Biochemie
1.2 Odběr krve
Nejpoužívanějším biologickým materiálem pro biochemické analýzy v laboratoři je krev. Podle místa a způsobu odběru rozlišujeme tři typy krve – venózní, arteriální a kapilární. V závislosti na použití antikoagulačních látek můžeme odebírat krev srážlivou (sérum) a nesrážlivou (plazma). Na rozdíl od plazmy sérum neobsahuje fibrinogen a další srážecí faktory krve.
Většina biochemických vyšetření je prováděna ze séra, které získáme ze spontánně sražené krve. Pro některá vyšetření je však nutný odběr krve nesrážlivé, kterou získáme odběrem do zkumavek obsahujících antikoagulační prostředek. Nesražená krev se používá na přípravu krevní plazmy, separaci erytrocytů nebo celá tzv. plná krev. Plná krev je nutná pro stanovení krevních plynů, některých stopových prvků, glykovaného hemoglobinu, amoniaku, laktátu a pro hematologická vyšetření. V erytrocytech se stanovuje např. superoxiddismutasa či glutathion.
Antikoagulační látky
Nejčastěji používanými antikoagulanty jsou EDTA, citrát, oxalát (základním principem jejich působení je pevná vazba kalciových iontů nutných pro přeměnu fibrinogenu na fibrin) a heparin.
U některých vyšetření jsou naměřené hodnoty nezávislé na použití antikoagulačních látek (u séra i plazmy se neliší), u jiných mohou být v plazmě sníženy (např. albumin, glukosa, sodík, draslík, kyselina močová) či zvýšeny (např. chloridy, celkové proteiny, vápník). Výhodou nesrážlivé krve je rychlejší dostupnost plazmy (pro akutní vyšetření) – není třeba čekat na koagulaci krevních elementů, určitou nevýhodou mohou být problémy s jejím skladováním, především tvorba sraženiny, která může ucpat analytický systém. Při výběru vhodného antikoagulantu je nutno zohlednit jeho možné interference s analytickým stanovením.
EDTA
Kyselina ethylendiamintetraoctová (používá se její dvojsodná nebo draselná sůl) je silným chelatačním (komplexotvorným) činidlem především pro dvoj- a trojmocné ionty. Tuto vlastnost je třeba mít na paměti při stanovení analytů, které mohou být tímto ovlivněny (železo, vápník, hořčík, enzymy s kovovými kofaktory).
Heparin
Heparin je mukoitinpolysulfát a jako antikoagulans je používána jeho sodná, draselná, lithná či amonná sůl. Lithná sůl je nejrozšířenější, protože neovlivňuje stanovení sodíku a draslíku. Inhibuje přeměnu protrombinu na trombin a zabraňuje tak tvorbě fibrinu z fibrinogenu. Heparin inhibuje aktivitu některých enzymů (např. kyselé fosfatasy, laktátdehydrogenasy).
Citrát sodný
Antikoagulační účinek spočívá v chelatační vazbě kalciových iontů, jejich přidáním lze tento účinek zrušit. Nelze jej používat právě pro stanovení vápníku a některých enzymových aktivit (aminotransferasy, alkalická fosfatasa).
Oxaláty
Jako antikoagulans slouží sodná, draselná, lithná či amonná sůl kyseliny šťavelové, která rovněž tvoří nerozpustné komplexní sloučeniny s kalciovými ionty. Oxaláty většinou způsobují snížení hematokritu a tím ovlivňují hodnoty většiny analytů v plazmě, dále inhibují i aktivity některých enzymů (kyselé fosfatasy, amylasy, laktátdehydrogenasy).
Konzervační látky
Pro stanovení některých analytů je nutné přidáním konzervačních látek zabránit jejich rozkladu. Například působením enzymatických systémů dochází již 30 minut po odběru ke glykolýze (rozklad glukosy). Jako antiglykolytický prostředek je obvykle využíván fluorid sodný, který působí také jako slabé antikoagulans. Jiným konzervačním prostředkem je jodoacetát, který rovněž zabraňuje glykolýze, ale nemá antikoagulační účinky.