Etika
1.1 Základní etické pojmy
Deontologie
Součást etiky zabývající se povinnostmi, nauka o povinnostech. Zdravotnická deontologie vytyčuje povinnosti a pravidla chování zdravotníků k nemocným, k veřejnosti, ke kolegům. Jsou formulovány v tzv. deontologických (etických kodexech). Příkladem takových nejstarších kodexů jsou Desatero božích přikázání nebo Hippokratova přísaha. V posledních letech vznikla řada deontologických kodexů, které reagují na hrůzné skutečnosti, které se udály v moderních diktátorských systémech a představovaly miliony nevinných obětí v koncentračních táborech a vězeních. Patří sem např. Listina základních práv a svobod a Norimberský kodex, které vznikly jako reakce na bezpráví německého nacistického režimu a pokusy, které prováděli na lidech nacističtí lékaři.
Diskurz (z lat. diskurrere = rozběhnouti, těkati).
Diskurzem označujeme argumentativní, reflektující a kontrolovatelnou formu psané či mluvené řeči. Diskurz znamená rozbor určitého tématu, ve kterém jsou použity racionální, prokazatelné argumenty a protiargumenty. Diskurz je forma komunikace, která vylučuje výroky, které nejsou podložené prokazatelnými argumenty a vylučuje výpovědi, které nesplňují nároky na správnost a pravdivost. Pojem diskutabilní chápeme jako nejasný, nedefinitivní, sporný.
Étos
Mravní základ, charakter, charakternost. Étos je určitá množina norem, které působí jako vnitřní měřítko postojů a jednání různých subjektů., která vede ke konkrétnímu způsobu jednání, opakujícímu se v obdobných situacích.
Morálka – (z lat. Mos, moris = mrav, zvyk, obyčej, zákon, povaha, mravnost).
Znamená sféru lidského chování a jednání, posuzovanou z hlediska etických hodnot. Je to proměnlivý, historicky a kulturně proměnlivý souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů pravidel, kterými se lidé řídí ve svém praktickém jednání. Morálka obsahuje pravidla lidského jednání, zatím co etika, jako filozofická disciplína, zkoumá podstatu a původ těchto pravidel. Etika zkoumá a zdůvodňuje, proč je určité jednání dobré, a proč jsme oprávněni takové jednání od každého vyžadovat. Etika na rozdíl od morálky představuje obsahový, motivační aspekt mravnosti. Morálka se zakládá na hodnotících soudech tom, zda naše jednání podporuje nebo poškozuje morální záměry a zájmy jiných. Morálka znamená plnění povinností vyplývajících z mravního uvědomění. Základem morálky je víra v závaznost mravních norem, platných pro danou osobu, skupinu, společnost a dobu. Mravní názory mohou být protichůdné a rozporuplné např. ve vztahu interrupcím, k trestu smrti, aj. Morální normy se odvozují od naplňování principů kladů a záporů, dobra a zla. Morálka v ošetřovatelství je to, co se dotýká dobra a prospěchu nebo škody a ublížení nemocnému. Všechny ošetřovatelské úkony mají morální dopad.
Morální
Týkající se morálky, vyplývající z mravnosti, týkající se psychické stránky člověka. Morálně dobré nebo špatné jednání znamená shodu nebo neshodu jednání s platnými morálními pravidly a normami a s vlastním svědomím. Morální je, když dělám něco správně a dobře. Je potřeba popsat a definovat správnou morální skutečnost Mravní skutečnost vyjadřujeme základními kategoriemi, např. dobrý - špatný, spravedlivý – nespravedlivý. Významu těchto slov rozumíme a předpokládáme, že jim rozumí i ostatní tento předpoklad se označuje pojmem předporozumění.
Podle Anzenbachera tvoří předporozumění následující prvky:
1. Mravní hodnocení
Prvek předporozumění vychází z faktu, že každému jednání připisujeme mravní hodnotu, že každé lidské činnosti připisujeme mravní význam. Každé jednání hodnotíme, schvalujeme nebo odsuzujeme. Podle jednání posuzujeme i morálku jednající osoby. Jednání pak označujeme jako dobré nebo špatné, mravné nebo nemravné, čestné nebo nečestné. Mravní hodnocení se může týkat osob, ale sociálních útvarů, skupin, institucí, atd. Mravní hodnocení se týká vždy něčeho lidsky specifického!
2. Svědomí
Hodnotíme-li jednání lidí, předpokládáme, že užívají rozumu a jsou rozumem schopni posoudit rozdíl mezi dobrem a zlem. Předpokládáme, že každý ví, co je dobré a co špatné v obecném smyslu. Předpokládáme, že dobro se konat má a zlo ne.
3. Dobrovolnost
Při posuzování jednání lidí předpokládáme, že jednající je pánem svého rozhodování, že se sám rozhodl jednat tak, a ne jinak, že za své jednání může, že je příčetný a je schopen se samostatně se rozhodovat a že jeho jednání není předem ničím determinováno.
4. Odpovědnost
Má-li být člověk za své jednání odpovědný, znamená to, že musí umět odpovědět na otázku, proč tak jednal. Jeho jednání schválíme tehdy, pokud se dá rozumově ospravedlnit.
5. Sociální zřetel
Prvek předporozumění se týká morálních soudů, týká se vztahů vlastních potřeb a zájmů k potřebám a zájmům druhých lidí. Úzce to souvisí s humánním soužitím lidí a otázkou spravedlnosti. „Co sám nechceš, nečiň druhým.“
6. Vlastní mravní hodnota
Mravní kvalita života se liší od jiných vlastností. Její úroveň úzce souvisí se svědomím a týká se hodnoty, důstojnosti a respektu člověka ve vztahu k druhým. Mravní kvalita významně souvisí s charakterem člověka, ten je dán poměrem jednotlivých složek osobnosti. Při poruše rovnováhy těchto složek se mohou u takových jedinců vyskytnout psychopatické rysy, které jejich kvalitu mohou ovlivňovat a v nepříznivém případě mohou narušit jeho sociální vztahy a vést k újmě jeho samého nebo jeho okolí (Goldmann, Cichá, 2004).
Mravnost
Způsob života a jednání, které je v souladu s obecně uznávanými mravními normami. Mravnost jako taková je abstraktní pojem. V praktickém životě znamená rozeznávání dobra a zla v množině různých mravních jevů.
Mravný – mravní
Přídavná jména, která užíváme ve stejném významu, pro označení určitého jednání, týkajícího se mravnosti. Čin také označujeme termínem mravný, a charakterizujeme tím určitý konkrétní čin, vykonaný určitou osobou.
Moralita
Týká se svědomí člověka, neboť měřítkem čistě morálního posuzování jednání člověka je právě jeho svědomí. Morální dobro je definováno, jako to, co je ve shodě se svědomím člověka, a morálním zlem je zase to, co svědomí člověka odporuje.
Svědomí
Lze vnímat jako podstatnou složku mravnosti. Svědomí dává člověku schopnost morálně hodnotit své jednání. Svědomí je jakýsi kompas, který řídí, naše jednání. Provedeme-li něco neetického, nedobrého, můžeme mít špatné svědomí, na druhé straně je si třeba uvědomit, že ani svědomí není neomylné, že nemusí mít vždy pravdu. Podle Nového katechismu katolické církve z roku 1993 definuje církev svědomí takto: Svědomí je rozumový úsudek, kterým člověk poznává, zda je konkrétní jednání, které zamýšlí vykonat, nebo právě uskutečňuje, nebo už provedl morálně dobré, nebo zlé. Provedeme–li něco neetického, nedobrého, můžeme mít špatné svědomí. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že svědomí nemusí mít vždy pravdu, tak jako rozum nás vždy nechrání před omylem, tak nás může zavést na scestí i svědomí a může pod jeho vlivem jiným lidem ublížit. Do kategorie takových problémů patří celá řada válečných problémů, jejichž pachatelé hledají omluvu pro svoje jednání v tom, že plnili rozkazy svých nadřízených.
Svědomí zahrnuje:
1. poznání původu a významu norem
2. hodnotící moment
3. emocionální komponentu
4. snahu o nápravu
Předpokládáme, že každý člověk ví, co je dobré a co špatné v obecném smyslu. Předpokládáme také, že dobro se konat má, zlo se konat nemá (Goldmann, Cichá, 2004).