Multikulturní ošetřovatelství
2.2.2 Čínani
2.2.2 Čínani
Číňani v ČR
První početná čínská komunita vznikla v Československu před druhou světovou válkou. Většina Číňanů, především mladí muži, kteří se v Čechách zabývali obchodováním, se zde oženili s mladými českými dívkami, pocházela z jižní provincie. Jejich děti se již neučily čínsky, došlo tak k asimilaci během první generace a většina z nich byla již katolického vyznání. Další příchod čínských imigrantů byl ve 40. letech, po skončení občanské války v Číně. Československá republika (dále jen ČSR) tehdy navázala diplomatické styky s Čínskou lidovou republikou (dále jen ČLR). Do ČSR začali přijíždět čínští studenti a specializovaní pracovníci, kteří se po ukončení studia či stáže vraceli domů. Někteří z nich však zůstali a uzavřeli zde manželství, přičemž si ponechávali své občanství a živili se obchodováním. Obdobně jezdili naši pracovníci a studenti do ČLR a dovezli zpět do ČSR čínského partnera (Seberová, 2006).
Největší migrační vlna Číňanů zasáhla ČR však až v 90. letech. Naše společnost nebyla na tak velký a rychlý příliv čínských studentů, stážistů a podnikatelů připravená. Musela se rychle vyrovnávat s mnoha novými jevy, s nimiž se vyrovnává v podstatě i dnes. Nejedná se již jen o chudé a nemajetné Číňany, nýbrž lidi, kteří zbohatli na ekonomických a hospodářských reformách (Dufour, 2006).
V současné době žije trvale na území ČR asi 3500 Číňanů. Patří mezi druhou (první - Ukrajinci) nejpočetnější skupinu, která u nás žádá o azyl. Také patří mezi sedm národů, které v roce 2005 nejčastěji přešli nelegálně státní hranice ČR (Ivanová, 2005). Důvod jejich emigrace je v naprosté většině ekonomický (Český statistický úřad, 2007). Čínská komunita v ČR je nehomogenní, pochází z různých částí Číny, z různých jazykových oblast; mezi sebou se však dorozumívají standardní čínštinou. Číňané žijí převážně ve městech, kde mohou pracovat a podnikat, aby nemuseli za prací dojíždět (mají svá bistra, restaurace, své stánky či obchody, ve kterých pracují jak muži, tak ženy). Další skupinu tvoří Číňani, kteří pracují na 8 hodinové směny jako je u nás obvyklé (třídění odpadu, průmysloví dělníci, výzkumníci). Komunity mají Číňani rozsáhlé a dle svých tradic udržují velmi pevné a trvalé vztahy (Dufour, 2006). Rodiny zůstávají patriarchálními i přes to, že role čínských žen je stále silnější a důležitější. Číňani bydlí nejčastěji v bytech či ve svých domech a téměř každá rodina vlastní své auto. V České republice byla uzavřena už řada čínských manželství, zřídkakdy smíšené. Rodiny bývají velké a většinou žijí pospolu (Ulč, 2004).
Čínské děti docházejí do mateřských školek (speciální pro Číňany nebo společné s českými dětmi), jen některé rodiny si platí pomocnice na hlídání. Na základních školách pak často vynikají výborným prospěchem. Mají přísné vedení a disciplínu svých rodičů, ke kterým chovají obrovskou celoživotní úctu. Po škole a o víkendech děti také velmi často pomáhají v obchodech rodičů. Číňané v České republice také zakládají své organizace, jako například Krajanské sdružení Číňanů v ČR. Sdružení je zaměřené na civilizovanou a osvětovou činnost v komunitě a na seznamování české veřejnosti s čínskou komunitou (Seberová, 2006).
Obr. č. 6: Čínské děti.
Čínské zdravotnictví
Zdravotnictví je v Číně na výborné úrovni, zejména ve městech. Léky, diagnostické a terapeutické metody a přístroje jsou na špičkové úrovni. Stejně tak pracovníci ve zdravotnictví jsou vzdělaní a svou práci berou jako poslání. Číňani deklarují profesionální přístup. Úcta k rodinným vazbám je posvátná i v nemoci a umírání. Je samozřejmostí, že rodinný příslušník může zůstat s nemocným v nemocnici 24 hodin denně. Rodinní příslušníci (zejména děti rodičů) a blízcí nemocných jsou ochotni vzdát se práce i rodinného života, jen aby zůstali nemocnému rodiči nablízku (Ulč, 2004).
Číňané jsou posedlí pořádkem, který panuje nejen na nemocničních pokojích, ale i chodbách. Podlahy jsou často nablýskané a na pokojích málokdy najdete nepořádek. Problémem zdravotnictví však zůstává zdravotní pojištění a infekční nákazy. Čína zažívá v posledních 30 letech dramatické změny charakterizované ekonomickou liberalizací, prudkým hospodářským růstem a masivní urbanizací obyvatelstva. Po dlouhou dobu nebyly tyto změny reflektovány v organizaci poskytované zdravotní péče, což postupně začalo ohrožovat i samotný hospodářský růst a významně se prohlubovala propast mezi dostupností zdravotní péče. V roce 2001 představovaly přímé platby obyvatelstva 60 %, čímž se lékařská péče pro mnohé stala zcela nedostupná. Tyto nedostatky vedly ústřední čínskou vládu po roce 2000 (jedním z důvodů bylo i nezvládnutí epidemie SARS v roce 2002) ke snaze reformovat čínské zdravotnictví s cílem dosáhnout plošného pokrytí všeobecným zdravotním pojištěním v roce 2020. Plán ke stabilizaci situace se skládá z 5 hlavních částí: zajištění zdravotních služeb především v primární péči s návazností na specialisty a nemocnice a seznamu tzv. základních léčiv, programu služeb veřejného zdravotnictví (hygiena atd.), zdravotního pojištění a veřejných nemocnic. Tento plán je spolufinancován investicí 125 miliard dolarů v 3letém horizontu. V roce 2003 mělo zdravotní pojištění 29.7 % obyvatel (venkov 21 %, město 55 %), v roce 2011 již 95.7 % (venkov 97.4 %, město 90.9 %). To znamená, že nyní je více než 1.28 mld. Číňanů kryto zdravotním pojištěním v jednom z 3 hlavních programů - pro městské pracující obyvatelstvo, pro venkovské obyvatelstvo. V čínském pojetí to však neznamená absenci přímých výdajů ze strany pacientů, které stále, např. v oblasti nemocničních výdajů, představují podle programu 32 % až 57 % (v roce 2003 až 85 %). Je to jedna z příčin relativně častých předčasných odchodů pacientů z hospitalizace (31.3 %). Spoluúčast na mimo nemocničních výdajích představuje 60-70 %. Nemocniční péče je klíčovým organizačním prvkem v celém systému, Číňané podstatně více důvěřují péči poskytované ve velkých nemocnicích – 90 % zdravotní péče (ambulantní a hospitalizační) je poskytováno právě v nemocnicích (http://www.medop.cz).
Dobrý zdravotní systém Číny je pravidelně konfrontován se systémem politickým. Úřadům trvalo léta, než připustily, že také Čína je zasažena světovou epidemií AIDS a nechávali epidemii volně se šířit. Dalším příkladem je SARS (akutní respirační syndrom - atypická pneumopathie), jehož epidemie ochromila část země na jaře 2003. Byla zjištěna už na podzim roku 2002, ale až když se dostala na hranice a vyvolala počátek světové epidemie, uznala čínská vláda její existenci a začala s ní bojovat (Dufour, 2006).
Čínská medicína
Nedílnou součástí tradiční čínské medicíny je správný životní styl a pravidelný pohyb. Čínská medicína uskutečňuje podmínky dobré léčby: léčba musí být efektivní - léčení musí být účinné a musí trvat co nejkratší dobu; léčba musí být šetrná, to platí zejména pro pacienty starší nebo chronicky nemocné; léčení není doprovázeno vedlejšími účinky; léčba povede k odstranění příčin nemoci a k minimalizování recidiv; vyléčit, a pokud možno, bez trvalých následků (Růžička, 2002).
V Číně je rozšířená zejména léčebná metoda akupunktury. Tradiční akupunktura rozlišuje systém dvanácti orgánů a dvanáct párových akupunkturních drah. Jak dráhy, tak i orgány lze dělit podle systému jing a jang. Jinové jsou vnitřní orgány, mezi něž patří játra, srdce, slezina, slinivka břišní, plíce, ledviny a takzvaný obal srdce (dnes někdy nazýván mozkem); jangové jsou vylučovací a duté orgány, mezi něž patří žlučník, tenké a tlusté střevo, žaludek, močový měchýř a takzvaný trojitý ohřívač (dnes někdy nazývaný míchou). Energie těmito drahami protéká ve 24hodinovém cyklu a případná porucha (např. blokáda cirkulace energie mezi jednotlivými orgány) je příčinou jejich onemocnění. Úkolem tradiční čínské medicíny je odstranit tuto blokádu bránící volnému toku energie. Takto lze například drážděním akupunkturních bodů znovu navodit stav zdraví (Růžička, 2002).
V Číně je tradiční čínská medicína vyučována na Lékařských fakultách a její studium trvá 5 let. Absolvent pak může mít svou soukromou praxi a v ní léčit pomocí pouze pomocí tradiční čínské medicíny. Vedle toho mají 6 letý obor klasického všeobecného lékařství (tradiční čínská medicína je zahrnuta jedním rokem studia). Absolventi tohoto typu studia pak léčí ve své praxi zejména klasickou medicínou.
Každý Číňan zná tradiční medicínu a její metody léčby, ale je jen na něm, zda si vybere tradiční či klasickou medicínu (záleží na nemoci, předchozí zkušenosti, finančních možnostech či doporučeních). V Číně lidé vědí, na jaké potíže mají vyhledat tradičního čínského lékaře a na jaké lékaře západního. I díky tomuto se léčí mnoho problémů dříve než nemoc propukne (Zhi).
Mnoho metod tradiční čínské medicíny je využíváno běžně i u nás. Kromě akupunktury či akupresury je to známé využívání energie Čchi. Je to jemná elektromagnetická síla, která zachovává život a aktivitu. Tato energie proniká celým lidským tělem a její rovnováha udržuje naše tělo ve zdraví. Pokud se naučíme tuto energii ovládat - díky cvičení, můžeme se naučit více upevňovat zdraví (Brown, 2004).
Zvláštnosti čínské komunity
Úřední řečí v Číně je standardní verze čínštiny, zvaná všelidovým jazykem a téměř identická s pekingským dialektem. Mandarínský dialekt, jímž mluví kolem 700 miliónů lidí, je současně nejrozšířenější řečí na světě. Čínština je stará přes 3 000 let, obsahuje přes 70 000 znaků. Standardně se používá 8 000 a například k četbě novin stačí znát kolem 3 000 znaků (Lidé, zvyky, náboženství. 2006). Mezi čínskými byznysmeny postupně roste popularita angličtiny, mnozí v této řeči také korespondují; především mladá generace má zkušenosti s cizinci, vystudovala zahraniční univerzity a je velmi dobře jazykově vybavená (Cvejnová, 2005).
Konverzace
Číňané se jako první uvádějí příjmení rodové, pak generační a teprve pak jméno. Oslovovat bychom měli Číňany Mr. nebo Mrs. a rodovým jménem, například pana Wang Peng Hui oslovíme Mr. Wang. Někteří si přebírají evropská jména, která se objevují na prvním místě, například Mr. Tom Čeng (Cvejnová, 2005). Ženy si sňatkem příjmení nemění a manželka pana Čang Li Penga se nejmenuje paní Čang, ale nosí vlastní rodové příjmení. Pokud si nejsme jménem jisti, oslovujeme ji jednoduše madam. Tituly, jako například profesor, jsou důležité a při rozhovoru je dobré je používat. Při konverzaci je mladší člověk představován zpravidla jako první. Měli bychom být opatrní, když Číňané říkají ano. Naznačují, že nás slyšeli, nikoliv, že souhlasí. Důležitým rysem komunikace je ticho, které nutně neznamená konec konverzace, nýbrž druhá strana nám dává prostor, abychom si promysleli vyslechnutá slova dříve, než bude mluvčí pokračovat (Ivanová, 2005). Příliš hlasitou řeč považují Číňané za špatné vychování (Cvejnová, 2005). Není také vhodné diskutovat o tématech, jako jsou například vnitropolitická situace, dodržování lidských práv a témata, která by se jich mohla dotknout. Velmi choulostivé je téma Tchaj-wanu o kterém musíte-li mluvit, mějte na paměti, že pro Číňany je to provincie Tchaj-wan. Dobrými náměty k rozhovoru jsou nákupy, rodina nebo školní úspěchy dětí. Starších osob se zeptáme na zdraví (Ulč, 2004). Číňané považují za příliš osobní také dotazy na věk, postavení v zaměstnání, rozhovor se sexuálním podtextem, ale také například i to, za kolik jsme koupili dům (Cvejnová, 2005).
I neverbální komunikace má v Číně dlouhou tradici. Například chytit se za ucho ukazováčkem a palcem znamená nadšení; smích nebo komické pohyby zase zakrývají překvapení či nesouhlas například s nevhodným návrhem či dotazem. Číňan je schopen sdělit s úsměvem třeba i šokující zprávu či negativní názor (Cvejnová, 2005). Přísná čínská morálka nedovoluje projevovat na veřejnosti city, objímání nebo líbání by bylo považováno za nechutné a vyzývavé. Hlava - coby sídlo duše - je místem svatým a nikdo cizí se jí tudíž nesmí dotýkat. Číňané v duchu dávných tradic považují za nevhodné dívat se partnerovi přímo do očí, to podle nich znamená jistou agresivitu, nepochopení či nedůvěru. Osvědčenými nástroji jejich obchodní komunikace jsou mlčení, mimika a gestikulace. V podnikatelských kruzích si lidé obvykle podávají ruce, někdy následuje i lehký úklon. Ruku však nepodávají všichni, Číňané se spíše vyhýbají fyzickým kontaktům; zejména starší lidé se zdraví pouze mírnou poklonou. Vždy je lepší počkat, zda vám podají ruku sami čínští partneři. Stisk dlaně by pak měl být krátký a nepříliš pevný. Stisk ruky oběma dlaněmi či poklepávání po ramenou se nedoporučuje (Cvejnová, 2005).
Oděv pro Číňany nezrcadlí osobnost ani společenské postavení jedince. Skromnost a konzervativnost jsou důležitější než elegance a osobitý styl. S výjimkou zahraničních recepcí se ani při slavnostních příležitostech nevyžadují šaty a lodičky na podpatcích. Vhodným společenským oděvem může být kostým s delší sukní nebo kalhoty, halenka zapnutá až ke krku a polobotky. Při obchodním jednání je běžný oblek západního stylu v decentní barvě, což platí zvláště pro ženy. Ani v neformálním oděvu nejsou projevy mladistvé uvolněnosti a nonšalance vítány. Naopak přijatelné jsou upravené čisté džíny. Na jihu země je oblečení vzhledem ke klimatickým podmínkám méně formální (Cvejnová, 2005).
Stravování a stolování
Čínská kuchyně se liší dle různých částí země. Jsou však potraviny, které využívají ve všech koutek Číny: sójová omáčka, sezamový olej, zelenina, především čínské a pekingské zelí, bambusové výhonky, ryby, drůbež a samozřejmě nesmí chybět rýže. Čínským národním nápojem je čaj. Nejčastější stravou je rýže a z koření Číňané hojně užívají pepř - bílý i černý, zázvor, česnek (Fischerová, 2007; Ivanová, 2005).
Obr. č. 7: Čaj, symbol Číny.
Zdroj: http://byznys.lidovky.cz
Stolování, kdy se celá rodina scházela v pravidelnou dobu u jídelního stolu, již dnes trendem není. Dnešní generace se stejně jako ve vyspělých zemí stravuje převážně po bistrech a ve fastfoodech. Starší lidé si tradici pospolného stolování stále drží (Hoffmann, 2002). Sahání si u stolu pro jídlo, které stojí v sousedově prostoru, byste se měli vyvarovat. Číňané mají ve zvyku projevovat se velmi hlučně při jídle, což nám může připadat nezvyklé (Lidé, zvyky, náboženství, 2006).
Těhotenství, péče o děti
Dle čínské medicíny je těhotenství ovlivňováno hlavně ledvinami a játry, které představují zásobárnu pro růst a vývoj plodu. Čínské ženy v těhotenství konzumují hodně zeleniny, ovoce a bílého masa a přijímají dostatek tekutin. Mají zakázáno nosit těžká břemena a přespříliš se fyzicky vysilovat (Hoffmann, 2002). Porod probíhá v Číně většinou s omezením bolestí (pomocí akupunkturních bodů a bylinných směsí). Akupunktura v těhotenství a při porodu patří v Číně k nejstarší metodě tradiční medicíny, udává se stáří dokonce tisíce let. Péče čínské ženy o dítě začíná již samotným těhotenstvím. Obecně platí, že cizí jazyky Číňani nevyužívají. Právě ztížená komunikace omezuje informovanost čínských žen v péči o novorozence a i kvalitní ošetřovatelskou péči ze strany zdravotnického personálu. Čínské ženy však mají snahu pečovat o novorozence dle pokynů sester a zřejmě se snaží přizpůsobit našim podmínkám (Seberová, 2006).
Vnímání zdraví
Číňany při vnímání nemoci či příznaku nemoci vždy zajímá hlavně příčina a snaží se docílit rovnováhy jing a jang. Číňané si tak nevezmou lék na bolest, aniž by nevěděli, jakou příčinou je bolest způsobená (Hoffmann, 2002). Význam tělesného cvičení při prevenci a léčení nemocí byl znám starověkým Číňanům již před dvěma tisíci lety a v období dynastie Chan ve 3. století našeho letopočtu vytvořil lékař jménem Chua Tchuo systém cviků k zachování dobrého zdraví a k celkovému rozvoji fyzických sil. Tato cvičení původně směřovala ke zlepšení fyzické kondice vojáků (dnes známé jako taj-či). Výhodou cvičení je, že jej mohou cvičit lidé bez ohledu na věk a pohlaví. Pohyb se přitom týká končetin a trupu, a to v určitém pořadí; záleží také na rytmu pohybu (plynulost a kontinuita jako jeden celek). Současně se procvičují základní životní funkce, jako je dýchání a krevní oběh, které také podléhají správnému rytmu. Takové cvičení pak znamená harmonizaci pohybů a posilování svalů ve všech částech těla. Zlepšuje se také funkce mozku díky lepšímu okysličování při pohybu. K vyrovnanému životnímu stylu přispívá základní filozofií a pozitivní myšlení s přijímáním života takového, jaký je. Pokud jde o určitou snahu věci měnit, tak pouze vlastním přičiněním (Chladivé mazání, 2006).
Čínská medicína není zatím v České republice mnoho rozšířená. Většinou se nesetkáme přímo s čínskými lékaři, kteří nám ji přinesli ze své rodné země, ale spíše s českými odborníky na danou problematiku, kterou studovali v zahraničí u čínských mistrů. V Číně lidé dovedou předpovídat, na jaké potíže mají vyhledat tradičního čínského lékaře a na jaké lékaře západního. I díky tomu se snad léčí mnoho problémů dříve, než nemoc propukne (Zhi).
Z hlediska základních hygienických návyků je zde problém (spíše pro Evropany) podobný jako u ostatních asijských národů – odhleňování na veřejnosti. Pověstný zvyk se údajně čínská vláda snaží potlačit i formou pokut a na veřejných prostranstvích lze najít tabule s nápisem NO SPITTING! (Adamcová, 2005). Nepříjemným zážitkem pro cizince v Číně může být i podivný zápach, který se zaplněnými ulicemi měst a vesnic neustále line z odpadků, nedostatečné kanalizace, z pouličních kuchyní a z obchůdků se vším možným i nemožným (Fischerová, 2007).