Komunikace

11 Význam rozhovoru, kritéria úspěšné komunikace

11 Význam rozhovoru, kritéria úspěšné komunikace
 
 
1. Jednoduchost
Sdělení má být stručné a jasné. Neefektivní je zdlouhavé popisování situace nebo používání terminologie, kterou posluchač nezná. Používáme běžné slovní obraty. Ve zdravotnickém zařízení je nezbytné, aby profesionálové – lékaři, sestry i jiní zdravotníci vždy ověřili, zda nemocný porozuměl sdělovanému. Proto je také důležité ověřit, jakou má posluchač schopnost porozumět. Je dobré se přizpůsobit jeho schopnosti vnímání a předcházet obavám nemocného zeptat se na cokoliv, co mu není jasné.
 
2. Stručnost
Nemocní lidé se svými obavami, starostmi, tělesnými obtížemi nebo bolestmi a nejasnými očekáváními, jsou vždy citliví na čas. Proto stručná informace působí profesionálně. Zbytečné okliky vzbuzují nedůvěru. Je nutno si však uvědomit, že není možné zaměňovat stručnost za strohost. Naslouchající to může vnímat jako neochotu mluvit. Po stručném sdělení je potřeba ponechat prostor na dotazy. Čas, ve kterém poskytujeme informaci, nemocný vnímá jako dobu, kdy je mu věnována pozornost. Stručnost je významná při písemné formě komunikace. Vyhýbáme se pokud možno zkratkám, jejich nesrozumitelnost vytváří u nemocných nejistotu a obavy.
 
3. Zřetelnost
Je zcela zásadní, že při jakékoliv komunikaci je žádoucí jasně vyjádřit podstatu věci. To je nezbytným pravidlem při komunikaci s nemocným člověkem. Posluchač nebo pacient při rozhovoru také zřetelně vnímá neverbální projevy toho, kdo sděluje informaci. Problematická jsou dvojsmyslná sdělení, přílišná zobecnění nebo osobní názory.
 
4. Vhodné načasování
Při přípravě rozhovoru je nezbytné zvážit všechny souvislosti. Například i to, zda je vhodný čas sdělit určité informace nebo zda je „teď vhodné“ rozhovor zahájit. Také hraje roli náš vlastní čas, zda můžeme trpělivě vyslechnout dotazy, připomínky a odpovědět na otázky. Načasovanost zdůrazňujeme zvláště u závažných témat. Podmínkou je prostor pro rozhovor, klid ke sdělení informace, trpělivost k dotazům a dostatek času na obou stranách (
VENGLÁŘOVÁ, MAHROVÁ, 2006).
 
5. Adaptabilita (přizpůsobivost)
Styl rozhovoru přizpůsobujeme schopnostem, možnostem a reakcím posluchače. Zvláště je naše přizpůsobení nezbytné v konverzaci s nemocným člověkem. Nemocní vzhledem k osobnímu obtížnému, fyzickému nebo psychickému stavu, často nemají zájem se přizpůsobovat. V rozhovoru s nemocným je adaptabilita profesionální dovedností zdravotníka. Stejně tak schopnost sledovat reakce a neverbální projevy nemocného i odhad, kdy je nutno ponechat čas na oddych.
  
Literatura:
BOROŇOVÁ, J. 2010. Kapitoly z ošetřovatelství I. Plzeň: Maurea, 2010. 196 s. ISBN 978-80-902876-4-8.
ČECHOVÁ, V., MELANOVÁ, A., ROZSYPALOVÁ, M. 1997. Speciální psychologie. 2. upr. vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1997. 173 s. ISBN 80-7013-243-4.
LEWIS, D. 1989. Tajná řeč těla. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 2010. 226 s. ISBN 80-85605-49-X.
NAKONEČNÝ, M. 1999. Sociální psychologie, Praha: Akademia, 1999. 287 s. ISBN 80-200-0690-7. (citace z Vandera Zandena – viz).
PEASE, A. 2001. Řeč těla: jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Praha: Portál, 2001. 137 s. ISBN 80-7178-582-2.
STOKES, G., WHITESIDE, D. 1996. Zlepši uvědomění učení. Burbank: Magnolia Boulevard, 1996. 122 s. ISBN 0-918993-77-6.
ŠKRLA, P. a M. ŠKRLOVÁ. 2003. Kreativní ošetřovatelský management. Praha: Advent-Orion, 2003. 477 s. ISBN 80-7172-841-1.
VENGLÁŘOVÁ, M., MAHROVÁ, G. 2006 Komunikace pro zdravotní sestry. Praha: Grada, 2006.144 s. ISBN 80-247-1262-8.
VYMĚTAL, Š. 2009. Krizová komunikace a komunikace rizika. Praha: Grada, 2009. 176 s. ISBN 978-80-247-2510-9.
VANDER ZANDEN, J.W. c1987. Social psychology. 4th ed. New York: Mcgraw-Hill, c1987. ISBN 0-07-553945-4.
ZACHAROVÁ, E. 2010. Specifika komunikace sestry a pacienta v klientské praxi. In: Sestra. 2010. 20 (7-8), 28-29. ISSN 1210-0404.