Hematologie
2 Transfuze
2 Transfuze
2.6 Testovací otázky
Převod krve nebo krevních derivátů ze zdravého jedince (dárce), do krevního oběhu nemocného (příjemce) za účelem doplnění chybějící krve nebo jejích složek se nazývá transfuze. Snaha o využití krve k léčbě má dlouhou tradici, o transfuzi krve v dnešním slova smyslu se však může uvažovat až od objevu krevního oběhu (1616). První historicky doložená transfuze, a to mezi dvěma psy, se uskutečnila v roce 1665 v Oxfordu. První transfuzi u člověka provedl roku 1667 lékař Ludvíka XIV, který pro transfuzi použil krve jehněte. Neúspěšné pokusy s transfuzemi zvířecí krve lidem vedly na konci 17. století v některých zemích k zákazům dalších pokusů o transfuze. Ke zkoumání a pokusům o transfuzi se vrátil na počátku 19. století profesor porodnictví a fyziologie James Blundell, který určil první základní podmínku úspěšné transfuze – člověku lze podat opět jen lidskou krev. Hlavní příčinou neúspěchu transfuzí byla neznalost krevních skupin, k jejichž objevu došlo až na počátku 20. století.
Podle toho je-li k transfuzi využito krevních produktů jiných lidí, mluvíme o alogenní transfuzi, je-li využita pacientova vlastní dříve uschovaná krev, jde o autologní transfuzi (autotransfuzi). Autologní transfuze představuje pro pacienta menší riziko infekce, nehrozí aloimunizace, je bez imunosupresivního účinku a je možné její okamžité použití během operace. Její další výhodou je možnost podání této transfuze i pacientům, kteří z náboženských či jiných osobních důvodů odmítají alogenní transfuzi, či kteří mají některou vzácnou krevní skupinu. Autologní transfuze je využívána u vybraných předem plánovaných operačních chirurgických výkonů, dále potom v případě, že u pacienta byla zjištěna přítomnost aloimunitních protilátek či má fenotypově vzácnou krevní skupinu. Autotransfuze se využívá též jako prevence imunizace, v případě předchozí po transfuzní reakce, či IgA deficience.
Rozlišují se tři druhy autologní transfuze:
a) předoperační autologní odběr (PAO): pacientovi je před plánovanou operací odebrána krev (krevní složky, plná krev) a autologní transfuzní přípravky jsou pak pacientovi podány během či po operaci; použije se u operací s pravděpodobností nutnosti transfuze více jak 10 %, je vhodný pro pacienty, kteří mají předpoklad dlouhodobého přežití, jsou schopni darovat požadované množství krve a je dostatečná časová rezerva pro provedení odběrů; kontraindikací je primární a sekundární porucha krvetvorby či srážení krve, anémie, aktivní infekce, některé kardiovaskulární a neurologické choroby a respirační insuficience.
b) akutní normovolemická hemodiluce (ANH): bezprostředně před operačním výkonem je pacientovi odebráno přesně definované množství krve, které je současně nahrazeno koloidním roztokem tak, aby došlo k zachování krevního objemu (normovolemie) a snížení krevního hematokritu - rozlišuje se mírná (Hkt: 0,25-0,30) a hluboká (Hkt: 0,15-0,20) hemodiluce; pacient pak během operace ztrácí krev chudou na erytrocyty, zpětně je mu pak podána jeho před operací odebraná krev se zachovanými koagulačními faktory a funkčními trombocyty; využívá se u chirurgických zákroků s předpokládanou ztrátou víc jak 1 l krve a u pacientů s vyšším rizikem tromboembolie; kontraindikací jsou anémie, hypovolemie, hypokoagulační poruchy.
c) perioperační sběr krve (PSK): pacientova krev je získávána z operačního či krvácejícího pole a to buďto během operace (intraoperační sběr) či po operaci (pooperační sběr), zpracována a vrácena do krevního oběhu pacienta; kontraindikací jsou malignity, perforace v oblasti gastrointestinálního traktu, předoperační koagulopatie a těžká kontaminace operačního pole.
U novorozenců se k autotransfuzi může využít pupečníková krev, která se odebírá ihned po porodu a skladuje se pro případnou následnou retransfuzi. Při odběru se získá přibližně 20 ml pupečníkové krve na kg.