Komunikace
1.2 Komunikace jako forma sociální interakce lidském životě
1.2 Komunikace jako forma sociální interakce lidském životě
Komunikace je obecně definována jako vzájemná výměna informací. Jde o výměnu informací mezi lidmi, hovoříme o sociální komunikaci – sociální interakci. Sociální interakce je akce a reakce dvou lidí nebo skupiny lidí. Sociální interakce se odehrává v lidské společnosti neustále, dochází k ní všude kolem nás.
Rozlišujeme několik druhů sociálních interakcí: interakce mezi dvěma jedinci (tzv. dyadická interakce neboli dyadický vztah), interakce mezi jedincem a malou skupinou, interakce mezi skupinami navzájem.
Dále můžeme rozlišovat sociální interakci:
a) přímou a nepřímou,
b) záměrnou i nezáměrnou,
c) osobní, anonymní.
b) záměrnou i nezáměrnou,
c) osobní, anonymní.
Sociální interakce může probíhat kooperací - vzájemnou spoluprací nebo naopak sociálním konfliktem, kdy nedošlo ke skupinovému ztotožnění.
Komunikace je základní podmínkou existence každého sociálního vztahu. Je také prostředkem pro sociální začlenění jednotlivce do lidského společenstva. Pro dokonalou interakci s okolím je nezbytné naučit se naslouchat vnitřnímu impulsu – vědomě pozorovat svoje myšlenky, kultivovat neustále vnitřní rozhovor, monitorovat pocity a naučit se jim rozumět. Je to důležité pro práci na jejich uvolnění a osvobození.
Připomeňme jednu z definic osobnosti: Osobnost je individuum, chápané jako integrace k seberealizaci, v interakci se svým okolím.
Integraktivní funkce osobnosti je rovnovážný stav mezi myslí a tělem, což zcela naplňuje holistickou představu. Také základní přístup k těmto teoriím je nazýván holistický, celostní, který vnesla kvantová fyzika, mechanika a biologie a s tím související nové vědecké teorie do změny celého světového názoru, takže dochází i ke komplexní změně společenského paradigmatu a myšlení.
V procesu socializace dochází také k interiorizaci mnoha duchovních obsahů. Cestou duchovní reflexe (meditace, spekulace, rozjímání, předjímání, prožívání aj.) je nám umožněno nejen poznat, ale i prožít další dimenze reality. Jedinec může transcendovat jak v prožitku, tak i v poznání. Jde o spirituální komunikaci v duševní oblasti. Ve spirituální komunikaci se sjednocují tělo, duše a duch.
Druhy interpersonální komunikace v rámci sociální interakce:
1. Komunikace verbální a nonverbální
Základní formou verbální (slovní) komunikace je rozhovor, který představuje záměrný jazykový styk, kdy střídavě hovoří jednotlivé osoby a rozhovor probíhá v konkrétní a předmětné situaci. Verbalizace slouží k vyjádření věcného obsahu informací. Neverbální projevy komunikace jsou autentičtější, hůře se skrývají a jsou nositeli emocí. Mezi neverbální projevy patří: mimika, gestikulace, výraz obličeje, hlasová intonace, držení těla v prostoru, pohled a tzv. kompletní řeč těla.
2. Komunikace symetrická a asymetrická
Jde o vyváženost či nevyváženost mezi komunikujícími jednotlivci, nebo ve skupině. Asymetrická komunikace signalizuje rozdíly buď v sociálním postavení, nebo ve věku, muž versus žena, učitel versus žák, nadřízený versus podřízený aj. Mohou se projevovat výrazné názorové rozdíly na způsob života, způsob předávání informací, rozdílné názory na uplatňování moci, postavení jednotlivce ve skupině apod.
3. Komunikace harmonická a konfliktní
Harmonická komunikace vede zúčastěné osoby k souladu zájmů a všech souvisejících potřeb, které se vztahem souvisejí a vztah vylaďují. Konflikt je naopak střetnutím protichůdných sil na cestě k cíli. Konflikt je často nevyhnutelný, neboť v jakékoliv komunikaci může vzniknout dříve či později názorový rozdíl. Každá konfliktní situace má složku věcnou (racionální) a emocionální (iracionální).
4. Komunikace soutěživá (kompetitivní) a spolupracující (kooperativní)
V soutěživosti jako takové jde o získání prvenství, překonání jednoho partnera druhým, ale při důsledném respektování pravidel hry. Do hry vstupuje fenomén výhra/prohra (vítěz/poražený). Tyto parametry jsou doménou levého mozku, který je orientován na přežití. V pravém mozku a v srdci není doména systému výhra a prohra, proto soutěžíme výhradně zapojením levého mozku. Ostatně v současnosti jsme výhradně západní levotočivou civilizací. Příklad pro soutěž je např. v oblasti tenisu, lyžování, plavání a jiných sportů, kde proti sobě nastupují i nejlepší přátelé.
Ve spolupracující komunikaci si účastníci vzájemně poskytují pomoc, mnohdy s velmi vysokým osobním nasazením, provádějí dělbu práce a společně dosahují cíle. Kooperace je velmi důležitá v týmové a profesionální oblasti. Obě uvedené formy komunikace lze za jistých okolností kombinovat.
5. Komunikace formální a neformální
Při komunikaci formální dominuje nadosobní hledisko. Rozhodující je věcný aspekt a účel komunikace. Formální záležitosti je nutno dodržovat a respektovat. Jsou většinou postaveny pro kvalitní splnění účelu, např. léčby, terapie nebo služby v profesionální skupině.
Při neformální komunikaci partneři preferují osobní vstupy, zájmy, emoce a individuální přístupy. Vztahy na pracovištích by měly mít zakotvenou jasnou formální podobu, ale vzhledem k tomu, že bývá často chápaná jako odcizující, odlidštěná, má mít stejně postavenou i svou neformální dimenzi, která přispívá k uvolnění a formuje kooperativní přátelskou atmosféru.