Etika
10 Etické aspekty první pomoci
10.1 Testovací otázky
Poskytnutí první pomoci má zejména etický rozměr. Právo upravuje problematiku neposkytnutí první pomoci, ale i řadu dalších aspektů, které se k poskytnutí první pomoci vztahují. V literatuře se dočteme o povinnosti poskytnout první pomoc. V zákoně ale tato povinnost vysloveně uvedená není. Poskytnout první pomoc je daná nepřímo, kde je uvedeno, že na základě zákonů trestajících její neposkytnutí.
První pomoc je definovaná jako soubor jednoduchých a účelných opatření, která při náhlém ohrožení nebo postižení zdraví či života cílevědomě a účinně omezují rozsah a důsledky ohrožení či postižení (www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013první pomoc pravo.pdf).
Neposkytnutí první pomoci řeší především zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to v ustanoveních § 150 a 151. Podle těchto ustanovení platí:
§ 150
Neposkytnutí pomoci
(1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
§ 151
Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku
Řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti.
Z těchto ustanovení trestního zákona vyplývá, že naprosto jiná situace je při neposkytnutí pomoci řidičem při dopravní nehodě a jiná ve všech ostatních případech. Řidič dopravního prostředku (tedy již nikoliv spolujezdec) má uloženu zvláštní povinnost poskytnout pomoc vždy (tj. při sebelehčím zranění), když se stane účastníkem dopravní nehody. Naproti tomu neposkytnutí pomoci ve všech ostatních situacích je trestným činem jen v případech, kdy je zraněná osoba v nebezpečí života nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění. Tedy neposkytnutí pomoci lehce zraněnému někde v parku není trestným činem ve smyslu ustanovení § 150 trestního zákona, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo pomoc neposkytl, je osoba se zdravotnickou způsobilostí.
Pokud jde o riziko ublížení na zdraví při poskytování první pomoci laikem, pak jednoznačně platí, že zachránce nemůže nést trestní (ale ani jinou) odpovědnost, pokud se mu neprokáže zavinění. Zavinění se (nejen) v trestním právu rozlišuje na úmysl a nedbalost. Úmyslné poškození zdraví neodbornou první pomocí se jistě zachránci neprokáže. Nedbalost jako další způsob zavinění může být buď vědomá, nebo nevědomá. Vědomá nedbalost znamená, že zachránce věděl, že zákrokem může způsobit zhoršení zdravotního stavu poškozeného, ale bez adekvátního důvodu spoléhal, že se tak nestane. Rovnou řekněme, že u laika se tento stupeň nedbalosti většinou neprokáže (na rozdíl od zdravotníka, který má mnohem hlubší znalosti v oboru). A konečně pokud jde o nevědomou nedbalost, ta je definována tak, že zachránce sice nevěděl, že může zákrokem způsobit zhoršení zdravotního stavu poškozeného, ale vědět měl a mohl. To opět u laika většinou nelze prokázat (nemá odborné znalosti zdravotníka).
Rozhodně tedy platí, že má každý (tedy i laik) povinnost poskytnout první pomoc v situaci, kdy je osoba v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, i když není jisté, zda neodborné poskytnutí pomoci nepovede k nějakému jinému (méně závažnému) poškození zdraví zachraňované osoby. Neposkytnutí pomoci osobě v nebezpečí smrti nebo jevící známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění je vždy trestným činem a nelze toto neposkytnutí odůvodnit obavou ze způsobení jiné újmy (
).
Laická první pomoc má v mnoha případech nesmírný význam pro přežití pacienta, a to zejména tehdy, pokud je bezprostředně ohrožen na životě.
Profesionální záchranáři mají zajistit ošetření pacienta do patnácti minut po nahlášení případu na tísňovou linku. Prodleva do jejich příjezdu je však mnohdy vzhledem k závažnosti postižení příliš dlouhá a výrazně snižuje naději na úspěšnou záchranu života pacienta.
Toto riziko hrozí především při zástavě krevního oběhu, prudkém krvácení, závažných úrazech, ale i v jiných situacích.
O přežití člověka pak často rozhodují první minuty. Systém záchranné služby není možné zajistit tak, aby posádka byla vždy u postiženého během těchto prvních minut. Právě v těchto případech je velkou nadějí kvalitní laická první pomoc, poskytnutá svědky události, kteří jsou přítomni na místě. Jedná se zpravidla o jednoduché a snadno zvládnutelné úkony (www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=561).
Faktory, které ovlivňují poskytování laické první pomoci
Při poskytování první pomoci narážíme na různé překážky, nejčastěji psychologického charakteru. Velká část laiků se v roli zachránců ocitá jen jednou za život. V těchto situacích pak mohou selhat i teoreticky proškolení zachránci. Jedná se o velmi stresující situace, při kterých si většina laiků neví jak si počínat (Hastík, 2003).
Efekt přihlížejícího
Většina z nás považuje sebe samého za milého, hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže a také předpokládáme podobné chování od svého okolí (http://psychologie.cz/efekt-prihlizejiciho/).
Efekt přihlížejícího (bystander effect) nazývaný též jako apatický svědek, je psychologický efekt, který ve své podstatě formuluje pravděpodobnost poskytnutí první pomoci s ohledem na počet svědků události. Se stoupajícím počtem svědků nějaké špatné události nebo nehody dle tohoto efektu klesá pravděpodobnost šance, že někdo z přihlížejících zasáhne. Šance na poskytnutí první pomoci se zvyšuje, pokud je svědků méně nebo jen jeden. Tento jev zkoumali američtí psychologové B. Latan a J. Darley se závěrem, že skupinová dynamika znatelně působí na naše chování a chování. Člověk, který je sám a je jediným svědkem nehody cítí vlastí zodpovědnost za druhého a jedná. Efekt přihlížejícího se naopak zmenšuje, pokud se v roli postiženého nachází náš známý nebo rodinný příslušník.
Nezvládnuté emoce
Strach, beznaděj, úzkost se mohou projevit při neschopnosti zvládání svých emocí. Je třeba počítat s tím, že při řešení kritické situace laik selže. Jedinci jsou schopni pomoci za přítomnosti zkušenější a emočně stabilnější osoby. Tuto barieru je možné překonat v souvislosti se zvyšováním teoretických znalostí a praktických dovedností a celkovou připraveností lidí (Hasík, 2003).
Pocit nedostatečnosti
Pocit nedostatečnosti paradoxně převažuje u odpovědnějších jedinců. Obava ze špatně poskytnuté první pomoci, negativní důsledky a očekávání špatné reakce ze strany okolí nebo zdravotníků může vést k tomu, že svědek události selže. Tyto pocity lze překonat výchovou lidí ke správnému sebevědomí (Hasík, 2003).
Obava o vlastní život
Člověk, který se bojí o svůj život, je přirozená reakce. Obava o své bezpečí by měla být přirozenou prioritou ne hrdinský čin.
„Nepovažuji za mravné vést nepoučeného laika k tomu, aby za každou cenu bez osobních ochranných pomůcek zachraňoval předávkovaného toxikomana, když vím, že při tom riskuje možnost nákazy nevyléčitelným onemocněním.“ (Hasík, 2013, s. 11)
Prostředí
Na ovlivnění úrovně poskytnuté laické první pomoci se podílí řada faktorů. Záleží na místě nehody, terénu na počasí, denní či noční době na dostupnosti odborné pomoci atd. Stane-li se událost v místě s větším počtem lidí, je zřejmé, že laická první pomoc bude poskytnuta rychleji, než když se jedná o člověka, který se nachází sám na odlehlém místě.
Nedostatek znalostí a dovedností
Otázka první pomoci je i v dnešní době stále diskutovatelným tématem. Stále přibývají různorodé sportovní úrazy, zvyšuje se počet dopravních nehod, počty civilizačních chorob. Proto také roste potřeba, aby veřejnost měla dostatek informací, které se týkají poskytování první pomoci. Výzkumy ukazují, že úroveň poskytování první pomoci je nízká. Důvodem může být lhostejnost, špatná osvěta, ale i nezájem. Lidé se domnívají, že ve svém životě nebudou zřejmě znalosti nikdy potřebovat. Skutečnost je však jiná. Nikdy nevíme, kdy získané znalosti a zkušenosti budeme nuceni použít. Úroveň našich znalostí a dovedností může ovlivnit, zda postižený přežije či nikoliv.
Odpovědnost za chybné poskytnutí první pomoci
Obava z „právních problémů“ po poskytnutí první pomoci není – při dodržení zásady „rozumné přiměřenosti“ – v žádném případě na místě. Čím vážnější je stav, tím více si můžeme – a vlastně i musíme – dovolit. Pokud se zjevně pokoušíme zachránit život, není co ztratit a rozhodně nám to nikdo nemůže (právně ani morálně) vyčítat. Problémy by snad mohly hrozit pouze v případě poskytování „první pomoci“ násilím nebo proti vůli postiženého. Jinými slovy - o co aktivněji bychom měli zasáhnout tehdy, pokud je postižený zjevně ohrožený na životě (silně krvácí, nedýchá, je v bezvědomí apod.), o to více „zpátky“ je dobře držet se v situaci, kdy nic z toho zjevně nehrozí a postižený jasně deklaruje, že si naši pomoc nepřeje.
Aby mohla vzniknout trestní odpovědnost, vždy platí, že ten, kdo by měl být odpovědný, musí svým jednáním jednak naplnit skutkovou podstatu trestného činu, a jednak navíc následek zavinit, tj. úmyslně (nebo i neúmyslně, ale i z laického pohledu zjevně škodlivě) jednat tak, že právě proto k následku došlo. I neúmyslný čin vyžaduje, aby viník buď věděl, že může následek způsobit, ale nedbal toho, anebo sice nevěděl, ale vědět měl a mohl (o úmyslu ublížit zde neuvažujeme).
Zachránci tedy sice nelze zaručit úplnou beztrestnost v případě, že se při poskytování první pomoci dopustí chyby, tato chyba by ale musela být jasně poškozující a navíc i laikovi zřejmá. Autorovi není znám žádný případ, kdy by k podobnému odsouzení u nás došlo a v zásadě se dá říci, že pokud na jedné straně nezůstaneme lhostejní, a na druhé straně postupujeme s dobrou vůlí a „s rozumem“, je velmi obtížné představit si jakýkoliv druh právní odpovědnosti v souvislosti s poskytnutím první pomoci.
Odmítnutí pomoci ze strany postiženého
V praxi se někdy setkáme se situací, kdy my sami máme pocit, že by bylo namístě poskytnout první pomoc, ale postižený naši pomoc nepřeje. Pokud není ohrožení skutečně bezprostřední a zřejmé (např. velké tepenné krvácení), první pomoc nelze poskytovat proti jasně projevené vůli poškozeného. Pokud zraněný (nemocný) svoji vůli nebýt ošetřen jasně a srozumitelně deklaruje, nemůže být takové jednání trestným činem (chrání nás §31 trestního zákona – svolení poškozeného).
Obecná prevenční povinnost
Zákon sice na jednu stranu přirozeně nevyjmenovává (nezakazuje) všechny druhy rizikového jednání, ale na druhé straně stanoví (§ 415 občanského zákoníku) tzv. obecnou prevenční povinnost. Ta ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. To znamená, že každý je povinen zachovávat takovou míru opatrnosti, kterou po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a která – objektivně posuzováno – je způsobilá zabránit vzniku škody, nebo alespoň co nejvíce omezit riziko jejího vzniku.
Právě z toho vyplývá, že bychom měli i při poskytování první pomoci postupovat s rozmyslem a s přiměřenou aktivitou tak, abychom svým počínáním nezpůsobili „víc škody, než užitku“, vyvarovali se zbrklých „hrdinských“ činů apod.
Kdy lze při poskytování pomoci překročit zákon?
Při poskytování první pomoci se můžeme dostat do situace, kdy je nutné postupovat ne zcela v souladu se zákony či předpisy, případně může při poskytnutí pomoci vzniknout škoda na majetku. Zákon na tyto situace pamatuje institutem tzv. „krajní nouze“ (§28 trestního zákona). V zásadě platí, že pokud někdo odvrací hrozící nebezpečí a způsobí při tom škodu (případně poruší zákony či jiné předpisy) v míře, která není nepřiměřená možnému ohrožení, trestní ani jiná odpovědnost nevzniká. Zachránce má dokonce naopak nárok na náhradu škody, která při poskytování pomoci vznikla jemu samotnému. V praxi první pomoci to tedy znamená, že pokud je pro poskytnutí první pomoci vážně zraněnému nutné např. rozstřihnout část oděvu, rozbít okénko auta, vykopnout dveře kanceláře, kde je uložené AED apod., zachránce za tuto škodu neodpovídá. Pokud např. pro transport postiženého do nemocnice použije vlastní automobil, protože záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu k dispozici nebo je vytížená jinými pacienty, má právo i na náhradu nákladů, které takto vzniknou (provozní náklady, vyčištění auta apod.). Jiná věc samozřejmě je, zda v praxi zachránce takové náklady uplatní.
Závažnost hrozícího následku ovšem musí být zjevně vyšší, než způsobená škoda. Nelze tedy takto obhájit například porušování dopravních předpisů během jízdy do nemocnice s nemocným, který má „odřené koleno“, trpí průjmovým onemocněním, teplotou, má klíště apod. Naproti tomu, pokud má soused zjevné příznaky infarktu a záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu v daném okamžiku k dispozici (nebo třeba nemáme po ruce funkční telefon), nebude jízda do nemocnice pod vlivem alkoholu trestným činem (
).
Literatura:
BYDŽOVSKÝ, J. První pomoc. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0680-6.
ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. In: Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 11, s. 386.
ČESKO. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon. In Sbírka zákonů České republiky. 2009, částka 11, s. 386.
DVORSKÁ, L., CICHÁ, M. Znalosti a dovednosti v první pomoci. In: Sestra, 2007, 17(4), 27-28 ISSN 1210-0404.
HASÍK, J. Nebojte se první pomoci [online]. Brno: MAAGS, 2003. Dostupný z: http://www.zzsol.cz/soubory/prvniPomoc.pdf
Pracovně právní problematika [online]. Dostupný z: ppp.zshk.cz/vyuka/pracovne-pravni-problematika.aspx
První pomoc a právo - Zachrannasluzba.cz. [online]. Dostupný z: http://www.zachrannasluzba.cz/prvnipomoc/2013_prvni_pomoc_pravo.pdf.