Ekonomika a pojišťovnictví
1.1 Zdravotnictví v tržním hospodářství
V dnešním převládajícím systému tržní ekonomiky ve světě by všechny ekonomické aktivity měly být ovládány především zákonitostmi trhu, které v sobě mají zakomponovány samoregulující mechanismy, které vedou k vytvoření rovnovážného množství statků (to je takové množství statků, které najde na trhu své uplatnění, tedy budou poptávány a spotřebovány a nikoliv vyrobeny na sklad) a které se budou prodávat za tzv. rovnovážnou cenu (to je cena, která zaručuje, že všechny nabízené statky budou prodány a že žádná poptávka po těchto statcích nezůstane neuspokojena). To je samozřejmě ideální stav, který se v praxi dlouhodobě nevyskytuje, ale tržní mechanismus k němu tenduje (směřuje).
Jsou však i v tržním hospodářství ekonomické aktivity, ve kterých uplatnění čistě tržních mechanismů není žádoucí. Je totiž u nich prvořadé, aby žádný spotřebitel nemohl být vyloučen ze spotřeby daných statků a také to, že spotřeba tohoto statku jiným spotřebitelem nevylučuje ostatní spotřebitele z jeho spotřeby. Vedle toho je třeba, aby spotřeba tohoto statku byla společensky prospěšná. Těmto statkům říkáme veřejné statky. Klasickým příkladem veřejného statku je pouliční osvětlení, obrana státu, státní správa apod. Tyto aktivity stojí náklady, tudíž jsou ekonomickými aktivitami. Ale uplatnit i na ně klasické parametry tržní ekonomiky v podstatě nelze. Nelze např. vyloučit ze spotřeby těchto statků jedince, který na náklady jejich pořízení nepřispívá (např. tím, že neplatí daně). Vidíme, že takových aktivit je řada.
A co zdravotnictví? Je také veřejným statkem, a mělo by proto být vyloučeno z působení tržního mechanismu? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Ve společnosti je obvykle řešena různě podle toho, jaké je zaměření té konkrétní vlády, která je u moci. Je-li tato vláda orientována více liberalisticky, akcentují se ve společnosti tržní atributy zdravotnictví (v praxi to znamená, že se zvyšuje individuální spoluúčast pacientů na hrazení nákladů zdravotní péče). Je-li vláda orientována více intervencionisticky, pak se spoluúčast pacientů snižuje a zvyšují se prvky celospolečenské solidarity v hrazení nákladů zdravotní péče.
Z hlediska ekonomické teorie jsou však pro to, aby nějaká aktivita byla považována za veřejný statek, rozhodující tyto skutečnosti:
a) spotřeba statku není dělitelná na jednotlivce
b) marginální náklady (to je přírůstek nákladů na uvedený statek při zvýšení počtu spotřebitelů o jednotku) jsou nulové
c) vyloučení jednotlivce ze spotřeby statku není možné.
Zkoumáme-li zdravotnictví z těchto hledisek, pak je třeba konstatovat, že zdravotnictví veřejným statkem není. Spotřebu tohoto statku (náklady na zdravotní péči) je možno rozdělit na jednotlivce, přírůstek počtu pacientů o jednotku má vliv na celkovou výši nákladů na zdravotní péči a lze i vyloučit jednotlivce z užívání zdravotní péče (samozřejmě v mezích daných zákonem, což je charakteristika více morální a právní, než ekonomická). Uplatnění tržních principů je tedy i v této oblasti možné. Ovšem vždy je třeba v našich kulturních podmínkách brát v úvahu společenský aspekt této problematiky a i historické tradice.
V každém případě je třeba mít na zřeteli tu skutečnost, že kvalitní zdravotní péče dostupná pro všechny obyvatele je měřítkem vyspělosti celé společnosti.