Fyziologie

1.1.4 Buněčná komunikace

1.1.4 Buněčná komunikace
 
 
Buňky spolu komunikují jednak bezprostředním kontaktem, jednak pomocí látek, které vylučují a které působí na jiné buňky buď blízké, ale i vzdálené.
 
Kontakty buněk
Buňky mají či mohou mít na svém povrchu molekuly, kterými udržují kontakt s buňkami jinými, popř. se těmito molekulami ovlivňují. Základní skupinou takových molekul jsou adhezivní molekuly.
Jsou to molekuly, které jsou v membráně buněk, mají různou strukturu a mohou komunikovat s jinými molekulami na povrchu ostatních buněk. Tyto reakce jsou dány strukturou těchto molekul a uspořádáním nábojů (tj. opačné náboje se přitahují, stejné odpuzují – náboj je pak dán aminokyselinovými zbytky v bílkovinách). Některé z těchto molekul jsou trvalou součástí membrány buněk, jiné se mohou vyskytnout např. po stimulaci buňky některým z podnětů či za chorobných stavu, kdy se mohou zmnožit, či naopak vymizet.
K adhezivním molekulám patří např. integriny, kadheriny, selektiny.
 
Význam adhezivních molekul a jejich role v patologických stavech
Molekuly se podílejí na běžné stavbě tkání, kde buňky samozřejmě tvoří solidní tkáň. V krevních buňkách a v imunitním systému jsou důležité např. při zánětu či imunitní odpovědi. Buňky jsou stimulovány zánětovým procesem, na svém povrchu zvýší množství molekul, přilnou k jiným tkáním a buňkám a mohou např. likvidovat bakterie či nekrotickou tkáň. Podobné procesy jsou důležité rovněž při hojení ran či reparaci či obnově tkání. Význam mohou mít rovněž při růstu nádorů, kdy např. jejich úbytek vede k rozvolnění nádorové tkáně a uvolňování buněk nádoru a vzniku metastáz.
 
Komunikace zprostředkovaná vylučovanými látkami
V nejširším slova smyslu se tyto látky označují jako působky. Patří k nim jednak klasické hormony (probírány jsou v kapitole věnované endokrinologii a žlázám s vnitřní sekrecí), jednak látky nazývané cytokiny. To jsou látky, které vylučují různé typy buněk, a které na působí na mnoho odlišných typů buněk, na rozdíl od hormonů nejsou tedy zřetelně vyhraněny jak co do tvorby, tak účinku. Mohou působit bezprostředně na okolní buňky (tzv. parakrinní sekrece), mohou dokonce působit i buňku, která je produkuje (autokrinní sekrece), nebo působí na buňky vzdálené. Cytokinů je velké množství (patří k nim např. interleukiny, interferony), obv. nepůsobí na určitý děj či buňku pouze jeden cytokin, ale více cytokinů, které se různě navzájem též ovlivňují – hovoří se proto o cytokinové síti. Nejvíce jich je účastno imunitních dějů a imunitní buňky jsou rovněž jejich velkým producentem. Některé se využívají v medicíně – mohou se stanovit v krvi a využít v diagnostice nebo dokonce v léčbě.
Růstové faktory jsou látky k cytokinům někdy též řazené, jednou z jejich funkcí je obv. podpora růstu určitých buněk či tkání (např. jaterní růstový faktor), obv. to však není funkce jediná. Patří k nim i faktory podporující např. růst cév (angiogenezi), což má význam při poruchách prokrvení či naopak při nadměrné tvorbě cév, např. v sítnici či v zhoubných nádorech.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše