Filozofie
2.1 Indická filozofie
Indie je z hlediska duchovního a zeměpisného ojedinělá země, která patří k nejstarším kulturám, které kořeny sahají do 3- 4. tisíciletí před Kristem. Specifickým znakem filozofie starověkých Indů bylo to, že jejich myšlení bylo úzce spojeno s náboženskými naukami a směřovalo více k věčným než k ranným skutečnostem, proto někteří historici myšlení staré Indie nepokládají ani za filozofické. Cílem indického filozofického myšlení jsou pravdy o člověku, o jeho postavení ve světě, o smyslu jeho života, a to především z hlediska dobra a zla. Ve starověké indické filozofii byla středem zájmu metafyzika, teorie poznání, logika, kosmologie i etika podobně jako ve filozofii starověkého Řecka. Filozofii státu a estetiku chápali Indové jako zvláštní vědy a chyběla jim historie filozofie. Rozdíl mezi filozofií antiky a filozofií Indie je hlavně v tom, že indické myšlení bylo celistvé a jednotně založené na metafyzicko-etickém základě. Indičtí myslitelé shodně věřili, že přirozený řád světa je zároveň morálním řádem světa (rita) a každé slovo i skutek bude odměněn anebo potrestán (teorie karmy) formou reinkarnace, vzniku nového života, která se vztahovala i na zvířata a bohy i démony. Nejvyšší cíl života vidí Indové v osvobození z neklidu v tomto životě a na pozemském životě nevidí nic pozitivního. Ideál života vidí v nirváně odpoutání se od problémů tohoto světa, to je stav jakého si vyhasnutého vědomí. První kontakty Evropanů s indickou filozofií můžeme nalézt už u starých Řeků, kteří se s ní setkali při výbojích Alexandra Velikého (356-323). Potom se dlouho indické filozofii nevěnovala pozornost, ale když Vasco de Gama (1460nebo1469-1524) objevil mořskou cestu do Indie se myslitelé začali touto filozofií více zabývat.
Dějiny indické filozofie bude velmi těžké chronologizovat a dělit do období. Pokus o rozdělení indické filozofie by mohl být následující:
1. období ortodoxních věd (15. století-5. století před Kristem), které tvoří brahmanizmus a dělí se na tři období:
- období božských hymnů (15. -10. století před Kristem)
- období obětní mystiky (10. -7. století před Kristem)
- období upanišad (7. -5. století před Kristem).
2. období heterodoxních nauk, které tvoří budhizmus a džinizmus (5. století před Kristem-10. století po Kristu).
3. obdobie ortodoxných systémov: hinduizmu (védanty, mímánsa, vaišéšika, sánkhja, jóga, njája a lókájáta).
- období božských hymnů (15. -10. století před Kristem)
- období obětní mystiky (10. -7. století před Kristem)
- období upanišad (7. -5. století před Kristem).
2. období heterodoxních nauk, které tvoří budhizmus a džinizmus (5. století před Kristem-10. století po Kristu).
3. obdobie ortodoxných systémov: hinduizmu (védanty, mímánsa, vaišéšika, sánkhja, jóga, njája a lókájáta).
Bráhmanizmus védského období
Védy (véd - věda, poznání) jsou hymny, které pocházejí z 2. tisícletí před Kristem a jsou napsané jazykem véd, který je nejblíže sanskrtu. Obsahují náboženské nauky starých kněží, ve kterých jsou ukryté filozofické úvahy a názory. Ústředním tématem véd je otázka původu světa, kam patří bohové stejně jako lidé a všechny věci. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než Bible. Je to tedy souhrnný text pro posvátná písma hinduizmu. Bráhmanští kněží védské hymny rozdělili do čtyř částí, sanhit:
Védy (véd - věda, poznání) jsou hymny, které pocházejí z 2. tisícletí před Kristem a jsou napsané jazykem véd, který je nejblíže sanskrtu. Obsahují náboženské nauky starých kněží, ve kterých jsou ukryté filozofické úvahy a názory. Ústředním tématem véd je otázka původu světa, kam patří bohové stejně jako lidé a všechny věci. Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než Bible. Je to tedy souhrnný text pro posvátná písma hinduizmu. Bráhmanští kněží védské hymny rozdělili do čtyř částí, sanhit:
a) Období božských hymnů:
Nejstaršími hymnami, napsanými před rokem 1000 před Kristem jsou:
- Rgvéda (sbírka básní a chválospěvů na bohy),
- Atharvavéd (sbírka písní s magickými formulemi),
- Sámavéd (zpěvník jednotlivých obětních hymen),
- Jadžurvéd (poskytuje návod ke správnému provádění liturgických úkonů, bývá dělena na Černou a Bílou a obsahuje obětní formule).
Tyto hymny se dělí na čtyři části:
1. mantry - hymny, modlitbové formule,
2. bráhmany - návody na používání těchto formulí,
3. áranjaky - texty pro poustevníky v lesích,
4. upanišády - tajné nauky, které obsahují zajímavé filozofické stránky.
Počátky filozofického myšlení v božských hymnách je možné vidět v tom, že člověk se začal ptát na původ všeho a hledal vysvětlení. Toto vysvětlení v hymnách bylo vyjadřováno magicko-mytickými-náboženskými představami o životě člověka a jeho místě ve světě. Staří Indové se ptali na původ všeho, hledali vysvětlení zákonů přírody, morálky a kultu. Jednotný princip světa hledají v božství, které je transcendentní (přesahující svět a zároveň imanentní - přítomné ve světě).
Nejstaršími hymnami, napsanými před rokem 1000 před Kristem jsou:
- Rgvéda (sbírka básní a chválospěvů na bohy),
- Atharvavéd (sbírka písní s magickými formulemi),
- Sámavéd (zpěvník jednotlivých obětních hymen),
- Jadžurvéd (poskytuje návod ke správnému provádění liturgických úkonů, bývá dělena na Černou a Bílou a obsahuje obětní formule).
Tyto hymny se dělí na čtyři části:
1. mantry - hymny, modlitbové formule,
2. bráhmany - návody na používání těchto formulí,
3. áranjaky - texty pro poustevníky v lesích,
4. upanišády - tajné nauky, které obsahují zajímavé filozofické stránky.
Počátky filozofického myšlení v božských hymnách je možné vidět v tom, že člověk se začal ptát na původ všeho a hledal vysvětlení. Toto vysvětlení v hymnách bylo vyjadřováno magicko-mytickými-náboženskými představami o životě člověka a jeho místě ve světě. Staří Indové se ptali na původ všeho, hledali vysvětlení zákonů přírody, morálky a kultu. Jednotný princip světa hledají v božství, které je transcendentní (přesahující svět a zároveň imanentní - přítomné ve světě).
b) Období obětní mystiky:
V tomto období se formovaly společenské instituce, které měly za úlohu striktně oddělit početně slabší árijské vládce od původních obyvatel (šúdrové). Tak vznikl kastovnický systém, kde nejvýše stáli bráhmani (kněží), níže kšatrijové (vládci, králové, bojovníci) a nejníže vaišijové (svobodní lidé). Pod nimi stáli šúdrové a ještě níže zavrhnutí párijové (domorodé kmeny, otroci a váleční zajatci). Pospolitý lid v období véd věřil, že nadpřirozené síly se dají ovlivnit modlitbou a obětí. Postupně brahmani-kněží dostali privilegium, jak si správně naklonit boží moc a tajemnými rituály získat požehnání. Tak se brahmani postupně dostávali k duchovní moci, zároveň měli monopol na získávání vyššího vzdělání. Zajímavé je, že kněží nikdy neusilovali o světskou vládu a ani se neuzavřeli do nějaké organizace s duchovní hlavou v čele. Zachovali si svobodu a rovnoprávnost jednotlivců. Záznamy, pocházející z období bráhmany, se proto vztahovaly na opis rituálů a obětních úkonů. Jejich filozofická hodnota byla pouze nepřímá, kdy se hledá poslední princip světa přijetím dvou pojmů: bráhma a átman. Védy se zamýšlejí nad tím, co je a co není, co existuje a neexistuje, zamýšlejí se nad příčinou existence, dále nad vztahem mezi dnem a nocí, mezi smrtelností a nesmrtelností. Védy považují za princip bytí a světa - bráhmu. Slovo bráhma označuje neosobní, věčnou sílu, nadsmyslovou schopnost, která je prasubstance všeho bytí a proniká skrze celé bytí. Slovo átman vyjadřuje dech, duši, jádro osobnosti, pravé „já“ člověka. Duše je nesmrtelná, jako je i nesmrtelná bráhma. Jejím určením je dosáhnout klid v brahmě. Avšak, pokud je duše v lidském těle, nemá klid, a proto se usiluje zbavit tíhy těla. Toto své osvobození a vykoupení může dosáhnout jen svým úplným očistěním. Vyvrcholením očisťovacího procesu je stav hlubokého ponoření se do sebe, ve kterém se rozzáří světlo vidění a realizuje se úplné odevzdání se brahmovi a splynutí s ním. Takto se duše dostává do blaženosti a do absolutní pasivity - aktivní je tu jen brahma. Avšak ne všechny duše dospějí k potřebnému stavu očistění se před smrtí. Ty se musí potom po smrti opět vrátit do života a pokračovat v očistném procesu. Koloběh putování duše po smrti se jmenuje “samsara”. Doktrína o stěhování duší (metempsychosis, reinkarnace) přešla do budhizmu, hinduizmu, ale i do nauk některých řeckých myslitelů a v různých teozofických a antropozofických směrech se zachovala až doposud.
V tomto období se formovaly společenské instituce, které měly za úlohu striktně oddělit početně slabší árijské vládce od původních obyvatel (šúdrové). Tak vznikl kastovnický systém, kde nejvýše stáli bráhmani (kněží), níže kšatrijové (vládci, králové, bojovníci) a nejníže vaišijové (svobodní lidé). Pod nimi stáli šúdrové a ještě níže zavrhnutí párijové (domorodé kmeny, otroci a váleční zajatci). Pospolitý lid v období véd věřil, že nadpřirozené síly se dají ovlivnit modlitbou a obětí. Postupně brahmani-kněží dostali privilegium, jak si správně naklonit boží moc a tajemnými rituály získat požehnání. Tak se brahmani postupně dostávali k duchovní moci, zároveň měli monopol na získávání vyššího vzdělání. Zajímavé je, že kněží nikdy neusilovali o světskou vládu a ani se neuzavřeli do nějaké organizace s duchovní hlavou v čele. Zachovali si svobodu a rovnoprávnost jednotlivců. Záznamy, pocházející z období bráhmany, se proto vztahovaly na opis rituálů a obětních úkonů. Jejich filozofická hodnota byla pouze nepřímá, kdy se hledá poslední princip světa přijetím dvou pojmů: bráhma a átman. Védy se zamýšlejí nad tím, co je a co není, co existuje a neexistuje, zamýšlejí se nad příčinou existence, dále nad vztahem mezi dnem a nocí, mezi smrtelností a nesmrtelností. Védy považují za princip bytí a světa - bráhmu. Slovo bráhma označuje neosobní, věčnou sílu, nadsmyslovou schopnost, která je prasubstance všeho bytí a proniká skrze celé bytí. Slovo átman vyjadřuje dech, duši, jádro osobnosti, pravé „já“ člověka. Duše je nesmrtelná, jako je i nesmrtelná bráhma. Jejím určením je dosáhnout klid v brahmě. Avšak, pokud je duše v lidském těle, nemá klid, a proto se usiluje zbavit tíhy těla. Toto své osvobození a vykoupení může dosáhnout jen svým úplným očistěním. Vyvrcholením očisťovacího procesu je stav hlubokého ponoření se do sebe, ve kterém se rozzáří světlo vidění a realizuje se úplné odevzdání se brahmovi a splynutí s ním. Takto se duše dostává do blaženosti a do absolutní pasivity - aktivní je tu jen brahma. Avšak ne všechny duše dospějí k potřebnému stavu očistění se před smrtí. Ty se musí potom po smrti opět vrátit do života a pokračovat v očistném procesu. Koloběh putování duše po smrti se jmenuje “samsara”. Doktrína o stěhování duší (metempsychosis, reinkarnace) přešla do budhizmu, hinduizmu, ale i do nauk některých řeckých myslitelů a v různých teozofických a antropozofických směrech se zachovala až doposud.
c) období upanišad:
Slovo upanišada je složené ze slov upa - blízko a sad - sedět. Tedy upanišada je nauka, která patří těm, kteří sedí blízko mistra, tedy nauka, která je tajná a přístupná jen zasvěceným. Upanišády jsou filozofické traktáty, komentáře ke čtyřem védam, myšlenky různých lidí, neznámých autorů. Jsou to nejstarší filozofické texty na světě, protože vznikaly od roku 800 před Kristem až do středověku. Mají ezoterický charakter, tedy jsou určeny jen pro zasvěcené. Upanišady završují periodu védské filozofie naukami o átmanu a bráhmě, karmickém zákonu, reinkarnaci a vysvobození duše (mókša). V nejvýznamnějších upanišádách (Čhandogje, Brihádaranjaka, Aitaréja, Kaušítakí, Tauttiríja) se objevují dvě základní filozofické myšlenky: nauka o bráhma a átman a myšlenka stěhování duší a spasení.
V textech upanišad dochází k rozvoji bráhmanizmu a k vyslovení rovnosti bráhman s átmanem: bráhma je átman. Ve světě existuje jedno pravé jsoucno, které se v pohledu na svět jako celek jmenuje bráhma a poznané v jednotlivostech átman. Cesta k pravdě znamená uvědomování si této jednoty v našem nitru pomocí půstu, mlčení a askéze. K tomu je možné se dostat jen po projití čtyř stadií, z kterých každé trvá 20 let. Nejdříve je třeba začít jako žák velkých mistrů (bráhmacárin), učit se nazpaměť posvátné texty véd pod vedením učitelů. Potom je třeba být hospodářem (grihasta) a založit si rodinu a vychovat děti. Potom třeba s rodinou jít žít do lesa, na osamělé místo (vánaprastha) a nakonec třeba opustit rodinu a žít jako potulný žebrák (sannjásí), jen takto se dá vejít do božského bráhma. Jednotu átmana s bráhmou je možné zažít jen uvnitř člověka, proto se všechno vnější stává pro mudrce bezvýznamné, je to jen mámení, iluze (mája).
Upanišády obsahují velmi pesimistické názory na život, který se chápe jako strast. Hlásají převtělování duší v nauce o pěti ohních, podle které se ti, kteří projdou různá stadia podle nauky o karmě, dostanou na měsíc, kde na určitý čas si vychutnávají odměnu za dobré skutky, potom se opět vrátí přes různé mezistanice na zem, jako déšť se dostanou do rostlin a také do semen podstaty věcí a přes ně do jim předem určeného mateřského lůna.
V textech upanišad dochází k rozvoji bráhmanizmu a k vyslovení rovnosti bráhman s átmanem: bráhma je átman. Ve světě existuje jedno pravé jsoucno, které se v pohledu na svět jako celek jmenuje bráhma a poznané v jednotlivostech átman. Cesta k pravdě znamená uvědomování si této jednoty v našem nitru pomocí půstu, mlčení a askéze. K tomu je možné se dostat jen po projití čtyř stadií, z kterých každé trvá 20 let. Nejdříve je třeba začít jako žák velkých mistrů (bráhmacárin), učit se nazpaměť posvátné texty véd pod vedením učitelů. Potom je třeba být hospodářem (grihasta) a založit si rodinu a vychovat děti. Potom třeba s rodinou jít žít do lesa, na osamělé místo (vánaprastha) a nakonec třeba opustit rodinu a žít jako potulný žebrák (sannjásí), jen takto se dá vejít do božského bráhma. Jednotu átmana s bráhmou je možné zažít jen uvnitř člověka, proto se všechno vnější stává pro mudrce bezvýznamné, je to jen mámení, iluze (mája).
Upanišády obsahují velmi pesimistické názory na život, který se chápe jako strast. Hlásají převtělování duší v nauce o pěti ohních, podle které se ti, kteří projdou různá stadia podle nauky o karmě, dostanou na měsíc, kde na určitý čas si vychutnávají odměnu za dobré skutky, potom se opět vrátí přes různé mezistanice na zem, jako déšť se dostanou do rostlin a také do semen podstaty věcí a přes ně do jim předem určeného mateřského lůna.