Paliativni_pece
4.6.2 Jak dítě prožívá ztrátu blízkého člověka
4.6.2 Jak dítě prožívá ztrátu blízkého člověka
Jak dítě prožívá smrt významného člověka a reaguje na ni, co se stane potom a jak je dítě schopné se přizpůsobit nebo „načasovat rekonstituci“ je výsledkem složitého souboru procesů či interakcí mezi důležitými vztahy v mikrosystémech a mezosystémech, jejichž jsou součástí, a toho, jak jsou tyto systémy utvářeny: Některé z nich obsahují:
- toho, kdo zemřel;
- vlastnosti dítěte – věk a úroveň kognitivního a emočního vývoje;
- okolnosti doprovázející smrt, včetně toho, co a jak se dítěti řeklo, a jaký bude asi další život;
- vztahy s vrstevníky a školou.
Tyto faktory, které se často označují jako „zprostředkovatelé“, podle všeho nejsilněji ovlivňují výsledek.
Kdo zemřel a kdo zůstává
Rodiče bývají pro dítě stavěni pevně do role „nejvýznamnějšího jiného“ a jsou pro něj prakticky partnery ve vyjednávání základních vývojových úkolů, které je dovedou do dospělosti. Smrt rodiče je proto jednou z nejzákladnějších ztrát, jakým může dítě čelit. Když dojde ke smrti sestry nebo bratra, bude tu historie složitého souboru sourozeneckých vztahů a jejich smrt bude představovat pro pozůstalé dítě, které bylo charakterizováno jako „zapomenutý truchlící“ odlišný soubor výzev. Mezi nimi bude překonání ambivalentních pocitů, které často doprovázejí sourozenecké vztahy, stejně jako pocitů viny a sebeobviňování. Když navíc zemře dítě na smrtelnou nemoc, zdraví sourozenci budou už žít v něčem, co se často nazývá jako „domy chronického zármutku“. Pro přeživší sourozence to může mít dlouhodobé důsledky. Ti mohou ještě 7-9 let po smrti dítěte líčit různé projevy chování, které připisují smrti sourozence. Je u nich vyšší riziko psychických poruch v dětství i v pozdějším životě. O spojení mezi psychopatologií dospělých a ztrátou blízkého člověka v dětství se však diskutuje. Pokud je navíc vztah dětí s rodiči před smrtí nejednoznačný, může to mít vliv na to, jak tyto děti zármutek prožívají.
Stejně jako ve vztahu k člověku, který zemřel, pokračují děti ve vztazích k těm, kdo zůstávají. Když zemře jeden z partnerů, zbývající, který prožívá svůj vlastní zármutek, uvádí své děti do vážné krize.
Při události, jakou představuje smrt sourozence, stejně jako při následném prožívání zármutku ze ztráty tohoto vztahu, zůstává dítě spolu s rodiči, kteří ztratili dítě a na něž jsou nyní kladeny „konfliktní požadavky“, jednak aby zanechali rodičovské role (v případě dítěte, které zemřelo), jednak aby zároveň nepřestávali být rodiči pro zbývajícího sourozence. Rodiče navíc mohou klást na své zbývající děti neúnosné emoční břemeno.
Zdá se, že pokud má přeživší rodič aktivní styl zvládání zátěže, ovlivňuje to povahu dopadů na dítě, a ačkoli smrt sourozence nemá obvykle stejné vývojové důsledky jako smrt rodiče, může se zvýšit rodičovská úzkost a projevovat přehnaná ochrana dítěte. Navíc. Přesto, že neexistují žádné významné rozdíly mezi dětmi, které ztratily rodiče, ve srovnání s těmi, které ztratili sourozence, zdá se, že jsou genderové rozdíly v prožívání v tom, že chlapce víc ovlivňuje ztráta rodiče a dívky ztráta sourozence.
Vlastnosti dítěte
Charakteristiky dítěte, včetně jeho věku, pohlaví a kognitivního a emočního vývoje, diferencují a ovlivňují prožívání ztráty.
A) Schopnost dětí porozumět smrti
Individuální rozdíly v tom, jak děti chápou smrt, jsou funkcí zralosti, životních okolností, zkušeností, vzájemných vztahů mezi dospělými a těmito dětmi a řady jiných faktorů. Schopnost porozumět smrti jako trvalé, nevratné, nevyhnutelné a univerzální přichází s kognitivním vyzráváním dítěte. Podle některých autorů mají děti mladší 7 let jen velmi omezenou schopnost porozumět významu smrti. V 5 letech jsou přesvědčeny, že smrt je vratná a znamená zmizení. Představa smrti jako něčeho nevratného přichází ve věku 5–7 let a pochopení její nevyhnutelnosti jako přírodního biologického procesu v 9–10 letech. Význam smrti se vyvíjí i během dospívání. Proměny v pojetí smrti se často spojují s rozdílnými vývojovými úkoly v raných, středních a pozdních letech dospívání, konkrétně s dosahováním emočního odloučení (mladší dospívající), ovládání a kontroly (střední dospívající) a intimnosti a věrnosti (starší dospívající). I když se obecně přijímá, že dospívající rozumí smrti jako konečné, univerzální a nevyhnutelné, tato schopnost konceptualizace je odlišná od porozumění jejímu významu.
B) Schopnost dětí truchlit
Není jisté, v jakém věku si dítě rozvine schopnost truchlit. Někteří autoři tvrdí, že reagovat zármutkem lze vidět už děti staré 6 měsíců, zatímco jiní se domnívají, že tato schopnost přichází později. V prožívání zármutku obecně existují vývojové rozdíly, které jsou u mladší věkové skupiny (3-5 let) spojeny s tím, zda děti případně uznají konečnost smrti. To, že všechny děti prožívají zármutek, je podle některých autorů neověřený předpoklad. Neschopnost truchlit, ale vede k patologii v dospělosti. Zármutek se dá navíc vyjadřovat různým způsobem. Například pro chlapce může byt obtížnější odhalit své pocity než pro dívky.
Okolnosti smrti
Okolnosti provázející smrt zahrnují řadu aspektů, včetně toho, co a jak bylo dětem řečeno, jak se účastnily pohřbu a jaký asi bude jejich další život.
A) Jak člověk zemřel
Předvídaná smrt, která už předem varuje, pomáhá snižovat úzkost. Naopak náhlá smrt je pro rodinný systém otřesem a vystavuje rodinu velkému tlaku. Úmrtí tohoto typu mají často traumatizující aspekt, který vede k ještě silnějšímu dopadu na dospělé a k jejich touze chránit děti před příliš mnoha maličkostmi. U dětí, které byly svědky násilné smrti, se může rozvinout posttraumatická stresová porucha. Stejně tak děti zavražděných rodičů budou pravděpodobně potřebovat odbornou pomoc. Zvláštní problémy představuje pro dítě sebevražda rodiče nebo sourozence, protože je to nejen násilná smrt jako každá jiná, ale také proto, že zpochybňuje dětskou představu o světě a o tom, co jsou lidé schopni udělat. Vražda a sebevražda jsou navíc provázeny stigmatizací a neblahou proslulostí, což má důsledky pro budoucí život pozůstalých, včetně strachu o svou vlastní bezpečnost.
B) Co a jak bylo dětem řečeno a jakým způsobem se účastnily pohřbu
Poučení o smrti je významným okamžikem a rodiče stojí před rozhodováním, co, kdy a jak říci svým dětem ohledně okolností nemoci a smrti. Ačkoli se děti ve svých emočních a behaviorálních reakcích liší, budou silně ovlivněny chováním přeživšího rodiče a jiných dospělých. Předem upozornit dítě na smrt mu může pomoci se na ni připravit, rodiče však z mnoha důvodů chtějí dětem takové informace upřít nebo poskytnout informace jen v době diagnózy, ale později je už nedoplňují. Někteří autoři tvrdí, že je dětem ku prospěchu, když se účastní pohřbů a jiných obřadů, které jsou důležitým zprostředkovatelem průběhu a výsledku prožívání ztráty, pomáhají dětem poznat smrt a uctít život zesnulého a poskytují jim podporu a útěchu.
C) Jaký asi bude další život
Smrt má dopad na praktické aspekty každodenního života stejně jako na naše „vnitřní pracovní modely“ rodiny. Pozitivní přizpůsobení s sebou nese méně změn ve všedním životě, ale změny jsou nevyhnutelné a mohou zahrnovat změny v provozu rodiny, například v tom, kdo bude provádět běžné úkoly v domácnosti a povinnosti spojené s domem, kde kdo bude spát nebo kdy je čas jídla a spánku. Smrt může také znamenat mnohem významnější změny ve finančním postavení rodiny a vytvářet tak pro žijící členy situaci, kterou zvládají jen s obtížemi. Ke změnám dochází nejčastěji v prvních čtyřech měsících, zvláště pokud jde o běžné domácí povinnosti, což může zvýšit odpor k přijetí další odpovědnosti, zejména po smrti matky. Při změnách v partnerských rolích a začlenění dětí do sociální ekonomiky domácnosti k tomu však nemusí dojít. To vše bude záviset na tom, jaká byla kvalita vztahů ještě před smrtí člena rodiny. Pokud jsou rodič nebo rodiče pro dítě nedostupní, bude potřebovat podporu zvenčí. V tomto případě může mít pozitivní účinek na dítě příchod nějak náhradní osoby, i když nové vztahy žijícího rodiče mohou pro dítě představovat i problém.
Dochází také k důležitým změnám v komunikaci, včetně obtíží hovořit o zesnulé osobě nebo o nějakých konkrétních námětech, které mohou způsobit rozrušení, cenzurování informací a určování, kdo s kým má hovořit. Mnohokrát sourozenci, kteří se snaží vypadat, že situaci zvládají, nemusí dostat příležitost k hovoru. Děti však také mohou porozumět, jaké břímě rodiče nesou, a přizpůsobit tomu své chování. Rodiče navíc nemusí být ochotni diskutovat o podrobnostech smrti a o svých vlastních pocitech v souvislosti s ní.
Vztah dítěte k vrstevníkům a ke škole
Vztahy s vrstevníky a školou jsou důležitým mikrosystémem dítěte. Kamarádi jsou zdrojem útěchy, zvláště například přítel, který měl podobný prožitek, starší přátelé a ti, kteří znali zemřelého člověka. Děti však také nemusí chtít, z řady důvodů, s přáteli hovořit – mají strach, že se rozpláčou, přátelé mohou být netaktní, o smrti nic nevědí a nestarají se o ni nebo ji cítí jako něco příliš osobního. Starší dospívající hovoří s vrstevníky více než s rodiči navzdory tomu, že mají k rodičům blíž než v předcházejícím období dospívání. Důležité je, aby si dítě udrželo styky s jinými dětmi ve škole, zvláště když zármutek pociťují i rodiče. Mnoho sourozenců však cítí, že vrstevníci a učitelé tomu, co prožívají, nerozumí. Zvýšená agresivita, nepochopení ze strany vrstevníků a učitelů a slabá koncentrace pak vedou k tomu, že dítě má ve škole problémy.