Hematologie
3.3.2 Agranulocyty
3.3.2 Agranulocyty
Rozlišujeme dvě skupiny agranulocytů:
a) Monocyty
Patří mezi největší buňky v periferní krvi, obsahují velké jádro, mitochondrie, Golgiho aparát a azurofilní granula (jediný typ granul u agranulocytů). Tvoří 3-8 % krve, kde cirkulují a po krátké době se pohybují do tkání, a to náhodně či specificky na základě odpovědi na chemotaktický podnět. V periferní krvi mohou být až 3 dny.
Vznikají v kostní dřeni z prekurzorové kmenové buňky – z monoblastu. Z monoblastu vzniká nejdříve promonocyt a z něj pak následně zralý monocyt. Zralý monocyt, ale není konečným stádiem, k jeho další diferenciaci dochází v tkáních, kde se mění na makrofágy či mnohojaderné zánětlivé buňky. Při přeměně na makrofágy se monocyty zvětšují a přibývají v nich lyzozomy a mitochondrie.
Hlavní funkcí makrofágů je fagocytóza, prezentace antigenu a sekrece biologicky aktivních látek. Monocyty a makrofágy patří mezi účinné profesionální fagocyty, pohlcují bakterie, větší částice, ale také buňky. Enzymy uvolněné z lyzozomů, cytoplazmy či buněčné membrány likvidují pohlcené částice. Makrofágy patří mezi buňky prezentující antigen, které cizorodou látku zpracují a předloží ji imunokompetentním buňkám – lymfocytům.
b) Lymfocyty
Jsou to buňky kulovitého tvaru o velikosti nejčastěji okolo 6–8 μm. U dospělého člověka tvoří 20–40 % procent všech leukocytů. Rozlišují se tři hlavní skupiny lymfocytů – T lymfocyty, B lymfocyty a tzv. NK- buňky (natural killers - „přirození zabíječi“) - které se navzájem liší průběhem diferenciace kmenové buňky, funkcí a strukturou (viz kapitola 2).
Lymfocyty patří mezi hlavní buňky imunitního systému, které se podílejí na imunitní odpovědi organismu na infekční mikroorganismy a jiné cizorodé látky (souhrnně nazývané antigeny). Jsou zodpovědné za tzv. specifickou imunitu organismu. Na povrchu B lymfocytů se nachází receptory (BCR) tvořené imunoglobuliny. T-buňky nesou na svém povrchu antigenně specifické receptory (TCR) jejichž prostřednictvím rozpoznávají na povrchu jiných buněk cizorodé antigeny. Receptory B a T lymfocytů se liší v rozpoznávání antigenu.
TCR i BCR receptory, jež jsou schopné reagovat jen na určitý úsek na antigenu tzv. antigenní determinantu, označovanou jako epitop a odstranit ji tak z těla. Jedna molekula antigenu může nést na svém povrchu 1 až tisíc epitopů. Každý lymfocyt má na svém povrchu až 100 000 antigenně specifických receptorů a dokáže tak rozeznat několik milionů antigenů.
Z B-lymfocytů vznikají diferenciací při kontaktu s antigenem plazmatické a paměťové buňky. Plazmatické buňky vytváří velmi rychle protilátky (imunoglobuliny, Ig), které jsou prostřednictvím lymfatických cév roznášeny do krve. Paměťové buňky mohou po celý život nést na svém povrchu receptory specifické pro určitý antigen, se kterým se už setkaly. Jsou proto základem imunity získané po prodělané infekci nebo očkováním. NK-buňky představují velké granulární lymfocyty a hrají hlavní roli v destrukci nádorových buněk a buněk napadených viry.