Filozofie
8.2 Kategorie filozofických názorů na ošetřovatelství
Při hledání odpovědí se striktně používá rozum. Existují dva způsoby jak začít filozofovat: údiv – postoj člověka k něčemu; pochybování – zamýšlení se nad něčím. Z toho vyplývají různé filozofické názory na ošetřovatelství. Záleží na tom, z jakého aspektu chceme řešit pacientovy problémy. Nejčastější aspekty, kterými snažíme se poskytnout ošetřovatelskou péči, jsou potřeby pacienta. Vycházejí z homeostázy (rovnováhy) lidského organizmu. Zde právě nacházíme silné pouto filozofie a zdraví u každého člověka. Praktickým příkladem úzkého vztahu filozofie a ošetřovatelství, je hodnocení pacienta z aspektu ošetřovatelské péče, kde se aktivně využívají různé metody klasické filozofie.
Metody klasické filozofie
Indukce je postup objasňování od jednotlivého ke všeobecnému. Filozofická indukce je základem pro vědeckou indukci. Dedukce je postup objasňování od všeobecného k jednotlivému. Abdukce je postup objasňování případu z výsledku a pravidla. Její závěr je pravděpodobný, ale rozšiřuje poznání, umožňuje vznik nových vědeckých koncepcí. Analýza a syntéza mají především ontologický (existenční) význam. Jako výsledek mají i logický význam. Analýza je postup objasňování a vyjadřování skutečnosti. Všechny myšlenkové pochody jsou prostředky analýzy. Na začátku a na konci lidského poznání se nachází syntéza. Propojení mezi nejasnou počáteční syntézou a jasnou konečnou syntézou zprostředkuje analýza. Světonázor je systém politických, právních, náboženských, filozofických, vědeckých, uměleckých, ekonomických a jiných názorů na objektivní skutečnost. Nositelem světonázoru je jedinec, skupina, komunita.
Základní roviny světonázoru:
Empirie (zkušenost), teoretická (například: vím, že se nemám přejídat), psychologicko-etická (vím, že se nemám přejídat, ale přejídám se). Nejznámější filozofické směry, které se velmi úzce dotýkají ošetřovatelství a vycházejí z nich různé druhy ošetřovatelských modelů:
Idealizmus jako základní filozofický směr považuje vědomí, myšlení a psychiku za prvotní. Hmotu, přírodu a fyzický svět za druhotné. Zdůrazňuje prvotní význam rozumového poznání před smyslovým. Nejznámější formy idealizmu jsou:
Tomizmus byl založený Tomášem Akvinským, který se stal základem katolické teologie a filozofie. Patří k vrcholné scholastice. Tomáš Akvinský byl italský dominikánský teolog a filozof. Působil v Kolíně, Boloni, Římě a Neapoli. Přednášel na univerzitě v Paříži. Podle jeho učení je pramenem celé pravdy bůh. Jsou jen nepřímé důkazy o existenci boha. Nižší bytost nemůže dokázat existenci vyšší bytosti. Jeho učení bylo zmodernizované ve druhé polovině 19. století.
Pragmatizmus, který vstoupil do dějin filozofie v 70. letech 19. století ve Spojených státech amerických. Americká společnost potřebovala takovou filozofii, která by odpovídala jejímu myšlení a způsobu života, která by vyjadřovala její náboženské cítění a která by odrážela praktický životní charakter. Pragmatizmus chápe a určuje pravdu jako praktickou hodnotu vyhovující subjektivnímu zájmu jedince.
Existencializmus byl rozvinutý hlavně ve Francii a v Německu. Svojí podstatou je tato filozofie spojená s kapitalistickou strukturou společnosti. Obhajuje bytí jako existenci, zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu sebe sama, existenci osobní svobody a vztah osobnosti ke světu.
Pozitivizmus je považovaný za nejvýznamnější směr poklasického filozofického myšlení. Pozitivizmus se drží skutečnosti, daných faktů, drží se toho, co je možné definovat. Vědecké poznávání je jediným adekvátním poznáváním reality. Zdůrazňuje, že všechno poznání pochází ze zkušenosti, podstatu jevů a věcí pokládá za bezvýznamnou.
Materializmus je základní filozofický směr, který pokládá přírodu (hmotu, bytí) za prvotní a vědomí za druhotné. Je protikladem idealizmu. Rozvíjí se od počátků filozofie. Rozvoj materializmu ovlivnily poznatky z astronomie, matematiky a dalších věd. Novověký materializmus se vyvíjel od 18. století.
Humanizmus jako filozoficko-etický postoj, kterým se ústřední místo přisuzuje člověku, jeho blahu, potřebám a zájmům, a který zpravidla odmítá náboženství a zdůrazňuje racionalizmus. Je to aktivní přístup k životu. Proti poznání boha staví poznání člověka a přírody. Historicky se vyvíjel od starověku.
Naturalizmus je filozofický směr, který pokládá přírodu za základního činitele vývoje. Odmítá vše nepřírodní a nadpřirozené.
Racionalizmus je postoj rozumu, soubor filozofických směrů, které do centra své pozornosti stavějí různé druhy rozumu (ratio), myšlení a um, racionalitu a logické uspořádání věcí. Racionalizmus je způsob myšlení osvícenství a sdílí jeho optimizmus, pokud věří v bez hraniční možnosti lidského poznání. Původ racionalizmu je v antice, ale rozvíjel se hlavně v novověké filozofii.
Empirizmus je opakem racionalizmu. Smyslovou zkušenost považuje za jediný pramen poznání. Empirizmus se snaží celé poznání zdůvodnit zkušeností a podceňuje rozumové poznání.
Determinizmus je filozofický názor, podle kterého je jakékoliv dění nevyhnutné příčinně dané (determinované). Jednotlivec je předurčený buď biologicky, geneticky nebo sociálně. Determinizmus popírá svobodu vůle.
Skepticizmus je starořecká filozofická koncepce. Pochybuje o možnosti poznat svět. Zakladatelem koncepce skepticizmu byl Pyrrhon z Elidy (období antiky). Krajní formy skepticizmu jsou nihilizmus (nic není) a agnosticizmus (i kdyby něco bylo, nemohli bychom to dokázat).
Holizmus je filozofický směr, který vychází z idealizmu. Hlavní význam holizmu stručně vystihl už Aristoteles v díle Metafyzika "Celek je víc než souhrn jeho částí.“ Termín „holizmus“ poprvé použil jihoafrický politik, filozof a velitel Jan Christian Smuts v knize Holizmus a evoluce (1926), ve které vysvětlil neredukovatelnost celku na souhrn částí. Podle Smutse, holistický proces nahrazuje zákon o zachování hmoty. Veškeré vědecké zkoumání je ovlivněné filozofickými názory. Koncepční modely ošetřovatelství odrážejí filozofické názory svých autorů.
Mechanistický názor vnímá jedince jako stroj, který se skládá z částí, je pasivní a reaguje jen tehdy, když jsou dostatečně silné podněty z prostředí. Mechanický názor je spjatý s redukcionizmem. Redukcionizmus převádí složité jevy na jednoduché. Podle mechanického názoru můžeme předvídat chování jedince, máme-li dostatek vědomostí o částech. Změny jedince jsou kvantitativní, přidávání nebo odebírání určitého počtu částí.
Organistický názor vnímá jedince jako živý organizmus, vnitřně spontánně aktivní. Jedinec vstupuje do interakcí s prostředím a reaguje na prostředí (teorie otevřených systémů). Chování jedince je spojené se strukturálními změnami v organizmu, které jsou kvalitativní i kvantitativní. Organistický názor je ovlivněný holizmem.
Názor založený na změně předpokládá, že změna je součástí života jedince. Procesy změny jsou kontinuální a jedinec musí reagovat a aktivovat svůj potenciál.
Názor založený na perzistenci řadí stabilitu (perzistenci) mezi zásadní požadavky života jedince. Zdůrazňuje udržování zavedených forem lidského chování prostřednictvím socializace a využívání podpůrných systémů (rodina, komunita, společnost). K změně dojde jen tehdy, je-li to nutné pro přežití. Názor založený na perzistenci hodnotí solidaritu a stabilitu.
Integrovaný přístup pokládá jedince za soubor bio-psycho-socio-spirituálních částí. Jedinec je adaptivní systém, vstupuje do interakce s prostředím, které může ovlivňovat ve prospěch svojí existence. V ošetřovatelství dominují holizmus a humanizmus.