Paliativni_pece

3.6.3 Izolace

3.6.3 Izolace
 
  
Izolace je v psychoonkologické literatuře dokumentována už dlouhou dobu. Zdá se, že vědomí existence choroby vytváří psychickou bariéru mezi těmi, kdo touto chorobou trpí a ostatními, bariéru, která prakticky blokuje normální komunikaci a vztahy.
 
Podle některých autorů jedná personál s pacienty podle toho, jak vnímají závažnost svého onemocnění. Existují čtyři kontexty povědomí, které řídí a strukturují sociální interakci mezi zdravotnickým personálem a pacienty a které vznikají na základě toho, co je známo o prognóze pacientů. Tyto kontexty povědomí lze charakterizovat jako:
- uzavřené vědomí - pacient neví, že umírá, i když kdokoli jiný to ví,
- podezřívající vědomí – pacientovi sice nebylo sděleno, že umírá, ale on má toto podezření a usiluje o to, aby mu to ostatní potvrdili,
- vzájemně předstírající vědomí – obě strany znají prognózu, ale navzájem předstírají, že ji neznají,
- otevřené vědomí – obě strany znají prognózu a otevřeně to přiznávají.
 
Zdá se, že se tyto kontexty vyvíjejí postupně, jak pacienti zachycují z vnějšího prostředí náznaky o postupu nemoci, dokud nedosáhnou otevřeného vědomí. Během tohoto procesu však jak personál, tak pacienti vykonávají složité rituály tichého srozumění a předstíraní ve vzájemné snaze zakrýt skutečnou situaci. Výsledkem pak je, že kvůli neschopnosti otevřeně a efektivně komunikovat se obě strany stále více odcizují. Je tak v zásadě paralyzována i sama podpora, které by se mělo v této době pacientovi dostat. Otevřené vědomí proto ještě nutně neznamená, že pacienti a pečující vědí, jak se s prognózou vyrovnat a prakticky ji zvládat.
 
Někteří pacienti rovněž popisují pocit, že jejich diagnóza je stigmatizuje a sociálně znevýhodňuje a že jejich blízcí mluví „o nich“ a „o tom“, ale ne s nimi, což je stále více vylučuje ze společnosti. Člověka „ocejchovaného“ jako onkologického pacienta tyto pacienti přirovnávali k malomocným nebo k nakaženým virem HIV. Změny v tělesném vzezření spolu s novými pocity a způsoby chování je nutili rekonstruovat si svou sociální identitu. To, že je lidé sociálně vyloučili, a jejich potřeba stáhnout se ze společnosti, aby se přizpůsobili širším důsledkům choroby, vedlo k pocitům sociální izolace. Tuto izolaci mohou ještě zvyšovat fyzická omezení spojená s přijetím do hospitalizační péče. Fyzická separace tak znamená odloučení nemocného od jiných lidí a brání tomu, aby přetrvávaly normální vztahy.