Etika
6.1 Etické aspekty umírání a smrti
Umírání dříve a dnes
Lidé umírali většinou doma v přítomnosti svých blízkých. Umírání mělo po staletí stejný scénář. Pečovat o umírajícího bylo samozřejmostí. Také nemocný věděl, co se bude dít, až přijde jeho čas. Akceptovat smrt a poznávat roli, kterou budou hrát, jako doprovázející osoba se učily i děti. V dnešní době umírají lidé spíše v institucionálních zařízeních, kde jim je dopřán standardní ošetřovatelský komfort. Umírajícím je sice poskytována potřebná péče, dominantní je ale prakticismus a profesionalita. Stinné stránky institucionálního modelu jsou zřejmé a jejich společným jmenovatelem je chladná profesionální péče“ (Haškovcová, 2000, s. 31).
Sociální umírání
Haškovcová používá pojem sociální umírání, kterým označuje stav, kdy člověk sice žije, ale je vyvázán ze sociálních vazeb a interpersonálních vztahů, kdy je odtržen od všeho lidského a nelze jej vrátit do kontextu společnosti. Cílem všech snah je nedopustit, aby člověk nezemřel dřív psychicky a sociálně, než fyzicky.
Člověk by neměl zůstat v umírání sám
Umírající, kteří nejsou schopni obvyklé komunikace a jeví se svému okolí neteční, svou situaci prožívají. Proto je prvotní chtít pomoci a lidsky se angažovat.
V období blížící se smrti potřebuje člověk pomocnou ruku druhého člověka. Konkrétní formu pomoci je potřeba volit na základě potřeb nemocného a proto je nezbytné jeho přání znát.
Ideální je, když se obě strany dohodnou, lékař vytvoří jednotný scénář pomoci, který bude závazný a bude obměňován dle vývoje zdravotního stavu pacienta. Profesionál bude uplatňovat profesionální pomoc a emoční podporu. Rodina zajistí psychický komfort a bude se podílet na vlastním ošetřování.
Někteří autoři dělí období na pre finem, in finem a post finem.
Pre finem může být dlouhá a trvat několik měsíců i let. Dochází k postupnému selhávání základních životních funkcí orgánů s následným zánikem individua. Pre finem začíná, když ošetřující personál i pacient vezmou na vědomí, že nemocný trpí nevyléčitelnou nemocí, která je neslučitelná se životem.(Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
In finem je fáze „vlastního „umírání“, terminálního stavu. Umírání se děje převážně v nemocnicích nebo v ústavech sociální péče. Proti dřívějším dobám je to velká změna. Zdravotnická zařízení si často pacienty se špatnou prognózou předávají ve snaze vyhnout se péči o umírajícího. Dlouhodobě léčení pacienti jsou v terminálním stavu převáženi do nemocnice nejen z domova, ale i z pečovatelských domů. Všichni chtějí od sebe odsunout smrt, ačkoliv ona je nedílnou součástí práce zdravotníků na všech úrovních.(Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
Post finem fáze, která je charakteristická péčí o mrtvé tělo a také péčí o pozůstalé. Začíná prohlídkou mrtvého těla, jeho zaopatřením a končí pohřbem. Zde vznikají nejčastější etické problémy s oznamováním smrti nejbližším příbuzným. Od zdravotníků se vyžaduje citlivý, empatický přístup. (Goldmann, Cichá, 2004, s. 73).
Sdělovat nebo nesdělovat úplnou pravdu
Tato otázka je aktuální zhruba od druhé poloviny minulého století. Až do té doby se používala taktika milosrdné lži, kdy se pravda nesdělovala vůbec nebo se sdělovala zkreslená. Způsob vycházel z názoru, že pravda by mohla působit destruktivně a mohla by mu přitížit. Ve druhé polovině minulého století nastal pokrok v léčbě kardiovaskulárních chorob, nádorových onemocnění a situace se změnila natolik, že sdělení pravdy nemusí vždy znamenat vyřčení ortelu smrti, protože existuje naděje na léčení nebo dokonce vyléčení. Medicínská praxe se postupně odklonila od milosrdné lži k poskytování pravdivé informaci o diagnóze. Tento trend vznikl v USA a postupně jej převzaly ostatní vyspělé státy.
Pravdu by měl sdělovat:
- lékař, který je dobře informovaný ošetřující lékař
- vhodným způsobem
- ve vhodnou dobu
- na vhodném místě
- pacientovi, který o takovou informaci stojí a je schopen takovou informaci „unést“
O závažnosti stavu by měl být první informován pacient a poté s jeho souhlasem příbuzní. Bohužel, v praxi se to děje právě naopak (Goldmann, Cichá, 2004).
Domácí model umírání
Dnešní situace umírajících, především jejich citové strádání v důmyslných institucích, je pochopitelně poměřována s ideálem tzv. domácího umírání. Tento ideál spočívá v představě o hřejivé náruči všech blízkých, kteří zvládli laskavý doprovod při umírání. Vše, ale bohužel nebylo tak ideální. Umírající v dané chvíli sám zhodnotil vlastní situaci a poznal, že nastala jeho poslední hodinka. Svolal členy rodiny a vyslovil poslední přání. Pak se s nimi rozloučil a byl zavolán kněz. Ten připravil nemocného na neznámou cestu a poskytl mu nepřesně užívané „poslední pomazání.“ Umírající se pak zklidnil a dále už jen trpělivě čekal na svou smrt. Pokud trpěl silnými bolestmi, byl povolán lékař, který mu podal injekci zklidňujícího morfia. Je nutné ale dodat, že takové to umírání známé z beletrie bylo spíše vzácností, než pravidlem. Mnoho lidí rodinu vůbec nemělo, nebo ji mělo nefunkční. Ani lékař nebyl pravidelným účastníkem. Příčinou byl jednak nedostatek lékařů a jednak neschopnost rodiny zajistit alespoň minimální honorář. Proto bývalo morfium jediný výrazný a často i jediný způsob úlevy. Jedině pozitivum bylo, že nemocní, kteří měli rodinu, neumírali osamoceni.
Umírání bylo sociálním aktem. Rodinní příslušníci si rozdělovali pečovatelské role. Psychickou oporou jim byla vlastní víra, kněz a také sousedé. V dnešní době umírající postrádají psychickou podporu, proto často vzpomínají na domácí model umírání a často přehlíží negativa. Je třeba ale zdůraznit, že každý člen rodiny se v průběhu života setkal s umírajícím a se smrtí. Každý tedy věděl jak vypadá umírání a smrt z blízka. Lidé dokonce uměli předpovídat jednotlivé fáze umírání. Lidé ovládali tradiční ošetřovatelské úkony a prováděli je. Nabízeli zesláblému umírajícímu polévkové vývary a tekutiny. Přikrývali nemocného několika vrstvami přikrývek, protože správně tušili, že vysílený organismus pociťuje chlad. Nepřekvapovala je změna barvy kůže ani světloplachost. Když dotyčný zemřel, nejstarší syn mu zpravidla zatlačil oči a někdo z přítomných otevřel okno, aby mohla duše zemřelého odlétnout. Omýt mrtvé tělo, podvázat bradu a obléci mrtvého patřilo k zvládnutým dovednostem. Nikoho nepřekvapilo, že vzhledem k ochabnutí svěračů, může dojít k mikci či defekaci. Tento pravidelný proces není dnešnímu člověku znám, a dojde- li k němu, pak je laiky hodnocen jako něco zcela nepatřičného. Dnešní člověk tyto znalosti nemá a je většinou přesvědčen, že péče o umírajícího je prací zdravotníků. Setkání se smrtí v dnešní době bývá velmi vzácné, a proto pozdní setkání se smrtí bývá doprovázeno panickým strachem a bezradností.
Institucionální model umírání
Institucionální model se vyvíjel postupně. Nejprve bylo nutné zajistit, aby každý umírající měl čisté lůžko, teplo, jídlo, pití a základní hygienické zázemí. Nemocní byli většinou umísťováni do azylových domů (chudobince) a později do zdravotnických zařízení. Umírajícím nebyla dlouhou dobu věnována z hlediska ošetřovatelství žádná speciální pozornost. Nemocní umírali na lůžku ve velkém pokoji mezi ostatními pacienty. Ve snaze zlepšit tuto situaci vznikla praxe tzv. bílé zástěny. Tato zástěna se začala používat ve 20 letech 20. století. Měla zajistit umírajícímu klid a ušetřit ostatní pacienty pohledu na umírajícího. Postupem času se začal vyčleňovat samostatný pokoj pro umírající. Bílá zástěna se v některých zařízeních používá dodnes, ale převoz na samostatný pokoj je už minulostí.
Nemocní věřili na zázraky a lékaři využívali milosrdné lži. Proto nic netušící pacient, který byl schopen posoudit význam převozu, ihned pochopil, že nastává jeho konec a že bude umírat v naprostém osamění. Tento postup měl také negativní vliv na psychiku ostatních nemocných, kteří se obávali, že je v nejbližší době potká stejný osud. Postupně se uchytilo přesvědčení, že umírající potřebuje klid a pořádek. Ten byl zajištěn tak, že příbuzní byli vyloučeni z péče o nemocného. Návštěvní hodiny ve středu a neděli byli striktně dodržovány a tak v době, kdy nemocný potřeboval podporu rodiny, mu byla toto možnost odepřena. Bylo sice možné vystavit takzvané mimořádné propustky, ale těch příbuzní příliš nevyužívali. Báli se, že by nemocný mohl vytušit, že se blíží jeho konec a žádný z příbuzných nechtěl být poslem těchto špatných zpráv. Příbuzní se domnívali, že bude lepší, když těžce nemocného nechají umírat v rukou profesionálů, kteří to jistě umí nejlépe. A tak moderní člověk umírá sám, obklopený bílou zástěnou a v péči zdravotníků, kteří jsou pro něj stejně jen cizí lidé. Veřejnost tak odsunula těžce nemocné do nemocnic v naději, že ona „vítězná medicína“ dokáže zabránit smrti a zajistit důstojný odchod ze života. Dnešní medicína se snaží za každou cenu tedy i za cenu dystanázie zabránit smrti. Stinné stránky tohoto modelu jsou zjevné, chladná profesionální péče, naděje ve vítěznou medicínu a osamocení.
Fáze umíraní podle Elisabeth Kübler-Rossové
Šok
Bezprostřední reakce, která se může projevit zmateností, pacient nechápe co se s ním děje, není schopen přijímat ani třídit informace. Je to prudká reakce, která přechází do fáze popření.
1. fáze - NEGACE
Nemocný přijímá informace, které zapadají do jeho představ a co se neslučuje s jeho nadějemi, to nepřijímá. Sám sebe přesvědčuje, že jde o omyl. Nepamatuje si nic z toho, co mu lékař vysvětloval. Nemocného je třeba vyslechnout, klidně a opakovaně vysvětlovat, trpělivě odpovídat na jeho otázky. Postupně se stahuje do ústraní. Přeje si být sám, aby se mohl sám se svým osudem vyrovnat.
2. fáze – AGRESE
U nemocného převládají negativní emoce, které těžko ovládá. Snaží se přijít na to, co udělal špatně, zlobí se na celé okolí, na celý svět. Rodina by měla vědět, že se jedná o fázi umírání, která je přechodná, a že je přirozené, když na nespokojenost a rozmrzelost reaguje svými emocemi. Pokud nemocný má zájem, umožnit mu mluvit o jeho emocích. O vzteku, strachu, úzkostech a pocitech nespravedlnosti, o bezmoci, zoufalství, rezignaci, o smutku. Hněvivé výroky na adresu zdravých je potřeba chápat v kontextu jeho touhy žít a jeho zklamání, že nastala situace, která tolik změnila jeho život. Nebrat to osobně.
3. fáze – SMLOUVÁNÍ
V této fázi nemocný již ví, že situace je jasně dána chorobou. Uvažuje o smyslu života, přemýšlí, jak naplnit čas, který ještě zbývá, zamýšlí se nad tím, co by ještě rád zažil. Smlouvá o čas. Ten, kdo provází ve fázi smlouvání, má významný úkol pomáhat nemocnému vytvářet krátkodobé cíle a každý sebemenší splněný cíl ocenit.
4. fáze – DEPRESE
Zdravotní stav nemocného se zhoršuje a stále zřetelněji je konfrontován se skutečností, že směřuje ke smrti a že není vyhnutí. Přichází hluboký smutek nad ztrátou zdraví, nových možností a další budoucnosti. V této fázi mají deprese své místo antidepresiva. Nejlépe však pomáhá přítomnost člověka, který je s nemocným, naslouchá mu a provází jej těžkým obdobím na konci života. Dostane- li se mu podpory a pochopení, fáze deprese nemusí být dlouhá.
5. fáze - SMÍŘENÍ
Poslední fází je smíření, přijetí pravdy. Nemocný akceptuje svůj zdravotní stav a situaci, v níž se nalézá. Snaží se o co nejlepší způsob života v rámci daných podmínek. Do stavu vnitřního míru, klidu a vyrovnanosti se nemusí dostat každý. U nemocného může dojít k rezignaci, beznaději. Důležité je podporovat naději u doprovázeného, projevovat mu účast a být mu na blízku.
1. NEGACE, šok, popírání
2. AGRESE, hněv, vzpoura
3. SMLOUVÁNÍ, vyjednávání
4. DEPRESE, smutek
5. SMÍŘENÍ, souhlas
FÁZE |
PROJEVY |
CO S TÍM |
NEGACE
ŠOK, POPÍRÁNÍ |
„Ne já ne, pro mne to neplatí. „To není možné“. „To je určitě omyl.“ „Zaměnili výsledky.“ |
Neopustit, zůstat na blízku. Navázat kontakt, získat důvěru. |
AGRESE
HNĚV, VZPOURA |
„Proč zrovna já?“ „Čí je to vina?“ „Vždyť mi nic nebylo.“ Zlost na zdravé lidi, zdravotníky. |
Dovolit odreagování, nepohoršovat se. |
SMLOUVÁNÍ
VYJEDNÁVÁNÍ |
Hledání zázračných léků, léčitelů, diet. Ochota zaplatit cokoliv. Činí velké sliby. |
Maximální trpělivost. Pozor, nenaletět „uzdravovacím" podvodníkům. |
DEPRESE
SMUTEK |
Smutek z utrpěné ztráty. Smutek z hrozící ztráty. Strach o zajištění rodiny. |
Trpělivě naslouchat, pomoci urovnat vztahy, pomoci hledat řešení. |
SMÍŘENÍ
SOUHLAS |
Vyrovnání, pokora, skončil boj, je čas loučení. „Dokonáno jest.“ „Do tvých rukou.“ |
Mlčenlivá lidská přítomnost, držet za ruku, utřít slzu. Rodina možná potřebuje pomoc víc než pacient! |
Nejčastější chyby při komunikaci
1. odstup zdravotníka od těžce nemocného
Tento postoj je ve své podstatě přirozený, protože představuje obranu vůči utrpení druhého, je to ale také strach z vlastního selhání, dostavuje se pocit osobního selhání.
2. nedovolení prožívání smutku
Nemocní jsou často káráni za smutné myšlenky, například: „Musíte být také veselý, chcete-li se uzdravit,“ nebo „u nás se nemocní uzdravují, smutné myšlenky nejsou dovoleny.“
3. bagatelizování otázek o smrti a umírání
Sestra obvykle tyto myšlenky odmítne a říká nemocnému, že není potřeba se těmito problémy zabývat. V těchto situacích si sestra není vědoma, že se jedná o její vlastní obranu. V podstatě si těmito výroky dodává odvahy sama. Jindy může sestra reagovat dokonce i agresivními odpověďmi typu: „Odkud mám vědět, jak budete umírat, já jsem ještě nezemřela.“
4. reakce na agresi
Nemocný v těžkých situacích často jedná agresivně. Proto si nebrat agresivní výpady nemocného osobně, nejednat impulzivně a protiútokem, vede k vyhýbání se pacientovi.
5. nabídky konkrétní pomoci
Bezradnost pacienta sestry lehce obcházejí nabídkou konkrétní pomoci. „Sestro, myslíte, že budu hodně trpět, až budu umírat?“ Nesprávná odpověď sestry může vypadat třeba takto: „Teď vám ustelu lůžko, vyvětrám a pak si hezky lehnete a usnete.“
6. projevy nadřazenosti sestry
Jistě nesprávně jedná ta sestra, která uplatňuje prvky své nadřazenosti a pacient je odsouzen k pasivitě. Svými odpověďmi dává nemocnému najevo, že ona je ta, která této problematice rozumí a pacient se má plně spolehnout na její úsudek. „Já přece musím vědět, co je pro vás důležité.“ Pro pacienta se sestra stává autoritou. Na základě toho se vytváří mezi oběma odstup, protože sestra a pacient nejsou na stejné úrovni, sestra je nadřazena. Odpovědí nemocného pak může být pouhé mlčení, protože on přece nebude pochybovat o své autoritě.
7. zaměření se na fakta
Každá sestra by měla vědět, že se nesmí omezit jen na slyšení toho, co nemocný říká. Fakta jsou mnohdy méně důležitá než samotný emoční obsah sděleného.
Charta práv umírajících
Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 ,,O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících" ("Charta práv umírajících").
1. Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, která z ní lze odvodit.
2. Pokrok medicíny umožňuje v současné době léčit mnohé dosud neléčitelné nebo smrtelné choroby, zlepšení lékařských metod a rozvoj resuscitačních technik dovolují prodlužování života lidského jedince a odsouvání okamžiku jeho smrti. V důsledku toho se však často nebere ohled na kvalitu života umírajícího člověka a na osamělost a utrpení jak pacienta, tak jeho blízkých a těch, kdo o něj pečují.
3. V roce 1976 v rezoluci č. 613 deklarovalo Parlamentní shromáždění, "že umírající nemocný si nejvíce ze všeho přeje zemřít v klidu a důstojně, pokud možno v komfortu a za podpory jeho rodiny a přátel." V Doporučení číslo 779 z roku 1976 k tomu dodalo, že "prodloužení života by nemělo být jediným cílem medicínské praxe, která se musí současně zabývat i úlevou od utrpení."
4. Konvence o ochraně lidských práv a lidské důstojnosti s ohledem na aplikaci biologie a medicíny od té doby vyjádřila důležité zásady a připravila cestu, aniž se explicitně věnovala specifickým potřebám nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí.
5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech nevyléčitelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné umírání.
6. Jak v minulosti i v současnosti ukázaly mnohé zkušenosti s utrpením, je třeba tato opatření uskutečňovat zvláště v zájmu nejzranitelnějších členů společnosti. Tak jako lidská bytost začíná svůj život ve slabosti a závislosti, stejně tak potřebuje ochranu a podporu, když umírá.
7. Základní práva odvozená z důstojnosti nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob jsou dnes ohrožena mnoha faktory:
- Nedostatečnou dostupností paliativní péče a dobré léčby bolesti.
- Častým zanedbáváním léčby fyzického utrpení a nebráním zřetele na psychologické, sociální a spirituální potřeby.
- Umělým prodlužováním procesu umírání buď nepřiměřeným používáním medicínských postupů, nebo pokračováním v léčbě bez souhlasu nemocného.
- Nedostatečným kontinuálním vzděláváním a malou psychologickou podporou ošetřujícího personálu činného v paliativní péči.
- Nedostatečnou péčí a podporou příbuzných a přátel terminálně nemocných či umírajících osob, kteří by jinak mohli přispět ke zmírnění lidského utrpení v jeho různých dimenzích.
- Obavami nemocného ze ztráty autonomie, že bude závislým na rodině i institucích a stane se pro ně zátěží.
- Chybějícím nebo nevhodným sociálním i institucionálním prostředím, které by mu umožňovalo pokojné rozloučení s příbuznými a přáteli.
- Nedostatečnou alokací prostředků a zdrojů pro péči a podporu nevyléčitelně nemocných nebo umírajících.
- Sociální diskriminací, která je vlastní umírání a smrti.
8. Shromáždění vyzývá členské státy, aby ve svých zákonech stanovily nezbytnou legislativní i sociální ochranu, aby se zabránilo těmto nebezpečím a obavám, se kterými mohou terminálně nemocní nebo umírající lidé být v právním řádu konfrontováni, a to zejména:
- Umírání s nesnesitelnými symptomy (například bolesti, dušení, atd.).
- Prodlužováním umírání terminálně nemocného nebo umírajícího člověka proti jeho vůli.
- Umírání o samotě a v zanedbání.
- Umírání se strachem, že jsem sociální zátěží.
- Omezováním život udržující léčby (life-sustaining) z ekonomických důvodů.
- Nedostatečným zajištěním financí a zdrojů pro adekvátní podpůrnou péči terminálně nemocných nebo umírajících.
9. Shromáždění proto doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy, aby ve všech ohledech respektovaly a chránily důstojnost nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí, a to tím:
a) Že uznají a budou hájit nárok nevyléčitelně nemocných nebo umírajících lidí na komplexní paliativní péči a že přijmou příslušná opatření:
- Aby zajistily, že paliativní péče bude uznána za zákonný nárok individua ve všech členských státech.
- Aby byl všem nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný přístup k přiměřené paliativní péči.
- Aby byli příbuzní a přátelé povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a umírající a aby jejich snaha byla profesionálně podporována. Pokud se ukáže, že rodinná nebo soukromá péče nestačí nebo je přetěžována, musejí být k dispozici alternativní nebo doplňkové formy lékařské péče.
- Aby ustavily ambulantní týmy a síť pro poskytování paliativní péče, které by zajišťovaly domácí péči vždy, pokud je možné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající ambulantně.
- Aby zajistily spolupráci všech osob podílejících se na péči o nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího pacienta.
- Aby vyvinuly a vyhlásily kvalitativní normy pro péči o nevyléčitelně nemocné nebo umírající.
- Aby zajistily, že nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak, dostanou přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tyto léčba mohla mít u příslušného jedince jako nežádoucí (vedlejší) účinek léčby za následek zkrácení života jedince.
- Aby zajistily, že ošetřující personál bude vyškolen a veden tak, aby mohl každému nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu člověku poskytnout v koordinované týmové spolupráci lékařskou, ošetřovatelskou a psychologickou péči v souladu s nejvyššími možnými standardy.
- Aby založily další a rozšířily stávající výzkumná, výuková a doškolovací centra pro obor paliativní medicíny a péče, stejně jako pro interdisciplinární thanatologii.
- Aby zajistily alespoň ve větších nemocnicích vybudování specializovaných oddělení paliativní péče a thanatologických klinik, které by mohly nabídnout paliativní medicínu a péči jako integrální součást každé lékařské činnosti. Aby zajistily, že bude paliativní medicína a péče ukotvena ve veřejném vědomí jako důležitý cíl medicíny.
b) Tím, že budou chránit právo nevyléčitelně nemocných a umírajících osob na sebeurčení a že pro to přijmou nutná opatření:
- Aby se prosadilo právo nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby na pravdivou, úplnou, ale citlivě podanou informací o jejím zdravotním stavu a aby přitom bylo respektováno přání jedince, který nechce být informován.
- Aby měla každá nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba možnost konzultovat ještě jiné lékaře než svého pravidelného ošetřujícího.
- Aby bylo zajištěno, že žádná nevyléčitelně nemocná nebo umírající osoba nebude ošetřována a léčena proti své vůli, že při svém rozhodování nebude ovlivňována nikým jiným a že na ni nebude nikým činěn nátlak. Musejí být zvážena taková opatření, aby takové rozhodnutí nebylo učiněno pod ekonomickým tlakem.
- Aby bylo zajištěno, že bude respektováno odmítnutí určitého léčebného postupu, vyjádřené v písemném projevu, vůle (living will), v "pořízení" nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby, která již nebude aktuálně schopná se vyjádřit. Dále musí být zajištěno, aby byla stanovena kritéria platnosti takových prohlášení, pokud jde o rozsah předem vyjádřených pokynů (advance directives), ale i pokud jde o jmenování zmocněnců a rozsah jejich pravomocí. Rovněž musí být zajištěno, že rozhodnutí, učiněná zmocněncem v zastoupení nemocného neschopného se vyjádřit, která se opírají o předchozí vyjádření vůle nebo o předpokládanou vůli nemocného, budou uznána jen tehdy, když v nastalé akutní situaci nemocný sám svou vůli nijak neprojeví nebo když ji není možno poznat. V takovém případě musí být jasná souvislost s tím, co příslušná osoba říkala v době krátce před okamžikem rozhodování, nebo přesněji, krátce než začala umírat, a to v odpovídající situaci, bez cizího ovlivnění a nátlaku, a ještě při zachovaných duševních schopnostech. Konečně má být zajištěno, aby nebyla respektována zástupná rozhodnutí, jež se opírají jen o všeobecné hodnotové soudy platné v příslušné společnosti a aby ve sporných případech bylo vždy rozhodnuto ve prospěch života a jeho prodloužení.
- Aby bylo zajištěno, že výslovná přání nevyléčitelně nemocné nebo umírající osoby týkající se určitých léčebných postupů budou respektována bez ohledu na zásadní terapeutickou odpovědnost lékaře, pokud nejsou v rozporu s lidskou důstojností.
- Aby bylo zajištěno, že v případě, kdy není k dispozici předchozí vyjádření vůle pacienta či pacientky, nebude porušeno jeho právo na život. Musí být vytvořen katalog léčebných úkonů, které musejí být poskytnuty za všech okolností a jež nesmí být zanedbány.
c) Že zachovají předpis, zakazující úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných nebo umírajících osob a že zároveň:
- Uznají, že právo na život, zejména ve vztahu k nevyléčitelně nemocným a umírajícím osobám, je členskými státy garantováno v souladu s článkem 2 Evropské úmluvy o lidských právech, který říká, že "nikdo nemá být úmyslně zbaven života".
- Uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, nezakládá v žádném případě právní nárok na smrt z ruky jiné osoby. Uznají, že přání zemřít, vyjádřené nevyléčitelně nemocnou nebo umírající osobou, samo o sobě nezakládá legální ospravedlnění činností, úmyslně způsobujících smrt.
Z anglického originálu © Cesta domů přeložil MUDr. Zdeněk Bystřický