Anglický jazyk
11.1.1 Reported speech
Reported speech neboli nepřímá řeč slouží pro vyprávění nebo zopakování přímé řeči. V angličtině stojí až na vrcholu gramatiky, protože vyžaduje všechny slovesné časy, modální slovesa a další gramatické jevy.
V nepřímé řeči můžeme přímou řeč posouvat do minulosti (backshift) anebo ji nechat v přítomnosti. Z přímé řeči se v souvětí stává vedlejší věta.
V nepřímé řeči v přítomném čase se mění pouze zájmena, zatímco časová a místní určení zůstávají stejná, protože se držíme ve stejné časové rovině. Při posunu do minulosti je přísudek hlavní věty v minulém čase, proto se přísudek věty vedlejší posouvá o jeden stupeň „dozadu“, do minulosti nebo do jiné pevně dané struktury.
Nejprve se podíváme na tvoření nepřímé řeči pro přítomnost v oznamovacích větách.
He says, „I speak English.“ → He says (that) he speaks English.
She says, „My mum doesn't have time today.“ → She says (that) her mum doesn't have time today.
They say, „We will go out tonight.“ → They say (that) they will go out tonight.
She says, „I had to leave early last week.“ → She says (that) she had to leave early last week.
Vidíme, že se mění pouze zájmena, časy zůstávají stejné a časová určení také, protože přísudek v hlavních větách je v přítomném čase.
Při posunu hlavní věty do minulosti se ale bude měnit i čas přísudku věty vedlejší.
Pro tyto posuny máme tato pravidla:
Direct speech
|
Reported speech
|
Present simple
|
Past simple
|
Present continuous
|
Past continuous
|
Past simple
|
Past perfect simple
|
Present perfect simple
|
|
Past perfect simple
|
|
Past continuous
|
Past perfect continuous
|
Present perfect continuous
|
|
Past perfect continuous
|
|
Am, are, is going to
|
Was, were going to
|
Will
|
Would
|
Would
|
V zásadě tedy přítomný čas posouváme do minulého, minulý do předminulého a dodržujeme formu prostou nebo průběhovou.
Modální slovesa (could, should, might, must atd.) se obvykle nemění.
Významný je také posun časových a místních určení. Ze současného označení se také musí stát minulé, z místního vzdálenější. Např.:
Direct speech
|
Reported speech
|
today
|
that day
|
tonight
|
that night
|
yesterday
|
the day before
|
tomorrow
|
the next day / the following day
|
last week
|
the week before
|
.... days ago
|
... days before
|
next year
|
the following year
|
here
|
there
|
this
|
that
|
these
|
those
|
He said, „I speak English.“ → He said (that) he spoke English.
She said, „My mum doesn't have time today.“ → She said (that) her mum didn't have time that day.
They said, „We will go out tonight.“ → They said (that) they would go out that night.
She said, „I had to leave early last week.“ → She said (that) she had had to leave early the week before.
Přísudky v hlavních větách jsou v minulém čase, proto se vedlejší věty posouvají podle pravidel do minulosti a předminulosti.
U převádění tázacích vět je potřeba dbát na převedení vedlejší věty na nepřímou otázku. Mění se tedy nejen slovesný čas, ale i slovosled! Tzn. nejprve je zájmeno, poté následuje sloveso. Díky tomu se v kladných větách z nepřímé řeči ztrácí pomocné sloveso.
„Why don't you speak English?“ → He asked me why I didn't speak English.
„Where did she live?“ → He asked me where she had lived. (pomocné sloveso do zmizelo)
U uzavřených otázek (odpovědět na ně lze obecně jen ano/ne) je nutné přidat spojku whether/if (jestli):
„Do you speak English?“ → He asked me whether I spoke English.
Třetím typem převodu jsou žádostí a rozkazy. V češtině obvykle používáme účelové věty vedlejší se spojkou aby, v angličtině ji nahrazuje spojka to:
„Zavři okno!“ → Řekla mi, abych zavřela okno.
„Close the window!“ → She told me to close the window.
Všimněte si, že sloveso ve vedlejší větě je infinitiv, protože následuje za spojkou to.
V záporných rozkazech se před tento infinitiv přidává záporka not to:
„Don't be sad!“ → I told him not to be sad.
Rady vyjádřené slovesy must a should se obvykle převádějí na nepřímou řeč pomocí slovesa advise:
„You must read that book!“ → He advised me to read that book.
Návrhy v podobě fráze Let's... se převádějí pomocí slovesa suggest spojeného s gerundiem nebo s frází that we should:
„Let's go to the cinema!“ → He suggested going to the cinema. / He suggested that we should go to the cinema.
Posun do minulého času se nepoužívá, pokud se mluví o nějakém obecně platném faktu a ve 2. kondicionálu:
She said that Canberra is the capital of Australia.
He said that if he had more time, he would learn French.
Při převádění souvětí se spojkami and a but se za ně přidává spojka that v případě, že za ní nenásleduje sloveso:
He said that he had seen her but that she hadn't seen him.
He said that she was a nurse and worked in a hospital.