Komunikace

1.3 Komunikace sestry s pacientem (klientem)

1.3 Komunikace sestry s pacientem (klientem)
 
 
Ošetřovatelská činnost sester patří mezi nejnáročnější profesionální činnosti. Sestry komunikují s člověkem, který není zrovna v osobní a tělesné rovnováze, často prožívá bolesti a utrpení, bývá ve vysokém stádiu stresu, ovlivňován léky a prožívanou nejistotou.
Ošetřovatelská praxe klade schopnost interakce s nemocnými i kolegy na významné místo. Veškeré vnitřní dění i styk s okolím se odehrává formou interakcí a komunikace. Sestra používá dovednost komunikace s nemocným jako součást profesionálního vybavení.
Komunikační schopnosti a osobní dovednost komunikovat i ve velmi náročných situacích, teprve umožňuje sestře navázat kontakt a získat nezbytnou důvěru pacienta pro nabytí ztracené rovnováhy a zahájit tak předpoklady pro léčivý proces. V celkovém léčivém procesu nemocného člověka zaujímá sestra, její osobnost a komunikační dovednost jedno z předních míst.
 
Zaměření komunikace sestry v profesionální oblasti
Profesionální komunikace sestry je komplexní a náročná dovednost, která vyžaduje zvládnutí veškerých organizačních, odborných, etických, osobnostních i sociálních parametrů.
 
Sestra jakékoliv specializace obvykle komunikuje ve dvou rovinách:
1. komunikuje s pacienty, klienty a jejich okolím:
s nemocným jedincem, tedy dítětem, dospělým, nemocným se zvláštními potřebami, s rodinou, s blízkými, s přáteli.
2. komunikuje s kolegy:
s kolegy, kolegyněmi, nadřízenými, jinými odborníky v rámci multidisciplinarity, s institucemi
 
V obou rovinách komunikace plní funkci: informační, motivační, kontrolní, emoční a umožňuje interakci s okolím. V práci sestry je důležité kvalitní řízení procesu komunikace, zvláště v sesterském managementu je dobré vědět, jak maximalizovat užitek z komunikace a naopak, jak minimalizovat jeho potencionální nedostatky.
 
Profesionální komunikace v oblasti zdravotnictví vyžaduje rovněž zvládnutí vnitřních vnějších podmínek.
 
Vnější podmínky efektivní komunikace
Příprava a zvládnutí prostředí, ve kterém bude komunikace probíhat, pokud možno eliminovat rušivé vlivy, zajistit pro rozhovor diskrétní podmínky, respektovat individualitu pacienta, nevztahovat na sebe pacientovy projevy, nepřebírat zodpovědnost za negativní chování jedince,
 
Vnitřní podmínky efektivní komunikace
Ujasnit si myšlenky, soustředit se na pocity pacienta, trpělivost v naslouchání, vnímat jedince jako celistvou bytost, dovedně pracovat se „ vstupy“ do hovoru, využívat pauzy, nechat doznít myšlenku, pracovat s intonací hlasu, sdělovat pouze důležité, vhodně používat neverbální signály a projevy těla.
 
Pravidla pro efektivní komunikaci
- předpokladem je, že mluvčí i příjemce dostávají důležité informace;
- informace jsou ve srozumitelné formě;
- využití zpětné vazby;
- ujasnit si co a za jakým účelem chceme oznámit;
- zvážit potřebu informací pro příjemce;
- udržovat věrohodnost, být vnímavý a empatický;
- vždy zachovávat důstojnost ve všech rovinách;
- vytvořit prostor pro dotazy a zopakování.
 
Některá doporučení pro přijímatele informací, která pomohou efektivně a příjemně komunikovat se zdravotnickým personálem:
- ptejte se na vše, co považujete za nejasné nebo nesrozumitelné
- poskytněte zdravotníkům všechny nutní informace
- snažte se dodržovat doporučení a léčebný režim
- kdykoliv požádejte o vysvětlení
- buďte upřímní, důvěřujte profesionálům
- zvažte, zda si neděláte na čas zdravotníků nepřiměřené nároky
- sdělte všechny své problémy najednou
- naslouchejte, nepřerušujte, projevte zájem a trpělivost
- buďte pozorní k informacím
- sdělte zpětnou vazbou svou míru porozumění.
 
Úrovně sociální interakce
Cílem každé komunikace je vyvolat zpětnou vazbu, dostat nějakou odpověď. Proto je komunikace velmi rozmanitým dějem, který zahrnuje všechny způsoby, kdy jedna osoba ovlivňuje druhou, nebo celou skupinu. Vždy má hlavní cíle: získat, předat nebo sdílet informace a ovlivnit ostatní.
 
Komunikace vždy zahrnuje úroveň obsahovou, která představuje sdělování ve smyslu „co“ a „o čem“ je sdělení, co nám druhá osoba říká a úroveň vztahovou, která je určována širokou škálou neverbálních vyjádření a signálů těla, tedy doménou „jak“ a „jakým“ způsobem nám druhá osoba zprávu oznamuje.
Každá komunikace se odehrává současně na obou úrovních, ať v profesionálním vztahu sestra-pacient nebo vztahu kolegiálním, či partnerském, rodičovském, přátelském nebo subordinačním. Obě úrovně by měly být ve shodě.
Problém nastává tehdy, když jsou obě úrovně sociální interakce v rozporu a verbální vyjádření neladí s neverbálním projevem. Např. jedinec vyjadřuje verbálně určitou věc a neverbálně naznačuje něco jiného.