Farmakologie
1.7 Antiepileptika
Antiepileptika, tímto názvem jsou označovány léčivé přípravky používané k léčbě epilepsie, což je chronické záchvatovité onemocnění, při kterém v mozku vznikají patologické elektrické výboje, dochází k poruchám vědomí a rozličným motorickým (svalové křeče nebo naopak ztráta svalového napětí tj. atonie), senzorickým (porucha čití tj. parestezie, audiovizuální halucinace), vegetativním (změna reakce zornic, závrať, nevolnost, zvracení) a psychickým změnám (pláč, smích, aj.). Dřívější název pro toto onemocnění byl „padoucnice“ a to podle nápadného pádu s křečemi. Epilepsií je postiženo přibližně 0,5-1 % populace a u cca 75 % pacientů se onemocnění projeví do 18. roku života.
Epileptické záchvaty je možné podle jejich průběhu rozdělit na několik typů.
I. Parciální záchvaty:
- prosté (jednoduché) – zachované vědomí, projeví se např. krátkodobými křečemi končetin;
- komplexní – alterované vědomí (změněné stavy vědomí), např. psychomotorické záchvaty;
- sekundárně generalizované.
II. Generalizované záchvaty:
- Grand mal – nejdramatičtější typ záchvatu, nemocný najednou ztratí vědomí, spadne a následují tónicko-klonické křeče (napnutí a prudké záškuby velkého počtu svalů v celém těle), po skončení křečí pacient nabude vědomí, ale je zmatený a na dobu záchvatu má úplnou amnézii;
- Petit mal – absence – náhlá porucha vědomí trvající několik sekund, většinou bez křečí a pádu, člověk se zastaví uprostřed prováděné činnosti, na dobu záchvatu má amnézie, po skončení záchvatu pokračuje v předcházející činnosti; až 100 záchvatů/den;
- Status epilepticus – extrémně dlouho (více jak 5 min.) trvající epileptický záchvat (tonicko-klonické křeče) – sled na sebe navazujících záchvatů aniž by pacient mezi nimi nabyl vědomí – život ohrožující stav, mortalita cca 10 %.
Cílem léčby epilepsie je potlačení vzniku záchvatů, pokud možno trvalé nebo alespoň dlouhodobé a zamezení relapsu (tedy obnovení záchvatů) a u dětí umožnění jejich dalšího psychomotorického vývoje. U méně jak 10 % případů je možná chirurgická nebo elektrostimulační léčba, ostatním zbývá farmakoterapie, která potlačuje příznaky, neodstraňuje však příčinu epilepsie.
Existuje několik možných mechanizmů, prostřednictvím kterých antiepileptika účinkují - mohou přímo i nepřímo ovlivňovat sodíkové, kalciové či draslíkové kanály, mohou tlumit excitační glutamátergní neurotransmisi či mohou potencovat inhibici postsynaptické membrány (za kterou je odpovědna GABA) a tak mohou modifikovat excitabilitu neuronů a zabránit rozvoji epileptických záchvatů. Podle toho, jestli dané antiepileptikum využívá převážně či pouze jeden nebo má více slabších účinků rozlišujeme „úzkospektrá“ a „širokospektrá“ antiepileptika.
Úzkospektrá antiepileptika jsou většinou účinná na parciální záchvaty, naopak některé typy generalizovaných záchvatů mohou zhoršovat – takovýto stav označujeme za „paradoxní agravaci záchvatů“.
Širokospektrá antiepileptika jsou většinou schopna potlačit jak parciální tak generalizované záchvaty a k „paradoxní agravaci záchvatů“ dochází velmi zřídka. U některých druhů antiepileptik není znám jejich přesný mechanizmus účinku
Podle toho, kdy byla daná antiepileptika zavedena do praxe, se dále dělí do 3. generací:
I. generace – tzv. klasická (před r. 1970): barbituráty, hydantoináty, sukcinimidy;
II. generace – tzv. standardní: karbamazepin, valproát, benzodiazepiny;
III. generace – tzv. nová (od r. 1982): gabapentin, vigabatrin, tiagabin, lamotrigin; topiramát, felbamát, oxkarbamazepin, levetiracetam, eslicarbazepin, zonisamid.