Fyziologie

6.15 Poruchy polykání (dysfagie)

6.15 Poruchy polykání (dysfagie)
 
  
Porucha polykání či ztížené polykání znamená váznutí sousta. Polykání může být narušeno v oblasti hltanu či jícnu. Pro správný akt polykání je nezbytná nervo-svalová souhra v oblasti hltanu, průchodnost jícnu, jeho přiměřená pohyblivost.
 
K dysfagii tak vede např.
- poškození hlavových nervů vč. poškození oblasti mozku (mozkového kmene), odkud vycházejí jeho vlákna, a to různými   neurologickými poruchami, otokem mozku, mozkovou příhodou, nádorem atp.
- poškozením či onemocněním hltanu (otokem, zánětem, nádorem)
- poškozením jícnu, a to jeho stěny a svaloviny (např. sklerodermie, rakovina jícnu, těžké záněty jícnu, stavy po poleptání)
- porucha uvolnění dolního jícnového svěrače z nervových příčin, tzv. achalázie. Jde o nemoc, která je charakterizována ochabnutím až ztrátou peristaltických pohybů jícnu. V jícnu se hromadí potrava a celý jícen je roztažen a prodloužen.
- stlačení jícnu, např. velkou štítnou žlázou (strumou) či nádorem v mezihrudí (mediastinu)
 
Rizikem dysfagie je zpětný návrat potravy (regurgitace) s rizikem zejm. u horní dysfagie vdechnutí sousta (aspirace) s nebezpečím dušení (u velkých soust) či poškození plic (např. při vdechnutí kyselé žaludeční šťávy). Toto riziko je zejm. u osob v bezvědomí či zhoršeném vědomí (včetně alkoholiků při zvracení) či v pooperačním stavu.
Dlouhodobé poruchy polykání snižují přívod potravy a vedou k hubnutí.
Typické je, že čím větší a tužší sousto je, tím spíše je při dysfagii hůře polykáno. Nicméně u tzv. paradoxní dysfagie je dříve zhoršeno polykání tekutin.
Jako odynofagie se označuje bolestivé polykání.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše