Filozofie
6.3 Hermeneutika, strukturalismus a novopozitivismus
Slovo hermeneutika označovalo interpreta neboli toho, kdo „činí věci jasnými“. Řecký výraz pro interpreta má své kořeny už v řecké mytologii, kde se odvozovalo od boha Herma, vynálezce písma a řeči, jenž lidem tlumočil (interpretoval) poselství bohů. Hermeneutika jako vědecká metoda, jež se snaží porozumět určitému textu, aby jeho význam mohla dále „tlumočit“, má kořeny právě ve jméně boha Herma, který „činil poselství jasnými“.
Hermeneutiku lze charakterizovat jako výzkum a studium interpretačních teorií a porozumění textu. Bývá spojována především s interpretováním biblických textů, ale v současné filozofii je její uplatnění daleko širší. Dnes hermeneutika tvoří rámec interpretačních teorií a metod zabývajících se texty obecně. Pojem „textu“ v tomto případě chápejme jako jakoukoli formu textů ať psaných, vizuálních, či obecně kulturních – v podstatě se tedy textem může stát kterýkoli předmět interpretačního zájmu. Hermeneutika je tedy definována jako určitý systém či interpretační metoda, nebo jako specifická teorie interpretace.
Pro hermeneutiku je však typické, jak napsal hlavní představitel hermeneutického myšlení dvacátého století Hans-Georg Gadamer, že je určitou metodou a zároveň se metodologii vzpírá. Postupem času se krystalizovala základní hermeneutická témata, která se zaměřovala na samotný proces chápání a výkladu textu, ale také na pozici autora a interpreta. Od Schleiermachera hermeneutika vyzdvihovala v procesu interpretace především význam interpreta. Porozumění podle Schleiermachera nenastává při pouhém čtení, ale vyžaduje navíc znalost historického kontextu textu a psychologie autora. Dnes převládá Gadamerova teze, že perspektivy vlastní interpretace se protínají s perspektivou textu. Hlavním rámcem hermeneutické činnosti se stal takzvaný hermeneutický kruh, jenž popisuje proces chápání textu: „Částem mohu rozumět pouze z celku, avšak celek je mi přístupný jen skrze části. Ani celek ani jednotlivé části nemohou být tedy pochopeny zvlášť“. Tento cyklický charakter interpretace nečiní interpretaci textu nemožnou, spíše zdůrazňuje, že význam textu musí být hledán v celém kulturním, historickém a literárním kontextu.
Hermeneutika přesahuje také do praktického života, kde je aplikována především v
oblasti sociologie, práva, nebo ve vývoji informačních technologií. V sociologii je hermeneutika využívána k pochopení a interpretaci sociálních jevů. Tento proud byl
velmi populární v šedesátých a sedmdesátých letech. Ústředním principem sociologické hermeneutiky, blízkým samotnému hermeneutickému kruhu, je pochopení významů určité akce nebo výpovědi na základě zohlednění celého diskurzu nebo jinak řečeno světonázoru.
Paul Ricouer (1913-2005) byl představitelem moderní francouzské hermeneutiky. Svou pozornost poutal v rámci interpretace symbolů. Ve své filozofii se pohybuje mezi dvěma výkladovými polohami:
1. Je to zejména fenomologie náboženství, která se snaží odhalit skrytý význam a zahalené poselství, například biblického textu, a projevuje se tak jako hermeneutika důvěry.
2. Hermeneutika podezření v Ricourově podání svléká symbol z přestrojení. Neboť právě na typu přestrojení závisí to, jaké neuspokojené emoce symbol svou maskou kryje. Zde se Ricoeur nechával inspirovat zvláště Freudovou psychoanalýzou, s níž byl dobře obeznámen.
Jednou z mnoha dalších oblastí, do níž Ricoeur vnesl více filozofického světla, byla také narativita. Je to vypravování textu, událostí nebo příběhu. Její význam je v tom, že se v ní vytváří i subjekt vyprávění. Ricoeur považuje psaný i mluvený text za významově rovnocenné a svébytné útvary světa.
Strukturalizmus
Struktura, která je centrálním pojmem strukturalistické filozofie, se obecně vymezuje jako (funkční) souvislost vztahů mezi jednotlivými částmi nějakého jim nadřazeného celku. Přitom celek není pouhým kvantitativním součtem svých jednotlivých prvků, ale svou kvalitou se od nich odlišuje. Strukturalizmus můžeme chápat jako další odpověď pozitivizmu a pozitivistické vědy. Už český průkopník světového strukturalizmu Josef Ludvík Fischer (1894-1973) ve své filozofii kritizuje u pozitivizmu jeho nutný předpoklad stejnorodosti pozitivních faktů, díky které se pak mohou snadněji stát předmětem našeho počítání a měření skutečnosti. Dalším z významných představitelů strukturalizmu byl švýcarský psycholog Jean Piaget (1896-1970). Filozof charakterizuje strukturu jako metodologický pojem v knize „Strukturalizmus“ (1968) těmito atributy:
1. Totalita: struktura je celek, lhostejno zda materiální, myšlený nebo nějaký jiný.
2. Transformace: struktura je schopna sama měnit nejen své části, ale i sebe jako celek.
3. Samoregulace: struktura má tendenci neustále kontrolovat a vyvažovat své funkce.
Novopozitivizmus
Novopozitivizmus můžeme zároveň označit, jako analytickou filozofii. Mezi obecné zásady tohoto filozofického směru jsou:
1. Filozofie musí respektovat jako východisko poznání světa a její závěry musí být v souladu s výsledky empirických věd, podobně jako je tomu u pozitivizmu.
2. Rovněž musí respektovat logiku jako podmínku každého poznání.
3. Interpretace filozofických problémů je často zatemněná neadekvátními jazykovými obraty. Filozofická analýza proto předpokládá precizní jazykovou formulaci, která je předpokladem správného řešení.
Tematicky se analytická filozofie může rozdělit na dva velké okruhy:
1. Analýza vědy. V jejím rámci se stanovují kritéria empirického poznání. Jde především o ověření pravdivosti výroků vědy, vědecká vysvětlení, přírodní zákony, teorie modelů nebo o vztahy indukce a pravděpodobnosti.
2. Analytická teorie jazyka zkoumá vztah významu a pravdy, pravdy a jejich okolností, synonymie, metaforičnosti a jiné problémy.
Mezi nejvýznamnější představitele analytické a novopozitivistické filozofie patří: L. Wittgenstein, R. Carnap, G.E.Moor, B. Russell, G. Frege, J.L. Austin, G. Ryle a W.V.O. Quine.
Ludwig Wittgenstein (1889-1951) prošel ve svém filozofickém životě vývojem, který v mnohém odpovídá i vývoji samotné analytické filozofie. Rozvinul dvě různé koncepce filozofie. První je vyložena v knize „Tractatus logico-philosophicus“ (1919). Druhá je představena v posmrtně vydaných „Filozofických zkoumáních“ (1953). Základními tezemi spisu Tractatus logico-philosophicus jsou:
1. Svět je souhrn faktů, nikoliv věcí.
2. Fakt je existence věcných stavů. Obecná forma věcného stavu je „a“ se nachází ve vztahu k „b“.
3. Logickým obrazem faktů je myšlenka.
4. Myšlenka je smysluplná věta.
5. Věta je pravdivostí funkce elementárních vět.
6. Skutečnost porovnáváme s výrokem, a tak zkoumáme jeho pravdivost nebo nepravdivost.
7. O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.
Ludwig Wittgenstein tvrdil, že pokud se zodpoví všechny možné vědecké otázky, problémy našeho života tím ještě vůbec nejsou dotčeny. Nejde mu o kritiku metafyziky, ale o etiku.
Filozofie vědy, která je součástí novopozitivistické filozofie, formulovala několik pojetí pravdy:
1. Adekvační teorie. Pravda je shoda rozumu, výpovědi a věci.
2. Koherenční teorie. Pravdivost se netýká obsahu výroku, ale jeho formy, protože měřítkem pravdivosti určitého tvrzení je jeho logická bezespornost v množině výroků, které s ním souvisí.
3. Pragmatická teorie. Pravda není vnitřní vlastností idejí, ale idea se stává pravdivou, protože ji okolnosti takovou činí.
Filozofie vědy rovněž zformulovala několik typů vědeckých vysvětlení:
1. Vysvětlení deduktivně-nomologické. Vychází z toho, pomocí čeho vysvětlujeme. Logickou dedukcí odvozujeme to, co vysvětlujeme.
2. Vysvětlení genetické. Co vysvětlujeme (explanandum) je současně poslední článek na sebe navazující řady minimálně dvou předchozích vysvětlení. Genetické vysvětlení se používá v psychologii.
3. Vysvětlení pragmatické. Pomocí čeho vysvětlujeme (explanas), uvádí alespoň jednu dostačující podmínku, za které platí to, co vysvětlujeme.