Paliativni_pece

5.3 Speciální profesní vzdělávání v paliativní péči

5.3 Speciální profesní vzdělávání v paliativní péči
 
 
 
Vzdělávání je složitý pojem, který je obtížné definovat. Není to nějaká samostatná událost, nýbrž proces, který má humanistický základ a jehož účelem je prohloubit účastníkovo chápání a schopnost učit se. V humanistickém přístupu jde o lidský rozvoj, individuální naplnění a seberealizaci, přičemž se vychází z takových teorií, jako je Maslowova hierarchie potřeb a Rogerova výuka orientovaná na studenta. Vnitřní hodnota vzdělávání spočívá podle teoretiků v tom, že člověku umožňuje „putovat s jiným pohledem“ po cestě k místu určení, do něhož nikdy nedospěje. V této představě je implicitně obsažen předpoklad, že lidé se zkušeností vzdělávání mění: následující zkušenosti už vnímají jinak a také na ně jinak reagují. K takové změně může dojít i na základě řady jiných zkušeností, nikoli jen na základě plánovaných vzdělávacích programů. Když se do nějakého takového programu pouštíme, naše vnímání a potřeby jsou už tedy ovlivněny všemi našimi předchozími zkušenostmi. Uznání a potvrzení toho, co se člověk naučil už dříve, jakož i uznání jeho individuálních potřeb je klíčovým principem vzdělávání dospělých. Vzdělávání se tudíž stává procesem, který člověku umožňuje, aby osobně rostl a uměl se učit.
Profesní vzdělávání má nutně tendenci více se zaměřovat na výsledek a profesní růst spíše než na proces, individuální potřeby a osobní růst. Je tomu tak proto, že má zajistit, aby si odborník osvojil znalosti, dovednosti a postoje, které by ho patřičně vybavily pro praxi v jeho konkrétním oboru. Například v ošetřovatelství jsme postoupili od „mentality výcviku“, kde bylo cílem naučit studenty plnit specifické úkoly a provádět určité procedury, a pokud možno se při tom na nic neptat, k mentalitě, která více uznává potřebu naučit se, jak se učit, pěstovat v sobě zvídavého ducha a obsáhnout pojetí a principy, které lze pružně uplatnit v různých situacích.
S postupem let se také stále více uznává, že má-li se udržet uspokojivá úroveň praxe, je nutné, aby výcvik a vzdělávání byly průběžné. Tato myšlenka má dnes dokonce i oporu v legislativě. Smyslem průběžného neboli pokračujícího odborného vzdělávání je zajistit platnost existujících poznatků, jejichž „poločas rozpadu“ se v případě ošetřovatelství odhaduje na 2-5 let. S rozšiřováním vědomostní základny dochází v každém odvětví zdravotní péče ke stále větší specializaci, takže další vzdělávání po dosažení základní profesní kvalifikace je nezbytností. Toto vzdělávání se týká zralých lidí, kteří již mají osobní a profesní zkušenosti. Pro určitý učební program se tito lidé obvykle, ne však vždy, rozhodnou proto, že pro ně má význam z profesního hlediska, takže jim nechybí motivace učit se. Také mohou mít za to, že v jejich vzdělání nebo odbornosti jsou určité mezery.
 
Z pohledu manažera má smysl investovat do dalšího vzdělávání čas, úsilí a peníze, jen pokud se tato investice projeví v praxi, a to nejen v praxi individuální. Hodnotu každého vzdělávacího programu tak zvyšuje následná schopnost absolventů kaskádovitě šířit získané poznatky a ovlivňovat praxi kolegů. Může se zdát, že zaměření na výsledek, zejména ve smyslu ovlivnění praxe, odporuje principům humanistické filozofie vzdělávání, v níž mají ústřední postavení studentovy potřeby. Obecně však platí, že něco získávají obě strany.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše