Studijní materiál PhDr. Jana Hlinovská, PhD.
6 Proces edukace ve zdravotnickém zařízení – 5 fází edukačního
procesu
Edukace je jedna ze základních funkcí ošetřovatelství. Proto jsou základy
pedagogiky součástí vzdělávacích programů budoucích zdravotníků. Každá
sestra by měla prokázat schopnost efektivní edukační činnosti. Základním cílem
každé edukace je dosáhnout změny v poznání, chápání, postojích a zručnosti
klienta. Při edukaci je charakteristický holistický přístup k člověku. Sestra plní roli
poradce, konzultanta a pedagoga. Edukace není pouhé předání informací, je
mnohem širší, jedná se o proces. Klíčem edukace je motivace pacienta. Edukace
je výchova nemocného k samostatnější péči o vlastní onemocnění, při které přebírá
větší část odpovědnosti za vlastní zdraví na sebe. Zároveň edukace slouží ke
zlepšení spolupráce klienta se zdravotnickým týmem. Edukačním procesem v
ošetřovatelství rozumíme takové činnosti, kdy se jeden subjekt (klient) učí novým
poznatkům, a druhý subjekt (edukátor) mu toto učení zprostředkovává. Obecně se
jedná o proces celkové výchovy a vzdělávání člověka a rozvíjení jeho
osobnosti.
Pojem edukace (z latinského educo, educare - vychovávat, vypěstovat) vyjadřuje
šíře chápaný proces výchovy a vzdělávání. Jejím cílem je nejen získávání určitých
vědomostí a poznatků, ale i dosažení určité změny v chování klienta, přeměna
hodnotových a vztahových postojů, citových a volních struktur osobnosti.
V edukačním procesu by klient měl získat nové informace, pochopit je a umět je ve
svém životě použít. Měl by si osvojit určité dovednosti jak v činnosti teoretické
(např. výpočty, rozhodování v problémových situacích), tak v činnosti praktické
(např. obsluha přístrojů, aplikace léčebných úkonů, realizace zdravého způsobu
života) a získat nové návyky (tzn. upevněné a zautomatizované složky vědomé
činnosti). Edukace je nedílnou součástí ošetřovatelství.
1
6.1 Edukační proces
Edukační proces je součástí komplexní ošetřovatelské péče o pacienta, vychází
z edukačních potřeb (učení), pohotovosti a připravenosti k metodologii učení.
Je specifický podle toho, ve které je fáze onemocnění pacienta se realizuje:
- úvodní - iniciální např. edukujeme pacienta, který je připravován k výkonu,
zákroku, operačnímu výkonu atd.
- prohlubující - u pacienta doplníme např. informace o životě
s onemocněním, s defektem, s přístrojem atd.
- kontinuální - po propuštění do domácí péče se zaměřujeme na adaptaci na
život pacienta v domácím, profesionálním a společenském prostředí.
- reedukace - posouzení, hledání příčiny, pro kterou se nedaří dosáhnout cíle
(Němcová, Hlinková, 2010). Někdy se nedaří dosáhnout požadovaného
chování a musí se provést tzv. reedukace. Je potřeba udělat opětovné
posouzení a najít příčiny, kvůli kterým se nám nedaří dosáhnout s pacientem
stanovené cíle.
Edukace v ošetřovatelství je systematický, logický následný a plánovaný proces,
ve kterém probíhají dvě činnosti, které se vzájemné ovlivňují. Jedná se o
vzdělávání
a učení. Na tomto procesu se podílí dva vzájemně se ovlivňující účastníci: sestra
jako edukátor a edukant (pacient, rodina atd.).
Edukační proces se člení do 5 fází (Kozierová, Erbová, Olivierová, 1995): 1. fáze
posouzení; 2. fáze: stanovení edukační diagnózy; 3. příprava edukačního plánu; 4.
fáze: realizace edukačního plánu; 5. fáze: kontrola a vyhodnocení (obrázek 1,
tabulka 1).
2
Obrázek 1 Edukační proces - 5 fází
Zdroj: autor
3
EDUKAČNÍ POSUZOVÁNÍ
edukační potřeby, pohotovosti k učení, bariéry učení, styl učení
EDUKAČNÍ DIAGNOSTIKA vědomosti, zručnost, postoj
EDUKAČNÍ PLÁNOVÁNÍ
priority edukace, cíle, obsah, metody, edukační pomůckyREALIZACE EDUKACE
čas, prostředí, fáze edukační jednotky
EDUKAČNÍ HODNOCENÍ
vyhodnocení bezprostřední zpětné vazby
Tabulka 1 Srovnání edukačního procesu s ošetřovatelským procesem
FÁZE OŠETŘOVATELSKÝ PROCES EDUKAČNÍ PROCES
1) Posouzení Edukační posouzení
2) Diagnostika Edukační diagnostika
3) Plánování Edukační plánování
4) Realizace Realizace edukace
5) Hodnocení Edukační hodnocení
Zdroj: autor
6.2 Fáze edukačního procesu
Fáze edukačního procesu (Nemcová, Hlinková, 2010):
Cyklický charakter edukace je daný fázemi edukačního procesu, které na sebe
navazují, kde každá následující fáze je závislá od předcházející.
1. fáze: Posouzení
Při posouzení před počátkem edukace se zaměřujeme na dvě oblasti: a) zjištění
důležitých údajů a pacientovi; b) určení oblastí - edukačních témat, ve kterých
pacient potřebuje získat, doplnit či aktualizovat vědomosti, případně je reedukovat.
Sestry by měly při řízení edukačního procesu poznat pacienta, event. jeho rodinné
příslušníky, které budou edukovat. Je nutné zjistit, jaké jsou jejich potřeby na
edukaci, styl učení a přítomnost překážek pro učení (bariéry, zda tomu pacient
rozumí). Posuzování je metoda rozhodování a učení - zjištění údajů (věk, vzdělání,
mentální úroveň, názory na zdraví/zdatnost, překážky v učení, motivace), zjistit jakou
motivaci provádět, dbáme na úroveň, kvalitu vědomostí. Kategorie v posuzování věk,
etnika, fyzický stav, profil rodiny, sociálně ekonomické stavy, životní styl, kultura,
4
náboženství, hodnoty, postoje, adekvátnost, neadekvátnost rodinných funkcí,
porozumění současné situace rodiny.
2. fáze: Stanovení edukační diagnózy.
Fáze edukační diagnostiky - na základě údajů získaných edukačním posuzováním
si sestra stanoví edukační diagnózy, které se mohou týkat deficitů ve
vědomostech, dovedností či postojích pacienta. Na základě zjištění těchto deficitů
si sestra promyslí edukační plán. Pro stanovení diagnózy používáme NANDA
taxonomii I. nebo II. Mezi obecné didaktické zásady patří: zásada komplexního
rozvoje, vědeckosti, individuálního přístupu, spojení teorií s praxí, zásada
uvědomělosti a aktivity, názornost, přiměřenost, soustavnost, trvalost a operativnost.
Výukové cíle a jejich taxonomie (Skalková, 2007):
A) KOGNITIVNÍ - vzdělávací
- taxonomie cílů v kognitivní oblasti (B. S. Blom a kol.)
1) znalosti (zapamatování),
2) porozumění,
3) aplikace,
4) analýza,
5) syntéza,
6) hodnotící posouzení.
B) AFEKTIVNÍ - postojové
- taxonomie afektivních cílů (D. B. Kratwohl a kol.)
1) přijímání (vnímavost),
2) reagování,
3) oceňování hodnoty,
- akceptování hodnot,
- preferování hodnot,
- přesvědčení o hodnotě,
4) integrování hodnot (organizace),
5) interpretace hodnot v charakteru.
5
C) PSYCHOMOTORICKÉ - výcvikové
- taxonomie R.H. Davea
1) imitace (nápodoba),
2) manipulace (praktická cvičení),
3) zpřesňování,
4) koordinace,
5) automatizace.
3. fáze: Příprava edukačního plánu.
Vytvoření edukačního plánu je uskutečňováno po etapách, zapojení pacienta
zvyšuje jeho motivaci.
Fáze plánování edukace – podle:
- priorit v edukaci tzn. o čem je třeba poučit pacienta nejdříve, a co bude dále
předmětem další edukace,
- struktury edukace - jestli se uskuteční jedna edukační jednotka, nebo bude
více edukačních jednotek,
- cíle: kognitivní (vědomostní, poznávací), afektivní (postojové, silné zážitky),
behaviorální (psychomotorické),
- času - je potřeba uvážit čas kdy a jak dlouho bude edukace probíhat. Při
plánování si promyslíme i výběr edukačních metod a pomůcek popř. techniky,
kterou použijeme k edukaci. Rovněž je, důležité si naplánovat, výběru - při
plánování si promyslíme i výběr edukačních metod a pomůcek popř.
techniky, kterou použijeme k edukaci, rovněž je důležité si naplánovat, formy
- podle počtu pacientů, individuální, skupinová, místa realizace - kde bude
edukace probíhat, musíme myslet na vytvoření příjemného prostředí a důvěry
ve vztahu s pacientem nebo rodinou.
Edukační sestra klientovi nabízí:
- informace o nemoci a zdravotním stavu (se zřetelem na svoje kompetence), o
diagnostických a terapeutických postupech (např. příprava, průběh),
seznámení klienta se zdravotnickým zařízením,
6
- poučení o správné životosprávě a rizikových faktorech, které mají negativní
vliv na zdraví člověka,
- zkušenosti jiných klientů s daným onemocněním, vlastní zkušenosti,
- edukační materiály (literatura, brožury, letáky),
- získání nových dovedností a zručnosti při jejich provádění,
- rady, návody, doporučení.
Metody výuky
Metody z hlediska pramene poznání a typu poznatků (obrázek 2) je možno dělit dle
Skalkové (1999) na:
Obrázek 2 Metody výuky
Zdroj: autor
A) Metody slovní
- monologické metody (např. popis, vysvětlování, vyprávění, přednáška atd.),
- dialogické metody (např. rozhovor, diskuse, dramatizace),
- metody písemných prací (např. písemná cvičení, kompozice),
- metody práce s učebnicí, knihou atd.
7
A) METODY SLOVNÍ
B) METODY NÁZORNĚ DEMONSTRAČNÍ
C) METODY PRAKTICKÉ
ASPEKT
DIDAKTICKÝ
B) Metody názorně demonstrační
- pozorování předmětů a jevů,
- předvádění (předmětů, modelů, pokusů, činností),
- demonstrace obrázků statických,
- projekce statická a dynamická.
C) Metody praktické činnosti
- nácvik pohybových a pracovních dovedností,
- žákovské laborování,
- pracovní činnosti (v dílnách, v nemocnici aj.),
- grafické a výtvarné činnosti.
4. fáze: Realizace edukačního plánu.
Fáze realizace edukačního plánu - má edukační jednotky, každá má své fáze –
motivační, expoziční, fixační a hodnotící.
- v motivační fázi usilujeme o vzbuzení zájmu o problematiku a připravení
edukanta či edukantů na přijetí nových vědomostí,
- v expoziční fázi zprostředkováváme nové informace, popř. demonstrujeme
postupy,
- ve fixační fázi upevňujeme poznatky a získané zručnosti pacienta např.
procvičením určitého postupu,
- ve fázi hodnocení zjišťujeme, co se pacient naučil, jak zvládl nácvik
zručností, jaké jsou jeho názory na změnu způsobu života, které se od něho
v souvislosti s problémem se zdravím nebo chronickým onemocněním
očekává.
V edukačním plánu je potřeba počítat s případnými změnami. Je nutné využívat
učební pomůcky a ověřovat, zda byly informace klientem/pacientem pochopeny.
5. fáze: Kontrola a vyhodnocení.
8
Ve fázi vyhodnocení edukace - zjišťujeme, zda výsledná kritéria, výsledky a cíle
byly splněny, částečně splněny, nebo nebyly splněny. Na základě vyhodnocení
můžeme uvažovat o ukončení edukace, pokračování v edukaci, nebo reedukaci.
Kontrola a hodnocení je průběžný a také závěrečný proces. Pacient i edukátor musí
zhodnotit dosažení krátkodobých cílů i plnění dlouhodobých cílů. Při kontrole
edukátor vyhodnotí, zda bylo dosaženo stanovených cílů, společně s pacientem a
zaměří se na případné nedostatky a rezervy znovu.
Literatura
HAŠKOVCOVÁ, Helena. Informovaný souhlas proč a jak? 1. vyd. Praha: Galén,
2004. 104 s. ISBN 978-80-7262-497-3.
KOZIEROVA, Barbara., ERBOVÁ, Glenora., OLIVIERIOVÁ, Rita. Ošetrovateľstvo 1.
vyd. Martin : Vydavateľstvo Osveta, 1995. 836 s. ISBN 80-217-0528-0.
NEMCOVÁ, Jana., HLINKOVÁ, Edita. a kol. Moderná edukácia v ošetrovateľstve. 1.
vyd. Martin : Osveta, 2010. 260 s. ISBN 978-80-8063-321-9.
SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika: vyučovací proces, učivo a jeho výběr,
metody, organizační formy vyučování. 2. rozšiř. a aktualit. vyd. Praha: Grada, 2007.
322 s. ISBN 978-80-247-1821-7.
SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. 1. vyd. Praha: ISV, 1999. 292 s. ISBN 80-
85866-33-1.
ŠUSTEK, Petr., HOLČAPEK, Tomáš. Informovaný souhlas – teorie a praxe
informovaného souhlasu ve zdravotnictví. 1. vyd. Praha : ASPI, 2007. 243 s. ISBN
978-80-7357-268-6.
VYHLÁŠKA 385/2006 Sb. z. MZ ČR z 21. 2006. O zdravotnické dokumentaci.
ZÁKON 20/166 Sb. Z MZ ČR, novela III/ 2007, Zákon o péči o zdraví lidu.
ZÁVODNÁ, Vlasta. Pedagogika v ošetrovateľstve. 1. vyd. Martin :Osveta, 2005. s.
117. ISBN 80-8063-193-X.
9