Filozofie
8.3.6 Duchovní rozměr holistické péče
Je velmi těžké najít sestru, která vidí jen fyzický aspekt péče o nemocného. Všichni přece víme, že když je člověk citově zraněný, začínají na povrch pronikat nejrůznější tělesné problémy. Na druhé straně, různé fyzické podmínky mohou mít vliv na mysl a duchovno. Ošetřovatelským povoláním je osoba tradičně vnímána jako celostní bytost, když byl tento pojem celostnosti sám o sobě uvedený do ošetřovatelské literatury až v roce 1980, například Martou Rogers, Rozemary Rizzo Parse a dalšími autorkami ošetřovatelských modelů a teorií. Dnes hovoříme o člověku jako bio-psycho-sociálně-duchovní jednotce. Obnovování celostnosti je legitimní úspěch ošetřovatelství a termín holistický, velmi vhodný způsob, jak opsat to, co si sestry stanovily za cíl vykonat. Holizmus je definován, jako spojení těla, mysli a duše v jeden celek. První americká holistická asociace sester definovala wellness (zdraví) jako „stav harmonie mezi tělem, myslí a duchem“. Podstatou holistické péče je pomoci člověku dosáhnout anebo zachovat zdraví v těchto dimenzích jeho vlastní existence. Proto musí být sestry školené a připravené poskytnut péči v každé z těchto oblastí a neměly by ve své práci zapomínat ani na duchovní rozměr – na povahu duchovnosti, na duchovní potřeby a úlohy sestry v péči o duchovno.
Potřeby duše
Duchovní potřeby a psychosociální potřeby jsou omnoho méně hmotné, jako fyzické potřeby, protože jsou často abstraktní, složité a obtížné. Tyto více nehmotné potřeby bývají často méně prioritní, než ty, které jsou zřejmé a lehce měřitelné. Je velmi pravděpodobné, že duchovní potřeby, které jsou vyjádřené, mimo náboženský rámec zůstanou bez povšimnutí. Pokud chceme zjišťovat duchovní potřeby a poskytovat duchovní péči, je třeba mít mnoho poznatků a zároveň porozumění pro povahu duchovnosti. Hutchison definuje duchovní potřebu jako „každý faktor, který je nutné podporovat pro zachování duchovní síly osoby anebo s ohledem na zmenšení duchovního deficitu. Nedostatky jakéhokoliv prvku anebo faktorů jsou nepostradatelné na udržení dynamického vztahu osoby s Bohem“. Ve vztahu k výše uvedenému je možné konstatovat, že osoba a Bůh nejsou omezovány pouze náboženským spojením a zvyklostmi, které tento vztah definuje. Proto duchovní potřeby mohou, ale nemusí být vyjádřené v rámci náboženské struktury. Problémem při identifikaci duchovních potřeb je možnost selhání při vyhledávání rozdílů mezi duchovními potřebami a psychosociálními potřebami, neboť ne vždy jsou v protikladu. Ve skutečnosti se mohou překrývat. Užitečným modelem při objasňování tohoto problému je ten, který popisuje osobu ve třech rozměrech:
a) fyzický nebo biologický rozměr - vztahuje se na svět okolo nás prostřednictvím našich pěti smyslů,
b) psychosociální rozměr - hovoří „o mně a ostatních“, a zahrnuje naše emoce, morální smysl, intelekt a vůli,
c) duchovní rozměr - přesahuje fyzické a psychosociální rozměry a má schopnost vyjadřovat vyšší bytí. Tyto tři rozměry jsou sice odlišné, zároveň se však překrývají. Nemohou být zapečetěné v oddělených prostorech. Krize nebo nemoc, která postihuje naše fyzické tělo, bude mít vždy stejný vliv na všechny ostatní rozměry. Ošetřovatelské diagnózy, jsou stanovené na základě aktuálních a potenciálních problémů jedince a na identifikaci jeho silných a slabých stránek. Hlavním cílem v duchovní péči je mobilizovat nemocné k duchovní pomoci. Zdravotničtí pracovníci by si měli uvědomit, že duchovní péče není pokus obrátit nemocné na víru anebo konvertovat na určitý bod víry. Dříve je to reakce na potřeby vyjádřené nemocným. Zákroky jsou buď na jejich žádost, nebo s jejich souhlasem. Duchovní péče by měla být citlivější a založena na vztahu důvěry mezi nemocným a sestrou. Měla by zahrnovat uvědomění si osoby jako individuality, její kultury, sociálních a duchovních preferencí, stejně jako úcty k jejich přesvědčení a vyznání. Uznání vlastních omezení a poznání, kdy co udělat anebo využít dalších členů týmu, je důležité jak pro duchovní péči, tak i pro ostatní aspekty péče. Význam dokumentování duchovní péče v ošetřovatelských plánech musí být akceptovaný, neboť se tím zabezpečí, že péče je systematická, dobře promyšlená a důsledná.
Předpoklady a příprava na duchovní péči
Duchovní péče může mít, ještě stále, pro mnoho sester skličující vyhlídky. Musíme vzít do úvahy nedůslednost sester v jejich každodenní práci. Mnohé ošetřovatelské intervence mají určitý stupeň duchovní podpory. Sestra je s nemocnými, naslouchá jejich obavám, je empatická. Pokud se jedná o uspokojování potřeb lidského ducha, tak jde o potřeby lásky a příbuznosti, naděje, smyslu a účelu. Sestry často selhávají u rozeznávání duchovních potřeb, v jejich zadokumentování a v poskytnutí přiměřené péče. Je nevyhnutné uznat, že stejně jako všechny ostatní aspekty ošetřovatelství, které poskytují kvalitní péči v tomto rozměru, i duchovní péče vyžaduje, abychom si neustále zvyšovali naše znalosti a rozvíjeli schopnosti. Absolvování průběžného vzdělávání, kurzů, seminářů zbývajících se problematikou ošetřovatelství, čtení příslušné literatury, interakce s kolegy a kontakt s nemocničním duchovním, mohou zvýšit povědomí sester o duchovních potřebách a jejich schopnost integrovat duchovní péči do ošetřovatelské praxe. Mezi jiné faktory, které mohou ovlivnit důvěru a kompetence při poskytování duchovní péče se zařazuje porozumění, vlastní přesvědčení a hodnoty, stupeň splnění našich vlastních duchovních potřeb. Je těžké odpovídat na duchovní potřeby ostatních, pokud sami prožíváme duchovní obavy a úzkost. Někdy sestra potřebuje najít vnější pomoc a podporu pro sebe, aby byla schopna více pomáhat ostatním. Základním cílem ošetřovatelství je pomáhat jiným k dosažení toho, co bychom za normálních okolností byli schopni dosáhnout pro sebe v prevenci onemocnění, obnovení zdraví anebo v případě terminálního onemocnění k dosažení klidné smrti. Splnění tohoto cíle od sester vyžaduje také péči o vlastní potřeby všech rozměrů. To může být prospěšnou zkušeností jak pro sestry, tak i pro nemocné a může sestry povzbudit k přípravě na tento rozměr péče, který patří do každé ošetřovatelské praxe.