Dříve, než se začneme zabývat jednotlivými etapami vývoje filozofie, musíme si všimnout problému a vztahu filozofie a náboženství. Filozofie a náboženství – obě pramení z touhy člověka po pravdě, po poznání podstaty věcí a smyslu našeho života, našeho bytí, v tomto smysluplném světě. Zatím co filozofující člověk se vždy nachází na cestě, která vede celou jeho myslí co je absolutní a věčné, náboženský člověk je tím absolutním, které nazývá Bohem, už nejvnitřněji naplněný blažeností. Zatím, co filozofující badatel se pokouší objasnit tajemství světa a dovést vědecky až po hranici všeho poznání, je podstata náboženství v tom, že začíná tam, kam nedosáhne žádná věda, projevuje se tedy v mysterii, v tajemství, které se jako neprobádatelné a nepochopitelné prolíná do našeho života. Zde tedy začíná působnost náboženství. Zatím, co filozofie zná to, co je pěkné a vznešené, co je udivující a děsící a hlavně to, co je nad námi, okolo nás, v nás a mezi námi, to stejné zná i náboženství; avšak filozofii chybí to, co náboženství vyjadřuje pojmem “svatý”, chybí jí to, co je možné nazvat bázní před nebeskými a démonickými mocnostmi a jeho zjevením: Boží bázeň a smrtelná úzkost, Boží láska a Boží blaženost, víra, divy, magie, modlitba a kult. Ke každému náboženství patří mýtus, který je s ním nejblíže spojen. Mýtus hovoří o začátku a konci světa, o jeho podstatě, o existujících tajuplných božských a démonických silách, o stvoření člověka, jeho poměru k Bohu a duchu, o prapůvodním stavu lidstva, o jeho dějinách, jako i o osudu, ke kterému bohové určili lidi.