Filozofie
4.2 Osvícenství
Z kořenů raně novověké filozofie vyrůstá osvícenství jako syntéza racionalismu a empirismu. Jeho charakteristickými rysy jsou víra v pokrok, věda a ve všemoc rozumu, která se v myšlení odráží jako požadavek kritického znovu založení filozofie a odmítnutí všeho iracionálního. To, co nelze postihnout vědeckými zákony, je považováno za omezení lidského rozumu.
Filozofie má být založena vědecky, proto se většina filozofů zabývá také vědeckými disciplínami, zejména přírodními vědami. Vzniká potřeba sumarizovat veškeré vědění a zpřístupnit je pokud možno všem lidem. Proto dochází ke vzniku prvních naučných sborníků a encyklopedií, kde abecední řazení hesel splňuje karteziánské požadavky úplnosti, jasnosti a přehlednosti.
Z hlediska vnitřního obsahu se osvícenství vykazuje dvěma atributy, jimiž jsou liberalismus a deismus.
Liberalismus se projevuje jak v ekonomické a politické, tak i v teologické oblasti. Jelikož liberalismus vyplývá z individualismu, jeho důsledkem je nezájem o sociální potřeby obyvatel a individuum jako takové, což vedlo v hospodářství k vykořisťování dělníků, v politice k absolutismu a v náboženství ke zrušení vztahu mezi Bohem a člověkem.
Teologický racionalismus se bude snažit zbavit křesťanskou víru dogmat, ale i nevysvětlitelných obsahů jako zjevení, zázraky a legendy. Jeho cílem bude vytvořit přirozené rozumové náboženství. Tyto ambice povedou k rozšíření deismu, původně pocházejícího z Anglie, jehož zakladatelem byl Eduard Herbert (1581–1648).
Deismus je víra v Boha, který stvořil tento svět, vtisknul mu jeho zákony a dále do něj nezasahuje. To vylučuje jakékoli boží zásahy či zázraky, ale i požadavky vůči člověku. Bůh existuje „vně“ tohoto světa, takže není imanentním principem jako u Spinozy. Náboženství má mít výhradně praktický užitek vedoucí k pokroku lidstva, jímž je mravní jednání plynoucí z přirozené a rozumové etiky.
Mechanický materialismus vysvětluje kvalitativní změny mechanicky, snaží se kvantifikovat veškerou skutečnost. Důsledkem je vznik mechanického determinismu. Ten je navíc podpořen požadavky empirismu zbavit se všeho, co nelze vědecky dokázat a pozorovat.
Anglický empirismus a osvícenství ve Francii
Anglický empirismus nachází své počátky už ve filozofii středověkých myslitelů, například Rogera Bacona nebo Williama Occama. Tato tradice se později významně rozvíjela zejména v dílech Francise Bacona a Thomase Hobbese. Pro anglosaský svět je dodnes typický právě důraz na praktickou upotřebitelnost poznatků, střízlivý pragmatismus, ekonomismus v myšlení, přesvědčivost v argumentaci a liberalismus.
John Locke (1632-1704) patří k filozofům, kteří se snažili kriticky a vědecky postihnout kořeny naší poznávací činnosti. V teoretické filozofii se věnuje hlavně problematice poznání. Základy empirické filozofie položil v díle: „Rozprava o lidském rozumu“, čím ovlivnil gnozeologii celého 18. století. Usiloval o vysvětlení, jakým způsobem se náš rozum dopracuje k pojmům jednotlivých věcí. Vychází z analýzy vědomí, a tvrdí, že obsah našeho vědomí tvoří ideje, (zde je rozdíl mezi Platónovými idejemi, které mají ontologický význam, Lockovy ideje jsou obsahem, prvkem, složkou v našem vědomí). Všechny ideje pocházejí ze zkušenosti, to hovoří i uvedený citát: „Nic není v rozumu, co by předtím nebylo ve smyslech.“ Proto odmítá teorii vrozených idejí (Descartes). Vrozené jsou pouze přirozené schopnosti a vlohy, všechno poznání je získané. Duše se při narození podobá nepopsané stránce bílého papíru, čisté desce (tabula rasa), do které až zkušenost vrývá své znaky, a to jsou právě ideje. Tedy jen zkušenost je základem každého poznání.
Podle Locka existuje vnější a vnitřní zkušenost, na základě kterých rozlišuje dva druhy idejí. První pocházejí ze styku našich smyslů s tím, co nazýváme vnějším světem. Jsou to smyslové vněmy věcí, jevů, vlastností. Druhé pocházejí z pozorování našich vnitřních duševních aktů (myšlení, cítění, chtění…), a nazývá je reflexí. I když reflexe na první pohled nemají smyslový původ, patří do oblasti smyslové zkušenosti, protože reflektovat můžeme jen stavy naší mysli, která není prázdná, ale popsaná zkušeností. Locke tedy chápe zkušenost, jako smyslovou zkušenost, a takovou koncepci v teorii poznání nazýváme senzualizmus. Ideje dále rozlišuje podle složitosti na jednoduché – pocity a vněmy, které představují základní data našeho vědomí, a složené ideje – vznikající v procesu aktivity našeho vědomí, tedy vznikají při asociacích, spojování, abstrakci. Při složených idejích náš rozum nic nové nepřidává, jen uspořádává a zevšeobecňuje empirický materiál do podoby pojmů. Avšak Locke upozorňuje na to, že čím jsou pojmy všeobecnější, tím jsou více vzdáleny od původní zkušenosti.
Locke zkoumá i problém, do jaké míry obsah našich idejí věrně odráží vlastnosti a kvality vnějšího světa. Hovoří, že adekvátním odrazem vlastností vnějšího světa v našem vědomí jsou primárně kvality – rozměr, tvar, pevnost… Sekundární kvality však nemůžeme připsat samotným věcem, neboť vznikají až v procesu poznání. Tedy tyto kvality nevyjadřují objektivní stav věcí, ale jsou výsledkem interakce vlastností a našich smyslů schopných vnímat. Patří sem barva, vůně, pocity tepla, chladu. Kromě smyslového poznání, které považoval za základní, uznává také poznání intuitivní, když bezprostředně poznáváme vztah mezi dvěma idejemi a poznáním demonstrativně, když poznatky vyvozujeme z jiných poznatků. V rámci teorie idejí se Locke věnoval i přenášení idejí prostřednictvím slov, tedy jednoduše určené, slova představují ideje. Tak jak Locke odmítnul vrozené ideje, odmítá také apriory politické systémy, které by je vlastníci mohli vnucovat svým spoluobčanům. V jeho dílech se jasně ukazují myšlenky novověkého liberalizmu a demokratického uspořádání společnosti.
George Berkley (1685-1753) byl původem Ir. Studoval v Dublinu v době, kdy na tamější univerzitě už scholastický styl nahradila a základ vyučování tvořila moderní věda podle Isaaca Newtona a filozofie podle Johna Locka. Ve dvaceti pěti letech vydal spisek „Pojednání o základech lidského poznání“, který měl položit nové vědecké základy křesťanského náboženství. Berkeley byl při svém filozofování veden především snahou o vyvrácení jakéhokoliv materialistického, a tím i ateistického myšlení. Důkaz existence boha u tohoto irského učence vychází z předpokladu, že jsem-li já ve vztahu k nějaké ideji pasivní, musí být nějaká jiná bytost ve vztahu k ní aktivní.
David Hume (1711-1776) začínal studiem práv, které však nedokončil. Byl totiž naplněn ctižádostí vyniknout jako filozof. Ve Francii napsal první dílo „Pojednání o lidské přirozenosti“. Napsal také „Dějiny Anglie“.
Obsahy vědomí podle Davida Huma:
1. Jednoduché představy jsou tyto:
- imprese (dojmy) – bezprostřední smyslové danosti vnějšího světa i vnitřních prožitků
- ideje – kopie impresí, které plodí vzpomínky a fantazie. Imprese od idejí odlišuje stupeň jejich intenzity.
2. Složené představy – jsou stejně jako u Locka vytvářeny v rozumu kombinací jednoduchých tj. impresí a idejí. Hume uvádí tři principy, na jejichž základě dochází ke kombinaci jednoduchých představ:
a) princip podobnosti a odlišnosti. Platí především v matematice – všechna tvrzení lze odvodit čistě z rozumu;
b) princip prostorové a časové soumeznosti, kterému se říká substance;
c) princip kauzality jakožto vztah příčiny a účinku.
Pro dějiny filozofie se stala nesmírně důležitou Humova kritika pojmů substance a kauzality. Na těchto termínech byla totiž dosavadní filozofická tradice. Humova skepse a agnosticismus (nemožnost poznání, které by překračovalo svět jevů) vymezila zřetelně hranice filozofie. Podle Huma, filozofie by měla důsledně rezignovat na své metafyzické ambice.
Kritika pojmů podle Davida Huma:
1. Kritika pojmu substance:
Locke tvrdil, že za kvalitami je jejich nosič – substance.
Berkeley zase předpokládal, že existuje pouze mysl a její imprese. Za prožitky se neskrývá nic a jedinou skutečnou substancí je bůh.
Hume souhlasí s Berkeleyem, ale je radikálnější. Tvrdil, že pojem substance vzniká vnímáním složené ideje prostorové a časové soumeznosti. Huma dovádí jeho skepse tak daleko, že mu ze světa zůstávají pouze představy. Existuje podle něj jen tok představ ve vědomí, přičemž vědomí samo o sobě neexistuje.
2. Kritika pojmu kauzality:
Představa kauzality, to je reálná existence vztahu mezi příčinou a následkem, se opírá o zvyk něco předpokládat na základě předchozí zkušenosti. Jediným ověřitelným dokladem „příčinné souvislosti“ mezi dvěma nebo více jevy je pro Davida Huma počet pravděpodobnosti. Absolutní jistotu vědeckého poznání David Hume přiznává pouze matematice. Ta je analytickou vědou o kvantitativních vztazích našich představ. Jeho kritika je jednoznačně namířena především proti metafyzickým spekulacím, které provázejí dějiny filozofie od Platóna přes Aristotela a scholastiku až k racionalizmu.
Dalšími představitelly anglického osvícenství jsou: Adam Smith, Herbert z Cherbury a Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury. Adam Smith (1723-1790) byl zakladatelem ekonomického liberalismu, který preferuje v hospodářské politice volný trh, zákon nabídky a poptávky, soukromé vlastnictví, konkurenci a zákon silnějšího. Herbert z Cherbury (1582-1642) a Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury (1671-1713). Oba zastávali přirozené rozumové náboženství. Bůh svět stvořil, ale nijak do něj nezasahuje (deismus). Člověk je nadán přirozeným morálním smyslem, nezávislým na zjeveném náboženství.
Osvícenství ve Francii
Počátkem 18. století začaly radikální myšlenky výrazně pronikat z Anglie do Francie a osvícenství, v umění se projevující jako klasicismus, se začalo stávat evropským kulturním hnutím. Francouzské osvícenství ale bylo mnohem razantnější a radikálnější ve způsobu vyrovnání se s minulostí. Osvícenské hnutí v Anglii bylo totiž více svázáno s tradicí. Každý anglický myslitel té doby zůstal nějakým způsobem spojen s křesťanstvím. Proto byl rozchod s tradicí, provázený uvolněním cesty rozumu a vědě. Osvícenství ve Francii nabývá radikální podoby v důsledku absolutistického a náboženského útlaku a vyúsťuje ve Velkou francouzskou revoluci.
Jelikož reformace zde proběhla jen v oslabené formě, 16. století je poznamenáno náboženskými válkami. Poté, co Ludvík XIV. zruší r. 1685 Nantský edikt, dochází k tvrdému pronásledování nekatolíků. Díky rychlému hospodářskému vzestupu buržoazie vzniká napětí ve společnosti. Francouzští myslitelé zastávají radikální protináboženská stanoviska a vedou boj nejen proti katolicismu, ale i proti fanatismu reformovaného křesťanství (například nesnášenlivost kalvínského protestantismu). Příznačné jsou Voltairovy výzvy: „Rozdrťte tu hanebnost!“ (Écrasez l’infâme!). Významnými předchůdci francouzského osvícenství byli Pierre Bayle (1647–1705) a Jean Meslier (1664–1729), jež obdivuje Voltaire. Pierre Bayle byl autorem prvního Kritického a historického slovníku. Právě Leibnizova Theodicea vznikla z odpovědí na otázky vznesené Pierrem Baylem. Voltairovi vyhovovala jeho kritika Spinozova systému. Jean Meslier byl kněz s překvapivě radikálními názory na společnost a náboženství. Své myšlenky však raději nepublikoval. Snil o komunistické společnosti uspořádané na principu rovnosti a bratrství. Ne náhodou bude později Voltaire autorem hesla Velké francouzské revoluce. Roku 1762 vydal výtah z jeho jediného díla Závěť, které obsahovalo kritické úvahy o bibli, teologii a křesťanství. Osvícenská filozofie se svým nárokem na vědeckost spatřuje ideální způsob vědeckého myšlení v Newtonově fyzice, matematice a geometrii. Proto je silně ovlivněna mechanickým materialismem, který se snaží popsat svět pomocí mechanických zákonů vycházejících z pohybu. Ten je základním principem přírody.
Z Newtonovy fyziky přebírá koncept absolutního prostoru a času, kde hmota je na nich naprosto nezávislá a je umístěna v prostoru. Hmota je zároveň jedinou substancí ve vesmíru, jejíž pohyb je vysvětlován nemateriální silou. Ta je totiž chápána ještě tradičně jako účinek aktu nehybného hybatele, který uvedl do chodu celý vesmír. Vesmír je cyklický a statický, totéž se stále opakuje a nic nového nevzniká. Mechanický materialismus vysvětluje kvalitativní změny mechanicky, snaží se kvantifikovat veškerou skutečnost. Důsledkem je vznik mechanického determinismu. Ten je navíc podpořen požadavky empirismu zbavit se všeho, co nelze vědecky dokázat a pozorovat.
Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu (1689-1755) ve třiceti dvou letech napsal velice populární Perské listy. V Perských listech prezentuje fiktivní Peršan Usbec své dojmy z cesty po Evropě, kam přicestoval se svým přítelem. Politické a náboženské poměry tehdejší doby jsou tu šikovně nepřímým, ale velice ostrým způsobem kritizovány. V roce 1748 pak Montesqueiu vydal své hlavní dílo „O duchu zákonů“ (De esprit des lois). Předmětem jeho kritiky se opět stal především názor, že zákony státu jsou něco nahodilého a libovolného. Každý národ má mít své specifické zákony. Zákony nelze libovolně přenášet ze státu na stát. Montesquieu byl přesvědčeným zastáncem liberalismu a anglického konstitucionalismu. Přejal Lockovo dělení moci na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní, přičemž však moc soudní přiřknul největší váhu. Na těchto mocích se podle něj zakládá politická svoboda.
Franqois Maria Arouet (1694-1778) píšící pod jménem Voltaire. Byl synem bohatého notáře, a tedy potenciálním příslušníkem establishmentu, avšak po kratších pobytech v pařížské Bastile, odešel do Anglie, kde ho okouzlila duchovní a politická svoboda. Voltairovy myšlenky navazují nejen na Lockovu filozofii a společenskou teorii, ale – a to především – na Newtonovu fyziku a závěry, které z ní vyplývají. Voltaire kritizuje celou metafyzickou tradici, neboť je pevně přesvědčen, že se zakládá na předsudcích. Z toho vychází Voltairův neúprosný boj proti náboženskému fanatismu a církvi. Součástí nezávislé morálky by podle Voltaira měla být i snaha o spravedlnost a zmírnění lidských strastí. Ve filozofii dějin se Voltaire zaměřuje proti teologii, to je proti představě, že dějiny mají nějaký účel nebo smysl. Podle Voltaira smysl událostem dává až člověk ex post. Jako správný osvícenec tvrdí, že posledním účelem dějin je všeobecná osvěta a zvládnutí rozumu na Zemi. Těsně před smrtí Voltaire napsal: „V okamžiku smrti vyznávám, že uctívám Boha, miluji své přátele, nepociťuji nenávist ke svým nepřátelům a nenávidím pověru. Voltaire“
Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) Zaujímá v rámci osvícenství svérázné postavení. Na jedné straně vyhrocuje osvícenské volání po svobodě, na straně druhé patří jako hlavní představitel francouzského romantismu k prvním a ostrým kritikům myšlenek vědy, rozumu a pokrokové kultury. Je považován za nejradikálnějšího a nejrevolučnějšího představitele předrevoluční Francie. Jeho neurovnaný život je částí jeho neurovnané filozofie. Narozen v Ženevě, z prostředí kalvínského. V šestnácti letech opustil učení u rytce. Při svém putování se setkává nejdříve s katolickým farářem, ten se ho snaží obrátit na katolíka (z protestantského kalvinisty), poté ho listem doporučuje o dvanáct let starší baronce paní de Warens, pod jejím vlivem se přihlásil ke katolické víře. Strach z vlivu druhých se stal smyslem Rousseauova filozofování. Konstrukci člověka, kdy člověk odbíhá od vší skutečnosti a mimo společnost, této paradoxní zálibě říkal “přirozený člověk”, oproštěný od výchovy, od vlivu společnosti a jích tradic…“Rozpravou o vědách a umění“ z r. 1750 se stal slavným. Jedná se o práci jako výsledek na otázky “zda pokrok věd přispěl ke zkáze, anebo k zušlechtění mravů”. Odpověď by byla záporná. Zajímal se o hudbu, na tomto základě vzniká práce “Návrh o nových značkách hudebních”, v autobiografickém “Vyznání” se vrací ke svému vztahu k baronce de Warens: “… neměl jsem na celém světě nikoho jiného než ji, nepřicházelo v úvahu, abych u ní byl v nemilosti”. V Paříži, před vypovězením, se věnuje práci literární, jeho opera “Vesnický věštec” měla značný úspěch a byla uvedena i na královském dvoře. Měl úspěch “Smlouvou společenskou”, a “O vychování”, ale byl za ně vypovězen ze země.
V “Rozpravě o původu nerovnosti mezi lidmi” – spis, jenž se snaží vyjasnit otázku, jaké jsou příčiny nerovnosti mezi lidmi, zkoumal hospodářskou a sociální strukturu. U člověka rozeznává dva druhy nerovnosti:
1. Přirozenou (tělesnou) – je vytvořena přírodou a spočívá v rozdílnosti věku, zdraví, tělesných sil a vlastností ducha a duše.
2. Mravní (politická) – závisí na úmluvě a je podložena souhlasem lidí.
Při konstituování Evropy nové podoby byli všichni myslitelé “proroky” přirozenosti. Rousseau se však stal “prorokem” jediné přirozenosti. Nejde o rozumnou přirozenost, o to, co člověk nahlédne sám bez pomoci zjevení, ale jde o přírodu. Rousseau byl ovlivněn učením George L. Buffona, přírodozpytce, který byl nadšen anglickou filozofií. Jeho metoda spočívala v odevzdání se dojmu. Nepřeženeme, když budeme konstatovat, že příroda byla objevena rousseanismem, do té doby lidé znali jen “fysis”, natura rerum (přirozenost věcí). Příroda je pojem z jiného světa než přirozenost. Příroda je tu pojata jako všechno to, co je nám dáno a co bereme pouze na vědomí, čemu nerozumíme a nad čím nemáme moc. Právem stojí i před námi Voltairova otázka: „je příroda (tj. to, co je prostě dáno, co bereme jen na vědomí, čemu podléháme) vůbec přirozená?“ Rousseau objevuje novou přirozenost za hranicemi rozumu a sebekázně: myslící člověk, soudí Rousseau, je zvrhlé zvíře, člověk je od přírody dobrý, ale ničí ho, ruší jeho psychiku vědomosti, které nabyl. Nikoli příroda, nýbrž dobrá vůle tu je zárukou rovnosti lidí. “Všechno je dobré, jak vychází z rukou průvodce všech věcí, vše se zvrhá v rukou člověka”, těmito slovy začíná Rousseauův spis “O výchově” (Emil), podobně je stylizována “Smlouva”.
V těchto dílech vychází ze základní premisy, že společnost se vzdálila, odcizila přírodě jako zdroji pravdy. Řeší zde problém, jak máme v této civilizaci, zkažené společnosti, ve které musíme žít vychovávat jedince tak, aby to nebylo proti přirozenosti. Při výchově dětí jim umožnit co nejpřirozenější duševní a fyzický vývoj, a to pokud možno co nejdéle.“O společenské smlouvě” je nejrevolučnější dílo Francie, rovněž celého osvícenství, ve kterém se projevila jeho kritika společnosti. Společenská smlouva je právě společenské uspořádání společnosti. Rousseau analyzuje první společnosti, kde vzdát se svobody znamená vzdát se lidské důstojnosti. Každý jedinec je chápán jako neoddělitelná část celku. Tímto se vytvoří z jednotlivých osob – účastníků takové smlouvy – kolektivní právní těleso, které sdružením, vyjadřuje vzájemný závazek celku i jedinců. Rousseau vychází ze tří základních typů vlád: demokracie, aristokracie, monarchie. Základní myšlenkou jeho systému je, že člověk žil šťastně v přírodním stavu, staral se o své každodenní potřeby a byl od přirozenosti dobrý. Civilizace je umělý výtvor založený na racionalitě, utilitarismu a egoismu. V noetice vychází ze senzualismu, avšak smyslové poznatky nekoriguje rozum, ale cit. Proto je odpůrcem civilizace, techniky, učenosti. Svým myšlením se postavil proti osvícenskému racionalismu, staví svůj svět citu přírody a víry v dobro člověka. Rozum však nelze nahradit jinou substancí, můžeme ho jen kontrolovat a reflektovat.