Filozofie
4 Novověká filozofie
4.4 Testovací otázky
Motivy filozofie v antickém Řecku původně vycházely z údivu nad tím, že něco existuje. Základním principem, který vedl tehdejší filozofy, bylo tázání se po prvních příčinách. Řekové chtěli zachytit počátky všech věcí. Ptali se dále, zda je takové poznání vůbec možné a zda je sdělitelné jazykem. Za cíl lidského života a usilování pak zpravidla považovali blaženost, jež vzniká z klidu duše a ovládání vášní. Vrcholem této pozemské blaženosti pak bylo teoretické filozofování. Ve středověku bylo filozofování zcela podřízeno teologii. Scholastičtí učenci spatřovali význam poznání a vědění pouze v tom, že umožňovalo dále prohlubovat víru a podporovalo zjevené pravdy rozumovými argumenty.
Filozofie zaujímala služební postavení na cestě k spáse duše. Renesance, přestože mnohé z antiky i středověku přijala a inspirovala se tím, najednou začala hledat nový cíl lidského poznání. Smyslem vědění podle renesančních myslitelů již nebylo pouze dosažení ctnostného a moudrého způsobu života. Vědění se stalo prostředkem k ovládnutí světa. Tohoto nového nároku se nezřekla ani další novověká epocha – baroko. Raně novověká filozofie na počátku 17. století vytvořila předpoklady pro vznik nového duchovního směru, jímž bylo osvícenství. Filozofové této doby již neřeší pouze teologické otázky. Filozofie chce definovat co nejmenší počet přesných, jasných, evidentních předpokladů pravdivého poznání na způsob matematických a logických axiomů. Jimi pak poměřuje různá tvrzení o světě, člověku a bohu, aby posoudila jejich pravdivost. Z těch, které takto obstojí, vyjde komplexní a pravdivý filozofický systém – světonázor. Filozofie tohoto období je racionalistická (ratio = latinsky rozum). Synonymem pro „pravdivé a objektivní“ je „jasné, zřetelné, evidentní, logické“ a tuto stránku poznání zajišťuje rozum. Empirie (zkušenost skrze smyslové vnímání, odtud empirismus jako protiklad racionalismu), kterou považovali za jedinou záruku pravdivého poznání, například: Hobbes, F. Bacon a J. Locke, je racionalisty považována za pochybnou. „Zkušenost je přece subjektivní! Člověk se může mýlit“. Zkušenost sama o sobě neznamená ještě žádné poznání, natož objektivní. Musí být začleněna do systému naprosto objektivních předpokladů a pravidel, která jsou evidentní sama od sebe.
Přírodovědné a fyzikální objevy vyžadují reakci filozofie, která se bude snažit uchopit tyto problémy racionálním způsobem. Tak se zrodí racionalismus, jehož duchovním otcem je René Descartes (1596-1650). Jeho základním nástrojem se stala metodická skepse, kterou uplatnil i na pojetí Boha. Hledaje jisté a spolehlivé poznání, předpokládal existenci klamavého démona, aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Tento argument spočívá v tvrzení, že Bůh by mohl být jakýmsi zlým démonem, jenž nás neustále klame, takže věci, které považujeme za pravdivé, vůbec pravdivé nejsou. To se netýká pouze smyslových dat, ale i vět matematiky. Přitom právě ty by měly být garantem jasného a pravdivého poznání.
Literatura:
Blecha, I. Filozofická čítanka. Olomouc: Nakladatelství, 2002. 551 s. ISBN 80-7182-112-8.
Coreth, E., Schöndorf, H. Filosofie 17. a 18. století. Olomouc: Olomouc, 2002.
Descartes, R. Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi. Praha :Oikoymenh, 2003.
Descartes, R. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998.
Drtina, F. Úvod do filosofie. Část 1. Starověk a středověk. 2. vydání. Svazek I. Praha: Jan Laichter, 1929. 608 s.
Feuerbach, L. Podstata křesťanství. SNPL, 1956
Hlavinka, P. Dějiny filosofie jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008. 265 s. ISBN 978-80-7387-015-7
Hošek, R. Aurelius Augustinus. Říman, člověk, světec. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-266-7. S. 24 – 25.
Jurina, J. Stručný prehľad dejín filozofie. Katolícka univerzita Ružomberok, 2009.
Kratochvíl, Z.: Mýtus, filosofie a věda. II. Středověk a renesance. Praha, 1993
Jan_Legowicz
Legowicz, J. Prehľad dejín filozofie. 1972. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994.
Leibniz, G.W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982.
Leibniz, G.W. Theodicea. Praha: Oikoymenh, 2004.
Michalov, J. Ranokresťanská filozofia. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, Filozofická fakulta, Katedra etiky a katechetiky, 2000. 172 s. ISBN 80-8050-333-8.
Ondrejovič, D. Dejiny filozofie. Ružomberok: Katolícka Univerzita v Ružomberku, 1996
Ockham, V. Vybrané texty z oboru logiky a metodologie. In: Sousedík, S. Texty ke studiu středověké filosofie. Praha, 1994
Rádl, E. Dějiny filosofie I. Starověk a středověk. Praha: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1. S. 294 - 311.
Röd, W.: Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Praha: Oikoymenh, 2004.
Scruton, R. Krátké dějiny novověké filosofie. Brno: Barrister & Principal, 2000.
Sirovič, F. Dejiny filozofie. Stredovek. Trnava: Dobrá kniha, 1995. ISBN 80-7141-058-6. S. 14 – 16.
Šmajs, j., Krob, J. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003.
Tretera, I. Nástin dějin evropského myšlení (od Thaléta k Rousseauovi). Praha – Litomyšl: Paseka, 2000.
Ubaldo, N. Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, 2011. 583 s. ISBN: 978-80-7298-019-x.
Voltaire, F.M. Candide. Brno: Grafický klub, 1925.
Voltaire, F.M. Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. Praha: Votobia, 1997.
Voltaire, F.M. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1989.
Veselý, J. Studie z francouzského osvícenství. Praha: Karolinum, 2003.
Zatloukal, A. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995.