Práva pacientů
■Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním
kvalifikovanými pracovníky.
■Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má
právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy
své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno
pouze ze závažných důvodů.
■Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého
dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí.
Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s
uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje
informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob,
které se na nich účastní.
■Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o
zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.
■V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření s léčby má nemocný právo na to, aby
byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho
případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob,
které nejsou na vyšetření přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních
zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.
■Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby, jsou považovány za
důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.
■Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět
pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může
být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto
úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom
existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.
■Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět
předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po
propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v
informacích o tom, jaká bude jeho další péče.
■Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k
nestandartnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení
neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z
experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí.
■Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho
přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony.
■Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí
(tzv. nemocniční řád).
■Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým
je účet placen.
Centrální etická komise MZ ČR, 25.2.1992
Práva pacientů v nemocnici (zkrácená verze)
1. Právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči – odborníky
2. Právo znát jméno lékaře a ostatního zdravotnického personálu, soukromí, možnost denního styku
s rodinou, přáteli atd. Omezení pouze ze závažných důvodů.
3. Právo na rozhodování v diagnostických postupech i terapii. Právo na informace.
4. Právo na odmítnutí léčby a informace důsledcích svého rozhodnutí
5. Právo na soukromí, stud, diskrétnost. Přítomnost dalších osob nezúčastněných na léčbě
může
odmítnout.
6. Právo na ochranu informací – důvěrné. I údaje v počítačích.
7. Právo na léčbu a péči LEGE ARTIS, event. diagnostické a terapeutické postupy v jiném zařízení.
8. Právo na kontinuitu v péči. Následná péče, informace o další péči.
9. Právo na podrobné a srozumitelné vysvětlení v případě experimentu či nestandardního postupu.
Souhlas písemný, možnost odstoupit kdykoliv.
10. V závěru života právo na kvalitní a citlivou péči.
11. Právo i povinnost se řídit nemocničním řádem, právo kontroly svého účtu.
Charta práv dětí v nemocnici
■Děti musejí být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně
dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.
■Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je
to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali.
Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a
povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
■Děti a/nebo jejich rodiče musejí mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich
věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
■Děti a/nebo jejich rodiče musejí mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně
zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které
pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického
nebo emocionálního rozrušení.
■S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
■Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i
emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
■Děti musejí mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
■Děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
■Děti musejí být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým
potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o
děti.
■Děti musejí mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a
zdravotnímu stavu.
Charta práv tělesně postižených
Preambule
Charta práv tělesně postižených vychází z Prohlášení lidských a občanských práv, Všeobecného
prohlášení o lidských právech, Evropské konvence lidských práv a Všeobecného zákona o tělesně
postižených, vydaného v Paříži v roce 1975. V souladu s těmito dokumenty má každá tělesně postižená
osoba stejná práva a povinnosti jako kdokoliv jiný. Je tedy potřebné podporovat každou ekonomickou
a sociální politiku, která k právům a povinnostem postižených osob přihlíží.
Tělesné postižení vede k omezení pohybové aktivity a taková osoba se stává ve zvýšené míře závislou
na okolním prostředí, na svých blízkých i na celé společnosti. Je proto povinností společnosti
napomáhat při integraci těchto našich spoluobčanů do normálního života. Postižení mají plné právo
na samostatný a nezávislý způsob života, jaký si sami zvolí. Mají právo začlenit se do
společenského života, mají právo na splnění všech svých přání a tužeb. Těm, kteří chtějí žít v
domovech s pečovatelskou službou, má být umožněno vybrat si kvalitní domov, kde by byla plně
respektována jejich osobnost. Tělesně postižené osoby mohou využívat i soukromé domy či byty a
společnost jim musí dát příležitost je přizpůsobit pro pohodlný, nezávislý a bezpečný život.
Odpovědné osoby, které rozhodují o výstavbě domů a bytů, stejně jako výstavbě veřejných komunikací,
mají za povinnost vytvářet co nejpříznivější podmínky pro seberealizaci, bezpečnost a sebevědomí
postižených osob.
Text
Způsob života: Každá tělesně postižená osoba má právo na nezávislý výběr způsobu života a na místa,
kde chce žít.
Rodina a okolí: Jako každá lidská bytost, tak i tělesně postižená osoba chce milovat a být
milována. Má plné právo založit vlastní rodinu, rozvíjet jí a zachovávat a působit na rozvoj
rodinných a přátelských vztahů
Právo na kvalitní a kvalifikovanou pomoc: Každá tělesně postižená osoba má právo na kvalitní a
kvalifikovanou pomoc. Přátelský vztah mezi osobou, která pomoc poskytuje, a osobou, která ji
přijímá, musí být založen na vzájemném respektu důvěře a úctě.
Právo na lékařskou péči: Postižená osoba má právo na výběr lékaře, který má pečovat o její zdraví.
Má právo na pravidelnou informaci o osobní zdravotní situaci a podílet se na všech rozhodováních o
sobě.
Bydlení a okolí: Postižená osoba má plné právo sama se rozhodnout, žít a bydlet v místě,
odpovídajícím jejím požadavkům a potřebám.
Právo na technickou pomoc: Tělesně postižená osoba má právo na úplné financování technického
vybavení a pomoci nutné pro nezávislý život.
Účast na společenském životě: Tělesně postiženým osobám musí být umožněna komunikace, pohyb a
přístup ke společnosti, vzdělání, úřadům, ekonomickým a profesním aktivitám i k aktivitám ve volném
čase a ve sportu.
Každá tělesně postižená osoba má právo na dostatečný příjem pro zajištění svého pohodlí a
spokojeného života.
Závěr
Tělesně postižené osoby, asociace, sdružení a svazy by měly sjednotit své úsilí pro zlepšení
vzájemného poznávání a pro to, aby se lépe domohly zajištění svých základních lidských práv, jimiž
jsou:
§ Právo na to, být odlišný
§ Právo na důstojný a odpovídající způsob života
§ Právo na integraci do společnosti
§ Právo na svůj názor a na jeho splnění
§ Právo na rovnoprávné občanství a na nezávislý výběr způsobu života i místa, kde chce žít
Chartu práv a povinností tělesně postižených vydala francouzská Organizace tělesně postižených
(Assotiation des Paralyses de France - APF). Překlad Luboš Chaloupka.
Deklarace práv duševně postižených lidí
§ Duševně postižený občan má, pokud je to jen možné, stejná práva jako ostatní občané.
§ Duševně postižený občan má nárok na přiměřené lékařské ošetření a terapii odpovídající jeho
potřebám, jakož i nárok na takové vzdělání, trénink, rehabilitaci a podporu, které co nejvíce mohou
rozvinout jeho možný potenciál a schopnosti.
§ Duševně postižený občan má právo na hospodářské zajištění a přiměřený životní standard.
§ Tam, kde je to možné, měl by duševně postižený žít se svojí vlastní nebo opatrovnickou rodinou a
s ní společně sdílet život.
§ Duševně postižený občan má právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud je to k jeho blahu a
zájmům žádoucí.
§ Duševně postižený občan má právo na ochranu před zneužíváním, pohrdáním a ponižujícím jednáním.
Pokud duševně postižený občan není v důsledku svého postižení schopen v plném rozsahu využít
všechna svá práva, nebo pokud by bylo nutné některá nebo všechna práva omezit či odejmout, musí se
při průběhu omezení nebo odejmutí práv prokázat příslušná právní jistota proti jakékoliv formě
zneužití.
Rezoluce byla schválena Valným Shromážděním OSN dne 20. prosince 1971
Práva duševně nemocných
1. Diagnóza duševní choroby má být v souladu s přijatými lékařskými, vědeckými a etickými
normami. Obtíže při adaptaci na morální, sociální a politické a jiné hodnoty nemají být samy o sobě
považovány za duševní nemoc.
2. Základní práva osob, které jsou označeny jako duševně nemocné, odborně diagnostikovány
jako duševně nemocné, léčeny jako duševně nemocné nebo trpící emočními problémy, jsou stejná jako
práva všech ostatních občanů.
3. Proto je také nutné:
Nepovažovat duševně nemocného v žádné situaci a za žádných podmínek za vyčleněného z lidské
společnosti.
Jednat s ním jako rovný s rovným, byť by tuto představu svým myšlením, chováním konáním a stavem
narušoval.
Chránit jeho práva ve všech ohledech, byť si jich není vědom nebo nedává najevo, že si jich je
vědom.
Informovat jej o jeho stavu sociálním i zdravotním, o možnostech nápravy a léčby a být mu
nápomocen.
Informovat jej o právech, respektovat je a pomáhat mu k jejich dosažení.
4. Základní práva a potřeby duševně nemocných, která musí být zvláště chráněna, protože jsou
nejčastěji porušována (případy porušování těchto práv) :
Právo být vnímán a respektován jako jedinečná lidská bytost (nedůstojné zacházení, zvláště pak při
hospitalizaci)
Právo na svobodné rozhodování o sobě samém (zneužívání nedobrovolné hospitalizace a přiliž
autoritativního terapeutického přístupu, někdy postup jiných orgánů)
Právo na soukromí (kontrola pošty při hospitalizaci, nedostatek vlastního teritoria v lůžkových
zařízeních)
Právo na práci a spravedlivou odměnu (předčasná invalidizace, nemožnost sehnat práci při invalidním
důchodu, nemožnost připravovat se na práci při dlouhodobé pracovní neschopnosti, odmítání ze strany
potenciálních zaměstnavatelů, zadržování autorských honorářů, pracovní vykořisťování ap.,
nedostatečná odměna za práci)
Právo na přiměřené hmotné zabezpečení, zvláště při ztrátě či oslabení výdělečných možností
(nedostatečná výše invalidního důchodu, nedostatek ostatních sociálních podpor, nemožnost vydělávat
peníze při invalidním důchodu)
Právo na přiměřenou životní úroveň, včetně potravy, šatstva, bydlení, lékařské péče a nezbytných
sociálních služeb (nedostupnost adekvátní lékařské péče, nedostupná sociální pomoc, vykazování do
neuspokojivého bydlení)
Právo na spolurozhodování o léčebných výkonech a postupech (direktivní terapeutický přístup, zvl.
Při nedobrovolné hospitalizaci)
Právo na informovanost o podstatných skutečnostech nemoci (neposkytování či odmítání informací)
Právo na lidský kontakt, na osobní svobodu (zakazování nebo omezování návštěv nebo kontaktů )
Právo na kultivaci a osobní růst (nedostatek podnětů)
Deklarace lidských práv a duševního zdraví schválená Světovou federací pro duševní zdraví v r. 1989
Charta práv a svobod starších občanů
1. Článek I (svoboda volby)
Každý občan se sníženou soběstačností má právo vybrat si sám způsob svého života. Musí používat
autonomie dle svých fyzických a psychických možností, a to i za cenu určitého rizika. Je však
třeba, aby byl o tomto riziku informován a přizpůsobil mu prostředí, ve kterém žije.
Rodina a ošetřující by měli jeho volbu respektovat.
2. Článek II (domácnost a prostředí)
Prostředí, ve kterém žije starší občan se sníženou soběstačností (ať je to již jeho domácnost či
jiné zařízení), by mělo respektovat jeho volbu a být přizpůsobeno jeho potřebám.
Je třeba, aby tito lidé mohli co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Tomu by také mělo odpovídat
uspořádání, zařízení a vybavení jejich domácnosti.
Možnost setrvání doma může mít své meze, a proto je třeba, aby se tito lidé mohli rozhodnout pro
alternativní řešení, kterým bývá nejčastěji pobyt v instituci. Častou příčinou, proč je třeba volit
pobyt v instituci, je duševní onemocnění (nejčastěji demence). V tomto případě je třeba, aby
pacient i jeho rodina volili vždy podle potřeb pacienta. Cílem je zajistit duševní i psychickou
pohodu a kvalitní život. Proto by zařízení měla být koncipována tak, aby odpovídala potřebám
soukromého života. Zařízení by mělo být přístupné, bezpečné a umožňovat dobrou orientaci.
3. Článek III (sociální život s handicapem)
Všichni lidé, kteří jsou v důsledku svého onemocnění závislí na pomoci a péči druhých osob, by měli
mít garantovánu svobodu volně komunikovat, neomezeně se pohybovat a podílet se na společenském
životě.
Urbanisté by při plánování měst měli vzít v úvahu stárnutí populace. Veřejná doprava a
prostranství by měly být přizpůsobeny změněným potřebám zdravotně postižených.
Všichni starší občané by měli být jasným, srozumitelným a přesným způsobem informováni o svých
sociálních právech a o legislativních změnách, které jsou pro ně důležité.
4. Článek IV (přítomnost a role blízkých a příbuzných)
Pro občany se sníženou soběstačností je zásadně potřebné, aby si mohli zachovat a udržovat
dosavadní přátelské a příbuzenské vztahy.
Je třeba společensky respektovat roli pečujících rodin, které by měly být zejména psychologicky
podporovány. Také instituce by měly dbát na spolupráci s rodinami pacientů, která je důležitá pro
zlepšení kvality jejich života. V případě, že není rodina, je třeba, aby její roli převzali
profesionálové nebo dobrovolníci.
Je třeba, aby si tito lidé také mohli zvolit a prožívat své intimní vztahy.
5. Článek V (majetek)
Všechny starší osoby s omezenou soběstačností mají nezpochybnitelné právo si zachovat movitý i
nemovitý majetek.
S tímto majetkem mohou sami disponovat, kromě případů, kdy je soudem rozhodnuto jinak. Pokud tito
lidé nejsou schopni nést náklady svého handicapu, je třeba jim pomoci.
6. Článek VI (aktivní život)
Je třeba umožnit všem starším občanům, kteří jsou závislí na pomoci a péči druhé osoby, aby si co
nejdéle zachovali své dosavadní aktivity.
Potřeba vyjádřit se a kreativně uplatnit trvá i v situaci těžkého zdravotního i duševního
postižení. Je třeba vytvořit centra, která se této problematice budou věnovat. Aktivity by neměly
být stereotypem, ale měly by respektovat přání starších občanů. Při koncipování aktivit je třeba se
vyvarovat degradujících prvků.
7. Článek VII
Každý starší člověk se sníženou soběstačností musí mít možnost podílet se na náboženských či
filozofických aktivitách dle své vlastní vůle a volby.
Každé zařízení by mělo tuto potřebu respektovat a umožnit ji prostorově i přístupem zástupců
různých církví a vyznání.
8. Článek VIII
Stáří je fyziologickým – normálním stavem. Nesoběstačnost je vždy důsledkem tělesné či psychické
choroby. Některým z těchto chorobných stavů je možné předcházet. Proto je důležité prosazovat
takové medicínské postupy, které povedou k prevenci nesoběstačnosti.
Způsoby, jakými lze těmto stavům předcházet, by měly být předmětem informací určených široké
veřejnosti, zejména občanům vyššího věku.
9. Článek IX
Každý člověk se zhoršenou soběstačností by měl mít přístup k takovým službám, které potřebuje, a
jsou mu užitečné.
V žádném případě by se neměl stát pouhým pasivním příjemcem služeb, a to ani v instituci, ani
doma. Přístup ke službám by se měl řídit individuálními potřebami nemocného. Nesmí docházet k
věkové diskriminaci. Služby zahrnují všechny lékařské a jiné odborné zdravotnické činnosti, měly by
se přizpůsobovat potřebám starších lidí, nikoli naopak.
Cílem je zlepšení kvality života nemocného a zmírnění obtěžujících příznaků, např. bolesti,
zlepšení nebo udržení dobrého duševního stavu, vrácení naděje.
Instituce obecně (i nemocnice) by měly být personálně, věcně i architektonicky vybaveny pro
přijetí starších občanů, a to i těch, kteří jsou nemocní duševně.
Musejí být zrušena veškerá administrativní opatření, která vedou ke zbytečnému čekání na
příslušnou službu - a jsou vlastně jednou z forem špatného zacházení se starými lidmi.
10. Článek X
Všichni, kteří pracují se staršími pacienty, by měli získat vzdělání v gerontologii odpovídající
jejich profesi. Vzdělání musí být úvodní a kontinuální, mělo by se zabývat zvláštnostmi onemocnění
a potřebami pacientů vyššího věku.
Všichni profesionálové by měli mít možnost analyzovat své postoje a praktické přístupy ve
spolupráci s psychologem.
11. Článek XI (úcta ke konci života)
Nemocnému v terminálním stadiu onemocnění i jeho rodině by měla být poskytnuta péče, pomoc a
podpora.
Je samozřejmé, že nelze směšovat stavy závažné a stavy neodvratitelné vedoucí ke smrti. Odmítnutí
terapie, kdo má naději na vyléčení je stejným omylem, jako obtěžující a nadbytečné léčení toho, kdo
se nachází v terminálním stadiu nevyléčitelného onemocnění. Jakmile se blíží neodvratitelně smrt,
je třeba nemocného obklopit péčí a pozorností přiměřenou jeho stavu. Znamená to citlivé
doprovázení, zmírňování všech nepříjemných psychických i fyzických příznaků, které stav
doprovázejí. Umírající by měli svůj život končit co nejpřirozenějším způsobem, obklopeni blízkými,
s respektem k víře a přání umírajících.
Ošetřující by měli umět doprovázet pacienta, ale i jeho rodinu obdobím před i po smrti.
12. Článek XII (výzkum: priorita a povinnost)
Prioritou by měl být multidisciplinární výzkum o stárnutí a o všech aspektech a souvislostech
soběstačnosti.
Jenom výzkum umožní lepší znalost poruch a chorob, které se váží ke stárnutí a tím také k jejich
lepší prevenci. Výzkum by měl zahrnovat kromě disciplín biomedicínských také humanitní a ekonomické
aspekty. Rozvoj takovéhoto výzkumu by měl vést ke zlepšení kvality života osob se zhoršenou
soběstačností, ke zmírnění jejich utrpení. Také by měl přinést ekonomický efekt.
13. Článek XIII (uplatnění práva a právní ochrana osob s omezenou soběstačností)
Každý člověk s omezenou soběstačností musí požívat ochrany svých práv a své osobnosti.
14. Článek XIV (informace, nejlepší prostředek boje proti vyloučení)
Veřejnost by měla být efektivně informovaná o obtížích, se kterými se setkávají lidé s omezenou
soběstačností.
Tyto informace by se měly šířit co nejvíce. Neznalost a nevědomost vedou příliš často k sociálnímu
vyloučení lidí, kteří by se díky svým zachovaným schopnostem mohli a přáli podílet se na
společenském životě.
K vyloučení (exkluzi) může vést jednak nerespektování oprávněných potřeb pacientů, ale i
nadbytečná infantilizující a invalidizující péče.
Často nejsou možnosti ani typy služeb známy, a to dokonce ani profesionálům. Pojmenovat reálnou
situaci, poukázat na tento problém v celé složitosti a seznámit s ním veřejnost je významný krok k
prevenci sociálního vyloučení starších lidí s omezenou soběstačností.
Charta práv umírajících osob
1. Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, která z ní lze odvodit.
2. Pokrok medicíny umožňuje v současné době léčit mnohé dosud neléčitelné nebo smrtelné choroby,
zlepšení lékařských metod a rozvoj resuscitačních technik dovolují prodlužování života lidského
jedince a odsouvání okamžiku jeho smrti. V důsledku toho se však často nebere ohled na kvalitu
života umírajícího člověka a na osamělost a utrpení jak pacienta, tak jeho blízkých a těch, kdo o
něj pečují.
3. V roce 1976 v rezoluci č. 613 deklarovalo Parlamentní shromáždění, že umírající nemocný si
nejvíce ze všeho přeje zemřít v klidu a důstojně, pokud možno v komfortu a za podpory jeho rodiny a
přátel. V Doporučení číslo 779 z roku 1976 k tomu dodalo, že prodloužení života by nemělo být
jediným cílem medicínské praxe, která se musí současně zabývat i úlevou od utrpení.
4. Konvence o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti s ohledem na aplikaci biologie a medicíny
od té doby vyjádřila důležité zásady a připravila cestu, aniž se explicitně věnovala specifickým
potřebám nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí.
5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je
odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana
nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné umírání.
6. Jak v minulosti i v současnosti ukázaly mnohé zkušenosti s utrpením, je třeba tato opatření
uskutečňovat zvláště v zájmu nejzranitelnějších členů společnosti. Tak jako lidská bytost začíná
svůj život ve slabosti a závislosti, stejně tak potřebuje ochranu a podporu, když umírá.
7. Základní práva odvozená z důstojnosti nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob jsou dnes
ohrožena mnoha faktory:
◦Nedostatečnou dostupností paliativní péče a dobré léčby bolesti
◦Častým zanedbáváním léčby fyzického utrpení a nebráním zřetele na psychologické, sociální a
spirituální potřeby
◦Umělým prodlužováním procesu umírání, buď nepřiměřeným používáním medicínských postupů, nebo
pokračováním v léčbě bez souhlasu nemocného
◦Nedostatečným kontinuálním vzděláváním a malou psychologickou podporou ošetřujícího personálu
činného v paliativní péči
◦Nedostatečnou péčí a podporou příbuzných a přátel terminálně nemocných či umírajících osob, kteří
by jinak mohli přispět ke zmírnění lidského utrpení v jeho různých dimenzích
◦Obavami nemocného ze ztráty autonomie, že bude závislým na rodině i institucích a stane se pro ně
zátěží
◦Chybějícím nebo nevhodným sociálním i institucionálním prostředím, které by mu umožňovalo pokojné
rozloučení s příbuznými a přáteli
◦Nedostatečnou alokací prostředků a zdrojů pro péči a podporu nevyléčitelně nemocných nebo
umírajících
◦Sociální diskriminací, která je vlastní umírání a smrti
8. Shromáždění vyzývá členské státy, aby ve svých zákonech stanovily nezbytnou legislativní i
sociální ochranu, aby se zabránilo těmto nebezpečím a obavám, se kterými mohou terminálně nemocní
nebo umírající lidé být v právním řádu konfrontováni, a to zejména: ◦Umírání s nesnesitelnými
symptomy (například bolesti, dušení, atd.)
◦Prodlužováním umírání terminálně nemocného nebo umírajícího člověka proti jeho vůli
◦Umírání o samotě a v zanedbání
◦Umírání se strachem, že jsem sociální zátěží
◦Omezováním život udržující léčby (life-sustaining) z ekonomických důvodů
◦Nedostatečným zajištěním financí a zdrojů pro adekvátní podpůrnou péči terminálně nemocných nebo
umírajících
9. Shromáždění proto doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy, aby ve všech
ohledech respektovaly a chránily důstojnost nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí, a to
tím:
a. že uznají a budou hájit nárok nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí na komplexní
paliativní péči a že přijmou příslušná opatření:
■aby zajistily, že paliativní péče bude uznána za zákonný nárok individua ve všech členských
státech
■aby byl všem nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný přístup k přiměřené
paliativní péči
■aby byli příbuzní a přátelé povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a umírající a aby
jejich snaha byla profesionálně podporována. Pokud se ukáže, že rodinná nebo soukromá péče nestačí
nebo je přetěžována, musejí být k dispozici alternativní nebo doplňkové formy lékařské péče
■aby ustavily ambulantní týmy a síť pro poskytování paliativní péče, které by zajišťovaly domácí
péči vždy, pokud je možné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající ambulantně
■aby zajistily spolupráci všech osob podílejících se na péči o nevyléčitelně nemocného nebo
umírajícího pacienta
■aby vyvinuly a vyhlásily kvalitativní normy pro péči o nevyléčitelně nemocné nebo umírající
■aby zajistily, že nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak, dostanou
přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tyto léčba mohla mít u příslušného jedince
jako nežádoucí (vedlejší) účinek léčby za následek zkrácení života jedince
■aby zajistily, že ošetřující personál bude vyškolen a veden tak, aby mohl každému nevyléčitelně
nemocnému nebo umírajícímu člověku poskytnout v koordinované týmové spolupráci lékařskou,
ošetřovatelskou a psychologickou péči v souladu s nejvyššími možnými standardy
■aby založily další a rozšířily stávající výzkumná, výuková a doškolovací centra pro obor
paliativní medicíny a péče, stejně jako pro interdisciplinární thanatologii
■aby zajistily alespoň ve větších nemocnicích vybudování specializovaných oddělení paliativní péče
a thanatologických klinik, které by mohly nabídnout paliativní medicínu a péči jako integrální
součást každé lékařské činnosti
■aby zajistily, že bude paliativní medicína a péče ukotvena ve veřejném vědomí jako důležitý cíl
medicíny
b. tím, že budou chránit právo nevyléčitelně nemocných a umírajících osob na sebeurčení a že pro to
přijmou nutná opatření:
■aby se prosadilo právo nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby na pravdivou, úplnou, ale
citlivě podanou informaci o jejím zdravotním stavu a aby přitom bylo respektováno přání jedince,
který nechce být informován
■aby měla každá nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba možnost konzultovat ještě jiné lékaře
než svého pravidelného ošetřujícího
■aby bylo zajištěno, že žádná nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba nebude ošetřována a léčena
proti své vůli, že při svém rozhodování nebude ovlivňována nikým jiným a že na ni nebude nikým
činěn nátlak. Musejí být zvážena taková opatření, aby takové rozhodnutí nebylo učiněno pod
ekonomickým tlakem
■aby bylo zajištěno, že bude respektováno odmítnutí určitého léčebného postupu, vyjádřené v
písemném projevu vůle (living will), v pořízení nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby, která
již nebude aktuálně schopná se vyjádřit. Dále musí být zajištěno, aby byla stanovena kritéria
platnosti takových prohlášení, pokud jde o rozsah předem vyjádřených pokynů (advance directives),
ale i pokud jde o jmenování zmocněnců a rozsah jejich pravomocí. Rovněž musí být zajištěno, že
rozhodnutí, učiněná zmocněncem v zastoupení nemocného neschopného se vyjádřit, a která se opírají o
předchozí vyjádření vůle nebo o předpokládanou vůli nemocného, budou uznána jen tehdy, když v
nastalé akutní situaci nemocný sám svou vůli nijak neprojeví nebo když ji není možno poznat. V
takovém případě musí být jasná souvislost s tím, co příslušná osoba říkala v době krátce před
okamžikem rozhodování, nebo přesněji, krátce než začala umírat, a to v odpovídající situaci, bez
cizího ovlivnění a nátlaku, a ještě při zachovaných duševních schopnostech. Konečně má být
zajištěno, aby nebyla respektována zástupná rozhodnutí, jež se opírají jen o všeobecné hodnotové
soudy platné v příslušné společnosti a aby ve sporných případech bylo vždy rozhodnuto ve prospěch
života a jeho prodloužení
■aby bylo zajištěno, že výslovná přání nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby týkající se
určitých léčebných postupů budou respektována bez ohledu na zásadní terapeutickou odpovědnost
lékaře, pokud nejsou v rozporu s lidskou důstojností
■aby bylo zajištěno, že v případě, kdy není k dispozici předchozí vyjádření vůle pacienta či
pacientky, nebude porušeno jeho právo na život. Musí být vytvořen katalog léčebných úkonů, které
musejí být poskytnuty za všech okolností a jež nesmí být zanedbány
c. že zachovají předpis, zakazující úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob
a že zároveň:
■uznají, že právo na život, zejména ve vztahu k nevyléčitelně nemocným a umírajícím osobám, je
členskými státy garantováno v souladu s článkem 2 Evropské úmluvy o lidských právech, který říká,
že nikdo nemá být úmyslně zbaven života
■uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, nezakládá v
žádném případě právní nárok na smrt z ruky jiné osoby
■uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, samo o sobě
nezakládá legální ospravedlnění činností, úmyslně způsobujících smrt
Práva onkologických pacientů
Deklarace na podporu a dodržování práv onkologických pacientů
Preambule
Deklarace byla přijata jednomyslně zástupci všech členských organizací na valném shromáždění
„Asociací evropských lig proti rakovině“ v Oslu 29. června 2002.
1. Definice
1.1. Termín pacient je míněn v souvislosti s "využitím zdravotní péče u zdravého nebo nemocného".
Termín "onkologický pacient" je označení "uživatele zdravotní péče, který má nádorové onemocnění
nebo obtíže související s rakovinou".
2. Pacienti jako živé bytosti
2.1. Hodnota člověka a jeho práva vyjádřená v mezinárodních dokumentech citovaných výše je dána v
systému zdravotní péče a zejména ve vztahu mezi pacientem, zdravotníky a zdravotnickými zařízeními.
2.2. V rámci toho mají všichni pacienti právo na kvalitní život, fyzický a duševní rozvoj,
důstojnost, respektování soukromí, vlastní morální, kulturní, filozofický, ideologický, náboženský
názor, který nesmí být příčinou diskriminace.
3. Právo na léčení, zdravotní péči a psychosociální podporu
3.1. Nádorově nemocní mají právo na stejnou dostupnost léčby jako ostatní nemocní.
3.2. Medicínské a psychosociální přístupy jsou stejné u nádorově nemocných jako u ostatních
nemocných.
3.3. Nádorově nemocní mají právo na přiměřenou úroveň péče, která je dána jak dokonalým technickým
vybavením úměrným dostupným zdrojům, tak současnému dostupnému klinickému vzdělání a odborné úrovni
v dané zemi a mezilidským vztahům mezi onkologickým pacientem a zdravotníky.
3.4. Nádorově nemocní mají právo na nezbytnou zdravotní péči při svém onemocnění včetně
preventivní péče a rehabilitace.
3.5. Nádorově nemocní mají právo na svobodnou volbu a změnu lékařů a zdravotnického zařízení
stejného zaměření.
3.6. Nádorově nemocní mají právo konzultovat jiného lékaře v každé situaci.
3.7. Nádorově nemocní jsou léčeni vždy ve vlastním zájmu v souladu s léčebnými postupy a dostupnou
technikou.
3.8. Nádorově nemocní mají právo na zabezpečení pokračujícího léčení v jedné i více nemocnicích
při střídání s domácím ošetřováním.
3.9. Nádorově nemocní mají právo na léčbu obtíží v důsledku onemocnění podle současných poznatků,
na pomoc v terminálním stadiu nemoci a na důstojné umírání.
4. Právo na informace
4.1. Nádorově nemocní mají právo na úplnou informaci o svém zdravotním stavu včetně lékařských
vyšetření; o navrhovaných lékařských postupech spolu s riziky a účinky způsobu léčby; o
alternativách navržené léčby včetně vyhlídky bez jakékoliv léčby, o diagnóze, výhledu (prognóze a
postupu léčby). Rozsah informace vyžaduje pacientův souhlas stejně tak i pro jakýkoliv lékařský
postup, výzkum anebo výukovou demonstraci.
4.2. Informace musí být podána pro pacienta srozumitelnou formou a zdravotník se musí přesvědčit,
že rozhovor je vnímán s důvěrou.
4.3. Nádorově nemocní mají právo na vlastní žádost informaci odmítnout.
4.4. Nádorově nemocní mají právo rozhodnout, kdo, pokud vůbec, má být ještě informován.
4.5. Nádorově nemocní mají právo znát identitu a odbornost zdravotníků zejména zaměstnanců
zdravotnického zařízení. Pacienti mají právo být seznámeni s provozním řádem tohoto zařízení.
5. Právo na seberozhodování
5.1. Nádorově nemocní mají právo v každé situaci na vyjádření souhlasu pro všechny lékařské
výkony, pro zařazení do výzkumu nebo do výukového procesu.
5.2. Když nádorový pacient je nesvéprávný, vyžaduje se souhlas zákonného zástupce, ale i pacient
musí být přesto informován před rozhodovacím procesem v rozsahu, který umožní jeho stav. Když
zákonný zástupce odmítne dát souhlas a lékař je přesvědčen o zákroku v zájmu nemocného, konečné
rozhodnutí musí být v souladu se zákonem.
5.3. Jestliže nádorově nemocný je neschopný vyjádřit svůj souhlas po předchozí informaci a
jestliže není zákonný zástupce určen pacientem, rozhodovací proces musí zahrnovat, co je známo a
také nejširší výběr předpokládaných možností podle přání onkologického pacienta.
6. Právo na mlčenlivost a soukromí
6.1. Všechny informace o nádorově nemocném, zdravotní stav, lékařské posouzení, diagnóza, prognóza
a léčení a všechny ostatní informace osobního charakteru musí být důvěrné.
6.2. Nádorově nemocní mají právo přístupu ke svým zdravotním nálezům a záznamům a veškeré další
dokumentaci, týkající se jejich diagnózy, léčení a následné péče a k tomu, aby dostali kopii celé
nebo části lékařské zprávy.
6.3. Informace mohou být vyčleněny jako tajné, jestliže si to pacient výslovně přeje, nebo jsou-li
výslovně zahrnuty zákonně s ostatními ve výzkumných protokolech. Souhlas k přístupu k informacím je
nutný při změně lékaře, pro ovlivnění pacientovy léčby nebo pro následující zákrok, ale musí to být
jen v naprosto nezbytném rozsahu.
6.4. Všechny osobní údaje o pacientovi musí být vhodným způsobem chráněny.
6.5. Nádorově nemocní mají právo vyžadovat změnu, doplnění, vypuštění nebo upřesnění anebo úpravu
dat osobních nebo medicínských, které se jich týkají, pokud jsou nepřesná, neúplná, dvojsmyslná
nebo časově neodpovídají dané diagnóze, prognóze, léčení a následné péči.
7. Právo na sociální péči
7.1. Život nádorově nemocných je často provázen během nebo po léčení finančními nebo sociálními
problémy. Onkologičtí pacienti mají právo na ekonomické, finanční a sociální služby a podporu.
8. Povinnosti pacientů
8.1. Nádorově nemocní jsou povinni aktivně se podrobit diagnostickým vyšetřením, léčení a
doprovodné péči poskytované ošetřujícím personálem a zdravotnickým zařízením po předchozí
informaci.
8.2. Nádorově nemocní se musí snažit, aby styk se zdravotnickým personálem a zdravotní péče
probíhala v pohodě.
9. Stížnosti
9.1. Nemocní musí mít přístup k informacím a radám umožňujícím jim seznámení se s jejich právy
obsaženými v tomto dokumentu. Tam, kde práva nejsou respektována, musí být možnost podat stížnost.
K tomu by měla být možnost a způsob uplatnění práva nápravným opatřením nebo jinou formou
mimostandardního postupu.
10. Uplatnění
10.1. Seznámení se s právy uvedenými v této deklaraci znamená, že byl naplněn uvažovaný záměr.
10.2. Seznámení se s těmito právy nebude znamenat postih. Při aplikaci těchto práv se pacienti
přizpůsobí omezením danými hranicemi lidských práv a v souladu s předpisy danými zákonem.
10.3. Jestliže pacient nemůže sám uplatnit práva uvedená v dokumentu, měl by se s těmito právy
seznámit zákonný zástupce nebo osoba pověřená k tomuto účelu nemocným. Kde není ani zákonný
zmocněnec ani pověřená osoba, měly by se hledat jiné způsoby pro zastupování nemocného.
Tato deklarace není zákonnou normou s vymahatelnými povinnostmi nebo právy, je však vnímána jako
základ kvalitnějšího života lidí s rakovinou.
Oslo, 29. června 2002
Práva pacientů trpících Alzheimerovou chorobou nebo jinými formami demence
1. Být informován o své chorobě.
2. Mít vhodnou a soustavnou lékařskou péči.
3. Být užitečný při práci a zábavě tak dlouho, jak jen to je možné.
4. Být vnímán při jakémkoli zacházení jako dospělý člověk, ne jako dítě.
5. Při vyjádření svých citů být brán vážně.
6. Je-li to možné, nebýt léčen psychotropními látkami.
7. Žít v bezpečném, srozumitelném a předvídatelném prostředí.
8. Mít potěšení z každodenních činností, které dávají životu smysl.
9. Mít možnost chodit pravidelně ven.
10. Pociťovat tělesný kontakt včetně objetí, pohlazení a podržení ruky.
11. Být s lidmi, kteří znají život nemocného, včetně jeho kulturních a náboženských zvyklostí.
12. Být ošetřován pracovníky, kteří jsou vyškoleni pro péči o osoby s demencí.
Charta práv stomiků
Mezinárodní asociace stomiků prostřednictvím tzv. Charty práv stomiků (Charter of Ostomates'
Rights) deklaruje základní potřeby a práva této skupiny pacientů. Hájí jejich právo obdržet
informace i péči, které jim umožní vést nezávislý život a podílet se na všech důležitých
rozhodnutích. Cílem Mezinárodní asociace stomiků je realizace jednotlivých bodů této Charty ve
všech zemích světa.
Práva všech stomiků
Každý stomik má právo:
* na předoperační poradenství, aby nebylo pochyb o tom, že si je plně vědom přínosu operace a zná
základní fakta o životě se stomií
* na dobře provedenou a vhodně umístěnou stomii, realizovanou s plným ohledem na pohodlí pacienta
* na kvalitní a profesionální lékařskou a ošetřovatelskou péči před i po operaci, v nemocnici
i ve své komunitě
* na podporu a informovanost rodiny, známých a přátel, aby lépe chápali podmínky a změny, které
jsou nutné k dosažení uspokojivé úrovně života se stomií
* na úplnou a objektivní informaci o všech vhodných stomických pomůckách a výrobcích, které jsou
v jeho zemi k dispozici
* na neomezený přístup k celé škále dostupných stomických pomůcek
* na informace o nejrůznějších organizacích stomiků v jeho vlasti a službách a podpoře, které
poskytují
* na ochranu proti jakékoliv formě diskriminace
* na jistotu, že osobní informace týkající se jeho operace vedoucí k vytvoření stomie zůstanou
důvěrné a utajené, aby bylo zachováno jeho soukromí, a že nikdo, kdo tyto informace zná, je bez
výslovného svolení stomika nesdělí žádnému subjektu, který je angažován ve výrobě, prodeji nebo
distribuci stomických pomůcek, ani žádné osobě, která by z nich mohla profitovat přímo nebo
nepřímo, díky svému vztahu ke komerčnímu trhu se stomickými pomůckami
Charta práv stomiků byla schválena na 11. Světového kongresu IOA v Portu, 26. – 31. 8. 2004.