Filozofie
1 Dějiny filozofie
1 Dějiny filozofie
1.5 Testovací otázky
Úvod do filozofie objasňuje základní pojmy filozofie. Nejzákladnějším pojmem je pojem filozofie. Naši předkové ho překládali slovem „libomudrctví“ později „mudrosloví“. Ani první slovo tvarově a ani druhé slovo obsahově neodpovídá dostatečně řeckému slovu „filozofie“. Filozofie pochází z řečtiny a skládá se ze dvou částí: „filos“ znamená přítel – milovník, ale také „přátelsky, láskyplně“ a „sofie“ znamená „moudrost“. Filo-sofie, filozofie tedy znamená lásku k moudrosti a filosof je milovník moudrosti.
Poprvé tohoto slova použil už Pýthagorás (kolem roku 580-500 př.n.l.). O filosofech mluví Hérakleitos z Efesu (kolem roku 540–480 př.n.l.). Teprve Sókratés (470–399 př.n.l) dal tomuto slovu význam, který přetrval v dějinách. V dialogu mezi Sókratem a moudrou Diotimou charakterizuje Platón (427–347 př.n.l.) filozofii, jako lásku k moudrosti, přičemž lásku k pravdě, dobru a kráse personifikuje Erótovi. Procházíme-li jednotlivá období vývoje filozofie v dějinách existence lidstva, obsah, význam a cíl filozofie je ve shodě s povahou dané doby, kde jednotliví filosofové vytvářejí rozmanité definice filozofie. To se projevilo i na vnímání filozofie nejznámějšími filosofy dané doby. Platon, řecký filosof, chápe moudrost ve smyslu vševědoucnosti, tedy chtít vědět, znát všechno. Ale on už konstatoval, že vševědoucí je jen Bůh; člověk, co se od přírody snaží, je zvědavý, a chtěl by vědět vše, nemůže být vševědoucí, no jednak chce vědět vše, a to je jádrem filozofie.
Aristotelova filozofie (384–322 př.n.l) zkoumá příčiny a principy věcí, je vědou o „existenci jakožto existence“.
Lactantius (250–326) rektor z Afriky, kterého také nazývali křesťanským Cicerem řekl: “Philosophia quaerit sapientiam, non ipsa sapientia est” - filozofie hledá moudrost, avšak sama není moudrostí.
V nové době Thomas Hobbes (1588-1679) podává filozofii poznání příčinné souvislosti, pokud je přístupna přirozenému lidskému rozumu.
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) vidí ve filozofii vědění o věcech možných, pokud jsou možné (scientia possibilium, quatenus esse possunt).
Immanuel Kantova (1724–1804) filozofie je filozofie negativně „vědou o hranicích rozumu“, pozitivně pak o „rozumovém poznání z pouhých pojmů (Vernunfterkenntnis aus blossen Begriffen) nebo vědou o vztahu všeho poznání k podstatným účelům lidského rozumu (teleologika rationis humannae).
Johann Gottlieb Fichte (1762–1814) vidí podstatu filozofie ve svém „vědosloví“ (Wiessenschaftslehre), jež tvoří nutný předpoklad všeho vědění, které je zvláštní a odkrývá vše, co ze stanoviska obecného vědomí zůstává nám skryté.
Friedrich Wilhelm Schellingova (1775–1854) filozofie je vědou o idejích jako věčných pravzorech věcí.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) filozofii definuje jako myslící pozorování předmětů a určuje blíže v souhlase se Shellingem, jako vědu o absolutnu ve formě dialektického vývoje nebo jako vědu rozumu sebe sama chápající.
Friedrich Ernst Daniel Schleiermacherova (1768–1834) filozofie je filozofie s nejvyšším myšlením a nejvyšším vědomím.
Podle Johanna Friedricha Herbarta (1776–1841) má filozofie úkol „zpracovávat pojmy poskytnuté vědeckou prací a odstraňovat spory v nich skryté“. To se děje ozřejmováním, opravováním a doplňováním těchto pojmů v logice, metafysice a estetice.
Auguste Comte (1798–1857) učí, že filozofie je zvláštní disciplína, která se zabývá všeobecnostmi, vyabstrahovanými odbornou vědeckou prací a snaží se všechny stránky lidského bytí sloučit ve vzájemném pořádku tak, aby vytvořily jeho jednotné teoretické pojímání. Nazývá ji „všeobecná soustava lidských pojmů“ a má úkol zcela zvláštní: prozkoumávat to, co ve vědách je všeobecné. Herbert Spencer (1820–1903) učí, že všechno lidské vědění je neujednoceno (un-unified knowledge); věda je „vědění částečně ujednocené“ (partially-unified knowledge), filozofie pak „vědění zcela ujednocené“ (completely-unified knowledge). John Stuart Mill (1806–1873) definuje filozofii podle vzoru Humeova jako filozofii „vědeckého poznání o člověku jako rozumovém, mravním a sociálním jsoucnu“. Friedrich Eduard Beneke (1798–1854) uvádí filozofii jako „přírodovědu lidské duše“.
Theodor Lipps (1851–1914) vidí filozofii jako „duchovědu“ v nejvlastnějším slova smyslu, čili jakožto vědu o vnitřní zkušenosti.
Gustav Theodor Fechnerova (1801–1887) filozofie je „věda věd“.
Wilhelm Wundt (1832–1920) prohlašuje filozofii za všeobecnou vědu, která chce poznatky jednotlivými vědami zprostředkovaně sjednocovat v soustavu. Všeobecné metody a předpoklady poznání vyvozuje z jejich principů a zároveň vytváří všeobecný názor na svět a život, jenž má uspokojovat požadavky lidského rozumu a potřeby lidského srdce.
Wilhem Windelbandova (1848–1915) filozofie je kritickou vědou o hodnotách všeobecně platných, o nichž se jedná nikoliv jako o skutečnostech, ale jako o normách. (Její základní discipliny jsou proto logika, estetika a logika).
Paulsenova (1846-1908) filozofie je ve shodě s Platonem. Jedná se o souhrn všeho vědeckého poznání.
Podle Josefa Durdíka (1837–1902) je filozofie „vědou, která na základě výsledků ostatních věd hledí sestrojit jednotný názor světa“.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vidí ve filozofii „samostatnou vědu ve smyslu Baconově, podávající názor na výklad světa, jednotný metodicky i věcně, ale na ten čas neúplný“. Ze všech uvedených definic vyplývá, že filozofie:
a) je vědou o všeobecninách, o principech, o podkladu jsoucna,
b) podává poučení o pohnutkách a účelech lidského konání;
c) je předmětem a předpokladem zkoumání povahy lidského poznání.Literatura:
ANZENBACHER, A. Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 304 s. ISBN 80-04-26038-1.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
DRTINA, F. Úvod do filosofie. Část 2. Nová doba. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1926. 536 s.
HLAVINKA, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: Triton, 2008. 262 s. ISBN 978-80-7387-015-7.
KICZKO, L., M. MARCELLI, E. WALDSCHŰTZ a M. ZIGO. Dejiny filozofie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1993. 136 s. ISBN 80-08-01830-5.
MICHÁLEK, J. Co je filosofie? Praha: OIKOYMENH, 1995. 139 s. ISBN 80-85-241-19-6.
ONDREJOVIČ, D. Dejiny filozofie. Bratislava: Evanjelická bohoslovecká fakulta UK Bratislava, 1996. 91 s.