Komunikace

15.4 Spirituální rozměr komunikace - napřímenost, odpovědnost

15.4 Spirituální rozměr komunikace - napřímenost, odpovědnost
 
 
V současné západní společnosti lidé realizují vědomí mentálně racionální. Blíží se však období pro rozvoj vědomí integrálního. Člověk začíná vnímat celistvost světa okolo sebe a svou vlastní úplnost. Vždyť zdraví je spojeno se slovem úzdrava a ta znamená navrácení úplnosti. Pocit úplnosti neboli sjednocení, prožíváme jako stav uvolnění, radosti, sounáležitosti a tvořivosti. Je to stav, kdy se cítíme v rovnováze, pociťujeme blaho.
 
Uvědomělý člověk bere na sebe plnou odpovědnost za svůj život, za každou situaci, ve které se nachází, je odpovědný jak za své myšlenky, slova i skutky. Nikdy se neschovává za žádné společenství nebo učení. Já a pouze Já, je vždy odpovědné.
 
Nikdy není odpovědná většina (ve smyslu k menšině), není odpovědný rod, etnikum, nejsou odpovědné podmínky života (výchova v dětství, přístup rodičů), nejsou odpovědné církve, náboženství, učení, není odpovědný národ, řád, hnutí nebo režim (minulý, současný) a ostatní lidé. Jenom Já a pouze mé Já, je vždy odpovědné za každou situaci, ve které se v prostoru i čase nacházím.
 
Odpovědná bytost je ve svém duchu vzpřímená, ve veškeré své síle a úctě k životu, k Bohu a ostatním lidem a přitom pokorně prožívá svůj život, kterému rozumí a ctí jej. Pravdu říká v tichosti a s plnou silou svého ducha. Pravdu má lidská bytost uloženou ve svém srdci a v pravé mozkové hemisféře. Srdce není ani slabé a sentimentální, jak někteří rádi poukazují; srdce je naopak velmi silné, holistické, celistvé, kontextuální a zná pravdu - vše, co bylo, je a bude. Z kvantové fyziky víme, že v okamžiku „teď“ je veškerý čas (CHOPRA, 1996).
 
Člověk, který pochopil princip celistvosti, ví, že pravda bez lásky zabíjí a pravda s láskou vykupuje. Ví také, že lidské Já je odvozeno od Božského Já - Otce; a že je jeho součástí, která činí lidi vzpřímenými. Svým individuálním spirituálním Já naplňujeme svou lidskou podstatu, neboť nejsme pouze biologické bytosti se spirituální zkušeností, nýbrž celistvé, duševně-duchovní bytosti ve fyzické realitě. Tím se lišíme od zvířat, a proto máme vzpřímenou páteř.
 
Ve spirituálním podání je Kristus součástí každého lidského nitra, je pravzorem a archetypem našeho ducha a duchovní osou – páteří naší osobnosti. Pomáhá nám narovnávat páteř a pomáhá nám se o ni opírat. V naší komunikaci se vyskytuje mnoho příměrů o lidském charakteru a páteři: Všichni rozumíme, když někdo řekne – „je to bezpáteřní člověk“, nebo „nemá rovnou páteř“ nebo „je pokřivený“, „je to křivák“ nebo „je stále skloněn“, „hrbí se před ním“, „neumí se narovnat“, „srovnala ho dobře“ a další významy, související s lidským charakterem a napřímeností.
 
Ve svých životech musíme také sami sebe podepírat, podporovat a dbát, abychom měli vždy „rovnou páteř“, „byli narovnaní a napřímení“ v duchu i v těle. Nikdo jiný nás nemůže podepřít v růstu, ani v situaci. Ne náhodou začíná v latině nejvyšší duchovní mantra, kterou lidstvu předal před dvěma tisíci lety Kristus - „Páter Noster“ – „Otče Náš“. Odtud pater (páteř), která nás vzpřimuje k Otci, od něhož jsme vyšli a jehož jsme děti, ale také svébytné Vědomí, esence i otisk, jak je uvedeno ve starobylých Bónských textech, pojednávajících o stvoření člověka z knihy Dhyanů (Stvořitelů).
 
Tak je Otčenáš základní duchovně-etickou mantrou a současně evokační postup, který vyobrazuje v sedmi základních větách sedm složek lidské bytosti. Velcí odborníci v ezoterice uvádějí, že nikdy nemělo lidstvo silnější mantru a meditaci, než Otčenáš.
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše