PhDr. Jana Hlinovská, PhD.
VÝZNAM EDUKACE V_PRÁCI VŠEOBECNÉ_SESTRY A PORODNÍ ASISTENTKY,
SOCIÁLNÍ INTERAKCE VE ZDRAVOTNICKÉM PROSTŘEDÍ.
INTERPERSONÁLNÍ PERCEPCE, POZNÁVÁNÍ A POSUZOVÁNÍ DRUHÝCH,
STEREOTYPY, CHYBY.
VERBÁLNÍ KOMUNIKACE A JEJÍ STYLY.
Vztah zdravotnický pracovník – pacient
jedna s forem mezilidských vztahů – v každém vztahu se prolínají 2 roviny interpersonálního
chování:
a/ sociální rovina – vzájemné působení a komunikace mezi osobami v rozdílných sociálních rolích. Roli
lze chápat jako schéma potřeb, citů, postojů, hodnot, činností a cílů, které by měli podle očekávání
společnosti charakterizovat představitele určité pozice /např. sestru/. Znemožnění nebo zabránění života
ve společnosti, v sociální roli je sociální deprivace. Jako pacient se člověk stává závislým na
poskytovateli péče, vstupuje do nového sociálního vztahu a získává novou sociální roli.
b/ osobní rovina – člověk vstupuje do vztahu jako neopakovatelné individuum se svou kompletní a
složitou strukturou. Představují ji osobnostní a sociální charakteristiky se všemi sociálně-kulturními
vlivy, které působily na člověka v průběhu života, včetně vztahů v původní rodině, ale i osobní hodnoty,
potřeby, postoje, motivace, zájmy aj.
Vztah mezi zdravotníkem a pacientem není stabilní. Neustále se formuje, mění a vyvíjí v závislosti
na celospolečenské atmosféře v daném období, na typu nemocničního oddělení, na charakteru
onemocnění, na osobnosti pacienta i zdravotníka a předchozích životních zkušenostech.
Komunikace s pacientem
- určuje v konečném výsledku celkovou úroveň vztahů mezi zdravotníkem a pacientem
- kvalitní komunikace je základem zdravého vztahu
- znamená spoluúčast, umění vidět a vědět
- osobní rozhovor a chování je zkouškou zralosti zúčastněných osob
- efektivita pouze při zohlednění biologických, psychologických, duchovních a sociálních
východisek obou partnerů
- nutné jsou komunikační schopnosti – umění naslouchat, zájem o druhého, vše vysvětlit
Evalvace – pozitivně vyjádřený vztah – všechny evalvační prvky v komunikaci, které představují slovní i
mimoslovní projevy uznání, vážnosti aj.
Devalvace – negativně vyjádřený vztah – všechny devalvační prvky v jednání, které narušují efektivní
komunikaci – absence taktu, hrubé chování, přehlížení, výsměch, pomluvy aj.
Sociální percepce
je vnímání lidí a mezilidských vztahů, informace jsou doplňovány vlastními zkušenostmi, vlastním
očekáváním. Způsob sociálního vnímání je do určité míry naučený, podmíněný kulturou a sociálním
prostředím.
1
Postoj – tendence reagovat pozitivně či negativně na určité lidi, situace nebo objekty, postoj úzce souvisí
s hodnotovou orientací – každý objekt našeho postoje má pro nás určitou hodnotu.
Přitažlivost, odpudivost – je hodnocena podle celé řady faktorů – oblékání, fyziognomie, vzrůstu, vůně,
myšlení, originality, jednání, etiky aj.
První dojem – bývá nejsilnější a přetrvává nejdéle, ovlivňuje průběh vztahů a jednání.
Důvěryhodnost – komunikátor prezentuje poctivě informace, hledá a říká pravdu. Důvěryhodnost se
musí stále potvrzovat, získávat, je ovlivněna osobním vystupováním a vhodným zevnějškem.
Stereotypy – formy iracionálně založeného posuzování jednotlivců, skupin, národů aj., nejběžnější
stereotypizace je na základě etnické a národní příslušnosti, barvy pleti, pohlaví, jmen, fyzických
vlastností aj.
Haló efekt – týká se jednotlivců, u nichž je jedna vlastnost nápadnější, dominující nebo vnímáme určitou
osobnost poprvé – projevy mají situační charakter. Jedinec je vnímán pod vlivem prvního dojmu velmi
dlouho, bez schopnosti korigovat postoje, dívat se objektivně.
Z omezeného počtu dojmů se těžko jedinec dostává.
Efekt posledního dojmu – mylné vnímání na základě skutečnosti, že si člověk nepamatuje konkrétní
dojmy z předchozího období.
Projekce – vnímající projikuje do sledovaného jedince své vlastní vzorce chování, vlastní nedostatky,
klady, vlastní představy o správnosti chování.
Generalizace – posuzujeme druhé na základě generalizace (zevšednění), mohou se do ní promítnout
tradice (například Angličané jsou studení čumáci, tchýně = zlé)
Verbální komunikace
je vyjadřování pomocí slov, prostřednictvím jazyka, může být přímá nebo zprostředkovaná, mluvená či
psaná, živá nebo reprodukovaná. Je nezbytnou součástí sociálního života a podmínkou myšlení. Význam
slov je vždy dotvářen neverbálními prostředky a svrchním tónem řeči. Slova se nedají odloučit od
neverbálních složek komunikace.
Specifickým lidským prostředkem komunikace je řeč, která je zároveň typicky lidskou duševní funkcí.
Je s ní úzce spojená právě verbální komunikace. Je produktem lidské kultury, historicky se mění a vyvíjí.
Umožňuje lidem nejen komunikovat a myslet, ale i ovlivňovat sebe a druhé.
Funkce řeči v sociální interakci:
předávání informací, sdělování postojů /vhodná volba slov, jasná a přímá sdělení/, ovlivňování /řeč jako
taktika – sliby, manipulace/, sblížení, navození interakce, posílení /pochvala, souhlas, povzbuzení/
Paralingvistická komunikace doplňuje smysl a význam slovního projevu, představuje jeho akustický
doprovod a vyjadřuje momentální psychický stav člověka, který hovoří.
Mezi nejdůležitější projevy paralingvistivké komunikace patří: síla hlasu, intonace, výšková poloha
hlasu, rychlost slovního projevu, srozumitelnost.
Emoce v řeči
emocionální prvky patří do paralingvistické složky mluvené řeči –
- tišší řeč /zpomalená, zrychlená/ - může být projevem strachu
- hlasitá řeč /rychlá a překotná/ - varování před agresorem
- hlubší, tišší a pomalejší řeč – u skleslejších pacientů projevem deprese
2
Komunikační styly:
konvenční /hovoří se krátce, formální věty, výměna pozdravů aj./
konverzační /výměna informačních zajímavostí, pobavení aj./,
operativní /je v asymetrických vztazích,vymezena rolemi, jde o dosažení cílů, úkolů aj./
osobní,intimní /uplatňování citových vztahů, jde o lásku, nenávist.
Typy komunikace ve zdravotnickém prostředí
sociální komunikace – probíhá spontánně a bez přípravy, jde o neplánované navázání kontaktu, lepší
poznání klienta, pochopení jeho potřeb
strukturovaná komunikace – vyznačuje se předem stanoveným obsahem např. za účelem sepsání
ošetřovatelské anamnézy, získání informací o pocitech a potřebách, nutností informovat, připravit klienta
aj.
léčebná komunikace – nezastupitelné místo v ošetřovatelské péči – psychická podpora, edukace aj.
Neverbální komunikace
je předávání informací pomocí výrazů chování. Neverbální zprávy nám dávají mnoho informací o
pocitech a postojích lidí a přestože je řeč specificky lidským prostředkem dorozumívání, podstatná část
naší komunikace (70 – 90 %) se uskutečňuje neverbální formou. Při jednání s klienty proto vycházíme i
ze skutečnosti, že pro druhého člověka má někdy mnohem větší význam to, co neříkáme, než to, co se
snažíme vyjádřit slovně.
Proxemika – míra fyzické vzdálenosti člověka od člověka – čtyři proxemické zóny - intimní (10–30 cm),
osobní (30–120 cm), sociální (120–230 cm) a veřejnou (360–760 cm). Ideální pro komunikaci s klientem
je osobní zóna. Umožňuje sestře sledovat neverbální projevy klienta, dotknout se, pohladit ho, lépe
předvídat další průběh komunikace.
Mimika – pohyby svalů v obličeji /bohatý komunikační potenciál/ - mimické svaly umožňují víc jak 1
000 různých výrazů, citů /např. úsměv je jedním z nejúčinnějších prostředků komunikace/.
Gesta – předchůdci zrodu jazyka v mnoha případech nahrazují slova, dokreslují obsah a zvyšují
názornost mluveného, mají určitou tvořivou sílu a v některých případech i větší význam než slova.
Haptika – komunikace prostřednictvím doteků – schopnost empatie /vcítění se/ a dotekové kultury,
vyjadřuje míru zainteresovanosti a pochopení.
Posturologie – komunikace prostřednictvím pohybů těla – držení těla, napětí nebo svalové uvolnění,
náklon, poloha rukou, nohou, hlavy, konfigurace všech částí těla a směr natočení těla, roli zde hraje i
kongruence (shoda) těl lidí, kteří spolu komunikují – vyjadřují tím shodné nebo neshodné emoční
naladění a ochotu komunikovat.
Kinezika – vyjadřuje pohyby rukou, nohou, jednotlivých částí nebo celého těla a souvisí s intenzitou
prožívání situace, sleduje dynamiku, rychlost a pomalost, uvolněnost a napětí nejen u jednotlivce, ale i
pohybovou souhru dvou a více lidí
Pantomimika – pohyby rukou, nohou, celého těla – dokáže vyjádřit psychické a fyzické pocity člověka
/smutek, sklíčenost únava, bolest/.
3
Komunikace –
záměrná – komunikátor má pod kontrolou, co chce prezentovat,
nezáměrná – svůj projev prezentuje jinak než měl v úmyslu
vědomá – komunikátor si uvědomuje, co říká a jakým způsobem to říká,
nevědomá – komunikující nemá svůj projev zcela pod kontrolou
kognitivní –jsou preferovány logické argumenty a racionalita, komunikaci smysluplná
afektivní komunikace – prostřednictvím emočních projevů působí komunikátor na city
pozitivní – signalizuje souhlas, nadšení, přijetí a je dobré si osvojit techniky, kdy i kritiku lze prezentovat
přijatelně, zpravidla na pozitivní sdělení přijde i pozitivní přijetí
negativní – vyjadřující odpor, odmítnutí, kritiku, předstírání, zatajování, tento typ komunikace nikdy
nemůže vyvolat pozitivní reakci druhé strany
shodná – vzájemně sdělené informace neodporují obsahově ani formálně, opakem je komunikace
neshodná, kdy informace, které si účastníci sdělují jsou v rozporu
asertivní – vyjadřuje člověk otevřeně a upřímně svoje myšlenky, city a názory, jak v pozitivní, tak i
v negativní formě, je to komunikace sebeprosazující a respektující totéž právo pro jiné – být asertivní
znamená dosahovat přijatelných a uskutečnitelných kompromisů
agresivní – je útočná a bezohledná
manipulativní – využívá úskoků a neférových forem jednání
pasivní – uhýbající
intropersonální – vnitřní monolog, odesílatel i příjemce je jeden člověk
interpersonální – více jak jeden komunikant využívají zpětnou vazbu
tváří v tvář – komunikující strany sedí přímo naproti sobě, reakce jsou při ní bezprostřední, vzájemné,
okamžité
postranní – zahrnuje vše, co se neřekne tváří v tvář – klienti ve zdravotnickém zařízení jsou na tento typ
komunikace velice citliví a často může dojít k nezvratné ztrátě důvěry k poskytovateli ošetřovatelské
péče.
komunikace činem – snaha o odstranění diskomfortu dřív, než ho pacient dokáže pojmenovat.
skupinová komunikace – využívají ji speciálně vyškolení členové zdravotnického týmu, spíše v menších
neformálních skupinách, kde účastníci využívají zpětné vazby
mezikulturní – sestra uplatňuje své znalosti příslušníků různých etnických skupin, mezikulturní
komunikace bourá bariéry mezi lidmi a navzájem je sbližuje – bariéry jsou dány nejen odlišným jazykem,
ale i zvyky, morálkou, zákony, odlišností vzhledu, časovým pásmem.
Faktory ovlivňující pedagogické působení všeobecné sestry na nemocného. Výchovné působení na
nemocného a jeho etapy. Efektivita výchovného procesu u nemocného. Výchovné zásady. Osobnost
sestry jako učitele. Osobnost nemocného jako objektu edukace.
Faktory ovlivňující pedagogické působení na nemocného:
• věk nemocného - rozdíl v přijímání informací, zapamatování si, adaptaci na změny...
• společensko - ekonomické faktory - posouzení možností klienta, poznání jeho domácího prostředí
• pohotovost - je vyjádřena chováním jednotlivce, kteří se už s danou situací setkali či nikoliv, je
ovlivněna psychickými změnami vyvolanými chorobou
• styl učení
4
• vzdělání - vliv na efektivitu zvolené metody učení
• názory na problematika - postoje klienta
• motivace,- potřeba získání vědomostí, touha po poznání
Výchovné působení na nemocného a jeho etapy:
Ze současných poznatků vědeckých disciplín jako je psychologie, pedagogika se často operuje s třemi
významnými teoriemi = behaviorismus, humanismus a kognitivismus. Pro ošetřovatelství je významné,
jakou má člověk pozici v prostředí při vysvětlování mechanismu učení a jeho využití v edukaci klientů. V
učení sehrává prostředí aktivní roli a člověk se adaptuje na podněty z prostředí (behavioristický přistup),
člověk je aktivní, sám vyhledává prostředí, které mu umožňuje realizaci plánů učení (humanistický
přístup), optimální rovnováha mezi člověkem a prostředí (kognitivistický) přístup.
Předpokladem edukace je změna - změna v chování, změny v sociální oblasti atd. Změny mohou být
plánované a neplánované
Etapy: edukace je cílený, plánovaný a záměrný proces. Má mnoho společného s oš. procesem. Řízení
edukace sestrou se skládá -z těchto základních fází: (tab.)
Projektování Realizace Hodnocení
- proč? Motivace Zjišťování
- koho? Expozice Posuzování
- co? Fixace Hodnocení
- jaké podmínky?
- také podmínky?
Aplikace a rozhodování o změně
- jak? diagnóza
- jaký efekt?
Diagnostikování - specifikování potřeb klienta z pohledu rozsahu jeho vědomostí - nedostatku
vědomostí, deficitu zručností či nedostatku motivace.
Určeni potřeby - potřeby vyplývají ze samotného onemocnění, ze vztahu pacienta k chorobě a ze
sociálních proměny. Jsou součástí ošetřovatelského procesu.
Plánování - významná součást edukačního procesu, předpokladem pro vytvoření smysluplných cílů.
Podněcuje motivaci pacienta. Skládá se ze sestavení priorit edukace, stanovení edukačního záměru a cíle
a z volby edukačních strategií = Tvorba edukačního plánu
Volba výukových strategií - musí vycházet z předpokladů pacienta, obsahu edukace a z předpokladů
sestry.
Výběr obsahu edukace - je dán cílem edukace, můžeme postupovat podle vypracovaných standardních
plánů nebo vytvořit vlastní plán.
Realizace - naplnění edukačního plánu, mělo by být průběžné hodnocení. Využívání různých metod,
forem a prostředků edukace, zohledňovat faktory jako jsou denní doba, vliv prostředí, učební pomůcky,
vhodná komunikace atd.
Hodnocení a dokumentace - vyhodnocení krátkodobých i dlouhodobých cílů.
Efektivita výchovného procesu u nemocného: závisí na stanoveném cíli - jeho naplnění. Cíl stanoven dle
potřeb pacienta. Zvolení vhodné strategie učení, dostatečně motivovat klienta, přiměřeně celý proces
časově naplánovat, dobrá komunikace. Viz etapy edukace.
5
Výchovné zásady: Vyjadřuji nejvšeobecnější zákonitosti výchovného procesu, jedná se o zásady
cílevědomosti, systémovosti a postupnosti výchovného procesu, aktivnosti, individuálního přístupu a
přiměřenosti věku, zásada spojování teorie a praxe, sjednocení požadavků a výchovných vlivů.
Osobnost sestry jako učitele: role edukátora
Pedagogické kompetence sestry zahrnují: - smysluplnou strukturu, vědomosti a schopnosti, které sestra
používá ve specifických situacích
- komplexní způsobilost projektovat, realizovat a hodnotit
- schopnosti sestry vnímat a pohotově vzájemně působit
- pedagogicky internacionálně adekvátně intervenovat v situaci, ve které je žádoucí změna postojů a
chování pacienta
Sestra může pedagogicky působit a ovlivňovat zdraví jednotlivce, skupin, komunit a společenství ve
všech úrovních poskytování zdravotnické peče (neodkladná, primární, sekundární i terciární). Důležitý je
vliv její osobnosti - podmíněna znalostmi, zručností, osobnostními vlastnostmi a chováním. Osobnost je
nejsilnějším motivačním činitelem výchovy.
Charakteristiky edukátora: osobnostní (zdravotní stav, temperament) a profesionální (zkušenosti,
zodpovědnost za úspěch edukantů...)
Osobnost nemocného jako objektu edukace: role edukanta
Charakteristiky edukantů:
- kognitivní (inteligence, věk, názory na zdraví, vzdělání, styl učení atd.)
- fyzické (postoje, motivace, potřeby, pohotovost...)
- sociální a sociokulturní { kulturní úroveň vzdělání...)
Při edukaci udržovat s pacientem konstruktivní vztah, podporovat edukaci, motivovat. Zhodnotit výše
uvedené charakteristiky a brát na ně zřetel. Mít ohled na psychický stav nemocného. Vycházet z potřeb
pacienta.
Výchovné metody uzpůsobit věku klienta: hra, přesvědčování, vysvětlování, argumentace, příklady...
6