Komunikace
18 Neverbální komunikace ve vnějším vyjádření
18 Neverbální komunikace ve vnějším vyjádření
18.1 Testovací otázky
Neverbální komunikace buď potvrzuje verbální projev, nebo mu protiřečí. Neverbální projevy vyznívají zřetelně a jasně, bez ohledu na použitá slova. Neverbální projevy jsou hlasitější, než slova. V každodenním životě je dobré si všímat, zda jsou vnější projevy v souladu s vyslovenými myšlenkami.
Zrakový kontakt, intonace hlasu, výraz obličeje, poloha těla a pohyb – to vše neustále vysílá neverbální odkazy. Prostřednictvím neverbálních projevů přijímáme a dekódujeme informaci o myšlenkách, postojích a pocitech i osoby, s níž mluvíme. Neverbální komunikace obsahuje komponenty v závislosti na jednotlivých částech těla, které zaujímají určitou polohu nebo pohyb (BOROŇOVÁ, 2010).
Dříve, než začneme hovořit, se setkáváme s neverbální komunikací, která se projevuje:
1. výrazem obličeje
2. oddálením nebo přiblížením k osobě, se kterou hovoříme
3. dotekem
4. postojem těla
5. gesty, gestikulací, pohyby těla a končetin
6. pohledy
7. tónem řeči
8. úpravou zevnějšku
Lidská tvář jako základní aspekt komunikace
Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. Je důležitým sdělovačem emocionálních vztahů, odráží vzájemné postoje lidí, kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu v rozhovoru, to je odpověď na to, co jsme druhému člověku řekli. Některými autory je tvář člověka označována vedle slova za nejdůležitější sdělovací prostředek v mezilidských vztazích. Veškerá činnost mimických svalů v našem obličeji umožňuje víc než tisíc různých výrazů obličeje.
Nejdůležitější je úsměv, který je primárně svázán s dobrými, přátelskými, prosociálními vztahy mezi lidmi. Tomuto komunikačnímu neverbálnímu projevu je v západní civilizaci dávána přednost, i když se komunikující jedinec právě nemusí cítit v dobré náladě. Úsměv v komunikaci patří do základního rámce naučených neverbálních technik etiky osobnosti. Bude podrobně rozvedeno v dalších kapitolách.
Mimické zóny v obličeji
1. Obočí a čelo – nejvyšší partie obličeje, v této zóně se nejpřesněji identifikuje překvapení.
2. Oči – z této zóny identifikujeme smutek a strach.
3. Ústa – dolní část mimické zóny obličeje s dominantní partií úst; z této části obličeje se dá s velkou přesností určit prožívání štěstí.
Pro nemocného je důležitá naše horní polovina obličeje. Pro zdravotníka je u nemocného důležitá jeho dolní část obličeje. Rozčilení není lokalizováno v žádné zóně obličeje; je dosti rovnoměrně rozloženo po celé ploše obličeje.
Mluva našich očí
1. Zaměřením pohledu – na koho nebo na co. Víme, že před pozdravem je nutný zrakový kontakt.
2. Doba výdrže zaměřeného pohledu z očí do očí - informuje o bezproblémovém Vztahu.
3. Četností pohledu na určitý cíl, těkání očima. Lidé s těkajícím pohledem nám nejsou příjemní.
4. Sledem pohledů – na koho nejdříve a na koho potom. Lidé při lhaní nedokáží navázat zrakový kontakt.
5. Pootevření víček aj.
Pro zdravotníky je důležité naučit se odečítat strach a úzkost, případné emoce, provázející bolest nemocných. Vedoucí pracovníci by pak měli umět odečítat emoce, doprovázející stavy nejistoty, ve tvářích svých spolupracovníků.
Proxemika – oddálení, přiblížení
Nejen výrazem obličeje, ale i přiblížením k druhé osobě nebo naopak odstoupením od ní, jí něco sdělujeme. Proxemika je pohled na vzdálenosti, které mají lidé mezi sebou, když spolu něco dělají nebo spolu jednají. Na základě řady zjištění o optimální vzdálenosti mezi dvěma lidmi, vykrystalizovalo pojetí tzv. osobní zóny, do které člověk nerad pouští druhé lidi (vetřelce); vnikne-li druhý do této zóny, je to považováno nejen za netaktnost, ale přímo za vtírání. Člověk považuje překročení hranice osobní zóny velmi nepříjemně (PEASE, 2001).
Rozlišujeme tyto sféry v prostorové a teritoriální komunikaci:
1. Intimní zónu (sféru) - představuje taktilní kontakt dvou těl (do 30-40 cm). Jedná se např. o styk matky s dítětem, milenců apod.
2. Osobní sféru - je to hranice, kterou dodržujeme při setkání s neznámým člověkem (od 45-75 až do 120 cm).
3. Sociální sféru - při tomto setkání nejsou partneři osobně zaujati jednáním, např. služební styk, obchodní jednání, diskuze ve skupině apod. (vzdálenost těl 120–210 cm).
4. veřejná zóna - vystupuje-li někdo veřejně, tak je třeba, aby zaujal takovou vzdálenost, aby byla zřetelně vidět nejen celá postava a pohyby, ale i jeho pohyb v prostoru např. herec na jevišti, učitel ve třídě aj. (vzdálenost minimálně 300 cm).
Uvedené vzdálenosti jsou pouze orientační, jsou dány celou řadou faktorů -záleží na temperamentu, národnosti apod. Je obecně známé, že bližší vzdálenosti užívají lidé ve větších městech, zatímco na vesnicích je dosud tatáž proxemická vzdálenost považována za nepřijatelnou a svým způsobem agresivní. Obdobně introverti zaujímají v komunikaci větší vzdálenost a blízký kontakt je jim často nepříjemný. Muži naopak zaujímají bližší vzdálenosti (překvapivě k oběma pohlavím). Také záleží na četnosti setkání. Při prvním jednání s cizím člověkem udržujeme větší vzdálenost, než při druhém (JUŘENÍKOVÁ, 2010).
Haptika - kouzlo podání ruky a bezprostředního dotyku
Haptika vyjadřuje taktilní kontakt – dotek rukou, který v sociální interakci může být interpretován jako projev přátelství, ale i naopak, jako nepřátelství. Podání ruky by mělo být součástí běžného kontaktu mezi zdravotníky i klienty. Podání ruky nás informuje o působení: vlhkosti, chvění, tlaku, tepla i bolesti. Pro dotyk na těle se popisují doteková pásma:
1. Společenské – nejčastěji oblast ruky
2. Osobní či přátelské – nejčastěji oblast paže, ramena, vlasy
3. Intimní – neomezené doteky
Zkušenosti z psychoterapeutických postupů ukazují, že dotykový hlad - tzv. taktilní senzorická deprivace, není jen záležitostí dětí, ale že i dospělí mohou hladovět po přátelském doteku a láskyplném pohlazení. Všichni dobře cítíme podání ruky od druhého člověka, které vyjadřuje mnohé. Vnímáme sílu stisku, která má být přiměřená, ale nese jasnou informaci o naší upřímnosti i o vlastním vyjádření ke druhé osobě. Stisk by měl být pevný, ale zároveň jemný, ohleduplný, vypovídající.
Kinetika
Opisuje pohyby horních končetin, analyzuje dynamiku, svižnost, pomalost, uvolnění napětí. Rozsah pohybů přímo souvisí s intenzitou emocionálního prožívání. Při kinetice se rozlišuje - rytmika (stereotypní pohyby, ladné pohyby apod.), dynamika - což je tempo střídání pohybů (JANÁČKOVÁ, 2008).
Posturologie - poloha a držení těla
Posturologie představuje řeč našich fyzických postojů, držení těla a polohových konfigurací.
Při tomto mimoslovním sdělování si všímáme:
1. Vzhledu - charakter zevnějšku člověka – pečlivě upraven, znatelně zanedbaný
2. Fyzického postoje - chová se příliš uvolněně, přirozeně, nepřirozeně – strojené chování apod.
3. Pohybů rukou - utlumené pohyby, normální, nadměrná živost, prudkost pohybů. Červeně nalakované nehty u sestry mohou pro nemocného znamenat projev agresivity.
4. Pohybů těla - výrazný klid, utlumení pohybů, normální pohyby, výrazný motorický neklid.
5. Pohybů nohou - normální, bez hnutí, nápadná pohyblivost dolních končetin
Gestikulace
Gestikulace patří do kinetiky, což je nauka o pohybové činnosti člověka v sociální interakci. Gesty se rozumějí pohyby, které mají výrazný sdělovací účel a které také doprovázejí slovní projevy nebo je zastupují. Jde přitom o pohyby kterékoliv části těla – nejen rukou, i když je pravda, že většina gest je záležitostí právě rukou. Gestikulace jako komunikační prvek předchází zrodu jazyka téměř o jeden milion let. Gesta hrají v sociální komunikaci dosud mimořádnou roli. Vedle emocionálního hlediska je třeba zdůraznit podíl gest na zvyšování názornosti řečeného.
Literatura:
BOROŇOVÁ, J. 2010. Kapitoly z ošetřovatelství I. Plzeň: Maurea, s.r.o., 2010. 196 s. ISBN 978-80-902876-4-8.
FUNK, K., FISCHEROVÁ, T., PROCHÁZKA, L. 2006. Světliny 2: Putování k polednám. Praha: EB: Chvojkovo nakladatelství, 2006. 144 s. ISBN 978-80-86183-52-1.
CHOPRA, D. 1996. Sedm duchovních zákonů úspěchu. Praha: Pragma, 1996. 108 s. ISBN 978-80-7205-005-2.
JANÁČKOVÁ, L. 2008. Komunikace ve zdravotnické péči. Praha: Portál s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7367-477-9.
JENÍČKOVÁ, Z. 2011. Štěstí a láska přicházejí bez příčiny. In Phoenix č 6. Praha: společnost PNS, a. s. 2011. s. 9. ISSN 1214-1984.
JUŘENÍKOVÁ, P. 2010. Zásady edukace v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada Publishing, a.s., 2010. ISBN 978-80-247-2171-2.
KOLÁR, M. 2011. Kdo žije naplno přítomností, nemusí se obávat zítřka. In Phoenix. 2011, č. 6, s. 4-7. ISSN 1214-1984, MK ČR E 14224.
LEWIS, D. 1989. Tajná řeč těla. Praha: VICTORIA PUBLISHING a. s. 1989. 226 s. ISBN 80-85605-49-X.
PEASE, A. 2001. Řeč těla: jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Praha: Portál, 2001. 137 s. ISBN 978-80-7178-582-2.
ŠPATENKA, P. 2011. Jóga sebepoznání – přístup k nitru západního člověka. In Phoenix. 2011, č. 6, s. 12 -13. ISSN 1214-1984, MK ČR E 14224.
VYBÍRAL, Z. 1997. Úvod do psychologie komunikace: přehled základních přístupů k interpersonální komunikaci. Hradec Králové: Gaudeámus, 1997. 117 s. ISBN 978-80-7041-002-7.
WIESNER, I. 1996. Světlo z dávných věků. Ústí nad Labem: AOS PUBLISHING, 1996. 135 s. ISBN 978-80-901919-4-0.