Ekonomika a pojišťovnictví
9 Perspektivy vývoje financování zdravotnictví
9.3 Testovací otázky
Zdravotnictví je odvětví národního hospodářství, které má, zjednodušeně řečeno, dvě odlišné stránky:
a) stránku medicínskou, která se zabývá léčením onemocnění, obnovováním porušených funkcí v lidském organismu, zmírňování bolesti, udržováním mobility apod.
b) stránku ekonomickou, která se zabývá financováním zdravotní péče.
Tyto obě stránky představují dvě složky zdravotnictví, které však působí k sobě navzájem protikladně. Kvalitní medicína je drahá, tedy ekonomicky náročná, to na jedné straně, a peněz obecně je vždy málo, jsou omezeným statkem, a proto se vlády musí složitě rozhodovat, do kterých oblastí národního hospodářství tyto omezené prostředky vloží. To na druhé straně. Na první pohled by se mohlo zdát, že rozhodování, kam nasměrovat veřejné prostředky, je jednoznačné. Nemůže být prioritnější sféra, než je zdraví obyvatelstva. Avšak z praxe víme, že stát musí řešit i další zásadní problémy, jako je sociální politika, politika zaměstnanosti, konkurenceschopnost národního hospodářství, problémy obrany, školství, vědy apod. Preference jednotlivých výdajových oblastí je otázkou nejen vládních priorit (které jsou u různých vlád různé), ale i různých tlaků zájmových skupin, stavu sociálního smíru či napětí apod.
V podmínkách tržní ekonomiky, zvláště pak v období krizí (např. současné doznívající globální finanční krize), se jasně ukazuje, že vládní prioritou ve zdravotnictví je jeho financování, ne tak jeho medicínská stránka. To se netýká jen České republiky, ale je to problém celoevropský a i problém celého euroatlantského prostoru. Vždyť např. v USA nebyl dlouho před začátkem fiskálního roku 2014 schválen státní rozpočet z důvodu nenalezení konsensu mezi politickými representacemi ohledně zdravotnické reformy, což mělo značné hospodářské, společenské a mezinárodní negativní důsledky.
V celém našem rozvinutém světě se nyní hledají cesty, jak zajistit kvalitní zdravotní péči pokud možno pro všechno obyvatelstvo a jak tuto zdravotní péči ufinancovat. Optimální koncept zatím zřejmě nalezen nebyl, ale přesto jsou některé země při řešení tohoto problému úspěšnější než jiné.
Pokud jde o Českou republiku, zde je tento problém obzvláště aktuální a jeho řešení obzvláště obtížné. Z minulého období byla populace zvyklá na bezplatnou zdravotní péči, a proto je samozřejmé, že se snahy o zvyšování spoluúčasti obyvatelstva na financování zdravotní péče jen obtížně prosazují. Vlády musí mít vždy na zřeteli, že problematika dostupnosti a kvality zdravotní péče je velmi citlivá a je i významným politickým faktorem.
Reforma financování zdravotnictví nastartovaná po roce 1990 zvolila prakticky německý systém založený na zdravotním pojištění spravovaném zdravotními pojišťovnami. Je otázkou, zda by našim podmínkám a především dosavadnímu vývoji a tradici více nevyhověl systém národní zdravotní služby, jak ho známe např. z Velké Británie. Chronická finanční napjatost systému zdravotního pojištění mající dopady do celého resortu a především do ekonomické stability zdravotnických zařízení (zvláště lůžkových) dobrou vizitkou zvoleného systému není. Změna systému však zřejmě není na pořadu dne.
Další fakt, který významně ovlivňuje finanční stabilitu v rezortu, je absence dlouhodobé koncepce organizace a financování zdravotnictví. Vládní a ministerské aktivity se spíše zaměřují na řešení aktuálních problémů, než na stanovení a realizování koncepce dalšího vývoje. Přitom je všeobecně známo, že ekonomika nic tak necení, jako stabilitu. Časté změny v úrovni financování jednotlivých složek zdravotní péče nevedou ke stabilizaci systému a ani k ekonomické stabilizaci zdravotnických zařízení.
Vážným problémem je fakt, že nastavení finančních toků v systému zdravotní péče v 90. letech podhodnotilo lůžková zdravotnická zařízení (především nemocnice) a tento problém se v dalším období jen obtížně řešil. Balík peněz v systému zdravotního pojištění je jen jeden a má-li se některé skupině poskytovatelů zdravotní péče přidat, obvykle je třeba jiné skupině peníze ubrat. A to je vždy problematické a konfliktní. V současné době (rok 2013) se ministerstvo zdravotnictví snaží narovnávat historicky vzniklé nerovnosti mezi jednotlivými poskytovateli, avšak tento proces je velmi citlivý a konfliktní.
Úřednická Rusnokova vláda rozhodla v závěru roku 2013 navýšit prvně po šesti letech platbu pojistného za státní pojištěnce o cca 4,7 mld. Kč od roku 2014, což by alespoň částečně mohlo stabilizovat ekonomickou situaci především nemocnic, které velmi utrpěly zvýšením sazeb DPH. S tím spojené zvýšení nákladů jim nebylo nijak kompenzováno, a to v době, kdy jejich ekonomická situace byla již tak dost složitá. Tedy vidíme, že ekonomická stabilizace zdravotnictví je ovlivňována i rozhodnutími v jiných oblastech národního hospodářství, než je zdravotnictví (zde např. v oblasti daňové).
Avšak ani rozhodnutí v rámci resortu zdravotnictví vždy nepřispívají ke stabilizaci jeho ekonomické situace. Tak např. úhradová vyhláška pro rok 2013 výrazně dále zkomplikovala ekonomickou situaci nemocnic, což vedlo k jejich kritické situaci v závěru roku. Tuto vyhlášku však v říjnu 2013 Ústavní soud prohlásil za protiústavní, avšak ponechal ji z praktických důvodů v účinnosti až do konce roku 2014. Také nový indikační seznam lázeňsky léčitelných chorob vydaný v roce 2012 zdestabilizoval ekonomickou situaci lázní jako segmentu zdravotní péče, který jako jeden z mála vykazoval dlouhodobou ekonomickou stabilitu.
Vidíme tedy, že ekonomická opatření ve zdravotnictví je třeba činit velmi obezřetně, neboť při celkové ekonomické napjatosti systému jeho financování i malá odchylka může mít zásadní důsledky. Také opatření v oblasti nepřímých daní je třeba činit velmi citlivě a případné změny pro oblast zdravotnictví řádně propočítat, popř. je kompenzovat.
Jaký lze tedy očekávat další vývoj v oblasti financování zdravotnictví?
Předně je třeba zřejmě i nadále počítat s finanční nedostatečností v systému. Navýšení sazeb zdravotního pojištění jako hlavního zdroje financování zdravotní péče je zřejmě politicky neprůchodné, a proto bude třeba finanční napjatost řešit opatřeními uvnitř systému.
Stabilitě by jistě prospěla i redukce počtu zdravotních pojišťoven, což by přineslo úsporu administrativních nákladů. To je však zřejmě také politicky neprůchodné.
Další vývoj se tedy zřejmě bude ubírat ve směru pokračování narovnávání historických nelogičností v úrovni úhrad nákladů zdravotní péče mezi jednotlivými skupinami poskytovatelů a i jednotlivými poskytovateli, jak bylo započato již v roce 2012.
Co se týče spoluúčasti pacientů na financování nákladů zdravotní péče, lze nyní očekávat zpomalení dosavadního rychlého tempa navyšování této spoluúčasti. Přesto trend růstu spoluúčasti je zřejmý.