s funkčním nebo dysfunkčním typem zdraví, 100 Modely ošetřovatelství v kostce Modely iiiterpersonúlnich vztahů 101 role sestry - systematické získávání informací v jednotlivých oblastech vzorců zdraví pomocí standardních metod (tj. pozorováním, rozhovorem, fyzikálním vyšetřením), analýza získaných informací se závěrem: funkční nebo dysfunkční zdraví; při dysfunkčním zdraví pokračovat podle kroků ošetřovatelského procesu, zdroj potíží - některá/é z oblastí bio-psycho-sociálních interakcí, ohnisko zásahu - dysfunkční vzorce zdraví, způsob intervence - podle některého ze známých ošetřovatelských modelů a teorií, důsledky - funkční vzorce zdraví. Metaparadigmatické koncepce podle VI. Gordon: Osoba - všechny lidské bytosti jsou holistické, mají spo- lečné určité funkční vzorce, které se podílejí na jejich zdraví, kvalitě života a dosahování lidského potenciálu. Prostředí - v integraci s osobou se podílí na funkčních vzorcích zdraví. Zdraví - je vyjádřením rovnováhy bio-psycho-sociálních in- terakcí a je ovlivňované vývojovými, kulturními, duchovními a dalšími faktory, když dojde k poruše zdraví, i potencionální, označuje se tento stav jako dysfunkce. Ošetřovatelství - se zabývá funkčními a dysfurukčrumi vzorci zdraví.1 •2-24 Obsah a koncepce modelu Model je odvozený z interakcí osoba - prostředí. Zdravotní stav jedince je vyjádřením bio-psycho-sociální interakce. Při kontaktu s pacientem/klientem sestra identifikuje funkční nebo dysfunkční vzorce zdraví. Vzorce Vzorce jsou úseky chování jedince v určitém čase a reprezentují základní ošetřovatelské údaje v subjektivní a objektivní podobě. Základní strukturu modelu tvoří dvanáct oblastí, označených autorkou jako dvanáct funkčních vzorců zdraví. Každý vzorec představuje určitou část zdraví, která může být buď funkční, nebo dysfunkční. Dvanáct vzorců zdraví M. Gordon obsahuje: 1. vnímání zdraví - udržování zdraví, obsahuje vnímání zdraví a pohody jedincem a způsoby jakými se stará o vlastní zdraví, 2. výživa - metabolizmus zahrnuje způsob přijímání potravy a tekutin ve vztahu k metabolické potřebě organizmu, 3. vylučování zahrnuje exkreční funkci střev, močového měchýře a kůže, 4. aktivita - cvičení obsahuje způsoby udržování tělesné kondice cvičením nebo jinými aktivitami, zahrnuje aktivity denního života, volného času a rekreační aktivity, 5. spánek - odpočinek zahrnuje způsob spánku, oddechu, relaxace, 6. citlivost (vnímání) - poznávání obsahuje schopnost smyslového vnímání a poznávání, včetně bolesti, a poznávací (kognitivní) schopnosti jedince: orientace, řeč, paměť, abstraktní myšlení, schopnost rozhodování atd., 7. sebepojetí - sebeúcta vyjadřuje, jak jedinec vnímá sám sebe, jakou má o sobě představu, 8. role - vztahy obsahuje přijetí a plnění životních rolí a úroveň inter-personálních vztahů, 9. reprodukce - sexualita zahrnuje reprodukční období a sexualitu, včetně spokojenosti, změn, 10. stres, zátěžové situace - zvládání, tolerance obsahuje celkový způsob tolerance a zvládání stresových či zátěžových situací, 11. víra - životní hodnoty obsahuje individuální vnímání životních hodnot, cílů a přesvědčení, včetně víry (náboženského vyznání) a transcendentna (to, co překračuje naši rozumovou a smyslovou zkušenost), které jedince ovlivňují, 12. jiné. Popis a hodnocení dvanácti vzorců zdraví umožňují sestře rozeznat, zda se u pacienta/klienta jedná o: • funkční chování - ve zdraví, • dysfunkční chování - v nemoci. Dysfunkční vzorec je projevem aktuálního onemocnění jedince, nebo může být znakem potencionálního problému. Když sestra takový vzorec identifikuje, musí ho označit, zformulovat ošetřovatelskou diagnózu a pokračovat v ostatních krocích ošetřovatelského procesu. 102 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 103 Při posuzování vzorců funkčního zdraví M. Gordon navrhuje, aby sestra porovnávala získané údaje s jednou nebo s několika následujícími položkami: individuální výchozí stav (tzv. báze), • normy stanovené pro danou věkovou skupinu, • normy kulturní, společenské a jiné. Takovým způsobem může sestra kvalifikovaně zhodnotit zdravotní stav nemocného i zdravého jedince, rodiny či komunity. I2-24 Odborníci na ošetřovatelskou teorii označují model M. Gordon za nejkom-plexnější pojetí člověka v ošetřovatelství z hlediska holistické filozofie. Model funkčních vzorců zdraví splňuje požadavek na rámcový standard pro systematické ošetřovatelské hodnocení zdravotního stavu pacienta/ klienta v jakémkoliv systému zdravotní péče, v péči primární, sekundární, terciární. Pro další kroky ošetřovatelského procesu je však vhodná jeho kombinace s jiným ošetřovatelským modelem či teorií. Obr. 16 Grafické znázornění modelu M. Gordon člověk prostředí 12 funkčních vzorců zdraví 1. vnímání zdraví - udržování zdraví 2. výživa - metabolizmus 3. vylučování 4. aktivita - cvičení 5. spánek - odpočinek 6. vnímání - poznávání 7. sebepojctí - sebeúcta 8. role-vztahy 9. reprodukce - sexualita 10. stres - zvládání, tolerance 11. víra - životní hodnoty 12. jiné jejich zhodnocení a analýza sestrou funkční model zdraví dysfunkční model zdraví stanovení ošetřovatelské diagnózy a ostatní kroky ošetřovatelského procesu v primární, sekundární a terciární zdravotnické a ošetřovatelské péči o jednotlivce, rodiny a komunity /ilro/ autorka 5 Systémové modely 5.1 Dorothy E. Johnson: Model bchaviorálního systému Biografické údaje: * 21.8.1919 Savannah, sfát Georgia, USA ..... 1938 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Armstrong Junior College v Savannah 1942 dosáhla bakalářské vzdělání na Vanderbilt University v Nashvillu - 1942-1944 pracovala jako sestra a staniční sestra 1948 ukončila magisterské vzdělání v oboru veřejné zdravotnictví (MPH) na Harvard University v Bostonu přednášela pediatrické ošetřovatelství na Vanderbilt University School of Nursing 1949-1978 přednášela ošetřovatelství a pediatrické ošetřovatelství na University of California v Los Angeles - 1968 poprvé prezentovala svůj model - 1978 byla penzionována 1980 publikovala Model bchaviorálního systému v knize „Behavioral System Model for Nursing" (Ošetřovatelský model behaviorálního systému) za svůj model získala řadu vyznamenání a ocenění, v roce 1981 obdržela od Vanderbilt University School of Nursing cenu „Award for Excellence in Nursing" (Ocenění za vynikající práci v ošetřovatelství)2 9-14 Vývoj modelu V 50. letech minulého století se D. Johnson zajímala o biologické, psychologické, behaviorální a sociální odpovědi jedinců na stres. Předpokládala, že pacienti/klienti jsou vystaveni účinkům stresu působením vnějších a vnitřních stimulů. V roce 1968 poprvé prezentovala svůj model, jehož základní ideou je behaviorální systém jedince a podpora účelného chování pacienta/klienta v souvislosti s onemocněním a prevencí. V následujících letech autorka model dále vyvíjela, dopracovávala, definovala a revidovala až do konečné podoby, ve které ho v roce 1980 publikovala. Teoretická východiska: • holistická jilozqfie, ' názory F. Nightingale, 104 Modely ošetřovatelství v kostce Svstémové modely 105 • systémové teorie A. Rapoporta, R. Chinna, W. Buckleyho, • psychologie, sociologie a biologie - především koncepce sociálního učení, motivace, senzorických stimulů, stresu, adaptace a další. Předpoklady (asumpce): • v behaviorálním systému existuje organizace, interakce, nezávislost a integrace všech částí a prvků, které spolu tvoří systém, všechny tyto části jsou ve vzájemném vztahu a podílejí se na rozvoji celku, • systém neustále spěje k rovnováze mezi různými vlivy zvenčí i zevnitř; jedinec má vždy snahu zachovat rovnováhu systému, udržet jeho stabilitu prostřednictvím adaptace na působící síly, • behaviorální systém je pro jedince podstatný a důležitý pro jeho individuální a společenskou existenci, proto je chování jedince zaměřené na zachování rovnováhy a adaptaci na změny prostředí, • rovnováha systému je odrazem úspěšné regulace a adaptace konkrétního jedince, rovnováha se však může projevit i způsobem, který nemusí odpovídat společenským normám. Uvedené předpoklady autorka specifikovala společnými strukturálními prvky, které se projevují v každém subsystému behaviorálního systému jedince. Jsou to: • způsob, který motivuje chování - vychází z neuspokojených potřeb a souvisí s individuálními a kulturními odlišnostmi jedince, • predispozice k chování- autorkaje označilajako „sets " (soubor vzorců chování); vznikají prostřednictvím zrání, učení a zkušeností jedince, m volba chování-znamená, že každý jedinec má k dispozici více alternativ chování, ze kterých si vybírá na základě životních zkušeností, • konkrétní chování - v daném čase, kdy sestra hodnotí účinnost chování v souvislosti se stanovenými cíli. Hlavní jednotky: cil ošetřovatelství - pacient/klient dosáhnout a udržet rovnováhu a dynamickou stabilitu behaviorálního systému na nejvyšší možné úrovni u každého jedince, behaviorální systém, který se skládá ze sedmi subsystémů, Osoba role sestry - regulovat a dohlížet na stabilitu behaviorálního sys- tému pacienta/klienta, zdroj potíží - funkční nebo strukturální stres, nesprávný vývoj, nefunkční regulační systém, nedostatečné nebo nevhodné vstupy z prostředí, ohnisko zásahu - funkční potřeby, mechanizmy ovládání a regulace, způsob zásahu - intervence zaměřené na ovlivnění funkčního a strukturálního stresu, důsledky - účinné a efektivní (tedy funkční) chování jedince. Metaparadigmatické koncepce podle D. E. Johnson: - je celistvá bytost se dvěma základními systémy - biologickým a behaviorálním. Medicína se zaměřuje na biologický a ošetřovatelství na behaviorální systém. Když se objeví v některém systému porucha, probíhá mezi nimi reciproční činnost pro zachování rovnováhy. Behaviorální systém jedince se projevuje účelnými, opakovanými a pro každého typickými způsoby chování. - ve kterém jedinec existuje, dělí autorka na vnější a vnitřní. Mezi oběma dochází k interakci právě tak, jako mezi jedincem a prostředím. Chování jedince je ovlivňované situacemi, událostmi, jevy a objekty v prostředí. Nejvýraznější vliv na chování jedinců má kultura. - je nestálý, dynamický stav ovlivňovaný biologickými, psychologickými a sociálními faktory. Zdraví znamená rovnováhu a stabilitu. Zdraví je účelná, fyzicky, mentálně a sociálně adaptivní odpověď na vnitřní a vnější stimuly v zájmu udrženi stability a pohody. Stabilitu je třeba chápat jako dynamický stav rovnováhy se schopností adaptace a změny se zachováním účelného chování podle pravidel. Zdraví se odráží v organizaci interakcí a v rovnováze subsystémů behaviorálního systému. Cílem jedince Prostředí Zdraví 106 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 107 je udržet celistvost systému vhodnými fyzickými, psychologickými a sociálními adaptivními reakcemi. Ošetřovatelství - je věda a umění. Své poznatky čerpá z přírodních a sociálních věd. Podílí se na redukci vnějších a vnitřních stresorů, které narušují stabilitu systémů a na podpoře přirozené obrany a adaptace pacienta/ klienta. Problém jedince je definovaný jako nestabilita systému a řešení spočívá ve změně nevhodného chování. K ní přispívá i ošetřovatelství. Cílem ošetřovatelství je dosáhnout a udržet stabilitu behavio-rálního systému na nejvyšší možné úrovni u každého pacienta/klienta 1,z-14 Koncepce modelu Chování Chování je projevem schopnosti výkonu vnitřních struktur a procesů, vychází ze změn v senzorických stimulech, schopnosti koordinace a z projevů reakce na změnu, je aktuální a očekávané, má sociální charakteristiky a může se projevovat jako signifikantně (významně) adaptivní. Systém Systém je celistvý, ale jeho celistvost závisí na funkční schopnosti a vzájemné závislosti jeho částí. Části a elementy celku jsou organizované, tvoří interakce, jsou navzájem závislé a integrované. Jedinec se jako systém snaží adaptovat na změněné podmínky. Subsystém Podle D. Johnson subsystém je minisystém se speciálním cílem a funkcemi, má vztahy s dalšími subsystémy nebo s prostředím a funguje i v interakci se systémem. Schopnost každého subsystému úspěšně plnit své funkce závisí na třech funkčních požadavcích: • ochrana - každý subsystém musí být chráněný před škodlivými vlivy, se kterými se neumí vyrovnat, • podpora - každý subsystém musí být podporovaný vhodnými vstupy z prostředí, stimulace každý subsystém ke svému rozvoji potřebuje impulzy, jinak h v slagnoval. Behaviorální systém Behaviorální systém je integrovaná a organizovaná jednota charakterizovaná interakcemi mezi jedincem a prostředím, vztahy mezi jedincem a objekty, událostmi a situacemi uvnitř světa jedince. Behaviorální systém je flexibilní, ale také stabilní, schopný vývoje a vyrovnávání se se změnami prostřednictvím adaptace. Behaviorální systém je tvořený sedmi subsystémy: 1. subsystém sdružování a příslušnosti je zaměřený na sociální vztahy (souviset s něčím, patřit k někomu/něčemu, sociální zařazení, sounáležitost, budování sociálních vztahů), 2. subsystém závislosti zahrnuje oblast podpory (udržování zdrojů prostředí potřebných pro dosažení pozornosti, podpory, pomoci, bezpečí a získání důvěry. D. Johnson tento subsystém odlišila od systému sdružování!), 3. subsystém přijímání potravy je zaměřený na udržení integrity organizmu a dosažení tělesného uspokojení (kulturní a sociální vlivy na stravování, biologická potřeba potravy), 4. subsystém vylučování se soustředí na vylučování biologického odpadu (kontrola nad exkrečním systémem, přijatelné sociální chování a způsoby odstraňování exkretů), 5. subsystém sexuální je zaměřený na sexuální uspokojení a zájem o jiné osoby (plnění očekávání v sexuální oblasti, kulturní a sociální vlivy sexuálního chování, prožívání a pudy, pohlavní rozdíly v sexuálním chování), 6. subsystém výkonu je soustředěný na kontrolu nad sebou a svým chováním (dosáhnout zdokonalení a kontrolu nad sebou, kontrolovat prostředí, tvůrčí, intelektuální, fyzické a sociální dovednosti), 7. subsystém agresivně-ochranný zahrnuje ochranu vlastní osoby a se-beprosazování [bránit sebe i jiné před reálným i potenciálním ohrožením (myšlenkami, osobami, objekty). Nepatří sem úmysl napadnout jiného jedince!]. Subsystémy behaviorálního systému spolu vzájemně souvisejí a změna v jednom z nich ovlivní všechny ostatní. Vzájemné vztahy mezi subsystémy jsou kontrolované biologickými, fyziologickými, psychologickými a sociokultumími mechanizmy. I OK \ foclely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 109 Stres Stres může být příčinou změn v základních funkčních požadavcích (ochrana, podpora, stimulace), může vést ke změnám způsobu chování pacienta/klienta, a tak vyvolat instabilitu behaviorálního systému. Stresory, jako spouštěče stresu, působí jako endogenní nebo exogénni stimuly vedoucí u jedince k napětí. Mohou mít pozitivní nebo negativní charakter. Zvládnutí stresu jedincem závisí na jeho adaptační úrovni. Když se jedinec neumí adaptovat na stres, změní se chování a to je projevem porušení stability behaviorálního systému.9-l0-14 Obsah modelu Každý jedinec má charakteristické způsoby chování, tzn. specifický be-haviorální systém. Chování předurčují a vymezují interakce jedince s prostředím. Chování se opakuje, je systematické, předvídatelné a zaměřené na cíl. Je do jisté míry stabilní, má však schopnost dynamiky a jisté úrovně modifikace. Behaviorální systém jedince se skládá ze sedmi subsystémů, které jsou chápané jako samostatné prvky. Každý subsystém má zvláštní funkci, avšak činnost celého systému jedince jako celku závisí na společné činnosti těchto subsystémů. Jejich schopnost plnit svoje funkce závisí na třech funkčních požadavcích (ochraně, podpoře, stimulaci). Všechny subsystémy behaviorálního systému spolu souvisejí. Jedinec se snaží o udržení rovnováhy systému, což se projevuje jako funkční chování. Nerovnováha v strukturálních a funkčních atributech subsystémů vede k poruše zdraví. Faktory, které způsobují potíže v chování jedince, ohrožují integritu a funkci celého behaviorálního systému. Tyto potíže mohou být způsobené chováním zaměřeným neadekvátním směrem, nedostatečným plněním požadavků na fungování systému nebo změnami podmínek prostředí, které překračují adaptační schopnost systému. K hlavním zdrojům problémů pacienta/klienta patři funkční nebo strukturální stres, nesprávný vývoj nebo nevhodná stimulace systému či jeho částí, selhávání regulačních mechanizmů, škodlivé vlivy prostředí nebo neadekvátní prostředí. Cílem ošetřovatelské péče je změna ve smyslu obnovení rovnováhy prostřednictvím redukce stresom a podpory obranných schopností jedince. Ošetřovatelské intervence se zaměřují na využití vnějších regulačních mechanizmů, na /měny ve strukturálních jednotkách organizmu, na plnění funkčních potřeb a na pomoc při regulaci subsystémů. Model behaviorálního systému Dorothy Johnson je možné aplikovat u pacientů/klientů, u kterých chceme /.měnit jejich dosavadní chování, například u jedinců s poruchou příjmu potravy, u osob s abúzem psychoaktiv-ních látek a pod. Model je zaměřený více na interakce jedince s prostředím a méně na oblast fyzického zdraví. Obr. 17 Grafické znázornění modelu II Johnson II ( biologický A behaviorální systém U systém vnqsi regulační j \ mechanizmy / / t N vnitrní rovnováha / _^. j regulační \ mechanizmy,, x y zdraví Zdroj: autorka 110 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 111 5.2 Imogene King: Systém a teorie cíle Biografické údaje: * 1923 1945 ukončila základní ošetřovatelské vzdělání na St. John's School of Nursing v St. Louis pracovala jako sestra v oblasti chirurgického ošetřovatelství do roku 1958 1948 ukončila bakalářské studium v oblasti ošetřovatelské vzdělávání na Teachers College Columbia University v New Yorku, na této univerzitě ukončila v roce 1957 magisterské a v roce 1961 doktorandské studium 1961-1966 byla asistující profesorkou ošetřovatelství na Loyola University v Chicagu 1968-1972 byla ředitelkou School of Nursing Ohio State University v Columbusu - 1972 se vrátila na Loyola University 1978-1980 byla koordinátorkou klinického ošetřovatelského výzkumu v Loyola Medical Center 1980 obdržela čestný doktorát na Southern Illinois University a začala pracovat na College of Nursing University of South Florida v Tampě2 14 Vývoj teorie V polovině 60. let minulého století probíhaly mezi teoretiky ošetřovatelství výměny názorů na vztah teorie a praxe, které I. King inspirovaly ke koncipování vlastní teorie. Důvodem byla snaha pomoci profesionálně realizovat ošetřovatelskou teorii v praxi. Základ pro vznik teorie položil výzkumný projekt I. King, zaměřený na interakce mezi sestrou a pacientem/klientem z pohledu dvou různých prostředí (v institucionalizované péči a v domácí péči) od přijetí pacienta/klienta po jeho propuštění a další ošetřování v domácím prostředí. Pozorovaný vzorek tvořili pacienti/klien-li s akutním onemocněním. První popis základu teorie 1. King zveřejnila v roce 1964. V následujících letech ho opakovaně prepracovávala a vylepšovala, přičemž využívala své bohaté poznatky z 251etého aktivního ošetřovatelského výzkumu. V roce 1981 publikovala „A Theory Nursing: Systems, Conceptš, Process" (Teorie ošetřovatelství: systémy, koncepce, proces) a v roce 1989 „King's General System Framework and Theory" (Systém a všeobecná teorie cíle I. King). Teoretická východiska: humanistická filozofie, • poznatky z psychologie, fyziologie a prírodnú 7/ věd, výsledky výzkumu ošetřovatelství a příbuzných věd, různé teoretické práce o interpersonálních vztazích, <> vnímání, prostoru, komunikaci, interakci a transakci, • Jersfft/dova teorie „Já" (Sel/). • práce H. Peplau, I. J. Orlando, II. Yur a M Walsh. Předpoklady (asumpce): • ošetřovatelství je zaměřené na péči o jedince a jeho cílem je zdraví jedinců a skupin, • ošetřovatelský cíl je možné dosáhnout prostřednictvím interaktivního procesu, který je základem každé ošetřovatelské péče, • člověk je otevřený systém v neustálé interakci s prostředím, • základní vlastností všech jedinců je jejich smysluplná interakce, • jádro ošetřovatelské péče tvoří interakce jedinců s prostředím, které ovlivňují stav zdraví a odrážejí se ve schopnosti jedince fungovat v so ciálních rolích. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky dosáhnout, obnovit nebo udržet či navrátit zdraví jedince pro maximální potenciál života a plnění společenských rolí, je personální, interpersonální a sociální systém, pomáhat jedincům prostřednictvím procesu interakce, stresory ve vnitřním a/nebo vnějším prostředí jedince, převážně interpersonální systém, interaktivní proces ošetřovatelství: akce - reakce interakce - transakce - cíl, dosažení cíle: optimální život a zdraví jedinec v přiměřeném sociálním systému. 112 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modi 7v II3 Metaparadigmatické koncepce podle I. King: Osoba Zdraví Prostředí Ošetřovatelství je sociální, racionální, vnímavá, kontrolující, cílevědomá bytost orientovaná v čase a prostoru. Jedinec je personální systém, který existuje v sociálním systému. Personální systém je v neustálé interakci s interpersonálními systémy a sociálním prostorem. Sociální prostor je rámcem vztahu sestra - pacient/ klient. Jedinec má tři základní zdravotní potřeby: • potřebu informací o zdraví, které v určitém čase potřebuje a je schopný využít, • potřebu péče zaměřené na prevenci nemocí, • potřebu přijímání péče od druhých v době, kdy není schopný pomoci sám sobě. je dynamický stav v průběhu života, který zahrnuje stálou adaptaci jedince na stresory vnějšího a vnitřního prostředí prostřednictvím využívání vlastních zdrojů a prostředků, s cílem dosažení maximálního potenciálu v aktivitách života. Zdraví je stav fungujícího organizmu (systému) a nemoc je překážkou. Nemoc odráží nerovnováhu personálního systému nebo rozpor v sociálních vztazích jedince. Zdraví je funkcí interakcí sester, pacientů/klientů, lékařů, rodin a dalších osob. není autorkou vymezené. I. King však zastává názor, že pro sestru je důležité rozumět tomu, jak na sebe jedinec a prostředí vzájemně působí a jak se to projeví na ochraně zdraví. Prostředí dělí na vnější a vnitřní, přičemž větší pozornost věnuje vnějšímu prostředí, které existuje mimo hranice systému. Hranice systémů oddělují interní složky systémů od zbytku světa. je pozorovatelné chování v systému ošetřování, je procesem interakce mezi pacientem/klientem a sestrou. Cílem ošetřovatelství je pomoc jedincům udržovat, obnovovat nebo navracet zdraví tak, aby mohli plnit všechny své role. Ošetřovatelství je interaktivní interpersonálni proces akce, reakce, interakce a transakce, ve kterém se setkávají m-.i ra a pacient/klient. Ošetřovatelská pece je sociálne determinovaná aktivita, která se mení podle jedinců, kterých se týká a podle organizace a prostředí, vi kterých probíhá. Sestry plní důležitou roli pomocní ků v růstu a rozvoji jedinců, při plánování a ieali/a ci ošetřovatelských a zdravotnických služeb, píiěeiu. ošetřovatelské intervence směřují ke smysluplným transakcím mezi sestrou a pacientem/klientem. Koncepce teorie A) Koncepce systémů Jedinec jako otevřený personální systém funguje v rámci sociálního systé mu, ve kterém vytváří interpersonálni vztahy. Rámec systému tvoří perso nální systém, interpersonálni systém a sociální systémy. 1. Personální systém (systém osobnosti) Každý jedinec je personální systém, tvořený komplexním souborem vlastností. Prosřednictvím souboru vlastností si jedinec uvědomuje sám sebe, chápe, myslí, představuje si, touží, rozhoduje, identifikuje cíle a volí si prostředky a způsoby dosažení cílů. Prvky personálního systému jsou: • Percepce - vnímání sebe samého, vlastního ,,Já" (Self), zahrnuje komplex pocitů, myšlenek, postojů a hodnot vnímavého jedince. Vnímání je zaměřené na individuální existenci jedince a koncepci toho kým a čím je. Percepce je orientovaná na současné a subjektivní prostředí jedince, na subjektivní hodnocení a transformaci informací získaných smysly a zpracovaných pamětí. Percepce je projevem interakce jedince s prostředím, významně ovlivňuje chování. • Růst a rozvoj - během osobního vývoje a zrání jedince. Zahrnují nejen procesy molekulárních a buněčných změn, ale také změny chováni jedince, které jsou obvykle pravidelné a dají se předvídat. Procesy rozvoje vedou k aktualizaci jedincova „Já" (Self). • Obraz těla (body image) — znamená vnímání vlastního těla. Obraz těla je subjektivní, dynamický, získaný nebo naučený, mění se podle toho. jak jedinec mění své „Já" v různých obdobích svého růstu a rozvoje. 114 Modely ošetřovatelství v kostce S) v/i \mo vé modely 115 Body image je tvořený jedincovým vnímáním svého těla a reakcemi okolí na jeho zjev. • Prostor - ve kterém jedinec žije, existuje ve všech směrech. Prostor je daný geografickým územím a chováním jedinců, kteří na území existují. Prostor je také osobní (subjektivní) a situační, má svůj rozměr a čas a je založený na individuální percepci. • Čas - je doba mezi dvěma událostmi. Čas je jedinečná individuální zkušenost. Je univerzální, přirozený v procesu bytí, nenávratný a jednosměrný (plyne od minulosti přes současnost k budoucnosti). Vnímání vlastního „Já", obrazu těla, času a prostoru se mění během růstu a rozvoje jedince a ovlivňuje chování jedince a jeho reakce na jiné osoby, situace a události. Při střetu jednoho personálního systému s jinými personálními systémy vzniká interpersonální systém. 2. Interpersonální systém Interpersonální systém vzniká na základě interakcí jedinců. Počet jedinců (personálních systémů) ve vzájemné interakci determinuje charakter jejich vztahů. Mezi prvky interpersonálního systému patří interakce, komunikace, transakce, role a stres: • Interakce - je proces percepce a komunikace mezi jedinci a prostředím a mezi jedinci navzájem. Zahrnuje verbální a neverbální projevy zaměřené na cíl. Projevuje se jako pozorovatelné chování dvou a více jedinců. Každý jedinec přináší do interakcí své poznatky, percepce, potřeby, postoje, cíle, předcházející zkušenosti a myšlenky, které ovlivňují jiné jedince a situace. • Komunikace - je procesem odevzdávání informací jednoho jedince druhému buď přímo, nebo nepřímo. Komunikace je situační, dynamická, verbální, neverbální a založená na percepci. Udržuje a rozvíjí lidské vztahy. Transakce -je proces interakcí, ve kterých jedinci komunikují s jinými jedinci a s prostředím tak, aby dosáhli společně cíle. Je založená na percepci a zkušenosti, zaměřená na cíl a zahrnuje dohodu o sociální změně. Projevuje se formou pozorovatelného chování zaměřeného na cíl. ' Role - jsou charakterizované jako vzájemný vztah mezi dvěma a více jedinci, ve kterém je jedinec příjemcem ucho dárcem role. Role mají tři hlavní charakteristiky: očekávaný způsob chování jedince podle jeho pozice v sociálním systému, práva a povinnosti související s pozicí jedince v sociálním systému a vzájemný vztah dvou a více jedinců, kteří jsou v určité situaci v interakci. • Stres - nejvíce ohrožuje růst, rozvoj i zdraví jedince. Vzniká v rámci in-terpersonálních vztahů a při konfliktech rolí. Stres je možné redukovat transakcí, tzn. hledáním dohody. Stres je dynamický, subjektivní a může působit na jedince pozitivně i negativně. Spojení interpersonálních systémů tvoří sociální systémy. 3. Sociální systémy Sociální systémy jsou uspořádané tak, aby si v nich jedinec našel své místo a aby v nich mohly probíhat aktivity potřebné pro život, zdraví a štěstí jedince. Mezi sociální systémy patří rodiny, náboženské skupiny, pracovní týmy, komunity. Pro sociální systémy je charakteristická organizace, autorita, moc, status a rozhodování: • Organizace -je forma tvořená jedinci a skupinami, kteří mají formální a neformální role (úlohy), vyplývající z jejich pozice, a využívají různé zdroje pro realizaci osobních a skupinových cílů. • Status - znamená pozici jedince ve skupině, nebo skupiny v rámci organizace, status je situační, závisí na roli, je spjatý s povinnostmi, privilegii a závazky. • Rozhodování - je dynamický a systematický proces, kterým se řídí výběr z různých možností tak, aby jedinci i organizace dosáhli cíl. • Moc - je základní vlastnost v organizaci; je univerzální, situační, dynamická, řízená cílem a limitovaná zdroji. Je projevem statusu a schopnosti jedince využít a motivovat zdroje v organizaci pro dosažení cílů. Moc je v přímém vztahu k autoritě a rozhodování. • Autorita - je neformální vliv jedince nebo organizace. Autorita je aktivní proces transakce, prezentovaný vedením, příkazy a zodpovědností za činnost ostatních jedinců. '■ ''■14 116 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 117 Obr. 18 Grafické znázornění systémů a jejich vztahů v teorii 1. King personální systém (jedinec) percepce růst a rozvoj body image prostor čas interpersonální systém (skupiny) interakce komunikace transakce role stres sociální systém (společnost) organizace status rozhodnutí moc autorita jedinec Zdroj: autorka B) Koncepce teorie dosažení cíle Většinu elementů teorie dosažení cíle tvoří interpersonální systém. Ošetřovatelství jako proces interakce mezi sestrou a pacin tem/kli entern se zaměřuje na uspokojování potřeb zdraví. Aby sestra tento cíl dosáhla, využívá kromě jiných poznatků i vědomosti o systémech a interaktivním procesu. Interaktivní proces Interaktivní proces vychází ze specifik personálního, interpersonal n í-ho a sociálního systému, akceptuje je a tvoří základ ošetřovatelské péče. Sestra a pacient/klient se při prvním kontaktu nepoznají, ale oba vnímají personální systém toho druhého, následně vnímají interpersonální systém v určitém sociálním systému a usuzují na možný interaktivní vztah (se společným cílem). Interaktivní vztah se skládá z akce, reakce, interakce a transakce; tyto kroky jsou cyklické, navazují na sebe a v závislosti na průběhu ošetřování se mohou opakovat prostřednictvím zpětné vazby. Interaktivní proces umožňuje dosáhnout ošetřovatelské cíle, tvoří základ každé ošetřovatelské péče i ošetřovatelského procesu. Interaktivní proces mezi sestrou a pacientem/klientem se skládá ze čtyř fází: » akce - vzniká při střetnutí (interakci) sestry s pacientem/klientem a vyvolá, sled chování, • reakce -je výsledkem akce a interakce, reakce je způsob, jak pacient/ klient a sestra reagují na akci toho druhého (zda mají zájem, zda je pro i oba vztah akceptovatelný, zda akcí mohou dosáhnout cíl), • interakce - je výsledkem komunikace mezi zainteresovanými, kteří reagovali na akci a mají zájem na společném působení při dosahování ošetřovatelských cílů; interakce zahrnuje také myšlenky a postoje zúčastněných jedinců, ' transakce - znamená dosažení shody v interakci pokračovat, mezi sestrou a pacientem/klientem vytváří předpoklad pro dosažení cíle. Obr. 19 Grafické znázornění interaktivního procesu I. King SESTRA PACIENT/ KLIENT posouzeni akce reakce - interakce transakce posouzeni akce Zdroj: MARR1NER-TOMEY, A. Pflegetheoretikerinnen undihr Werk. 515 S. Předpoklady interakce sestra pacient/klient důležité pro dosažení cíle (pořadí respektuje důležitost v ošetřovatelském procesu): vnímání cílů, potřeb a vlivu sestry i pacienta/klienta v interakčním procesu, - jedinci mají právo na informace o sobě a účast na rozhodnutích, která ovlivní jejich život a zdraví, - zdravotnický personál je zodpovědný za podávání informací, které mohou pomoci jedincům rozhodovat o péči, která jim bude poskytována, - pacient/klient má právo akceptovat nebo odmítnout péči, - cíle zdravotnického personálu a cíle příjemce péče se nesmí vzájemní lišit. 118 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 119 Předpoklady dosažení cíle: - když sestra, odborně vzdělaná a zručná, poskytuje pacientovi/klientovi vhodné informace, tak se stanovení cíle a jeho dosažení se uskuteční, - když očekávané role a provedené úkoly sestry i pacienta/klienta jsou totožné, tak se transakce uskuteční, když existuje perceptuální (vjemová) přesnost ve vztahu sestra - pacient/klient, transakce se uskuteční, - když dojde k transakcím v interakci sestra - pacient/klient, tak jeho růst a rozvoj má vyšší kvalitu, - když sestra a pacient/klient provádí transakce, cíle budou dosažené, když jsou cíle dosažené, dostaví se uspokojení, - když jsou cíle dosažené, ošetřovatelská péče je efektivní, - když sestra a pacient/klient mají zkušenost s konfliktem, může se u obou projevit stres.2 l4> 16 Obsah teorie Každý jedinec je personální systém, který existuje v určitém sociálním systému a v koexistenci s jinými personálními systémy vytváří interpersonální systémy. Chování jedince je cílevědomé. Když nastane situace, ve které se jedinec setká se sestrou, vytvářejí interpersonální systém, který danou situaci vnímá, reaguje na ní, provádí transakce a po dosažení cílů pak uzavírá situaci i jednání. Ošetřovatelská aktivita tedy spočívá v interpersonálním systému, který vytváří sestra a pacient/klient pomocí vzájemné interakce. Proces interakce je možno pozorovat. V jeho průběhu dochází prostřednictvím komunikace k ovlivňování jedné osoby druhou. Právě komunikace umožňuje oběma stranám vyměňovat si informace, vytknout si cíle a dohodnout postupy a prostředky k jejich dosažení. Bez percepce, komunikace, interakce a transakce není ošetřovatelský proces. Absence poznatků o jedinci, vztazích mezi jedinci a vztazích ve společnosti vytváří podle I. King prostor pro neosobní a mechanickou ošetřovatelskou péči. Systém a teorii cíle I. King někteří teoretici ošetřovatelství označují jako interakční, jiní jako systémovou teorii. Obr. 20 Grafické znázornění akce - reakce - interakce - transakce v ošetřovatelském procesu A/ \ / \ / Vysvětlivky: A'— akce I - interakce R - reakce T — transakce Zdroj: autorka 120 Modely ošetřovatelství v kostce Systémo vé modely 121 5.3 Betty Neuman: Systémový model Biografické údaje: * 1924 Lowell, stát Ohio, USA 1947 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Peoples Hospital School of Nursing v Akronu po skončení studia odešla do Los Angeles, kde pracovala jako sestra, staniční, vrchní i školní sestra 1957 dosáhla bakalářské vzdělání na University of California v Los Angeles, na této univerzitě získala v roce 1966 i magisterské vzdělání v oboru mentální zdraví pracovala jako klinická chirurgická sestra v akutní péči, klinická učitelka, sestra - poradce v komunitním krizovém centru, učitelka komunit-ního zdraví na univerzitě od roku 1970 vykonávala privátní praxi terapeutky a klinického spolupracovníka Americké asociace pro manželskou a rodinnou terapii - 1972 poprvé představila svůj systémový model 1982 publikovala knihu „The Neuman's System Model: Application to Nursing Education and Practice" (Systémový model Neumanové: aplikace v ošetřovatelském vzdělávání a praxi) 1985 ukončila doktorandské studium v oboru klinické psychologie na Pacific Western University 1988 jí udělila Grand Walley State University v Allendalu čestný doktorát *•14 Vývoj modelu Koncem 60. let minulého století začala B. Neuman vyvíjet pro potřeby studentů ošetřovatelství první jednoznačně výukový model pro praxi v oblasti poradenství duševního zdraví. Při koncipování modelu vycházela především z teorií o stresu a adaptaci. Základní strukturu modelu prezentovala v roce 1972. V následujících letech realizovala výzkumnou část, dopracovala a specifikovala definice a koncepce. V knižní podobě uveřejnila svůj model v roce 1982. Teoretická východiska: holistická filozofie, • filozofické práce G. Caplana, Chardina, B. Marxe, • psychologické práce týkající se ,, gest alt'' teorie, dále práce o adaptaci a práce H. Selyeho o stresu, • Bertalanffyho všeobecná teorie systémů, • práce z oblasti veřejného zdravotnictví, Caplanův model prevence, • ošetřovatelské výzkumy. Předpoklady (asumpce): • jedinec j e jednotný celek, jehož části j sou ve stavu dynamické rovnováhy interakcí, • jedinec je celistvá, multidimenzionální bytost v neustálé interakci s prostředím, • prostředí představuje interní a externí síly ovlivňující jedince v určitém čase; vnitřní prostředí jedince je určené hranicemi jeho systému, vnější prostředí, které zahrnuje zevní síly a vytvořené prostředí, které je výsledkem mobilizace všech faktorů obrany pro stabilitu a integritu systému, • systém je otevřený, když si elementy komplexní organizace vyměňují informace a energii; stres a reakce na stres jsou základní komponenty otevřených systémů, • elementy systémů jsou v interakci a tvoří komplexní organizaci, • systém jedince tvoří pět proměnných (faktorů): fyziologické, psychologické, sociokulturní, vývojové a spirituální, které jsou v interakci s prostředím, • jedinec a prostředí si neustále vyměňují energii a informace, jejich vstup a výstup probíhá neustále; energie a informace jsou živné zdroje systému, • harmonické interakce systému a prostředí se projevují jako zdraví a pohoda jedince, • disharmonie mezi částmi systému se u jedince projeví příznaky onemocnění, • jedinec je funkční celek v poli prostředí, projevující se chováním, které je odrazem vztahů v tomto poli, ' k&meostatieký proces je procesem udržování rovnováhy mezi organizmem a prostředím a jeho výsledkem je zachování zdraví v neustále se měnících podmínkách, • adaptace znamená proces přizpůsobování se; adaptační proces je dynamický, kontinuální a umožňuje udržováni rovnováhy a stability systému. 122 Modely ošetřovatelství v kostce____Systémové modely 123 stres je nespecifický požadavek na aktivitu organizmu, když jedinec překoná působení stresorů, obnoví si a zachová adekvátní úroveň zdraví a dosáhne stabilitu svého systému. Funkční harmonie nebo rovnováha je podmínkou udržování integrity systému a jeho stability. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky dosáhnout a udržet vyváženost systému pacienta/ klienta, obnovit a udržet maximální úroveň zdraví a pohody, je otevřený systém pěti komponentů: fyziologických, psychologických, sociokultumích, vývojových a spirituálních, identifikace intrapersonálních, interpersonálních a extrapersonálních stresorů, stresory zevního a vnitřního prostředí jedince, redukce stresorů a posílení linií obrany, intervence prostřednictvím primární, sekundární a terciární prevence, pohyb směrem ke stabilitě systému pacienta/klienta a k požadované úrovni zdraví. IVIetaparadigmatické koncepce podle li. Neuman: Osoba rostředí je multidimenzionální, dynamický, celistvý a otevřený systém v neustálé interakcí s prostředím. Systém jedince se skládá ze základní struktury (faktory fyziologické, psychologické, sociokulturní, vývojové a spirituální), kterou chrání linie rezistence a normální a flexibilní linie obrany, se skládá ze tří částí: vnitřního prostředí jedince, zevního prostředí a vytvořeného prostředí. Interní nebo externí síly prostředí obklopují jedince kdekoliv v prostoru a kdykoliv v čase. Tyto síly zahrnují intrapersonální, interpersonální a extrapersonální stresory, které mohou narušit linie obrany a tím stabilitu systému jedince. Zdraví Ošetřovatelství - je projevem životní energie a pohody jedince. Stav zdraví představuje situaci, kdy jsou všechny faktory a prvky v souladu s celostní osobností jedince. Stav zdraví a pohody je výsledkem dynamické rovnová-hy jedince a jeho interakcí s prostředím. - je jedinečná profese zabývající se všemi faktory které ovlivňují reakce jedince na stres. Jedinec je celistvá bytost, a tak ho musí vnímat i ošetřovatelství. Cílem ošetřovatelství je pomáhat jedincům rodinám a skupinám dosáhnout a udržet maximální úroveň zdraví a pohody prostřednictvím intervencí zaměřených na snížení účinků stresu a nepříznivých podmínek, které mají vliv na optimální fungování jedince v dané situaci. Primárním cílem je stability systému pacienta/klienta. 14 Koncepce modelu Proměnné Každý jedinec má tzv. proměnné, tedy faktory přežití. Proměnné tvoří fyziologické, psychologické, sociokulturní, vývojové a duchovní faktory. Proměnné jsou jedinečné pro každého jedince a existují mezi nimi vzájemné vztahy. Základní struktura Každý jedinec má základní strukturu, tzv. centrální jádro přežití. Základní struktura se skládá ze všech proměnných jako faktorů přežití a jedinečného vlastnictví individuálních charakteristik každého jedince (genetické struktury, orgánové funkce, vzorce reakci, struktura ega ...). Linie obrany Základní struktura jedince je chráněná proti působení stresorů několika liniemi: • Linie rezistence (odolnosti) tvoří kruh, který obklopuje základní strukturu (centrální jádro) a ment velikost a vzdálenost od jádra. Li*, nie rezistence zahrnuje vnitřní faktory, které jedinci umožňují přežiti a obranu proti stresorům (napi: imunitní systém). Vnitřní faktory se snaží stabilizovat systém, když stresory proniknou přes linie obrany které jsou nad linií rezistence (normální a flexibilní linie obrany). 124 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 125 • Normální linie obrany - je okruh nad linií rezistence. Její úlohou je zabezpečovat vyrovnaný stav jedince, pohodu nebo stav adaptace v čase. Normální linie obrany je výsledkem vztahů proměnných faktoru (fyziologických, psychologických, sociokulturních, vývojových a spirituálních), které jedinec využívá pro vyrovnávání se se stresory, např. životni styl jedince apod. • Flexibilní linie obrany -je okruh nad normální linií obrany. Flexibilní linie působí jako nárazník, brání průniku stresorů k normální linii obrany. Účinnost flexibilní linie je proměnlivá, může se v krátkém čase snížit působením různých okolností, např. nedostatkem spánku, nedostatkem jídla, nepravidelným střídáním životních aktivit apod. Rozsah účinnosti flexibilní linie obrany ovlivňují i interakce proměnných (např. radost způsobí útlum spánku). Jedinec musí flexibilní linii posilovat, aby ho dobře bránila, aby blokovala působení stresorů. Obr. 21 Grafické znázornění základní struktury a linií obrany stresory stresory stresory stresory Zdroj: autorka Sl resoxy Stresor je napětí produkované stimuly, které může vést k nevyrovnanosti systému. Stresory jsou sily a vlivy prostředí, které mohou měnit stabilitu systému. Stresorem mohou být vlivy a síly narušující aktuálně nebo potenciálně systém jedince, mohou se objevit kdykoliv a v jakékoliv kombinaci. Stresory po proniknutí obrannými liniemi narušují stabilitu a rovnováhu systému. Zdroje stresorů mohou být síly a vlivy: • intrapersonální vycházejí z jedince, např. podmíněné reakce, emoce, motivace, • interpersonální - vznikají při interpersonálních interakcích, např. očekávání rolí, • extrapersonální - vyskytují se mimo jedince, např. ekonomická krize, růst cen apod. Stupeň reakce na působení stresorů závisí u každého jedince na míře stability, resp. instability systému a schopnosti udržet funkční všechny linie obrany před invazí stresorů.2-9 Prevence jako intervence Intervence je účelný zásah, který pomáhá jedinci při dosahování a/nebo při udržování stability systému. Preventivní intervence využívá sestra, pacient/klient nebo oba na posílení a obnovu narušené stability pacienta/klienta. Dělí se na intervence: • Primární prevence - se uskutečňují tehdy, když jsou identifikované aktuální nebo potenciální stresory. Reakce na stresory se ještě nevyskytují, ale stupeň rizika je už známý. Cílem intervencí je zabránit stresorům proniknout normální linií obrany a posílit flexibilní linii obrany. Tím se sníží riziko střetu se stresory a zabrání vzniku maladaptace. • Sekundární prevence -jsou iniciované tehdy, když už jsou zjevné symptomy působení stresorů a stresových reakcí. Cílem je posíleni linie rezistence mobilizací vnitřních a vnějších zdrojů jedince, se zaměřením na reakce vyvolané stresem na podporu adaptace a ostatních linií obrany. • Terciární prevence - zahrnují zásahy aktivizující změnu prostřednictvím readaptace, reedukace a zachování existujících zdrojů, což dovede jedince k primární úrovni stabilizace systému, zabrání regresi a vzniku komplikací. Intervence se uskutečňují kdykoliv, když se předpokládá, neboje identifikované působení stresorů. Hodnocení výsledků intervencí zahrnuje posouzení rozsahu stability systému pacienta/klienta, kterou dosáhl během realizace ošetřovatelské péče. Důležitou metodou získávání informací k hodnocení je rozhovor a pozorování pacienta/klienta. 126 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 127 Obnovení Obnovení je stadium adaptace na stresory z vnitřního a vnějšího prostředí jedince. Obnovení může začít na kterémkoliv stupni nebo v jakékoliv rovině reakcí a má postupovat dále směrem ke stabilizaci obranných linií. Obnovení spojuje faktory interpersonální, extrapersonální a faktory prostředí spolu s fyzickými, psychologickými, sociokulturními, vývojovými a spirituálními proměnnými. l4'21 Obsah modelu Každý jedinec individuálně vnímá působení stresom a individuálně se s nimi vyrovnává či nevyrovnává. Záleží na základní struktuře a obranných mechanizmech jedince, jak se s danou situací vyrovná. Když neochrání jedince před stresem nárazníková funkce flexibilní linie obrany, musí nastoupit ošetřovatelství. Jestliže působení stresorů prorazí i normální linii obrany jedince, projeví se to jako nerovnováha či nestabilita jeho systému. Stresory, které způsobují nerovnováhu systému, jsou individuálně odlišné a závisí na fyziologických, psychologických, sociokulturních, vývojových a spirituálních faktorech jedince. Proto je důležité zhodnotit množství a sílu stresorů, délku jejich působení a význam pro systém jedince. Sestra získává informace o aktuálních a potenciálních stresorech a jejich působení, identifikuje zdroje stresorů a reakce jedince na ně. Ošetřovatelské intervence zahrnují aktivity: Primární prevence, které obsahují vyhledávání rizik, posouzení významu rizik pro pacienta/klienta, hodnocení životního stylu, způsob vyrovnávání se se stresory v minulosti, ' Sekundární prevence, které obsahuji posouzení reakcí na stresory, podporu adaptace s využitím vnějších a vnitřních zdrojů dostupných pro zvládání stresových reakcí, Terciární prevence, které obsahují reedukaci a readaptaci ve smyslu změny potřebné pro dosažení a udržení stability. Ošetřovatelská péče se snaží udržet systém pacienta/klienta stabilní během neustálých životních změn, posiluje jeho odolnost pomocí přirozených a naučených reakcí na stresory prostřednictvím ošetřovatelského procesu, který vede sestru k poskytování optimální ošetřovatelské péče. Model Betty Neuman je holistickým pohledem na otevřený systém jedin-ee, založený na principu interakce s prostředím, s cílem dosáhnout a udržet systémovou stabilitu jedince. Obr. 22 Grafické znázornění základní struktury a linií obrany Zdroj: MARRINER TOMEY, A. Pjlegetheoretikerinnen und ihr Werk. 532 S. 128 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 129 5.4 Callista Roy: Adaptační model Biografické údaje: * 14. 10. 1939, Los Angeles, USA - 1960 získala základní ošetřovatelské vzdělání na Mount Mary's Colle-ge v Los Angeles a na stejné škole - 1963 ukončila bakalářské vzdělání v ošetřovatelství na University of California v Los Angeles - pracovala jako sestra a staniční sestra v pediatrickém ošetřovatelství - 1966 absolvovala magisterské vzdělání v ošetřovatelství na University of California v Los Angeles a na stejné univerzitě - 1977 ukončila doktorandské studium sociologie - pracovala jako vedoucí ošetřovatelského oddělení na Mount Mary's College v Los Angeles, jako odborná asistentka na School of Nursing University of Portland, ředitelka Mount Saint Mary's Hospital v Tucso-nu a jako profesorka na Boston College of Nursing v Massachusetts 1985 habilitovala z klinické neurologie - stala se členkou Americké akademie věd, osobností Ameriky, členkou NANDA a členkou Světové organizace žen29-14 Vývoj modelu Během ošetřovatelské praxe na dětské klinice si C. Roy všímala schopnosti dětí přizpůsobovat se změnám. Pozorování dětské adaptace ji přivedlo k tvorbě ošetřovatelského modelu. Základy modelu vytvořila v období let 1964-1966 v průběhu studia ošetřovatelství. Od roku 1970 byl model v rámci programu magisterského studia ošetřovatelství používaný v praxi jako pilotní studie. Výsledky byly publikované v roce 1974 v kapitole „The Roy Adaptation Model" (Adaptační model Royové) v knize Richl, JP„ Roy, C. „Conceptual Models for Nursing Practice" (Koncepční modely ošetřovatelské praxe). V roce 1976 publikovala model v monografii „Intro-duction to Nursing: An Adaptation Model" (Úvod do ošetřovatelství: adaptační model). Další výzkumná pozorování realizovala v letech 1976-1977. Následně pracovala na teoretické bázi a výsledky publikovala v roce 1982. Na svém modelu dále pracovala. Teoretická východiska: humanistická filozofie a holizmus, Maslowovy práce, • sociální interakční teorie, • Helsonova adaptační teorie. Předpoklady (asumpce): • příjemcem ošetřovatelství je jedinec, skupina, komunita neho společnost, • příjemce ošetřovatelství je holistický adaptivní systém, • lidé jsou živé systémy ve stálé interakci s prostředím, • systém je skupinou jednotek spojených tak, že vytvářejí celek, který je charakterizovaný vstupem, kontrolou, procesy, výstupem a zpětnou vazbou, • prostředí a lidé jsou otevřené systémy, vyměňují si energii, hmotu a informace, ' ve stále se měnícím prostředí si musí jedinec udržovat svou integritu - tzn., že se musí přizpůsobovat podnětům z vnějšího a vnitřního prostředí, • schopnost jedince zvládat změny vnějšího a vnitřního prostředí se mění v čase, • prostředí vytváří podmínky ovlivňující vývoj a chování jedinců i skupin. Svými interními a externími faktory působí na schopnost jedince přizpůsobovat se. Každá změna prostředí vyžaduje energii potřebnou pro adaptaci na tuto změnu. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství - adaptace v situacích zdraví i nemoci v každé ze čtyř oblastí (adaptační mody), pacient/klient - bio-psycho-sociální bytost v trvalé interakci s měnícím se prostředím, role sestry - podpora adaptačních mechanizmů a adaptivního chování, zdroj potíží - neefektivní aktivity pro udržení integrity pacienta/ klienta, ohnisko zásahu - fokální, kontextuální a reziduálni stimuly, způsob zásahu - manipulace se stimuly, jejich zvyšování, snižování, udržování, důsledky - adaptivní odpovědi na stimuly. 130 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 131 Metaparadigmatické koncepce podle C. Roy: Osoba - je bio-psycho-sociální bytost v konstantní interakci se stále měnícím se prostředím. Jedinec reaguje na podněty z vnějšího a vnitřního prostředí. Jedinec jako systém je celek, skládá se ze subsystémů, které mají funkční smysl. Jedinec jako adaptační systém s vnitřními procesy (kognátorem, regulátorem) a efektorovým systémem (čtyřmi adaptačními oblastmi, mody) je příjemcem ošetřovatelské péče. Prostředí - vytváří podmínky, okolnosti, situace a vlivy, které působí na vývoj a chování jedinců nebo skupin. Měnící se prostředí svými interními a externími faktory působí na schopnost jedinců přizpůsobovat se, tedy adaptovat se. Faktory prostředí mohou být různě velké, pozitivní nebo negativní. Každá změna prostředí vyžaduje od jedince více energie pro adaptaci na novou situaci. Podněty z prostředí, které jedince ovlivňují, se označují jako stimuly (fokální, kontex-tuální a reziduálni) a tvoří jádro zaměření ošetřovatelství. Zdraví - je určitý stav a proces, je výsledkem úspěšné adap- tace na stimuly vycházející z prostředí. Zdraví a nemoc jsou dimenze lidského života a právě jimi se zabývá ošetřovatelství. Jakmile nefunguje mechanizmus přizpůsobování se, jedinec onemocní. Když se jedinec dokáže přizpůsobit vlivům stimulů, je připravený opět reagovat na další, a to je podstata zdraví a léčení, tzn. uvolňování energie pro adaptační mechanizmy. Ošetřovatelství - je věda o nemocničním ošetřování i praktická disciplína. Ošetřovatelská věda je stále se vyvíjející vědecký systém o lidech, který pozoruje, klasifikuje a spojuje jednotlivé procesy a hledá cesty pozitivního ovlivňování zdravotního stavu lidí. Ošetřovatelství jako praktická disciplína využívá teoretické poznatky ošetřovatelské vědy při uspokojování potřeb jedinců a při pozitivním ovlivňování jejich zdraví. Cílem ošetřovatelství je pomáhal jedincům ve zdraví i nemoci k efektivním a adaptivním odpovědím. L9-14 Koncepce modelu Adaptace Adaptace je procesem přizpůsobování se změnám prostředí. / prostředí vycházejí stimuly, na které jedinec reaguje a kterým se přizpůsobuje. Pozitivní adaptivní reakce nastane jen tehdy, když jedinec pozitivně reaguje na změny vnějšího a/nebo vnitřního prostředí. Pozitivní adaptace je procesem podpory fyzické, psychické a sociální integrity jedince, která je nezbytnou podmínkou jeho celistvosti, úplnosti (zdraví). Neefektivní reakce na změny prostředí vedou ke změně celostnosti jedince. Stimuly Stimuly jsou podněty z vnějšího a vnitřního prostředí, které vyvolávají adaptační odpověď, reakci. Pro adaptaci jedince jsou důležité druhy stimulů (podnětů) a adaptační niveau (adaptační úroveň). Druhy stimulů: • Fokální stimul (ohniskový, centrální)-je podnět, který aktuálně působí na jedince v urěitém momentu a na který okamžitě reaguje. Fokální stimul působí na jedince nejsilněji a urychluje jeho adaptivní chování. • Kontextuální stimul -je náhodně působící podnět v době vlivu fekálního stimulu, ke kterému má vztah. To znamená, že fokální stimul působí na jedince současně se stimulem kontextuálním. Kontextuální stimul se vztahuje na okolnosti působení fokálního stimulu. • Reziduálni stimul -je podnět z osobnostní oblasti jedince, např. vlastnosti, postoje, názory, předcházející zkušenosti. Reziduálni stimuly jsou poměrně stálé. Adaptační niveau (adaptační úroveň) je individuální rozsah efektivních (tedy adaptivních) reakcí jedince na stimuly. Představuje vlastní, standardní rozsah individuálních reakcí jedince na podněty „normálním způsobem" chování (tzv. výstupové adaptivní chování). Když stimul překročí hranice individuální adaptační zóny, reakce na něj jsou neefektivní a dochází k po rušení integrity jedince. 132 Modely ošetřovatelství v kostce Systémové modely 133 Reakce na stimuly se dělí na: • adaptivní - které nepřesahují adaptační niveau jedince, adaptivní reakce podporují jedincovu integritu, růst, vývoj, moc, cíle, zlepšují jeho kontrolu nad prostředím, podporují jeho celistvost, • neefektivní - které přesahují adaptační niveau jedince, neefektivní reakce nepřispívají k dosažení adaptivních cílů, vedou k dezintegraci jedince. Adaptační systém jedince Adaptační systém jedince se děli na dva subsystémy; na primární a sekundární. • Primární subsystém (kontrolní podsystém) - zahrnuje naučené nebo zděděné mechanizmy kontroly procesů nebo překonávání či zvládání situace. Skládá se z regulátoru a kognátoru: - regulátor reaguje na stimuly z vnějšího a vnitřního prostředí prostřednictvím nervových (autonomních), chemických a endokrinních reakcí, - kognátor reaguje na stimuly z vnějšího a vnitřního prostředí převážně prostřednictvím vyšší nervové činnosti (paměť, učení, emoce, rozhodování...) a reakce jsou emočního typu. • Ejektorový subsystém (sekundární podsystém) -převádí reakce jedinců (po jejich zpracování primárním subsystémem) do čtyř adaptačních oblastí, které autorka označila jako „adaptační mody". Adaptační mody jsou: - fyziologická oblast (physiological mode) zahrnuje dýchání, cirkulaci, výživu, tekutiny, vyprazdňování, aktivitu, odpočinek, spánek, celkovou regulaci (tělesná teplota, smysly, vitální funkce, endokrinní a nervový systém); fyziologická oblast obsahuje reakce spojené se strukturou těla a způsobem jeho funkce, - sebepojetí (self concept) zahrnuje fyzikální, osobnostní a interpersonální složku, rolová funkce (role function) obsahuje identifikaci a zvládání rolí. sociální interakce vzhledem k primární, sekundární a terciární roli (obr. 24), vzájemná závislost (interdependence) zahrnuje vzájemnou závislost nebo nezávislost během interpersonálních vztahů dvou a více osoh při zabezpečování potřeb jedince.9i '"■16 Obsah modelu Jedinec jako integrovaný celek s bio-psycho-sociálními složkami je v neustálé interakci s prostředím, které se stále mění. Těmto změnám se jedinec přizpůsobuje. Do jaké míry se přizpůsobí, o tom rozhoduje nejen síla stimulu (podnětu), ale i adaptační úroveň jedince. Když stimul přesáhne rozsah adaptační zóny jedince, dochází k neefektivnímu chování a k mal-adaptaci. Zvládnutí účinku stimulů umožňuje jedinci kontrolní subsystém (regulátor a kognátor) a reakce na stimuly se projeví v efektorovém subsystému (v oblasti fyzické, v sebepojetí, v rolových funkcích a vzájemné závislosti). Stimuly, které působí na jedince a spouštějí proces adaptace, se dělí na fokální (působí v určitém momentu jako nejsilnější, např. chlad), kontextuální (působí současně s fokálními, vycházejí ze současnosti, z prostředí, např. nedostatečné oblečení) a reziduálni (vycházejí z názorů, postojů, povahových rysů, či předcházejících zkušeností jedince, např. podceňování informací o počasí). Nedokáže-li se jedinec efektivně adaptovat na stimuly, dochází k neefektivnímu chování, které se projevuje maladaptací ve čtyřech adaptačních oblastech (modech). Úlohou sestry je identifikovat maladaptivní chování a stimuly, které k němu vedly a následně pacientovi/ klientovi pomoci k adekvátní adaptaci. Obr. 23 Jedinec jako adaptivní systém vstup stimuly adaptační niveau primární subsystém kontrolní procesy sekundární subsystém I účinek — efektory I výstupy / překonávací \ ) mechanizmy • regulátor ! • kognátor i 8t> fyziologická oblast sebepojetí rolová funkce vzájemná závislost efektivní = adaptivní - a/nebo neefektivní = maladaptivní rekec na chování zpětná vazba Zdroj: MARRINER-TOMEY, A. Pflegetheorelikerinnen undihr Werk. 485 S., modifikováno autorkou 134 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 135 Obr. 24 Rolový' strom listy - terciární role - dočasná (napf. člen komise, P/K.) větve - sekundární role - relativně trvalá, vybraná role (napf. lékař, sestra) kmen primární role - souvisí s věkem a pohlavím (napr. starý muž), relativně trvalá, daná role Zdroj: FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo - teória. 108 s. Obr. 25 Grafické znázornění zaměření ošetřovatelských činností v modelu C. Rov všechny ošetřovatelské činnosti jsou zaměřené na podporování v období zdraví •4- adaptaci jedince během choroby fyziologická oblast sebekoncepce sebepojetí rolová funkce vzájemná závislost Zdroj: FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo - teória. 109 s. 6 Modely energetických polí 6.1 Myra Estrin Lcvine: Teorie čtyř konzervačních principů Biografické údaje: - 1944 získala ošetřovatelsky diplom na Cook Country School of Nur-sing a začala pracovat jako sestra - 1945 pracovala jako civilní sestra v armádč USA - 1947-1950 učila fyziku na Cook Country School - 1949 ukončila bakalářské vzdčlání na University of Chicago - 1950-1951 vedoucí ošetřovatelských služeb v Drexel Home v Chicagu - 1951-1952 vedoucí sestra Univerzitní chirurgické kliniky v Chicagu 1956-1962 pracovala v Henry Ford Hospital v Detroitu - 1962 získala magisterský titul na Wayne State University - od roku 1963 pokračovala v akademické kariéře na různých univerzitách, např. na Loyola University, Rush University, University of Illinois - 1974 jako hostující profesorka přednášela v Izraeli na Tel Aviv University, kam se vrátila přednášet i v roce 1982 - 1974-1977 koordinátorka univerzitního ošetřovatelského programu v onkológii na Rush University, ředitelka a později poradkyně oddělení pro další vzdělávání v Evanston Hospital - 1981-1987 asistující profesorka pro oblast spirituálních věd University of Illinois 1987 penzionována, v práci pokračovala jako emeritní profesorka interního a chirurgického ošetřovatelství na Universitě of Illinois v Chicagu 14 Vývoj modelu M. E. Levine neměla v úmyslu vyvinout ošetřovatelskou teorii, ale její práce v organizačních strukturách ošetřovatelství i ve vzdělávání jí poskytla tolik podnětů, že nakonec začala na své teorii pracovat. Čtyři konzervační principy uveřejnila poprvé v roce 1967 v knize „The Four Conservation Principles of Nursing" (Čtyři konzervační principy v ošetřovatelství). Svou teorii v následujících letech dále specifikovala. V roce 1988 objasnila změny své teorie v kapitole „The Conservation Principles: Twenty Years Láteř" (Konzervační principy: o dvacet let později), která byla součástí knihy, Riehl - Sisca, J. „Conccptual Models for Nursing Practice" (Koncepční modely ošetřovatelské praxe). 136 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 137 Teoretická východiska: holistická filozofie, ' poznatky z biologie, fyziologie, fyziky, sociálních a duchovních věd, • teoretické práce její mentorky při studiích na Wayne State University, • práce J. Gibsona o systému vnímání, • práce E. Eriksona o rozlišování mezi celkem a celistvostí, • stresová teorie H. Selyeho, • model vnějšího prostředí M. Batesa. Předpoklady (asumpce): integrita znamená jednotu, celistvost, • jedinec jako celek je více než jen jednoduchý souhrn jeho jednotlivých částí, • celistvost zdůrazňuji zdravé, organické, progresivní, dílčí změny mezi různými funkcemi a částmi celku, • kapacita jednotlivce se přizpůsobuje podmínkám prostředí, přičemž se spouštějí organické reakce: senzorické reakce, zánětlivé reakce, reakce na stres a reakce typu: boj verzus útěk, • pozorování celku závisí na poznání organizace a vzájemné závislosti pozorovaných fenoménů. Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství - pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky obnovení a udržení (zachování, konzervace) celistvosti jedince, je holistická bytost, otevřený systém s projevy poruchy vlastní integrity, podporovat obnovení a udržení zdraví, vnější prostředí, oblasti změn, prostřednictvím čtyř konzervačních principů, cestou podpory a konzervace neporušených oblastí, obnovy a následné konzervace problémových oblastí a pozitivního ovlivňování vhodných způsobů adaptace, adaptivní odpovědi pacienta/klienta, které odrážejí obnovenou integritu. Metaparadigmatické koncepce podle M. E. Levine: Osoba - je taková, jak ona sama sebe vnímá, je to její pocit identity. Každý jedinec je individuum, individuální organizmus, aktivní bytost schopná vybírat si, třídit, vytvářet a měnit prostředí. Jedinec dosahuje integritu vnějšího a vnitřního prostředí prostřednictvím adaptačních schopností a mechanizmů. Změna je pro život jedince charakteristická a adaptace je metodou změny. Prostředí - je kontext, ve kterém jedinec žije vlastní život. Pro- středí není jen pasivní pozadí, ale jedinci jsou jeho aktivní součástí. Prostředí se dělí na vnější a vnitřní. Ve vnějším prostředí probíhá životní proces jedinců, který má směr, příčinu a význam a který zahrnuje procesy adaptace na síly a vlivy prostředí. Vnitřní prostředí je zdrojem integrovaných odpovědí jedince. Zdraví - znamená celistvost jedince a jeho úspěšnou adapta- ci na prostředí. Zdraví je sociálně determinované, neznamená jen nepřítomnost patologických fenoménů a podmínek. Nemoc je projevem úsilí jedince o ochranu vlastní celistvosti, je projevem porušené či nesprávné adaptace jedince na vnější vlivy prostředí. Ošetřovatelství - je činnost sestry, která má dokončené odborné ošetřovatelské vzdělání, které musí vždy odrážet aktuální teorie o zdraví a nemoci. Ošetřovatelství je prakticky realizované v interakci sestra - pacient/klient. '»14 Koncepce teorie Adaptace Adaptace je proces změny, při kterém si jedinec v realitě svého prostředí zachová vlastní integritu. Adaptace je otázkou sil jedince. Výsledkem je buď zachování současného stavu, nebo jeho změna. Úspěšné adaptační procesy vedou k ochrane a stabilitě organizmu, jedince. 138 Modely ošetřovatelství v kostce Konzervace a konzervační principy Latinský termín „conservatio" znamená udržení, zachování. Ošetřovatelské interakce a intervence jsou odvozené z jedinečných a individuálních zdrojů jedince, které si chce ve svém aktuálním stavu udržet, tedy zachovat, konzervovat. Interakce a intervence vycházejí z konzervačních principů. M. E. Levine stanovila následující čtyři konzervační principy: • Princip zachování energie - říká, že jedinec potřebuje energetickou rovnováhu a konstantní obnovování energie pro udržení (zachování, konzervaci) svých životních aktivit a životního procesu. Nejvíce energie pacientovi/klientovi odčerpávají procesy hojení a stárnutí. Sestra má nemocnému pomáhat udržovat a obnovovat energii. • Princip zachování strukturální integrity -je zaměřený na udržení celistvosti jednotlivých struktur i celku (fyzická oblast), nebo jejich obnovenia následnou konzervaci. Hojení je procesem obnovení strukturální integrity. Sestra musí poškozenou tkáň (nebo oblast) obnovit. Toho může dosáhnout jen v tom případě, že včas rozezná funkční změny a ohraničí je. • Princip zachování osobnostní integrity - se zaměřuje na sebehodnocení a význam identity jedince (jako projev osobnostní integrity a celistvosti), na jejich udržení nebo obnovu a následnou konzervaci. Sestra se zaměřuje na udržení osobnostní integrity pacienta/klienta nebo v případě jejího porušení se snaží o obnovení a následné udržení. Proto má sestra pacientovi/klientovi prokazovat úctu, respekt, oslovovat ho jménem, respektovat jeho přání. Během ošetřování má sestra vytvářet prostředí soukromí, vést a podporovat postupy správné obrany jedince. • Princip zachování sociální integrity je zaměřený na sociální interal« . v souvislosti se zdravím. Sestra se zaměřuje na udržení sociální integrity pacienta/klienta, nebo na její obnovu (v případě porušeni) a následnou konzervaci. Život jedince získává význam prostřednictvím sociální in tegrace, a proto i zdraví má sociální kontext. Při interakci sestra - pa cient/klient naplňuje sestra profesionální roli, vytváří interpersonal ni vztahy, stará se i o rodinné příslušníky, pomáhá pacientovi/klientovi při uspokojovaní religiózních (duchovních, spirituálních) potřeb, obnovuje a udržuje jeho sociální integritu. '■14 Modely energetických poli 139 Obsah teorie Každý jedinec si zachovává svou jedinečnou lidskou individualitu a celistvost ve strukturální, osobnostní a sociální oblasti, ve svém reálném prostředí pomocí adaptace na vnější prostředí. Integrovaná odpověď vzejde z vnitřního prostředí. K těmto aktivitám je nutná určitá energie, jejíž rovnováhu (v příjmu a výdeji) se snaží jedinec zabezpečit, a tak si udržet svou integritu. Negativní vlivy vnějšího prostředí a/nebo negativní adaptace jedince vedou k poruše jeho integrity. Při této poruše dochází k interakci sestra - pacient/klient. Sestra identifikuje problémové oblasti (nedostatek energie a/nebo porušená strukturální, osobnostní, sociální integrita), následně plánuje a realizuje ošetřovatelské intervence, které vycházejí ze čtyř konzervačních principů. Důraz tedy klade na obnovení a následné udržení (konzervaci) v porušené oblasti, nebo na zachování (konzervaci) v neporušené oblasti (oblast jedincovy energie, strukturální, osobnostní a sociální integrity) ve smyslu holistické filozofie. Obr. 26 Grafické znázornění teorie M. E. Levine ■ jedinec /- vnitřní prostředí adaptace • holistická bytost • integrovaný celel vnejsi prostředí porucha integrity zachování energie zachování strukturál ní integrity zachování osobnost ní integrity zachování sociální integrity 71 interakce Cíl: obnovit a/nebo konzervovat Cíl: obnovení a udržení celistvosti jedince Zdroj: autorka 140 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 141 6.2 Martha E. Rogers: Model jednotných lidí Biografické údaje: * 12. 5. 1914, Dallas, stát Texas, USA - 1931-1934 studovala prírodní vědy na University of Tennessee v Knox-villu - 1936 dosáhla základní ošetřovatelské vzdělání na General Hospital School of Nursing v Knoxvillu - 1937 získala bakalářské vzdělání v ošetřovatelství na George Peabody College v Nashvillu - pracovala jako sestra v primární péči, později jako lektorka a metodička domácí ošetřovatelské péče 1945 získala magisterské vzdělání v oblasti veřejného zdravotnictví na Teacher's College of Columbia University v New Yorku - 1952 absolvovala studia veřejného zdravotnictví MPH (Master of Public Health) na John Hopkins University v Baltimoru, kde v roce 1954 ukončila i doktorandské studium 1954-1985 profesorka a vedoucí úseku ošetřovatelství na New York University, od roku 1975 emeritní profesorka - získala řadu čestných doktorátů na mnohých univerzitách, přednášela ve 46 zemích ■tt" 1994 2-9-14 Vývoj modelu M. Rogers při koncipování modelu, kromě rozsáhlých vědomostí a prak tických zkušeností, vycházela z přesvědčení, že je nevyhnutelný nový lilo zofický názor, který je ve spojení s předcházejícími vědomostmi počátkem zkoumání lidského zdraví a způsobů jeho podpory na této planetě neho v širším Univerzu (vesmíru). V roce 1970 identifikovala hlavní předpo klady a formulovala teoretická tvrzení modelu, která publikovala v knizíl „An Introduction to the Theoretical Basis of Nursing" (Úvod do ľeorelii kých základů ošetřovatelství). V následujících letech model dopracovav ,> la, vyvíjela, objasňovala ho na konferencích a vedla výzkum. V roce I l»K ! publikovala svůj model v kapitole „Science of Unitary Human Beings A Paradigm for Nursing" (Věda o jednotném lidském bytí: paradiiiiDH ošetřovatelství) v knize autorek Clemens, IW., Roberts, FB. „Family I lun! th: A Theoretical Approach to Nursing Care" (Rodinné zdraví: Teoiein I přístup k ošetřovatelské péči), kde změnila termín „jednotný člověk" na , jednotní lidé" tím, že přestala akceptoval koncepci pohlaví. Model jednotných lidí byl publikovaný nejen knižně a časopisecky, ale i prostřednictvím audio- a videokazet. Teoretická východiska: • poznatky z antropologie, biologie, filozofie, fyziky, historie, literatury, matematiky, náboženství, psychologie a sociologie, • práce F. Nightingale o vztazích v přírodním prostředí a statistické využití dat, • také teorie relativity A. Einsteina, čtyři koordináty (souřadnice) času a prostoru, • práce H. Burra a F. Northropa o organizaci elektrodynamických polí, • Bertalanffyho všeobecná teorie systémů. Předpoklady (asumpce): lidé jsou celistvé bytosti s vlastní integritou a vlastnostmi; jsou jednotné celky, které znamenají více než pouhý jednoduchý součet jejich jednotlivých částí, celek není možně zkoumat a ani pochopit vyšetřováním pouze jeho částí, protože celek je více než jen souhrn částí (celistvost), • jedinec a prostředí si neustále vyměňuji hmotu a energii; trvalá výměna látek a energie charakterizuje jedince i prostředí jako otevřené systémy v Univerzu (otevřenost), • životní proces jedince je ireverzibilní, nevratný, vyvíjí se jednosměrně v časově - prostorovém kontinuu (jednosměrnost), • lidi identifikují struktury a organizace, které j sou projevem jejich obnovené celistvosti (strukturalita a organizovanost), • jedinec je charakterizovaný schopností vnímání, myšlení, řeči, pocitů, emocí, představivosti a abstrakce (vnímání a myšlení), • lidské chování je synergické - tzn., že je projevem jednotného chování celého systému, které není podmíněné chováním jeho separátních funkčních komponentů (synergie), • systémové uspořádání celku a jeho správná funkce svědčí o negentropii, tzn. uspořádanosti, komplexnosti a heterogenite systému (negentropie). • poleje základ všeho, co existuje v Univerzu. Životní pole, podobně jako pole popsaná ve fyzice, mají svoje zákony, které dávají smysl jejich or 142 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických polí 143 ganizaci a změně. (Podle M. Rogers energetická pole nahrazují buňky jako základní jednotky biologického systému.) Energetická pole jsou podstatná pro životní proces (pole a životní proces). Hlavní jednotky: cíl ošetřovatelství pacient/klient role sestry zdroj potíží ohnisko zásahu způsob zásahu důsledky dosažení maximálního zdravotního potenciálu jedince, jednotný integrovaný celek, otevřená bytost ve stálé interakci se svým prostředím, pomoc pacientovi/klientovi přizpůsobit se změnám prostředí bez vzniku konfliktních situací, aktivity sestry vycházejí z organizované báze vědomostí a jejich kreativního využívání, disharmonické interakce mezi jedincem a prostředím, koordinace vnějšího prostředí s vnitřními rytmy jedince, pomoc při koordinaci interakcí jedince a prostředí, posilování integrity jedince, maximální zdravotní potenciál, zvyšující se komplexnost jedince. Metaparadigmatické koncepce podle M. E. Rogers: Osoba Prostředí je otevřený systém v kontinuální interakci s otevřeným systémem prostředí. Jedinec je jednotný integrovaný celek, který znamená více než pouhý součet jeho jednotlivých částí. Jedinci nejsou jen tělesné části či mechanické agregáty, ale jsou to bytosti schopné vnímat, myslet, mluvit, snít, abstrahovat i kreativně se přizpůsobovat změnám. Jedinci jsou čtyřdimen-zionální negentropická energetická pole, která se projevují tím, že jejich vlastnosti a chovám se odlišují od vlastností a chování jejich separátních částí, se skládá z celistvých systémů existujících mimo jedince. Každé pole prostředí patří k určitému lidskému poli a obě se stále kreativně mění. Prostředí je ireverzibilní, čtyřdimenzionální, negentropické Zdraví Ošetřovatelství energetické pole, které je možné identifikovat prostřednictvím struktur, a tak odhalit vlastnosti, které ho odlišují od jeho částí. Pole prostředí i lidská pole jsou identifikovatelná na základě jejich vlnových struktur, které projevují nepřetržitou změnu, není autorkou definované, používá pojmy pozitivní zdraví a blaho jako symboly, které vylučují onemocnění. Zdraví je hodnotový pojeni definovaný kulturou i individuálně, podílí se na životním procesu jedince výběrem a realizací chování, které vede k naplnění jeho potenciálu. Zdraví a nemoc představují určité struktury, kterým jedinec připisuje vysokou nebo nízkou hodnotu. tento termín byl podle M. Rogers v minulosti často používaný ve významu slovesa „dělat". Má-li se však ošetřovatelství stát vědou a být i tak vnímané, musí vycházet z abstraktního vědeckého poznání. Ošetřovatelství je humanistická věda a umění, které hledá harmonickou interakci mezi prostředím a jedincem k podpoře a posílení koherence (spojitosti) a integrity (celistvosti) jedince a jeho interakci s prostředím, ve snaze o dosažení maximálního potenciálu zdraví. Ošetřovatelství se zabývá hodnocením současného stavu jedince, rodiny, skupiny a prostředí. Následná intervence sestry závisí na zhodnocení a vědomé podpoře pravděpodobných výsledků, zaměřených na předem stanovený cíl. Ošetřovatelství je vědní obor zabývající se jednotnými lidmi v jejich celistvosti a stává se jedinečným proto, že se jako jediný vědní odbor zabývá celým lidstvem. ',9,14 Profesionální ošetřovatelská praxe, podle M. Rogers, nemá žádné závislé funkce, ale jen funkce spolupráce. Profesionálové v ošetřovatelství své znalosti, schopnosti a dovednosti koordinují s odborníky z lékařských a podpůrných vědních disciplín v zájmu dosažení stanovených cílů. 144 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických poli 145 Koncepce modelu Energetické pole Energetické pole je podstatnou součástí jednoty života a smrti. Pole představuje jednotnou koncepci a energie jeho dynamický základ. Energetické pole nemá hranice, je nekonečné, nedělitelné, dynamické a čtyřdimenzio-nální. Identifikuje se prostřednictvím struktur a charakterizuje přes Univerzum jako otevřený systém. Známe dvě energetická pole: lidské energetické pole (tzv. personální pole), to je jednotný člověk, energetické pole prostředí (tzv. ekologické pole), to znamená životni prostředí. Každé ekologické pole patří k určitému personálnímu poli. Tato pole na sebe vzájemně působí, a proto mezi nimi existují dynamické vztahy provázené výměnou energie. Obě pole se ustavičně kreativně mění podle situace a jsou ireverzibilní. Univerzum otevřených systémů Energetická pole existují jako otevřené systémy v širším prostoru bylí, tedy v Univerzu. Důkazem jejich otevřenosti je vzájemná výměna energie a informací. Otevřený systém energetického pole jedince je v neustálé interakci s otevřeným systémem energetického pole prostředí v kontextu Univerza. Struktury Energetická pole se projevují prostřednictvím struktur. Struktura je identih kovatelná vlastnost pole. Podstata struktury se neustále obnovuje a mění, je dynamická. Energetická pole jsou jedinečná, souvisejí s chováním, pova hou, vlastnostmi a charakterem pole. Smyslem manifestace energetického pole prostřednictvím struktur je jeho existence, pro každého jedince vlastni a jedinečná. Struktura lidského pole je neopakovatelná a důležitá pro své ekologické pole, vystupuje v prostředí jako jednotná, stále se mění a míi/r jevit známky nemoci, utrpení či bolesti. Ctyřdimenzionalita (lyřdimenzionalita je nelineární oblast bez prostoru či časového atributu I ,idé sice žijí v trojdimenzionálním světě, uvědomují si však, že jejich živol ovlivňuje širší prostor bytí Univerzum. Celá skutečnost je tedy vlastně čtyřdimenzionální. Vzájemné výměny energie polí se objevují v různých momentech času, prostoru a Univerza. Obr. 27 Znázornění čtyřdimenzionality UNIVERZUM lidské pole relativní současnost, situace a zmčny, které J0 mohou nastal minulost /\ X\ ' X / v 1 >mr * budoucnost . l y'V. ' \ / ^S. / v/ \\/ -----------------y čtyřdimenzionální lidské pole a relativní současnost jsou identické pole prostředí bod přítomnosti, situace a změny, které určitě nastanou Zdroj: autorka Tyto čtyři koncepce jsou jádrem Modelu jednotných lidí M. Rogers. Autorka je doplnila o principy homeodynamiky. Konstatovala, že životní proces je homeodynamický. Pomocí principů homeodynamiky autorka blíže objasnila svůj náročný model. Principy homeodynamiky • Princip integrity - vysvětluje, že mezi personálními a ekologickými energetickými poli probíhá stalet interakce a vzájemná výměna energie a informací v určitém stejném čase a zdůrazňuje neustálý vzájemný proces interakce a integrity jedince s prostředím. • Princip helicity - vysvětluje, že během interakcí jedince s prostředím dochází plynule ke změnám, které posouvají vývoj jedince i prostředí od relativní jednoduchosti ke stále větší složitosti, prostřednictvím rytmického pohybu ve spirále. Tento pohyb je kontinuální, neopakuje se. 146 Modely ošetřovatelství v kostce Modely energetických poli 147 ale projevuje se stále novými strukturami. 1 změny jsou kontinuální, probíhají ve směru stálého zlepšování a jsou charakterizované zvyšující se intenzitou působení ze strany jedince. Princip rezonance - vysvětluje, že změny energetických polí se šíří j ako ozvěna (rezonance) ve formě vlny s určitou frekvencí. Dlouhé vlny mají nižší frekvenci a krátké vlny vysokou frekvenci. Životní proces jedince je tak souhrnem různých rytmických vibrací s různým kmitočtem, tedy různě rezonuje. Během vývoje jedince získávají struktury stále vyšší rezonanci, která se mění z nízké na vyšší. Rezonanci je tedy možné chápat jako obohacující proces, který provází stoupající komplexnost životního procesu jedince. 19j 14 Obsah modelu Jedinec jako jednotný celek, otevřený systém se svým energetickým polem existuje v prostředí, které má také svoje energetické pole. Obě tyto pole existují v širším prostoru bytí - v Univerzu. Jedinec a prostředí a i jejich energetická pole jsou v neustálé interakci, přičemž si vyměňují hmotu a energii (včetně informací). To ústí do neustálých změn jednotlivých struktur. Jedinci mají schopnost vědomě se účastnit procesu změny. Je důležité vnímat jedince jako celky, nezaměřovat se jen na určité části, protože jedinci se stále vyvíjejí a celý jejich projev je kromě vývoje závislý na okolnostech a situacích, které formují jejich povahu, charakter a tím i projevy vůči okolí. Jedinec existuje v určitém prostředí, se kterým si vyměňuje hmotu a energii (to jsou projevy otevřených systémů v Univerzu), přičemž dochází k ireverzibilním změnám. Vývoj jedince je možný jen směrem vpřed, ve smyslu stále větší komplexnosti, nedá se vrátit zpět. Životní proces má svou kontinuitu, dynamiku, vývoj i kreativitu změn, je spirálovitý, neoddělitelný od prostředí, nezvratný a vyvíjející se od minulosti přes současnost směrem k budoucnosti. Chceme-li zkoumat životní proces a také mu porozumět, je potřeba analyzovat fyziologické i patologické jevy. Chování jedince ovlivňuje strukturalita a organizovanost systému a jeho interakce s prostředím. Při výkonu sesterské profese se prostředí a pole pacienta/klienta prolíná s prostředím a polem sestry během ošetřovatelského procesu. Důležité je prostředí, které oba vytvářejí při vzájemném kontaktu. Sestra má pacienta/klienta vnímat jako otevřenou bytost v kontextu jeho prostředí a pomocí homeodynamických principů mu pomáhat ve vývoji a vztahu s prostředím. Aby sestra dokázala úspěšně využít „Model jednotných lidí", musí být v souladu s pacientem/klientem, respektovat vzájemné vztahy i prostředí v procesu ošetřování, ve kterém má být pacient/klient jeho aktivní složkou. M. E. Rogcrs její kolegové považují /a ncjoiigínálnějšího myslitele v ošetřovatelství. Teoretici ošetřovatelství ji označuji za nejvíce stimulující, provokující, idealistickou, kontroverzní, filozofickou, otevřenou, strohou a etickou teoretičku ošetřovatelství. Model M. Rogcrs je mimořádně abstraktní a patří k nejlépe propracovaným holistickým přístupům v ošetřovatelské praxi. Obr. 28 Grafické znázornění modelu M. Rogers Zdroj: ARCHALOUSOVA, A. Přehled vybraných ošetřovatelských modelů. 63 s., modifikováno autorkou 148 Modely ošetřovatelství v kostce Použitá literatura 149 Závěr Každá sestra má svůj filozofický názor i pojetí ošetřovatelské praxe, které ovlivňují její interpretaci údajů, její rozhodnutí i činy. Autorky koncepčních modelů ošetřovatelství se nás snaží seznámit s jejich představou realizace této praxe nejen proto, abychom sjednotili a zkvalitnili výkon reálné ošetřovatelské praxe, ale také proto, aby nás inspirovaly k vytvoření všeobecně platné koncepce modelu ošetřovatelství. Sjednotit různé koncepční modely ošetřovatelství do globálního a všeobecně akceptovatelného modelu, což je úlohou následujících let a desetiletí, bude nesmírně náročné. Obtížnost globálního ošetřovatelského modelu vyplývá z různé filozofické orientace teoretiček ošetřovatelství (např. křes ťanství, vs. islám, vs. materializmus), z rozdílné úrovně ošetřovatelského vzdělávání v jednotlivých zemích, z různé úrovně vědomostí obyvatelstva i z rozdílných ekonomických podmínek jednotlivých zemí. Teoretičky ošetřovatelství při tvorbě teorií a modelů však nacházejí velkou podporu v Mezinárodní radě sester (ICN) i ve strukturách Světové zdravotnické oř ganizace (WHO). Použitá literatura (1) ARCHALOUSOVÁ,A. Přehled vybraných ošetřovatelských modelů. Hradec Králové : Nucleus, 2003, 99 s., ISBN: 80-86225-33-X. (2) FARKAŠOVÁ, D. a kol. Ošetrovateľstvo teória. Martin : Osveta, 2001, 133 s., ISBN: 80 8063 086-0. (3) FAWCET, J. The Metaparadigm of Nursing: Present Status and Future Retriements. In: Image, 1984, 16, No. 3, p. 84-87. (4) FOBEL, P. Flolistická environmentálna etika: možnosti a perspektivy. In: Filozofia, 51, 1996, č. 2, s. 139-144. (5) http://www.library.vcu.edu/tml/speccoll/nursing (březen 2004). (6) http://nursing.rutgers.edu/~wpuenfes/nursing3/PMHN/An%200ver-wiew%20of%20Psychiatric-mental%20Health%20Nursing/ts/d036. htm (únor 2004). (7) http://publish.uwo.ca/~cforchuk/peplau/hpcb.html (únor 2004). (8) http://www.volny.cz./homeopatie/holistickamedicina.htm (duben 2004). (9) JAROŠOVA, D. Ošetřovatelství II. Ostrava : Ostravská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, interní studijní texty, 2003, 86 s. (10) JOHNSON, DE. Development of Theory: A Requisite for Nursing as a Primáry Health Profession. In: Nursing Research, 1974, No. 23, p. 372-377. (11) KOZIEROVÁ, B., ERBOVÁ, G., OLIVIEROVÁ, R. Ošetrovateľstvo l, 2. Martin : Osveta, 1995, 1450 s., ISBN: 80-217-0528-0. (12) KRANKUSOVÁ, G, SLEZÁKOVÁ, Z. Model Idy Jean Orlando. Nepublikovaná práce, seminář učitelů ošetřovatelství, Bratislava : ÚMIC-SPAM, 1996, 30 s. (13) LEMON, I. Učebný materiál pre ošetrovateľstvo. Bratislava : SZO, SK SZP, 1996, 160 s., ISBN: 80-967818-0-4. (14) MARRINER-TOMEY, A. Pfiegetheoretikerinnen undihr Werk. Basel : Recom, 1992, 649 S., ISBN: 3-315-00082-4. (15) MASTILI AKO VÁ, D. Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno : IVZ, 1999, 164 s., ISBN: 80-7013-277-9. (16) MUSILOVÁ, M. A kol. Vybrané kapitoly ošetrovateľstva. Martin : Osveta, 1993, 226 s., ISBN: 80-217-0573-6. (17) PALOUŠ, R. Totalizmus a holizmus. Praha : Karolinum, 1997, 148 s. 150 Modely ošetřovatelství v kostee (18) PAVLÍKOVÁ, S. Možnosti využitia modelu I. J. Orlando v ošetrovateľskej praxi. Nepublikovaná práce, Bratislava : IVZ-ÚMIC, 1996, 45 s. (19) REMIÁŠOVÁ, A., GREGUŠ, P. Úvod do filozofie. Bratislava : Ekonomická univerzita, 1992, 153 s. (20) SKLÁŘOVA, V. Využitie koncepčného modelu Dorothy Elizabeth Orem pri ošetrovaní chorých (klientov). Nepublikovaná práce, Bratislava : IVZ-ÚMIC, 1996, 50 s. (21) SLEZÁKOVÁ, Z. Možnosti aplikácie koncepčného modelu Betty Neu-mannovej pri realizácii ošetrovateľského procesu. Nepublikovaná práce, Bratislava : IVZ-ÚMIC, 1996, 38 s. (22) SOLÁR, G. Problémy hraníc medicíny. In: Bratislavské lekárske listy. 96, 12, s. 63-68. (23) STAŇKOVÁ, M. Základy teorie ošetřovatelství. Praha : Karolinum, 1996, 193 s., ISBN: 80-7184-243-5. (24) Nepublikované texty přednášek. Trnavská univerzita, 2001/2002.