Anatomie

4.2 Osový skelet

Páteř, columna vertebrarum, tvoří oporu těla a chrání míchu, která se nachází v páteřním kanále.
 
 
 
Skládá se z obratlů:
7 krčních, vertebrae cervicales
12 hrudních, vertebrae thoracicae
5 bederních, vertebrae lumbales
5 křížových srostlých v kost křížovou – os sacrum
3-4 kostrčních, os coccygis
 
Každý obratel má tělo obratlové, corpus vertebrae, a oblouk obratlový, arcus vertebrae, které dohromady obkružují otvor obratlový, foramen vertebrae
 
Z oblouku vybíhají výběžky:
1. trnový výběžek – processus spinosus, dobře hmatný vzadu na páteři
2. 2 příčné výběžky – processus transversi, v hrudní oblasti se s nimi spojuje hrbolek žebra
3. kloubní výběžky,  2 horní a 2 dolní – processus articularis superior a inferior, pro vzájemná spojení obratlů
 
V místě, kde oblouk odstupuje z těla, je mezi obratli meziobratlový otvor, foramen intervertebrale. Tudy vystupují z páteřního kanálu míšní nervy.

Mezi obratli je 23 meziobratlových destiček, disci intervertebrales. První je mezi 2. a 3. obratlem, poslední mezi 5. bederním a kostí křížovou. Tvoří jednu pětinu až čtvrtinu délky páteře. Tvoří je hydratované jádro, nucleus pulposus, které působí jako ložisko v kloubu. Kolem je prstenec z vazivové chrupavky,  anulus fibrosus.

Tyto destičky působí jako tlumiče, které chrání obratle před přetížením. Vyhřezlá ploténka může utlačit nervy vystupující z foramen intervertebrale.
Jednotlivé typy obratlů se liší, každá skupina má vlastní charakteristiky. Krční obratle jsou nejmenší, tělo obratlové je příčné, foramen vertebrale tvaru trojúhelníku,  trnový výběžek často rozvidlený. Zcela odlišné jsou první dva obratle.
 

1. krční obratel – atlas, nemá tělo obratlové. Postranní části nesou kloubní plochy pro spojení s kondyly týlní kosti. Na nich se hlava kývá.

2. krční obratel – čepovec, axis, vybíhá z něho dens axis, zub čepovce, který vstupuje do otvoru atlasu. Je připojen příčním vazem zezadu k jeho přednímu oblouku.
 
 
                                   Axis - 2.krční obratel                                                                             Krční obratel



 
Zlomit si vaz znamená ulomit si dens axis nebo i jen přetrhnout vaz, který jej fixuje ve správné poloze. Jeho dislokací dojde k podráždění center v mozkovém kmeni, ne-li úplně k destrukci tkáně kmene a tím k rychlému úmrtí zastavením dýchání a srdeční činnosti.
 
Krční obratle mají také po obou stranách otvor, foramen transversarium, kterým prochází  arteria vertebralis. Jejich těla obratlová jsou nízká.
 
Hrudní obratle jsou vyšší, protáhlé předozadně, obratlový otvor je kruhový, jejich artikulační výběžky směřují předozadně.
Bederní obratle jsou nejmohutnější, spíše široké než hluboké, jejich artikulační výběžky ze stran objímají předcházející.
 
 
Bederní obratel 
 
 

                  
 
              Os sacrum, kost křížová - Pohled zezadu            Os sacrum, kost křížová - Pohled zpředu mírně zhora

 

 

Os sacrum z boku

 
 
 
Páteř tvoří jednu třetinu tělesné výšky. U dospělého člověka má typická zakřivení: jednak v předozadním směru, jednak ve směru bočním. Předozadní zakřivení jsou čtyři, a to dvě konvexitou směrem dopředu, lordóza krční a bederní. Dvě konvexitou směrem dozadu, hrudní kyfóza, a nepohyblivé kyfotické zakřivení os sacrum. Přechod posledního lumbálního obratle přes meziobratlovou destičku na os sacrum prominuje dopředu směrem k hornímu zadnímu obvodu pánve a nazývá se promontorium.
Boční zakřivení, skolióza, je patrná jen u určité části populace. Může být přítomna i  jen přechodně. Klinicky se změny zakřivení páteře ve směru předozadním projevují odlišným tvarem zad. Vznikají  záda kulatá, místo krční lordózy je vytvořena kyfóza, která přechází v kyfózu hrudní; záda plochá, krční lordóza a hrudní kyfóza jsou nevýrazné, páteř je v jedné přímce; nejčastěji vlivem ochablých svalů páteře; a záda prohnutá s velmi výraznými prohnutími.
 
Kostra hrudníku je tvořena hrudní páteří k níž jsou připojena žebra. Směrem ventrálním kostěná část žeber přechází v chrupavčitou. Tou je horních sedm párů žeber připojeno na hrudní kost, sternum.
U člověka je vytvořeno 12 párů žeber. Z toho prvních 7 horních párů jsou žebra pravá, costae verae, která jsou pomocí chrupavek připojena ke sternu. Osmý až desátý pár žeber představují žebra nepravá, costae spuriae, jejich chrupavčité konce se spojují navzájem a připojují se k poslednímu pravému tj. 7. žebru. Poslední dva páry, 11. a 12. žebro, jsou žebra volná, costae liberae, jejichž přední chrupavčité konce nedosahují k hrudní kosti, ale jsou volně zavzaty ve svalové stěně, kde končí.
Žebro se skládá z hlavičky, caput, těla, corpus a krčku, collum, který je ukončen hrbolkem, tuberculum. Tělo je zakřiveno a ventrálně přechází v chrupavčitou část. Žebra jsou zakřivena ve třech rovinách: zakřivení předozadní, příčné a podle své podélné osy, torzní zakřivení. Zakřivení umožňují zvětšení objemu hrudníku při dýchání. Žebro je k páteři připojeno kloubně, a to ve dvou místech. Jednak pomocí hlavičky, která se přikládá k tělu obratle předchozího, potom k meziobratlové ploténce a konečně k tělu obratle následujícího. Druhé připojení je uskutečněno hrbolkem žebra, který se připojuje k příčnému výběžku obratle. Oba klouby jsou zesíleny řadou vazů, které jednak klouby obklopují,  jednak probíhají nitrokloubně (intraartikulárně). Mezi jednotlivými žebry jsou mezižeberní prostory.
 
 
Hrudní koš