Filozofie
2.4.1 Sokratovské školy
Okolo 4. století před Kristem byli Sokratovými žáky založené filozofické školy na počest jejich učitele. Všechny školy řešily otázky nejvyššího dobra a poznání. Žáci Sokrata převzali filozofii a odevzdávaní myšlenek svého učitele v rozdílné formě. Tuto myšlenkovou rozmanitost reprezentovaly jednotlivé školy Sokratova učení. První tři školy dostaly název podle města, kde žil jejich zakladatel, poslední škola dostala název podle přezdívky Diogenésa ze Sinópé. Jednalo se o tyto čtyři školy, které také můžeme nazvat malé sokratovské školy:
1. Megartská
2. Élidsko-eretrijská
3. Kyrenaická (hédonistická)
4. Kynická
Megartská škola je sokratovská škola, která pokračovala ve filozofii Sokrata. Existovala do poloviny 3. století před Kristem. Dostala název, tak jak už bylo uvedeno podle města, ve kterém žil její zakladatel - Eukleides z Megary (Megara, je město ležící na korintské šiji nedaleko Atén) jeden z nejoddanějších Sokratových žáků, který navázal na sokratovskou filozofii. Byl zastáncem jednotnosti a ztotožňoval se s dobrem, bohem a rozumem. Základem filozofie megarské školy byla myšlenka, že objektem vědění mohou být pouze netělesné dobré vlastnosti, viditelné pomocí pojmů. Za jedinou cnost považovali poznání povahy samotného bytí. Své učení obhajovali pomocí nepřímých důkazů, tak jak to dělal Zenón z Eley. Megarská sokratovská škola značně ovlivňovala vývoj antické logiky. Hlavní představitelé vytvořili množství logických paradoxú - protichůdných tvrzení; to se vzájemně vylučovalo - (sofizem). Eukleides z Megary (450-370 před Kristem) patřil mezi nejstarší stoupence Sokrata, se kterým se setkával již během peloponézské války. V roce 432 před Kristem byl zakázaný vstup všem představitelům Megarské školy do Atén pod hrozbou trestu smrti. Eukleides patřil mezi přátele Sokrata, kteří ho byli navštívit poslední den jeho života ve vězení. Eukleides z Megary vytvořil po Sokratově smrti útočiště pro jeho žáky, mezi nimi byl i Platón. Mezi nejznámnější díla Eukleidesa patří: šest dialogů (bohužel se nezachovali): Lamprias, Aischinés, Foinix, Kritón, Alkibiades, Erotikos (O lásce). Některé literární prameny zpochybňují jejich pravost. Jeho přínos pro antickou logiku je velmi významný.
Je zakladatelem syntézy eleatské filozofie a Sokratova učení a také tvrzení: 1. Co jsi neztratil, stále máš. 2. Roky jsi neztratil. 3. Tedy je máš.
Hlavní představitelé megarské školy jsou:
- Diodoros Kronos (350-307před Kristem)
- Eubulides z Milétu (asi v polovině 4. století před Kristem)
- Filón (žák Diodorov) (20 let před Kristem-50 let po Kristu)
- Stilpón z Megary (380-300 před Kristem)
Élidsko-eretrijská škola
Elidská škola anebo elidsko-eretrijská škola byla jedna ze sokratovských škol, která také navazovala na Sokratovou filozofii. Zachovalo se o ní jen velmi málo záznamů. Byla to škola, která se svými názory blížila k megarské škole. S megarskou školou ji spojovala myšlenka jednoty hrdinství a dobra. Tato škola však nepřinesla originální myšlenky do filozofie, tak jak to učinili další tři školy. Zakladatelem elidsko-eretrijské školy byl Faidón z Elidy. Představitelé elidsko-eretrijské školy se věnovali otázkám etiky a dobra. Menedemos (350-278 před Kristem) zastával názor, že všechny ctnosti mají jednotnou základnu, a proto je můžeme omezit na jediné kladné blaho, které je vlastně rozumem viditelnou pravdou. Menedemovi připisují i názor, že obecné vlastnosti předmětů samostatně neexistují, vyskytují se pouze v samostatných konkrétních věcech.
Mezi hlavní představitele patří:
Faidón z Elidy (5-4 století před Kristem) byl starořecký filozof, žák Sokratese a zakladatel elidské školy. Zastával názor, že etika je lékem na duši nemocného člověka, která mu pomáhá nabrat novou sílu. Neznáme jeho filozofické názory tak přesně jako u Sokrata, ale ze zdrojů můžeme říct, že se věnoval více etice. Co se jeho života týče, pocházel z aristokratické rodiny, v době války mezi Spartou a Elidou padl do zajetí, odkud ho odvlekli jako otroka. Sokrates donutil Kritóna, aby jej vykoupil z otroctví. Také Platón nazval jeden z jeho dialogů právě podle Faidóna. Jeho nejznámnějším dílem je dialog Zópyros (dílo se nezachovalo), řeší zde problematiku Zópyrosa, jak hodnotí Sokrata podle jeho zevnějšku a konstatuje, že je to člověk omezený a nemravný. Sokrates Zópyra chválí, za tento názor a říká o sobě, že kdysi takovým člověkem skutečně byl, ale díky sebevýchově se dokázal změnit v lepšího člověka. V tomto dialogu Faidón řeší otázku vztahu vzhled–charakter, vrozené vlastnosti, výchova a sebeovládání.
Menedemos (asi 350-275 před Kristem) byl starořecký filozof, představitel elidsko-eretrijské školy, který ji přinesl z Elidy do Eritreje na ostrově Euboia. Později právě zde založil školu eretrijskou.
Kyrénská škola (Hédonistická škola)
Kyrénska škola anebo kyrenaici byla starořecká sokratovská filozofická škola v severní Africe. Zakladatelem této školy je Aristippos rodák z Kýrén (425-355 před Kristem). Byl Sokratovým žákem, ale své učení rozšířil i u sofisty Prótagora. Ve snaze uživit se filozofováním putoval po řeckých městečkách. Byl opakem Aristhena, který zastával myšlenku minimalizace lidských potřeb a ovládání vášní. Aristippos chválil život v příjemném prostředí a v slastném požitku, neboť pro něj byla smyslem žití a filozofováni - slast (hédoné). Odtud také hédonizmus. Pro Aristipposa je jedno o jakou slast se jedná, vždy je slast jedna. Ve svých filozofických úvahách se opírá o Sokrata, sofisty a o přírodní filozofii. Tato přírodní filozofie mu umožnila vytvořit teorii vnímání, na které staví celou teorii poznání - agnosticismus. Aristippos odmítal náboženskou víru, protože zatěžovala mysl svými představami a radil vzdát se chtíče po penězích, bohatství, slávě a politické moci. Podle něj umění blaženého (eudaimonia) života spočívá ve schopnosti udržet zdravou míru přítomné slasti (hédoné). Sokrates inspiroval Aristipposa po vnitřní stránce, hlavně co se týkalo vnitřního osvobození. Svoboda spočívá v uspokojování žádosti a ctnosti v hledání požitků. Představitelé kyrénské školy hlásali hedonizmus: ztotožňování štěstí se smyslovou rozkoší, to znamená, že blaženost je třeba hledat v okamžitém uspokojování smyslových potřeb jako je jídlo, pití a v pohlavních rozkoších. Součástí myšlenky Kyrenaiků je nemyslet na budoucnost, protože ta člověku nepatří, jenom přítomnost je pro něj důležitá. Kyrenaici odmítají zákony a společenské konvence. Hégésiás vynesl závěr, že slastí je na zemi tak málo, že je málo pravděpodobné slasti dosáhnout a tím pádem štěstí je někdy neuskutečnitelné, proto je lepší někdy odejít. Hégésií tento druh školy končí.
Představitelé Kyrénské školy
- Annikeris (320-280 před Kristem)
- Aristippos z Kyrény (asi 435-355 před Kristem)
- Euhemeros (340-260 před Kristem)
- Hegesias (330-270 před Kristem)
- Antipatros (397-319 před Kristem)
Tak jak kynikové stoikům, tak hédonikové byli kmotři epikurejcům. Tyto dvě školy se nejvýznamněji podíleli na zachování Sokratovských myšlenek a jeho filozofie.
Kynická škola
Je starořecká filozofická škola (jedna ze sokratovských škol 5. poloviny 4. století před Kristem), která převzala filozofii Sokrata. Hlavním představitelem kynické školy byl Antisthenés z Atén (455–360 před Kristem), neplnoprávný občan Athén, který byl oddaným posluchačem sofistů a v pozdější době se přidal k Sokratovi. Na Antistenésově filozofii je cítit vliv jeho druhého učitele Gorgiase. Antisthenés ostře odmítal Platónovo učení o netělesných idejích a zabýval se zejména etikou a rozebírá v ní následující problémy: Podle Antisthenése stejně jako podle Sokrata, je nutné, aby každý člověk byl schopen o sobě svobodně rozhodovat. Antisthenés káže jako kazatel, aby lidé měli pevnou, silnou vůli a to má vést k sebeovládání. Díky sebeovládání je člověk schopen ovládat své vášně. Cestou sebeovládání chce dosáhnout soběstačnost (autarkeia). Antisthenés vyslovuje odpor vůči otroctví, kultuře, zákonům a státu. Přiklání se k návratu k přírodě. Oceňuje náročnou práci, čehož vzorem je mu bájný hrdina Hérakles. Prosazuje myšlenkový směr preferující nadnárodní a nadstátní hodnoty a zájmy - světoobčanství, místo rodiny a soužití v ní - volnou lásku. Antisthenés učil, že každý předmět má svoje pojmenováni a není možné pro něj použít žádný všeobecný pojem. Mezi další představitele kynické školy patří jeho žák Diogenés ze Sinópy (400–323 před Kristem), který přespával za hradbami ve vyhozené hliněně amfoře. Byl to starořecký filozof, nejráznější představitel kynizmu v životní zkušenosti. Kvůli obvinění z falšování peněz odešel do vyhnanství. Opustil svou rodinu, stal se dobrovolně žebrákem a lidovým léčitelem. V Aténách se spřátelil s Antisthésem, převzal jeho učení, které vylepšil detaily a pak je uskutečňoval. Zachovalo se o něm mnoho příběhů. Spával v sudu a měl jen pár osobních věcí, které používal. Hipparchie byla představitelka dokonalé kynické etiky. Jako základ své myšlenky prosazovala pohrdání marnostmi, kterých si člověk obyčejně váží. Šlo o pohrdání společenskými normami, odmítání bohatství, slávy, všech vjemových požitků a tím docílení samostatnosti a vnitřní volnosti. Člověk má intenzivně vyhledávat práci a námahu. Prosazovala myšlenku, že čím je člověk vzdělanější tím méně potřeb musí uspokojovat. Jelikož je člověk vzdělaný, stačí si sám, patří mu všechno a cítí se ve své chudobě nejbohatším. Každá lidská bytost na tomto světe má uznávat jenom zákony přírody, jejich jediným předpisem je ctnost. Vliv kynické filozofie a rétoriky můžeme vidět v období vlády císaře Juliána, u církevních otců Řehoře z Nyssy, Tertulliána a v literární formě, kterou s oblibou využívali na kázání – diatribé. Představitelé kynizmu učili lidi rovnosti, bojovali proti otroctví a vyjadřovali postoje chudých. Cílem života člověka je život ve střídmosti a soběstačnosti. Jediné co je správně zřízeno je stát. Kynikové mají jednoho Boha, který nezasahuje do pozemského života. Mezi lidmi byli oblíbení, i když se jim smáli. Největší přínos kynické školy pro další období bylo, že přinesla sokratovské myšlení k stoikům.