Studijní materiál ZPED, ECP PhDr. Jana Hlinovská, PhD.
PROCES EDUKACE
1. Obecné didaktické zásady:
 zásada komplexního rozvoje,
 vědeckosti, individuálního přístupu,
 spojení teorií s praxí,
 zásada uvědomělosti a aktivity,
 názornost,
 přiměřenost,
 soustavnost,
 trvalost a operativnost
2. Výukové cíle a jejich taxonomie:
 A) KOGNITIVNÍ - vzdělávací
o taxonomie cílů v kognitivní oblasti (B. S. BLOM a kol)
 1. znalosti (zapamatování)
 2. porozumění
 3. aplikace
 4. analýza
 5. syntéza
 6. hodnotící posouzení
 B) AFEKTIVNÍ - postojové
o taxonomie afektivních cílů (D.B. Kratwohl a kol)
 1. přijímání (vnímavost)
 2. reagování
 3. oceňování hodnoty
 akceptování hodnot
 preferování hodnot
 přesvědčení o hodnotě
 4. integrování hodnot (organizace)
 5. interpretace hodnot v charakteru
 C) PSYCHOMOTORICKÉ - výcvikové
o taxonomie R.H. Davea
 1. imitace (nápodoba)
 2. manipulace (praktická cvičení)
 3. zpřesňování
 4. koordinace
 5. automatizace
3. METODY VÝUKY
o METODY Z HLEDISKA PRAMENE POZNÁNÍ A TYPU POZNATKŮ
(Maňák, 1990)
3.1. METODY SLOVNÍ
1. monologické metody (např. popis, vysvětlování, vyprávění,
přednáška atd.)
2. dialogické metody (např. rozhovor, diskuse, dramatizace)
3. metody písemných prací (např. písemná cvičení, kompozice)
4. metody práce s učebnicí, knihou
3.2. METODY NÁZORNĚ DEMONSTRAČNÍ
1. pozorování předmětů a jevů
2. předvádění (předmětů, modelů, pokusů, činností)
3. demonstrace obrázků statických
4. projekce statická a dynamická
3.3. METODY PRAKTICKÉ ČINNOSTI
1. nácvik pohybových a pracovních dovedností
2. žákovské laborování
3. pracovní činnosti (v dílnách, v nemocnici aj.)
4. grafické a výtvarné činnosti
4. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA NĚKTERÝCH METOD VÝUKY
1. METODY SLOVNÍ
a. vysvětlování
I.) METODY SLOVNÍ
II.) METODY NÁZORNĚ DEMONSTRAČNÍ
III.) METODY PRAKTICKÉ
ASPEKT
DIDAKTICKÝ
- používá tam, kde se učitel nemůže opřít o předchozí
žákovské zkušenosti
- vyžaduje od učitele postupný, logicky členěný a
výstižný výklad, zaměřený především na objasnění
vnitřních vztahů a zákonitostí
- počítá s vnitřní aktivitou žáků a očekává od nich
vyšší úroveň myšlení, hlavně analýza a zobecňování,
vše za pomoci učitele
- vyhovuje zvláště u metod problémového výkladu a
metod heurického
b. přednáška
- prezentuje poznatky v souvislém, logicky utříděném
a jazykově bezchybném projevu
- klasická přednáška se skládá ze tří částí - z úvodu
(podchycení zájmu, seznámení s problémem),
výkladové části a závěrečné části (rekapitulace
nosných myšlenek tématu)
c. vyprávění
- zprostředkovává vědomosti výpravným, citově
podbarveným způsobem - především u literární a
dějepisné učivo
d. instruktáž
- prezentuje žákům slovní nebo písemnou formou
určitý objekt a postupně způsob činností s ním
- v podstatě je to teoretický úvod před praktickou
činností
2. METODY SLOVNÍ DIALOGICKÉ
e. naslouchání
f. odrážení
 téměř doslovné opakování toho, co řekla jiná
osoba
g. vyjasňování
h. tázání se
 tažte se otázkou s otevřeným koncem
 ptejte se vždy jen jednou otázkou
 poskytněte žákovi možnost odpovědět na
otázku
 poskytněte žákovi možnost odpovědět na
otázku
 ověřte si žákovi odpovědi - potvrďte žákovu
odpověď poděkováním za účast, pokud podá
nesprávnou odpověď, buďte k němu vlídní a
potom vše vysvětlete správně
 dejte žákovi oddechový čas
 zakončete v pozitivním tónu
i. hledání příkladů
j. rozhovor
 střídání otázek a odpovědí všech
zúčastněných, předpokládá aktivitu nejen ze
strany učitel, ale také ze strany žáků,
realizován v rovině
 učitel x žák; učitel x žáci; žák x žák; žáci
k. diskuse
 vzájemná komunikace mezi učitelem a žáky,
mezi žáky navzájem při řešení didaktického
problému
 metoda předpokládá u všech zúčastněných
určitou sumu vědomostí vztahující se k
řešenému problému
l. dramatizace
3. METODY NÁZORNĚ DEMONSTRAČNÍ
 pozorování předmětů a jevů
 předvádění (předmětů, činností, pokusů, modelů)
 předvádění demonstrace statických obrázků
 projekce statická a dynamická
4. ALTERNATIVNÍ METODY
 didaktické hry
 participační metody
o účastnit se něčeho, mít na něčem osobní podíl
 dialog v plénu skupiny
 stimulovaný dialog
 dialog založený na písemných otázkách
 dialog v kruhu
 situační či případové metody
 inscenační metody (metody hraní rolí)
 brainstormingové metody
 situační (případové) metody
o jejich podstata spočívá v řešení problémové učební úlohy
na základě konfrontace vědomostí, dovedností, názorů a
postojů aktérů
o očekává se, že z nabízených řešení bude vybráno to
nejdokonalejší , vzhledem k tomu, že se nabízí několik
řešení je nezbytné, aby žáci o jejich vhodnosti a
výhodách rozhodovali
o vyžadují mezipředmětovost přístupů
 inscenační metody (metody hraní rolí)
o strukturovaná inscenace
o nestrukturovaná inscenace
o mnohostranné inscenace
 braistormingové metody (burza dobrých nápadů)
 kooperativní výukové metody
4.5. Výukové metody - pyramida učení: 1
 výklad, přednáška 5 %
 čtení 10 %
 audiovizuální metody 20 %
 demonstrace 30 %
 diskuse ve skupinách 50 %
1
zdroj: KALHOUS, Z.; OBST, O. Didaktika sekundární školy PDF UPO. 2003.
 praktické cvičení 70 %
 učení ostatních 90 %
5. ORGANIZAČNÍ FORMY VÝUKY
 organizační formou výuky rozumíme uspořádání vnějších organizačních
stránek a podmínek výuky tak, aby učitel mohla stanovené specifické cíle
optimálně realizovat v současných reálných podmínkách té které školy
 aby mohla úspěšně probíhat, je nutno ji dobře organizovat v určitém
prostoru a čase
5.1. Přehled základních organizačních forem výuky podle Solfronka (1991)
o individuální
o hromadné (frontální)
o individualizované
o diferencované
o skupinové a kooperativní
o projektová výuka
o otevřené vyučování
o týmová
5.1.1. Hromadná frontální výuka - činnosti učitele
 1. vytváří podmínky
 2. seznamuje žáky s novým učivem
 3. v další etapě reguluje učební činnosti žáků tak, aby si učivo
upevnil a prohloubil
 4. zpětnou vazbu (diagnostikuje) pro žáky a pro sebe
5.1.2. Druhy vyučovacích hodin - hromadné frontální
1) hodina přípravy žáků na osvojení nových vědomostí a dovedností (hodiny
motivační apod.)
2) hodiny osvojování nových vědomostí
3) hodiny opakování a upevňování
4) hodiny vytváření a upevňování dovedností
5) hodiny použití vědomostí a dovedností v praktických činnostech
6) hodiny ověřování a hodnocení - diagnostické
7) hodiny kombinované (smíšené)
5.1.3. Hodina kombinovaná - smíšená - obsahuje základní články
1. Úvodní část (organizační zahájení hodiny, zápis do třídní knihy,
motivace apod.)
2. Opakování dříve probraného učiva, kontrola domácí práce žáků
3. Výklad nového učiva
4. Opakování a procvičování probraného učiva, aplikace
5. Shrnutí a utřídění nových poznatků
6. Zadání a vysvětlení domácího úkolu
6. MATERIÁLNÉ DIDAKTICKÉ PROSTŘEDKY
6.1. FUNKCE DIDAKTICKÝCH ROSTŘEDKŮ VE VÝUCE:
1. FUNKCE ZÁKLADNÍ:
 funkce informativní
 funkce formativní
 funkce instrumentální
2. FUNKCE DIDAKTICKÁ:
 plnění zásady názornosti a možnost vícekanálového vnímání
informací, funkce motivační a stimulační, funkce racionalizační,
a to jak ve vztahu k učiteli, tak ve vztahu k žákům, funkce
zpevňování nově získaných informacích jejich přiměřeným
opakováním, funkce systematizační, tzv. že obsah je v
programu uspořádán tak, že dochází k jeho začleňování do
soustavy dříve získaných poznatků, funkce kontrolní a řídící
3. FUNKCE ERGONOMICKÁ A ŘÍDÍCÍ:
 snižování podílu neproduktivních časů učitele i žáků, objektivizace
zpětné vazby, zpětnovazebních informací a plné využití pro řízení
výuky, individualizace regulací vlastního tempa učení podle stupně
dispozic i okamžitého stavu psychiky
6.2. KLASIFIKACE MATERIÁLÍCH DIDAKTICKÝCH PROSTŘEDKŮ
6.2.1 UČEBNÍ POMŮCKY
 1. Originální předměty a reálné skutečnosti:
a) přírodniny
b) výtvory a výrobky
c) jevy a děje -fyzikální, chemické, biologické
 2. Zobrazení a znázornění předmětů a skutečností:
a) modely - statické, funkční, stavebnicové
b) zobrazení
a. prezentované přímo (školní obrazy, fotografie, mapy)
b. prezentované pomocí didaktické techniky (statické,
dynamické)
c) zvukové záznamy - magnetické optické
 3. Textové pomůcky:
a) učebnice - klasické programové
b) pracovní materiály - pracovní sešity, studijní návody, sbírky
úloh, tabulky, atlasy
 4. Pořady a programy prezentované didaktickou technikou:
a) pořady - diafonové, televizní, rozhlasové
b) programy - pro vyučující stroje, výukové soustavy či
počítače
 5. Speciální pomůcky:
a) žákovské experimentální soustavy
b) pomůcky pro tělesnou výchovu
6.2.2. TECHNICKÉ VÝUKOVÉ PROSTŘEDKY
1. Auditivní technika:
 magnetofony, gramofony, školní rozhlas, sluchátková
souprava, přehrávače CD
2. Vizuální technika:
 pro diaprojekci
 pro zpětnou projekci
 pro dynamickou projekci
3. Audiovizuální technika:
 pro projekci diafonu
 filmové projekty
 magnetoskopy, videorekordéry
 videotechnika, televizní technika
 multimediální systémy na bázi počítačů
4. Technika řídící a hodnotící
 zpětnovazební systémy
 výukové počítačové systémy
 osobní počítače
 trenažéry
6.2.3. ORGANIZAČNÍ A REPROGRAFICKÁ TECHNIKA
 fotolaboratoře
 kopírovací a rozmnožovací stroje
 rozhlasová studia
 videostudia
 počítače, počítačové sítě
 databázové systémy (CD-ROM disky)
6.2.4. VÝUKOVÉ PROSTŘEDKY A JEJICH VYBAVENÍ
 učebny se standardním vybavením, tj. tabule (klasická,
magnetická), nástěnky, knihovna atd.
 učebny se zařízením pro reprodukci audiovizuálních
pomůcek
 odborné učebny
 počítačové učebny
 laboratoře
 dílny, školní pozemky
 tělocvičny, hudební a dramatické sály
6.2.5. VYBAVENÍ UČITELE A ŽÁKA
 psací prostředky
 kreslící a rýsovací potřeby
 kalkulátory, přenosné počítače (notebooky)
 laptopy
 cvičební úbor, pracovní oděv
7. HODNOCENÍ VÝSLEDKŮ VÝUKY - EVALUACE VÝSLEDKŮ
VÝUKY
7.1. TYPY HODNOCENÍ
 formativní hodnocení:
o zaměřeno na odhalování chyb a nedostatků b práci žáka a nabízí radu, vedení a
poučení zaměřené na zlepšení výkonů
o plní především diagnostickou funkci, poskytuje zpětnou vazbu učiteli i žákům,
pro řízení učení žáků je formativní hodnocení nepostradatelné
 finální (sumativní, shrnující) se provádí obvykle na konci určitého vyučovacího
období - pololetí, konec školního roku, konec školní docházky
 normativní hodnocení - hodnocení relativního výkonu, staticko- normativní) je
hodnocení výkonu jednotlivých žáků ve vztahu k výkonu ostatních
 kritériové hodnocení (hodnocení absolutního výkonu) je prováděno tak, že je
posuzováno, zda byl konkrétní popis výkonu (kritériem) splněn nebo nesplněn
 diagnostické hodnocení - je speciálně zaměřené na odhalení učebních obtíží žáků a
ke stanovení zvláštních vzdělávacích potřeb
 interní vnitřní hodnocení - je prováděno učiteli, kteří ve třídě průběžně učí
 externí (vnější) hodnocení - je navrhováno, a obyčejně prováděno osobami mimo
školu
 neformální hodnocení je založeno na pozorování výkonů jako součástí běžné práce
ve třídě
 formální hodnocení - je takové, na které jsou žáci předem upozorňování a mohou
se na něj připravit
 průběžné hodnocení zakládá konečné zhodnocení žákovy úrovně na hodnotících
poznatcích, které učitel získal v průběhu delšího časového období
 závěrečné hodnocení je hodnocením provedeným na konci výuky předmětu nebo
uceleného pracovního programu
 objektivní hodnocení je takové, při kterém se používají metody omezující nebo
vylučující vliv subjektu - osobnosti učitele (např. didaktické testy s volenými
odpověďmi)
 hodnocení průběhu je hodnocením činnosti, která právě probíhá - činnosti v
laboratořích, dílnách na pozemcích, ale i předvedené básně, výpočet prováděný
žákem na tabuli apod.
 hodnocení výsledku - je založeno na výsledku práce, jakým může být např.
písemka, projekt, kresba, výsledek .
7.2. DOMÁCÍ ÚKOLY
 nemusejí být zaměřeny pouze na procvičování nebo opakování učiva například
před zkouškami. Za domácí úkoly by měly být zadávány i úkoly na náročnější
myšlenkové operace, úkoly tvořivého charakteru, případně i projekty, na kterých
žáci mohou pracovat delší dobu i ve skupině
7.3. AKTUÁLNÍ PROBLÉMY ŠKOLNÍHO HODNOCENÍ
 hodnocení známkou - kvantitativní, normativní, srovnávací
o důraz na funkci kontrolní, selektivní, certifikační
o hodnocení žáka na základě sociální vztahové normy (žáci jsou srovnáváni mezi
sebou navzájem
o z hlediska předmětu hodnocení jde převážně o posouzení znalostí, vědomostí
o z hlediska formy známky, body, procenty
o z hlediska času - po skončení určitého aktu učení jednorázová kontrola
o konstatuje, nevysvětluje příčiny neúspěchu, nehledá, nenabízí prostředky k
řešení problémů
o založeno na vyhledávání chyb (chyby jako projev nevědění, patologický jev)
špatná známka je sankcí za chyby
 hodnocení slovní - kvalitativní, formativní, diagnostické, intervenující
o důraz na funkci informační a diagnostické (kde a proč jsou problémy)
o hodnocení žáků na základě individuální vztahové normy (aktuální výkon žáka
je porovnáván s výkonem předešlých, žák je srovnáván sám se sebou), to
umožňuje posoudit žákův vývoj (postihnout zlepšení, zhoršení i kritické body)
o komplexní posouzení celku osobnosti (postoje, hodnoty, dovednosti, úroveň
myšlení, vlastnosti tvořivosti, samostatnost, mravní a volní vlastnosti apod.
o permanentní v průběhu učení, dlouhodobé, průběžné pozorování a posuzování
- intervenuje, hledá příčiny, vysvětluje, dělá prognózu, naznačuje řešení a
strategie ke zlepšení
o chyba je pozitivní jev v procesu učení, prostředek k objevení psychických
procesů žáka (jak žák myslí, kde má největší problémy apod.)
 pracujeme s výukovými cíli a učebními úlohami
 pracujeme s učebními osnovami a standardy
 pracujeme s klasifikačním řádem
 kombinujeme slovní hodnocení s klasifikací
7.3. SEBEREFLEXE A SEBEZDOKONALOVÁNÍ V PEDAGOGICKÉ
ČINNOSTI IČITELE
 sebereflexí rozumíme uvědomování si svých (tj. učitelských) poznatků, zkušeností
a prožitků z pedagogické činnosti, zejména řešení pedagogických situací
 dochází přitom k popisu, analýze, hodnocení, uspořádání a zobecnění vlastních
pedagogických zkušeností a poznatků
7.4. METODY A TECHNIKY SEBEREFLEXE
o sebereflexí otázky
o pozorování své vlastní činnosti pomocí videozáznamu
o videozáznam činnosti jiného učitele
o dotazníky k hodnocení učitelů žáky
o deník -kdy učitel zapisuje svoje poznatky a zkušenosti z výuky
 POZOR - na efekt vyhasínání nebo vyhoření )
8. STYLY VEDENÍ ŽÁKŮ
8.1. Autoritativní styl vedení žáků ve výuce je možné charakterizovat takto:
o žák je pouze objektem učitelova působení
o učitel má vše ve svých rukou
o učitel přesně plánuje, určuje zaměstnání žáků
o z toho vyplívají i používané metody výuky
o výsledky převážně autoritářského vedení je stav, který je možno nejen u
některých učitelů, ale na celých školách dobře registrovat:
 žáci se snaží ne pro svoje formování, ale pro učitele, aby se mu zalíbili
 snižuje se zájem žáků
 žáka i učitele nezajímá proces, ale pouze jeho výsledek (honba za
dobrou známkou bez ohledu na způsob jejího dosažení)
 často dochází ke konfliktním situacím atd.
8.2. Liberální styl vedení je protipólem autoritářského stylu
o edukace se vyznačuje neorganizovaností, její řízení se předává žákům, aniž je
někdo učil, jak to dělat
8.3. Demokratický styl vedení
 za jeho hlavní znak bychom mohli považovat skutečnost, že se
žákem počítá jako s partnerem učitele
o učitel má zájem o poznání žáka, jeho individuální zvláštnosti
o učitel hledá adekvátní způsoby formování žákovy osobnosti
o snaží se o individualizovaný proces edukace, odhalovat možnosti žáků
o žáci mají důvěru k učiteli , spolupracují s ním, získávají víru ve své síly, chtějí
být lepší , oceňují učitele
8.4. Pružný styl vedení
o při němž jsou respektovány rozhodující podmínky edukace: osobnost
pedagoga, osobnost žáků, podmínky práce, cíle, kterých má být dosaženo