Latinská terminologie
Marie Nejedlá


1.1 Výslovnost dvojhlásek
• v latině se vedle jednoduchých samohlásek vyskytují tzv. dvojhlásky ae a oe.
•vyslovují se jako dlouhé é.
•aegrōtus – égrótus – nemocný
•oedēma –  édéma – otok
•
•V případě, že je e v uvedených dvojhláskách označeno dvojtečkou nebo vodorovnou čárkou, nejedná se
o dvojhlásku a vyslovují se obě samohlásky.
•aër – áér – vzduch
•poēta – poéta – básník
•

1.2 Výslovnost souhlásek
•Latinské souhlásky se většinou vyslovují stejně jako české.
•Kdy je výslovnost odlišná:
•
•c – se vyslovuje jako c, následuje-li za ním samohláska e (včetně dvojhlásek ae, oe) nebo i/y.
•cellula – celula – buňka (celullitis)
•caelum – célum – nebe  (lat. Porta coeli, čes. brána nebes….)
•coeliacus – célijakus – břišní  (lat. coeliacis, čes. celiakie)
•circum – cirkum – kolem
•coccyx – kokcígz – kostrč
•
•V ostatních případech (následuje-li za ním souhláska, samohláska a, o, u nebo stojí-li c na konci
slova), se vyslovuje jako k.
•crānium – kránium – lebka
•cavum – kavum – dutina
•cor – kor – srdce
•cum – kum – s
•lac – lak – mléko
•

s – se většinou vyslovuje jako z v těchto případech

•Stojí-li mezi dvěma samohláskami
•nāsus – názus – nos
•
•Stojí-li mezi souhláskou a samohláskou m, n, l nebo r.
•plasma – plazma – tekutina
•mēnsis – ménzis – měsíc
•pulsus – pulzus – puls
•cursus – kurzus – běh
•
•V ostatních případech se obvykle vyslovuje jako s
•septem – septem – sedm
•respīrātiō – respírácijó – dýchání
•dēns – déns – zub
•

di, ti, ni – slabiky di, ti, ni se vyslovují tvrdě: dy, ty, ny
•medicīna – medycína – lékařství
•continuus – kontynuus – trvalý, souvislý
•animal – anymal – živočich
•ti –  Slabika ti se před samohláskami čte jako ci.
•operātiō – operácijó – operace
•insufficientia – insuficijencia – nedostatečnost
•
•

Slabika ti se i před samohláskami čte jako ty v těchto případech
•
•Pokud je před ní s nebo x
•ōstium – óstyjum – ústí
•mixtiō – mixtyjó – směs
•Pokud je v ní dlouhé í
•tōtīus – tótýjus – genitiv singuláru od slova tōtus – celý
•

V řeckých slovech
•
•Miltiadēs – Miltijadés – Miltiadés (řecké jméno)
•ex –  před samohláskou se většinou čte jako egz
•exemplum – egzemplum – příklad
•qu, ngu –  skupiny qu a ngu se před samohláskou vyslovují jako kv, gv.
•aqua – akva – voda
•lingua – lingva – jazyk
•quīnque – kvínkve – pět
•ph – vyslovuje se jako f
•typhus – tyfus – tyf
•phagocytus – fagocitus – fagocyt
•

1.3 Jiné způsoby výslovnosti
•V některých zemích se latina vyslovuje podle pravidel výslovnosti příslušného jazyka. Např. jméno
Cicero, které
•my čteme „cicero“,
•vyslovují Italové „čičero“,
•Francouzi „sisero“ a
•Angličané „siserou“.
•
•Můžeme se setkat také s tzv. restituovanou výslovností, kterou Římané používali až do konce
klasické doby. Ta se v mnoha ohledech blíží řečtině.
•Nejvýraznější odlišnosti od středověké výslovnosti
•C se vždy vyslovuje jako k (Cicero – Kikero)
•Ti se vždy vyslovuje jako ti (operātiō – operátijó)
•Ae, oe se vyslovuje ai, oi (aegrōtus – aigrótus)
•V se vyslovuje jako obouretné, tedy jako anglické w (vīta - wíta – život)
•
•

1.4 Slabiky dlouhé přirozeně
•Latinské slabiky mohou být dlouhé přirozeně nebo polohou
•Slabika je dlouhá přirozeně, pokud obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku.
•
•fēmina – fémina – žena
•frāctūra – fráktúra – zlomenina
•lagoena – lagéna – lahvička
•
•Přirozeně dlouhé slabiky se v učebnicích latiny označují vodorovnou čárkou nad písmenem: ā ē ī ō
ū.
•V běžném latinském textu se obvykle neuvádějí.
•

1.5 Slabiky dlouhé polohou
•Slabika je dlouhá polohou, pokud v ní za krátkou samohláskou následuje skupina alespoň dvou
souhlásek nebo x, které je také chápáno jako dvě souhlásky (k, s).
•V běžné řeči a v próze se taková slabika čte jako krátká, její délka má význam pro přízvuk, což
hraje důležitou roli zejména v poezii.
•collum – krk
•septem – sedm
•īnstrūmentum – přístroj
•

1.6 Latinský přízvuk
•U dvojslabičných slov je přízvuk vždy na první slabice, bez ohledu na její délku.
•femur – stehenní kost
•gutta – kapka
•vēna – žíla
•
•U trojslabičných a víceslabičných slov záleží na délce předposlední slabiky.
•Je-li předposlední slabika dlouhá, ať přirozeně, nebo polohou, je přízvuk na ní.
•collāpsus – zhroucení
•ligāmentum – vaz
•
•Je-li předposlední slabika krátká, je přízvuk na 3. slabice od konce bez ohledu na její délku
•mūsculus – sval
•undecimus – jedenáctý
•

2. Základní gramatické termíny
•
•2.1. Substantivum, adjektivum, rod, číslo, deklinace
•2.2. Latinské pády
•
•
•

2.1 Substantivum, adjektivum, rod, číslo, deklinace
•Podstatné jméno se v latinské terminologii nazývá substantivum
•Přídavné jméno adjektivum
•Stejně jako v češtině, i v latině rozlišujeme u substantiv a adjektiv trojí rod a dvojí číslo
•
•Rod rozlišujeme mužský (masculinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Rod substantiva
v češtině nemusí souhlasit s jeho rodem v latině, je proto nutné se ho u každého slovíčka naučit.
•Znalost rodu je důležitá zejména při spojování podstatných a přídavných jmen – tvar adjektiva
totiž často závisí na rodu substantiva.
•
•Číslo rozlišujeme jednotné (singulár) a množné (plurál).
•Latinská substantiva se dělí do pěti deklinací - skloňování. Příslušnost k deklinaci se určuje
podle koncovky genitivu singuláru (2. pádu jednotného čísla).
•
•Do 1. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku –ae
•Do 2. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – ī
•Do 3. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – is
•Do 4. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – ūs
•Do 5. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – ēī
•
•Latinská adjektiva se skloňují podle 1., 2. nebo 3. deklinace. Skloňování adjektiv dále.
•
•

2.2 Latinské pády
•Latina rozlišuje 6 pádů.
•Významově většinou odpovídají českým pádům, ptáme se na ně tedy stejnými pádovými otázkami.
•Pouze latinský 6. pád vyjadřuje český 6. i 7. pád. Odlišné pádové vazby než v češtině jsou také u
předložek (viz příslušná kapitola).
•V odborné terminologii mají latinské pády tyto názvy:
•
•1. pád –  nominativ (z lat. nōmen = jméno; tento pád pojmenovává)
•2. pád –  genitiv (z lat. genus = rod; tento pád přiřazuje substantivum k rodu, druhu)
•3. pád –  dativ (z lat. dāre = dávat; stejně jako v češtině se pojí se 3. pádem, dávat komu, čemu)
•4. pád –  akuzativ (z lat. accusāre = obžalovat; stejně jako v češtině se pojí se 4. pádem,
obžalovat koho, co)
•5. pád –  vokativ (z lat. vocāre = volat; stejně jako v češtině 5. pádem oslovujeme, voláme)
•6. pád –  ablativ (etymologie je tu složitější, souvisí s předložkou ab, která označuje odluku a
pojí se s tímto pádem)
•
•Vokativ je až na jednu skupinu slov vždy shodný s nominativem. Protože ho navíc v lékařské
terminologii prakticky nevyužijeme, uvádíme tento pád pouze v seznamech koncovek jednotlivých
deklinací, nikoli v příkladech skloňování konkrétních slov.
•

3 Substantiva 1. deklinace
•3.1. Obecný úvod do latinského skloňování
•
•3.2  Skloňování substantiv 1. deklinace
•
•3.3. Základní substantiva 1. deklinace
•

3.1 Obecný úvod do latinského skloňování
•Latinská substantiva se dělí podle pádových koncovek do 5 deklinací.
•Pro zařazení do příslušné deklinace je rozhodující koncovka genitivu singuláru. Ve slovníkovém
zápisu je proto kromě nominativu singuláru vždy uvedená také koncovka genitivu
singuláru a rod substantiva.
•
•Slovo gutta např. najdeme ve slovníku zapsané takto:
•gutta, ae f. – kapka.
•
•Ze zápisu vyčteme, že toto substantivum má v genitivu singuláru koncovku -ae, skloňuje se tudíž
podle 1. deklinace, a je ženského rodu (f. = femininum).
•
•Ze slovníkového zápisu slova
•tumor, ōris m. – nádor
•zjistíme, že toto substantivum má v genitivu singuláru koncovku – is, skloňuje se tudíž podle 3.
deklinace, a je mužského rodu (m. = masculinum).
•
•Ve slovníkovém zápisu slova
•īnstrumentum, ī n. – nástroj
•vidíme, že toto substantivum má v genitivu singuláru koncovku –ī, skloňuje se tudíž podle 2.
deklinace, a je středního rodu (n. = neutrum).
•

Odtržením koncovky tohoto pádu získáme kmen substantiva -k němu se potom přidávají další pádové
koncovky podle příslušné deklinace.
•
•U substantiv 1. a 2. deklinace lze kmen většinou poznat již z nominativu singuláru.
•Např. genitiv singuláru od slova gutta zní guttae. Odtrhneme-li koncovku –ae, získáme kmen gutt- .
Při skloňování substantiva pak koncovky přidáváme k tomuto kmeni, skloňujeme tedy gutta, guttae,
guttae, guttam atd.
•Jindy, především u substantiv 3. deklinace, se kmen obvykle od nominativu singuláru liší. Např.
genitivu singuláru od slova caput – hlava zní capitis. Odtrhneme-li koncovku genitivu singuláru
–is, získáme kmen capit-. Při skloňování substantiva pak koncovky přidáváme k tomuto kmeni,
skloňujeme tedy caput, capitis, capitī atd.
•
•Pro správně skloňování je důležité naučit se slovníkový tvar celý
•Tvar genitivu singuláru je zásadní pro určení deklinace (tj. jaké pádové koncovky používat) i
pro utvoření kmene (tj. k čemu tyto koncovky připojovat).
•Rod je u substantiv důležitý pro skloňování neuter, která mají některé koncovky odlišné, a
především pro skloňování adjektiv (viz dále).
•

​3.2 Skloňování substantiv 1. deklinace
•Podle 1. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –ae.
•Nominativ singuláru je zakončený téměř vždy na –a, kromě několika řeckých slov, většinou jmen,
která končí na –ēs.
•Hláska a je pro 1. deklinaci typická, vyskytuje se ve většině pádových koncovek.
•Jako vzor pro substantiva 1. deklinace použijeme slovo vēna, ae f. = žíla
•Většina substantiv 1. deklinace jsou feminina, existují však i výjimky (poēta. ae m. = básník).
•

Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž přidáváme u substantiv 1.
deklinace tyto koncovky
Singulár
Plurál
1. – a
2. – ae
3. – ae
4. – am
5. – a
6. – ā
1. – ae
2. – ārum
3. – īs
4. – ās
5. – ae
6. – īs

Slovo vēna se tedy skloňuje
Singulár
Plurál
1. vēna
2. vēnae
3. vēnae
4. vēnam
6. vēnā
1. vēnae
2. vēnārum
3. vēnīs
4. vēnās
6.  vēnīs

Pro všechna substantiva všech deklinací platí dvě pravidla
•
•1) Nominativ singuláru a vokativ singuláru jsou stejné (výjimkou jsou pouze některá substantiva 2.
deklinace, viz níže).
•
•
•2) Dativ plurálu a ablativ plurálu mají vždy stejnou koncovku.
•
•

3.3 Základní substantiva 1. deklinace
•anōmalia, ae f. – odchylka, nepravidelnost
•anūria, ae f. – zástava vylučování moči, anurie
•aorta, ae f. – srdečnice
•aqua, ae f. – voda
•artēria, ae f. – tepna
•bradycardia, ae f. – zpomalená srdeční činnost
•cellula, ae f. – buňka
•clāvicula, ae f. – klíční kost
•columna, ae f. – sloup, pilíř
•columna vertebrārum – páteř, dosl. sloup obratlů
•costa, ae f. – žebro
•coxa, ae f. – kyčel
•fēmina, ae f. – žena
•fībula, ae f. – kost lýtková
•forma, ae f. – tvar, podoba
•formula, ae f. – pravidlo, předpis (složení léku)
•frāctūra, ae f. – zlomenina
•gangraena, ae f. – sněť
•glandula, ae f. – žláza
•haemorrhagia, ae f. – krvácení
•herba, ae f. – nať, rostlina
•hernia, ae f. – kýla
•hypotrophia, ae f. – podvýživa, omezení vzrůstu
•influenza, ae f. – chřipka
•insufficientia, ae f. – nedost
•
•lingua, ae f. – jazyk
•mamma, ae f. – prs, prsní žláza
•māteria, ae f. – hmota, látka
•maxilla, ae f. – horní čelist
•medicīna, ae f. – lékařství, lék
•medulla, ae f. – dřeň, mícha
•membrāna, ae f. – blána
•memoria, ae f. – paměť
•nātūra, ae f. – příroda, přirozenost
•orbita, ae f. – očnice
•pilula, ae f. – pilulka
•placenta, ae f. – plodové lůžko
•pneumonia, ae f. – zápal plic
•porta, ae f. – průchod, brána
•prīmipara, ae f. – prvorodička
•pulpa, ae f. – dřeň, dužnina
•rētina, ae f. – sítnice
•ruptūra, ae f. – trhlina, prasklina, roztržení
•scapula, ae f. – lopatka
•scarlatīna, ae f. – spála
•scatula, ae f. – krabička
•spīna, ae f. – trn, hřeben, hrana
•
scarlatīna, ae f. – spála
scatula, ae f. – krabička
spīna, ae f. – trn, hřeben, hrana
substantia, ae f. – hmota, látka
sūtūra, ae f. – šev, steh
tabula, ae f. – deska, stůl
tachycardia, ae f. – zrychlená srdeční činnost
therapia, ae f. – léčba
tībia, ae f. – holenní kost
valva, ae f. – chlopeň
valvula, ae f. – chlopeň
variola, ae f. – neštovice
vēna, ae f. – žíla
vertebra, ae f. – obratel
vēsīca, ae f. – měchýř
via, ae f. – cesta

4. Substantiva 2. deklinace
•
•
•4.1 Substantiva 2. deklinace - úvod
•4.2 Skloňování substantiv 2. deklinace – maskulina
•4.3 Skloňování substantiv 2. deklinace – neutra
•4.4 Základní substantiva 2. deklinace
•

4.1 Substantiva 2. deklinace - úvod
•Podle 2. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –ī.
•Charakteristickou samohláskou 2. deklinace je o.
• Substantiva 2. deklinace jsou převážně maskulina a neutra (nervus, ī m. – nerv)
•magister, magistrī m. – učitel; exemplum, ī n. – příklad).
•Existují však i feminina 2. deklinace, např. alvus, ī f. – břicho, humus, ī f. – půda.
•Feminina jsou také některá slova odvozená z řečtiny, např.: periodus, ī f. – období, perioda,
methodus, ī f. – metoda aj.
•Feminina 2. deklinace se skloňují stejně jako maskulina.
•

4.2 Skloňování substantiv 2. deklinace – maskulina
•
•Maskulina 2. deklinace končí v nominativu singuláru na –us, -ir nebo –er.
•Jako vzor pro maskulina 2. deklinace použijeme slova nervus, ī m. – nerv a cancer, cancrī m. –
rakovina.
•Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž přidáváme u maskulin 2.
deklinace tyto koncovky
•
 1.ūnus mūsculus
2. ūnīus mūsculī
3. ūnī mūsculō
4. ūnum mūsculum
6. ūnō mūsculō
1. ūna costa
2. ūnīus costae
3. ūnī costae
4. ūnam costam
6. ūnā costā
1. ūnum os
2. ūnīus ossis
3. ūnī ossī
4. ūnum os
6. ūnō osse

Slovo nervus se skloňuje
Singulár
Plurál
1. nervus
2. nervī
3. nervō
4. nervum
6. nervō
1. nervī
2. nervōrum
3. nervīs
4. nervōs
6. nervīs

•Některé pádové koncovky jsou zcela stejné, jako u 1. deklinace (dativ a ablativ plurálu).
•Jiné se liší pouze tím, že tam, kde je u 1. deklinace „ženská“ samohláska a, je v 2.
deklinaci „mužské“ o nebo u.
•
•Týká se to těchto pádů
•akuzativ singuláru: vēnam x nervum
•ablativ singuláru: vēnā x nervō
•genitiv plurálu: vēnārum x nervōrum
•akuzativ plurálu: vēnās x nervōs
•
•U substantiv zakončených v nominativu singuláru na –er obvykle v kmeni mizí hláska e. Kmen od
slova cancer, cancrī m. – rakovina tedy zní cancr-.
•

Slovo se skloňuje
Singulár
Plurál
1. cancer
2. cancrī
3. cancrō
4. cancrum
5. cancrō
1. cancrī
2. cancrōrum
3. cancrīs
4. cancrōs
6. cancrīs

4.3 Skloňování substantiv 2. deklinace – neutra
• většinou končí v nominativu singuláru na –um.
•K výjimkám patří slova vīrus, ī n. – jed, nakažlivá látka, vir a vulgus, ī n. – lid.
•Vzor: slovo exemplum, ī n. – příklad
•Pro všechna neutra všech deklinací platí dvě pravidla
•1) Nominativ, akuzativ a vokativ jsou vždy stejné.
•2) Nominativ, a tudíž i akuzativ a vokativ plurálu končí u všech neuter všech deklinací na –a.
•V ostatních pádech mají neutra koncovky příslušné deklinace.
•
•

Neutra 2. deklinace mají tyto pádové koncovky
Singulár
Plurál
1. – um, (-us)
2. – ī
3. – ō
4. – um, (-us)
5. – um, (-us)
6. – ō
1. – a
2. – ōrum
3. – īs
4. – a
5. – a
6. – īs

Slovo exemplum – příklad se skloňuje
Singulár
Plurál
1. exemplum
2. exemplī
3. exemplō
4. exemplum
6. exemplō
1. exempla
2. exemplōrum
3. exemplīs
4. exempla
6. exemplīs

Slovo vīrus se bude skloňovat podle stejných pravidel
Singulár
Plurál
1. vīrus
2. vīrī
3. vīrō
4. vīrus
6. vīrō
1. vīra
2. vīrōrum
3. vīrīs
4. vīra
6. vīrīs

Rozdíly ve skloňování maskulin a neuter 2. deklinace na slovech
humerus, ī m. – pažní kost a
sternum, ī n. – hrudní kost.
Rozdílné koncovky jsou zvýrazněny
1. humerus x sternum
2. humerī - sternī
3. humerō - sternō
4. humerum - sternum
6. humerō - sternō
1. humerī x sterna
2. humerōrum - sternōrum
3. humerīs - sternīs
4. humerōs x sterna
6. humerīs - sternīs

4.4 Základní substantiva 2. deklinace
•antibioticum, ī n. – antibiotikum
•ātrium, iī n. – síň, předsíň
•auxilium, iī n. – pomoc
•calculus, ī m. – kámen, kamínek
•cancer, cancrī m. – rakovina
•capitulum, ī n. – hlavička
•cavum, ī n. – dutina
•cerebrum, ī n. – mozek
•cibus, ī m. – jídlo, pokrm
•circulus, ī m. – kruh
•collum, ī n. – krk
•corpusculum, ī n. – tělísko
•crānium, iī n. – lebka
•digitus, ī m. – prst
•discus, ī m. – kotouč, disk
•dorsum, ī n. – hřbet, záda
•endocardium, iī n. – srdeční nitroblána
•erythrocytus, ī m. – červená krvinka
•
•extractum, ī n. – výtažek, extrakt
•humerus, ī m. – kost pažní
•icterus, ī m. – žloutenka
•intestīnum, ī n. – střevo
•leucocytus, ī m. – bílá krvinka
•ligāmentum, ī n. – vaz
•locus, ī m. – místo
•manubrium, iī n. – rukověť, držadlo
•medicāmentum, ī n. – lék, léčivo
•medicus, ī m. – lékař
•membrum, ī n. – úd, končetina
•morbus, ī m. – nemoc
•mūsculus, ī m. – sval
•nāsus, ī m. – nos
•neonātus, ī m. – novorozenec
•nucleus, ī m. – jádro
•numerus, ī m. – číslo, počet
•oculus, ī m. – oko
•perīculum, ī n. – nebezpečí
•
phagocytus, ī m. – fagocyt
principium, iī n. – začátek, vznik, základ
rāmus, ī  m. – větev
receptum, ī n. – předpis, recept
rēctum, ī n. – konečník
remedium, iī n. – lék, léčivý prostředek
scalpellum, ī n. – skalpel
sceletum, ī n. – kostra, skelet
sēptum, ī n. – přepážka
signum, ī n. – znamení, příznak
spatium, iī n. – prostor, mezera
sternum, ī n. – hrudní kost
terminus, ī m. – hranice, konec, význam (termínú)
thrombocytus, ī m. – krevní destička, trombocyt
thrombus, ī m. – sražená krev v cévě, trombus
trepanum, ī n. – vrták
tūberculum, ī n. – hrbolek, vyvýšenina
typhus, ī m. – tyf
unguentum, ī n. – mast
uterus, ī m. – děloha
venēnum, ī n. – jed
ventriculus, ī m. – žaludek
vir, virī m. – muž
vīrus, ī n. – jed, nákazová látka, vir
vitium, iī n. – vada, chyba

5 Adjektiva podle 1. a 2. deklinace
•
•5.1 Úvod do latinských adjektiv
•5.2 Skloňování adjektiv podle 1. a 2. deklinace
•5.3 Základní adjektiva podle 1. a 2. deklinace
•

5.1 Úvod do latinských adjektiv
•Latina rozlišuje tři typy adjektiv: trojvýchodná, dvojvýchodná a jednovýchodná.
•
•Trojvýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru pro každý rod jiný tvar
•bonus, a, um – dobrý. Tvar bonus se tedy přidává k masculinům (medicus bonus – dobrý
doktor), bona k femininům (fēmina bona – dobrá žena), bonum k neutrům (īnstrumentum bonum – dobrý
přístroj). Trojvýchodná adjektiva odpovídají českým přídavným jménům tvrdým (vzor mladý, á, é).
•
•Dvojvýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru jeden společný
tvar pro maskulina a feminina, druhý pro neutra
•omnis, e – každý, všechen. Tvar omnis se přidává k maskulinům a femininům (omnis homō – každý
člověk, omnis fēmina – každá žena), tvar omne k neutrům (omne corpus – každé tělo). V češtině se
dvojvýchodná adjektiva nevyskytují.
•Jednovýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru jeden tvar pro všechny rody.
•latēns, latentis (gen. sg.) – skrytý: īnflammātiō latēns – skrytý zánět, morbus latēns – skrytá
nemoc, signum latēns – skrytý příznak. Jednovýchodná adjektiva odpovídají českým přídavným jménům
měkkým (vzor jarní).
•

5.2 Skloňování adjektiv podle 1. a 2. deklinace
•Adjektiva skloňovaná podle 1. a 2. deklinace jsou vždy trojvýchodná. V nominativu singuláru jsou
zakončena na -us, -a, -um nebo -er, -a, -um.
•hūmānus, a, um – lidský
•dexter, tra, trum – pravý
•
•Adjektivum přiřazujeme k substantivu na základě rodu substantiva. První tvar adjektiva podle 1. a
2. deklinace patří k maskulinům a skloňuje se jako maskulina 2. deklinace.
•mūsculus hūmānus – lidský sval
•
•

Singulár
Plurál
1. mūsculus hūmānus
2. mūsculī hūmānīī
3. mūsculō hūmānō
4. mūsculum hūmānum
6. mūsculō hūmānō
1. mūsculī hūmānī
2. mūsculōrum hūmānōrum
3. mūsculīs hūmānīs
4. mūsculōs hūmānōs
6. mūsculīs hūmānīs

Druhý tvar adjektiva podle 1. a 2. deklinace patří k femininům a skloňuje se podle 1. deklinace.
aorta hūmāna – lidská aorta

Singulár
Plurál
1. aorta hūmāna
2. aortae hūmānae
3. aortae hūmānae
4. aortam hūmānam
6. aortā hūmānā
1. aortae hūmānae
2. aortārum hūmānārum
3. aortīs hūmānīs
4. aortās hūmānās
6. aortīs hūmānīs

Třetí tvar adjektiva podle 1. a 2. deklinace patří k neutrům a skloňuje se jako neutra 2.
deklinace.
cerebrum hūmānum – lidský mozek
Singulár
Plurál
1. cerebrum hūmānum
2. cerebrī hūmānī
3. cerebrō hūmānō
4. cerebrum hūmānum
6. cerebrō hūmānō
1. cerebra hūmāna
2. cerebrōrum hūmānōrum
3. cerebrīs hūmānīs
4. cerebra hūmāna
6. cerebrīs hūmānīs

Na rozdíl od češtiny se tedy v latině stává
•že adjektivum a substantivum mají ve všech pádech stejné koncovky. Neplatí to pokaždé.
•Adjektivum se musí se substantivem shodovat v rodě, pádě a čísle, nikoli však v deklinaci.
•Např. slovo periodus, ī (období) patří do 2. deklinace, je však ženského rodu.
•Chceme-li ho spojit s adjektivem criticus, a, um (rozhodný, kritický), musíme zvolit tvar critica,
který patří k femininům.
•Periodus se tedy skloňuje podle 2. deklinace, critica podle 1. deklinace.

5.3 Základní adjektiva podle 1. a 2. deklinace
•acūtus, a, um – akutní, prudce probíhající
•adultus, a, um – dospělý
•aegrōtus, a, um – nemocný
•anatomicus, a, um – anatomický
•angustus, a, um – úzký
•apertus, a, um – otevřený
•artēriōsus, a, um – tepenný
•benignus, a, um – nezhoubný
•bīlifer, era, erum – žlučovodný
•bilobātus, a, um – dvojlaločný
•bonus, a, um – dobrý
•certus, a, um – určitý, jistý
•ceter, a, um – ostatní
•coāgulātus, a, um – sražený
•compositus, a, um – složený
•congenitus, a, um – vrozený
•continuus, a, um – trvalý, souvislý
•convulsīvus, a, um – křečovitý
•criticus, a, um – rozhodný, kritický
•cutāneus, a, um – kožní
•
•dexter, tra, trum – pravý
•diūrēticus, a, um – močopudný, podporující činnost ledvin
•dubius, a, um – pochybný, nejistý
•dūrus, a, um – tvrdý
•externus, a, um – vnější
•extrāuterīnus, a, um – mimoděložní
•frigidus, a, um – chladný
•glutēus, a, um – hýžďový
•histologicus, a, um – vztahující se k tkáni,
• histologický
•hūmānus, a, um – lidský
•hūmidus, a, um – vlhký
•chirūrgicus, a, um – chirurgický
•chronicus, a, um – chronický, vleklý
•incarcerātus, a, um – uvězněný, uskřinutý
•hernia incarcerāta – uskřinutá kýla
•incertus, a, um – neurčitý, nejistý
•incomplētus, a, um – neúplný
•īnfectiōsus, a, um – infekční, nakažlivý
•īnfimus, a, um – nejnižší, nejdolejší
•infirmus, a, um – nepevný
•
integer, gra, grum – neporušený, úplný
internus, a, um – vnitřní
interosseus, a, um – mezikostní
intimus, a, um – nejvnitřnější
intrāvēnōsus, a, um - nitrožilní, do žíly
laesus, a, um – poškozený, porušený
lātus, a, um – široký
longus, a, um – dlouhý
magnus, a, um – velký
malignus, a, um – zhoubný
malus, a, um – zlý, špatný
māximus, a, um – největší
membrānāceus, a, um – blanitý, opatřený blanou
minimus, a, um – nejmenší
molestus, a, um – obtížný, těžký
multus, a, um – mnohý
necessārius, a, um – nutný
neglectus, a, um – zanedbaný
novus, a, um – nový
oblongātus, a, um – prodloužený
obscūrus, a, um – temný, tmavý
occultus, a, um – skrytý
opticus, a, um – zrakový, optický
optimus, a, um – nejlepší
osseus, a, um – kostní, kostěný
palliatīvus, a, um – zmírňující potíže, ale neodstraňující příčinu nemoci, paliativní
periculōsus, a, um – nebezpečný
perniciōsus, a, um – zhoubný
pessimus, a, um – nejhorší
postrēmus, a, um – poslední
profundus, a, um – hluboký
progressīvus, a, um – postupující, progresivní
prōvectus, a, um – pokročilý
proximus, a, um – nejbližší
rārus, a, um – řídký, vzácný
rēctus, a, um – přímý
sānātus, a, um – vyléčený, uzdravený
sinister, tra, trum – levý
subcutāneus, a, um – podkožní
suprēmus, a, um – nejvyšší, nejzazší
thōrācicus, a, um – hrudní
thyreoīdeus, a, um – štítný, týkající se štítné žlázy
tōtus, a, um – celý
trilobātus, a, um – trojlaločný
tūberculōsus, a, um – tuberkulózní
varius, a, um – různý, rozmanitý
vēnōsus, a, um – žilní, žilnatý
vērus, a, um – pravý, správný