Ekonomika a pojišťovnictví
6.10 Konkurence ve zdravotnictví
Samostatným problémem je otázka konkurence ve zdravotnictví. Konkurence je hnacím motorem tržní ekonomiky. Je však otázkou, do jaké míry má být uplatňována i ve zdravotnictví a mezi kterými subjekty, tedy zda má být uplatňována mezi zdravotními pojišťovnami či mezi poskytovateli zdravotní péče či na obojím poli.
Pokud jde o konkurenci mezi zdravotními pojišťovnami, pak již v podstatě Bismarckova modelu zdravotního pojištění je existence více zdravotních pojišťoven, a tedy potencionál konkurenčního boje mezi nimi. Tento boj „o zákazníka“, kterým je pojištěnec, se realizuje především cestou nárůstu výdajů na zdravotní služby kryté ze zdravotního pojištění a v oblasti programu prevence, což vede opět ke zvýšení výdajů zdravotního pojištění. Vývoj v České republice ve 2. polovině 90. let, kdy došlo ke krachu řady zdravotních pojišťoven, za kterými zůstaly značné neuhrazené pohledávky, vhodnost této cesty nepotvrdil.
Kromě toho systém stoprocentního přerozdělování vybraného pojistného mezi zdravotními pojišťovnami smysl konkurence na tomto poli přímo neguje.
I podle stanoviska OECD je nejvhodnějším systémem existence jediné státem řízené a kontrolované zdravotní pojišťovny. Trh zdravotních pojišťoven v České republice k takovému řešení vybízí. Existuje zde totiž Všeobecná zdravotní pojišťovna, jejíž pojistný kmen tvoří více než 60 % všech pojištěnců, a kromě toho tato pojišťovna je správcem celého systému veřejného zdravotního pojištění (vede registr všech pojištěnců, spravuje účet přerozdělení pojistného apod.), je lídrem vyjednávání smluvních podmínek se zdravotnickými zařízeními apod. Ovšem ukazuje se, že zde není politická vůle k omezení počtu zdravotních pojišťoven, i když vývoj např. na Slovensku jde v roce 2013 zcela opačným směrem.
Máme-li hovořit o konkurenci ve zdravotnictví, pak tato konkurence musí probíhat především mezi poskytovateli zdravotní péče. Konkurence totiž obecně má přinášet vyšší kvalitu a má snižovat ceny. A právě o kvalitě a i o nákladnosti zdravotní péče, a tedy i o její ceně, se rozhoduje především u poskytovatelů zdravotní péče. Bojovat o „zákazníka“ v konkurenčním boji by měla především zdravotnická zařízení, a to především kvalitou zdravotní péče. Zdravotní pojišťovny jsou v tomto „boji“ vázány příliš těsnými zákonnými bariérami a i ekonomickými možnostmi systému. Konkurenční boj mezi nimi by naopak vedl k zvýšení nákladů celého systému financování zdravotní péče.
Ovšem i konkurence mezi poskytovateli zdravotní péče má svá faktická omezení. Tím základním omezením je informační výhoda, kterou má poskytovatel vůči pacientovi. Pacient obvykle není schopen sám odborně posoudit např. navrhovaná řešení jeho zdravotního problému, vhodnost a účinnost léčebných a lékových postupů apod. Proto se obvykle při posuzování kvality poskytnuté zdravotní péče omezuje jen na to, co je sám schopen posoudit. Tím je obvykle vstřícnost a ochota lékaře či celého personálu zdravotnického zařízení, schopnost a ochota naslouchat pacientovi a promluvit s ním o možnostech řešení jeho zdravotních problémů, úroveň „hotelových“ služeb v lůžkovém zdravotnickém zařízení apod. Tedy obvykle vše to, pro co se vžil výraz „široký úsměv“. Ten však obvykle sám nepřináší ty pozitivní přínosy, které jsou od konkurence obecně očekávány, tedy zvýšení kvality (v našem případě úrovně zdravotní péče především z odborného hlediska) a snížení ceny. Proto konkurence ve zdravotnictví bude mít zřejmě vždy svá specifická omezení, která je třeba respektovat při jejím prosazování.