Ekonomika a pojišťovnictví
6.2 Systémy zdravotního pojištění
Jak již bylo uvedeno, zdravotní pojištění známe jednak jako statutární (povinné), jednak jako privátní (dobrovolné). Pro náš evropský prostor je typické statutární zdravotní pojištění. To je na základě zákona prakticky povinné pro všechny obyvatele státu, či alespoň pro většinovou skupinu.
Privátní zdravotní pojištění v Evropě také existuje, ale jeho role je doplňková, tedy může krýt mezery v krytí rizik vyloučených ze statutárního pojištění (např. některé stomatologické výkony, nehrazené léky apod.) nebo substituční (náhradová) pro ty skupiny obyvatelstva, které nepokrývá statutární pojištění (cizinci, svobodná povolání v některých zemích apod.) V těchto případech privátní pojištění nahrazuje statutární pojištění. Role privátního pojištění může být i reziduální (zbytková), kdy kryje ty náklady zdravotní péče, které už statutární pojištění nehradí (např. spoluúčast pacienta v některých zemích) nebo alternativní, kdy privátní zdravotní pojištění umožňuje např. pojistit se na vyšší standard zdravotních služeb, než jaký kryje statutární zdravotní pojištění.
V evropských zemích je systém statutárního zdravotního pojištění naprosto převládající. Uplatnění privátního zdravotního pojištění je okrajové. Jiná situace je však ve Spojených státech amerických. Tam statutární zdravotní pojištění nemá tradici, neboť odporuje filosofii svobodného amerického občana (občana, který není svazován zákonnými povinnostmi nad rámec nezbytného). V důsledku tohoto stavu je v USA cca pětina obyvatelstva bez jakéhokoliv zdravotního pojištění a stav nemoci pro ně představuje vedle rizika medicínského i významné riziko ekonomické. Po zvolení B. Obamy do funkce prezidenta USA však i zde vidíme velké úsilí zavést systém povinného zdravotního pojištění, avšak toto úsilí naráží na odpor mnohých zájmových skupin. Přesto lze očekávat, že i v USA bude v blízké době zaveden systém povinného zdravotního pojištění.
My se však budeme nadále zabývat jen systémem statutárního zdravotního pojištění tak, jak ho známe v Evropě.
V rámci systému statutárního zdravotního pojištění se rozlišuje několik jeho základních modelů a podmodelů, které se uplatňují v jednotlivých zemích. Konstatujme, že existují dva základní modely statutárního zdravotního pojištění, a to:
a) Beveridgeův model
b) Bismarckův model
ad a) Beveridgeův model je modelem národní zdravotní služby. Tedy náklady na zdravotní péči jsou financovány ze státního rozpočtu (ze všeobecných daní). Jeho charakteristickým rysem je to, že poskytuje universální pojistné krytí pro všechny obyvatele, neboť všichni obyvatelé mají daňovou povinnost, a z vybraných daní, jako z hlavního zdroje tvorby státního rozpočtu, jsou financovány jak náklady na zdravotní péči, tak i náklady na státní správu, obranu státu apod. Tedy stát obtěžuje obyvatele prakticky jedinou platební povinností, a to placením daní, a sám si už vybrané prostředky rozdělí na jednotlivé výdajové položky státního rozpočtu včetně nákladu na financování zdravotní péče.
Stát zřizuje v území specializované byrokratické orgány při státní nebo regionální správě, které nasmlouvávají rozsah a strukturu zdravotní péče v příslušném území se zdravotnickými zařízeními. Zdravotnické zařízení mohou být buď státní, nebo privátní.
V rámci Beveridgeova modelu rozeznáváme jeho podmodely, a to:
aa) Douglesův model, který se uplatňuje v těch zemích především Britského společenství národů, které mají svá rozsáhlá území rozdělená na provincie (např. Kanada, Austrálie apod.). V těchto zemích se sice daně vybírají centrálně, tedy do jediného státního rozpočtu, avšak stát vybrané prostředky přerozděluje částečně mezi jednotlivé provincie, jejichž místní vlády pak odpovídají za poskytování a financování zdravotní péče na svém území, tedy nasmlouvávají a uhrazují zdravotní péči poskytnutou státními či nestátními zdravotnickými zařízeními.
ab) Semaškův model, který byl uplatňován v bývalých socialistických zemích včetně Československa do 90. let 20. století. Jak již bylo uvedeno, podstatou tohoto modelu je postátnění nejen poskytování zdravotní péče (zdravotnická zařízení byla ve vlastnictví státu), ale i prostředků na úhradu nákladů zdravotní péče. Zdravotnická zařízení byla státem zřizována jako rozpočtové či příspěvkové organizace státu, které měly náklady své činnosti hrazeny ze státního rozpočtu.
ad b) Bismarckův model je modelem zdravotního pojištění postaveným na povinném samostatném odvodu pojistného zákonem stanoveným procentem z příjmu pojištěnců a osob samostatně výdělečně činných a odvodem zaměstnavatelů z vyplacených mezd a kromě toho i platbou pojistného za tzv. státní pojištěnce z prostředků státního rozpočtu. Systém je spravovaný samostatnými zdravotními pojišťovnami, které jsou zřizovány na veřejnoprávním principu. Zdravotní pojišťovny nasmlouvávají rozsah a strukturu zdravotní péče se státními či nestátními zdravotními zařízeními.
Uvedené systémy a modely zdravotního pojištění se obvykle nevyskytují ve své čisté podobě. Obvykle v konkrétním systému existuje dominantní model, který je často doplňován charakteristickými rysy jiných modelů.
Začátkem 90. let 20. století byl u nás systém financování zdravotního péče transformován do systému Bismarckova modelu zdravotního pojištění. Je otázkou, zda by nebylo výhodnější transformovat bývalý systém postavený na Semaškově modelu do systému národní zdravotní služby, který by byl mnohem bližší tehdejší tradici a přitom je plně kompatibilní s modelem tržního hospodářství. Kromě toho se zvolený model zdravotního pojištění trvale potýká s chronickou finanční nedostatečností.